Francouzské supertorpédoborce
“aneb poněkud větší torpédoborce“
S termínem „contre-torpilleur“ se sice můžeme ve francouzském námořnictvu setkat již na přelomu 19. a 20. století, jeho nová inkarnace z 20tých let 20. století byla přeci jen poněkud odlišná. Takže pokud byl tento pojem až do skončení První světové války víceméně ekvivalentní anglosaskému „torpedo boat destroyer“ (zkráceně „destroyer“), tedy torpédoborec, tak 20tá léta přinesla další obměnu. V rámci rozsáhlých programů na obnovu díky válce zanedbané a zastaralé francouzské floty začaly námořní arsenály a soukromé loděnice produkovat dva typy torpédových plavidel (po ustálení terminologie) – klasické flotilové torpédoborce, neboli „torpilleurs d´escadre“ a větší a silnější „contre-torpilleurs“, neboli naše supertorpédoborce.
Ačkoli by se na první pohled daly označit za poněkud „přerostlé“ torpédoborce, koncept jejich nasazení byl odlišný a tato plavidla nelze srovnávat ani s vůdčími loděmi torpédoborců, opět s odlišnými úkoly. Francouzské supertorpédoborce do jisté míry suplovaly závažný nedostatek lehkých křižníků a nelze se tedy divit, že jedním z hlavních úkolů (či spíše primárním) měl být průzkum pro vlastní bitevní flotu a její krytí. Tato role vyžadovala velké, rychlé a silně vyzbrojené plavidlo, které dokáže udržet kontakt s nepřátelským svazem krytým lehkými silami. Supertorpédoborce, operující v trojčlenných divizích (DCT – „Division de Contre-Torpilleurs“) se tedy měly být schopny úspěšně postavit i malým křižníkům protivníka (tj. standardní flotilový typ). Sekundárními úkoly byly ochrana vlastního svazu před soupeřovými torpédovými plavidly a klasický torpédový útok na nepřátelskou bitevní linii. K tomu se mohly přidružit údery na nepřátelské lodní trasy a u pozdějších tříd vybavených pro kladení min i rychlé nájezdy k nepřátelskému pobřeží.
Nutno říci, že francouzské velení si své „contre-torpilleurs“ dosti považovalo a vkládalo do nich velké naděje. Jak bylo uvedeno výše, lodě operovaly v trojčlenných skupinách jako jeden sehraný celek a divize podstupovaly v meziválečném období intenzivní výcvik. Důraz byl kladen na skupinovou palbu (viz. třeba i přítomnost „hodin“ pro přenos palebných prvků, které jinak bývaly běžné spíše u větších plavidel, od druhé poloviny 30tých let byla plavidla vybavována protipancéřovými granáty s dávkami barviva pro rozlišení dopadů u jednotlivých jednotek divize – červená barva pro vedoucí plavidlo, zelená pro druhé a bílá, později transparentnější žlutá, pro třetí), přičemž optimální bojová vzdálenost v 30tých letech činila 10 000 – 14 000m. Boj měl být veden jako série výpadů střídajících intenzivní střelbu se stažením pro doplnění pohotovostní zásoby munice (která by u novějších typů děl s kratším nabíjecím cyklem nestačila být plynule doplňována). V případě standardního typu s pětidělovou konfigurací bylo pro každou zbraň připraveno 24 ks munice, kromě prostředního kanónu, pro nějž bylo nutno připravit dvojnásobný průměr (48 ks, díky velké vzdálenosti od předních/zadních skladů munice a s tím spojeným obtížnějším přísunem). Granáty byly uloženy v tzv. „glissières“, konstrukcích obkružujících dělové postavení a umožňujících plynulé nabíjení při jakékoli hodnotě odměru (postupně zaváděno od počátku 30tých let na všechny nové i starší jednotky). Stranou nezůstala ani příprava na boj v noci či za ztížené viditelnosti (vybavení světlomety, osvětlovacími granáty, později přesun přesun torpédometů). Co se týká torpédové výzbroje, nesena byla pouze torpéda v torpédometech a s náhradními se nepočítalo, což bylo dáno hlavní předpokládanou oblastí nasazení, tedy poměrně sevřenými vodami Středozemního moře s menšími vzdálenostmi (po úderu se předpokládal návrat na blízké základny a znovuvyzbrojení). S tím souvisel i kratší dosah supertorpédoborců, který se nakonec za války v řadě případů ukázal jako dosti omezující. Francouzské supertorpédoborce se vyznačovaly dobrými nautickými vlastnostmi a vysokými rychlostmi - novější třídy dokázaly při zkouškách docílit hodnot často výrazně přesahujících 40 uzlů, ačkoli samozřejmě ty reálné operační se pohybovaly podstatně níže (i přesto se udržitelné a reálně provozovatelé bojové hodnoty ve formaci pohybovaly dosti vysoko a někdy používané přirovnání k chrtům oceánů rozhodně nekulhá). Avšak díky požadavkům na ně kladeným trpěly ranné třídy přetížením (řešeno zpravidla demontáží protiponorkové výzbroje) a obecně se jednalo o plavidla „živá“. To z nich nečinilo ideální a stabilní dělostřeleckou platformu a snižovalo hodnotu jejich jinak impozantní výzbroje.
Nitky vývojové linie těchto silných jednotek lze vysledovat až předválečnému námořnímu programu z roku 1912, jehož součástí bylo mimo jiné i 52 „torpilleurs d´escadre“ o výtlaku 1 530 tun. Tyto na svou dobu a celosvětová měřítka velice silné lodě měly nést dva kanóny ráže 138,6mm a osm 450mm torpédometů (dosavadní nejsilnější francouzské konstrukce dosahovaly výtlaku 800 tun a jádrem výzbroje byly dva 100mm kanóny a čtveřice torpédometů ráže 450mm). Konstruktéři tento koncept po válce dále rozvíjeli - rostl výtlak (přes 1 700 tun u ranného projektu z roku 1918 až po téměř 2 400 tun u finálních verzí) a posilovala se hlavňová i torpédová výzbroj. Pozornost se plně soustředila na 130 a 138,6mm kanóny, ráže 100mm byla záhy zavržena jako neperspektivní a po roce 1920 se již v projektech neobjevuje. Počet kanónů v rámci jednotlivých projektů kolísal dle použité ráže v rozmezí 4 až 8 ks - 4-6 ks v případě ráže 138,6mm, 5-8 ks u ráže 130mm, v různých variantách zahrnujících jedno i dvojhlavňová postavení (po nepříznivých zkušenostech při testech 130mm dvojhlavňového postavení Model 1920 byla tato dočasně zavržena). Počet torpédometů se ustálil na 6 kusech (2x3), přičemž se přešlo na novou francouzskou standardní ráži 550mm. Formování koncepce francouzských supertorpédoborců výrazně ovlivnila i německá kořistní technika, konkrétně velký torpédoborec S 113 (dokončen v roce 1919, výtlak 2 060/2 415 tun, výzbroj – 4x150, 4x600TT, 40 min, rychlost 36 uzlů) přejmenovaný na Amiral Sénès. Kromě utvrzení ve směru k velkým plavidlům bylo dalším přínosem převzetí konstrukčního řešení závěrového mechanismu německého kanónu 15cm Tbts KL/45, jež byl poprvé využit u 138,6mm kanónu Model 1927 (třída Aigle).
Finálním výsledkem celého tohoto snažení byla třída Jaguar („contre-torpilleur de 2 400 tonnes“) o standardním výtlaku 2 126 tun (TW), jež sdílela řadu prvků a konstrukčních řešení s flotilovými torpédoborci třídy Bourasque. Oproti nim se ale jednalo o podstatně větší, výkonnější a silněji vyzbrojená plavidla. Vývojová linie pokračovala skupinou označovanou jako „contre-torpilleurs de 2 700 tonnes“ či dle uspořádání komínů jako „quatre tuyaux“ (čtyřkomínové uspořádání dané rozdělením pohonné soustavy do dvou samostatných oddílů), kam patří třídy Guépard/Valmy, Aigle/Épervier a Vauquelin. Nejedná se ale o homogenní skupinu a v jejím rámci lze nalézt značné konstrukční odlišnosti dané průběžným vývojem této kategorie plavidel. Vyvrcholením vývojové řady tradičního pětidělového typu je pak třída Le Fantasque („contre-torpilleur de 2 800 tonnes“). Ačkoli se předpokládal další nárůst rozměrů a posílení výzbroje (v 30tých letech byla oprášena idea dvojdělových postavení a nová třída měla nést 6 takto umístěných kanónů), následující třída Mogador („contre-torpilleur de 2 880 tonnes“, v tomto případě ve washingtonských tunách) představovala zásadní odklon od dosavadní řady. Svými parametry tak atakovala spíše menší křižníky, přesto však díky absenci pancéřování a konstrukcí trupu zůstává v kategorii torpédoborců. Tato impozantní plavidla a jejich plánovaní, leč nikdy nedokončení následovníci (třídy Hoche a Bayard) završili plodnou konstrukční školu francouzských „contre-torpilleurs“ (v případě tříd Mogador a Hoche je možná již správnější označení „éclaireurs“), jejíž záchvěv lze ještě pozorovat v ranných poválečných konstrukcích (torpédoborce typu T 47).
