Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 560
Podunají
• Langobardé se dynasticky spojili s Franky
Ovládnutí Itálie římskou říší se negativně projevilo na vztazích mezi Langobardy a císařem Justiniánem. Nedůvěřivý langobardská král Audoin se cítil ohrožen svým mocným sousedem, který nyní pevně ovládal celý Apeninský poloostrov a sousední Ilýrii, a s nelibostí sledoval, jak se Konstantinopol paktuje s jeho úhlavními nepřáteli Gepidy. Proto hledal podporu u Franků, s nimž se kolem roku 560 účelově spojil prostřednictvím sňatku svého syna Alboina s Chlodoswinthou, dcerou franského krále Chlothara I. a královny Ingundy.
Langobardi - (název podle Bardengau u Lüneburku) jsou obvykle řazeni k tzv. polabským Germánům, i když se někdy o jejich pravlasti mluví v souvislosti se Švédskem. Pokud by byla jejich pravlastí Skandinávie, byli by to příbuzní Herulů a jednalo by se tak o boj dvou pokrevních příbuzných. Nicméně první písemné zprávy o Langobardech hovoří v souvislosti s dolním tokem Labe, kde žili usazeni po několik set let a řadíme je tak mezi západogermánské kmeny. Velikostí se Langobardi (též nazývání dlouhovousí) nemohli řadit mezi početné kmeny, ale jejich zásah do dějin Evropy byl významný. Již v době markomanských válek v roce 166 drancovali římské Norikum. Na přelomu 4. a 5.století se posunuli proti proudu Labe hlouběji do vnitrozemí. Když pak v roce 488 zanikla říše Rugiů [5], využili Langobardi uvolněných území a obsadili je. Jejich novým domovem se tak stalo území dnešního Rakouska. Nově příchozí (za krále Tata) se snažili zabírat kolem sebe i další území, která by je hospodářsky lépe uživila, ale narazili na odpor bojovných Herulů.
• Smrt langobardského krále Audoina
Někdy v letech 560 – 565 Audoin zemřel a „na přání všech“ usedl na trůn jako desátý langobardský panovník Alboin. Přibližně v této době odešel ze světa i největší Audoinův soupeř gepidský král Thorismund a na trůně jej vystřídal jeho syn Kunimund. Staré nepřátelství mezi oběma národy opět propuklo v plné síle, ale za života císaře Justiniána (†565) k otevřenému konfliktu ještě nedošlo.
Franská říše
• Vražda prince Chramna
Po čtyřech letech bojů o trůn kapituloval franský princ Chramn před svým otcem králem Chlotharem I. a byl vzat na milost. Klid však nepanoval dlouho, Chramn opět pozvedl zbraně a spojil se s nepřátelskými Bretonci. Frankové je však porazili v bitvě u Relec a na útěku zabili bretaňského vévodu Conobra (Conomor, Chonoober). „Také Chramn hodlal utéci, maje na moři připravené lodě; ale protože chtěl ještě zachránit manželku a dcery, byl obklíčen otcovým vojskem, zajat a spoután. Když to pak oznámili králi Chlothacharovi, vydal rozkaz, aby jej s manželkou a dcerami upálili. Zvřeli je tedy do chatrče jakéhosi chudáka, natáhli Chramna na lavici a osuškou jej zardousili. A potom jemu i jeho manželce a dcerám nad hlavou domek zapálili a tak přišli všichni o život.“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)
• Smrt krále Chlothara a nástup nových vládců
Král Chlothar se vrátil z lovu v lese u Cuise na svůj statek v Compiegne již s horečkou a jeho zdravotní stav se zhoršoval tak rychle, že k sobě povolal své syny Gunthramna, Chariberta, Sigiberta („Zářivější vítězství“) a Chilpericha jako zákonné dědice říše. V jejich přítomnosti po čtyřiceti pěti letech vlády i zemřel (25. 11. 560/29. 11. 560/říjen až prosinec 560/určitě však v období od 28. nebo 29. 11. 560 do 19. 3. 561) a jeho tělo bylo s velkými poctami převezeno do Soissons a zde pohřbeno v kostele sv. Medarda. Bratrům však shoda nevydržela dlouho – Chilperich, králův nejmladší syn z manželství s Arnegundou, ve snaze strhnout veškerou moc na sebe obsadil hlavní město Paříž, zmocnil se otcova pokladu a šlechtu násilím nebo dary přiměl ke složení přísahy věrnosti. Jeho pokus o uchvácení moci však nevyšel – jeho nevlastní bratři, synové královny Ingundy, jej z Paříže vyhnali a vynutili si zákonné dělení říše, které pak proběhlo relativně hladce.
