PRVNÍ ÚTOK ARABŮ NA PERSKOU ŘÍŠI
rok 633
Většina textu použita s laskavým svolením: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
S příchodem nového učení, které hlásá Prorok Mohamed, se do prostoru středního a blízkého východu dostal i nový mocný soupeř dosavadních pánů tohoto prostoru, Východořímské (Byzantské) a Perské říše. Jak rostla moc Mohameda a jeho nástupců, tak se jejich šíření víry přeneslo z loupežných výprav namířených proti obchodním karavanám proti mocným sousedům. Několik následných bitev pak ukázalo, že z podceňovaných Muslimů se stala silná horda zabijáků, proti které se musí do boje vyrazit s plnou silou. V opačném případě hrozilo, že Peršané, či Římané budou nepřítelem smeteni. Arabové pak šikovně načasovali doby svých vpádů. V průběhu 6. a na počátku 7.století se totiž odehrálo hned několik Byzantsko-perských válek, které obě země značně finančně i materiálně vyčerpaly. Poslední tři byzantsko-perské války vyhrála Byzanc včele s císařem Herakleiem, když tato římská velmoc dobyla nazpět prakticky všechna území, která sásánovská Persie obsadila dříve. V roce 629 se zpět do Jeruzeléma vrátil i Pravý kříž, který ale nedokázal ochránit křesťanskou říši před expanzí islámem sjednocených Arabů. Ty pak britský historik James Howard-Johnston přirovnává k lidskému tsunami:- ) Další historik George Liska pak dodává: „zbytečně protahovaný byzantsko-perský konflikt islámu otevřel cestu“.
Vlády se ujímá poslední sásánovský král Jazdkart III.
(¬632) Poslední perský král Jazdkart III. nastoupil až 10. června 633, ale počítal svůj první rok vlády už od 16. června 632, kdy začínal nový rok. Toto datum je velmi památné a pro datování v orientálních dějinách a literaturách důležité. Je to epocha čili první den letopočtu, podle něhož dodnes počítají perští a indičtí Pársové, stoupenci Zarathuštrova mazdakovského náboženství.
První útok Arabů na perskou říši
Krátce poté, co v polovině února roku 633 padla poslední „odpadlická“ pevnost Nudžaír (Nujair), stanovil chalífa Abú Bakr, že cílem nového útoku bude perská říše. Svému veliteli Chálídovi ibn al–Valídovi poslal tehdy do Jamamahu tyto rozkazy:
„Přejdi do Iráku a zahaj boj v oblasti Ubally. Bojuj s Peršany a s lidmi, kteří jejich zemi obývají. Tvým cílem je Híra.“
(Híra ležela na západním břehu Eufratu dvanáct mil jihovýchodně od Nadžafu (Nejef) a půl míle na jih od současného Abú Sukajru (Sukheir). Byla hlavním městem arabských nestoriánských Lákšímovců (Lachmorců), perských vazalů. Nyní již neexistuje a do současné doby se z ní zachovaly pouze zbytky tzv. „Bílého paláce“, který ležel v její severní části. Uballa byla zase hlavní námořní přístav impéria důležitá pro obchod s Čínou, Indií a Západem a zároveň sídlo vojenského velitele oblasti Dast Meisan. Nyní je jako čtvrť Ašar (Ashar) součástí Basry.)
Chálíd nebyl první arabský velitel, který se vydal do Iráku. Již před ním tam operoval Muthanná ibn Háritha, který později zahynul v bitvě s Peršany. Podobně jako chalífa pocházel z arabského kmene Bakr, jenž obýval severovýchod Arabského poloostrova a jižní Irák. Stal se muslimem, ale není jasné, zda k islámu konvertoval ještě za Prorokova života. Svoji pozornost k Iráku obrátil krátce po bitvě u Jamamahu. Povzbuzen chaosem v říši sebral své stoupence a začal napadat jižní hranici impéria. Zpočátku se pohyboval poblíž hranic pouště, aby se mohl v případě problémů stáhnout do písečných pustin, ale postupně se osměloval. Třebaže rychle měnil cíle, směřovala většina jeho nájezdů do oblasti Ubally. Domů se vracel s bohatou kořistí. To imponovalo věčně hladovým Arabům, a proto není proto divu, že se řady jeho bojovníků rychle rozrůstaly. Posádky perských pevností byly bezmocné proti těmto útočníkům, kteří zmizeli stejně rychle, jako se objevili.
Povzbuzen těmito úspěchy přijel Muthanná počátkem února roku 633 k chalífovi a vylíčil mu Persii jako nesmírně bohatou zemi, zmítanou však krizí a neschopnou tak čelit jeho rychlým jezdcům.
„Postav mě do čela svých lidí,“ řekl tehdy, „a já přepadnu Peršany. Tak ochráním i naše území.“
Chalífa souhlasil a jmenoval jej velitelem všech muslimských sil kmene Bakr. Když se Muthanná s jeho pověřujícím dopisem vrátil zpět do severovýchodní Arábie, přinutil mnoho lidí ke konverzi k islámu a začal shromažďovat armádu. Jakmile měl dva tisíce mužů, pokračoval v nájezdech s ještě větší tvrdostí a horlivostí.
Muthanná již dávno odejel z Medíny, ale chalífa Abú Bakr stále přemýšlel o tom, co se od něho dozvěděl. Po několika dnech dospěl k závažnému rozhodnutí – napadne perskou říši. Samozřejmě tehdy ještě neměl dostatek sil na to, aby ovládl celé impérium, před nímž se po tisíc let „třásl svět“. Stanovil si skromnější cíl – zmocní se Iráku západně od řeky Tigridu, které obývají Arabové. Tím posune hranice islámu a rozšíří novou víru. Na Arabském poloostrově ostatně nyní po Kindově porážce v pevnosti Nudžaíru panuje klid.
Islám je sice náboženstvím míru, ale mír nemohou nastolit bázlivci. Věříme v mír, ale ten musí být spravedlivý a trvalý (silný, odolný?). Jak říká korán: „Bojuj za Alláha proti těm, kteří bojují proti tobě, dokud nepřestanou hřešit. A bojuj proti nim, dokud nepřestanou páchat zlo a nepostaví se všichni na stranu Alláha.“ A tak vyhlásil válku perským „uctívačům ohně“.
Chálídovi napsal do Jamamahu dopis a poručil mu, aby povolal do zbraně ty, kteří bojovali s odpadlíky a byli po Prorokově smrti pevni ve víře. Ti však, kteří ve své věrnosti k islámu zakolísali, měli byli z účasti na tažení vyloučeni.
