PALBA.CZ

Letecké řízené střely vzduch-vzduch SSSR/Rusko




RS-2US

Letecká řízená raketa RS-2US

Modifikace a označení řízené rakety: AA-1 ALKALI IS K - 51


CHARAKTERISTIKA: RS-2US je raketa typu „vzduch – vzduch“ aerodynamického schématu "kachna" s motorem na TPH. Na cíl je naváděna povelovým systémem pomocí paprsku radiolokátoru letounu, který cíl zachytil. K navedení je použita metoda "tří bodů".

HISTORIE: Vývoj rakety sahá do roku 1951, kdy začaly práce na letecké protiletadlové raketě pro výzbroj lehkých stíhacích a přepadových letounů s označením RS-1U. Po provedených zkouškách bylo nutné provést dodatečné úpravy. V roce 1953, kdy vznikl první experimentální prototyp stíhacího letounu MiG-17 mohl již být vyzbrojen novou verzí této rakety označené RS-2U (K-5, AA-1a). Speciálně pro její bojové použití byl vyvinut radiolokátor RP-2U (Izumrud-2), určený pro letouny MiG-17PFM a MiG-19PM. Oba letouny nesly čtyři RS-2U na podkřídelních závěsnících APU-4.

Poměrně rychle již v roce 1959, byla k dispozici zmodernizovaná definitivní verze rakety s označením RS-2US (K-5M, K-51, AA-1b) s novým radiolokátorem RP-9 Safir (CD-30) a RP-9U (CD-30T). Jako první byly těmito prostředky vybaveny stíhací letouny Su-9 (v roce 1960), jejichž první série (1958) nesly ještě radiolokátory RP-2U a čtyři RS-2U.

Sériová výroba střel AA-1 začala v Kaliningradském výrobním závodě, v roce 1955. Rakety AA-1 byly Čínou okopírovány a vyráběny pod označením PL-1.

URČENÍ:K ničení manévrujících i nemanévrujících vzdušných cílů ze zadní polosféry za normálních povětrnostních podmínek. Je možné použití rakety i proti pozemním cílům při jejich přímé viditelnosti.

Byly používány na letounech MiG-17M (4 ks), MiG-19 (4), MiG-21PF, MiG-21PFM (2), MiG-21MF (4) a Su-9 (4). K letounu jsou připevněny pomocí vypouštěcího zařízení APU-7.

[align=center]R-3

Střela řízená R-3 AA-2 ATOLL




CHARAKTERISTIKA: střela R-3 typu „vzduch – vzduch“ je aerodynamického schématu „kachna", modulární konstrukce skládající se z pěti částí. Motor je jednokomorový na TPH, bojová část tříštivotrhavá. K navedení na cíl se používá infračervená samonaváděcí hlavice.

HISTORIE: Vývoj začal v konstrukční kanceláři Vympel v roce 1959 na základě poznatků získaných z americké rakety AIM-9B, kterou SSSR získal z Číny o čemž svědčí modulární konstrukce rakety. Vzniklo množství verzí, založených na stejném designu. V roce 1960 začala sériová výroba a do výzbroje byla zavedena raketa R-3.

Modernizovaná R-3S se v roce 1962 stala první verzí vyráběnou ve velkých sériích. Doba hoření paliva byla díky modernizaci prachového tlakového akumulátoru prodloužena z původních 11 na 22 sekund. Raketa je vybavena optickým přibližovacím a mechanickým nárazovým zapalovačem.

V roce 1961 začal vývoj výškové R-3R s poloaktivním radiolokačním navedením. Do výzbroje byla zavedena v roce 1966. Pro její zamíření a navedení je nezbytná spolupráce s radiolokačním zaměřovačem RP-22, optický přibližovací zapalovač je nahrazen radiolokačním.

Raketa R-3 byla v Číně vyráběna jako PL-2 a v Rumunsku jako A-91. Letecké rakety R-3 byly zavedeny do výzbroje letounů u více než třiceti států.

URČENÍ: K ničení manévrujících i nemanévrujících vzdušných cílů za normálních povětrnostních podmínek ve dne i v noci. Je možné použití rakety i proti pozemním cílům.