Sigibert I. dostal Austrasii, kraj Auvergne, území východně od Rýna a jižně od Dunaje, část Akvitánie a Provence. Charibert I. získal území okolo Paříže, kdežto jeho bratr Gunthramn bude kralovat na území mezi Loirou a Rhônou v Burgundsku včetně Orleánsu, který si vybral za svoji metropoli. Jako náhradu za města na Loiře západně od Orleánsu obdržel Sens, Auxerre a Bourghes. Zdrojem konfliktů je rozdělení Provence, se kterým jen nerad souhlasil. Z této hospodářsky důležité provincie ovládl Arles, kdežto Sigibert Marseille. Všichni tři Ingundiny synové tedy dostali rovnocenné části otcovy říše. Na poraženého Chilpericha I. zůstalo relativně nejmenší území Neustrie s hlavním městem Soissons. Ambiciózní panovník samozřejmě nemohl být spokojen a ve snaze rozšířit své teritorium zaútočil proti nejmladšímu nevlastnímu bratru Sigibertovi.
• Smrt St. Clouda
Franský princ Chlodovald (St. Cloud), syn krále Chlodomera, který jediný unikl vraždění roku 531, umírá v klášteře jako klerik. Později bude prohlášen za svatého.
Itálie
• Místodržící Narses již kontroluje celý poloostrov
V letech 558 – 560 udusil císařský místodržící Narses poslední ohniska gótského odporu v Itálii a přivedl pod svrchovanost Konstantinopole Ligurii, Istrii a velkou části Venetie, přičemž nejdéle odolával východ této provincie. Císařské armády napadaly i města v severní Itálii dosud ovládaná Franky a postupně je obsazovaly, aniž se králi Chlotharovi, zaměstnanému povstáním Sasů a Durynků a uzurpací syna Chramna, podařilo zorganizovat jejich účinnou obranu. Chlothar tedy stáhl svoje jednotky do Alp a jejich předhůří a ještě před svojí smrtí (+561) hledal pomoc a spojenectví u Langobardů.
• Papež píše Sapaudovi
Papež Pelagius v dopise napsaném někdy v letech 558 – 560 a adresovaném metropolitovi Sapaudovi v galském Arles kritizuje přežitek, který dokonce nazývá zločinem: slyšel prý, že v Galii se souhlasem kněží vyrábějí figurky z těsta a křesťanům z nich rozdělují oči, uši, ruce a různé jiné části těl. Šlo asi o magii uzdravování, kterou se zabýval již roku 578/585 koncil v Auxerre. Pelagiovi však asi bylo nejvíce proti mysli rozdělování figurek z těsta přímo některými křesťanskými kněžími.
• Založení kláštera v Poitiers
Manželka krále Chlothara sv. Radegunda zakládá klášter Sv. Kříže u Poitiers.
Římská říše a Orient
• Odražení barbarských invazorů
Začátkem roku 559 přešly hordy bulharských Kutrigurů (Protobulharů) a Slovanů zamrzlý Dunaj a na území říše se rozdělily. Jedni se dostali až k řeckým Thermopylám, kdežto druzí pronikli na poloostrov Galipoli, aby pak byli zastaveni u Dlouhých hradeb mladým důstojníkem, pocházejícím z rodného města císaře Justiniána Tauresia. Nejnebezpečnějších však bylo sedm tisíc mužů chána Zabergana, kteří se objevili před branami Konstantinopole. Císař Justinián neměl na obranu metropole vůbec žádné vojáky, a proto si vzpomněl na svého osvědčeného vojevůdce Belisara. Tomu se podařilo naverbovat armádu, jejíž jádro tvořili jeho veteráni – pouhé tři stovky jezdců a několik tisíc pěšáků. S nimi pak roku 560 Huny ve své poslední bitvě porazil, nesměl je však pronásledovat. Vděku se však za své vítězství nedočkal – jakmile bezprostřední nebezpečí pominulo, císař jej odvolal, nechal odejít do ústraní a velení se ujal sám.
Zprávy, že Justinián posiluje svoji dunajskou flotilu barbary zneklidnily, takže byli ochotni přijmout peníze a podepsat mír, v němž se zavázali k odchodu za Dunaj. Na druhém břehu však byli napadeni svými starými nepřáteli Utrigury, které k útoku nalákala nejenom jejich kořist, ale i politika Konstantinopole. Kutriguři zaútočili ještě jednou roku 562, pak je ale i s Utrigury smetli jako spojenci říše Avaři.
Předpokládaný pohyb Slovanů kolem roku 500 při Stěhování národů
Další problémy na obzoru
Avaři, kteří pod tlakem Turků ustoupili na západ, se kolem roku 560 objevili u dolního Dunaje. V severní Besarábii pak napadli slovanské Anty.