Celková produkce – 32 jednotek:
Třída Jaguar („contre-torpilleur de 2 400 tonnes type Jaguar“) (2 126 tun) – 6 ks
Třída Guépard/Valmy („contre-torpilleur de 2 700 tonnes type Guépard/Valmy“) (2 436 tun) – 6 ks
Třída Aigle/Épervier („contre-torpilleur de 2 700 tonnes type Aigle/Épervier“) (2 441 tun) – 6 ks
Třída Vauquelin („contre-torpilleur de 2 700 tonnes type Vauquelin“) (2 441 tun) – 6 ks
Třída Le Fantasque („contre-torpilleur de 2 800 tonnes type Le Fantasque“) (2 569 tun) – 6 ks
Třída Mogador („contre-torpilleur de 2 880 tonnes type Mogador“) (2 884 tun) – 2 ks
Nerealizované třídy:
Třída Hoche – 4 ks
Třída Bayard – 6 ks
Francouzské supertorpédoborce, jako představitele dosti atypické linie, není jednoduché shrnout a zhodnotit. Ostatně snadné to není ani s oficiálním zařazením – dle terminologie z Londýnské námořní konference (1930) francouzské jednotky čněly vysoko nejen nad standardními torpédoborci (výtlak 1 500 tun), ale i nad vůdčími loděmi torpédoborců (1 850 tun). Nepřistoupení Francie na smluvní podmínky tak bezesporu ušetřilo řadu obtíží, se kterými by se vyjednavači potýkali při pokusu o zařazení těchto lodí do stávajícího systému, případně omezení, jež by to Francii přineslo (viz. například japonské torpédoborce „Speciálního typu“ a z toho plynoucí důsledky a překážky). Co se týká bojových schopností, srovnání s torpédoborci či menšími křižníky ostatních států bude vždy ošidné, navíc zapojení francouzského námořnictva (a Francie obecně) do událostí Druhé světové války možnosti jejich působení a četnost příležitostí pro posouzení efektivity značně omezilo. Vyvaruji se tedy nějakým zásadním závěrům a spokojím se s tvrzením, že šlo o plavidla líbivá a bezesporu technicky zajímavá. Bližší obrázek ať si udělá čtenář sám s pomocí následujících řádků.
Třída Jaguar
(contre-torpilleur de 2 400 tonnes type ??)
Jednotky:
Jaguar (tranche 1922) (Arsenal de Lorient, Lorient, 24.8.1922/17.11.1923/1.6.1926) (vstup do aktivní služby - 19.11.1926)
Lynx (tranche 1922) (Ateliers et Chantiers de la Loire, Saint-Nazaire, 14.1.1924/25.2.1925/4.8.1926) (15.11.1927)
Tigre (tranche 1922) (Ateliers et Chantiers de Bretagne, Nantes, 18.9.1923/2.8.1924/10.6.1925) (7.2.1926)
Chacal (tranche 1922) (Ateliers et Chantiers de Saint-Nazaire-Penhoët, Saint-Nazaire, 18.9.1923/27.9.1924/10.11.1925) (23.12.1926)
Léopard (tranche 1922) (Ateliers et Chantiers de la Loire, Saint-Nazaire, 14.8.1923/29.9.1924/20.9.1925) (15.11.1927)
Panthère (tranche 1922) (Arsenal de Lorient, Lorient, 23.12.1923/27.10.1924/12.4.1926) (4.2.1927)
Charakteristika:
První francouzská třída supertorpédoborců byla vyvíjena zároveň s novými flotilovými torpédoborci a proto lze mezi třídami Jaguar a Bourasque pozorovat řadu podobností a sdílených prvků. I přestože se mohla třída Bourasque směle porovnávat s nejsilnějšími a nejmodernějšími plavidly své kategorie ve světě (britské třídy V a W, atp.), odvozené supertorpédoborce šly ještě dále cestou větších rozměrů (1 319 x 2 126 tun, výkonů (33 x 35 uzlů) a silnější výzbroje (o jeden kanón ráže 130mm navíc). Lodě ale byly přetíženy, takže se nejen nerealizovala výměna kanónů hlavní ráže za výkonnější typ, ale naopak byla záhy demontována řada prvků, konkrétně značná část protiponorkové výzbroje (v roce 1939 byl navíc demontován i prostřední 130mm kanón). Vzhledem k řešení umístění prvků pohonné soustavy (tři kotelny vpředu a turbíny vzadu) se třída vyznačovala tříkomínovým uspořádáním, což ji zřetelně odlišuje od následující početné skupiny čtyřkomínových lodí.
Výtlak:
2 126/2 976 tun standardní/plný (TW)
Výzbroj:
Jak již bylo řečeno, třída Jaguar obdržela silnou výzbroj v podobě 5 kanónů ráže 130mm (L/40, Model 1919, rychlost palby 4-5 ran/min) umístěných v jednoduchých postaveních (elevace -10°/+36°) (po dvou v superpozici na přídi a zádi a jedno uprostřed plavidla za komíny) krytých štíty. Při maximální elevaci činil dostřel cca 18 500 až 18 900m (dle zdroje). Váha granátu – 32,5 kg. Protiletadlová výzbroj byla tvořena dvěma kanóny ráže 75mm (L/50, Model 1922, rychlost palby 8-15 ran/min) v samostatných provedeních a několika 8mm kulomety (2x2). To bylo doplněno dvěma trojitými torpédomety ráže 550mm (Model 1920T) pro torpéda Model 1919D (později Model 1923DT). Torpédoborce disponovaly i dosti pestrou protiponorkovou výbavou, ačkoli později došlo k její redukci. Ze dvou speciálních tunelů na zádi byly spouštěny hlubinné nálože Guiraud o váze 253 kg (200 kg samotná nálož, neseno 12 ks + neznámý počet rezervních), zatímco menší 130,4 kg nálože Guiraud (100 kg výbušniny, 20 ks) byly vrhány čtyřmi protiponorkovými minomety Thornycroft Model 1918 ráže 240mm. Celou protiponorkovou sestavu uzavírala dvě tažená torpéda Ginocchio Model 1917 a možnost nesení menších ručně svrhávaných náloží o váze 52 kg.
Zásoba střeliva:
130mm - 200 granátů na hlaveň (tj. 1 000 celkem) + 60 osvětlovacích granátů (pro děla č. 2 a 4)
Řízení palby zajišťoval dálkoměr o základně 3m.
Pohonná soustava:
Pohonná soustava sestávající z pěti kotlů (Guyot du Temple) a dvou turbín (Bréguet u Jaguar a Panthère, Rateau-Bretagne u zbytku plavidel) o souhrnném výkonu 50 000hp poháněla dvojici lodních šroubů a umožňovala plavidlům dosáhnout maximální rychlosti kolem 35 uzlů. Zásoba paliva činila 530 tun a dosah při 13ti uzlové rychlosti 3 000nm (?).
Ostatní parametry:
Posádka – 199 mužů
Plány:
Jaguar - http://dreadnoughtproject.org/French%20 ... EtAl_1923/
Chacal - http://dreadnoughtproject.org/French%20 ... acal_1923/
Jaguar (3D model) - http://smg.photobucket.com/user/adriank ... 7.jpg.html
Úpravy a modernizace:
Všechna plavidla
20tá léta – Již od počátku bylo plánováno nahradit děla ráže 130mm výkonnějším typem použitým na následující třídě Guépard (Model 1923 ráže 138,6mm), ale zakomponování do rozestavěných jednotek by přineslo zdržení. K instalaci se tak mělo přistoupit dodatečně a od roku 1925 bylo dokonce postupně pořízeno 30 ks příslušných děl, leč díky problémům s hmotností/stabilitou nebylo k samotné realizaci nikdy přistoupeno.