Byly používány na letounech MiG-19P (2 ks), starší verze MiG-21 (2 ks), MiG-21M (4 ks). Rakety R-3 jsou rovněž ve výzbroji letounů MiG-23, MiG-27, Su-15 a Su-17/20/22. Na závěsníky byla raketa podvěšována pomocí adaptérů APU-13.

POPIS RAKETY: Raketa je aerodynamického schématu typu "kachna", modulární konstrukce skládající se z pěti částí. Motor je jednokomorový na TPH. Bojová část je tříštivotrhavá s nekontaktním optickým (u R-3S), nebo radiolokačním (u R-3R) zapalovačem a mechanickým nárazovým zapalovačem. K navedení na cíl se u R-3S používá infračervená samonaváděcí hlavice. Zachycení cíle hlavicí oznamuje zvukový signál v pilotových sluchátkách a světelný signál v kabině letounu.

U typu R-3R je infračervená hlavice nahrazena poloaktivním radiolokačním systémem. Při tom je nutná spolupráce s radiolokačním zaměřovačem typu RP-22.

Na koncové části motoru jsou upevněna křídla vybavená gyroskopickými stabilizátory (rolerony) zajišťujícími stabilitu rakety v náklonu a současně i v ostatních řídících kanálech.






KONSTRUKCE STŘELY:
Střela je modulární konstrukce skládající se z pěti částí.

Řídící a iniciační úsek je určen k zachycení a navedení střely na cíl. Skládá se z infračervené samonaváděcí hlavice u verze R-3S, nebo poloaktivní radiolokační u verze R-3R, kormidlového a napájecího bloku, piezoelektrických snímačů a kormidel.
Nekontaktní radiolokační zapalovač (u R-3S optický u R-3R radiolokační) a mechanický nárazový zapalovač k vyslání pracovního impulsu pro elektrickou rozbušku PIM.
PIM je určen k iniciaci bojové nálože.
Bojová část je tříštivotrhavá a je určena k účinnému ničení cíle.
Prachový raketový motor tvořící nosnou část střely je jednokomorový. Na koncové části motoru jsou upevněna křídla vybavená gyroskopickými stabilizátory (rolerony) zajišťujícími stabilitu střely v náklonu a současně i v ostatních řídících kanálech

ČINNOST:
Zachycení cíle hlavicí oznamuje zvukový signál v pilotových sluchátkách a světelný signál v kabině letounu. Po startu střely se odjistí infračervená (IR) samonaváděcí hlavice, pyrotechnický zažehovač plynového generátoru zažehne prachovou náplň plynového generátoru. Po přechodu na palubní napájení se uvede do činnosti elektrický zažehovač prachového motoru a zapálí prachovou náplň motoru.

Po sejití střely z vedení odpalovacího zařízení APU-13 je tato naváděná na cíl pomocí infračervené samonaváděcí hlavice. U typu R-3R je infračervená hlavice nahrazena poloaktivním radiolokačním systémem. Při tom je nutná spolupráce s radiolokačním zaměřovačem typu RP-22.
Při průletu střely blízko cíle se uvede v činnost nekontaktní radiolokační zapalovač a dojde k iniciaci bojové části střely. Při přímém zásahu, kdy dojde k nárazu, piezoelektrické snímače iniciují bojovou část.

Proletí-li střela mimo cíl, aniž se iniciuje bojová část, pak po uplynutí 21-28 vteřin po odpálení je vydán signál z pojistného a iniciačního mechanismu k autodestrukci střely.

LETECKÁ SAMONAVÁDĚCÍ RAKETA R-13

R-13M ( I-380) AA-2 ATOLL


CHARAKTERISTIKA: střela R-13M typu „vzduch – vzduch“ je aerodynamického schématu "kachna", modulární konstrukce skládající se z pěti částí. Všechny části jsou samostatně vyměnitelné. Motor je jednokomorový na TPH. K navedení na cíl se používá infračervená samonaváděcí hlavice.







KONSTRUKCE STŘELY: Střela je modulární konstrukce skládající se z pěti částí. Všechny jsou samostatně vyměnitelné.

