OMS - Operačně manévrovací skupina

[Argonantus]

Operačně manévrovací skupina

Tuto práci inspirovala především diskuse, následující po Pátračově rozboru Operačního plánu ČSLA z roku 1986. Na trochu záhadně znějící spojení Operačně manévrovací skupina nás navedl zejména ten plán. Postupně jsem s překvapením zjistil, že jsem byl přímo k tomuto úkolu v ČSLA pro případ vypuknutí války určen.

Další zkoumání také ukázalo a zvýraznilo některé základní rozpory, kterými celá ČSLA tehdy trpěla. Na jedné straně je to až překvapivý výraz svěžího větru do poněkud zaprášené taktiky tankových vojsk, mířící k úplně novým způsobům vedení války.
Na druhé straně uvidíme, že si s tímto nápadem autoři ne tak úplně věděli rady a ne zcela domysleli některé důsledky. Já i Pátrač jsme se nezbavili dojmu, že OMS by v reálné válce fungovala v typickém duchu ČSLA; je tu vydán rozkaz, u kterého se očekává, že to vojáci prostě nějak vykonají. Nějak. Jejich věc. Protože voják se stará, voják má.
To je generální jádro všech problémů, co budou rozebrány dále.

Začnu tedy malým opakováním příslušné části plánu a navozením situace, v jaké se měla operačně manévrovací skupina zjevit.
Po té se pokusím rozebrat smysl operačně manévrovací skupiny a její cíle.
Dále zkusím představit tehdejší 16.td ČSLA a její techniku.
Dále přejdeme na OMS v pohybu a z toho vyplývající organizaci, způsob boje, týlové zabezpečení a nároky na velení.
A možná z toho vyleze i pár nápadů pro budoucnost.

I. Operační plán ČSLA z roku 1986 – základní nástin útoku na Německo

Nejprve připomenutí z Operačního plánu ČSLA z roku 1986, bližší úkol frontu při útočné operaci:
Hlavní úder měla vést 1. armáda ČSLA a hlavní síly 4. armády ve směru KLATOVY, REGENSBURG, ULM a částí sil 4. armády ve směru na MNICHOV. Druhý úder měl být zasazen silami 2 motostřeleckých divizí – zbytku 4. armády na samostatném směru VOLARY GANGKOFEN.
Československý front měl v součinnosti s 22. armádou od 3. Západního frontu rozetnout sestavu vojsk 7. armádního sboru USA a 2. armádního sboru NSR a zničit 2. armádní sbor NSR v prostoru SCHWANDORF, NEUSTADT, STRAUBING. S využitím armádních operačních manévrovacích skupin rozvíjet operaci ve vysokém tempu a tím zabránit nepříteli ve tvorbě a přísunu záloh. V osmý den operace tak měl front ovládnout frontovou čáru URACH, BAD TÖLZ.

Další úkol zněl: Po zasazení čerstvých sil rozvíjet útok frontu, s hlavním úderem směrem na ULM - FREIBURG zničit nově přisunuté prostředky jaderného napadení a přisunované zálohy nepřítele, dokončit zničení pozemních i vzdušných sil nepřítele v jižní části NSR a nejpozději šestnáctý den vyvést vojska frontu ke státním hranicím Francie v určeném pásmu od města VESOUL po BASEL po severní hranici Švýcarska.


Takže, jednoduše – naše dvě armády vpadnou první den do Německa ve dvou místech.
Severnější 1. armáda v sestavě až čtyř tankových divizí a jedné motostřelecké poblíž Chamu, kde v případě pokusu nepřítele o zakopanou obranu touto obranou prorazí, zřejmě v úseku SEEBARN, BERNRIED, bude dál postupovat v pásu širokém asi 100 kilometrů severně od Dunaje.
První den má být dosaženo čáry někde za tím Chamem, přesně SCHWARZHOFEN-STALLWANG.
O tom rozvíjení operací ve vysokém tempu si lze udělat představu podle čáry pro 4. den operace, což je RAITENBUCH, NEUBURG, INGOLSTADT.
8. den operace měla 1. armáda ovládnout čáru URACH, OCHSENHAUSEN, která vlastně souhlasí s tou frontovou čárou a dělí plánované operace na dvě poloviny bližšího a dalšího úkolu.

Jižnější 4. armáda, složená postupně ze tří motostřeleckých a dvou tankových divizí, prorazí jižněji, na směru KLATOVY, KÖTZING, WÖRT a druhý úder povede na směru VOLARY, GANGKOFEN. Dodávám, že pokud neprorazí, pomůže 1. armádě obklíčit zbytek jižní zakopané obrany, takže to budou mít nakonec Němci za jedny peníze. Důležité bylo zřejmě velmi brzy překonat Dunaj, k čemuž mohla dopomoci záplava BVP ze tří motostřeleckých divizí. Po té táhne tato armáda na čáru 4. dne MANCHIN, LANDSHUT, GANGKOFEN, PFARRKIRCHEN a postupně ovládne celý prostor jižně od Dunaje.
Nejpozději 8 den operace ovládne čáru MEMMINGEN, KAUFBEUREN, BAD TÖLZ, opět v souladu s frontovou čárou dosažení bližšího úkolu, výrazně pozadu za 1. armádou.

Zbývá ještě poznamenat, že obě armády postupují zhruba rovnoběžně s tokem horního Dunaje nad Regensburgem, takže se přirozeně stáčejí trochu k jihu. Operační prostor 4. armády se proto neustále zužuje, a za Mnichovem se tato armáda jaksi „ztrácí.“ K Bad Tölz dorazí už zřejmě jen jakýsi zbytek. Zjevně se očekává, že se armáda zasekne v Mnichově a nemá cenu na ni příliš čekat.
Je ale třeba dále rozvíjet operaci ve vysokém tempu, takže je čas na první Operačně manévrovací skupinu 4. armády. Je jí 13. tanková divize:
OMS měla za úkol postupovat samostatně ve směru hlavního úderu, s bližším úkolem proniknout do 5 dne operace armády do prostoru západně DACHAU (severně od Mnichova) a 6 den operace ovládnout prostor DIETMANNSRIED, BETZIGAU, IMMENSTADT (vše v okolí Kemptenu) jako její další úkol. V dalším dění měla vyčkat příchodu hlavních sil armády a vstoupit do sestavy své armády

OMS tedy vyplní jakýsi „mrtvý trojúhelník“ za Mnichovem a po jeho vymetení se vrátí do své sestavy, až ji armáda dožene. Tato armáda může mít ztráty, a i kdyby neměla, bude zřejmě její zbytek zajišťovat kryt hranice s Rakouskem. Takže se s jejím dalším postupem už moc nepočítá; hlavní frontový další postup je zřejmě dílem zejména 1. armády.

Druhá OMS, která nás zajímá podstatně víc, měla vzniknout z 1. armády, v sestavě 16. tankové divize, někdy ve čtvrtině plánované operace po čtvrtém dni, při dosažení té již popsané armádní čáry RAITENBUCH, NEUBURG, INGOLSTADT. I zde je další postup 1. armády trochu nejistý, víceméně se čeká, že boj závisí do jisté míry na přísunu posil ze záloh, a část armády stále ještě bojuje někde vzadu v Regensburgu i jinde. Nicméně i zde je třeba rozvíjet operace ve vysokém tempu, tudíž se nasazuje OMS, která se dále řítí vpřed do týlu nepřítele. A tentokrát mnohem velkoryseji:
OMS 1. armády měla za úkol postupovat samostatně ve směru hlavního úderu s bližším úkolem proniknout do 5 dne operace armády do prostoru západně AUGSBURG a jako další úkol 7 den operace ovládnout prostor TUTTLINGEN, MESSKIRCH, STOCKACH. V dalším dění měla OMS vést manévrovací boj ve směru ULM, BELFORT.

Najděte si to celé na mapě.
http://galerie.palba.cz/displayimage.ph ... fullsize=1

Ingolstadt, 4. den operace (A), čára jde poblíž dnešní dálnice Mnichov – Norimberk. Regensburg je za námi, tím se ale OMS nesmí zdržovat; zřejmě tam zůstal někdo bojovat.
Západně Augsburg (B), cíl pro 5. den, to je skoro 100 kilometrů za jediný den, tedy tempo, které už nahání husí kůži. Pokud Pátrače překvapilo 60 kilometrů denně, tohle je drsnější.
Trojici městeček Tuttlingen, Messkirch a Stockach (C) potom najdeme severně od západního konce Bodamského jezera. Tam máme být 7. den, celkem je to dalších 180 kilometrů za další dva dny. Někdy kolem 10. dne lze překročit tímto tempem Rýn (D) a dalších asi 100 kilometrů je do Belfortu (E). Opravdu rozvíjení operací ve vysokém tempu!

Připomínám, že celý front se má dovalit 8. den na tu čáru Urach – Bad Tölz, což v případě prvé armády znamená někde u Ulmu. OMS má tedy před frontem už slušný náskok, protože cílový prostor ve Stockachu, o den dřív, je ještě o sto kilometrů dál; a do cíle operačního prostoru do Belfortu je dalších 200 kilometrů. Při čemž Belfort je opět kus před dalším kontrolním bodem frontu u Basileje, 16. den.
Zde ovšem již není nikde řečeno, jak dlouho to má trvat této OMS do Belfortu. Nabízí se samozřejmě spousta otázek, zda tam vůbec někdy dorazí a jaký je smysl tohoto úprku.

2. Smysl OMS
S odvoláním na Pátračovu velkolepou učebnici tankistické taktiky v prvé části svého seriálu http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=299&t=5971 , lze shrnout, že základem stávajícího operačního umění ČSLA bylo v té době něco jako frontové myšlení, evidentně dědictví druhé světové války. To se projevovalo následujícími rysy:
1) Front je dán logikou pěších vojsk a pěší války, valí se pomalu a důstojně, jakmile dosáhne nějakou čáru, tak ji zajistí tím, že se zakope a zaujme tam obranu. Snaží se obvykle tvořit co nejkratší linie, aby neředil vojáky.

2) Front je z povahy věci kolosální. Velitel frontu, hlavní tvůrce válečných operací na bojišti, věnuje pozornost zejména svazům armád a divizí, všechno menší je pod jeho rozlišovací schopností. Od útvarů a jednotek menších než divize se vyžaduje minimální iniciativa a míra samostatného myšlení; důležitý je pro vás jen soused vlevo a vpravo, když jdou kupředu oni, musíte jít také.
3) Front se brání, nebo útočí. Nic jiného nedává smysl; to jsou „hlavní bojové činnosti“. Pokud se na to armáda cítí, útočí. K útoku je třeba převaha a zvýšená koncentrace sil, jinak to nemá smysl.
Pokud je armáda slabší, brání se a drží svoji zakopanou čáru. Slabší strana má vždy čekat a zakopat se, v tom je její naděje. Jediný omluvitelný pohyb obránce je manévr zálohy, která se přisune zaplácnout místo největšího ohrožení.
Přesun potom znamená, že boj nejspíš skončil, případně, že ještě ani nezačal.

Jenže už za druhé světové války se ukázalo, že s tankem je to všechno trochu jinak. Především proto, že se tank umí přesouvat daleko rychleji, než vojáci. Pěší vojáci tanky vlastně zdržují. Teorie blitzkriegu ukazovala, jak mohou docela velkolepých výsledků dosáhnout i nepříliš početné divize, složené jedině z čistě pojízdných pancéřovaných jednotek; prolomí frontu a jejich průlom může znamenat totální katastrofu, jak předvedli například Němci ve Francii 1940. To, o co se snažili v první světové válce celé roky a nemělo to žádný přesvědčivý výsledek, stihli tu najednou za několik týdnů.
Další vojevůdci podobné zkušenosti rozpracovali ještě dál. Těžko říci, zda lze autorství připsat Němcům, Američanům nebo Rusům; nejspíš na to přicházeli postupně všichni vlastní praktickou zkušeností.
Ukázalo se například už v té Francii, že je nesmírně těžké zaujmout klasickou zakopanou obranu, když na vás nepřítel stále dotírá a pronásleduje vás. Ono to skoro nejde; zakopat tank trvá nesrovnatelně déle, než s ním jednoduše jet. Takže když obrana padne, útočník toho může využít tak, že obránce žene před sebou, stále dál a dál, a může se teoreticky stát, že pokus o obranu byl poslední, protože další už vůbec nenastane.
Jiná taková zkušenost byla, že i protrženou obranu lze někdy zalepit úspěšným protiútokem, je-li dostatečně rázný a urputný, jak se stalo u Prochorovky.

Zkrátka, postupně se ukázalo, že tankem lze vlastně bojovat hodně odlišně od toho, co se nabízí jako frontové myšlení; těch možností je daleko víc a velmi často to přináší lepší výsledky. Opravdu dokonale využili těchto myšlenek Izraelci a dnes lze říci, že jsou podobné aktivní ideje základem většiny moderních taktik.
O tom byla ostatně řeč zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=299&t=5975
OMS je potom realizací několika myšlenek aktivního tankového boje.

Pátrač objevil odpověď generála Vacka, jejíž podstatnou část se sluší zopakovat:

„Jejich předurčení vzniklo už za 2. světové války, kdy SSSR přešel převážně k útočné činnosti a provedl i deset drtivých úderů (tehdy nazývaných stalinskými). Cílem těchto OMS bylo využít situaci na válčišti tam, kde v sestavě nepřítele se vytvářely široké mezery, vlastní vojska měla dostatek sil i prostředků využít jich a proniknout do co největší hloubky jeho sestavy, ničit při tom s určitým překvapením druhé sledy, sklady a tím narušit jeho činnost na co nejširší frontě.
Samozřejmě, že v řadě případů nebyl vybojován požadovaný výsledek. V přípravě na obdobnou činnost bylo vyslání OMS procvičováno operačními štáby Sovětské armády i v 70. - 80. letech.
Front mohl jako OMS vyslat jednu ze svých armád, která k tomu měla co nejpříhodnější podmínky, vzniklé v průběhu předcházejících bojů. Armáda jako OMS by vyslala obdobně jednu ze svých divizí, která by pro úkol měla opět nejvhodnější podmínky. Frontové i armádní OMS by byl určen i nejvhodnější směr činnosti, ale v pravomoci jejího velitele byla větší možnost rozhodovat o směru i ostatních způsobech boje, které by směřovaly k co nejefektivnějšímu splnění stanoveného úkolu...
Pro činnost OMS nebyly v ČSLA předurčeny předem žádné vševojskové svazky ani svazy. “

Podotýkám, že díky Zbrojnošovi víme, že na další dotazy na toto téma už pan generál Vacek odpovídat nechtěl http://forum.csla.cz/forums/thread/3134.aspx

Je zřejmé, že ho poněkud zaskočilo, že byl chycen při lži, neb se ukázalo, že ČSLA s užitím OMS naopak počítala, a to docela podstatně, u dvou zcela konkrétních divizí, jak jsme viděli v plánu 1986. Může to samozřejmě být i generálova smůla, kdy se pokoušel držet státní tajemství, které mezitím tajné být přestalo, takže v tom mohl být úplně nevinně. Nicméně podruhé odpověděl zjevně dosti vyhýbavě a trochu naštvaně:
Pane Minaříku, na vaše otázky jsem nezapomněl, ale domnívám se, že při vašich možnostech můžete kvalifikovanější odpovědi získat na vašem pracovišti. Při tom nemohu zcela vyloučit ani vaši snahu přezkušovat mé dosavadní znalosti, téměř po dvaceti letech odchodu do důchodu, a potom mi třeba udělovat poučné lekce. Nemám dostatek času ani chuti vám odpovídat písemně, protože by to vyžadovalo o tom snad napsat knížku. Protože ale nemám obavy diskutovat o tom s vámi, najděte si čas a přijeďte za mnou. To, co vím, vám bezplatně sdělím.

Za pozornost stojí i ty Minaříkovy zajímavé nezodpovězené dotazy; ukáže se totiž, že na ně vlastně postupně dokážeme odpovědět sami.
1) Jakým způsobem by v průběhu frontové útočné operace byly nasazovány operačně manévrující skupiny vševojskových armád prvního sledu? Kdy by se zasazovaly do boje (např. po prolomení celé taktické hloubky obrany protivníka) a s jakým úkolem by postupovaly do hloubky jeho obrany (boj se svazky 2. sledu nebo „pouze“ dosažení určitých prostorů a znemožnění přísunu operačních záloh)?

2) Po jak dlouhou dobu a na jakou vzdálenost od hlavních sil by byly schopny působit v týlu protivníka a jak by bylo organizováno doplňování zásob munice či PHM (divize si vezla zásoby pouze na 4 dny boje), případně evakuace raněných?

3) Do OMS 1. a 4. armády nebyly operačním plánem z roku 1986 předurčeny nejlépe vyzbrojené divize (1. a 9. td s T-72), nýbrž svazky se starší technikou (16. a 13. td s T-55AM). Měly na to vliv předpokládané ztráty a snaha „šetřit“ nejlépe vyzbrojené divize?

Takže, shrňme si, co už víme z plánu z r. 1986 a z vysvětlení generála Vacka:

- OMS zcela opouští frontové myšlení. Kdyby před klasickým frontem zůstala mezera, front to starými „pěšími“ metodami neumí využít. Vojáci si ulehčeně oddychnou, že je chvíli klid, ale nikam se nepohrnou; ukázněně počkají na svoje kolegy vlevo a vpravo, a hlavně – na rozkaz shora. A ani ten nedokáže front vyštvat rychleji, než je obvyklé tempo.

- OMS není závislá na pohybu sousedů. Žádné sousedy nemá; operuje čistě na nepřátelském území, ideálně v týlu nepřítele. Může se tedy vykašlat na nějaké normy pro šíři útoku; ideální naopak je, aby pokryla šíři co největší. Na druhou stranu při tom musí zachovat kompaktnost a jednotky si musí pomáhat. Jinak řečeno, sestavy jednotek by na sebe měly vidět.

