Saladinovy hrady
V tomto článku se podíváme na pevnosti, které vznikly v době panování sultána Saladina. Obě vznikly v důležitých hraničních oblastech, první v bohaté krajině údolí Jordánu, druhá ve vyprahlé poušti Sinaje.
Ažlún (Ajloun, Qál´At Ar Rabad, قلعة عجلون )
32°19′30″N 35°43′38″E
Kolem roku 1180 Saladin udělil území severního údolí Jordánu jako iqta'a (léno) svému synovci a vojenskému veliteli Usámovi Izz ad-Dínovi (brožurka na hradě jej mylně ztotožňuje s Usámou ibn Mundígh, členem rodiny emíra ze Šejzaru). Vlastní hrad byl postaven Usámou na přímý Saladinův popud v letech 1184-1185. Pevnost dominovala údolí severního Jordánu a kontrolovala tři další údolí Vádí Kufranjah, Vádí Rajeb a Vádí al-Yabes. Současně chránila obchodní komunikaci mezi jižním Zajordánskem a Sýrií a v neposlední řadě měla bránit rudné doly v blízkém okolí. Hrad měl zastavit pronikání Franků za Jordán a byl protipólem asi 30 km vzdáleného křižáckého Belvoiru. Po Hattínu a Saladinově ofenzivě v letech 1187 a 1188 ztratil svou důležitost. V rámci dělení ajjúbovského majetku hrad několikrát změnil majitele a roku 1229 připadl emirátu Kerak. V roce 1260 byl hrad dobyt a pobořen Mongoly. Sultán Bajbars hrad obnovil, ale pevnost již ztratila svůj vojenský význam a sloužila zejména jako sklad proviantu. Byl součástí sítě signálních stanovišť, které umožňovaly předávání zpráv mezi Káhirou a Bagdádem během 12 hodin prostřednictvím signálních ohňů a holubí pošty. Po obsazení Sýrie a Palestiny Osmany, zde byla umístěna posádka v počtu 50 mužů a Ažlún zvolna chátral. V první čtvrtině 17. století používal hrad princ Fakhr ad-Dín al-Ma´ni II. jako zásobovací stanoviště během svého boje s Ahmedem ibn Tarbajem. V letech 1837 a 1927 byl hrad poničen zemětřesením. V poslední čtvrtině 20. století byly jeho zdi zakonzervovány, a byl zpřístupněn turistům.
Také u Jordánu někdy sněží
Hrad stojící na vysokém vrchu měl pravidelnou mírně lichoběžnou dispozici s užší stranou směřující k přístupové severovýchodní straně. V jeho nárožích stály čtverhranné věže. Tím ovšem pravidelnost víceméně končí. Nejenže nejsou věže orientovány shodně jako celek, ale téměř každá svírá s přilehlými hradbami jiný úhel a například východní věž do přilehlého jižního paláce zasahuje téměř svým rohem. Nádvoří bylo zastavěno i na dalších stranách – co přesně se zde nacházelo, se za současného stavu nedá příliš identifikovat.
Plánek hradu
Vstup vedl z již zmíněné severovýchodní strany. Hrad obíhal 16 m široký a 12 až 15 metrů hluboký příkop, který obklopoval nejen jádro, ale na jihu a severovýchodě i cosi na způsob lehce opevněného dolního hradu. Před věže jádra byl postaven příhrádek, do něhož se vstupovalo pod východní věží z jihu. V příhrádku musela cesta překonat výškový rozdíl mezi dolním hradem a jádrem. Příchozí tak po schodech či rampě směřoval k severní věži, kde se cesta otočila o 180 ° a pokračoval opět po schodech nebo rampě ke vstupu do jádra uprostřed severovýchodní hradby. Po celou dobu byl pohyb v příhrádku kontrolován nejen z obou věží, ale také z hradby, která je spojovala.
Příkop
Pobořená věž jádra
V roce 1214 –1215 byl hrad rozšířen majordomem sultána Mu´azzam Isy, Aibakem ibn Abdallahem.
