Útěk z Jáchymova

[Stuka]

ÚTĚK Z JÁCHYMOVA



Před časem jsem našla v novinách zajímavý článek. Vyhledala jsem k němu pár doplňujících informací a zpracovala dané téma pro vás. Snad vás také zaujme.
Jáchymovský nápravní pracovní tábor Nikolaj byl zřízen v říjnu až listopadu 1951 a zrušen byl 1.7.1958. Zde se bude odehrávat náš příběh, ale ještě dříve si musíme něco všeobecného říct o neslavně známých táborech v Jáchymově.

V jáchymovských uranových dolech začala používat otrockou práci válečných zajatců již německá okupační správa. Jáchymov byl po válce obsazen Rudou armádou. Přestože Jáchymov ležel na západ od demarkační linie, pro sověty bylo ložisko strategické suroviny tak důležité, že porušili spojenecké dohody jen aby získali uran do svých rukou. Po tom, co se ukázalo, jak mocným nástrojem, vojenským i politickým, jsou atomové zbraně, bylo pro Sovětský svaz životně důležité získat přístup k surovinám, umožňujícím jejich výrobu. 1.1. 1946 byl zřízen národní podnik Jáchymovské doly, který podléhal zvláštnímu režimu utajení a ochrany a jehož veškerá produkce uranu byla odvážena do Sovětského svazu na základě „Dohody mezi vládami ČSR a SSSR o rozšíření těžby rud a koncentrátů v ČSR, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i jejich dodávky do SSSR.“ Tato smlouva byla utajovaná a její kompletní znění se našlo až v roce 1963 v osobním archivu Klementa Gottwalda. Podle této smlouvy měl SSSR právo stanovení ceny. Není tedy divu, že platba za strategickou surovinu byla oproti světovým trhům nižší o 15-20%. Tím ČSR utrpělo škodu údajně až ve výšce cca 400 miliard tehdejších korun.

Celkem bylo vyvezeno do SSSR (podle některých zdrojů) 30.838 tun uranu ve formě rudy a koncentrátu (jiné zdroje uvádějí číslo o moc větší). V poválečné době zde nuceně pracovali němečtí váleční zajatci (deportováni ze zajateckých ruských táborů na Sibiři, což probíhalo do začátku roku 1949)) a odsouzení kolaboranti. Tyto pracovní síly ale brzy přestaly stačit. SSSR totiž neustále zvyšoval své požadavky na množství dodávané rudy a koncentrátu. Nedostatek pracovních sil v dolech se zpočátku řešil i rozsáhlým náborem a to ku příkladu i u sudetských Němců s kvalifikací horníků, kteří mohli být z odsunu vyjmuti. Dále byli do Jáchymova lákáni zaměstnanci pomocí vysokých platů, volné soboty (tehdy pracovní den), získáním bytu a sociálních výhod. Ale ani to nestačilo.
Po převzetí moci komunisty zde začaly vznikat tábory nucené práce na základě zákona 247/48 Sb., do kterých byli posíláni nepřátele nového režimu - političtí vězni.

V letech 1949-1951 byly v prostoru Jáchymov, Horní Slavkov a Příbram zřízeny tyto tábory nucených prací: Vykmanov I a II, Mariánská, Prokop, Eliáš I a II, Rovnost, Svornost, Ležnice, Ústřední, Bratrství, Svatopluk, Vršek-Barbora, Vojna, XII, Nikolaj a v květnu 1953 Bytíz a v letech 1954-55 věznice Vykmanov JAV. Na ostraze se podílely útvary SNB a také Vnitřní stráž ministerstva vnitra. V těchto táborech byli kromě politických vězňů i kriminální, retribuční a jiní v měnícím se počtu. K 30.dubnu 1953 jich bylo nejvíc - 16.348 vězňů. Koncem 50.let byly tábory postupně rušeny s ústupem těžby.