- OMS je postup, který se velmi podobá blitzkriegu, a také postupům, rozpracovaným v materiálech NATO, např. Vzdušná a pozemní bitva. Ničit nebo imobilizovat protivníka lze i narušením týlového zabezpečení, přísunu záloh, případně stabilní infrastruktury. Může to být snazší a efektivnější.

- OMS je operační manévr silnější útočící strany. Dokonce, relativně a v danou chvíli mnohem silnější; využívá pohybu všech rozházených svazků, útvarů a jednotek protivníka po proražení obrany, situace, kdy silnější straně nějaké síly přebývají, kdežto protivník naopak v daném místě má sil málo a nebo prakticky žádné. Je tam mezera mezi svazy frontu, není tam žádná souvislá obrana.
To je odpověď na první část Minaříkovy otázky 1); OMS nemá cenu nasazovat, pokud nepřítel udržel obranný tvar svých sil a před frontem útočníka žádná mezera není.

EDIT: K tomu speciální problém . Bludná divize
Po zkoumání dislokací NATO se ukazuje, že jediná německá opravdu velká jednotka, která by pravděpodobně nebyla zapojena hned do prvního boje na Šumavě, je 10. tanková divize II. armádního sboru ze Sigmaringen.
Z čirého okouzlení nad touto superdivizí, která je asi nejlépe vyzbrojená v celém Německu (její kolegyně 1. 3. a 7. divize z I. sboru a 5. a 12. divize ze II. sboru mají nepatrně horší poměr Leopardů 2), zde dám její kompletní rozpis:
10. tanková divize – Sigmaringen
1) 28. tanková brigáda - Dornstadt: 8 M577, 8 Luchs, 12 Jaguar 1
a) 281. mechanizovaný prapor – Dornstadt: 28 Leopard 2A4, 11 Marder, 5 M113, 2 Leopard ARV, 6 Milan
b) 282. motorizovaný prapor – Dornstadt: 35 Marder, 6 minometů 120mm, 8 M113, 18 Milan
c) 283. tankový prapor – Munsingen: 41 Leopard 2A4, 5 M113, 2 Leopard ARV
d) 284. tankový prapor – Dornstadt: 41 Leopard 2A4, 5 M113, 2 Leopard ARV
e) 285. tankový dělostřelecký prapor – Munsingen: 18 M109A3G houfnice 155 mm
f) 280. tanková průzkumná rota – Ingolstadt: (standard)

2) 29. tanková brigáda - Sigmaringen: 8 M577, 8 Luchs, 12 Jaguar 1
a) 291. mechanizovaný prapor – Stetten am Kalten Markt: 28 Leopard 2, 11 Marder, 5 M113, 2 Leopard ARV, 6 Milan
b) 292. motorizovaný prapor – Immendingen: 35 Marder, 6 minometů 120mm, 8 M113, 18 Milan
c) 293. tankový prapor – Stetten am Kalten Markt: 41 Leopard 2, 5 M113, 2 Leopard ARV
d) 294. tankový prapor – Stetten am Kalten Markt: 41 Leopard 2, 5 M113, 2 Leopard ARV
e) 295. tankový dělostřelecký prapor – Immendigen: 18 M109A3G houfnice 155 mm
f) 290. tanková průzkumná rota – Immendigen: (standard)

3) 30. mechanizovaná brigáda - Ellwangen: 8 M577, 8 Luchs, 12 Jaguar 2
a) 301. mechanizovaný prapor – Ellwangen: 13 Leopard 2, 24 Marder, 5 M113, 2 Leopard ARV, 12 Milan
b) 302. motorizovaný prapor – Ellwangen: 24 Marder, 6 minometů 120mm, 18 M113, 18 Milan
c) 303. motorizovaný prapor – Ellwangen: 24 Marder, 6 Panzermörser 120mm, 18 M113, 18 Milan
d) 304. tankový prapor – Heidenheim am Hahnenkamm: 41 Leopard 1A3 5 M113, 2 Leopard ARV
e) 305. tankový dělostřelecký prapor – Donauworth: 18 M109A3G
f) 300. tanková průzkumná rota – Ellwangen: (standard)

4) 10th dělostřelecký pluk– Pfullendorf:
a) 101. polní dělostřelecký prapor – Pfullendorf: 18 M110A2 202mm, 18 FH-70 155mm houfnice
b) 102. raketový dělostřelecký prapor -- Pfullendorf: 16 LARS
c) 103. pozorovací prapor – Pfullendorf: 12 CL-289
5) 10. protivzdušný pluk - Sigmaringen: 36 Gepard, 216 Fliegerfaust 1
6) 10. Recon prapor -- Ingolstadt: 34 Leopard 1, 10 Luchs, 18 Fuchs (9 s pozemním radarem)
Další týlové jednotky divizního kompletu v Ingolstadtu, Amstettenu, Münchsmünsteru, Pfullendorfu a Neuhausenu ob Eck.

Celkem 233 Leopardů 2 a 75 Leopardů 1, pokud to někoho zajímá. Proti tomu nemá 16. td s 322 T-55 sebemenší šanci. Problém je v tom, že po úvodní obraně Šumavy zbývá v celém jižním Německu až po Schwarzwald z celého Bundeswehru tato jediná divize.
Možné scénáře:
1) Divize nestihne obranu na Šumavě, ale vrhne se do obrany zásadního strategického bodu. Nabízí se zejména Mnichov, Ingolstadt nebo Ulm. Podle mne nejpravděpodobnější scénář, hrdinný, ale bez šancí na úspěch; lze očekávat pomalé obklíčení divize jednou ze dvou armád a opatrné postupné ničení. V tom případě není pro OMS zajímavá, a T-55 v boji s touto divizí ani nebudou moc chybět.
2) Divize povede sama aktivní obranu a bude napadat bočními výpady sestavu 1. armády. Nejhorší možný scénář pro armády ČSLA, lze čekat veliké ztráty a nepříjemnosti, ale nakonec to musí skončit jako v bodě 1 – chycením do boje a obklíčením. Jedna divize nemůže dost dobře unikat do nekonečna.
3) Divize se někde sama zakope do obrany a zkusí vytvořit zdržovací linii k přípravě obrany Rýna. Ne moc pravděpodobné a proti postupu frontu dost zoufalé. OMS může začít fungovat až za touto linií.
4) Divize se vykašle na Německo a zdrhne k obraně Rýna. Případně, divize bude opatrně vyčkávat v okolí Ulmu. V takovém případě ovšem nemůže OMS vůbec vyrazit; šance, že na ni narazí a skončí špatně, je vysoká. Na druhou stranu, pokládám oba tyto opatrné postupy, které vlastně rezignují na původní smysl divize bránit Německo, za asi nejméně pravděpodobné.
Konec Editu.


3. Cíle OMS

Proberme si, co tak mohla OMS všechno potkat, a tím si posvítíme i na druhou polovinu první Minaříkovy nezodpovězené otázky. Příslušná Pátračova kapitola tankové taktiky (šestá) uvádí zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=299&t=5972 seznam toho, co mohou vypátrat tankové jednotky za průzkumu. Já bych viděl shrnutí hlavních cílů takto:

1) Kolony týlového zabezpečení, vševojskových kompletů, spojaře, ženisty, opraváře a jiné nebojové jednotky. Případně bojové, ale neurčené k přímému pozemnímu střetu, jako dělostřelectvo a PVO.
Celkem ideální situace. Prakticky žádná podobná jednotka nemá při setkání s tanky velkou šanci, a to včetně těch protiletadlovců a dělostřelců, kteří jsou při přímém střetu s tanky v drtivé nevýhodě. Zbývá poznamenat, že občas je některé jednotky efektivnější zajmout, než ničit, pokud se to zdaří; například cisterna PHM má cenu skoro největší.

2) Stacionární zařízení – letiště, stabilní rakety, stabilní PVOS, radary, velitelská místa, spojová místa.
To je v moderní válce cíl ještě vděčnější a důležitější, často i strategického významu. V druhé světové válce to prakticky chybělo, proto to generál Vacek výslovně nejmenuje, ale při našem jediném reálném cvičení to mělo úplně nejvyšší důležitost. Osobně se domnívám, že cílem OMS byla infrastruktura letectva, raket a spojení jako cíl přinejmenším srovnatelný s těmi pozemními zálohami a týlními jednotkami.

Připomínám jako příklad, že rovnou v Operačním plánu 1986 je tento seznam zvláště žádoucích cílů:
- čtyři baterie střel PERSHING-2
- jeden oddíl střel LANCE
- letouny – nosiče na letišti Ingolstadt
- 14 baterií protiletadlových řízených střel HAWK
- velitelské stanoviště 2. armádního sboru NSR
- velitelská stanoviště dvou divizí a čtyř brigád prvního sledu 2. armádního sboru NSR
- dvě střediska uvědomování a navedení letectva DINGOLFING a FREISING
- šest objektů průzkumu
- čtyři stanoviště pro radioelektronický boj
- čtyři dělostřelecké a raketometné baterie
Většina těchto konkrétních objektů, ležících ne moc daleko od hranic, by už asi měla být v době vyslání OMS dobyta, případně odpálena, pokud by šlo o rakety, ale jako příklad toho, co lze najít i dále za Ingolstadtem to poslouží dobře.

3) Plán to výslovně nejmenuje, ale jedním z cílů OMS jsou určitě letiště. Vůbec se jeví být letecké síly protipozemních letadel (A-10, Tornado), nebo vrtulníků (zejména Bo-105 M) asi nejnebezpečnějším nepřítelem pro OMS. V plánu OMS samozřejmě nebylo honit vrtulníky a letadla ve vzduchu, ale jsem si skoro jist, že podstatnou součástí boje proti nim byla likvidace letišť na trase výpadu. Každé takové letiště je cíl prvořadého významu, který je samozřejmě třeba zničit. Nejde jen o pojezdové ranveje, které lze nahradit na jiných základnách, ale podstatná je spíš infrastruktura, radary, zásoby PHM a podobně. A samozřejmě, obzvláštní úspěch je zastihnout nějaká letadla nebo vrtulníky na zemi.

Například podle Farkyho příspěvku se zdá, že z vrtulníkových letišť leží poblíž míst postupu OMS:
2nd German Corps - Ulm, FRG, hlavní sídlo
- 10th Panzer Division - Sigmaringen – u bodu C
Heeresfliegerstaffel 10 – Neuhausen ob Eck: 10 Bo-105M, u bodu C
- Heeresfliegerkommando 2 – Laupheim - za Ulmem, 15 VBH (BO-105M)
- HeeresfliegerRegiment 20 – Neuhausen ob Eck – u bodu C, Fliegende Abteilung 201: 48 UH-1D, 5 VBH (BO-105M),u bodu C
HeeresfliegerRegiment 25 – Laupheim: u bodu B, Fliegende Abteilung 251: 32 CH-53G, 5 VBH (BO-105M)


Před Ulmem u bodu B je též Leipheim, jedna ze čtyř německých základen A-10, kde občas v míru patrolovalo až osmnáct těchto letadel, přilétajících z Británie – lze ovšem počítat s tím, že v době OMS by už zde mohl být jejich počet povážlivě vyšší.

Dále pak jsou zajímavá letiště:
1. Luftwaffe Division
AG 51 “Immelman” - Bremgarten, FRG: 2 squadrony, každá 18 RF-4E plus dalších 6 v okamžité rezervě – u bodu D
JBG 32 - Lechfeld, FRG: 2 squadrony, každá 18 x Tornado – u bodu B
JBG 34 - Memmingen, FRG: 2 squadrony, každá 18 x Tornado – u bodu C
JBG 49 - Fürstenfeldbruck, FRG: 2 squadrony, celkem 51 Alpha Jetů včetně14 dvoumístných – západně od Mnichova, zřejmě cíl pro 13.td
2. Luftwaffe Division
JG 74 “Molders” – Neuburg, FRG: 2 squadrony, každá 18 F-4F plus celkem 6 F-4F v okamžité rezervě. Neuburgů je několik, všechny kolem Mnichova.


4) Zajímavý operační cíl, spíše z hlediska průzkumu a obsazení, než ničení, jsou i cesty a jejich průchodnost, což se týká zejména mostů a jiných úzkých míst, ale i stavu silnic, který bude užívat vzápětí vlastní logistika a také se tudy má následně valit celý front. O průchody a přechody tedy stojí zato někdy bojovat; obzvláštní perla strategického významu pro celou válku je samozřejmě finále, totiž přechod Rýna (bod D).
V pozici se totiž skrývá zajímavá možnost, že OMS dorazí do boje tak rychle a přísun záloh NATO se zdrží tolika vedlejšími úkoly či pokusy zachránit německé jednotky vpředu, že OMS na Rýně vůbec žádnou zakopanou obranu ještě neobjeví. Pak by OMS nejspíš fungovala zhruba jako předsunutý letecký výsadek; držela by přechod na Rýně až do příchodu frontu. To je asi největší úspěch OMS, jaký by byl myslitelný.
Úvahy o dalším pokračování tažení OMS až do Belfortu (E) považuji již spíše za scifi, a hlavně by to nebylo možné, dokud by Rýn nebyl dobyt frontem.

5) Města a městečka. Německo je i zde velmi obydlená země, takže se městům úplně vyhnout nelze, i když v zásadě nejsou tím hlavním úkolem. Augsburg by bylo asi nutno obejít, méně jasno mám v případě Ulmu, což je vlastně to hlavní sídlo II. armádního sboru Bundeswehru, hlavního soupeře ČSLA. Nejspíš by už bylo vyklizené od hlavních velitelů, možná i rozbité nějakou raketou, ale přesto je to stále zajímavý cíl.
Jižnější Memmingen s letištěm je skoro určitě cílem dřívější OMS 13. divize. Významný je v dalším postupu i Freiburg in Breisgau, který střeží docela zajímavý průchod Schwarzwaldem. Tady se dobývání skoro nelze vyhnout, tím spíš, že je OMS skoro u cíle cesty. Podobně zajímavé místo poněkud severněji je Lahr, přímo na Rýně (severně od bodu D), základna 4. kanadské mechanizované brigády http://en.wikipedia.org/wiki/4_Canadian ... gade_Group .

EDIT: Pátrání po dislokacích NATO našlo ještě pár dalších cílů a ukazuje, že obrana pozemními silami je vlastně v této fázi opravdu dost sporadická a převážně ze zapomenutých a speciálních sil VII. sboru USA:
56th Artillery Command - Schwabisch-Gmund, FRG:
1) 1-9th Field Artillery Battalion – Neu-Ulm, FRG: 36 Pershing II
2) 2-9th Field Artillery Battalion – Schwabisch Gmund, FRG: 36 Pershing II
3) 4-9th Field Artillery Battalion – Neckarsulm, FRG: 36 Pershing II
4) 2-4th Infantry Battalion (Security) – Neu-Ulm, FRG
5) 193rd Aviation Company – Goppingen, FRG: 8 UH-1H
To jsou ty bájné Pershingy, v době příchodu OMS nejspíš buď odpálené, nebo zničené letectvem.

17th Field Artillery Brigade - Augsburg,
1) 1-18th Field Artillery Battalion – Augsburg, FRG: 24 M110A2
2) 1-36th Field Artillery Battalion – Augsburg, FRG: 24 M110A2
3) 2-77th Field Artillery Battalion – Augsburg, FRG: 24 M110A2
Úžasné houfnice 203 mm zřejmě rovněž už nebudou na místě, ale nemám moc jasno, co s nimi vlastně nepřítel zamýšlel, protože proti pohyblivé invazi není moc jasných cílů. Za nás už byly považovány za zastaralé. Nicméně,při setkání by bylo nutno je zničit.

2. Lufwaffe Division
1. JG 74 “Molders” – Neuburg
a) FlakBatterie 274 – Neuburg (R):
b) LwSicherungsStaffel – Neuburg:
c) LwSicherungsStaffel 74 – Neuburg: (R)
d) LwSicherungsStaffel 5174 – Neuburg: (R)
Víceméně záležitost pro 4. armádu u Mnichova, ale další zařízení letišť a PVO.

Domobrana.
Papírově je to spousta lidí. Celkem byla domobrana organizována v šesti velikých velitelstvích pro celé Německo, při čemž každé z nich mělo k dispozici 123 tanků, zejména M48, výjimečně Leopardy 1. Jinak představují zejména spousty lidí, ale minimum techniky, zejména transportéry, samopaly, sem tam minomet a pancéřovka. Lze předpokládat, že budou bránit hlavně Mnichov a města, setkání v terénu nepravděpodobné a pokud ano, tak zjevně katastrofální pro domobranu. Pro nás je zajímavý Mnichov a okolí Stuttgartu a Ulmu.
Konec EDITu.

6) Přisouvající se zálohy. V sestavě OMS v síle divize lze bojovat úspěšně téměř se vším, co by se přesouvalo na frontu, aniž by se tím OMS nějak moc zdržela. To je vlastně jádro odpovědi na Minaříkovu otázku; připomeňme:
Boj se svazky 2. sledu, nebo „pouze“ dosažení určitých prostorů a znemožnění přísunu operačních záloh?
Plán frontu přímo zdůrazňuje ničení konkrétních protivníkových svazů, plán OMS mluví jen o těch prostorech.
Nicméně myslím, že v praxi by platilo vlastně oboje; dobytí určitých prostor i přímé ničení záloh, pokud to lze.

