Americký obrněný transportér typové řady M113
ÚVOD : Předchůdci transportéru M113Před vstupem do dění druhé světové války Spojené státy moc specializovaných vozidel pro převoz pěchoty neměly. Jakmile byly do tohoto světového konfliktu zataženy, začal americký průmysl chrlit stovky těchto vozidel, převážně polopásových typu M3, M5 a M9. V průběhu války docházelo také k úpravě různých zastaralých obrněných vozidel, která po odstranění věže s výzbrojí byla používána jako transportéry pěchoty.
Ukončení druhé světové války znamenalo nejen nové politické rozdělení světa, ale i změna ve vzájemných vztazích, kdy se ze spojenců stali protivníci. Byly vyvíjeny nové druhy zbraní a systémů, přednost dostaly atomové zbraně a jejich nosiče. Změnily se i bojové podmínky a do koncepce bleskového úderu byly zahrnuty tankové a mechanizované armády, které k nově vyvinutým tankům potřebovaly dostatečně mobilní transportéry pěchoty. Ty měly nejen stačit rychleji se pohybujícím tankům, ale dostatečně ochránit přepravovanou pěchotu před palbou z ručních zbraní a střepinami.
Stávající obrněná vozidla vyvinutá či používaná za druhé světové války už nesplňovala požadavky moderního bojiště. Jejich neuspokojivé jízdní vlastnosti a převážně otevřené korby neposkytovaly převáženému výsadku dostatečný komfort a ochranu. Velení americké armády nařídilo oddělení AOTAC (Army Ordonance Tank-Automotive Command), zabývající se vypracováním vojenských výzkumných programů ohledně obrněných vozidel a mající dohled na jejich realizaci, aby vypracovalo soubor požadavků, které by měl splňovat nový obrněný transportér pro vlastní armádu.
Okamžitě po ukončení druhé světové války, přesněji 21. září 1945 byly zpracovány požadavky na obrněný transportér pro převoz pěchoty, s použitím podvozku vozidla T43.
Mezitím byl vyvinut na základě stíhače tanků M18 Hellcat prototyp T16, který následně prošel testy v Fort Knoxu a Aberdeenu a bylo mu přiděleno označení obrněný transportér M44. Vozidlo mimo tříčlennou posádku (velitel, řidič a střelec) mohlo převést 24 členů výsadku. Transportérů M44 bylo vyrobeno pouze několik desítek a byly využity jen jako pomocná vozidla. Na zrušení výroby se podepsala velká hmotnost vozidla, což byla 21,3 t, ale také požadavky na převoz pěchoty o družstvech v počtu deseti mužů.
Vozidla z druhé světové války používaná k přepravě pěchoty
O rok nato, tedy 26. září 1946 uzavřela společnost IHC (International Harvester Corporation) s americkou armádou smlouvu o postavení dalšího transportéru. Prototyp byl označen T18, ze kterého vzešly čtyři prototypové stroje T18E1, T18E2, T18E3 a T18E4. Původní zámysl počítal s výzbrojí dvou kulometů ráže 12,7 mm a to dálkově ovládané. První prototyp T18E1 byl testován neozbrojený a na T18E2 byly zkoušeny kulomety ráže 7,62 a 12,7 mm upevněné na vysokou velitelskou věžičku. Prototyp T18E3 neměl velitelskou kopuli, tu nahradil pouze vyvýšený průlez opatřený poklopem a kulomet byl osazen ochranným štítem. Prototypy byly poháněny šestiválcovým vzduchem chlazeným motorem Continental AO-895-2, sériová vozidla pak motorem Continental AO-895-4 s výkonem 220 kW (295 HP). Podvozek byl složen z pěti párů pojezdových kol a třemi páry podpůrných kladek horní větve pásu. Testy vozidel byly ukončeny v srpnu 1952 a pro sériovou výrobu byl vybrán prototyp T18E1. Stroj byl přijat do výzbroje americké armády jako obrněný transportér M75, ale než byla rozjeta sériová výroba, byly učiněny kroky ke snížení složitosti a výrobní ceny stroje, která byla i po zavedení změn 72 tisíc dolarů, což byl později důvod k zastavení výroby. I když vývoj proběhl u firmy IHC, výroba byla rozdělena mezi společnosti IHC (1000 vozidel) a FMC (730 vozidel), a produkce proběhla v období od prosince 1952 do února 1954, než byla zastavena v počtu 1729 strojů. Důvodem zastavení výroby byl rozjetý vývoj výrobně levnějšího a obojživelného transportéru M59.
