PALBA.CZ

Ať je to jak vnímáno jako nepravděpodobné, pravdou je, že vliv naší země na evropské a potažmo i světové události je větší, než si je zvykem u nás vůbec připustit. Jak by se dalo říci, máme a hlavně jsme měli podíl na hodně dobrého i špatného co se v Evropě stalo. Třicetiletá válka je toho dokonalou ukázkou a marginálním příkladem. Tak se na to podíváme trochu podrobněji a připravte se na to, že to bude jízda jak na toboganu.

Koncem druhé dekády 17. století se Evropa dostala do válečného konfliktu, který se zapsal do historie pod názvem Třicetiletá válka. Začala v roce 1618 u nás v Praze a skončila takzvaným Vestfálským mírem v roce 1648, ale vojenské akce skončili také u nás, konkrétně v Praze. Všechna vojenská střetnutí i politické aktivity se sice odehrávaly na území Evropy, ale tím že tento kontinent pořád ještě hrál dominantní roli ve světovém dění, je někdy označována za první válku, která měla vliv na celý svět, tedy válku světového charakteru.

Tento ozbrojený konflikt bývá chápán jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu nad různými územími, i když tento prvek se projevil později a stal tak druhotným.

Vlastní válku započala revolta stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků podtrhl mocenské zájmy na pozadí třicetileté války. První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství. Je to logické vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, které ovládali protestanti. A v posledních letech se značná část bojových operací opět vrátila do místa původu války, tedy k nám.
A/ Události vedoucí ke vzniku války, ke kterým došlo na území zemí Koruny české
Jelikož budu trvat na tom, že v tomto případě za vším je potřeba hledat Čechy, musím napsat, že Habsburkové to jako naši králové s námi neměli lehké a to od prvních okamžiků kdy převzali vládu nad Zeměmi Koruny české. Soužití českých stavů s panovníky z rodu Habsburků, bylo poznamenáno celou řadou problémů, které postupně přerůstali do velkých konfliktů. Zpočátku byla habsburská říše pouze personální unií, což lze popsat jako stav, kdy jednotlivé země které se staly její součástí, byly propojeny jen osobou svrchovaného vládce tedy císařem, Ferdinandem I. Ale dalším panovníkům v linii tento stav nestačil. Cítili potřebu vytvořit jednolitou říši s pevnou centrální vládou a tím co největší díl ekonomického potenciálu a moci dostat do svého přímého vlivu. To mohli dosáhnout pouze a jen na úkor zemí, jimž stáli v čele a jejich stavům. Jelikož se naši stavové chovali jak chovali, bylo jasné že nebude dlouho trvat, kdy dojde k nárazu. A stalo se. Náraz co přišel, stál opravdu za mnoho a mnoho stránek v učebnicích dějepisu.

Jenže toto osudové stavovské povstání nebylo první. V nedaleké minulosti už něco takového proběhlo. O co tedy šlo?

V prosinci roku 1530 utvořilo v Šmalkaldech devět protestantských knížat a jedenáct říšských měst takzvaný šmalkaldský spolek na obranu proti každému útoku na protestantskou víru a politickou samostatnost ze strany císaře Karla V. a katolických stavů. To bylo na poli evropské stavovské politiky něco úplně nového. Za náčelníky byli zvoleni Jan Fridrich, kurfiřt saský, a Filip, lankrabě hessenský. Členové spolku navázali hned styky s Francií a Anglií, odepřeli Karlu V. pomoc proti Turkům a neuznali jeho bratra Ferdinanda I. za římského krále, takže Karel V. byl nucen 23. července 1532 povolit náboženský norimberský mír. Moc spolku pak neustále vzrůstala, neboť se vzrůstem protestantismu mu přibývalo i nových členů. Členové spolku postupovali společně v otázkách náboženských a pořádali roku 1537 ve Šmalkaldech schůzi, na niž byly podepsány šmalkaldské články a bylo usneseno neobeslat žádný koncil mimo svatou říši. Tím se přiostřil poměr obou náboženských stran, zejména když katoličtí stavové pod vedením Bavorska utvořili 10. června 1538 „norimberský spolek“. Když pak císař ukončil války s Francii a Turky, chystal se definitivně ukončit náboženské spory pomocí tridentského koncilu. Protože členové Šmalkaldského spolku svoji účast odepřeli, císař Karel V. nakonec vojenské řešení náboženských rozporů skutečně zvolil. Důležité bylo, že získal také podporu svého bratra, římského a také českého krále Ferdinanda I. Habsburského, který však jen obtížně sháněl pro vojenskou akci prostředky, stavy v zemích Koruny české totiž nebyly Ferdinandovi příliš nakloněny. Mělo to své ideové i ekonomické podhoubí. Po stránce ekonomické byl problém v tom, že v předchozích dvou desetiletích své vlády totiž Ferdinand poměrně často od stavů požadoval poskytnutí peněz na vedení neúspěšné války s Turky, kterou panovník do značné míry vyprovokoval.

Ideově byl zádrhel v jasně definovaných náboženských rozdílech. Oproti katolickému králi se stavy hlásily k utrakvismu, Jednotě bratrské či luteránství, takže Ferdinand v českých zemích sotva mohl očekávat nadšený souhlas s tažením proti protestantům, a tak nakonec ze svých finančních nároků ustoupil a požadoval jen svolání zemské hotovosti, kterou sice nemohl použít za hranicemi země, měla však sehrát zastrašovací úlohu proti Šmalkaldským. Tajnými smlouvami si zajistil podporu katolických stavů i protestanského vévody Mořice Saského, jehož ustanovil vykonavatelem říšské klatby, která byla vyhlášena roku 1546 v Řezně. Protestant Mořic Saský, poháněn touhou po kurfiřtském titulu, se tak postavil na stranu císaře proti Šmalkaldským. Tím začala šmalkaldská válka. Zde je vyobrazení tohoto muže: Když roku 1546 Habsburkové zahájili šmalkaldskou válku proti říšským protestantům a Ferdinand donutil české a moravské stavy povolat zemskou hotovost, poskytli mu stavové vojsko ke krátkému tažení do Saska jen velmi neochotně.
Aby Ferdinand překonal neochotu stavů svolat zemskou hotovost, nechal vzniknout fámě, že Jáchymovu hrozí napadení šmalkaldským vojskem. Tato informace ale byla stavy považována za nesmysl a hotovost svolána nebyla. Král zde udělal zásadní chybu, když přesto trval na svolání hotovosti v Čechách a na Moravě, přičemž rakouské země byly z příprav války zcela vyňaty.

Pod vlivem celkové rezistence stavů k této aktivitě část vojáků zemské hotovosti, která se mezitím pozvolna shromažďovala u Kadaně, vypověděla poslušnost. Ferdinand viděl, že se mu to nějak rozsypává a aby zabránil úplnému rozkladu armády vydal rozkaz k tažení do Saska. Ale neměl cit pro situaci a mnozí vojáci vojsko po tomto rozhodnutí opustili své jednotky. Ferdinand pohrozil represemi a tím donutil města, aby ve svých oddílech zjednaly pořádek. Což tak nějak podařilo a vojsko přece jen 31. října 1546 překročilo saské hranice, vyplenilo Markneukirchen a díky výrazné přesile snadno porazilo vojsko saského kurfiřta. Král však neměl oprávnění použít zemskou hotovost k dalším akcím, a vojsko bylo již 5. listopadu rozpuštěno a do Saska se vrátil Jan Fridrich. Při trestání neposlušnosti vojska byl král navíc velmi opatrný a mnozí aktéři byli při vyšetřování raději pominuti.

Když pak král žádal stavy o válečnou pomoc podruhé, stavy mu nevyhověly. 10. ledna 1547 vtrhl saský kurfiřt Jan Fridrich I. do Dolní Lužice, a když Ferdinand 12. ledna vydal mandát, kterým povolal bez projednávání se stavy zemskou hotovost do pole, stavy se vzepřely:
- započali to pražané a po jejich vzoru i další města odmítli poskytnout vojsko,
- šlechta žádala svolání sněmu, který by o svolání hotovosti jednal, což byl sice legitimní ale ve své podstatě obstrukční krok
- stavy na Moravě a ve Slezsku odmítly vybírat daně.
Mezitím se v Praze sešli měšťané, ke kterým se připojili i šlechtici. Společně vznesli na krále požadavek, aby svolal zemský sněm, a zároveň založili stavovský spolek, který měl odbojníky chránit před královými represáliemi. 18. března se sešel i přes králův zákaz v Praze zemský sněm, který se usnesl oslabit vliv zemské vlády, ve které měli vliv královi přívrženci a posílit moc stavů. Začaly se rovněž ozývat hlasy pro sesazení krále, což bylo už asi v dané době příliš.

24. března vpadl se svým vojskem do Čech Ferdinand I. Habsburský a Mořic Saský, což české stavy pochopily jako první krok k potrestání českého odboje, svolaly zemskou hotovost a požádaly moravské, slezské a lužické stavy o pomoc. Zároveň Ferdinand poslal dopis stavům, že přišel České království chránit, tomu ale stavy nevěřili a v tomto okamžiku se mýlili. Ferdinand skutečně v této době trestnou výpravu neplánoval a stále byl připraven jednat. To se ale změnilo za 14 dní, když se 5. dubna jeho vojsko spojilo u Tirschenreuthu s císařským, což jeho pozice natolik posílilo, že již nemusel stavům ustupovat. Probuzení bylo pro stavy tvrdé. Obdržely dne 11. dubna ultimátum, které znělo:

„buď poslušnost králi, odvolání zemské hotovosti a zásobování habsburského vojska, nebo trest“.

Reakce stavů následujícího dne byla opatrnější než v minulosti – stavové odmítli odvolat zemskou hotovost, projevili však ochotu k ústupkům. 18. dubna se v Praze sešel králem svolaný zemský sněm. Stavovský spolek začal samostatně sněmování v Karolinu, po dvou dnech se však přidal ke sněmu na Hradě. Vliv radikálů slábl a navrch získávali příznivci kompromisu.

Navíc když 24. dubna 1547 byl u Mühlberka poražen císařským vojskem Jan Fridrich, čímž skončila šmalkaldská válka, začal se stavovský odboj rozkládat. Ferdinand vydal generální pardon, který se ale netýkal přímých původců povstání a mnozí stavové se proto rychle začali předhánět v projevech loajality vůči králi.
Poslední baštou odboje zůstala pražská města. Ferdinandovo vojsko 1. července 1547 obsadilo Pražský hrad a Malou Stranu, avšak díky šarvátkám s Pražany se triumfálního návratu král nedočkal. 2. července byly nakonec boje zastaveny a 8. července pražští konšelé předstoupili před krále Ferdinand se rozhodl vést s původci povstání soudní proces. 8. července 1547 se konalo soudní přelíčení s pražskými konšely, na které byla uvalena největší vina za povstání. Pražané se neodvážili hájit a poddali se na milost a nemilost panovníkovi, který rozhodl, že musí zrušit své závazky ke stavovskému spolku, odevzdat písemnosti stavovského výboru a postoupit králi městská i cechovní privilegia, stejně jako zásoby zbraní. Také některá královská města o několik dní později ztratila svá privilegia.

20. července 1548 byli obžalováni stavové, z nichž někteří uprchli ze země, čímž se odsoudili k trestu smrti, ostatní ztratili velkou část svého majetku a dva šlechtici byli popraveni. Tím však účtování se šlechtou skončilo. Nikoli však s městy, nad kterými byla zřízena královská kontrola, byla značně omezena samostatnost jejich politiky a velké pokuty i konfiskace se pro ně stala obrovskou zátěží. Tím že chytře zbavil hlavní viny šlechtu a přenesl hlavní díl viny za povstání na města, šlechta získala v stavech převahu a narostlo jí sebevědomí. A to byl počátek konce českých stavů, jak uvidíme později. V následujících letech se nic moc, co by stálo za zmínku tak, abych si udržel linii této práce, nestalo. To hlavní přišlo za šedesát let. Ale není potřeba předbíhat. My budeme pokračovat dále.

Po uznání augšpurského míru v roce 1555, tedy mírové dohody přijaté císařem Karlem V. a říšskými knížaty na sněmu v Augsburgu dne 25. září 1555, bylo ukončeno první období náboženských válek v Německu. V této dohodě byla uznána náboženská svoboda ve formě zásady „cuius regio, eius religio“ což v překladu praví: „čí země, toho náboženství“, poddaní měli možnost z náboženských důvodů emigrovat. Zároveň byla také potvrzena sekularizace církevního majetku protestantskými knížaty do roku 1552.

Na tomto základě docházelo v zemích Koruny české k upevňování katolického vlivu. Veliký podíl na pokatoličťování měl řeholní řád jezuitů, který byl potvrzen v roce 1540 bulou Regimini militantis ecclesiae papeže Pavla III. Hlavní funkce řádu byla misijní činnost, která měla pomáhat najít protestantům cestu k římskokatolické církvi. Řád se angažoval především ve školství, vědách, umění a kultuře. Do Čech ho pozval v roce 1556 Ferdinand I., aby mu pomohl proti sílící vlně protestantské reformace.

Po smrti Ferdinanda nastoupil méně nábožensky vyhraněný král Maxmilián II. Habsburský, který českým stavům slíbil náboženské svobody ve formě České konfese. Za to mu bylo potvrzeno nástupnické právo pro jeho syna Rudolfa. Rudolf II. byl jako panovník slabý a potvrdil rozsáhlé náboženské svobody pro české stavy v Rudolfově majestátu. Domem habsburským pak byl záhy prohlášen za nesvéprávného a sesazen z českého trůnu. Po něm nastoupil na český trůn Matyáš Habsburský a snažil se znovu stabilizovat moc v Čechách, ale stavové se nevzdali svých dříve stvrzených práv a postupně se mezi nimi a panovníkem vytvořila jistá nevraživost. V roce 1617 stárnoucí císař Matyáš přesvědčil české stavy k volbě svého bratrance Ferdinanda Štýrského, který v zemích Koruny české vládl jako Ferdinand II. K jeho zvolení dopomohl také Jáchym Ondřej Šlik, který se nechal přesvědčit a nakonec podpořil korunovaci Ferdinanda, ač měl původně pronést řeč podporující názor stavů o volitelnosti králů na český trůn. Asi to byla chyba. Ferdinand byl zastáncem důsledné rekatolizační politiky, což české stavy nijak neupokojilo, nicméně většinu stížností podávali především na ustanovenou místodržitelskou vládu. Zvláště katolická církev povyrostla a začala se chovat jako utržená ze řetězu. Největší excesy z této doby bezesporu byly aktivity jako uzavření evangelických kostelů v broumovském panství a zboření evangelického kostela na arcibiskupském panství v Hrobu v Čechách. Místodržitelská vláda nic nevyřešila a tak došlo k tomu, co je chronicky známé. Spory o kompetence stavů a vlády vyvrcholily 23. května 1618, kdy byli z oken Pražského hradu při pražské defenestraci vyhozeni dva místodržící, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius, kteří byli obviňováni ze špatného zastupování Čechů u dvora ve Vídni. Začalo druhé stavovské povstání a tím začala i Třicetiletá válka.

B/ Události vedoucí ke vzniku války, ke kterým došlo mimo území země Koruny české
I ve zbytku Svaté říše římské byla vnitropolitická situace napjatá a protestantské státy se zde spojily do svazku Protestantské unie v roce 1608 pod vedením Fridricha IV. Falckého. Byl to spolek 8 protestantských knížat a 17 protestantských měst Svaté říše římské, uzavřený roku 1608. Podnět pro uzavření Unie bylo dobytí a zabrání svobodného říšského města Donauwörth bavorským kurfiřtem Maxmiliánem I. poté, co ve městě protestanti bránili katolickému procesí. Podmět k jejímu založení dal falcký kalvinistický kurfiřt Fridrich IV. Falcký. Ostatní katolické státy se naproti tomu sloučily do Katolické ligy pod vedením Maxmiliána I. Bavorského. Katolická liga byl spolek katolických knížectví uzavřený krátce před vypuknutím třicetileté války roku 1609. Mimo Bavorska k ní patřily ještě biskupství Kolínské, Trevírské, Mohučské a Würzburské.

Významná část Svaté říše patřící pod španělskou vládu byla již nějakou dobu se Španělskem ve válečném stavu. Ale vláda Filipa III. plynula ve znamení míru a uzavírání smluv s nepřáteli Španělska, což byl zásadní rozdíl oproti vládě děda Karla V. a otce Filipa. Těžko říci proč to tak bylo, ale panuje shoda, že za tento nezvyklý trend vděčí Španělsko zahraniční politice vévody z Lermy, který neustále hledal konec válek točících se okolo koruny. Ještě před vstupem Filipa III. na trůn byla ve francouzských Vervins podepsána mírová smlouva, která ukončila válku s Francií. Další ve sledu událostí měnící status quo byla smrt anglické královny Alžběty I. 24. března 1603. Tato královna nebyla až tak nakloněna zahraničním výbojům ale porážka španělské Armady v květnu a červnu 1588 ji přinesla nehynoucí slávu a tato událost bývá označována jako jedno z největších vítězství anglické historie. Její úmrtí umožnilo Filipovy podepsat v roce 1605 mírovou smlouvu s katolickým Jakubem I. Smlouva zaváděla volný obchod mezi oběma zeměmi a zajišťovala bezpečnost pro anglické obchodníky, kteří nemohli být napříště stíhání inkvizicí. Tento mír vydržel více než dvě desítky let. Úspěch s mírovými jednáními si zajistilo i Nizozemsko, přestože na obou stranách byly snahy k udržení statutu quo, tedy válečného stavu. Pro mnoho Španělů by byl mír s Nizozemskem jistý ústupek kacířství a tiché schválení povstání proti monarchii, Nizozemcům zase vyhovoval válečný stav, který jim umožnil beztrestně bojovat v Novém světě. Pro mír nenastala ještě vhodná doba, a proto bylo podepsáno 9. dubna 1609 pouze příměří, vypočítané na 12 let, což ale pro Nizozemce znamenalo vlastně kýženou samostatnost. Příměří se ukázalo jako nestabilní – Nizozemci dále napadali portugalské državy a zakládali své vlastní kolonie v Brazílii a v jihovýchodní Asii, ale španělské zájmy nechávali v klidu.

Ačkoliv příměří v Nizozemsku uznalo pouze Španělsko, vytvoření federace Spojených provincií na severu ve skutečnosti znamenalo mimořádné uklidnění v celé Evropě. Nizozemsko bylo totiž pro Evropu prvek, který stavěl proti sobě na jedné straně Španělsko, podporované Svatou říší a většinou katolických zemí a na druhé straně Francii, protestantské země a v některých případech i Anglii. Dvanáctileté příměří (někdy nazývaný pax hispanica) uvedlo Evropu do klidu po dobu několika let přerušených pouze lokální konflikty. Tento stav zůstal až do roku 1618, kdy pražskou defenestrací začala třicetiletá válka, o kterou nám v této práci jde. Vévoda z Lermy jako přesvědčený mírotvůrce byl proti zapojení Španělska do konfliktu v zemích Koruny české. Brzy však upadl v nemilost, zatímco ostatní dvořané byli připraveni k boji o obnovení prestiže monarchie. Španělsko rychle poslalo armádu do Čech. Nejdůležitějším argumentem pro zapojení ve válce byla otázka práv v České koruně – česky král, Fridrich Falcký, byl ve skutečnosti jeden ze sedmi kurfiřtů, což by ve svém důsledku mohlo znamenat převzetí moci protestantů ve Svaté říši, čímž by Španělsko ztratilo hlavního spojence v Evropě. A to bylo něco, co bylo pro tuto silnou zemi nepřijatelné.

Sever svaté říše byl také pod vlivem luteránů, respektive sousedních zemí, Dánsko-Norska a Švédska. Dánsko-Norsko ovládalo holštýnské vévodství, takže kdyby došlo ke změně politických poměrů v říši ve prospěch katolíků, jistě by to mělo neblahý vliv na toto panství. Oproti tomu Švédsko přímo neovládalo žádné území, ale panovník, Gustav, podobně jako Albrecht z Valdštejna, snil o přinejmenším evropské mocnosti ovládané jednou vládou, tento sen opět mohl být zmařen nebo naopak uskutečněn v novém konfliktu.

Ani Francie nebyla spokojena s územním uspořádáním Evropy na počátku 17. století. Francouzští panovníci viděli velký problém v tom, že byli obklopeni državami Habsburků, takže nebylo nijak zvláštní, že se Francie vložila do války. Zprvu pouze peněžní podporou a později, když se vypořádala s vnitropolitickými problémy, i přímou podporou vojenskou. U Francie tak motiv náboženský byl od samého počátku potlačen motivem mocenským.

C/ Rozfázování třicetileté války
Třicetiletá válka se obvykle historické literatuře dělí na čtyři části.

Primo: První část se nazývá česko-falcká válka a probíhala v letech 1618 až 1623. Někdy se toto období člení na období české války v letech 1618 až 1620 a období falcké války v letech 1620 až 1623. Toto období zahrnuje:
- odboj českých stavů,
- vládu Fridricha Falckého v Čechách
- později jeho boj vedený z Nizozemí.
Někdy se k této fázi řadí i období mezi lety 1623–25, nicméně toto období bylo pro střední Evropu obdobím, kdy se zde nebojovalo. Ale ty dva roky tam asi patří oprávněně.

Secundo: Druhé části se říká dánská válka a probíhalo mezi lety 1625 až 1629 a je charakterizována vstupem Dánského a Norského království do války a nepříliš úspěšným válčením Kristiána IV.

Tertio: Třetí část, takzvaná švédská válka, je ohraničena vstupem Gustava II. Adolfa v roce 1630 a sepsáním pražského míru v roce 1635.

Kvarto: Poslední, čtvrtá část je nazývána různě. Švédsko-francouzskou nebo francouzsko-švédskou válkou, často, vzhledem k výrazné účasti Francie, pouze francouzskou válkou. Je vymezena aktivním vstupem Francie do války v roce 1635 a podepsáním vestfálského míru v roce 1648.

Na závěr této kapitoly tak vložím mapu, která tyto období rozdělí jak do času, tak i do zasaženého prostoru v Evropě.

Pražská defenestrace se stala oficiálním začátkem války, takto je to dáno celkovou shodou historiků a myslím si, že to odpovídá realitě. Okamžitě po této události byla zvolena prozatímní vláda třiceti direktorů, sestávající ze zástupců panského, rytířského i městského stavu, která nahradila správu pěti místodržících. Jeden z největších stavovských předáků Jindřich Matyáš Thurn se stal generálem stavovské armády.
Čeští stavové celou tuto - dovolím si tvrdit nedomyšlenou akci - obhajovaly jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Zde bych si dovolil tvrdit, že to byla lež jako stodola. Proč by jinak následovala žádost o pomoc vyslaná do dalších zemí Koruny české i do zahraničí? O tom jak neuvážené povstání bylo a jak ve svém třeštění odporovalo myšlení stavů v zemích Koruny české, dokazuje hlavně to, jak málo byla tato žádost vyslyšena. Třeba největší potenciální spojenec, tedy Moravský zemský sněm, odmítl povstání podpořit. Logicky ze dvou důvodů:
- z náboženské odlišnosti od Čech - bylo zde silné katolické arcibiskupství v Olomouci a
- kvůli přítomnosti katolického stavu, který v Čechách chyběl.

Ale rozhodující roli zde sehrál jeden z velkých mužů našich dějin. Byl to Karel starší ze Žerotína, významný moravský šlechtic, politik, spisovatel a představitel moravského zemského patriotismu, který neochvějně prosazoval neutralitu Moravy. Přitom to nebyl žádný katolický fanatik. Naopak.

Roku 1591 bojoval ve Francii na straně hugenotů a krále Jindřicha IV. Navarského. Tím si znepřátelil císaře Rudolfa II. V roce 1594 se stal členem moravského zemského soudu, což byla záležitost velmi prestižní. Na druhé straně prokázal svoji oddanost věci křesťanství tím, že se zapojil do válek proti Turkům, kde velel moravské jízdě. Jak šel čas, stal se vůdcem stavovské opozice. To byl důvod, proč byl roku 1599 zemským podkomořím Zikmundem z Dietrichštejna obviněn ze zlehčování císařského majestátu a velezrádného spojení s Francií a falckým kurfiřtem. Obvinění se nezakládalo na pravdě, což se i v následném procesu prokázalo. Po procesu odešel do ústraní.

Do politiky se vrátil až v roce 1607, kdy se ve sporu Rudolfa II. s Matyášem Habsburským postavil na stranu Matyáše. Měl významný podíl na vzniku rakousko-uhersko-moravské konfederace, která podporovala Matyáše. Vynaložil nemálo úsilí, aby do této politické formace zapojil české stavy. Jenže tito právě jednaly s Rudolfem II., a došlo ke klasickému politickému kupčení. Slib vydání takzvaného Rudolfova Majestátu vedl k rozhodnutí podpořit tuto osobnost. To vedlo k věci nebývalé – k odtržení Čech a Moravy. Důsledek byl fantastický.

Na Moravě se na základě tzv. libeňské smlouvy uzavřené 25. června 1608 v Libeňském zámku, tehdy na předměstí Prahy, mezi římským císařem Rudolfem II. a jeho mladším bratrem, arcivévodou Matyášem Habsburským, chopil vlády Matyáš. Ve smlouvě Rudolf Matyášovi svěřil vládu nad Moravou, Uhrami a Horními a Dolními Rakousy, ve svojí oblasti vlivu si ponechal jen Čechy, Lužici a Slezsko, a přislíbil mu stát se nástupníkem českého trůnu. Tak se později také stalo, když v dubnu roku 1611 Rudolf abdikoval.

I díky Karlovi staršímu ze Žerotína potom Matyáš 24. srpna 1608 na bartolomějském sněmu v Brně potvrdil Moravě svobody a privilegia včetně vypovídání války a uzavírání míru. Morava se tak stala de facto svrchovaným a samostatným subjektem mezinárodního práva. Nevím, jestli někdy před tím nebo potom, měla Morava takovéto postavení. Karel se následně díky podpoře Matyáše v tomto roce stal moravským zemským hejtmanem. Po vzestupu katolické strany, se kterým se nedokázal smířit, z tohoto úřadu dne 26. února 1615 na vlastní žádost odešel.

Po třech letech se do politiky vrátil. Věren svému přesvědčení opět podpořil Matyáše a usiloval o mírové vyřešení situace. Zúčastnil se jednání ve Vídni, během kterých Matyáš zemřel. Vyjednával tedy s novým císařem Ferdinandem II. a kardinálem Františkem z Ditrichštejna. Zkušený voják a ostřílený politik viděl, že hrozí ozbrojený střet. Prioritně se tedy snažil o kompromis, který by hrozící střet mohl odvrátit. Neochvějně zastával názor, že náboženství a politika nejsou slučitelné a prosazoval náboženskou toleranci.

25. června 1618 významně napomohl prosazení usnesení odmítajícího připojit se k Českému stavovskému povstání. Moravský zemský sněm odmítl list českých stavů z 25. května 1618 vyzývající Moravu, aby se připojila k povstání. Tento muž viděl neštěstí, které se blíží a jeho slova jsou pro tuto práci zásadní. Cituji:

„Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.“

Dne 13. prosince 1618 Karel využil váhu své autority a přesvědčil většinu moravských stavů k cestě neutrality a vyjednávání. Převratu však již nedokázal zabránit. Po vítězství opozice na Moravě, ke kterému došlo 2. až 3. května 1619, byl Karel držen nějakou dobu v domácím vězení. A však již na konci června roku 1619 se snažil vyjednávat neúspěšně jménem povstaleckého direktoria o míru s Ferdinandem II. V únoru 1620 se však odmítl účastnit holdu novému markraběti Fridrichu Falckému. Nebyl pro něho žádnou autoritou. Zde ale osudy tohoto člověka opustíme. Třeba se k němu ještě vrátím, ale uznejme, že tato mimořádná osobnost si zaslouží naši pozornost.
Pravda je, že pomoc poskytlo pouze Savojsko, které vyslalo dva tisíce žoldnéřů pod vedením Arnošta z Mansfeldu, a Slezsko.

Přesto se hrabě Thurn s armádou čítající 3000 pěších a na 1100 jízdních pokusil dobýt České Budějovice a Český Krumlov, města, která zachovala loajalitu k císaři. Neuspěl, protože tato města byla dobře opevněna a rozhodně bráněna. Mezitím podnikla první část císařské armády přechod českých hranic u Nové Bystřice a druhá část přešla přes neutrální Moravu. Obě císařské armády byly poraženy Čechy za pomoci ozbrojených sil poslaných slezskými stavy.

Původně bylo české povstání záležitostí pouze panského stavu Českého království. Později, když bylo zřejmé, že sami nezvládnou nákladné vedení války, přesvědčili měšťany pro finanční podporu jejich odboje, přestože se stavové zprvu obávali, aby se tento odboj nezvrhl v nekontrolovatelnou občanskou válku – asi si někdo vzpomněl na to co podobné náboženské a s tím spojené vojenské aktivity udělaly s naším územím v době husitských válek. Navíc v případě úspěchu se nikdo moc nechtěl dělit o vavříny. Nejdříve tedy bylo nemyslitelné jednat s nižšími stavy, ale později již bylo normální, aby se měšťané účastnili i diplomatických cest.

Císař Matyáš ale měl jasno – vzpoura proti císaři a zároveň českému králi je prostě vzpoura a neváhal. Už v únoru roku 1619 se Matyášovi podařilo získat svého příbuzného na španělském trůně, Filipa III., pro pomoc proti vzbouřencům. Díky tomu že Španělsko po dlouhé době nevedlo žádnou významnou válku, mohl si to dovolit jak finančně tak i vojensky. Naproti tomu se v květnu roku 1619 k českému odboji přidali i stavové z Moravy. Koncem dubna totiž vpochodovalo české stavovské vojsko na Moravu a to vyvolalo převrat v Brně, kde stejně jako v Čechách ovládla politickou situaci hrstka radikálů, kteří vytvořili moravské direktorium. Thurn, který si tak zajistil týl, neváhal a pokračoval na jih a oblehl Vídeň. Ale zde neuspěl. A ani s tím co měl k dispozici, uspět nemohl. První neúspěch zakusili také Mansfeldovi vojáci, když jejich armáda byla poražena vojáky pod vedením Karla Bonaventury hrabě Buquoy, což se stalo 10. června 1619 v bitvě u Záblatí. Po těchto neúspěších, které avizovali vážné potíže, se stavovské vojsko začalo rozkládat a moravští radikálové začali ztrácet nervy a půdu pod nohama. Záchrana přišla v poslední chvíli a to díky vítězství Ladislava Velena ze Žerotína nad Dampierrem v bitvě u Dolních Věstonic. Toto vítězství mu přineslo zvolení moravským zemským hejtmanem.

Stavovské armádě ze z počátku jak je vidět, celkem dařilo. Opravdu velké vítězství vybojoval generál dělostřelectva Petr Arnošt Mansfeld, když se mu podařilo dobýt Plzeň. Jenže po porážce u Záblatí byl hrabě Thurn odříznut od Prahy a navíc jeden z podporovatelů této rebelie, Savojsko, které do té doby poslalo na podporu peněžní částky, vojáky na obsazení pevností v Porýní a nakonec Mansfelda samotného s asi 2000 vojáky, se stáhlo a svoji podporu omezilo na verbální aktivity.

Co se dělo dál? Inu bylo toho dost a dost.

31. července 1619 stavovský generální sněm v Praze po nekonečných hádkách konečně schválil novou ústavu podle nizozemského vzoru, kdy byla Koruna česká přeměněna na konfederaci pěti republik, čímž byly vedlejší země Koruny zrovnoprávněny s Českým královstvím. Konfederace měl sice reprezentovat král, který však měl být volen a měl zůstat bez možnosti založit dynastii. Ústava také obsahovala články na ochranu protestantství, které byly zároveň intolerantní vůči katolické církvi.
Za vrchol politického boje stavů proti Fredinandovi II. bylo to, že dne 19. srpna 1619 došlo k sesazení Ferdinanda II. z českého trůnu. Jako výsměch stavům potom vyznívá to, že tento byl o devět dní později ve Frankfurtu zvolen a korunován za římského císaře. Po zvolení Fridricha Falckého za českého krále 26. srpna došlo ke jmenování nového stavovského vrchního velitele vojsk, stal se jím Kristián I. Anhaltský

Čeští protestantští stavové však nebyli jednotní v názoru na volbu nového krále. Stavové inklinující k luteránství podporovali saského kurfiřta Jana Jiřího, zatímco stavové inklinující ke kalvínství Fridricha Falckého. Nakonec byl zvolen Fridrich, čímž skončila i vláda stavovského direktoria
Tak se podíváme na oba tyto kandidáty na český královský trůn. Celý ten proces byl neuvěřitelně složitý a stojí za pár řádků. Čeští stavové si vybrali svého kandidáta na českého krále již dávno - za panování bezdětného císaře Rudolfa II. a snažili se prosadit na trůn Albrechta Jana Smiřického. Jenže tento kandidát krátce po schválení zemřel. Jeho bratr Jindřich Jiří nepřipadal v úvahu, protože byl slabomyslný. Poté se objevili tři kandidáti na český trůn:
- Karel Emanuel Savojský,
- luterán Jan Jiří I. Saský a nakonec
- kalvinista Fridrich Falcký.
Karel Emanuel v čele Savojska podporoval české povstání, nicméně jeho šance na zvolení byly mizivé, především kvůli jeho velkým dluhům to bylo považováno za problém – nebyl dost finančně silný, aby odolal případným korupčním léčkám. Jan Jiří I. saský měl velkou podporu vzhledem k tomu, že byl luterán. Poslední kandidát byl sice kalvinista, což bylo poněkud odlišné vyznání od českého kališnictví, ale mluvilo pro něho to, že pocházel z dynastie Wittelsbachů, jednoho z nejvýznamnějších rodů, a byl vládce historicky velmi významného území v říši, po svém otci zdědil dokonce vůdcovství v Protestantské unii. Další výhodou pro něho byla blízká vazba na anglického krále Jakuba I., jehož dcerou Alžbětu si vzal za manželku. Tyto „plusy“ rozhodly: při vlastní volbě pak byl zvolen Fridrich, ale ukázalo se, že většina z výše popsaných výhod mu byla k ničemu - nedokázal je využít.

