Pancéřové vlaky a spol. (1)

[Polarfox]

Pancéřové vlaky a spol. (1)

aneb za vláčky kolem světa

Pancéřové či obrněné (dle osobních preferencí čtenáře) vlaky jsou poněkud specifickým bojovým prostředkem. První bojová vystoupení si tyto válečné stroje odbyly již v druhé polovině 19. století, přesto je trochu paradoxem, že v současnosti jako válečná kategorie téměř vymizely a jsou brány spíše za archaický válečný stroj hodný maximálně první poloviny minulého století. Zde je nutné vyzdvihnout to slovíčko téměř, neboť jak se v průběhu našeho putování ukáže, není tak zcela na místě kolejové pancéřové válečníky s definitivní platností odepsat. Může se totiž stát, že na nás pomyslně „vyskočí“ z míst a letopočtů, u kterých bychom to opravdu nečekali.

Co ale víme o vlacích a kolejových bojových vozidlech (neboť nejenom vlaky jsou živy koleje) obecně? Řada z nás si na nějakou z těchto pancéřových „oblud“ roztodivných tvarů zcela jistě vzpomene, někdo dokáže i přiřadit stát nebo dokonce jméno. Ale ne o moc více. Pancéřové vlaky přes svůj často až státotvorný význam (kterýžto obrat by se dal použít například u Estonska, Finska či Polska) a řadu zářezů z bojových operací na pažbě (či komínu?) tak nějak poklidně a vesele projíždějí na pozadí vojenského povědomí. Nikdy to nebyl bezvýznamný válečný stroj, ale také ani přespříliš významný, nikdy jich nebylo zrovna málo, ale svými počty se nemohou takovým tankům, lodím či letounům ani v nejmenším rovnat. A co si budeme povídat, ani elegancí svých nástaveb příliš neoplývaly a i tato „krabicovitost“ kupodivu může řadu lidí od bližšího seznámení odradit. Ale i ony mají svůj význam, svoji určitou krásu (byť ne eleganci) a řadu zajímavých osudů.

Tyto jejich přednosti, nedostatky, úspěchy i selhání jsem se rozhodl popsat v nadcházející sérii volně psaných článků. Časové rozpětí je mohutné (druhá polovina 19. století až počátek nového tisíciletí), rozsah hrozivý a podkladů tu dosti, tu pramálo. Řazeny budou dle jednotlivých států a dodávány tak jak mi to časové možnosti a chuť dovolí. V první vlně půjdou státy jako Itálie, Japonsko, Švédsko, Brazílie atd., objemové „lahůdky“ typu Rusko a Německo přijdou později či po částech. Takže stejně jako u řady jiných mých článků, mějte trpělivost, snad se vyplatí .

[Polarfox]

Seznam novinek:

16.10. - Švédsko
17.10. - Brazílie
19.10. - Čína
23.10. - Japonsko
25.10. - Belgie
29.10. - Irsko
4.11. - Kuba, Mexiko a Irák

[Polarfox]

Švédsko

---

Švédské pancéřové vlaky v letech druhé světové války

Protože správný vlak má roztopený kotel a je tam teploučko, jako první destinaci jsem vybral končinu drkotajících zubů, tedy sever Švédska. Historie švédských pancéřových vlaků není nijak závratně dlouhá a ani prodchnutá zásadními historickými událostmi, ale i tak jí neoddiskutovatelně patří její malé místo na slunci (když už ne přílišném teple ). Spolu se začátkem druhé světové války začal Švédsku několikaletý bolehlav, to když se všechny okolní státy více či méně dobrovolně propadaly do víru válečného šílenství a osamocené Švédsko muselo být stále ve střehu, balancovat na ostří nože a bedlivě střežit svoji kýženou neutralitu.

Jedním z prostředků, které k tomu měly dopomoci, byla i dvojice pancéřových vlaků pojmenovaných Kiruna a Boden. Vznikly z kraje roku 1940 na popud generála Douglase, tehdejšího velícího důstojníka severní oblasti, a jejich hlavním úkolem byla ochrana tratí po kterých proudily dodávky železné rudy (a obecně oblasti s příslušnými doly). Další dva vlaky, Östersund a Malmö, měly být zkompletovány až v případě potřeby (všechny díly a výzbroj byly vyrobeny, uskladněny a připraveny k rychlé montáži v případě všeobecné mobilizace). Vlaky byly pojmenovány podle měst, v jejichž železničních dílnách vznikly (tedy Kiruna například v dílnách LKAB v Kiruně). Ve své kategorii se řadily spíše na dolní konec spektra, tedy k lehčím typům.

Duší vlaku je lokomotiva a nejinak je tomu i u bojové soupravy. V tomto případě se jednalo o opancéřovanou variantu parního typu J (pancíř kryl jen určité důležité komponenty). Pro pancéřové vlaky byly vyčleněny stroje s čísly 1261, 1343, 1345 a 1390 (z toho 1261, 1343 a 1345 snad byly konvertovány na spalování dřeva), přičemž armáda by nejraději použila nějaký výkonnější typ, ale nebyla vůle stahovat silnější lokomotivy z transportních rolí. Bojovou část představovaly vagóny na železnou rudu opatřené jednoduchou pancéřovou nástavbou (s 15mm pláty tvořícími stěny a 5mm stropem) se střílnami s odsouvatelnými kryty. Lokomotivy byly konvertovány všechny čtyři, samotné vagóny pak pouze v případě realizovaných souprav (tj. Kiruna a Boden).

Složení bylo následující:

Pansartåget 1 - Kiruna – lokomotiva 1343, vagóny Or 34730, Or 34867
Pansartåget 2 - Boden – lokomotiva 1390, vagóny Mas 15817, Mas 15837, Mas 15858
Pansartåget 3 - Östersund – lokomotiva 1261, vagóny nepřiděleny/nepřestavěny
Pansartåget 4 - Malmö – lokomotiva 1345, vagóny nepřiděleny/nepřestavěny

Je tedy patrné, že pancéřový vlak Kiruna měl kromě lokomotivy dva bojové vozy, zatímco Boden ještě o jeden více. Oba vlaky se taktéž lišily výzbrojí a přičleněnou posádkou:

Kiruna (1. vagón) – 1x 37mm protitankový kanón m/38, 2x 8mm kulomet m/36
Kiruna (2. vagón) – 2x 8mm kulomet m/36 a dvojitý 8mm kulomet m/36 v protiletecké lafetaci (v roce 1944 nahrazen 20mm kanónem m/40)
Dále byly vezeny 4 lehké kulomety m/37 a 5 samopalů m/37 (či m/39) ráže 9mm.
Posádka: 1 důstojník, 14 poddůstojníků, 37 vojáků a pravděpodobně 4 muži obsluhy lokomotivy.

Boden (celkově) – 2x 57mm kanón m/95, 4x 8mm kulomet m/36 a 2x protiletadlový kulomet m/36.
Posádka: 1 důstojník, 16 poddůstojníků, 24 vojáků a pravděpodobně 4 muži obsluhy lokomotivy.

Co se týká nasazení, pancéřové vlaky se potloukaly v blízkosti hranic s Norskem a kolem důležitých rudných dolů a v průběhu této služby došlo i k jedinému případu bojového vystoupení, které jsem byl schopen dohledat. 20. května 1940 stál pancéřový vlak Kiruna (tehdy zbrusu nový, stavba vlaku probíhala okolo dubna až května 1940) ve stanici Vassijaure, když se na nebi objevil německý letoun Dornier Do 26. Místní protiletecká baterie zahájila palbu a k ní se přidala i obsluha protiletadlových kulometů pancéřového vlaku. Krátce nato německý stroj opětoval palbu, kulometné střely dopadly na nástupiště a zasáhly jednoho švédského vojáka, který později po převozu do nemocnice zemřel. Nešťastným řízením osudu se jím stal 21letý farmář Sven Sjöberg, očekávající dopis zprošťující ho na nějaký čas služby, aby mohl pomáhat na rodinné farmě. Dotyčné psaní přišlo hned druhý den…

Našel jsem i zmínku o obdobném incidentu v Riksgränsenu z roku 1942, ale může se jednat o záměnu s předchozí událostí.