Jediný typ záloh, schopný OMS zastavit, jsou zálohy s tanky ve větším množství. Pokud narazí OMS např. na divizi tanků, zřejmě by bylo asi na konkrétní rozhodnutí vyšších míst, zda s ní svést bitvu. Jedna možnost je, že OMS už nebude schopna pokračovat a na takový úkol se „spotřebuje.“ Druhá možnost je, že se úkol OMS bude vyššímu velení jevit tak důležitý, že prostě nechá tanky projít.
Jiná „konečná“ pro OMS je, že narazí na zakopanou obranu. Mohlo by se to stát na západní straně Schwarzwaldu, ale nejpravděpodobnější je to na Rýně. Pokud nenastanou mimořádně výhodné podmínky, že by šlo tuto obranu snadno zničit, OMS nezbude, než počkat na front.


S oběma těmito situacemi se zjevně spíše nepočítalo; a pokud by skutečně nastala výchozí situace v plánu, že front dorazí k čáře 4. dne a protivník nebude schopen postavit v daném místě pevnou obranu, tak je to podle mne hodnocení docela pravděpodobné. Němci by zřejmě měli velkou část sil buď zničených, nebo vázaných, a Francie vlastně nijak zdrcující takové síly vůbec neměla. Zbyla by před nimi nesnadná alternativa, zda zkoušet jako zálohy zachraňovat bojující Němce vpředu, nebo je vlastně odepsat a zkoušet zaujmout vlastní obranu na Rýně.
K oběma otázkám EDIT Bludná divie a následuje:

3rd Brigade, 1st Infantry Division - Goppingen, 38 M1A1
1) 3-34th Armor Battalion: M1A1
2) 1-16th Mech Infantry Battalion: M113
3) 4-16th Mech Infantry Battalion: M113
4) 2-5th Field Artillery Battalion: 24 M109A3
5) D Co, 1st Combat Engineer Battalion:
6) 1 Air Defense Battery: 9 Vulcan SP, 12 Stinger Missile
Tuhle malou partu velmi drsných tanků potká ČSLA s vysokou pravděpodobností, nejspíš je k ochraně Stuttgartu. Proto kompletní výpis.

EDIT: Francouzi.
Francouzská pozemní armáda jako celek se jeví být podstatně slabší, než samotná ČSLA. Sestávala totiž ze tří armádních sborů:
1. sbor v Metách, ten měl 4 divize – 1. Trevír, 160 tanků, 7. Besancon,176 tanků, 12. Saumur 41 tanků a 14. v Montpellier 71 tanků, a k tomu armádní komplet, kde se skrývá dalších 56 tanků.
2. sbor v Baden Badenu, ten měl už jen 3 divize – 3.Freiburg 160 tanků, 5.Landau 176 tanků,15.Limoges 10 tanků a komplet, kde je 46 tanků.
3. sbor v Lille, ten opět 3 divize – 2.Versailles 176 tanků, 10. Chalon sur Marne 176 tanků, 15. Amiens 10 tanků a komplet, kde je 46 tanků.

Celkově tedy měla Francie nasazeno 10 divizí a 1480 tanků, z toho jistá část lehkých AMX10P. Připomínám, že i optimista Zaloga se dopočítal čísel skoro stejných - Francie -AMX-30B – 1184, ABX-30B2 – 271. Rozhodně to není nic, co by šlo srovnávat s Bundeswehrem, počtem i kvalitou, AMX – 30 ve vší úctě není tank, který by naháněl velkou hrůzu.
Vzhledem k dislokacím, místy opět trochu podivným (Montpellier, Saumur, Versailles) to nějak moc nevidím na to, že by se francouzská pozemní armáda měla nějak aktivně hrnout do Německa na pomoc Bundeswehru; a bude někde docela problém ji dopravit k Rýnu i do těch 14. dnů.

Pro OMS se mi jeví být zajímavé přesně 2 divize, 7. Bensancon, aktuální až po překročení Rýna či přímo u něho, a 3. Freiburg. Jsou vyzbrojeny poměrně podobně, proto na ukázku dávám ten Freiburg, který téměř v cestě:

3rd Armored Division - Freiburg, FRG:
1) 12th Regiment de Cuirassiers (RC) – Müllheim/Baden: 70 AMX-30
2) 3rd Regiment de Dragoons (RD) – Stetten: 70 AMX-30
3) 19th Groupe-ment de Chasseurs (GC) – Villingen-Schwenningen: AMX-10P
4) 42nd Regiment d'Infanterie (RI) – Offenburg: AMX-10P
5) 110th Regiment d'Infanterie (RI) – Donaueschingen: VAB (later part of Franco-German Brigade)
6) 11th Regiment d'Artillerie (RA) – Offenburg: 24 GCT 155mm SP
7) 34th Regiment d’Artillerie (R) – Müllheim/Baden: 24 GCT 155mm SP
8) 9th Regiment du Genie (RG) -- Neuf-Brisach:
9) 3rd Regiment de Commande-ment et de Soutien – Freiburg:
10) Escadron d'Eclairage Divisionnaire (EED) – Stetten: Divisional Recon Squadron
11) 3rd Compagnie Antichar (CAC): 12 VAB/HOT,
12) Centre d'Entrainement Commando et 131 Régiment d'Infanterie – Breisach:

Scénáře vidím následující:
1) Divize vyrazí vpřed na podporu Němců. V pochodových kolonách s tímto seskupením podle mne může OMS bojovat docela dobře. Jádrem problému jsou ty dva tankové pluky.
2) Divize zaujme obranu v Schwarzwaldu jako předsunutá jednotka, případně na Rýně jako součást obrany. Tady je možná konec tažení OMS; prorazit by mohla jen za cenu obtíží. Dost důležité bude, nakolik bude divize soustředěná a jak velké území hodlá bránit.
Konec EDITu Francouzi.

Jinak se v otázce záloh a rozboru úkolu skrývá i odpověď na část další Minaříkovy otázky:
Po jak dlouhou dobu a na jakou vzdálenost od hlavních sil by byly schopny působit v týlu protivníka?
Čistě z logiky konkrétního úkolu OMS z 16.td v plánu z roku 1986 lze říci, že úkol je řádově na dva týdny a přibližně 500 kilometrů terénem, od 4. dne z čáry RAITENBUCH, NEUBURG, INGOLSTADT (bod A), k Rýnu (bod D), kam lze teoreticky dorazit nejdříve 10. den a 16. den tam má dorazit hlavní front.
Dodávám, že podstatné bylo zabezpečit OMS zejména po dobu prvého týdne, druhý týden, který by teoreticky mohla strávit OMS obranou přechodu Rýna a čekáním na front, už nebyl řešena vůbec a byl zcela v mlhách improvizace. V případě teoreticky dokonalého úspěchu a kondice OMS lze samozřejmě pokračovat až do Belfortu i dále.
Úkol OMS 13.td byl potom daleko kratší a jednodušší, na sotva poloviční trase.

4. OMS coby příznak revoluce operačního umění v plánu ČSLA z roku 1986

Nejen užití OMS, ale i další nápady v plánu útočné operace ČSLA z r. 1986 ukazují, že zmíněné frontové myšlení je tu již na ústupu. „Klasika“ je k vidění zejména na začátku na té Šumavě, pokud by se nepřítel rozhodl pro taktéž klasickou zakopanou obranu. Nicméně už tady je mezi řádky patrná alternativní možnost, že tu front žádnou zakopanou obranu vůbec nenajde.

Ať tak, nebo onak, to, co následuje za Šumavou, se vůbec nepodobá tomu, co se psalo v učebnicích taktiky o „hlavních způsobech boje“. Útočník nepostupuje jako přílivová souvislá vlna, ale jako plazivá rostlina; vyžene výhony co nejdál, potom je vzájemně propojuje, vzniklou síť zatahuje a uvízlé obklíčené jednotky dusí. A těmi dlouhými vlákny vpředu jsou právě OMS.
Klíčové a zde mnohokrát opakované heslo rozvíjet operace ve vysokém tempu není žádná prázdná proklamace, ty plánované čáry postupu ukazují, že je to míněno smrtelně vážně. Pokud front bude postupovat rychle, pak OMS vpředu musí postupovat přímo pekelně rychle, jak nejrychleji je technicky možné. Jakmile někde hrozí nějaké větší zdržení, například bojem s nějakou objevenou jednotkou, z OMS se odštěpí nějaký menší útvar, aby to „vyřešil,“ a celá OMS se řítí dál. Podobně se chová ostatně celý front – přímo v plánu se s podobným rozdělením počítá u 4. armády v Mnichově a předpokládám, že to samé v menším by předvedla 1. armáda u Regensburgu a později možná i u Ulmu nebo v Augsburgu. Jinak se ty časy ani stihnout nedají.

K té rychlosti je mnoho důvodů.
Prvním je, že průnik do týlu – s ničením naznačených cílů - může být úspěšný jedině v případě, že je rychlý. Pokud vznikne na chvíli mezera mezi trochu otřesenými ustupujícími vojsky, zjevně to nepotrvá dlouho. Náskok, založený částečně na překvapení, je dočasný.
Klasickým „blitzkriegovým“ důvodem existence OMS je, že komplikuje pokusy o zakopanou obranu. Pokud se očekávala další frontová linie zakopané obrany okolo Rýna, potom je účelné tuto obranu zaměstnat co nejdříve. Pokud už nebude zastižena dříve, než se vůbec zformuje, jak už bylo zmíněno, i obtěžování ze strany OMS váže docela slušné síly.
Činnost OMS zjevně komplikuje i pokusy o moderní aktivní obranu. Předpokladem všech protiúderů je to, že k nim máte prostor a že funguje podpora týlu. Ostatně, nelze si nevšimnout, že podobné nápady měli stratégové NATO, počínaje Wardenovou strategií, popsanou zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=42&t=3275 .
Vidíme tedy, že úkol OMS je mimořádně mnohotvarý a nejméně ze všeho připomíná frontové myšlení, šablonovitou alternativu „zakopaná obrana nebo koncentrovaný útok“. Vlastně v době plánu mohla být jen velmi přibližná představa, co všechno může OMS vlastně dosáhnout, a jistota by nemohla být ani v okamžiku zahájení skutečné akce.

Zbývá poznamenat, že si ve štábu museli být dobře vědomi značných rizik, které tento plán provází; a jak už bylo řečeno, i „neúspěch“ OMS, totiž že bude jeho postup zastaven příliš velkou silou, měl svoji strategickou hodnotu, například to, že by vázala tyto značné síly a usnadnila postup frontu. Zastavená OMS na nějaké čáře stále ještě plní svoji funkci a komplikuje situaci v týlu protivníka.

Jisto je také, že hlavním způsobem boje OMS není ani útok, ani obrana, nýbrž přesun.
EDIT - Po Zbrojnošově upozornění bych využil i jeho elegantnějšího označení hlavního způsobu boje - rozvíjení úspěchu za boje v hloubce obrany protivníka.
Oboje při tom nepostihuje úplně a jednoduše podstatu změny, a je vidět, jaké obtíže s tím má i terminologie tehdejších bojových řádů. Úplně laicky řečeno, z dvojice reálných činností tankisty, totiž jet a střílet, se tu zkrátka přesouvá důraz a pozornost na to ježdění, aniž by při tom střílení zmizelo.

Nebo ještě jinak, nepostupuje se podle Pátračovy kapitoly 2. a 3. zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=299&t=5971 ,
ale podle kapitoly 4. a 6. zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=153803#p153803 .

Postupy pro „zvláštní druhy boje,“ kterých se měly podle oficiální taktiky dopouštět pouze dočasně a malé jednotky v síle čety nebo roty, totiž boje proti jaderným prostředkům, průzkumu, léčky a čelního pochodového zajištění, tu jsou naprostý standard a provádí to najednou celá divize a po dobu v řádu nejméně týdne nebo i déle. Všechno to, co se cvičilo v ČSLA minimálně nebo vůbec, je tu najednou úplně nejdůležitější ze všeho.
A to vše za pochodu, či přesněji na úprku.

[Argonantus]

5. Organizace 16. tankové divize ČSLA

Organizace této trochu tajemné divize byla Pátračem již zčásti odhalena v prvém díle citované práce a v další diskusi. Informace o 16.td ovšem zůstanou zřejmě neúplné a na všechno asi nedají prameny odpověď už proto, že spoustu věcí zřejmě netušila ani ČSLA a odhalily by se až podle výsledků mobilizace. Například konkrétní čísla pluků nebo jména všech velitelů. V tuto chvíli znám s jistotou přesně pouze dva.

Pro ty, kdo jsou líní hledat v Pátračově díle, kapitole prvé, připomínám, že šlo o typickou B. divizi, neboli divizi mobilizační, která v míru vlastně vůbec neexistovala, z tohoto Pátračova užitečného seznamu:
1. tanková divize válečně stavěla 16. tankovou divizi
13. tanková divize válečně stavěla 17. tankovou divizi
4. tanková divize válečně stavěla 18. motostřeleckou divizi
14. tanková divize válečně stavěla 32. motostřeleckou divizi
3. motostřelecká divize válečně stavěla 26. motostřeleckou divizi

Jinými slovy, z 15 vševojskových divizí ČSLA, se kterými lze počítat podle Operačního plánu z r. 1986, jich existovalo v míru jenom 10 a to ještě ne všechny „na plných počtech.“ K některým by bylo třeba „domobilizovat“ nějaké chybějící vojáky. U B. divizí pak ovšem chyběli skoro všichni vojáci i velitelé.
Mobilizace 16.td je výjimečná podle Operačního plánu i tím, že sice běží „z nuly,“ nicméně musí běžet podstatně rychleji, než kdekoli jinde, protože tato divize je zařazena do druhého sledu mobilizace a zřejmě již během 1. dne se propracuje prakticky na čelo všech svazků. Jako OMS ode dne čtvrtého je pak vlastně v čele úplně celého Československého frontu, jak jsme viděli.

Představte si mobilizaci 16.td tak, že na počátku v míru stála technika přesně na těch samých dislokacích, jako 1. tankové divize Slaný.
Například v Žatci, u 21. pluku, naproti kasárnám přes ulici, bylo za plotem místo zvané Starý park, kde stály všechny tanky a další technika kompletního zrcadlového B pluku 16. divize. Hlídala je služba a stráž, a pak tam byla jednotka ROUT, čili rota oprav uložené techniky, která se o ty tanky starala. A velitel celého B pluku, který také reálně existoval na místě a který by se v případě války změnil v opravdového velitele pluku.
Oživování divize by bylo třeba zahájit mobilizací velitelů, kteří by organizovali všechno další.
Odkud by se zjevili velitelé praporů, nemám jasno; ČSLA je v míru někde musela skrývat a jsem si jist, že by to nebyli záložáci.
Možné řešení je, že by se sebrali zčásti odnaproti z 21. pluku. Část velitelů rot by postoupila o stupeň výš a stali by se veliteli praporů. Přesně tak to totiž bylo řešeno v mém případě o stupeň níže; stal bych se z velitele čety velitelem roty a nafasoval bych bandu 39 záložáků, včetně velitelů čet a tanků.
Rozhodně to ale asi nebyla jediná a standardní metoda, protože přinejmenším z mého praporu jsem byl jediný velitel čety a „výpůjčky“ z 1.td podobného druhu byly poměrně opatrné, protože všichni chybějící maníci by se zase museli urychleně mobilizovat.

Podobně jako na B pluku v Žatci by běžela mobilizace i u:
B tankového pluku Strašice
B tankového pluku Rakovník
B motostřeleckého pluku Louny
Každý standardní tankový pluk měl 94 tanků T-55, k tomu tankový prapor v Lounech 40 tanků a pak možná měl tank ještě velitel ve Slaném, tedy celkem 323, ale úplně nachlup si s tím jist nejsem. Počet BVP dám dohromady ještě hůře, protože netuším, zda měly uložené tankové pluky rotu motostřelců anebo celý prapor. Jistý je jen motostřelecký pluk v Lounech, 94 kusů, a i kdybychom počítali u tankových pluků jenom roty po 10 BVP, stejně to nakonec bude s různými průzkumáky něco okolo 200 kusů BVP, zřejmě nejstarší typ 1.*

EDIT: Pátrač mne upozornil, že BVP nejspíš ani náhodou; místo nich OT Topas nebo Scot.
To je docela veliká rána pro všechny plány s pěšáky; menší kanony a maljutky jsou docela velikánská ztráta palebné síly.
Vůbec tím ztrácejí pěšáci velkou část významu; mohou nosit ty protiletadlové malé rakety, mohou fungovat jako spojky, ale jinak toho mohou velice málo, protože se bude velmi málokdy vystupovat a zastavovat.
Zpochybňuje to možná i smysl pěšáckého průzkumu. A vznáší to otázku, kolik pěšáků tento podnik vlastně smysluplně vyžaduje.

Uvnitř těchto vševojskových pluků byly přičleněny obvyklé jednotky jako na A divizi, tedy rota týlového zabezpečení, rota oprav techniky (jediná se nemusela mobilizovat), průzkumná rota, dělostřelecký oddíl, protivzdušná baterie, rota chemické ochrany, ženijní rota.

Z divizního kompletu si asi zvýšenou pozornost zaslouží B protiletadlový pluk, který byl možná také v Žatci (ale já z něho nikdy neviděl ani Pragu V3S.) Proč je tak důležitý, to zřejmě není třeba po sáhodlouhých debatách o Operačním plánu z roku 1986 rozvádět.
Smiřme se s tím, že protiletecká ochrana byla u 16.td podle Pátrače takováto:
Protiletadlový pluk o čtyřech protiletadlových bateriích 57 mm PLK S-60, t.j. celkem 24 ks PLK. Byla také varianta, že protiletadlový pluk měl tři baterie 57 mm PLK (celkem18 ks) a jednu baterii 30 mm PLdvK vz. 53/59 (6 ks).
K tomu je ještě třeba připočítat to, že vševojskové pluky (čtyři zmíněné) měly protiletadlovou baterii o 8 ks 30 mm PLdvK vz.53/59. Takže ze čtyř pluků celkem 32.
Takže podtrženo, sečteno – celá 16. tanková divize byla chráněna celkem 56 protiletadlovými (dvoj) kanony dvou různých ráží.
Dodat lze, že tanky T-55 měly, mám dojem, že u každé čety – čili na třetině tanků – protiletadlový kulomet DŠK 12,7 mm.