Ferdinand II. se na to vše díval a jeho zlost rostla a rostla. Neváhal a jednal. Zatímco stavové leželi v Horních Rakousích a rozhodovali se k útoku, císař jednal. A jednal rychle. Stačí tento výčet:
- 18. října 1619 získal za spojence Maxmiliána I. za Bavorsko a Katolickou ligu
- Španělé z Bruselu vyslali na pomoc armádu, která se spojila s císařskou armádou a armádou Katolické ligy pod vedením Karla Buquoye.
- španělský velvyslanec při vídeňském dvoře – don Íñigo Vélez de Guevara – přesvědčil v roce 1620 protestantského saského kurfiřta Jana Jiřího k pomoci katolickým silám, především k zásahu jeho vojska v Lužicích. A byl to Jan Jiří I. Saský kdo jako první zahájil útok proti narušiteli míru ve Svaté říši, Fridrichu Falckému. Proti němu se postavil slezský velitel Jan Jiří Krnovský.
- na pomoc katolickým vojskům vyslal polský král Zikmund III. Vasa svoje lisovčíky - vojáky kozáckého typu, kteří při nájezdu na Moravu napáchali mnoho a mnoho škod. Lidé tak získali představu, co je čeká v dalších letech. Lisovčík v plné kráse- v červnu a červenci 1620 se císaři podařilo zlomit odpor Dolních a Horních Rakous, což nezvrátil ani další neúspěšný Thurnův vpád do Rakous ani opětovné připojení Uher ke konfederaci

Ale hlavní katastrofa se blížila. Když se spojené Buquyovo a bavorské vojsko vedené Janem Tserclaem Tillym spojilo v Dolních Rakousích a vydalo se na Prahu, byla stavovská armáda ještě nějakou dobu bojeschopná a dokázala postup císařské armády zbrzdit. Přesto se však Buquoyovo a Tillyho vojsko, také díky podplacení Mansfelda, nakonec dostaly před Prahu, kde si mezitím stavovské vojsko vybudovalo na Bílé hoře obranná postavení zákopy.

Nakonec byla vybojována bitva na Bílé hoře a jak to dopadlo, je TOP informace našich dějin. Když se to doneslo k Fridrichu Falckému, který zrovna pobýval v Praze, bez jakékoli snahy hájit Prahu utekl z Českého království do slezské Vratislavi a později, když se dozvěděl, že se chce Thurn vzdát císaři, opustil v prosinci 1620 země Koruny české nadobro. Hrabě Jindřich Matyáš Thurn nakonec od svého úmyslu upustil poté, co zjistil, že Ferdinand II. není nakloněn míru. Proč by také byl – právě vyhrával a tak jednání nepovažoval za nutné.
Následujícího dne vjel Buquoy do Prahy, která se vzdala. Stavy musely přijmout Ferdinanda II. za svého krále, kapitulovat museli i moravští stavové, čímž povstání skončilo. Královským místodržícím byl ustanoven Karel z Lichtenštejna, Rudolfův majestát byl zrušen a začalo období opětovného upevňování královské moci.

Definitivní konec stavovského povstání v Čechách znamenala poprava dvaceti sedmi českých povstalců a veškerý další odboj probíhal ze zahraničí. Poté muselo mnoho lidí hlásících se k jinému než katolickému vyznání odejít do exilu, některým se později podařilo vrátit se při vpádu protestantů do Českých zemí, ale nikdy tato situace netrvala dlouho.

Nyní je potřeba se trochu podrobněji podívat na výše citované vojenské události, které byly nosné pro tuto první fázi Třicetileté války.

Po defenestraci a prvních tvrdších zásazích proti katolíkům začali země Koruny české opouštět katoličtí šlechtici a duchovní, kteří se obávali persekucí. Mnohá opatství a nechráněná sídla byla evakuována a katoličtí utečenci z těchto míst odcházeli převážně do Plzně, odkud chtěli utéci dále z Čech. Plzeň byla v této době dobře opevněná a v případě nouze by se dala velmi snadno bránit. Problém byl, že obránci byli špatně vyzbrojení a neměli dostatek střelného prachu pro dělostřelectvo. Z tohoto důvodu se generál Mansfeld rozhodl jednat dříve než by Plzni mohli přijít na pomoc posily.

Dne 19. září 1618 dosáhla Mansfeldova armáda Plzeňských předměstí. Obránci okamžitě zablokovali dvě brány a třetí byla bráněna další narychlo složenou skupinou z měšťanů, vysloužilců a uprchlíků. Armáda generála Mansfelda byla k jeho nelibosti příliš slabá na frontální útok na odolnou městskou pevnost, a proto se generál rozhodl nedobývat město bojem, ale oblehnout je a nechat vyhladovět. Když po sedmi týdnech, dne 2. listopadu 1618 dorazilo protestantské dělostřelectvo, byl to první významný pokrok. Jeho hodnota byla snížena tím, že jak ráže, tak ani počet děl nebyl dostatečný a díky tomu ostřelování zdí mělo mizivý účinek. Jenže zatímco v této době již obráncům začaly docházet zásoby potravina prostředků pro vedení obrany, oblehatelům přicházeli stále nové a nové zásoby a rekruti. Následuje rytina obléhání Plzně stavovským vojskem v roce 1918.
Říká se, že hlavou stěnu neprorazíš, ale dělům i když slabým se to může podařit. Po nějakém čase se tedy obléhatelé dočkali. Jedna vytrvale ostřelovaná část hlavní hradby byla proražena. Okamžitě byl zahájen útok Mansfeldovi pěchoty a došlo k několika hodinám bojů muže proti muži. Posádka vyčerpaná hladem, špatně vyzbrojená a unavená dlouhým obléháním dlouho nevzdorovala a poté již Plzeň náležela oblehatelům. Zde je vyobrazení tohoto kontroverzního generála.
Po dobytí si Mansfeld vyžádal 120 000 zlatých guldenů jako válečné reparace a dalších 47 000 florinů za to, že Plzeň nevypálí. Následně se Mansfeld v Plzni trvale usadil a moc nadšení pro vedení dalších bitev neprojevil. A když už ano, jeho akce byli řečeno slušně nepřesvědčivé, jak ostatně uvidíme dále. Nakonec Mansfeld zůstal mimo dění i v době klíčové bitvy na Bílé hoře. Historická pikantnost této jeho nečinnosti je v tom, že se to celé seběhlo takto:

Od 8. října 1620 byl v Plzni pro změnu obležen Mansfeld císařskou armádou. Byl vyzván ke kapitulaci. Neváhal, a nadiktoval si tři nesplnitelné podmínky, za kterých mínil kapitulovat. Požadoval:
- povýšení do stavu říšských hrabat, problém ale byl, že povýšení by musel posvětit císař ve Vídni
- místodržitelství v Lucembursku, což by musel udělit nizozemský místodržící Albrecht a to nejspíše s povolením španělského krále
- 400 000 zlatých.
Nakonec poněkud „slevil“ a za úplatek 100 000 rýnských se stal neutrálním a do bitvy na Bílé hoře se nezapojil, místo toho zůstal se svým vojskem v Plzni. Přestože by se toto jednání mohlo zdát zrádné, obvykle takto nebývá označováno ani dobovými historiky. Tímto bychom opustili Mansfelda a podíváme se na události, které vyústili do bitvy u Lomnice.

Bitva u Lomnice byla další bitvou česko-rakouské války, která byla součástí třicetileté války. Střetla se v ní česká armáda a Habsburská armáda.

Po zvolení Fridricha Falckého za českého krále místo Ferdinanda Štýrského se tento rozhodl, že stavovské povstání potlačí silou za pomoci Katolické ligy. Situaci katolíkům zlehčilo to, že moravské stavy v této době respektovali postoj výše zmíněného Karla staršího ze Žerotína a bez dlouhých okolků povolily císařské armádě přechod přes území Moravy a za úplatu ji zásobovali. Císařská armáda, která čítala více než 10 000 mužů, vpadla do Čech přes Znojmo a Jihlavu.

Prvním skutečným bojovým vystoupením císařských se stal pokus o dobytí Čáslavi, kde se proti císařské armádě postavila stavovská vojska o síle asi 11 000 mužů vedená Jindřichem Matyášem, hrabětem z Thurnu. Útok na město byl odražen, a protože jejich velitel hrabě Buquoy nehodlal riskovat případnou porážku v otevřené bitvě, zavelel k ústupu. Vzhledem k blížící se zimě hledal Buquoy vhodné místo k přezimování a původně se rozhodl pro Pelhřimov. Z důvodu nedostatku potravin a rozšíření nemocí však nakonec 4. listopadu Pelhřimov opustil a táhl směrem k Jindřichovu Hradci. Stavovští generálové předpokládali, že potáhne zpět k Jihlavě. Proto získal Buquoy malý náskok a stavovské vojsko jej dostihlo, až když se snažil Jindřichův Hradec dobýt. Císařští tedy opět ustoupili a snažili se dostat směrem k Českým Budějovicím. V cestě jim ale stála Třeboň obsazená osobní gardou Petra ze Švamberka. Druhý den pak vojsko stavů narazilo na zadní císařský voj a rozpoutalo tak bitvu, která trvala plných 5 hodin. Hrabě Buquoy si byl vědom početní převahy nepřítele. Vyčkal proto do setmění a poté ustoupil dále směrem k Lišovu a Českým Budějovicím. Přesto se však nevyhnul velkým ztrátám. Jeho armáda ztratila kolem 1 500 mužů, Buquoy měl sám postřelenou ruku, raněn byl i hrabě Ramboldo Collalto. Noční ústup byl jedinou možnou záchranou císařského vojska

Stavovští generálové neměli dost pevné nervy a nechtěli riskovat noční střet. Dali tak Buquoyovým silám šanci stáhnout se až do Budějovic. Buquoyovi problémy však zdaleka nekončily, protože i v Budějovicích měl velké problémy se zásobováním. Jeho situaci navíc komplikovalo obsazení hornorakouské hranice stavovskými vojsky, což zamezilo jakoukoliv podporu z Vídně. Celý konec roku 1618 a první polovina roku následujícího tak proběhly ve znamení boje o zásobování na rakouské hranici a o Zlatou stezku. Výhodou císařských vojsk byl postupný příchod zahraničních posil. Jednalo se o půlpluk kyrysníků a 3 000 mužů naverbovaných španělským králem, kteří přišli 30. května 1619. Společně s nimi poslal král Ferdinand II. generálovi Buquoyovi pěší pluky hraběte Dampierra, dále plukovníka Martina Samogyiho s 2 100 muži, plukovníka Miklose Forgacha s 1 000 muži a hejtmana Leugiela s 600 muži, což celkem činilo asi 4 200 mužů. A to bylo solidní posílení. To co jsem popsal je ukázka toho, že se po našem území manévrovalo a mašírovalo jen to fikalo.

K bitvě u Lomnice došlo tedy v kontextu těchto manévrů a bojů. Když dorazili císařští k Jindřichovu Hradci, museli přejít řeku Lužnici, ale rozvodněná řeka byla příliš velkou překážkou. Do brodů se s těžkými děly a hlavně municí neodvážili, proto nakonec namířili k jedinému mostu v Dráchově. Zde přešli suchou nohou a po levém břehu Lužnice pokračovali k jihu. Jejich ústup skončil 9. listopadu a nakonec se střetly s armádou stavů a jejich spojenců u Lomnice nad Lužnicí.

Bojiště vybraly náhodné okolnosti a stalo se jím návrší mezi obcemi Dunajovice a Horní Slověnice. Nyní je čas se podívat na průběh střetnutí.

Císařský generál Karel Bonaventura Buquoy ustupoval s císařským vojskem kolem severního břehu rybníka Koclířova. Ráno byl dostižen českým stavovským vojskem. Neváhal a v krátké době zaujal postavení na hrázi rybníka Dvořiště. Toto postavení ale bylo kolem odpoledne soustředěným tlakem rozvráceno. Proto Buquoy se svými muži ustupoval dále, přes brod na Miletínském potoku do Lišova právě přes ono návrší u Dunajovic. Zde se musel zastavit a došlo k hlavnímu střetu, při němž se obě armády hlavně ostřelovaly. Bitva skončila s příchodem tmy, kdy se Buquoy odpoutal od české armády a ustoupil do Budějovic. Navíc ho Thurn nepronásledoval, neboť to považoval za riskantní a další den se uchýlil do Lišova. Škoda – důsledné pronásledování by mohlo otřást sebedůvěrou celé císařsko - ligistické strany. Ale opět se ukázalo, že taková důslednost není silnou stránkou stavovských generálů.

Odhadovalo se, že v bitvě u Lomnice zahynulo na 1 800 vojáků, císařských asi 1 500 a stavovských asi 200 – objektivně řečeno si myslím, že české ztráty byly kronikáři zmenšeny. Dále se zdá jako prokazatelné, že značnou část ztrát měli na svědomí lidé z okolních vesnic, kteří druhý den ráno raněné vojáky, bez ohledu na národnost, jednoduše olupovali a dobíjeli. Doba nebyla příliš dobrá a nenávist vesničanů k vojákům všeobecně byla hluboká. Kdo neutekl do lesů a bažin jen těžko vyvázl živý. Proto ani vesničané se zajatými raněnými vojáky nejednali v "rukavičkách.". Toto poněkud pochybné „vítězství“ stavovských sil v bitvě, která jako bitva ani nevypadala, sice prozatím zabránilo přímému útoku a možné okupaci Prahy, ale nebylo nijak využito. Císařské síly se tak udržely na území Čech, což působilo stavům značné problémy.

Na druhou stranu je faktem, že tato bitva, způsobila, že se na jaře dalšího roku k povstání přidali moravští stavové. To umožnilo jednomu ze stavovských velitelů, hraběti Jindřichu Matyáši Thurnovi, postavit do pole desetitisícovou armádu, která vyrazila do Dolních Rakous a nakonec 6. června oblehla Vídeň. Thurn měl ovšem málo vojáků a chyběla mu těžká obléhací děla, takže dobře opevněné město nedokázal zcela obklíčit a samo obléhání mělo spíš symbolický charakter. Ale to, že stavové přenesli boj přímo do srdce nepřátelského území, mělo velký význam a nebylo možné dopředu říci, že akce skončí bez pozitivního výsledku. Jisté předpoklady zde byly.

Že se tak nakonec nestalo, zapříčinila bitva, která by v jiné konstelaci sil a možností neměla valný význam. Schylovalo se k bitvě, která dostala podle místa, kde byla vybojována název bitva u Záblatí. Tato bitva u jihočeské vesnice Záblatí nedaleko Bosňan byla na poměry třicetileté války spíše malým střetnutím. Pro dějiny je poměrně nezajímavá - malé počty nasazených vojsk, nevelké ztráty na životech. Pro další vývoj stavovského povstání a této rané fáze třicetileté války však byla zásadní.

Císař nezahálel a hlavně mu snad poprvé v dějinách nechybělo to hlavní, co je potřeba k vedení války – peníze. V únoru 1619 věnoval Vídni španělský král 300 tisíc dukátů a slíbil dalšího půl roku vyplácet každý měsíc 50 tisíc. Do císařských verbířských pokladnic přisypal i papež a tak mohl generál Karel Bonaventura de Longueva, hrabě Buquoy, verbovat žoldnéře. Tento lstivý a zkušený velitel pak tyto posily dokázal po Dunaji přes Pasov po Zlaté stezce přemístit do Čech. Přímo z Rakous sem vtrhl i další císařský velitel Dampierre. Jižní Čechy tak byly v přímém ohrožení. Nepříliš schopný stavovský velitel generál Hohenlohe tady značně neefektivně a snad i alibisticky obléhal Buquoyem držené České Budějovice a teď měl doplatit na to, že nedokázal účinně bránit zemskou hranici. Vylekaný Hohenlohe úpěnlivě žádal o pomoc a tak mu stavovská vláda – Direktorium – vyšla vstříc. Zachránit ho měl zřejmě nejlepší stavovský generál Arnošt, hrabě z Mansfeldu. Ten v listopadu předchozího roku dokázal to, co nesvedli ani husité – dobil totiž katolickou baštu Plzeň. Zřídil si tady pohodlný hlavní stan a do boje se mu dvakrát nechtělo. Nakonec ale poslechl rozkaz těch, kteří jej platili, a vytáhl z Plzně směrem na jih. U Protivína shromáždil zbývající jednotky a 10. června vyrazil na Bosňany a Budějovice, kde se měl spojit s Hohelohem.

Jako protřelý válečník musel Mansfeld tušit, že s vlastními silami by neměl proti císařským šanci. Podle dobových zpráv disponoval 1 200 pěšáky, čtyřmi stovkami jezdů a jediným lehkým polním dělem. S jeho sborem táhlo i 300 vozů napěchovaných potravinami a střelivem.

Proti stavovskému sboru vypochodoval už 8. června od Budějovic Buquoy s armádou asi o 5 000 mužích. Protivníka převyšoval zejména v jízdě. Jejím jádrem bylo 1000 těžkých jezdců, obrněných kyrysníků Valdštejnova pluku, které budoucí vévoda frýdlantský naverboval ve Valonsku. Pluk se probil Zlatou stezkou do Čech, Albrecht z Vladštejna ovšem velení pro nemoc přenechal plukovníkovi de La Motte, sám zůstal minimálně do 3. června v Pasově a jeho účast v bitvě u Záblatí je nedoložená.

Buqouy, vědom si své převahy, nakonec Mansfelda, kterého dokázal mást i dovedně podsouvanými dezinformacemi, domanévroval tam, kam potřeboval. Protestantský generál, který se původně u Záblatí zastavil jen k oddechu, musel ležení opevnit. Nakonec Buqouy zavelel k útoku a na stavovský střed vyrazila vlna Valdštejnových kyrysníků. Mansfeld poslal vlastní jezdce preventivně do útoku na křídlech, krytých Uhry, a dosáhl chvilkové úspěchu, protože se mu podařilo lehkou uherskou jízdu rozprášit. Pak se ale do boje zapojilo císařské jezdectvo a karta se obrátila. Mansfeldovi se nepodařilo znovu zformovat rozvrácené řady vlastního jezdectva. Když se snažil vlastní pěchotě zabránit v palbě na stavovskou jízdu, sám málem padl do zajetí, protože si rovněž spletl, kdo je přítel a kdo nepřítel. Nakonec ho zachránil jen jeho ušlechtilý španělský plnokrevník, který hraběte odnesl do bezpečí. Když viděl, že bitva je ztracená, opustil bojiště a přes Týn nad Vltavou se odebral zpátky do bezpečné Plzně.

Na bojišti tak zůstala už jen stavovská pěchota. Vozy obklopující ležení vzplály a tak vojáci hleděli, jak se zachránit. Tři kumpanie se pokusili prorazit do nedalekého lesa, ale na ústupu je zmasakrovali oddíly uherských a valonských jezdců. Uhři nebrali zajatce a pobíjeli i ty, kteří se mezitím zajatci stali.

Zbývajících pět praporů mansfeldské pěchoty mělo větší štěstí. Pod velením majora Jáchyma Carpizona opustili hořící tábor a odpochodovali k jakési zahradě. Uhasili hořící plot a nabitými mušketami očekávali nápor nepřítele. Jenže ten se mezitím zmocnil stavovských zásob a s vínem na dosah přestali mít císařští o nepřítele zájem. Nějakou dobu trvala paradoxní situace: kolem dobytého tábora se motali čím dál opilejší vítězové a stavovští občas dobře mířeným výstřelem skolili nějakého příliš bujarého Uhra. Buqouy věděl, že vyhrál a nespěchal – Carpizone k němu nakonec sám vyslal parlamentáře s nabídkou kapitulace, která byla přijata.

A kolik těch mrtvých bylo? Zveličené dobové zprávy psaly o dvaceti tisících, ale střízlivé odhady tvrdí, že na bojišti zůstalo ležet si 150 mansfeldových jezdců a 200 pěšáků. Kolik zraněných zemřelo po boji se už nedovíme, vzhledem k počtu zúčastněných však jde o vysoká čísla, která svědčí o urputnosti boje. O císařských ztrátách nejsou zprávy, Buqouoy ale prohlásil, že postrádá asi 500 mužů. K jeho kořisti patřily nejen veškeré zásoby stavovského sboru, ale i tři praporce a ono jediné dělo. V osm hodin večer bylo po všem a Buqouy odtáhl zpátky do Budějovic. Z malé bitvy se stalo vítězství strategického významu. Thurn, který se doslechl o porážce za několik dní, k velkému překvapení vídeňských obránců zrušil obléhání Vídně a odtáhl do Čech. U Soběslavi se konečně spojil s vyděšeným Hohenlohem, který sem ustoupil od Českých Budějovic. Jižní Čechy zůstaly napospas císařským, kteří výhody dokázali využít a v následujících týdnech dobyly řadu protestantských měst a panství.

Čeští stavové ztratili iniciativu a už nikdy ji nezískali zpět. Přes dílčí úspěchy v boji vedla ze Záblatí cesta k ostudné porážce na Bílé hoře. Mělo to trvat ještě sice sedmnáct měsíců, ale cesta to byla neodvratná s následky tak osudovými, že si je tehdy nikdo neuměl představit.

Bitva u Dolních Věstonic.
Bitva u Dolních Věstonic se odehrála 5. srpna 1619 u Dolních Věstonic na Moravě. Byla to jedna z bitev, v nichž české stavy během českého stavovského povstání zvítězily. Střetli se zde císařský důstojník, Jindřich Duval Dampierre, který táhl skrz bojem neponičenou Moravu, kořistil a potíral jakýkoliv odpor a jeho moravský plukovník Fridrich z Tiefenbachu, který byl vyslán, aby Dampierrovo řádění zastavil. Bitva byla nad poměry tvrdá a nekompromisní, dokonce došlo k boji muže proti muži.

Na konci července se oddělil Dampierre od Buquoyovy armády, aby napadl Moravské markrabství, které již bylo nepřátelské, ale k žádným bojům nedošlo. Dampierre disponoval asi osmi tisíci muži. Nejprve vytáhl na Mikulov a pokračoval dále, plenil a pálil, přes Retz a Laa na Moravu. Cesta tohoto vojska byla značena loupežemi, vraždami a rabováním. Přes 40 jihomoravských vesnic bylo k 1. srpnu 1619 zcela vypleněno a spáleno.
Jako reakci vyslali moravští stavové plukovníka Tiefenbacha s 3500 muži. Tyto dvě armády se setkaly u Dolních Věstonic. Ačkoli moravské jednotky nebyly silnější, svou agresivní taktikou dokázaly výrazně poškodit nepřítele a navíc Tiefenbach, dobrý stratég, si ponechal část mužů v záloze a použil je na konci několika hodinové bitvy, kdy už na obou stranách docházelo střelivo. Toto vítězství napravilo stavovskou reputaci, pošramocenou bitvou u Záblatí. A pro nás je dobré si zapamatovat, že to byla první bitva třicetileté války vybojovaná na území Moravy.

Nebezpečí které hrozilo Moravě odvrátil Jindřich Matyáš Thurn, když se vydal již potřetí na Vídeň a Gabriel Bethlen, který se také vydal na Rakousy. Takže se císařští museli stáhnout. Na druhou stranu v této době také vyslal katolík a polský král Zikmund III. své vojáky na pomoc svému příbuznému Ferdinandovi do Horních Uher, takže Bethlen se musel stáhnout také.

Bitva na Bílé hoře

Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620, byla rozhodující bitvou stavovského povstání a tedy i prvního období třicetileté války. Uzavřela dvouletou historii druhého českého stavovského povstání a stala se základem rozsáhlých změn, které země Koruny české rozhodujícím způsobem ovlivnily na několik století. V této bitvě se střetly:

- žoldnéřská armáda naverbovaná a placená českými a moravskými stavy, které velel v bitvě Kristián z Anhaltu

- dvě armády katolické. Byly to armáda Katolické ligy pod velením Maxmiliána Bavorského a armáda císaře Svaté říše římské pod velením Karla Bonaventury Bugoye

Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou, ale lépe postavenou stavovskou armádu.

Jaká byla situace před bitvou?

Řízení závěrečné operace, která měla ukončit stavovské povstání, bylo svěřeno nejvyšší císařské dvorní radě, která byla složena z generálů Dampiera, Althanna, Collalty a Stadiona

Na straně českých stavů byla vytvořena válečná rada, tvořená Jiřím Fridrichem Hohenlohe, Georgesem Erasmem Tschrnemblem a Pavlem Kaplířem ze Sulevic.

Armády se pochybovaly po území Čech a v době od 30. října do 4. listopadu došlo k několika drobným srážkám. Princi Anhaltovi se ale díky dobrému odhadu a manévrování podařilo vyhnout odříznutí svých sil od Prahy a díky tomu se v noci ze 7. na 8. listopad usadil na Bílé hoře, kde se rozhodl vybojovat bitvu.
Armáda katolické ligy se s armádou českých stavů se setkaly už 7. listopadu. K boji nedošlo a navíc se katolické síly zastavily a čekaly na příchod císařské armády až do setmění. Po setmění k velitelům spojených katolických sil přišla zpráva, že armáda českých stavů ustoupila ze svých pozic. Proto se kolem 21. hodiny začaly zvedat i bavorské voje. Přibližně v této době, po půlnoci, se odehrál první boj mezi císařským plukovníkem Nicolou de Gauchierem a předsunutým táborem lehké uherské jízdy u Ruzyně. Gauchier velel polovině pluku valonské jízdy, připojilo se k němu ještě 200 jezdců od ligistů a dva praporce kozáků, což v součtu činilo mezi 850 až 950 mužů. Existují dvě verze toho, jak se střet odehrál:

Primo: Buď Gauchier napadl připravený tábor, prorazil obranu a způsobil uherské jízdě vážné ztráty na lidech a podařilo se mu odehnat asi 1000 koní.

Secundo: Nebo udeřil na lehkomyslné Uhry nepřipravené a nezpůsobil velké škody, protože Uhři okamžitě vzali kramle a prchli z místa boje a skryly se mezi zástavbou Liboce. To opět umožnilo odvést 1000 koní. Na tomto jediném údaji se historické studie dokázaly shodnout.

Co se týká manévrování a následného postavení obou armád není jednoduché popsat, protože jediné dochované dobové záznamy pochází od nečeských autorů, kteří neznali místní názvy a ani příliš nekladli důraz na podrobné popsání krajiny. O podrobnější popis se například pokusil Jindřich Fitzsimon, ale ten také viděl krajinu pouze jednou. Takže řečeno právním jazykem, „ máme důkazní nouzi“ a tak mnoho historiků 19. a 20. století často přistupuje k tomu, že se pokouší aproximovat znalosti o tehdejších vojenských zvyklostech s konfigurací terénu. Je to trošku diskutabilní, ale myslím si, že až tak moc chyb to nemůže způsobit. Časování manévrovaní a zaujímání pozic je snad takovéto:

- stavovské vojsko se dostalo na svoje místo okolo půlnoci na přelomu 7. a 8. listopadu.

- ligistická armáda začala zaujímat svoje postavení kolem páté hodiny ranní a

- císařští dorazili s určitým zpožděním, snad kolem desáté hodiny dopoledne

O vlastním rozestavění české armády existují dva upřednostňované popisy. První pochází od vrchního velitele stavovské armády Kristiána I. Anhaltského, který vznikl na počátku roku 1621 a druhý pochází již od výše zmíněného Fitzsimona. Oba dva se logicky v něčem odlišují. Jak doba šla, logicky vzniklo i mnoho různých dalších studií, jedna z významných soudobých teorií o bitvě pochází od Dušana Uhlíře. A z jeho práce, kterou považuji za nejvychytanější, čerpám i já.

Jak to tedy mohlo vypadat rozestavění protivníků?

Stavovské vojsko se rozložilo nedaleko pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá zhruba o 50 výškových metrů do údolí Litovického potoka. Pravé stavovské křídlo se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda a levé křídlo bylo posíleno dělostřelectvem.

Koncepce bojové formace, kterou vytvořil Anhalt na západní straně hory, se dá přirovnat k pružné šachovnici, kdy rozestavil svoji armádu do dvou řad s mezerami tak, aby šiky z druhé řady mohly prostoupit dopředu. Tím mohla porážená první řada ustoupit do mezer v druhé linii, a pomocí dosud nezasažených sil v této linii pokračovat v boji. Do třetí potom umístil uherskou jízdu. Pět praporců jeho jízdy pak mělo předsunutou pozici kvůli pohybu do stran. Muži byli děleni po praporcích čili kornetech. Podle tabulkových počtů by měl mít jízdní praporec po 100 mužích a pěší praporec třikrát více. Toto uspořádání je ve své podstatě pro vedení obrany a následný přechod do útoku velmi dobré a asi zde Anhalt zúročil své znalosti ze španělské školy válčení pěchoty.
Celkový počet mužů nepřesáhl 20 000 a k dispozici bylo 10 děl

Císařsko-ligistická armáda se začala šikovat později a její sestava byla poněkud odlišná. Navíc se obě spojenecké armády k boji řadily samostatně, i když po předchozí domluvě a ctily společný plán.

Císařská část armády tvořila pravou část bojové linie a skládala se ze tří šiků, nebo chceme-li linií.
První linii tvořily dvě pěší tercie ve kterých reálný počet mužů se pohyboval kolem 4 000 a napravo od nich valonské pluky. Tento šik byl ještě na vnější levé straně doplněn třemi jízdními formacemi po 500 mužích.

Druhou linii tvořila pouze jedna tercie „Neapolitánců“ navíc jen s 2500 muži a jezdeckými uskupeními na křídlech. Na levém s 550 jezdci a na pravém se 400 jezdci.

Třetí linii tvořily opět dvě tercie a jízda. Mezi prvním až třetím šikem se volně pohybovalo asi 800 kozáků. Císařské armádě byly k dispozici též čtyři děla. Šikování provedl generál dělostřelectva Maxmilián z Lichtenštejna a o velení se dělil s plukovníkem Tiefenbachem. Císařské síly se odhadují na 18–20 000 mužů.

Ligistická armáda, která ležela nalevo od císařské, byla seřazena do čtyř šiků či linií. Přáním vrchního velitele celé armády, Karla Buquoye, bylo rozdělit síly takto:

První linie byla tvořen dvěma terciemi, aby vytvořil mohutnou první linii.

Druhá linie obsahovala patnáct kornetů jízdy a měla tu první podporovat protiútoky, nebo naopak razantními nájezdy a rozptylovat pozornost stavovských.
Třetí linie se potom skládala ze tří tercií, které byly tvořeny pěti pluky pěchoty.

Čtvrtá linie byla vytvořena ze zbytku jízdy.

Ligisté měli přibližně čtyři až šest děl a počet vojáků se pohyboval kolem 12–13 000 mužů. Tato formace byla podřízena Janu Tserclaesovi Tillymu.

Porady v katolickém generálním štábu vedl Maxmilián Bavorský, od něho také pochází počáteční obavy z dobré pozice nepřátel, ale také to byl on, kdo se snažil udělat z budoucího střetu rozhodující bitvu. Bylo to dáno tím že uvažoval tak jak bylo jeho zvykem - nepřítel je zde, tedy zde s ním vybojuji bitvu. Jeho názor podpořilo i to, že plukovník de La Motte, který se vrátil z terénního průzkumu, označil Anhaltovy pozice za slabé, což dodalo generálnímu štábu nemalé sebevědomí. De La Mote byl Valdštejnův člověk a zapsal se velmi dobře v bitvě u Záblatí.

V katolickém táboře se pořád něco dělo. Mimo jiné se hledal nějaký název, kterým by se vítězná bitva zapsala do dějin. I na to bylo potřeba myslet. Přijato bylo označení, které navrhl Carlo Spinelli a zní „Veliká srážka“. Do diskuze o mottu vstoupil mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy: „Spolehněte se na Boha a udeřte.“
Následně se katolické vojsko připravovalo na bitvu jídlem a pitím. Občerstvený voják je spokojený voják a udrží se na nohách. Někteří vojáci i důstojníci se hlasitě modlili, nebo přijímali svátost smíření. Karmelitán Dominik zatím jezdil na koni a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí.
Tábor českých stavů byl tichý, probíhalo zde dostavování ochranných náspů a teprve postupně přicházeli poslední velitelé, přičemž mnoho nedorazilo vůbec. To je věc, kterou hlava vojáka nebere. Na bitevním poli stojí proti sobě dvě armády a u jedné z nich, které navíc jde o všechno, nejsou příslušní velitelé. A nejpodivnější je, že chyběl ten nejvyšší, zimní král, tedy Fridrich Falcký, který ani nevěřil, že bitva proběhne a zasedl k obědu s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem. Když dobře pojedl naznal, že by se na bojiště i zajel podívat. Naprosto šokován se setkal s poraženou a ustupující armádou.

Samotná bitva začala kolem poledne. Čas se neví přesně, ale historické studie preferují čas 11 30. Začalo ji pravé křídlo císařského šiku útokem. Tomu veleli Gauchier, La Motte a de La Croix, ale tento útok byl rychle odražen Thurnovým jízdním plukem a částí Bubnova jízdního pluku pod velením Iselteina. Stavovská jízda využila úspěch a pokračovala z chodu dále a těžce udeřila na tercii. Bohužel zde selhaly okolní stavovské jednotky, které jezdecký útok nepodpořily a ten ztroskotal v palbě mušket a tvrdosti pikenýrů.

Císařští si uvědomili, že stavovské armádě chybí rozhodnost a okamžitě toho využili - posíleni jízdním plukem pana z Meggau a po nočním úspěchu nabuzenou valonskou jízdou znovu napadli levé křídlo. Na pomoc mu sice přispěchal Streif, vedoucí Anhaltovu jízdu a baron Hofkirch vedoucí dolnorakouskou jízdu, ale poté co byl Hofkirch zabit, Rakušané ztratili odvahu a dali se na ústup. Tento ústup s sebou strhl i Anhaltovce. Do boje také vstoupily čtyři kornety slezské jízdy, ale vzhledem k přílišné vzdálenosti od místa boje jejich úsilí bylo bezvýznamné a rozplynulo se v marnosti. To vše se promítlo do toho, že začala ustupovat i Anhaltova pěchota a ve čtvrt hodině bylo levé křídlo první stavovské linie poraženo. Císařští rozhodně pokračovali v postupu. Jejich pěchota byla za pochodu podporována Dampierrovou jízdou z druhé řady a volnou jednotkou kozáků, která divokými manévry a hlukem vyvolával představu velké síly. Naopak uherská jednotka, která dosud stála v pozadí a místo protiútoku do boje nezasáhla a začala ustupovat. Toto byla přímá příčina pádu celého stavovského levého křídla.
Takto ustálená situace podle tehdejších tradičních doktrín znamenala prohranou bitvu. Ale zdálo se, že by to nemuselo znamenat nic víc, než první prohranou fázi celkově úspěšného boje. Na nějakou dobu se zdálo, že se podaří obrat. Mladý princ Kristián Anhaltský, který velel devíti kornetám pluku ve středu druhé řady, rozpoznal začínající katastrofu a o své vůli zavelel k protiútoku. Při svém pokusu byl podpořen Kaplířovým plukem, Stubenvollovou moravskou jízdou a Mansfeldovou jízdou z prvního pluku pod vedením plukovníka Styruma. Tento útok byl veden na pravou císařskou tercii, která byla po předchozích akcích odhalená. Razance a drzost útoku zpočátku slavila úspěch.