Pancéřové vlaky byly v pohotovosti do roku 1942, reaktivovány byly opět v roce 1944 a o rok později byly z lokomotiv sejmuty pancéřové prvky (které ale bylo možno do 48 hodin namontovat zpět). Lokomotivy zbavené pancéřování byly používány i k jiným úlohám. K definitivnímu rozpuštění souprav došlo nejspíše v červenci 1949 (někdy se lze setkat i s jinou datací – služba do konce roku 1940, reaktivovány v roce 1942 a sloužily pak v armádě do roku 1949). Samotné lokomotivy dosloužily roku 1969 (?).

1261 – vyrobena 1915 (Atlas) - vyřazena a sešrotována v roce 1969 (Vislanda)
1343 - vyrobena 1917 (Motala) - vyřazena v roce 1969 a sešrotována v roce 1978 (Vislanda)
1345 - vyrobena 1917 (Motala) – opuštěna (?) a vyřazena v roce 1969 (Vislanda)
1390 - vyrobena 1918 (Motala) - vyřazena v roce 1969 a sešrotována v roce 1971 (Hybo)


lokomotiva typ J (1), pancéřový vlak Kiruna (2 až 4), na třetím snímku (3) v lednu 1941, pancéřový vlak Boden zachycený taktéž v lednu 1941 (5)

[Polarfox]

Brazílie

---

Brazilské pancéřové vlaky v roce 1932

Poněvadž při cestování pomocí řádků se meze nekladou, bude naší další zastávkou Brazílie, jen poskočíme na časové ose o přibližně jedno desetiletí zpět. V tu dobu sice ještě nikdo neměl o nějakém světovém konfliktu ani zdání, ale pro Brazilce to rozhodně poklidná léta nebyla. Po revoluci z roku 1930 zde o dva roky později vypukla relativně krátká (3 měsíce), ale tvrdá občanská válka. V ní se angažovaly i naše objekty zájmu, tedy pancéřové vlaky (ovšem i další improvizované brazilské obrněnce tohoto období jsou kapitola sama pro sebe a jen horko těžko jsem se utvrdil v rozhodnutí „to až příště“ ).

V průběhu povstání vzniklo na paulistické straně celkem 6 pancéřových vlaků značených TB-1 až 6. Pět kusů bylo postaveno pro úzkorozchodné tratě (3 upravily dílny ve městě Sorocaba a 2 v Mogianě) a jeden vlak byl určen pro širší tratě centrální Brazílie. Projekt měl na starosti M.Clément de Baujaneau, jinak Francouz žijící v Brazílii. Svým provedením se jednotlivé soupravy poněkud lišily, ale v základu šlo vždy víceméně o totéž, tedy dva vagóny obklopující jednu lokomotivu plus obyčejný plošinový vůz na čele sloužící ke zjištění stavu trati a případných překážek. Jako výzbroj byly užity 75mm kanóny Krupp, 7mm kulomety Hotchkiss (v bočních střelištích, dále v jakýchsi „cimbuřích“ na vrcholu vagónů a některé vlaky měly i jednoduché otočné věže) a ruční zbraně posádky (většinou okolo 18ti mužů, z toho 3 mechanici a 15 vojáků, pokud jsem tedy zachytil informace správně a nejedná se o číslo platné pro jeden vagón). Souprava taktéž obdržela dva světlomety a vnitřní komunikaci zajišťovaly polní telefony. Systém pancéřování se držel následujícího schématu, aneb dvě pozinkované ocelové desky s mezivrstvou mahagonového dřeva a v boji se ukázal jako velmi odolný. Vlaky byly kamuflovány pomocí pestré směsice maskovacích polí.

Nejproslulejším se stal pancéřový vlak TB-6, jinak přezdívaný „Fantasma da Morte“ (Fantóm smrti). Vznikl v Sorocabě a operoval na různých místech, jako byly Lorena, Canas, Piquete, Vila Queimada, atd. Dělostřelecká výzbroj (75mm kanón) a její obsluha pocházela z řad posádky z Forte de Itaipú, která se přidala k povstání. Mezi vládními vojáky si „Fantasma da Morte“ zjednal řádný respekt a často dělal svému jménu čest a budil v protivníkovi doslova děs a hrůzu. Zvláště když se pod rouškou noci přiblížil jako obyčejný nákladní vlak, v určité vzdálenosti rozsvítil světlomety a začal nepřítele zasypávat kulometnou střelbou. Tomu pak nezbylo něž v panice utíkat.

Další podrobnosti z bojů a konečné osudy brazilských vlaků se mi bohužel nepodařilo zjistit. Kromě pancéřových vlaků svoji roli v konfliktu sehrály i dva 150mm kanóny Krupp (dle některých zdrojů Schneider) pocházející z pobřežní baterie v přístavu Santos a namontované na železniční podvozek. Obdržely dokonce i jména – Clotilde a Catarina.

Jednotlivé vlaky (výrobce):
TB-1 (?)
TB-2 (Oficinas Ferroviárias da Sorocabana)
TB-3 (?)
TB-4 (Companha Mogiana)
TB-5 (?)
TB-6 „Fantasma da Morte“ (Oficinas Ferroviárias da Sorocabana)


pancéřový vlak TB-2 v dílnách v Sorocabě (?) se svojí posádkou (1, 2), TB-4 s otočnou věží, vyrobený v Modianě (3) a něco, co může být opět TB-4 (ale i jiný pancéřový vlak podobného typu) (4 až 6)


slavný TB-6 (1 až 5), zastavení ve Vila Queimada (2), čelní (kanón Krupp) (4) a zadní vůz (5)


kanóny Krupp (Schneider??) ráže 150mm na železničním podvozku, na prvním snímku „Clotilde“

[Polarfox]

Čína

---

Čínské pancéřové vlaky v letech 1920 až 1928

Zatímco první zkušenosti s pancéřovými vlaky Číňané získali již v době Boxerského povstání (tehdy přinejmenším jeden improvizovaný kus použily západní mocnosti, konkrétně Rusové), k opravdovému zrodu tohoto druhu válečné techniky na čínském území došlo až kolem roku 1920. Tyto první pancéřové vlaky měly stále ještě primitivní charakter v podobě ocelí oplátovaných upravených vagónů. A protože tehdejší Čína byla rušné místo a boje mezi početnými místními generály/vládci (pro tuto epochu mám nejraději výstižný anglický pojem warlord) byly na denním pořádku, válčily i vlaky. Brzy se ale mělo přejít k sofistikovanějším konstrukcím.

Největší dávku adrenalinu do žil totiž místní pancéřové vlaky dostaly s koncem občanské války v Rusku. Zbytky bělogvardějců se byly v roce 1922 donuceny stáhnout z okolí Vladivostoku na čínské území, kde je začali místní vládci bez meškání verbovat ve velkém jako námezdní bojovníky (někteří z nich tak disponovali až několikatisícovými jednotkami ruských vojáků). Neméně žádaní byli techničtí odborníci a tak se brzy začaly po čínských kolejích prohánět dva druhy pancéřových vlaků. První skupinou byli „utečenci“, aneb několik souprav, které si sebou bělogvardějci evakuovali do mandžuského Harbinu. Kolik jich přesně bylo mi není známo, neboť 7 se jich sice dá nalézt ve službách Feitiangské frakce (vládce Zhang Zuolin), ale počty jsou to ošemetné, protože bělogvardějci začali pro čínské generály produkovat také zcela nové soupravy (a mezi pojmy ruský a „ruský“, neboli Rusy postavený, může být poté tenká linie). Navíc vášnivým a protřelým uživatelem pancéřových vlaků byl taktéž Zhang Zongchang, který někdy operoval takříkajíc „na vlastní triko“ a jindy pod vlajkou Feitiangské armády. I to nějaký pokus o přesné určení ze skrovných zdrojů poněkud komplikuje.


rok 1928, Chinwangtao (Qinhuangdao) – ruské vlaky v čínských službách, nejspíše v rámci sil Zhang Zongchanga

Feitiangská armáda od Rusů obdržela přinejmenším trojici nových vlaků, u kterých jsou známa i jména (v anglické variantě):

Hupeh – zajat v roce 1927 čankajškovskými silami za bojů v okolí Šanghaje
Yangtze River – zajat v dubnu 1927 čankajškovskými silami za bojů v okolí Šanghaje
Great Wall - zajat v roce 1927 čankajškovskými silami za bojů v okolí Šanghaje

Mimochodem všechny tři soupravy byly udolány v důsledku obklíčení (často izolované na pouhém kusu kolejí a nebo po vyčerpání veškeré munice) a jejich posádky zpravidla zmasakrovány. Z ukořistěných jednotek byly protivníkem (čankajškovci) vytvořeny dva nové pancéřové vlaky, z nichž jeden (Chung Shan) byl hned v červnu 1927 ukořistěn původními majiteli a obdržel staronové jméno Hupeh (po konečné asimilaci Fengtianské frakce do lůna Kuomintangu změnil Hupeh majitele ještě jednou a tentokráte asi finálně, pokud nebyl později zajat Japonci ).