„Kdokoliv by však měl přání vrátit se domu,“ nařizoval dále, „může tak učinit.“
Když tedy Chálíd vojákům sdělil, že se mohou vrátit domů, tisíce jich armádu opravdu opustily a vydaly se do Medíny i do dalších oblastí Arábie. A tak zatímco v bitvě u Jamamahu velel třinácti tisícovkám mužů, nyní mu jich zbyly ztěží dva tisíce. Neprodleně tedy o situaci informoval Abú Bakra a žádal jej o posily. Chálífa, který jeho dopis dostal právě, když seděl v kruhu svých přátel a poradců, jej přečetl tak, aby ho všichni slyšeli. Pak poslal pro jednoho mladého siláka jménem Káka ibn Amr – ten se dostavil již ozbrojený a vybavený na cestu. Všichni nyní užasle zírali, když mu poručil připojit se k Chálídovi.
„To chcete posílit armádu jediným mužem,“ zeptali se ho.
Bakr se chvíli díval na Káku a pak optimisticky odpověděl:
„Žádná armáda nemůže být poražena pokud v ní bojuje takový muž jako je tento.“
Káka tedy odejel – co však Chálíd takové „posile“ říkal, arabský letopisec [Tabarí] neuvádí. Chalífa samozřejmě vše nenechal jenom na Kákovi a kontaktoval Muthannu a velitele muslimských ozbrojených sil v severovýchodní Arábii Mazura (Mazhur) ibn Adího. Poručil jim, aby se dostavili i se svými válečníky k Chálídovi a podřídili se jeho velení. Když vydal tyto své instrukce, více již do průběhu bojových operací nezasahoval a „odpočíval“.
Také Chálíd vyslal své jezdce nejenom do okolí Jamamahu, ale i do střední a severní Arábie, a poručil jim, aby svolávali muže do zbraně. A opravdu se jich přihlásily tisíce – včetně těch, kteří již armádu opustili –, aby zažily dobrodružství a vydobyly si nehynoucí slávu. Svému veliteli důvěřovali – jméno Chálíd pro ně znamenalo nejenom vítězství, ale i kořist a otroky; „ve skutečnosti to nejlepší na tomto i onom světě“. Za několik týdnů bylo v Jamamahu již na deset tisíc válečníků, přičemž výzvy uposlechli i relativně samostatní velitelé – kromě Muthanny a Mazura, o nichž jsme již psali dříve, i Harmala a Sulma. (Např. Muthannu zastihl rozkaz v Kafranu (Khafran) dvacet mil na jih od Híry, a třebaže se mohl oprávněně cítit poškozený, že se vrchním velitelem nestal on, přesto přijel na shromaždiště armády a dal své síly k dispozici Chálídovi.) Každý z těchto velitelů velel dvěma tisícovkám mužů, takže muslimská armáda nyní čítala na osmnáct tisíc mužů – největší počet, co se kdy pod praporem islámu shromáždil.
Asi třetí týden v březnu vyrazil Chálíd z Jamamahu. Perskému guvernérovi pohraniční provincie Dast Meisan Hormuzovi napsal toto:
„Přestup k islámu a zůstaneš v bezpečí. Nebo souhlas s platbou džizíje [daň pro nevěřící] a ty a tvojí lidé budou pod naší ochranou. Jinak poneseš jen ty sám vinu za důsledky, protože já přivedu lidi, kteří touží po smrti stejně tak horoucně jako vy po životě.“
Hormuz si dopis přečetl a plný hněvu a opovržení informoval perského velkokrále Ardšíra (Ardsheer). Výhrůžky jej vůbec nezastrašily a barbaři měli dostat lekci, na kterou nikdy nezapomenou. Muslimská armáda mezitím postupovala k perským hranicím rozdělená na tři skupiny, které pochodovaly vždy s jednodenním zpožděním. Den byl dost na to, aby si nepřekážely, na druhou stranu to byla doba dostatečně krátká, aby se mohly v případě ohrožení rychle spojit. Chálíd osobně velel třetí armádě.
Hormuz věděl, odkud přišel Chálídův dopis, a proto opustil Uballu a s kavalérií včele postupoval po cestě vedoucí do Jamamahu s úmyslem ztrestat drzého povýšence. U Kázimy pak zaujal bojové postavení čelem k jihozápadu s armádou rozdělenou klasicky na střed a dvě křídla a očekával nepřítele. Ten ale stále nepřicházel a až následující ráno mu zvědové přinesli znepokojivou zprávu, že Arabové postupují severněji po silnici do Hufaíru. Chálíd se totiž obával přímého střetu, a proto chtěl svého protivníka přinutit k dlouhým pochodům, jimž ostatně byli jeho muži zvyklí, unavit jej a teprve pak porazit. (Kázima ležela na břehu Kuvajtského zálivu asi pět mil od současné silnice Basra – Kuvajt. Dnes jsou na tom místě pouze rozvaliny, ale neví se, z které doby pocházejí. Po Hufaíru nezůstaly žádné stopy. Podle jednoho pramene ležel osmnáct mil od Basry na cestě do Medíny. Protože staří Arabové měli míly delší než je míle současná, snad by to mohla být Rumaila dvacet jednu míly od Basry.)
Chálíd věděl, že jej Hormuz bude očekávat v Kázimě, a proto se tedy vydal severněji. V Nibbaji se spojil s Muthannou a při další cestě na severovýchod i s dalším muslimským velitelem, takže k Hufaíru přivedl všech osmnáct tisíc mužů. Před městem se však zastavil. Uvědomoval si totiž, že kdyby pokračoval dále, odřízli by mu Peršané cestu do bezpečné pouště. Ale ani Hormuz nemohl ztratit spojení se svými základnami, a proto zavelel k přesunu k padesát mil vzdálené Nibbaji (Nabkíja, 25 mil severovýchodně od Burajdy). Dvoudenní pochod byl únavný a tvrdý, ale perský voják byl disciplinovaný a nereptal. V Nibbaji však nebylo po Chálídovi ani stopy. Peršané tedy zaujali bitevní formaci a vyčkávali. V tom přijel zvěd a Hormuzovi oznámil, že Arabové postupují na Kázimu. Peršané si tedy opět sbalili svá zavazadla a vydali se za nimi. (Hormuz asi nechtěl riskovat poplenění vlastního území, a proto se nestáhl k Uballe.) Třebaže ke Kázimě dorazili vojáci již vyčerpaní, Hormuz nedbal na jejich reptání a rozestavil je k bitvě. Zatímco sám se postavil do středu, jako velitele křídel určil Kubaze a Anušjána. Svým důstojníkům pak poručil, aby vojáky přivázali k sobě řetězy. Peršané totiž často před bitvou poutali vojáky k sobě do skupin po třech, pěti, sedmi nebo deseti. Tvrdilo se, že to bylo proto, aby se jim v panice nerozprchli. Spíše však byl řetěz symbolem sebevražedného odhodlání raději zemřít na bojišti, než prchnout. Řetězy také mohly ztížit průnik nepřátelské jízdy do semknutých řad vlastní pěchot, v případě porážky však znemožňovaly ústup a vojáci přivázaní k tělům svých mrtvých kamarádů byli proti útočníkům bezmocní. Araby tento způsob boje zaujal natolik, že nadcházející bitvu, ke které došlo v první dubnový týden, nazvali „řetězová“.