1928 – odebrány rezervní hlubinné nálože
1929 – odebrána tažená torpéda Ginocchio
1932 – odebrány protiponorkové minomety Thornycroft (postavení zachována pro eventuální instalaci modernější varianty)
1937 – dálkoměr nahrazen typem o základně 5m
1939 – demontován centrální kanón ráže 130mm (č. 3) a 75mm kanóny (dle některých zdrojů odstraněny již na počátku 30tých let kvůli nedostatečné účinnosti – chybějící systém řízení palby), nahrazeny čtyřmi dvojhlavňovými komplety pro těžké kulomety Hotchkiss Model 1929 ráže 13,2mm
1939 – Plánována modifikace na eskortní protiletadlová plavidla (děla ráže 130mm by nahradila dvě dvojhlavňová postavení protiletadlových kanónů Model 1931 ráže 100mm), ale díky vývoji válečné situace k realizaci nikdy nedošlo.
Léopard
1940 (Velká Británie, v rámci FNFL) – instalován sonar, posílena protiletadlová výzbroj a navýšeno množství hlubinných náloží
1942 – instalován radar, odebrán jeden kotel (a příslušný komín), čímž se snížila rychlost, naopak byla navýšena zásoba paliva, modifikována/posílena protiletadlová výzbroj, instalace vrhačů hlubinných náloží
(někdy v průběhu výše zmíněných úprav patrně demontován zadní torpédomet)
Tigre
1943 (již jako italský FR 23) – demontován zadní torpédomet, přidány německé/italské 37mm a 20mm protiletadlové kanóny
1944 (po přechodu zpět do rukou Francie) – instalace radaru, odebrán jeden kotel (a příslušný komín), snížena rychlost, navýšena zásoba paliva, modifikována protiletadlová výzbroj (nyní 40mm Boforsy a 20mm Oerlikony), instalace vrhačů hlubinných náloží
Služba:
Bude doplněno
Jaguar (1), Chacal (na prvním snímku je dobře vidět původní varianta štítu) (2, 3), Tigre (na druhém snímku po obsazení Toulonu) (4 a 5) a Panthère (zde již jako italský FR 22) (6)
Třída Guépard/Valmy
(contre-torpilleur de 2 700 tonnes type ??)
Jednotky:
Guépard (tranche 1925) (Arsenal de Lorient, Lorient, 14.3.1927/ 19.4.1928/1.10.1928) (16.8.1929)
Bison (tranche 1925) (Arsenal de Lorient, Lorient, 14.3.1927/29.10.1928/1.7.1929) (24.10.1930)
Lion (tranche 1925) (Ateliers et Chantiers de France, Dunkerque, 27.7.1927/ 5.8.1928/1.7.1929) (5.2.1931)
Vauban (tranche 1926) (Ateliers et Chantiers de France, Dunkerque, 25.3.1929/1.2.1930/?.4.1930) (5.2.1931)
Valmy (tranche 1926) (Ateliers et Chantiers de Saint-Nazaire-Penhoët, Saint-Nazaire, 5.5.1927/19.8.1928/5.2.1929) (26.1.1930)
Verdun (tranche 1926) (Ateliers et Chantiers de la Loire, Saint-Nazaire, 10.8.1927/4.8.1928/1.5.1929) (19.4.1930)
Charakteristika:
První třída ze skupiny takzvaných „quatre tuyaux“, což je dáno reorganizací pohonné soustavy do dvou oddílů (vždy střídavě kotelna a strojovna s turbínami), což mělo zajistit větší pravděpodobnost přežití v boji. Další inovací bylo použití ráže 138,6mm u hlavní výzbroje, ačkoli se stále jednalo o kanóny se starším závěrovým systémem a tudíž pomalým nabíjecím cyklem.
Výtlak:
2 436/3 200 tun standardní/plný (TW)
Výzbroj:
Hlavňová výzbroj byla oproti předchozí třídě posílena použitím 138,6mm kanónů (L/40, Model 1923, praktická rychlost palby 5-6 ran/min) umístěných identicky v jednoduchých postaveních (elevace -10°/+35°) (po dvou v superpozici na přídi a zádi a jedno uprostřed plavidla za komíny) krytých štíty. Při maximální elevaci činil dostřel cca 18 200 až 19 000m (dle zdroje). Váha granátu – 40,4 kg. Jádro protiletadlové výzbroje přešlo ze 75mm kanónů u předchozí třídy na 37mm automatické kanóny (L/60, Model 1925, rychlost palby 20 ran/min) v celkovém počtu 4 kusů (4x1). Ty pak doplňovaly dva kulomety ráže 8mm (Model 1914). Torpédovou výzbroj představovaly dva trojité torpédomety ráže 550mm (Model 1924 ?) pro torpéda Model 1923DT. Taktéž protiponorková výzbroj zůstala dosti podobná – dva kryté tunely na zádi pro spouštění 253 kg náloží Guiraud (24 ks – po 8 v jednotlivých tunelech a 8 rezervních) a čtveřice minometů Thornycroft (12 ks 130,4 kg náloží Guiraud).
Zásoba střeliva:
138,6mm - 100 granátů na hlaveň (tj. 500 celkem) + 85 osvětlovacích granátů
37mm – 1 225 ks
Řízení palby – jeden dálkoměr o základně 3m
Pohonná soustava:
Pohonná soustava sestávající ze čtyř kotlů (Guyot du Temple) a dvou turbín (Parsons, u Lion a Vauban pak Zoelly) o souhrnném výkonu 64 000hp poháněla dvojici lodních šroubů a umožňovala plavidlům dosáhnout maximální rychlosti kolem 36 uzlů. Zásoba paliva činila 590 tun a dosah při 14,5 uzlové rychlosti 3 450nm (750nm při rychlosti 36 uzlů).
Ostatní parametry:
Posádka – cca 210 až 236 mužů
Plány:
Nejsou k dispozici
Úpravy a modernizace:
1932 – odebrány vrhače Thornycroft
1933 – kulomety nahrazeny dvěma dvojitými kulomety Hotchkiss ráže 13,2mm, nová sestava dálkoměrů - jeden o základně 5m (příď), jeden o základně 4m (záď) a dva 1m (pro protiletadlovou výzbroj)
1936 až 1939 – instalace zařízení pro usnadnění nabíjení 138,6mm kanónů (tzv. „glissières“)
1938 až 1939 – přemístění 13,2mm kulometů
konec roku 1939 až 1940 – reinstalace dvou vrhačů Thornycroft (v souvislosti s instalací Asdicu, viz. dále), Bison při opravách obdržel Asdic (Type 128) (ve Francii vedený jako „appareil Alpha“), později jej dostaly i jednotky Guépard a Valmy
1941 – větší úpravy, ale pouze u Guépard, Valmy a Verdun, neboť jednotky Lion a Vauban byly v souvislosti s podmínkami příměří odstaveny (Verdun duben až květen 1941, Guépard září až listopad 1941, Valmy říjen až prosinec 1941) – kromě jiného posílena protiletadlová výzbroj – 37mm kanóny Model 1925 nahrazeny jedním dvojitým postavením s 37mm automatickými kanóny Model 1933 (L/60, rychlost palby 30 ran/min), umístěny na speciální platformě na zádi, taktéž instalovány dva jednohlavňové 13,2mm kulomety Browning, u Guépard odstraněna přední trojice torpédometů, u Valmy zadní trojice
duben 1942 – Verdun obdržel přístroj Asdic/Alpha
Lion (již jako italský FR 21) – v dubnu 1943 přesunut do La Spezie, kde byl demontován přední torpédomet a lehká protiletadlová výzbroj, novou výzbroj tvořilo 5x138 (5x1), 4x37 (L/54, 4x1), 10x20 (L/65, 3x2, 4x1) a 3x550TT (3x1), plus kapacita pro přepravu 400 mužů
Valmy (již jako italský FR 24) – pouze přesunut do Itálie, ale patrně obdobné úpravy vzhledem ke svému stavu neabsolvoval
Služba:
Bude doplněno
Guépard (na druhé fotografii v roce 1942, dobře viditelná je záďová platforma pro protiletadlové zbraně) (1, 2), Lion (jako italský FR 21) (3, 4) a Verdun (5)
Třída Aigle/Épervier
(contre-torpilleur de 2 700 tonnes type 1927)
Jednotky:
Aigle (tranche 1927) (Ateliers et Chantiers de France, Dunkerque, 8.10.1928/19.2.1931/20.2.1931) (1.11.1932)
Vautour (tranche 1927) (Forges et Chantiers de la Mediterranée, La Seyne, 21.2.1929/28.8.1930/1.7.1931) (1.6.1932)
Albatros (tranche 1927) (Ateliers et Chantiers de la Loire, Saint-Nazaire, 30.1.1929/28.6.1930/15.11.1930) (25.1.1932)
Gerfaut (tranche 1927) (Ateliers et Chantiers de Bretagne, Nantes, 13.5.1929/14.6.1930/15.1.1931) (15.3.1932)
Milan (tranche 1927) (Arsenal de Lorient, Lorient, 1.12.1930/13.10.1931/1.6.1932) (18.5.1934)
Épervier (tranche 1927) (Arsenal de Lorient, Lorient, 18.8.1930/14.8.1931/1.6.1932) (18.5.1934)
Charakteristika:
První čtveřice jednotek byla v podstatě opakováním třídy Guépard s novými kanóny Model 1927. Avšak díky tomu, že námořní arzenály nebyly schopny díky nahromadění stavebních požadavků začít s výstavbou jednotek Milan a Épervier dle plánu, bylo tohoto zdržení využito ke změně projektu. Tato dvojice tedy do značné míry převzala podobu následující třídy Vauquelin, k čemuž byl ještě přidán experimentální pohon (kotle s vyšším tlakem a spalovacími teplotami).