Útočníci ukořistili praporec z pravého jízdního křídla a tři z vlastní tercie, dokonce zajali jejího velitele plukovníka Breunera. Odtud pokračoval útok mladého prince na citlivé místo při styku císařské a ligistické armády, kam před sebou vytlačil Löblovu jízdu. Zde mu také pomohly uherské jednotky z pravého stavovského křídla a situace byla pro císařské natolik vážná, že i zraněný Buquoy si nechal sedlat koně. Ovšem to již začínal Anhalt potřebovat pomoc pěchoty a císařské jednotky se navracely z pronásledování zpět. Na Anhalta začala dotírat Dampierrova i Löblova jízda, Cratz s bavorským plukem a Verdugo, který se vrátil. Hohenlohe i Anhalt senior se snažili dostat svoji pěchotu k princi Anhaltovi, ale tento poslední pokus o zvrácení vítězství na svoji stranu stavům nevyšel. Princ Anhalt byl nakonec obklíčen a později i zajat dřív, než pěchota dorazila.
Nejznámější, ale také nejvíce rozporovanou částí bitvy se stala nadcházející závěrečná část útoku katolických sil na pravé křídlo stavovské armády. Tato část je známa tím, že se ji zúčastnily především jednotky najaté z peněz moravských stavů pod vedením Jindřicha Šlika, spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu. Po prohraném boji se Thurnovi podařilo ustoupit, ale panu Šlikovi již ne.

Na této legendě, která popisuje nastalé kruté boje díky snaze vítězů ukázat, že vítězství císařských bylo těžké a vykoupené velkými oběťmi, se nakonec mohli přiživit národní buditelé, a koneckonců tato legenda žije do dnes. Za vznik legendy je odpovědný zpovědník Fitzsimon, který popsal střet Maxmiliána z Lichtenštejna, který vedl Spinelliho tercii, Löblovu jízdu a Marradasův pluk proti pravému křídlu stavovských jako hrdinné obětování statečných Moravanů padnoucích u hradební zdi do posledního muže, tedy jako těžce vybojované vítězství. Pravdou zůstává, že moravské pluky měly poněkud větší ztráty než jiné oddíly. Na druhé straně není zcela jisté, kolik mužů vlastně padlo a kolik jich kapitulovalo.
Další zvláštnost z konce bitvy je osud stavovských záloh, které byly umístěny v oboře letohrádku Hvězda. Zálohy byly tvořeny:
- Anhaltovou pěchotou,
- výmarským půlplukem a
- dvěmi praporci královské gardy.
Tato záloha vyčkávala po celou dobu bitvy – a to dokonce v době, když boje probíhaly před zdmi obory – a nakonec se vzdala úplně bez boje. Přesné zakončení bitvy není známo, ale předpokládá se, že k první hodině odpolední bylo dobojováno. Celá bitva, která změnila dějiny zemí Koruny české, trvala jen asi jeden a půl hodiny.
Jak jsem již uvedl, po dobrém obědě se král Fridrich Falcký rozhodl podívat se na bojiště. Na místě které je přesně zapsáno, tedy poblíž domu U Zlaté koule se král setkal s poraženými - knížetem Kristiánem z Anhaltu, Jindřichem Matyášem Thurnem a Jiřím Fridrichem z Hohenlohe na uštvaných koních. Ti zadrželi královskou družinu a sdělili králi smutnou novinu o prohrané bitvě. Král dojel k bráně a vystoupil na hradby, aby se přesvědčil sám.

Co viděl, ho šokovalo:
- jízdu prchající z bojiště k vrchu sv. Vavřince a níže přes vinohrady
- vozová cesta vedoucí od Bílé hory k Pohořelecké bráně byla ujíždějícími a převrácenými zásobními vozy zatarasena
- po druhé straně utíkalo pěší vojsko s pobíhajícími koňmi po širém poli jako o závod a za nimi se hnala pronásledující císařská jízda. Zoufalí muži, kteří se dostali k hradbám, se je snažili přelézt.

Král nemusel být vojenský génius, aby pochopil, že bitva je ztracena. Na příkaz Ondřeje z Habernfeldu byla ve jménu krále otevřena brána, aby se prchající mohli zachránit. Kristián starší z Anhaltu se snažil přesvědčit prchající vojáky, aby nastoupili k obraně hradeb, ale uposlechlo ho jen šest mužů, proto král poslal ihned příkazníka Obentrauta ke královně Alžbětě, aby se odebrala do Prahy pro větší bezpečnost. Sám také jel zpátky na hrad.

Večer se král radil s Anhaltem, Hohenlohem, Thurnem a jinými plukovníky a vojenskými rady, má-li být Praha bráněna, anebo má-li ji král se svým dvorem opustit. Nakonec byl král přesvědčen, aby z Prahy odjel. Druhého dne po deváté hodině ranní bylo zapřaháno do vozů. Královna s maličkým synáčkem na ruce vstoupila do vozu, král vsedl na koně a za ním dlouhá řada vozů, na nichž bylo naloženo stříbro a jiné dražší věci královského dvora. K tomuto průvodu se připojilo několik nejvyšších zemských úředníků a jiných cizích šlechticů a průvod tří stovek jezdců, kteří se vydali k horské bráně. Brána byla zavřena, a proto muselo být posláno pro městského hejtmana, aby bránu otevřel. S hejtmanem přibyla i městská rada. Král se loučil krátkými slovy s městskými zástupci, smutně na něho pohlížejícími. Mezitím se u brány shromáždili prostí Pražané: někteří hořekovali, jiní nadávali, vyhrožovali, a kdyby se král s útěkem u brány o hodinu zpozdil, byli by ho snad Pražané ani nepustili, lidem došlo, že jejich král je právě zrazuje.

Nejvyšší zemští úředníci Bohuslav Berka z Dubé a Václav Vilém z Roupova se snažili uklidnit lid, ale nakonec ho s králem též opustili. Za chvíli vyjížděl smutný průvod z brány. Král prostě zapomněl co je jeho královskou povinností a jako psanec utíkal ze země. Téhož dne, v pondělí dne 9. listopadu, vtrhlo císařské vojsko o 11. hodině dopolední do nebráněné Prahy.

Dne 12. listopadu všechny tři stavy zemí Koruny české neoficiálně kapitulovaly, ale vzhledem k nepřítomnosti některých zástupců došlo k oficiální kapitulaci a odevzdání konfederačních smluv do rukou vítězů až o den později, tedy 13. listopadu. Tak skončilo období konfederace zemí Koruny české, tedy konfederace Českého království s Uherskem, Rakousy, Lužicemi, Slezskem a Moravou. A blížil se trest, jaký nikdo nečekal a který způsobil hodně zlého. Ale to by bylo mimo rámec této práce.
Jak je vidět, pro tuto dobu bylo tak nějak dobojováno. Zimní král prchal a jeho armády se rozpadaly. Jeho věrní hledali cestu jak si zachránit život a ti co se připojili z vypočítavosti už hledali cestu, jak se vyhnout trestu a konfiskacím. Takže trošku rekapitulujme

9. listopadu 1620 opouští Fridrich Falcký a jeho početná suita Prahu velice nakvap a míří do Slezska. Zatím hrabě Buquoy poslouchá z úst měšťanů a zbylé šlechty řeči o pokoře, zříkání se Fridricha. V té době císařské a česko - falcké nevyplacené jednotky velmi důkladně rabují Prahu. Buquoy jménem císaře odpouštěl jen za vysoké poplatky. Po odchodu Maxmiliána Bavorského a vojska se v Praze stal císařským zplnomocněncem Karel z Lichtenštejna. Stejně tak byl ve vybírání kontribucí moravský zmocněnec František, kardinál z Ditrichštejna. V rozporu se sliby došlo i na čilé konfiskace a zatýkání. Proč byli vlastně povstalci a jejich spojenci lidé tak naivní, že zůstali v Čechách? Zřejmě je ukolébaly sliby beztrestnosti nebo trestů naopak mírnějších. Císařova odplata totiž nabrala rychlost. Abych zbytečně neprobíral to co kolega Johan ve své práci, omezím se na pár dat.

23. ledna 1621 došlo k vyhlášení říšské klatby na Fridricha Falckého. To se de facto rovná vyhlášení války území obojí Falce.

20. února 1621dochází k prvnímu zatýkání rebelů, kteří neunikli.

28. února 1621 kapituluje před saským vojskem Slezsko, o pár dní později následují také obě vytoužené Lužice.

21. června 1621se koná ne Staroměstském náměstí osudná exekuce 27 představitelů odboje. Pod mečem pověstného Jana Mydláře skončil také Václav Budovec, Kryštof Harant, Jáchym Ondřej Šlik, Kašpar Kaplíř, Jan Jesenský a další.

13. prosince 1621 spatřil světlo světa první protireformační dekret o vypovězení nekatolických duchovních z Čech, prozatím jen z královských měst.

3. února 1622 umožnil císař " generální pardon" těm, kteří přiznají vinu a přijdou se omluvit. Ve skutečnosti šlo o akt jakési dvojité hry, která vedla k rozsáhlým konfiskacím. V únoru 1622 zřídila podle Lichtenštejnova návrhu vídeňská vláda konsorcium, jež bude kontrolovat české finanční záležitosti, zejména ražbu mincí. Dostatečně otrlý místodržitel tak ve společnosti Františka Ditrichštejna, Albrechta z Valdštejna, Petra Michny z Vacínova, nekatolíka Jana de Witte a žida Jakuba Baševi dokázal během jediného roku znehodnotit české oběživo a doslova způsobit státní bankrot. Za takto získané peníze snadno nakupovali či prodávali známým hodně pod cenou mnohé konfiskáty.

28. prosince 1623 se dostavila neodvratná "mincovní kaláda". To známe i dnes ale nazýváme to devalvací. Znehodnocení uvrhlo českou měnu do chaosu, kdy poklesla o 90 procentních bodů. Císař nad tím vším přivíral oči, vyčerpání poražené a části elity zbavené země mu přišlo vhod.

Takže nyní budeme pokračovat ve vojenských aktivitách. Porážka na Bílé hoře nebyla poslední bitvou stavovského povstání, i když vše co se odehrávalo dále, byly spíše bitvy obléhací a obranné. Otevřené střety jsem nezaznamenal s výjimkou aktivit evangelických Valachů na Moravě. Valachům se věnovat nebudu - nesehnal jsem dost relevantních dat. Ale třeba je jisté, že podvakrát se jim podařilo obsadit přední moravský hrad z 13. století, tedy hrad Lukov. Odbojní Valaši se jej zmocnili v r. 1621 a 1624, odtud podnikali výpady do okolí a stali se poměrně významným hráčem v této částí země.

Jelikož tyto obranné boje jsou svázány s jedním málo známým faktem, tedy tím, že se v těchto bojích objevilo velké množství skotských dobrovolníků a skotských velitelů, bude tato poslední část mé práce věnována jim a jejich boji za české stavy.

První zmínky o Skotech na území Čech a Moravy pochází z druhé poloviny šestnáctého století, kdy do země přicházeli jako potulní prodavači a dráteníci. Není jisté jestli byli katolíci nebo vyznávali jinou odnož křesťanství. Možná šli na zkušenou nebo hledali lepší místo k životu. Víme, že v tehdejší Anglii neměli Skoti jako věční rebelové lehký život. Jenže my se nebudeme zabývat Skoty jako světoběžníky, ale Skoty jako vojáky.

Je jisté, že první skotský voják o kterém jsou dochované záznamy, byl sir Henry Bruce. Na Moravu přišel někdy v roce 1619. Byl to skotský katolík, kterého si František kardinál Dietrichstein najal jako velitele posádky Mikulova. Začátkem podzimu bylo toto město od zbytku moravského katolického území odříznuto vojskem moravských stavů a začátkem prosince obleženo. Mikulov byl v té době velmi dobře opevněný a mohutný mikulovský hrad s pomocnými opevněními jako například gotickou věží byl tvrdý oříšek

Kardinál Dietrichstein Bruceovi nařídil, aby zachoval neutralitu a nepodnikal žádné vojenské akce. Bruce jej však neuposlechl. Na vlastní pěst zaútočil na nedalekou Břeclav, vyplenil ji a jejího velitele zajal. Dostal za něj 15 000 florintů jako výkupné. Po dalších čtyřech týdnech bojů Bruce kapituloval a po krátkém pobytu v Praze odjíždí do Holandska. Díky nedobré pověsti, která jej provázela, tedy služba katolíkům se jeho nabídky nesetkaly pochopením a Bruce potom odjíždí do Anglie a zde jeho stopy mizí.

Další větší podpora českým stavům přišla z Holandska. Vojsko se zde shromáždilo během zimy na přelomu let 1619 – 1620. Jeho součástí byl také pluk skotských mušketýrů pod vedením sira Johna Seytona z Carchunoth, sestávající ze čtyř kumpanií, čítající asi 1200 mužů. Spolu s plukem Johana Ernsta Sasko-Výmarského šli přes Hamburk podél Labe do Braniborska a do Lužice. Na jaře roku 1621 se tyto pluky staly součástí Mansfeldova Českého sboru a dostaly za úkol bránit česko - rakouské a česko – bavorské hranice. To znamená, že se nezúčastnily tažení hlavního českomoravského vojska, které se pokusilo dobýt Vídeň. Seytonovy oddíly se ze severozápadních Čech přesunuly na jihovýchod a dobyli Prachatice.

Když skončila bitva na Bílé hoře zdaleka ne všechny vojenské posádky a vojenské formace bojující na straně stavů byly poraženy, nebo sami kapitulovaly. Úplná likvidace povstaleckých sil trval vlastně až do konce roku 1622. Bylo potřeba dobýt velmi dobře opevněný a urputně bráněný Tábor. Brannou mocí byla bráněna města Třeboň, Zvíkov a Kladsko.
Tábor bránily nizozemské oddíly a stavovská hotovost. Bojovaly natolik tvrdě, že jednotky generála Marradase dokázaly dobýt až 18 listopadu 1621.
Seytonovi Skoti později ztratili Jindřichův Hradec. Naopak úporně bránili Třeboň a Zvíkov. Ve Třeboni se Seytonovi podařilo od místních získat větší množství peněz a díky tomu ve městě udržel pořádek a jeho muži byli mezi obyvateli vnímáni relativně pozitivně. Společně se skotským oddílem Johna Dunbara a německo – českým oddílem Straky z Nedabilic drželi Třeboň až do února 1622. Když dorazil k Třeboni Marradasův trubač a předal Seytonovi zprávu o tom že Tábor byl dobyt jeho pánem a že tento nabízí kapitulaci a podrobení se císaři, Seyton odmítl a odpověděl:

„ Svému králi jsem přísahal, že mu zůstaň po celý život věren. Nemůžu, nechci-li na sebe uvalit potupu proradce, prohlásit nic jiného, než že dám v sázku svůj strastný život a vydám tak svědectví o své věrnosti, očekávaje vše, co válka přinese“.
Skotské síly se svými druhy ze zemské hotovosti bránily Třeboň sveřepě a odhodlaně až do 23. února 1622, kdy po těžkých ztrátách kapitulovaly a přeživší vojáci mohli svobodně odejít. Další osudy většiny z nich nejsou známy.

Seyton podle všeho neváhal a alespoň s částí svých mužů se dokázal dostal do zatím stále bojujícího Zvíkova. Hrad - pevnost Zvíkov se udržel do května 1622. Zvíkov patřil k hradům, které byly považovány za nedobytné. Hrad byl natolik pevností, že Petr ze Švamberka s počtem 140 mužů posílených Seytonovými Skoty dokázal vzdorovat 4000 vojákům.
Sousední Orlík byl velitelským stanovištěm Baltazara de Marradase. Okolní vesnice byly vypleněny. Zvíkovská posádka ukořistila ze zásob vojska 20 koní, 4 povozy, naložené proviantem. Při návratu na Zvíkov byli u Něvězic přepadeni pěchotou a zásoby jim byli zabrány. Hrad byl obléhán i přes statečný odpor obránců. Po dlouhém obléhání, po slibu volného odchodu do Kladska se hradní posádka vzdala.

Když se Seyton vzdal dalších bojů zde, využil podmínky příměří a vyslal 150 mužů ze své posádky do Kladska, které se pod vedením Franze Bernharda von Thurna - což byl syn výše citovaného Jindřicha Matyáše Thurna - bránilo císařským nejdéle. Po krvavých a beznadějných bojích kapitulovalo až 23. října 1622. Tento oddíl v Kladsku byl patrně posledním skotským oddílem, působícím v bělohorském období Třicetileté války na území Čech a Moravy. Jelikož o jeho dalších osudech není nic moc známo, je vysoce pravděpodobné, že skotští vojáci padli, nebo byli po zajetí pobiti do posledního.

Další Skot, sir Andrew Gray, začal v Londýně a ve Skotsku nabírat dobrovolníky začátkem dubna 1620. Jeho pluk měl deset kumpanií, celkem 2500 mušketýrů. V tomto pluku rovněž působili Skotští velitelé generálporučík James Ramsay a kapitán James Dunbar, kteří pokud je vše správně postavili další pluk skotských dobrovolníků. Pluk se dostal do Čech stejnou cestou jako pluk Grayův, tedy po Zlaté stezce a byl rovněž začleněn do Mansfeldova sboru. Grayův pluk měl za úkol bránit česko-bavorské hranice.

Proti říšským oddílům generálů Baltazara de Marradase a hraběte Buquoy, které se připojily k vojsku Ligy pod vedením Johanna Tseclaese von Tilly a Maxmiliana Bavorského však Gray nebyl schopen hranici udržet a u Nepomuku jeho pluk utrpěl těžké ztráty. Gray se od té doby zdržoval v Plzni, zatímco si jeho důstojníci Conway, Weston a Nethersole se prý poflakovali v Praze.
Ve skutečnosti se podle instrukcí Jakuba Stuarta snažili dojednat s Fridrichem „vzdání české hry“. Zatímco se vojska Ligy blížila ku Praze, Mansfeld s převelením Grayova pluku a dělostřelectva na obranu Prahy otálel příliš dlouho.

Ani tento pluk však nebyl poslední skotská vojenská síla v Čechách a na Moravě. Valdštejn založil jízdní irsko – skotský pluk, sestávající z katolíků. Ve vojsku rakouských Habsburků působili skotský kalvinista Walter Leslie a plukovník John Gordon. V únoru roku 1634 se k nim připojili důstojníci pluku plukovníka Waltera Butlera a pod nátlakem španělských diplomatů a italských generálů zavraždili v Chebu Valdštejna. Alespoň jeden z nich zanechal svůj podíl z odměny jako stipendium pro irské studenty na pražské univerzitě. Leslie v habsburském vojsku sloužil ve střední a východní Evropě. Nakonec konvertoval ke katolické víře a byl jmenován hrabětem. Jeho rod v Čechách přežil až do konce osmnáctého

Chybějící čast druhé kapitoly
V habsburských službách bylo Skotů více, například v posádce Špilberku v době švédského obležení velel Skot George Ogilvie. Poslední skotské jednotky se na našem území objevily ve čtyřicátých letech jako součást švédské armády na Moravě.

Ale ani tato skotská epopej nebyla konec stavovského povstání. Něco málo nadějí se vidělo v možném nasazení sil sedmihradského vévody Bethlena. Ten posílen velkou tureckou pomocí obsadil velkou část dnešního Slovenska a v říjnu 1623 oblehl Filakovo a hned nato obsadil Trnavu. To vyvolalo možnost, že jeho vojska z velké části tvořená Tatary a Turky vpadnou přes Moravu do Čech. Zatímco lidé zimního krále v tom viděli možnou restauraci svých nadějí, ostatní se zděsili.

Císařské síly pod tlakem vyklidili celé Slovensko a vybudovaly opevněný tábor u Hodonína. Bethlenovi síly zatím zahájily kořistnické nájezdy po celé jižní a střední Moravě. Zmocnily se Hustopečí, Dolních Kounic, Ivančic. Objevily se o Olomouce, Boskovic, Brna a Svitav. Tak nakonec místo zbavení se nadvlády Habsburků přinesla tato spojenecká mise jen další zkázu a zmar.

Bethlen ale neměl dost pěchoty a jízda si na otevřený útok na opevněný tábor u hodonína netroufala. Nakonec díky tomu, že Turci prostě chtěli na zimu domů bitva nebyla a Bethlen uzavřel s císařem Ferdinandem II. příměří. A to už je asi opravdu úplný konec vojenských aktivit přímo vázaných na povstání českých stavů v 17. století na území zemí Koruny české a tím také končí první fáze Třicetileté války.

V letech 1623 až 1625 byl v Evropě relativní klid zbraní, který ale nepřetrval dlouho, již v lednu roku 1624 byla zahájena jednání s cílem získat dánské a anglické spojence. Napřed se podíváme na Anglii a jejího krále Jakuba I. Stuarta. Jeho zahraniční politiku charakterizují především ústupky Španělsku. Věno ze sňatku mezi Jakubovým synem Karlem a španělskou princeznou Marií bylo dalším možným zdrojem příjmů. Tento svazek měl také pomoci udržet mír se Španělskem a vyhnout se tak válečným nákladům. Výhody této politiky mohly být využity po dobu, kdy probíhala tato jednání a to je zřejmě důvod, proč Jakub jednal o tomto svazku téměř deset let. Jestli ale opravdu chtěl tento sňatek realizovat je krajně nejisté.
Počátek třicetileté války tato mírová jednání ohrozil. Jeho zeť Fridrich Falcký, který pojal za manželku Jakubovu dceru Alžbětu byl roku 1620 donucen pod vlivem úspěchů armád Ferdinanda II. utéci z Čech. To Jakub nemohl nechat bez reakce a svolal na rok 1621 jednání parlamentu, aby získal prostředky na válečné tažení na podporu svého zetě Fridricha. Dolní sněmovna odsouhlasila finanční podporu, ale ve výši, která nedostačovala na financování odpovídající výpravy a dále připomněla příjmy, které Anglie získávala v době vlády Alžběty z přepadávání lodí dovážejících zlato z Ameriky. Tato připomínka jasně směřovala proti Španělsku. V listopadu 1621 skupina šlechticů vydala petici, v níž požadovala vyhlášení války Španělsku a požadavek, aby se princ Karel oženil s některou z protestantských princezen. Jakub jim odpověděl, aby se nepletli do královských záležitostí. To vyprovokovalo mezi členy dolní komory vydání prohlášení požadující dodržování práva na svobodu projevu. Jakub tento protest odmítl a parlament znovu rozpustil.

Roku 1623 se princ Karel v doprovodu vévody z Buckinghamu vydal tajně do Španělska, aby přímým jednáním dohodli jeho sňatek s Marií. Té se ale Karel nelíbil a Španělé navíc požadovali, aby Karel konvertoval ke katolické víře a zůstal ve Španělsku jeden rok jako rukojmí. Karel a vévoda z Buckinghamu se po neúspěšném jednání vrátili do Anglie, vzali politiku vůči Španělsku do svých rukou a chtěli vyhlásit Habsburkům válku. Pro shromáždění dostatečných prostředků na jejich financování bylo svoláno jednání parlamentu na únor 1623. Jakub nechtěl válku proti Španělsku vyhlásit, hlavní politickou silou se však již stával jeho syn Karel podporovaný vévodou z Buckinghamu. Věci se daly do pohybu a 9. prosince 1625 vznikla dohoda zakládající Haagskou koalici, ve které se spojily Nizozemí, Anglie, Dánsko a severní státy Svaté říše římské proti Habsburkům. Nizozemí se války aktivně účastnilo již od samého počátku. Král Jakub I. Stuart, se snažil zabránit svému zeti Fridrichovi Falckému aby se do proticísařských aktivit zapojil. Jeho následník Karel I. Stuart nechal ale švagrem přesvědčit a do války vstoupil.
Kristián IV. Dánský byl luterán a obával se sílící moci katolíků v sousední Svaté říši římské hlavně z toho důvodu, že zde měl sám rodinné vazby – byl vévodou holštýnským, jeho žena pocházela z domu vládců Braniborského markrabství a jeho první syn byl biskupem brémským. Pomoc také přislíbila Francie a Turecko.
Pár slov o tomto králi.
Kristián IV. se narodil 12. dubna 1577. Byl to král Dánska a Norska od roku 1588 až do své smrti v roce 1648. Dánsko pod jeho vládou vnitřně vzkvétalo a Kristián je považován za jednoho z největších dánských králů. Naopak nepříliš zdařilá byla jeho zahraniční politika, především neúspěšná účast na třicetileté válce kde se moc nepředvedl a boj s Švédskem.
Kristián byl velmi podnikavý člověk, což se velmi pozitivně projevilo na vnitrostátní reformní politice. Jeden z jeho prvních počinů byl, že Kristián zreformoval dánské námořnictvo a počet stálých lodí zvýšil z dvaceti dvou v roce 1596 na šedesát v roce 1610, tedy za pouhých 14 let.
S reformami námořnictva a rozšiřováním evropského ekonomického směru merkantilismu – toto příšerné slovo je dokonale vysvětleno zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Merkantilismus
- souviselo zakládání zámořských kolonií. První Kristián založil na jižním pobřeží Indie v roce 1620. V tomto roce také byla založena největší dánská pevnost v této oblasti, zvaná Dansborg. Kristián také udělil licenci Dánské Východoindické společnosti.
Vše co jsem zatím uvedl se mu dařilo. Ale jako zásadní problém se ale ukázala reforma státního vojska. I přes Kristiánovy snahy o zavedení branné povinnosti z držav Dánské koruny většina armády zůstávala žoldnéřská.

Kristiánova vláda se nesla ve znamení řady velkolepých architektonických projektů; zanechal po sobě bohaté kultrurní dědictví a je přezdíván „architekt na trůnu“. Většina velkých projektů v Dánsku byla postavena za jeho vlády pod vedením holandských inženýrů.
Podnikl rovněž významné kroky k ochraně svého království výstavbou řady pevností. Za vše lze uvést, že pevnost Christianspries v dnešním Kielu byla vybudována na jeho popud. Přičemž počátek stavby je datován do roku 1632.

Pro nás je ale důležité, že právě Kristián IV. se stal vrchním velitelem vojsk Haagské koalice a také se stal vůdcem sousedního luteránského Dolního Saska. Volba Kristiána do čela armády byla sice poněkud překvapující vzhledem k tomu, že se Dánsko až do této chvíle války prakticky nezúčastnilo, nicméně Kristián v Dánsku dosahoval znamenitých výsledků v reformách ozbrojených sil a ekonomiky a v důsledku toho i prosperity, která v té době neexistovala již v žádném dalším evropském státě. Za podpory výše zmíněných států sestavil Kristián armádu, tvořenou 20 000 žoldáky a 15 000 národními dobrovolníky.

Císař římské říše na obranu proti koaliční armádě najal Albrechta z Valdštejna. Než tedy budeme pokračovat dále, je potřeba se podívat na tohoto člověka.

Albrecht z Valdštejna byl český šlechtic a vojevůdce a řekněme to upřímně i jeden z nejvíce rozporuplných mužů našich dějin. Narodil se 14. září roku 1583 v Heřmanicích u Jaroměře jako potomek chudého šlechtického rodu, je synem Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické. Jako dvanáctiletý, v roce 1595 osiří a vyrůstá v péči určeného poručníka Jindřicha Slavaty z Chlumu a Košumberku.
Vzdělání získává Albrecht z Valdštejna nejprve ve škole Jednoty bratrské, později navštěvuje různé jezuitské a evangelické školy, v roce 1599 pak začíná studovat na evangelické univerzitě v německém Altdorfu, po roce ale dostává vyhazov.

Vojenská dráha Albrechta z Valdštejna začíná v roce 1604, kdy se jako poddůstojník pěchoty účastní tažení do Uher proti Štěpánu Bocskayovi a Turkům. To trvá dva roky a skok - od roku 1606 pak již Albrecht slouží jako plukovník českých stavů. Rychlý to start kariéry.
V tomto roce vstupuje Albrecht z Valdštejna do služeb arciknížete a budoucího císaře Matyáše, bratra císaře Rudolfa II. Habsburského. Zároveň Valdštejn konvertuje ke katolictví.

V roce 1608 se Albrecht žení - jeho manželkou se stává Lukrécie Nekšovna z Landeka, dědička rozsáhlých moravských statků. Po manželčině smrti, ke které došlo v roce 1614, vstupuje Albrecht z Valdštejna do služeb Ferdinanda Štýrského, budoucího císaře Ferdinanda II. Habsburského, jemuž pak zůstane věrný i po vypuknutí stavovského povstání v českých a moravských zemích. Přestože byl jmenován plukovníkem jednoho ze tří moravských pluků, sebraných k obraně moravské neutrality, přechází s vojskem na císařovu stranu. Ale nešel s prázdnou. Zatímco většina jeho pluku vyrazila směrem k uherským hranicím, on sám v doprovodu 40 mušketýrů přepadl dům zemského pokladníka tehdy olomouckého měšťana Jana Birety a uloupil obsah pokladny, tedy asi 96 000 zlatých a v noční tmě opustil město. Moravští stavové zjistili co se stalo a poslali rychlý jezdecký oddíl, kterému se podařilo větší část valdštejnových vojáků obrátit zpět. Sám Valdštejn se čtřmi praporci a ukradenou zemskou pokladnou překročil hranice a dorazil do Vídně. Abych ale byl poctivým musím dodat, že na žádost olomouckého biskupa kardinála Františka z Ditrichštejna byly ukradené peníze moravským stavům vráceny už následující měsíc. Ve Ferdinandových službách kdy bojuje jako plukovníkem císařských kyrysníků pak po bitvě na Bílé hoře a porážce českých stavů získává konfiskacemi stavovského majetku obrovské bohatství.

V roce 1621 je Albrecht jmenován vrchním velitelem pražské vojenské posádky o rok později se stává zemským vojenským velitelem v Čechách. V roce 1623 se Albrecht z Valdštejna podruhé žení, a to s Isabelou z Harrachu.
Nyní pár dat, abychom se dostali dál:
- 1625 Albrechta z Valdštejna se stává vrchní velitel císařské armády a je povýšen na vévodu - stává se vévodou frýdlantským.
- v čele císařské armády, tedy armády žoldnéřské, kterou sám s císařovým souhlasem buduje a která má až sto tisíc mužů pak Albrecht z Valdštejna poráží v dánské válce vojska P. A. z Mansfeldu a dánskou a nizozemskou armádu ve Slezsku, podaří se mu též obsadit severní Německo, nicméně jeho snahy o vybudování císařského loďstva se míjí účinkem,
- od roku 1627 též vévoda zaháňský,
- v letech 1628-30 vévoda meklenburský,
- od roku 1632 vévoda hlohovský
- v roce 1628 je jmenován admirálem Oceánského a Baltského moře.
V roce 1630 pak přichází Valdštejnův první pád - na nátlak německých kurfiřtů jej císař Ferdinand II. Habsburský propouští ze všech armádních funkcí. Jenže už prosinci roku 1631, po významných neúspěších císařských vojsk v Evropě a významných vojenskopolitických změnách v Evropě, ke kterým lze řadit:
- vpád Sasů do českých zemí,
- vypuknutí švédské války
je Albrecht z Valdštejna povolán zpět a staví se opět do čela císařské armády.
V letech 1632-33 pak Albrecht z Valdštejna slaví jeden vojenský úspěch za druhým - vyhání saská vojska z Čech, odrazí švédský útok u Norimberka, vybojuje plichtu v bitvě u Lützenu.
Jeho moc a sláva jsou takové, že se jej snaží protihabsburská koalice získat na svoji stranu, za spojenectví pak Francie a Švédsko nabízejí Valdštejnovi český královský trůn - v této chvíli Valdštejn zaváhá a nabídku odmítne.
Někdy v této době, konkrétně 1. února 1632 se pokusí získat zpět nemálo vojáků, kteří původně sloužili dobrovolně nebo za žold císaři a nyní z donucení nebo za žold sloužili nepříteli. Proto v tento den vydává takzvaný generální pardon všem vojákům, kteří nyní slouží nepříteli, pokud s dobrovolně do šesti týdnů od daného dne narytí do jeho služeb a ohlásí se.
Zaváhání v jednání se Švédy a Francouzy se Albrechtovi z Valdštejna vymstí - začátkem roku 1634 je císařem Ferdinandem II. císařským patentem podruhé zbaven velení císařské armády a prohlášen za zrádce - v Chebu, kde hodláal podle některých historiků uzavřít spojenectví se Švédy, je pak Albrecht z Valdštejna 25. února roku 1634 svými vlastními důstojníky zavražděn.
Stručně řečeno byl Albrecht byl původně český protestantský šlechtic, který se ale po několika neshodách s českými stavy přidal na stranu císaře i se stavovskou pokladnou. D9ky své oblibě u dvora se po staroměstské exekuci výrazně obohatil na konfiskacích a stal se jedním z nejbohatších šlechticů v Čechách a Říši. Toto bohatství mu umožnilo vytvořit a dlouhodobě udržovat armádu v počtu od 30 do 100 tisíc mužů, kterou Valdštejn poskytl Ferdinandovi II.. Měl jedinou podmínku - právo na získávání válečné kořisti z dobytých území.

Kristián nadšeně vstoupil do války, aniž by věděl, že bude muset čelit právě tomuto vojákovi. Se vstupem dánského krále Kristiána IV. na stranu protestantů do třicetileté války v roce 1625, začali protestanti doufat v obrat událostí – jelikož jejich armády vybojovaly vítězné bitvy pouze v počátcích války a poté prohrávali jednu bitvu za druhou. Naděje protestantů zprvu vypadaly slibně především proto, že Dánsko v této době velmi prosperovalo. Při vzniku nového a slibného spojenectví stály také ambiciózní plány. Protestanti počítali s tím, že Kristián napadne oddíly Johanna Tillyho v Porýní a Petr Mansfeld se utká s Albrechtem z Valdštejna v Magdeburském biskupství. Sice se mu podařilo postoupit přes Moravu a Slezsko až na území Uher na pomoc sedmihradskému knížeti Gabrielu Betlenovi, ale byl brzy přinucen se stáhnout.

