Jak daleko má český voják ke zhroucení?
Napsal: 15/3/2012, 10:53
link: http://psychologie.cz/jak-daleko-ma-ces ... zhrouceni/
Dám raději i kompletní přepis, kdyby článek časem zmizel, snad to nevadí.
Může se české armádě v Afghánistánu přihodit stejná tragédie jako té americké, jejíž voják vyšel v neděli s útočnou puškou před základnu a spustil bezhlavou palbu do nic netušících civilistů? Ano, může – jakkoliv tím zřejmě popudím mnohé armádní velitele, politiky a možná i blízké vojáků, kteří v Afghánistánu působí.
Podobná apokalypsa se ostatně před lety málem odehrála v Bosně v českém kontingentu IFOR. Samopalník si tehdy k večeru vyšlápl s automatem na rameni a plnými zásobníky střeliva k nedaleké vesničce. Naštěstí ho v půli cesty zadržela a odzbrojila vojenská policie kontingentu.
Dodnes se přesně neví, co všechno se psychicky zhroucenému vojákovi honilo v hlavě. Rozhodně to ale podle Jiřího Šedivého, jenž tehdy Čechům v Bosně velel, nebyly mírumilovné myšlenky. Ani generál nevzpomíná na událost viditelně rád.
Nebezpečná nevědomost
Šestnáct zastřelených Afghánců – včetně žen a dětí – je víc než varovným signálem i pro český generální štáb a politiky hned z několika důvodů: co nejrychleji by měla být obnovena (v někdejší kvalitě) armádní psychologická služba, kterou bývalý šéf generálního štábu Pavel Štefka diletantsky rozprášil.
Kromě toho, že ušetřil, přestal navíc (dost možná k jeho klidu a spokojenosti) dostávat od psychologů znepokojivé informace o náladách a morálce vojáků. Jenomže právě ony včas signalizují, že mezi plně vyzbrojenými muži roste z konkrétních příčin napětí a snad i ztráta víry ve smysluplnost zahraniční mise. Zvlášť když byli den předtím svědky masakru kamarádů, jejichž vozidlo najelo na minu.
K tomu si připočtěme i sílící frustraci z bezvýchodnosti, kdy rolník, který ještě ráno Čechům radostně mával, vypálí na ně večer protitankovou střelu, protože mu Taliban zaplatil „závratnou“ sumu 50 dolarů, ze které bude dlouho živ.
Pro generála Štefku „zcela zbyteční“ psychologové přišli nedávno s překvapivým zjištěním: dokonce u vyložených lidumilů rostou s každou další riskantní zahraniční akcí sklony k rasismu a xenofobii. To je prostě fakt, s nímž je nutné pracovat. Podobné poznatky mají ostatně i Američané.
Zatím není důvod nevěřit ujištěním, že čeští vojáci procházejí rukama odborníků před a po každém výjezdu do zahraničí. Snižuje se tak riziko, že do Afghánistánu odjede psychopat. A když už se tam vlivem stresu a dlouhého odloučení od rodiny pomine na rozumu, psychologové by mu měli umět pomoci k návratu do normálního života.
Ani tato spolehlivá „psychologická pojistka“ však nemusí být věčná. Kvůli stále ještě nadprůměrným platům si vojsko může ze zájemců o práci pořád vybírat. Přesněji – dokud jim vláda znovu (pokolikáté už?) neseškrtá rozpočet, z něhož si udělala v posledních letech zcela nezávazný trhací kalendář. Jen od roku 2006 se rozpočet na obranu snížil o více než čtyřicet procent.
Doma chudák a venku boháč
Pokud by měl trend snižování platů vojáků pokračovat (ministr obrany jim je provizorně dorovnává odměnami), do armády časem nikdo nepůjde nebo se budou vojáci o překot hlásit do Afghánistánu, aby si alespoň slušně vydělali – bez ohledu na nesnášenlivost k tamním lidem, kterou si v sobě s každou další misí zákonitě ponesou.
