Velká Morava
Celkový pohled na hradiště
Asi málokteré slovanské hradiště budí již několik desetiletí tolik zájmů odborné i laické veřejnosti jako hradiště Mikulčice, známé rovněž jako Mikulčice-Valy, či Valy. S aktuální prozkoumanou rozlohou kolem 10 hektarů představuje nejrozsáhlejší slovanskou archeologickou lokalitu v celé České Republice. Jedná se o chráněnou kulturní památku, která byla v roce 2009 nominovaná na zápis do světového kulturního dědictví UNESCO. Ministerstvem kultury byla tato lokalita na zápis znovu nominovaná v roce 2013. Kromě více jak 2.500 hrobových nálezů, tří velkých mostů, dvanácti kostelů, knížecího paláce a fortifikací, nabízí tato lokalita hluboký pohled i do běžného života Slovanů 8. až 10. století. Valy u Mikulčic jsou tak jedním z nejvýznamnějších opevněných sídlišť městského typu, který navíc nese výrazné stopy vojenského charakteru, s dokladem osídlení jak v předvelkomoravském, tak velkomoravském období. Velký počet církevních staveb pak naznačuje přítomnost velkomoravské nobility, což opět svědčí o mimořádném významu této lokality. V druhé polovině devátého věku pak Mikulčice byly podle všeho důležitým prvkem začleněným do obrany říše a jejího centra, které se předpokládá v lokalitě Starého Města a Uherského Hradiště (ovšem nejsou vyloučené i jiné lokality). Lubomír Havlík se pak domnívá, že dobový název Mikulčic byl „grad Morava“. Naproti tomu několik badatelů se spíše přiklání k názvu „grad Slavnica“ či „Slivnica“. Ovšem to jsou jen domněnky a tak se budeme držet faktů, se kterými bych vás teď rád podrobněji seznámil. Předtím ale ještě pár slov k samotnému objevu a identifikace lokality z pera J.Polulíka:
„V roce 1953, kdy jsme prováděli soustavný archeologický výzkum na hradišti Staré Zámky u Líšně, přišel do Archeologického ústavu v Brně dopis. Řídící učitel na pensi Bedřich Trnka v něm oznamoval, že u Mikulčic je též hradiště, které se nazývá Valy, a zval mě, abych se tam přijel podívat. Pozvání jsem sice vzal na vědomí, ale pod vlivem Červinkova názoru o stáří hradiště jsem do Mikulčic nejel hned. Obsah dopisu však v podvědomí zůstal a jako by mě tam k řece Moravě stále lákal. Tomuto vnitřnímu hlasu jsem nakonec neodolal a oznámil panu řídícímu Trnkovi, že 16. srpna dopoledne přijedeme. Ale to se psal již rok 1954. Přijeli jsme a byli jsme starým pánem mile přijati. Dlouho jsme se ve vsi nezdržovali a již mířilo naše auto k řece Moravě do míst, která se mezi lidem nazývají Valy. Cesta autem byla obtížná. Ještě zde tehdy nestála silnice, jen polní cesta. Projeli jsme asi tři kilometry až k místu zvaném Trapíkov, kde je táhlé písečné návrší. Dále jsme mohli jen pěšky. Před námi se prostírala velká plocha luk, hýřících barvami a lemovaných lužním lesem. Nádherná podívaná, poněkud však zkažená mračny komárů. Čím blíže jsme přicházeli, tím jasněji se nám jevilo opevnění Valů, které se výrazně zvedalo nad záplavovým územím. Konečně jsme došli až k samému hradišti; měl jsem dojem, že do něho vstupujeme původní branou. Uvnitř opevněné plochy nepravidelného oválného tvaru o rozloze asi pět až šest hektarů, lemované na východní straně lužním lesem, byla orná pole s bramborami, kukuřicí, jetelem a obilím. Už tehdy, 16. srpna 1954, bylo na prvý pohled patrné, jak nepříznivě zasáhly zemědělské práce a úpravy zejména do vnitřní strany valu, který byl na mnohých místech zcela zdeformován. Větší pozornost jsem však věnoval vlastnímu hradišti. A tu ihned při vstupu mě v brambořišti zaujaly úlomky kamení, malty a omítek. Pokrývaly asi šest set čtverečních metrů. Několik úlomků malty jsem rozlomil: na lomu bylo znát cihlově červená zrnka. Podobnou maltu jsem přece už viděl? V mysli jsem se přenesl do Starého Města u Uherského Hradiště k troskám prvého a druhého velkomoravského kostela, jehož objevu i výzkumu jsem se zúčastnil. I tam se našla taková malta s oněmi cihlovitými zrnky. Je známa v literatuře pod názvem "židovská malta" a vyskytuje se na předrománských stavbách. Bylo to milé překvapení, ten mikulčický stavební materiál. V tom okamžiku mi bleskla hlavou myšlenka, že stojíme na troskách z doby velkomoravské; ale vzápětí jsem ji potlačil. "Židovská malta" byl příliš nejistý a nedostatečný doklad. A proto jsem nechal dohadů a raději jsem se šel podívat dál dovnitř hradiště. V kukuřičném poli jsem spatřil další pole trosek, ještě rozsáhlejší a se stejnými úlomky malty, omítek a kamenů. Dále jsem již nepátral. Vzal jsem si vzorky stavebního materiálu a vraceli jsme se zpět širokými lukami k autu. A to jsem byl již rozhodnut, že po sklizni brambor, někdy v září, zde provedeme zjišťovací průzkum... Velmi kusá a chudá svědectví písemných dokladů a záznamů o mikulčických Valech, ať již se jich týkají přímo nebo nepřímo, neskýtají možnost proniknout hlouběji k záhadám a tajemstvím, jež po staletí pečlivě chránily lesy a louky při pravém břehu řeky Moravy. A když tedy historik, studující v archívech, zanechal dalšího, celkem marného badatelského úsilí, nastoupil na jeho místo archeolog, aby se pokusil v terénu nejnovějšími výzkumnými metodami najít zřetelnější stopy dávného života... Když jsme se sem v září 1954 vypravili, bylo už po sklizni a mohli jsme soustavně prohledat celé návrší. Ke dvěma rozvalinám, jež jsem viděl v srpnu, přibyla další tři místa v severovýchodní polovině, kde bylo na zemi plno malty, omítek a drobného kamení. Na jednom z nejnižších míst v této části hradiště je nápadná prohlubeň, o níž místní podání praví, že tu byla kdysi studně. Na hradišti je to docela pravděpodobné, ale zatím to nikdo nemůže potvrdit. Pak je tu na jihozápadní straně jakási zvláště nápaditá a téměř nepřirozeně vypadající "mez" se zbytky vnějšího příkopu. Dosud nevíme, zda jde o přírodní útvar nebo o nějaké záměrné vnitřní členění hradiště. Odděluje z hradiště menší část, jež leží mnohem níže a jejíž podklad netvoří velmi jemný písek, nýbrž jílovitá naplavená hlína. Při záplavách sem proniká voda; asi uprostřed toho snížení jsme našli menší stavební trosky. Bylo dobře a pro slovanskou archeologii jistě dokonce i štěstí, že jsme tenkrát do těchto míst přišli a že jsme hned zahájili výzkumy. Již od roku 1955 přešly pozemky na Valech do společného obhospodařování a mělo se zde začít s hlubokou traktorovou orbou. Při ní by jistě mnohé objekty, zejména trosky staveb, vzaly nenávratně za své. Nestalo se tak, naopak povolaní činitelé v obci s velkým pochopením dali tehdy souhlas k tomu, aby pozemky na Valech nebyly nadále zemědělsky obdělávány. Výzkumné práce mohly tak probíhat zcela nerušeně...“
(J.Poulík - Pevnost v lužním lese – Kolumbus, Mladá fronta 1967)
Výběr lokality odpovídal tehdejším slovanským požadavkům na bydlení (Ibráhím ibn Jákúb, 10. století) a to v inundační kotlině řeky Moravy – ve vojenské terminologii uměle zaplavovaná oblast; nízko položený prostor před hradbami vzniklý záměrným vybráním zeminy nebo využitím přírodní prohlubně, které bylo možno úmyslně zaplavovat vodou většinou pomocí stavidel. Tím byla vytvořená přepážka nepřátelskému vojsku k přiblížení k opevnění a zároveň bylo zajištěné zásobování hradiště i podhradí vodou. Mikulčice leželi na křižovatce důležitých dálkových obchodních tras České a Jantarové stezky. Především Jantarová stezka, tedy její břeclavská trasa, byla jednou z nejdůležitějších obchodních cest Evropy, což samozřejmě svědčí o důležitosti lokalit na trase umístěných. Dá se říct, že tento prostor Pomoraví patří mezi vůbec nejlidnatější oblasti Velké Moravy. Prakticky na katastru každé vesnice se dají dohledat relikty velkomoravského, či časně slovanského osídlení. Na druhou stranu husté osídlení a hustá síť obchodní tras ale samozřejmě mohla být využívaná nepřítelem, který po cestách měl s vojskem jednodušší pohyb a lépe se mohl i zásobovat.
