Jak daleko má český voják ke zhroucení?

[#]

link: http://psychologie.cz/jak-daleko-ma-ces ... zhrouceni/
Dám raději i kompletní přepis, kdyby článek časem zmizel, snad to nevadí.



Může se české armádě v Afghánistánu přihodit stejná tragédie jako té americké, jejíž voják vyšel v neděli s útočnou puškou před základnu a spustil bezhlavou palbu do nic netušících civilistů? Ano, může – jakkoliv tím zřejmě popudím mnohé armádní velitele, politiky a možná i blízké vojáků, kteří v Afghánistánu působí.

Podobná apokalypsa se ostatně před lety málem odehrála v Bosně v českém kontingentu IFOR. Samopalník si tehdy k večeru vyšlápl s automatem na rameni a plnými zásobníky střeliva k nedaleké vesničce. Naštěstí ho v půli cesty zadržela a odzbrojila vojenská policie kontingentu.
Dodnes se přesně neví, co všechno se psychicky zhroucenému vojákovi honilo v hlavě. Rozhodně to ale podle Jiřího Šedivého, jenž tehdy Čechům v Bosně velel, nebyly mírumilovné myšlenky. Ani generál nevzpomíná na událost viditelně rád.

Nebezpečná nevědomost
Šestnáct zastřelených Afghánců – včetně žen a dětí – je víc než varovným signálem i pro český generální štáb a politiky hned z několika důvodů: co nejrychleji by měla být obnovena (v někdejší kvalitě) armádní psychologická služba, kterou bývalý šéf generálního štábu Pavel Štefka diletantsky rozprášil.
Kromě toho, že ušetřil, přestal navíc (dost možná k jeho klidu a spokojenosti) dostávat od psychologů znepokojivé informace o náladách a morálce vojáků. Jenomže právě ony včas signalizují, že mezi plně vyzbrojenými muži roste z konkrétních příčin napětí a snad i ztráta víry ve smysluplnost zahraniční mise. Zvlášť když byli den předtím svědky masakru kamarádů, jejichž vozidlo najelo na minu.
K tomu si připočtěme i sílící frustraci z bezvýchodnosti, kdy rolník, který ještě ráno Čechům radostně mával, vypálí na ně večer protitankovou střelu, protože mu Taliban zaplatil „závratnou“ sumu 50 dolarů, ze které bude dlouho živ.
Pro generála Štefku „zcela zbyteční“ psychologové přišli nedávno s překvapivým zjištěním: dokonce u vyložených lidumilů rostou s každou další riskantní zahraniční akcí sklony k rasismu a xenofobii. To je prostě fakt, s nímž je nutné pracovat. Podobné poznatky mají ostatně i Američané.
Zatím není důvod nevěřit ujištěním, že čeští vojáci procházejí rukama odborníků před a po každém výjezdu do zahraničí. Snižuje se tak riziko, že do Afghánistánu odjede psychopat. A když už se tam vlivem stresu a dlouhého odloučení od rodiny pomine na rozumu, psychologové by mu měli umět pomoci k návratu do normálního života.
Ani tato spolehlivá „psychologická pojistka“ však nemusí být věčná. Kvůli stále ještě nadprůměrným platům si vojsko může ze zájemců o práci pořád vybírat. Přesněji – dokud jim vláda znovu (pokolikáté už?) neseškrtá rozpočet, z něhož si udělala v posledních letech zcela nezávazný trhací kalendář. Jen od roku 2006 se rozpočet na obranu snížil o více než čtyřicet procent.

Doma chudák a venku boháč
Pokud by měl trend snižování platů vojáků pokračovat (ministr obrany jim je provizorně dorovnává odměnami), do armády časem nikdo nepůjde nebo se budou vojáci o překot hlásit do Afghánistánu, aby si alespoň slušně vydělali – bez ohledu na nesnášenlivost k tamním lidem, kterou si v sobě s každou další misí zákonitě ponesou.
Když se v českém praporu UNPROFOR začala v Chorvatsku vzmáhat v devadesátých letech kriminalita (vyvrcholilo to vraždou kapitána při prodeji srbské souložnice), generální štáb zkrátil po konzultaci s Brity pobyt vojáků v riskantní akci na půl roku. Do té doby nebylo výjimkou, že čeští vojáci působili v zahraničí rok i více. I proto bujela v jednotkách šmelina či alkoholismus.
Američtí vojáci však slouží v Afghánistánu běžně rok bez přestávky a není výjimkou, že jsou tam i dvojnásobek času. Za tu dobu se s nimi může rozvést partnerka a vyrůst děti.