Když se v českém praporu UNPROFOR začala v Chorvatsku vzmáhat v devadesátých letech kriminalita (vyvrcholilo to vraždou kapitána při prodeji srbské souložnice), generální štáb zkrátil po konzultaci s Brity pobyt vojáků v riskantní akci na půl roku. Do té doby nebylo výjimkou, že čeští vojáci působili v zahraničí rok i více. I proto bujela v jednotkách šmelina či alkoholismus.
Američtí vojáci však slouží v Afghánistánu běžně rok bez přestávky a není výjimkou, že jsou tam i dvojnásobek času. Za tu dobu se s nimi může rozvést partnerka a vyrůst děti.
Když je i chytrost k ničemu
S klesajícím rozpočtem nemusí navíc trvat dlouho a česká armáda kvůli nedostatku lidí sleví z dosud velmi přísných kritérií výběru. Možná se tady budeme muset spokojit jen s průměrnými rekruty, kteří se v bojových misích lehce psychicky sesypou (a byl to podle předběžných zjištění i případ vojáka, jenž střílel do Afghánců).
Není mimochodem tajemstvím, že vedle špičkových armádních jednotek mají Američané v Afghánistánu i takové, v nichž slouží nepříliš vzdělaní vojáci s prostou mentalitou. Při výcviku jim tvrdým drilem nacpou do hlavy právě a jen to, co je třeba: reakce na situace, s nimiž se mohou v Afghánistánu setkat, takže pak jednají jako roboti. Jednou rukou nabízejí humanitární pomoc a druhou míří na Afghánce puškou – tak jak to vyžaduje příručka.
Pouze tak se mohlo stát, že před časem Američané zastřelili zbloudilou novinářku, kterou hledali. Radostně se rozběhla k vrtulníku, místo aby si klekla na zem s rukama za hlavou a odrecitovala jméno s identifikačním kódem. Jenomže se spontánní reakcí zbloudilce či osvobozeného zajatce manuály US Army (jakkoliv prověřené válkou) nepočítají. Novinářka za to zaplatila životem.
Do české armády se zatím nedostane nikdo bez výučního listu či maturity. V očích spojenců má pověst chytrého vojska, jehož vojáci si poradí i v nejošemetnějších situacích. I chytrost je však k ničemu, když politici jednají s armádou hůře než s onucemi.
-Jan Gazdík
Dám raději i kompletní přepis, kdyby článek časem zmizel, snad to nevadí.
Může se české armádě v Afghánistánu přihodit stejná tragédie jako té americké, jejíž voják vyšel v neděli s útočnou puškou před základnu a spustil bezhlavou palbu do nic netušících civilistů? Ano, může – jakkoliv tím zřejmě popudím mnohé armádní velitele, politiky a možná i blízké vojáků, kteří v Afghánistánu působí.
Podobná apokalypsa se ostatně před lety málem odehrála v Bosně v českém kontingentu IFOR. Samopalník si tehdy k večeru vyšlápl s automatem na rameni a plnými zásobníky střeliva k nedaleké vesničce. Naštěstí ho v půli cesty zadržela a odzbrojila vojenská policie kontingentu.
Dodnes se přesně neví, co všechno se psychicky zhroucenému vojákovi honilo v hlavě. Rozhodně to ale podle Jiřího Šedivého, jenž tehdy Čechům v Bosně velel, nebyly mírumilovné myšlenky. Ani generál nevzpomíná na událost viditelně rád.
Nebezpečná nevědomost
Šestnáct zastřelených Afghánců – včetně žen a dětí – je víc než varovným signálem i pro český generální štáb a politiky hned z několika důvodů: co nejrychleji by měla být obnovena (v někdejší kvalitě) armádní psychologická služba, kterou bývalý šéf generálního štábu Pavel Štefka diletantsky rozprášil.
Kromě toho, že ušetřil, přestal navíc (dost možná k jeho klidu a spokojenosti) dostávat od psychologů znepokojivé informace o náladách a morálce vojáků. Jenomže právě ony včas signalizují, že mezi plně vyzbrojenými muži roste z konkrétních příčin napětí a snad i ztráta víry ve smysluplnost zahraniční mise. Zvlášť když byli den předtím svědky masakru kamarádů, jejichž vozidlo najelo na minu.
