Německý útok na Oslo
Když v září 1939 vypukla druhá světová válka, ocitlo se Norsko mezi dvěma mlýnskými kameny a bylo pouze otázkou času, kdy bude jeho neutralita některou z bojujících stran porušena. Hlavním důvodem proč se k této severské zemi upřela pozornost vojenských plánovačů, představoval přístav Narvik, z něhož se do světa vyvážela kvalitní železná ruda těžená v sousedním Švédsku. Mezi její největší odběratele patřilo Německo, které nebylo schopné pokrýt vzrůstající spotřebu z vlastních zdrojů, a stalo se závislým na importu ze zahraničí. V r. 1938 dovezlo celkem 22 miliónů tun železné rudy, z čehož 11 miliónů dodalo Švédsko, 1 milión SSSR a zbytek připadl na třetí země, od kterých nyní Němce odstřihla námořní blokáda, čímž ještě vzrostla jejich závislost na dodávkách ze Skandinávie. Ty se většinou realizovaly prostřednictvím přístavů Oxelö a Lulea, jenomže jak známo Baltské moře přes zimu zamrzá, takže v těchto měsících zůstal v provozu pouze Narvik, kam se vytěžená surovina dopravovala po železnici. Obchodní lodě naložené železnou rudou se odtud sice plavily v norských teritoriálních vodách, ale okupace severního Norska Spojenci, by s okamžitou platností znamenala přetnutí této životně důležité komunikace, což by pro Německo mělo katastrofální důsledky. Toho si v Berlíně byli dobře vědomi a chystali se tomu předejít.
Velkoadmirál Raeder-velitel Kriegsmarine
Jejich obavy nebyly vůbec přehnané a poté co 30. listopadu 1939 SSSR napadl Finsko, vypracovali britští stratégové plán na získání rozsáhlých oblastí v Norsku a severním Švédsku pod spojeneckou kontrolu. Oficiálním zdůvodněním se stala pomoc Finsku, což však byla pouze vítaná záminka, kterak odůvodnit narušení suverenity obou zemí. Oslo i Stockholm odmítly udělit povolení k pobytu cizích vojsk na svém území, což však Spojence neodradilo a Winston Churchil dokonce bezohledně prohlásil: „Malé země nám nemají co svazovat ruce v době, kdy bojujeme i za jejich práva a jejich svobodu.“ Prozatím však pro své záměry nezískal v Londýně ani Paříži dostatečnou podporu a finsko-sovětská válka skončila dřív, než se Chamberlain a Daladier rozhoupali k nějaké akci.
Přípravy k vylodění však neunikly pozornosti Abwehru a Hitler už v prosinci 1939 pověřil OKW teoretickou přípravou obsazení Norska (studie Nord), jejímž proklamovaným cílem byla ochrana země před britskou a francouzskou okupací, přičemž se kalkulovalo s ustanovením loutkové vlády vedené Vidkunem Quislingem. Již 27. ledna byl jmenován štáb, jenž dostal za úkol rozpracovat podrobný plán invaze nazvané operace Weserübung (cvičení na Weseře). Zanedlouho se odehrál známý incident s německou lodí ALTMARK.
Zásobovací loď Altmark
ALTMARK sloužil původně jako zásobovací jednotka kapesní bitevní lodě ADMIRAL GRAF SPEE, ale po jejím zničení se pokusil i s britskými zajatci o návrat do Německa. Parník sice eskortovaly norské torpédovky, jenomže přesto poblíž Bergenu na jeho palubu 16. února 1940 vniklo komando z britského torpédoborce COSSACK a zajatce osvobodilo. Akce se odehrála v norských výsostných vodách, což Němce přimělo k urychlení příprav na invazi, neboť usoudili, že Norové nejsou ochotni bránit svoji neutralitu silou a hrozí jejich připojení ke spojeneckému táboru. Jakmile se německá mašinerie jednou rozběhla, pracovala rychle a důkladně, takže plán operace Weserübung dokončili v první polovině března a samotnou invazi mohli nyní zahájit do čtyř dnů od vydání rozkazu. Konečné rozhodnutí k obsazení Norska a Dánska padlo 21. března a 1. dubna podepsal Hitler příslušný rozkaz, přičemž termín útoku stanovili na 9. dubna v 5:15.
Na počátek dubna naplánovali Spojenci Churchillem dlouho požadované zaminování norských teritoriálních vod (operace Wilfred), což mělo přerušit dovoz železné rudy z Narviku do Německa. V Londýně a Paříži si dobře uvědomovali, že tento krok musí zákonitě vyvolat adekvátní reakci ze strany Němců, takže v přístavech stály v pohotovosti vojenské jednotky připravené obsadit Stavanger, Bergen, Trondheim a Narvik. Položení minových polí mělo původně proběhnout už 5. dubna a vlády Švédska a Norska dostaly téhož dne diplomatické nóty, ve kterých jim bylo nekompromisně oznámeno, že od nynějška nemohou počítat s respektováním vlastní neutrality a Spojenci si vyhrazují právo podniknout nezbytná opatření podle vlastního uvážení. Z nepochopitelných důvodů byla operace Wilfred nakonec přesunuta na 8. dubna, což poskytlo Němcům čas uskutečnit naplánovanou invazi a v konečném důsledku zapříčinilo pád Norska.
