Torpédoborec Stěreguščij
Rozhodující námořní bitvy rusko-japonské války byly vedené především mezi nepřátelskými kapitálními jednotkami, takže je menší válečná plavidla příliš neovlivnila, což ovšem neznamená že by v sestavě Tichomořské eskadry nesloužily žádné menší válečné lodě hodné pozornosti. V Port Arturu bylo počátkem války dislokováno celkem 25 torpédoborců, z nichž dvanáct patřilo do početné třídy SOKOL, takže se jednalo o zdaleka nejrozšířenější ruský typ válečných plavidel, který se v prvním roce války nalézal na Dálném východě, a tudíž se právě tyto jednotky velmi aktivně podílely na vedení války, třebaže konečný výsledek bojů prakticky nijak neovlivnily. Ovšem hned několik z těchto torpédoborců má za sebou velmi zajímavé kariéry, které ani po více nežli sto letech neupadly v zapomnění, třebaže žádná se nemůže vyrovnat legendárnímu příběhu statečného boje torpédoborce STĚREGUŠČIJ. Torpédoborce vznikly počátkem 90. let 19. století ve Velké Británii odkud se velmi rychle rozšířily i do flotil ostatních námořních mocností. Torpédoborce měly původně sloužit k ničení nepřátelských torpédovek, ale záhy se ukázalo že se velmi dobře hodí i přímo k torpédovým útokům. Za první představitele tohoto nového typu válečných plavidel jsou považovány britské torpédoborce HAVOCK a HORNET, z jejichž konstrukce přímo vycházely i ruské torpédoborce třídy SOKOL, mezi něž patřil i STĚREGUŠČIJ.
Torpédoborec SOKOL (v roce 1902 přejmenovaný na PRYTKIJ) postavila britská loděnice Yarrow & Co Ltd a Rusové jej převzali v roce 1895 a později podle něj postavili dalších 25 podobných plavidel, která sloužila v Baltské, Černomořské i Tichomořské flotile. Pro službu na Dálném Východě bylo určeno celkem dvanáct jednotek, k nimž patřil i STĚREGUŠČIJ, třebaže jeho původní jméno bylo KULIK (k přejmenování došlo v roce 1902). Původně měla ruským stavebním společnostem poskytovat technickou podporu britská loděnice Yarrow, ale místní firmy si nakonec vymohly, že všechny komponenty budou zhotovené domácími společnostmi, což se na kvalitě odvedené práce projevilo dosti negativním způsobem
Podélný řez torpédoborcem třídy Sokol
Stavba torpédoborce STĚREGUŠČIJ započala v roce 1900 v Něvské loděnici sídlící v Petrohradě. Dokončen byl v průběhu následujícího roku a poté co jej převzalo ruské námořnictvo byl opět rozebrán, aby je bylo možné převést po Transsibiřské magistrále (podle jiných zdrojů byly ruské torpédoborce přepravovány transportními parníky) do Port Arturu, kde jej pracovníci tamějšího arsenálu opět sestavily a teprve poté mohl oficiálně vstoupit do služby v Tichomořské eskadře. Tento způsob transportu byl zvolen pravděpodobně z toho důvodu, aby torpédoborce nemusely absolvovat finančně náročnou plavbu z Baltského moře do Tichého oceánu. Z tohoto důvodu jsou pro vstup do služby směrodatná až následující data druhého spuštění na vodu v Port Arturu a jeho znovuuvedení do služby (datování je pravděpodobně uvádělo ve starém ruském pravoslavném kalendáři). STĚREGUŠČIJ byl podruhé spuštěn na vodu 9. června 1902 a do služby vstoupil 20. srpna 1903.