Lokalita hradiště měla pro její životaschopnost veliký význam a Slované na to kladli velký důraz. Bohužel některé zdroje psané přes hranice na východě, právě výběr mikulčické lokality zpochybňují s tím, že do mokřin by Slované nikdy svá hlavní centra nekladli. Jenomže terén hradu i podhradí, který dnes na první pohled představuje rovinatou krajinu, neodpovídá terénu, který zde byl v 6. až 9. století, tedy v době popisovaného slovanského předvelkomoravského a velkomoravského osídlení. Tehdy se jednalo o areál, který byl členěn vyvýšenými písečnými dunami a štěrkovitými terasy, četnými ostrovy a spleti říčních ramen. Nejvýznamnější písečné duny v podhradí byly „Kostelisko“, „Žabník“, „Štěpnice I.“ a „Těšický les“ (Havlíček, Poláček, Vachek 2003, 14-16, Abb. 5-9). Tyto polohy pak byly v devátém století buď částečnými, nebo úplnými říčními ostrovy. Takže i navzdory názorům o nesmyslnosti výběru lokality, byla většina z doposud známých významných velkomoravských center postavená právě v inundačních oblastech řeky Moravy (Pohansko, Mikulčice, Staré Město) a to zcela v duchu Ibráhíma ibn Jákúba (10. století):
“Väčšinu hradov budujú Slovania takýmto spôsobom: Nájdu si lúky, bohaté na vodu a kroviská a vyznačia si na nich okrúhle alebo štvorcové miesto podľa toho, akého tvaru a veľkosti chcú mať hrad. Potom kopú dookola, navršujú zem, ktorú spevňujú doskami a kolmi. Vytvárajú tak valy, ktoré zvyšujú, až kým hradby nemajú požadovanú výšku. Potom vymerajú pre hrad na vhodnej strane bránu a postavia k nej most. Po ňom doň vchádzajú."
Slovanská hradiště byla velice často stavěná právě v blízkosti větších či menších vodních toků, z kterých čerpali nezbytně nutnou vodu pro chod areálu hradiště i podhradí. Nezřídka se pak říční toky zahrnovali i do fortifikačních plánů, protože je naprosto jasné, že pokud musel útočník ještě před vlastními hradbami zdolat vodní koryto o šířce i několika desítek metrů, že to výrazně zvyšuje obranyschopnost. Poloha hradišť u vodních toků pak nepochybně souvisela s jejich umístěním na trasách dálkových obchodních tras, které nejčastěji sledovaly právě říční toky. Podél říčních toků větších řek a v jejich údolích byly nejschůdnější cesty pro pomalé a těžkopádné obchodní karavany a navíc tok řek se dal poměrně dobře používat pro orientaci v terénu. Je tedy logické, že první větší slovanská centra vznikala právě podél říčních toků, kudy vedly významné obchodní trasy. Pomoravím pak procházela jedna z nejvýznamnějších obchodní cest „Jantarová stezka“, na které jako na šňůrce z perel byla navlečená moravská hradiště Pohansko, Mikulčice, Staré Město, Olomouc a zřejmě i další. Ostatně lokalizaci slovanských hradišť právě do „mokřin/bažin“ je prokázaná prakticky po polovině Evropy. Především Slované usazení kolem Baltského a Severního moře stavěli svá významná hradiště i ústřední centra právě do takových to typů lokalit. Ostatně ani nemusíme chodit daleko. Stačí se jen podívat, v jakých končinách postavil svůj Blatnograd (Zalavár) vyhnaný Pribina.
“Když se však mezitím naskytla jakási příležitost, tu na prosbu věrných zmíněného krále propůjčil král Pribinovi jako beneficium jistou část dolní Panonie kolem řeky, která se nazývá Sála. On se tam tehdy usídlil a začal budovat v jakémsi bažinatém háji řeky Sály pevnost a shromažďovat ze všech stran lid a velmi se v oné zemi množit. ... Když pak zbudoval zmíněnou pevnost, postavil uvnitř nejprve kostel, který arcibiskup Liupram, když v té krajině zastával horlivě kněžský úřad a přišel do onoho hradu, vysvětil ke cti svaté bohorodičky Marie, a to v roce 850.“
(Zdroje: Spis o pokřtění Bavorů a Karantánců, kap. 11.)
Říční ramena tak poskytovala dostatek obživy v podobě rybolovu, stavebního materiálu na střechy obydlí (různé typy rákosů atd.) a i bláto bylo využíváno k vymazávání spár dřevěných staveb. Pravidelně zaplavovaná oblast pak poskytovalo dostatek půdních živin pro zemědělskou výrobu, stejně jako tomu bylo například ve starověkém Egyptě na řece Nil. Lužní lesy pak poskytovaly dostatek dřevin pro četné stavební činnosti a i zvěř v nich žijící byla nedílnou součástí jídelníčku středověkého člověka. Obživu obyvatel Velké Moravy navíc doplňovalo ovocnářství a zahradnictví, což dokládá velkorysý výzkum říčních koryt právě na Valech u Mikulčic (Poulík 1975, 132-135). Ten kromě odkrytí mostů, dřevěných konstrukcí, jednoduchých říčních člunů, rybářských potřeb atd. poskytl i bohatý paleobotanický materiál. Během tohoto výzkumu byla zjištěna skladba porostů v širším mikulčickém okolí a také bylo doloženo pěstování ovocných stromů. Konkrétně hrušní, jabloní, švestek, broskvoní, třešní, višní, slivoní, trnek a vlašských ořechů. V říčním korytě kolem prvního odkrytého mostu byly nalezené i semínka okurek. Pro někoho pak může být zajímavý nález peciček vinné révy, což dokazuje pěstování vína na Moravě již v 9. století, ne-li ještě dříve (Opravil 1972). To je podloženo i nálezem železného vinařského nože v depotu Moravského Jána z druhé poloviny 8. století (Eisner 1948) i z dalších míst. Další paleobotanické nálezy nám pak podávají svědectví o sběru plodu maliníku, ostružiníku, černého bezu, lískových oříšků, třešní ptačích, planých trnek, šípku a hlohu (Opravil 1972; 1974; 1983). Jak vidno, obyvatelé Velké Moravy měly poměrně pestrou skladbu stravy. Ovšem jedním z hlavních zdrojů energie jsou masné produkty. Z četných archeologických nálezů, mezi které patří i nálezy zvířecích kostí z velkomoravských sídlišť (zejména z Mikulčic a Pohanska), se dá sestavit jídelníček obyvatel té doby. Především pak mikulčické naleziště bylo bohaté na nálezy zvířecích kostí, kterých se zde našlo na dvě stě tisíc (1954-1970, Kratochvíl 1981). Z těchto studií vyplývá, že 48,4% kostí patří vepři domácímu, který šel na porážku ve věku 0,5-1,75 let. Lze tedy říct, že hlavním masným zdrojem obyvatel Mikulčic bylo právě domácí prase. Někdy se uvažuje, že tento vysoký podíl může souviset s hromadným chovem sviní právě na této lokalitě. Do určité míry by tuto hypotézu potvrzoval text o křtu českého knížete Bořivoje Metodějem („…ačkoliv sám také vévodskou hodnost a moc máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti“ – Kristiánova legenda) . Naproti tomu na Břeclavi-Pohansku patřilo vepři domácímu jen kolem jedné třetiny všech zvířecích kostí. Možná někoho překvapí, ale staří Moravané nepohrdli ani koněm, kterému patřili 2% kostí. Ovce a koza byla zastoupena 15% a psu kolem 1,5%. Mezi další zvířata, která končila na moravském jídelníčku, patřila kočka, kur domácí, husa a kachna domácí. Zbytek kostí patří divokým zvířatům jako jelenu, praseti divokému, turu divokému, zajíci, bobru, lišce, bažantu, tetřívku a dalším (Kratochvíl 1969; 1975; 1981). Velký počet zvířecích kostí na Mikulčích versus ty, které se našly na Pohansku, se vysvětluje přítomností knížecí elity a vojenské družiny na Mikulčicích. Masitou stravu obyvatel Velké Moravy doplňoval lov a rybolov. Rybolov byl doložen nálezy bronzových a železných udic, na které bylo možno chytat ryby až o hmotnosti do 100 kg. Mezi mikulčickými nálezy se našla i harpuna a proutěné vrše. O chytání ryb do sítí svědčí nálezy dřevěných plaváků (Poulík 1975, Dostál 1975 a Hrubý 1965). Určitě si položíte otázku, nakolik se skladba jídla mohla promítnout do délky života. Velké nálezy kosterních ostatků z Mikulčických valů, které se antropologicky zkoumaly dlouhých patnáct let (od roku 1957) svědčí o tom, že muži se dožívali 46 a ženy 42 let s tím, že průměrný věk byl 27,6 let. Bohužel více jak 42% patřilo populaci mladší 20 let. To svědčí o vysoké úmrtnosti.