Když je i chytrost k ničemu
S klesajícím rozpočtem nemusí navíc trvat dlouho a česká armáda kvůli nedostatku lidí sleví z dosud velmi přísných kritérií výběru. Možná se tady budeme muset spokojit jen s průměrnými rekruty, kteří se v bojových misích lehce psychicky sesypou (a byl to podle předběžných zjištění i případ vojáka, jenž střílel do Afghánců).
Není mimochodem tajemstvím, že vedle špičkových armádních jednotek mají Američané v Afghánistánu i takové, v nichž slouží nepříliš vzdělaní vojáci s prostou mentalitou. Při výcviku jim tvrdým drilem nacpou do hlavy právě a jen to, co je třeba: reakce na situace, s nimiž se mohou v Afghánistánu setkat, takže pak jednají jako roboti. Jednou rukou nabízejí humanitární pomoc a druhou míří na Afghánce puškou – tak jak to vyžaduje příručka.
Pouze tak se mohlo stát, že před časem Američané zastřelili zbloudilou novinářku, kterou hledali. Radostně se rozběhla k vrtulníku, místo aby si klekla na zem s rukama za hlavou a odrecitovala jméno s identifikačním kódem. Jenomže se spontánní reakcí zbloudilce či osvobozeného zajatce manuály US Army (jakkoliv prověřené válkou) nepočítají. Novinářka za to zaplatila životem.
Do české armády se zatím nedostane nikdo bez výučního listu či maturity. V očích spojenců má pověst chytrého vojska, jehož vojáci si poradí i v nejošemetnějších situacích. I chytrost je však k ničemu, když politici jednají s armádou hůře než s onucemi.

-Jan Gazdík

[Stuka]

Asi mě přátelé převálcujete jinými názory, ale nedá mi napsat, že chyba je asi jinde. Chyba je asi v tom, že dnes se naši /vaši/ vojáci jdou do misí především asi nabalit a machrovat. O nějakou ideu z WW2 jako např.- "napadli mou vlast a teď ji do krve musím bránit", nebo "zaberme jejich území, ať máme kde žít" teď nejde. Chybí jiná (vyšší) motivace, než peníze, sem-tam nějakej adrenalin a sudy chlastu. Potom jim švihá v bedně - není divu - od nudy, bez nějakého vyššího cíle by v Afganistanu zblbnul kde kdo. A to nemluvím o těch ostatní zemích, kde jde jenom o to "našli moji rádcové jaderné zbraně? nenašli?" což je samozřejmě jenom záminka - blbá a stokrát obehraná.

[Alfik]

Spíše naopak, Stuko.
Mohu potvrdit, že ti vojáci, kteří "do toho jdou" jen za peníze, mají nad situací většinou mnohem vyšší nadhled a odstup, než ti, co tam jdou "do svaté války" či "za vlast". Asi je to tím, že pokud je někdo natolik "ovcoidní" že věří kydům o svatosti válek (nebo o existenci ZHN v zálivu), tak může být snadno ovlivnitelný i událostmi na místě.
Podotýkám že to píšu o zahr. misích, nikoli o WWII - tu jsem nezažil.
Možná právě proto jsou Čeští vojáci odolnější. Na rozdíl od Amíků jsou to jeden jako druhý "fechtýři", žoldáci.
Válka je sfiňa. Kamkoli kohokoli pošlete s kvérem, tak vlivem tvrdosti podmínek (a nemusí to být jen bojové situace, stačí nepřízeň počasí, hlad, žízeň, apod.) zákonitě bude narůstat šance, že mu "jebne", byť jen na moment. Myslím, že zrušit psychology nebyl dobrý nápad. Pár vojáků to sice probere s feldkurátem, ale dle mých osobních zkušeností ti nikomu nepomohou. Jejich bláboly o tom "že to tak Bůh chtěl" a "že jsou jeho cesty nevyzpytatelné" mohou dle mého názoru situaci v hlavě hroutícího se vojáka jedině zhoršit.
Napíšu to asi takhle: člověk se dostává do situace počítače Hala z Vesmírné odyssey. Vidí, že 1) obyvatelstvo jej nenávidí. Logicky. Ať jsou to dobyvatelé nebo osvoboditelé, jsou to vojáci. Přinášejí válku. I mizerný mír s 50 dolary na rok je pro obyvatele lepší než trvalá válka, byť s potravinovou pomocí. 2) postupně mu dojde že mu lhali a je nasrán na ně i na sebe. Možná tohle méně platí u našich - více méně žoldáků. 3) kamarádi chcípají... často krutě, a často právě rukama těch rolníků co včera mávali. 4) doma... netřeba cokoli dodávat. Žena, děti...
Dle mého toto naznačené riziko musíme brát vážně. Každým dnem se může něco podobného opakovat, a každým dnem u našich jednotek. Válka je krutá i v tom že dělá z lidí co "vyhráli" zvířata.