Tábory nucených prací byly velmi podobné nacistickým koncentrákům. Buzerák, dřevěné provizorní baráky, cimry pro desítky osob a vlhké studené samotky. To vše obehnáno ostnatými dráty, dvojitým plotem a bedlivě hlídáno. Nad vstupní bránou nedobrovolné horníky při návratu z dolů vítal nápis: "Prací ke svobodě!" Pojmem se stal i tzv. ruský, později jáchymovský autobus. Tam, kde nebylo možné hnát vězně koridorem z ostnatého drátu, byla skupina sedmdesáti až sto padesáti mužů v řadách omotána 6 milimetrovým ocelovým lankem, zamčena visacím zámkem a popohnána k pochodu. Zvlášť v zimě se takový lidský balík pohyboval na náledí velmi nekontrolovatelně. Sklouznutí, zakopnutí nebo zaboření se do bahna se okamžitě projevilo nestejnoměrným tlakem, na což nejvíce doplatili ti na krajích. Těm se pak tenké lanko zařezávalo hluboko do těla. Samotná práce v dolech byla doslova nelidská. Pro nedostatek finančních prostředků byly v mnoha činnostech důlní stroje nahrazovány lidskou silou, která nebyla vybavena ani nejzákladnějšími ochrannými prostředky. V prachu z radioaktivního smolince vykonávali vězňové namáhavou práci chatrně oblečení, často bez přestávek a bez ošetření poranění. Nízká životnost vězně se nahrazovala neustálým přísunem dalších odsouzených a výkonnost chybějících strojů kvantitou lidských jedinců.




Nyní se dostávám k samotnému příběhu o útěku z tábora Nikolaj. Těch pokusů o útěk z táborů bylo více, ale tento mi připadá obzvlášť dramatický. V roku 1955 začali jáchymovští političtí vězňové hloubit pod táborem tunel. Poslední žijící účastník útěku (dnes 82 letý) Anton Tomík ze (slovenské) Skalice, byl v roce 1951 odsouzen za vlastizradu. Ale protože byl blízký věku mladistvému, dostal ve zkonstruovaném procesu trest 15 let odnětí svobody a 10 let ztráty občanských práv za rozšiřování protikomunistických letáků, neexistující vysílačku a vymyšlené zbraně. Po procesu byl nejdřív Anton Tomík poslán do Ilavy, ale v roce 1955 už fáral v uranových dolech v Jáchymově. Dostal se do nejvýše položeného tábora Nikolaj, z kterého byl výhled na město Jáchymov.

Nikolaj měl pověst nejtvrdšího tábora. Posílali sem vězně s tresty vyššími než 10 let. Stav vězňů činil k 1. 9. 1952 celkem 907 a k 1. 3. 1953 832 o¬sob. Přístup k pracovišti na šachtě Eduard, vzdálené od tábora kolem 800 m, komplikovala frekventovaná silnice, kterou nebylo možno přetnout koridorem z ostnatého drátu. Právě tady se realizoval odsun směny v tzv. jáchymovském autobusu, jak jsem uvedla výše, za dohledu ozbrojené stráže se psy.

Vězni začali hloubit tunel pod tesařskou dílnou. Všechnu hlínu dávali na půdu. Někteří z vězňů museli časem odejít a tak na hloubení tunelu přibírali další – nové vězně. Tak se k práci na tunelu dostal i Tomík. Tunel měl vést až za ostnatý drát. Hodně lidí o něm vědělo, i ti, co utéct neměli. Nedalo se to utajit. O to víc se Tomík sklání před těmi, kteří mohli a přesto nezradili. Nenašel se ani jeden, který by je udal. Všechno bylo starostlivě naplánované a vyšetřovatelé nazvali jejich útěk rafinovaným, protože při něm využili i Pythagorovu větu. Tunel totiž nevedl do lesa, kde by je okamžitě hledali a kde měl logicky ústit, ale vězni ho kopali na druhou stranu - pod ohrazené kasárna strážců - což byla cesta pro únik sice nenápadná, ale riskantní. Tomík radil při matematických výpočtech, kudy tunel kopat. Vzdálenosti se museli nenápadně vyměřovat, počítali se odvěsny a přepona. Ústí podkopu počítali podle toho, jaký stín vrhá plot kasáren.