Výtlak:
2 441/3 140 tun standardní/plný (TW)
Výzbroj:
Hlavním rozdílem oproti předchozí třídě bylo použití nových 138,6mm kanónů Model 1927 (L/40, teoretická rychlost střelby 12-15 ran/min) s pokročilejším závěrovým mechanismem odvozeným od kořistních německých zbraní ráže 150mm. Umístěny byly ve stejných pozicích jako u předchozích tříd, elevace činila -10°/+28° a granát o váze 40 kg (39,9/40,2 kg průrazné/tříštivé) dokázaly vystřelit při maximálním náměru na 16 600m. Na palubu se v jednom kuse navrátil protiletadlový kanón ráže 75mm (L/34,5, Model 1925), který doplňovaly čtyři jednohlavňové 37mm automatické kanóny (L/60, Model 1925) a čtyři kulomety ráže 8mm (Model 1914). Torpédovou výzbroj představovaly dva trojité torpédomety Model 1920T ráže 550mm pro torpéda Model 1923DT. Protiponorková výzbroj – dva kryté tunely na zádi pro spouštění 253 kg náloží Guiraud (24 ks – po 8 v jednotlivých tunelech a 8 rezervních) a čtveřice minometů Thornycroft Model 1928 (12 ks 130,4 kg náloží Guiraud).
Jednotky Milan/Épervier se odlišovaly použitím některých prvků z následující třídy Vauquelin a nesly tedy namísto předního trojitého torpédometu v ose plavidla dvě dvojitá vypouštěcí zařízení umístěná na bocích (celkem tedy 7x550TT – 1x3 a 2x2). Dále byly vybaveny pro kladení min – zda-li byl nesen stejný počet jako u následujících tříd (tj. 40 ks) a nebo menší množství (20 ks), jak je udáváno v některých zdrojích, je otázkou.
Zásoba střeliva:
138,6mm - 100 granátů na hlaveň (tj. 500 celkem) + 85 osvětlovacích/cvičných granátů (?)
Řízení palby – jeden dálkoměr o základně 3m
Pohonná soustava:
První série (třída Aigle) - Pohonná soustava sestávající ze čtyř kotlů a dvou turbín (Parsons, u Gerfaut pak Rateau) o souhrnném výkonu 64 000hp poháněla dvojici lodních šroubů a umožňovala plavidlům dosáhnout maximální rychlosti kolem 36 uzlů. Zásoba paliva činila 540 tun a dosah při 15 uzlové rychlosti 4 730nm (3 650nm/18 uzlů, 760nm/39 uzlů).
Druhá série (třída Épervier) – Použity kotle o vyšším tlaku (27 kg/cm² vs 20 kg/cm²), výkon strojovny 68 000hp, parametry jinak víceméně stejné. Lodě v praxi dosahovaly o něco vyšší rychlosti.
Ostatní parametry:
Posádka – cca 230 mužů
Plány:
Aigle - http://chomikuj.pl/spit5/Plany+francuz* ... AIGLE+1931
Albatros - http://chomikuj.pl/spit5/Plany+francuz* ... ATROS+1930
Gerfaut - http://chomikuj.pl/spit5/Plany+francuz* ... ERFAUT1930
Úpravy a modernizace:
1932 – odebrány vrhače Thornycroft, demontován 75mm kanón (pouze u Albatros a Gerfaut)
1933 – kulomety nahrazeny dvěma dvojitými kulomety Hotchkiss ráže 13,2mm
30tá léta (cca 1935 až 1937) - nová sestava dálkoměrů - jeden o základně 5m (příď), jeden o základně 4m (záď) a dva 1m (pro protiletadlovou výzbroj), někdy v této době namontovány tzv. „glissières“
konec roku 1939 – reinstalace dvou vrhačů Thornycroft
1941 až 1942 (kromě Aigle, který byl deaktivován) – mimo jiné posílena protiletadlová výzbroj – demontovány dva 37mm kanóny Model 1925 (čtyři u jednotky Vautour), na platformě na zádi se naopak objevil jeden dvojhlavňový komplet s 37mm kanóny Model 1933, dále instalovány dva jednohlavňové 13,2mm kulomety Browning
Albatros (poválečná konverze na školní plavidlo):
1947 až 1948 – výzbroj 3x138 (Model 1927, 3x1), 2x105 (SKC/33, 1x2), 2x75 (Model 1924, 2x1), 3x40 (Bofors, 1x2, 1x1), 2x20 (Oerlikon, 2x1), 3x550TT (1x3), instalace radarů, demontovány dva kotle z přední kotelny (torpédoborec zároveň přišel o nepotřebné přední dva komíny, což výrazně změnilo jeho siluetu), výtlak 2 607 tun
1951 – demontován dvojhlavňový komplet ráže 105mm německé provenience, na jeho místo instalován dvojhlavňový komplet (prototyp) se 100mm protiletadlovými kanóny Model 1945 (L/55), zároveň přibylo příslušné přístrojové vybavení (systém řízení palby/radary)
1952 – přidány dva 20mm Oerlikony (2x1)
1953 – 100mm komplet nahrazen sériovým exemplářem, jednohlavňový 40mm kanón modernizován (montáž, prototyp), modernizováno radarové vybavení
1954 – experimentální montáž 40mm kanónu nahrazena sériovým exemplářem, další modernizace radarového vybavení
1956 – úprava v radarovém vybavení
Služba:
Bude doplněno
Aigle (1), Albatros (2), Gerfaut (3) a Milan (4)
Třída Vauquelin
(contre-torpilleur de 2 700 tonnes type 1928)
Jednotky:
Vauquelin (tranche 1928-1929) (Ateliers et Chantiers de France, Dunkerque, 13.3.1930/29.9.1932/5.11.1932) (29.3.1934)
Kersaint (tranche 1928-1929) (Ateliers et Chantiers de la Loire, Saint-Nazaire, 19.9.1930/14.11.1931/1.9.1932) (14.1.1934)
Cassard (tranche 1928-1929) (Ateliers et Chantiers de Bretagne, Nantes, 12.11.1930/8.11.1931/15.7.1932) (7.10.1933)
Tartu (tranche 1928-1929) (Ateliers et Chantiers de la Loire, Saint-Nazaire/Chantiers Navals Français, 14.9.1930/7.12.1931/1.7.1932) (8.2.1933)
Maillé-Brézé (tranche 1928-1929) (Ateliers et Chantiers de Saint-Nazaire-Penhoët, Saint-Nazaire, 9.10.1930/9.11.1931/1.9.1932) (23.4.1933)
Chevalier Paul (tranche 1928-1929) (Forges et Chantiers de la Mediterranée, La Seyne, 28.2.1931/21.3.1932/16.10.1933) (24.8.1934)
Charakteristika:
Ačkoli po vizuální stránce se plavidla příliš neodlišovala od předchozí třídy, lze zde najít výrazný posun jak po stránce konstrukce, tak i výzbroje. Větší podíl svařování a použití lehkých slitin přineslo úsporu hmotnosti, úpravou prošly i nástavby a lodě se vyznačovaly větší stabilitou. Změny ve výzbroji zahrnovaly nově nesené miny (pro rychlé zaminovací nájezdy na severoitalské přístavy) a reorganizaci torpédometů (použití křídelních torpédometů poskytujících lepší možnosti a reakční čas při boji na krátké vzdálenosti v noci a za ztížených povětrnostních podmínek).