Chálíd přitáhl ke Kázimě až po Hormuzovi. Nespěchal a nechal protivníka vybrat si místo pro bitvu, aby pak sám mohl zaútočit podle vlastního uvážení. Perská armáda stála před západním okrajem města na písečné vegetací spoře porostlé planině. Tři míle před jejími pozicemi se táhlo návrší dvě stě až tři sta stop vysoké a za ním až do Hufaíru byla už jenom poušť. Chálíd přijel od západu, vyjel na návrší, pak sestoupil na rovinu a rozestavěl armádu k bitvě. Sám velel středu, kdežto Asím ibn Amr (bratr Káky) a Adí ibn Hátí křídlům. Když je uviděl Hormuz, pobídl svého koně vpřed, zastavil se v prostoru mezi oběma armádami a zvolal:
„Muž proti muži. Kdo z vás je Chálíd?“
Chálídovi tedy nezbylo nic jiného než jeho výzvu přijmout a vyjet z řady. Hormuz nyní sesedl z koně, a to bylo odvážné, neboť tak v případě porážky neměl možnost uniknout. Chálíd také sesedl a oba se utkali svými meči. Hormuz pak navrhl, že zbraně odloží a budou zápasit holýma rukama. I s tím Chálíd souhlasil, aniž si uvědomil, že by to mohl být úskok. Když se totiž oba drželi v pevném sevření, začal najednou Hormuz křičet na vojáky, které si předem vybral, aby mu přišli na pomoc. A tak dříve než si Chálíd mohl uvědomit, co se děje, byl obklopen Peršany. Třebaže neměl meč ani štít a soupeř jej pevně svíral, přesto jedno řešení našel – roztočil Hormuze kolem sebe takovým způsobem, že mu jeho lidé nemohli přijít na pomoc. Obě armády nyní začaly řvát a v tom křiku zanikl dusot koňských kopyt. Káka ibn Amr se přiřítil na bojiště a všechny perské zabijáky zlikvidoval. Chálíd se nyní uvolnil ze sevření a Hormuze dýkou zabil. Pak zavelel do útoku a tvrdě napadl Peršany po celé délce jejich linie. Po určité době tuto linii prorazil a perská křídla začala ustupovat. Po nich se dal na ústup i perský střed, což podnítilo muslimy k ještě větší aktivitě. Ústup se nyní změnil v útěk a Peršané bitvu definitivně ztratili. Třebaže Kubazovi a Anušjánovi se podařilo i s většinou armády uniknout, tisíce vojáků znehybněných řetězy bylo pobito.
Celý příští den pečovali Arabové o raněné, brali zajatce a sbírali kořist – zbraně, brnění, zásoby, drahé oděvy a koně. Chálíd jim z ní ponechal čtyři pěti a jednu pětinu poslal do Medíny. I tak na každého jezdce vyšlo tisíc dirhamů (zlaťáků), na pěšáka pak třetina této částky, stejně jako za Prorokova života. Do Medíny tehdy dorazil i symbol Hormuzova úřadu – koruna vysoká jako dospělý muž oceněná částkou sto tisíc dirhamů. Abú Bakr si ji však neponechal a vrátil ji Chálídovi, neboť všechny věci poraženého patřily vítězi souboje. Velké pozdvižení tehdy způsobil slon, kterého se muslimové v bitvě zmocnili. Chalífa však nevěděl, co si s ním počít, a proto jej také vrátil Chálídovi. O dalším osudu zvířete pak nejsou žádné zprávy. Muslimové pak brali do zajetí rodiny Peršanů a jejich spojeneckých Arabů. Zbytek obyvatel – většinou drobné rolníky a pastýře – nechali na pokoji a zavázali se jejich ochranou oproti výplatě džizíje.
Po několika dnech se Chálídova armáda opět dala do pohybu a zamířila na sever. V jejím čele jel Muthanná se svými dvěma tisíci jezdci pověřený úkolem zajišťovat cestu a likvidovat všechny perské opozdilce. Když dosáhl jakéhosi malého vodního toku (na jeho severním břehu dnes stojí Zubajr), spatřil perskou pevnost, které velela žena – proto Hisnul Marát (Pevnost ženy). Aby se nezdržoval, pověřil velitele Muannu s několika sty muži jejím obléháním a sám pokračoval v postupu. Po několika dnech perská posádka poznala, že nemůže očekávat žádnou pomoc, a proto nabídla svoji kapitulaci. Muanná ji přijal a pevnost obsadil, aniž se uchýlil k jakémukoliv krveprolévaní či zotročování. Zdá se, že místní dáma v něm našla zalíbení, protože poté, co se stala muslimkou, si jej vzala za manžela.
Když perský císař dostal od Hormuze zprávu a chystaném arabském útoku, vyslal mu na pomoc armádu pod velením generála Karina ibn Kariána. Z Ktésifontu postupoval Karin podél levého břehu Tigridu a překročil jej u Mazaru. Po jeho pravém břehu pak pokračoval až k ústí řeky Makil, kterou přešel stejně jako ještě jednu větší vodoteč o něco jižněji. Tehdy dorazila do jeho tábora zpráva o pohromě u Kázimy a po ní i Kubaz a Anušján se zbytky své armády. Perští generálové stále nemohli uvěřit, že byli v regulérní bitvě poraženi necivilizovanými barbary, a z neúspěchu se obviňovali vzájemně spolu se svými spojeneckými Araby. Byli to ovšem stateční vojáci a neúspěch v nich vyvolal spíše hněv než obavy. Za poraženou perskou armádou se však objevil Muthanná a jeho průzkumníci slídili po venkově a sháněli zásoby. Peršané mu v pohybu nebránili a neučinili žádný pokus o výpad ze svého tábora.