Řídící a iniciační úsek je určen k zachycení cíle, navedení střely a iniciaci bojové části při samodestrukci. Skládá se z infračervené samonaváděcí hlavice IN-70, kormidlového a napájecího bloku, piezoelektrických snímačů a kormidel.

Nekontaktní radiolokační zapalovač 13VO 178 (SINICA M) je určen k vyslání pracovního impulzu pro elektrickou rozbušku PIM.

Zapalovač 13V (PIM) je určen k iniciaci bojové nálože.

Bojová část je určena k účinnému ničení cíle.

Prachový raketový motor PRD 676 – I-04 nebo 676-II-0 tvoří nosnou část střely. Na koncové části motoru jsou upevněna křídla vybavená gyroskopickými stabilizátory (rolerony) zajišťujícími stabilitu střely v náklonu a současně i v ostatních řídících kanálech Na konec trysky motoru se montuje interceptor.

ČINNOST:Po startu střely se odjistí infračervená (IR) samonaváděcí hlavice a ta začne sledovat cíl. Současně se odjistí a uvede do činnosti pyrotechnický zažehovač plynového generátoru, od něhož se zažehne prachová náplň plynového generátoru. Po přechodu na palubní napájení se uvede do činnosti elektrický zažehovač prachového motoru a také se přivede napětí pro aktivací baterie radiolokačního zapalovače. Elektrický zažehovač zapálí prachovou náplň motoru a současně sepne elektromagnet západky odpalovacího zařízení.

Po sejití střely z vedení odpalovacího zařízení není střela po dobu 0,4 až 0,7 s od okamžiku odpálení řízena, řídící signál je v té době vynulován.
Dráhu letu střely k cíli lze rozdělit na aktivní a pasivní úsek. Aktivní úsek letu střely během něhož je v činnosti raketový motor, lze rozdělit také na dva úseky: neřízený let a úsek navedení.

V úseku neřízeného letu se střela musí dostatečně vzdálit od letounu nosiče aby nemohla ohrozit letoun a dosáhla potřebnou nadzvukovou rychlost. Přechod na úsek samonavedení probíhá automaticky. Na signál z obvodu nulování se přivede řídící signál do IR hlavice na akční orgány kormidlového pohonu a od toho okamžiku začne samonavedení střely na cíl.

Při průletu střely blízko cíle se uvede v činnost nekontaktní radiolokační zapalovač a dojde k iniciaci bojové části střely. Při přímém zásahu, kdy dojde k nárazu, je bojová část iniciována signálem piezoelektrických snímačů.

Proletí-li střela mimo cíl, aniž se iniciuje bojová část, pak po uplynutí doby chodu turbogenerátoru přijde signál od měniče do pojistného a iniciačního mechanismu a dojde k autodestrukci střely.

asi tušíš, že děkuji i tady ( měl bych několikrát).
Ď.
v.m - tady si mě dostal..
Je to má parketa. Zde jsem věděl.... Učil jsem to.
Hele jen velitelského směru a proto moc děkuji o čem mluvíš.
Osobní rozmluva je lepší, věř. Před tou rozmluvou doporučuji všem prostudujme možnosti obou - ale teď i potom - REB a vše co jsem i tehdy od dnešního plukovníka věděl...
To byl mistr.
Škoda, že se se mnou mistr pvosíčká nechce bavit...???

LETECKÁ
SAMONAVÁDĚCÍ RAKETA

R-23[align=center]ŘS R-23R (I-340), R-23T(I-360) A-7 APEX[/align]



HISTORIE:

V polovině šedesátých let vyvinula konstrukční kancelář Vympel leteckou raketu středního doletu R-23 pro stíhací letouny MiG-23. Před ní neexistovala žádná jiná radiolokačně naváděná raketa schopná zničit nízkoletící cíl oproti pozadí země a žádná infračervená raketa, co by dokázala sestřelovat cíle z přední polosféry. V roce 1972 po testech započatých roku 1968, byla zavedena do výzbroje jako standardní zbraň pro letouny MiG-23. Jejím protějškem v USA byl typ AIM-7 Sparrow. K použití této rakety bylo nutno vybavit letoun radiolokátorem RP-23 Safir. V roce 1976 byly vyvinuty střely R-24 se stejnou konstrukcí jako R-23 ale se zlepšenými charakteristikami: lepší manévrovací schopnosti (maximální přetížení cíle se zvětšilo na 8 g), větší a účinnější bojová část a hlavně dolet zvětšený až na 50 km (díky schopnosti zaměřit se na cíl až po vypuštění). R-24 také vznikla v RL a IR verzi – R-24R (Izdělije 140) a R-24T (Izdělije 160).