Již v roce 1626 byl protestantský generál Mansfeld poražen Valdštejnem v bitvě u Desavy. I když tato bitva nebyla vybojována na území Zemí koruny české, je důležitá proto, že ji vyhrál právě náš muž.

Jako první vyrazil na tažení Petr Mansfeld na jaře roku1625. Valdštejn se o jeho postupu dozvěděl velmi brzo a neváhal a rychlým tempem – jaký to eufemismus - urychleně vyrazil se svoji armádou, čítající okolo 20 000 vojáků, k Desavě. Překročil řeku a částí sil vytvořil předmostí na východním břehu Labe. Obě strany se utkaly 25. dubna 1626 tedy rok po zahájení přesunů. Mansfeld přesvědčený o své převaze zaútočil na Valdštejnovy pozice a pokusil prorazit přes most. Ale podcenil sílu Valdštejnovi armády. Ten její velké části dobře ukryl mimo dohled útočníka. Všechny Mansfeldovy útoky se setkaly s tuhým odporem obránců a dopadly neúspěšně, Valdštejnova pěchota neuhnula ani o metr. Když boj došel k mrtvému bodu, rozvinul Valdštejn naplno léčku, kterou připravil a vydal rozkaz k útoku své jízdy, která se do té doby boje neúčastnila, do Mansfeldova boku. Pro toho bitva byla ztracena. Na konci bitvy, kdy už Mansfeld velel k ústupu, navíc v jeho ležení došlo k výbuchu jednoho z vozů se střelným prachem. Děsivá exploze jen umocnila zmatek mezi ustupujícími vojáky. Během bitvy a ústupu ztratil Mansfeld okolo 4000 mužů, celá bitva trvala šest hodin. Proti Mansfeldovi navíc neblaze působila skutečnost, že jeho armáda neměla ani jedno dělo. Jeho protivník jich měl 86.
Po této porážce Mansfeld začal rychlým pochodem ustupovat po řece Odře do Slezska. Zde se mu dostávalo vydatné finanční a materiální pomoci z Holandska a Anglie. Očekávalo se jeho posílení ozbrojenými lidmi vycvičenými Holandskými a bavorskými důstojníky v arcibiskupství Brémském. I když se v Čechách nebojovalo, trvalou hrozbou se stala Mansfeldova aktivita. Ze Slezska nepravidelně podnikal rušivé výpady na Opavsko kde se spojoval s místními povstalci. Dne 17. srpna 1625 se opevnil Bohumíně, zabral přechody přes Odru a rozprášil císařské síly v okolí Jablunkovského průsmyku. V té době už mu pochodoval naproti Valdštejn, ale Mansfeld nečekal a nenechal se donutit k boji. Bez posil od Bethlena si na velkou bitvu netroufal. Přesto se Dánům dařilo. 25. září bez boje obsadili hrad Sovinec, který používali jako opěrný bod další dva roky. Když sem dorazili, byla brána otevřená. Generálové Ranzow a von Bautzen nevěřili vlastním očím. Jejich rytmistr Jiří Gersdorf hrad obsadil skutečně bez jediného výstřelu.
Padl Uničov, Zábřeh, Úsov a Štenberk. Byla dobita a kompletně vyvražděna Osoblaha Nakonec se dánské jednotky objevily u Olomouce. Dánové na obsazeném území řádili jako zběsilá soldateska. Vraždění, rabování vypalování usedlostí, brutální násilí za účelem konvertování k protestantství, terorizování katolického kléru, ničení polností i s úrodou… peklo na zemi.
Sovinec nakonec dánské jednotky vyklidily po dvou letech. Hrad potom prošel nákladnou přestavbou a stala se z něj významná pevnost. O mnoho let později sehraje v třicetileté válce významnou roli.
Přes tyto úspěchy se ale Mansfeld cítil slabý a spěchal pro pomoc ke Gabrielu Betlenovi. Valdštejn se tomu snažil čelit vstupem na Slovensko, ale nepodařilo se mu zabránit spojení sil obou spojenců pod hradem Tekovem. Pro oba to byl strategický úspěch. Ale zůstal nevyužit a nepřinesl žádný pozitivní vojenský výsledek.

Král Kristián, který měl nemalé vojevůdcovské ambice, byl poražen Tillym v bitvě u Lutteru. Zdá se, že pro vstup do války si Kristián vybral špatný čas. Všichni dohodnutí spojenci, kteří přislíbili pomoc, nebyly připraveny na vstup do války. Anglie byla vnitřně rozdrobená spory mezi králem a parlamentem, a to ji odvádělo od spojeneckých závazků. Francií otřásala občanská válka. Švédsko se zaměstnalo válkou s Polsko-litevskou unií. Koaliční síly potom prošli dalším morálním otřesem. Po porážce ve Slezsku totiž Mansfeld předal zbytek svých vojska k dispozici svému zástupci vévodovi výmarskému Janu Arnostovi a vydal se s malým oddílem Benátek. Byl odhodlán se s touto republikou dohodnout na obnovení bojů v severní Itálii. Bohužel ke škodě protestantské věci Mansfeld v roce 1626 náhle v Sarajevu zemřel. Jeho následník, vévoda výmarský zemřel dva týdny po něm v Turčanském svatém Martinu. Na základě těchto významných vítězství si císař Ferdinand II. mohl dovolit v roce 1627 vnutit Obnovené zřízení zemské pro země Koruny české, které změnilo stavovskou vládu v těchto zemích na vládu absolutistickou. A bylo, jak se zdálo dokonáno.

Albrecht z Valdštejna využil příznivé situace a postupoval dále na sever. Obsadil a podrobil si Meklenbursko, Pomořansko, a také samotný poloostrov Jutsko. Na dobití hlavního města Dánska mu ale nezbývalo dost sil a technických prostředků. Bohužel pro něj se Kodaň nachází na ostrově Sjælland. To hlavní co Valdštejnovi ale chybělo, byla námořní flotila a žádné z hanzovních měst nebylo ochotno umožnit výstavbu císařské flotily v Baltském moři a pro španělskou flotilu, která mu byla ochotna pomoci, byl velký risk obeplouvat Jutský poloostrov. Koneckonců by musela proplout kanálem La Manche nebo obeplout Británii od západu – obojí byla akce, na kterou španělská admiralita neměla žaludek. Proto se Valdštejn pokusil o propojení Severního moře a Baltického moře příkopem, to se ale ukázalo nad tehdejší možnosti. Poté se ještě pokusil dobýt přístavní město Stralsund, které mělo dostatečné vybavení na stavbu loďstva. Později ale od této snahy upustil, možná proto, že ztráty při obléhání byly vyšší, než by byly předpokládané zisky ze zbytku Dánska a spokojil se s tím, že přinutil Kristiána, aby v roce 1629 podepsal lübecký mír. V tomto míru se Kristián zavázal, že nebude podporovat severoněmecké protestantské státy a za to mu bude ponechána vláda nad Dánskem.

Císař Ferdinand II. byl také 6. března 1629 přesvědčen Katolickou ligou, aby podepsal restituční edikt, který zrušil sekularizaci církevního majetku provedenou protestanty, především luterány, před augspurským mírem. Zde je ale potřeba pár dalších slov.

Restituční edikt, německy Restitutionsedikt, je označení pro edikt, vydaný 6. března 1629 císařem Ferdinandem II. ve Svaté říši římské. Tento edikt měl zajistit navrácení majetku, který byl zabrán protestanty na základě passovské smlouvy z roku 1552, do rukou katolíků a vyplnit tak usnesení augšpurského míru z roku 1555. Vydání tohoto dokumentu bylo vrcholem veškeré císařské činnosti během třicetileté války. Ostatně císař si mohl dovolit vydat edikt, protože se mu podařilo spolu s Katolickou ligou na konci dvacátých let 17. století porážet protestantské síly v dnešním severním Německu. Potvrzení restitučního ediktu ale naprosto znemožnilo jakoukoli mírovou dohodu mezi katolíky a protestanty, protože uznal katolický výklad augšpurského míru jako jediný správný.
Ve finále se tento edikt stal latentním plamínkem, který udržoval válečné události v chodu dalších 20 let.

V Čechách se stále nebojovalo. Ale chování císařské armády bylo takové, jako by byla v nepřátelské zemi. Není nic s možností daných válečným násilím, kterého by se obyvatelům nedostalo. Lidé se báli opustit stavení nebo a to bylo pro císaře horší, utíkali do Slezska k nepříteli. Trvale hrozilo další masové povstání sedláků i městského obyvatelstva. Představitelé místní správy žádali velitele pluků o udržení kázně, ale i přes občasné popravy marodérů se situace nelepšila.

V tomto roce tedy 1629 také zemřel Gabriel Betlhen. I když je tato osobnost pro tuto práci spíše okrajová, měli bychom si pár řádků napsat i o ní
Gabriel Betlhen, byl knížetem Sedmihradska a jedním z vůdců protihabsburského povstání během třicetileté války. Během svých výbojů dobyl pro protestantskou koalici část území dnešního Maďarska, Slovenska a jeho vojska zasáhla do bojů i na území Koruny české. Během války podepsal několik mírů s císařem, ale prakticky žádný nedodržel.

Bethlen pocházel z vynikající uherské rodiny, která odvozovala svůj původ od sestry svatého Štěpána. Byl to houževnatý a bezskrupulózní člověk, který celý svůj život zasvětil snaze vybudovat celé a na osmanské vládě a vládě císařské, nezávislé uherské panství. Tomu podřídil vše a to i někdy velmi diskutabilní nestálou politiku a tak časté rušení daného slova a uzavřených smluv. Dnes bychom řekli, že to byl slizký had.

Poprvé se projevil v roce 1600 jako odpůrce valašského vévody Michala. Roku 1604 uděla hodně pro Štěpána Bočkaje a o dva roky později měl velký podíl na zvolení Gabriela Bathoryho za knížete. Ovšem proměnlivá a velmi krutá knížecí nátura přiměla Bethlena k úniku do Temešváru. Obratným vyjednáváním, předstíranou oddaností a slibem, že vydá Turkům města Lipu a Jenő, pohnul sultána k tomu, že ho 1. května 1613 prohlásil knížetem sedmihradským. Dále mu sultán dal 80 000 mužů pod velením Iskendera baši k likvidaci Bathoryho. Když Bathoryho nakonec zabili vlastní vojáci, byl Bethlen přijat sedmihradskými stavy za knížete a 25. října 1613 převzal od samotného Iskandera knížecí odznaky.
Tímto úspěchem se ale dostal mezi dva mlýnské kameny. Z jedné strany musel hlídat co vymyslí sultán v Cařihradě A na straně druhé musel čelit snahám Vídně o získání jak celých Uher tak i jeho Sedmihradska. Ale jelikož byl i schopný tak si poradil. Napřed si udělal pořádek doma. Potom uchlácholil sultána vydáním Aradu. Nakonec rozhodným postojem proti císaři Matyášovi tohoto donutil dvakrát po sobě k uznání práva Sedmihradska k volbě knížete. Ale zde narazil na stejně proradného protivníka. Po uznání Ferdinanda Štýrského za Matyášova nástupce Matyášova a po prvotní pacifikaci českých stavů, Ferdinad hodlal rozhodně vystoupit proti této nepohodlné osobnosti. Bethlen chtěl útoku předejít a rozhodl se využít těžkostí, které čeští stavové císaři působili. Začal spolupracovat s nespokojenými českými stavy, sebral silné vojsko, vtrhl do severních Uher a 5. září 1618 dobyl Košice. Podařilo se mu získat na svou stranu místní šlechtu, vytáhl na západ, ovládl Prešpurk a spojil se s Matyášem Thurnem při obléhání Vídně.

14. října 1618 se sešel v Prešpurku uherský sněm. Ten uzavřel spojenectví s českými stavy a zahájil jednání, která měla vést ke zvolení Bethlena uherským králem. Jak je vidět jeho ambice byly opravdu velké. Jenže sultánův postoj k tomuto aktu nebyl zcela jasný a Ferdinand sílil.

Takže tento chlapík odložil svou královskou volbu, a nechal se zvolit uherským knížetem. 17. ledna 1620 uzavřel s Ferdinandem II. v Prešpurku příměří, ustoupil od Vídně a snažil se získat spojence a posílit svoji armádu. Použil chytře získaného času k zesílení svých vojsk a získání přátel. Uzavřel další smlouvu s českými a rakouskými stavy a v Cařihradě zahájil jednání proti císaři ve svůj prospěch a stavů protestantských. Stal se i králem. Na uherském sněmu v Banské Bystrici byl 27. srpna provolán za krále uherského, ale nedal se korunovat. Přesvědčen o vhodnosti okamžiku vypověděl císaři příměří a odeslal na Moravu pomocné jednotky a sám vytáhl zemské hranici. Bitva na Bílé hoře jeho plány stopl.

To neznamená, že by si lehl do jeteliny a neděla nic. S tureckou pomocí vedl drobné vojenské operace na rakouských a štýrských hranicích, spojil se s Janem Jiřím Krnovským, začal spolupracovat s Petrem Mansfeldem a jeho vojáci pronikly až k Uherskému Brodu. Když byl Jan Jiří Krnovský od Valdštejnem poražen a Mansfeldůvy akce skončili nezdarem, provedl dokonalý veletoč a 31. prosince 1621 uzavřel na hradě v Mikulově s císařem mír. Ale nic moc ho to nestálo. Vzdal královského titulu a vydal královskou korunu. Ale zkrátka nepřišel. Vyfasoval 7 východouherských žup, přijal titul vévody opolského a říšského knížete. Ale toto účelové „přátelství“ s císařem netrvalo dlouho trvání. Když se do válečného mlýna zapojili další mocnosti a rozhodli se prorazit do císařských držav, vyjednávali Nizozemci s Bethlenem o jeho možnostech s tím, že obdrží potřebnou finanční podporu

Bethlen tuto pomoc slíbil, ale současně požádal o ruku císařovy dcery Cecilie a s klidem slíbil pomoc císaři. Byl to zase jen trik. Nakonec vtrhl se silnou armádou do severních Uher, ovládl je a vpadl dle domluvy na Moravu. Jenže vsadil na špatného koně. Mansfeld selhal, a Valdštejn jeho uherské síly bez potíží odrazil. Proto Bethlen 8. května 1624 uzavřel ve Vídni další mírovou dohodu. Ten respektoval první mikulovský a vzdal se pouze Opolska a Ratiboře. Když se oženil Kateřinou Braniborskou, získal náklonnost k Anglii a Dánsku. Když mu tyto země slíbily finanční podporu v objemu údajně 40 000 měsíčně, šel do toho a s Mansfeldem přijal plán o útoku na císařská území ze dvou stran.

Jenže znovu se jako pověstný mistr tesař uťal. Nezdar dánských a Mansfeldových aktivit ho přivedli k dalšímu, již třetímu míru s císařem. Stalo se v Levoči 28. prosince 1626. Předchozí podmínky byly zachovány a Bethlen se slavnostně zavázal, že nikdy více proti císaři vojensky nevystoupí. Kdo tomu uvěřil, zjistil, že se hluboce zmýlil. Když Francie vyjednávala se švédským králem Gustavem Adolfem, bylo i k Bethlenovi vysláno poselstvo aby ho získalo do této proticísařské koalice. Slavnostní sliby sem, neslavnostní nesliby tam, Bethlen s nadšením přijal nabídku a zahájil okamžité přípravy na válečné tažení. Dokonce vyjednával možnou podporu se sultánem. Jenže uprostřed příprav ho 15. listopadu 1629 skolila zubatá.

Těší mě, že i takovýto medailonek může pomoci rozkrývat, co se vlastně vše v období této mizerné války na našem území a v jeho blízkém okolí dělo.

Z válečných operací dánské války si největší pozornost zaslouží zcela jistě Valdštejnovo tažení k Baltu. V severním Německu se Valdštejnovi dokázalo ubránit pouze město Stralsund. Během tohoto tažení došlo dokonce k pokusu ustavit malé loďstvo pod velením Toruata Contiho. Tato flotila měla sloužit k pobřežním operacím proti Dánům. Bohužel pro Valdštějna hanzovní města odmítla porušit spojenecké závazky. Proto přijal rozhodnutí, které se projevilo jako osudové. Oblehl město Stralsund. Obleženému městu se dostalo pomoci z Dánska ale nakonec i ze Švédska. To byl ten osudový moment. Tato pomoc a logicky nastalé drobné vojenské konfrontace nakonec vedly k švédskému vyhlášení války Vídni a tím začala další fáze třicetileté války, takzvaná válka švédská.

Zdá se, že Albrecht z Vladštejna nebyl jen dobrý voják, ale že mu to v tomto období i dobře myslelo. Právě byl na vrcholu svých vojenských aktivit a třáslo se před ním celé Pobaltí. Přesto mu není jedno co se děje a z vlastní iniciativy varuje císaře Ferdinanda II. před vydáním restitučního ediktu. Měl vážné obavy z toho, že se pobouřená protestantská knížata, klér a také městská i vesnická populace tohoto vyznání sjednotí ke společnému odporu, ale hlavně se obával, že se tato potenciální síla spojí se švédským králem Gustavem II. Adolfem. Netušil ale, že i když tyto obavy byly oprávněné, že je to nejmenší problém, kterému bude muset čelit.

Na císařském dvoře se totiž v určitých kruzích usadila obava, že Vladštejnova moc je příliš velká. Proto se jeho nepřátelé, a že jich nebylo málo, snažili císaře přesvědčit o nebezpečnosti této příliš velké Valdštejnovy moci. Císař, který se v situaci možná špatně orientoval a nátlaku podlehl, nebo naopak se v ní orientoval velmi dobře a uvědomil si to také, využil skvělé příležitosti. Na kurfiřtském sněmu v roce 1630 byl Valdštejn zbaven velení císařské armády a velká část z jeho žoldnéřů byla propuštěna. Jestli byly obavy oprávněné nebo ne, je už celkově jedno. Ale jedno není, že tento krok císařovu věc výrazně oslabil.

Pro zajímavost se seznámíme s Valdštejnový největším kritikem a tím je císařův zeť Maxmilián I. Bavorský
Narodil se 17. dubna 1573 jako syn vévody Viléma V. a Renaty Lotrinské. Po odstoupení svého otce v roce 1597 z funkce se ujal vlády a během ní zlepšil stav státní správy, soudnictví, vojska a také značně rozhárané finance. Jelikož byl vyslán ke vzdělání k jezuitům, jeho pohled na protestantskou víru byl poměrně kritický, i když ne nepřátelský. Přesto ale v roce 1608 obsadil říšské město Donauwörth, dané do klatby. To se stalo impulsem pro Protestantské unie. Když se tak stalo, Maxmilián se zasadil o vznik katolické ligy a stal se jejím představeným. Je zajímavé, že habsburskou dynastii neměl v žádné oblibě a jen velmi nerad svolil v roce 1610 k přijetí arcivévody Ferdinanda do „své“ ligy. Když ale začala válka, jako přesvědčený katolík nezaváhal a pro císaře postavil pomocné ligistické vojsko o síle 30 tisíc mužů pod velením Jana Tserclaese Tillyho, obsadil Horní Rakousy, které mu dal císař za pomoc v zástavu, a porazil ve spolku s císařskými české stavovské vojsko 8. listopadu 1620 na Bílé Hoře. To samo o sobě stačilo, aby jeho autorita získala výrazný nárůst. Následně obsadil Horní Falc, kterou mu v roce 1623 přiřkl císař jako odměnu a hlavně tak císař získal zpět Horní Rakousy. K tomu jako bonus dostal i hodnost kurfiřta. Tím se z něj stal říšský kníže s právem volit krále Svaté říše římské.

Jenže později císař zřídil veliké vlastní vojsko pod Albrechtem z Valdštejna a hodlal ho využít k posílení své moci ve Svaté říši a jejímu územnímu rozšíření. Maxmilián se proti tomu rozhodně postavil a na kurfiřtském sněmu v Řezně roku 1630 vymohl výše zmíněné Valdštejnovo uvolnění z funkce a oslabení jeho vojenské síly. To bylo sice pragmatické, ale jak ukázalo další dění, poněkud nešťastné rozhodnutí.

V dalším běhu války musel po porážce Tillyho armady nad Lechem v roce 1632 z Mnichova uprchnout. Valdštejn, i když na to měl síly i prostředky ho na základě osobní animozity nechal jeho osudu. Po vítězství císařských u Nördlinku v roce 1634 se Maxmilián účastnil s plným nasazením bojů proti Francouzům i Švédům. Ale protože později jím spravované území velmi trpělo od nepřátel, Maxmilián se rozhodl uzavřít s nepřítelem roku 1647 u Ulmu příměří. Po vestfálském míru si podržel Horní Falc i postavení kurfiřsta.

Maxmilián byl dobrý státník, muž přísných mravů, pevné vůle a velmi houževnatý. Jeho osobní život ale měl charakter asketické prostoty. Byl ženatý dvakrát: s Alžbětou Lotrinskou a s Marií Annou, dcerou Ferdinanda II. Z druhého manželství měl syny Ferdinanda Marii a Maximiliána Filipa.
Lišák mazaný, Albrecht z Valdštejna měl ale pravdu. Stále se stupňující útisk protestantů podpořený restitučním ediktem nakonec skutečně vedl k razantní změně poměrů. Švédský král Gustav II. Adolf tento útisk svých souvěrců velmi těžce nesl a nakonec se rozhodl zasáhnout v jejich prospěch. Také mu vadilo, že protestantské armády jsou agresivní vojenskou kampaní katolické ligy na pokraji celkové porážky a Habsburkové stále více upevňují svůj vliv v celé Evropě. Nakonec se rozhodl k ráznému kroku.

Roku 1630, dne 26. června se Gustav II. Adolf skutečně přidal na stranu protestantů a se svou armádou o síle okolo 13 tisíc mužů se vylodil na ostrově Usedom ve městě Peenemünde. Gustavova armáda byla dobře vycvičená a skládala z na svou dobu nezvykle vysokého počtu dobrovolníků a sedláků loajálních králi. Tito lidé byli vysoce motivovaní a velmi houževnatí. Mimo spojenectví s říšskými knížaty získal Gustav II. Adolf významnou finanční pomoc od Francie, která se zavázala smlouvou z 23. ledna 1631 mu platit 400 000 říšských tolarů ročně, což mu umožnilo vytvořit a vydržovat armádu až trojnásobně silnou než byla ta, se kterou se vylodil. Tuto smlouvu o finanční pomoci potvrdil první ministr francouzského krále Ludvíka XIII., kardinál Richelieu, jeden z nejvýznamnějších katolických politiků všech dob. Další pomoc mohl a oprávněněn očekávat od Nizozemských provincií. Později v roce 1631 byla sepsána tajná fontainebleuská smlouva mezi Bavorskem, Francií a Švédskem, ta byla ale vzápětí znehodnocena útokem Gustava II. Adolfa na Bavorsko. Nejvýraznějším spojencem Gustava II. Adolfa na území Svaté říše se stalo Sasko.

Pár slov o tomto státníkovi a válečníkovi
Gustav II. Adolf se narodil 9. prosince 1594, jeho otec byl král Karel IX. Švédský. Od roku 1611 se stal švédským králem. Byl mimo jiné ýznamný vojenský reformátor. Při upevňování švédské moci musel vstoupit do třicetileté války, kde také, jako jeden z posledních panovníků v Evropě, padl v bitvě.
V době Gustavova kralování se stalo Švédsko nesmírně vyvinutou světovou hospodářskou a politickou velmocí. Tak velkou, že se nevlezlo do vlastní kůže a začalo si dělat nárok na ovládnutí oblastí protestantské Evropy, tedy celé Skandinávie, severního Německa a severní části Polska, které v letech 1612–1629 švédská armáda okupovala. Je pravdou, že války s Polskem Gustav vedl s velkou krutostí a bezohledností. V těchto letech dobyl řadu území v Polsku a Východním Prusku.

Gustav II. Adolf provedl celou řadu finančních, správních a vojenských reforem, nebyl tedy pouze válečníkem, jak se o něm často píše. Spíš se zdá, že raději uzavíral mírové smlouvy: v roce 1613 ukončil tzv. „kalmarskou válku“ a válku s Ruskem ukončil v roce 1617.
Do třicetileté války vstoupil totálně až v roce 1630, ale již před tím, v letech 1625–1630 byla dislokována švédská vojska na území Polska, odkud ohrožovala severočeské a moravské oblasti, které byly katolické. Pro nedostatek vlastní císařské armády vyslali Habsburkové do těchto ohrožených oblastí dva britské katolické pluky Roberta Gordona a Waltera Deverouxe. Gustav II. Adolf padl u Lützenu v bitvě proti Katolické lize vedené Albrechtem z Valdštejna.

Tolik jakýsi politický rámec. Ale to hlavní bylo to, že překvapení ze vstupu švédského krále do událostí bylo velmi rychle přebito překvapením dalším a ještě o hodně větším. Gustavova armáda táhla Německem a nebylo možné ji zastavit. Kdekoliv se mu postavilo katolické nebo císařské vojsko na odpor utrpělo ničivou porážku. Jeho nadšeně bojující vojáci vedení dobrými veliteli řízenými přímo králem neměli na kontinentu konkurenci. Jediný kdo by se švédům mohl postavit, tedy možná mohl postavit, byl Albrecht z Valdštejna, byl v nemilosti a tvářil se, že vše co se děje, je mu jedno. Jeho nástupce Tilly se do otevřené bitvy nemohl pustit. Ale jeho taktika zadržování protivníka manévrovou válkou vedla, když už k ničemu k volnému pobytu Švédů Německem. Celé to vypadalo tak, že obě armády kolem sebe rotovaly, uhýbaly a sem tam se srazili v drobné srážce a opět od sebe odskočily. To pokračovalo tři měsíce, až nakonec došlo k rozhodné srážce. Došlo k ní 17. září 1631 u dvou vesniček Breiten Feld a Düben. Jméno té první v překladu znamená Široké pole a dalo bitvě jméno.

Na jedné straně stála vojska Katolické ligy pod velením Jana Tserclaese Tillyho, na straně druhé vojska švédská, saská a německých protestantů pod velením švédského krále Gustava II. Adolfa. Bitva skončila drtivou porážkou vojsk Katolické ligy. Tato bitva se stala důležitým mezníkem třicetileté války. Byla svedena na jedné straně protřelým vojevůdcem Tillym, který se zúčastnil od svého mládí spousty válečných konfliktů po celé Evropě. Jako mladík bojoval ve španělské armádě proti nizozemským povstalcům, zúčastnil se bojů proti Turkům v Uhrách a Transylvánii a v neposlední řadě stál v čele císařské armády na Bílé hoře. Na straně druhé stál úspěšný vojevůdce a strůjce nového způsobu válčení, švédský král Gustav II. Adolf.

17. září 1631 nastoupilo 36 000 katolických vojáků Tillyho tvořených převážnou většinou žoldnéřů najatých ze všech koutů Evropy proti 20 000 většinou pěšáků - švédských odvedenců, 7 500 švédských jezdců a 18 000 saských narychlo sehnaných a nevycvičených vojáků pod velením saského kurfiřta Jana Jiřího. Když nastoupilo protestantské vojsko, musel to být pohled, který přeživší do smrti nezapomněli. Sevřené oddíly pěchoty, jezdectvo a dělostřelectvo kde nejtěžší kusy táhlo jedenatřicet koní. Vše v pevné sestavě a zářící sebedůvěrou protože jejich král stál se svojí gardou uprostřed této sestavy v první linii.

Proti nim stáli císařští, kterých bylo jen o málo méně, a veleli jim také zkušení lidé. Ale už od počátku měli nevýhodu – měli jen 26 děl proti 75 kusům protestantských. Bitva se rozhořívala pomalu. Začala před polednem. Po počáteční přestřelce se ale velké chyby dané neznalostí nové švédské taktiky dopustil Valdštejnův velitel jezdectva generál Pappenheim. Vyrazil se svými jezdci proti pravému švédskému křídlu a zaútočil na švédské zálohy. Tím se ale dostal příliš daleko od středu vlastního vojska. Švédové poprvé s použitím střelby v salvách jejich útok uvrhly do paniky a po nástupu záloh jej drtivě odrazili a zahnali pappenheimské na útěk. Jenže to už vyrazil kupředu Tilly. Jeho tercie se daly do pohybu a byly úspěšné - vytlačily Sasy z bojiště, poté se stočily na švédský střed. Švédská pěchota však jeho útok odrazila, využila totiž toho, že tento manévr oslabil střed císařské sestavy. Gustav II. Adolf to viděl a rozjel svoji hru. Jeho velmi pohyblivé brigády složené z mušketýrů a lehkého dělostřelectva zahájily do boků postupujících tercií soustředěnou palbu. Jednotlivé eskadrony jezdectva potom kolem tercií vytrvale kroužily a nakonec se dočkaly toho, že palba pěchoty rozrušila pevné sevření tercií a útok jízdy do mezer způsobil katastrofu bezbranných císařských pěšáků.
Švédská pěchota se zmocnila většiny z katolických děl a obrátila je proti svým nedávným majitelům. Tillyho armáda se rozprchla. Sám Tilly ustoupil a s ním asi 600 mužů za hradby města Halle. Část prchajících se zastavila u znovu seřazených pappenheimských. Ti už však do boje nezasáhli. Poraněn na prsou a šíji byl Tilly sám málem zajat jakýmsi Němcem bojujícím ve švédských službách, který ho dostihl, popadl za šaty a vyzval, ať se mu vzdá. Tilly pobídl svého koně a snažil se mu vytrhnout. Němec, sám zasažen kulí do hlavy, padl z koně a Tilly na poslední chvíli unikl. Porážka císařských byla mimořádná: 12 000 jich padlo nebo bylo raněno, 4 500 jich padlo do zajetí. Švédové ukořistily veškeré dělostřelectvo, muniční kolnu, polní pokladnu a celou kolekci císařských standart, které jsou dodnes k vidění ve Stockholmu v kostele Riddarholmskirche.

Jenže nelze zapomenout na jednu z historických událostí, ke které došlo ještě před touto bitvou. Současný velitel císařských armád, ještě než se pustil do manévrové války se Švédy nějakou dobu Gustav a jeho lidi neobtěžoval. Po svém zvolení do čela katolických vojsk totiž oblehl město Magdeburg. Na konci března švédské vojsko v čele s Gustavem II. Adolfem táhlo podél řeky Odry směrem do německého vnitrozemí. Z důvodu snadného zásobování se vojska zdržovala v dosahu velkých řek.

Magdeburg bylo svobodné, bohaté asi třicetitisícové protestantské město, které bylo jediným skutečným spojencem Švédů v Německu. 20. března 1631 město oblehlo císařské vojsko kterému velel zkušený vojevůdce Jan Tserclaes Tilly. Císařští obléhali město celé dva měsíce. Gustav II. Adolf spěchal či se tak alespoň prezentoval se svými vojsky obleženému městu na pomoc. Magdeburg byl sice jeho spojencem, ale Gustavovi šlo hlavně o saského kurfiřta Jana Jiřího a braniborského kurfiřta Jiřího Viléma I. Gustav využil obleženého Magdeburgu k tlaku na oba tyto muže. Jak Jan Jiří, tak Jiří Vilém byli protestanti, ale svým váhavým postojem vytvořili třetí stranu. Veřejně se nepřihlásili ke Gustavovi, ale ani k císaři. Gustav si ve svém „spěchu“ odskočil a zcela vyplenil Frankfurt nad Odrou, protestantské město obsazené císařskou posádkou. Švédové povzbuzeni vyplaceným žoldem nikoho z císařských neušetřili - zabili je do posledního. Vraždění císařských vojáků se zvrhlo v nekontrolované plenění, jehož oběťmi se nakonec stalo i spřátelené protestantské obyvatelstvo. Přišlé svítání odhalilo hrůzu do té doby v této dlouhé válce neviděnou. Pohřbívání obětí trvalo celých šest dní. Zřejmě i tato událost měla vliv na blížící se masakr v Magdeburgu. Císařští se to samozřejmě o těchto událostech dověděli.
Po dlouhém a velmi těžkém obléhání, kdy stateční obránci města Magdeburgu způsobili útočníkům značné ztráty, pustil 20. května Tilly své rozzuřené a vyhladovělé muže proti magdeburským hradbám ke generálnímu šturmu. Po třech hodinách dobývání kdy útočníci utrpěli další těžké ztráty, byli obránci na hradbách přemoženi a vlna rozzuřených útočníků se vlila do města. Vypuklo peklo. Útočníky se zmocnilo šílenství. Sekali a stříleli po všem, co jim přišlo do cesty. Povraždili i všechny císařovy přívržence. Část měšťanů se snažila využít starodávného práva azylu a ukryla se v kostele, kde ale byli upáleni. Opilí a šílení žoldnéři zabili každého, kdo jim zkřížil cestu. Vraždili, rabovali a znásilňovali. Znásilňování bylo takové, že byly dochovány záznamy o ženách znásilněných i desetkrát za sebou a potom byly naraženy na kůl. Všude ležely zmrzačené mrtvoly magdeburských obyvatel. Celé rodiny raději spáchaly sebevraždu. Lidé byli napichováni na kůly, vláčeni koňmi po ulicích, mnoho jich bylo zahnáno do řeky. Vše završil požár, který se v silném větru rychle rozšířil a zničil skoro celé město. Plameny dokonaly dílo zkázy.

Z třicetitisícového Magdeburgu přežilo sotva pět tisíc obyvatel. Zbylo jen několik domů kolem katedrály. Když druhý den projížděl Magdeburgem velitel Tilly, byl tento katolík otřesen. Jak příšerným masakrem který oprávněně je přičítán jeho neschopnosti uhlídat své vojáky a také tím že Magdeburg měl být jeho opěrným bodem v Sasku. To nyní nebylo možné. Dobytí Magdeburgu byl jeden z největších, ne-li vůbec největší masakr třicetileté války, který zřetelně ukázal, jak tento celoevropský konflikt nabyl na brutalitě.

Tato děsivá událost vyvolala vlnu odporu po celé Evropě. A to jak mezi protestanty, tak i mezi katolíky. Hrůzy ke kterým zde došlo, byly využity v propagandě a vyšli ve všech dobových masmédiích.
Válka však pokračovala. Pod vlivem osudu Magdeburgu se v průběhu léta ke Švédům přidala řada severoněmeckých knížat, mimo jiné i výše jmenovaní Jan Jiří a Jiří Vilém I. Braniborský. V německém slovníku se objevilo nové slovo „magdeburgizace“ a na dlouhá léta zůstalo synonymem naprosté zkázy, znásilňování a drancování.