Marine Gruppe 5 vyplouvá
Plán operace Weserübung předpokládal současný výsadek ve všech větších přístavech, což by umožnilo získání kontroly nad nejdůležitějšími správními centry. Smělý záměr mohl vyjít pouze za využití momentu překvapení, takže základní podmínkou bylo dokonalé utajení. S větším odporem ze strany Norů se nepočítalo, ale pokud by k němu došlo, měl být nemilosrdně rozdrcen. Vedle dobytí Narviku se zvláštní důraz kladl na obsazení Osla, a právě zde mohli odhodlaní obránci nepříteli způsobit velké ztráty. K norskému hlavnímu městu bylo totiž možné proniknout pouze úzkým Oslofjordem, na jehož březích vybudovali Skandinávci dvě pásma obrany. Největší respekt budila pevnost Oscarsborg kontrolující plavbu v úžině Dröbak, ale obránci mohli během několika hodin od vyhlášení poplachu položit minové pole přímo v ústí Oslofjordu, čímž by přístup k hlavnímu městu zcela zablokovali. 
Pevnost Oscarsborg
Klíčová role připadla Kriegsmarine, jež měla zajistit přepravu první invazní vlny a pustit se do křížku s mnohem silnější Royal Navy. Velkoadmirál Raeder se sice s plány na obsazení Norska ztotožnil, ale zároveň si dobře uvědomoval i všechna rizika, kterým budou jeho muži vystaveni, když bez obalu pronesl: „Operace sama o sobě je v rozporu se všemi principy teorie námořní války. Podle této teorie bychom jí mohli provést jedině tehdy, kdybychom měli převahu na moři. Tu nemáme, ba naopak, provádíme operaci tváří v tvář mnohem silnějšímu britskému loďstvu. Nicméně za předpokladu, že využijeme momentu překvapení, naše vojsko může být a bude úspěšně dopraveno do Norska. Pro lodě bude nejobtížnější zpáteční plavba, při níž se budou muset probít britskými námořními silami.“
Raeder tím Hitlera připravoval na těžké ztráty a budoucnost mu dala zapravdu, třebaže většina lodí se měla po vylodění armádních jednotek co nejrychleji vrátit na základny. To ovšem znamenalo, že invazní síly se po zajištění určených přístavů budou muset spolehnout hlavně sami na sebe, což vyvolalo vlnu protestů. Raeder však dobře věděl, že jiná možnost, kterak předejít zničení jádra Kriegsmarine prostě neexistuje, a ponechání větších jednotek v dosahu nepřátelského loďstva a letectva, by se rovnalo jejich zničení.
Kontradmirál Kummetz
Válečné námořnictvo vytvořilo šest operačních skupin určených k útoku na jednotlivé norské přístavy, přičemž pro Oslo vyčlenili uskupení nazvané Marine Gruppe 5, jemuž velel kontradmirál Oskar Kummetz. Jeho úkolem bylo proniknout Oslofjordem a ráno 9. dubna za pomoci 2000 vojáků obsadit norské hlavní město. Úspěch této operace mohl výrazně usnadnit okupaci celé země, neboť dobytí Osla spojené se zajetím královské rodiny a vládnoucích činovníků, by paralizovalo norský odpor a vytvořilo podmínky pro fiktivní předání moci Quislingovi. Proto Kummetzovi přidělili kapesní bitevní loď LÜTZOW, těžký křižník BLÜCHER, lehký křižník EMDEN, torpédovky MÖWE, ALBATROS a KONDOR, osm pomocných minolovek (tzv. räumbootů) a dvě ozbrojené velrybářské lodě.
S LÜTZOWEM se původně počítalo pro samostatný výpad do prostoru Jižního Atlantiku, kde měl rozsévat zkázu mezi spojeneckou velrybářskou flotilou, a součástí Marine Gruppe 5 se stal až na poslední chvíli, což byl pravděpodobně důvod proč si Kummetz za vlajkovou loď zvolil nevyzkoušený BLÜCHER. Zařadit těžké jednotky do skupiny určené k průniku Oslofjordem byl vyložený hazard a není tedy divu, že Raeder proti tomu protestoval. Jenomže tentokrát musel před míněním OKW kapitulovat a smířit se se skutečností, že cenné lodě budou muset podniknout riskantní průlom opevněným průlivem.
Je třeba zdůraznit, že BLÜCHER sice vstoupil do služby již v září 1939, ale teprve na podzim téhož roku podstoupil první plavební zkoušky komplikované neustálými problémy pohonné jednotky. Přísně vzato ještě ani v dubnu 1940 nedosáhl plné bojeschopnosti, neboť posádka neprošla řádným výcvikem a loď neprodělala střelby z 203mm děl ani vrhačů torpéd. Proto značnou část kapacity muničních skladů zabírala cvičná munice, na níž naložili ostré granáty, což znamená, že křižník na svoji první bojovou misi vyplul s nedostatečnou zásobou střeliva.