Jednalo se o plavidlo o délce trupu 57,91m, široké 5,67 m, jehož ponor dosahoval hodnoty 2,3 m. Standardní výtlak činil 258 tun. Z těchto údajů je zřejmé že se jednalo o velmi malou jednotku, jež velikostně odpovídala prvním britským torpédoborcům, na níž se nijak neprojevil další rychlý vývoj, který britské torpédoborce mezitím prodělaly. STĚREGUŠČIJ měl hladkou palubu s nepatrně vyvýšenou přídí (tento konstrukční prvek se nazýval želví hřbet), za níž byl umístěn velitelský můstek s plošinou pro dělo ráže 75 mm. Dále se nad úroveň paluby vypínaly čtyři komíny a stejný počet ventilačních rour, jeden nízký signalizační stožár a jeden výložník sloužící zejména k nakládce uhlí. Na palubě stála i děla ráže 47 mm, vrhače torpéd a tři lodní čluny. Kormidelní stanoviště bylo umístěné na zádi. Trup byl zhotoven z niklové oceli a deset (?) podélných přepážek jej dělilo na samostatné sektory. Všechny jednotky této třídy měly dvě kotvy o hmotnosti 295 a 100 kg. Celá konstrukce trupu byla poměrně křehká, třebaže oproti dovezenému prototypu přeci jenom došlo k jejímu určitému zesílení.
Dělostřelecká výzbroj se skládala z jednoho otočného štítovaného děla ráže 75 mm o délce hlavně 50 ráží. Tato zbraň byla sice vyrobená v Rusku (pravděpodobně ve zbrojovce Obuchov), ale jednalo se o licenční výrobu zakoupenou od francouzské společnosti Canet. Hmotnost těchto děl dosahovala přibližně 900 kg a průbojné projektily vážily 4,9 kg. Maximální dostřel se při elevaci 21 stupňů pohyboval kolem 7800 m. Kadence palby mohla za ideálních podmínek dosahovat až patnácti výstřelů za minutu, což ale byla hodnota spíše teoretická. Zásoba munice dosahovala počtu 160 kusů a veškeré vezené granáty byly průbojné, což nebylo výhodné, protože jejich penetrační účinky byly mizivé, takže na větší vzdálenost nemohly probíjet ani lehký pancíř, a menšími plavidly bez pancéřové ochrany často prolétaly skrze trup, aniž by vybuchly, takže způsobená škoda nebyla příliš velká a nepoměrně větších ničivých účinků by bylo dosaženo při použití tříštivých, nebo tříštivotrhavých projektilů.
Dále loď nesla tři děla kalibru 47 mm o délce hlavně 35 ráží. Jednalo se o zbraně systému Hotchkiss; jedno bylo usazené na zádi a dvě podél lodních boků poblíž velitelské věže. Tyto rychlopalné zbraně vystřelovaly projektily o hmotnosti 1,5 kg a v muničních skladech se jich nacházelo celkem 800 kusů.
Velmi důležitou součástí lodní výzbroje byly dva otočné torpédomety o průměru 381 mm umístěné v podélné ose mezi čtvrtým komínem a kormidelním stanovištěm. Vezená torpéda patřila k typu Whitehead a jednalo se o model z roku 1898. Jejich délka dosahovala 5,18 m a celková hmotnost dosahovala 430 kg, kdežto váha bojové hlavice činila 64 kg. Dostřel těchto torpéd se při vyvinutí rychlosti 30 uzlů pohyboval pouze kolem 600 m a při snížení rychlosti na 25 uzlů stoupl na 900 m. Podle tehdejších ruských předpisů musely být torpédomety trvale nabité, což během boje představovalo vážné bezpečnostní riziko, protože při bitvě vedené na větší vzdálenost nemohly nepřátelské plavidlo nijak ohrozit a naopak při zásahu dělostřeleckých granátem hrozilo nebezpečí výbuchu torpéda, což mohlo mít osudové následky. Celková zásoba vezených torpéd byla šest kusů a z jejich skladů se k vrhačům torpéd dopravovaly na speciálních vozících pohybujících se po kolejnicích položených na palubě.
Námořní dělo ráže 75 mm.