Zhang Zongchang (přezdívaný též „Dogmeat general“ či „72-Cannon Chang“) si taktéž nechal od Rusů vyrábět nové vlaky, montovaly se v Jinpu a tento vládce byl známý tím, že je dokázal dosti efektivně využívat. Po ztrátě jednoho pancéřového vlaku v bitvě proti Sun Chuanfangovi ze Zhilijské frakce (která ho stála nejen jeden z cenných vlaků, který byl nepřítelem ukořistěn, ale i jednoho z jeho nejlepších generálů) začal prosazovat nasazování prázdných plošinových vozů na čelo soupravy (takovéto opatření ale není nijakou zvláštní novinkou, pomáhalo již dříve při včasném zjištění a zachycení různých léček, jako jsou výbušná zařízení či poškozená trať).


dle jednoho zdroje by toto měl být Hupeh (1) (údajně postaven pro Zhang Zongchanga, takže prolnutí s Feitiangskou frakcí bude značné), údajně Zhong Shan (2 a 3), ukořistěný ex-ruský vlak, zde ve službách Kuomintangu, dle vnější podoby půjde možná o Chung Shan/Hupeh zmíněný v textu a zachycený na předchozí (1) fotografii

Na druhé straně ringu, v táboře Kuomintangu se také nezahálelo. V roce 1925 si Čankajšek najal od Sovětského svazu několik stovek technických a vojenských poradců z různých oborů, mezi nimi i specialisty na pancéřové vlaky. Není tedy divu, že celá čínská konstrukční škola byla tou ruskou velmi ovlivněna a vykazovala tak řadu společných znaků (dělové vozy vybavené velkými otočnými věžemi atd.).


typický design rusko/čínského obrněného vlaku

Střety s Japonskem v letech 1931 a 1937-1945

Poté, co se v roce 1928 Čankajškovi podařil definitivní průlom ve snaze o sjednocení státu pod taktovkou Kuomintangu, byly patrně zbývající pancéřové vlaky jednotlivých generálů začleněny do jeho sil. Kolem roku 1930 pak Kuomintang disponoval celkem slušnou skupinou čítající 20 obrněných vlaků (v oddílech po 2-3 kusech či jako samostatné jednotky) a dalších 12 bylo přítomno v Mandžusku. Tehdy ale na scénu vstoupil nepřítel o hodně nebezpečnější, neboť na čínské zdroje, speciálně mandžuské železo, si začalo brousit zuby Japonsko. Jeho válečná mašinérie pak začala čínské pancéřové vlaky (a čínskou armádu obecně) pomalu a neúprosně válcovat. První období střetů začalo v roce 1931 při obsazování Mandžuska po Mukdenském incidentu. Řada souprav byla ukořistěna Japonci, ať již díky obklíčení, či kvapným ústupům. Ti je pak buď sami využili a nebo předali loutkové vládě státu Mandžukuo.

V tomto období, konkrétně v listopadu 1931, došlo i ke střetům mezi čínskými a japonskými soupravami. Při jednom incidentu tak dokázal čínský pancéřový vlak úspěšně odolávat svému japonskému protějšku a na ústup se dal až poté, co se na bojiště dostavily další dva japonské vlaky. Čínské typy tehdy ty japonské v bojové hodnotě dosti překonávaly, neboť Japonci disponovali pouze improvizovanými soupravami slabších parametrů (silnější vzory byly konstruovány až v letech 1933 a 1934, ale v nijak závratném počtu), ale to nijak neochránilo před ostatními nástrahami bojiště (velice nebezpečným se pro pancéřové vlaky stalo především japonské letectvo).


několik ukořistěných čínských vlaků, bez časového rozlišení, na prvních dvou fotografiích vlak Shan Tung (1 až 6), následky bombardování (neznámý rok a těžko říci, jestli se nejedná o obyčejnou nákladní soupravu) (7)

Čínské pancéřové vlaky pak samozřejmě bojovaly i v dalších střetech, nalezl jsem letmé zmínky o jejich nasazení v letech 1937 (Nanking), 1938 (Suchow), 1939 (Hupei) či 1942. Bližší informace ale, jak jinak, chybí.

http://www.criticalpast.com/video/65675 ... -civilians (Hupei 1939, cca 0:40)


Hu-Kwang (1932), patrně součást severní expedice (1) stejně jako další vlak (2), nestandardní pancéřový vlak poblíž fronty u Šanghaje, taktéž 1932 (3), pancéřový vlak poblíž fronty u Suchow v roce 1938 (4) a další čínský vlak v roce 1942 (5)

Poválečná služba

Ještě méně je toho k dispozici o poválečné službě, ale přinejmenším nějaké vlaky musely být provozovány i po válce Čínskou lidovou armádou. Jeden ze snímků je například datován do roku 1949 (pořízen v Guilinu) a dotyčný vlak nese zajímavou výzbroj v podobě věží z japonských tanků Chi-Ha (Typ 97).


komunistický pancéřový vlak v Guilinu v roce 1949, povšimněte si tankových věží (1, 2), možná tentýž či podobný vlak (3) a na poslední fotografii souprava, která dle špatně rozlišitelné hvězdy na boku asi také spadá do tohoto období (4)

Mix fotografií, nerozlišitelné vlaky či údobí:


pancéřový vlak Peking, patrně jeden z vlaků Zhang Zuolina či Zhang Zongchanga (1), vlak spadající pod Ma Zhanshana (dnešní Vnitřní Mongolsko) (2) a různé blíže neurčené čínské (event. ruské) obrněnce (3 až 11)

Orlík, aneb svět je malý

Na závěr jsem si nechal malou úlitbu českým končinám. Asi všem bude známa anabáze československých legionářů přes transsibiřskou magistrálu zakončená ve Vladivostoku, někdo si možná vzpomene i na pancéřový vlak Orlík, který je po velkou část cesty provázel. Zde je nutno říci, že nedobrovolně (pokud se tak dá o stroji hovořit), neboť Orlík byl původně bolševickou soupravou vyslanou právě ku pomoci potírání legionářů. Je ovšem obecně známo, jak to s potíráním skončilo a milý vlak padnul v Simbirsku do rukou našich vojáků vzápětí poté, co na bojiště dojel. Souprava se skládala z lokomotivy, dvou dělových vozů a samohybného vozu Zaamurec. Ten mohl operovat samostatně (byl vybaven dvěma motory o výkonu 60 hp a vyznačoval se nezaměnitelnou siluetou s dvojicí masivních věží pro 57mm rychlopalné kanóny, které čechoslováci zakrátko po vyčerpání zásob munice vyměnili za polní děla ráže 76,2mm) a taky tak často činil. Značen byl jako Orlík vůz čís. 1 (zbývající pancéřové dělové vagóny s otočnými věžemi jako vůz čís. 2 a 3), pancéřový vlak sám o sobě jako Orlík či Orlík I (jsou totiž známy dva vlaky tohoto jména, Orlík II je improvizovaného typu, kterýžto legionáři taktéž využívali).

Ještě než se legionářská posádka vlaku na zdárném konci své anabáze nalodila na americké nákladní plavidlo a vyrazila směr Itálie a domov, stihli Orlík nakrátko v roce 1920 (v mandžuském Chaytaru) zabavit nenechaví Japonci. Ti ho posléze čechoslovákům navrátili, ale cesty vlaku a legionářů se měly zakrátko definitivně rozejít. Naši vyrazili na dlouhou cestu domů, ale ještě před odjezdem předali Orlík bělogvardějcům. Ti se s ním v roce 1922 stáhli do Číny a tvořil tak součást skupiny ruských vlaků, které bojovaly v mandžuském žoldu. Přinejmenším Zaamurec/Orlík vůz č. 1 zde figuroval pod číselným označením 105 až do roku 1931, kdy padl do rukou Japonců. Co přesně s ním provedla Kwantungská armáda není známo.


pancéřový vlak Orlík I (1, 2), patrně improvizovaný vlak Orlík II (3), Orlík vůz č. 1 (4) a tentýž při krátké epizodě s japonským záborem (4 a 5)

[Polarfox]

Japonsko

---

Pancéřové vlaky (cca 1920 až 1945)

Problematika japonských pancéřových vlaků je místně i časově úzce spjata s výše uvedenými čínskými železničními souputníky a stejně jako Číňané, i Japonci první pořádnou inspiraci čerpali od svých ruských sousedů. Příležitost k tomu dala vojenská angažovanost v oblasti Dálného východu (1918-1922) za ruské občanské války a císařští se tak mohli blíže seznámit s některými ruskými konstrukcemi (na krátký čas se jim dostal do rukou i náš pancéřový vlak Orlík).