Těžký křižník Blücher
Přesto na něm Kummetz vyvěsil svoji admirálskou vlajku a na BLÜCHERU se ubytoval i generálmajor Engelbrecht se svým štábem. Válečné lodě totiž měly posloužit i jako transportní plavidla a teprve po zajištění Osla se plánovalo vyslání parníků s posilami, těžkou výzbrojí a zásobami. Na křižník se tedy nalodilo přes 800 „pasažérů“, mezi nimiž převládali příslušníci 163. pěchotní divize, ale nechyběli ani pracovníci Gestapa, obsluha pozemní radiostanice a několik vysokých důstojníků odpovědných za vedení vojenských operací v jižním Norsku. Na BLÜCHER naložili i 31 tun vojenského materiálu uskladněného doslova kde se dalo, takže přetížený křižník napěchovaný vojáky a armádní municí, se mohl v případě vážnějšího poškození změnit ve smrtící past, ze které pro mnohé nebylo úniku.
I další lodě naložily vojáky a nezbytnou výstrojí. Na LÜTZOW nastoupilo 400 horských myslivců, 50 příslušníků pozemního personálu Luftwaffe a v podpalubí zmizelo 20 tun vojenského materiálu, zatímco EMDEN přijal 460 pěšáků, 50 ženistů a 100 námořních dělostřelců. Všechny tři velké jednotky tedy kromě obvyklé posádky nesly i stovky dalších osob, ale žádná nebyla přeplněná takovým způsobem jako vlaková loď, na jejíž palubě dělaly veliteli námořního uskupení společnost významné osobnosti z řad armády, což v případě potopení plavidla mohlo ochromit velení celé pečlivě naplánované operace.
Kummetzovy lodě opustily Kiel 7. dubna a zamířily na sever. V čele plul BLÜCHER, v jehož kýlové brázdě se držely LÜTZOW, EMDEN a trojice torpédovek, zatímco räumbooty pluly mimo kolonu. Marine Gruppe 5 bez povšimnutí proplula úžinou Velký Belt a následujícího dne dosáhla Kattegatu. Raeder sice zdůraznil, že základní podmínkou úspěchu je dokonalé utajení, jenomže jeho protivníci už v té době posbírali dostatek indicií, že německý úder na sever musí přijít každým dnem. Protihitlerovsky smýšlející plukovník Oster z Abwehru totiž o zahájení operace informoval Nizozemce, kteří se o získané informace obratem podělili se Spojenci, a zprávy o hrozící invazi získal v Berlíně i norský vyslanec.
Transportní loď Rio de Janeiro
Postupně začínaly docházet i první zvěsti o válečných a transportních plavidlech opouštějících německé přístavy, načež viceadmirál Max Horton velící britskému ponorkovému loďstvu dospěl k přesvědčení, že dlouho očekávaný den právě nadešel a neprodleně vyslal své podmořské čluny na číhanou do stísněných prostorů Skagerraku a Kattegatu. Jeho podřízení brzy získali nezvratný důkaz o nepřátelských záměrech. Polská ponorka ORZEL potopila 8. dubna odpoledne transportní loď RIO DE JANEIRO a Norové zachraňující trosečníky s údivem hleděli na německé vojáky určené k obsazení Bergenu.
Pozorným zrakům Hortonových ponorkářů neunikl ani Kummetzův svaz. TRITON spatřil navečer 8. dubna v Kattegatu Marine Gruppe 5 a korvetní kapitán Pizey vypálil na její čelní plavidla salvu deseti torpéd. Ta však neškodně proplula mezi LÜTZOWEM a BLÜCHEREM, načež se na ponorku vrhla torpédovka ALBATROS a zahnala jí pod hladinu. Němci tedy útok přestáli bez úhony, ale nepřítel nyní znal jejich polohu a kurz, takže hlídky pozorně sledovaly hladinu, zda nezahlédnou další torpéda. K jejich úlevě nic podezřelého nespatřily a kolem 23. hodiny se svaz nepozorovaně přiblížil k Oslofjordu.
Kriegsmarine proti pevnostem
Němečtí plánovači předpokládali, že norská vláda se bude až do poslední chvíle spoléhat na proklamovanou neutralitu a nepodnikne žádná opatření k odvrácení invaze. Tento kalkul vyšel dokonale, jelikož odpovědní činitelé ani po torpédování RIO DE JANEIRA plného vojáků nevyhlásili bojovou pohotovost a pouze vydali neurčité varování před hrozbou německého útoku. Za této situace ležela veškerá odpovědnost za obranu hlavního města na velitelích pobřežních opevnění a válečných lodí. Tito potomci udatných Vikingů naštěstí nepostrádali bojové odhodlání a Quislingovi stoupenci ochotni zaprodat svoji vlast se mezi nimi nenašli. Jen díky jejich odvaze získala vláda alespoň krátký odklad potřebný k zorganizování obrany. 
Strážní člun Pol III
Admirál Kummetz s uspokojením zjistil, že navigační světla zatím svítí jako v mírových časech a zamířil přímo k ústí úžiny. Stále ještě doufal, že dokáže bez boje proklouznout až k Oslu a ke zmatení obránců vyslal následující rádiovou depeši určenou německému námořnímu atašé: „Vplouvám se souhlasem norských úřadů. Na palubě mám spojovacího důstojníka.“ K jeho překvapení se mu však do cesty postavil ozbrojený parníček POL III, jenž nezvané vetřelce předpisově osvětlil reflektorem a vyzval k identifikaci. Nečekanou překážku měl odstranit ALBATROS; kapitánporučík Strelow strážní lodi zakázal použít radiostanici a namířil na ní děla. POL III byl obyčejné velrybářské plavidlo o hrubé prostornosti 214 BRT, jemuž jednoduše odstranili příďové harpunové dělo a nahradili je starým kanónem ráže 76 mm. Velel mu kapitánporučík Welding Olsen a tento záložní důstojník musel vědět, že v nastávajícím boji nemá žádnou šanci.