Výtlak:
2 441 (případně 2 480 dle zdroje)/3 140 tun standardní/plný (TW)
Výzbroj:
Stejně jako u předchozí třídy byly použity 138,6mm kanóny Model 1927 (5x1) s elevací -10°/+28°. Ty doplňovala následující sestava protiletadlových prostředků - čtyři jednohlavňové 37mm automatické kanóny (L/60, Model 1925) a dvě dvojitá postavení těžkých kulometů Hotchkiss (Model 1929) ráže 13,2mm. Torpédovou výzbroj představoval jeden trojitý torpédomet Model 1928T a dva dvojité Model 1928D ráže 550mm pro torpéda Model 1923DT. Protiponorková výzbroj – dva kryté tunely na zádi pro spouštění 253 kg náloží Guiraud (24 ks – po 8 v jednotlivých tunelech a 8 rezervních) a dva minomety Thornycroft Model 1928 (12 ks 130,4 kg náloží Guiraud).
Plavidla byla vybavena pro kladení min – na zádi byly instalovány dvě kolejnice, každá pro 5 min Bréguet B4, přičemž ty mohly být prodlouženy demontovatelnými úseky na kapacitu 20 ks každá (tj. 40 min celkem).
Zásoba střeliva:
138,6mm - 200 granátů na hlaveň (tj. 1 000 celkem) + 75 osvětlovacích (pro dělo č.2)
37mm – 500 ks na hlaveň (2 000 celkem)
13,2mm – 2 400 ks na hlaveň (9 600 celkem)
Řízení palby – jeden dálkoměr o základně 3m
Pohonná soustava:
Pohonná soustava sestávající ze čtyř kotlů (Du Temple, 20 kg/cm²) a dvou turbín (Parsons, u Cassard a Kersaint pak Rateau-Bretagne) o souhrnném výkonu 64 000hp poháněla dvojici lodních šroubů a umožňovala plavidlům dosáhnout maximální rychlosti kolem 36 uzlů. Maximální zásoba paliva činila 585 tun a dosah při 18ti uzlové rychlosti 3 650nm (??).
Ostatní parametry:
Posádka – cca 220-230 mužů
Plány:
Chevalier Paul - http://chomikuj.pl/spit5/Plany+francuz* ... ul+rysunki
Úpravy a modernizace:
1933 až 1935 – Dálkoměr o základně 3m nahrazen 4m typem (a v roce 1935 finálně přístrojem o základně 5m), 3m dálkoměr přesunut na záď, kde tvořil sekundární stanoviště
1936 – sejmuty minomety Thornycroft, vyloženy 130,4 kg hlubinné nálože, uvolněný prostor použit pro případné uskladnění dalších náloží o hmotnosti 253 kg (nyní patrně 48 celkem – 16+32 rezervních)
1938 až 1939 – 37mm kanóny nahrazeny dvojhlavňovými komplety též ráže (37mm Model 1933, 2 ks ??), přesunuty 13,2mm kulomety, dva 1m dálkoměry pro protiletadlové zbraně nahrazeny jedním 1m nového typu
1940 až 1941 – reinstalace protiponorkových vrhačů (Thornycroft Model 1918), pouze u Cassard (květen 1940), Vauquelin (červen 1940) a Kersaint (květen až červen 1941), zásoba granátů nyní – 24 spouštěných (16+8, 253 kg) a 12 pro vrhače (6+6, 130,4 kg), k tomu ještě plavidla za války mohla nakládat 16 menších náloží o váze 52 kg (35 kg trhaviny), instalace přístroje Asdic 128/Alpha 128 – Kersaint (květen 1940), Vauquelin (podzim 1940), Chevalier Paul (červen 1941), Tartu (říjen 1941), Cassard (prosinec 1941)
Po vypuknutí války se různě rekonfigurovala/posilovala protiletadlová výzbroj (včetně dočasné instalace 8mm kulometů Model 1926 a podstavců pro 7,5mm kulomety Model 1924/29 palubního výsadku), ale zde uvedu pro zjednodušení až finální podobu po reorganizaci z roku 1941:
Chevalier Paul (leden 1941) – čtyři 37mm kanóny (2x1 Model 1925, 1x2 Model 1933) na speciální platformě v zadní části plavidla, dva dvojhlavňové kulomety Hotchkiss ráže 13,2mm a dva kulomety Browning ráže 13,2mm, pro udržení stability byl sejmut trojhlavňový torpédomet
Kersaint (červen 1941) – čtyři 37mm kanóny Model 1925 (4x1, boky), trojice 25mm kanónů Hotchkiss (3x1, nová záďová platforma), čtyři kulomety Hotchkiss ráže 13,2mm (2x2, příď), dva kulomety Browning ráže 13,2mm (2x1, záďová platforma)
Tartu (červenec až srpen 1941), Vauquelin (srpen až září 1941), Cassard (říjen až prosinec 1941) - čtyři 37mm kanóny (2x1 Model 1925, 1x2 Model 1933) na speciální platformě v zadní části plavidla, čtyři kulomety Hotchkiss ráže 13,2mm (2x2, střed lodi), dva kulomety Browning ráže 13,2mm (2x1, příď)
Služba:
Bude doplněno
spuštění Vauquelin na vodu (1932)
Maillé-Brézé (1) a Chevalier Paul (2)
Třída Le Fantasque
(contre-torpilleur de 2 800 tonnes type 1930)
Jednotky:
Le Fantasque (tranche 1930) (Arsenal de Lorient, Lorient, 16.11.1931/15.3.1934/1.9.1934) (1.5.1936)
L'Audacieux (tranche 1930) (Arsenal de Lorient, Lorient, 16.11.1931/15.3.1934/1.9.1934) (7.12.1935)
Le Malin (tranche 1930) (Forges et Chantiers de la Mediterranée, La Seyne, 16.11.1931/17.8.1933/15.12.1934) (8.6.1936)
Le Terrible (tranche 1930) (Ateliers et Chantiers de la Loire/ Ateliers et Chantiers Navals Français, Caen, 8.12.1931/17.8.1933/1.10.1934) (5.2.1936)
Le Triomphant (tranche 1930) (Ateliers et Chantiers de France, Dunkerque, 28.8.1931/16.4.1934/1.7.1934) (24.7.1936)
L'Indomptable (tranche 1930) (Forges et Chantiers de la Mediterranée, La Seyne, 25.1.1932/7.12.1933/1.10.1934) (15.4.1936)
Charakteristika:
Stejně jako v případě dvojice Milan a Épervier, i u třídy Le Fantasque (která měla být původně opakováním třídy Vauquelin) byl čas získaný zásekem loděnic využit na výraznou modifikaci projektu. Zásadní rozdíly lze ostatně pozorovat již na první pohled – kompaktnější silueta, komíny spojené do dvou větších a přesun prostředního kanónu k zadní dvojici (což mu umožnilo využívat systému přísunu munice pro zadní dvojici a rozšířilo prostor pro střelbu). Mezi ty méně patrné, ale neméně důležité, patřilo použití výkonnější pohonné soustavy (kotle s vyšším tlakem experimentálně použité na výše zmíněných dvou jednotkách, všechny lodě při zkouškách dosáhly rychlosti 43 uzlů, některé z nich pak dokonce pokořily hranici 45 uzlů) přidání dalších dvou torpédometů a modernější kanóny (Model 1929 s vyšší přesností na velké vzdálenosti) se stabilizačním systémem. Ten se sice příliš neosvědčil a plavidla byla navíc náchylná k častým závadám pohonné soustavy (díky značnému množství subdodavatelů trpěla kompatibilita a kvalita použitých součástí), ale jinak se jednalo o impozantní a v Marine Nationale vysoce ceněné jednotky. Čtyři jednotky, jež pokračovaly v boji na straně Spojenců, pak byly září 1943 dokonce překlasifikovány na lehké křížníky (díky svým parametrům a požadavkům, což bylo spojeno s handikepem v prioritách údržby a zásobování, které byly v případě setrvání v kategorii torpédoborců nižší).
Výtlak:
2 569 (případně 2 609 dle zdroje)/3 380 tun standardní/plný (TW)
Výzbroj:
Hlavní dělostřelecká výzbroj prodělala další evoluci a plavidla obdržela pětici nových 138,6mm kanónů Model 1929 (L/50) s maximálním dostřelem 20 000m (elevace -10°/+30°). Kanón č. 3 byl oproti předchozím třídám nedisponován k zadní dvojici, čímž se měl vyřešit problém se zásobováním municí. V praxi ale přísun pro zadní trojici kanónů nedostačoval a tak bylo opětovně přistoupeno k navýšení pohotovostní zásoby munice před bojovým střetem (pro kanón č. 5 – 48 ks). Sestava protiletadlové výzbroje byla v době vstupu do služby provizorní a jejím jádrem byly zatím dva jednohlavňové automatické kanóny ráže 37mm Model 1925 (až do nahrazení plánovanými, leč nedostatkovými dvojhlavňovými komplety téže ráže). Ty byly doplněny o dvě dvojitá postavení těžkých kulometů Hotchkiss (Model 1929) ráže 13,2mm. Torpédová výzbroj byla posílena a křídelní dvojité torpédomety použité u tříd Épervier/Vauquelin byly nahrazeny trojitými torpédomety Model 1928T – tedy celkem 9x550TT (3x3) (torpéda Model 1923DT). Protiponorková výzbroj – dva kryté tunely na zádi pro spouštění 253 kg náloží Guiraud (28 ks – po 8 v jednotlivých tunelech a 12 rezervních), vrhače byly tentokráte zcela vypuštěny.