To vše bylo možno odkrýt díky tomu, že po pádu Velké Moravy se tato lokalita již dále nerozvíjela a nakonec zůstala zakonzervovaná pod nánosy bahna a zeminy. Zřejmě prvním, kdo hradiště popsal, byl K.J.Maška v roce 1890 a později I.L.Červinka, který jej zařadil mezi slovanská pohraniční hradiště knížete Břetislava I (+1055). Až v roce 1954 dokázal J.Poulík rozpoznat velkomoravské stáří a zahájil zde systematický archeologický průzkum. Ten byl realizován po celých 39 sezón, a to až do roku 1992. Po J.Poulíkovi převzal hlavní výkopové práce Z.Klanica a ještě později L.Galuška. Celkem bylo odkryto asi pět hektarů, což znamená, že z hradiště o rozloze kolem 10 ha a přibližně 30-50 hektarů sídlištní aglomerace, bylo stále odkryté jen malé procento celkové plochy.
PŘEDVELKOMORAVSKÉ OSÍDLENÍ – Za nejstarší důkazy o slovanské přítomnosti ve střední Evropě jsou pokládány sídlištní a popelnicová pohřebiště s kulturou pražského typu a to na Moravě i západním Slovensku, které jsou datované do 6. století. Nálezy této kultury dále můžeme najít na západní Ukrajině (severně od Karpat), ve středním Německu a jižním Polsku. Lokalita Mikulčic nám pak dokládá slovanské osídlení v podobě zemědělské osady a popelnicového pohřebiště pražského typu, z kterých později vznikl opevněný komplex s opevněným hradištěm. První zemědělské slovanské osídlení tak lze datovat do druhé poloviny 7. století, což posouvá směrem nahoru původní dataci, kdy se uvažovalo s možnou návazností osídlení na dobu Sámova kmenového svazu, nicméně některé nálezy pocházejí zřejmě již z doby konce šestého věku (viz. dále v textu nálezy z prostoru III. kostela). Mikulčické nálezy ze 7. století prezentují například nálezy bronzových a železných ostruh v počtu 54 kusů, které mají pro slovanské osídlení specifické háčky. Tyto specifické háčky totiž vyvracejí názory starší doby (z maďarského prostředí), které se je snažili prezentovat jako avarské. Podobné nálezy litých bronzových kování s háčky z druhé poloviny 7. a z průběhu 8. století pak máme doložené z celé řady dalších lokalit (Staré Zámky u Brna, Zelená hora u Vyškova, Rubín u Žatce v západních Čechách, na území Uherského Hradiště a v Pobedimi u Piešťan). Další nálezy jsou v podobě keramických výrobků, vyráběných na ručním kruhu zdobených vlnicemi (z druhé poloviny 7. století). Mimochodem, podobná litá kování se našla i na západním Slovensku. V prostoru pozdější trojlodní baziliky (kostel č. III) byly objevené stopy včasně slovanského osídlení s keramikou pražského typu. Nálezy mohou odpovídat otevřenému sídlišti, nebo i žárovému pohřebišti, které se zde mohlo nacházet někdy v době od poloviny 6. do poloviny 7. století tedy do doby, než zde vzniklo první opevnění. Kromě zlomků keramiky máme ze stejné doby ojedinělé nálezy kovových předmětů, především pak bronzových spon zařaditelných do doby na konec 6. a počátek 7. století. Jak vidno, lokalita Mikulčických Valů byla osídlena již v nejstarší slovanské době. Někdy se uvažuje, že s touto vrstvou, či o něco málo mladší, lze spojovat uhlíkatou vrstvičku ležící na okraji ostrova pod hradbou akropole. Archeologický řez provedený v severní části pozdější fortifikace z 9. století odhalil jednotlivá podélně ležící břevna. Bohužel nálezy nelze jednoznačně určit jako dřevo hlinité opevnění, které by díky vrstvě, kde leží, patřilo do doby konce šestého, či spíše do počátku až poloviny 7. století. Takže ohledně nejstaršího opevnění se budeme držet těch nálezů, které jsou více přesvědčivé.
Obyvatelé akropole i předhradí se museli nějak živit, ale nálezy agrárního charakteru se zde až na výjimky nenašli. To znamená, že zemědělskou výrobu zajišťovali okolní sídliště a osady. Za hradbami se naopak soustředili specializovaná řemesla, což dokazuje například nález soustružnického nože, kovářské strusky, železné předměty, produkty kosťařské výroby. Vrcholem pak byla kovolitecká a šperkařská výroba. Šperkařská dílna (objekt č. 10/V) pak byla například odkryta 2-13 m severozápadně od závěru V. kostela.
PŘEDVELKOMORAVSKÁ FORTIFIKACE – Hlavní centrální opevnění plocha měla nepravidelný oválný tvar o výměře 7,7 ha a nacházela se v nadmořské výšce 160-163 metrů. Celková opevněná plocha byla rozdělená na severní díl, neboli akropoli o výměře 4,8 ha a jižnímu předhradí o ploše 2,9 ha, které oproti severní části leželo níže (v době velkomoravské severní i jižní díl splynul v jednu akropoli a předhradí bylo vybudované nové). Severozápadně od centrální části se k hradní akropoli přimykalo předhradí jazykového tvaru (známé z 9. století jako předhradí bojovnické družiny) v poloze Štěpnice o výměře kolem 3 ha, které původně bylo říčním ostrovem. Kolem těchto opevněných lokalit vznikali další sídlištní aglomerace z části rovněž opevněné a k opevnění využívající i říčních ramen (Z.Měřínský, 2009). Celé sídliště se vyznačovalo vyspělou urbanistickou koncepcí, což svědčí o plánované výstavbě. Nadzemní objekty byly od sebe navzájem odděleny uličkami, vnitřní plochy domů se vyznačovali jílopísčitými podlahami, následně vysypanými pískem. Takto provedená podlaha musela být pravidelně opravována. V prostoru pod někdejším mostem mezi centrální akropoli a předhradím byly pod odpadovou vrstvou objeveny jednotlivé kůly dřevěné palisády, která probíhala více než 5 metrů před úrovni mladší hradby s kamennou plentou. Existence tohoto staršího opevnění byla rovněž prokázána během vykopávek vedených v roce 1956 u I. a II. kostela, kde se nacházela západní brána do hradiště. Pod pozdějším velkomoravským valem byly zjištěny spodní části osmi kůlů (tedy v šířce řezu) vyrobených z dubového dřeva. Další zbytky této palisádové hradby byly odkryty ve čtverci D/O a z mírně zbahněného písku a štěrku vystupovali z hloubky 2,7m až na nynější povrch. I tato starší palisádová hradba se nacházela před mladší hradbou (20-40 cm). Další opevnění bylo zachyceno v prostoru vnitřní akropole, kde dvojitá palisádová hradba (jednotlivé linie se od sebe nacházeli ve vzdálenosti 2 metrů) oddělovala tento prostor v ose západ-východ. Jednotlivé zahrocené kůly byly od sebe vzdáleny 20-60 cm, čímž se ušetřil stavební materiál a přitom byl zabráněn volný průchod. Tato hradba složená ze dvou palisádových linii možná neměla vyloženě fortifikační účel. Možná měla primárně rozčleňovat vnitřní prostor akropole, což b opět svědčilo o plánované výstavbě již tohoto staršího opevnění. Podle zjištěné stratigrafické situace respektovaly tuto vnitřní dvojitou palisádu jak velkomoravské, tak i předvelkomoravské objekty. Proto datování této vnitřní hradby je kladeno již do průběhu 8. století. A jak to tedy je s datací nejstaršího opevnění? Na předhradí ve vzdálenosti kolem 20 metrů od břehů říčního koryta, pod kamennou destrukcí mladšího opevnění se v hloubce 2,2 m objevily zbytky dřevěných kůlů. V některých odkrytých úsecích byla pod kamennou zdí (plentou) zachycená silná uhlíková vrstva, v které se rýsovaly i zbytky trámů, někde i s náznaky komorové konstrukce o rozměrech 1,2x1,2 metrů. Je tedy pravděpodobné, že již nejstarší mikulčické opevnění bylo tvořeno složitější fortifikační konstrukcí, alespoň v některých úsecích. Díky zbytkům keramiky s římsovitou profilací okrajů, které se nacházeli ve výše popsaných komorách, lze nejstarší fázi mikulčického opevnění spolehlivě datovat do průběhu 8. století. Tato nejstarší fáze opevnění pak zahrnovala jak akropoli (7,7 ha), tak i předhradí (2,9 ha) a jak jsem již výše psal, vnitřní prostor byl jasně urbanisticky členěn, což svědčí o plánované výstavbě. Nálezy z konce 7. a průběhu 8. století dost dobře dokumentují přítomnost vyšší společenské elity i jízdních bojovníků, jakožto vrcholu vojenských složek, což svědčí i mimořádném postavení zdejšího hradiště.