K tomu si připočtěme i sílící frustraci z bezvýchodnosti, kdy rolník, který ještě ráno Čechům radostně mával, vypálí na ně večer protitankovou střelu, protože mu Taliban zaplatil „závratnou“ sumu 50 dolarů, ze které bude dlouho živ.
Pro generála Štefku „zcela zbyteční“ psychologové přišli nedávno s překvapivým zjištěním: dokonce u vyložených lidumilů rostou s každou další riskantní zahraniční akcí sklony k rasismu a xenofobii. To je prostě fakt, s nímž je nutné pracovat. Podobné poznatky mají ostatně i Američané.
Zatím není důvod nevěřit ujištěním, že čeští vojáci procházejí rukama odborníků před a po každém výjezdu do zahraničí. Snižuje se tak riziko, že do Afghánistánu odjede psychopat. A když už se tam vlivem stresu a dlouhého odloučení od rodiny pomine na rozumu, psychologové by mu měli umět pomoci k návratu do normálního života.
Ani tato spolehlivá „psychologická pojistka“ však nemusí být věčná. Kvůli stále ještě nadprůměrným platům si vojsko může ze zájemců o práci pořád vybírat. Přesněji – dokud jim vláda znovu (pokolikáté už?) neseškrtá rozpočet, z něhož si udělala v posledních letech zcela nezávazný trhací kalendář. Jen od roku 2006 se rozpočet na obranu snížil o více než čtyřicet procent.
Doma chudák a venku boháč
Pokud by měl trend snižování platů vojáků pokračovat (ministr obrany jim je provizorně dorovnává odměnami), do armády časem nikdo nepůjde nebo se budou vojáci o překot hlásit do Afghánistánu, aby si alespoň slušně vydělali – bez ohledu na nesnášenlivost k tamním lidem, kterou si v sobě s každou další misí zákonitě ponesou.
Když se v českém praporu UNPROFOR začala v Chorvatsku vzmáhat v devadesátých letech kriminalita (vyvrcholilo to vraždou kapitána při prodeji srbské souložnice), generální štáb zkrátil po konzultaci s Brity pobyt vojáků v riskantní akci na půl roku. Do té doby nebylo výjimkou, že čeští vojáci působili v zahraničí rok i více. I proto bujela v jednotkách šmelina či alkoholismus.
Američtí vojáci však slouží v Afghánistánu běžně rok bez přestávky a není výjimkou, že jsou tam i dvojnásobek času. Za tu dobu se s nimi může rozvést partnerka a vyrůst děti.
Když je i chytrost k ničemu
S klesajícím rozpočtem nemusí navíc trvat dlouho a česká armáda kvůli nedostatku lidí sleví z dosud velmi přísných kritérií výběru. Možná se tady budeme muset spokojit jen s průměrnými rekruty, kteří se v bojových misích lehce psychicky sesypou (a byl to podle předběžných zjištění i případ vojáka, jenž střílel do Afghánců).
Není mimochodem tajemstvím, že vedle špičkových armádních jednotek mají Američané v Afghánistánu i takové, v nichž slouží nepříliš vzdělaní vojáci s prostou mentalitou. Při výcviku jim tvrdým drilem nacpou do hlavy právě a jen to, co je třeba: reakce na situace, s nimiž se mohou v Afghánistánu setkat, takže pak jednají jako roboti. Jednou rukou nabízejí humanitární pomoc a druhou míří na Afghánce puškou – tak jak to vyžaduje příručka.
Pouze tak se mohlo stát, že před časem Američané zastřelili zbloudilou novinářku, kterou hledali. Radostně se rozběhla k vrtulníku, místo aby si klekla na zem s rukama za hlavou a odrecitovala jméno s identifikačním kódem. Jenomže se spontánní reakcí zbloudilce či osvobozeného zajatce manuály US Army (jakkoliv prověřené válkou) nepočítají. Novinářka za to zaplatila životem.
Do české armády se zatím nedostane nikdo bez výučního listu či maturity. V očích spojenců má pověst chytrého vojska, jehož vojáci si poradí i v nejošemetnějších situacích. I chytrost je však k ničemu, když politici jednají s armádou hůře než s onucemi.
-Jan Gazdík