Technická data obrněného transportéru M75 :
> hmotnost : 18,8 t (bojová), 19,05 t (maximální)
> posádka : 4 muži (velitel, řidič, pomocný řidič/střelec, střelec) +10 mužů výsadku
> rozměry : délka 5119 mm, šířka 2844 mm, výška 2756 mm, světlost 420 mm
> výzbroj : kulomet Browning M2 ráže 12,7 mm (1800 nábojů), ruční bazuka M20 (10 střel)
> pohon : šestiválcový zážehový vzduchem chlazený motor Continental AO-895-4 s výkonem 220 kW (295 HP)
> obsah nádrží : 568 l
> rychlost : silnice až 71 km/h, terén do 40 km/h
> dojezd : silnice až 185 km (115 mil)
> překážky : šířka příkopu 1,68 m, kolmá stěna 0,45 m, stoupavost 60 °, boční náklon 30 °, brod (bez přípravy) 1,22 m, (s přípravou) 1,98
> pancéřování : ocelová korba v proměnné tloušťce od 25 mm do 50 mm
< Prototyp vozidla T16, ze kterého později vzešel obrněný transportér M44.
> Obrněný transportér M44.
Obrněný transportér M75
Ještě v průběhu produkce M75 se společnost FMC pustila do vývoje a následně výroby dalšího ze strojů, obrněného transportéru M59. Tento lehčí obojživelný stroj měly pohánět vyzkoušené civilní motory, jejichž použití se mělo odrazit na nižší výrobní ceně. Sériová výroba zahájená v únoru 1954 (jiný zdroj uvádí už listopad 1953) nechala do poloviny roku 1960, kdy se zastavila, vzniknout více než 6300 vozidlům typu M59. Náročnější provoz u jednotek však poukázal na nedostatky tohoto vozidla, z nichž největší problémy vykazovala obsluha dvojice motorů, které poháněly transportér a pak že tyto motory nejsou schopny ze sebe vydat požadovaný výkon při jízdě terénem, což vedlo k tomu že transportéry nestačily tankům M48 Patton. Oproti transportéru M75 měl transportér M59 výhodu v nižším profilu, byl obojživelný a to co bylo hlavní, nižší výrobní náklady. Vývoj byl zahájen společností FMC CO. (Food Machinery and Chemicas Company) v listopadu roku 1951, bylo postaveno několik prototypů s označením T59E1, T59E2, T59E3...., které byly průběžně testovány. Armáda vozidlo přijala do výzbroje pod označením M59 v roce 1953. Největšími nedostatky tohoto vozidla vůči transportéru M75 bylo slabší pancéřování a složitost dvoumotorové soustavy. Vzhledově se od svého předchůdce výrazně neodlišoval, uspořádání podvozku a vnitřního prostoru bylo téměř shodné (jen v M75 sedí velitel za řidičem, v M59 sedí vedle sebe). Posádky těchto strojů (M75 a M59) používaly také shodné pozorovací přístroje, řidič infračervený periskop M19 a tři periskopy M17, velitel pak šest periskopů v typové velitelské věžičce M13. Převozní prostor lze odstraněním laviček upravit pro náklad (například 1 džíp). Transportér je poháněn dvojicí šestiválcových vzduchem chlazených zážehových motorů
GMC Model 302, každý o výkonu 146 kW (198 HP), které jsou spojeny převodovou skříní Hydramatic 301MG (první výrobní verze měly typ 300MG) se čtyřmi rychlostmi vpřed a zpátečkou. Vozidlo je obojživelné, s vlnolamem na čelní části korby, zadní část korby je uzavřená výstupnou rampou. Produkce : 6300 strojů od 1954 – 1960 : USA (3048), Brazílie (500), Etiopie (120), Řecko (200), Turecko (1550), Jižní Vietnam (866), Libanon (16).