První japonské vlaky se objevily v 20tých letech, byly improvizované konstrukce a jejich rejdištěm se stalo Mandžusko, kde se snažily hájit mocenské zájmy svého mateřského státu. Jak již bylo poznamenáno v části věnované Číně, oproti svým potenciálním (a později reálným) soupeřům byly svojí bojovou hodnotou značně hendikepovány (v roce 1931 čínský vlak úspěšně zadržoval svého japonského kolegu a byl donucen ustoupit teprve až když se na bojiště dostavily další dvě soupravy). Žádný zvláštní zázrak to tedy nebyl, ale protože se vždy počítá celková vojenská situace, byly to spíše čínské vlaky, které později tahaly za kratší konec. Řada z nich také v průběhu bojů změnila majitele, ale o využití kořistních vlaků v Japonsku není nic moc známo, spíše skončily v rukou loutkového státu Mandžukuo. Přesný počet vyrobených improvizovaných pancéřových vlaků je ošemetný, ale velmi často jsem se setkal s údajem hovořícím o šesti soupravách (může jich být ale více). Nejasnou záležitostí je i výzbroj, nikde jsem nenalezl zásadnější zmínku, ale v soupravě se zpravidla nacházel vagón se 150mm houfnicí (čelo vlaku, hned za představným vagónem) a jeden vagón s instalovanou dělovou věží (případně kanón se štítem, u obou neznámé ráže a typu).


japonské pancéřové vlaky improvizovaného typu


detailnější pohled na výzbroj (výzbroj dělového vagónu a 150mm houfnice na čele soupravy)


souprava poničená čínskými záškodníky a bojové nasazení (poněkud nestandardní typ vlaku, a to i s ohledem na improvizované soupravy, časový údaj také chybí)

Regulérním, byť stále experimentálním typem (sami Japonci ho značili jako Rinji Soko Ressha, tedy Experimentální pancéřový vlak, někdy označován též jako Speciální pancéřový vlak) se stal až vlak vyprojektovaný v roce 1932 a dostavěný o rok později. Celou obrněnou soupravu tvořilo 12 součástí (v následujícím pořadí):

Vagón č. 1 (ochranný vagón) – Modifikovaný 30ti tunový typ mající chránit vlak před různými nástrahami jako je například nastražená mina atd., kromě výzbroje (jeden lehký 6,5mm kulomet Typ 11) nesl i 300mm reflektor a materiál potřebný na opravu kolejí.
Vagón č. 2 (těžký dělový vagón) – Modifikovaný 50ti tunový uhelný typ. Výzbroj: 1x 100mm kanón Typ 14, 1x 6,5mm kulomet Typ 3, ruční zbraně osádky (10 pušek Typ 38).
Vagón č. 3 (lehký dělový vagón) – Modifikovaný 50ti tunový typ. Výzbroj: 2x 75mm kanón Typ 11, 4x 6,5mm kulomet Typ 3, ruční zbraně osádky (10 pušek Typ 38).
Vagón č. 4 (pěchotní vagón) – Modifikovaný 30ti tunový typ. Výzbroj: 2x 13mm kulomet Typ 92, 4x 6,5mm kulomet Typ 3, 2x protiletadlový kulomet (typ ?), ruční zbraně (2x puška Typ 38). Vybavení: 300mm čelní světlo, dálkoměr a jiné střelecké a snajperské „serepetičky“.
Vagón č. 5 (dvoupatrový velitelský vagón) – V jednom patře se nacházelo radiové vybavení, v druhém dělostřelecká pozorovatelna a komunikační centrála. Výzbroj: 4x 6,5mm kulomet Typ 3, ruční zbraně osádky (10 pušek Typ 38).
Lokomotiva – modifikovaný typ Sorii.
Vagón č. 6 (pomocný vagón - tendr) – Modifikovaný 50ti tunový uhelný typ. Zásoby vody na 300 km jízdy a uhlí na 600 km dojezd. Výzbroj: 2x 6,5mm kulomet Typ 11.
Vagón č. 7 (zásobovací vagón/generátor) – Vybaven generátorem, vysílačkou a zásobou užitečného materiálu (pro opravu kolejí). Výzbroj: 2x 6,5mm kulomet Typ 11.
Vagón č. 8 (pěchotní vagón) – Modifikovaný 30ti tunový typ. Druhý pěchotní vagón.
Vagón č. 9 (lehký dělový vagón) – Modifikovaný 50ti tunový uhelný typ. Totožný s třetím vagónem.
Vagón č. 10 (dělový vagón - houfnice) – Modifikovaný 50ti tunový uhelný typ. Výzbroj: 1x 150mm houfnice Typ 4, 4x 6,5mm kulomet Typ 3 a ruční zbraně osádky (10 pušek Typ 38).
Vagón č. 11 (ochranný vagón) – Modifikovaný 30ti tunový typ. Stejné jako u prvního vagónu.

Výzbroj vlaku (celkem): 1x protiletadlový kanón ráže 100mm (Typ 14), 2x protiletadlový kanón ráže 75mm (Typ 11), 1x 150mm houfnice (Typ 4), 4x těžký kulomet Typ 92 ráže 13mm, 25x těžký kulomet Typ 3 ráže 6,5mm, 2x protiletadlový kulomet neznámého typu (nejspíše Typ 3 v protiletadlové lafetaci), 6x lehký kulomet Typ 11 ráže 6,5mm a 54 pušek Arisaka Typ 38.

Pancéřování dosahovalo maximální tloušťky 10mm (důležité součásti lokomotivy atd.), na méně chráněných místech pak 6mm. Při dopředném pohybu byl vlak schopen vyvinout rychlost 60 km/h, v případě reverzního pak 45 km/h. Váha celé soupravy dosahovala 694 tun a délka 157,5 metru. Zařazen byl k Druhému oddílu pancéřových vlaků a zabojoval si jak v Číně, tak i se Sověty (při střetu u jezera Chasan v roce 1938).


kompletní souprava (1), ochranný (2), těžký dělový (3, 4), lehký dělový (5, 6), pěchotní (7) a velitelský vagón (8), lokomotiva (9), tendr (10), vagón na materiál (11) a houfnicový vůz (12)

V roce 1934 vývojová řada vyvrcholila obrněncem, který je značen jako Typ 94. Na první pohled upoutá svým kompaktním, jednolitým a masivním vzhledem, výrazným rozpoznávacím znakem jsou též stupňovitě umístěné věže (u dělového vozu). Soupravu tvořilo 8 (později 9) částí:

Vagón č. 1 (průzkumný/ochranný vagón) – Modifikovaný 50ti tunový uhelný typ. Vybaven 300mm reflektorem a díly na opravu kolejí. Výzbroj: 2x 13mm kulomet Typ 92.


ochranný vagón

Vagón č. 2 (dělový vagón) – Modifikovaný 60ti tunový typ. Výzbroj: 1x 100mm kanón Typ 14, 2x 13mm kulomet Typ 92 (spíše 4x kulomet, dle fotografií a modelu).


dělový vagón (1x 100mm, první varianta)

Vagón č. 3 (dělový vagón) – Modifikovaný 60ti tunový typ. Výzbroj: 1x 100mm kanón Typ 14, 2x 13mm kulomet Typ 92 (spíše 4x kulomet, dle fotografií a modelu).


dělový vagón (1x 100mm, druhá varianta)

Vagón č. 4 (dělový vagón) – Modifikovaný 60ti tunový typ. Výzbroj: 2x 75mm kanón Typ 88.


dělový vagón (2x 75mm)