Dělostřelecká i torpédová výzbroj odpovídala prvním britským torpédoborcům, ale se svými moderními japonskými protějšky se výzbroj ruských jednotek nemohla měřit, což se v průběhu bojů jasně ukázalo, takže přeživší jednotky této třídy byly brzy po skončení války přezbrojené a poté nesly dvě děla ráže 75 mm, dva kulomety a dva původní torpédomety.
K pohonu sloužily dva vertikální trojčinné expanzní parní stroje o výkonu 3800 koňských sil, které otáčely stejným počtem bronzových, trojlistých šroubů o průměru 1,98 m. Stroje sice byly typu Yarrow, ale vyrobily je ruské společnosti a maximální rychlost se pohybovala kolem 27 uzlů. Původně se pro jednotky třídy SOKOL počítalo s naftovým vytápěním kotlů, ale poté co jimi byly zkušebně vybavené první lodě této série (KREČET a KORČUN) se zjistilo, že nepracují podle ruských představ (maximální rychlost činila pouhých osmnáct uzlů), a proto bylo od tohoto experimentu upuštěno a torpédoborce stavěné pro Tichomořskou eskadru měly klasické kotle spalující uhlí. Jednalo se o osm vodotrubních kotlů typu Yarrow, jenž ale dodala domácí firma Ižorský závod. Tyto kotle byly umístěné vždy po dvou v oddělených kotelnách, z nichž každá měla samostatný komín. Výhřevná plocha každého kotle měla rozměry 96,6 metrů čtverečních a pracovní tlak činil čtrnáct atmosfér.
Zásobu paliva tvořilo 60 tun uhlí a dovezený prototyp dosahoval spotřeby 0,75 tuny za hodinu při plavbě rychlostí 16,25 uzle, ale při zvýšení rychlosti na 26 uzlů činila hodinová spotřeba už asi tři tuny. Vzhledem k tomu že jednotky postavené v ruských loděnicích dosahovaly poněkud většího výtlaku se dá předpokládat že stoupla také spotřeba paliva. Údaje o doplavbě se i u ruských zdrojů diametrálně liší a jsou udávány hodnoty od 600 do 2500 námořních mil! Ovšem mnohem pravděpodobnější je nižší údaj, což byl dost možná i důvod proč se žádná z těchto jednotek nezúčastnila Bitvy ve Žlutém moři, neboť vzdálenost mezi Port Arturem a Vladivostokem je 1800 km a torpédoborce třídy SOKOL jí prostě bez možnosti doplnění paliva nedokázaly překonat.
Posádku torpédoborců této třídy tvořilo původně pět důstojníků a 43 námořníků, ale v reálných bojových podmínkách došlo k jejich navýšení a během slavného boje se na palubě STĚREGUŠČEVO nalézali čtyři důstojníci a 49 lodníků. Je pochopitelné že ubytovací podmínky na všech plavidlech odpovídající velikosti byly velmi skromné, takže služba na tehdejších torpédoborcích nebyla rozhodně příjemnou záležitostí, což se projevovalo zejména při delších plavbách, nebo při nutnosti vyplouvat i během zhoršených povětrnostních podmínek.
Padlí důstojníci z posádky Stěreguščevo
STĚREGUŠČIJ byl typickým reprezentantem torpédoborců třídy SOKOL se všemi jejich nedostatky. Jak již bylo napsáno výše, Rusové pouze napodobovali dovezený prototyp, který sami nijak nerozvíjeli, takže STĚREGUŠČIJ svými technickými parametry odpovídal prvním britských konstrukcím a za nejmodernějšími typu již citelně zaostával. Výzbroj byla poměrně slabá, rychlost nízká a ani plavební vlastnosti nebyly právě na výši, takže pouze manévrovací schopnosti této lodi byly na odpovídající úrovni. Z toho je patrné, že STĚREGUŠČIJ byl ve své době sotva průměrnou jednotkou, která se mohla úspěšně postavit snad pouze tehdejším francouzským a německým konstrukcím, a na nejmodernější japonské jednotky stačit nemohl.