Chálíd mezitím opustil Kázimu a pochodoval na sever, až dosáhl jakýchsi rozvalin nedaleko Zubajru asi deset mil jihozápadně od Ubally. Zde jej zastihl Muthannův posel a informoval jej, že došlo ke kontaktu se silnými perskými oddíly na jižním břehu „síní“, tj. řeky. Chálíd nyní vyslal za kořistí do Ubally Makala ibn Mukarrína (při akci zahynul) a sám se vydal za Muthannou. Spojil se s ním třetí dubnový týden a sešikoval své lidi k bitvě. Protože však Peršané – s Kubazem a Anušjánem na křídlech, Karinem ve středu a spojeneckými Araby rozmístěnými po celé délce jejich fronty – měli za zády řeku, nemohl je obejít a útočit ze zadu. Proto se rozhodl napadnout je čelně v perském stylu.
Bitvu „u řeky“ začal Karin tím, že opustil perskou formaci a vyjel vpřed, aby podstoupil osobní souboj. Na jeho výzvu zareagoval Chálíd, ale než se s ním mohl střetnout, zabil jej jakýsi muslim jménem Makal ibn al–Ásí. Po Karinově smrti opustil perské řady i Kubaz a Anušján, ale byli poraženi a zabiti veliteli muslimských křídel Ásímem a Adím. Po těchto úspěších zavelel Chálíd k útoku na deprimovaného nepřítele. Ten však i bez svých vrchních velitelů bojoval statečně a byl schopen po nějakou dobu jeho útoky odrážet. Po nějaké době se však perská formace zhroutila a všichni se dali na útěk směrem k řece, kde měli připraveny lodě [pontonový most?] Třebaže pohybliví muslimové je urputně pronásledovali a na břehu byl totální zmatek, tisíce jich uniklo na lodích do bezpečí. Podle Tabarího čítaly perské ztráty na životech na třicet tisíc lidí a kořist opět rozdělená v poměru 1 : 5 překonala tu od Kázimy. Chálíd se nyní začal zabývat správou dobytého územím a Suvaídovi ibn Mukarrínovi poručil, aby v Hufaíru vybíral daně – všichni místní obyvatelé s platbou džizíje souhlasili a přešli tak pod muslimskou ochranu. Průzkumníky pak vyslal za ustupujícím nepřítelem, jiné oddíly zase k Híře, aby jej informovaly o příchodu další perské armády.
Zprávy o debaklu v bitvě „u řeky“ císaře Ardšíra znepokojily – již druhou armádu mu rozsekali útočníci odkudsi z pustin Arábie. Teď se rozhodl již nic neponechat náhodě a postavit dvě nové silné armády. Poslušní jeho rozkazů přicházely do hlavního města Ktésifontu posádky měst a pevností nejenom z blízkého okolí, ale dokonce i ze vzdáleného západního pohraničí s římskou říší. Perští stratégové znali dobře zvyky Arabů a věděli, že se nyní vydají podél Eufratu do severozápadního Iráku, aby se příliš nevzdálili od pouště, která jim v případě neúspěchu skýtala možnost úniku. Císař tedy velením své první armády pověřil Andarzaghara, vojenského velitele provincie Chorasánu, který mezi Araby v Iráku vyrůstal a tudíž je dobře znal, a poručil mu, aby nepřítele zastavil u Valaji. Andarzaghar opustil Ktésifont a postupoval nejdříve po východním břehu Tigridu, v Kaskaru však přešel na jeho druhý břeh a zamířil na jihozápad k Eufratu. Ten překonal nedaleko Valaji, vybudoval si zde opevněný tábor a čekal, až dorazí druhá šáhova armáda. Ještě než opustil hlavní město vyslal kurýry ke spřáteleným arabským kmenům a dotázal se jejich náčelníků, zda nechtějí bojovat pod jeho praporem. Tisíce Arabů jeho výzvy opravdu vyslyšely a nyní se dostavily do jeho tábora stejně jako zbytky poražené Karinovy armády. Mezitím císař postavil druhou armádu, jejím velitele jmenoval Bahmana a poručil mu spojit se s první armádou. Bahman vyrazil na pochod několik dní po Andarzagharovi a postupoval přímo na jih v prostoru mezi Eufratem a Tigridem.
Chálíd měl nyní vážné starosti. Sice úspěšně vybojoval dvě bitvy a zničil dvě perské armády, ale stále stál jenom na okraji impéria, jehož zdroje se zdály nezměrné. Uvědomoval si, že nyní nemůže splnit chalífův rozkaz a zabývat se Hírou, neboť pak by byl nucen bojovat proti spojeným perským armádám. Jediným řešením bylo nejdříve vyřídit Andarzaghara a po něm Bahmána. Proto nechal na Suvaídovi, aby spravoval dobytou oblast, několik oddílů pak vyslal k dolnímu Tigridu s úkolem varovat jej před nepřítelem, který by přicházel od východu nebo severu, a sám se se zbylými patnácti tisíci muži vydal počátkem května po okraji velkých mokřin k Valaje. Kdyby se Andarzaghar mohl rozhodnout, nepochybně by čekal na Bahmana, ale když se na východním obzoru objevila muslimská armáda, nedělal si starosti. Měl velkou armádu a věřil, že i s pomocí perských Arabů zvítězí. Byl dokonce i tak bezstarostný, že se ani neobtěžoval posunout své muže asi jednu míli zpět k řece, která by mu jako Karinovi kryla záda a bránila tak obchvatu jeho pozic.
Celý následující den po příchodu muslimů zůstaly obě armády ve svých táborech a připravovaly se k bitvě a teprve následující ráno zaujaly bojová postavení, přičemž muslimským křídlům opět veleli Asím ibn Amr a Adí ibn Hátí. Bojiště – dvě míle od současného Ain al–Muharí a šest mil jižně od Šínafíje – tvořila pláň široká asi dvě míle ohraničená na severovýchodě a západě dvěma plochými návršími dvacet až třicet stop vysokými. Za severovýchodním návrším pak byl zavodňovací kanál snad totožný s dnešním ramenem Eufratu zvaným řeka Kásíf. Peršané stáli ve středu této pláně čelem k jihovýchodu; za zády měli západní návrší a levým křídlem se opírali o vršky na severovýchodě. Chálíd pak zaujal pozici čelem proti nim.