Vagón č. 5 (velitelský vagón) - Modifikovaný 60ti tunový uhelný typ. Pozorovací, signální a dálkoměrné vybavení, dva 300mm světlomety, přenosný krátkodosahový telegrafní přístroj, radiový přijímač atd. Výzbroj: 2x 13mm kulomet Typ 92 (spíše 4x kulomet, dle fotografií a modelu).


velitelský vagón

Lokomotiva – Modifikovaný typ Mikado.


lokomotiva

Vagón č. 6 (pomocný vagón - tendr) – Modifikovaný 50ti tunový uhelný typ. Zásoby vody a uhlí na 150 km jízdy (možná více?). Výzbroj: 2x 13mm kulomet Typ 92.


tendr

Vagón č. 7 (vagón dodávající elektrickou energii - generátor) - Modifikovaný 60ti tunový uhelný typ. Kromě generátoru a baterií nesl i spojovací vybavení (telegraf). Vybaven 300mm reflektorem a výzbroj tvořily dva obligátní 13mm kulomety Typ 92.


poslední vagón s pohledem do jedné z místností

Výzbroj vlaku (celkem): 2x protiletadlový kanón ráže 100mm (Typ 14), 2x protiletadlový kanón ráže 75mm (Typ 88) a 12x (spíše až 18x) těžký kulomet Typ 92 ráže 13mm (plus ruční zbraně v neznámém počtu). Vlak mohl dosáhnout rychlosti až 65 km/h.

Zařazen byl k Prvnímu oddílu pancéřových vlaků a svou dráhu zakončil v Koreji, kde se s ním v roce 1945 setkali i Američané.


Typ 94 jako celek (1, 2) a fotografie z Koreje (rok 1945) – výsek zachycující převážně dělové vozy (3) a lokomotivu (4)

Dělostřelecké zbraně na železničním podvozku

Solitérem, a to jak typovým, tak i početním, se stal jediný exemplář 240mm železničního děla Typ 90. Nejedná se vlastně ani o japonskou zbraň, neboť její původ lze vysledovast do Francie, k firmě Schneider, kde byl v roce 1925 objednán jediný zkušební kus (snad typ “Matériel de 240 TAZ (tous azimuts) mle. 1929 S”). Dodán byl v listopadu 1929 a osazen na místní železniční podvozek. K celému systému pak patřil i druhý vagón nesoucí generátor. Japonci byli údajně se zbraní velmi spokojeni, ale další objednávky ani výroba obdobného děla v tamnějších továrnách nenásledovaly (pouze si vyrobili značnou zásobu náhradních dílů).

Komplet byl zařazen do služby jako součást pobřežní baterie ve Futtsu a sloužil tam až do roku 1941, kdy došlo k přesunu do mandžuského Hulinu. Jako součást obrany proti potencionálnímu útoku Sovětů zde čekal až do roku 1945, kdy došlo na opravdové lámání chleba. O eventuálním nasazení děla není nic známo (není jisté, jestli k němu vůbec nedošlo, neboť v době útoku se přesouvalo na novou pozici), osamocené železniční dělo bylo posléze zničeno ustupující Kwantungskou armádou.


samotný 240mm kanón a doprovodný vagón s generátorem

Ostatní kolejové prostředky

Kromě pancéřových vlaků a 240mm jedináčka se po tratích proháněly i další japonské kolejové prostředky. Jedná se převážně o tažné prostředky, část z nich je obrněného charakteru. Většinou rejdily po čínské kolejové síti, část ale sloužila i v oblasti Barmy.

Typ 91 So-Mo – Situace kolem obrněného automobilu/tažného vozidla Typ 91 So-Mo je poněkud zamotaná. Obecně je tento typ uváděn jako Typ 2893 (či Typ 93) Sumida, tedy jeden z nejznámějších a nejrozšířenějších japonských obrněných automobilů, a zdá se že chybně (ostatně nebyl by jediný ze své kategorie). Samotnými Japonci je dle řady zdrojů značen jako Typ 91, s primárním určením v roli železničního tahače/průzkumného prostředku a vozidla pro střežení mandžuských tratí. Zcela stranou ponechám údajné členění na několik verzí (Typ 2590, 2592 a 2593), zde bych již zabředal do nejistých vod. Stroj byl určen především pro čínskou železniční síť a v rámci své role univerzálního vozidla byl schopen pohybu jak po silnici (max. rychlost 40 km/h, v terénu ještě méně), tak především po kolejích (60 km/h, se zapřaženým nákladem pak 40 km/h). Typ 91 byl zpravidla spřažen po dvojicích (zrcadlovým způsobem, tj. „zády“ k sobě), čímž se měla eliminovat nízká rychlost vozidla při pohybu vzad. Údajně měl být vybaven (či alespoň jedna varianta) patřičně upravenou nápravou pro úpravu rozchodu kol. Některé zdroje udávají organickou výzbroj v podobě kulometů, dle jiných standardně nesena nebyla a do připravených úchytů/otvorů (věž atd.) se „montovala“ až v případě potřeby (využití přepravovaných kulometů osádky, která měla obykle 6 členů).

Jak již bylo řečeno, spektrum úkolů bylo docela široké, vozidla So-Mo sloužila jako pancířem chráněný prostředek pro družstva starající se o údržbu kolejí, k průzkumu (v obou těchto rolích jim univerzálnost poskytovala rozšířené možnosti, neboť v případě potřeby či léčky, kdy byla trať před i za vozidlem poškozena, mohl Typ 91 z trati prostě sjet, kterážto konverze zabrala okolo 10 minut) a v neposlední řadě k tažení vozíků s vojáky či materiálem.


Typ 91


a často využívané seskupení dvou vozidel Typ 91

Typ 95 So-Ki – Obdobným prostředkem je Typ 95 So-Ki, který se ale liší použitím pásového podvozku kombinovaného s čtveřicí kol zajišťujících pohyb po kolejích (snad schopných změny rozchodu). Na těch byl schopen dosáhnout rychlosti až 72 km/h (s nákladem pak 40 km/h), která při použití na silnici klesla na 30 km/h (v terénu již jen 20 km/h). Ani on nenesl žádnou pevně instalovanou výzbroj, ačkoli i v případě Typu 95 byly připraveny patřičné výstřelné otvory (pro pušky či kulomet šestičlenné osádky). Z kolejového podvozku mohl přejít na pásy během jedné minuty, opačný proces trval o něco déle, konkrétně 3 minuty. Vyrobeno bylo údajně 121 exemplářů.


Typ 95 So-Ki

Typ 95 (jeřábový) – Z Typu 95 bylo vyvinuto i speciální jeřábové vozidlo.


verze Typu 95 opatřená jeřábem

Typ 98/Typ 100 – Jakýsi hybrid nákladního automobilu a malé lokomotivy, který byl snad vyvinut právě z nedostatku klasických lokomotiv za bojů v Barmě. Podvozek s přizpůsobitelným rozchodem by měl u Typu 98 vycházet z obrněného automobilu Typ 91 So-Mo (ačkoli spíše vyšel z normálního nákladního automobilu Typ 94), rychlost na kolejích činila maximálně 60 km/h. I tento tahač se mohl po výměně kol pohybovat po silnici jako klasický nákladní automobil. Novější variantou byl pak Typ 100 s dieselovým pohonem (Typ 98 byl benzínový). U obou variant bylo vyřešeno problematické couvání, tudíž vozidla již nemusela být spájena do dvojic jako obrněný Typ 91.


Typ 98 (1 až 3) (vozidlo z třetího snímku je někdy udáváno jako Typ 100, ale v porovnání s dochovaným vozidlem z čtvrté fotografie mi to moc nesedí) a Typ 100 (4)

Na konec jsem si ponechal trochu specifický kolejový prostředek, který jsem objevil na dvou fotografiích bez patřičných bližších informací. O účelu nasazení této jezdící „krabice“ lze tedy jen spekulovat. Patrně se jedná o nějaké průzkumné vozidlo.


neznámý kolejový průzkumný (?) prostředek

[Polarfox]

Belgie

---

Pancéřové vlaky v letech 1914-1915

Historie belgických pancéřových vlaků se točí kolem válečných let 1914 a 1915, kdy na území Belgie operovalo celkem 6 obrněných souprav (plus jedna nebyla dokončena). Malým zádrhelem je britsko-belgická spolupráce při vyzbrojení a provozování těchto vlaků, ale rozhodl jsem se je i přes tuto skutečnost všechny ponechat pod křídly malého belgického státu.