Kapacita pro kladení min zůstala zachována a byla identická s předchozí třídou.
Zásoba střeliva:
138,6mm - 200 granátů na hlaveň (tj. 1 000 celkem) + 75 osvětlovacích (pro dělo č.2)
37mm – 1 000 ks na hlaveň (2 000 celkem)
13,2mm – 2 400 ks na hlaveň (9 600 celkem)
Řízení palby – dva dálkoměry o základně 5m (primární a sekundární stanoviště), dva 1m dálkoměry (pro řízení palby protiletadlových prostředků)
Pohonná soustava:
Pohonná soustava sestávající ze čtyř kotlů (Du Temple, 27 kg/cm²) a dvou turbín Rateau-Bretagne (Le Fantasque, L'Audacieux, Le Terrible) či Parsons (Le Malin, Le Triomphant, L'Indomptable) o souhrnném výkonu 74 000hp poháněla dvojici lodních šroubů a umožňovala plavidlům dosáhnout maximální rychlosti kolem 37 uzlů. Maximální zásoba paliva činila 640 tun (obvykle 580 tun) a praktický dosah při 15ti uzlové rychlosti 2 800-2 900nm (dle použitých turbín, 1 700-2 200nm/25 uzlů).
Ostatní parametry:
Posádka – 210 mužů
Plány:
Le Malin (model) - http://www.maquetland.com/article-photo ... ette-paris
Úpravy a modernizace:
1937 – dálkoměry o základně 1m pro řízení protiletadlové palby nahrazeny novými o základně 1,5m
1939 – válečné navýšení počtu hlubinných náloží – 48 ks (16+32) 252 kg a 21 ks 52 kg
1940 – instalace původně plánovaných 37mm dvojkanónů Model 1933 (2x2, zásoba munice - 1 000 nábojů na hlaveň)
Po vypuknutí války se dále různě rekonfigurovala/posilovala protiletadlová výzbroj, přičemž první ze zásadnějších úprav (z let 1941 až 1942) bylo vybudování trojice hnízd pro 37mm dvojkanóny na zádi plavidla (nástavba nesoucí 138,6mm kanóny) – jedno v ose a dvě po stranách. Vzhledem k nedostatku dvojhlavňových kompletů však bylo jedno z bočních postavení provizorně vybaveno pouze jednohlavňovým 37mm kanónem Model 1925.
Pouze Le Triomphant (v rámci FNFL):
září až prosinec 1940 (Velká Británie) – demontován 138,6mm kanón č. 4 a nahrazen 102mm kanónem QF Mk V britské provenience, přidány dva kulomety Lewis ráže 7,7mm, protiponorkové vybavení/výzbroj vylepšeno instalací Asdicu 128 a čtyř vrhačů Thornycroft Model 1918 (24 náloží)
1941 (Velká Británie) – modernizováno přístrojové vybavení, instalovány dva 40mm pom-pomy (na místa dvojhlavňových 13,2mm kulometů, jež byly přesunuty jinam), jeden čtyřhlavňový komplet s kulomety Hotchkiss ráže 13,2mm (původem z bitevní lodě Paris), demontovány kulomety Lewis/nainstalovány dva kulomety Hotchkiss ráže 8mm, na lodi se též objevily dva spouštěče pro britské 254 kg hlubinné nálože Mk VII H
březen až listopad 1942 (Austrálie) – sejmuty všechny kulomety (ráže 13,2mm a 8mm) a nahrazeny šesti 20mm Oerlikony (6x1)
1944 (USA) – instalace radarů, sonar (?), lehká protiletadlová výzbroj nahrazena 40mm Boforsy (6 ks – 1x4, 1x2) (?)
Pouze Le Fantasque, Le Malin a Le Terrible (po přechodu na stranu Spojenců):
1943 až 1944 (USA) – instalace radarů, sonaru, nová protiletadlová výzbroj 8x40 Bofors (1x4, 2x2), 10x20 Oerlikon (10x1) (?), čtyři protiponorkové vrhače Thornycroft (?)
Služba:
Bude doplněno
Le Fantasque v roce 1937 (1) a po přestavbě v USA (2), Le Malin (3) a Le Terrible v roce 1955 (4)
Třída Mogador
(contre-torpilleur de 2 880 tonnes type 1934)
Jednotky:
Mogador (tranche 1932) (Arsenal de Lorient, Lorient, 28.12.1934/9.6.1937/10.8.1937) (6.4.1939)
Volta (tranche 1934) (Ateliers et Chantiers de Bretagne, Nantes, 24.12.1934/26.11.1936/20.8.1937) (21.3.1939)
Charakteristika:
Požadavky námořnictva původně sice počítaly v rámci let 1931 a 1932 s dalšími třemi jednotkami konstrukčně identickými s třídou Le Fantasque, leč finanční obtíže, probíhající odzbrojovací jednání a mezinárodní situace umožnily nakonec vznik podstatně rozdílných plavidel. Nová výstavba byla na počátku 30tých let výrazně podvázána jak finančně, tak i politicky, neboť i přestože nebyla Francie (spolu s Itálií) oficiálně vázána smlouvami z Londýnské námořní konference (1930), obecná politika se dá vystihnout jako „nehoupat lodí“. Prvním důvodem bylo udržet „washingtonský systém“ (jehož byl Londýn pouhým pokračováním) v chodu, druhým pak stále probíhající jednání Francie a Itálie pod taktovkou Velké Británie, jež se je snažila pomocí vzájemné dohody vtáhnout zpět do systému. Pokračování masivní výstavby tedy bylo těžko obhajitelné a navíc byly nedostatkové finance přiděleny prioritnějším projektům (v tomto případě výstavba první poválečné bitevní lodě, Dunkerque, s níž měl být později vývoj nové třídy supertorpédoborců výrazně spjat). V rámci tranche 1932 byla tedy autorizována pouze jediná jednotka, a to ještě jako náhrada za letitý ex-německý torpédoborec Amiral Sénès. I tak byla finální verze projektu připravena až v průběhu roku 1934 – ačkoli měl být nový torpédoborec, jemuž bylo přiděleno jméno Mogador, původně „pouze“ vylepšením třídy Le Fantasque se silnější výzbrojí (trojice dvojdělových věží s kanóny ráže 138,6mm ve stejné konfiguraci jako u nové třídy flotilových torpédoborců Le Hardi), tak ve finále se na rýsovacích prknech objevilo podstatně větší a silněji vyzbrojené plavidlo, navíc s odlišnými operačními úkoly. Ty vycházely z rozhodnutí z roku 1933, které předpokládalo spárování Mogadoru s novou rychlou bitevní lodí Dunkerque a tudíž zefektivnění smečky, jež měla uhnat nově zařazované německé „kapesní bitevní lodě“. Role Mogadoru byla průzkumná („éclaireur“), což si spolu s předpokládaným nasazením v Atlantiku vyžádalo mimo jiné i zesílení konstrukce trupu a navýšení zásoby paliva. Některé prvky, jako katapult/palubní letoun (zavrženo kvůli stabilitě) a lehké pancéřování (22mm, zavrženo kvůli hmotnosti), byly vyškrtnuty, ale i tak se oficiální standardní výtlak přibližoval hodnotě 3 000 tun (2 884 tun dle projektu). Tu navíc francouzské admiralita nehodlala (tedy opět alespoň oficiálně) překročit, což dobře ilustruje i odklon od dosavadní praxe ve značení – nový typ byl označován jako „contre-torpilleur de 2 880 tonnes type 1934“, s „washingtonskými tunami“ (TW) jako měrnou jednotkou. Celá tato snaha se opět pojí s politikou neoficiální adheze k ujednáním Londýnské námořní konference, v jejichž rámci lze plavidlo o výtlaku 3 000 a více tun nahradit až po 20ti letech (což by přerostlé, leč stále torpédoborce s předpokládanou menší životností, handicapovalo a posouvalo do kategorie křižníků).