Slabá naděje je, že by měly motostřelecké prapory ještě protiletadlovou četu střelců PPLRK 9K32 STRELA-2, na celou divizi okolo 50 raket. Při čemž na další prostředky 1. armády a celého frontu můžeme vzhledem k okolnostem OMS šťastně zapomenout.

Dalším hitem divizního kompletu je asi B dělostřelecký pluk Terezín, vyzbrojený zřejmě čtyřmi raketovými komplety 9K52 LUNA-M. Dostřel to má 68 kilometrů, přesnost poměrně mizerná (500 i více metrů odchylka). K tomu lze zřejmě připočítat
- 2 oddíly houfnic 122 mm D 30 po 18 ks (celkem tedy 36)
- 1 oddíl houfnic 18 ks 152 mm
Podobné vybavení by se asi mohlo týkat dělostřeleckých oddílů vševojskových pluků – předpokládám po 18 houfnicích 122 mm, tedy celkem 76 těžších děl.

Pokud pokračujeme popisem celé divize, existovalo samozřejmě i
B velitelská rota Slaný.
Méně jasno mám v tom, nakolik byly stínovány další útvary kompletu 1.td :
1. průzkumný prapor, Podbořany
3. ženijní prapor, Terezín
2. spojovací prapor, Slaný
5. prapor chemické ochrany, Slaný
1. prapor materiálního zabezpečení, Postoloprty
1. prapor oprav techniky, Žatec
5. zdravotnický prapor, Terezín
1. baterie velení a dělostřeleckého průzkumu, Slaný
Lze předpokládat, že tohle všechno nějak existovat muselo. Ale moc nevěřím, že existoval třeba i B vrtulníkový odřad.

6. 16.td a její moderní technika

Pan generál Vacek v citované první odpovědi ještě řekl:
Oproti splnění úkolu OMS za 2. světové války sehrávala významnou roli v poválečném období modernizace výzbroje a techniky, což dávalo reálnější předpoklady pro splnění nesmírně obtížného úkolu.

No, realita byla zase poněkud jinde, jak už tak v ČSLA bývalo zvykem.
Především asi každého zaujmou tanky T-55AM, které jsou jádrem 16.td. – a jiné tu vůbec nejsou. Zde bych si dovolil oponovat generálu Vackovi, že v roce 1986 je to „modernizace“ jako noha. Připomínám, že stejné pochyby zaznívají i z Minaříkovy poslední otázky:
3) Do OMS 1. a 4. armády nebyly operačním plánem z roku 1986 předurčeny nejlépe vyzbrojené divize (1. a 9. td s T-72), nýbrž svazky se starší technikou (16. a 13. td s T-55AM). Měly na to vliv předpokládané ztráty a snaha „šetřit“ nejlépe vyzbrojené divize?

Na druhou stranu, tank T-55AM zdaleka nebyl tak tragický prostředek, jak se může jevit dnes. Se systémem Kladivo, který měly, pokud vím, všechny tanky v této divizi, se tanky trefovaly paradoxně lépe, než modernější T 72, což při „průzkumném“ a „přepadovém“ způsobu boje a pravděpodobné střelby na větší vzdálenosti nebylo od věci. Pokud někoho napadne, že tanky Leopard 2 nebo M1 Abrams by z nich nadělaly sekanou, pak je to samozřejmě zčásti pravda.
Nicméně připomínám to hlavní, že OMS vlastně neměla za úkol válčit s nějakými velkými svazky tanků na způsob divize. Proti hlavním předpokládaným soupeřům v týlu nepřítele, nejrůznějším obrněným transportérům, týlovým náklaďákům nebo dokonce taktickým raketám a radarům je T-55 silný až dost. A zjevné výhody, které by měl T-72, spočívající v silnějším pancíři a daleko průraznějším střelivu tu není snadné k něčemu využít.

Předpokládám, že tohle všechno se honilo hlavou autorům Operačního plánu ČSLA, když vymysleli, proč úkolem OMS pověří právě 16.td. Vycházeli zjevně z toho, že jádro „prorážecího“ boje na Šumavě museli nechat jediným dvěma divizím s T-72, tedy 1.td a 9.td, navíc v režimu nejvyšší pohotovosti a dislokovaných co nejblíže hranic. Úloha třetí tankové divize 1. armády jakožto rozhodující zálohy, v úvodní bitvě za méně příznivého průběhu možná zásadní, pak zbývá právě na 16.td., protože nic bližšího u hranic už prostě nezbývalo a jiné T-72 v ČSLA tehdy nebyly. Navzdory tomu, že je to B divize, bylo by nutné ji zmobilizovat enormně rychle, jak už bylo řečeno. Všechny další posily, se kterými se počítalo pro 1. armádu, jdou až ze Slovenska a jejich pohotovost byla tak trochu bez záruky, takže tento časný úkol plnit nemohly. Mám na mysli zejména pro armádu plánovanou 14.td z Prešova a potom případně i 17. td., B divizi Topolčan, jako poslední univerzální zálohu frontu.

16.td sice byla v mnohém zastaralá, ale pro funkci OMS zkrátka jediná k dispozici v omezeném čase, a rozhodně ne k této funkci nezpůsobilá. Nějaké komplexnější přezbrojení 16.td nepokládám za moc reálné. To zejména k myšlenkám z diskuse, že určitě by bylo lépe tankistům třeba s PTŘS Bastion, která by značně vylepšila taktické možnosti T-55, který měl jinak již zastaralou a ne moc účinnou munici. Ale to by jistě nešlo „snadno a rychle,“ protože to zahrnovalo výměnu všech zaměřovačů.

Zbývá zmínit, že opravdu slušný druhý základní bojový prostředek na výši doby bylo BVP (zřejmě 1). To byl stroj neobyčejně rychlý a se slušnou palebnou silou.
EDIT: Viz shora. Žádné BVP, ale OT Topas nebo Scot. Jsou téměř k ničemu; dovezou pěšáky, ale v boji to moc nerozsvítí. A nemohou do těžšího terénu. Vidím to na vyřazení nejméněn poloviny pěších sil.

Ovšem tento smířlivý závěr neplatí pro PVO, kterého si pan Minařík nevšiml. To je první opravdu vážný problém OMS: nevhodná výbava, zejména prostředky PVO.
Za situace, kdy v osmdesátých letech bylo letectvo hlavní a nejdůležitější zbraní NATO, je až neuvěřitelné, čím chtěli soudruzi proti letectvu NATO bojovat. Pokud se během debaty o plánu ČSLA někteří vyjadřovali kriticky k 30 mm PLdvK vz. 53/59 čili „ještěrce“ jakožto ke zbrani pramálo účinné proti moderním letadlům, a já sám mám prakticky vyzkoušený krajně skeptický názor na kulomety DŠK 12.7 mm přímo na některých tancích, co říci k ještě úžasnějším „divizním“ 57 mm PLK S-60, což byl tažený (!) protiletadlový kanon?

Pokud jsme popsali, že od OMS vlastně lze očekávat zvláště často boj s leteckou silou. Přímo na trase je přes sto vrtulníků, asi sto letadel Tornado a desítky A-10, nepočítaje v to možnost průletů z jen nepatrně vzdálenějších míst na severu a nepočítaje v to početné další letectvo. Vlastně je právě tohle asi největší překážka postupu. Letectvo další, tedy stíhačky, bombardéry a podobně, létající vysoko a daleko rychleji, už je zcela mimo možnosti OMS, na druhou stranu nelze předpokládat, že by cílem tohoto letectva měla být putující tanková divize. Podstatné jsou tedy zejména pomalejší a velmi nízko letící cíle, které naopak OMS napadnou s velikou pravděpodobností.
Za těchto okolností je tažené dělostřelectvo noční můra. Pokud reálně přiletí nějaké letadlo nebo vrtulník, nelze očekávat, že ho v prostoru 30x30 kilometrů snadno a rychle objeví někde stabilně zaparkovaný kanon. Který v pravý čas zase nějaký maník zapřáhne za náklaďák a potáhne jako ďas, přes hory a doly, aby nezdržoval. A pak to zase vojáci odpojí od náklaďáku, postaví a budou doufat, že tudy někudy snad poletí letadlo.
PVO tohoto druhu by mohlo dosáhnout jediný výsledek – zdržet celou OMS tak, že by nestíhala drastické výkony v přesunu, čímž by částečně ztratila smysl.
Podobný „prostředek“ je snad lépe nechat někde za sebou pro potřeby frontu, protože v OMS jenom zdržuje a zjevně nikoho nechrání. Ty vysmívané „ještěrky“ jsou vlastně to hlavní, co je tu ještě jakž takž k použití.

Pokud by někdo trval na tom, že OMS bude vybavena jen tou PVO, co měla před mobilizací, byla celá OMS určena k rychlé katastrofě.
Předpokládám ale, že by velitelé – počínaje těmi nejvyššími v Rusku - nebyli takoví šílenci a dodali by k úkolům OMS nějaké použitelnější vybavení ještě těsně před zahájením celého útoku.
Nabízejí se především prostředky „velké,“ například rakety 9k33 Osa, která používala mateřská 1.td v počtu 20 odpalovacích zařízení, samohybné kanony ZSU-23-4 Šilka, které užívala 22. armáda, v počtu 16 kusů celá divize, rozdělené po 4 na vševojskové pluky, a konečně menší rakety 9k35 STRELA 10, opět po 4 v baterii u každého vševojskového pluku.
Naše armáda volila u 1.td výhradně rakety, s ohledem na „divné“ ráže kanonu 23 mm, a nabrala místo Šilek dvojnásobné množství raket, ale nejsem si úplně jist, zda volila dobře, s ohledem na to, že zařízení by mělo být velmi pohyblivé a odolné.
U Osa je inzerováno, že příprava k akci trvá prý čtyři minuty. To rozhodně nevypadá špatně, když jde o zařízení samohybné. Ovšem pro Šilku hovoří to, že jako kanon může střílet vlastně i za jízdy, nebo alespoň z okamžité improvizované zastávky a také určitá bytelnost, kterou zvenku nijak nechráněné rakety přirozeně postrádají. Šilka se jeví být proti vrtulníkům a A-10 dost ideální zbraň a 22. armáda zřejmě tušila, proč vsadila právě na ni.


Pokud by měl být úkol OMS vážně míněn, muselo by být PVO vybavení opravdu silné; Vidím tedy jako vhodné vybavení ZSU-23-4 Šilka nejen v počtu 4 na pluk, jako vycházelo u 22 armády, ale spíše v počtu rot, tedy skoro dvojnásobné množství – 27 vozidel.
Podobnou četnost by musela mít vozidla STRELA –10, tedy opět nikoli 4 vozidla na pluk, ale ke každé rotě, tedy 27 celkem.

K tomu dodávám, že Pátrač navrhoval rovnou 3 Šilky na rotu, čili 81 celá OMS. Nic proti tomu; bylo by to s ohledem na speciální úkol jenom rozumné. Obávám se jen, že pokud by se podařilo Rusům „vydýchat“ skutečnost, že divize pro OMS má lepší vybavení, než jejich vlastní jednotky, nepodařilo by se to asi stupňovat donekonečna. Ale o tom v jiné kapitole.


V každém případě je toto vybavení PVO daleko důležitější, než 9K33 Osa, kterou nelze tak snadno zapojit do boje operativně na celé ploše činnosti OMS, a hlavně ne za jízdy. Nicméně ani této „velké“ ochrany nemá cenu se zříkat. 1.td měla těchto vozidel zřejmě 20 kusů, což je při dosahu 30 kilometrů právě to zařízení, které vykrývá prostory mimo dosah Šilek a malých raket.

Pro ochranu nejmenších mobilních jednotek OMS je potom skoro nutné použít „malé“ rakety jako 9K32 STRELA 2, 9K34 STRELA 3 a snad i 9K38 Igla. Aniž bych nějak přeceňoval jejich význam a možnosti, přece jenom, v kombinaci se Šilkami a dalšími raketami mohou působit pomalým letadlům a vrtulníkům značné potíže, pokud bude nasazeno opravdu masivně (např. každé BVP 5 raket, což je zhruba 1000 kusů).

Pokračováním prvního problému je nesmyslné technické vybavení dělostřelectva 16.td. Velké rakety Luna se nehodí k uhánění terénem. A jejich taktická hodnota byla zjevně založena na tom, že to bude jaderná zbraň. Jako nejaderná sice střelí 68 kilometrů daleko, ale bohužel s rozptylem 500 - 700 metrů, takže je dost těžké vymyslet nějaký vhodný cíl.
Tažené houfnice 122 a 152 mm jsou také dost nešťastný případ. Ne tak zoufalý, jako PVO, protože přece jenom nejde o sekundy a nejde o životně nutnou součást systému OMS, ale přesto dost hrozný; představa, jak náklaďáky tahají za sebou monstrózní houfnice terénem, je dost nepřesvědčivá. Nemít dělostřelectvo vůbec se mi za takových okolností nezdá být tak strašná představa.

Možnost dodat OMS to, co by skutečně využít mohla, nějaké samohybné kanonové houfnice Dana 152 mm (typická baterie 18 kusů), případně menší houfnice Gvozdika 122 mm (18 kusů na pluk), je na zvážení, s ohledem na otázky týlového zabezpečení. Netroufám si vyhodnotit, nakolik je taktická možnost střílet pod vysokými úhly nezbytná pro splnění úkolu OMS, třeba pro případ vzdáleného bombardování letiště, nebo menších pokusů protivníka o zakopanou obranu.

7. 16. td v pohybu

A nyní si celý monstrózní svazek divize o stovkách nejrůznějších strojů a vozidel a mnoha tisíci lidmi představme v pohybu; kterak rozvíjí operace ve vysokém tempu a řítí se to denně 100 kilometrů.
Okamžitě se ukáže, že mobilita svazku spolu s nároky na extrémní rychlost představuje druhý zásadní problém.
Celá divize byla budována zjevně pod vlivem frontového myšlení, za účelem postupných přechodů z útoku do obrany a z obrany do útoku.

Pátrač byl k dosažitelné rychlosti divize v pohybu poměrně skeptický:
Vše vyžaduje nadvládu ve vzduchu a nejaderný průběh.
Pokud by tyto podmínky byly splněny, jsou rychlosti přesunů poměrně vysoké. Cca 500 km denně při přesunu po železnici, v četně započítání času na nakládku a vykládku.
150 až 200 km u kolové po vlastní ose a 50 až 100 u pásové po vlastní ose.
Doplňování paliva se potom končí v prostoru nočního či denního odpočinku nebo při ukončení pochodu v místech před rozptýlením a zamaskováním.

Je tedy patrno, že u pásové techniky je 100 km denně maximum, a v nepřátelském terénu, kde o nějaké nadvládě ve vzduchu zatím asi není řeč, je to maximum ještě maximálnější. Teoreticky se tank, jedoucí na plné pecky, může dopustit i větších výkonů, například skoro rekordní výprava Rusů z NDR a současně z Maďarska k Šumavě ráno 21.8.1968, nicméně to je těžko myslitelné v terénu a za odporu nepřítele, třeba jen minimálního. A nelze to snadno zopakovat, jak ještě uvidíme. Rychlost celé OMS se v každém případě řídí tempem nejpomalejší jednotky.

Dodám k tomu, že organizovaná linie tanků v pohybu má obzvláště omezenou rychlost. Ježto jsme zkoušeli v praxi pohyb celých pluků, vlastně i celou divizi, vím naprosto přesně, jak takový pohyb v terénu vypadá; musíte jen velmi rozvážně, čekat na sousedy, kteří dostali do cesty nějaké terénní překážky, a kromě toho sledovat i všechno před sebou.
Podle tabulek útočného boje zabírá divize v útoku šíři asi 10-20 kilometrů; obvykle v nějaké sestavě členěné mírně do hloubky, například typická „véčka“ po třech tancích jednotlivých čet, při čemž část svazku funguje jako záloha. I 20 kilometrů šířky je pro úkoly OMS ještě poměrně málo. K taktickému pročesávání krajiny – kde většinou nic není – jsou jednotky zbytečně blízko u sebe. Počítejme, že sestavu lze klidně roztáhnout na dvojnásobek; jde o to, aby na sebe jednotky viděly. Jenže problém je v tom, že pokud se vůbec podaří udržet vzornou linii klínovitých čet v síle divize na 15-40 kilometrech s centrální organizací, tak to určitě nebude dlouho a je to spíš výkon do Guinessovy knihy rekordů, než k něčemu opravdu užitečný. Mohu zaručit, že takto sto kilometrů denně opravdu ujet nelze.

Takže to svádí spíše k pochodovým sestavám; pokud jsme řekli, že základem všeho je přesun, dostaneme něco na způsob pochodového proudu. A to zjevně také nepůjde; hrůzostrašná housenka celé divize by byla při dodržení „předpisových“ 50 metrů mezi vozidly jen pro tanky a BVP delší než 50 kilometrů! Že je taková sestava příšerně zranitelná nepřítelem, to si lze snadno domyslet. Stačí si představit, co s ní provede parta vrtulníků nebo A-10. Nebo kolik škody napáchá jednoduchá nepřátelská tanková léčka.
Je tedy zřejmé, proč bylo toto předpisem ČSLA přímo zakázáno, a s ohledem na letecká a jaderná nebezpečí bylo stanoveno, že každý prapor se musí přesouvat po samostatné ose.