Poté, co se Němci začali nebezpečně přibližovat k důležitým francouzským a belgickým přístavům, bylo rozhodnuto posílit ohrožený úsek i několika námořními děly s personálem (do celého procesu se zasadil i sám Churchill). Ta byla instalována na místně budované pancéřové vlaky, osádky byly smíšeného charakteru (alespoň u posledních tří exemplářů, ačkoli Belgičané počtem převažovali) a většinou se jednalo o dobrovolníky.

První souprava byla hotova na konci srpna 1914 a jako hlavní zbraň sloužil obstarožní 210mm minomet (M1894??) na černý střelný prach (demontovaný z pevnosti v oblasti Antverp). Po nepříjemných prvotních zkušenostech, kdy obrovská mračna dýmu vznikající při střelbě přitahovala pozornost znepokojivého množství nepřátelských dělostřeleckých baterií, docházelo k další palebné činnosti již pouze v noci. Oslnivý nebyl ani dostřel 3,7 km, leč souprava bojovala až do vyčerpání munice, poté byla stažena do Calais a rozebrána.

O hodně užitečnější byly dva lehké pancéřové vlaky dokončené v první polovině září 1914. Původně měly být tři, ale poslední zůstal nedokončen. Každá souprava se skládala z pancéřovaného vagónu na čele (pancíř: 16mm boky, sklon 25 stupňů a 12mm strop, výzbroj: 1x 57mm kanón v čelní stěně vozu, po jednom kulometu na bocích plus 18 výstřelných otvorů pro pušky), lokomotivy (typ 16, později typ 32) a celou krátkou sestavu uzavíral druhý vagón s lehčí výzbrojí (vyzbrojen jedním kulometem a též opatřen otvory pro ruční zbraně). K vlaku patřila i samostatná pancéřovaná lokomotiva vyzbrojená kulometem, sloužící k průzkumu. Posádku tvořilo 54 vojáků (1 důstojník, dva poddůstojníci, 3 dělostřelci, 6 kulometčíků a 42 dalších vojáků) plus 3 muži obsluhy lokomotivy.

Oba vlaky měly dosti pestrou službu a zůčastnily se řady akcí, ať to již byl průzkum, převoz materiálu skrze nebezpečné zóny (jako je 45 tun mouky atp.), ochrana tratí, boje s pronikajícími německými jednotkami či vyhazování mostů do povětří…ostatně konkrétně na to později jeden z vlaků do slova a do písmene „dojel“. To když vlastní ženisté (ne ti z vlaku ) vyhodili do povětří most, po kterém měl pancéřový vlak (obvykle mu velel poručík Michel, v té době ale poručík Gouttiere) ustoupit. Nezbylo nic jiného než zničit dělo, zakopat munici, odmontovat kulomety a ustupovat bez vlaku a po svých. Druhý vlak (poručík Delaval) operoval na frontě až do druhé poloviny října 1914, kdy byl stažen do Calais a demontován. Lokomotiva samotná se do „branže“ vrátila, byla znovu opancéřována a následně použita k tahání britského 234mm železničního děla.

Poslední trojice vlaků byla postavena kolem britských námořních děla ráže 120mm a 152mm (k dispozici 6 a 2 kusy). Vznikly vlaky se zhora otevřenými vagóny, zbraně samotné byly chráněny pancéřovými štíty. Posádka byla z drtivé většiny belgická (70 mužů a dva strojníci, opět vše dobrovolníci), Britové poskytli zbraně, dva dělostřelce do každého vlaku a důstojníka, který celý vlakový oddíl zastřešoval (komandér-poručík Littlejohns). Soupravy vstupovaly do služby v září a říjnu 1914, poslední byl zprovozněn vlak se 152mm kanóny (zbylé dva nesly po třech ráže 120mm). Kuriózní jsou označení, kterými se začaly honosit od listopadu 1914:

H.M.A.T. "Churchill" (poručík Ridler) (2x 152mm)
H.M.A.T. "Deguise" (kapitán Servais) (3x 120mm)
H.M.A.T. "Jellicoe" (komandér-poručík Littlejohns) (3x 120mm)
(neboli His Majesty's Armoured Train)

Ani ony neměly nudnou službu, na památku jedné obvzláště vydařené akce byly ze 4 vystřelených nábojnic vyrobeny jídelní gongy (jeden obdržel belgický král, jeden Churchill, jeden Littlejohns a poslední dostal poručík Potter, jež akci velel) a 4. října 1914 si dokonce jeden z vlaků se 120mm děly připsal na konto německý pozorovací balón (sestřelem šesti ranami, na svědomí ho měl mít dělostřelec T. Potter, aneb další malý kouzelník na scéně , pokud se nejedná o tutéž osobu). Všechny tři soupravy byly staženy ze služby v březnu 1915 a někdy kolem září toho samého roku došlo k jejich demontáži.

A tak skončila krátká, leč pestrá služba belgických obrněnců.


čelní dělový vagón belgického lehkého pancéřového vlaku (1), lokomotiva (těžko říci, zda-li průzkumná či součást vlaku) (2), lokomotiva typ 32 a dělo ráže 120mm (3), britsko-belgické vlaky s námořními děly (4 až 11)

[Polarfox]

Irsko

---

Irská kolejová bojová vozidla v letech 1922-1923

Pro naše vyprávění o irských kolejových pancéřových vozidlech je podstatný především rok 1922. Ten byl pro samotné Irsko významný ve dvou ohledech, jednom dobrém a druhém nepříliš příjemném. Tím pozitivním byl vznik samostatného irského státu, negativem pak občanská válka, kterou hned vzápětí vyvolaly síly nespokojené s anglo-irskou dohodou (trnem v oku jim bylo ponechání severních provincií pod správou Velké Británie). Tehdy došlo k prvnímu rozštěpení Irské republikánské armády (IRA) a bývalí spolubojovníci stanuli rázem na opačných stranách. Zatímco zastánci dohody se stali jádrem vládní Národní armády, opoziční členové vytvořili organizaci, která po několika proměnách měla na ostrově vířit situaci ještě řadu dalších desetiletí.

V občanské válce z let 1922 až 1923, kterou nakonec opoziční IRA prohrála, si obzvláštní péči vynutila i místní železniční síť. Pro Irsko byla železniční doprava klíčová po civilní i vojenské stránce (silniční síť se rozhodně za ideální označit nedala) a obě strany to dobře věděly. IRA již od počátku střetnutí cílila do živého a zničené mosty, vykolejené vlaky či vypálené budovy infrastruktury byly na denním pořádku (například jeden z mostů byl za celý konflikt poničen 15krát, což je sice rekordman, ale zvláštní výjimkou není, neboť některé mosty se opravovaly třeba i 10krát za půl roku). Pro strážení železniční sítě před guerillovými bojovníky byl vytvořen sbor značený jako R.P.R.&.M.C (Railway protection repair and maintenance corps). Ten měl v době svého největšího rozmachu (duben 1923) 5000 mužů, kteří se vrhli do nekonečného kolotoče hlídek a neustálých oprav. Od května 1923 ale začala aktivita IRA klesat a po její celkové porážce byl sbor v září 1923 rozpuštěn.

R.P.R.&.M.C již od počátku dostával ke své práci adekvátní „pomůcky“ a zde se již protínají tamější události s naším objektem zájmu.