Vzhledem k pozdějším událostem nebude od věci provést alespoň základní seznámení s torpédoborci sloužící v japonském Spojeném loďstvu (Rengó kantai). Japonci disponovali začátkem války celkem devatenácti torpédoborci pěti různých tříd (IKAZUČI, MURAKUMÓ, ŠIRAKUMÓ, AKACUKI a HARUSAME). Vesměs se jednalo o plavidla vyzbrojená dvěma děly ráže 76 mm, které doplňovaly čtyři kanony kalibru 57 mm a dva vrhače torpéd o průměru 457 mm. Standardní výtlak se pohyboval v rozmezí od 275 do 375 tun a maximální rychlost většinou přesahovala 30 uzlů (jedinou výjimku představovala třída HARUSAME dosahující rychlosti 28 uzlů). Japonské torpédoborce tedy byly větší, rychlejší a silněji vyzbrojené, nežli jejich ruské protějšky, a také jejich konstrukce byla odolnější, protože životně důležité prostory chránilo alespoň slabé pancéřování.
Torpédoborec Stěreguščij
Služba a bojové nasazení:
STĚREGUŠČIJ byl zařazen do Druhé brigády torpédoborců, které velel fregatní kapitán Gintěr. V této brigádě bylo celkem dvanáct jednotek a všechny patřily k třídě SOKOL. Velitelem torpédoborce STĚREGUŠČIJ byl původně poručík Kuzmin-Korobajev, ale krátce po vypuknutí bojů jej nahradil nadporučík Alexandr Semenovič Sergejev (narozen roku 1871).
STĚREGUŠČIJ se pravděpodobně zúčastnil demonstrativního výjezdu Tichomořské eskadry těsně před vypuknutím rusko-japonské války, ale během přepadení Port Arturu, k němuž došlo v noci z 8. na 9. února 1904, se nalézal na vnitřní rejdě a do boje s útočníky se nijak nezapojil, ale již během následujícího dne se podílel na odražení útoku jádra japonské flotily na Port Artur.
STĚREGUŠČIJ si až do své zkázy počínal velmi aktivně a podnikl celkem třináct výjezdů z Port Arturu. Za zmínku stojí jeho účast na souboji s oddílem nepřátelských torpédoborců, který se udál 24. února a kolize s torpédoborcem BOJEVOJ v Port Arturu (10. února). Při jednom z těchto výpadů došlo k poruše strojů a STĚREGUŠČIJ musel byt 5. března opravován v přístavu Dálnyj. To se však již blížil zánik tohoto legendárního plavidla, k němuž došlo 10. března 1904.
Torpédoborec Stěreguščij
Admirál Makarov vyslal dne 9. března 1904 torpédoborce STĚREGUŠČIJ a REŠITĚLNYJ na hlídkovou plavbu, aby prozkoumaly blízké ostrovy, protože ruské velení mělo podezření, že Japonci zde budují provizorní námořní základnu. Třebaže Makarov měl zprávy o nepřátelských plavidlech pohybujících se toho dne před Port Arturem, vyslal na tuto misi pouhé dvě lodě, kterým veleli fregatní kapitán Boss a nadporučík Sergejev. Oba torpédoborce spatřily kolem 21. hodiny světla nepřátelských torpédových plavidel a fregatní kapitán Boss nařídil torpédový útok. Ruské jednotky zvýšily rychlost, díky čemuž začaly z jejich komínů unikat jiskry, což Japonce varovalo, takže ruská plavidla se raději stáhla a zmizela ve tmě. Tento neúspěšný pokus o útok však zdržel ruské lodě natolik, že bylo nemožné dokončit plánovanou průzkumnou operaci u Elliotových ostrovů ještě před východem měsíce, takže se oba velitelé rozhodli vrátit na základnu a informovat velení eskadry o přítomnosti japonských plavidel, které pokládaly za předvoj většího nepřátelského uskupení.