Tím je ovšem věc vlastně skoro daná a máme vlastně jen dvě možnosti. Můžeme klidně přeskočit tři plukovní proudy, zakázané rovněž, a máme jako první použitelnou verzi 9 tankových praporů, kde každý dáme do samostatného proudu, nejméně kilometr od sebe, aby na sebe viděly, a prostory mezi nimi vyplníme různými pochodovými záštitami v síle čety. V případě nebezpečí se pak každý prapor samostatně částečně nebo úplně rozvine do předbojové či bojové sestavy.
Osobně se mi i takováto sestava zdá takticky na hraně možností. Prapor, to je 31 tanků, a za nimi se pak bude porůznu přepravovat skupina těch přičleněných jednotek pluků i divizního kompletu, plno aut a kdovíjakých monster. I za stavu, kdy se většina toho divizního kompletu bude přepravovat ještě dál vzadu podle jiných pravidel. Podobný proud je stále ještě poměrně dlouhý a zranitelný; stačí, když bude mít někde na mostě přes potok někdo obyčejnou závadu. A celá sestava také nemá moc velikou šířku; dostali bychom se s bídou tak na 15 kilometrů.

Mým taktickým favoritem by byla proto asi sestava OMS v síle divize po zesílených rotách, tedy přibližně 27 „smeček,“ v různé šíři a organizaci podle situace, putujících samostatně a velmi přibližně ve tvaru velikého tupého klínu.
Dopředu a po stranách sestavy je třeba dát různé čelní a boční pochodové záštity. Případně tam rozmístit průzkumný prapor a průzkumné roty, které je opět možno zesílit nějakým tím tankem.
Tady je už dost zaručeno, že když se jedna rota zasekne, ostatní na ni nemusí čekat, nechávají ji stát napospas opravovačům z praporu oprav nebo zdravotníkům, a zbytek se řítí dál vpřed, přesně v duchu smyslu OMS.

Boj potom vypadá tak, že zesílená rota samostatně řeší menší setkání s nějakým protivníkem a pokud je třeba, pak smluveným signálem přivolává sousedy. V takových „smečkách“ se pěkně organizuje i přepad nějakých těch záloh; předpokládám, že ani na Západě nepřesouvali víc, než prapor tanků najednou. To je množství nepřátel, které lze rozumně zvládnout, aniž by se tím OMS nějak drasticky zdržela. Pokud bude čelní průzkum dostatečně pozorný, ohlásí smluvený signál a uklidí se z cesty. Cizí prapor se nechá vjet do hloubky sestavy, ze stran se k němu stáhne několik rot a vnikne něco na způsob veliké a pohyblivé léčky. Věřím, že by tento způsob boje s palbou z boků měl šance i na technicky podstatně lepší tanky.
V případě ještě větších sestav nepřátelských záloh, například dvou a více praporů vedle sebe, je boj už méně jasný, a je na rozhodnutí vyšších velitelů, kterou variantu volit. O tom už byla řeč v otázce zastavení postupu OMS.

Uvnitř klínu sestavy by se částečně skrýval divizní komplet, rozdělený podle potřeby a o kterém ještě bude řeč. 27 rot zhruba po kilometru naznačuje, že 30 kilometrů šíře sestavy OMS je vlastně maximální běžně dosažitelná.

Z původní organizace 16. tankové divize je ovšem v důsledku rotních „smeček“ totální chaos. Protože je jasné, že ve tvaru, který jsem naznačil, bude OMS trávit většinu času, vlastně skoro všechen; shlukne se dočasně jen při nějakém větším problému.

Představme si třeba velitele motostřeleckého pluku. Nic jako „motostřelecký pluk“ v naznačené sestavě nedává smysl; pokud nacpeme motostřelce do tří samostatných proudů, nebudou plnit svoji důležitou funkci při spolupráci s tankisty. Smysl dává jenom motostřelce úplně rozhodit, vždy nejméně jednu četu k jedné tankové rotě. Část jich je potom potřeba k ochraně divizního kompletu a týlu. Nebo lze dát alespoň vždy jednu rotu k praporu v „praporním“ modelu. Rozhodně nemá najednou velitel motostřeleckého pluku jaksi čemu velet.
EDIT: Viz shora. Pěšáků s OT lze využít jen velmi malé množství - možná jen prapor, určitě ne pluk.

Podobná záležitost, jak už bylo naznačeno, je organizace PVO. Jako oddělený celek by dával pluk PVO smysl jen v případě, že by OMS dostala k dispozici nějaké důmyslné protiletecké monstrum, třeba Buk. To by ovšem s ohledem na požadované rozptýlení a rychlost mohlo být spíš neštěstí; neustále by se čekalo, než se smontuje Buk do akce. Kromě toho, podobné systémy plní funkci jenom ve stabilní pozici. Takže to znamená, že se PVO někde postaví, najde si sektory a sleduje případné cíle, a OMS před ním jede. A dojede až na dosah PVO ochrany. Pak musí OMS zastavit, a čekat, až se posune PVO. V zásadě se zdá, že by bylo ideální mít takové těžkotonážní PVO vlastně dvakrát – jedno se posouvá s OMS a druhé stojí vzadu a jistí cíle. Obávám se, že to není dobrá cesta; rakety Osa jsou asi tak největší zařízení, které lze rozumně využít, a i to je hodně náročné na organizaci. Nicméně si nejsem jist, zda je i u nich postup technicky řešitelný; a pokud ne, nezbývá, než se ideje „velké“ PVO ochrany vůbec vzdát.

U menších systémů opět nedává smysl mít někde srovnanou kompletní baterii Šilek, případně raket STRELA-10. Pokud mají plnit nějakou funkci a pokrývat území široké okolo 30 kilometrů, pak je logické místo PVO jedině v sestavě rotních „smeček.“ Při čemž podstatné je to, že pokud se „smečky“ přesouvají na dohled od sebe, zhruba okolo kilometru, zákonitě na místo útoku dostřelí hned několik Šilek a raketových systémů z různých stran. Místo velení pluku PVO spočívá potom zejména v koordinaci informací o průletu cílů a je poblíž velitele divize, nicméně většina rozkazů nakonec stejně půjde od velení přímo na místě.

Podobně složité mohou být otázky, týkající se vlastně všech jednotek plukovního nebo divizního kompletu; něco musí zůstat pohromadě jaksi z podstaty věci, třeba velení celé OMS, ale jiné věci nemohou pohromadě fungovat. Vrátíme se k tomu ještě v další kapitole.

Zde nejprve docházíme k zásadnímu zjištění – třetí systémový problém zní tak, že organizace ČSLA nebyla k tomuto způsobu vedení války vůbec vhodná. Frontové myšlení budovalo útvary tak, že samostatně mohl existovat nejméně pluk, výjimečně samostatný prapor. Jenže zároveň je předpisem kompletní existence takového útvaru při přesunu vlastně zakázána! Jak jsem uvedl, klasická tanková taktika věřila, že přesun je cosi dočasného a krátkodobého, takže v klidu svěřila přesun velitelům praporů nebo dokonce rot. To, že by přesunu mohl na dálku aktivně velet velitel pluku nebo dokonce divize, to je samozřejmě iluze; většina jeho jednotek je na kilometry daleko. Navíc by OMS zavalila éter spoustou demaskujícího vysílání.

Tady je ovšem je „dočasný“ stav spíše trvalý; velitel pluku o svoje velení prakticky přijde a může jedině vymýšlet taktické plány ve štábu s velitelem divize. Velitel praporu a velitel roty v tomto systému extrémně posilují; oni jsou skutečně na místě, ví, co se děje, a mohou něčemu reálně velet.
Podobné změny postihují i nejvyšší místo; velitel divize je v OMS tvůrce celého postupu, podobně jako původně velitel frontu; vede válku téměř samostatně. Velitel armády a frontu na operační úrovni potom většinu vlivu na vývoj událostí ztrácejí úplně; zbylo by na nich jen nějaké „osudové“ rozhodnutí, zejména, zda činnost OMS nějakým způsobem úplně ukončit.

Ani vševojskový prapor v původní struktuře ČSLA není způsobilý k tomu, aby dlouhodobě fungoval samostatně jakožto útvar. Má sice vlastní týl v ČTZ, ale všechno další by bylo třeba v OMS uměle vytvořit – přičleněné pěšáky a protiletadlovce přinejmenším, a kdo ví, zda by toho nebylo třeba ještě daleko víc.
Vyrobit z divize posílené univerzální roty je potom ještě o stupeň nesnadnější úkol, protože rota neměla v boji ani to týlové zabezpečení. Složení univerzální rotní „smečky,“ jak se zatím rýsuje, je 10 tanků, 3 BVP* a 2 vozidla PVO, totiž jedna Šilka a jedna Strela-10.
EDIT: OT Topas nebo Scot je k využití v podobné rotě tak jedno.

Mimochodem, v Pátračově „tankové učebnici,“ kapitola 6, máme také tento seznam:
- tanková četa nebo tanková rota
- ženisté 1+ 3, nebo ženijní družstvo
- chemičtí průzkumníci, někdy celé chemické průzkumné družstvo s průzkumným vozidlem
- motostřelecká jednotka – družstvo nebo četa s organickými vozidly, tedy OT nebo BVP, nebo jako tankové výsadky.
- jedna nebo několik motospojek
Navržená posílená rota má zejména velmi bytelné PVO. Zmíněné speciální jednotky, jakýsi „rotní minikomplet,“ je ukryt zejména v rojích BVP. Shoduji se, že skoro nezbytný je například nějaký ženista, chemik a zejména další protiletadlovci se STRELA 2 nebo Igla.

Někde mezi variantami posílených samostatných rot nebo posílených samostatných praporů se podle mne skrývá jediná možná organizace OMS v síle divize, protože na jiný způsob nelze úkoly vůbec plnit.
A pokud nebude velitel divize schopen tuto nezvyklou organizaci zvládnout a přijmout hned na začátku, čeká vojáky se zárukou katastrofa.

[Argonantus]

8. Velení a spojení

Jeden z ústředních problémů je otázka, jak se dá OMS vlastně řídit. K tomu dorazily hned dva opravdu podnětné vstupy v diskusi.
Především mne Cupo84 navedl na tento úžasný odkaz anglické wikipedie:
http://en.wikipedia.org/wiki/Swarming_% ... 7_proposal
Pro ty, kdo to nechtějí louskat, prozradím, že OMS tu jsou výslovně zmíněny (!) coby prvek sovětského operačního umění z osmdesátých let, který měl být použit k průniku hluboko do týla obrany NATO východně od Rýna.
Představa je ovšem i zde značně neurčitá, a je dána jako příklad postupu, který má vyjádřit vojenský význam slovesa swarming. V hesle je jasná souvislost s rojem (včel). Tedy typ útoku, kdy na vás vyrazí nezvládnutelně veliké množství protivníků.

Po přemýšlení, co je na té představě špatně, jsem pochopil, že OMS nemůže fungovat jako nekontrolovaný útok včel, protože má překvapovat zejména rychlostí a vzdálenosti. Tedy, ani ne tak velikánská síla, ale hlavně se objeví někde, kde se objevit nemá a podle přesvědčení teoretiků nemůže (ano, vojenský analytik NATO může být ten nejlepší spojenec OMS).
Roj včel se vyhrne divoce a zuřivě, ale nedokáže letět bůhvíkolik kilometrů daleko – zastaví se poměrně rychle. Což ovšem nelze zvládnout bez koordinace roje a tedy bez velení.

Můj spontánně použitý výraz smečky je mnohem přesnější. Smečka vlků možná vypadá nekoordinovaně, ale ve skutečnosti dokáže organizovaně štvát kořist spousty kilometrů. Případně se přesouvat. V tomto směru se mi líbí mnohem víc překlad slovesa swarming slovem rojnice, ke kterému mne navedli šamani na jiném portále.

K problémům klasické představy, jak řídí takové smečky čili rojnici velitel OMS odkudsi z týlu na způsob linie v boji poslal další výborný příspěvek Franta 57:
Největším problémem u takto bojujících skupin právě spojení. Bez toho by celá akce jaksi ztrácela smysl. Takže - jak? Kabel nepřicházel v úvahu. Směrové spoje (tehdy asi RDM -6) jen těžko. Stanice šlo sice postavit za dobu v desítkách minut, ale jen vyhledávání vhodných kót by časový plán totálně rozházelo. O snadné likvidaci stanic na nepřátelském území nemluvě. Tankové stanice by v uvedených podmínkách (lze očekávat extrémně silné rušení, navíc by ani změny frekvence pravděpodobně nepomohly) fungovaly tak nanejvýš uvnitř roty, s velkým optimismem praporu. Jiné možnosti tehdy nebyly. Družicové systémy na této úrovni velení tehdy neexistovaly a stanice s troposférickým rozptylem také ne.

Jak vlastně fungují ti vlci, nebo prostě rojnice myslívců nebo hasičů, která pročesává les?
Základní trik je v tom, že všichni ví, co mají dělat, už na začátku.Takže se domlouvají v průběhu jen na tom, co nemohli vědět, o vývoji okamžité situace. Velitel OMS nevysvětluje veliteli rotní smečky, kam má jet a co má hledat. Všichni si sdělují jenom jednoduché smluvené signály.

Dovolím si příklad takového jednoduchého systému.
Základem problému číslo čtyři, což je velení, vidím ty nešťastné mapy. Jedině díky mapě může každý velitel „smečky“ sám vědět, kde je a kam jede. Tady by musela ČSLA úplně zapomenout na svoji vášeň pro utajování map, v případě nepřátelského prostoru úplně nesmyslnou, a rozhodit je mezi ty velitele. Ale tentokrát doopravdy a v ohromném množství. Čtverce 1:50.000, zřejmě jediný armádě známý rozměr, znamenají v případě popsaného úkolu, kdy potřebujeme minimálně dva čtverce vedle sebe a asi 500 km délky, celkem 50 čtverců pro každého velitele. To vše v 81 sériích pro velitele čet a 27 pro velitele rot; protože když někdo rozmázne tank velitele, celá „smečka“ je dost nahraná. Další série map jsou pro všechny další jednotky, putující krajinou samostatně. Čili fyzicky 5000 čtverců.

Nyní se všechny čtverce map pojmenují, a na nich se pojmenují i malé kilometrové čtverečky. Například systémem, že velké čtverce map je jmenuje podle různých náhodných měst, a malé čtverečky budou číslovány průběžně po řádcích. Pokud si pamatuji, byl čtverec mapy přibližně 20x20 kilometrů, což dává 40 kilometrových čtverečků. Takže poloha „Tokio 25“ je v celém obrovském prostoru činnosti OMS jednoznačně určený kilometrový čtvereček, kde se jednotka nachází.
Dále dostane každý velitel linii postupu, s body, které má dosáhnout. Netuším, zda by bylo výhodnější stanovit body po dni, po půl dne, nebo ještě hustší. Nicméně velitel ví, že má daný den začít někde v Tokiu 25, a skončit o pět mapových listů dál v Casablance 31, přibližně západojihozápadním směrem, což je trasa celého směru OMS. Ví také, že ve vedlejších čtverečcích se přesouvají sousední smečky, takže jižnější kolega začne v Tokiu 26 a skončí v Casablance 32.
Celá OMS se tím přesouvá jasnými a předvídatelnými směry, jako kuličky na sčotu. Nikdo nemusí nic říkat; velitel OMS tuší, kde má jednotky, aniž by potřeboval GPS navigaci a zběsilé vysílání.
Samozřejmě je jasné, že rotní smečky nepojedou jako podle pravítka, přes hory a doly, ale budou vybočovat ze směru a vracet se. Je to úplně jedno; protože ví, kde mají skončit. Pokud přirozeně uhnou ze směru, pak se mohou zase srovnat. Pokud zabloudí, pravděpodobně narazí na svoje sousedy, což by je mělo rychle zase zorientovat.

Nyní to vysílání. Pokud spojař Franta tvrdí, že se vysílá tak v rámci roty (za nás to bylo v rámci praporu, ne moc roztahaného), čili pár kilometrů kolem, pak je vlastně potřeba právě toto a nic víc.
Představme si prostoduchý kódový systém, kdy máme smečky rot označené jako králík 1 až 27 (ano, já vím, VS milovala stromy, a měla použitelný praporní systém, ale já dám radši zvířátka). Dále se domluví signál „veselý“ a „smutný“. Králík je veselý, když situaci zvládá, a nikoho nepotřebuje. Smutný králík naopak potřebuje pomoc od kolegů vlevo a vpravo.

Takže třeba se ozve hlášení „Veselý králík 16, Paříž 8, brouci“.
Kolegové vlevo a vpravo ví všechno, co potřebují vědět; rota číslo 16 narazila na nějaké náklaďáky a rozstřílí je na hadry, protože nic jiného ani nelze čekat. Jaké to byly náklaďáky a s čím, to zatím netřeba vědět, na to je čas. Králík 15 a 17 mohou reagovat snad jen tím, že malinko zvolní, aby netrhali sestavu.
A to hlavní – pokud to ostatní dál neslyšeli, je to úplně jedno. Stejně by s tím nic nedělali.
Opačný případ je třeba „Smutný králík 8, Edinburgh 32, spousta koček.“
Tento králík narazil na drsnější partu motostřelců, třeba prapor, kde mohou být klidně i PTŘS a jiné nepříjemnosti. Takže králík 8 zastaví, králíci 9 a 7 se sjíždějí k němu. A pak ohlásí, že jsou veselí (tři roty tanků na prapor motostřelců by asi měly vyhrát), a nebo budou stále smutní, což přiláká jejich další sousedy, totiž králíka 10 a 6. Tady by měli zřejmě postupně ohlásit situaci řetězově i vzdálenější králíci, aby celá OMS zastavila a sjížděla se k místu ohrožení.
Vtip je v tom, že řetězově se šířící informace nemusí být vysílána rovnou, od králíka 8 ke všem ostatním najednou, ale přesto se rozšíří a všichni na ni mohou reagovat.