Andarzaghara pohled na arabskou armádu příjemně překvapil – je jich pouze tak deset tisíc, odhadoval. Z toho, co slyšel od vojáků, kteří bojovali u Kázimy a „řeky“ totiž původně usuzoval, že bude podstatně větší. Ale poražení vždycky přece přehánějí. A kde je vůbec obávaná muslimská jízda? Většina z nich jsou pouzí pěšáci. Že by sesedli z koní? Přes svoji početní výhodu se rozhodl nechat zaútočit nepřítele jako prvního a teprve protiútokem jej rozdrtit. Když tedy Chálíd opravdu vyrazil vpřed, dělal pouze to, co si Andarzaghar přál. Jeho muži totiž stáli pevně a útoky Arabů odráželi. Po jedné či dvou hodinách bitvy však byli muslimové již vyčerpaní na rozdíl od Peršanů, kteří do prvních řad povolávali stále čerstvé síly. Chálíd však šel příkladem a sám neúnavně bojoval v předních řadách. Mečem zabil obrovitého perského válečníka, který se jmenoval Hazar Mard, tj. Tisíc lidí, na znamení, že se vyrovná tisícovce válečníků, pak se posadil na jeho širokou hruď, pak zavolal svého otroka, který mu přinesl jídlo, a v klidu poobědval.
Po určité době Andarzaghar uznal, že známky únavy na tvářích muslimů jsou již zjevné, a zavelel k protiútoku. Muslimové nejdříve drželi své pozice, pak se však pod tlakem dali na pomalý ústup. Peršané tedy znásobili své úsilí a vítězství již měli na dosah, když se jim v zádech objevilo čtyři tisíce nepřátelských jezdců pod Busrou ibn Abím Rámem a Saídem ibn Marrou, kteří se od hlavní muslimské armády oddělili již včera a skryti za návrším na severovýchodě jen čekali na dohodnuté znamení. Když jej od Chálída opravdu dostali, zaútočili a spolu s pěšáky Peršany obklíčili a téměř úplně zničili. Andarzagharovi se sice podařilo uniknout, ale v poušti zabloudil a zemřel žízní.
Chálíd si uvědomil, že to bylo nejhorší střetnutí, které kdy museli podstoupit. Aby své deprimované bojovníky povzbudil, nechal si je shromáždit a promluvil k nim. Začal chválou Alláha a prosbou, aby požehnal svému svatému Prorokovi. Pak pokračoval již věcněji: „Copak nevidíte bohatství Persie! Cožpak si už nepamatujete na bídu v naší zemi! Cožpak nevidíte všechny ty plodiny, co tu rostou? I kdyby nás Alláh nepověřil svatou válkou, stejně bychom přišli a vybojovali tuto bohatou zemi, abychom vyměnili hlad naší pouště za prostřený stůl. A ten je teď náš!“ Po těchto slovech se muslimové rozešli, aby si rozdělili svoji kořist.
Několik tisíc nepřátelských válečníků však bitvu u Valaji přežilo. Jednalo se hlavně o křesťanské Araby z Muthannova kmene Bakr, kteří žili hlavně v Iráku jako perští poddaní, dosud nepřijali islám a zůstávali věrni své staré nestoriánské víře. Po Andarzagharově porážce opustili bojiště, přešli Kásíf – k Eufratu to bylo asi tři míle – a po deseti mílích přišli do Ullais. Zde se mohli cítit relativně v bezpečí, neboť město chráněné Eufratem a Kásífem – ten se od Eufratu odděloval o něco severněji – bylo po souši přístupné pouze od jihovýchodu. Na rozdíl od Tabarího však jiný zdroj uvádí, že město Ullais leželo u Aš–Šásí, tj. u dnešního Al–Así asi čtyři míle na severozápad od Šínafíje. Chálíd je prozatím nepovažoval za vojenský problém. Nevšímal si jich tedy a pokračoval v dělení kořisti.
Křesťanští Arabové však věděli, že dříve či později muslimové obnoví svůj postup na sever směrem na Híru. Jestliže tedy chtěli zabránit dalšímu drancování a zotročování, rozhodli se tedy bojovat na straně Peršanů a třebas zemřít se zbraní v ruce. Do Ktésifontu tedy vyslali své poselstvo, aby císaře informovalo o situaci a požádalo jej o pomoc. Císař jim opravdu vyhověl a poručil Bahmánovi, který se po porážce u Valaji utábořil severně od Eufratu a v klidu čekal na jeho „další instrukce“, aby postupoval do Ullais, zde převzal velení nad zdejšími arabskými kontingenty a Chálída zastavil. Ani nyní však Bahmán žádnou velkou bojechtivost neprojevoval – povolal si totiž k sobě generála Džabana (Jaban), předal mu velení a tlumočil mu rozkazy císaře s tím, že on sám musí neprodleně odejet do Ktésifontu.
„Vyhni se bitvě, dokud se nevrátím – ledaže bys k ní byl přinucen,“ poradil mu ještě, než nastoupil služební cestu, jejíž účel je neznámý. Faktem však je, že v Ktésifontu našel císaře již ve velmi špatném zdravotním stavu a zůstal v jeho blízkosti. Džaban pak splnil rozkaz a u Ullais se spojil s Araby kmene Bakr včetně jejich přátel z okolí Híry a Amgisíje (Amghishiya). Sám převzal vrchní velení, křesťanským Arabům pak velel Abdul Asvád, který u Valaje ztratil dva syny a nyní hořel touhou po pomstě.
Třebaže Chálíd byl o příchodu arabských posil do Ullais dobře informován svými špehy, stále nic nepodnikal a čekal, až si jeho muži odpočinou. Teprve desátého dne se rozhodl zasáhnout a s osmnácti tisíci muži vyrazil do akce. Jako první přišla do kontaktu s nepřítelem muslimská lehká kavalérie. Její velitel Muthanná podal znepokojivé zprávy – do města přicházejí stále další a další arabské posily a na cestě jsou ještě Peršané. Třebaže Chálíd nyní přidal do kroku, k Ullais dorazil až několik hodin po Džabanovi (někdy v polovině května). Znovu tak stál proti velké nepřátelské armádě a bylo jasné, že musí svést již třetí krvavou bitvu. Rozhodl se na nic nečekat a ještě týž den zaútočit, aby nepřítel neměl čas se připravit. K městu se již ostatně blížil v bojové formaci – sám ve středu, Adí ibn Hátí a Asím ibn Amr pak na křídlech.