Ale zpět k bitvě u Breitenfeldu. Bylo dobojováno a císařská armáda byla ve stavu, kdy přestala být pro Švédy a jejich spojence hrozbou. Po tomto vítězství si vybudoval Gustav II. Adolf svůj hlavní stan ve Frankfurtu nad Mohanem. Ferdinand II. po Tillyho neúspěchu znovu povolal Valdštejna do svých služeb. Ale tentokrát Valdštejn namítl, že je nemocný a již se nechce boje zúčastnit. Prostě čekal, až krize bude ještě větší a navíc chtěl ukázat, že je nepostradatelný.

Válka trval už 14 let. Evropou táhly armády a všechny drancovaly a ničily. Krajinou táhly skupiny uprchlíků, kterým nikdo nepomáhala a kteří nevěděli, kam směřují. Gustav II. Adolf zatím byl spokojený – vše se mu dařilo. Ale to nebylo vše co se dělo v této fázi války. Nyní se podíváme k nám domů.

Dne 19. února 1631 se v Pirně sešli zástupci exulantských komunit z Drážďan, Žitavy, Freiberku a Budyšína, aby vypracovali petici pro sjezd říšských protestantských stavů, který se měl konat v Lipsku. Šlechtici Burian, Bohuslav a Bernard Elsnicové z Elsnic, Vilém Jestřibský z Rýzmberka, Karel Pfefferkorn, Zachariáš Světlík, Jaroslav Sezima Rašín z Rýzmburku, Jan Adam Haugvic z Biskupic, Jiří Mladota ze Solopisk a Fridrich Laubský z Lub se spolu s dalšími exulanty vydali se saskou armádou do Čech. Někteří doufali, že definitivně. Jiní, střízlivější, aby si zde rychleji vyřídili váznoucí pohledávky nebo svůj majetek prostě prodali. Pod velením Jiřího Arnima se Sasové hnuli ze Zhořelce dvěma směry. Na počátku listopadu 1631 obsadili Šluknov a Děčín, současně jiný proud vojska současně překročil Nakléřov, obsadil Teplice, Litoměřice a dobyl a vydrancoval Ústí nad Labem.

Spojená armáda pak postupovala směrem k Praze. Nebylo síly která by ji zastavila. 14. listopadu obsadila Slaný a druhý den již stály saské oddíly na bělohorské pláni. Praha, opuštěná místodržícími, předními zemskými úředníky a všemi, kdo měli kam utéci, se Arnimovi poddala bez boje. Pod dojmem snadného úspěchu se vydal do Čech i Jan Jiří. S početným doprovodem, k němuž se přidali další exulanti se 14. listopadu zastavil v Ústí nad Labem a 21. listopadu se již ubytoval v malostranském paláci knížete Lichtenštejna. V souladu s postupem Sasů mohli své domovy spatřit především ti, kdo pocházeli ze severozápadních a severních Čech a pražští měšťané. Vraceli se na prodané a často zničené statky, do opuštěných nebo vydrancovaných domů, které padly za oběť císařské soldatesce a zhusta sledováni nedůvěřivýma očima zbylého českého obyvatelstva, které v nich nezřídka vidělo nevítané hosty přicházející s nepřátelskou armádou.

Tento jak se později ukázalo, krátkodobý úspěch vedl i k politickým a náboženským opatřením.
V politické oblasti došlo k obnovení sboru direktorů, do rukou navrátilců přešla česká komora i zemské desky.

V oblasti náboženské nastaly velké změny. Z Prahy byli vyhnáni jezuité, některé kostely přešly do rukou nekatolických kněží. Jan Rosacius obsadil někdejší malostranský luterský kostel Panny Marie a kostel sv. Mikuláše, Viktorin Adami Mantinaeus získal faru u novoměstského kostela sv. Vojtěcha, Matyáš Pyreneus sloužil bohoslužby u sv. Martina ve zdi. Veškerá opatření směřující k obnově předbělohorských poměrů však měla jen krátké trvání a navíc byla pozitivně přijímána pouze částí obyvatelstva. Za uplynulých deset let se muselo i v Čechách žít a mnohde stejně svízelně jako v cizině. Vstřícnost vůči vracejícím se exulantům zdaleka nezavládla všude.

Když se toto dozvěděl Valdštejn, přislíbil Ferdinandovi pomoc, ale jenom na tři měsíce, a 15. prosince 1631 byl zvolen vrchním velitelem. Návrat Albrechta z Valdštejna do čela císařského vojska znamenal rozhodný zvrat na válečném poli a přispěl k rychlému stažení Sasů z Čech. Dne 25. května 1632 byla Praha dobyta císařskými. Přítomné exulanty čekala opět cesta do vyhnanství a ztráta zbytků majetku, který propadl novým konfiskacím. Sasko-švédské spojenectví se rozpadlo a kurfiřt Jan Jiří hledal opět cestu ke smíření s Ferdinandem II.

Začalo jaro roku 1632 a švédské vojsko vypochodovalo ze zimovišť. Už v dubnu stálo připraveno k boji s jednotkami generála Tilliho. Obě armády se nakonec postavily proti sobě u bavorského městečka Rein am Lech a dělila je pouze nevelká řeka Lech. Švédský panovník se rozhodl pro okamžitý útok. Měl 26 tisíc vojáků proti Tillyho 20 tisícům a nařídil zahájit útok po narychlo zbudovaném mostě Dělostřelectvo zahájilo po postaveních císařských prudkou palbu a jednou ze zasažených obětí se stal i vrchní velitel ligistické armády Jan Tserclaes Tilly. Utrpěl vážné zranění. Ligisté v této situaci nehodlali podstoupit boj a opustili bojiště. Sám Tillly dne 30. dubna 1632 zemřel na tetanus, kterým byl nakažen při zranění. Následuje dobové vyobrazení jeho poslední boje.
V době Tillyho smrti vytáhl Valdštejn se svou novou armádou přes Znojmo do západních Čech, aby odřízl Gustava II. Adolfa od zásobování. Plán to byl dobrý - Gustav II. Adolf se mezitím střetl s Maxmiliánem u Donauwörthu a porazil ho. Pokračoval dále na Mnichov, který byl posléze Gustavovými prapory zpustošen. Maxmilián musel opustit Bavorsko. V této situaci se Valdšten rozhodl nebojovat ale jednat. A jednat začal se saským polním maršálkem, Janem Jiřím z Arnimu, kterému slíbil zrušení restitučního ediktu a náboženskou toleranci v Říši. Arnim tuto nabídku odmítl a obrátil se s prosbou o pomoc na švédského krále, protože mu bylo jasné, že po tomto diplomatickém neúspěchu Valdštejn zaútočí na saská vojska v Čechách.
Gustav II. Adolf se najednou poprvé v této válce dostal do potíží. Když vše vyhodnotil, rozhodl rozdělit svoji armádu na dvě části. První část mužů zůstala v Bavorsku a Gustav sám v čele 18 000 mužů se vypravil do Norimberka, kde se mínil spojit s armádou švédského kancléře Axela Oxenstierna, čítající okolo 30 000 mužů, proti Valdštejnovi, který táhl do Saska. Gustavovi II. Adolfovi se zpočátku nedařilo. Nedařilo se mu ani dostihnout svého prtivníka donutit ho k boji ale navíc mu údajně až jedna třetina vojska zemřela a dezertovala

V pozdním podzimu se Vladštej rozhodl, že jeho armáda přezimuje v Sasku. Bylo to území válkou relativně ušetřené a bylo tedy možno ho využít pro dostatečné materiální zabezpečení přezimující armády. Saský kurfiřt se zděsil – sám na císařské neměl a okamžitě volal o pomoc. Švédské velení na to slyšel. Sasové jako spojenec za moc nestáli a hrozilo že se přidají na stranu císaře jen proto, aby unikly vážným potížím spojených s pobytem velkých vojenských formací. Král se rozhodl Valdštejna dostihnout a donutit k bitvě. V listopadu již začínala tuhá zima, Valdštejn již nepředpokládal v tomto roce svedení bitvy a proto začal stahovat svoji armádu na přezimování zpět do Lipska. Toho však chtěl využít Gustav II. Adolf a táhl na oslabenou Valdštejnovu armádu. Věřil si. Měl 18 000 vojáků a velkou převahu v dělostřelectvu. Valdštejn měl vojáků sice 16 tisíc, ale neměl žádná lehká děla v hodná pro rychlé manévry.

Po několika potyčkách, k nimž došlo 15. listopadu, se ukazovalo, že dojde k zásadnímu střetnutí. Albrecht z Valdštejna se proto na bitvu začal ještě v noci okamžitě připravovat. Vojáci vykopali příkopy, hloubili postavení pro svá děla a rozmisťovali se do svých pozic. Navíc očekával příjezd svého jezdectva pod velením Gottfrieda Heinricha Pappenheima, který se nacházel se svými muži v nedalekém Halle.
Bitva byla zahájena 16. listopadu na obou stranách dělostřeleckou palbou až když se zvedla mlha, tedy po osmé ranní hodině kdy bylo trochu vidět bojiště a bitva samotná začala až kolem 11 hodině dopolední. Na jejím počátku měl švédský král převahu, když zaútočil proti slabšímu levému křídlu protivníka. Pohyb Gustavovy pěchoty byl zdržen zakopanými mušketýry, ale švédské jednotky postupovaly vpřed. První srážky se vyznačovaly mimořádnou zuřivostí. Když se švédská armáda zvedla k rozhodujícímu útoku stálo proti ní řad odhodlaných mušketýrů krytých lehkým jezdectvem a boky jim kryly sevřené útvary pěchoty. Pomoci měly i dva vykopané příkopy. Ale nápor Švédů byl takový, že výrazně narušili levé křídlo a panika se přenesla i na střed sestavy. Když se zdálo, že je opravdu hodně zle se na bojišti objevilo jezdectvo a pěchota generála Gottfrieda Jindřicha Pappenheima, které zjednalo v rozbitých řadách pořádek. Když ale mělo přejít k rozhodnému protiútoku, přišel průšvih. Pappenheim byl raněn tak těžce, že za pár minut vykrvácel. Jeho jezdci se tak k útoku neodhodlali. Ale to až tak nevadilo. Císařští povzbuzeni posilami s vervou útočili.
Nakonec oba velitelé ztratili reálný kontakt s děním na bojišti. Znovu se objevující se mlha a hustý dým ze zbraní neumožnili boj řídit. Nakonec se oba rozhodli oba do boje zasáhnout. Jakmile se některé katolické oddíly dozvěděly o smrti generála Pappenheima, daly se na ústup. Oslabené vojsko však vedl do útoku osobně Albrecht z Valdštejna, který byl raněn a byl pod ním zabit jeho oblíbený kůň. Švédové se rozhodli zaútočit na pravé křídlo protivníka, ovšem posily císařských, které právě dorazily, zahájily takovou silnou palbu z mušket, že se útočící jednotky musely stáhnout. Boj se přeléval ve vlnách tam a zpět. Když se okolo páté začalo smrákat, nebylo již možno v mlze a dýmu ze střelby rozeznat přítele od nepřítele a boj postupně ustával. Někdy v té době se i král Gustav II. Adolf odhodlal k osudovému kroku. Aby zjistil, co se děje vyrazil do bitevní vřavy. Jen několika důstojníky se nakonec dostal do středu boje. Zde byl raněn do ruky a svého koně ovládal jen s velkými potížemi. Nakonec ztratil orientaci a místo ke svým vyrazil k císařským. Pochvíli najel na skupinu císařských důstojníků pod velením Plukovníka Moritze von Falkenberg. Ten když se kolem něj z mlhy a kouře vyřítila skupina jezdců, zvedl pistole a vypálil. Jedna střela zasáhla krále mezi lopatky. Ten spadl z koně a byl za nohu svým zvířetem vláčen desítky metrů. Padla také většina jeho doprovodu.
Smrt svého krále se podařilo Švédům utajit a bitva dále pokračovala. Když se ale zvěst o králově smrti mezi jeho muži rozšířila, tito propadli zuřivosti a ta vybičovala jejich bojové nadšení. Přecházeli do útoku a postupně začali ovládat bojiště. Nakonec bojiště opustil trén a nejhorší bylo, že tři pluky svévolně opustily bojiště. Valdštej se je pokusil osobně zastavit, ale měl jen malý úspěch. Jeden z velitelů pluků na něj dokonce křičel, ať si jede okusit krvavou lázeň sám. Valdštejn se naštval a do bitvy skutečně znovu vyrazil. Podařilo se mu opouštění bojiště zastavit a stabilizovat střed sestavy. Ale další části bojové sestavy odolávaly i bez jeho zásahu. Přesto jeho neuvěřitelně statečné chování vedlo k tomu, že se začalo zdát, že bitva bude pokračovat do úplného zničení obou protivníků. Ale Valdštejn se nakonec rozhodl stáhnout z důvodu obav z možného příchodu posil saského kurfiřta Jana Jiřího. V noci opustil bojiště a stáhl se za hradby Lipska. Z tohoto hlediska se sice Švédové mohli považovat za vítěze, ovšem z hlediska smrti krále Gustava tomu tak nebylo. Jeho smrt byla pro morálku švédské armády v dalších bojích třicetileté války bohužel dost zničující.

Valdštejn za své konání u Lützenu dostal pochvalu od císaře, i když za nezodpovědné chování zbytku císařské armády došlo dokonce k soudu. Nakonec bylo souzeno 17 osob obviněných ze zrady. Výsledkem bylo 16 rozsudků smrti a jedno zbavení cti. Mezi popravenými byli i plukovníci. Seznam dalších provinilců byl dán na pergamen a přibit k potupě na pranýř. Pprav proběhla na přesně stejném místě jako poprava 27 českých pánů po poraženém stavovském povstání. Dokonce i kat byl tentýž.

Tato bitva byla zajímavá i tím že na obou stranách proti sobě bojovali Češi. U Valdštejna je to asi normální. Ale u protivníka bojoval pluk českých emigrantů pod velením Jindřicha Matyáše Thurna a to už až tak normální není ale je to pochopitelné.

Na základě této bitvy a toho že Švédská vláda stáhla z kontinentu své vojáky a začala najímat vojsko žoldnéřů jako všichni účastníci nekonečné války. To nevěstilo nic dobrého a došlo k zajímavému politickému zvratu. Jindřich Matyáš Thurn spolu s dalšími českými stavy začal jednat s Valdštejnem, aby se stal českým králem. Stalo se to ve vojenském táboře u Dlouhé Olešnice. Valdštejn se nedokázal odhodlat k rozhodné akci, váhal - "až přijde vhodný čas". Jeho vojsko zatím zůstávalo v nečinnosti v polním táboře u Svídnice. Před císařem vše utajil. To možná byla chyba, císař se to stejně dověděl.

Valdštejn nicméně začal opět vyjednávat se saskou armádou o společné intervenci proti notně oslabeným žoldnéřským švédským vojskům ve Svaté říši. Vzhledem k závažnosti, ale hlavně zvláštnosti návrhu vyslal Arnim za Valdštejnem svého maršála Františka Albrechta z Lauenbergu, který se dozvěděl, že Valdštejn chce vyhnat nejen Švédy, ale i Francouze a Španěly. Jediným výsledkem dlouhého jednání bylo, že Arnim odtáhl se svou armádou ze Slezska, což poskytlo Valdštejnovi příležitost k obsazení Stínavy, kde čekala švédská armáda o síle okolo 6000 vojáků pod velením Thurna. Mezitím dne 18. Srpna do Valdštejnova vojenského tábora dorazil polní maršálek Jindřich Šlik, kterého zde vyslal dvůr na inspekci - ve Vídni vládla nespokojenost s Valdštejnovým slezským tažením. Vše se trochu uklidnilo když Valdštejn díky své silnější armádě čítající 30 000 mužů a rychlému obklíčení záhy přinutil Thurna ke kapitulaci. Většina z Thurnových žoldnéřů přešla na stranu Valdštejna, který získal všechny pevnosti ve Slezsku jako kompenzaci. Naopak Thurn a většina švédských důstojníků byla propuštěna. Poté o vítězství informoval císaře a znovu kontaktoval Lauenberga, který opět jeho nabídku odmítl.

Ale to už se blížil konec Valdštejnova života a této fáze třicetileté války.

Valdštejn uspořádal tažení, aby Čechy chránil před vpádem švédských vojsk, ale minul se s nimi. Švédskému vrchnímu veliteli Bernardu Sasko-Výmarskému se mezitím 14. listopadu 1633 vzdalo Řezno a Maxmilián žádal o okamžitou pomoc. Valdštejn už na konci roku nechtěl ani cestovat ne tak zahajovat další vojenské tažení, mimo jiné také kvůli svému stále se horšícímu zdravotnímu stavu. Ale nakonec podlehl naléhání a asi i jisté míře osobní odpovědnosti a nechal se přemluvit. Při přesunu jel přes Plzeň, kde si opět stěžoval na svoje zdraví, ale císařský poradce Trautmannsdorf ho znovu přesvědčil o nutnosti cesty. Valdštejnovi se nepodařilo při své cestě překonat Dunaj, vrátil se tedy do Plzně. Maxmilián Bavorský měl pochybnost, zda za jeho neúspěchem stojí skutečně jen špatné počasí a Valdštejnovo zdraví, na vídeňském dvoře se proto zvedla další vlna odporu proti generálovi.

Panovník čelil velkému tlaku španělské a vatikánské kliky a byl vystaven jedovatým pomluvám mnoha ambiciózních vysokých důstojníků, kteří by rádi zaujali Valdštejnovu pozici. Mezi nimi nad jiné vynikala trojice generálů sestávající z Jana Matyáše Gallase, Ottavia Piccolominiho a Jana Aldringena. Dlouhodobé působení vedlo k tmu, že císař tak pomalu ztrácel důvěru ve svého nejlepšího vojevůdce. Nakonec, po velkém vnitřním boji, podlehl naléhání a 24. ledna roku 1634 podepsal patent, kterým Albrechta z Valdštejna zbavoval vrchního velení císařské armády a zároveň na jeho místo jmenoval vévodova dosavadního zástupce, hraběte Jana Matyáše Gallase. Všem generálům, důstojníků i prostým vojákům se přikazovalo, že nemají již nadále zachovávat věrnost a poslouchat rozkazy jak právě sesazeného generalissima, tak jeho posledních věrných, polního podmaršálka Kristiána Illova a generála jezdectva a současně Valdštejnova švagra hraběte Adama Erdmana Trčky z Lípy.

Patent uzavírala věta, která se rovnala vynesení rozsudku smrti nad Valdštejnem a hrstkou zbývajících příznivců. Tato klíčová pasáž zněla, cituji:

„Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možné, zajmout a dopravit do Vídně nebo jako usvědčené provinilce zabít.“

Ortel byl tedy vyřčen. Tímto lednovým dekretem učinil císař z Valdštejna štvanou zvěř, vydanou na milost a nemilost útočníkům, kteří mohli udeřit kdykoliv a odkudkoliv. Vévodův osud byl de facto zpečetěn, jeho dny sečteny. Pod vlivem těchto neblahých událostí nezbývalo Valdštejnovi než se pokusit uniknout z dosahu císařské autority. Jelikož možností bylo jen málo, zvolil jedinou možnou trasu, přes Plzeň mířil dále na západ, do Chebu, odkud chtěl vejít v kontakt s nepřáteli habsburské monarchie operujícími na říšském území. V Plzni ještě unikl. 22. února 1634 Valdštejn město v nejvyšším spěchu opustil, asi varován nějakým příznivcem. O dva dny později psal krajně rozhořčený Gallas Aldringenovi: „Ľ furfante traditore - zrádný ničema, uprchl“.

Ve čtvrtek 24. února mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední sesazený generalissimus vjel, v doprovodu přibližně půl druhé tisícovky vojáků a jen s několika málo zavazadly, do chebských bran. Ocitnul se tak na místě, kde před pouhými devíti lety z vlastních zdrojů sestavil pro císaře mohutnou armádu, v jejímž čele hájil habsburské zájmy na nesčetných evropských bojištích, dobyl slavná vítězství, rozséval děs a hrůzu v řadách nepřátel, přemohl a skolil nejschopnějšího soupeře habsburské věci, švédského krále Gustava II. Adolfa.
O tom kdy bude zabit, padlo rozhodnutí v noci ze 24. na 25. února.
První vrah byl podplukovník Trčkova pěšího pluku a zároveň velitel města Chebu John Gordon, dalším vrahem se stal podplukovník z téže jednotky Walter Leslie a tím posledním osud zvolil dragounského plukovníka Waltra Butlera. Tito se rozhodli, že vraždu s vidinou odměny a ne malé vykonají.

Jako první měli přijít na řadu Valdštenovi poslední spojenci, Kristián Illov, Adam Erdman Trčka z Lípy, Trčkův švagr Vilém Kinský ze Vchynic a rytmistr Niemann, vojenský kancléř vévody frýdlantského. V pozvání na slavnostní banket, jenž ve svém domě stojícím v areálu chebského hradu pořádal podplukovník Gordon, nespatřoval ani jeden z výše jmenovaných neblahé znamení. Bohatá tabule, podpořená navíc potoky piva a vína, j uklidnila a vše vypadalo na příjemný večer a noc. Vše se začne odvíjet mezi sedmou a osmou hodinou večerní. Podplukovník Leslie potají nařídil vytáhnout padací most a uzamknout hradní bránu. Krátce poté, vtrhlo do hodovní místnosti první vražedné komando vedené podplukovníkem Butlerova dragounského pluku Geraldinem. Ahned po nich se v protějších dveřích objevila druhá část netrpělivě čekajících vrahů v čele s kapitánem Deverouxem.

Gordon, Butler a Leslie tasili kordy a spolu s ostatními se vrhli na naprosto šokované a neozbrojené hosty. Vilém Kinský nestačil zřejmě ani pochopit, co se děje a již se sesul na stůl, zasažen mnoha smrtelnými ranami. Kristián Illov se prodere ke svému kordu, jenž na počátku hostiny, stejně jako jeho tři společníci, pověsil na připravenou zástěnu. Jako šílený kolem sebe seká a bodá, zraňuje Leslieho, ale podlehá přesile. Také Trčka klade zoufalý odpor, ač na něj prší rána za ranou, hrabě stále neklesá, což vrahy šokuje. Využívá tedy momentu překvapení, dokáže se probít ven z komnaty a prchá chodbou. Zde je zastaven stráží a protože nezná nové heslo, pažby mušket srazí Trčku na podlahu. Zde je v bezvědomí probodnut. Vražednému běsnění uniká i rytmistr Niemann. Těžce raněný se z posledních sil dovleče do kuchyně přiléhající k hodovní síni. Pronásledovatelé jsou mu však v patách a neznají slitování.

Tři plukovníci, vrahové se radí co dál. Zbývá sehrát závěrečné dějství dramatu. Je třeba překonat poslední překážku. Zabít Valdštejna. Zatímco Gordon zůstává na hradě a Leslie ve spěchu cválá do města, aby předešel jakýmkoliv nepokojům, shromažďuje Butler skupinu jezdců. Zastavují před domem emigranta Alexandra Pachelbela, kde je ubytován sesazený generalissimus. Hodiny ukazují něco mezi osmou a devátou hodinou večerní. Vojáci chvatně sesedají. A běží do domu. Razantní kopnutí vyvrací dveře ložnice. Vévoda, oblečený pouze do noční košile, se právě odvrací od okna, k němuž ho přilákal nezvyklý hluk a lomoz. Irčan Deveroux stane tváří v tvář své oběti. Pohledy obou mužů se setkají. Deveroux jako by zakolísal, zaváhání však netrvá déle než zlomek vteřiny. V dalším okamžiku počastuje Valdštejna hanlivými slovy: „Ty špatná, křivopřísežná, stará, odbojná šelmo!“ Generalissimus těžce polkne a zašeptá: "Ah Quartier - milost!" Tato zoufalá prosba zůstane nevyslyšena. Deveroux, třímající v rukou partyzánu, kord totiž zlomil ve skrumáži na hradě, se mohutně rozpřáhne a zničující silou zasadí vévodovi smrtící úder. Dlouhé ostří se nekompromisně ponoří doprostřed hrudníku, hrot téměř vzápětí vystoupí mezi lopatkami. Vévodovo tělo bezvládně dopadá na podlahu. Bývalý vrchní velitel habsburské armády, vévoda frýdlantský, meklenburský, zaháňský a hlohovský, právě odešel ze světa.
Dlouhodobou, spletitou a nebezpečnou hru s císařskou autoritou Valdštejn prohrál. Za tento neúspěch zaplatil cenu nejvyšší. V Chebu se v roce 1625 začaly naplňovat jeho ambice, zde ho následky nezměrné ctižádosti přivedly nakonec do záhuby.

Po smrti Valdštejna se podařilo císařské armádě dobýt zpět Řezno a Donauwörth. Poté se spojila s armádou španělskou a zbylé švédské oddíly porazila v září 1634 v bitvě u Nördlingenu. Tato bitva poslední významnou vojenskou srážkou této fáze třicetileté války.

Co bychom si k ní mohli říci? Snad toto. Rok 1634 nezačal pro císaře a jeho spojence dobře. Saské jednotky se dostaly až pod pražské hradby a za ně, švédské potom se svými spojenci pronikli hluboko na bavorské území. Císařská hlavní armáda zatím oblehla svobodné říšské město v Bavorsku nad Egerou Nördlingen. Spojené švédsko-saské síly pod velením švédského generála Gustava Horna z Björneborgu a Bernarda Sasko - Výmarského neváhaly a spěchaly na obleženým na pomoc. Obrázek prvně jmenovaného následuje.
Na jedné straně tak stály početnější císařské síly pod velením arcivévody Ferdinanda, budoucího císaře Ferdinanda III a nového císařského generalisima Matyáše Gallase posílené o španělský kontingent v počtu 40 000 mužů a švédsko-saské jednotky pod sotva jednotným velením Gustava Horna a Bernarda Výmarského o počtu 35 000 mužů na straně druhé. Tyto dva velitelé spolu spolupracovali jen s velkými obtížemi a jeden se odmítal podřídit tomu druhému. 6. září 1634 švédsko-saské jednotky zahájily útok proti početnějšímu a poblíž Nördlingenu rozmístěnému, ale nepřipravenému nepříteli. Císařští totiž nečekali útok, ale sami se připravovali dobýt obléhané město. Když toho dne ráno proti nim vyrazily Bernardovi předvojové jednotky. Jen dva kyrysnické pluky stály mezi útočícími Švédy překvapenými císařskými silami. Tyto dva pluky položily základ mimořádného císařského vítězství. Neváhaly a přešli pod přímým velením svých velitelů do sebevražedného protiútoku. Jejich ztráty byly mimořádné. Padl velitel jednoho pluku plukovník Aldobrandino, když útočil v čele svých mužů. Zahynul i baron de Tornetto. Boj byl brutální a nakonec zbytky kyrysníků musely ustoupit. Dokázaly ale to hlavní – Gallas zjistil, že je terčem útoku velké mohutnosti a začal energicky a nekompromisně jednat.

Císařská armáda byla rozmístěna a lehce zakopaná na pahorcích jižně od města. Klíčovou roli sehrál nejvyšší kopec Allbuch. Za úsvitu zahájilo Hornovo pravé křídlo útok na tento kopec razantní útok, který měl úspěch. Nezkušení císařští odvedenci vzali nohy na ramena před mohutným útokem švédských veteránů. Zanechali za sebou své kanóny rozestavěné do několika šancí. Hornův útok tedy slavil úspěch, ale vše se zvrtlo, když se dvě švédské jednotky omylem pustily do sebe a trvalo dost dlouho, než pochopily svůj omyl. Císařští si velmi dobře uvědomovali, co jim hrozí ztrátou Allbuchu a využili švédského zmatku. Císařská a tvrdá a zkušená španělsko-italská pěchota zahájila protiútok. Nyní švédské jednotky na Allbuchu potřebovaly podporu. Bohužel bojiště bylo zahalené kouřem a švédská jízda zůstala nečinně stát pod svahem - prostě nic neviděla. Císařští tak opět ovládli císařští.

Gustav Horn - statečný a velmi vytrvalý voják se však rozhodl dobít pahorek zpět. Bohužel nebyl žádný genius a zcela postrádal fantazii. Místo aby zkusil nějaký manévrový kousek, posílal čím dál tím více prořídlé řady svých vojáků do dalšího čelního útoku proti pevným pozicím císařských. 15 krát se pokusili švédské jednotky dobýt ten zatracený kopec. Gallas ale neustále do pozic hnal další a další vojáky a tak obrana byla stále stejně odolná. Kolem poledne Horn pochopil, že jeho unavené jednotky už pahorek dobít nemohou a zavelel k ústupu. Boji nepomohla ani brigáda pod velením hraběte Thurna. Císařští trpělivě čekali právě na tuto chvíli. Španělská linie se hnula k jednotnému protiútoku, který protivník nedokázal odrazit. Bernard pochopil, že pokud Hornovi nepomůže, bude tento rozdrcen. Proto vydal rozkazy a zahájil mohutný útok na pravé křídlo císařských. Jeho jízda část pěchoty zaútočila proti výšinám, kde ale byly hlavní síly protivníka. Dobře mířené salvy Chorvatů a císařských mušketýrů útok rozbily. Potom přešli do útoku kyrysníci generála Piccolominiho a španělští mušketýři. Třikrát se podařilo Bernardovým vojákům císařské zastavit a pokaždé jej císařští opakovali s větší silou. Nakonec prolomili švédské řady a zajali většinu dělostřelectva. Na druhé straně bylo Hornovo pravé křídlo rozbito a rozprášeno. I levé křídlo pod velením Bernarda Výmarského bylo mohutným nárazem rozvráceno a uvedeno do chaosu. Do této skrumáže vpadlo císařsko - španělské jezdectvo a nekompromisně pobíjelo prchající muže. Bitva končila.
Že i císařští dokáží být velmi krutí, se v této bitvě přesvědčili švédští vojáci více než kdykoliv jindy. Na ústupu byli pobíjeni nepřátelskou jízdou po celých jednotkách. Jejich ztráty byly děsivé. Padlo asi 8000 švédských vojáků a přibližně 6 000 jich bylo zajato, mezi zajatci byl i sám generál Horn. Arcivévoda Ferdinand a generalissimus Gallas ukořistili 300 praporů, 80 kanónů a asi 4000 zásobovacích vozů a 1200 koní. Bitva u Nördlingenu byla katastrofou pro švédské zájmy v Německu. Švédské tažení se od začátku netěšilo velké oblibě mezi německými knížaty. Tato obliba klesala přímo úměrně s klesající disciplínou švédských vojáků. Podpora Švédů byla čím dál tím více závislá na tasených kordech a nabitých mušketách. Po bitvě u Nördlingenu, kdy prakticky většina švédské armády přestala existovat, se vše začalo hroutit. Švédské posádky začaly kvapně opouštět jižní Německo.
Tento úspěch lze připsat mnoha faktorům ale rozhodující bylo rozhodné a inteligentní řízení boje hrabětem Matyášem Gallasem a počáteční oběti dvou pluků kyrysníků. Obraz tohot muže je zde:
Při takovémto vývoji nabídl saský kurfiřt Jan Jiří císaři spojenectví. Pražský mír ze 30. května 1635 uzavřený mezi císařem a katolickou ligou na jedné straně a Kurfiřtstvím saským na straně druhé, ukončil konflikt mezi říšskými stavy a císařem v rámci třicetileté války, protože tuto mírovou dohodu, až na Bernarda Sasko-Výmarského a lankrabata z Hessen-Kasselu postupně ratifikovali všichni zeměpáni.

Nejdůležitější územní změnou vyplývající z Pražského míru bylo předání markrabství Horní Lužice a Dolní Lužice do správy saského kurfiřta Jana Jiřího I. skrze tzv. tradiční reces. Obě země, předtím náležící k zemím Koruny české, byly císařem postoupeny Sasku jako vyrovnání válečných dluhů. Právně zůstala markrabství, jež byla dědičně propůjčena rodu Wettinů, až do roku 1815 lénem Koruny české. Roku 1620 pomohl protestantský kurfiřt katolickému císaři Ferdinandu II. při potlačení českého stavovského povstání.

Stavům bylo zakázáno uzavírat dohody mezi sebou stejně jako se zahraničními mocnostmi. To mělo platit jak pro Heilbronský spolek stejně jako pro katolickou ligu. Rovněž byla přijata jasná pravidla k Říšské válečné ústavě. Císař měl mít jedno jednotné vojsko, jež by se skládalo z oddílů všech říšských stavů. Říšská knížata sice směla držet velení nad vlastním kontingentem, nicméně pouze jako císařští generálové. Důvodem pro sestavení císařského vojska bylo vyhnání cizích vojsk z vlastního území.

Pražský mír připravil v mnoha usneseních týkajících se říšského práva půdu pro Vestfálský mír. Ukončení ozbrojených střetů na území císařství to však nepřineslo. Ferdinand II. se domníval, že by se mu mohlo s pomocí spojených říšských stavů podařit vyhnat Švédy a Francouze z říše, aniž by jim musel dělat politické nebo územní ústupky. To se však později ukázalo jako fatální omyl, protože válečné pustošení Německa trvalo ještě dalších více než deset let. Sama válka dále trvala až do roku 1648, kdy byl uzavřen vestfálský mír. Přitom bylo přejato mnoho ustanovení přijatých v Pražském míru.

Tímto mírem ale skončila tato fáze třicetileté války a to jen proto, aby mohla začít další zvaná Francouzská.

Je zajímavé, že i když ve Francii převládalo římskokatolické vyznání, již delší dobu podporovala protestantskou stranu finančně. Mělo to svoji logiku. Francie se rozhodně nepřála dožít příliš velké mocí Habsburků, která i tak byla z jejich pohledu už nyní velmi alarmující. Hlavně jim vadil vliv Habsburků na hranicích francouzských východních provincií. Přitom během prvních let třicetileté války probíhala ve Francii válka mezi hugenoty a katolickým králem Ludvíkem, respektive jeho prvním ministrem, kardinálem Richelieu, takže se Francie vojensky nezapojila. Ke změně došlo, když padl v roce 1628 přístav La Rochelle. Myslím si, že francouzský král. Ludvík XIII. v této době nebyl až tak důležitou osobností, ale pás slov je potřeba říci i o něm. Ale jen pár.

