Japonsko
Pancéřové vlaky (cca 1920 až 1945)
Problematika japonských pancéřových vlaků je místně i časově úzce spjata s výše uvedenými čínskými železničními souputníky a stejně jako Číňané, i Japonci první pořádnou inspiraci čerpali od svých ruských sousedů. Příležitost k tomu dala vojenská angažovanost v oblasti Dálného východu (1918-1922) za ruské občanské války a císařští se tak mohli blíže seznámit s některými ruskými konstrukcemi (na krátký čas se jim dostal do rukou i náš pancéřový vlak Orlík).
První japonské vlaky se objevily v 20tých letech, byly improvizované konstrukce a jejich rejdištěm se stalo Mandžusko, kde se snažily hájit mocenské zájmy svého mateřského státu. Jak již bylo poznamenáno v části věnované Číně, oproti svým potenciálním (a později reálným) soupeřům byly svojí bojovou hodnotou značně hendikepovány (v roce 1931 čínský vlak úspěšně zadržoval svého japonského kolegu a byl donucen ustoupit teprve až když se na bojiště dostavily další dvě soupravy). Žádný zvláštní zázrak to tedy nebyl, ale protože se vždy počítá celková vojenská situace, byly to spíše čínské vlaky, které později tahaly za kratší konec. Řada z nich také v průběhu bojů změnila majitele, ale o využití kořistních vlaků v Japonsku není nic moc známo, spíše skončily v rukou loutkového státu Mandžukuo. Přesný počet vyrobených
improvizovaných pancéřových vlaků je ošemetný, ale velmi často jsem se setkal s údajem hovořícím o šesti soupravách (může jich být ale více). Nejasnou záležitostí je i výzbroj, nikde jsem nenalezl zásadnější zmínku, ale v soupravě se zpravidla nacházel vagón se 150mm houfnicí (čelo vlaku, hned za představným vagónem) a jeden vagón s instalovanou dělovou věží (případně kanón se štítem, u obou neznámé ráže a typu).

japonské pancéřové vlaky improvizovaného typu

detailnější pohled na výzbroj (výzbroj dělového vagónu a 150mm houfnice na čele soupravy)