Zpráva o příchodu muslimů zastihla Peršany kolem poledne, když se právě chystali k jídlu. Nikdo z nich však nebyl ochoten bojovat s prázdným žaludkem, třebaže Chálíd byl již na dohled. Džaban se jen bezmocně díval na své vojáky u plných hrnců, a rukou ukazoval směrem k jihu. Vojáci se však neznepokojovali:
„Nechte nás to dojíst. Budeme bojovat později.“
„Bojím se,“ odpověděl jim Džaban, „že nepřítel vás to v klidu dojíst nenechá.“
„Nikdy! Nejdříve se najíme a pak budeme bojovat,“ trvali na svém vojáci, kteří si stále mysleli, že mají dost času.
Na zem pak položili ubrusy a zasedli k teplému jídlu, které měli tolik rádi. Stačili však sníst maximálně dvě až tři sousta, když se muslimové rozvinuli do bojové formace. Všem bylo nyní jasné, že bude následovat útok a že kdyby i nadále otáleli, bylo by jim jejich plné břicho již zbytečné. Kvapem tedy své jídlo opustili a zaujali pozici ve středu spojenecké formace s Araby pod Abdul Asvádem a Abdžárem (Abdjar) na křídlech. Bojiště leželo jihovýchodně od Ullais mezi kanálem, (pro muslimy „řekou“) a Eufratem. Bitevní fronta pak byla asi dvě míle dlouhá. Chálíd tak neměl k manévrování dostatek prostoru, a proto útočil čelně. O boji samém mnoho zpráv nemáme; víme pouze, že byl podstatně tvrdší, než v předcházejících dvou bitvách. Chálíd tvrdě útočil a osobně zabil Abdul Asváda. Persko–arabská kolice však, třebaže měla velké ztráty na životech, stále odolávala – jedni nechtěli pustit muslimy k Híře, druzí pak umírali za čest svého císaře. K nejtěžším střetům došlo na břehu „řeky“ a muslimové již byli zoufalí, neboť nejenom že se jim zde nepodařilo prorazit, ale nepřítele ani viditelně oslabit. Situace byla dokonce již tak vážná, že sám Chálíd pozvedl své ruce k nebi a začal se modlit:
„Ó pane! Jestli mi dáš vítězství, pak neponechám naživu žádného nepřátelského válečníka a budu je pobíjet tak dlouho, dokud se řeka nenaplní jejich krví.“
Muslimové nyní obnovili své útoky a Alláh jim dal vítězství. Ještě v poledních hodinách se odpor císařské armády zhroutil a vojáci se dali na útěk. Tisíce mrtvol však zůstalo na břehu „řeky“ a jejich krev zbarvila písek. Řeka však stále nebyla plná krve, jak Chálíd slíbil. Proto si k sobě povolal velitele své lehké kavalerie a poručil jim, aby uprchlíky pronásledovali.
„Nezabíjejte je však a přiveďte je zpět,“ dodal ještě.
Muslimští jezdci se tedy rozdělili do několika skupin a vydali se pronásledovat nepřítele, který se snažil dostat se do Híry. Zoufalí Peršané a Arabové pak byli izolováni, v malých skupinkách obklíčeni a zajati. Pak je přivedli k řece a každému z nich setnuli hlavu. Ale třetího dne zajatci již došli a řeka stále nebyla naplněna jejich krví. Šokovaní velitelé nyní obklopili Chálída a Káka jim všem promluvil z duše, když poznamenal:
„I kdybyste zabil všechny lidi světa, nikdy by jejich krev nenaplnila tuto proklatou řeku. Země už žádnou krev nechce! Pusť vodu do řeky. Tak splníš svůj slib.“
Ostatní se k němu okamžitě přidali:
„Slyšeli jsme, že když zem pohltí krev mnoha Adamových synů, žádnou další už nechce.“
Chálíd dal na jejich rady a poručil otevřít stavidla. Voda zabarvená krví mrtvých naplnila kanál; slib Alláhovi byl splněn.
Zatímco se jízda zabývala uprchlíky, zasedli muslimové k nedojedenému obědu Peršanů. Moc jim chutnalo a všichni se divili, jak kvalitní menáží je krmen perský voják.
V bitvě „u krvavé řeky“ prý padlo na sedmdesát tisíc Peršanů a spojeneckých Arabů; kořist pak byla obrovská, samotný Džaban však unikl.
Po několika dnech opustil Chálíd svůj tábor a ještě téhož dne dorazil do Amgisíje, velkého a bohatého iráckého města, které leželo tak blízko, že Ullais mohlo být považováno za jeho předměstí. Město však našel vylidněné – muži padli v bojích a ženy a děti se rozutekly po venkově. Muslimové se tedy rozptýlili po ulicích, v poklidu město vyrabovali a pak jej na Chálídův rozkaz zničili. Kořist byla obrovská; svým množstvím dokonce předčila i tu získanou v předešlých čtyřech bitvách. I pouhá pětina kořisti dopravená do Medíny chalífu Abú Bakra přímo šokovala. Ve snaze pochlubit se svým vítězstvím a podělit se o svoji radost i s ostatními sezval si lid do mešity a promluvil takto:
„Ó Kurajšovci! Váš lev napadl jiného lva a přemohl ho.“
Největší kompliment pak složil svému slavnému vojevůdci, když o něm prohlásil toto:
„Žádná žena již neporodí takového syna jako je Chálíd.“
Na rozdíl od Medíny nepanovala v Híře optimistická nálada. Perským guvernérem zde byl Azazbeh, který odpovídal nejenom za správu, ale i obranu města. Místní arabský vládce Ijás ibn Kubajsa (Iyas bin Kubaisa) vládl pouze formálně a mohl rozhodovat pouze v záležitostech svého kmene. Veškera obrana tedy ležela na Azazbehovi a bylo pouze na něm, jak si poradí. Guvernér samozřejmě již věděl o pohromách, které potkaly perskou armádu u Kázimy, „u řeky“, Valaji a Ullais, a bylo mu jasné, že cílem dalšího Chálídova útoku bude on sám. A může vůbec s tak málo početnou posádkou vzdorovat nepříteli, když velké perské armády vedené známými generály v boji neobstály? A churavějící císař také neposílá žádné instrukce...