Ludvík XIII. se narodil 27. září 1601 na zámku ve Fontainebleau. Jeho osudové předurčení zajistilo, že se stal krále Francie a Navarry. Za jeho vlády došlo k velkému poklesu moci Habsburské dynastie v celé Evropě. Velký význam pro vnitřní stabilitu země mělo omezení moci francouzské šlechty a zrušení některých privilegií udělených hugenotům Ediktem nantským. Zemřel dne 14. května 1643 v Saint-Germain-en-Laye. Zde je obrázek tohoto slabého krále, který ale za sebou měl silného muže. To osobnost pana kardinála, známého záporáka z filmů o mušketýrech, tedy kardinál Armand Jean du Plessis, vévoda de Richelieu, také známý pod svým titulem kardinál Richelieu se narodil 9. září 1585 v Paříži. Byl to francouzský šlechtic, duchovní a státník, první ministr francouzského krále Ludvíka XIII. v letech 1624–1642. Je obecně považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských politiků 17. století. Já osobně si myslím, že to byl jejich nejvýznamnější politik až do doby, kdy přišel Charles de Gaulle

Spolu s králem Ludvíkem XIII., který na něm nechával většinu rozhodnutí, byl hlavním strůjcem politiky Francie. Konsolidoval nekompromisně královskou moc, potlačil všemi dostupnými prostředky protikrálovskou opozici z řad francouzské šlechty a protestantů a postupně vytvořil z Francie silný a vysoce centralizovaný stát. Jako osobnost znalá ekonomických zákonitostí doby všemožně podporoval kolonizaci, zejména v Severní Americe.
Francie byla na počátku 17. století obklopena sousedy přímo či nepřímo ovládanými španělskou či rakouskou větví Habsburků. Ferdinandova snaha mohla vyústit v rozšíření habsburské nadvlády i do severního Německa, což by do budoucna výrazně oslabilo postavení Francie. Přestože Ferdinand ve skutečnosti neměl takto prvoplánové ambice, reagoval Richelieu ve světle zmíněného národního zájmu. Byl proto ochoten se proti Rakousku postavit za použití všech dostupných prostředků včetně spojenectví s protestantskými Švédy i muslimskými Turky. Nesoulad mezi svou osobní vírou v Boha a bojem proti panovníkovi, který usiloval o ustavení katolické univerzální říše, hájil slovy: „Člověk je nesmrtelný a později bude spasen, avšak stát není nesmrtelný. Buď bude spasen nyní, nebo nebude spasen nikdy.“
Zde ho máme v plné kráse: Obecně je považován za průkopníka a symbol nového stylu politiky, která z velké části upozadila morální a náboženské ohledy, před kterými upřednostňovala raison d'État, neboli:

„ zájem státu je veřejný zájem, jemuž mají být podřízeny zájmy i práva občanů a jednání v zájmu raison d'État je posílením státní moci především z hlediska mezinárodního postavení státu“.

Richelieu přesvědčil krále Ludvíka XIII, aby Francie zůstala mimo třicetiletou válku až do roku 1635. Proti Španělsku podporoval roku 1640 povstání Katalánska a Portugalska. Proti anglickému králi Karlovi I. parlamentní opozicí. Prosazení této politiky se nedožil, ale viděl vítězný postup Francie v Německu a její rostoucí převahu na politickém kolbišti. Zemřel 4. prosince 1642.

Po roce 1628 se Francie spojila s Nizozemskými provinciemi a Švédskem a vstoupila do války. Na toto spojenectví Španělsko reagovalo vpádem na území Francie pod vedením císařského generála Jana z Werthu a kardinála Ferdinanda Habsburského. Španělé se dostali v roce 1636 do provincií Champagne a Burgundy, přes které postoupili až k Paříži. Odsud byli vyhnáni Bernardem Sasko-Výmarským, který je porazil v bitvě u Compiègne. Zdá se, že se Bernard už vzpamatoval po porážce, kterou utrpěl v bitvě u Nördlingenu. V roce 1637 zemřel císař Ferdinand II. a na jeho místo nastoupil jeho syn Ferdinand III. Takže pár slov o této osobnosti.

Ferdinand III. se narodil 13. července 1608 ve Štýrském Hradci. Byl císař římský, král český, uherský a chorvatský a arcivévoda rakouský. Zde je jeho obraz: Byl jedním z mála Habsburků, kteří měli vojenské nadání. Dokončil rekatolizaci svých zemí a kompromisnějším náhledem na náboženské uspořádání Svaté říše římské, než jaký prezentoval jeho otec, přispěl k úspěšným mírovým jednáním, která ukončila třicetiletou válku. Po smrti Albrechta z Valdštejna se stal vrchním velitelem císařských vojsk. Účastnil se bitvy u Nördlingenu proti Švédům. Vedl mírové rozhovory, v roce 1635 pomohl vyjednat Pražský mír s protestantským Saskem.

Po smrti svého otce se stal jeho nástupcem jako císař Svaté říše římské. Měl přání uzavřít mír s Francií a Švédskem. Třicetiletá válka však válcovala Evropu ještě dalších 11 let. Ukončena byla až roku 1648 Vestfálským mírem.

V posledním krvavém období války dal Ferdinand všem vládcům německých zemí právo vést vlastní zahraniční politiku. Tímto se císař snažil získat více spojenců pro vyjednávání s Francií a Švédskem. Tento akt však zároveň vedl k postupnému omezení císařské moci ve Svaté říši římské, která se postupně stala spíše formálním spojením zemí. Uzavřením Vestfálského míru však Habsburkové značně posílili své postavení ve středoevropských državách.

Když se podíváme daleko od Zemí Koruny české, uvidíme, že protihabsburské síly obsadily řadu pevností ve Svaté říši u hranic s Francií. Největší ztrátou byla pevnost Breisach dobytá Francouzi v roce 1638, kudy mohli dříve Španělé posílat své posily z italských provincií do Nizozemí. Španělské loďstvo také utrpělo porážku od Nizozemců, což téměř znemožnilo přesouvání španělských posil do Svaté říše. Oslabení Španělska využily Katalánie a Portugalské království a vzbouřily se. S Katalánií začal jednat kardinál Richelieu a nabízel, že dosadí Ludvíka XIII. na její trůn. Portugalsko se v roce 1640 od Španělska odtrhlo.

V roce 1639 byla císařská armáda zatlačena až k Drážďanům armádou švédskou. Francie se Švédskem začaly připravovat mírovou smlouvu, ve které by bylo stvrzeno jejich vítězství. V roce 1641 zemřel kardinál Richelieu a na místo prvního ministra nastoupil kardinál Mazarin. O rok později zemřel také sám král Ludvík XIII. a na trůn nastoupil jeho syn Ludvík XIV.

V roce 19. května 1643 došlo k rozhodující bitvě španělských a francouzských vojsk u severofrancouzského Rocroi, kde mladičký Ludvík II. Bourbon, vévoda d’Enghien porazil španělsko-císařskou armádu, složenou převážně z tradičních tercií. Významnou se stala tím, že slabší francouzská armáda přesvědčivě vyhrála nad poněkud silnější armádou obsahující do té doby neporažené španělské tercie. Bitva také stála na počátku kariéry talentovaného vojevůdce vévody d’Enghien, kterému v té době bylo pouhých jednadvacet let.
První obrázek ukazuje vyobrazení samotné bitvy podle Britské encyklopedie a druhý potom je fotografií dnešní podoby městečka a pevnosti Rocroi.
A to nebylo vše. Tento mladík v roce 1644 porazil s další m velmi schopným generálem Henri de la Tour d'Auvergne de Turenne bavorského generála Mercyho u Freiburka v Breisgavě, načež vítězové opanovali Filipsburg, Vorms a Mohuč.
Roku 1645 zvítězil a Turennovi přišel na pomoc u Allersheima poblíže Nördlink, roku 1646 dobyl pevnosti Dunkerku, roku 1647 bojoval v Katalonii a roku 1648 vítězství dobyl u Lensu v hrabství Artois, kde mnohdy své nepřátele překvapil prudkými útoky.
To mu vyneslo vojenskou slávu. Ale to hlavní bylo, že tato vítězství vedla k počátku mírových jednání, která byla započata roku 1644 v Münsteru a Osnabrücku. Jednání nakonec skončila podepsáním vestfálského míru roku 1648.
No tímto bych vyčerpal svůj zájem o vzdálená bojiště a vrátíme se domů. Zde se toho dělo, že by jeden neřekl.

Počátkem 40. Let se situace na bojištích třicetileté války něco změnilo. Švédské vojsko, které se stalo pilířem vojenských aktivit proti katolickému táboru, zvolilo novou strategii. Tato změna, která se stala osudovou hlavně pro Země Koruny české je spojena s výměnou persón na postu vrchního velitele. Dne 20. května 1641 zemřel dosavadní nejvyšší velitel Johan Gustafsson Banér. Jeho obraz následuje. Tento zkušený a schopný švédský generál po uzavření pražského míru zjistil, že to jeho armáda má dost špatné. Ale švédská vítězství u Kiritzu a Wittstocku, ke kterým došlo 4. října 1636, obnovila optimismus a Švédi se znovu chytili šance. Banér v roce 1637 ustoupil s armádou do Torgau a za Odru do Pomořan. Dva roky se nic moc nedělo ale potom v roce 1639 porazil nepřítele u Chemnitz a vtáhl znovu do Čech. Přestože vydal tiskem plamenné provolání o svobodě, kterou přináší českému lidu, Praha se švédům postavila na odpor. To se doposud v průběhu třicetileté války nestalo. Byl to tedy nečekaný zvrat. Banŕ měl málo pěchoty a hlavně mu chyběla těžká děla. Nechal Prahu Prahou a po přesunu do severovýchodních Čech je nekompromisně vyplenil. Jelikož zde nebyla rovnocenná protivná síla, jeho vojska doslova do písmena za dva roky vyžrala celé Čechy. Potom svoji armádu sbalil a odmašíroval zpět do Německa.

Mezitím se v květnu 1640 se u Erfurthu setkal s vojsky svých nových spojenců. Byli to především Francouzi, dále francouzskými penězi zaplacení osiřelí vojáci zemřelého vévody Bernarda Výmarského, armáda vévody Jiřího Lüneburského a armáda lantkraběnky Amálie Alžběty Hesenské. Všech dohromady to bylo spolu s Banérovými Švédy to bylo 32 000 vojáků, kteří okamžitě mohli, pokud by se dokázali domluvit, vytáhnout proti císařské armádě. Jenže u takového slepence to není jen tak se domluvit:
- Baner chtěl znovu napadnout císařovy české a rakouské dědičné země,
- Francouzi se nechtěli vzdalovat od svých rýnských hranic,
- Hesenští chtěli vojsko rozdělit a společně s Francouzi táhnout do Nizozemska na Španěly,
- Lüneburští chtěli udržet vojsko pohromadě, aby snad někoho nenapadlo provést spížní nájezdy do nedalekého Lüneburgu,
- nakonec bernardovci chtěli hlavně dostat co nejvíc peněz za co nejmenší námahu.

Tomu co zde Banér měl, bych chtěl velet také. Mělo by to svůj půvab. Nakonec po celé léto manévrovaly obě protivné armády křížem krážem po vyjedeném, zpustošeném a stokrát vydrancovaném území Vestfálska. V zimě provedl Banér drzý nájezd k Řeznu, kde zasedal říšský sněm. Pouze náhlé tání ledu na Dunaji zachránilo město před kapitulací. Navíc Bantovi unikl možný bonus. Jeho jezdci při té příležitosti málem zajali císaře Ferdinanda III., který se zúčastnil sněmu a mezi dvěma rokováními si chtěl zalovit v okolních lesích.
Po nezdařeném nájezdu na Řezno zamířil Baner zpátky do Čech. V té chvíli se od jeho armády oddělili Francouzi, jejich odchodu okamžitě využila císařská armáda a Banér jen o vlásek unikl obklíčení. Po dramatickém ústupu, umožněném opakovaným obětováním svého zadního voje, se přes české pohraniční hory dostal i s notně pocuchanou armádou do Saska. V Sasku ho dohnaly důsledky jeho cholerizmu a nezřízeného pití. Jeho játra změněna na kámen selhala a 10. května 1641 zemřel v Halberstadtu.

Na jeho místo byl vyslán Lennart Torstenson. Tato osobnost sehrála v této válce významnou roli a je i všeobecně známá v našich končinách protože on a jeho vojáci zde napáchali hodně ale opravdu hodně škod. Navíc s touto osobností je spjato téměř vše, co se v poslední fázi třicetileté války na území Zemí Koruny české stalo, a to až do uzavření míru.

Takže se nedá nic dělat, zde je pár slov o tomto chlapíkovi proložených mnoha slovy o vybraných událostech s jeho osobností spjatých.

Lennart Torstenson se narodil 17. srpna 1603 ve městě Forstena byl švédský voják a vojenský inženýr. Ve svých patnácti letech se stal pážetem mladého krále Gustava II. Adolfa a v letech 1628 až 1629 sloužil během pruského tažení. Říká se, že v jedné bitvě Gustaf Adolf poslal Torstensona s nařízením pro jednoho důstojníka. Během cesty Torstenson zaznamenal změnu rozestavení nepřítele a změnil královy příkazy. Po návratu ke králi zaznamenal král nový vývoj. Když Torstenson řekl králi, co udělal, král zvedl ruku, ale pak změnil názor a řekl: „Lennarte, to Tě mohlo stát život, ale možná že by ti víc vyhovovalo být generálem než pážetem u královského dvora.“ Možná je to ježatina a bajky starých zbrojnošů ale je fakt, že tento chlapík měl, co se týká strategie a taktiky dar od vyšší moc.

O pár let později, roku 1629, bylo Torstensonovi svěřeno švédské dělostřelectvo, které přispělo k vítězstvím u Breitenfeldu a u Rainu na Lechu. Tato zkušenost dělostřeleckého mága mu umožnila při plánování boje kvalifikovaně posuzovat možnosti právě přítomných těžkých zbraní a tím jeho plánování boje bylo komplexnější než u jakéhokoliv protivníka. Toho roku byl zajat v bitvě u Alte Veste a vězněn téměř rok v Ingolstadtu. Pod Johanem Banérem prokázal vynikající služby v bitvě u Wittstocku a během rázné obrany Pomořanska v letech 1637 a 1638, stejně jako v bitvě u Saské Kamenice a při vpádu do Čech v roce 1639. V roce 1641 jej nemoc – šlo velmi těžký případ dny, čili podagry - následek téměř ročního věznění, přiměla k návratu do Švédska, téhož roku se stal členem královské rady.

Bitva u Wittstocku je pozoruhodná v rámci jedním rekordním prvkem. Takže se na ni tak trošku podíváme. I když patří spíše do předchozí kapitoly.

Bitva u Wittstocku se udála jižně od severoněmeckého městečka Wittstock, dne 24. září 1636. V bitvě se střetly spojené armády císařského generála Marazziniho a saského kurfiřta Jana Jiřího se švédskou armádou pod vedením generála Johana Banéra.

V létě 1636 byla situace Francie krajně složitá. Španělská armáda se převalila přes hranice Španělského Nizozemí a postupovala na Paříž. Po sérii drobných bitev a manévrování se Francouzům podařilo postup zastavit. Jenže zlé zprávy nechodí osamocené a tak o měsíc později došla do Paříže zpráva, že císařská armáda pod velením císařského generála Matyáše Gallase vkročila do Burgunska a táhne na Dijon. Hrozilo, že Francouzské armády budou sevřeny do kravaty.

Aby toho nebylo dost, saský kurfiřt Jan Jiří se spojil s generálem Marazzinim a společně postupovali do Pomořan. Jejich cílem bylo porazit švédskou armádu, která od jara ustupovala k moři, protože byla naprosto vysílená boji a početný stav některých oddílů byl velmi kritický. Pro kurfiřta to byla šance, jak si získat slávu a získat vliv u císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. V čele švédské armády stál nám už známý Johan Banér, se rozhodl o překvapení. Místo pokračování v několika týdenním ústupu na sever se namístě otočil a zasadil krátký, ale tvrdý úder Sasům. To kurfiřta natolik překvapilo, že v první chvíli nevěděl kudy z jeteliny. Obě armády tedy několik dní složitě manévrovaly a nakonec se proti sobě postavily jižně od Wittstocku.

Jan Jiří I. Saský se rozhodl počkat na nepřítele na písečném hřebeni zvaném Scharfenberg. Pro jistotu nechal kurfiřt narychlo vybudovat na jižní straně hřebene šance v očekávání, že Švédové projdou otevřeným polem a nechají se rozstřílet podobně jako u Nördlingenu. Vpravo postavil generála Marazziniho, sám se postavil doprostřed a na levé křídlo postavil generála Hatzfeldta. K velkému zklamání všech generálů se Švédové prodrali lesním porostem a znenadání začali obkličovat levé křídlo sasko-císařské armády. Kurfiřt s Marazzinim museli opustit své šance a pomoci Hatzfeldtovi. S tím Banér počítal, a proto poslal ještě předtím celé své levé křídlo pod velením generála Kinga na dlouhý obchvatný manévr. Chtěl totiž císařským po jejich přesunu vlevo vpadnout do zad.

Mezitím se rozzuřila bitva. Ale to co dělá tuto bitvu ojedinělou v celé třicetileté válce je to, že obě armády měly silné jezdectvo. Jezdecké formace se rozjely, navzájem se do sebe navezly se zuřivostí, která zajistila, že se rozpoutala největší a nejkrvavější jízdní bitva Třicetileté války.

Jeden z očitých svědků, jehož jméno historie nedochovala, později napsal, cituji: „ Země, jejímž úkolem je přikrývat mrtvé, byla sama pokryta mrtvolami v nejrůznějších podobách. Ležely tu hlavy, které ztratily své majitele ale i těla bez hlav, vyhřezlá střeva, rozstřílené lebky a odstřelené končetiny. Bylo tu vidět mrtvé zbavené krve a živé potřísněné krví jiných. Suma sumárum: bídný a žalostný pohled.“

Po několika hodinách boje se však začala projevovat početní převaha armády saského kurfiřta. Když se tedy King konečně dostal do nepřátelských zad, byla většina švédské armády v rozkladu. Přicházející soumrak však zastavil další boj a obě armády od sebe couvly a utábořily se jen pár desítek od sebe a vlastních mrtvých. Když se rozednilo, prořídlé švédské jednotky se opět sešikovaly a vyrazily proti Scharfenbergu. Ale přišlo neuvěřitelné překvapení. Místo očekávané palby mušket nepřátel a dělových koulí katolíků, Švédi nalezli jen ticho a spoustu vojenských vozů. Ihned byla vyslána jízda a do večera sebou přivedla kolem 2 000 zajatců a 151 praporců a korouhví. Generál Banér trumfoval - katolická strana tak z důvodu, který není úplně jasný, prohrála ostudným způsobem už vlastně vyhranou bitvu.
Po náhlé Banérově smrti byl jmenován vrchním velitelem švédské armády a Švédského Pomořanska. Zároveň byl povýšen do hodnosti polního maršála. Jeho příchod do čela švédské armády, která byla hlavní protivník císařských ve střední Evropě, znamenal zásadní změnu. Novost byla v tom, že úspěšně přenesl maximum válečných operací na území protivníka, tedy do oblastí, které patřili katolickým panovníkům. Až do konce celé dlouhé války se tedy většina bojů odehrávala na území Zemí Koruny české.

Když dorazil ke své armádě, byl ve špatném stavu. Záchvat dny ho vyřadil z efektivního rozhodování. Ale potom co se zotavil, rozhodl se podniknout útok na císařské země ze severu Říše směrem na jihovýchod. Tedy přes Slezsko na Moravu a dále až k Vídni. Oproti opakovanému tažení přes nedávno vypleněné Čechy byla tato cesta výhodnější právě z důvodu, že skýtala lepší šanci na obživu armády. V dubnu roku 1642 byl dobyt Hlohov, významné město v Dolním Slezsku, dále pak Lehnici, Javor i Nisu. Vojsko dále pokračovalo směrem ke Svídnici, přičemž cestou vybojovalo vítěznou bitvu proti mužům Františka Albrechta Lauenburského a polního maršála Franze Albrechta. Ten byl dokonce zajat a v zajetí zemřel na následky zranění. Zbytek poražené armády pod velením polního zbrojmistra Johanna Franze barona von Fernemonta ustoupil ze slezského bojiště na Moravu, aby unikl naprostému zničení.
Švédům tedy nic nestálo v cestě na Moravu a táhli přes Krnov a Opavu k Olomouci v červnu tohoto roku již stanuli před branami Olomouce. Toto město švédská armáda nalezla ve stavu téměř ideální pro okupaci a následné dlouhodobé obývání.
Primo: dostatečně bohatou na to, aby z její kontroly plynul určitý finanční zisk,
Secundo: příliš zbídačenou, než aby se zmohla na výraznější odpor.
V průběhu třicetileté války město nebylo příliš často vystavováno přímému útoku nepřátelských vojsk. Poté, co Olomouc roku 1620 bez boje obsadili císařští, pokusil se ji dobýt krnovský markrabě Jan Jiří, což byl poslední útok až do Torstenssonova příchodu. Je to neuvěřitelné, ale Olomouci se přímý válečný vliv vyhýbal 22 let.

Na druhou stranu město hodně utrpělo boji v jeho bezprostředním okolí. Zde je potřeba uvést uherské povstalce pod vedením Gábora Bethlena. Ti vyplenili rozsáhlé majetky Olomouce na venkově. Roku 1623 byl navíc těmito vojáky dovlečen mor. Celý region se v této době musel také vypořádat se vzpourami Valachů, kteří opakovaně ovládli rozsáhlé prostory severovýchodně od Olomouce. Například za dánské války se dánské jednotky podporované Valachy dostaly až k Lipníku na Bečvou, Hranicím na Moravě, Holešovu a Přerovu. A v roce 1638 vyslala říšská rada proti Valachům prešpurský pluk pod velením Jindřicha Halbicha. Protože se mu přes velké nasazení nepodařilo valašský odboj zlomit, uchýlil se nakonec k drakonickým popravám zajatců. Popravovalo se pro výstrahu všude, kde se Valaši vyskytovali. A Olomouc se také stala dějištěm těchto poprav. Například 15. prosince 1638 byli tři tito odbojnící lámáni v kole a jejich předák než se mu dostalo stejného konce, byl drásám kleštěmi.

Nekompromisním prosazovatelem rekatolizace byl tehdejší olomoucký biskup, kardinál František Dietrichštejn. Jeho nařízením z roku 1625 se ze země museli vystěhovat všichni nekatolíci. Naplnění tohoto diktátu sice nebylo okamžité, pro nás je však podstatné, že Švédové přišli do Olomouce jako do téměř výlučně katolického města. A co si budema nalhávat odchod velkého množství obyvatel region demograficky i ekonomicky oslabil. V rámci opatření, následujících po potlačení českého stavovského povstání, se zmenšoval politický význam města. To prohrálo v pomyslném souboji, kdo bude hlavním městem Moravy. Vyhrálo Brno. Zároveň se zhoršovala i ekonomická situace, zadlužení města se již před válkou celkově rovnalo veškerému městskému majetku a k tomu je nutno přičíst nucené válečné půjčky uložené Olomouci císařem.

Podle Olomoucké souhrnné kroniky z let 1432-1656 sestavené Bedou Dudíkem, z níž převážně budu v této kapitole vycházet, se Švédové v bezprostředním okolí Olomouce objevili dne 7. června 1642. Měšťané se prý původně domnívali, že jde o spřátelenou armádu, brzy však zjistili svůj omyl. Obrana města vzdorovala pod velením italského šedesátiletého plukovníka Antonia Miniatiho barona de Campoli, jinak generálního odvodního, sčítacího a ubytovacího komisaře švédskému ostřelování tři dny. Tento muž bez jakýchkoliv bojových zkušeností převzal velení na naléhání přítomné šlechty, kléru a měšťanů. Právě plukovníkova osoba bývala dávána do souvislosti se skutečností, že město bylo dobyto tak rychle. Mluvilo se o jeho nepřílišné statečnosti, nebo o tom, že Švédové drželi v zajetí jeho manželku, kvůli jejímuž osvobození bylo město obětováno. Ani jedno z těchto tvrzení však nemůže být prokázáno.

Nejpravděpodobnější příčina rychlého pádu Olomouce je zřejmě mnohem prozaičtější: špatný stav městského opevnění, malá posádka nezkušená v boji a nečinnost polního vojska, které se nacházelo poblíž. Ale polní armáda pod velením polního zbrojmistra Feremonta Olomouc z východu obešla, a přes Lipník na Bečvou, Hranice na Moravě a Valašské Meziříčí pokračovala na jih. Feremontem vyčleněný pluk pod velením plukovníka Rebeka byl při pochodu do Olomouce rozprášen u Štenberka švédským generálem Wrangelem.

Když se před městem objevilo švédské vojsko tvořené 1500 pěšáky a 6 500 jezdci, dělostřelci a vozataji, stálo proti nim ledabyle opevněné město s posádkou necelých tisíc mužů. Dochovaly se dva údaje 925 nebo 995 mužů- čerstvých rekrutů bez dokončeného výcviku a místních občanů, kteří se urychleně učili střílet z palných zbraní. Takový počet mužů nemohl ani obsadit hradby, natož odolat náporů zkušených Švédů. Ve městské zbrojnici bylo málo moderní výzbroje. Většinou se v ní nacházely ochranné zbroje a jejich částí, meče, šavle a dýky, 5 000 luků, řemdihy a kopí. Z palných zbraní zde bylo 280 doutnákových dvouhákovnic, 12 děl odlitých ze železa, 2 600 mušket a 150 pušek s drážkovanými hlavněmi.
Na druhou stranu jezdectvo je při obléhání a dobývání města téměř k ničemu. Karty byly rozdány. Když tedy Švédové dorazili, díky znalosti stavu opevnění okamžitě město oblehli. Díky tomu, že nebyly strženy stavby v předpolí, dostali se velmi rychle až k hradbám. Na město útočili po celém obvodu, aby nebylo možno přemisťovat slabé síly obránců, těžiště ale bylo na severní straně. Měli jen 12 děl, ale ta střílela tak dobře, že 12. června vyvolal mnoho požárů. Nakonec toho obyvatelstvo mělo dost. Požádalo Miniatiho aby zahájil se Švédy jednání. Sám měl oprávněný pocit, že nemůže uspět. Tak ta jednání započala. Výsledek byl jasný. Po obraně trvající pouhé čtyři dny posádka se ctí kapitulovala. Miniati odešel se svými 535 vojáky s ručními zbraněmi, 3 děly a osobními věcmi. Spolu s ním odešlo i hodně civilistů.

Narazil jsem na tvrzení, že podle kapitulační smlouvy směl plukovník pěšky odejít z města s 535 muži a třemi kanony, což už jsem uvedl, ale předtím se prý musel zúčastnit hostiny na rozloučenou se švédskou generalitou, což pro něj jistě nebyl příliš důstojný způsob odchodu. Dokonce prý tato tragická postava byla nedlouho poté ve Vídni popravena. Je to blbost. Nic takového se nestalo.

Vídeň nebyla ráda dané věci. Dokonce toto první obsazení Olomouce v její dlouhé historii považovala za krajní ponížení a město bylo dokonce nařčeno ze zrady a zbabělosti. Z počátku dokonce byl Miniati vyšetřován, ale byl zbaven všech obvinění a jediné co mu bylo kladeno za vinu bylo to, že nepožádal včas o posily císaře. Že neztratil přízeň dvora ukazuje i to, že 16. srpna 1644 byl jmenován spolu s knížetem Liechtenštejnem císařským patentem velitelem Moravy. Zemřel v roce 1646, poblíž Karlových Varů. Ale je fakt, že tento plukovník, který byl schopným logistikem, nebyl dobrý velitel pro obležené město.

Švédové se ale poměli. Přes výše popsaný špatný ekonomický stav Olomouce překonala kořist veškerá Torstenssonova očekávání: Vybralo se 30 000 zlatých na výpalném, bylo zabaveno 50 kanonů, 180 nových vozů, 3000 mušket, 1800 centů střelného prachu, 4 000 centů olova, 5000 uniforem, spousta pistolí, taky 2 000 koní, sedel a v neposlední řadě též potravin. Tyto údaje ale nějak nekorespondují s tím, co měla posádka údajně k dispozici. Je to vysvětlováno tím, že šlo o výzbroj pro vybavení císařského polního vojska.

Sám generál Torstensson si ale město jen zběžně prohlédl a ubytoval se před hradbami v kapucínském klášteře.

Tím však měšťanům finanční povinnosti vůči Švédům nekončily: První rok po obsazení se vybírala daň třicet tolarů plus deset tolarů drancovného, roku 1643 už to bylo 182 tolarů. Okupanti však používali i mnoho dalších cest, jak získávat od obyvatel peníze. V době hladovění, kdy se lidé živili otrubami, plevelem, či mlátem a kdy v ulicích nebylo možno zahlédnout živého psa nebo kočku, musel Švédům zaplatit každý, kdo se ve snaze obstarat si potravu rozhodl opustit město. Do výčtu hmotných ztrát je také nutno zahrnout asi 10 000 knih odvezených z města roku 1647.

Olomouc se pro Torstenssonovu armádu stala důležitým opěrným bodem. Do funkce velitele města byl nejdřív jmenován plukovník Könegam. Byl to velitel jednoho ze tří švédských pluků ponechaných v Olomouci posádkou. Brzy ale byl odvolán k polnímu vojsku a vystřídal ho plukovník Jorg Paikul. Švédům se onoho léta po dobytí Olomouce dařilo. Většina moravských měst padla do jejich rukou, byly podnikány nájezdy do Čech a do Rakous. Císařští však také nezaháleli a jedním z jejich cílů bylo znovudobytí Olomouce. To Paikul předpokládal a nečekal na nic. Byly intenzivně káceny porosty před hradbami, vypalovány a rozvalovány stavby. Zničen do základů byl i klášter Hradisko. Tím se Švédům podařilo zničit úplně nejstarší klášter na Moravě. Byl založen v roce 1078. Neudělali to Mongolové v roce 1241, Uhři o 10 let později. Husité jej vypálili, ale nezbořili. Tato tlupa protestantů ano, včetně ukradení většiny cenných knih.
Tato krásná fotografie je dokladem o tom, že byl znovu obnoven a takto vypadá dnes, kdy slouží jako vojenská nemocnice. Na svém místě leží jak šperk v trávě.

Již v červenci musela místní posádka čelit obléhání. Toto obléhaní nebylo statické – účastnily se ho tři jezdecké pluky, které se snažili zjistit stavy posádky a hlavně město blokovaly. Po nich přitáhla císařská armáda v síle 15 000 vojáků arcivévody Leopolda Viléma.Tento zkušený důstojník poznal že město je dobře zásobeno, vyzbrojeno a i když hradby jsou ve špatném stavu, že by obléhání bylo dlouhodobou záležitostí. Po pár dnech tedy odtáhl do Slezska. Na místě zůstaly slabší síly pod velením generála- polního strážmistra Adama Arnošta Trauna. Ten ale nepochopil, co má dělat a stáhl se k Prostějovu. Tím umožnil švédské posádce dokončit zásobování a vylepšovat opevnění města. Toto vylepšování opevnění se potom dělo celou zimu a jaro.

V dubnu 1643 město opět oblehla císařská vojska. Zároveň sem dorazil generálmajor Alexandr Borri. Zjistil, že obléhací vojska jsou v mizerném stavu a obléhaných že je několikanásobně více než si ve Vídni myslí. Velení obléhajícím silám převzali postupně Jáchym Odřej Krakau a plukovník Ladislav Burian z Valdštejna. Ti dokázali zúžit obléhací kruh a zabránily výpadům posádky. Ale hned po těchto úspěších byly tyto síly odvolány a dostaly za úkol vytvořit posádky a zásoby v určených městech a hradech. Šlo o tato místa Plumlov, Prostějov, Nový Jičín a Sovinec. To ve své podstatě Valdštejna a jeho vojáky zachránilo. Torstensson dostal informaci o tom, že jeho posádky v Uničově Olomouci jsou na pokraji vyhladovění. Neváhal a okamžitě vyrazil. A šlo mu to dobře. 16. června se zmocnil Svitav, 19. června se mu bez boje vzdal biskupský hrad Mírov a 22. června už byl v Olomouci. O den později obsadily Prostějov, který vyrabovali a zničili jeho hradby. Obsadili co chtěli a dokonce v době od 2. do 9. září krátkodobě oblehli Brno. To ale nedobily a odejít. Torstensson dostal zprávu, že se proti Švédsku postavil nedávný spojenec Dánsko a jeho armáda musela do Holštýnska.

Mezitím osobně Torstensson řídil obléhání Sovince, ale na to se podíváme zvláště. Když ale odcházel Torstensson z Moravy, nechal v Olomouci silnou posádku. Olomouc měla být jeho vojáky držena jako pevnosti. To platilo i pro Tovačov, Štenberk, Uničov a Fulnek. Další před tím obsazená města Prostějov, Plumlov, Nový Jičín, Lipník nad Bečvou, Přerov, Lukov a Holešov byla zbavena opevnění a byla určena k zásobování posádek.

Císařští neváhali a všeho, co šlo se opět zmocnili. Opakovaně se o to pokusili i u Olomouce ale nikdy nesebrali dost sil a prostředků aby to mělo nějaký účinek. Velitelé se střídali, měnily se úkoly ale stále nic. Jak to mohlo koneckonců dopadnout, když obléhající trpěli hladem a nedostatkem výstroje více než obléhaní? Chyběla hlavně děla střelivo. Poslední vážně myšlený pokus o obsazení Olomouce probíhal v době od 16. června 1644 do 1. března 1645. Byl opět neúspěšný i když v určitých chvílích se zdálo, že se to podaří.
Popisovat tyto pokusy o znovudobytí Olomouce nebudu. Jen uvedu, že se dokonce jednou podařilo za přispění místního představitel církve dostat do samého města úderný odřad asi 600 mužů do kapitulního děkanství. Další oddíl o síle 200 mužů zaujal pozice na biskupství a poslední třetí odřad se usadil ve Špitálním mlýnu. Švédové nic netušili. Tyto oddíly měli za úkol využít klamný směrem na kostel svatého Blažeje a skutečný útok na Hradskou bránu a tuto bránu otevřít. Něco se ale zvrtlo – historici se přou o to co to bylo a oba útoky byly odraženy. Přitom posádka zjistila, že má mezi sebou vetřelce a udeřila na ně. Začala zuřivá bitka, ve které obě strany utrpěly vážné ztráty. Císařští byli v této bitvě z města vytlačeni. Velitelem celého bohužel neúspěšného podniku byl francouzský igenot, plukovník Jean Luis Raduit de Souches. S touto mimořádnou osobností, která se nesmazatelně zapsala do dějin nejen této války, ale celkově do dějin našich se seznámíme později včetně toho, čím si tuto pozornost dějin zasloužila.