VELKOMORAVSKÁ FORTIFIKACE – Popsané starší opevnění zřejmě časem dosloužilo a také potřeby vládnoucí kasty, po co nejpevnějším opevnění, nakonec vedli k tomu, že bylo v průběhu devátého věku přistoupeno k přebudování fortifikace a zvýšení její obrany schopnosti. Výzkumy vedené od roku 1954 odkryli nejsložitější opevnění akropole a předhradí složené z kombinované hradby ze dřeva, kamene a zeminy o délce 1065 m pro akropoli a 741 m pro předhradí. Několik výzkumů destrukce hradeb umožňuje poměrně dobrou rekonstrukci původního vzhledu opevnění a stejně tak i jasně vypovídá o zařazení říčních ramen do fortifikačního systému. Podrobný popis velkomoravské hradby nechám na odborníkovi P.Dreslerovi, (Opevnění Pohanska u Břeclavi, 2011), kde mimo jiné popisuje i mikulčické hradby:
„Z několika výzkumů destrukce opevnění akropole vyplývá, že fortifikační systém využíval přirozené ochrany vodního toku Moravy, hradby z dřeva–hlíny a kamene a před hradbou o 1 m níže a 3 m dále se nacházela kamenná zídka zapřená o řadu kůlů. K líci přiléhaly povodňové hlíny a jíly, na něž nasedala destrukce kamenů z horní hradby. Nejlepší výsledky pocházejí z výzkumu z roku 1963 (Klanica 1964; Klanica 1972b; Poláček –Marek 2005) a 1971 až 1972 (Klanica 1972a, 1973). Na hraně písečného přesypu, na kterém se akropole nachází, byl zachován základ kamenné zdi hradby až do výšky 0,4 m, široký 2 metry. Spočíval na jílovité úpravě vyplňující meziprostor k předsunuté zídce s kůly a překryté suťovým, ve spodní partii kamenitým souvrstvím. Jílovitý násyp jádra hradby byl založen 1,5 m nad základem předsunuté dolní zídky v návaznosti na čelní kamennou zeď. Násyp se dochoval do výšky 2,5 m a v jeho hmotě se podařilo prozkoumat čtyři horizonty příčných trámů roštů. Nejspodnější zasahoval až pod čelní zeď, další se nacházely o 0,5, 1,25 a 1,75 m výše. Odstupy mezi nimi se pohybují v rozmezí od 0,5 do 0,75 m. Maximální vzdálenost trámů roštů od líce čelní zdi, do níž byly zapuštěny, je 5 m. Nad rošty se nacházely vrstvy kamenů vybíhající do násypu jádra hradby do vzdálenosti až 2,5 m od líce. Týl hradby je vymezen kůlovými jámami ve vzdálenosti 7,3 m od líce, vzájemně vzdálenými 2,5 m, hlubokými maximálně 0,8 m a vyplněnými kameny. V podloží se totiž nepodařilo zachytit jejich půdorys, proto je jejich hloubka odvozena od síly kulturní vrstvy, do níž byly jamky zapuštěny. Zbytky hradby, zejména čelní zeď, byly poškozeny vybíráním kamene. Shodná konstrukce s některými odchylkami byla zachycena i na ostatních prozkoumaných plochách. Širší analýze je věnována studie R. Procházky (2009). Doplňující informace o konstrukci hradby poskytl výzkum z let 1971 a 1972 v jihozápadní části opevnění. Na hraně duny se opět nacházela zídka z kamenů zapřená v čele o zaražené kůly. O ně se zarazily náplavy překryté kumulací kamenů v úrovni povrchu zdi. Horní hradba bez dochované čelní zdi měla jílovitý násep s třemi vrstvami břeven o délce ca 2 m, uložených 0,5–1,7 m nad základem a ve vertikálních rozestupech 0,5–0,6 m. Břevna byla od sebe vzdálena v intervalu okolo 0,2 m. Úzká sonda nedovolovala podrobnější sledování stavu čelní kamenné zdi a je nezbytný nový výzkum (Klanica 1972a, 1973). Výrazně složitější situace byla odkryta při výzkumu J. Poulíka v těsné blízkosti druhého kostela (Poulík 1957). Na úpatí písečné duny byla zachycena mohutná kamenná zeď o šířce 3 m a výšce až 1,7 m, před jejímž čelem se nacházela soustava zaražených kůlů a severněji opět povodňovými písky a hlínami zanesené říční koryto překryté kamennou destrukcí. Další kamenná zeď v šířce 2 m a o zachycené maximální výšce 0,6 m byla založena až na jílovité, uhlíkatými vrstvičkami proložené navážce, asi 2 m za čelem spodní zdi, kterou zčásti překrývala, což bylo doloženo pouze zde. Líce obou zdí nebyly zcela souběžné, spodní se nepatrně odchyloval ve směru severovýchod–jihozápad. Jílovitý násyp jádra hradby byl opět proložen třemi až čtyřmi horizonty břeven, jež byly v týlu doprovázeny podélnými trámy. Místy šlo o regulérní jednosměrný rošt. Z čelní zdi vybíhaly pásy kamenů, které například ve čtvercích C–0 a F–2 měly ráz zídek kolmých k podélné ose hradby. Vnitřní hranice hradby nebyla dobře zřetelná. Oproti původní hypotéze J. Poulíka o dvou až třífázové hradbě je R. Procházka toho názoru, že jde o upravenou koncepci modelu mikulčické hradby tak, jak byla zjištěna na jiných zkoumaných úsecích, a spodní mohutná zeď zpevňovala říční břeh (Procházka 2009). Hlavní opevnění mikulčické akropole podle R. Procházky mělo ráz skořepinové konstrukce s kamennou zdí v šíři 1,5–2 m a s výztuží jednosměrného roštu z vrstev hustě kladených břeven v odstupech 0,5–0,7 m. Vzhledem k objemu destrukce za linií vnitřní stěny držené sloupy lze předpokládat, že hradba nebyla odstupňována. Statickým výpočtem provedeným Z. Weberem bylo potvrzeno, že proložením jílovitého tělesa tímto typem výztuže se podstatně zvýší stabilita kamenné plenty. V mikulčickém případě však rošty patrně nedosahovaly k vnitřní stěně opevnění. Nemůžeme tudíž prokázat, že by některé kleštiny s ní byly svázány. Proto musíme vzhledem k překvapivě malému zahloubení kůlů předpokládat šikmé vzpěry. Jinou možnost pro zvýšení stability představuje provázání plenty s vnitřní stěnou, přičemž oběma konci kleštin by procházely kolmo vsazené kolíky. Celková šířka hradby činila asi 7 m, výšku lze z kubatury sutě s ohledem na vytěžení kamenů odhadnout na 4–4,5 m, při níž je fortifikace s využitím vzpěr také ještě staticky únosná.“
Datování vzniku této velkomoravské hradby na akropoli i předhradí je velice problematické, protože mikulčická lokalita příliš neumožňuje využít dendrochronologie. Obecně se tak vznik této hradby dělí na dvě fáze s tím, že první vznikla na přelomu 8.a 9. století, druhá pak až do druhé poloviny devátého věku (Klanica, 1984, Klanica 1985, Poulík 1957). Z jílového násypu jádra hradby se podařilo najít jen několik kousků keramiky, které se spíše dají zařadit do druhé poloviny 9. století (Klanica 1964). A jelikož absence vhodných dřev neumožňuje dendrochronologii, tak pouze nálezy sídlištních vrstev umožňují nějaké bližší datování vzniku hradeb. B.Kavanová (2003) pak dle výzkumu vedeného u XII. kostela odhaduje, že hradba vznikla již v první třetině devátého věku a mladší nálezy jsou pouze intruzemi při rekonstrukci. Nicméně musíme kriticky připustit, že za současného stavu poznání statigrafických schémat lze vznik mikulčických velkomoravských hradeb posunout až do poloviny, či za polovinu 9. století. Jak ale shrnuje P.Dresler (2011), pokud vznik hradby posuneme až za rok 850, přesto stále můžeme Mikulčice považovat za „onu nepředstavitelnou Rostislavovu pevnost, nepodobné i těm nejstarším…“, o které se k roku 869 zmiňovali Fuldské anály. Jak pak P.Dresler dodává, teoreticky lze v případě Mikulčic uvažovat i v dalším záznamu z Fuldy k roku 855, kdy je zmiňováno „opevnění tou nejpevnější hradbou“. Tento zápis by totiž mohl poukazovat na nedávnou výstavbu hradby, i když je samozřejmě problém oba zápisy ztotožnit s jednou lokalitou (L.E.Havlík, 1992).