Dolní hrad byl opevněn masivní hradbou. Na severovýchodě byly postaveny další dvě čtverhranné věže, opět svírající nepravidelný úhel s přilehlými zdmi i se sebou navzájem. Most přes příkop vedl ze severovýchodu k nové východní věži, která současně kryla i novou bránu. „Místní vládce Izz ad-Dín Aibak obnovil hrad“ jak uvádí nápis u brány, to je překlad z informačního letáku o hradě. Pochyby tu vzbuzuje jméno vládce Izz ad-Dín Aibaka, které je prakticky vytvořeno ze jména původního stavitele Izz ad-Dín Usámy a „přestavitele“ Aibak ibn Abdalláha a může tak jít jen o nepřesnost, ztracenou v překladu. Další stavební fáze připadá patrně na sultána Bajbarse, který v šedesátých letech 13. století nechal na jihovýchodě postavit mohutnou čtverhrannou věž vystupující do příkopu, podobnou křižáckým donjonům. Obdobnou stavbu realizoval na Kraku nebo při rozšíření Šajzaru. Je tedy velmi pravděpodobné, že i zde je věž jeho dílem. Dalších úprav se dočkalo nádvoří jádra a opevnění dolního hradu, kde byla k východní věži přistavěna Brána holubů. Zde zřejmě měli svůj holubník zmiňovaní poštovní holubi.
Stejně jako v Bosře nebo Damašku to vypadá, jakoby stavitelé neuměli své dílo rozvrhnout dopředu a po dostavbě jedné části k ní navazující stavby „lepili“ jak se to zrovna podle aktuální situace staveniště hodilo. Je to takový jakoby kastel, rovné strany hradeb, v nárožích čtverhranné věže. Ale nic skutečně pravidelného. Řekněme krásná aplikace kastelu na místo kam se z terénních důvodů zrovna moc nehodila.
Qal´ at al Gindi (Al-Guindi, el-Jundi, Sadr, Sudr, قلعة الجندي)
29°51′4.54″ N 33°7′48.43″ E
Pevnost zvanou Sadr na důležité křižovatce tří karavanních tras v jihozápadní Sinaji 50 km od moře
nechal postavit Saladin. To je obecně přijímaný fakt. Kdy byla tato pevnost střežící starou antickou stezku spojující Aqabu a Suez postavena je nejisté. Jedna verze hovoří o začátku stavby v roce 1170, kdy Saladin jako Núr ad Dínův místrodržící Egypta chtěl ochranu před vpády jeruzalémského vojska, stejně jako před případnou trestnou výpravou sultána Núr ad Dína, kterého jako svého pána uznával velmi formálně. Odmítl jej podpořit v jeho útocích proti křižákům v letech 1171 a 1173, načež se Núr ad Dín chystal ztrestat egyptského vládce. Než k tomu došlo, Núr ad Dín v květnu 1174 uprostřed příprav na egyptskou výpravu zemřel.
Mapa karavanních tras Sinají
Karavanní stezku nahradila asfaltová silnice
Další verze opírající se o nápisy nalezené při archeologickém průzkumu, stanovuje počátek stavby na rok 1185 a jako termín dokončení uvádí rok 1187. Je zde výslovně uvedeno, že zakladatelem byl „knížet věřící“ Saladin a stavitelem je jeho syn Ibrahim Ibn Abi Bahr. Je zde uveden i výčet prací, kdy nejprve byla postavena mešita, cisterna a nakonec byl vybudován vstup a dvě věže. Logicky by bylo možné tyto verze spojit a uvažovat o zahájení stavby roku 1170 a přestavbě v letech 1185 -1187. A konečně poslední teorie uváděná v několika průvodcích tvrdí, že hrad nebyl nikdy dostavěn. I to by se dalo do dějin hradu zařadit, protože po červencové bitvě u Hattínu roku 1187 ztratila pevnost svou funkci a sloužila hlavně jako saraj, tedy „zájezdní hostinec“ pro severoafrické poutníky směřující do Mekky. Nemusela tedy být dostavěna ve své původně zamýšlené podobě. Později byla využívána jako vězení a roku 1250 byla opuštěna. Po svém opuštění byl jen příležitostně využíván a samozřejmě se na jeho stavu podepsala řada zemětřesení. Pro svět jej znovuobjevil roku 1909 francouzský cestovatel a vědec Jules Couyat Barthoux. Od roku 2001 zde probíhal archeologický výzkum, který nezanechal na místě jediný informační zdroj. 28. června 2003 byla pevnost Qal at al Gindí a hrad na Faraonově ostrově zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Mj. na cca 10 km vzdálené hoře je dnes patrně radarová stanice bíle zářící do okolí nejméně třemi kopulemi.