Raketa R-23 byla licenčně vyráběna v Rumunsku pod označením A-911. V čs. letectvu byla R-23 zavedena na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Z výzbroje AČR byla vyřazena v roce 2000.


CHARAKTERISTIKA:

Střela R-23 typu „vzduch-vzduch“ je klasické konstrukce s destabilizátory na přídi a s tandemově uspořádanými křídly a stabilizátory. Pohon zajišťuje jednokomorový raketový motor na TPH. Metoda navedení se liší podle typu použité hlavice.





KONSTRUKCE STŘELY:

Střela R-23 se skládá z osmi částí spojených za sebou.

Samonaváděcí hlavice je určena k sledování cílů a vydávání povelů a signálů potřebných pro odpálení a samonavedení střely na cíl. U R-23T je použitá pasivní infračervená 23T3. Hlavice má špičku ve tvaru ogiválu, opatřenou skleněným sférickým ochranným krytem. Na hlavici jsou čtyři destabilizátory. U R-23R poloaktivní radiolokační TOPAZ. Tvar aerodynamického krytu přední části je kuželový s ogiválem.

Prachový raketový motor PRD-194 je určen k získání potřebné rychlosti. Náplň tuhého paliva je tvořena jednokanálovou válcovou trubkou z nitroglycerinového prachu VIK-2D. Náplň zažehovače je černý prach, zážeh je proveden pomocí dvou elektrických palníků.

Nekontaktní radiolokační zapalovač ČAJKA-M je určen k vydání elektrického impulsu za účelem iniciace bojové nálože v blízkosti cíle. V případě střelby na pozemní cíle je pilotem ručně zapnut přepínač pro střelbu na pozemní cíle, který způsobí vyřazení radiolokačního zapalovače z činnosti.

Nárazové ústrojí KU-23 dává impulsy pro elektrický palník pojistného a iniciačního mechanizmu I-259 při dopadu na cíl.

Pojistný a iniciační mechanizmus I-259 je složen ze dvou stejných kanálů, každý kanál je složen z inerčního ústrojí, pojistného detonačního mechanizmu zajišťovacího ústrojí, spouštěcího ústrojí, přepínacího ústrojí, mechanizmu samodestrukce a detonačního uzlu.

Bojová část je tříštivotrhavá, uřčená ke zničení cíle. Těleso je složeno z tyčového válce (dvě řady ocelových tyčí čtvercového průřezu) přední a zadní příruby a aerodynamického krytu. Použitá výbušnina - TGA-16, v přední části je nálož pokryta vrstvou tritolu.

ČINNOST:

Odpal střely se uskutečňuje z kolejnicového zařízení APU-23. Pohon zajišťuje jednokomorový raketový motor na TPH. Zážeh zažehovače je proveden pomocí dvou elektrických palníků. K odjištění zapalovače dojde na konci aktivního úseku (min. 150 m). Metoda navedení se liší podle typu použité hlavice. Iniciaci tříštivotrhavé bojové nálože rakety v blízkosti cíle zabezpečuje nekontaktní radiolokační zapalovač ČAJKA-M.

V případě střelby na pozemní cíle je pilotem ručně zapnut přepínač pro střelbu na pozemní cíle, který způsobí vyřazení radiolokačního zapalovače z činnosti. Iniciaci bojové nálože zabezpečuje nárazové ústrojí KU-23 prostřednictvím PIM-u I-259. Pokud střela mine cíl, dojde za 35-45sekund k její autodestrukci.