• Smrt Prokopia z Kaiseraie
Roku 560/561 zemřel historik a bývalý důstojník štábu císařského vojevůdce Belisara Prokopios z Kaisareie, autor Knihy o válkách (Hyper ton polemon logoi)
Byzantský historik Prokopios Kaisareie žijící v 6.století, nám po sobě zanechal řadu vynikajících děl, mezi která řadíme i Války s Góty, v nichž až do neuvěřitelných podrobností popisuje tento dlouholetý vleklý spor, který prakticky celou Itálii vylidnil. Válka probíhající v první polovině 6. století a trvající devatenáct let zdecimovala Apeninský poloostrov, přinesla hospodářský i kulturní rozvrat a stála nemálo lidských životů. Ke konci konfliktu bychom již mohli mluvit o genocidě páchané Byzantinci, nebo jak sami sebe nazývali Římané, na Ostrogótech. Jak sám Prokopios ve svém díle poznamenal, císař ke konci války byl na jméno Gót/Ostrogót přímo alergický a jen pouhé vyslovení jej přivádělo k šílenství. Svým způsobem o prudkosti bojů svědčí i četná výměna na ostrogótském královském stolci, kdy během válečných let se ve vedení říše vystřídalo šest panovníků. Za obrovských lidských i materiálních ztrát se nakonec Itálie ocitla v rukou konstantinopolského imperátora. Ovšem za jakou cenu? Císařská pokladnice zela prázdnotou a císař sám mrhal časem, na místo, aby se věnoval záležitostem Impéria a upevňováním jeho moci a hranic. A co následovalo po císařově smrti? Všechna ta vyložená námaha přišla vniveč, protože pár let po císařově smrti se Itálie stejně dostala do jinách rukou, kteréji dále vládly namísto Byzantinců. Sen o znovuobnovení Římského Impéria se tak brzy rozplynul. Prokopiovo dílo je pro nás středo evropany zajímavé i z jiného hlediska. Jako jedno z dobových děl nám podává důkazy přítomnosti Slovany ve střední Evropě a na dolním toku Dunaje krátce po jejich příchodu během procesu stěhování národů.
Perská říše
• Konec říše Hefthalitů
V letech 557 – 561 zasadil perský král Chosroes I. a jeho spojenečtí Turkité (Turci) poslední ránu skomírající říši Hefthalitů (Bílých Hunů). Turkité se poté vydali na západ a rychle postupovali v avarských stopách. Avaři pod jejich tlakem vyklidili východočernomořské stepi a ve zničujícím tažení pronikli až východním hranicím říše na Dunaji. Oslabení Sabirové se pak bez většího odporu podřídili nové turecké moci, jak vyplývá z Menanderem zachycené výhružné řeči jednoho z tureckých vládců Turxatha (toto jméno je nejspíše titul Türk–šad, vysoká hodnost v turecké hierarchii) k císařovým vyslancům. Turxath ambasadory mimo jiné varoval, že v západních stepích si Turkům dovolili vzdorovat pouze Alani a kmen Unigurů (Onogurů), kteří jsou nyní tureckými otroky.
Hispánie
• Narození sevillského biskupa Isidora
Ve městě Carthago Nova (Cartagena) se narodil Isidor ze Sevilly.
Británie
• Ethelbert se ujímá vlády
Králem Kentu se stal budoucí anglický velekrál (bretwalda) Ethelbert (Æthelbert), první z britských germánských panovníků, který přijal křesťanství. Za manželku měl katolickou dceru franského krále Chariberta I. Berthu.
Rok 561
Franská říše
• Smrt krále Chlothara a nástup nových vládců
Král Chlothar se vrátil z lovu v lese u Cuise na svůj statek v Compiegne již s horečkou a jeho zdravotní stav se zhoršoval tak rychle, že k sobě povolal své syny Gunthramna, Chariberta, Sigiberta („Zářivější vítězství“) a Chilpericha jako zákonné dědice říše. V jejich přítomnosti po čtyřiceti pěti letech vlády i zemřel (25. 11. 560/29. 11. 560/říjen až prosinec 560/určitě však v období od 28. nebo 29. 11. 560 do 19. 3. 561) a jeho tělo bylo s velkými poctami převezeno do Soissons a zde pohřbeno v kostele sv. Medarda. Bratrům však shoda nevydržela dlouho – Chilperich, králův nejmladší syn z manželství s Arnegundou, ve snaze strhnout veškerou moc na sebe obsadil hlavní město Paříž, zmocnil se otcova pokladu a šlechtu násilím nebo dary přiměl ke složení přísahy věrnosti. Jeho pokus o uchvácení moci však nevyšel – jeho nevlastní bratři, synové královny Ingundy, jej z Paříže vyhnali a vynutili si zákonné dělení říše, které pak proběhlo relativně hladce.
Sigibert I. dostal Austrasii, kraj Auvergne, území východně od Rýna a jižně od Dunaje, část Akvitánie a Provence. Charibert I. získal území okolo Paříže, kdežto jeho bratr Gunthramn bude kralovat na území mezi Loirou a Rhônou v Burgundsku včetně Orleánsu, který si vybral za svoji metropoli. Jako náhradu za města na Loiře západně od Orleánsu obdržel Sens, Auxerre a Bourghes. Zdrojem konfliktů je rozdělení Provence, se kterým jen nerad souhlasil. Z této hospodářsky důležité provincie ovládl Arles, kdežto Sigibert Marseille. Všichni tři Ingundiny synové tedy dostali rovnocenné části otcovy říše. Na poraženého Chilpericha I. zůstalo relativně nejmenší území Neustrie s hlavním městem Soissons. Ambiciózní panovník samozřejmě nemohl být spokojen a ve snaze rozšířit své teritorium zaútočil proti nejmladšímu nevlastnímu bratru Sigibertovi.