Přesto se odmítl podvolit hrubé síle a nechal vypálit výstražný výstřel. Strelow následně ztratil trpělivost a zahájil palbu ze 105mm děl. Co se na palubě nešťastné lodi odehrálo popsat Patjanin takto: „První granát srazil anténu radiostanice, druhý zasáhl můstek a třetí explodoval uvnitř trupu, kde založil požár.“ Vážně zraněný Olsen nejenže střelbu opětoval, ale parníček změnil kurz a jako zuřící berserkr zamířil ke svému soupeři s jasným úmyslem jej taranovat. ALBATROS však utrpěl jen zanedbatelné škody a těsně před půlnocí musela posádka potápějící se POL III opustit. Němci z ledové vody vytáhli čtrnáct námořníků, ale statečný kapitán mezi nimi nebyl, čímž se stal vůbec první obětí německé invaze. Za svůj čin posmrtně obdržel několik vyznamenání a krajané mu po válce postavili památník, jenž je dodnes k vidění v jeho rodném Hortenu.
Kapitán Olsen
Po této nepříjemné komplikaci vpluli Němci rychlostí patnácti uzlů přímo mezi opevněné ostrůvky Rauöy a Bolaerne. První obrannou linii tvořily dělostřelecké baterie disponující mj. i kanóny kalibru 305 mm, jenomže jejich velitelé se nestačili zorientovat a příhodný okamžik propásli. Sice vetřelce osvětlili reflektory a vypálili varovný výstřel, jenomže Kummetz měl nervy ze železa. Sám palbu nezahájil a dokonce ani nenechal natočit hlavně těžkých děl k pobřežním pevnostem. Zato oslnil zmatené obránce lodními světlomety, načež se rychle vzdálil z palebného sektoru pevnostních děl. Norové zareagovali pozdě a všechny vystřelené projektily neškodně dopadly několik set metrů za záděmi německých lodí.
Kummetz si mohl zhluboka oddechnout. První vážnou překážku měli za sebou, ale od Osla je stále ještě dělila vzdálenost skoro 100 km a norská obrana byla v pohotovosti. Radisté na LÜTZOWU již dříve zachytili depeši nařizující zhasnutí navigačních světel a nyní se fjord opravdu ponořil do tmy. Opatrnost byla na místě, neboť z kteréhokoliv bočního ramene mohly kdykoliv vyrazit do útoku norské torpédovky a nikdo nemohl vyloučit ani možnost, že pod hladinou číhají na svoji příležitost ponorky. Kromě toho bylo třeba zabezpečit ústí fjordu a uvolnit cestu parníkům vezoucím vojáky druhé invazní vlny. Proto Němci učinili krátkou zastávku, aby na několik räumbootů přestoupilo 180 mužů, kteří měli z týlu zaútočit na pevnosti na obou ostrůvcích.
Zničená minonoska R 17
Sotva minolovky zmizely v noční tmě, pokračoval Kummetzův svaz v plavbě a kolem třetí hodiny se ocitl na úrovni norské námořní základny Horten. Němci znovu zastavili a z LÜTZOWU, BLÜCHERU a EMDENU se na několik dalších räumbootů přemístili členové komanda určeného pro obsazení Hortenu. K podpoře výsadku admirál vyčlenil dvě torpédovky, zatímco hlavní síly zamířily na sever. Horten sice postrádal jakákoliv opevnění, ale kotvilo tu množství válečných lodí, jejichž posádky se útočníkům postavily na odpor. Bohužel obstarožní pobřežní obrněnce HARALD HAARFAGRE a TORDENSKJOLD Norové před několika měsíci odstrojili a několik dalších jednotek právě prodělávalo opravy, tudíž obránci mohli nasadit pouze minonosku OLAF TRYGGVASON a jednu minolovku.
Olaf Tryggvalson byl norský král, jenž roku 1000 zemřel hrdinskou smrtí v bitvě u Svoldu a odvahu prokázala i posádka lodě nesoucí jeho jméno. Kapitán Tryggve Briseid brzy ráno 9. dubna spatřil jednotky R 17 a R 21 doprovázející výsadkové čluny a okamžitě zahájil palbu. Několika salvami ze 120mm děl těžce poškodil R 17, jež vzápětí ztroskotala na mělčině, a pak začal střílet na čelní torpédovku. Velitel ALBATROSU sice opětoval palbu z příďového děla, ale současně nařídil strojovně přejít na zpětný chod a potupně vycouval z přístavního kanálu. Na břeh se však mezitím vylodilo 140 vojáků, jejichž komandant zavelel k útoku, a když se podařilo zajmout velícího admirála, Norové složili zbraně a všechny lodě předali Němcům.