Přehled ŘS je dobrý, u sovětských se dříve hodně spekulovalo a informace ze západu byly takové všelijaké... Jen bych doporučil autorovi doplnit k článku zdroje.

v.m.: Výtečné. Měl bych pár otázek, bylo-li by možné na ně najít odpovědi.
1) mohl bys nějak blíže popsat princip činnosti optického přibližovacího zapalovače?
2) v jakém vztahu k vývojovému cyklu R-23 je střela R-23P (proti rušičům)?
3) proč se, pokud je mi známo, i na strojích řady Su-27 používají hlavně R-23 a byly vyvinuty R-23EP/ET, když je k dispozici "evoluční stupeň" R-24? Nebo tam došlo k čachrům s označením?

Optický zapalovač z rakety R-3 má dve sady jednoduchých IR fotodetektorov - každá sada sleduje priestor pod iným uhlom, "blizkosť" cieľa je vyhodnotená podľa signálu z oboch sád. Technicky je to urobené ako fotoodpor s oválnym dutým zrkadlom (vyzerá ako oválna miska) zakrytý clonou - tvar a umiestnenie clony voči zrkadlu určuje sektor sledovania.
Obvod v neskorších sériách je zložitejší - využíva sa koincidencia signálov a impulzy 1. a 2. kanálu majú nasledovať v poradí za sebou - súčasný impulz v oboch kanáloch koincidenciu nevytvorí. (za rovnicu ale neručím)


U R-3 a R-13 sa používali aj rádiolokačné zapalovače - princíp je podobný.

Jak si to dokáže poradit se světlicemi (Flares) či infračervených rušičů (DIRCM)?
Dokáže se to orientovat podle rušícího paprsku třeba takového systému?
http://www.israeli-weapons.com/weapons/ ... ro_Gem.htm

Cover, R-24 v podobe tepelnej, poloaktívnej a neskôr aj modernizovanej bola prijatá aj vyrábaná. Dokonca aj exportovaná
http://vadimvswar.narod.ru/ALL_OUT/TiVO ... AAM068.htm

SU-27 je spojený s R-27 nie R-23.

No jo vlastně. Díky, rabo; ty číslovky mně úplně zmátly.
Alchymista: díky za popis i schéma; já ale v prvé řadě nechápu, jak mohla "hloupá" dioda detekovat vzdálenost. To podle obrysu trupu nepřítele? Nebo podle intenzity tepla?

cover72: to čidlo nedetekovalo vzdálenost, mělo za úkol zjistit, že raketa prolétá kolem cíle...

Jak si to dokáže poradit se světlicemi (Flares) či infračervených rušičů (DIRCM)?

s flares pomerne dobre - flara je uhlovo malý cieľ a rýchlo brzdí, takže rýchlosť zblíženia je vysoká a šírka impulzu t1 je malá (pod istú minimálnu šírku je impulz vyhodnotený ako rušenie), navyše je tam nejaký spektrálny filter.

Navyše, detektorom tu nie je fotodioda, ale fotoodpor, ktorý na uhlovo malé ciele reaguje dosť odlišne.

Určenie vzdialenosti - ono to vlastne vzdialenosť ani neurčuje. Respektíve, vzdialenosť (maximálna) vyplýva z uhlov B1 a B2 a z rýchlosti zblíženia v určitom rozmedzí - odtiaľ vychádzajú časy t1 a dt, čas t3 nie je konštanta ale je nejak zviazaný so šírkou t1.

DIRCM oklame hlavne hlavičku samonavedenia - tento optický zapalovač pochádza zo začiatku 60. rokov, takže "oklamaný" bude tiež pomerne spoľahlivo, otázka ale je, nakoľko to pomôže - môže sa totiž stať, že sám o sebe by cieľ nezachytil, pretože hlavička je oklamaná a zvedená príliš ďaleko od cieľa (15-20 metrov), lenže DIRCM zapalovač "oklame" tak, že ten vydá povel k činnosti - a raketa vybuchne síce ďalej, ako je stanovený efektívny polomer, ale dosť blízko, aby nejaké z tých cca 4000 črepín zasiahli cieľ s rušičom. Na vyradenie či zničenie cieľa to nestačí, na poškodenie ano...

Přátelé,

pro potěšení oka, i jako uvedení zdroje informací. Pokud to bude zbírat místo, nechť to moderátor vymaže.

