Andrej Andrejevič Vlasov se narodil 14.září 1900 v ruské vesnici Lomakino, v gubernii Nižnij Novgorod v rolnické rodině. Andrej nejdřív vstoupil do kněžského semináře, ale po Říjnové revoluci odešel a začal studovat na zemědělské fakultě univerzity v Nižnij Novgorod. V květnu 1919 byl odveden do Rudé armády a zúčastnil se občanské války. Po jejím skončení se z Vlasova stal zkušený a v těžkých bojích osvědčený velitel. Byl odeslán na Ukrajinu, kde se zapojil do bojů proti Machnovým bandám. V r. 1922 požádal, aby mohl dále sloužit jako velitel. Rudá armáda postupně radikálně snižovala svůj stav, ale Vlasov byl pro své schopnosti ponechán jako velitel roty ve funkci. Roku 1924 byl Vlasov jmenován velitelem plukovní školy ve 26.střeleckém pluku. O čtyři roky později prošel v Moskvě velitelským zdokonalovacím kursem a stal se velitelem praporu. Posléze byl povolán do Leningradu na místo učitele taktiky. Odtud ho povolali do Moskvy, kde absolvoval speciální kurz pro učitele taktiky v Moskvě a zase se vrátil do Leningradu. V r. 1930 vstoupil do Komunistické strany. Zastával vyšší štábní funkce a získal důvěru vysokých vládních kruhů. V r. 1935 začal studovat na Frunzeho vojenské akademii v Moskvě. Pouze malá část sovětských vojenských důstojníků přežilo čistku v letech 1936-38 a Vlasov byl mezi nimi. V letech 1937-38 byl členem vojenského soudu v Leningradě a v Kyjevě a byl povýšen na plukovníka. Stalin ho potom posílá do Číny na tajnou misi, kde působí v letech 1938-39 jako náčelník generálního štábu pro vojenské poradce při organizování čínské armády. Vůdce čínské strany Kuomintangu prezident Čankajška (bojujícího proti japonské agresi v Mandžusku) mu udělil Řád zlatého draka. Po návratu z Číny byl jmenován velitelem 99.střelecké divize nechvalně známou svou zaostalostí. O rok později byla tato divize oceněna jako nejlepší divize Rudé armády. Jako velitel měl Vlasov skvělou pověst a byl vysoce vážen. Neochvějně hájil zájmy strany a stál za Stalinem, avšak jeho sounáležitost s těžkým údělem ruského rolníka, která ho provázela celý život a nucená kolektivizace, hladomor a čistky v něm pomalu a plíživě začaly vzbuzovat pochybnosti. V r. 1940 byl povýšen na generálmajora a publikoval knihu „Nové metody bojového výcviku“. Jeho jméno se stalo populárním v celé armádě. Vyznačoval se jako schopný, energický, nebojácný velitel s mimořádnou bojovou aktivitou a odolnou strategií obrany. Vlasov byl v polovině ledna 1941 jmenován velitelem dobře vyzbrojeného 4.mechanizovaného sboru, který sídlil v Lvově.
Když vypukla válka, v červnu 1941 dostal Vlasov rozkaz rozdrtit německé seskupení, které prolomilo obrannou linii v prostoru Němirovky. Rozkaz však přišel pozdě a průlom se už nedal zacelit. Sovětská vojska po urputných bojích s těžkými ztrátami byla nucena ustoupit. Generál Vlasov se svým sborem se v červenci 1941 přesunul do prostoru Berdičeva, aby zabránil dalšímu německému průlomu. Avšak rozkazem byl odvelen do prostoru Kyjeva. Vlasovovi se nezamlouvalo nerozhodné velení frontu a nesoustředěnost Rudé armády, odvedl však své vojsko ke Kyjevu, zde převzal velení nad 37.armádou určenou k obraně Kyjeva a také převzal funkci posádkového velitele města Kyjeva. V Kyjevě zažil Vlasov doslova peklo, s odhodláním však zajišťoval obranu města až do 18.září, kdy dostal rozkaz ustoupit. Vlasov si v obraně města vedl velmi dobře, dokonce provedl protiútok, ale německá vojska obešla město a 37.armáda se ocitla v obklíčení. Zbytky 37.armády se stáhly ze svých pozic, rozpadly se na skupiny a probíjely se z obklíčení na vlastní pěst. Skupinka vojáků pod velením Vlasova prošla mnoha útrapami, aby se probojovala z obklíčení. Vlasov onemocněl na zánět středního ucha a ve Voroněži se zotavoval v nemocnici. Měl jisté obavy z dalšího vývoje situace, protože velitelé sovětských armád byli bráni k zodpovědnosti i za neúspěchy za které nemohli, ale velitel frontu Timošenko ho podle Stalinova rozkazu odeslal vojenským letadlem do Moskvy. Zde byl jmenován velitelem nově se formující 20. armády. Když uhodily silné mrazy, generál Žukov vydal rozkaz, v němž se uvádělo, že omrznutí se rovná sebezmrzačení. Kdo se jím proviní, bude předán vojenskému tribunálu. Vlasov se postaral o doplnění zimní výstroje pro vojáky, jejich výzbroj byla celkem v pořádku. Prohlédl si i obranné postavení. Pláň byla rozryta hlubokými zákopy, místy se obrana ještě budovala, na některých místech byla už důkladně zbudována. 