Podkop byl široký asi jenom 60 cm. Vězňové se v něm nepovšimnuti přeplazili pod strážní věží a okolo plotu kasáren asi 100 metrů až na cestu. Podařilo se utéct deseti vězňům. Utíkali v noci, před den se schovávali, hledali je vojáci a nad terénem létaly letadla. Nakonec narazili na stráže. Tomíka postřelili do nohy a pár dalších také. Do 14 dní pochytali všechny. Na soudě v Karlových Varech se prokurátor ozval, že by republice měli zaplatit všech 750 nábojů, které na ně vystříleli. Naštěstí byl v té době už Stalin mrtev, takže jako trest dostali navíc 2 a půl roka. Náčelníka Dvořáčka, který se chlubil přísným režimem v Nikolaji, odkud nikdy živá duše neutekla, hned po jejich útěku suspendovali.

Útěk byl pro Tomíka na něco dobrý a to, že mu zachránil zdraví. Putoval potom daleko od uranu do věznice na Borech v Plzni, na Pankrác a později do Leopoldova. Z vězení vyšel na amnestii v roce 1960. Po čase se dozvěděl, že jeho útěk byl jediný, ve kterém nefiguroval žádný udavač. Hledal po dlouhých letech spoluvězně, kteří utekli s ním. Chtěl se s nimi sejít v televizní Pošty pro tebe. Přišla jenom manželka jednoho z nich a tehdy se dozvěděl, že je poslední, co z nich přežil.



Velmi nebezpečné pracoviště, kterému se říkalo Věž smrti ve městě Ostrov (areál bývalé Škodovky). V budově s několikapatrovou věží se drtila uranová ruda z celé republiky. Mlýn s koly drtil rudu postupně na jemnější a jemnější zrno, uran se třídil, plnil do 80ti kilových barelů a nakládal do vagónů. Potom se odvážel do SSSR k dalšímu zpracování. Vězni tu bezprostředně přicházeli do styku s čistou uranovou rudou, vdechovali do plic radioaktivní prach a dřeli se s těžkými břemeny.




Anton Tomík jako vězně a dnes.

Zdroje:
http://www.sme.sk/c/7038668/z-jachymovs ... -vete.html
http://www.hornictvi.info/histhor/lokal ... ACHYM2.htm
http://natura.baf.cz/natura/1997/8/9708-1.html
http://natura.baf.cz/natura/1997/9/9709-1.html
http://www.moskyt.net/jachymovske-peklo
http://m.taggmanager.cz/cs/3367
http://www.ingema.net/in2001/clanek.php?id=1280

[Mirek58]

V jáchymovských uranových dolech začala používat otrockou práci válečných zajatců již německá okupační správa. Jáchymov byl po válce obsazen Rudou armádou. Přestože Jáchymov ležel na západ od demarkační linie, pro sověty bylo ložisko strategické suroviny tak důležité, že porušili spojenecké dohody jen aby získali uran do svých rukou

Mám za to, že v tomto autorka tak trošku "ujela".
Karlovy Vary, Jáchymov, Boží dar, byly v nárazníkovém pásmu ( jeho geom středu) mezi US Army a RA, tedy rozhodně nikoliv v pásmu US Army.
Květen 1945 byl zde tak trošku "komedie" ve srovnáním s děním na jiném území.
Např. KV , obsazovala RA a pár konmi taženými vozy až 11.5., přičemž US army byla na západním okraji města už od 5.5. 1945.Vlastní odzbojování, či spíše odevzdávání zbraní Němců na kolonádách prováděla policie!
Což nesvědčí o nějaké moc sveřepé a zarputilé akci RA, jak je v článku předkládáno.
Edit:
A v Ostrově se žádný uran nenakládal, pouze se tam drtil a homogenizoval smolinec. K uranu vedla ještě dlouhá cesta..

[Stuka]

Možná máš pravdu, demarkační linie asi nebyla přesně stanovena. Přiznám se, že nevím, která s osvobozujících stran měla v těch místech být, možná RA právem. Snad to teda někdo z vás zpřesní, pokud je to známo.
Smolinec - jasně , ale běžně mluvíme o uranu, o ten šlo.