Tak jak budu mít čas, doplním další ŘS vzduch-vzduch a pak přejdu na ŘS vzduch-země. Díky specialistům za fundovanou diskuzi!

Vlado

[align=center]LETECKÁ SAMONAVÁDĚCÍ
RAKETA R-27

ŘS R-27 I-470 AA-10 ALAMO[/align]

URČENÍ: K ničení bombardérů, stíhacích letounů, vrtulníků a střel s plochou dráhou letu, letících ve výšce 20 m až 25 km, rychlostí do 3600 km/h, v blízkém manévrovém boji na minimální vzdálenost 500 m a také k ničení pozemních cílů. Raketami R-27 se vyzbrojují letouny MiG-29, MiG-33 (včetně R-27AE), Su-27 (6x), Su-30, Su-33 (včetně R-27AE a EM), Su-34 ( včetně R-27AE ), Su-35/37 (10x včetně R-27AE a R-27EM), Su-39, Jak-141.







CHARAKTERISTIKA: Střela R-27 typu „vzduch – vzduch“ aerodynamického schématu s kormidly originální konstrukce (tzv. motýlkové) ve střední části draku. Pro všechny verze je použita stejná tyčová bojová část iniciovaná bezkontaktním radiolokačním (verze R, T) nebo laserovým zapalovačem (novější verze). Pohon zajišťuje raketový motor na TPH. Metoda navedení se liší podle typu použité hlavice (viz. parametry).

KONSTRUKCE STŘELY: R-27 je navržena modulárně, díky čemuž mohlo vzniknout mnoho verzí s různými naváděcími hlavicemi
Samonaváděcí hlavice je určena k sledování cílů a vydávání povelů a signálů potřebných pro odpálení a samonavedení střely na cíl. U R-27R je použitá poloaktivní radiolokační 9B-1101K u R-27T pasivní infračervená 36T u R-27P pasivní radiolokační (pasivnaja), použitelná proti cílům s elektromagnetickým vyzařováním.

Na hlavici jsou čtyři destabilizátory.
Prachový raketový motor je určen k získání potřebné rychlosti střely a její dopravě na cíl.

Nekontaktní radiolokační zapalovač je určen k vydání elektrického impulsu do PIM za účelem iniciace bojové nálože v blízkosti cíle.
Bojová část je uřčená ke zničení cíle.


ČINNOST: Střela může být odpalována ze zařízení APU-470 nebo katapultována ze zařízení AKU-470. Po vypuštění se zažehne motor na TPH a střela se inerciálně navádí po programové dráze s radiovou korekcí, případně bez ní. Přibližně ve vzdálenosti 30 km od cíle přejde naváděcí hlavice 9B-1101K do fáze poloaktivního navedení. Střela může letět po speciální trajektorii, příznivé pro práci naváděcí hlavice a bezkontaktního zapalovače. Současně s R-27R vznikla infračerveně naváděná R-27T a pasivní radiolokační R-27P, použitelná proti cílům s elektromagnetickým vyzařováním (především letouny AWACS a pozemní radary). Pro letouny Su-27 vznikly vylepšené rakety řady R-27E (energetičnaja), kde zvětšením průměru zadní části a prodloužením trupu se téměř zdvojnásobila zásoba paliva. Iniciaci bojové nálože zabezpečuje nekontaktní radiolokační zapalovač prostřednictvím PIM-u.

LETECKÁ
SAMONAVÁDĚCÍ RAKETA

R-60



CHARAKTERISTIKA

Raketa R-60 typu „vzduch – vzduch“ je aerodynamického schématu typu "kachna". Má jednokomorový motor na TPH. Bojová část je tříštivotrhavá s nekontaktním radiolokačním zapalovačem. K navedení na cíl se používá pasivní infračervená samonaváděcí hlavice

[align=center]HISTORIE

Vývoj začal v konstrukční kanceláři Molnija na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako náhrada rakety R-3S. Po velmi krátké době především s využitím zkušeností získaných z vývoje rakety R-3, byla raketa R-60 v letech 1973-74 zavedena do výroby a výzbroje. Typ R-60 bylo možno použít pouze při útoku na zadní polosféry.