Ovšem kolem šesté hodiny ranní spatřily hlídky siluety nepřátelských torpédoborců USUGOMÓ, ŠINONÓME, SAZANAMI a AKEBONÓ, které se právě vracely z neúspěšného nočního útoku na Port Artur. Ruská plavidla se pokoušela využít špatné viditelnosti a nepozorovaně japonské jednotky obeplout, aby mohla proklouznout do Port Arturu, ale i japonské hlídky zpozorovaly ruské lodě a jejich velitel (kapitán-poručík Kondó) nařídil změnit kurz a zaútočit na oba ruské torpédoborce, které se boji se silnějším nepřítelem nemohly vyhnout, protože STĚREGUŠČIJ měl poškozené stroje a nemohl vyvinout vyšší rychlost nežli dvacet uzlů a japonské torpédoborce svým ruským protějškům přehrazovaly cestu do Port Arturu..
Japonci měli velkou převahu, protože jejich čtyři jednotky disponovaly celkem osmi děly ráže 76 mm a šestnácti ráže 57 mm, kdežto oba ruské torpédoborce nesly dohromady pouze dvě děla kalibru 75 mm a šest kanonků ráže 47 mm. Na REŠITĚLNYJ střílel pouze torpédoborec AKEBONÓ, jenž ruské plavidlo sice citelně poškodil, ale přesto se REŠITĚLNYJ dokázal z boje odpoutat a unikl pod ochranu pobřežních baterií, které na AKEBONÓ vypálily několik výstřelů, jenž Japonce přiměly k zastavení pronásledování a i AKEBONÓ se soustředil na zbývající ruský torpédoborec.
Nadporučík Sergejev
STĚREGUŠČIJ se nyní ocitl v podobné situaci jakou později zažilo mnoho ruských lodí, které se v této válce musely samy utkat s nepřátelskou přesilou (NOVIK, ADMIRAL UŠAKOV,...) a jejichž posádky většinou udatně bojovaly, namísto nabízející se kapitulace, ale zdaleka největší slávu si svým heroickým odporem získal právě STĚREGUŠČIJ. Osamocený ruský torpédoborec musel nyní čelit čtyřnásobné přesile, ale jeho dělostřelci palbu opětovali a určitou dobu se zdálo, že STĚREGUŠČIJ by přeci jenom mohl dokázal prorazit do Port Arturu, tím spíše, když 75 mm projektil explodoval v kajutě velitele torpédoborce AKEBONÓ poblíž skladiště torpéd a utrpěné škody byly natolik závažné, že se poškozený torpédoborec musel z boje na nějaký čas stáhnout. Veškeré naděje na záchranu však pohasly v 6:40, kdy japonské granáty probily trup lodě a jejich exploze vážně poškodila dvě kotelny. Brzy poté byla vyřazena i třetí kotelna, kterou zaplavila voda a topiči jí museli urychleně opustit. Byl přerušen i přívod páry a ochromená loď již nyní pouze nehybně spočívala na mořské hladině a stala se snadným cílem pro japonské dělostřelce.
Brzy padli nadporučík Sergejev a poručík Kudrevič. Podobně skončil i nadporučík Goloviznin a strojní inženýr Anastasov, jehož výbuch granátu odmrštil do moře, kde se utopil. STĚREGUŠČIJ se pomalu měnil v rozstřílený vrak, ale jeho posádka stále pokračovala v boji, třebaže japonská palba postupně vyřazovala jedno dělo za druhým a po půlhodině se již Rusové mohli bránit pouze jedním dělem ráže 47 mm. Nepřátelská dělostřelba srazila nejenom lodní stožár, ale rovněž zničila i velitelský můstek, společně se všemi komíny a ze zničených kotelen unikala syčící pára. Loď utrpěla mnohonásobné průstřely, jimiž do trupu statečně bojujícího plavidla vnikala voda, která rychle zaplavovala podpalubní prostory, ale Rusové přesto hrdinně pokračovali v boji, třebaže utrpěli obrovské ztráty a paluba byla plná strašlivě zohavených těl ruských námořníků, které explodující granáty často doslova roztrhaly na kusy. Vyznamenal se námořník Kryžkov, který i přes vážná poranění dokázal hodit přes palubu signální knihu a tajné kódy, jenž díky jeho úsilí nepadly do rukou Japonců.