Úkolem spojařů je potom zejména zprostředkovat informace pro velení OMS. Což musí být dozajista medvěd. Stačí, když informace od medvěda povede pouze k nejbližšímu králíkovi. Po celých 30 kilometrů okruhu, kde jsou králíci roztahaní, to nutné není. Pokud medvěd zjistí, že je více smutných králíků v Edinburghu 8, může přijmout různá opatření. Například bude asi vhodné zastavit postupně celou OMS, aby mu králíci neujížděli, dokud se situace nevyřeší. Případně jim vyslat univerzální signál, ať nechají všeho a sjedou se na místo, kde to hoří. „Medvěd králíkům, Edinburgh 8, oběd.“
Postupně se tam sjede na „oběd“ spousta králíků, jak si tento pokyn předají. A je jich opravdu hodně, takže by zdrcující většinu všeho vyřešit měli.
Takto lze vypracovat signály pro návrat do směru (když je boj vyřešen), pro zastavení a vyčkání, pro různé druhy nepřátel, atd.

Jiný druh velení je založen na těch spojkách, o kterých byla řeč v Pátračově pojednání o taktice. OMS totiž nakonec každý den někde zastaví, „králíci“ každý v příslušném čtverci. Není reálné, aby nějaká spojka od „medvěda“ oběhala 30 kilometrů terénu, případně, aby tam jezdili frajeři na motorce. Opět to není k ničemu potřeba; stačí, když předají hlášení o denní situaci králíci svému sousedovi, protože je to kilometr daleko a ujde to pěšák z BVP za čtvrt hodiny.
Tady nechám organizačně zdatnějším, aby vymysleli nejefektivnější schéma, jak co nejrychleji stáhnout informace od 27 králíků k medvědovi a zase opačně. Řekl bych, že zejména tady se mohou uplatnit velitelé pluků a praporů jako organizační mezičlánky. Netuším, zda takové předání informací trvá hodinu, nebo dvě. Asi je to jedno – doba odpočinku musí být stejně daleko delší.
Tím divizní medvědův štáb zjistí, co to bylo za náklaďáky, odkud jely, kolik bylo těch obrněných transportérů, atd. A naopak může na druhý den dopředu králíkům rovnou nařídit útok v 15.00 v příslušném čtverci, kde je letiště. Opět dojde k situaci, kdy není třeba cokoli dalšího vykládat a vysílat; jednotky ví, co mají dělat dávno předem a rovnou vykonají rozkaz.

Podotýkám, že ač je tento systém poměrně jednoduché rozšifrovat, protivníkovi to není moc platné. Než zjistí, kde je Edinburgh 8 a co se tam děje, celá OMS bude dávno někde úplně jinde. Moc platná nebude ani celá řada nevyhnutelně zachycených vysílání při boji od samotné roty, čemuž skoro nejde zabránit.
Vůbec si uvědomuji váhu připomínky v diskusi, že ty samé potíže s velením bude mít protivník. Proti pohyblivém silnému svazku divize se bojuje strašně těžko, když není snadné zjistit jeho sílu nebo směr pohybu. A všechny odhalené informace velice rychle zastarávají. Pokud by OMS opravdu dokázala být za den skoro o 100 kilometrů jinde, je docela složité na ni nějak cíleně zaútočit.

9. Týlové zabezpečení

Týlové zabezpečení je možná vůbec nejzajímavější záležitost. Už generál Vacek, jehož vysvětlení tu po částech pomalu připomínám, si toho všiml:
I tak vznikaly obtížně řešitelné situace, zde to trošku rozvrstvím: například se:
- zabezpečením péče o odsun zraněných vojáků,
- spotřebovanou municí a jejím doplňováním
- o doplnění některými druhy PHM při ztrátě vezených vlastních zásob,
- jak nakládat s vlastní neopravitelnou technikou
- co se zajatci atd.
A vlastně sem mířil i poslední doposud nevyjasněný Minaříkův dotaz:
Jak by bylo organizováno doplňování zásob munice či PHM (divize si vezla zásoby pouze na 4 dny boje), případně evakuace raněných?

Pátrač dlouho mlhavě naznačoval, v čem vlastně věcí pátý problém při týlovém zabezpečení předsunutého odřadu, a tedy i OMS. A po dlouhém dotírání mne navedl na tuto skvostnou stránku z tohoto pojednání: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=299&t=3242

Představte si, že v pochodové sestavě, která se valí 40 kilometrů daleko od vlastních sil na předním okraji na pomoc bojujícímu výsadku, se motá tolik týlové techniky, co jsem uvedl v rozboru organizačních struktur týlových jednotek praporů a pluku - cisteren, muničních vozidel, polních kuchyní a k tomu rota oprav techniky a podobně. Děs. Lepší cíle pro působení letectva protivníka si neumím představit.
A ve své představě pokračujte. Po doražení do prostoru, kde bojuje taktický vzdušný výsadek, odřad přejde do bojové sestavy a prostor zavalí. Vyprostí zbytky výsadku z obklíčení a sám přechází do kruhové obrany. Okamžitě poté, co poražený nepřítel překoná otřes, se PO stane cílem souvislého tlaku...
Aby byla vaše představa dokonalá, tak si do stlačených bojových sestav promítněte opět desítky týlových vozidel s municí, PHM a další a další lákavé cíle. Umíte si představit, co udělá s okolím v okruhu 100 metrů cisterna s 11 000 litry motorové nafty po zásahu dělostřeleckým granátem?

Takže dilema znělo: Jak zajistit odřad a nevystavit ho rizikům která jsem naznačil výše? Nikdy to nikdo nebyl schopen vyřešit tak, aby se to stalo závaznou normou. Jsou dvě řešení, která tato rizika odstraní nebo alespoň sníží na únosnou míru.
Autorem jednoho z nich byl nejmenovaný důstojník, který na základě znalostí získaných na Frunzeho akademii navrhoval poslat do akce pouze a jen bojovou techniku.

Autorem druhého řešení byl jeden student VVŠ PL LS / fakulta TTZ. Ten měl jako diplomovou práci téma:
„Organizace zabezpečení materiálem PHM tankového pluku na tancích T-72 v roli předsunutého odřadu v útočném boji divize“.
Ten navrhl po dlouhém pátrání řešení, jako za II. SV realizovala několikrát Rudá armáda v podobných situacích. Tedy zbavit bojové jednotky všeho zbytečného, tedy všech zabezpečovacích jednotek a z druhů vojsk poslat jen skutečně potřebnou techniku. Do sestavy navrhl zařadit skupinu rychlých vozidel s municí a dvě cisterny na podvozcích T 815 s naftou a benzinem. Ale navrhl naopak posílit zdravotnické zabezpečení vyčleněného pluku posilovým samostatným zdravotním oddílem. To proto, aby bylo možno udržet naživu co nejvíce raněných do doby, než dorazí hlavní síly.
Daný student byl obviněn z toho, že vystavil daný pluk nedostatku materiálu a tím zničení. Jeho konzultant s ním odmítl spolupracovat a nového si musel najít sám. Obhajoval před komisí, ve které byl i tehdejší nejvyšší palivář ČSLA plukovník Zítko. Obhajoval dvě a půl hodiny a obhájil na výtečnou. Stalo se v letech 1986 až 1987...
Závěr - způsob zabezpečení PHM pro přesunutý odřad nikdy nebyl kvalifikovaně vyřešen a ani se nedivím. Za celou svoji vojenskou kariéru jsem nezažil cvičení jakéhokoliv druhu, kde by se předsunutý odřad s plnou vážností procvičil, byť jen na mapách. Mělo to i svůj reálný základ. Na celém území ČSSR nebyl tak velký výcvikový prostor, aby to bylo prakticky realizovatelné.

Pátrač v této historce zatajil už jen perličku, že tímto studentem byl právě on.
Ale pohleďme na problém, který je velmi podobný té jeho práci, akorát o řád kolosálnější; jde o zabezpečení rovnou celé divize, která je nikoli 40 km před předním okrajem, ale 100 a možná i 200 kilometrů.
A to terénem, který byl sice „vyčištěn“ procházející OMS, ale to se může ztratit jako pára nad hrncem, jakmile se v terénu zase zjeví nějací nepřátelé, zejména vrtulníky nebo letadla. Odtud vidíme jádro temných Pátračových pochyb o uskutečnitelnosti celého toho monstrpodniku.

Když jsem si prohlédl mapu s úkolem celé OMS znovu, všiml jsem si, že ty tolik zdůrazněné čáry postupu mají maximální interval asi 200 kilometrů. Nemyslím, že je náhoda, že tyto čáry postupu jsou ve shodě s tím, co může tank reálně ujet na jednu plnou nádrž, když vynecháme přídavné sudy a trochu štěstí, na což v reálném boji nelze spoléhat.

Také Pátračova poznámka skeptická poznámka, že celý front dojede tak 200 kilometrů daleko, a pak se zastaví, má původ právě zde; to lze totiž zhruba dojet z hranic při plné nádrži, kdyby vůbec žádné PHM v Německu neexistovalo. Na tomto osudném místě nacházíme čáru čtvrtého dne pro 1. armádu, a to RAITENBUCH, NEUBURG, INGOLSTADT, pokud si vzpomínáte. Jinak řečeno, dálnice Mnichov – Norimberk. O užitečnosti dálnice pro obě bojující strany asi netřeba debatovat; a nechme stranou zajímavou skutečnost, že v Ingolstadtu je čirou náhodou zrovna ropovod. V každém případě, ať s ropovodem, nebo bez něho, je bezpodmínečně nutno nejpozději v tomto bodě zorganizovat kompletní doplnění PHM pro celý front.

Takže pravý význam této čáry je v tom, že z důvodů týlového zabezpečení nesmí být jednotkami překročena dříve, než se tak stane. Pokud by dosažena nebyla – což se samozřejmě stát může – problém nevznikne, jednotky PHM to budou mít dokonce blíž. Pokud se ovšem někdo nadšeně vyřítí dál, s tím, že mu ještě něco v nádržích zbylo, může krachnout týlová doplňovací operace, která zřejmě byla plánována právě na tuto čáru.

Klasická taktika učí, že si jednotky vezou zhruba ještě jednou to samé ve „vezených zásobách“. Pátrač o tom zřejmě pochybuje a já o tom pochybuji dvojnásob. 1. armáda v tu chvíli bude sestávat rovnou z pěti divizí, tedy je nutno množství sil vynásobit pěti. Představa, jak si každý z 20 vševojskových pluků 1. armády a řady dalších útvarů s sebou průběžně vozí cisterny s PHM a náklaďáky s municí mi připadá technicky nezvládnutelná, když navíc uvážíme, že jsou v bližším úkolu frontu skryty body, jako úvodní prorážecí bitva na Šumavě, dobývání Regensburgu a střety s letectvem. Údajná „výhoda“ toho, že máte všechny zásoby pěkně po ruce, zmizí po prvním zásahu granátem do cisterny nebo do náklaďáku s municí.

Obávám se, že takto to určitě nepůjde a velmi záhy se ukáže, že týlové zabezpečení je nutno organizovat zřejmě operativně a hlavně v uctivé vzdálenosti od probíhajících válečných operací. Tankista nepotřebuje vedle sebe cisternu celé čtyři dny, nýbrž ji potřebuje ji přesně za čtyři dny na půl hodiny v Ingolstadtu. Ostatně, když se podíváme, o co vlastně jde, ono je pro cisternu i těch maximálních 200 kilometrů tak na tři hodiny jízdy; jde o to zabezpečit dokonale průjezdy a hlídání cest před různými nepříjemnými překvapeními.
Doplnit celou 1. armádu je ovšem kolosální operace v každém případě; pokud počítáme, že co rota tanků, tak cisterna, pak mi jich vychází asi 180 cisteren jenom pro tanky, nepočítaje v to BVP a mraky dalších vozidel, takže klidně dvojnásobek. K tomu si lze přidat to samé ještě jednou pro náklaďáky s nejrůznější municí; například tankový granát T-55 váží asi 40 kg, takže přes 1600 kilo munice pro jediný tank. Tady je doplňování zřejmě komplikovanější záležitost, protože se dá mnohem hůře předvídat dopředu. Je docela možné, že se bude některým hodně bojujícím jednotkám doplňovat častěji.

Týlové zabezpečení frontu je neobyčejně složitá akce, ale při perfektní organizaci se to dá provést. A s rychlým průběhem a nutným rozptýlením jednotek na té čáře, případně časovém rozčlenění, lze i minimalizovat různá ošklivá překvapení nepřítelem. Přesto tvrdím, že je to méně rizikové, než aby se různé cisterny motaly na scéně celé 4 dny. Udržet je „naživu“ jen po dobu jízdy a vlastní doplňování je zaručeně jednodušší.
V každém případě, toto je zabezpečení frontu; děje se v již „dobyté“ krajině, za frontovou čárou. Samozřejmě má slabá místa, ale provést se to samozřejmě dá; důkazem je druhá světová válka, kde se přesně podobné akce mnohokrát musely odehrát, a dokonce i ve větších rozměrech a s horší technikou.
No, a pokud ne, pak se prostě celá operace zdrží. K počtům si přihoďte den nebo víc. Ve druhé světové to nebylo jinak.

Jděme ale k zabezpečení OMS.
Ta začne svoji činnost právě na zmíněné čáře v Ingolstadtu; všechno bylo právě doplněno v rámci frontu popsanou operací. Rozdají se ty mapy, proběhne instruktáž. Pokud by to nebylo, OMS nemůže vůbec vyrazit.

V mlhách činnosti OMS podle operačního plánu svítí výrazně dva pevné body. Bližší úkol, stanovený pracovně na 5. den, proniknout do prostoru západně AUGSBURG, a další úkol, 7. den operace ovládnout prostor TUTTLINGEN, MESSKIRCH, STOCKACH.
Začíná zřejmě přihořívat. Ty body jsou opět místa, kde se musí OMS nejpozději setkat s týlem, kdyby čert na koze jezdil.
Jinak řečeno, velká část těch denních postupů z minulé kapitoly, kde jsem je kódově označil jako „Tokio 31“ a tak všelijak podobně, je dána nikoli rozkazem velitele OMS, ale dokonce je můžeme odvozovat přímo z Operačního plánu ČSLA z r. 1986. Jinak řečeno, opět se na tom nemusí velitel MS s nikým domlouvat; to prostě ví už ve chvíli, kdy se vydá OMS na cestu na čáře v Ingolstadtu.

Můžeme se při tom klidně vykašlat na přesné dny; celý front se může zpozdit třeba o 3 dny; pak stačí je všem číslům přičíst 3 dny a bude to fungovat i nadále. Fungovat to bude i v případě, že týlaři dorazí později, než mají; pak se prostě zpozdí celá OMS. Může fungovat i to, že bude OMS ve stanovenou dobu na nějakém bližším místě na trase. Fungovat to ale nebude, když OMS překročí tyto čáry před stanoveným časem, anebo když týlaři nedorazí vůbec.

Bod bližšího úkolu s tím Augsburgem se zdá být příliš blízko tomu Ingolstadtu. Přemýšlel jsem, proč tento bod nevynechali úplně, ale když se změří vzdálenost až do Stockachu, tak to spíš nevychází; je to skoro 300 kilometrů a dojezd je se štěstím anebo vůbec ne. A stačí se podívat na rozložení těch letišť. Právě nedaleko do prostoru „západně Augsburg“ je Leipheim, Laupheim, Memmingen, Lechfeld; lze čekat, že se tu bude docela tvrdě bojovat. Takže ani ne tak PHM, ale mohla by tu povážlivě chybět munice. V cílovém trojúhelníku dalšího úkolu TUTTLINGEN, MESSKIRCH, STOCKACH je to tentýž případ; několik letišť, Neuhausen ob Eck přímo uprostřed trojúhelníku. Jet tam bez munice a skoro s prázdnou nádrží není dobrý nápad.
Takže proto ono cílové postavení bližšího úkolu „západně Augsburg.“ V zásadě nevidím nic, co by této první menší operaci bránilo; vzdálenost od frontu tu ještě není nijak zdrcující, a pokud to proběhne rychle a organizovaně, dá se to zvládnout.

Mnohem větší věda je to zásobení v prostoru třetího dne TUTTLINGEN, MESSKIRCH, STOCKACH. Řekl bych, že Pátračovy pochyby je třeba soustředit právě do tohoto bodu. V každém případě myslím, že právě tento bod a tato operace může představovat rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem úkolu OMS.

Rozhodně bych si vzal k srdci poučení studenta Pátrače i onoho neznámého důstojníka z Frunzeho akademie, že do cílového prostoru – a tím vlastně do OMS - patří jen to, co tam opravdu musí být. Je to vlastně pokračování důvodů třetího problému a změny organizace divize.

Takže rozhodně žádné tisícovky vozidel. Z divizních i plukovních kompletů se hodí i nadále průzkum, PVO, pokud je opravdu funkční a jezdí s rotami, totéž motostřelci.
U ženistů je to odborný podproblém, který neumím snadno vyřešit. Jisto je, že bych spíše nepočítal se zakopanou obranou, a nepočítal s mostními tanky a podobnými vychytávkami. Ženisté musí zvládnout odstranění běžných zátarasů z cesty, zejména a právě kvůli průjezdu týlu, nebo vyřešit průchod minovým polem. Ovšem už asi není reálné, aby postavili most přes Rýn nebo podobné monstrozity. Nejspíš ze všeho se mi zdá ideální naházet nějaké ženisty a jejich vybavení přímo do BVP místo nějakých střelců ze samopalů, a sem tam nějaký dozer na odhrnutí překážky. Techniky je potřeba zlomek toho, co divize měla.