V roce 1978 vznikla modernizovaná varianta R-60M, vybavená kvalitnější, chlazenou infračervenou hlavicí se schopností útočit na cíl z jakéhokoliv směru, maximální odchylka cíle od podélné osy se zvýšila na 20°, zvětšila se bojová část a optický přibližovací zapalovač byl nahrazen radiolokačním.

Exportní verze nese označení R-60MK. Raketa byla vyvezena do 26 zemí světa.

Do výzbroje čs. letectva byla raketa zavedena v osmdesátých letech spolu s letouny MiG-23MF/ML. Z výzbroje AČR byla vyřazena v roce 2005.


[align=center]URČENÍ[/align]

K ničení letadel v manévrovém vzdušném boji na kratší vzdálenost a také k ničení pozemních cílů.


Rakety R-60 se dají podvěsit pod téměř jakýkoliv letoun na odpalovací zařízení APU-60 (APU-60-I pro jednu raketu, APU-60-II pro dvě rakety). Pro svou obranu ji například používají bojové letouny MiG-21 (6 ks), MiG-23(4 ks), MiG-25PD (4 ks), MiG-29 (6 ks), MiG-31 (4 ks), MiG-27 (4 ks), Su-17/20/22 (2 ks), Su-24/24M (4 ks), Su-24MR/MP (2 ks), Su-25 (4 ks) ale i vrtulníky Ka-50/52 a Mi-24P/V a další.





POPIS RAKETY

Raketa R-60MK je aerodynamického schématu typu "kachna". Na přídi jsou 4 pevné obdélníkové destabilizátory a 4 trojúhelníková kormidla. Na zádi potom 4 křídla vybavená gyroskopickými stabilizátory (rolerony) zajišťujícími stabilitu rakety v náklonu a současně i v ostatních řídících kanálech.

Pohon zabezpečuje jednokomorový motor na TPH. K navedení na cíl se používá infračervená samonaváděcí hlavice. Tříštivotrhavá bojová část tyčového typu je iniciována nekontaktním radiolokačním zapalovačem.


KONSTRUKCE RAKETY

[/align]Raketa se skládá z pěti vzájemně sestykovaných částí:

Infračervená (IR) samonaváděcí hlavice s destabilizátory je určena k zachycení, sledování a navedení rakety s využitím infračerveného vyzařování cíle. IR samonaváděcí hlavici tvoří opticko-elektronické ústrojí, jež umožňuje rozlišit cíl na okolním pozadí, vydává do odpalovacího zařízení signál o zachycení cíle, měří a vydává do autopilotu rakety signály úměrné úhlové rychlosti záměrné čáry.

Bojová část s pojistným a iniciačním mechanizmem (PIM) je určena k ničení cíle. PIM zabezpečuje zajištění, iniciaci a samodestrukci bojové nálože.

Řídící část je určena k řízení letu podle signálů od IČ hlavice a stabilizuje let rakety. Obsahuje autopilot, blok automatiky, nárazový snímač cíle a stabilizátor napájecího napětí. Na řídící části jsou upevněna kormidla a přepínač "U - B", jehož poloha určuje použití rakety buď při cvičné, nebo bojové střelbě.

Nekontaktní radiolokační zapalovač dodává výkonný impulz pro PIM.
Nárazový snímač cíle je určen k vytvoření elektrického impulzu pro PIM v případě přímého nárazu do cíle nebo při použití proti pozemním cílům.

Raketový motor PRD-259 je určen k zabezpečení potřebné rychlosti rakety.

ČINNOST

Po odpálení rakety se odjistí infračervená (IR) samonaváděcí hlavice a ta začne sama sledovat cíl. Současně se odjistí a uvede v činnost pyrotechnický zažehovač plynového generátoru, od něhož se zažehne prachová náplň plynového generátoru. Po přechodu na palubní napájení se uvede do činnosti elektrický zažehovač prachového motoru a zapálí prachovou náplň motoru. Raketa opustí odpalovací zařízení.