Pancéřové vlaky

Pro potřeby R.P.R.&.M.C bylo postaveno celkem 9 pancéřových vlaků, z nichž první vstoupil do služby 10.8.1922. Kolejová obrněná vozidla byla stavěna/modifikována v Dublinu (Inchicore works), ale ani tento proces se v teoreticky bezpečném zázemí neobešel bez problémů, neboť sympatizanti IRA se nacházeli všude. V polovině července 1922 tak byla poškozena pancéřovaná lokomotiva a další poslali sabotéři na blízké setkání ne třetího druhu, ale se skupinou obrněných automobilů nacházejících se v tomtéž závodu. Jednotlivé vlaky se od sebe mírně lišily, ale v zásadě šlo o podobnou sestavu – pancéřovaná lokomotiva, tendr, pancéřované vagóny s výstřelnými otvory pro pušky a kulomety, vagón s nářadím a materiálem, kuchyňský vůz, plošinové vozy plus případně vagón s jeřábem či spací vozy. Pancéřové vlaky byly používány jak ke klasické bojové a hlídkové činnosti (patroly na ohrožených úsecích trati, vysazení pěších úderných oddílů či hlídek a jejich opětovné pozdější vyzvednutí), tak i k neméně cenné údržbě a opravám.

http://www.britishpathe.com/record.php?id=19720 (irský pancéřový vlak)


irské pancéřové vlaky (některé z devíti použitých kusů)

Obrněné automobily

Kromě pancéřových vlaků disponoval R.P.R.&.M.C i sedmi konvertovanými silničními obrněnými automobily Lancia. Stejně jako silniční Lancie, i železniční varianta měla plně uzavřený bojový prostor (původně byly z vrchu otevřené, celkem bylo takto upraveno přes 50 Lancií), dva vozy obdržely i plně otočnou věž s kulometem Lewis (vozy bez věže disponovaly výstřelnými otvory). Hlavními prvky konverze bylo rozšíření náprav a instalace patřičných kol. Posádku tvořilo 12 mužů a při zkouškách dosáhla první železniční Lancie (která byla připravena na konci září 1922) rychlosti 72 km/h (zpáteční pak 32 km/h). Vzhledově nebyly zcela identické a co se týká kamuflážních schémat, tak většina operovala v původní barvě kovu (pouze jeden vůz byl kamuflován). Některá vozidla dostala i svá vlastní bojová jména, jako například stroj „Grey ghost“.

Přinejmenším jeden exemplář byl ve válce ztracen. Poslední boj této Lancie dobře ilustruje podmínky nebezpečné služby mužů z R.P.R.&.M.C, kteří museli neustále čelit dobře připraveným léčkám. Dotyčný stroj byl 15.10.1922 zablokován z obou stran a dostal se do křížové palby bojovníků IRA. Posádka mohla hovořit o štěstí v neštěstí, neboť připravená nálož, která byla taktéž součástí léčky, selhala. Po několikahodinové přestřelce a vyčerpání veškeré munice se posádka vzdala a Lancie byla muži z IRA zapálena. Po skončení občanské války byla většina železničních Lancií konvertována zpět na silniční obrněné automobily (zbytek byl k vidění v dílnách v Dublinu ještě v 50tých letech, spolu s jedním pancéřovým vlakem).


irské obrněné automobily Lancia v železničním provedení (povšimněte si vzájemných rozdílů)

[Polarfox]

Kuba

---

Závěr Kubánské revoluce - rok 1958

Není to tak dávno, co jsem psal článek o kubánských technických výdobytcích a nyní se na „ostrov svobody“ na skok vrátím. Přesněji do doby, kdy celá tato šlamastyka začala. Následující příběh jediného kubánského pancéřového vlaku je sice krátký, zato okořeněný pikantním rozdvojením verzí.

Na konci roku 1958 vrcholil proces, který je nyní znám pod pojmem Kubánská revoluce a Batistův režim na tom byl všelijak, jen ne dobře. Oblíbenost diktátora mezi svým lidem se pohybovala někde okolo bodu mrazu a ani ozbrojené síly, základ Batistovy moci a to jediné, co ho dělilo od postupující hrstky rebelů, bojovým nadšením příliš nehýřily. A tak si několik stovek kubánských revolucionářů z Castrovy a jiných frakcí pomalu zbraněmi, přísliby, výhrůžkami i úplatky prokousávalo cestu skrze početné a neskonale lépe vybavené vládní jednotky (které by je při jiném souběhu okolností musely nutně takříkajíc „zašlapat do země“).

Za zlom celého tažení je pak považována série střetů mající za cíl ovládnutí důležitého města Santa Clara. Za velitele celého počinu nebyl zvolen nikdo jiný, než proslulý profesionální revolucionář Che Guevara (možná o dost více proslulý, než by mu příslušelo, leč nepředbíhejme). Někdy kolem 25.12.1958 k Santa Claře po dvou dnech jízdy dorazil i vládní pancéřový vlak, sestávající ze dvou lokomotiv a 22 vagónů (plus možná nějakých průzkumných představných prostředků/vozů). Přesné technické provedení je velkou neznámou a při pohledu na historické i současné fotografie (neboť i nyní část vlaku dožívá jako památník, jen si nejsem jistý, jestli se jedná o originální vozy) nás ničím zvláštním navenek neupoutá. Pancéřovány měly být bočnice vagónů, ale z vrchu již nebyli převážení vojáci chráněni. Posádku soupravy tvořilo cca 340-408 mužů (dle zdroje), konkrétně ženistů a vlak byl bohatě naložen materiálem a zbraněmi. První rozdvojka v našem příběhu přichází již se samotným účelem vlaku. Dle oficiální verze měl posílit jednotky v Santa Claře a přispět k ofenzívě proti rebelům. Opoziční verze udává jako hlavní úkol opravu poničené silniční sítě a mostů, kteréžto dostávaly v oblastech prosycených revolucionáři dosti zabrat a docházelo tak k velkým komplikacím při přesunech vládních sil. Této variantě by nahrávalo i složení posádky, tj. ženijního oddílu, ale logicky by tak došlo k první degradaci následujícího triumfu.

Vlak toho totiž moc nenabojoval a nenajezdil. Po příjezdu na místo určení se zastavil na úpatí pahorkatiny Capiro, kde setrval do 29.12. V tento den byli vojáci střežící vlak (umístěni na okolních vrcholcích kopců) vypuzeni útokem revolucionářů a celá souprava se začala stahovat blíže k městu (zhora nepancéřované vagóny nyní neposkytovaly moc dobrou ochranu). Rebelové ale nehodlali nechat své protivníky (a zároveň tučnou potenciální kořist) jen tak odjet. Pomocí buldozeru poničili trať a podařilo se jim vykolejit několik čelních vozů. A nyní začíná asi to nejzajímavější…druhá a zásadnější rozdvojka.

Začněme oficiální variantou příběhu. O vykolejený vlak se strhnul lítý boj, Che Guevarovi muži vzali soupravu útokem, obsadili tři vagóny, molotovovy koktejly pršely a dělaly z vozů smrtelnou výheň. Zanedlouho velící důstojníci zažádali o příměří a posádka kapitulovala. Ukořistěná výzbroj pak znamenala veliké navýšení povstaleckých kapacit. Zajetí vlaku je pak dodnes proklamováno jako jeden z geniálních tahů velkého „Che“ a dnešní památník připomínající tuto událost mluví více než výstižně. Po ukořistění vlaku rychle následovalo obsazení města a to vše se stalo posledním hřebíčkem do rakve Batistova režimu. Sám Fulgencio Batista dal Kubě vale hned krátce nato (1.1.1959) a revoluce mohla finišovat mílovými kroky. Další vývoj a zhmotnělé „světlé zítřky“ již nemá význam rozebírat.

Pojďme se raději opět podívat na opoziční linii příběhu, ta bývá často zajímavější a ani tento případ není výjimkou. Batista totiž neutíkal do USA sám, stejným směrem zamířil (kromě jiných prominentů) i plukovník Florentino E. Rosell y Leyva, nejvyšší důstojník přítomný ve vlaku při jeho krátkém „pobytu“ v okolí Santa Clary. V tomto mezidobí nečekaně odletěl zpět do Havany a na své jachtě se bez meškání zdekoval do Miami. V závodu kubánské elity za světlejšími zítřky, než čekaly většinu Kubánců, předběhl i samotného diktátora. A asi měl proč pospíchat…

Po vykolejení vlaku se strhla sporadická a nijak prudká přestřelka, následovaná brzy žádostí o příměří, ale s drobným rozdílem, tedy adresovaná z vnějšku. Velící důstojníci byli předvedeni před Che Guevaru, který nevypadal zrovna potěšeně a neustále se dotazoval, proč vojáci z vlaku stříleli na jeho muže a věta „Tohle není to, na čem jsme se domluvili“ také hovoří za vše. Důstojníci mohli jen krčit rameny. Očividně podplacený plukovník (hovoří se o částce 350 000 až 1 000 000 dolarů) se s nimi o tuto „drobnost“ nepodělil (zato se s rebely podělil o celý vlak) a pláchl bez jediného slůvka. Vojákům byly nabídnuty dvě možnosti – pokračování v boji za nevýhodných podmínek nebo kapitulace. Zvolena byla samozřejmě druhá možnost a obě linie se opět protínají. Zabit či vážně zraněn neměl být ani jeden muž. Do rukou rebelům padlo 6 protitankových raketometů (bazooka), 5 lehkých 60mm minometů, jeden 20mm kanón, 14 kulometů, 600 pušek a příslušná munice v počtu čítajícím milión kusů. Tedy něco, co za tu kulatou sumičku nejspíše stálo, ať je již časem zavátá pravda kdekoli…