[Tkuh]

Tak tahle minidiskuze mi sem spadla z nebe, právě jsem totiž dočetl Na západní frontě klid a Cesta zpátky od Remarquea:D
Souhlasím s Alfikem, materialista nemůže přijít o iluze, a tak mu bude líp. Idea by musela být hodně silná a neměnná a kdoví, zda taková vůbec existuje. A podle mě na tohle nemůže nikdo nikoho připravit, s tím se musejí vyrovnat i profesionálové až na frontě.

[skelet]

Alfik je sice člověk misemi protřelý, ale než na důvodech proč na misi je, bude mnohem důležitější jak se umí vyrovnávat se stresem. Pochybuju, že na stres vzniklý z kombinace věcí, které nastínil Alfik, se dá připravit. A pochybuju, že by to dokázaly odhalit psychotesty. Prostě k těmto průserům bude docházet vždy..

[Stuka]

Ti, co na misích byli a chodí na Palbu, ať řeknou pravdu o tom, co se tam děje.

Já vím jen o těch, co tam šli dobrovolně, zašili se tam kvúli penězúm anebo je láká takový zpúsob života a mají naivní představy, že budou hrdinové a pod. Znám takové, co se po návratu většinou neví usadit doma a civilní prostředí jim časem vadí, bez ohledu na rodinu, a rádi se na mise vracejí. Ale předpokládám, že ani jeden z nich nepočítá s tím, že by opravdu bojoval anebo že by opravdu zařval. Spíš mi to připadá jako hra na vojáky. No možná se mýlim.

[jersey.se]

Jó, Klid a Cesta zpátky je famózní studnice pocitů člověka totálně angažovaného v totální válce. Na mě ta kniha zapůsobila neskutečně silně. A asi v jejím důsledku jsem přes svou posedlost jedním druhem vojenské techniky svým založením pacifista. Je to víc než jen antimilitaristický manifest. Je to obžaloba společnosti a státu.

[Pátrač]

To je zásadní problém. I ten nejlepší test neodhalí vše. I ten nejlepší psycholog do duše člověka co sedí před ním nevidí také na 100%. A i ten nejcvičenější, nejodolnější voják pokud je tam dlouho a smílá ho stálý stres, nekonečné hlídky, stálý tok informací kde který voják jiných armád zahynul na výbušném zařízení může nasbírat tolik podnětů do podvědomí, že nakonec může bouchnout jak kamna.

Pak je to průšvih jako mraky a všichni se diví jak je to možné. Je to jen člověk a každý člověk má své meze. Pokud se prolomí, co se dá dělat. BUde se to stávat stále a to stále je tak dlouho dokud budou válečné konflikty a budou je vybojovávat lidé.

[skelet]

Stuko: pokud budeš dlouhou dobu pod permanentním stresem a přívalem adrenalinu, zažiješ různé nenormální až šílené věci, tak se budeš těžko zařazovat do společnosti, jejíž největším problémem je zaplatit účet za telefon. Takové problémy občas mívají i členové IZS, když se ocitnou u velkého průseru

[Stuka]

Na to, kolik voják snese, jak reaguje pŕi zátěži a permanentním stresu, případně jak zapomene na traumata z bojiště atd. tohle všechno snad zejména Američané už dávno zkoumali, nebo ne?

Myslím, že nejhúř je na tom (po psychické stránce) voják, který neví proč bojuje, neví za co bojuje, neví proč je na tom místě atd. Např. Vietnam. Američané už potom nevěděli proč jsou ve Vietnamu, kvúli čemu tam mají být, jaký to má smysl atd. a tak to nesli psychicky moc zle. Dnes to vidím podobně. Osobně by mě nikdo do žádné mise nedostal -taky proč? Že je někde nějaká hrozba pro někoho? Že chce někdo ropu? Že chudáci civilisti žádají o demokracii? a podobné žvásty? Pokud bych nestála o ty peníze, co by mi během mise vypláceli, nevidím dúvod do ní jít.

Kdyby ovšem vypukla válka a někdo by zde k nám naběhl, že chce třeba obnovit Horní Uhersko, tak mi nikdo nic dát nemusí, přihlásím se sama na obranu toho, v co věřím a co je třeba bránit.

No, možná se na to dívám naivně, proto sem chtěla, aby někdo, kdo v misi byl, řekl jak to vidí on.