Podobný podproblém je spojovací technika. Co taková divize opravdu potřebovala, to je pro mne záhada. Ale i tady jsem si skoro jist, že ne všechno, co s sebou vozila obvykle, totiž kompletní spojovací pluk.
Podobně jako ženisty bych řešil protichemické vybavení. Pokud nepřítel nasadí chemii, pak bude stejně nejspíš úkol OMS zastaven. Takže by mělo stačit pár klíčových maníků v BVP. Mimochodem, Pátračova učebnice tankového boje s nimi také počítá, jak už jsme uvedli.

Velká otázka jsou opraváři techniky. Tady si představuji jednotku – nebo víc, které se táhnou za OMS jako hyeny a sbírají poškozené tanky. Věc je závislá na množství opravitelných a tedy lehčích závad, které může být u starožitných tanků T55 docela vysoké. Pak se taková jednotka určitě vyplatí, a zřejmě nemůže být z podstaty věci rozdělena k rotám. Otázka ovšem je, jestli musí být tak velikánská, jak u divize byla – prapor a čtyři roty celkem.
Podobná otázka jsou zdravotníci. I to je podobný případ; zde funguje stále klasická týlová jednotka. K té evakuaci raněných z válečné zóny, co zajímala pana Minaříka, dodávám, že něco podobného u OMS zjevně není reálné vůbec. Pokud raněného nedokáže stabilizovat zdravotnická parta na místě samém, nedokáže to nikdo.

Zcela neodstranitelný je štáb a velitelství, a to alespoň v minimální podobě.
Ukazuje se, že už proto jakýsi ústřední týl divize (nikoli jednotlivých pluků, na takový luxus už není místo), zřejmě musí dále existovat, byť v maximálně okleštěné podobě.
Pravděpodobně je tu ale důvod, proč ukázat palcem dolu u jakéhokoli dělostřelectva, nejen u taženého. Jsou to docela veliká monstra s velkou spotřebou. Taktickou možnost střílet vysokými úhly tím OMS ztratí; ale získá tím pohyblivost.

Nakonec jsem si nechal „pravé týlaře“, tedy prapor materiálního zabezpečení, čtyři roty týlového zabezpečení a celkem 12 čet týlového zabezpečení. Už tento seznam ukazuje, že je to hromada lidí a techniky. Pátrač s tím naložil velmi brutálně; za podstatné označil zejména náklaďáky s municí a cisterny s PHM. Ostatní všechno ven. Včetně třeba kuchyně; v rozmezí týdne prostě musí vojáci vydržet na konzervách.

Když se vrátíme ke klíčové týlové operaci, jak zabezpečit zejména PHM a munici (ty konzervy se tam ostatně vejdou taky), v prostoru TUTTLINGEN, MESSKIRCH, STOCKACH, ukazuje se, že to i po Pátračově doporučení bude přes 30 cisteren a nejméně to samé v náklaďácích, tedy kolona jako hrom.
Jisto je, že pokud pochybuji o „vezených zásobách“ u frontu, pak na to můžeme úplně zapomenout v tomto případě. Při první návštěvě vrtulníků to může skončit jedině katastrofou. Pokud bych měl obavy o udržení bojeschopnosti tanků a BVP před leteckou technikou, pak je naprosto jasné, že ani 10 Šilek na rotu nemusí uhlídat jednu cisternu. Dovézt ji 200 kilometrů, byť ukrytou ve smečce tanků, se asi nepovede, má-li to trvat dva dny. A pokud to má být 30 a více cisteren, pak jich bude chybět podstatná část úplně se zárukou.

Takže možnost je jediná - celá tato parta cisteren a náklaďáků se co nejrychleji přesune po silnicích z čela frontu (v té době někde před Ulmem) do cílového prostoru. Jinými slovy, v první fázi vlastně vůbec nebude součástí OMS, ale zůstane v relativním bezpečí frontu a do akce se pustí až 7 den.
Je velmi dobrodružné poslat někam 30 cisteren a 30 náklaďáků s municí, takříkajíc „mzda strachu,“ nicméně to je v druhé variantě alespoň omezeno na dobu přesunu, který může být poměrně krátký. Opět 200 kilometrů po silnicích. Možná v noci. Při čemž to samozřejmě lze rozdělit na skupiny, například po deseti autech. A lze to i doprovodit ozbrojenou jednotkou. Hodí se k tomu například BVP, kterých má sestava dost, a která nebudou jízdu zdržovat. Na zvážení je také nechat v kritický čas směrem na sever – kde je hlavní nebezpečí – schovanou nějakou tu rotní skupinu tanků s příslušným vybavením PVO. Ta sice pak bude sestavu OMS těžce dohánět, ale je to celkem malá daň tomu, že by celý podnik zůstal bez PHM a bez munice.
Jeví se mi to být sice obtížné, ale ne neproveditelné.

Když si ovšem projdeme ještě další úkol, kde měla OMS vést manévrovací boj ve směru ULM, BELFORT, asi je dost jasné to výmluvné mlčení o dalších bodech a dnech. Z předchozího bodu u Stockachu lze s plnou nádrží pohodlně dojet k Rýnu. Kde přesně by tento další doplňovací bod měl být, to v době sepsání Operačního plánu vědět opravdu nelze. Je možné, že by byl velitel frontu informovanější v Ingolstadtu, když by OMS vysílal do boje. Rozkaz velitele by také mohl připutovat na čáru dalšího úkolu do Stockachu spolu s těmi cisternami. Ale pokládám za nejpravděpodobnější, že zásobení OMS na této další pravděpodobné čáře by bylo nutno zabezpečit dodatečně. A OMS by měl zpočátku mlhavý pokyn „na Rýně čekat, dokud nedorazí týlové zabezpečení.“
Nejspíš se počítalo, že se buď OMS bude bránit na Rýně a nějak to přežije do příchodu frontu. Snad. V horším případě ji už nikdo více nespatří. V tom je její osud podobný všem předsunutým odřadům.

10. 16.td a její lidé

Dostáváme se k dalšímu velikánskému problému číslo šest – zda byli velitelé 16.td způsobilí k takovému úkolu, jako měla být OMS.
V zásadě znám jen dva velitele, kteří měli u 16. td. opravdu sloužit.

Dovolte tedy v úvodu krátký žánrový portrét jednoho ze tří velitelů tankových pluků pplk. Slabého. Přezdívku Calvera získal díky svému „jihoamerickému“ vzhledu. V míru to byl tankový fanatik, který udržoval svoje „uloženky“ nikoli v dobrém, ale přímo fantastickém stavu; vypadaly, jako by právě sjely z výrobní linky. Pochyby, které zazněly v diskusi o uložené technice rozhodně nedopadají na jeho pluk; takové tanky jsem jinde v životě neviděl. Dosahoval toho maximálním terorem svojí nešťastné jednotky ROUT, kde maníci tanky ošetřovali a čistili, ať byla zima nebo pršelo.
Pro první fázi války se mi jeví jako zázračný velitel, kterého si museli plánovači na štábu snad přímo vymyslet. Neumím si představit, že by nějaký záložák po příchodu do Žatce někde dlouho otálel; řev soudruha velitele by ho nasměroval velmi rychle. Neumím si představit, že by nějaký tank neodjel. Neumím si představit, že by se pluk zdržoval při vagonování a nebo překonání hranic. I kdyby do plánované bitvy na Šumavě nedorazil nikdo jiný, žatecký B pluk by tam byl se zárukou včas.

Při velmi speciálních úkolech OMS je ovšem daleko méně jasno. Pokud jde o prostý plán řítit se vpřed pekelnou rychlostí, k tomu by mohl být Calvera užitečný zcela jistě. Nicméně to mohlo celé fungovat jedině pomocí velikánských improvizací; zahodit všechny příručky a řády a dělat to, co velí zdravý rozum. Tady si nejsem jist, jak by to Calverovi sedělo. Ještě více pochybuji o tom, že by nečinně přihlížel tomu, že se mu vysněný pluk tak nějak rozpouští pod rukama na prapory nebo roty, velitelé praporů a rot jednají většinou podle svého a on vlastně nemá moc čemu velet.

Jak jsem řekl, ono by také hodně záleželo na velitelích praporů a rot, což další velikánská záhada. Nastoupili by tam lidé, kteří zřejmě v reálu ničemu neveleli, což mohlo mít nějaký dobrý důvod. Anebo veleli, ale jednotce o řád menší.

V mém případě samozřejmě plánovači šlápli úplně vedle. V popsaném úkolu OMS považuji za fascinující zejména to, jak se přímo hypnoticky přibližuje ke Švýcarským hranicím; zatímco z Augsburgu je to ještě výprava na půl dne, poměrně nepřehledným a nebezpečným terénem, z prostoru u Stockachu je to sotva hodina. Myslím, že bych nebyl jediný, koho by to zaujalo. Poslat tímto směrem podvodem vylákané záložáky je zvláštní nápad.
Ale nechme tuto největší bizarnost plánu z roku 1986 stranou a pro účely zkoumání OMS předpokládejme, že všichni vojáci včetně mne chtějí úkoly splnit a chtějí imperialistům namlátit.

Pak tedy vidím problém číslo sedm, a to je výcvik. Způsob vedení války, typický pro OMS, jsem cvičil asi tak tři dny. A myslím, že jsem na tom byl extrémně dobře – je dost pravděpodobné, že plno odkudsi vyčarovaných velitelů rot a čet o něčem takovém v životě neslyšeli. Závěr nechť si každý udělá.

Záložáci jsou potom samostatná kapitola problému výcviku. Je to naprosté jádro 16. td., jiní vojáci by tu byli spíš jen náhodou.
Pátrače i mne zaujalo, že jsou vlastně všeobecně nejhůře vycvičeni ze všech. Výcvik v ČSLA, který pokládám za komplexně nezvládnutý a nedostatečný, zřejmě spíše již s úlevou šťastně zapomněli. Pro úvahy o míře výcviku lze použít s mírným zjednodušením počty najetých kilometrů a všeobecně známý výcvik v autoškole. Boj s tankem totiž v jádru nic jiného není, nežli autoškola vyšší úrovně.

Po prvotním šoku, že se na čele celého frontu objevují právě záložáci se starožitnými T-55 v roli málem speciálních jednotek, jsem si uvědomil zejména to, že o moc lepší vojáky k tomuto úkolu ČSLA vlastně neměla.
Výcvik ČSLA dokázal v nejlepším případě, že voják urazil tankem tak 100 nebo 200 kilometrů celkem za vojnu, což se týká té 1.td. Obávám se, že drtivá většina zbylých jednotek ujela za vojnu daleko méně. A to se bavíme o jízdě v hlubokém míru, za nějakým vyšším velitelem, bez jakýchkoli nároků na orientaci.

Protinámitka je, že v D+4, kdy činnost OMS začne, mají za sebou vojáci minimálně 200 kilometrů, a to v bojových podmínkách a nepřátelským terénem. A dost pravděpodobně i nějakou tu reálnou bojovou situaci. Za těchto podmínek můžeme na vojenskou přípravu a otázku výcviku z velké části zapomenout. Pokud vojáci přežili až sem, pak se na obou stranách konfliktu vyskytují už jen vycvičení vojáci; o nějakých zelenáčích má cenu uvažovat jen v případě těch, co dorazí coby zálohy. Takže štáb ČSLA sice se záložáky riskoval, ale zase ne tak moc, a jinde by si příliš nepomohl. Problém je ve skutečnosti v tom, že výcvik v ČSLA byl neefektivní, a to nešlo odstranit snadno a rychle.

Nejen to. Záložáci jsou už dospělí lidé. Nejsou to vyjukaní zelenáči a umí se samostatně rozhodovat. To, že zapomněli polovinu toho, co je učila ČSLA, mohlo být v něčem i k užitku. Jak musí být jednotky daleko od sebe, například, je rychle naučí několik praktických pokusů. Netřeba k tomu složitých tabulek a rozkazů, které jsou v praxi OMS stejně všechny jinak.
A konečně to, co padlo v debatě také – jsou to Češi a Slováci. Národy, které moc neumí udržovat nějakou kázeň a pořádek, nechápou smysl složitých systémů a tabulek, ale jsou zvyklí improvizovat. A jsou v tom neobyčejně silní.
Pokud odhlédneme od politických souvislostí, možná byli záložáci naopak úplně ideální vojáci pro úkoly na způsob OMS, kde nikdo neví dopředu nic přesně.

11. Jaké měla OMS vlastně šance?
Kdo má rád fakta, ať tuto podkapitolu vynechá, protože je to pouze přehlídka nejrůznějších „kdyby“.

Především, naděje na úspěch by byla jen v případě, že by se příslušní činitelé zabývali zcela vážně všemi sedmi problémy, a pokusí se je vyřešit jak nejlépe by uměli.
Znamená to i takové věci, jako popřít sama sebe a svoje letité zvyky. Počínaje nejvyššími veliteli ČSLA, kteří by museli zapomenout na svoji trapnou servilnost při styku s Rusy a naprosto jasně si vynutit opravdové vybavení PVO. A velitelé přímo v OMS by museli rychle pochopit svoje místo v úplně odlišné organizaci.

Osobně jsem skoro přesvědčen, že na tohle by ČSLA prostě neměla a byla by sama pro sebe tím nehorším nepřítelem. A že by to nejméně jeden z popsaných – anebo dalších přehlédnutých – problémů celé naprosto potopil. Za takových okolností by byla OMS sebevražedná akce, která zmizí jako sněhulák na poušti během dvou dnů.

Ale opět zkusím předpokládat, že se velice mýlím, soudruzi velitelé jsou dokonale pružní a vynalézaví a pro splnění úkolu neváhají odepsat předpis, kterým se řídili celý život.
Potom lze naopak očekávat, že z hlediska celého operačního plánu ČSLA by byla OMS 16.td úspěch s vysokou pravděpodobností.

Čím dál by OMS dojela, tím by byl úspěch větší. I kdyby dokázala zničit jen letiště „západně Augsburg“ a tam uvízla na odporu nepřátel, upoutala by na sebe pozornost, odlehčila frontu za sebou a udělala to, co se od ní čekalo – proklestila by cestu, jak nejdál by to šlo.
A kdyby dojela až do toho trojúhelníku u Stockachu, dokončila by dílo předchozí OMS 13. divize a vymetla jižní hranici až do dvou třetin. Pokud by se zdařila týlová operace v tomto místě a OMS ještě dokázala pokračovat, pak by šlo už o úspěch zcela jednoznačně.
A kdyby konečně dorazila až k Rýnu a dobyla tam průchod přes řeku, šlo by už rovnou o triumf.

Totéž lze říci o škodách v týlu nepřítele. Pokud tu padly náznaky o tom, co to znamená zabezpečit týl celého frontu, pak to samé platí o protivnících. Třicet rozmlácených cisteren – výsledek nijak nereálný pro ohromnou sílu OMS – znamená imobilizovanou divizi tanků až do doby, kdy tam stačí dojet jiných třicet cisteren. Což může dost snadno znamenat nikdy.
Vymlácení letišť v délce několika set kilometrů samozřejmě povážlivě zkracuje operační dolet letectva NATO, což je s ohledem na strategii soupeře docela zásadní.

Konečně, zálohy. Padlo tu, že vlastně není moc věcí, kterých by se měla tanková divize obávat. Může se utkat téměř s jakýmikoli silami, když navíc uvážíme, že se zálohy budou přesouvat v menších praporních proudech, stejně jako by tomu bylo na straně VS.
To je také odpověď na otázku, proč je třeba na OMS zrovna tankovou divizi a nestačili by pěšáci.
Pěšáci proti jiným pěšákům nemají automaticky výhodu; jsou vzájemně zranitelní. S tankisty je to ovšem dost nerovný boj; pěšáci na ně mohou útočit jen velmi omezeným arzenálem zbraní, zejména PTŘS, kdežto každá rána od tanku je katastrofa. Není nic, co by před tím bezpečně chránilo.

Takže opravdu zásadní jsou zejména jiné tanky ve velkém množství. Zajímavé přehledy v diskusi uvedli Dzin a Farky částečně i s dislokacemi http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=299 ... &start=500
Pravděpodobnost, že by někde Němci vyčarovali nějaké tanky, které by už dávno nebojovaly někde vpředu, je neveliká. V úvahu připadají spíš Francouzi s AMX 30B, případně Američani z programu REFORGER, zejména s M-60, a konečně Kanada, Leopard 1A3. A to vše za předpokladu, že budou ochotni oslabit ten všeobecně očekávaný plán stavět druhou linii obrany na Rýně. Potkat za těchto okolností brigádu nebo dokonce celou divizi tanků by byla veliká náhoda.

Krátce zmínim nápad „kladivo a kovadlina“, tedy nechat podobnou velkou sílu tanku projít a rozdrtit je mezi OMS a fontem. Připadá aktuální skoro jenom v této velmi speciální situaci.
Podotýkám, že na papíře to je celkem jasné; „smečky“ OMS i samotné velení se odsunou stranou, nechají celou nepřátelskou sestavu projít a potom je synchornizovaně napadnou zezadu. To nemá velkou naději přežít vůbec žádná představitelná síla.
Nicméně, papír snese všechno, jak známo, a pokud by dokázali velitel OMS a velitel armády či frontu zvládnout tento manévr, pak by bylo plně namístě mluvit o „operačním umění.“ Měli by můj největší obdiv.

Poslední velké nebezpečí je mohutný nálet, v řádu desítek útočících strojů, vrtulníků nebo letadel, případně obojího. Myslím, že by velmi záleželo na tom, jak moc by byly letecké jednotky zaměstnány jinými úkoly; například, jak by na tom byly jiné MS na severnějších úsecích (je jisté, že se o nich uvažovalo prakticky v každé z útočných oblastí). Pokud by byla OMS hodně vpředu, mohla by se na ni taková pozornost snadno soustředit. Jiné nebezpečí je zoufalý alfa-strike v případě boje o konkrétní letiště. V každém případě to je problém, který se úplně dokonale vyřešit nedá a mohlo by to vyvolat veliké ztráty. Jistá komplikaceje tu pohyblivost OMS a její rozptýlení.