Plukovník Eriksen-velitel Oscarsborgu
Jádro Kummetzova svazu zatím nerušeně plulo ztichlým fjordem. Protože postrádal lodivoda, nechat admirál z obavy před ztroskotáním snížit rychlost na pouhých sedm uzlů a kolem páté hodiny ranní se jeho lodě přiblížily k úžině Dröbak. V těchto místech se Oslofjord zužuje na necelých 600 m, takže není divu, že právě zde Norové vybudovali druhé obrané pásmo. Začínalo svítat, takže siluety německých lodí se zřetelně rýsovaly na klidné hladině a obránci je měli jako na dlani. Sebevědomý Kummetz odmítl návrh vylodit vojsko ještě před Dröbakem a trval na původním plánu. Rozhodl se zopakovat stejnou taktiku jakou s takovým úspěchem použil před několika hodinami v ústí Oslofjordu a celý svaz vedený BLÜCHEREM neohroženě vplul přímo pod pevnostní děla. Admirál pravděpodobně nevěřil, že obránci zahájí střelbu a nebo doufal, že lodě přečkají palbu zastaralých děl bez větší úhony, což byl osudový omyl. Admirál se rozhodl hrát vabank, vsadil vše na jednu kartu a doufal v přízeň Fortuny. Bohužel správně neodhadl míru rizika, tudíž vyhnal sázky příliš vysoko a jeho velká hra přišla Kriegsmarine draho.
Norská obrana už byla několik hodin v pohotovosti, takže plukovník Birger Eriksen a jeho muži připravili nezvaným vetřelců náležití uvítání. Výstavbu Oscarsborgu na ostrůvku Jižní Kaholm posvětil v r. 1845 švédský král Oskar I, po němž dostala vznikající pevnost i své jméno. Fortifikační práce skončily o deset let později a od těch dob pevnost prodělala několik dílčích vylepšení a nové dělostřelecké baterie vyrostly i na Severním Kaholmu a na protilehlém břehu úžiny. I přes celkovou zastaralost představoval Oscarsborg stále významnou překážku díky své výtečné poloze. V r. 1940 tvořila jeho výzbroj pestrá směsice zbraní nejrůznějších ráží. Největší respekt budila baterie na Jižním Kaholmu tvořená trojicí Kruppových 280mm kanónů vzor 1891, kterým Norové přidělili biblická jména Áron, Mojžíš a Ješua. Významnou roli sehrála i baterie Kopas (tři děla ráže 150 mm) u Dröbaku a svojí troškou do mlýna přispěly i malorážní (57 a 40 mm) zbraně.
Děla Áron a Mojžíš
Německé lodě sice na poslední chvíli zrychlily na dvanáct uzlů, ale v té době už je zachytily norské světlomety a v 5:21 Eriksen rozkázal zahájit palbu. Na čele kolony se stále držel BLÜCHER, za ním LÜTZOW, EMDEN, MÖWE a několik minolovek. Prvním nástrojem norské pomsty se staly kanóny „biblické“ baterie, jejichž 240kg projektily s vetřelci zúčtovaly zcela v duchu nemilosrdného Starého zákona. První těžký granát prorazil nástavbu mezi přední dvojicí dělových věží a komínem; výbuch nejenže usmrtil kapitánporučíka Pochhammera a množství dalších osob, ale také poškodil systém řízení palby protiletadlového dělostřelectva. Mnohem větší škody způsobil zásah do prostoru leteckého hangáru, jenž zničil dva palubní letouny a jedno stanoviště 105mm děl. Okamžitě vzplál letecký benzín a o něco později explodovala i armádní munice uskladněná pro nedostatek místa právě v tomto hangáru.
Křižník však pokračoval v plavbě a dostal se mimo dostřel těžkých zbraní. Kruppovy napevno usazené 280mm kanóny totiž měly velmi úzké palebné pole, takže jejich obsluhy dostaly příležitost pouze k jedné salvě. Hořící křižník se však stal skvělým terčem i pro děla u Dröbaku a na mušku si jej vzaly i baterie lehkého dělostřelectva na obou březích úžiny. Námořní kapitán Heinrich Woldag nařídil opětovat palbu, ale práci dělostřelcům ztěžoval hustý dým a dobře maskované pobřežní palebné posty příliš neutrpěly. Jediným úspěchem se stalo rozehnání obsluhy baterie Husvik (několik 57mm děl), zatímco na BLÜCHER dopadal jeden granát za druhým. Projektily z lehkých zbraní zametaly palubu a nástavby, jenomže mnohem větší škody napáchala 150mm děla z baterie Kopas, která na křižník během několika minut vychrlila 25 granátů, z nichž nejméně 20 našlo svůj cíl.
Těžce zkoušená loď přišla o druhé stanoviště 105mm děl, na palubě vyšlehly nové plameny a další zásah zablokoval kormidlo, takže hořící BLÜCHER zamířil přímo ke Kaholmu a velitel musel hrozící katastrofu odvrátit za pomoci regulovaných otáček lodních vrtulí. Přesto se po několika nekonečných minutách křižník dokázal probít z dosahu pobřežních baterií a Němcům se dokonce podařilo opravit ovládání kormidla. Nikdo už dnes nezjistí kolik mužů padlo v této fázi boje, ale muselo se jednat o vysoké číslo. To nejhorší je však teprve čekalo, neboť obránci vytáhli z rukávu ještě jedno trumfové eso.