[#]

Osobně by mě nikdo do žádné mise nedostal -taky proč? Že je někde nějaká hrozba pro někoho? Že chce někdo ropu? Že chudáci civilisti žádají o demokracii? a podobné žvásty? Pokud bych nestála o ty peníze, co by mi během mise vypláceli, nevidím dúvod do ní jít.

Když jdeš v dnešní době do armády jako profík, tohle jsou otázky, který asi dvakrát řešit nebudeš.

No, možná se na to dívám naivně, proto sem chtěla, aby někdo, kdo v misi byl, řekl jak to vidí on.

Znám dva kluky, co byli na misích, s jedním jsem chodil na střední, druhej bejvalej soused. Teď napíšu svý pocity z nich, samozřejmě plnou pravdu vědí jen oni. IMO ani jeden nejel na misi primárně jako žoldák kvůli prachům. Jeli tam proto, že jsou to vojáci, že žerou armádu jako takovou a mise jsou zkrátka prestižní záležitost (obá svobodní, bezdětní).
S psychikou to zacvičilo oběma, ale můj názor je, že když někomu válečnej stav s psychikou nic neudělá, je zralej na léčení a vůbec do konfliktu neměl ject. Dokud se z války lidi vracejí jiní než odjížděli, je to pro mne známka, že jako civilizace a společnost ještě nejsme úplně v háji. Je ale třeba mít s sebou odborníky, kteří se budou snažit pomáhat už na místě a zabraňovat podobným zkratům, jako u zmíněnýho Amíka. Samozřejmě tohle nikdy nejde vychytat 100% a jak psal Pátrač - podobný excesy se dít budou, ale gen. Štefka a podobní jim bohužel dost napomáhají.

[Polarfox]

Jeli tam proto, že jsou to vojáci, že žerou armádu jako takovou a mise jsou zkrátka prestižní záležitost (obá svobodní, bezdětní).

Asi tak no, pro ně je to práce, chtějí ji taky odvádět dobře, "vzdělávat se", růst... Samozřejmě když je to dobře placený, tak je to dobrý popud navíc.

[skelet]

Stuka:
Vietnam je z pohledu psychologie ještě složitější než dnešní Afghánistán.
1) byli to odvedenci, tedy nikoliv členové profesionálního vojska jako dnes
2) celá ta generace byla naladěna dosti pacifisticky (dnešní generace je naladěna spíše neutrálně)
3) byla to jatka
4) turnusy byly dlouhé
5) psychologická podpora vysloužilců byla minimální
6) vysloužilci byli veřejně odsuzováni (to dnes nehrozí, spíše naopak)

To že někomu cvakne v bedně nesouvisí s tím, proč je na tom místě. Souvisí to s tím jak je schopen se vyrovnávat s neustálým stresem. Pokud ten stres nezvládne tak má jen tři možnosti:
1) zblázní se a skončí na psychiatrii
2) zastřelí se
3) zastřelí toho komu přičte vinu za to, že má stres

De facto je to obdobné jako, když se ti v práci nebude dlouho dařit, šéf po tobě bude ječet, doma na tebe bude řvát partner, do toho budeš mít problémy s mamkou atd. V určitém okamžiku vybuchneš a slízne si to první člověk nebo věc, která se ti připlete do cesty.
Tady tomu hromadění stresu se nedá plně zamezit, dá se pouze ovlivnit dovolenkami, optimální délkou turnusů, vymýšlením odpočinkových aktivit (například oblíbené střílení krys v baru První jízdní kavalérie ve Vietnamu), dobrým úsudkem velícího důstojníka, zdravotníka a kaplana.

[josefg]

Spíše naopak, Stuko.
Mohu potvrdit, že ti vojáci, kteří "do toho jdou" jen za peníze, mají nad situací většinou mnohem vyšší nadhled a odstup, než ti, co tam jdou "do svaté války" či "za vlast". Asi je to tím, že pokud je někdo natolik "ovcoidní" že věří kydům o svatosti válek (nebo o existenci ZHN v zálivu), tak může být snadno ovlivnitelný i událostmi na místě.

Napsals to dobře, můžu potvrdit, že když se vybírali lidi do UNPROFORU tak ti kteří na rovinu řekli, že tam jdou pro peníze zůstali. Ale ty kteří plácali něco o poslání a pd šli domů. O ostatních misí už podrobnosti nemám, ale myslím že to dělali obdobně.

[Stuka]

Ale ty kteří plácali něco o poslání

přišli potom o iluze. Žádné poslání nebylo, a to je asi složilo.

[skelet]

Josefg mluvil o výběru do UNPROFOR Stuko..