Mikulčice z velkomoravské doby na první pohled mohou se svou výměrou 9,9 ha působit jako větší vesnice (z toho 7 ha je vlastní akropole). Ovšem jen do doby, než si uvědomíme, že vykopávky nejsou zdaleka u konce, a když se pak zejména podíváme na říční ramena (z části již zanesená), která kromě vlastní akropole a předhradí vytvářející další přirozenou obrannou linií. Rázem tak na jižní straně, kde stojí kostel č. IX, můžeme předpokládat další opevnění, z kterého se ostatně již část hradeb vykopala. Tento prostor zvané Kostelisko má pak výměru kolem 1,5 ha. Pak tu máme plochu Klášteřiska na severovýchod od akropole, která byla rovněž ze všech stran chráněna vodním tokem a kde se opět na části již provedených výkopech kromě kostela č. VI našli pozůstatky opevnění. Ta má pak odhadovanou výměru 5 ha. V prostoru mezi Kláštěřiskem a vykopaným Předhradím, tedy ve směru východ-západ se pak nachází další velký prostor, v kterém stával kostel č. VIII. I v jeho případě se dá předpokládat, že se jednalo o opevněnou plochu o výměře cca 5-6 ha a od ní na severovýchod se nacházelo možná další menší opevnění opět plně obklopené vodní plochou. Rovněž kostel č. X naznačuje, že byl na ploše, která byla nějakým způsobem chráněná. Tu pak podle mapky odhaduju na další cca 3 ha. Když to pak vše sečteme, tak se můžeme rázem dostat na nějakých 25 ha. Ovšem to jsou jen moje domněnky a proto je potřeba je brát s rezervou. Nicméně jisté důkazy o opevnění těchto dalších podhradí existují. Jedná se především o sypaný val na východě a severním okraji „Těšíckého lesa“ a ve východním cípu „Kosteliska“ a jihu „Těšíckého lesa“ (Poláček 1996, 236 – Hladík 2006, 244), kde byly odkryty souvislé vrstvy kamenů. Tyto nálezy ale zatím nejde zcela jednoznačně interpretovat jako opevnění. Na tuto otázku snad časem najdeme odpověď během dalších výzkumů.
Přístup k hradbám byl pak výrazně ztížen říčními rameny a vyhloubenými příkopy, do kterých byla svedena voda z řeky a okolních ramen. Přístup na akropoli a předhradí byl zajištěn trojicí mohutných bran s přiléhajícími mosty o délce několika desítek metrů (až 40m). V roce 2012 byly odkryty dřevěné základy jednoho z hlavních mostů, který vedoucí archeologického výzkumu Lumír Poláček popsal jako asi 40 metrů dlouhý, o šířce čtyř až pěti metrů a celý vybudovaný z dubového dřeva. Podle dendrochronologického datování byl tento most vybudován už před polovinou devátého věku a pravděpodobně zanikl na začátku 10. století spolu s hradištěm. Most, který byl konstruován podobně jako Římany a Kelty na řekách, by v průběhu svého života několikrát přestavován a opravován. Co se data jeho vzniku týče, pokud budeme předpokládat, že byl stavěn s hlavním opevněním, kdy respektuje vstup do hradiště, tak by se podle něj dal určit i doba vzniku hlavních hradeb. To by pak šlo posunout již před polovinu devátého věku.
Další mosty se dají předpokládat u ostatních podhradí, která byla od okolní krajiny rovněž oddělena říčním tokem a rameny (možná jich mohlo být kolem šesti i více). Vrcholný rozkvět je pak datován do první poloviny 9. století. Určitě si hned položíte otázku, proč jen do poloviny století. J.Poulík vyslovil domněnku, že Mikulčice mohli plnit roli hlavního mocenského centra jen do určité doby, konkrétně v první polovině 9.století. Tím bychom mohli tuto lokalitu ztotožnit s existenci Mojmíra I. a jeho předchůdců. S názorem J.Poulíka, že Mikulčice plnili hlavní centrum Moravanů pouze do poloviny 9.století (či o nějakou tu dekádu později), souhlasí i L.Gulaška, který aktuálně vede archeologické práce ve Starém Městě u Uherského Hradiště.
Moc vládce Velké Moravy se musela stejně jako u ostatních středověkých panovníků opírat o věrnou bojovou družinu. Dosavadní rozsah archeologických vykopávek přinesl pouze málo důkazů o existenci takové družiny a to právě v případě Mikulčic a Pohanska. Předhradí mikulčického hradiště o výměře 3 ha totiž obsahu více jak 250 objektů, což je koncentrace nebývalá. Důkladné archeologické vykopávky tak v žádném případě nespojují tyto objekty s řemeslnickou či zemědělskou zástavbou jinak tak typickou pro ostatní slovanská hradiště. Navíc toto předhradí, beze stop řemesel a další tvůrčí práce, bylo obehnáno stejně důkladnou hradbou jako vlastní knížecí akropole. Předpokládá se, že předhradí mohlo sloužit pro vojenskou družinu v počtu 800-1000 bojovníků (Stloukal-Vyhnálek, 1976, 169). Podle moderních historiků, Dušan Třeštík se odhaduje, že Svatoplukovo vojsko disponovalo 8.000 až 10.000 jezdci, 25.000 až 40.000 pěšími a více jak 1.000 vozů. Tento odhad vychází ze zápisu Fuldských análů popisujících vpád Moravanů do Panonie v roce 884. Není tedy pochyb o tom, že přítomnost 800 až 1000 družiníků na jediném hradišti je vysoká vojenská koncentrace, která vypovídá o výjimečném postavení. Josef Poulík svého času uvažoval o mikulčické aglomeraci jako o ústředí celé Velkomoravské říše s argumentací zatím nejsilnějšího nalezeného opevnění na velkomoravských hradištích. To však platilo pouze do okamžiku, než bylo prozkoumáno opevnění v uherskohradišťské lokalitě Rybárny. Počet obyvatel Mikulčic se díky rozsahu vykopávek, probíhajících téměř čtyři desetiletí, dá vcelku přesně vypočíst. Podle výzkumu by tedy na hlavní knížecí akropoli mohlo žít kolem 300 lidí vládnoucí elity a potřebného personálu (Stloukal-Vyhnálek, 1976, 169), dalších 800-1000 lidí se předpokládá na opevněném předhradí, který je spojován s knížecí vojenskou družinou. Celkový počet obyvatel Mikulčic v opevněné části a v nejbližším okolí se tak odhaduje na 2.000 (Stloukal-Vyhnálek, 1976, 169). Rozsah celé sídlištní aglomerace je pak odhadován na 30-50 ha (Čižmář 2004, 180) s tím, že tato aglomerace po proudu řeky plynule přechází v aglomeraci nedalekého hradiště Pohansko (u Břeclavi).
Nálezy 54 bronzových a většinou železných, stříbrem nebo mědí tauzovaných ostruh pocházejících z předvelkomoravského opevněného mikulčického sídliště (8. století) nás přivádí k názoru, že tato lokalita byla sídlem jednoho ze staromoravských knížat se silnou jezdeckou složkou, tedy vojenskou družinou (J.Poulík 1960; 1975, 136-137). Rovněž mladší nálezy z 9. století jasně potrhují přítomnost družiny na hradišti. Patří sem 140 hrobů z 2.000 s pozlacenými bronzovými a železnými ostruhami, z nichž 180 bylo na samotné knížecí akropoli a dále pak 14 hrobů velmožů s meči.