Na bojišti se objevily i dva japonské křižníky, ale do bitvy se už pravděpodobně nezapojily, protože v 7:10 bylo zničeno i poslední ruské dělo a rozstřílený STĚREGUŠČIJ se již neměl čím bránit, tudíž bitva skončila. V boji padli všichni ruští důstojníci a naprostá většina námořníků, takže počet mrtvých se vyšplhal na 49 osob. Ale ani ruská palba rozhodně nezůstala bez výsledku, takže pouze USUGOMÓ neutrpěl žádné škody. Ostatní japonské torpédoborce však takové štěstí neměly. ŠINONÓME utrpěl pouze lehčí poškození, ale SAZANAMI zasáhlo osm granátů a AKEBONÓ dokonce 27 projektilů. Japonci sice přiznali pouze jednoho mrtvého a sedm zraněných, ale vzhledem k vysokému počtu zásahů nejsou tyto údaje příliš věrohodné a jejich ztráty byly pravděpodobně vyšší.
Tři námořníci z posádky Stěreguščevo v japonském zajetí
Japonci poslali na palubu STĚREGUŠČEVO pětičlenný výsadek, jemuž velel poručík Jamazaki, který poté co si na vlastní oči prohlédl utrpěné škody nevěřil, že by někdo z ruské posádky mohl zůstat naživu. K jeho velkému překvapení tu však našli čtyři zraněné ruské námořníky, jejichž jména byla Osinin, Novikov, Jurjevim a Chirinskij, kteří jako jediní přežili předchozí bitvu. Zajatí Rusové byli přemístěni na japonské torpédoborce a kapitán-poručík Kondó vydal rozkaz, aby SAZANAMI vzal STĚREGUŠČEVO do vleku a pokusil se jej odtáhnout k pobřeží Korejského poloostrova, třebaže těžce poškozený torpédoborec byl v dezolátním stavu a voda v podpalubí stále stoupala.
V 8:10 bylo upevněno vlečné lano a celá japonská sestava se začala pomalu vzdalovat z bojiště. Ovšem v té době zahájily palbu ruské pobřežní baterie, které dosud z nepochopitelných důvodů nestřílely, a na obzoru se objevily ruské křižníky BAJAN a NOVIK, na jehož palubě se nalézal i admirál Makarov, který vyplul z Port Arturu brzy poté co se od posádky REŠITĚLNEHO dozvěděl o boji s nepřátelskými torpédoborci. Za této situace nechtěli Japonci riskovat další boj se silným nepřítelem a Kondó nařídil vyklizení zajatého torpédoborce a jeho potopení. STĚREGUŠČIJ se ještě nějaký čas udržel nad vodou, ale v 9:20 navždy zmizel v mořských hlubinách.
Již o několik dní později však vyšel v ruských novinách článek, jehož autor se odvolával na jakéhosi korespondenta britského deníku The Times, a tvrdil, že STĚREGUŠČIJ potopili dva ruští námořníci, kteří se zabarikádovali ve strojovně a otevřeli kingstonovy zavodňovací ventily. Tato verze zániku torpédoborce rukama ruských námořníků, kteří raději zvolili dobrovolnou smrt, nežli by své plavidlo vydali nepřátelům, byla během války neustále zdokonalována. Brzy se tvrdilo, že umírající nadporučík Sergejev zapřísahal své podřízené, aby své plavidlo raději potopili, takže oni údajní hrdinové pouze plnili velitelovu poslední vůli. Tato smyšlená legenda přečkala i zjištění, že čtyři ruští námořníci přežili zkázu STĚREGUŠČEVO, díky čemuž byla doplněna o příběh zázračné záchrany oněch dvou hrdinů, kteří měli býti stoupající vodou vyplaveni otvorem v palubě, který způsobila japonská dělostřelba.