[Dzin]

Alfik: Vzhledem k tomu, že jsme byl v misi tak asi takhle. Ti co tam jeli se nabalit a jen kvůli prachům moc odolní nebyli. Naopak. Už uhruba po třech měsících nezvládali stres a začali ho ventilovat. V jejich případě to bylo tím, že začli do lidí ve svém okolí "rejt". Tím výrazně podlamovali morálku, přestože oni sami byli v pohodě, protože svůj stres tímto ventilovali. D"vod byl vetšinou stejný, tihle byli vlezdoprdelkové, kteří do misí jeli proto, že si je vzali kamarádíčci a takoví lidé nemají zrovna vysoké morální kvality.

Samozřejmě, netýká se to všech, ale ti, co tam jedou pro peníze a současně mají i další motivy, jako vykonávat dobře svojí práci, ti toto neznají, ale to je proto, že jsou morálně výše.

A obecně, ten co bojuje pro vnější stimul je vždy méně odolnější než ten, co bojuje na základě vnitřní motivace. Protože ta je silnější a tudíž je jeho přesvědčení zákonite větší a tím i ochota přinášet oběti.

[hydrostar]

Doufám, že naši vojáci budou mít dostatek vnitřní síly, až to tady praskne. Dávám samostatnosti našeho území max. 10 let.

[josefg]

Ale ty kteří plácali něco o poslání

přišli potom o iluze. Žádné poslání nebylo, a to je asi složilo.

Největší snílci vůbec neodjeli, při výběrovém řízení je vyřadili, a pochodovali domů, bylo to v jejich vlastním zájmu. Zbláznili by se po měsíci. Když je někdo takový debil, že věří v užitečnost zabíjení, aby se v cizí zemi žilo lépe. Nebo v nějakou podobnou kravinu udělá líp když sedí doma na prdeli a neplete se tam kde ho není potřeba. Může si třeba u počítače najít nějaký kecací server a vybásnit si tam svou představu dokonalého vojáka. Ale Štuko jestli potřebuješ vědět o co v misích jde i s detaily najdi si někoho kdo zažil chorvatskou ofenzivu a nech si vyprávět. Pár týdnů ti nebude chutnat ani spát.
Válka není pro slečinky ani pro šampónky, ani "mírová mise" není dobré místo pro absolventa nedělní školy. I tak se do různých misí dostalo dost citlivých hochů, o kterých píše například křižák a ti pak chytali chocholouše. . A kritika Štefky není úplně na místě, byl jaký byl, ale on nezavinil, že armáda nemá dost lidí vhodných na podobné šaškárny. To je vina jiných ikon české politické scény.
Toho amíka je mi líto, měl být už dávno doma. Podle všeho mu "prdlo v kuli" a udělal co udělal. Navíc si myslím, že tam selhal i jeho velitel. Když vojákovi začíná harašit, dá se to poznat dost dlouho dopředu a tedy i řešit.

[Alfik]

Pokusím se nastínit hlavní problém rozeznání odolnosti proti stresu aj.
Problémem je, že osobnost člověka se mění mnohem déle než tělesný rozvoj. Dokonce pokud podrobíte psychtestům muže cca 35 let či ženu cca 30-32 let, tak nelze říci na 100% že se nezmění a "nevybuchne". A to je věk, kdy je pro přijetí k vojsku či policii nebo podobným naprosto nepoužitelný - je prostě starý.
Jasně, pokud někdo začal pracovat dříve, tak není důvod jej vyhazovat. Naopak, má zkušenosti, a to je mnohem lepší než schopnost udělat sto kliků.
A to je právě TO - to že se osobnost mění tak dlouho, má právě za následek, že ve věku kdy se chodí na mise (o nasazení např. ve Vietnamu kam chodili kluci ve věku našich záklaďáků ani nemluvím) je pak ten člověk náchylný na změny, a to jak krátkodobé "zkraty" tak i dlouhodobé.
A neskončí to. Nemusíte mi věřit, ale i po těch 22 letech se osypu když na mě někdo nešetrný vybalí "otázku za milion". A že se občas v noci budím, ani nemluvím.
A dovedu si živě představit, že v extrémních, krizových situacích, možná můžu mít jistou vlohu k řešení, které by se leckomu nelíbilo. Protože mě to změnilo taky - aspoň to naši říkali. A to jsem nebyl voják - jen jsem se díky svému dobrodružnému založení nachomýtl k situaci, v níž nejlepší co jsem mohl udělat, bylo převzít práci za naše vojáky z povolání kteří trapně selhali - možná právě proto že u psychotestů prošli díky znalosti Mokobuko.