• Král Gunthramn potvrdil burgundský zákoník.
• Slované obsazují Meklenbursko.
Itálie
• Poslední ostrogótský hrabě poražen
Ostrogótský hrabě Widin z Brescie se vzepjal k poslednímu ozbrojenému odporu proti římské říši, utrpěl však porážku a jeho revolta byla potlačena. Dlouhotrvající válka, obrovské ztráty na životech a deportace na východ zlomili vůli Ostrogótů k dalšímu odporu; Itálie byla definitivně pacifikována a stala se císařskou provincií.
• Změna na papežském stolci
Dne 4. 3. zemřel papež Pelagius I. a 17. 7. nastoupil na uvolněný římský biskupský stolec se souhlasem císaře Justiniána Jan III. (Catelinus), syn senátora a provincionálního místodržitele.
• „Církev v severní Africe, Hispánii a Galii se sjednotila v odporu k východním doktrínám.“
Římská říše
• Konec římsko–perské války
Římský vyslanec Petr podepsal s vyslancem perského krále Chosroea II. Izedhem Gušnapem (Gushnap) mír na 50 let, čímž ukončil vojenský konflikt mezi oběma mocnostmi, vlekoucí se již od roku 540. Peršané se zavázali k vyklizením Laziky (východního pobřeží Černého moře), za což se jim mělo dost ročního tributu 420 liber zlata. (Bylo to sice hodně, ale např. císař Anastasios platil Persii celých 500 liber.) Zlato měli dostat Peršané na sedm let dopředu, osmý rok pak na další tři roky a pak už se mělo platit v ročních intervalech. Justiniánova politika uplácení nepřítele sice nebyla populární, ale válka by vyšla podstatně dráže a zlato se stejně na území říše prostřednictvím obchodu vracelo. To však nic neměnilo na faktu, že císař svými válkami a nákladnými stavbami zemi těžce zadlužoval. Ke konci své vlády však již byl zcela zaujat pouze teologickými problémy a narůstající finanční krizi nevěnoval pozornost.
• Konec římsko–perské války
Přes tvrdou ránu, kterou byl roku 540 pád syrské Antiochie (Antakya, Turecko), přes tuto největší katastrofou Iustinianovy vlády, nesrovnatelnou s jakýmkoli neúspěchem ve válce proti Gótů nebo se škodami na Balkáně způsobenými loupeživými nájezdy severních barbarů, přes počáteční těžkosti způsobené početní slabostí římské armády se ve vyčerpávajícím zápase s Persií postupně projevila převaha římských zbraní i obratnost císařovy diplomacie. Iustinianus nakonec uzavřel s Persií mír, přičemž dosáhl svého hlavního cíle – ovládl důležitý kavkazský region Laziku ležící v dnešní Gruzii při východním pobřeží Černého moře, jejíž držení východním Římanům umožňovalo dobrou kontrolu dění ve stepních oblastech severně od Kavkazu a Sasánovcům zatarasilo cestu v jejich snaze proniknout k Černému moři a navázat spojení s císařovými nepřáteli v jihoruských stepích nebo po moři napadnout samotnou Konstantinopol.
Daň za vítězství Iustinianových vojevůdců byla tíživá, říše byla nucena rozptýlit své, již tak nedostatečné vojenské síly, aby kontrolovala a chránila dobytá území, finanční zdroje státu byly zcela vyčerpány ohromnými válečnými náklady, a navíc poloprázdnou státní pokladnu ruinoval pravidelný roční poplatek ve výši 30.000 zlatých nomismat, placených perským králům údajně jako příspěvek na údržbu fortifikací v kavkazských průsmycích a jako odškodné za ztrátu Laziky; veliké sumy pohltily také úplatky a dary pro vládce barbarských kmenů, jimiž Iustinianovi diplomaté získávali spojence či si vykupovali mír na hranicích, kde se již nedostávalo prostředků k vojenské obraně. Touto oblastí byl především Balkán.
• Smrt Prokopia z Kaiseraie
Roku 560/561 zemřel bývalý důstojník štábu císařského vojevůdce Belisara a historik Prokopios z Kaisareie, autor Knihy o válkách (Hyper ton polemon logoi).
• Zřejmě již roku 561 dosáhly avarské hordy dolního toku Dunaje.