souprava poničená čínskými záškodníky a bojové nasazení (poněkud nestandardní typ vlaku, a to i s ohledem na improvizované soupravy, časový údaj také chybí)
Regulérním, byť stále experimentálním typem (sami Japonci ho značili jako Rinji Soko Ressha, tedy
Experimentální pancéřový vlak, někdy označován též jako Speciální pancéřový vlak) se stal až vlak vyprojektovaný v roce 1932 a dostavěný o rok později. Celou obrněnou soupravu tvořilo 12 součástí (v následujícím pořadí):
Vagón č. 1 (ochranný vagón) – Modifikovaný 30ti tunový typ mající chránit vlak před různými nástrahami jako je například nastražená mina atd., kromě výzbroje (jeden lehký 6,5mm kulomet Typ 11) nesl i 300mm reflektor a materiál potřebný na opravu kolejí.
Vagón č. 2 (těžký dělový vagón) – Modifikovaný 50ti tunový uhelný typ. Výzbroj: 1x 100mm kanón Typ 14, 1x 6,5mm kulomet Typ 3, ruční zbraně osádky (10 pušek Typ 38).
Vagón č. 3 (lehký dělový vagón) – Modifikovaný 50ti tunový typ. Výzbroj: 2x 75mm kanón Typ 11, 4x 6,5mm kulomet Typ 3, ruční zbraně osádky (10 pušek Typ 38).
Vagón č. 4 (pěchotní vagón) – Modifikovaný 30ti tunový typ. Výzbroj: 2x 13mm kulomet Typ 92, 4x 6,5mm kulomet Typ 3, 2x protiletadlový kulomet (typ ?), ruční zbraně (2x puška Typ 38). Vybavení: 300mm čelní světlo, dálkoměr a jiné střelecké a snajperské „serepetičky“.
Vagón č. 5 (dvoupatrový velitelský vagón) – V jednom patře se nacházelo radiové vybavení, v druhém dělostřelecká pozorovatelna a komunikační centrála. Výzbroj: 4x 6,5mm kulomet Typ 3, ruční zbraně osádky (10 pušek Typ 38).
Lokomotiva – modifikovaný typ Sorii.
Vagón č. 6 (pomocný vagón - tendr) – Modifikovaný 50ti tunový uhelný typ. Zásoby vody na 300 km jízdy a uhlí na 600 km dojezd. Výzbroj: 2x 6,5mm kulomet Typ 11.
Vagón č. 7 (zásobovací vagón/generátor) – Vybaven generátorem, vysílačkou a zásobou užitečného materiálu (pro opravu kolejí). Výzbroj: 2x 6,5mm kulomet Typ 11.
Vagón č. 8 (pěchotní vagón) – Modifikovaný 30ti tunový typ. Druhý pěchotní vagón.
Vagón č. 9 (lehký dělový vagón) – Modifikovaný 50ti tunový uhelný typ. Totožný s třetím vagónem.
Vagón č. 10 (dělový vagón - houfnice) – Modifikovaný 50ti tunový uhelný typ. Výzbroj: 1x 150mm houfnice Typ 4, 4x 6,5mm kulomet Typ 3 a ruční zbraně osádky (10 pušek Typ 38).
Vagón č. 11 (ochranný vagón) – Modifikovaný 30ti tunový typ. Stejné jako u prvního vagónu.
Výzbroj vlaku (celkem): 1x protiletadlový kanón ráže 100mm (Typ 14), 2x protiletadlový kanón ráže 75mm (Typ 11), 1x 150mm houfnice (Typ 4), 4x těžký kulomet Typ 92 ráže 13mm, 25x těžký kulomet Typ 3 ráže 6,5mm, 2x protiletadlový kulomet neznámého typu (nejspíše Typ 3 v protiletadlové lafetaci), 6x lehký kulomet Typ 11 ráže 6,5mm a 54 pušek Arisaka Typ 38.
Pancéřování dosahovalo maximální tloušťky 10mm (důležité součásti lokomotivy atd.), na méně chráněných místech pak 6mm. Při dopředném pohybu byl vlak schopen vyvinout rychlost 60 km/h, v případě reverzního pak 45 km/h. Váha celé soupravy dosahovala 694 tun a délka 157,5 metru. Zařazen byl k Druhému oddílu pancéřových vlaků a zabojoval si jak v Číně, tak i se Sověty (při střetu u jezera Chasan v roce 1938).

kompletní souprava (1), ochranný (2), těžký dělový (3, 4), lehký dělový (5, 6), pěchotní (7) a velitelský vagón (8), lokomotiva (9), tendr (10), vagón na materiál (11) a houfnicový vůz (12)
V roce 1934 vývojová řada vyvrcholila obrněncem, který je značen jako
Typ 94. Na první pohled upoutá svým kompaktním, jednolitým a masivním vzhledem, výrazným rozpoznávacím znakem jsou též stupňovitě umístěné věže (u dělového vozu). Soupravu tvořilo 8 (později 9) částí:
Vagón č. 1 (průzkumný/ochranný vagón) – Modifikovaný 50ti tunový uhelný typ. Vybaven 300mm reflektorem a díly na opravu kolejí. Výzbroj: 2x 13mm kulomet Typ 92.

ochranný vagón
Vagón č. 2 (dělový vagón) – Modifikovaný 60ti tunový typ. Výzbroj: 1x 100mm kanón Typ 14, 2x 13mm kulomet Typ 92 (spíše 4x kulomet, dle fotografií a modelu).

dělový vagón (1x 100mm, první varianta)
Vagón č. 3 (dělový vagón) – Modifikovaný 60ti tunový typ. Výzbroj: 1x 100mm kanón Typ 14, 2x 13mm kulomet Typ 92 (spíše 4x kulomet, dle fotografií a modelu).

dělový vagón (1x 100mm, druhá varianta)
Vagón č. 4 (dělový vagón) – Modifikovaný 60ti tunový typ. Výzbroj: 2x 75mm kanón Typ 88.