Mikulčice, celkový pohled na hradiště a aglomeraci
PODHRADÍ - SÍDLIŠTNÍ AGLOMERACE – Přestože jsou Mikulčice jednou z nejdůkladněji zkoumaných slovanských lokalit u nás, tak musíme konstatovat, že podhradí tak zdaleka podrobně zkoumané, jako centrální akropoli a předhradí, nemáme. Terénní výzkum zde probíhal v několika etapách. V 50. létech se zde prováděl výzkum především pomocí sondáží, díky kterým byla zjištěná přibližná osídlená plocha a existence dalších zděných objektů, případně fortifikací. V první polovině šedesátých let se výzkum orientoval především na sakrální stavby a u nich se nacházející hřbitovy. V průběhu let 1960-1965 bylo podrobně prozkoumáno všech pět doposud nalezených kostelů, ležících mimo opevněnou akropoli a předhradí (kostely VI až X). Od roku 1968 se průzkum soustředil na písečnou dunu „Žabník“ a dále na Severní podhradí, kde bylo v průběhu 70. a 80. let minulého století provedeno několik větších odkryvů. Tím byla uzavřená první etapa vykopávek probíhajících tak od roku 1954 do roku 1992 a to především pod vedením J.Poulíka a Z.Klanici. Počátkem 90. let probíhal v Mikulčicích záchranný výzkum v prostoru V. podhradí (Rubisko), který přinesl důkaz o dalším osídlení, které se zde nepředpokládalo. Další větší výzkum byl realizován až po roce 2004, kdy byly zkoumány plochy v prostoru kostela č. VII (2004), dále severního podhradí (2005), Těšického lesa (2005) a severozápadního podhradí (2006-2007). Rovněž zaniklá říční ramena byla podrobena výzkumu a lokalita Štěpnice severozápadně od hradu byla podrobena geofyzikálnímu měření. V roce 1961 pak bylo provedeno tzv. rýhování na ploše 25 ha, aby byl pokud možno zjištěn celý rozsah sídlištní aglomerace.
V dnešní době se podhradí jeví jako rovinatá krajina, která na první pohled neskrývá moc možností na osídlení, ale v popisovaném 9. století tato lokalita vypadala poněkud jinak. Tehdy se jednalo o areál členěný vyvýšenými písečnými dunami a štěrkovitými terasami, četnými ostrovy a spleti říčních ramen. V popisovaném prostoru se nacházeli čtyři zjištěné písečné duny: Kostelisko, Žabník, Štěpnice I. a Těšický les (Havlíček-Poláček-Vachek, 2003). Na těchto dunách lze poměrně dobře sledovat původní osídlení, ale v níže položených povodňových hlínách je to již značně obtížné, protože v mladším středověku a novověku docházelo k pravidelným povodním. Ty pak do značné míry zametli stopy po původním osídlení a fortifikacích. Nicméně výše popisované rýhování poměrně přesně odhalilo rozsah slovanského osídlení.
Kostelisko je nyní zalesněný, mírně vyvýšený areál přibližně trojúhelníkové tvaru s oválnými rohy. Od centrální akropole, tedy její dolní části, je v současnosti poloha Kostelisko oddělená vodním kanálem tzv. Teplým járem. Rozsah výzkumu zatím nebyl dostatečně velký na to, aby odpověděl, jestli na místě tohoto vodního kanálu existovalo v devátém století říční rameno a stejně tak zatím nebylo jednoznačně odpovězeno na to, jestli příkopovitá sníženina ohraničující Kostelisko ze západní, jižní i východní strany byla rovněž říčním kanálem. Nicméně z dosavadní úrovně vědomostí se dá poměrně dobře předvídat, že poloha Kostelisko byla s největší pravděpodobností samostatným říčním ostrovem, což zvyšovalo její obranyschopnost. Větší část plochy zaujímala písečná duna o výměře 1,5 ha, která byla prakticky celá bezezbytku využívaná k osídlení. Nejvyšší nadmořskou výšku dosahuje JZ část, která má 161,9m a směrem na východ přechází v nevýrazný hřbet, na kterém byl postaven kostel č. IX. Poloha Kostelisko je zatím nejlépe prozkoumané podhradí i celé sídlištní aglomerace. Z celkové plochy 1,5 ha bylo prozkoumáno 0,4 ha, což je 29,4% z celkové plochy. Terénní výzkum zde probíhal ve dvou etapách, v letech 1961-1962 a 1984-1990. I přes poměrně velký rozsah výzkumu musíme konstatovat, že jeho dokumentování za odrytou plochou pokulhává. Přesto je poměrně dobře zpracována stavba kostela IX i pohřebiště v poloze č. X (zkoumáno 415 hrobů) a rovněž i po velkomoravský vývoj v době mlado hradištní, tak i vrcholného středověku (J.Poulík, L.Poláček, Z.Měřínský). Z velkomoravského období, tak kromě IX kostela byla zkoumána i kamenná studna právě u této sakrální stavby, a dřevěná studna na ploše č. X. Rovněž pohřebiště „Kostelisko“ poskytlo řadu hrobových nálezů včetně detailního antropologického zpracování. Rámcově je pak vyhodnoceno i pohřebiště u IX kostela. Širší prostor kolem této stavby byl pak průběžně osídlován i po zániku Velké Moravy a k úplnému zániku došlo až v souvislosti s válečnými událostmi c 15. století (Měřínský, 1980, 2005, 2009). Poměrně vysoké zastoupení hrobů s výbavou, včetně těch se zbraněmi (cca 6%) a ostruhami (cca 6,5%) dokládá důležitost lokality, která je svým významem jako nekropole srovnávána s nálezy u hlavní baziliky na akropoli. (kostel č. III). Pro datování nejstarších hrobových nálezů je směrodatný velmožský hrob č. 1750 s mečem, který se dá datovat do doby kolem přelomu 8. a 9. století (Klanica, 1990). Nejvíce ale byla lokalita jako nekropole využívaná až ve druhé polovině devátého věku a nejmladší hroby se datují na počátek následujícího století (Klanica 1987, Galuška-Poláček, 2006). Osídlení Kosteliska lze závěrem zhodnotit, že se jedná o lokalitu osídlenou již v pravěku a v době předvelkomoravské. Počátky kostrových nálezů lze hledat na přelom osmého a devátého století s výraznější intenzitou až ve druhé polovině 9. století, kdy z de také vrcholí vlastní osídlení. Vzhledem k větší absenci zahloubených obydlí lze předpokládat povrchovou dřevěnou zástavbu, po které zůstali jen nevýrazné stopy (Klanica, 1987). Především v západní části jsou doložené výrobní aktivity v podobě železné strusky a tyglíků a rovněž nálezů speciálních dřevoobráběcích nástrojů (Poláček, 2000).
Rovněž otázka opevnění byla poměrně dosti diskutována. Ve výhodní části byla odkrytá kamenná řada, která se dá reprezentovat jako součást opevnění, ale zcela přesvědčivé důkazy k tomu zatím k dispozici nejsou. Osobně se ale domnívám, že vzhledem k poměrně hustému osídlení a ke tvaru lokality, se opevnění přímo nabízí. I když se mohlo jednat o jednodušší formu fortifikace v podobě jen nalezených z nasucho kladených kamenů, či nějaké formy palisádové hradby, tak díky říčním ramenům by i takové opevnění postačovalo. Potvrzení této domněnky snad časem určí nové nálezy, či modernější metody.
Žabník se nachází asi 500 metrů JZ směrem od akropole a předtím, než byla tato lokalita v druhé polovině sedmdesátých let 20. století zplanýrována lesní těžbou, se dá odhadovat, že její tvar byl přibližně oválný o průměru 50 metrů v mírně vyvýšené poloze s max. nadmořskou výškou 160 m (Havlíček - Poláček - Vachek, 2003). Poloha tak byla poměrně vzdálené od hlavního hradiště a dokládá rozsah zatím neprozkoumaného osídleného prostoru. Ještě před zplanýrováním zde v letech 1968-1976 proběhl záchranný výzkum (Klanica, 1970, Poláček-Marek, 2005). Z celkové plochy 0,4 ha byla prozkoumána plocha 0,08 ha, což představuje 20% podíl. Původně se výzkum prováděl pouze formou sondáže, až následně bylo přistoupeno k plošnému odkryvu. Výzkumem byly zjištěny pozůstatky pohřebiště a sídliště z 9. a 10. století. Celkově bylo odkryto 74 hrobů a dalších 17 se dá předpokládat na základě hrobových jam bez nálezů kosterních ostatků. S velkomoravským osídlením lze ztotožnit nejméně 14 zahloubených objektů, které se vzájemně nepřekrývají, a tudíž vznikli ve stejném období. Tyto objekty nepravidelného půdorysu spolu s nálezy ohnišť zřejmě nebyli určené k vlastnímu bydlení. To se předpokládá v podobě nadzemních srubových objektů. Hrobové nálezy jsou reprezentované spíše chudší výbavou s tím, že nejčastěji se v nich nacházeli keramické nádoby, nože, jednoduché bronzové náušnice podunajského typu, skleněné korálky a přezky. Právě nalezená hrobová i sídlištní keramika datuje tuto polohu do 9. a 10. století a její zánik do průběhu desátého věku s tím, že pro deváté století je typické spíše pohřbívání, sídlištní osídlení pak pro století následující (Bartošková 2006). K vlastní funkci lokality Žabník máme příliš málo informací a tak k tomu nelze příliš co říct. Kromě běžných projevů osídlení zde žádné jiné specifické, zemědělské či řemeslné, nenacházíme.