Technická data obrněného transportéru M59 :
> hmotnost : 19,3 t (maximální)
> posádka : 2 muži (velitel, řidič) +10 mužů výsadku
> rozměry : délka 5610 mm, šířka 3260 mm, výška 2770 mm, světlost 430 mm
> výzbroj : kulomet Browning M2 ráže 12,7 mm (2205 nábojů)
> pohon : dva šestiválcové zážehové vzduchem chlazené motory GMC Model 320, každý s výkonem 108,8 kW (146 HP) spojené s převodovkou Hydramatic 301MG
> obsah nádrží : 511 litrů
> rychlost : silnice až 51 km/h, terén asi 32 km/h, voda 6,9 km/h
> dojezd : silnice až 190 km (120 mil)
> překážky : šířka příkopu 1,68 m, kolmá stěna 0,45 m, stoupavost 60 °, boční náklon 30 °, brod (plave)
> pancíř : ocel 9,5 až 24,9 mm, podlaha korby 15,9 mm
Obrněný transportér M59.
< Prototyp T113.
> Prototyp T117.
Část první : Vznik a vývoj transportéru M113
Dříve protivníci, nyní "bratři ve zbrani", Vozidlo BMP-1 a transportér M113 při průjezdu afghánskou krajinou. Tyto vozidla má takto ve výzbroji určitě více armád.
Vysoké výrobní náklady, nevýkonné motory náročné na údržbu a další nedostatky zjištěné při provozu transportérů M75 a M59 zapříčinily, že AOTAC vyhlásilo nový seznam požadavků, které by měl splňovat nový transportér pro americkou armádu. Nově zformulované požadavky zahrnovaly, že by mělo jednat o lehce pancéřovaný stroj, určený pro tankové i pěší útvary, obojživelný, s možností letecké přepravy stroji C-130, C-141 a výsadku a vysokou terénní průchodností a pohyblivostí. Další požadavky se týkaly univerzálnosti vozidla, které by se dalo použít k různým účelům a snadno vylepšovat a modernizovat. Bližší požadavky určovaly, že vozidlo by mělo převážet nejméně desetičlenný výsadek a rychlostně se vyrovnat v té době moderním americkým tankům M48 a M60. Kategorie vozidel, která spadala pod nový vývojový program obdržela označení AAMPVF (Airbone, Armored, MultiPurpose Vehicle Family. Nový bojový stroj si vzala na starost společnost FMC, která tak chtěla prodat zkušenosti získané při vývoji a výrobě předcházejících transportérů M75 a M59. Dříve protivníci, nyní "bratři ve zbrani", Vozidlo BMP-1 a transportér M113 při průjezdu afghánskou krajinou. Tyto vozidla má takto ve výzbroji určitě více armád.
Na transportéru M113 bylo patrno, že pochází ze stejné konstrukční kanceláře jako předchozí transportéry M59 a M75, neboť nesl silnou podobnost k těmto vozidlům. Důvodem vývoje M113 bylo, že vozidlo M75 bylo výrobně velmi drahé a příliš těžké na obojživelnost a leteckou přepravu. Snaha vyrobit levný transportér pro převoz pěchoty dala vzniknout vozidlu M59, ale šetření náklady se podepsalo na vozidle, které bylo sice lehké, ale bylo postaven nespolehlivý stroj se slabým pancířem.
Firemním konstruktérům při vypracování projektu blíže nespecifikované požadavky dávaly určitou svobodu a tak korba zkušebního vozidla byla zhotovena za pouhé tři měsíce. Při její výrobě konstruktéři byly použity nové materiály a řešení, jako například výrobně levnější hliníkové pancéřování. protože v té době byl ve Spojených státech přebytek toho kovu, a vázl jeho odbyt. Další plusy hliníkového pancíře s porovnáním s ocelovým pancířem byla jeho tuhost, sice při trojnásobné tloušťce, ale s téměř shodnou balistickou ochranou a se sníženou hmotností. Použití hliníku se také příznivě odrazilo nejen na celkové hmotnosti vozidla, ale i na celkové ceně, neboť při výrobě se celkově snížil počet pracovních hodin. Použitím hliníkového pancíře se naskytla americkým konstruktérům postavit vozidlo s pancéřovou ochranou M75 a lehkostí a mobilitou M59.