Perská říše
• Konec říše Hefthalitů
V letech 557 – 561 zasadil perský král Chosroes I. a jeho spojenečtí Turkité (Turci) poslední ránu skomírající říši Hefthalitů (Bílých Hunů). Turkité se poté vydali na západ a rychle postupovali v avarských stopách. Avaři pod jejich tlakem vyklidili východočernomořské stepi a ve zničujícím tažení pronikli až východním hranicím říše na Dunaji. Oslabení Sabirové se pak bez většího odporu podřídili nové turecké moci, jak vyplývá z Menanderem zachycené výhružné řeči jednoho z tureckých vládců Turxatha (toto jméno je nejspíše titul Türk–šad, vysoká hodnost v turecké hierarchii) k císařovým vyslancům. Turxath ambasadory mimo jiné varoval, že v západních stepích si Turkům dovolili vzdorovat pouze Alani a kmen Unigurů (Onogurů), kteří jsou nyní tureckými otroky.
Hispánie
• Konverze Svébů ke katolicismu
Po jedenácti letech přesvědčování se zřekli hispánští Svébové ariánské formy křesťanské víry a přestoupili ke katolictví.
• Konverze Svébů ke katolicismu
Na prvním bragském koncilu 1. května roku 561 napadli svébští biskupové priscilianismus a odmítli ariánství.
Rok 562
Římská říše
• Příchod Avarů do Evropy
V Konstantinopoli se objevili vyslanci Avarů, kteří požadovali odstoupení Malé Skýthie (Dobrudža, Rumunsko). Dále projevili i zájem o zbraně z říšských zbrojíren, s nimiž měli v úmyslu podrobit si místní Anty a podnikat nájezdy na římský Balkán. Císař Justinián nejdříve souhlasil a za výzbroj přijal úhradu. Pak ale Avary poručil uvěznit a zbraně jim odebrat. V očekávání války posiloval oddíly pohraniční stráže a přijímal i další opatření, která měla nepříteli zabránil v přechodu Dunaje. Nakonec však uzavřel s kočovníky za poplatek spojenectví, čímž odklonil jejich agresi směrem na západ.
Avaři vyrazili z Přičernomoří a postupovali podél Dněstru, na jehož horním toku narazili na slovanské Duleby a Chorvaty, které uvedli do pohybu do Čech, Pannonie a do alpských oblastí. Avarští jezdci pronikli až do franského Durynska, kde se jim postavil na odpor austrasijský král Sigibert I. Jeho nevlastní bratr neustrijský panovník Chilperich I. toho využil a ve snaze rozšířit své vlastní území obsadil některá austrasijská města.
• Příchod Avarů do Evropy
Kolem roku 562 se Avaři po bojích proti Antům sídlícím severně od Černého moře a východně od karpatského oblouku mezi Dněstrem, Dněprem a dále na východ až k Azovskému moři dostávají až k dolnímu Dunaji a žádají na Konstantinopoli provincii Scythia minor jižně od dunajské delty odpovídající zhruba dnešní Dobrudži. Císařská diplomacie se však snaží využít nově příchozí nomádské etnikum ve svůj prospěch a nasměrovat je proti Langobardům. Císař Iustinianus I. jim nabízí sídla v dnešní Slavonii západně od Bělehradu, to znamená tehdejší provincii Pannonia secunda (Sirmiensis), předtím již v letech 546/547 předanou Langobardům.
Je těžké odhadnout, kolik Avarů přišlo roku 562 do karpatské kotliny. Jisté však je, že během své cesty ze Střední Asie severně od pouště Gobi směrem na západ se k nim totiž připojovaly další kmeny turkotatarského, mongolského či dokonce ugrofinského původu a zlomky a součásti různých kmenových skupin a etnik sídlících při Kaspickém moři a v Povolží jako byli bulharští Utiguři, Kutriguři a Onogurové. Na základě písemných pramenů se usuzuje, že do Evropy dorazily 2 tümeny (vojenské oddíly) Avarů o asi 20 000 příslušnících spolu s 2 tümeny Kutrigurů a Utigurů a dalším tümenem skládající se z různých kočovnických elementů. Někdy na konci 6. století se k nim ještě přidal další tümen skládající se z příslušníků různých kmenů utíkajících z východu před Turky. Celkový počet nově příchozích do karpatské kotliny je tak odhadován na zhruba čtvrt milionu lidí, což dokládají údaje z písemných pramenů přelomu 6. a 7. století uvádějící počet jízdních bojovníků kolem 50.000. To jsou však s největší pravděpodobností – tak jak to bývá ve středověkých pramenech obvyklé – počty značně přehnané a střízlivější prameny mluví o 50.000 nomádech,z nichž samotní Avaři mohli tvořit nanejvýš necelou jednu polovinu, řekněme takových 20.000 lidí.
K těmto nově příchozím se však přidaly i zbytky Langobardů a poražených Gepidů, kteří zde zůstali a neodtáhli roku 568 se svými soukmenovci do Itálie. Gepidé jsou taky spolu se Slovany, žijícími nejdříve již od přelomu pátého a šestého století v karpatské kotlině a začleněnými do kaganátu, připomínáni písemnými prameny při pozdějších avarských nájezdech na území impéria. Do kaganátu jsou také včleněny i další etnické skupiny obývající do té doby Potisí a Podunajsko. Na územích původních římských provinciích Pannonia prima, Valeria a Pannonia secunda se Savií mezi Drávou a Sávou zastihli Avaři i zbytky romanizovaného obyvatelstva. Právě oni mohli hrát v rámci kaganátu zprostředkovatelskou úlohu a předávat staré antické tradice,poznamenané ovšem avarským vkusem, módou a svérázem, dále na sever.