Nicméně, i tak platí třetí hodnocení, že z hlediska šancí vojáků na přežití při úkolech OMS to je velmi nebezpečný úkol. I kdyby nedošlo k mnoha opravdu nebezpečným situacím, patrným na první pohled, těch méně nebezpečných by bylo stále dost, a ty nejhorší by byly se zárukou neplánované.
Pokud máte třeba 5% ztráty ve dvaceti střetnutích, pak je to celé pro vojáka dost beznadějný podnik, i když úkol bude splněn na 100%. To, že se podařilo vybojovat a udržet přechod přes Rýn, může ocenit jen malý zbytek těch, co přežili. Je to zkrátka prvosledová drsná akce, kde se to srovnání s výsadkem v týlu velmi nabízí.

11. OMS jako náznak budoucnosti

Žádná OMS nikdy reálně armádou ČSLA vyslána nebyla a ta, která je zde popisována, byla pouze v návrhu.
Nicméně i v této navržené podobě se ukazuje, jak reálná potřeba by nakonec nutila ČSLA do přístupů a taktik, které jí byly bytostně cizí. Pokud by OMS vznikla naostro, tento rozpor by se ještě prohloubil; a vedlo by to buď k rychlému krachu úkolu, anebo k postupné totální revoluci v ČSLA. Změnila by se taktika, organizace jednotek, způsob výcviku, technika, vlastně úplně všechno.

Jsem přesvědčen, že změny, o které se ČSLA od těch dob pokouší, mají s těmito otázkami leccos společného.
Například otázka mobility jednotek je dnes požadována na srovnatelné nebo i vyšší úrovni. Armáda, která to neumí, tak vlastně nemá velké šance na uplatnění.
Rovněž tak by mělo asi leckomu znít v uších, když slyší o zmenšování útvarů. Dnes je už pro nás i tato OMS v síle divize nedostižně veliká.

Jiná zajímavost je, že mnohdy lze použít i zdánlivě zastaralou techniku, pokud si zachovává potřebné vlastnosti pro splnění úkolu. Kdyby si OMS mohla nakoupit místo 323 tanků T-55 stejné množství Leopardů 2, úkol by se mu určitě plnil snadněji. Na druhou stranu, je docela možné, že by byl nakonec úkol splněn v obou případech naprosto stejně. V měřítku daného úkolu tedy nemusí být taktická hodnota prostředků vždycky plně využita, a proto není třeba mít vždy jen nejnovější zboží.

Konečně, nejtěžší ze všeho je u podobných úkolů úplně změnit myšlení. Podstatou všeho je strategická doktrína a z ní vyplývající konkrétní úkoly; tomu je třeba podřídit vybavení a výcvik. Tedy vlastně přesně obráceně, než se postupovalo tehdy,


Prameny: Pátračovo trojdílné pojednání Podporučík Argonantus ve válce, která nebyla
1. díl – složení jednotek, „klasická“ taktika útoku a obrany http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=299&t=5971 ,
2. díl – méně klasické možnosti tankového boje a týlové zabezpečení
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=153803#p153803
3. díl – rozbory Operačního plánu ČSLA 1977 a 1986
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=299&t=5974
Následné shrnutí a debaty k těmto tématům, kde je plno dalších informací, zvláště Farky a jeho seznamy leteckých sil, nebo rozbory PVO
Pátračův revoluční článek http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=299&t=3242
Coverův článek o strategii USAF http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=42&t=3275
s následnými výklady
Hodně mi pomohly i Redboyovy články o PVO, např.
Šilka - http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=186&t=1621
STRELA -10 - http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=186&t=1628
Osa - http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=186&t=1616
další debaty přímo v tématu OMS, kde jsem některé reakce průběžně zařadil

Alvin Toffler – Válka a antiválka, http://www.kosmas.cz/knihy/104035/valka-a-antivalka/
Poznámky generála Vacka
http://forum.csla.cz/forums/thread/3134.aspx

Vlastní výcvik na T-72 a T-55, z čehož asi tři dny přímo u 16.td se zálohami, zjevně za účelem OMS, což je jasné až dnes.

[Zbrojnoš]

Vážený pane kolego, jste -li opravdu "jen" záložním důstojníkem...
Bez jakékoliv ironie prosím. Začíná to nabývat formu a rozsah vstupního referátu ke kandidátské dizertační práci.
Snad se neurazíte pro malou konzultační poznámku:
Taktický stupeň - divize, brigáda, pluk a nižší. Divize a brigáda jsou svazky, pluk a samostaný prapor jsou útvary, prapor a nižší jsou jednotky. Jejich činnost je taktika. Způsoby vedení činnosti měly dané Bojovým řádem (divize a pluk dříve Polním řádem).
Operační stupeň - front a armáda. Označujeme je jako svazy. Jejich činnost jsou operace. Jejich zkoumáním se zabývá operační umění. Způsoby vedení činnosti měly dané předpisem Oper-1-1 -Vedení operací v ČSLA.
(Armádní sbor je operačně taktický svazek.)
Z tohoto pohledu je potom zasazení OMS v armádní čí frontové operaci prvkem operačního umění. I když z pohledu velitele divize zasazené jako OMS je to na jeho stupni samozřejmě taktika.
Označujete -li jako hlavní způsob činnosti OMS přesun, bylo by vhodnější na první místo dát rozvíjení úspěchu za boje v hloubce obrany protivníka.
Přeji Vám úspěch.

-----------------------------

Sice se říká "Co se v mládí naučíš, to ti nikdo nevezme, kromě Alzheimera", ale citelně nám chybí literatura. Alespoň Oper-1-1, Mob-1-1, Bojový řád, předpis popisující prostupnost terénu na zájmovém směru (perfektně popsané přechody přes Šumavu atd.). Koneckonců i předpisy o možných zásobách využitelných
jako kořist na území protivníka. (Mě by se zámysl v Pátračově diplomce - vyrazit u některých druhů materiálu bez vezených zásob - nejevil nereálným.)

[Argonantus]

Neurazím se naprosto,zatím jsem sotva v polovině.
A jsem vskutku naprostý laik. Tudíž moje terminologie nikdy nebude dosahovat patřičných kvalit. Budu se nicméně snažit chyby vychytávat.
Jo, literatura mi chybí, ale zase vzhledem k bizarním okolnostem se snažím. To, co jsem použil, bude na konci.

[Vallun]

Zajímavé čtení, dovolím si nadhodit pár otázek a postřehů, co mne napadají. Třeba ne ně bude možné reagovat v dalších dílech:)

Za frontovou linií by sice operovala (správně tedy prováděla taktiku?) celá divize, ale předpokládám, že by se dále členila na menší jednotky s dílčími úkoly, aby bylo efektivněji využito nasazených prostředků. Jak asi velké by byly ty jednotlivé oddíly - velikosti praporu, větší, menší?

Kromě již opakovaně zmíněného zásobování, jde i o komunikaci - jak mezi jednotlivými útvary divize, tak mezi divisí a frontem. Používání vysílaček by bylo rizikové zejména pro velitele této divize. Motospojky by sice dost pomohly, ale samy byly ve velkém nebezpečí. Co tedy zbývá?

Počítalo se s nějakou vzdušnou podporou a průzkumem pro OMS?

Při proniknutí takto silné jednotky za frontu se přímo nabízí, aby utvořila kovadlinu, o níž vlastní front rozbije nepřítele, ale to zřejmě nebylo vůbec cílem OMS, že?

Stacionární zařízení – letiště, stabilní rakety, stabilní PVOS, radary, velitelská místa, spojová místa. To je v moderní válce cíl ještě vděčnější a důležitější, často i strategického významu. V druhé světové válce to prakticky chybělo,

Prakticky ano, ale nikoliv docela - LRDG.

[Mirek58]

vallun:
U OMS v základě nejde o vytváření nějaké "kovadliny"
V zásadě je základní princip ve skutečnosti, že OMS se svými nejcennějšími jednotkami " tanky" přímému střetu vyhýbá, boj přebírají její ms ( pěší)jednotky.
OMS má za úkol obsazovat komunikace, význačné body, a v přinutit zálohy protivníka k boji mimo jemu určený prostor a sestavu v hloubce jeho vlastního území.
Jde jednoduše o rozvrácení systému velení protivníka.
Velitel OMS by měl přijmout přímý boj celou OMS na místě, pouze ve vyjímečných případech ( např. bojem na místě zdržet TD vyrážející ze Studgartu), kdy jde o její rozvinutí do boj sestav a zadržení na místě ( ztráta času a sil).
LRDG jsou úplně něco jiného - skupiny hloubkového průzkumu.

[Vallun]

U OMS v základě nejde o vytváření nějaké "kovadliny"

To si myslím taky, ale ptám se na to, protože se to prostě nabízí, tak by to možná stálo za pár řádků vysvětlení. Třeba v tom smyslu, že za OMS vyjede ještě jiný sbor, který takovou úlohu převezme (a zakryje tím pohyb OMS v počáteční fázi třeba...

V zásadě je základní princip ve skutečnosti, že OMS se svými nejcennějšími jednotkami " tanky" přímému střetu vyhýbá, boj přebírají její ms ( pěší)jednotky.

Potom je otázka, proč je tma vůbec má, když budou zpomalovat pohyb OT a BVP? Navíc pro méně pohyblivé T-55 to bude o to náročnější úkol...

Velitel OMS by měl přijmout přímý boj celou OMS na místě, pouze ve vyjímečných případech ( např. bojem na místě zdržet TD vyrážející ze Studgartu), kdy jde o její rozvinutí do boj sestav a zadržení na místě ( ztráta času a sil).

Poměr 1 ku 1 (1 divize OMS a 1 divize zadržená) imho neopravňuje nasazení sil OMS, na to mi přijdou příliš cenné více malých cílů udělá větší škodu. Tohle by dávalo smysl, kdyby ona vyjíždějící divize mohla něco podstatného rozhodnout, i tak by ale s využitím výhody překvapení, dřívějšího rozvinutí a pod. měla stačit část, s tím že zbytek bude dál dělat zmatek jinde...

LRDG jsou úplně něco jiného - skupiny hloubkového průzkumu.

Ne tak docela, to byly na samém počátku, když se jím ještě říkalo Patrols, pak ale dostaly mnohem aktivnější náplň právě v podobě ničení letišť, zásob PMH a podobně, informace byly sice významný ale sekundárním cílem.

[Mirek58]

vallun:
Musíš neustále mít na paměti, že OMS působí především ve prospěch svého frontu, armády.
Nikoliv ve prospěch vlastní.
Jestliže dokáže OMS teoreticky zadržet celou TD protivníka někde v Porýní i za cenu svého poničení, tak její front z toho má daleko větší prospěch.
Protože záloha protivníka musela svést vnucený boj z chodu kdesi ve vlastním zázemí a jistě z toho nevyjde bez ztráty kytičky.
A spojení je zde u OMS rozhodující, jde o čas, takže zřejmě motospojky jsou jen poslední zoufalá možnost.

[Vallun]

Mirek58 - ale to já samozřejmě beru na vědomí, ale právě z hlediska prospěchu frontu si myslím, že obtížně vyslat jednu divizi jako OMS, nějakou dobu jí udržovat za frontou a pak jí využít k vyřazení jednotky stejné síly mi přijde nehospodárné - zejména v případě střetu s NATO, v němž by VS měla značnou převahu v tancích. Já bych za mnohem důležitější považoval letiště a stanoviště vrtulníků, neb víme, že PVO nebyla zrovna ideální a v nich mělo NATO značnou sílu, která by střetnutí ovlivnila víc. Ale jak říkám, záleží na situaci na frontě - když by ona jedna divize mohla něco důležitého rozhodnout, tak to smysl má, o tom žádná.

Motospojky jsou zoufalá možnost, ale rádio je zase sebevražedná možnost, neb vysílač by prozradil polohu velitele OMS a stal se významným cílem pro letectvo...

[Mirek58]

vallun:
Cílem OMS může být cokoliv, břeh Rýna, letecká základna, komunikace.
Cokoliv o čem je velitel přesvědčen, že daný cíl bude v době příchodu OMS na daném místě (vojska mají z tohoto hlediska blbou vlastnost, že jsou mobilní) . V minulosti byly cílem takových skupin břehy řek, Volha,Dněpr i letecké základny, Tacinskaja.
Záleží na veliteli a situaci.
Já si umím představit OMS k dosažení Rýnu, následem by bylo faktické rozdělení NSR se všemi důsledky, tam by riziko ztrát stálo za to.

[Argonantus]

Technická - děkuji za dotazy, všechny je zatím sbírám, zřejmě přispějí k poslední části.
Práce vysoce přesahuje moje znalosti a možnosti, takže to bude ještě chvíli trvat, než dojdu ke třetí části.
Navíc hodlám ty starší editovat, podle připomínek, a pokud se podstatněji změní obsah, tak to v textu bude vyznačeno.

[Vallun]

Cílem OMS může být cokoliv, břeh Rýna, letecká základna, komunikace.

Jsou to skutečně cíle? Já bych spíš cíl formuloval abstraktněji, vyvolání zmatku, narušení zásobování frontu. Zajištění přechodu Rýna může být hlavní taktický cíl, který je nepochybně dostatečně významný na to, abys nasadil OMS, ale přesto zároveň prospíváš svému frontu celkovým zatěžováním nepřítele více, než by dokázala divize navíc ve frontovém uspořádání.

Já si pořád si představuji cíl jako hlavici řemdihu, která má napáchat za štítem co největší škody. Nebo, pro Argonanta, jako odlomené ostří morgulského nože.

[Stuka]

Argonantus
mně by zajímalo co bude následovat po tvém druhém a třetím díle. Jaká další práce a s kolika díly. A potom jaká další práce a s kolika díly. A potom další práce a s kolika díly.
Díky za odpověď.

[cupo84]

trochu offtopic, jedem z návrhov ako bojovať proti OMS, bol projekt SMA Dragoon - rogalo vyzbrojené PTRS.
odhadovaný počet proti jednej OMS, 5000ks slovom päťtisíc :-)
http://en.wikipedia.org/wiki/Swarming_% ... 7_proposal (len anglicky)

[Argonantus]

Stuka:
Kdyby padl dotaz před měsícem, asi bych řekl "nic" a "žádná". Píšu jiné věci na jiné místa, jak lze snadno odhalit.
http://www.kosmas.cz/knihy/168628/ztracene-letopisy/

Tady přede mne Pátrač předhodil velice atraktivní problém - vysvětlil mi, kde by mne v alternativním životě zabili. Čímž mne úspěšně vyprovokoval.
Jestli pro Palbu vůbec ještě někdy něco napíšu, to si nejsem jist, ale po této zkušenosti už raději nic netvrdím.
Omlouvám se ostatním za o.t.

[Stuka]

Díky za odpověď, která vůbec nebyla OT.
Teď by snad bylo na místě kdybys nám všem (kteří chodíme na Palbu a píšeme pro Palbu a jenom pro Palbu) seriózně řekl, proč vlastně dáváš tyto práce na Palbu. A tím z mé strany je věc uzavřena. Seriózní krátké zdělení z tvé strany - to si snad Palba zaslouží.

[jarl]

Díky za odpověď, která vůbec nebyla OT.
Teď by snad bylo na místě kdybys nám všem (kteří chodíme na Palbu a píšeme pro Palbu a jenom pro Palbu) seriózně řekl, proč vlastně dáváš tyto práce na Palbu. A tím z mé strany je věc uzavřena. Seriózní krátké zdělení z tvé strany - to si snad Palba zaslouží.

Nějak nerozumím tomuto požadavku, ale mám pocit, že z něj zaznívá jakási výčitka, což se mi nelíbí a podobné příspěvky budu mazat. Nachápu proč by měl Argonantus vysvětlovat proč své práce dává na Palbu. Svým zaměřením na vojenský portál rozhodně patří, takže není důvod se nad tím podivovat. A že píše i někam jinam je přece úplně jedno. Dělá to spousta zdejších autorů včetně Stuky, takže ta poznámka v závorce je dost nemístná.

[Argonantus]

Takto - píšu proto, že mne to zajímá.
V případě, že to zajímá jen mne, tak si to nechám v compu; takových textů mám hodně.
V případě, že mám dojem, že by to mohlo zajímat někoho dalšího, pak má smysl hledat oponenty a publikum, kteří tomu rozumí.
Což je v případě vojenské otázky například Palba.
Kdybych psal o architektuře a zahradách, určitě to nedám na Palbu.
No, a pokud to někoho nezajímá ani tak, pak je snadné řešení - nečíst to.

Což mi celé připadá dost samozřejmé a omlouvám se těm, kterým tento vstup nepřipadá moc objevný a ještě méně k věci.

cupo84:
swarming - to je slovo do pranice. Projdu to s nějakými jazykovými šamany, protože se nemohu zbavit dojmu, že autor hesla chápe OMS úplně jinak, než já.
Ale možná jsem vedle jako jedle.

[Polarfox]

Teď by snad bylo na místě kdybys nám všem (kteří chodíme na Palbu a píšeme pro Palbu a jenom pro Palbu) seriózně řekl, proč vlastně dáváš tyto práce na Palbu. A tím z mé strany je věc uzavřena. Seriózní krátké zdělení z tvé strany - to si snad Palba zaslouží.

Jak napsal Jarl...podobné příspěvky ventilující pouze osobní antipatii k určitým tématům, budou nemilosrdně likvidovány. Je nám zcela jedno co komu vadí, že se probírá. Pokud je téma korektní, diskuze korektní a někdo má potřebu se o tom bavit, tak není problém...a je fuk, zda-li jsou ty články dva, tři nebo deset. Naopak nikdo není nucen takovéto diskuze číst, pokud to není jeho šálek kávy, případně je komentovat že?

Další případné připomínky prosím pouze přes SZ.