dělový vagón (2x 75mm)
Vagón č. 5 (velitelský vagón) - Modifikovaný 60ti tunový uhelný typ. Pozorovací, signální a dálkoměrné vybavení, dva 300mm světlomety, přenosný krátkodosahový telegrafní přístroj, radiový přijímač atd. Výzbroj: 2x 13mm kulomet Typ 92 (spíše 4x kulomet, dle fotografií a modelu).

velitelský vagón
Lokomotiva – Modifikovaný typ Mikado.

lokomotiva
Vagón č. 6 (pomocný vagón - tendr) – Modifikovaný 50ti tunový uhelný typ. Zásoby vody a uhlí na 150 km jízdy (možná více?). Výzbroj: 2x 13mm kulomet Typ 92.

tendr
Vagón č. 7 (vagón dodávající elektrickou energii - generátor) - Modifikovaný 60ti tunový uhelný typ. Kromě generátoru a baterií nesl i spojovací vybavení (telegraf). Vybaven 300mm reflektorem a výzbroj tvořily dva obligátní 13mm kulomety Typ 92.

poslední vagón s pohledem do jedné z místností
Výzbroj vlaku (celkem): 2x protiletadlový kanón ráže 100mm (Typ 14), 2x protiletadlový kanón ráže 75mm (Typ 88) a 12x (spíše až 18x) těžký kulomet Typ 92 ráže 13mm (plus ruční zbraně v neznámém počtu). Vlak mohl dosáhnout rychlosti až 65 km/h.
Zařazen byl k Prvnímu oddílu pancéřových vlaků a svou dráhu zakončil v Koreji, kde se s ním v roce 1945 setkali i Američané.

Typ 94 jako celek (1, 2) a fotografie z Koreje (rok 1945) – výsek zachycující převážně dělové vozy (3) a lokomotivu (4)
Dělostřelecké zbraně na železničním podvozku
Solitérem, a to jak typovým, tak i početním, se stal jediný exemplář 240mm železničního děla
Typ 90. Nejedná se vlastně ani o japonskou zbraň, neboť její původ lze vysledovast do Francie, k firmě Schneider, kde byl v roce 1925 objednán jediný zkušební kus (snad typ “Matériel de 240 TAZ (tous azimuts) mle. 1929 S”). Dodán byl v listopadu 1929 a osazen na místní železniční podvozek. K celému systému pak patřil i druhý vagón nesoucí generátor. Japonci byli údajně se zbraní velmi spokojeni, ale další objednávky ani výroba obdobného děla v tamnějších továrnách nenásledovaly (pouze si vyrobili značnou zásobu náhradních dílů).
Komplet byl zařazen do služby jako součást pobřežní baterie ve Futtsu a sloužil tam až do roku 1941, kdy došlo k přesunu do mandžuského Hulinu. Jako součást obrany proti potencionálnímu útoku Sovětů zde čekal až do roku 1945, kdy došlo na opravdové lámání chleba. O eventuálním nasazení děla není nic známo (není jisté, jestli k němu vůbec nedošlo, neboť v době útoku se přesouvalo na novou pozici), osamocené železniční dělo bylo posléze zničeno ustupující Kwantungskou armádou.