Plánek torpédové stanice Kaholm
Na Severním Kaholmu postavili Norové na přelomu 19. a 20. století torpédovou stanici, jejíž existenci přísně tajili, takže o ní Němci neměli ani tušení. Náklady na její vybudování činily 160 000 korun, ale tato investice se jim o čtyřicet let později bohatě vrátila. Torpédomety se součástí pobřežních opevnění obvykle nestávaly, jenomže dlouhé a úzké skandinávské fjordy jejich existenci plně ospravedlňovaly a zdejší stanice se stala páteří obrany Osla. Mohla odolávat jak palbě z lodních děl, tak leteckému bombardování a její výzbroj představovaly tři podhladinové vrhače torpéd. Stanici velel fregatní kapitán Andreas Anderssen a její podobu nám popsal Ivan Hrbek: „Byla výtečně zamaskovaná, vytesaná nízko ve skále svažující se příkře do moře. Scházelo se k ní podzemním schodištěm. Pod vrcholem skály se skrývalo velitelské stanoviště, z něhož kapitán Anderssen mohl periskopem pozorovat přilehlé oblasti, zejména pak jižní část fjordu, odkud jedině se mohl nepřítel přiblížit. Torpédomety v kasematech byly pevné, nedalo se jimi otáčet a mířily napříč fjordem, kolmo ke kursu připlouvajících lodí.“
Obsluha disponovala devíti torpédy o průměru 457 mm. Před 40 lety je vyrobila Whiteheadova továrna v Rijece, takže se vlastně jednalo o muzeální exponáty, které však stále ještě mohly odvést platné služby. „O torpédomety na Kaholmu se staralo několik starších záložníků,“ napsal Donald Macintyre. „Rok za rokem o torpéda pečovali, aniž vážně někdy pomysleli na to, že se jim naskytne příležitost je použít. Mosaz i lak na rourách se jen leskly a celá torpédová stanice byla udržována v onom stavu bezvadné čistoty, jakého jsou schopni docílit snad jen Skandinávci.“ Anderssen spatřil v periskopu BLÜCHER a rozhodl se odpálit dvě torpéda. Obsluhující muži stiskli odpalovací páky, ozvalo se zlověstné zasyčení unikajícího stlačeného vzduchu a oba doutníky zamířily ke křižníku vzdálenému pouhých několik set metrů. Jejich dráhu značily unikající vzduchové bubliny a Anderson dobře věděl, že za této situace nemohou minout. Věřil svým torpédům, se kterými v nedávné době provedli 200 zkušebních odpalů, a věděl, že exploze bojové hlavice obsahující 120 kg TNT musí německý těžký křižník vážně poškodit.
Hořící Blücher
Obě torpéda opravdu zasáhla levý bok BLÜCHERU, jehož první důstojník později napsal: „V tom okamžiku jsme pocítili dva krátce po sobě následující silné otřesy lodi, o kterých jsem byl zprvu přesvědčen, že byly způsobené srážkou s minami, které byly vyznačené na našich mapách.“ Konstruktéři sice křižník vybavili kvalitní protitorpédovou obšívkou, takže nedošlo k většímu zaplavení, jenomže řízením osudu obě explodovala právě ve středolodí, takže hustý dým vyhnal na palubu obsluhy některých kotelen a lodních turbín. O něco později přestaly pracovat i turbogenerátory a námořní kapitán Woldag raději nechal spustit kotvy a nakloněný křižník zůstal bezmocně stát poblíž ostrůvku Askholmen. Nezkušená posádka se pustila do boje s plameny, jenomže práci havarijních čet komplikovaly výbuchy uskladněné munice a zejména silný požár ve středolodí, jenž hasičům znemožňoval volný pohyb po palubě. Střepiny také proděravěly hadice, takže se ohně neustále rozšiřovaly a velitel nařídil naházet armádní střelivo do moře a zaplavit lodní magacíny.
To se zdařilo pouze částečně a kolem šesté hodiny pronikly plameny do skladiště 105mm granátů a následná exploze osud lodě zpečetila. Do strojovny se nahrnula voda a unikající nafta podpořila šíření požáru, načež posádka boj se zuřícím živlem vzdala. Na hladinu se podařilo spustit jeden motorový člun, do nějž posadili těžce raněné spolubojovníky, jenomže ten při zpáteční plavbě ztroskotal a ostatní museli ke břehu jednoduše doplavat. Pro přepravované vojáky nevezla loď žádné záchranné prostředky a námořníkům je nutno připsat k dobru, že jim většinou dobrovolně přenechali vlastní vesty a pásy.
Potápějící se Blücher
V sedm hodin už náklon křižníku dosáhl 45 stupňů a kapitánovi nezbývalo jiné řešení, než vydat rozkaz k jeho opuštění. Ve vodě o teplotě pouhé tři stupně Celsia se ocitlo možná až 2000 mužů, a třebaže je od pobřeží dělilo pouze 400 metrů, není divu, že mnozí boj s vodním živlem prohráli a v ledových vodách Oslofjordu našli mokrý hrob. BLÜCHER se v 7:23 převrátil a později zmizel pod hladinou. Jeho zkázu ze břehu sledoval i kontradmirál Kummetz, jemuž bylo jasné, že svoji velkou hru prohrál. Není známo kolik Němců tehdy vlastně přišlo o život, ale většinou se uvádí přes 1000 osob a i nejnižší odhady hovoří o stovkách padlých. Přeživší vojáci navíc přišli o veškerou výzbroj a výstroj, takže místo sebevědomých dobyvatelů připomínali houf vyděšených a promrzlých bezdomovců.