V polovině roku 1955 byly hotovo zkušební vozidlo a byly na něm testována různá uložení pohonu, různé postupy svařování hliníkových pancéřových dílů a další možnosti vnitřního vybavení. Ještě ke konci (asi říjen) roku 1955 se vozidlo účastnilo rozsáhlých testů, které úspěšně ukončilo v únoru 1956. Hodnocení přesvědčilo velení armády natolik, že se společností FMC Corporation uzavřela smlouvu na zhotovení prototypových strojů ve dvou variantách. První prototyp s továrním označením T113 měl být vyroben z hliníkových dílů a poháněn motory se vzduchovým chlazením, druhý s továrním označením T117, měl mít ocelovou korbu a jeho motory měla chladit kapalina. Celkově dostala společnost FMC za úkol zhotovit deset vozidel, z každé varianty po pěti strojích, které se měly účastnit porovnávacích testů. U prototypových vozidel T113 spolupracovala společnost FMC s firmami Kaiser Aluminium a Chemical Corporation, na moderních postupech svařování hliníku a s použitím lehkého motoru společnosti Continental byla sestrojena vozidla s odolnou a lehkou korbou, prototypy T113. Prototypové stroje druhé verze, označené T117 byly zkompletovány za pomoci mnoha dílů z transportérů M59, což zase ušetřilo výrobní náklady. Na kompletaci dvou variant byly použity shodné díly, například převodová skříň Allison XTG-90. První testy avšak nedopadly dobře, obě varianty se potýkaly s problémovými motory. Plánovaný a použitý motor Packard pro verzi T117 se neosvědčil a byl nahrazen pro civilní účely vyráběným motorem Ford 368 UD. Jmenovaný motor byl ale mohutnější a donutil konstruktéry přebudovat celý vnitřní prostor vozidla. U verzí T113 zklamaly použité vzduchem chlazené motory firmy Continental, které nesplňovaly nutný výkon. Obě varianty prototypových vozidel navíc trpěly velmi rychlým opotřebováním pásů, takže bylo nutno vyvinout nové, trvanlivější. Porovnávací balistické testy prokázaly, že prototypy s továrním označením T113, tedy s hliníkovým pancéřováním prokázaly vyšší odolnost než vozidla T117 s ocelovým pancířem, přičemž hliníkové desky byly výrobně levnější a jednodušší. Testy odhalily určité nedostatky a z toho důvodu společnost FMC postavila další prototypy, s továrním označením T113E1, T113E2, T117E1 a T117E2.
T113E1 : prototyp T113 s odstraněnými nedostatky, hliníkovou korbou a s civilními motory společnosti Chrysler A710B (armádní označení 75M) a s převodovou skříní Allison TX-200.
T113E2 : předchozí prototypové vozidlo T113E1 vylepšené mimo jiné o nový diferenciál, ale se vznětovým motorem. Z tohoto prototypu vznikla později, v roce 1963 modifikovaná verze M113A1.
T117E1 : prototyp T117 s odstraněnými nedostatky, s ocelovou korbou a s civilními motory společnosti Chrysler A710B (armádní označení 75M) a s převodovou skříní Allison TX-200.
T117E2 : předchozí prototypové vozidlo T117E1 vylepšené mimo jiné o nový diferenciál, ale se vznětovým motorem.
U uvedených vozidel byly nedostatky odstraněny a společnost FMC u strojů použila postupy na snížení výrobní ceny. Na celkové ceně vozidla se také odrazilo použití komerčně dostupných a lacinějších civilních pohonných systémů (motory a převodové skříně). Z nabízených typů dostala přednost zkušenost a do vozidel byly namontovány osvědčené motory firmy Chrysler A710B (vojenské označení 75M) a převodové skříně Allison TX-200. Pohonný systém navíc obdržel nově vyvinutý díl, diferenciál, ale i zde byla jeho předlohou součástka z transportéru M59. Všechny prototypové stroje byly osazeny nově vyvinutými širšími pásy, které měly delší životnost. Prototypy obou variant byly na pohled zvenku téměř shodné, neboť se odlišovaly hmotností, tloušťkou použitých pancéřových desek a rozložením vnitřního vybavení. Americká armáda tak měla možnost si na prototypových vozidlech řádně prověřit veškeré systémy než je pošle do sériové výroby. Náročné testy prověřily veškerá vozidla a komise nakonec jako vzor pro sériovou výrobu vybrala prototyp s továrním označením T113E1, který o málo převyšoval hmotností prototyp T11E2, ale do armádního limitu vešel. Sériové výrobě ještě předcházela tříkusová předsérie označená XM113, u kterých byly na továrním polygonu důkladněji testovány jen vybrané systémy. První sériové stroje začaly výrobní linky společnosti FMC Co. opouštět v červnu 1960, když několik měsíců předem byl stroj vzat do výzbroje americké armády jako obrněný transportér M113. Armáda zaslala první objednávku na 900 strojů, ale do zastavení výroby této verze v roce 1964 se tato rozrostla na 14 813 vozidel.