Ještě roku 562 podnikli Avaři či jejich ozbrojené skupiny prvý nájezd na franskou říši a v tomto případě to asi nebyla císařova diplomacie, jež by je orientovala tímto směrem, ale sám kagan Baian († 602?). Ten se tímto způsobem snažil nabýt dalšího patřičného věhlasu jako vůdce i vládce Avarů a ještě více se proslavit na válečném poli. Jednoznačně se to však prokázat nedá. Hordy nomádů se patrně přehnaly územím severně od karpatského oblouku až k Labi, které v tomto období tvořili východní hranici franské říše, ale austrasijský král Sigibert I. (561 – 575) je tehdy pravděpodobně někde v Durynsku porazil.
S těmito avarskými taženími a předpokládaným tažením nomádů oblastmi severně od karpatského oblouku spojují někteří badatelé také přesuny částí několika východoslovanských kmenových uskupení na jihozápad a západ (2. slovanská osidlovací vlna). Při jejich průchodu Volyní a oblastmi na horním Prutu, Dněstru, Západním a Jižním Bugu měl střet se zdejším slovanskými Charváty a Dulěby způsobit rozptýlení útržků těchto původně východoslovanských kmenů do různých oblastí Západních a Jižních Slovanů, mimo jiné také Charvátů do prostoru východočeského a Dulěbů do Čech jižních, oblasti západně od Blatenského jezera a na střední Mur u Radkersburgu (Štýrsko, Rakousko). Po porážce od Franků roku 562 se Avaři i nadále zdržují severně od dolního Dunaje, a to formálně až do Iustinianovy smrti 11. listopadu roku 565 jako pohraniční foederáti římské říše, sledovaní ale z pravého opevněného římského dunajského břehu se značnou nedůvěrou.
Iustinianovo spojenectví s Avary není možné považovat za krok znamenající vědomé opuštění dlouhodobě osvědčeného modelu rovnováhy moci ve prospěch orientace ne jediného mocného spojence, schopného stabilizovat divoké poměry za severní hranicí impéria. Spíše se zdá, že kalkulace císařské vlády v tomto případě nevyšly. Rychlý mocenský vzestup Avarů totiž neodpovídal již zažitému schématu chování a možností stepních kočovníků, s nimiž se Konstantinopol od konce 5. století stýkala. Z politické situace ponto–kaspických stepí pod vládou Avarů, nezůstal kámen na kameni, a zřejmě již roku 561 dosáhly avarské hordy dolního toku Dunaje. Kagan bajan nežádal pouze pravidelné dávky, které mu Konstantinopol za spojenecké služby ochotně vyplácela, ale také půdu v kutrigurskými nájezdy zdevastované provincii Scythia v dnešní Dobrudži. Iustinianus pochopitelně odmítl a kaganovi nezbylo než tento fakt zatím se skřípěním zubů akceptovat, neboť opevnění dunajské hranice bylo po kutrigurském vpádu roku 559 očividně rozsáhle restaurováno a obsazeno armádou, v jejímž čele stál magister militum per Thracias, císařův synovec Iustin, syn Germanův. Do konce Iustinianovy vlády, ale i poté, v prvních letech vlády Iustina II., tak bedlivá ostraha severní balkánské hranice i plody úspěšných diplomatických zásahů Iustinianovy vlády uchránily římský Balkán dalších katastrof.
• Mír s Persií
557) Není jasné, proč trvalo právě dalších pět let od uzavření posledního příměří, než byla uzavřena řádná mírová smlouva mezi římskou a perskou říší. Možné však je, že se perský král Chosroes stále nechtěl smířit s myšlenkou, že bude muset vyklidit Laziku (Gruzie), což vždy byl kategorický požadavek císaře Justiniána. Teprve roku 562 se na hranicích sešli magister officiorum Petr jako zástupce císaře a Isdigunas jako zástupce Chosroeův, aby se dohodli na podmínkách míru. Vládce Persie požadoval, aby byl mír uzavřen na dlouhou dobu a aby Římané za to, že vyklidí Laziku, mu najednou vyplatili peněžní částku ekvivalentní sumě vyplácené ročně za období třiceti či čtyřiceti let. Petr však na to nechtěl přistoupit a trval na kratší době. Nakonec byl nalezen kompromis: smlouva bude sice platit padesát let a císařská vláda zaplatí Persii ročně sumu třiceti tisíc solidů [18.750 £] na sedm let dopředu a na začátku osmého roku pak na další tři roky. Na perském dokumentu, který dohodu ratifikoval, je uvedeno:
„Božský, dobrý, mírumilovný, úctyhodný Chosroes, král králů, šťastný, zbožný, dobrotivý, jehož bohové obdařili velkým bohatství a velkým impériem, obr nad obry, jenž byl stvořen k obrazu bohů, Justiniánovi Caesarovi, našemu bratru.“
Po tomto úvodu král souhlasí s odstoupením Laziky Římanům. Další články jsou pak následující:
1. Persie se zavazuje bránit Hunů, Alanům a dalším barbarům v průchodu průsmyky středního Kavkazu, aby nemohli pustošit římské území, zatímco Římané nepošlou svoji armádu do této oblasti ani nikam jinam na území perské říše.