Tato lest tedy nevyšla, stejně jako další pokusy o dobytí města v listopadu téhož roku. Císařská armáda se tedy pokoušela Olomouc vyhladovět obléháním. Až na jaře roku 1645 musela odejít kvůli dalšímu Torstenssonovu tažení, jenž se, po marném čekání na sedmihradské spojence u Vídně, obrátilo k severu směrem na Moravu. Bylo tedy nutno jít na pomoc obléhanému Brnu, které se nakonec podařilo uhájit. Torstenssonovi muži po zbytek roku podnikali výpady po celém území Moravy z tábořiště na kopci Švédské šance u Přerova a před začátkem zimy odtáhli do Saska.
Od tohoto roku až do konce války nemělo švédskou posádku Olomouce co vytrhnout z klidu. K žádnému dalšímu obléhání už nedošlo. To však neznamená, že by ve městě panovala idyla. V okolí řádil mor a měštané byli nadále sužováni vysokými daněmi posádce. Z postu velitele města byl v roce 1645 odvolán Jorg Paikul a jeho místo zaujal plukovník Valentin Winter. Koncem roku 1648 dorazila do Olomouce zpráva o právě uzavřeném Vestfálském míru. Peter Englund ve své knize Nepokojná léta působivě zachycuje atmosféru konce války ve městě pomocí této příhody. Cituji:

„Na Moravě v olomoucké pevnosti prý švédští vojáci jednoho večera při západu slunce pozorovali, jak nad městem letí velké hejno čápů a usedá na radniční střechu a na všechny vyšší budovy. Velcí ptáci tam v dlouhých řadách seděli celou noc, za svítání se zvedli a jako mračno silných bílých křídel odletěli k severu. Vojáci věděli, co to znamená. Brzy budou následovat příklad čápů, protože válka, která trvala třicet let, čtyři měsíce a dvacet čtyři dní skončila“.

Dlužno dodat, že odchod vojáků nebyl ani zdaleka okamžitou záležitostí. Švédská posádka čekala až dostane válečnou náhradu ve výši 70 000 říšských tolarů. Do té doby se zdržovala ve městě a byla placena z vydržovacích příspěvků od císaře. V červenci roku 1650 byli Švédové po banketu na rozloučenou a za zvuku salv z děla konečně slavnostně vyprovozeni z Olomouce.

Osm let švédské okupace se na Olomouci vážně podepsalo. Úroveň devastace Olomouce po odchodu vojsk byla natolik vysoká, že dokonce zazněly návrhy na její srovnání se zemí, protože už by nemělo smysl investovat do její obnovy. Podle dopisu císařského komisaře Jana Jakardovského ze Sudic císaři Ferdinandu III. bylo, cituji:

„…ve městě Olomouci před příchodem Švédů 700 městských, šlechtických a duchovenských domů; nyní ale ze 77 šlechtických a duchovenských domů je jenom 23 schopno k obývání, 18 je napolo zničených a 36 se zřítilo. Z 623 měšťanských domů je obydleno jenom 145; napůl zničeno je 242, spadlo 236. Mimoto v předměstích, podléhajících městské spravedlnosti, bylo přes 656 domů, ze kterých nestojí ani jediný. Obyvatel bylo ještě roku 1640 přes 30 009, nyní jich není více než 1675“.

Tyto návrhy naštěstí nebyly vyslyšeny. Právě naopak probíhalo období po třicetileté válce ve znamení rozsáhlé stavební činnosti.

A co náš generál?

Poté co se zasadil o pozice Švédska vůči Dánům, vrátil se k nám. Začátkem listopadu 1645 vpadl do Čech. Téhož roku se střetla švédská a císařská vojska v bitvě u Jankova, v které Torstenson vyhrál. Tohoto vítězství chtěl využít a napadnout Vídeň. Při tažení museli Švédové překonat Brno, což se jim však nepodařilo a od obléhaného Brna se museli stáhnout zpět do Švédska. Dna jej v prosinci 1645 donutila vzdát se velení ve prospěch generála Wrangela. Torstensson se vrací do Švédska. V roce 1647 se stal hrabětem z Ortely a coby místodržící spravoval v letech 1648 až 1651 západní švédské provincie. Zemřel 7. dubna 1651 ve Stockholmu.

Torstenson byl pozoruhodný svými mimořádně a nevypočitatelně rychlými přesuny, ačkoli často velel z nosítek, neboť mu jeho nemoc nedovolovala nasednout na koně.
Než se ale podíváme na poslední dvě významné události této dlouhé války a mírová jednání, podíváme se ještě na tři významné válečné operace na území Čech a Moravy.

Obléhání a pád hradu Sovince.
S touto fortifikací jsme se už v této práci setkali. Nyní se k ní vrátíme, abychom se podívali jak osobně generál Torstensson tento hrad oblehl se svými vojáky a po urputné obléhací bitvě dosáhl jeho kapitulace.

Když se v roce 1642 švédská armáda zmocnila velké části Moravy, a celého Slezska, pronikly její lehké síly i na Sovinecko. Byly to ale v první fázi jen spížní nájezdy. Provedli také zabavení všech zbraní a bohužel pro císařské našli i nemálo spolupracovníků z řad bývalých protestantů.
Nakonec se Švédové museli stáhnout zpět do Slezska, ale posádky, které po nich zůstaly, se chovaly jak praví okupanti. Mnoho statků bylo tak zničeno, že nebylo možno očekávat úrodu v nejbližších dvou letech. Sovinec ale nebyl obležen ani napaden. Proto posádka za přinucení místních pokračoval v opevňovacích pracích a v navážení zásob. Poté co došla v roce 1643 zpráva, že se Torstensson vrací, vše se ještě urychlilo. Bylo určeno, že zde má být posádka 268 až 295 mušketýrů a 84 až 92 dragounů. Nebylo jich ale více než 200 dohromady s 50 koňmi.
Začátkem června se objevili první švédští vojáci před Mohelnicí a den co den do jejich rukou padala další místa – Litovel, Šternberk a další. Na hrad se nakonec uchýlil i komtur Jan Egolf s Westernachu a posádka byla konečně posílena na 600 vojáků. V červenci se u Sovince objevili první švédští vojáci. O hrad měl Torstensson velký zájem. Spolu s Bruntálem měl být kontribučním místem pro Wrangelův pluk. Když byl vyzván velitel hradní posádky Augustin Osvald z Lichtensteina ke kapitulaci a vydání hradu odpověděl salvou z děl. Švédští důstojníci si prohlédli stav opevnění, zaznamenali jejich výrazně lepší kvalitu než v minulosti naznali že to nyní nepůjde. Ale přece jen se pokusili prudkou ztečí hrad dobýt. Útok bdělá posádka odrazila. Následuje obraz velitele hradní posádky
Posádka Sovince ale projevila skvělou schopnost reagovat na situaci. Vzala v potaz rozmístění švédských jednotek kolem hradu a rozhodla se vystavit předsunuté opevnění, mohutnou baštu zvanou Lichtenštejnka. Dnešní podobu této bašty ukazuje tato fotografie převzatá z http://www.hrady.cz/
Stavba trvala jen tři týdny včetně podzemní chodby spojující baštu s hradem. Mimo to posádka útočila na Švédy v širokém okolí včetně útoku na Uničov, kdy porazili švédské rejtary. Při těchto výpadech, mimo jiné zajali 150 protivníků.
Když ale švédové museli zpět na sever, protože jim Dánové vyhlásili válku, stalo se dobití Sovince úkolem číslo jedna a ujal se ho sám Torstensson. Zde je vidět rekonstrukce hradu podle pana Vojkovského z nakladatelství Beatris, s jehož laskavým svolení ji zveřejňuji.
V pondělí 14. září se objevily obléhací síly postupně do středy obléhací armáda zaujal postavení. Bylo to 121 pěších rot, 33 jednotek jezdců a 82 děl s dostatkem munice a zabezpečení. Na posádku o 600 vojácích a několika desítek civilistů. Ve čtvrtek 17. září začalo ostřelování hradu předsunuté věže Liechtenštejnky. Ostřelovaní pokračovalo až do neděle, kdy už hrad vykazoval značná poškození. Ale posádka bojovala dál. V neděli ale musela posádka vyklidit těžce poškozenou Lichtenštejnku – hrozilo její sesutí. Tím se dostali útočníci blíže k hradu. Do středy 23. září potom podkopali další části opevnění a hlavně zorganizovali urputnou palbu. Za necelé 4 hodiny na hrad dopadlo 189 těžkých střel. Následný útok ale posádka odrazila palbou a ručními granáty. 4. října byl zahájen třetí útok na poničený hrad. Při něm se pokoušeli hrad podpálit smolnými věnci. I tento ale byl odražen.

Stav hradu byl alarmující. Všechny předsunuté části opevnění nebyl schopné obrany. Obranné věže a bastiony byly na hranici bránitelnosti. Posádka měla několik desítek padlých a asi 250 raněných. V pohotovosti bylo již posledních 25 děl a těžce raněn byl i velitel posádky. Přesto ale bojovala dál. Vydržela až do 7. října kdy jí došla munice. Ze všech severomoravských slezských měst Sovinec vydržel nejdéle. Posádka tvořená podle vyjádření samotného Torstenssona „holotou zlodějů a neotesanců“ ztratila na padlých 72 mužů. Útočník podle všeho ztratil asi 650 padlých.
Velitel obléhatelů povolil čestnou kapitulaci a posádka mohla odejít s osobními zbraněmi a mohla odnést i své raněné. Hrad obsadily čtyři korouhve pěšáků a zůstal v rukou Švédů až do konce celé války.

Další z avizovaných tří událostí byla bitva u Jankova.
Bitva u Jankova byla jedna z mnoha bitev třicetileté války, která byla vybojována dne 6. března 1645. Tato bitva je právem nazývána jednou z nejkrvavějších bitev třicetileté války. V rámci bitvy navíc došlo k vypálení všech vesnic na a okolo bojiště. Jen Jankov sám kupodivu vypálen nebyl.

Bitva je také považována za zásadní zlom v průběhu třicetileté války. Císařská armáda byla rozprášena a vrchní velitel Melchior Hatzfeld, hrabě z Gleichenu padl do zajetí. Švédský velitel Lennart Torstenson po bitvě táhl se svou armádou na Vídeň, zastavily ho však zprávy o mírovém jednání a v říjnu po neúspěšném obléhání Brna opustil české země.

A nyní se na tuto bitvu podíváme blíže.

Území Čech se za třicetileté války zapsalo do válečných dějin mimo jiné i dvěma významnými bitvami. První z nich, bitva na Bílé hoře u Prahy v listopadu 1620, je dnes díky mnohaletému působení národních buditelů a dodnes platnému výkladu dějin českými obyvateli chápána jako osudová pro národní historii. Pravda je že politický význam bitvy naprosto převážil vojenský průběh, jenž měl spíše charakter větší šarvátky. Na bělohorské pláni však fakticky ukončila svou existenci stavovská monarchie a z Českého království se stal absolutistický stát, dynasticky pevně spojený s ostatními územími pod vládou rakouských Habsburků.
Druhá bitva, vybojovaná 6. března 1645 u Jankova, neměla za následek politické změny, které by stály za zmínku. Na rozdíl od bitvy na Bílé hoře je ale tato bitva významná z vojenského hlediska. Je to dáno tím, že na svou dobu zde došlo k do té doby nevídanému manévrování protivníků po bojišti a také tím, že obě armády projevili takovou houževnatost, že hrozilo jejich naprosté vyhubení přímo na bojišti.

Obě armády se k Jankovu dostaly po dlouhém manévrování západními, středními a jižními Čechami. Iniciativu si po celou dobu držel Torstensson s téměř 15 000 muži ‚ která se po úspěšném ukončení bojů v Dánsku přesunula na jih a 31. ledna 1645 jejich předvoj pronikl do Čech. Obnovené nebezpečí, hrozící korunním i alpským zemím si vyžádalo rychlou akci a soustředění všech dostupných vojenských sil včetně spojenců. Nový vrchní velitel císařského vojska v Německu, polní maršálek Melchior hrabě von Hatzfeld, převzal velení nad všemi jednotkami v českých zemích a soustředil je v jihozápadních Čechách. Nebyl to tak dobrý voják jako jeho předchůdci, ale byl to velmi dobrý taktik a stratég. Následně bylo jeho vojsko doplněno jednotkami polního maršálka Johanna hraběte von Götze, operujícími původně v Horních Uhrách proti sedmihradské armádě knížete Jiřího Rákocziho, dále posilami od italských knížat, několika saskými jezdeckými pluky a hlavně bavorským pomocným sborem generála Johanna de Wertha. Císařská armáda tak dosáhla celkového počtu 17 000 vojáků. Dva tisíce vojáků navíc dělalo převahu samo o sobě, ale hlavní bylo, že v císařské armádě bylo hodně jezdců a to ji ještě více zvýhodňovalo.

Torstensson původně chtěl Čechy jen rychle projít, ale Hatzfeldovi se podařilo úspěšným manévrováním zadržet Švédy na řece Otavě. Přitom císařští využívali skutečnosti, že všechna opevněná místa byla v jejich rukou a zabezpečovala jim nerušené zásobování. Když nedošlo 26. března k možné bitvě u Horažďovic a o den později se Švédům nepodařilo dobýt Písek, rozhodl se Torstensson opustit Čechy a táhnout na Moravu, kde měl spolehlivou zásobovací základnu v obsazené Olomouci. Možná hrozba Vídni navíc musela donutit císařské k akci.

Maršálek Hatzfeld však na Moravu nemohl tak lehce jak by se zdálo. Manévrování v zimním terénu jihozápadních Čech zjevně vyčerpávalo Švédy výrazně více než císařské a Hatzfeld v něm chtěl pokračovat. Navíc bavorský sbor, který tvořil skoro třetinu císařské armády nemohl v jeho sestavě setrvat příliš dlouho - bavorské kurfiřtství bylo na západě ohroženo francouzskými vojsky. Tažení na Moravu za Švédy bylo pro bavorského velitele Wertha psychicky složité – měl obavu se od své země příliš vzdálit, pokud by jeho a jeho vojáky bylo potřeba doma. Hatzfeld se proto rozhodl svést bitvu, aby jeho postupu na Moravu zabránil. Rychlým pochodem předstihl švédské vojsko a 5. března 1645 stanuly obě armády proti sobě u středočeského městečka Jankova. Postavení jednotek obou protivníků před bitvou zcela odpovídalo tehdejším taktickým zásadám. Obě armády využily terénní konfigurace a sešikovaly se na výšinách – císařští východně a Švédové západně od Jankova. Císařští navíc získali výhodu tím, že chytře využili odvrácených svahů i lesního porostu k ukrytí značné části svých sil. Že to je dobré se ukázalo den před bitvou, kdy takto výpadem ze zálohy byly poraženy švédské průzkumné hlídky. Večer před bitvou obě vojska zaujímala pevné pozice a čelní útok protivníka na kteroukoli z nich by pravděpodobně skončil pro útočící vojsko katastrofou. Přestože se Torstenssono aktivně snažil o překvapivý manévr a proklouznout, Hatzfeldovi se opět podařilo jej vymanévrovat. Švédský generál si však již nemohl dovolit ústup do území svým vlastním vojskem vydrancované a zčásti vypálené. Ergo kladívko, jediným řešením bylo proražení na Moravu. Aby toho dosáhl, musela jeho armáda nejprve porazit císařské v regulérní bitvě.

V okamžiku takto nastavené patové situace se ukázal rozdíl mezi veliteli obou armád. Polní maršálek Hatzfeld si doposud vedl velmi zdařile. Protivníka několikrát vymanévroval a právem mu náleží místo mezi význačnými osobnostmi habsburského vojenství, což dokázal i později. Jeho postup byl z hlediska dobové strategie bezchybný a pokud by se Švédové rozhodli svést bitvu podle dobových taktických zásad, se vší pravděpodobností by byli poraženi. Torstensson však byl jedním z nemnoha vojevůdců, jimž přísluší označení geniální – a právě u Jankova tuto genialitu předvedl. Jeho taktický postup před bitvou se zcela vymykal dobovému vojenskému umění a nebyl dodnes výrazněji oceněn.

Na základě průzkumu okolní krajiny se Torstensson rozhodl k bočnímu pochodu, obvyklému v taktice až o sto let později. Jak na to přišel se asi nikdy nedovíme, ale byl to ten jediný správný recept, jak patovou situaci převést do pohyblivého boje a zvítězit. Jeho taktický manévr lze nejlépe přirovnat ke klasickému manévru námořních bojů řadových lodí, k tzv. položení příčky na T. Švédský postup vpravo znamenal přemístění bojové linie, která zaujala nové postavení v levém boku císařských, kolmo na jejich linii. Z této pozice mohla švédská armáda zahájit postup proti nepříteli, který by byl nucen měnit svou linii v průběhu boje, což by se mu stalo osudným. Torstensson nalezl u Jankova východisko ze strnulé taktiky čelního střetnutí dvou linií. Pomocí manévru se dostal do pozice, kdy protivníka ohrožoval převahou sil na rozhodujícím místě a nutil jej k přeskupení během boje.

A to se vlastně stalo. Před dalším textem je potřeba se podívat na plán ukazující, jak byla bitva vybojována.
V předvečer boje tedy byla císařská vojska rozestavena do výhodných postavení podél dlouhého zalesněného hřebene. Švédové, skryti v údolí, odvážně v noci obešli císařské levé křídlo. Modrožluté švédské jednotky útočily překvapivě z údolí proti strategicky důležitému vršku u Broumovic a zahnaly předvoj dragounů. Císařské jezdectvo ale nezaváhalo a rozjelo z prostorů rozmístěné v lesích přímo proti obsazenému vršku. A začala řež. Švédové již stačili rozestavit dělostřelectvo a ze všech sil pálili do sevřených dragounských řad. Císařská jízda se nedokázala stáhnout. Byla sevřena v úzké úžlabině mezi dvěma zalesněnými vršky a nemohla ani do stran, ani zpět. Před sebou měla rybník. Hlavní část císařského jezdectva stála tedy uvězněna v úžlabině. Následky švédského ostřelování stísněných a nepohyblivých šiků byly strašlivé a stále se zhoršovaly, protože na vršek u kapličky přibývaly další a další Torstenssonovy kanóny a z úžlabiny se tlačili další a další císařští jezdci. Lavina svištících střel prorážela průrvy v mase jezdectva a rozstřílená těla zvířat a mužů se kácela k zemi.

Je to neuvěřitelné ale přes masakr, kterému čelili, nezlomil se bojový duch jezdců. Stále se pokoušeli dostat do tempa a převzít iniciativu. Bohužel pouze malé části císařské jízdy se podařilo protáhnout se podél rybníka a zaujmout nové bojové postavení, ostatní zůstali uvězněni v tlačenici, nekrytí před drtivou švédskou palbou. Když vyrazila do protiútoku švédská jízda, měla to lehké a zahnala protivníky zpět do lesa. Císařská pěchota a dělostřelectvo byly jako posila rychle stahovány přes les k ohroženému levému křídlu. Než se stačily přesunout, narazily bez varování na švédskou pěchotu, která právě zahájila útok. Mezi stromy zůstali pouze padlí a zajatí, devět děl a všechny vozy s municí. Švédové dál zleva útočili na nepřátelská postavení. Císařští se otočili proti útočníkům, ale ani to nepomohlo. Celou dobu je tvrdě ostřelovalo švédské dělostřelectvo, které postupovalo v několika pohyblivých skupinách a neustále se přesouvalo z vršku na vršek. Občas se jim dokonce podařilo pálit císařským přímo za zády. Dunivá střelba švédských děl zatlačovala roztrhané císařské linie stále dál, z kopce na kopec. Zde se projevilo to, že švédská armáda měla děla lehká, střední i těžká a díky tomu, že jejich velící byl bývalý dělostřelec, byla v použití děl skvěle vycvičena. V hořkém boji padl mezi mnoha bezejmennými vojáky i maršálek Johann hrabě von Götz.
Krátce po poledni naznal Hatzfeld, že bitva je ztracena. Jeho armáda se dala na ústup. Torstenson považoval bitvu za vyhranou ale nehodlal, poražené pronásledovat. Ale byl zvědavý, co se děje u protivníka. Sebral oddíl mušketýrů a vydal se ke kopci, za kterým zmizela císařská armáda. Netušil ale, že protivníci se rychle oklepali a znovu svoje notně potlučené šiky srovnaly. Když se švédský generál se svými vojáky přehoupl přes kopec překvapeně zjistil, že stojí proti sešikované armádě. Císařští se totiž necítili zlomeni. A když uviděli švédskou jednotku, okamžitě vyrazili spontánně do útoku. A tím začala druhá část bitvy.

Zdálo se, že se karta obrátila. K útoku několika jednotek se přidávaly další, které strhlo bojové nadšení a švédské jednotky to uvrhlo do zmatku. Císařští dokonce obešli jejich pravé křídlo a dostali se Švédům do týla. Hatzfeld nabyl dojem, že začíná mít navrch a byla to pravda. Ale ne nadlouho. Tragický okamžik nastal, když se císařští dostali k trénu protivníka. Jako už mnoho jiných vojáků v tolika jiných bitvách zapomněli na to, že je potřeba napřed zvítězit a potom rabovat. Bohužel nechali boj bojem a začali s druhou, mezi vojáky tolik oblíbenou činností. Je to neuvěřitelné, ale do rukou jim padla i Torstenssonova manželka Beata, rozená de le Gradie, jinak příbuzná švédské královny Kristiny.
Lačnost po kořisti a mnoho nalezeného alkoholu se staly císařským osudnými. Torstensson využil situace, uvedl své otřesené jednotky do pořádku a přešel do rozhodného protiútoku. Po mimořádně tvrdém boji se mu podařilo nepřítele rozbít a obrátit na neřízený útěk. Jisté množství vojáků sešikovaných kolem Hatzfelda se postavilo k poslednímu odporu na jednom bezejmenném návrší, ale po další kruté bitce byli pobiti a pár přeživších i s vrchním velitelem padlo do zajetí. Z krátkého zajetí byla bez úhony osvobozena Torstenssonova paní.
Ztráty na mrtvých a těžce raněných dosáhly na obou stranách asi třiceti procent původních stavů. Císařští ztratili dalších asi třicet procent na zajatcích, zbývající vojáci se rozprchli po okolí a pouze menší část se vrátila zpět pod plukovní prapory.
Ještě ráno mohutná císařská armáda i pomocný bavorský sbor přestaly téměř existovat. Maršálek Götz padl, maršálek Hatzfeld byl zajat, generálovi Werthovi se podařilo ze zajetí uprchnout. Na druhé straně však i švédské ztráty byly povážlivé a podlomily bojovou sílu vojska.

Jak jsem uvedl už v úvodu textu o této bitvě, pozornost si zaslouží schopnost obou vojsk vést boj až do úplného rozhodnutí. Tato odolnost dokázala na obou stranách překonat několik krizových momentů, u císařských rozbití Götzova útoku zničující palbou, ústup celé linie i dva čelní útoky celé švédské armády, u Švédů pak dva neúspěšné čelní útoky s velkými ztrátami a navíc proniknutí nepřítele do vlastního týlu. Tato odolnost je v dosti příkrém rozporu s tehdejší vojenskou realitou a nebyla pravidlem ani v následujících stoletích. Další příklady takové odolnosti však později nalezneme právě u švédské a císařské armády. U první v jejích bojích s převahou polských, litevských a ruských vojsk, u druhé pak v protitureckých válkách.

Vysokou školní známku potom zasluhují manévry obou protivníků na bojišti. Obě armády během bitvy třikrát změnily bojovou linii a Torstenssonův boční pochod na počátku bitvy se zapsal do vojenské teorie, a to minimálně ve švédském vojsku. Pomocí bočního pochodu, tentokrát ovšem směrem vlevo, zvítězila švédská armáda v bitvě u Varšavy roku 1656. Užití tohoto manévru v této bitvě by ale nemělo překvapit, protože velitelem spojené švédské a braniborské armády byl švédský král Karel X. Gustav, jenž se jako velitel jezdeckého pluku bitvy u Jankova zúčastnil. Ale že byl Torstenssonův boční pochod užívaným taktickým manévrem švédských vojsk, dokazují i bitvy u Narvy 1701 a Poltavy 1709. Ve vojenské historii se traduje, že manévr boku nepřítele začal úspěšně užívat až pruský král Bedřich II. za sedmileté války a to v bitvách u Štěrbohol, Kolína, Leuthenu, Zorndorfu či Kunnersdorfu. Avšak již více než sto let před pruským králem tohoto manévru úspěšně užil švédský vojevůdce Torstensson a následné bitvy švédských vojsk ukazují, že tento boční pochod se stal uznávaným taktickým prvkem švédské armády.

Ironií zůstává skutečnost, že ani skvělé manévrování obou armád, ani neobvyklá vytrvalost vojáků na obou stranách nevedla k rozhodnutí. Definitivní výsledek bitvy byl určen až díky absolutní nekázni části císařských vojsk, která dala přednost plenění před rozhodujícím útokem na otřeseného protivníka.

Dnes se asi oprávněně tvrdí, že bitva u Jankova zlomila císařské armádě páteř. U Jankova si zlomila císařská válečná moc vaz, mimo jiné i následkem porážky a zničení velké časti bavorského jezdectva, které tvořilo pevné jádro armády císaře Ferdinanda. A ke všemu byla tahle jízda jen vypůjčena přes zimu a bylo jí zapotřebí nacházejícího jara u Rýna, až zase ožijí Francouzi. Tato bitva také ukončila dlouhou sérii situací, které z vojenského hlediska uvízly na mrtvém bodě. Všichni si překvapeně uvědomili, že válka dospěla ke konečnému zvratu. Lidé v císařských a katolických zemích propadali beznaději. Bylo možno si představit, že se Torstensson spojil se sedmihradskými jednotkami a zaplavuje Rakousko. Šířily se neuvěřitelné pověsti o vzniku aliance Švédska, Holandska a Anglie a zděšený papežský nuncius Chigi v Osnabrücku napsal, cituji:

"nezabrání-li Francie všem dalším švédským vítězstvím, způsobí sobě i katolictví takovou pohromu, která už nikdy potom nepůjde napravit", a mínil, že pokud to dopadne hodně špatně, hrozí "katolictví úplná zkáza".

Ale nakonec nebylo tak zle. Je pravda, že když se Švédové vzpamatovali po bitvě, a to i díky bohaté kořisti, zahájili postup na Moravu. Chtěli se skutečně dostat blíže spojenci v Sedmihradsku. Rychle za sebou zabrali Jihlavu, Znojmo, Křemž a nakonec stáli na březích Dunaje. Za jeho prudkými vodami bylo vidět věže kostelů paláců Vídně. Věděl ale, že jeho obsazení nebude lehké a že bez významných posil to nebude možné vůbec. Proto než měly dorazit vojska pod velením sedmihradského knížete Jiřího I. Rakoczyho obrátil svoji na neobsazené zbytky Moravy. A dařilo se. Padl Mikulov - bašta katolíků, Hodonín, Uherský Ostroh. Ale Brno zde stálo jako by se ho nic netýkalo. Torstensson si uvědomil, že tak nebezpečné opevněné místo v týlu není ideální stav a rozhodl se, že ho dobude také.

Císař se ale rozhodl Brno udržet. Bylo mu jasné, že pokud Brno padne a stane se dalším centrem moci švédské armády, bude jeho Vídni hodně bolavo. Dne 14. března 1645 císař jmenoval za velitele brněnské obrany sedmatřicetiletého plukovníka francouzského původu Jeana Louise Raduita de Souches. Zde je vyobrazení tohoto skvělého vojáka.
Zpočátku to po svém jmenování velitelem města neměl v Brně nijak lehké. Měšťanstvo mu nevěřilo, a navíc měl jisté kompetenční spory s velitelstvím Špilberku. To se cítilo dotčeno, že nedostalo čest velet obráncům Brna samo. Pak tu také byla nedůvěra k němu kvůli jeho náboženskému založení. Byl totiž protestant, francouzský igenot. U městské rady za něj musel intervenovat dokonce sám císař. Přímluva pomohla a došlo k usmíření. Rada víceméně akceptovala Souchese a všechny jeho podmínky. Souches se k obraně města postavil iniciativně:
- dobudovaly se hradby, předsunuté příkopy a strhly se některé stavby před hradbami, které by mohly Švédům poskytnout byť i sebemenší strategickou výhodu.
- nechal vyčistit a chránit všechny studny, které se na území města nacházely
- byl vybudován zvířaty poháněný mlýn na mouku a přivezena co největší zásoby obilí
- bylo zesíleno opevnění odděleného hradu Špilberka a byla k němu vybudována chráněná cesta
- byly vytvořeny zásoby střeliva na půl roku
- po inventuře stavu výzbroje byl Souches otřesen – bylo jí strašně málo. Všichni kováři, koláři, platnéři a další řemeslníci dostali okamžitě přesně popsané zakázky a začala masový výroba zbraní
- na hradbách a v blízkosti za nimi byly uloženy zásoby kamení, dřeva a dalšího materiálu potřebného pro opravy poškozených hradeb a budování nouzových opevnění po jejich případném zničení
- na půdách domů myly připraveny zásoby vody pro hašení případných požárů.
- z budov nejblíže hradbám byly odstraněny šindelové střechy, které mohly vzplanout jako první
- před hradbami bylo vše co by mohlo posloužit obléhatelům srovnáno se zemí

Když ale 3. května 1645 dorazila švédská armáda, zdálo se, že vše co bylo vykonáno, nebude stačit. Když se začala obléhací armáda rozmisťovat v pozicích, obráncům se tajil dech. Asi 28 000 útočníků mělo útočit na město bráněné 1475 obránci. A z nich jen 426 mužů bylo zkušených vojáků a to včetně posádky Špilberka. Přesto ale obránci odmítli jakoukoliv kapitulaci. Torstensson se s jednou částí svého vojska utábořil na Starém Brně, druhá se rozložila v oblasti mezi Brnem a Královým Polem. Torstenson měl zjištěno, že brněnská posádka posádka je malá a má málo zásob a střeliva. Po krachu vyjednávání, rozkázal obsadit nejen Staré Brno, ale i kláštery, kostely a budovy kolem Brna.
Švédové začali kopat hluboké zákopy, jimiž by se mohli dostat k hradbám, které chtěli podkopat a umístit do nich nálože. Současně zahájili palbu na Špilberk, vše bez úspěchu. Švédové tedy dále kopali zákopy a pokračovali ve střelbě, nyní dokonce i zápalnými střelami ale kvalitní přípravy obránců zabránily požárům. Obě strany se ukazovaly, že své práci rozumí. Švédové ukazovali, co dokáže mohutná dělostřelecká palba a rychlé budování podkopů za účelem vyhození částí hradeb do vzduchu. Na druhé straně Brňané odráželi švédské útoky palbou a granáty, budovali protipodkopy a vystavěli novou terasu, která měla být další vnitřní ochranou linií.

Město přešlo na denní přídělový systém zásobování potravinami a pící. Ve městě se začal projevovat nedostatek ledku, který je nutný k vý

Pokračování předchozí kapitoly- systém tento doplněk nevzal.

Město přešlo na denní přídělový systém zásobování potravinami a pící. Ve městě se začal projevovat nedostatek ledku, který je nutný k výrobě střelného prachu. Problémy ale měli i Švédové, i když byli v otevřené krajině, měli nedostatek potravin. Navíc je deptala tvrdošíjná obrana obléhaných.
Nakonec se muselo něco stát a to bohužel u obránců. Velitel Špilberku plukovník Georg Jacob Ogilvy začal váhat, zda své pozice dokáže udržet. Vydal dokonce rozkaz, aby jeho vojáci opustili prostor mezi předhradím a nově vybudovanou dřevěnou baštou. Souchese toto rozhodnutí vyvedlo z rovnováhy – tento prostor považoval za nutné udržet co nejdéle. Vše vyložil městské radě a 15. května rada rozhodla, že Ogilvy bude Souchesovi přímo podřízen. To byl pro tohoto skotského vojáka otřes, ale přes svoji prchlivou povahu rozkaz akceptoval a celou dobu obléhání se svým velitelem vzorně spolupracoval. 20. května se Torstensson pokusil o rozhodující útok. Zahájili těžkou palbu na vybranou baštu a pod ochranou této palby pod ni umístili velkou minu. Ozval se mohutný výbuch a v hradbách se objevila velká díra. Švédové se nadšeným křikem vrhli do průlomu. Ale čekalo je překvapení v podobě hlubokého příkopu a za ním stál pevný srub obsazený odhodlanými obránci, kteří je zasypali zničujícím deštěm střel. Chvíli se pokoušeli pokračovat v útoku, ale nakonec je utrpěné ztráty donutili utéci.
Druhý den se dočkali dalšího překvapení. Praporečník Wagner z Norimberka se s dvaceti poddůstojníky a třiceti mušketýry podnikl nečekaný výpad do švédských zákopů a napáchal zde za cenu pěti padlých neuvěřitelně velké škody. Trestem měla být prudká palba na město, ale Brňané byli tam kde bylo třeba a vzdor ztrátám a stále větší únavě každý útok odrazili.

Obráncům města vydatně pomáhala také studentská setnina pod velením měšťana Jana Staffa. Studenti ač různých národností, při pomoci obraně Brna byli jednotní. Útoky z obou stran pokračovaly, obě strany budovaly podkopy, Brněnští navíc stavěli a opravovali hradby. Obráncům města se stále více dařilo zasazovat nepříteli kruté rány, mnoho Švédů bylo pobito a zajato. Brněnští ničili švédské útočné stavby, zákopy i podkopy. Tyto úspěchy vedly u obránců ke zvýšení bojechtivosti. Velitel de Souches povolil dokonce výpad členů domobraneckých oddílů do švédského ležení, kdy byla Švédům zapálena dřevěná pažení v zákopech i další vojenské stavby, které pak Švédové opravovali téměř 4 týdny, ale ty již nebyly tak kvalitní. Přesto se Švédové nevzdávali, pokračovali dále v dobývacích akcích, v prudké střelbě i v budování zemních prací, které směřovaly k narušení městských hradeb.