Těžké chvíle prožila i posádka LÜTZOWU. Jakmile se dostal do palebného sektoru pobřežních baterií, zaměřili se obránci na něj a jejich palba byla opět vražedně přesná. Kapesní bitevní loď zasáhly tři projektily kalibru 280 mm. První udeřil do hlavně prostředního kanónu v přední dělové věži a střepiny v jejím nitru jednat zranily několik mužů, ale hlavně poškodily ovládání věže. Druhý probil levý bok a zdemoloval podpalubí, kdežto třetí ze rozprskl o lodní jeřáb a sprška střepin zničila hydroplán a způsobila menší požár. LÜTZOW sice zahájil palbu z děl středního a malého kalibru, ale ta měla nulovou účinnost. Zkušený námořní kapitán August Thiele si uvědomil, že lodi hrozí zkáza a poučen neblahým osudem BLÜCHERU, nařídil zpětný chod, ale přesto krátká přestřelka stála jeho muže šest mrtvých a 22 raněných.
Kapesní bitevní loď Lützow
Během tohoto manévru se sice LÜTZOW téměř srazil s EMDENEM, ale hrozící kolizi se na poslední chvíli podařilo odvrátit a obě jednotky odpluly na jih. Thielovo rozhodnutí zachránilo loď před katastrofou, neboť osádka stanice na Kaholmu mezitím znovu nabila a Anderssen se chystal vetřelce přivítat další dvojicí torpéd. Po vyřazení BLÜCHERU se velení nad zbytkem svazu ujal Thiele, jenž na další pokus o průlom rezignoval a rozhodl se raději vylodit vojáky ještě před úžinou Dröbak. Němci zastavili před vesnicí Sonsbukten a za pomoci palubních člunů a ukořistěného parníčku NORDEN dopravili na východní břeh fjordu všechny zbývající vojáky, kteří se rozdělili na dva oddíly. Jeden se po silnici vydal k Oslu, zatímco druhý dostal za úkol napadnout pobřežní opevnění.
Thielovo rozhodnutí bylo nepochybně správně, neboť pokus prorazit za denního světla norskou obranou neměl žádnou naději na úspěch a vedl by pouze ke ztrátě dalších lodí, jenomže tím vzal definitivně zasvé i plán na rychlé obsazení hlavního města koordinovaným námořním a vzdušným desantem. Marine Gruppe 5 odrazili odvážní obránci a parašutisté nemohli seskočit kvůli špatné viditelnosti. Proto norská vláda rázně odmítla ultimátum předložené německým vyslancem a vyhlásila mobilizaci. O několik hodin později se však konečně objevily letouny s prvními výsadkáři a Norové si uvědomili, že Oslo není možné udržet, načež je prohlásili za nebráněné město a urychleně vypravili zvláštní vlak, jenž odvezl krále, vládu, většinu členů parlamentu a 50 tun zlatého pokladu.
Opevnění Dröbak v držení Němců
Thiele zatím vyčkával na další vývoj a doufal, že vojáci za pomoci letectva přinutí obránce kapitulovat. Do té doby toho mnoho učinit nemohl, takže pouze poslal NORDEN na průzkum, zatímco LÜTZOW vypálil na Oscarsborg z bezpečné vzdálenosti 17 000 m několik desítek granátů ráže 280 mm. Jediným výsledkem této operace se stalo neradostné zjištění, že BLÜCHER opravdu leží na mořském dně a obránci nejeví ochotu složit zbraně. Sice se brzy podařilo obsadit východní břeh úžiny, ale Jižní a Severní Kaholm stále odolávaly. Tehdy Němci přinutili zajatého norského admirála přikázat Eriksenovi stáhnout vlajku a vydat pevnost, jenomže ten přesto kapituloval až následující den v 9:00.
Zpáteční plavba Lützowu
Teprve tehdy německé lodě propluly úžinou a těsně před polednem zakotvily v Oslu. Quisling dostal konečně možnost sestavit novou vládu, jenomže ta se ze strany domácího obyvatelstva netěšila žádné podpoře a Norové pokračovali v boji. Námořní kapitán Thiele ještě téhož dne obdržel rozkaz k návratu, neboť Raeder nechtěl riskovat ztrátu kapesní bitevní lodě, se kterou počítal pro vedení korzárské války. Jeho obavy nebyly bezdůvodné, protože RAF zničila v Bergenu lehký křižník KÖNIGSBERG a Royal Navy v Narviku později rozstřílela deset německých torpédoborců. LÜTZOW tedy zvedl kotvy a vydal se na zpáteční plavbu, jenomže Norové stále ještě ovládali Bolaerne a Němci se už na vlastní kůži přesvědčili, že i zdejší dělostřelci mají dobrou mušku. Thiele totiž už ráno 10. dubna vyslal k podpoře útoku na tento ostrůvek torpédovky KONDOR a ALBATROS, jenomže ALBARTOS se stal terčem palby pobřežních baterií a při úhybném manévru narazil na podmořský útes a těžce poškozenou loď museli odepsat. O útok se pokusila i norská ponorka (pravděpodobně A 2), jenomže tu Němci odhalili a přinutili ke kapitulaci. 