Ovšem po skončení války se do Ruska vrátili váleční zajatci a tato hrdinská legenda začala dostávat povážlivé trhliny, protože jí ani jeden ze čtyř zachráněných mužů nepotvrdil a vyšetřovací komise musela konstatovat, že STĚREGUŠČIJ se potopil v důsledku činnosti nepřítele a nikoliv otevřením kingstonových ventilů, které ostatně ve strojovně ani žádné nebyly. Tato zjištění měla ještě jednu nepříjemnou dohru, protože sochař Izenberg mezitím vyhotovil pomník, jenž měl připomínat hrdinství posádky ŠTĚREGUŠČEVO, a znázornil na něm právě ty dva neexistující námořníky, kterak otevírají zavodňovací ventil. To vyvolalo ve vedení ruského námořnictva silný odpor a množily se protesty proti skutečnosti, že památník hrdinné posádky má znázorňovat smyšlenou legendu. Ale z rozhodnutí cara Mikuláše II. byl památník v roce 1911 slavnostně odhalen v původní podobě a návštěvníci Petrohradu si jej mohou dodnes prohlédnout na vlastní oči.
Car při odhalování památníku Stěreguščij a památník dnes
Třebaže již brzy po skončení rusko-japonské války bylo prokázáno, že STĚREGUŠČIJ se buďto potopil v důsledku utrpěných poškození, nebo jej potopili sami Japonci, smyšlená legenda měla tuhý kořínek a dodnes se jí nepodařilo úplně vymýtit, k čemuž pravděpodobně přispěli i komunističtí historikové, kteří rádi šířili mýtus o prostých námořnících pohrdajících smrtí. Dnes však již i většina ruských soudobých pramenů pravdivě popisuje okolnosti zkázy torpédoborce STĚREGUŠČIJ a onu legendu zmiňuje pouze jako určitou zajímavost, jíž nepřikládají žádnou váhu. To je samozřejmě správné protože udatný boj posádky tohoto torpédoborce si zaslouží mimořádný obdiv a nepotřebuje žádné přikrášlovaní. Bohužel v české literatuře zatím zůstává vše při starém a čtenář má k dispozici pouze práce autorů publikujících za minulého režimu (Klučina, Hynek, I. Hrbek), kteří onu legendu rozšířili i mezi české čtenáře.
O skutečnosti, že heroický odpor posádky STĚREGUŠČEVO udělal mimořádný dojem i na samotné Japonce svědčí skutečnost, že zraněné zajatce navštívil samotný japonský ministr námořnictva Gonbei Jamamotó, který jim vyjádřil svůj obdiv a popřál jim šťastné uzdravení. Japonci později padlým členům posádky slavného torpédoborce odhalili i pamětní desku, na níž je vytesáno prosté věnování: „Těm, pro něž vlast znamenala více, nežli život.“
Technické parametry:
Délka: 57,91 m.
Šířka: 5,67 m.
Ponor: 2,3 m.
Výtlak: 258 tun.
Výkon strojů: 3800 koňských sil.
Rychlost : 27 uzlů.
Doplavba: 600 (?) námořních mil.
Výzbroj: 1 x 75 mm, 3 x 47 mm, 2 x torpédomet.
Posádka: 5 důstojníků a 43 námořníků, v době rusko-japonské války 53 mužů.
Použité zdroje:
Ivan Hrbek: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/MK ... /index.htm
http://navsource.narod.ru/index.html
http://eps.dvo.ru/rap/2004/4/pdf/rap-013-018.pdf
http://mouse-trap.ru/rjw_torpedoboat-guarding.shtml
http://shkolazhizni.ru/archive/0/n-26036/
http://www.shipandship.chat.ru/military/b006.htm
http://old.kurskcity.ru/people/sergeev04.html
http://doshkolnik.ru/poznavayka/885-leg ... schiy.html
http://warships.ru/ships/stereg/stereg.htm
http://www.wikipedia.org/