Jak by šlo správně podotknout, jednotky třídy Dunkerque byly postaveny dvě a stejně tak nezůstal osamocen ani Mogador. V rámci tranche 1934 bylo tedy autorizováno druhé plavidlo, pojmenované Volta. Tyto elegantní lodě bezesporu vzbudily velkou pozornost, byť naděje do nich vkládané nebyly naplněny dle představ jejich ideových a technických tvůrců. Pokud ho neoznačíme přímo jako zklamání, lze výsledek brát přinejmenším jako rozpačitý. Nepříjemné vystřízlivění přinesla nová výzbroj (jejíž nedostatky se nepodařilo v průběhu služby zcela uspokojivě vyřešit), značný prostor pro zlepšení byl viděn i v manévrovatelnosti (vysoký poloměr otočky, lodě třídy Mogador v tomto ohledu paradoxně výrazně zaostávaly za svými bitevními kolegyněmi třídy Dunkerque a při společných operacích bylo nutno na toto brát zřetel), akceleraci a elektrických systémech. I přesto byl tento koncept nadále rozvíjen, byť realizace se již odvozené typy nedočkaly.
Výtlak:
2 884 (projektovaný, reálný 2 997)/4 018 tun standardní/plný (reálný ?) (TW)
Výzbroj:
Třída Mogador představovala dosti výrazný odklon od dosavadních konstrukcí, neboť výzbroj představovaná dlouhodobě pěticí kanónů ráže 130/138,6mm v samostatných postaveních krytých štíty byla výrazně zesílena a přesunuta do uzavřených dvoudělových věží (či „pseudo-věží/pseudo-turret/pseudo-tourelle“, jak bývají díky svým specifikům označovány). Použito bylo 8 nejnovějších 138,6mm kanónů Model 1934 (L/50) (po úpravách z roku 1938 značen též jako Model 1934 R1938 – kde R1938 = „révisé 1938“) s maximálním dostřelem 20 000m (elevace -10°/+30°). Umístěny byly ve dvojdělových věžích Model 1935, přičemž zbraně měly možnost samostatného náměru. Teoretická rychlost střelby měla být 10 ran/min, v praxi ale nabíjecí mechanismus a vnitřní řešení věže působily řadu problémů, takže při zkouškách bylo docíleno kadence pouhých 3-5 ran/min. Po aplikaci některých úprav bylo docíleno dočasně přijatelné rychlosti střelby 8 ran/min (maximální praktický limit nabíjecího systému/fyzických sil obsluhy), ale i tak se objem palby příliš nelišil od předchozí třídy La Fantasque, jež nesla o tři kanóny méně. Ke zcela uspokojivému řešení se ale již díky kapitulaci Francie konstruktéři nedobrali a vývoj byl v roce 1940 přerušen.
Dle projektu měl být jádrem protiletadlové výzbroje automatický 37mm dvojkanón Model 1935 (rychlost střelby 200 ran/min), ale vzhledem ke zdržení vývoje zaujal jeho místo dočasně (a s přihlédnutím k dalším událostem natrvalo) standardní dvojitý komplet ráže 37mm Model 1933. Ten doplńovala dvě dvojitá postavení těžkých kulometů Hotchkiss (Model 1929) ráže 13,2mm. Torpédová výzbroj byla opět nepatrně posílena a lodě nesly dvě dvojice křídelních torpédometů ráže 550mm v trojhlavňovém (přední pár, Model 1928T) a dvojhlavňovém (zadní pár, Model 1928D) provedení, celkem tedy 10x550TT. Použita byla standardní torpéda Model 1923DT. Protiponorková výzbroj – dva kryté tunely na zádi pro spouštění 253 kg náloží Guiraud (32 ks – po 8 v jednotlivých tunelech a 16 rezervních), dva spouštěče pro malé 52 kg nálože (12 ks – z toho 6 rezervních).
Kapacita pro kladení min - identická s předchozí třídou (tj. až 40 min Bréguet B4).
Zásoba střeliva:
138,6mm - 180 granátů na hlaveň (tj. 1 440 celkem) + 85 osvětlovacích (pro věž č.2)
37mm – 1 500 ks (kapacita až 2 500 ks pro potřeby nikdy nenainstalovaného kompletu Model 1935)
13,2mm – 2 500 ks na hlaveň (10 000 celkem)
Řízení palby – dva dálkoměry o základně 5m (primární a sekundární stanoviště), dva dálkoměry pro řízení palby protiletadlových prostředků
Pohonná soustava:
Pohonná soustava sestávající ze čtyř kotlů Indret/Babcock & Wilcox (Magador/Volta) (35 kg/cm²) a dvou turbín Rateau-Bretagne o souhrnném výkonu 92 000hp poháněla dvojici lodních šroubů a umožňovala plavidlům dosáhnout maximální rychlosti kolem 39 uzlů. Maximální zásoba paliva činila 710 tun a teoretický dosah při 15ti uzlové rychlosti 4 345nm (4 133nm/20 uzlů, 2 786nm/24 uzlů). Plány z roku 1939 na navýšení zásob paliva na 850 tun a s tím spojené prodloužení dosahu o dalších 300 až 400nm nebyly realizovány.
Mogador při zkouškách dosáhnul maximální rychlosti 43,45 uzlu, Volta pak 43,78 uzlu.
Ostatní parametry:
Posádka – 233 mužů
Plány:
Mogador - http://chomikuj.pl/spit5/Plany+francuz* ... OGADOR1937
Volta - http://chomikuj.pl/spit5/Plany+francuz*c3*b3w/VOLTA1937
Úpravy a modernizace:
1938 až 1939 – přemístění 13,2mm kulometů na platformu před velitelským můstkem
1940 – úpravy věží, nabíjecího systému, instalace tří dvojitých 8mm kulometů Model 1914, plánována instalace protiponorkového detekčního zařízení SS-6 (obdoba britského Asdicu), ale nejspíše nerealizována
Pouze Mogador (plánovaná přestavba po poškozeních utrpěných při střetu s britskou flotou u Mers-el-Kébiru):
Eliminace jedné z věží (zničená byla věž č. 4, její místo by zaujala věž č. 3), posílení protiletadlové výzbroje o další 37mm dvojkanóny (2x2), 25mm kanóny (6x1) a 13,2mm kulomety (2x1) v nově vybudovaných (místo vypuštěné věže) a rozšířených stávajících postaveních, instalace přístroje Alpha pro detekci ponorek. Práce na rekonstrukci plavidla započaly v únoru 1942 (Toulon), k dispozici mělo být v červenci 1943. Samopotopení francouzské flotily v Toulonu v listopadu 1942 ale tyto práce překazilo a Mogador se již do služby nikdy nevrátil.
Pouze Volta:
prosinec 1940 až leden 1941 – protiletadlová výzbroj posílena o dva 13,2mm kulomety Browning (instalovány na malých plošinách na bocích věže č. 3) a osm 7,5mm kulometů Darne
srpen až listopad 1941 – dvojkulomety Hotchkiss ráže 13,2mm na na přední platformě měly být nahrazeny jedním 37mm dvojkanónem a dvěma 13,2mm kulomety Browning, k instalaci 37mm kompletu ale nedošlo a místo něj byly namontovány dva 25mm kanóny Hotchkiss Model 1939-40 (plus zmiňované kulomety Browning), reorganizace/obměna protiletadlových dálkoměrů
1942 – instalace zařízení Alpha na místo nenamontovaného přístroje SS-6
Služba:
Bude doplněno
Mogador (1) a Volta (2)
Mogador v Mers el Kébir – exploze po zásahu britským 381mm granátem a iniciaci hlubinných náloží (1), stav krátce po zásahu (2, 3), detail utrpěných poškození (4 až 6) a po provedení provizorních oprav (jasně viditelná je absence zničené věže) (7)
Mogador po potopení v Toulonu (1942, kompletní absence zadních věží – nedokončená přestavba, v pozadí torpédoborec Valmy) (1, 2), Volta tamtéž (1942, v pozadí L'Indomptable) (3) a obě sesterské jednotky v roce 1944 (Mogador první odspodu, Volta v horní části snímku mezi dvěma dalšími plavidly) (4)
Třída Hoche
(éclaireurs de 3 000 tonnes type 1939)
Jednotky:
Hoche (ex Dunois) (tranche 1938ter) (Ateliers et Chantiers de Bretagne, Nantes)
Marceau (ex Du Guesclin) (tranche 1938bis) (Arsenal de Lorient, Lorient)
Desaix (ex Bayard) (tranche 1938bis) (Ateliers et Chantiers de France, Dunkerque)
Kléber (ex Lahire) (tranche 1938bis) (Ateliers et Chantiers de France, Dunkerque)
Třída Hoche (někdy též označována i jako třída Marceau, viz. dále) přímo navazovala na jednotky třídy Mogador. Po eskalaci mezinárodního napětí byl námořní program schválený na konci roku 1937 (tj. tranche 1938) v květnu 1938 výrazně navýšen přidáním dalších jednotek (tranche 1938bis), přičemž žádný „supertorpédoborec“ se ale ještě v tuto dobu na soupisu plánovaných jednotek neobjevil. To nastalo až téměř o rok později, konkrétně 12.4.1939, kdy bylo schváleno další doplnění (k tranche 1938bis, značeno jako tranche 1938bis complémentaire či tranche 1938ter), v němž již figurovala jedna jednotka (jíž bylo přiděleno jméno Hoche), která měla spolu s dvěma plavidly třídy Mogador zkompletovat standardní tříčlennou divizi. O den později, tedy 13.4.1939 došlo k modifikaci původního navýšeného plánu (tj. tranche 1938bis) a výměnou za čtyři standardních torpédoborce se v něm objevily další tři jednotky identické s Hoche (Marceau, Desaix a Kléber), tj. další tříčlenná divize. Jsou zde tedy dvě hlediska pro označení třídy – časové (Hoche) či dle programu (Marceau, byť jako doplněná součást). K zpestření těchto nejasností ještě přispívají původní přidělená jména (viz. nahoře).