Dráhu letu lze rozdělit na stabilizační úsek a úsek samonavedení. Na stabilizačním úseku IR hlavice sleduje cíl, ale řídící povely od hlavice neprocházejí do autopilotu rakety. Doba trvání tohoto úseku je dána časem nutným pro únik rakety před letoun tak, aby byla zajištěna jeho bezpečnost, a trvá asi 0,35 s. Na konci stabilizačního úseku se zapíná řízení rakety a povely od samonaváděcí hlavice se přivádějí do autopilotu. Od toho okamžiku začíná úsek samonavedení rakety na cíl. V bezpečné vzdálenosti od nosiče rakety (asi 100 m – tzv. bezpečná dálka) se odjistí nekontaktní radiolokační zapalovač. Za letu je raketa ovládána kormidly na přídi.


Poblíž cíle se uvede do činnosti zapalovač, který dá povel pojistnému a iniciačnímu mechanismu k iniciaci bojové části rakety. Jestliže za 25 až 35 s od vypuštění rakety není dán signál k iniciaci bojové části, uvede se do činnost autodestrukční mechanismus a dojde k samolikvidací rakety.

Mám za to, že Su-25 mohl nosit pouze dva kusy R-60?

Letecká samonaváděcí raketa R-73 (I-62)
AA-11 ARCHER



HISTORIE:

Vývoj rakety byl zahájen v roce 1973 v konstrukční kanceláři Molnija, později byl přesunut do konstrukční kanceláře Vympel. Do výzbroje byla R-73 zavedena v roce 1985. Nejnovější verze R-73 ME (dříve známá jako R-73 M), jejíž letové zkoušky začaly v roce 1994, má nový výkonnější motor a citlivější IR hlavici se zvětšeným zorným úhlem. Může být vypouštěna i do zadní polosféry. V roce 1995 byla v Rusku zavedena do výzbroje verze R-73 EL s laserovým bezkontaktním zapalovačem (na vývoz byla nabídnuta v roce 1997).

Vzhledem k výborné manévrovatelnosti a kvalitní naváděcí hlavici raketa R-73 zcela naplňuje označení “vystřel a zapomeň” (fire and forget). Při simulovaném vzdušném boji byl MiG-29 vyzbrojený těmito raketami ve spojení s přilbovým zaměřovačem úspěšnější proti F-16C v poměru 2:1 a proti F/A-18 v poměru 1,5:1. (Provedla Letecká zkušebna 61 v Manchingu.) Raketa R-73 představuje první sériově vyráběnou leteckou raketu se systémem změny vektoru tahu raketového motoru.

URČENÍ:

K ničení stíhacích letounů, bombardérů, vrtulníků a křižujících střel. Vzhledem k IR navedení může zasahovat i pozemní cíle. Je použitelná za jakéhokoliv počasí, ve dne, v noci i v rušeném prostředí. Cíle zasahuje z jakéhokoliv směru. Může být vypouštěna i do zadní polosféry.

Rakety R-73 tvoří výzbroj především letounů řady MiG-29, Su-27 a Jak-141. Dále mohou být neseny například bitevními Su-25T (Su-39), modernizovanými MiG-21-93, MiG-23-98 a vrtulníky Mi-24, Mi-28, Ka-50.

Specialisté firmy Vympel nalezli způsob, jak zajistit, aby střela mohla být podvěšena prakticky pod jakýkoliv letoun i bez vyspělých zaměřovacích systémů. Může tedy být použita i na starších typech letounu. Typ vypouštěcího zařízení P-72.


CHARAKTERISTIKA:

Letecká samonaváděcí raketa R-73 typu „vzduch – vzduch“ je aerodynamického schématu typu "kachna". Má jednokomorový motor na TPH. Iniciací tyčové bojové částí zabezpečuje bezkontaktní radiolokační (u R-73 EL laserový) nebo nárazový zapalovač. K navedení na cíl se používá pasivní infračervená samonaváděcí hlavice.

Cíle zasahuje z jakéhokoliv směru. Může být vypouštěna i do zadní polosféry.

Dva závesníky PD-62 sú určené špeciálne len pre R-60, ale odpalovacie zariadenie APU-60 sa dá podvesiť aj na ďalšie závesníky.

Díky. Já jen že jsem se s tím v žádném výzbrojním schématu Su-25 zatím nesetkal.