15.listopadu 1941 vyrazila německá 3.tanková skupina do útoku směrem na město Klin. Čelila ji 30.armáda Kalininského frontu, avšak neměla dost sil a musela ustoupit. Následující den se na volokolamském směru dala do pohybu německá 4.tanková skupina a všude se rozpoutaly urputné boje. 27.listopadu padlo město Istra, vzdálené jenom 50 kilometrů od Moskvy. Na jihu se Guderianovy tanky přiblížily ke Kašinu. Zdálo se, že pád Moskvy je nevyhnutný. Generál Vlasov se rozhodl Němce překvapit a zaútočit. Se svými tanky prorazil německou linii, avšak Němci se rychle vzpamatovali a Vlasovovu údernou skupinu obklíčili. Vlasov se spojil s náčelníkem štábu a vydal rozkazy pro útok všemi silami armády. Němci byli drceni zepředu i zezadu a obklíčené skupině se podařilo uniknout ze sevření. Němci se opět zformovali a očekával se jejich další postup na Moskvu. Rozpoutal se boj. Vlasov už neměl žádné zálohy, které by mohl nasadit. Naštěstí se objevil velitel sibiřské záložní divize, která se měla přesunout k vedlejší armádě, ale ve sněhové vánici zabloudila. Vlasov ji připojil ke své armádě a pod své velení a rozhodl se z vlastního rozhodnutí nasadit ji na nejohrozenější úsek obranné linie. Zásah divize rozhodl a 5.prosince Němci začali ustupovat. Nazítří Vlasov projevil opět svou odvahu riskovat a nařídil svým divizím pokračovat v protiútoku. Hnal německou armádu před sebou a postupně se k němu připojily i další armády. Rudá armáda přešla do ofenzivy. Generál Vlasov se svou armádou postoupil až k městu Gžatsk, ale zde útok narazil na pevnou německou linii a zastavil se.
Rudá armáda zahnala Němce o více než 200 kilometrů od Moskvy na západ a nemalou zásluhu měl na tom právě generál Vlasov. Byl spolu s dalšími šesti generály oslavován jako záchrance Moskvy, začátkem roku 1942 vyznamenán druhým Řádem rudého praporu a povýšen do hodnosti generálporučíka. Vlasov byl potom pověřen funkcí zástupce velitele Volchovského frontu, který se organizoval v prosinci 1941 s úkolem odrazit útok Němců na Leningrad a poté v součinnosti s Leningradským frontem měl osvobodit město od blokády. Velitelem frontu byl jmenován armádní generál Mereckov. Probíhaly zde krvavé boje. 24.ledna 1942 se jednotkám 2.úderné armády podařilo dobýt Mjasnoj Bor a vrazit klín do německé obrany, avšak rozražení blokády Leningradu bylo stále v nedohlednu. Sovětské jednotky přesto zarputile postupovaly vpřed na Ljubaň a snažily se rozšířit klín průlomu i do stran. Podařilo se jim protnout železniční trať Leningrad-Novgorod, ale když narazily na odpor nepřítele musely obloukem obcházet opevněná místa. Tím řídla hustota jejich bojové sestavy a vázl přísun munice, potravin a krmiva, neboť nepřítel narušoval spojovací komunikace. Moskva jednoznačně žádala zesílit útok a dobýt Ljubaň. 2.úderná armáda však uvízla v prostoru Krásné Gorky. Čelní jednotky trčely 15 kilometrů jihozápadně od Ljubaně a asi 30 kilometrů od přední linie 54.armády Leningradského frontu. 9.března do prostoru velitelského stanoviště přiletěl generál Vlasov, kterému jako zástupci generála Mereckova, Stalin nařídil, že je třeba znovu přejít do útoku. Vojska však byla vyčerpána a když se v polovině března oteplilo, zamrzlé bažiny rozměkly a cesty se staly neprůchodné. Přísun potravin a materiálu pro 2.údernou armádu úzkým hrdlem průlomu se stal takřka nemožný. Navíc hrozilo, že nepřítel armádu odřeže, což se i nakonec stalo. Mereckov, obávající se Stalinova hněvu, vrhal do útoku na obnovení spojení s 2.