samotný 240mm kanón a doprovodný vagón s generátorem
Ostatní kolejové prostředky
Kromě pancéřových vlaků a 240mm jedináčka se po tratích proháněly i další japonské kolejové prostředky. Jedná se převážně o tažné prostředky, část z nich je obrněného charakteru. Většinou rejdily po čínské kolejové síti, část ale sloužila i v oblasti Barmy.
Typ 91 So-Mo – Situace kolem obrněného automobilu/tažného vozidla Typ 91 So-Mo je poněkud zamotaná. Obecně je tento typ uváděn jako Typ 2893 (či Typ 93) Sumida, tedy jeden z nejznámějších a nejrozšířenějších japonských obrněných automobilů, a zdá se že chybně (ostatně nebyl by jediný ze své kategorie). Samotnými Japonci je dle řady zdrojů značen jako Typ 91, s primárním určením v roli železničního tahače/průzkumného prostředku a vozidla pro střežení mandžuských tratí. Zcela stranou ponechám údajné členění na několik verzí (Typ 2590, 2592 a 2593), zde bych již zabředal do nejistých vod. Stroj byl určen především pro čínskou železniční síť a v rámci své role univerzálního vozidla byl schopen pohybu jak po silnici (max. rychlost 40 km/h, v terénu ještě méně), tak především po kolejích (60 km/h, se zapřaženým nákladem pak 40 km/h). Typ 91 byl zpravidla spřažen po dvojicích (zrcadlovým způsobem, tj. „zády“ k sobě), čímž se měla eliminovat nízká rychlost vozidla při pohybu vzad. Údajně měl být vybaven (či alespoň jedna varianta) patřičně upravenou nápravou pro úpravu rozchodu kol. Některé zdroje udávají organickou výzbroj v podobě kulometů, dle jiných standardně nesena nebyla a do připravených úchytů/otvorů (věž atd.) se „montovala“ až v případě potřeby (využití přepravovaných kulometů osádky, která měla obykle 6 členů).
Jak již bylo řečeno, spektrum úkolů bylo docela široké, vozidla So-Mo sloužila jako pancířem chráněný prostředek pro družstva starající se o údržbu kolejí, k průzkumu (v obou těchto rolích jim univerzálnost poskytovala rozšířené možnosti, neboť v případě potřeby či léčky, kdy byla trať před i za vozidlem poškozena, mohl Typ 91 z trati prostě sjet, kterážto konverze zabrala okolo 10 minut) a v neposlední řadě k tažení vozíků s vojáky či materiálem.
Typ 91

a často využívané seskupení dvou vozidel Typ 91
Typ 95 So-Ki – Obdobným prostředkem je Typ 95 So-Ki, který se ale liší použitím pásového podvozku kombinovaného s čtveřicí kol zajišťujících pohyb po kolejích (snad schopných změny rozchodu). Na těch byl schopen dosáhnout rychlosti až 72 km/h (s nákladem pak 40 km/h), která při použití na silnici klesla na 30 km/h (v terénu již jen 20 km/h). Ani on nenesl žádnou pevně instalovanou výzbroj, ačkoli i v případě Typu 95 byly připraveny patřičné výstřelné otvory (pro pušky či kulomet šestičlenné osádky). Z kolejového podvozku mohl přejít na pásy během jedné minuty, opačný proces trval o něco déle, konkrétně 3 minuty. Vyrobeno bylo údajně 121 exemplářů.

Typ 95 So-Ki
Typ 95 (jeřábový) – Z Typu 95 bylo vyvinuto i speciální jeřábové vozidlo.

verze Typu 95 opatřená jeřábem
Typ 98/Typ 100 – Jakýsi hybrid nákladního automobilu a malé lokomotivy, který byl snad vyvinut právě z nedostatku klasických lokomotiv za bojů v Barmě. Podvozek s přizpůsobitelným rozchodem by měl u Typu 98 vycházet z obrněného automobilu Typ 91 So-Mo (ačkoli spíše vyšel z normálního nákladního automobilu Typ 94), rychlost na kolejích činila maximálně 60 km/h. I tento tahač se mohl po výměně kol pohybovat po silnici jako klasický nákladní automobil. Novější variantou byl pak Typ 100 s dieselovým pohonem (Typ 98 byl benzínový). U obou variant bylo vyřešeno problematické couvání, tudíž vozidla již nemusela být spájena do dvojic jako obrněný Typ 91.

Typ 98 (1 až 3) (vozidlo z třetího snímku je někdy udáváno jako Typ 100, ale v porovnání s dochovaným vozidlem z čtvrté fotografie mi to moc nesedí) a Typ 100 (4)
Na konec jsem si ponechal trochu specifický kolejový prostředek, který jsem objevil na dvou fotografiích bez patřičných bližších informací. O účelu nasazení této jezdící „krabice“ lze tedy jen spekulovat. Patrně se jedná o nějaké průzkumné vozidlo.

neznámý kolejový průzkumný (?) prostředek