V okolí X. kostela se nacházelo další nevelké osídlení, které se přimykalo k západnímu opevněnému předhradí. V průběhu 9. století byla tato lokalita od předhradí oddělená říčním ramenem a nacházela se na jílovité povodňové hlíně v nadmořské výšce 159 až 160 m. Lokalita byla prvně zkoumaná v roce 1955, ale intenzivní systematický vývoj probíhal až v letech 1963-1964. Během této doby byla odkryta plocha 400m2 (0,04 ha) a v roce 1963 byla provedená 16m dlouhá sonda od kostela směrem na východ k opevněnému předhradí. Vzhledem k nevelké zkoumané ploše nelze stanovit, jak velké osídlení v této lokalitě mohlo být a tudíž nelze ani určit procentuálně prozkoumaná plocha. Výzkum se pak zaměřil především na stavbu kostela č. X a jeho bezprostřední okolí, kde bylo odkryto jen několik málo hrobů bez výbavy (Poláček-Marek, 2005). Jelikož se předpokládá, že jednolodní kostel se zajímavými opěrnými pilíři byl vlastnický (Klanica 1964), tak lze v tomto prostoru předpokládat nějaké panské, velmožské sídlo, které mohlo být i opevněno nějakou jednodušší palisádovou hradbou. Pod částí základů kostela se podařilo odkrýt vrstva záměrně srovnaných kamenů bez použití malty, na nichž leželi zbytky keramiky a zvířecích kostí. Podle J.Poulíka (1975) se jedná buď o nějakou starší stavební fázi místní sakrální stavby, nebo nějaké pohanské kultoviště. Nicméně pravděpodobnější je, že se jednalo o vyrovnání terénu před stavbou výše popsaného kostela. Datování osídlení pak lze rámcově zařadit do 9. a 10. století, a další nálezy keramiky a mincí z let 1617 až 1646 dokládají jistou krátkodobou formu osídlení v neklidné době do 17. století. Funkci kostela na tomto podhradí nelze jednoznačně určit. Zřejmě byl využíván obyvateli podhradí, možná i vojenskou družinou z blízkého předhradí, nebo pravděpodobněji místním velmožem a jeho rodinou a služebníky (Klanica 1964). Poslední variantu by potvrzovala i vnitřní dispozice božího stánku s doloženou vnitřní tribunou.
Severozápadní podhradí se nachází SZ od hradu mezi opevněným předhradím a písečnou dunou Štěpnice I. Rozlohou kolem 1,1 ha se řadí spíše mezi ty menší písečné duny. Osídlení této lokality bylo prokázáno již během rýhování v roce 1961 s tím, že se váže především na mírně vyvýšený terénní hřbet protáhlého tvaru ve směru JV-SZ. Kromě rýhování v roce 1961 zde byl výzkum veden až sondou v roce 2006. Celkem bylo ale zatím prozkoumáno jen necelé 1% z rozsahu celé plochy, což ale postačilo k prokázání sídlištního charakteru osídlení. I když toto osídlení bylo v porovnání s jinými lokalitami mikulčického podhradí málo intenzivní. Zahloubené sídlištní objekty byly většinou mělké s jednovrstvou výplní. Dá se tedy předpokládat, že i zde byly obytné budovy většinou nadzemní, dřevěné, srubové. Z nalezených artefaktů převládají spíše skromné nálezy zastoupené keramikou, ojedinělými železnými nálezy v podobě přezek, nožů, kosy, srpu, hřivny a vědro. Ojediněle se podařilo nalézt věc denní potřeby. Na základě nálezů a omezeného průzkumu bylo datování stanoveno na druhou polovinu 9. století a první polovinu století následného. Intenzivnějšího osídlení bylo dosaženo právě v druhé polovině devátého věku a vzhledem ke své poloze před vstupem do předhradí a akropole se archeologové domnívají, že sídlištní objekty respektovali přístupovou komunikaci. Další poznání severozápadního podhradí bude záviset na dalších výzkumech.
Štěpnice I. se nachází ve vzdálenosti 200-350 metrů od SZ brány předhradí na písečné duně nepravidelného tvaru o šířce max. 80 m a délce 250m. V této lokalitě byl odkryt VII. kostel v západní části. Průzkum zde byl zahájen v roce 1961, kdy byl zkoumán místní kostel s malým hřbitovem v jeho těsném sousedství (J.Poulík 1962, 1963). Na základě mechanického rýhování byl stanoven přibližný rozsah osídlení v rozsahu 0,3 hektaru a prozkoumaná plocha zaujímala 30%. Hrobová výbava umožnila datování osídlení do druhé poloviny devátého a první poloviny desátého století. Většina výbavy byla chudší, ale u třech hrobů se podařilo najít bohatou výstroj v podobě ostruh a stříbrných gombíků. Archeologický výzkum z roku 2004 prokázal sídlištní areál kolem sakrální stavby v podobě pravoúhlých povrchových staveb s mělkým zahloubením, na severní straně se pak nacházely objekty s hlubšími jámami. Podle všeho zástavba lemovala obvod písečné duny v podobě podkovitého tvaru, jehož východní stranu uzavírala stavba VII kostela spolu s hřbitovem. Poměrně nízká četnost nálezů poukazuje na relativně krátkou dobu osídlení a zřejmě i na nenásilný zánik této lokality.
Severní podhradí patří mezi největší mikulčická podhradí s předpokládanou výměrou kolem 5 ha, tedy s plochou stanovenou na základě rýhování z roku 1961. Tento areál, který se nachází severně jak od opevněného předhradí, tak i akropole, se nachází na terénní vlně s nadmořskou výškou 159,8 – 160 m. Na rozdíl od jiných lokalit kolem hlavního hradiště byla tato lokalita ve vrcholném středověku a v novověku opakovaně zaplavovaná, což výrazně ztěžuje výzkumy. Podloží bylo tvořeno především jílovitými hlínami, a na tomto podloží byla zakládaná sídliště v počtu osmi ploch zkoumaných po roce 1972. Celkem bylo prozkoumáno 0,3 ha z celé plochy, což představuje jen 5,5%. Výzkumy prokázali jednovrstvé osídlení a absenci superpozic sídlištních objektů. To svědčí o relativně krátké době osídlení této lokality reprezentované objekty s jílovitými podlahami (na kterých jistě nebyl v době dešťů příjemný život), které byli upravované pro srubové stavby, klasickými jámami vesměs nepravidelných tvarů, nepravidelným rozmístěním hrobů, většinou pietně pohřbených jedinců. Velikost obytných objektů se většinou pohybovalo v rozmezí 20-25m2 a to jak od čtvercových až po výrazné obdélníkové půdorysy s rozměry až 9x5 m. Většina domů pak byla stavěná ve dvojicích s přibližně metrovou uličkou mezi nimi. Datování osídlení patří až do samotného závěru 9. století a zánik zřejmě souvisel i se zánikem vlastního hradiště. Alespoň to dokazuje nález ostatků čtyř osob v objektu domu 892, které se nacházeli v samotné destrukci stavby bez pietního pohřbu. Těla všech čtyř jedinců byla zřejmě jen ve spěchu zahrnuta materiálem z destrukce domu. Poté asi následovalo chvatné opuštění těch obyvatel, kteří zaniklé hradiště, ať již byl jakýkoliv, opustili. Obdobné chvatné opuštění lokality lze sledovat i na dalších plochách podhradí. Otázka také zní, jakého charakteru bylo zdejší sídliště. Struktura a intenzita zástavby naznačuje neagrární charakter (Mazuch 2006), ale na druhou stranu velká koncentrace travních kos svědčí o pravděpodobném chovu dobytka (Poláček 2003). Obyvatelé severního podhradí tak zřejmě měli za úkol zajistit běžný chod akropole a předhradí a to i včetně řemeslné výroby, která je doložena v podobě kovozpracujících dílen doložených velkou četností železné strusky. Rovněž kovolitecká výroba je doložená ve zkoumané ploše P 1974-I a to v podobě nálezů tyglíků. Zcela jistě pak zde existovali i další řemeslné dílny, ale zatím skromný výzkum nedokáže na tuto otázku odpovědět. V SZ části podhradí byla již v při prvních výzkumech odhalená jediná zde stojící sakrální stavba v podobě kostela č. VIII. I k této stavbě se vztahuje teorie o vlastnickém kostelu, jako v jiných případech sakrálních staveb umístěných vně vlastní opevněné akropole. Poměrně rychlé vybudování tohoto podhradí spadá do vrcholné velkomoravské doby, tedy zřejmě do poslední třetiny devátého věku. Jeho zánik lze pak spojit s historickým koncem celé Velké Moravy. K zániku hradiště se v této lokalitě váže i nalezený kruhový příkop se stopami ohňů interpretovaný Z.Klanicou jako pohanské kultoviště vzniklé v nejisté době zániku říše. Závěrem lze říct, že severní podhradí by si zasloužilo větší pozornost a pokračování v dalších výzkumech.