[Mirek58]

O přesnost pojmů zde právě jde především.
V našich "domácích vodách" se běžně operuje s tvrzením, jak jsme byli na "uranu" cenově biti.
Jenomže doslova nikdo si neví, že v poválečné době se vyvážel pouze homogenizovaný smolinec ( UO2) v surové znečištěné podobě a jen se huláká, že sověti za uran platili néně, než byla světová cena.

Edit:
Ještě dodám k ceně uranu.
Pokud se dnes tvrdí, že sověti nám platili cenu za "uran" o 15-20% nižší, než byla světová cena, tak zas zdravý rozum říká, že nás vysoce přepláceli.
Protože platili sice za homogenizovanou rudu, ale silně znečištěnou (Pb, Mo atd)
A ještě perlička "vyjímečnosti" našeho smolince.
Nikde v sov archivech jsem nenašel zmínku zájmu o uran z ČSR. Kupodivu existuje nařízení Rady LK SSSR k těžbě uranové rudy v --- Bulharsku z r. 1944 !!

[Stuka]

Tady jsem našla demarkační čáru, posunutou od hranic ČSR směrem na východ na základě pozdější dohody. Podle mapy - si měl pravdu.Dík za opravu.

[parmezano]

O deset let později se na to šlo úplně jinak , při otvírání dolů u Dolní Rožínky na Vysočině mezi Tišnovem a Novým Městem na Moravě se vybudovaly sídliště v Tišnově a Dolní Rožínce . Byli tam zaměstnáni civilní zaměstanci a doly daly zaměstnání místním lidem a spoustě dalším lidem , kteří se tam přistěhovali. Také
moji spolužáci tam po vojně šli pracovat, někteří na dva ,tři roky a vrátili se zpátky domů , jiní tam zůstali natrvalo . V té době se už tvrdě dodržovala pravidla, která měla zmírnit následky práce v rizikovém prostředí , hlavně ochrana před ozářením , která citelně zvyšovala fluktuaci pracovníků

[Stuka]

Znala jsem jednoho, co dobrovolně pracoval v Jáchymově a byl rád, že se dožil 75 let (víc bohužel ne, loni zemřel na rakovinu). Všichni ostatní kamarádi se kterými tam kdysi pracoval se převážně dožili jenom od 50 do 60 let.
Můj děda v Jáchymově taky kdysi pracoval, ale jenom krátkou dobu a jako ostraha. No, někdo je tam hlídat musel a nevybral si to.

[Stuka]

Když už jsem to tady nakousla, znovu jsem se zeptala dědy jak to tenkrát bylo, ale moc rád na to nevzpomíná. Původně měl být v Jáchymově opravdu jenom krátkou dobu, ale dopadlo to nakonec takhle:

Když v 50-tým roce dělali nábor k policii, tak se děda přihlásil a bylo slíbeno, že půjdou na nějaký výcvik a potom budou zařazeni do služby v okresním městě svého bydliště tj. děda měl jít do Karlových Varů. Jenže po náboru jim bylo řečeno, že Jáchymov má nedostatek příslušníků a že tam budou muset jít, ale že jenom na půl roku. Lhali, protože nakonec tam musel zůstat 40 měsíců. Dostal se odtamtud jenom proto, že psal žádosti na všechny strany. Nejdřív poslal žádost o přeložení služebním postupem, jenže jeho žádost zadrželi v Jáchymově na velitelství. Potom psal přímo na Ministerstvo vnitra. Když se to v Jáchymově dozvěděli, bylo zle a měl z toho problémy. Nakonec napsal na Ústřední výbor strany. Odepsali mu, že jeho žádost zasílají na příslušná místa a že bude přeložen. Byl tedy nakonec přeložen, i když i tak to ještě pár dní zdrželi a dostal se do Karlových Varů, jak mu původně bylo slíbeno.
Celou dobu v Jáchymově byl v táboře Rovnost a dopadl vcelku dobře. Bydlel na Mariánské, kde byly ubytovny po Němcích, měli tam sprchy, jídlo. Služby byly ale pořád dokola, protože příslušníků bylo málo. Sloužilo se 24 hodin, potom 24 hodin pohotovost, kdy se nemohl vzdálit a tak pořád dokola. Jednou za měsíc měl 48 hodin volno. Rozděloval do služeb strážní na věži a potom se stal velitelem nějaké jednotky. Pokusů o útěk zažil víc, ale jenom z doslechu. Jednou vězňové hloubili tunel směrem do lesa, ale v lese je pochytali. Podruhé, měli vězňové smůlu jako hrom. Hlušina ze šachty byla na jednom místě už tak vysoká, že dosahovala skoro výšku ostnatého plotu, tak ostraha plot přemístila a tehdy odhalila tunel, který vězňové pod hlušinou vyhloubili. Jindy zase, protože se vězňové dostávali do kontaktu s civilisty, dostal některý od nich střelnou zbraň a když tahal přes les vozík s jídlem, tak ji na ostrahu vytáhl, vystřelil ale potom sám byl jiným strážcem zastřelen. V táborech byli vrahové, zlodějové atd. spolu s politickými vězni a ti se od kriminálních živlů distancovali. Dědovi a jiným bylo samozřejmě řečeno, že všichni jsou tady právem a že si to zasloužili. Víc se o to tehdy nezajímal. Normální horníci se měli velmi dobře – měli pěkné bydlení, dobré jídlo, vysoké platy. Ve Věži smrti nikdy děda nebyl. Taky s vlaky, kterými se ruda vozila do Ruska, jezdila jiná ostraha. Taky děda nikdy nebyl v šachtě. Vězňové (na Rovnosti) chodili k ústí šachty koridorem z ostnatého drátu a tam si je převzala jiná jednotka.

[Firefly]

Slavný Hornický dům v Jáchymově již není, byl po vyhoření zbourán.
Město Ostrov se začalo rozšiřovat a bytovou výstavbu prováděli většinou muklové. V Ostrově např. bydleli bachaři z Jáchymova a jejich rodiny, dnes místo nich bydlí bachaři z Vykmanova. Dodnes v domech postavených funguje ve stěnách trubkové topení ze 60. sátých let. Kvalita domů je v některých případech hrozná, ale to má za následek to, že stavěl kdo měl ruce a nohy. Betonem se ovšem nešetřilo. Podstatná část Ostrova je postavena v duchu socialistického realismu a docela se zdařil. Domy jsou opravané a nové fasády jim sluší.
Vše o těžbě uranu v Jáchymově a více - odkaz: http://www.hornictvi.info/histhor/lokal ... ACHYM2.htm

[Stuka]

Ještě doplním k tomu co jsme se bavili s Mirkem58:

V tomto zdroji http://www.calla.cz/data/energetika/ost ... studie.pdf si od 34.strany můžete přečíst Proč byl v Československu po roce 1945 těžen a upravován uran? Jde o výňatek z knihy "Uranové doly v Jáchymově" - Jiří Svršek (1999), který autoři studie začlenili do své práce.

Autoři v současnosti píší o uranové rudě nebo uranu a ne o smolinci, který se jako název používal dříve - to jenom na okraj.

Dále ve Výňatku jsou tyto zajímavé údaje:
Str. 37:

V roce 1948 bylo dohodnuto, aby Sovětský svaz dostával uran a nikoliv smolinec, a za dva roky sovětská strana podnikla potřebné kroky. Původně se ruda do Sovětského svazu dostávala bez obohacení, od roku 1950 ale byla obohacována v úpravně Eliáš v Jáchymově.

K výšce škody , kterou ČSR těžbou pro SSSR utrpěla(i když to není pro můj článek důležité,) dle odborníků není lehké určit jak výšku zisku tak výšku škody , i tak mi ale vychází, že jsme celkově hodně prodělali, od str. 43:

Českoslovenští odborníci při výpočtu ceny uranu v letech 1947 až 1949 vycházeli ze tří hledisek. Hlavním produktem se stal uran a nikoliv rádium, jako před 2. světovou
válkou, jehož gram se prodával za 600 tisíc korun. Z jednoho kilogramu uranu vznikala energie 22 miliónů KWh, což odpovídalo 2700 až 2900 tun černého uhlí,
jehož cena dosáhla 667 tisíc korun. Od této hodnoty se odpočítaly náklady na zpracování rudy a zisk Sovětskému svazu za zpracování uranu. Druhý výpočet
vycházel z toho, že dohodnutá prodejní cena nezahrnuje do vlastních nákladů ocenění rud v zemi. Tuto rudu Sovětský svaz dostával prakticky jako dar. Protože Sovětský
svaz nakupoval za cenu podle dohody, přestával uran být zdrojem národního bohatství. Poslední ocenění bylo uskutečněno před válkou v roce 1937 a hodnota rudy
byla oceněna částkou 34,8 miliardy korun. Třetí výpočet vznikl o dva roky později, když se podařilo zjistit cenu, za níž nakupovaly Spojené státy uran v Belgickém
Kongu. Cena se pohybovala mezi 15 až 18 tisíc korun za kilogram čistého kovu.Všechny výpočty byly sovětskou stranou odmítnuty a zůstalo se u ceny určované na
základě listopadové dohody o uranu a protokolů z roku 1949 a 1952. Československo v podstatě darovalo Sovětskému svazu rudu v zemi a zisk, který obdrželo, se podobal
odměně za práci ve mzdě. Za léta 1945 až 1951 byly příjmy Československa za uran zhruba o 11 miliard nižší než byla cena, kterou platily Spojené státy za uran v
Belgickém Kongu.
Měnová reforma provedená v ČSR 1. června 1953, měla vliv na cenové záležitosti. 43Ceny, náklady a ostatní výdaje na domácím trhu se přepočítávaly v poměru 1:5, kurs
rublu v poměru 1:6,94. V důsledku této změny se úhrada o uran měla zvýšit o asi 40%. Sovětský svaz ale toto řešení odmítl a požadoval zachovat původní stav. Na to
ale nechtěli přistoupit českoslovenští vyjednavači, protože by se musel stanovit zvláštní kurs rublu pro platby za uran, nebo by se rozdíly musely hradit ze státního
rozpočtu. Sovětská strana přišla s návrhem, že cena uranu se bude počítat jako doposud, ale SSSR bude platit dodávkami zboží účtovanými ve velkoobchodních
cenách. Tuto změnu ČSR nakonec přijalo, i když nebyla výhodná. V protokolu z 15. dubna 1954 bylo uvedeno, že dodávky uranové rudy budou spláceny dodávkami
sovětského zboží za velkoobchodní ceny v ČSR. Vyúčtování bylo velmi složité a pro ČSR trvale nevýhodné. Sovětský svaz tuto nevýhodnost částečně uznal a za léta 1954
až 1956 doplatil 26 miliónů korun.
Nejzávažnějším problémem ale byl stále se zvětšující rozdíl mezi růstem vývozu uranové rudy a poklesem celkové ceny. V roce 1956 se těžba uranové rudy zvýšila o
17 %, ale celková hodnota poklesla o 1,7 %. V roce 1957 se těžba zvýšila o 13 %, ale celková hodnota se nezměnila. Nepříznivý rozdíl mezi těžbou a celkovou cenou se
nepříznivě odrážel v celém československém hospodářství. Musela se zvyšovat těžba, aby se přínos zahraničního obchodu se SSSR udržel na stejné výši. Zvyšování těžby
vyžadovalo další investice, další pracovní síly, nutnost geologického výzkumu. Proto vznikl návrh přejít k pevným cenám určovaným na několik let dopředu. Přesto 29.
ledna 1957 ve společné deklaraci mezi ČSR a SSSR bylo uvedeno, že ceny uranu jsou vzájemně výhodné.
Vyjádření celkového zisku z těžby a vývozu uranové rudy lze jen těžko vyjádřit.
Nejsou k dispozici všechny přímé a nepřímé výdaje spojené s těžbou uranu, jako náklady na vytvoření uzavřené oblasti, vystěhování osob atd. Některé ztráty nelze
vyjádřit, jako jsou oběti smrtelných úrazů, utrpení nasazených vězňů, nemoci z povolání.