2. Mír se týká i saracénských spojenců obou států.
3. Římští i perští obchodníci pak musí s jakýmkoliv zbožím obchodovat jenom na předem určených místech, kde jsou umístěny celnice [Dubois (Dvin, Arménie), Callinicum (Rakka, Sýrie) a Nisibis (Nusaybin, Turecko)] a na žádných jiných.
4. Velvyslanci obou států dostanou privilegium moci používat služeb státní pošty a jejich zavazadla nebudou proclívána.
5. Saracénští nebo i jiní obchodníci nesmí dopravovat ani do jedné země zboží podloudně odlehlými cestami. Daras (Dara, Turecko) a Nisibis jsou pak jmenovány jako dvě velká emporia, kde mohou barbaři prodávat své zboží.
6. I nadále není stěhování jednotlivců z území jednoho státu na území druhého státu dovoleno, ale kdokoliv během války dezertoval, může se vrátit, jestliže si to přeje.
7. Spory mezi Římany a Peršany mají být řešeny – jestliže se žalující a žalovaný nedohodnou – výborem lidí, kteří se sejdou na hranicích v přítomnosti římského a perského guvernéra.
8. Aby předešly neshodám, zavazují se oba státy neopevňovat města poblíž společné hranice.
9. Žádný stát nebude pustošit ani útočit na území kmene nebo národa podřízeného státu druhému.
10. Římané se zavazují neumisťovat do Darasu velkou posádku a také k tomu, že zde nebude sídlit magister militum per Orientem; a jestliže nějaká škoda vznikne na perské půdě poblíž tohoto města, guvernér Darasu zaplatí náhradu.
11. V případě nějakého zrádného jednání – ovšem odlišného od otevřeného násilí –, které by ohrožovalo mír, sejdou se na hranicích soudci, aby věc vyšetřili.
12. Prokletí ať na sebe přivolá ta strana, jež poruší mír.
Samostatná dohoda pak zajišťovala perským křesťanům náboženskou svobodu a tolerovala jejich způsob pohřbu. Křesťané tak byli chráněni před pronásledováním perských mágů, na druhou stranu se jim zakazovalo křtít nové členy.
Když oba vládcové dohodu svými podpisy stvrdili, dva jejich velvyslanci ji přeložili každý do své řeči. Řecký text pak byl zase přeložen do perštiny a perský do řečtiny a obě verze byly pečlivě srovnány. Z každého z nich pak zhotovili kopii, originály pak velvyslanci a jejich překladatelé zapečetili. Petr pak dostal zapečetěnou perskou verzi a nezapečetěnou řeckou verzi, kdežto Isdigunas zapečetěnou řeckou verzi a nezapečetěnou perskou verzi – zajímavá ukázka diplomatického protokolu té doby.
Jeden problém však zůstal nevyřešen. Když se totiž Peršané vzdali Laziky, Římané po nich požadovali, aby vyklidili i malý sousední kraj jménem Suanie. K dohodě však v tomto směru nedošlo a smlouva se Suanií vůbec nezabývala s tím, že se vše bude řešit později. Když ale roku 563 přijel za tímto účelem do Ctesiphonu opět císařův vyslanec Petr, nepřijal král Chosroes jeho názor, že Suanie je součástí Laziky. Během rozhovorů mu však udělal pozoruhodný návrh, aby se její obyvatelé rozhodli sami. Na to ovšem Petr nepřistoupil, což král i musel předpokládat, a jednání tak zkrachovala.
• Spiknutí proti císaři
Ke konci jeho vlády nepanovala s císařem Justiniánem velká spokojenost – v Konstantinopoli byl nedostatek chleba a projevovaly se problémy se zásobováním vodou, což vedlo k růstu pouličního násilí. Koncem roku 562 bylo zosnováno spiknutí, které si kladlo za cíl císaře zabít. Do jeho čela se postavil agyroprates (zlatník a bankéř) Marcellus, což by mohlo naznačovat nespokojenost obchodnických kruhů s nucenými půjčkami a rekvizicemi, kterými se Justinián jen snažil oddalovat hluboké zadlužování země. Spiknutí však bylo prozrazeno a dva důstojníci obvinili na mučidlech ze zrady Belisara, úspěšného vojevůdce ve válkách s Peršany, Vandaly a Góty. Stárnoucí hrdina, který už tak byl v nemilosti, přišel o veškerý majetek a rok byl střežen jako vězeň, což ho psychicky zlomilo.