Těšický les se svou minimální rozlohou 4,4 ha (rozsah duny) patří mezi největší podhradí mikulčického hradiště a se svou prozkoumanou plochou v rozsahu 6,6% mezi ty méně probádané. Tato lokalita umístěna severovýchodně od akropole, od které ji dělilo jedno z říčních ramen, kopíruje terénní zlom a slepá ramena řeky Moravy. Písečná duna má nepravidelný oválný půdorys s delší osou ve směru SV-JZ s nadmořskou výškou v rozmezí 159 až 161,1 m. Naváté písky jsou zde v mocnosti až 220cm. Okrajové části pak tvoří povodňové hlíny. Terénní výzkum zde probíhal již od padesátých let v podobě zjišťovacích sond. Plošné odkryvy přišli na řadu počátkem šedesátých let se zaměřením na zbytky kostela č. VI a jeho hřbitova. Další etapa výzkumu proběhla v letech 1968-1976, kdy byly zkoumány především vyvýšené části lokality, jako „Kostelec“. I přes relativně malou prozkoumanou plochu lze konstatovat, že se jedná o jedno z nejvýznamnějších mikulčických podhradí. Na hřbitově kolem VI kostela bylo odkryto více jak 200 hrobů, které sloužili především vyšší společenské vrstvě. Od okolí bylo pohřebiště odděleno dřevěnou palisádovou zdí (Poulík 1963, Profantová 2003). Hrobová výbava sice až na výjimky postrádá zbraňovou výbavu, ale na druhou stranu je zde poměrně bohatě zastoupená jízdní složka (11%) a rovněž i zlaté šperky (3,5%). Severně od pohřebiště byla odkrytá vrstva kamenů interpretovaných jako cesta (Poláček 2006). Jihozápadní okraj plochy pak poskytuje pohled na souvislou vrstvu kamenů zpevněných kůly, které se svažovali do říčního koryta. Zřejmě se jednalo o konstrukci, která měla za úkol zpevnění říčního břehu (Hladík 2006). Pohřebiště v západní části duny bylo podle všeho součástí mnohem větší nekropole, jejíž rozsah ale zatím na základě skoupých výzkumů nebylo možno stanovit. Omezený výzkum pak pouze naznačil, že osídlení Těšického lesa se především soustředilo do tří hlavních lokalit a to do okolí VI. kostela, polohy Kostelec a areálu na západním okraji duny. K osídlení této písečné duny pak muselo dojít již v době předvelkomoravské, což dokazují archeologické nálezy v podobě keramiky datované do osmého století (Klanica 1985, Kavanová 1999) z polohy Kostelec. U kostela č. VI. pak bylo odkryto až šest horizontů pohřbívání (Poulík 1963) s tím, že nejstarší patří do předvelkomoravského období a nejmladší na přelom 11. – 12. století.
Otázka opevnění byla řešená rovněž u této polohy a oproti jiným lokalitám zde byl zkoumán zemní val, který se nachází na JV a V straně Těšického lesa. Následný řez tímto valem bohužel nedoložil žádné nálezy, žádné zbytky dřevěné či jiné konstrukce valu. Jeho datování ať již do velkomoravské doby, či do let mladších, tak nelze doložit ani vyvrátit (Poulík 1962). Nicméně opět je vcelku logické, že tato lokalita, chráněná z velké části říčními rameny, mohla být chráněná i z té strany, kde vodní toky neposkytovali přirozenou ochranu. Takže i když není zemní val zcela ztotožněn s fortifikací velkomoravské doby, tak já osobně o tom nepochybuju, že pochází z popisované doby. Nicméně odpověď na tuto otázku možná nikdy nebudeme znát, nebo si budeme muset počkat na nové metody.
Poloha Těšíckého lesa nám poskytla bohaté nálezy, které ale ne vždy dokázali odpovědět na otázku funkce tohoto podhradí v rámci mikulčického hradiště. Jednou z nezodpovězených otázek je i funkce VI kostela, který je opět, jako ostatní sakrální stavby ležící mimo hradní akropoli, ztotožňován s vlastnickým kostelem. Bohužel stávajíc úroveň výzkumu nedokázala zatím na tuto otázku odpovědět, protože nebyly nalezeny žádné pozůstatky profánní stavby, která by byla součástí velmožského dvorce.
Východní podhradí patří dle hrubého odhadu mezi ty středně velká mikulčická podhradí s odhadovanou plochou 1,4 ha. Prozkoumaná plocha 4,1% (0,06 ha) opět nasvědčuje, že i tato lokalita si zaslouží hlubšího výzkumu, který můžu ještě odhalit netušené nálezy. Tento areál se nachází cca 150 metrů od severovýchodního okraje akropole a až do roku 1991 zde neproběhl žádný výzkum, který by naznačoval velkomoravské osídlení. Až do doby prvních výzkumů zde byl vzrostlý les a teprve poté, co byla část lesa vymýcená, tak na vzniklé ploše (cca 600x45-130m) byl proveden záchranný průzkum. Pojem „záchranný“ je pak zcela na místě, protože proces rekultivace byl vzhledem k blízké velkomoravské lokalitě proveden skutečně drasticky a mohl tak nenávratně poškodit důležité nálezy a jejich datování do jednotlivých kulturních vrstev. Nivelace východního podhradí, jinak též známého jako „Rubisko“ se pohybovalo v rozmezí 159,8 – 160 m, což jsou stejné hodnoty, jako v případě severního podhradí. Záchranný výzkum pak prokázal raně středověké osídlení u částí z provedených sondáží, přestože tyto sondáže probíhali pouze v podobě bagrování jam na pařezy a nikoliv v odborném vedení. První tři sondy tedy prokázali velkomoravské osídlení, ale i přes dramatický průběh prokázali přibližný rozsah osídlení, který dále SV směrem byl sterilní (Marek 1993). Rozsah osídlení potvrdil i povrchový sběr, ale stále se pohybujeme s výměrou 1,4 ha pouze v hypotetické rovině. Na základě skromných výkopů nelze přesně určit funkci podhradí. Nálezový soubor keramiky pak datuje vznik východního podhradí do stejné doby, jako severní. Tj. do poslední čtvrtiny devátého století. Díky sice drastické rekultivaci se možná o nějaké nálezy přišlo, ale na druhou stranu bylo nalezeno velkomoravské podhradí v místech, kde by na své objevení čekalo možná ještě další desítky let.
Počet obyvatel Mikulčic se díky rozsahu vykopávek, probíhajících téměř čtyři desetiletí, dá vcelku přesně vypočíst. Podle výzkumu by tedy na hlavní knížecí akropoli mohlo žít kolem 300 lidí vládnoucí elity a potřebného personálu (Stloukal-Vyhnálek, 1976, 169), dalších 800-1000 lidí se předpokládá na opevněném předhradí, který je spojován s knížecí vojenskou družinou. Celkový počet obyvatel Mikulčic v opevněné části a v nejbližším okolí se tak odhaduje na 2.000 (Stloukal-Vyhnálek, 1976, 169). Rozsah celé sídlištní aglomerace je pak odhadován na 30-50 ha (Čižmář 2004, 180).