Každopádně kdo chce, může památné místo navštívit i dnes. V roce 1971 byl na místě vykolejení vybudován památník a v roce 1986 celá scenérie dostala nový umělecký koncept. Kdo je spíše příznivcem stavebních strojů, ten se může pokochat další pamětihodností, konkrétně buldozerem, který pobořil trať. Takže pokud zavítáte do Santa Clary, neváhejte.


záběry vykolejeného vlaku z roku 1958 (1, 2), moderní pojetí - současnost (3, 4) a milý „revoluční“ buldozer Caterpillar D-6 (5)

---

Mexiko

---

Bojové nasazení vlaků v časech Mexické revoluce (1910-1920)

Mexiko…kaktusy, tequila, sombrero..a vlaky. Stejně jako v jiných krajinách, i v Mexiku se při transportu materiálu a osob značně spoléhalo na železniční síť. Není tedy divu, že i během války, v našem případě ve zmatečném údobí Mexické revoluce (1910 až 1920), plnila klíčovou roli. Vlaky transportovaly materiál i muže a zároveň jim poskytovaly ochranu, i boje samotné se shlukovaly kolem těchto důležitých dopravních tepen. Řada tažení vládních sil byla dokonce na železnici vázána natolik, že někdy končila stejně rychle jako začala. To když povstalci (ať už to byl v tu dobu kdokoli) škodolibě ničili před postupujícími vlaky koleje.

Konstrukčně šlo spíše o jednodušší výrobky, ozbrojené součásti vlaků sestávaly většinou z plošinových vozů obložených pytli s pískem (v lepším případě vybavených přídavnými pancéřovými prvky) nesoucích kulomety a polní děla, další oblíbenou konstrukcí byl vagón s výstřelnými otvory pro pušky, kulomety či lehká děla (od klasických puškových štěrbin v počtu okolo 30ti kusů přes odklopné kryty až po prostou palbu z otevřených dveří). Lze narazit i na propracovanější varianty, jako jsou typy opatřené pancéřovanými dělovými gondolami (což je případ vládního vlaku z roku 1912, který ale neuchránila ani mohutnost a vezené mužstvo čítající 1500 osob…povstalcům stačilo vyhodit na obou stranách trať do povětří a zakrátko již požadovali po posádce kapitulaci).


mexické vládní vlaky

Specifickým způsobem nasazení je použití takzvaných „loco-loco“, pod kterýmžto libozvučným pojmenováním se skrývají na divoko vypuštěné lokomotivy či celé vlaky (ostatně loco-loco znamená něco ve smyslu „šílený vlak/lokomotiva“) a nádavkem pěkně napěchované dynamitem. V některých případech tato taktika sklízela značné úspěchy. I v případě že nedošlo k velkým materiálním škodám a ztrátám na životech, útok z řetězu utržené lokomotivy přinejmenším zanechal v protivníkových řadách zmatek a trhliny na morálce. Navíc správně rozjetého parního „býka“ nebylo úplně snadné zastavit a lokomotiva byla někdy schopna se prodrat ke svému cíli i přes provizorně vytrhaný kus kolejí.


pozůstatky vagónu naloženého výbušninou

V roce 1914 se dokonce zrodil improvizovaný železniční obrněný automobil. Vznikl v táboře Pancho Villy úpravou standardního nákladního automobilu, ponovu vybaveného upravenými koly a nástavbou se šesti výstřelnými otvory pro ruční zbraně.


toto by mohl (!) být dotyčný obrněný automobil

---

Irák

---

Pár zmínek o pancéřovém vlaku pochází i z Iráku, leč ne Saddámova, ale toho rebelantského z roku 1941. V tomto případě se mi podařilo sesbírat opravdu jen pár střípků. Všechny události jsou datovány do května 1941, kdy byl tento irácký vlak nejspíše při přesunu z Uru do Basry napaden britskými letadly, v kteréžto akci byl jeden z útočníků přinucen nouzově přistát (sestřelen Iráčany?). Pět členů posádky (včetně zraněného pilota) stačil navzdory nepříznivému terénu vyzvednout pilot dalšího letounu a zachránil je tak před skupinou Iráčanů, kteří se hnali z vlaku k místu havárie. Vlak později padl poblíž Basry do britských rukou. Co se týká technického provedení, tak toho moc k uspokojení čtenářstva nemám, ale na základě svědectví jednoho britského pilota se dá usuzovat, že šlo o nějaký kousek z koloniální éry, vyšantročený místními z bůhvíjakého bagdádského či jiného skladu/odstavné koleje (souprava nevypadala na narychlo sestavenou konstrukci a jednalo se prý o regulérní pancéřový vlak, nejspíše z doby nepokojů na počátku 20tých let).

[Polarfox]

Mix menších států

---

rezervé

[Polarfox]

Kdyby někdo chtěl rýt do Švédů, tak je to ready, já už se rezervací nabažil ...Němce, Rusy, Poláky, Finy a Estonce si nechám na druhý díl.

[kopapaka]

Do Švédů rýt nebudu, jen si rýpnu do tebe...

Doufám, že nehodláš zapomenout na ten nejzajímavější Anglický obrněný vlak



Mimochodem, tím: " „vyskočí“ z míst a letopočtů, u kterých bychom to opravdu nečekali " myslíš " Krajina Ekspres "?

[Polarfox]

Doufám, že nehodláš zapomenout na ten nejzajímavější Anglický obrněný vlak

Neboj, vedu ten dětský vláček v patrnosti ...Angličani budou brzo, ale ještě trošku zapátrám, protože mám víc podkladů k búrským válkám (mimochodem Hairy Mary je kus ) než k vlakům z WW2.

Mimochodem, tím: " „vyskočí“ z míst a letopočtů, u kterých bychom to opravdu nečekali " myslíš " Krajina Ekspres "?

Přesně. Ale ještě tu jsou Rusové, JAR a našli by se ještě další.

Docela masakr budou Poláci, Němci a Rusové, takže jsem si je radši prozřetelně nechal na druhý díl, kdybych se zalekl a opustilo mě odhodlání

[Vladimír]

Doufám, že nehodláš zapomenout na ten nejzajímavější Anglický obrněný vlak

No co, jak říkají Němci - "Übung macht den Meister".

Zahraniční letci tam také v rámci výcviku zpočátku jezdili na kolech s namontovanými křidélky, aby si zvykli na anglické pokyny.

[skelet]

a nebude to spíš úzkokolejka?

[Polarfox]

a nebude to spíš úzkokolejka?

JJ, je. To není cvičný vláček, to je míněno smrtelně vážně Mimochodem ty klasické nejsou zas o tolik větší, většinou to vypadá jak přerostlá verze toho minivláčku.

[skelet]

správné monstrum by mohlo být z obrněného vlaku, který by jezdil po železnici páně Isambarda Kingdoma Brunela. Přeci jen na rozchod 2140mm se dá postavit ledasco (standardní rozchod je 1435mm)

[Vladimír]

a nebude to spíš úzkokolejka?

JJ, je. To není cvičný vláček, to je míněno smrtelně vážně Mimochodem ty klasické nejsou zas o tolik větší, většinou to vypadá jak přerostlá verze toho minivláčku.

No nevím, ale u "dělového vozu", je vidět, že je stlučený z coulových fošen, podle struktury nejspíš borových. Je to jako ten vtip, že na Slovensku vyrobili tank "celý drvený, iba kolesa dubová".

Ty koleje taky nevypadají jako úzkokolejka, spíš jako velká modelová železnice, i u nás ji pár lidí má, nebo kolejnice, dříve používané ve velkých zahradnictvích, aby se nemuseli tolik lomozit s trakařem. Jako další možnost bych viděl použití k výcviku něčeho jako byla v Plzni "Pionýrská železnice".

[skelet]

Našel jsem si to .. je to železnice mezi městy New Romney a Hitche. Trať má rozchod 15" (381mm)!
Když se mrkneš na mapy, tak vede podél pobřeží v "nejužším" místě Kanálu
http://www.narrow-gauge-pleasure.co.uk/ ... omney.aspx

[Polarfox]

Přidáno: Brazílie.

Já vím, pidivláček to není, ale aspoň něco