• Spiknutí proti císaři
Další spiknutí 548) s cílem zavraždit císaře Justiniána bylo odhaleno v listopadu roku 562, přičemž jen stěží by bylo zaznamenáno, kdyby se netýkalo i vojevůdce Belisariuse. Jan Malalas a Theophanes pak uvádějí i jména spiklenců: bankéři Ablabius, syn Miltiadův, Marcellus, Vitus a Eusebius, curator domus divinae Sergius, agyroprates Izák a Belisarův gardista Pavel. Když však jeden z nich neopatrně promluvil před comitou foederátů Eusebiem, došlo k zatýkání, při němž se Marcellus v paláci probodl dýkou. Celou věc pak zkomplikovali dva Belisariusovi stoupenci, kteří před městským prefektem a kvestorem tvrdili, že generál se také spiknutí účastnil. Císař pak nechal svolat zasedání senátu a císařské rady, kde byly čteny výpovědi vězňů. Belisar pak upadl do nemilosti a vůbec se nestavěl na odpor, když měl propustit všechny své ozbrojence. Teprve od července roku 563 mu zase začala být projevována přízeň. Vzhledem k tomu, že celý život byl vůči císaři loajální, je vysoce nepravděpodobné, že by jej zradil teprve na konci svého života. Ale tato jeho pohana tak podnítila představivost lidí, že vznikla legenda, podle níž tento vítěz nad Peršany, Vandaly a Góty prožil poslední dny svého života na ulicích Konstantinopole jako starý a slepý žebrák. Zemřel v březnu roku 565.
• Poslední útok Kutrigurů na impérium
V první polovině 6. století se Bulhaři zformovali do dvou velkých kmenových svazů – západního kutrigurského a východního utrigurského, které významně zasáhly do dějin východních Římanů v závěru vlády císaře Iustiniana, a které známe z děl Prokopia a jeho pokračovatelů. Je zaznamenáno, že roku 562 zaútočili Kutriguři na území říše. Bylo to však naposled, protože Avaři postupující od východu zanedlouho tyto celky rozbili; většina podmaněných Kutrigurů se stala podřízenou jednotkou v rámci avarského kmenového svazu, Utigurové však v určité formě avarskou invazi přečkali,aby se krátce na to dostali do područí starotureckého (turkického) kaganátu expandujícího na východ. vojsko Utigurů v čele s chánem Anagaiem se např. účastnilo turkického dobývání římského města Bosporu na Krymu roku 576.
• Výtržnosti v Konstantinopoli
Další nepokoje jsou zaznamenány k roku 562 a 563 kronikářem Theophanem a bez data Janem Malalasem.
• Dne 26. 12. byl konstantinopolský chrám Hagia Sofia poškozený zemětřesením roku 557 po opravě opět otevřen.
Perská říše
• Král Chosroes ukončil boje s Římany a přesouvá své vojenské aktivity jiným směrem
Mír s Římany z roku 562 uzavřený na padesát let měl pro krále Chosroea stejný význam jako mír pro císaře Justiniána z roku 532. A tak zatímco roku 532 mohl Justinián vrhnout veškeré své síly proti Vandalům, umožnil mír z roku 562 Chosroeovi opustit severozápadní bojiště a přesunout své aktivity na východ a na jih. Ještě v době příměří (557 – 562) zaútočil ve spojení s Turky na své odvěké ephthalitské nepřátele (557 – 561). Podle Tabarího pak ephthalitského panovníka porazil a zabil, zmocnil se jeho pokladů a celou jeho zemi vydrancoval. Ve stejnou dobu pak porazil Chazary, jejich zemi zničil ohněm a mečem a zmasakroval tisíce lidí. Po těchto svých úspěších upřel svoji pozornost na dalekou Arábii a možná i Indii.
Jestliže však chtěl rozšířit vliv své země až do těchto vzdálených regionů, musel napřít tímto směrem veškeré své síly. A proto bylo nutné uzavřít mír s římským rivalem a evakuovat Laziku. Situace v Arábii byla v této době velmi zajímavá… (→570)
Itálie
• Frankové ztratili své poslední opěrné body v Itálii
Roku 562/565 vytlačil císařský místodržící Narses definitivně Franky ze severní Itálie.
Franská říše
• Sigibertovo vítězství nad Avary a vlastním bratrem Chilperichem
Roku 562/563 porazil austrasijský král Sigibert v bitvě u Řezna avarského kagana Bajana a donutil jej k návratu na východ. Pak se obrátil proti svému bratrovi neustrijskému králi Chilperichovi, v bitvě jej rozdrtil a obsadil jak jeho sídelní město Soissons, tak všechna města, jenž mu předtím „odejmul“. Chilperichův syn princ Theudebert byl zajat, vězněn jako rukojmí na statku Ponthion, ale po roce v pořádku a s dary propuštěn.
• Záslužná Řehořova práce začíná
Historik Řehoř z Toursu začal psát svoji Franskou kroniku