< Transportér M113.
> Transportér M75.
Obrněný transportér pěchoty M113 se tak stal prvním masově produkovaným obrněným vozidlem s hliníkovou korbou, jehož nízká hmotnost dovolila leteckou přepravu s použitím vzdušného výsadku.
Jak bylo zde uvedeno, transportér M113 byl v době svého vzniku prvním vozidlem, kde při stavbě korby převládá hliník (pravděpodobně byla použita slitina hliníku typ 5083). Hliníková korba vozidla má tvar kostky, strop je vodorovný, záď a boční stěny vozidla jsou kolmé, jen přední pancíř je zešikmen v úhlu 60°. Boky a čelo korby nenarušuje žádný otvor, žádné průzory ani střílny. Na čele korby je upevněn vlnolam, který svojí tloušťkou zvyšuje pancéřovou ochranu, před bojovou akcí se vžila skutečnost, že posádka odklopila vlnolam a do vzniklého „Véčka“ vkládala pytle s pískem, převážně proti střelám z RPG. Téměř celou kolmou zadní část vozidla zabírá motoricky ovládaná jednodílná rampa pro nástup a výstup vojáků výsadku. Přepravní oddíl pro pěchotní výsadek je uzpůsoben pro 11 vojáků z plnou výzbrojí. Asi ve středu střechy korby se nachází nízká velitelská věžička u které je upevněn velkorážní kulomet M2HB ráže 12,7 mm a ním je vytvořen obdélníkový průlez s poklopem pro velitele, který plní také úlohu střelce. Druhý člen posádky, řidič má stanoviště v přední části na levé straně, pro opuštění vozidla může použít nad ním vytvořený kruhový průlez.
Transportér základní verze M113 pohání šestiválcový zážehový motor Chrysler 75M s výkonem 205 kW (275 HP) spojený s převodovou skříní Allison TX-200, vše je uloženo po pravé straně řidiče. Transportér M113 na zpevněném povrchu vyvine maximální rychlost do 60 kilometrů za hodinu, v terénu je průměrná rychlost asi 40 km/h. Podvozek vozidla je seskládán z pěti párů pojezdových kol o průměru 610 mm, uchycených pomocí torzních tyčí. Pojezdová kola jsou opatřena gumovou bandáží, ozubený hnací pár se nachází vpředu, napínací pár vzadu, přičemž stroj nevyužívá žádné podpůrné kladky horní větve pásu. Pásy jsou největší problém transportéru, protože pokud jsou poškozeny, vozidlo nemůže pokračovat v jízdě a navíc při jejich přetržení se stroj může i převrhnout. Na bocích jsou upevněny ochranné gumové zástěry, ale v bojích ve Vietnamu se velmi často stávalo, že je posádky z vozidel demontovaly. Hlavní výzbroj zde zastupoval kulomet M2HB ráže 12,7 mm se zásobou 2000 nábojů, později (Vietnam) byly na boky přidávány dva zaštitované kulomety ráže 7,62 mm, přitom velkorážní kulomet dostal pancéřovou ochranu ze tří stran. Základní verzi následovaly další varianty s různou výzbrojí, například s protiletadlovými kanony, protitankovými řízenými střelami aj. Transportér je již od základní verze obojživelný, o pohon se starají pásy, posádka před vjezdem do vody zapíná čerpadla a staví na čele korby vlnolam. Vozidlo se ve vodě pohybuje rychlostí asi 5,8 km/h.
Pokračování ve 2. části