údernou armádou všechny své vyčerpané síly znovu a znovu. Za cenu velkých ztrát byl uvolněn asi tříkilometrový průchod, který opět spojil armádu s ostatními silami frontu. Tento průchod však tvořily bažiny, kudy se dalo stěží proniknout. Začátkem dubna generál Mereckov vyslal k ohrožené 2.úderné armádě speciální inspekční komisi na čele se svým novým zástupcem generálem Vlasovem. Komise byla vystavena nebezpečí, když pobývala přímo v prostoru rozmístění 2.úderní armády. Její členové zjišťovali skutečný stav jednotek a 8.dubna ukončili svou práci a opustili armádu. Vlasov se však ve štábu zdržel. Generál Klykov, velitel 2.úderné armády obdržel 9.dubna od Mereckova rozkaz k útoku, který armáda nebyla schopna vykonat. Klykov se vyhnul nepříjemné situace tak, že se dal uznat za nemocného a odletěl do bezpečí týla. Mereckov navrhl, aby Vlasov za dané situace zůstal u obklíčené armády a byl jmenován do funkce jejího velitele. Vlasov souhlasil a čekal na Stalinovo rozhodnutí. 23.dubna Stalin zrušil Volchovský front jako samostatnou skupinu armád a podřídil ji jako zvláštní skupinu pod Leningradský front. Mereckov tedy přišel o funkci a na čele stanul velitel Leningradského frontu generál Chozin. 2.úderná armáda se zatím musela zoufale bránit. Rozkaz k ústupu nepřicházel a vojáci hladověli, přesto neochabovali v odporu. Generál Vlasov se ocitl v podivné situaci. Funkci zástupce velitele ztratil a rozkaz na jeho ustanovení do funkce velitele 2.úderné armády nebyl vydán. I tak se ujal velení a snažil se zachránit žalostný zbytek armády. 15.května požádal generála Chozina o stažení armády, ale až za několik dní hlavní stan tento požadavek akceptoval. Bylo však už pozdě. Němci uzavřeli do volchovského kotle v prostoru Mjasnoj Bor-Čudovo devět sovětských divizí a sedm brigád a odřízli je od veškerého zásobování. Přesto se Vlasov pokusil o průlom, ten se ale nezdařil. Stalin z obklíčení 2.úderné armády vinil Chozina a zbavil ho velení. Opět byl vytvořen samostatný Volchovský front, kterému měl znovu velet generál Mereckov. Dostal za úkol vyvést 2.údernou armádu z obklíčení. Povel k útoku vydal 10.června, Němci ho však odrazili. Rozpoutal se krvavý, déle než týden trvající boj.
Z důvodu zoufalé situace Vlasov nařídil 22.června všemi silami zaútočit na německou obranu. Zesláblí vojáci učinili zázrak a podél železniční trati prorazili zhruba půl kilometru široký koridor, kterým byla z obklíčení vyproštěna skupina asi 7.000 vojáků a důstojníků. Ostatní v panice také chtěli pryč z kotle, ale Němcům se podařilo zatarasit únikovou cestu. Prostor, kde se ještě nacházely poslední zbytky 2.úderné armády se scvrkl tak, že byl v dosahu dostřelu nepřátelského dělostřelectva. Nepřítel dobyl i Novuju Kresť – přistávací plochu, kde se daly ještě shazovat z letadel zásilky munice a potravin. Generál Vlasov byl ze štábu vyrozuměn, že jednotky 59.armády podniknou útok a dostal nařízeno, aby svazky v kotli udeřily pomoci vstříc. Dal tedy povel zničit těžkou techniku, aby nepadla do rukou nepříteli a v noci 23.června vyrazil z kotle, avšak pokus o proražení průchodu koridoru se nezdařil. Vlasov ztratil se štábem spojení, i tak se už ale nic nedalo dělat. Jediným řešením bylo ponechat jednotlivé jednotky armády , aby se probíjely na vlastní pěst. Mereckovovi se nepodařilo zformovat z jednotek 52. a 59.armády údernou skupinu v takové síle, aby mohla prorazit k 2.úderné armádě, takže pomoc zvenčí se už nedala čekat. 25.června brzo ráno se Vlasov s celou velitelskou skupinou začal probíjet směrem na východ a dostal se do husté palby děl a minometů. Rozhodl se vrátit, ale zezadu se blížili už němečtí vojáci. Skupiny vojáků a jejich velitelé se prodrali přes uzavírající stahující se kruh. Mereckov poslal údernou skupinu na záchranu Vlasova, ale v německém týlu už pátrači nenacházejí po něm žádné stopy. Co se dělo s Vlasovem po rozpadu armády se zatím přesně nevědělo.