Co se týká charakteristik, tak třída Hoche byla do značné míry opakováním třídy Mogador, byť s některými vylepšeními. Kromě požadavku na větší autonomii a vylepšení charakteristik pohonné soustavy (rychlejší přechod na maximální rychlost) lze největší rozdíl spatřovat ve složení výzbroje. Prvotní návrh počítal s toutéž hlavní výzbrojí v podobě čtyř dvoudělových věží Model 1935 s kanóny ráže 138,6mm, ale zadní pár torpédometů měl být nahrazen dvoudělovými věžemi se 100mm protiletadlovými kanóny (L/45, Model 1930). Jako kompenzace ale měla být pro přední pár nesena náhradní torpéda (bohužel jsem nebyl schopen odvodit, zda-li se jedná pouze o dva kusy torpéd celkem, či o jednu/dvě kompletní salvy pro každý torpédomet – z formulace v použitých zdrojích se kloním k poslední variantě). Sestavu výzbroje (kromě obligátních hlubinných náloží) doplňovala čtyři dvojhlavňová postavení 13,2mm kulometů Hotchkiss. Tato podoba nebyla zcela prosta svých odpůrců a připomínek. Ty se soustředily na problematické jádro výzbroje, tedy věže se 138,6mm kanóny, jež v reálném provozu nesplnily původní očekávání. U věží se 100mm kanóny a jejich příslušenství zase panovala obava z přetížení plavidel. Řada představitelů námořnictva/konstrukčního týmu by na místě věží Model 1935 raději viděla nové věže s dvojúčelovými kanóny ráže 130mm (a tedy s jednotnou municí) odvozené od věží pro nové flotilové torpédoborce třídy Le Hardi, leč čas potřebný k jejich vyvinutí by zdržel výstavbu a bylo rozhodnuto pokračovat s použitím originálního projektu.
V době vypuknutí války bylo rozestavěno pouze jedno plavidlo, Hoche, a to ještě v minimálním rozsahu (rozestavěnost 1,5% na konci září 1939). Odliv pracovních sil v důsledku mobilizace a změna priorit vedly k dočasnému pozastavení prací na celé třídě, což bylo využito k novému otevření debaty nad finální podobou projektu. Do hry se navrátila obměna hlavní výzbroje za 130mm dvojúčelové kanóny a lodě měly dle nového projektu nést – 8x130 (4x2), 2x37 (1x2, Model 1935), 4x13,2 (2x2) a 10x550TT (2x3, 2x2). Příkaz k obnovení prací následoval v únoru 1940, přičemž se vstupem do služby se počítalo v rozmezí září 1942 až prosinec 1943. Vylepšeny měly být i některé konstrukční/provozní charakteristiky (zesílení trupu, zmenšení poloměru otáčky, rychlejší akcelerace, navýšení zásoby paliva na 850 tun). Avšak ani toto nebyla zdaleka poslední verze stále obměňovaného projektu. Další úprava byla provedena v dubnu 1940 - 8x130, 4x37 (1x2, 2x1), 6x13,2 (3x2) (v některých zdrojích 8x13,2, přičemž každou dvojici bylo možno alternativně nahradit jedním 25mm automatickým kanónem) a 6x550TT (2x3). Za zlatý (a finální) hřeb se ale dá určitě považovat poslední varianta z počátku června 1940, kdy bylo sezdáno, že nová výzbroj nebude včas k dispozici a projekt se navrátil víceméně ke své startovní podobě. Hlavňovou výzbroj tak mělo opět tvořit – 8x138 (4x2), 4x100 (2x2), 8x13,2 (4x2). Jedinou úlitbou bylo navýšení elevace 138,6mm kanónů z 30° na 35°. Celou tuto turbulentní eskapádu pak milosrdně ukončila okupace Francie.
Třída Bayard
(contre-torpilleurs type 1940)
Po třídě Hoche měla následovat šestice dalších obdobných jednotek, u nichž byl kladen důraz především na zlepšení protiletadlové výzbroje (předpokládaly se 3 až 4 dvojhlavňové komplety s 37mm automatickými kanóny Model 1935). Tyto lodě se ve francouzských plánech objevily v dubnu 1940 a zvoleno mělo být ze dvou skupin jmen: Bayard, Du Guesclin, D’Assas, La Tour d´Auvergne, Turenne a Bugeaud či Bruix, La Touche Tréville, Magon, Dupetit Thouars, Vaudreuil a Du Chayla. K realizaci samozřejmě díky kapitulaci Francie nedošlo.
Ve vichistických oblastech se až do obsazení zbytku země pokračovalo v teoretickém rozvíjení posledních dvou projektů (Hoche, Bayard) a poválečné torpédoborce třídy Surcouf (typ T 47) mají údajně čerpat kromě jiného i z této vývojové linie. Jsou tedy svým způsobem završením celého rodu francouzských „contre-torpilleurs“, nebo alespoň jeho finální skupiny odvozené od třídy Mogador.
Doplňky (obecně všechny třídy)
Typy používané munice:
OPf (obus de perforation) – protipancéřové granáty
OPfK - protipancéřové granáty s dávkou barviva
OEA (obus explosif en acierée) – HE granáty
OE (obus éclairant) – osvětlovací granáty
Munice ráže 130mm (výčet nemusí být kompletní a přesný):
Protipancéřové granáty – 32 kg (1,8 kg trhaviny)
HE granáty – 34,85 kg (3,6 kg trhaviny)
Munice ráže 138,6mm (výčet nemusí být kompletní a přesný):
OPf Model 1924 – 39,9 kg (2,3 kg trhaviny)
OEA Model 1924 – 40,2 kg (3,11 kg trhaviny)
OEA Model 1928 – 40,2 kg (3,11 kg trhaviny)
OEA Model 1932 – 40,2 kg
OE Model 1925 – 30 kg
Torpéda ráže 550mm:
Torpédo Model 1919D – 6 000m/35 uzlů, 14 000m/25 uzlů, 237,5 kg hlavice
Torpédo Model 1923DT – 9 000m/39 uzlů, 13 000m/35 uzlů, 308 kg hlavice
Torpédo Model 1924M (cvičné) – 7 000m/32 uzlů, 12 000m/25 uzlů, cvičná inertní hlavice
detail tzv. „glissières“ obkružujících dělové postavení, na poslední fotografii i s vloženou municí
Seznam použitých zdrojů:
Jean Moulin – Les contre-torpilleurs de type Guépard 1928-1942
Jean Moulin – Les contre-torpilleurs de type Aigle 1929-1956
Jean Lassaque - Les contre-torpilleurs de 2700 tonnes du type Vauquelin 1931-1942
Jean Lassaque - Les contre-torpilleurs de 2800 tonnes du type Le Fantasque 1929-1944
Jean Lassaque - Les contre-torpilleurs de 2880 tonnes du type Mogador 1936-1945
John Jordan – Warships after Washington
John Jordan – Mogador class (Warship 2007)
John Campbell - Naval Weapons of World War Two
Norman Friedman - Naval Weapons of World War One
http://atf40.forumculture.net/
http://forummarine.forumactif.com/
http://sudwall.superforum.fr/
http://www.postedeschoufs.com
http://wunderwafe.ru/Magazine/MK/2004_11/05.htm
http://worldwartwo.free.fr/Materiel/nav ... asque.html
http://www.navweaps.com/
http://www.wikipedia.org/
a další
Oba typy plavidel mají jinou koncepci nasazení/konstrukce.