Plánek hradu
Ve své mohutnosti i odlehlosti se tato pevnost odvolává na známé křižácké hrady Zajordánska Montreal a Kerak, které rovněž obklopené pouští a skalami kontrolovaly karavanní trasy ze Sýrie do Egypta. Vlastní hrad vznikl na vysoké dominantní skalnaté hoře (285 metrů na terénem 645 metrů nad hladinou moře), jejíž vrchol předurčil kosodélný půdorys pevnosti. Přístupová cesta stoupající po severní nejmírnější straně se lomila před severozápadním nárožím a směřovala na severovýchod ke vstupu do hradu. Celou severní a část východní strany chránil šest metrů široký do skály vytesaný příkop. Základy vlastních hradeb vznikly odtěžením podloží z příkopu, takže jak pohledově tak i reálně opevnění vyrůstalo přímo ze skály. Otesaná skála neběžela v rovné linii, ale tvořila základ i pro bašty, věže a ústupky opevnění. Vstup vedl přes příkop do brány, tvořené dvojicí polookrouhlých věží a svým půdorysem připomínala písmeno B. Navazovala svou dispozicí na staré římské stavby, které doposud stály v Alexandrii, a které byly inspirací například pro Bab as Zuwela, káhirskou bránu vybudovanou v desátém století.
Příkop, severní hradby se zasypaným příkopem
Portálek do jižní věže a výhled na jih
Severovýchodní věž a přilehlé úseky hradeb
Rohy půdorysu s nejdelšími osami 100x 150 metrů zaujímaly velké věže na severovýchodě a jihu polookrouhlé, na severozápadě a jihozápadě čtverhranné, přičemž nejmohutnější byla severozápadní věž vystupující nad oblouk přístupové cesty. Mimoto průběh dva metry silných hradeb zpevňovalo dalších 11 čtverhranných věží a bašt. Tyto věže nebyly totožné a dá se vysledovat několik druhů zřejmě odpovídajících jednotlivým fázím výstavby od obdélných věží s delší osou kolmou na hradbu, přes menší čtvercové věže, po obdélné bašty. Po obvodu obíhala hradby zevnitř souvislá zástavba mnoha menších staveb, ubikací posádky, skladišť i střeleckých místností, což dokazují zachovalé, byť zasypané střílny.
Měšita, podzemní klenuté prostory
Několik pohledů na nádvoří
Zásobování vodou řešily celkem tři cisterny a vodovod z 5 kilometrů vzdáleného pramene Ain Sudr. V centru nádvoří byly do skály vytesané dvě cisterny, jedna z nich se Saladinovým „základním kamenem“ o rozměrech 10 x 6 metrů a výšce 5,5 metrů s dosud zachovalými schody a klenebním pasem, který držel první patro. V jejich blízkosti se nalézají dvě měšity. V jihovýchodním nároží patrně byly obývací místnosti velitele posádky. V centrálním prostoru jsou haldy kamení, které vypadají jako připraveného ke stavbě, může se ovšem jednat i o části budov, které se kompletně zřítili.
POUŽITÁ LITERATURA
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
http://wikipedia.org
http://www.megalithic.co.uk/article.php?sid=29833
ale ono se už tehdy vědělo, že na některé práce a účely se dešťová, tedy kyselá voda, nehodí. A kyselost deště je známa nejméně již od vynálezu vápna 
? 