Přes všechny tyto pochybnosti zavrhl myšlenku na kapitulaci a připravoval se k obraně. Vytáhl z města a vybudoval si tábor na jeho předměstí. Vpřed pak vyslal svého vlastního syna s jízdními oddíly. Mladý důstojník si vybudoval opěrný bod asi dvanáct mil od Híry v místě, kde se od Eufratu odděluje řeka Atík (Ateeq), načež pokračoval až na dohled Amgisíje. Na muslimy pak číhal tam, kde se od Eufratu odděloval zavodňovací kanál nyní zvaný řeka Badkala (Badqala). Brzo opravdu dostal zprávy, že přicházejí; vojáci jedou na koních a velbloudech a kořist převážejí s pomocí místních Arabů vzhůru po kanálu na člunech. Azazbehův syn tedy nechal spustit stavidla, načež voda klesla a čluny uvázly v blátě. Rozzlobený Chálid utábořil své bojovníky na břehu nedalekého Eufratu a sám s jízdním oddílem vyrazil zjistit, co se to děje. U Badkaly pak zlikvidoval Peršany i s jejich velitelem, načež znovu pustil vodu do kanálu a pokračoval v cestě. Smrtí svého syna zdrcený Azazbeh na obranu Híry nyní již zcela rezignoval, ponechal na místních Arabech, ať si poradí, jak umí, a sám stáhl se do Ktésifontu. Naděje na pomoc zvenčí se totiž zcela rozplynuly, když dostal zprávu, že císař zemřel.
Chálíd však o odchodu Peršanů nic nevěděl a stále očekával, že mu budou klást tuhý odpor. Proto nepostupoval přímo, ale Híru obešel od západu a přes Kavarnak (Khawarnaq) do ní pokojně vstoupil od severozápadu. Místní obyvatele ušetřil – nepokusili se ani o útěk, ani o obranu. Problém tak představovaly pouze arabské posádky čtyřech městských citadel, které se pod velením svých náčelníků připravovaly k obraně. Každá citadela měla vlastní palác, podle něhož byla i pojmenována. V „Bílém paláci“ se zabarikádoval „král Iráku“ Ijás ibn Kubajsa, pevnosti Al–Addassín (Al Adassiyin) velel Adí ibn Adí (Adi bin Adi), pevnosti Baní Mazin (Bani Mazin) zase Ibn Akal a paláci Ibn Bukajla (Ibn Buqaila) pak Abdul Masí ibn Amr ibn Bukajla (Abdul Masih bin Amr bin Buqaila). Chálíd proti každému z nich vyslal jednoho svého velitele a to v tomto pořadí: Dirára ibn al–Azvara (Dhiraar bin Al Azwar), Dirára ibn al–Chattába (Dhiraar bin Al Khattab, nebyl příbuzný s budoucím chalífou Omarem), Dirára ibn al–Mukarrína (Dirraar bin Al Muqarrin) a Muthannu. Velitelé přitáhli k citadelám a dali místním Arabům opět na vybranou – islám, džizíju nebo meč s tím, že na odpověď budou čekat do příštího dne. Když však nazítří dostali na své mírotvorné návrhy zamítavou odpověď, připravili se k boji a jako první zaútočil al–Azvar. Obránci „Bílého paláce“ však stáli na hradbách a pálili po jeho mužích. Největší problém pak představoval prak vystřelující velké koule z jílu. Dirár si proto vzal skupinku lukostřelců, obsluhu válečného stroje zlikvidoval a ostatní nepřátele donutil odstoupit od cimbuří. Podobné přestřelky nejdříve probíhaly i u ostatních citadel, pak se však obležení rozhodli vyjednávat. Jako svého zástupce si vybrali Abdula Masího.
Abdul se objevil v otevřené bráně a blížil se k Chálídovi. Šel pomalu, byl to totiž již letitý muž, jehož „obočí překrývalo oči“. Třebaže nezastával žádnou oficiální funkci, těšil se se jako princ obrovské autoritě. Byl to švihák a známá osobnost již za perského krále Chosroea, s nímž se krátce před jeho smrtí i setkal. Nyní měl prokázat, že je i moudrý a že má i svérázný smysl pro humor.
„Kolik je vám let,“ začal konverzaci Chálíd.
„Dvě stě,“ odpověděl stařec.
Chálíd pocítil úctu k tak neobvykle vysokému věku, ptal se však dále:
Jaké to byly ty nejúžasnější věci, které jste kdy viděl?“
„Nejúžasnější věc, kterou jsem kdy viděl, byla vesnice mezi Hírou a Damaškem. Do ní když cestovala místní žena, nepotřebovala nic víc než bochník chleba.“
Chálíd nepochopil, že to byla narážka na pořádek v zemi, který panoval za krále Chosroea, a proto – aniž zvýšil hlas – jenom poznamenal:
„Stáří mu přineslo jenom senilitu. Slyšel jsem, že obyvatelé Híry jsou mazaní a prolhaní lotři. Jak to, že mi ale posílají chlapa, který ani neví, kde se tu vzal.“
„Ó veliteli,“ zaprotestoval mudřec, „já ale vím, odkud jsem se vzal.“
„Tak odkud jsi se vzal?“
„Z penisu svého otce!“
„Odkudže jsi přišel?“, nevěřil svým vlastním uším Chálíd.
„Z lůna mé matky!“
„A kam jdeš?“
„Kupředu!“
„A co je vepředu?“
„Konec.“
„Běda ti,“ zvolal Chálíd. „Na čem stojíš?“
„Na zemi!“
„Co máš na sobě?“
„Své šaty.“
Protože poslední dvě otázky byly zodpovězeny uspokojivě, pokračoval Chálíd v dotazech:
„Rozumíš mi?“
„Ano!“
„Chci ti jen položit několik otázek.“
„A já ti chci dát na ně odpovědi.“
Pohněvaný Chálíd jen zamumlal:
„Země ať zničí všechny blázny dříve, než blázni zničí zemi. Předpokládám, že tvoji lidé tě poznali lépe, než já to s tebou tady skoncuji.“
„Ó veliteli,“ namítl Abdul Masí, „pouze mravenec a ne velbloud se vyzná v kdejaké díře.“
Chálíd si nyní uvědomil, že stojí tváří v tvář člověku s pronikavou myslí a že všechno, co on říkal, bylo na svém místě. Každá odpověď měla smysl a vtip. Proto již s úctou v hlase pokračoval:
„Řekni mi něco, na co si pamatuješ?“
Stařec se krátce zasnil, podíval se na věže citadely, které čněly nad okolními domy, a odpověděl:
„Pamatuji si na doby, kdy se pod těmito věžemi plavily lodě až z Číny“ – byl zase ve zlaté době Anušírvánově.