Ponorka Spearfish
Proto velitel kapesní bitevní lodě během plavby na jih přijal s neskrývanou úlevou zprávu, že obránci konečně složili zbraně a ústí úžiny je volné. LÜTZOW pronikl na moře a velkou rychlostí zamířil k domovskému přístavu. Pro Němce nebylo žádným tajemstvím, že ve Skagerraku a Kattegatu operují britští ponorkáři, kteří 9. dubna potopili lehký křižník KARLSRUHE. Přesto LÜTZOW nedostal žádnou eskortu, třebaže k dispozici byly torpédovky KONDOR a MÖWE. Thiele alespoň provedl velký oblouk na západ, aby zmátl velitele podmořských člunů, jenomže kvůli nešťastné shodě okolností jejich ataku stejně neunikl. Kapesní bitevní loď se v noci z 10. na 11. dubna přiblížila k mysu Skagen, když obsluha radaru ohlásila kontakt ve vzdálenosti asi 15 km.
Thiele se pokusil o úhybný manévr, jenomže vysoká vlna, která se po obratu zvedla za zádí LÜTZOWU, neušla pozornosti hlídce na ponorce SPEARFISH a korvetní kapitán Forbes nařídil odpálit šest torpéd na cíl považovaný za kapesní bitevní loď ADMIRAL SCHEER. Víc učinit nemohl, protože SPEARFISH nutně potřeboval dobýt akumulátory, takže ani nečekal na výsledek útoku a zmizel v noční tmě. Cíl sice zasáhlo jen jedno torpédo, ale jelikož explodovalo na nejcitlivějším místě, byly následky velmi vážné. Když zádí LÜTZOWU v 1:29 otřásl silný výbuch a kapitán dostal alarmující hlášení o způsobených škodách, okamžitě vyslal do éteru žádost o pomoc. Ta však mohla dorazit až za několik hodin a do té doby se posádka musela spolehnout na vlastní sily. Němci spustili motorový člun, jenž začal kroužit kolem těžce poškozené lodě, aby jí poskytl alespoň jakousi iluzi ochrany před očekávaným dalším útokem, a mezitím sčítali škody.
Poškozený Lützow a jeho doprovod
Výbuch téměř oderval celou záď, takže čtyři lodní sekce rychle naplnila voda a posádka se obávala, že LÜTZOW potká stejný osud jako BLÜCHER. Kormidlo zůstalo zaklíněné a podle některých zdrojů torpédo zničilo i lodní vrtule. Citelné byly i ztráty na životech, neboť zahynulo patnáct námořníků. Neovladatelná loď driftovala po hladině Skagerraku a havarijní čety se jí ze všech sil snažily udržet na hladině. Naštěstí strojovna zůstala v pořádku, takže bylo možné spustit čerpadla a námořníci zpevnili přepážku mezi čtvrtým a pátým úsekem. Přesto vody v podpalubí neustále přibývalo a ve 2:30 už jí loď nabrala 1300 tun, pročež námořníci začali vyklízel zadní muniční sklad pro děla hlavní ráže a přečerpávat zásoby paliva. Naštěstí pomoc již byla na cestě a kolem páté hodiny připluly tři minolovky a později i dánský remorkér, jenž vzal LÜTZOW do vleku a za asistence dalších plavidel jej večer 14. dubna dopravil de Kielu.
Obsazení Osla tedy přišlo Kriegsmarine hodně draho a Raederovy obavy se naplnily měrou vrchovatou. Velitel německého loďstva musel odepsat nejen těžký křižník, torpédovku a minolovku, ale na dlouhou dobu přišel i o kapesní bitevní loď, se kterou najisto počítal ve svých plánech na destruování spojeneckého námořního obchodu. LÜTZOW se totiž do služby vrátil až na jaře následujícího roku, kdy už změněné podmínky neumožňovaly vedení větších korzárských operací.
Tento článek byl poprvé publikován na foru Vojna.net: http://www.vojna.net/portal/portal.php? ... 3919358ff3
Použité zdroje:
В. Л. Кофман: Бронированные пираты Гитлера. Moskva 2012.
В. Л. Кофман: Карманные линкоры фюрера. Корсары Третьего рейха. Moskva 2007.
Německé válečné námořnictvo 1935-1945. Vydalo nakladatelství Svojtka 2011.
D. Macintyre: Narvik. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1989.
A. Perepeczko: Bouře nad Atlantikem (2). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2007.
F. E. Brézet: Historie německého námořnictva 1930-1945. Vydalo nakladatelství DEUS 2003.
I. Hrbek: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Г. Уильямсон: Германские карманные линкоры. 1939-1945. Moskva 2007.
Мировая война.1939 - 1945. Vydala nakladatelství Полигон a АСТ 2000.
Морская Кампания 2/2008.
http://www.forsvaretsmuseer.no/Oscarsborg
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://www.nortfort.ru/oscarsborg/