Koncem června se konečně obránci dočkali již dávno slibovaných posil. Císařští vojáci pod velením hraběte z Vrbna překvapili Švédy v místech dnešního starobrněnského pivovaru. Švédové se domnívali, že byli napadeni celou císařskou armádou, což způsobilo v jejich řadách zmatek, a tak se dali na útěk. Císařští se tak bez ztráty jediného muže dostali na Špilberk. Posila, která do Brna přišla, byla co do počtu malá, 400 jezdců ale přesto se po jejím příchodu zlepšila bojeschopnost brněnských - každý z jezdců totiž přinesl vak střelného prachu. Současně se ale zvětšily problémy se zásobováním. Bylo nutno dodržovat přísnou disciplinu.
Nakonec došlo na porážení koní. To byl ale problém. Koně se tenkrát nejedli a jejich zabíjení a bourání všichni řezníci ve městě odmítli. Hrozila jim ztráta řemeslnické cti. Nakonec to na rozkaz a po vystavení speciálního potvrzení museli dělat dva řezníci od armády. Ve středu 19. března obránci dostali velmi špatnou zprávu. Torstensson dostal posily. Bylo to 3 000 mužů německé pěchoty, 3 000 uherských hajduků a 4 000 sedmihradských jezdců. Sice zde nezůstali všichni, ale byla to výrazná posila. Nejhorší pro obránce bylo to, že spolu s nimi dorazilo dalších 38 děl s dostatkem střelného prachu. Vedl je syn sedmihradského knížete Rakoczyho. Okamžitě se zapojili do obléhání a energicky podporovali svojí účastí útoky.

Torstenson onemocněl a tak se jeho zástupce, generál Mortaigne, snažil s obléhanými opět vyjednávat - marně. Ve městě nyní začalo být ale opravdu zle. Začali se porážet koně, ubývalo střelného prachu, začalo se používat kamení, sudlic, sekyr podobných úderných zbraní. Ruční granáty se mohly použít jen při vážném nebezpečí. Nálada ve městě byla velmi skleslá. Torstenson se však obával císařského vojska, které táhlo Brnu na pomoc. Švédům se podařilo zcela zničit dřevěnou baštu na Špilberku. 30. července zorganizoval de Souches výpad – zapálili Švédům řadu střílen, poničili zákopy, zapálili jejich dřevěná bednění. Způsobili mnoho škod s malými vlastními ztrátami. 8. srpna do příkopu mezi Petrovem a Židovskou branou pronikl zástup pěšáků. Už z dálky křičeli, že jsou vlastní a dožadovali se vstupu do města. Obránci jim nevěřili, ale když na hradby dorazil Souches, poznal podle hlasů několik svých bývalých vojáků. Byli vpuštěni a Souches tak získal 80 ostřílených bojovníků. Jejich příchod byl o to cennější, protože donesli suroviny pro výrobu střelného prachu.

Torstenson se dověděl, že kníže sedmihradský Rákoczy se spojil s vojskem svého syna, a že se připravuje na jednání s císařem o smíru. Začal tedy rychle připravovat hlavní útok na Brno. Došlo k němu 15. srpna 1645, v pátek. Klem páté hodiny ranní zaduněla švédská děla. A palba trvala celý den. Připojila se palba houfnic a mušket. Na město se snesl déšť zápalných střel a vypukla řada požárů- Soustředěná palba způsobila těžké škody. V patnáct hodin se k městské bráně přiblížil bubeník s nabídkou kapitulace. Byl odeslán pryč. V pět hodin odpoledne přešli Švédové ke konečnému útoku. Vrhli se do šesti velkých průlomů v hradbách. Útočili s velkou energií, ale narazili na odhodlanou obranu. Brňané věděli, že se právě rozhoduje o všem. A protože útočníkům dlouho vzdorovali, neděli si iluze jak s nimi bude zacházeno, pokud budou poraženi. Zoufalství ale i neuvěřitelná odvah nakonec slavili nečekaný triumf.

Na většině míst byli útočníci za extrémních ztrát odraženi. Jen u kostela svatého Tomáše rozrazili obránce, ovládli obranný příkop, vztyčili žebříky a nakonec pronikly na hradby. Obránci v zoufalství začali ustupovat do přilehlých ulic. V nouzi nejvyšší se objevila jednotka dragounů, která projela vlastní pěchotou a Švédy dílem pobila a dílem zahnala za hradby.
Stejně urputně se bojovalo o Špilberk. Jednoruký plukovník Ogilvy, tento skotský horal v císařských službách rozhodně vedl své muže. Přebíhali z místa na místo, pobíjeli útočníky a nakonec i tento útok utopili ve švédské krvi.

S příchodem noci boj skončil a bráncům bylo jasné, že vyhráli rozhodující bitvu o svoje město. Nadšení neprojevovali, ale byla na nich vidět hrdost na sebe samé. Torstensson pod hradbami propadl zoufalství. Takový neúspěch už nezažil hodně dlouho. Další dva dny probíhali drobné srážky, ale spíše už obě strany pohřbívaly mrtvé, staraly se o raněné a kontrolovali, jaké utrpěli škody.
V sobotu 20. srpna začali poražení stahovat svoje děla, a odnášet předsunuté zásoby munice. Další den začali strhávat svůj tábor. 23. srpna vzplály všechny okolní vesnice a švédská armáda byla pryč. Brno si volně vydechlo. Torstenssom zajistil své posádky na Moravě a pospíchal do Saska.

Obrana Brna patří mezi nejvýznamnější události našich vojenských dějin. Brno se tak definitivně stalo hlavním městem Moravy na úkor Olomouce. Už 24. srpna 1645 vyslal de Souches posly k arcivévodovi Leopoldovi Vilémovi s podrobnou zprávou o celém obléhání Brna a se žádostí o přímluvu a doporučení císařské milosti při náhradě vzniklých škod. Císař Ferdinand III. vydal 22. září v Linci rezoluci, která obsahovala řadu bodů, v nichž byly ohodnoceny zásluhy brněnských měšťanů. Šlo hlavně o pomoc materiálovou, dále bylo Brno a všichni jeho měšťané na šest let osvobozeni od všech daní a přirážek. Městu Brnu byl také později vylepšen městský znak.
Koncem roku 1647 osvobodil císař měšťany od placení cla, mýta a jakýkoliv poplatků ze zboží. Brnu bylo také uděleno právo konat koňské a dobytčí trhy. Kromě těchto obecných odměn byli osobně vyznamenáni a odměněni jednotliví brněnští měšťané, vojáci a studenti. Četní tovaryši, měšťanští pomocníci a obyvatelé brněnských předměstí, kteří se při obléhání vyznamenali, dostali v Brně měšťanská práva a byli osvobozeni od povinných poplatků. Z vojáků byli samozřejmě nejlépe oceněni vojenský velitel města Jean Louis Raduit de Souches a velitel posádky na Špilberku Georg Jacob Ogilvy.

Tímto mimořádným vojenským činem ukončím tuto kapitolu a podíváme se na konec války a uzavřený mír.

Minulá kapitola měla končit rokem 1648. I když tím poruším fázování třicetileté války, do této poslední kapitoly včlením poslední tři roky tohoto nekonečného martyria a podíváme se na uzavření míru a trochu statistik.

V době kdy generál Torstensson vynaložil velké úsilí na dobití Brna, švédský spojenec proti císařským, sedmihradský kníže Jiří Rakoczy dospěl názoru, že války už bylo dost. Možná to bylo tím, že kníže začal mít opět obavy o své zázemí a získané majetky. Posílal proto různé své jednotky zpět na východ, a tak oslaboval své síly. Zvažujíc pak všecky alternativy, rozhodl se s císařem uzavřít příměří. Podepsání příměří se uskutečnilo tři dny po neúspěšném švédském útoku na hradby Brna. Tohoto útoku se zúčastnila ještě část Rákocziho vojska, ale podepsáním příměří se pro tehdy již dvaapadesátiletého Jiřího Rákocziho skončila válka.

Mírové podmínky byly po dlouhých jednání přijaté i císařem a podepsané 16. prosince 1645 v Linci a ratifikované na sněmu roku 1647. Rákoczi tímto mírem dosáhl v podstatě ty výdobytky, které získal jeho předchůdce a vzor Gabriel Bethlen, ale za příznivějších mezinárodních podmínek pro protihabsburský tábor. Uherská šlechta si právně opět zabezpečila své stavovské výsady, sám Rákoczi rozšířil své panství o sedm stolic. Navíc dosáhl ústupek od císaře v tom, že se rozšířila náboženská svoboda i na města, vesnice a pohraniční hrady. Rákocziho smrtí r. 1648 upadlo Sedmihradsko do zmatků a přestalo být iniciátorem uherských protihabsburských povstání.

Jenže pro protikatolickou stranu to byla těžká rána. Už nebylo možné udeřit přímo na Vídeň a hlavně to byl zásadní obrat v celé válce. Díky tomuto příměří totiž protihabsburská koalice přišla o možnost rozhodného vítězství. Torstensson najednou měl pocit naprosté marnosti. Tolik roků manévroval po Evropě, bojoval, jeho vojáci umírali a najednou je cíl celé té námahy pryč. Vzdal se velení a ve vedení válečných operací se začal objevovat chaos. I když jeho nástupce Karel Gustav Wrangler dělal co mohl a uměl, a že toho mohl a uměl hodně, nový cíl a smysl tomuto dění bohužel nedokázal vtisknout ani on. My už víme, že v roce 1643 došlo k rozhodující bitvě španělských a francouzských vojsk u Rocroi, kde mladičký Ludvík II. Bourbon, vévoda d’Enghien porazil španělsko - císařskou armádu, složenou převážně z tradičních tercií. Tato porážka také vedla k počátku mírových jednání, která byla započata roku 1644 v Münsteru a Osnabrücku. Tato jednání pokračovala, i když se stále ve střední Evropě urputně bojovalo. Ovšem i tato jednání podporovaná kardinálem Mazarinem činila možnou konečnou porážku císařských stále více iluzorní. Švédská armáda se nakonec rozhodla vrátit do Čech. Jeden její proud, který se se oddělil od hlavního proudu, pod vedením generála Hanse Christoffa Königsmarcka vyrazil k Praze. Kam by taky jinam šel. A Švédi opět překvapili. Za pomoci přeběhlého císařského důstojníka Arnošta z Ottowaldu Švédi obsadili 26. července 1648 Malou Stranu a Pražský hrad. Na pravém břehu Vltavy se však Staré a Nové Město pražské připravovalo na obranu a ve dnech 31. července až 1. listopadu odolávalo útokům švédských armád. Švédové sice spoléhali na to, že budou v pražských městech vítáni jako osvoboditelé z habsburského jha, jak je o tom ujišťovali čeští emigranti, ovšem situace byla jiná. Pražané byli připraveni město hájit proti jakémukoliv agresorovi a navíc zde během třiceti let vyrostla nová, už katolicky smýšlející generace. Nelze podceňovat ani fakt, že ve vztahu k habsburskému rodu bylo stále více vřelosti, Pražané si také jako dobří obchodníci spočítali, že právě tento rod jim může zajistit do budoucna jejich poklidný vývoj. Tento předpoklad se jim potvrdil. Osvoboditelé se okamžitě ukázali jako armáda zlodějů a marodérů. Proč? To je jednoduché.

Švédové po obsazení západních částí Prahy začali ihned rabovat. Lup vojáků činil 12 miliónů zlatých, do zajetí bylo zavlečeno 80 význačných osobností, za které mohli vojáci požadovat výkupné. Cenné sbírky, které na Pražském hradě nashromáždil císař Rudolf II. však Königsmarck nevydal svým lidem, ale prohlásil je za státní kořist a postavil k nim silné stráže. Tyto předměty pak byly odvezeny do Švédska, kde mnohé z nich lze shlédnout v muzeích a kostelích dodnes.

Po obsazení západního břehu Vltavy švédskými vojsky začal velitel pražské posádky Rudolf hrabě Colloredo-Waldsee organizovat obranu Starého a Nového Města pražského. Jeho rod pocházel ze severní Itálie. Hrabě Rudolf nastoupil vojenskou dráhu a za třicetileté války se zúčastnil řady bitev. Posléze dosáhl hodnosti polního maršála. Spolu s Gallasem a Piccollominim měl rozhodující podíl na likvidaci Valdštejnova spiknutí proti císaři Ferdinandu II. roku 1634, za což byl v roce 1636 odměněn opočenským panstvím, konfiskovaným Trčkům z Lípy. V roce 1637 se stal velkopřevorem řádu maltézských rytířů. Roku 1647 byl jmenován velícím generálem v Čechách. Takže tento zkušený voják začal ihned stahovat do neobsazené Prahy vojáky odevšad, odkud to bylo možné, například z Loun a Litoměřic.

Dále zorganizoval měšťanské sbory a přivítal i založení studentské legie složené z posluchačů pražské univerzity. Königsmarckovo vojsko však mělo plné ruce práce s loupením, takže útok prozatím neprovedlo. 31. července však dospěla k Praze další švédská armáda pod vedením generála Wittenberga a začalo tak obléhání. 3. a 4. srpna byla pražská města mohutně bombardována oběma švédskými armádami. K přímému útoku se však Švédové neodhodlali a Wittenbergovo vojsko táhlo na jih od Prahy, aby si mohli jeho vojáci nakrást stejně, jako ti Königsmarckovi.
Obležená Praha si mohla několik dní odpočinout a přistoupit k naléhavým opravám městských hradeb. Koncem září se Wittenbergovo vojsko vrátilo zpět a s ním přitáhla další švédská armáda pod velením Karla Gustava, následníka švédského trůnu. První útok všech tří armád proběhl 6. října ale byl odražen. Ovšem největší boje se odehrály ve dnech 10. až 11. října. K jejich odražení napomohlo i to, že Colloredo nařídil vydat zbraně všem dobrovolníkům z řad civilního obyvatelstva.

24. října byl podepsán vestfálský mír, ale o něm nevěděli ani útočníci, ani obležení. Den na to, švédské spojené armády rozjeli generální útok na Prahu. Byl to už v pořadí čtvrtý velký útok na město. Švédové se pokoušeli o průlom v městských branách a dosáhli i částečných úspěchů. Pražané se udatně bránili, podnikali protiútoky, avšak docházely jim zásoby střelného prachu. Hrabě Colloredo nakonec začal se Švédy vyjednávat, ale podmínky byly tak potupné, že je Pražané odmítli. Od počátku listopadu se švédové začínají stahovat od Prahy. Na cestě byl sbor císařských sil v počtu asi 8 000 mužů. S ním přibyli generálové Götz, Špork a Miste. V sobotu 7. listopadu podepsal velitel Prahy hrabě Colloredospolu se švédskými veliteli Königsmarckem a Wittenbergem ujednání o míru. Jednání o naplněNí mírových podmínek probíhala ještě v neděli 29. listopadu 1648 na Karlově mostě. V té době dostal Karel Gustav zprávu, že byl uzavřen mír a třicetiletá válka skončila. Boje ztichly a švédská vojska se začala stahovat. Jejich odchod nebyl rychlý ani jednoduchý, ale byl to proces, který nešlo zastavit. V roce 1650 opustil poslední švédský voják území Zemí Koruny české. Skončila válka, která trvala více než třicet let.

Jak jsem uvedl v úvodu celé této práce, tato práce navazuje na práci kolegy Johana. Požádal mě o ni a ve své podstatě je pouze křovím pro jeho naprosto zásadní práci, která se dívá na dění na našem území po Bílé hoře jinak než je v našich krajích žádoucí a zvykem. Dokonce ani nemá na téma o rekatolizaci Zemí Koruny české ideový vliv - pouze popisuje základní vojenské a politické události, které se staly pro tuto válku někdy charakteristické, jindy dobově zásadní nebo přelomové.

Nebudu rozebírat podmínky a výsledky uzavřených mírových dohod. Tím se bude zabývat kolega Johan, který je hlavním viníkem skutečnosti, že jsem spáchal toto monstrózní dílo. Jen ale musí ještě uvést pár důležitých a zásadních slov.

Tato válka, která napáchala v Evropě a zejména ve střední Evropě obrovské škody, byla dílem našich českých stavů. Nikoho jiného a o tom není žádná pochybnost. Jejich druhá revolta proti císaři a králi přišla ale v době, kdy celé klima v Evropě nepotřebovalo moc, aby se podobný konflikt odpálil a byl vybojován. Stavy Zemí koruny české, které ale podle všeho byly realisticky uvažující a pragmatické, měly v řadách konkrétně českých stavů jedince, kterým byla malá kůže a možnosti které měli. Ti naznali, že je dobrá doba a udělali to, co považovali za správné. Postupně strhly k různě dlouhým podpůrným akcím i stavy moravské slezské, lužické a další. Výsledkem byla porážka na Bílé hoře, staroměstská exekuce a válka jakou do té doby Evropa nepoznal. Proč to všechno?

Nevím. Ale na rozdíl od učebnicových klišé a oficiálního výkladu událostí si dovolím tvrdit, že českým stavům nešlo o nic jiného než o vlastní prospěch. Bylo to dáno pouze a jen tím, co to vlastně stavy byly.

Stavy byly ve středověku a raném novověku uzavřené ale hlavně privilegované skupiny obyvatelstva, které získaly podíl na politické moci ve státě. V prvním pořadí to byla vysoká šlechta. Šlechta byla soubor jedinců, majících zvláštní právní výsady a nezřídka také nárok na šlechtický titul. Příslušnost k této skupině vycházela z rodového principu a byla proto zpravidla založena manželským původem po šlechtickém otci. Šlechticem se ale mohl stát i jiný člověk povýšením do šlechtického stavu panovníkem za mimořádný čin
Šlechta byla jednou z vládnoucích vrstev feudální společnosti, svou moc zakládala na:
- vlastnictví půdy,
- vojenské specializaci
- výsadách, které jí zaručovaly významnou úlohu při řízení státu.

Její příslušníci se snažili spolurozhodovat s panovníkem o dění v zemi a omezit jeho moc. Zastávali důležité administrativní a soudní úřady a byli členy panovnických poradních orgánů. Kontrolovat panovníka se snažili především v otázce vybírání daní, vedení válek a ve výjimečných případech rozhodovaly i o obsazení trůnu. A to byl i případ Zemí Koruny české.

V Čechách se začala stavovská obec a zemský sněm formovat koncem 13. století. Nejprve vznikly stavy vyšší šlechty a duchovenstva, za husitského hnutí přibyla nižší šlechta a královská města, zatímco duchovenstvo bylo dočasně z politického života vyřazeno. V 15. a 16. století měly svůj vlastní stavovský sněm také všechny vedlejší země Koruny české. Jejich složení se lišilo. Na rozdíl od českého království zasedali na těchto sněmech také církevní preláti, ale v Horní Lužici chyběla nižší šlechta, zatímco ve Slezsku tvořila zvláštní stav ještě knížata. Ale nikdy zde nebyli zástupci největší části obyvatelstva – prostých lidí nebo lépe řečeno poddaných. Po Bitvě na Bílé hoře se nejdůležitějších stavem na českém sněmu stalo duchovenstvo, podporující nástup habsburského absolutismu podpořeného rekatolizací.

Pokud toto vše akceptujeme a připomeneme si, že šlo o privilegované uzavřené skupiny osob, šlo o nějakých cca 800 až 1000 jedinců v celých Zemích Koruny české. Tedy nešlo o žádný lid. Pouze a jen o jedince, pro které rolník, tovaryš v dílně a jejich rodiny nebyli ničím jiným než poddanými, kteří jsou na světě pouze a jen proto, aby pracovali a pracovali a platili daně.

Litovat tedy toho jak dopadli stavové po povstání, znamená litovat lidi, pro které jejich poddaní často neměli hodnotu ani zvířat na kterých jezdili na lov či která tahala jejich kočáry na výlety. Jejich popravy, emigrace a zabavení majetku pro poddané neznamenaly vlastně nic převratného. Prostě je využil pro vlastní prospěch jiný pán, který po nich navíc chtěl, aby se vzdali podobojí. Jinak vše zůstalo při starém.

Na celé třicetileté válce, kterou stavovská rebelie odpálila je zajímavé to, že nakonec území které spravovali její viníci, utrpělo relativně malé škody, i když i zde se snížil stav obyvatel o 30%. Je to strašné číslo, ale není to nejhorší, jiné oblasti dopadly podstatně hůře. Na našem území nakonec tato válka i vojensky skončila.

Země Koruny české ale i tak přišli o hodně. Ztratily území Horní a Dolní Lužice, které bylo připojeno v roce 1635 k Sasku jako vypořádání mezi kurfiřtem a císařem Svaté říše. Válečnými útrapami vyšly nejvíce ze všech stavů postižena města, která musela odvádět nejvíce daní přímo i nepřímo, tyto útrapy nechaly utužit znovu cechy, a tedy zpomalit městský hospodářský vývoj. Dále zaznamenaly konec nezávislosti stavovského soustátí a vznik dědičného království v držení Habsburků, kteří si tyto země udrželi do roku 1918.

Rebelie tedy nevedla k ničemu jinému než ke ztrátě území, velké části obyvatelstva, a faktické likvidace stavovských práv a možností které zde byly. Je tedy otázka, zda je v tomto případě na místě jakákoliv snaha o hledání v tomto povstání cokoliv opravdu pozitivního. Asi je, ale bylo by dobré se na to podívat opravdu objektivně, pokud to je vůbec možné.

POUŽITÁ LITERATURA:

Fiala Jiří, a kolektiv, Olomouc ve víru válek – od počátků do zrušení olomoucké pevnosti, Olomouc, Sprint, 2009
Rostislav Vojkovský, Olomouc, zaniklý hrad v bývalém „hlavním Městě“ Moravy, Beatris, Dobrá, 2006
Rostislav Vojkovský, Sovinec, hrad jižně od Rýmařova, Beatris, Dobrá, 2003
Miloslav Kuch-Breburda, Vladimír Kupka, Pevnost Olomouc, ARPA, Dvůr Králové na Labem, 2003
PERNES Jiří, FUČÍK Josef, HAVEL Petr a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003.
ČORNEJOVÁ Ivana, MIKULEC Jiří, VLNAS Vít a kol. Velké dějiny zemí Koruny české VIII, 1618-1683, Praha, Paseka, 2008
SKUTIL Jan a kol. Morava a Brno na sklonku třicetileté války, Praha, Societas, 1995.
BALCÁREK Pavel, Ve víru třicetileté války: politikové, kondotiéři, rebelové a mučedníci v Zemích české koruny, České Budějovice, Veduta, 2011.
KUČERA Jan, Bílá hora: 8. 11. 1620: O potracení starobylé slávy české, Praha, Havran, 2003.
UHLÍŘ Dušan, Černý den na Bílé hoře: 8. listopad 1620, Brno, AVE, 1998.
Němčík Bedřich, Švédové před Brnem. Bpress, Brno 1995
Matějek František: Švédové na Moravě za třicetileté války 1. a 2. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 1988, 1990
HAMANNOVÁ Brigitte, Habsburkové, Životopisná encyklopedie, Praha, Knižní klub, 1996
http://commons.wikimedia.org/wiki/Categ ... uselang=cs
http://cs.wikipedia.org/wiki/Události_třicetileté_války
http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_oso ... leté_války
http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_bit ... leté_války
http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t43.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Thirty_Years'_War
http://www.britannica.com/EBchecked/top ... -Years-War
http://svekr.sweb.cz/30valka.htm
http://historika.fabulator.cz/Třicetiletá_válka.html

Na úplný závěr musím poděkovat svému pobočníkovi Pozorovateli signalistovi. Její drobná doporučení a ironické šlehy mě totiž udrželi u počítače. Jinak bych na to v polovině hodil větev.

Kůň Albrechta z Valdštejna,
který byl zastřelen 16.11. 1632 v bitvě u Lützenu. Valdštejn nechal tělo svého oblíbeného koně převézt do Prahy a vycpat. Nejstarší datovaná vycpanina v Čechách. Prodělal mnoho oprav.



Partyzána, kterou byl údajně Albrecht z Valdštejna 25.2. 1634 zavražděn.

Více viz www.muzeumcheb.cz

Jinak super Pátrači.

Díky Pátrači, je to parádní čtení o období, o kterém jsem měl dost chatrné znalosti.

Stavovské povstání bylo bohužel prakticky od samého začátku odsouzeno k neúspěchu. Nám dobře znám Albrech z Valdštejna se totiž zmocnil moravských zemských peněz a spolu s dalším vojenským materiálem je odvezl do Vídně ke králi Ferdinandovi II. Moravští evangeličtí stavové tak byly prakticky hned na počátku odboje zbavení hotovosti, za kterou by si jinak najímali žoldnéřské vojsko. Viz. citace:

9.května 1619
Netajíme tehdy před V.kr.Mtí ve vší poddaností toho, předně kterak nejvyzší z Valdštejna, kterému sme pro ochranu vlasti milé regiment náš lidu pěšího svěřili, zapomenouce se nad slovem svým, lid ten s nejvyzším svým lejtenambtem Lickem a některými hejtmany ven z země o své ujmě jest vyvedl, do peněz našich zemských sáhl, nás obloupil a do 96 tisíc s dobrým dílem válečné municí a prachu pobral a ven vyvezl, s nímž i nejvyzší z Náchodu s jedním tisícem koní se strhnout a spolčiti, a tak kdyby opatrování pána Boha nebylo a poctiví rytířští lidé vyzší a nizší, pefelishaberové a underrejtaři jeho, vyrozumvše jeho zlé intenci, nebyli skoro splátkem obrátili, všechen ten lid náš z země vyvésti, nás obnažiti a snad týž lid na záhubu nás stavův a obyvatelův markrabství tohoto, též manželek, dítek a statečkův našich, zase obrátiti chtěli....
Documenta bohemia bellum tricennale illustrantia II, s.119, č.315.

Kardinál Dietrichštejn psal králi Ferdinandovi již 6.května 1619 dopis, v kterém kritizuje Valdštejnův neuvážený krok. Podle jeho názoru tímto skutkem Valdštejn jen přiléval olej do ohně jak ke škodě celé záležitosti, tak i krále. Vedle Valdštejna se této akce účastnil i jeho věrný druh Adam Lev Licek z Riezemburka (na Moravě vlastnil hrad Pernštejn), který ale již v březnu 1620 padl ve službách císaře v bojích proti českému povstání v Rakousích. Rovněž další Albrechtův druh Jiří z Náchoda, zeť Karla st. Z Žerotína, byl původně roku 1615 vzat do moravských vojenských služeb (současně s Valdštejnem a Petrem Sedlnickým). Stejně jako Valdštejn a Licek, rovněž i on záhy zradil.

PS: Pátrač by to už mohl vydat knižně:-))) hmmm?

miroslavkačer - s tou pokladnou je to fakt. Našel jsem to ledaskde, ale nikde než zde: Fiala Jiří, a kolektiv, Olomouc ve víru válek – od počátků do zrušení olomoucké pevnosti, Olomouc, Sprint, 2009, strana 36 jsem nenašel, že tyto peníze na základě dopisu který cituješ, císař moravským stavům vrátil.

Takže otázka financí to nebyla. Byla to spíše otázka toho, že moravské stavy nebyli v pohledu na tuto akci sjednoceny. To vrácení finací je pravdivý skutek.

Zemakt: jsem nadšen, ta kobyla i ten nástroj zkázy jsou skvělým doplňkem mého neumělého snažení. Pokud kdokoliv něco zajímavého víte a nebo máte v počítači, dejte to sem.

Kolegové děkuji.

Pane kolego-pošušňal jsem si.Ne se vším a ne na 100% souhlasím, ale stálo to za počtení.

Předně se mi líbí rozdíl v uchopení věci. Pro mne byly bitvy zrcadlem procesů v politice a společnosti. Pro Tebe naopak. Krásná "křížová palba" na jedno téma

pokud to chápu dobře - u Dolních Věstonic velel stavovskému vojsku plukovník Fridrich z Tiefenbachu.. na Bílé Hoře byl už plukovník Tiefenbach ve službách císaře. Je to ten samý člověk co jen změnil prapor, příbuzný nebo shoda jmen?

Jen jsem se co nejlépe zhostil zadaného problému - na politiku a společnost jsi zde Ty. Já zůstal u bojů a vojáků. A jsem zvědavý s čím nesouhlasíš. Nezapoměň mi to až se po noční vyspíš napsat, ať se můžeme pořádně pohádat.

Ukážeme Palbě svoji druhou, horší tvář

Tak jó, píšu:

Nejdřív jen doplnění. Odhady početních stavů šlechty v té dobe se různí. Za rozumné lze považovat číslo někde mezi 25´000 a 50´000, a to vč.rytířstva a nízké šlechty. Je ovšem pravda, že rody mluví vždy jednotným hlasem. Je lhostejno, zda ten udává rada (zjednodušeně-schůze hlav rodin rodu) nebo má dominantní postavení hlava rodu. Postoj rodu pak vždy přednáší jen 1 k tomu určený zástupce. Potud platná ona úvaha o +/- 1´700 šlechticích.

***

Jinak-ono bělohorské období bylo právě časem, kdy se lámal chleba. Vyextrahujeme-li ze stavovského rámce právě šlechtu, pak se dostáváme k jádru pudla. Byly zde frakce, kterým vyhovovala spolupráce s městy, měšťany a (u nás-v našich podmínkách, tím pádem a alespoň rámcově) i s vladařem-panovníkem. Na 2.str.stáli stoupenci šlechtické republiky, kteří namnoze opravdu měli Tebou popisovaný postoj k "prostému" lidu. Naštěstí ti 2.prohráli ( i proto u nás dochází k takovému rozvoji poddanských měst). Paradoxem je, že jsme ztrávili +/-100 let (od 1918) pláčem právě za touhle 2.skupinou. Ti-co stáli pod císařskými (t.j.vítěznými) prapory se stali vítězi mimochodem PRÁVĚ proto, že byli připraveni spolupracovat.

Další paradox je, že "absolutní nadřazenost" šlechty převládla ve F (o generaci později-za Ludvíka XIV.). Dopadlo to tam, tak-jak to dopadlo. Dnešní F svou šlechtu zbožňuje (i pro mne) až nepochopitelným způsobem ...

Johan - jak nemám rád historii o "jevech", "teoriích" a dalších podobných věcech radší mám historii o lidech tak tady se dá skutečně říct, že změna směrem k "etatizaci" a koncetrování moci k jedné osobě je typická pro 17. století obecně. Snaha Habsburků v době po Bílý hoře vlastně jen kopíruje situaci jinde, resp ve Francii.

V podstatě je zvláštní, že se z nijak významné vojenské porážky (či chceteli vítězství) stala tak významná porážka (vítězství) náboženskopolitická.

Žádný rozpor. Ono ani nic jiného nezbývalo, zvláště tváří v tvář "Turkovi". Mě tady fascinuje něco trochu jiného. Dá se říci, že "anachronismus" či, potažmo, zachování opaku.

Tedy, po Bílé hoře, mohl Hbsb. dům opravdu jít cestou absolutismu, plné centralisace a pohlcení českých zemí. Tedy (a vím, že se opakuji) cestou jejich uplné likvidace v právním, politickém, správním i faktickém slova smyslu. Navzdory tomu jsou zachovány zemské instituce, správa i státnost. Stavovská společnost není likvidována (ještě dlouho není likvidována). Jen bylo důrazně vytyčeno (mimochodem, ano, přesně jako ve F), že nadále bude zájem státu neopomíjitelnou prioritou. Avšak o potlačení ?naší? (v 17.st.možná předčasné ztotožnění se ... ) společnosti, či o její likvidaci, se rozhodně mluvit nedá.

t.hajek- je to tak. Fridrich z Tiefenbachu jinak dobrý stratég a osobně statečný voják z počátku sloužil pod moravskými stavy. V Bitvě na Bílé hoře potom už byl u císařských. U moravských stavů to bylo velmi časté. Domnívám se, že to bylo dáno celkovou vlažností moravských stavů k rebelii a také tvrdým postojem moravské církve vedené Františkem Serafinským z Ditrichštejna, kardinálem a olomouckým biskupem.

Johan - nevím, jestli si rozumíme. Já jsem uvedl počet stavů na několik stovek tedy přesněji na 800 až 1000. Myslím si, že stavy nebyly tvořené veškerou šlechtou, duchovenstvem a měšťany. Takže sice šlechty sakum pikum mohlo být klidně i půl milionu ale podíl na stavovských právech přímo jich mělo jen relativně málo. Jestli jich bylo Tebou uváděných cca 1700 je tedy celkově jedno. Pořád to byl nepatrný vzorek celkové populace Zemí Koruny české. Takže ve sporu nejsme.

Takže vzhledem k tomu, že jsi v další časti nenapsal nic kontroverzního se pohádat nemůžeme a tedy svoji horší tvář Palbě neukážeme. Musíš se víc snažit.

Pátrač píše:miroslavkačer - s tou pokladnou je to fakt. Našel jsem to ledaskde, ale nikde než zde: Fiala Jiří, a kolektiv, Olomouc ve víru válek – od počátků do zrušení olomoucké pevnosti, Olomouc, Sprint, 2009, strana 36 jsem nenašel, že tyto peníze na základě dopisu který cituješ, císař moravským stavům vrátil.

Pátrači, nevíš prosím kdy mělo k tomu vrácení peněz dojít? A pokud je císař vrátil, tak skutečně v plném rozsahu?

To první mělo být jen doplnění. Tedy určitě ne spor. Pakliže zkusím věc "Palbákům" ještě trochu přiblížit, tak jde o to, že veškerá čísla v této době jsou, v podstatě, jen odhady. Více, či méně, validní. Navíc, to-že měl někdo právo účasti na zasedání Stavovského shromáždění ještě neznamená, že se ho také účastnil.

Teď ten spor. Samozřejmě-jsme v éře a společnosti, které jsou hluboce třídní (=ne vždy špatný nápad ). Ale napsal jsi, že šlechta vnímala poddané níže, než koně, na kterých jezdila na lovy. Jistě-pohůnka dobytčat, zemědělského chasníka ... ale tovaryše? Co když byl třeba synem významného cechovního mistra a váženého člena městské rady svobodného (např. královského nebo markraběcího) města? Nezanedbatelná část "bělohorského sporu" byla právě ( i ) o tom, jak bude nahlíženo na onen třetí stav. A postoj šlechty se silně různil

Ale zase ... Když uvážím vlastní původ ... bude-li se ve Vltavě topit městský radní hl.města Prahy a můj pes; inu-hádejte koho půjdu zachraňovat a komu při tom klidně (ba-i bez výčitek) stoupnu na hlavu Možná bych, pro tu dobu, měl víc pochopení, než jsem si myslel

No dobře Johane. Stejně si myslím že mé povšechné hodnocení merita vztahu stavy proti plebsu je správný.

Jinak kolegové zjistil jsem, že systém nepustil celou kapitolu, která končí obléháním Brna. Proto jsem chybějící čast implantoval do poslední kapitoly. Tak se na to podívejte, to Brno je dost zajíamvé.