Vzájemné oťukávání nyní skončilo a Chálíd přešel rovnou k věci:
„Vyzývám vás, obraťte se k Alláhovi a islámu! Jestliže na to přistoupíte, stanete se muslimy a získáte to, co i my získáme, a budete nést i to, co i my neseme. Pakliže odmítnete, plaťte džizíju, a jestliže odmítnete i džizíju, pak přivedu lidi, kteří touží po smrti stejně jako vy po životě.“
„Naším přáním není bojovat proti vám,“ odpověděl Masí. „Zůstaneme však u své víry. Budeme platit džizíju!“
Dohody bylo dosaženo, rozhovory skončily a Masí již odcházel, když Chálíd zpozoroval u opasku jeho sluhy, který stál po celou dobu několik kroků za ním, podezřelý váček. Vrhl se tedy na něho, váček mu vytrhl a jeho obsah si vysypal do dlaně.
„Co to má být,“ zeptal se mudrce.
„To je jed. Účinkuje okamžitě.“
„Ale na co jed?“
„Obával jsem se,“ přiznal se Masí, „že toto setkání by mohlo dopadnout i jinak než ve skutečnosti dopadlo. Jsem již na konci svého života a spíše bych zemřel, než bych viděl neštěstí, které by potkalo můj lid a zemi.“
Koncem května roku 633 byla tedy mírová smlouva podepsána, citadely kapitulovaly a otevřely své brány, za což Chálíd poděkoval Alláhovi osmi modlitbami. Híra se zavázala platit muslimům každoročně na sto devadesát tisíc dirhamů, zásobovat jejich armádu sedly a dodávat jí průvodce a špehy. A pak tam byla ještě pasáž o místních arabských princeznách...
Jednoho dne totiž Prorok seděl v kruhu svých společníků a mluvil s nimi o různých věcech. Hovor se pak stočil i k cizím zemím a Prorok poznamenal, že by se měla obsadit Híra. Jeden přední muslim – jinak však prosťáček a nevzdělaný muž – jménem Šuvaíl (Shuwail) se jej pak dotázal:
„Ó posle Alláhův, až vybojujeme Híru, mohl bych dostat Kiramá, dceru Abdula Masího?“
Kiramá byla totiž princezna, o jejíž kráse si lid Arábie vyprávěl legendy; žádná ženy prý nebyla krásnější než ona. Prorok se tomu jenom smál, pak ale odpověděl:
„Ať je tedy tvoje.“
A nyní po letech přišel tedy Šuvaíl za Chálídem pro svoji sladkou odměnu:
„Ó veliteli,“ řekl, „když se nyní Híra vzdala, mohu dostat Kiramá, dceru Abdula Masího? Posel Alláhův mi ji slíbil!“
Chálíd nemohl uvěřit, že by Prorok slíbil princeznu takovému ťulpasovi. Zeptal se ho tedy:
„A máš na to nějaké svědky?“
„Ó ano,“ přisvědčil Šuvaíl a hned si přivedl muže, kteří mu vše dosvědčili. Nyní již Chálídovi nezbylo nic jiného, než zahrnout tento jeho požadavek do smlouvy.
Když se o tom ženy z Abdul Masího paláce dozvěděly, začaly kvílet a naříkat. Kiramá byla přece navyklá žít v přepychu a nyní že by měla být vydána surovému Arabovi z pouště? Nejsměšnější na tom však bylo to, že to již nebyla mladá dívka, ale osmdesátiletá stařena, jejíž krása byla již dávno pryč. Princezna proto zůstala v klidu: „Předejte mě! Ten blázen musel slyšet, jak jsem byla krásnou zamlada, a snad si myslí, že mládí je věčné,“ a pouze v doprovodu své služky opustila palác Ibn Bukajla.
Šuvaíl těšící se na milostné dobrodružství byl její seschlou tváří tak šokován, že nebyl schopen slova. Trapné ticho přerušila až princezna:
„K čemu jsem vám dobrá já, taková stará žena. Nechte mě jít:“
Arab se však rychle vzpamatoval a rozhodl se i na své prohře vytřískat alespoň nějaký kapitál:
„Ne,“ odpověděl, „nenechám vás jít, pokud nepřistoupíte na mé podmínky!“
„A jaké to jsou ty vaše podmínky? Stanovte si cenu.“
„Ať nejsem syn své matky Šuvaíl, jestliže vás nechám jít za méně než tisíc dirhamů!“
Chytrá stará žena nemohla uvěřit vlastním uším: „Pouze tisíc dirhamů?“
„Ano, a ne méně!“
Kiramá tedy předala zmíněnou částku a rychle se vrátila se do svého paláce. Dobrým obchodem rozradostnělý Šuvaíl se pak chlubil svým přátelům:
„Nechal jsem jít Kiramá. Musela ale platit jako mourovatá. Celých tisíc dirhamů!“
Vyslechl si však jen jejich bujarý smích:
„Tisíc dirhamů!? Za Kiramá bys přece mohl dostat mnohem a mnohem více.“
Prosťáček Šuvaíl byl tímto zjištěním evidentně překvapen:
„Já ale nevěděl, že existuje více než tisíc dirhamů.“
Když tuto příhodu vyprávěli Chálídovi, pouze smál a pak polohlasem zamumlal:
„Člověk míní, Alláh mění.“
Po podrobení Híry obrátil Chálíd svoji pozornost k jejímu blízkému okolí – psal dopisy představitelům a radám starších okolních měst a nabízel obvyklé alternativy: islám, džizíju nebo meč. Všichni se podrobili a oproti muslimské ochraně se zavázali platit daň. Za muslimskou stranu příslušné dohody podepisovali vyšší důstojníci včetně Chálídova bratra Hišáma (Hisham). Na druhou stranu nejvyšší perský velitel – stal se jím v tu dobu Bahman – již nebyl schopen vojensky zasáhnout, v rukou muslimů ponechal celou oblast západně od dolního Tigridu a soustředil se pouze na obranu Ktésifontu, na jehož opevnění horečně pracoval. Když Chálíd zjistil, že mu z této strany nehrozí žádné vážnější nebezpečí, vyslal svoji kavalérii pod Dirárem ibn al–Azvarem a Muthannou za Eufrat do středního Iráku. I tato akce dopadla úspěšně a do konce června oba velitelé obsadili celé území až k řece Tigridu. Ty, kteří se jim postavili na odpor, zotročili a oloupili; ty však, kteří se jim podrobili, pak ušetřili. Kromě vojenských operací organizoval Chálíd i správu dobytých provincií. Do jejich čela dosazoval své důstojníky, kteří měli vybírat daně, organizovat výzvědnou službu a zajišťovat pro muslimské jednotky průvodce. Císařskému dvoru do Ktésifontu tehdy napsal dopis:
