Güssinger Fehde - středověká uherská válka

[t.hajek]

Güssinger Fehde
Válka uherských magnátů na konci 13. století


Erb rodu Köszegi

Tento článek má za úkol představit jednu z pohraničních válek v Uherském království na konci 13. století. V době, kdy se centrální moc netěšila přílišné síle a nejmocnější uherští šlechtici se stavěli téměř na roveň suverénním vládcům.

Pokud jde o mocné uherské šlechtice přelomu 13. a 14. století známe především Matúše Čáka (rod Czák) ovládajícího velkou část dnešního Slovenska, případně Omodějovce na východě bývalé Horní země. Do této výlučné skupiny Uherského království se řadilo celkem sedm šlechtických rodů, které se opíraly o velký pozemkový majetek. Jejich síle dodávalo na vážnosti také držení mnoha hradů, které v Uhrách po odeznění mongolského vpádu nechal stavět král Béla IV. téměř jako o závod. Ukážeme si vojenské střetnutí jednoho ze zmíněných sedmi nejvýznamějších rodů Uherska, rodu Köszegi, s Albrechtem Habsburským, které vešlo do německy psané historiografie pod názvem „Güssinger Fehde“. Volně přeloženo Güssingerské vádí, či Güssingerská válka, ale mě se nějak víc zamlouvá toto pojmenování.

Potíž trochu nastává v pojmenování onoho uherského rodu. Jeho počátky se váží k bratrům Wolferovi a Heidrichovi z Héderu, kteří se objevují v pramenech v polovině 12. století. Tehdy dostali do držení dřevěnou pohraniční pevnost Güssing v dnešním Burgenlandu. Odtud je tedy v něměcké literatuře známe jako Güssingy. Obdobně jsou v chorvatštině nazýváni Gisingovci. Česká literatura je uvádí jako rod Kyseckých nebo Köszegi. V Uhrách samotných se píší po svém rodovém sídle Köszegu jako Köszegi a tak je budu označovat i já. V historických dokumentech se sami nazývají jako Heidrichův rod, či pokolení.


Güssing

V německé historiografii jsou hrabata z Güssingu považována za naturalizované Němce z rodu hrabat z Hainburgu. Buď jak buď počátky rodu spadají do poloviny 12. století. Mezi lety 1140 a 1150 udělil uherský král Géza II. hraniční území kolem Güssingu bratrům Wolferovi a Hedrichovi. Syn Heidricha Jindřich I. nechal dřevěnou pevnost Güssing přestavět na kamenný hrad, od té doby zvaný maďarsky Nemetújvár (Německý nový hrad). Postupně si získával vliv a moc a jeho syn Jindřich II., později obdařený přídomkem Veliký, měl na co navazovat. Roku 1260 dosáhl nejvyššího úřadu v Uhrách, titulu palatína. Byl patrně také jedním z rukojmích, které Béla IV. předal Přemyslu Otakarovi II. jako záruku za splnění mírových podmínek po Kressenbrunu. Na straně krále stál při jeho sporech a bojích se synem Štěpánem. V roce 1262 byl i se synem Ivanem zajat Štěpánovým straníkem Petrem Čákem. V letech 1267-1270 byl bánem Slavonie. Jeho hlavní zájem se soustředil do župy Šoproň, Vaš a Zala, kde konsolidoval pozemkový majetek, důrazně podpořený držbou pevných hradů. Od roku 1260 zde vlastnil pevný hrad Bernstein (Borostyánkö) a St. Veit (Velem). Spolu se synem Ivanem založili v sedmdesátých letech na místě staršího opevnění kamenný hrad Köszeg a hrazené město nadané městskými právy, které se stalo jejich rodovým sídlem.

V roce 1270 starý král Béla požádal Přemysla, aby vzal v ochranu jeho sestru Annu a některé velmože, kteří podporovali Bélu. Velmi se obával o jejich bezpečí, až bude zemi vládnout jeho prchlivý syn Štěpán. Po Bélově brzké smrti tato skupina skutečně do Prahy odjela. Annu doprovázel Jindřich II. Köszegi a ve vozech byly vezeny uherské korunovační klenoty. Jindřich II. se v Praze oženil s nejmenovanou členkou rodu pánů z Lichtemburka. Jeho državy a hrady Bernstein, Gaas (Pinkakertes), Köszeg, Schlaining (Szalónak), Lockenhaus (Léka) a St.Veit byly nyní otevřeny českému krály. Král Přemysl také Jindřichovi předal do správy hrady Lavu jako bezpečné sídlo. Štěpán V. v zimě náhle zaútočil na Rakousy a Štýrsko, na oplátku na jaře české vojsko došlo až k Hronu a porazilo Uhry. Smír z léta 1271 předpokládal i vrácení hradů a zboží uherské koruně, ale tento stav nebyl naplněn. Po smrti Štěpána V. roku 1272 se regentkou stala královna Alžběta, ale vlastní vládu měl v rukách slavonský bán Jáchym Pektari a jeho strana. Z Uher do Prahy prchala další skupina nepohodlných šlechticů v čele s bratislavským županem Jiljím. Příchod starého nepřítele rodu Köszegi neunesl Jindřich II. a přeběhl do tábora krále Ladislava. Zde záhy získal své předchozí postavení. Přemyslovy oddíly opět vtáhly do Uher, ale byly v menších srážkách u Peresztegu a Lócse poraženy vojskem pod vedením Ivana Köszegiho. Zanedlouho se ke svému králi vrátil i župan Jiljí. Nicméně kampaň pokračovala a byla završena obležením hradu Güssing. Obléhání bylo přerušeno po zprávách o zvolení Rudolfa Habsburského římským králem. Přemysla potřeboval své vojsko jinde.

Shoda mezi Köszegi a králem netrvala dlouho. Ladislav IV. přišel sice s oprávněným, ale poněkud naivním požadavkem na revizi majetku drženého některými šlechtickými rody. Následovalo povstání, které ukončila bitva u Polgárdi, kde královské vojsko, opírající se zejména o Kumány, zvítězilo. Odboj byl rozprášen a ztratil svého vůdce. Mocný Jindřich II. Köszegi totiž nalezl v bitvě smrt. Následně došlo ke smíru a Ivan Köszegi (také zvaný Iwein, Yban, János nebo Červený rytíř) byl v letech 1275- 1277 s krátkou přestávkou slavonským bánem. V roce 1277 se opět zmocnil Bernsteinu, na pomezí Rakous a Štýrska. V letech 1279 až 1281 byl bánem jeho bratr Mikuláš. Rod Köszegi byl nejmocnějším rodem na západní hranici Uher. Jejich moc a rozsah majetku stále rostly. Držel celkem 25 hradů a mnoho pozemků v župách Vas, Sopron, Györ, Veszprém, Zala, Somogy, Tolna, Baranya, ve Slavonii, Chorvatsku a na východě zasahovali až k Visegrádu a Balatonu.


Majetkové poměry v severní části Uher na počátku 14. století

Po bitvě na Moravském poli se změnila politická situace na západní hranici. Vládcem zde byl Albrecht Habsburský, syn římského krále Rudolfa I. Roku 1281 byl svým otcem jmenován říšským správcem Rakous a Štýrska. Roku 1282 obdržel přímo v léno Rakousy, Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Král Ladislav IV. zatím řešil první odstředivé tendence a náhle vzrostlé sebevědomí svých magnátů, obvykle vojensky a ne vždy s dobrým výsledkem. Ivan Köszegi prováděl vlastní politiku kolonizace a cítil se být velmi jistý. Jeho expanze snad směřovala k vytvoření samostatného státu. Neváhal dokonce napadnout ostřihomského arcibiskupa a záhřebského biskupa, za což se mu opakovaně dostalo exkomunikace. Pro uherskou korunu byl přístup Ivana Köszegiho nepřijatelný, znamenal jen další oslabení královské moci. S cílem uchovat jednotu Uher a vynutit si uznání královské autority se na počátku roku 1284 Ladislav IV. odhodlal k ozbrojenému útoku na území Ivana Köszegi. Oblehl důležitý hrad Bernstein, ale obléhatelům se nedařilo a po šesti týdnech museli ustoupit. Ladislav poté vstoupil v jednání s Albrechtem, od kterého požadoval spojenectví proti Köszegům. Albrecht se v tomto sporu nechtěl příliš angažovat, nicméně Ivan se o jednání dověděl, a aby vévodu od spojenectví odvrátil, poplenil okolí Vídeňského Nového Města. To Albrechta posunulo do tábora Köszegiho nepřátel, ale zatím nabízel Ivanovi příměří, které nebylo akceptováno. Následovaly tedy odvetné kroky.


Albrecht Habsburský

Jejich iniciátorem se stal opat kláštera Admont Jindřich II. V roce 1285 však byla jeho výprava postupující do nitra Köszegovských zemí u Radkersburgu drtivě poražena. Další tažení z Rakous vedl záhy Albrechtův sekretář Hermann von Landsberg s cílem dobýt Bernstein. Ivan byl patrně varován místními německými kolonisty a pečlivě se na útočníky připravil. Landsbergovo vojsko přešlo hranice a vstoupilo do velké a řídce osídlené lesnaté oblasti. Záhy se však dostalo do léček, vojenské oddíly byly náhle napadány a pobíjeny Uhry. Hermann von Landsberg nakonec usoudil, že jediným východiskem je podrobení se vítězům a byl se zbytkem vojska vzat do zajetí. Vévoda Albrecht pak vyslal jako prostředníka k jednání o míru hraběte von Taufers. V Hainburgu Ivan Köszegi přistoupil na podmínky dohody, kde se Albrecht zavázal pomoci uherskému magnátovi proti jakémukoli nepříteli vyjma uherského krále. Současně zde byla potvrzena částka výkupného za zajatce – oproti původnímu nároku značně snížená. Mezitím Uherský sněm na popud krále a nepřátel Köszegiů vyzval Ivana k doložení držby veškerého majetku. To Ivan odmítal a z královských úřadů byli odejiti veškeří jeho straníci a spojenci. Mezitím Ivanovy oddíly opět poplenily přilehlé kraje Rakous a Štýrska.


Bernstein

Na jaře roku 1287 v dohodě s králem Ladislavem IV., vévoda Albrecht zaútočil na državy rodu Köszegi. Zmocnil se hradů na Dunaji včetně Bratislavy. Ladislav sám pak vtáhl do jižní části Örvidéku (dnešního Burgenlandu) a zmocnil se pohraničních opevnění. Albrecht sbíral síly a definitvní rozhodnutí přišlo v roce 1289. Opět se souhlasem krále v dubnu 1289 na Köszegy vytáhlo vojsko složené z oddílů Rakous, Štýrska, biskupů z Freisingu, Pasova, Bambergu, Seckau. Bylo vybavené obléhacími stroji a dle kronikáře Otakara Štýrského (aus der Gaal) čítalo 15 000 vojáků. Do jaké míry je nutné toto číslo korigovat je těžké odhadnout, i kdyby to ale byla jen třetina, jednalo by se o značnou bojovou sílu. Proti tomuto útoku se zmobilizoval celý rod Köszegi – Ivan, jeho bratr Jindřich, Mikuláš, veszprémský biskup Petr a jejich leníci a stoupenci, z nichž vynikal rod hrabat Nagymartoni (von Mattersdorf), původem z Aragonie.

Rakušané přešli řeku Leithu u Vídeňského Nového Města a zaútočili na zboží hrabat Nagymartoni. Jejich rodový hrad Mattersdorf (Nagymarton) byl obležen. Ivan zatím nabízel příměří, ale Albrecht jistý si svou silou na něj nepřistoupil. 18. května byl hrad dobyt a vojsko za velkého plenění postupovalo dál. Obě strany se v otevřeném poli střetli u Martinsdorfu a Albrechtovo vojsko bylo vítězné. Následovalo další plenění a ničení prakticky veškerého osídlení, což odnesli zejména němečtí kolonisté. Uvádí se až 37 zničených vsí a městeček. Byly dobyty a vypáleny hrady Eckendorf, Schleinning a Landsee a opět byl obléhán Bernstein, který ale opět odolal. Postup Alberchtova vojska se zastavil až u Güssingu, který dobyl a následně držel vévodův stolník Berthold von Emmerberg. Vojsko se na podzim roku 1289 přesunulo k hlavnímu městu rodu Köszegi – Köszegu. I přes včasné zásobení města a hradu potravinami a značné ztráty útočníků, se obléhání nevyvíjelo pro Uhry dobře. Obyvatelé města se stáhli do hradu a Rakušané opuštěné město vypálili. Přicházející zima nutila Rakušany k větší aktivitě a útočili pomocí obléhacích strojů. Konkrétně jsou zmíněna beranidla, která se obránci snažili zapálit. Také se uvádí použití „živých šrapnelů“, vrhání rojů včel a vos. Nic nepomohlo, 1. listopadu 1289 Köszeg padl. Albrecht tak ovládl prakticky celé západouherské území rodu Köszegi.


Köszeg

Do sporu se ale vložil salzburský arcibiskup Rudolf von Hoheneck, kterému se nelíbila východní expanze rakouského vévody. Když v prosinci Albrecht mobilizoval vojáky k dalším útokům, vyhlásil Rudolf interdikt nad jeho zeměmi. Jednání o zrušení interdiktu se konalo v lednu 1290 ve Vídni a vzhledem k tomu, že arcibiskup neúprosně trval na svém, Albrecht jej prostě zajal. Nakonec bylo vše vyřešeno smírem pod patronací římského krále Rudolfa I., interdikt byl zrušen. Navíc Rudolf von Hoheneck záhy zemřel. To ale již král Rudolf sledoval jiné cíle. V červnu 1290 byl u hradu Cheresig (Körösszeg) zavražděn uherský král Ladislav IV. Rudolf pak vyhlásil Uhry za "úprázdněné říšské léno" a udělil je svému synovi Albrechtovi. Současně si však na uherský trůn činil nároky Arpádovec Ondřej, kterého podpořila drtivá většina uherské šlechty, včetně Ivana Köszegi. Při své korunovaci v Székesfehérváru přísahal, že navrátí Uhrám území obsazené Habsburky a vzápětí také vpadl do Rakous. Požadavek na navrácení obsazeného území Albrecht odmítl a následoval další uherský útok nejprve na dunajské hrady v držení rakouského vévody, později na Dolní Rakousy. Uhři se zastavili až u Vídně a následující šestitýdenní obléhání přineslo obrovské škody širokému okolí. Albrecht poté zahájil mírová jednání i pod tlakem ze severu, kde se Václav II. postavil za uherského krále.

Mírová smlouva uzavřená v Hainburgu 26. srpna 1291, byla potvrzena 28. srpna v Bratislavě. Byl uzavřen mír mezi Uherským královstvím a zeměmi vévody Albrechta. Albrecht I. již bez podpory svého otce (zemřel 15. července), předal Uhrám dobytá území, kterých se opět ujal Ivan Köszegi. Některé hrady měly být pobořeny, mj. Landsee, Mattersdorf, Eckendorf, starý hrad Köszeg, ale reálně se tak stalo jen u již vypálených nebo nepotřebných pevností. Byly uznány „předválečné“ hranice a Albrecht se navíc zřekl nároků na uherský trůn. Na prosazení těchto nároků bez podpory svého otce beztak nyní neměl dost prostředků a své síly směřoval k získání koruny římského krále.

Válka skončila s neradostnou bilancí. Albrecht po svém úspěšném útoku nerozmnožil své državy, a kladným výsledkem byl snad jen slib klidu na východní hranici, který byl ale již tolikrát dříve porušen. Ivan Köszegi získal zpět své majetky ve značně zuboženém stavu. Bylo nutné celou oblast znovu osídlit, ale některé vesnice se vůbec nepodařilo obnovit. Navíc jeho prestiž a sebevědomí muselo utrpět značnou ránu. On mocný hrabě Köszegi se nedokázal ubránit útoku vévody Albrechta a s výjimkou Bernsteinu nedosáhl žádného úspěchu. Spokojen snad mohl být jen uherský král Ondřej III., který dostál svému slibu při korunovaci. Nicméně zanedlouho se král opět dostal do střetu s Ivanem Köszegim, který opět musely řešit zbraně.

Po vymření Arpádovců roku 1301 rod Köszegi patřil k již zmiňovaným sedmi nejmocnějším rodům v Uhrách. Tvořilo jej několik linií nazývaných podle hradů – Köszeg, Bernstein, Güssing, Rechnitz, Lockenhaus. Nový anjouovský král Karel I. Robert se snažil sjednotit království a omezit moc oligarchů. Nejprve podlomil moc Matúše Čáka a Omoděje Aby, v letech 1321-1327 pak vystupňoval kampaň proti rodu Köszegi. Dobyl jejich hlavní hrady a donutil je předat koruně část majetku. Rod Köszegi dále držel zboží ve vnitrozemí, ale jeho význam upadal. Bernsteinská linie rodu přešla roku 1336 do Dolních Rakous, kde se jejich potomci objevují až do roku 1527.

POUŽITÁ LITERATURA

Durdík, T.: Hrady kastelového typu 13. Století ve střední Evropě. Praha 1998.
Vaníček, V.: Velké dějiny Zemí Koruny české III. Praha, Litomyšl 2002.
Žemlička, J.: Století posledních Přemyslovců. Praha 1998.
http://www.burgenkunde.at
http://www.varak.hu
http://www.wikipedia.org

[t.hajek]

Krátké dějiny a stavební vývoj hlavních hradů uvedených v článku


Güssing
Nemetújvár

Mezi lety 1140 a 1150 získali okolní území darem bratři Wolfer a Hedrich, předkové rodu Köszegi. V té době zde již stála dřevěná pevnost a bratři vybudovali na hoře benediktinský klášter. Roku 1180 byl hrad Bélou III. převeden na korunu, klášter byl zrušen vznikl zde kamenný hrad. Hrad byl částí obranného pásu Wieselburg-Sopron-Lockenhaus-Eisenburg, který byl podél západních uherských hranic. Roku 1220 Güssing získal Demetrius Csák, roku 1238 se opět vrací králi. Jako jeden z mála nebyl dobyt Mongoly při jejich tažení roku 1242. Král hrad často uděloval různým majitelů, roku 1246 zde sídlili johanité, od roku 1263 úpatřil pokladníkovi Morici Mauritiusovi Pokovi. V roce 1273 byl obléhán českým vojskem, ale obležení bylo přerušeno. Záhy jej získal rod hrabat Köszegi. V roce 1289 byl hrad dobyt stolníkem vévody Albrechta, Bertholdem von Emmerberg. Roku 1327 o hrad Köszegové definitivně přišli.



V roce 1391 král Zikmund předal Güssing vojevůdci Ladislavovi ze Saró a Lévy. V roce 1458 jej jako náhradu dluhů získal sedmihradský kníže Mikuláš Újlaky, protivník Matyáše Korvína. V roce 1459 na hradě inicioval volbu Fridrich III. jako uherského protikrále. Mikulášův syn Lorenz bojoval proti králi Vladislavu Jagellonském a v odvetu byl hrad roku 1495 obležen a Lorenz donucen ke smíru. Od roku 1524 jej držel rod Batthyány. Díky stálé turecké hrozbě zde byla vojenská posádka se zvláštním úkolem chránit poklad 75 000. Pod kalvinistou Balthasarem Batthyány byl Güssing důležitým kulturním centrem země. Během Bočkajova povstání roku 1605 bylo město vypáleno, hrad zůstal nedobyt. Roku 1683 sloužil hrad lidu z okolí jako útočiště před procházejícími Turky. Věž hradu byla jedním z bodů systému varovných ohňů, které signalizovali nebezpečí a dosahoval až k Vídni.

Během povstání kuruců v letech 1704-06 bylo opět obsazeno město, ale hrad nebyl dobyt. Güssing sloužil jako císařská zbrojnice. V roce 1708 se zde nacházelo 67 děl,z nichž 24 bylo těžkých kusů. Díky modernizaci obléhací techniky ztrácel hrad vojenský význam. Od roku 1750 sloužil jako vězení s mučírnou. Roku 1777 byla zbrojnice zrušena, majitelé přenesli své sídlo jinam a nový zákon Marie Terezie o dani ze střechy je přiměl k částečné demolici budov. Od roku 1870 probíhá postupná obnova a restaurace hradu. Současným majitelem hradu je k tomuto účelu zřízená nadace jejímž kurátorem je senior rodu – toho času devátý kníže Ladislaus Pascal Batthyány-Strattmann spolu se správcem vlády spolkové země Burgenland.


Půdorys jádra

Hrad zaujal výborné místo na hranicích mezi Štýrskem a Uhrami na dominantním čedičovém návrší se strmými boky a téměř rovnou náhorní plošinou. To bylo ideální místo pro snadno hájitelný hrad. Polookrouhlé jádro hradu bergfritového typu zaujímalo nejvýše položenou část na jižním okraji plošiny. Vstup vedl od severu dnes zazděnou branou proraženou v hradbě. Východní nároží zaujímá čtverhranný původně románský bergfrit, na západě byla obytná budova. Věžovitý palác stál proti vstupu do hradu. Na nádvoří v blízkosti bergftitu se nacházejí zbytky původního benediktinského kláštera. V 15. století byla ke skále na níž stojí bergfrit zvenčí přistavěna dvoupodlažní kaple Panny Marie Sněžné. Nádvoří jádra bylo zastavěno dvoupatrovými budovami, které spojily bergfrit s palácem a budovou na západě. Sklepní prostory byly částečně zasekány do skály. Na vnější zdi jižního křídla je 17 gotických krakorců, které nesly obranný ochoz.


Půdorys celého hradu

Horní plošinu návrší jistě již od počátku obíhalo opevnění, později nahrazené kamennou hradbou s branskou budovou na severu. Na západě nad přístupovou cestou byla na konci 15. století vybudována věž nazvaná podle stavitelů Újlaki. Před opakujícími se tureckými útoky, byl hrad soustavně opevňován. Mezi 1540 a 1580 proběhla velká přestavba. Roku 1544 bylo vybudováno vnější opevnění navazující na opevnění města. Na úpatí hradního návrší byla postavena čtverhranná branská stavba s padacím mostem a přilehlou polookrouhlou baštou. Její vyšší patra sloužila jako střelecké místnosti. Přestavba skončila až roku 1580 a opevnění bylo zesíleno zejména na severní přístupové části. Lomící se cestu zajistil u paty návrší bastion a další víceboká bašta stála nad ním. Zde byla krytá postavení pro těžká děla. Střelecká místnost sklenutá na sloupy byla přístupná renesančním portálem a odvětraná otvory ve stropě. Na vrchu byla postavení pro lehká děla. Cesta příkře stoupala na horní plošinu hradu. Vstup na nádvoří středního hradu vedl 18 metrů dlouhým tunelem, tzv. Adamovou branou, na místě starší gotické. K západní hradbě středního hradu byl přistavěn komplex obytných staveb a na západě, východě a jihovýchodě vznikly pětiboké bastiony. Na jihorozápadě byl vybudován víceboký bastion Cavalier s cisternou. Jádro mnoho úprav nedoznalo, pouze byla ve středu nádvoří vyhloubena 120 metrů hluboká studna. Byla zazděna původní brána a prolomena nová v jejím sousedství.


Bernstein
Borostyankö

Hrad vznikl v druhé polovině 12. století a jeho stavitelem byl patrně rytíř Jakobus, leník duchovního Erimberta. Od roku 1199 patřil Bernstein Uhrám a sídlil zde Micbán z rodu Akos. Hrad sloužil jako důležitá hraniční pevnost proti Rakousku a Štýrsku. Vévoda Friedrich II. hrad ve třicátých letech obsadil, ale roku 1236 jej zpět získal Paulus, pozdější župan Taly. Roku 1260 hrad koupil hrabě Jindřich II. Köszegi. Hrad po roce 1270 často měnil majitele, až se jej roku 1277 zmocnil Ivan II. Köszegi.

Roku 1284 obléhal hrad neúspěšně šest týdnů král Ladislav IV. Roku 1289 byl Bernstein jediným hradem, který nedobyl vévoda Albrecht ve svém protiköszegovském tažení. Od roku 1327 byl hrad uherským korunním majetkem. V roce 1388 král Zikmund hrad Bernstein předal Janovi Kanizsay.

Roku 1440 dobyl hrad císař Fridrich III. a předal jej do zástavy Hansi von Königsberg. V letech 1529 a 1532 byl obléhán Turky. Ehrenreich von Königsberg zde zřídil útočiště pro lid z okolí. Hajduci Štěpána Bocskaye hrad napadli roku 1604, ale museli odtáhnout s nepořízenou. Ludwig von Königsberg zde umístil 100 valonských jezdců jako posádku proti Turkům. V roce 1644 hrad koupil hrabě Adam Batthyány. V roce 1892 jej koupil hrabě Eduard Almásy. Dnes je v majetku hrabat Kueffsteinů, kteří zde od roku 1953 provozují zámecký hotel.


Původní hradba v zámecké zdi

Nejstarší hrad z přelomu 12. a 13. století obíhala hradba ledvinovitého půdorysu, která vymezuje jádro zámeckého komplexu dodnes. Na dobu svého vzniku to byla poměrně rozsáhlá opevněná plocha, která mohla dobře sloužit jako ubytování pro velkou vojenskou posádku. Na skále na západě jádra stály nejstarší stavby hradu. Je z něj dosud patrné cimbuří a zazděný románský portál původního vstupu. Zde zřejmě stála na skalce za hradbou i hlavní věž, jejíž zdivo v reliktech ještě existuje.


Půdorys jádra

Na počátku 15. století proběhla první přestavba hradu, kdy snad vznikla čtverhranná věž, na severovýchodě vystupující z linie hradeb a hradby byly zvýšeny. V roce 1488 byla vybudována vnější hradba s okrouhlou baštou na západě. Vstup přes příkop vedl od jihu. V roce 1536 hrad poškodil výbuch střelného prachu. V letech 1546 až 1590 bylo díky tureckému nebezpečí modernizováno vnější opevnění, které kopírovalo průběh staršího opevňovacího okruhu a využilo okrouhlou baštu na západě. Vznikly čtyři moderní kamenné pětiboké bastiony. Severní obsahoval cisternu hlubokou 65 m. Na nádvoří jádra byla vyhloubena studna dokončená roku 1590, původně 120 m hluboká.


Půdorys hradu

Roku 1617 zasáhl blesk sklady střelného prachu, a patrně umístěné v bergfritu a celý vnitřní hrad byl těžce poškozen. Bergfit byl následně odstraněn a přestavba před polovinou 17. století dala vzniknout západnímu a jižnímu křídlu, ostatní budovy získali barokní fasády. Po roce 1645 byla výrazně přestavěna západní část jádra s původními hradními budovami. Byla zvýšena a barokizována severovýchodní věž jádra. Od 18. století je jádro vyrovnaným dvoupodlažním zámeckým komplexem s barokní fasádou.


Köszeg
Güns

Hrad byl postaven na západní straně města Jindřichem II. z Köszegu v letech 1260-1270. Roku 12 byl dobyt vévodou Albrechtem Habsburským a na základě míru v Hainburgu měl být zbořen, k čemuž nedošlo. Rod Köszegi zde sídlil až do roku 1327, kdy jej král Karel Robert začlenil do královského majetku. V roce 1392 byl králem Zikmundem předán Garaiům. V 15. století byl během rakousko-uherských válek obsazen Rakušany v letech 1445 a 1492.



V roce 1532 byl místním královským hejtmanem chorvatský šlechtic Mikuláš Jurišić, který velel posádce posílené měšťany a sedláky z okolí. V srpnu 1532 sultán Sülejmán I. s velkovezírem Ibrahímem vedli velké vojsko o počtu přes 100 000 mužů k druhému obležení Vídně, ale v cestě jim stál Köszeg. Původní plány na rychlé obsazení města a hradu padly a došlo k dvacet pět dní dlouhému obléhání, kdy turecké dělostřelectvo těžce pobořilo hradby a minéři dokázali několikrát podkopat zdi a věže opevnění. Posádka o maximálním počtu 800 mužů přestála 19 generálních útoků. Nakonec deštivé počasí donutilo Turky k ústupu. O konci obléhání existují dvě verze. Buď Jurišić odmítl nabídku na kapitulaci a Sülejmán odtáhl nebo Jurišić formálně kapituloval a nechal na věž vyvěsit tureckou zástavu, aniž by ale ve městě byl jediný ozbrojený Turek. Za statečnost král Ferdinand daroval Köszeg jeho veliteli. Po Jurišićově smrti se hrad a město vrátili koruně. Až roku 1695 jej získal Pavel Esterházy a jeho rod jej držel až do roku 1931.

Hrad zaujal západní stranu města. V nově lokovaném městě by dle všech pravidel a logických ukazatelů mohl mít zcela pravidelnou čtverhrannou obdélnou či čtvercovou dispozici. Navíc byl–li použit typ hradu, který byl použit. Jádro hradu má však lichoběžný půdorys o rozměrech 53x72 metrů zužující se směrem k jihu. Zdá se jako by jádro obíhalo předhradí, které je na straně k jádru téměř obloukovité, ještě dříve, než byl postaven vlatsní hrad. Na základě tohoto stavu byla vyslovena hypotéza, že původně existovalo kruhové opevnění na místě předhradí, obehnané masivním příkopem. Této situaci se přizpůsobila stavba kamenného hradu a až následně bylo staré kruhové opevnění zbořeno a vzniklo zde předhradí.


Půdorys hradu

Díky vazbám rodu na české prostředí vidí Tomáš Durdík použití pravidelného hradu s čtverhrannými věžemi v nárožích jako aplikaci tzv. středoevropského kastelu známého z českého prostředí. Zde byl použit jako mocenské vyjádření vzrůstající moci a sebevědomí rodu Köszegi.

Nejprve byly postaveny věže, kde jednotlivá patra spojovala schodiště v síle zdi. Vyšší patra měla patra obytnou funkci. V další fázi byla dostavena hradba. Ivan Köszegi pak nechal postavit konečně reprezentativní palác. Na severní straně byl mezi věže vestavěn čtyřprostorový palác s malým křídlem na východní straně. Vstup do paláce vedl věží vystupující do nádvoří uprostřed paláce. Stavba obsahovala mnoho kamenických detailů se shodnými prvky jako mají některé přemyslovské stavby. V patře byl reprezentativní sál a roubená komora s třemi poli valené klenby. Podél západní hradby patrně stály dřevěné budovy.


Rekonstrukce hradu

V první polovině 15. století byl podél celé západní strany postaven palác. Na konci 15. století bylo jádro obehnáno parkánem a jeho nároží doplnily drobné okrouhlé věže. Na jihu bylo do nádvoří postaveno další obytné křídlo, patrně spíše provozní stavba byla přistavěna k hradbě na východě. Turecké obléhání napáchalo na hradě velké škody. Dvě věže na západní straně byly zarovnány do úrovně palácových staveb a jižní a východní budovy propojila nová stavba. V sedmnáctém století nádvoří kompletně uzavřela stavba branské budovy mírně vysunuté do parkánu. Byl přestavěn severní, západní a jižní palác, které získaly patrové arkády vysunuté do nádvoří. Hrad roku 1777 vyhořel, ale byl obnoven.


Lockenhaus
Léka

Hrad je poprvé zmiňován roku 1200 na místě opevnění snad už z římských dob. Tehdy patřil šoproňskému županovi Banovi z rodu Herény. Kontroloval cestu vedoucí na západě. jako údolní přehrada cesty podél řeky Güns na hranici komitátu Ödenburg (Sopron Lockenhaus změnil jako další stavby na uhersko-rakouském pomezí vlastníka a také směr obrany. V roce 1241 jej obsadil vévoda Fridrich II. Bojovný v rámci záboru uherských pohraničních žup jako nárazníkového pásma proti hrozícímu mongolskému vpádu. V roce 1243 se opět vrátil koruně a sídlil zde rod Buzád-Hahold, od nichž Lockenhaus získal Demetrius II. Csák. Ten jej udělil svým straníkům z rodu Torda. Roku 1270 Lockenhaus patřil Köszegiům a ti jej otevřeli českému králi. Sídlil zde syn Jindřicha II. Mikuláš, který se psal jako comes de Leuka. V roce 1318 se zde Mikuláš II. úspěšně ubránil obležení královského vojska. Další tažení v roce 1337 nařízené králem Karlem Robertem I. vedl Štefan Láczki a po dlouhém obléhání se Lockenhausu prý zradou zmocnil.



Roku 1390 předal král Zikmund celé panství jako léno rodu Kanizsay, který zde sídlil až do 1535. Roku 1406 byl hrad v odvetě za nájezdy do Rakous vypleněn. Dalšího dobytí se hrad dočkal roku 1490, kdy jej získal Maxmilián I. Rod Kaniszay změnil strany a majetek si udržel. Roku 1535 přešlo panství sňatkem na Tomáše Nádašdyho. Roku 1676 hrad koupil Pavel Esterházy. Ve třicátých letech 20. století byl v Dolním zámku otevřeno muzeum. Na konci druhé světové války si zde zřídili posádku sovětští vojáci a bohužel se k památce nechovali zrovna s úctou. Roku1968 hrad získal štýrský básník Paul Anton Keller a zchátralou stavbu nechal obnovit. V předhradí je restaurace a hotel.


Půdorys hradu

Jádro hradu leží na skalnatém hřebeni, obtékaném potokem Güns. Ze třech stran bylo chráněno příkrými srázy, na severu musel být vyhlouben příkop. V čele horního hradu vedle vstupu na nádvoří stojí pětiboký donjon postavený okolo roku 1200 s hranou obrácenou proti očekávanému útoku. Horní patro bylo opatřeno cimbuřím a je kryto stanovou střechou. Vstup byl v úrovni prvního patra a spojení do dalších pater zajišťovala šestipodlažní dřevěná schodišťová přístavba. Na protilehlé nejchráněnější straně stál palác. V suterénu je restaurovaný rytířský sál, dvojlodní halový prostor na zakřiveném půdorysem s 13 poli křížové žebrové klenby nesenými pěti osmibokými pilíři. Připomíná kostelní loď. Přízemí a první patro nyní obsahuje koncertní síň, dříve zde byla dvě patra velkých sálů s obytnými místnostmi na stranách. Na východní straně dispozice vybíhá z linie hradeb věž s kaplí, která obsahuje v posledním patře sdružená podvojná a trojitá okna se sloupky a hlavicemi z konce 13. století. K věži je přiložena malá schodišťová vížka vedoucí do místnosti kaplana. Ve středu nádvoří se nalézá podzemní valeně klenutá místnost se dvěma apsidami přístupná původně jen otvorem ve stropu. Její účel (spojovaný zejména s templářským řádem) zůstává záhadou. Tato místnost, donjon a věž s kaplí byly vystavěny z pravidelných tesaných kvádrů s kamenickými značkami. Před jádro byl předložen parkán, kudy procházela přístupová cesta z předhradí.

Původní hrad na přelomu 15. a 16. století obkroužila hradba se šesti nevelkými a slabostěnnými polookrouhlými baštami. Vedle vstupu byla postavena budova strážnice. V předhradí byla do nároží vybíhajícího nad přístupovou cestu postavena masivnější půlválcová bašta. Mezi ní a jádrem byl dostaven podsklepený trakt s průjezdem. Podél hradeb stály další provozní a hospodářské budovy.



V 16. byl parkán před jádrem zcela zastavěn. Vstup do něj vedl po schodišti věžovou branou, kde se cesta lomila. Z malého nádvoří byl vstup do vězení vylámaného v podlaze zajatými Turky roku 1557. Současně byla postavena černá kuchyně s vysokým komínem a přilehlými provozními místnostmi. Z kuchyně vedl do horního hradu jídelní výtah. Na druhé straně nádvoří stála další provozní stavba. Na horní nádvoří vedly kryté schody.


Sloupová síň v paláci

V jádře byla k donjonu připojena schodišťová stavba, která současně spojovala nové obytné křídlo postavené mezi věž a palác. V jihozápadním rohu horního nádvoří byla vyhloubena studna údajně sahající do hloubky 120 metrů, tedy až na dno údolí (mj. to je třetí studna o hloubce 120 metrů-Güssing, Bernstein) V 17. století sloužila hlavní věž jen jako sklad střelného prachu a zbrojnice. Věž s kaplí získala v posledním patře zvonici. Velké změny se ale dotkly bývalého předhradí. Na základech původních hospodářských a obranných staveb byly v letech 1636-1655 postaveny obytné budovy nazvané Dolní zámek, trojkřídlý dvoupatrový barokní komplex, do kterého byla zapojena starší polookrouhlá bašta. Nové severní a západní křídlo bylo podsklepeno. Horní hrad již nebyl obýván a byl ponechán chátrání a postupe času se měnil ve zříceninu. Až v letech 1902-1906 Mikuláš Esterházy v romantickém historizujícím duchu opravil velký sál a další stavby. Které zvolna pokračovaly. Po opuštění Lockenhausu Rudou armádou chyběla nejen schodišťová věž, ale i střechy, řada stropů, podlah, o vnitřním vybavení nemluvě. V roce 1957 začala jeho obnova.


Schlaining
Szalónak

Nevíme, která strana v hraniční oblasti nechala hrad postavi. Prvním známým majitelem je v sedmdesátých letech Jindřich II. Köszegi. V roce 1289 byl dobyt vojskem Alberchta Habsburského, ale po míru se vrátil rodu Köszegi. Definitivně jim byl odejmut králem Karlem Robertem v roce 1327. V letech 1242 až 1371 byl v držení rodu Kaniszay, poté byl korunním majetkem. Za uhersko rakouských válek vyl v roce 1445 obsazen císařem Friedrichem III., který jej předal svému vojevůdci Andreasu Baumkircherovi, hejtmanovi Bratislavy. Byl proslulý mimořádnou silou a za své služby se dočkal knížecího titulu, včetně práva razit mince. Předhradí rozšířil a vzniklo zde hrazené město. Nicméně Andreas přešel na Korvínovu stranu a bojoval proti císaři i později. Nakonec byl při mírovém jednání s císařem zajat a popraven. Od roku 1491 panství patří do Rakous. Roku 1527 předal král Ferdinand I. panství Františkovi I. Batthyány, který musel řešit nároky Baumkircherových potomků.

Roku 1849 bylo panství zabaveno jako majetek hraběte Ludvíka Batthyány. Jako předseda vlády revolučního Uherska byl odsouzen k trestu smrti a propadnutí majetku. V druhé polovině 19. Století hrad držel podnikatel a stavitel železnic Franz Schmidt, od něhož přešlo panství do vlastnictví Budapester Hermesbank. Za první světové války zde byli umístěni ruští zajatci Roku 1956 byl dočasným útočištěm pro maďarské uprchlíky a následujícího roku se stal majetkem rakouského ministra obchodu Dr. Udo Illiga. Od roku 1980 přešel na Burgenlandaskou vládu. Na hradě je nyní muzeum míru.



Hrad bergfritového typu vznikl na ostrožně nad hlubokým údolím. Jediná přístupná strana byla přeťata hlubokým příkopem, za kterým vzniklo předhradí. To odděloval od jádra další příkop. Vstup vedl kulisovou branou na nádvoří, kde stál v jihovýchodní části podsklepený palác. Na protilehlé straně u brány byla postavena nepravidelná oválná zřejmě zčásti obytná věž o síle zdiva až 6 metrů, ve kterém se v pohodě schovalo schodiště.

Přestavba v druhé polovině 15. století reagovala především na rozvoj dělostřelectva. Věž jádra byla zvýšena, a nejohroženější část hradby byla zvýšena a nově obezděna až dosáhla šíře 5 až 7 metrů. Stejné šíře dosáhla i nižší plášťová hradba předhradí. V jihozápadním nároží byla postavena čtverhranná věž s 90 m hlubokou šachtou. Na počátku 16. století bylo opevnění vylepšeno. Před plášťovou zeď byl předložen parkán s polookrouhlou baštou střežící vstup. Jeho nároží zaujala nepravidelně oválná bašta. Na jihu vznikla šestiboká bašta a další polookrouhlá bašta byla přiložena v jádře k paláci.


Půdorys

Před polovinou 17. století proběhla na hradě přestavba, upravující obytný standard a modernizující opevnění. Čtverhranná věž v předhradí byla zvýšena o dvě patra, které dostaly dělostřelecké stříly. Byla přestavěna brána na hlavní nádvoří. Donjon v jádře získal nové dělostřelecké patro a kuželovou střechu. Dělostřelecká bašta přiložená k paláci byla přestavěna na kapli s dvoupodlažní rodinnou hrobkou v suterénu a původní gotická kaple v jihozápadním křídle byla zrušena. Byla přestavěna brána do parkánu k níž vedl přes široký a hluboký příkop 70 m dlouhý kamenný most s 12 pilíři. Jeho poslední část byla padací.
V 18. století bylo přestavěno předhradí. Parkán mezi nárožní baštou a baštou u brány zaujaly hospodářské stavby, sýpka, špýchar. Ve východní části je zasypaný vchod do tajné chodby ústící do údelí Tauchenu. V jádru bylo vybudováno mezi starým palácem a věží trojpodlažní vstupní obytné křídlo, zvýšen byl starý palác a na plášťovou hradbu byly nastavěny obytné místnosti.


Landsee
Lanszér

Hrad střežící důležitou cestu do Uher vznikl na hranicích Štýrska před polovinou 12. století, kdy jej držel Gottschalk z Landsee, ministeriál hrabat von Potten. Uherská koruna hrad získala v první polovině 13. století, kdy zde sídlil hrabě Mikuláš. Od roku 1263 patřil šoproňskému županovi Laurentiovi, jehož potomci byly leníky hrabat Köszegi. Roku 1289 byl hrad vypleněn vojsky vévody Albrechta a dle Hainburského míru měl být zbořen, nicméně pokud se tak stalo, byl záhy obnoven. Roku 1425 jej získal palatin Mikuláš Garai. V roce 1438 panství vlastnila hrabata Nagymartoni- Frakno (Mattersdorf-Forchtenstein), poté jej získal císař Fridrich III. a v roce 1459 hrad ovládal Matyáš Korvín. Na konci 15. Století jej držel Ulrich von Grafeneck, císařský hejtman

Roku 1506 panství získal Ulrich von Weisspriach pán na Kobersdorfu. Měl časté konflikty se Šoproní, které vygradovaly po jeho smrti. Vdova Gertruda na hrad sezvala lapky a různé jiné nekalé živly, které vedly se Šoproní záškodnickou válku. Nakonec byla v roce 1523 banda čítající až 200 mužů rozprášena a Gertruda zemřela ve vězení. Hrad přešel roku 1548 na šoproňského župana, roku 1553 patřil ostřihomskému arcibiskupovi Mikuláši Oláhovi, za nějž zde vzniklo zemské vězení pro 85 osob. Darem jej roku 1561 dostal arcibiskupův synovec Mikuláš Császár. Sňatkem přešel na Františka Dersffy a ve dvacátých letech 17. století na rod Esterházy. Pevnost byla vybrána jako útočiště lidu z okolí v době ohrožení Turky a byla zde zbrojnice. Po stavbě renesančního zámku v Lackenbachu zrácelo Landsee stále na významu. V roce 1707 vyhořelo jedno křídlo Nového zámku, kdy byly knížecí pokoje. Následovala exploze střelného prachu s 300 mrtvými, zejména císařskými vojáky.



Posádka odrazila roku 1707 útok Kuruců, ale poté definitivně ztratil vojenský význam. Zbývající zbraně a vojenské vybavení bylo převezeno na Forchtenstein. V letech 1772 a 1790 opět vyhořel a nebyl již opravován. Hrad se stal zdrojem stavebního kamene a roku 1802 je označen jako zřícenina. Od roku 1950 je opravován a po roce 1998 byla restaurace zajištěna EU fondy.


Půdorys

Jádro hradu oválného půdorysu dominoval mohutný pětiboký donjon, obrácený hranou k západu, proti směru útoku. Donjon, stejně jako další stavby jádra obsahohují ve zdivu bosované kvádry. Vstup do jádra byl na protilehlé straně nádvoří. V letech 1470 až 1485 Ulrich von Grafeneck přestavěl jádro. Obezdil původní románský donjon až jeho zdivo dosáhlo šířky deseti metrů. Na jeho horním podlaží byl postaven velký oblouk, sloužící k vytahování děl. Z jihu k donjonu přiléhala čtvercová dvoupodlažní kuchyně s typickým kuželovým komínem, přístupná pouze z nádvoří. Na východě stála pětipodlažní věž s kaplí, zpevněná dvěma kosými pilíři. Vstup vedl branou chráněnou hřebenem a padacím mostem. Jádro oběhl obloukový parkán, na východní straně rozšířený jako předhradí.


Brána do koridoru

V 16. století byla v jihovýchodním rohu nádvoří postavena z lomového kamene čtverhranná schodišťová věž. Její nádvorní strana obsahuje tesané kameny. Uvnitř vedlo vřeteno cihlového schodiště do třetího podlaží. Nádvorní zdi jádra nesly dřevěné pavlače které umožňovaly spojení mezi jednotlivými místnostmi. Horní patro donjonu bylo opatřenu vlaštovčími ocasy. 15 až 20 metrů široký a hluboký do skály vylámaný příkop polookroule obíhal nově vybudované předhradí, které bylo opevněno kamennou hradbou s klíčovými střílnami ve třech podlažích. Přes příkop vedl dřevěný most na kamenných pilířích. Vstup na nádvoří zajišťovala branská stavba se stěžejovým padacím mostem.. V jižní části předhradí byla vyhloubena studna hluboká 88 metrů. Před bránu středního hradu byl předložen koridor s branskou věží střežící bránu a okrouhlou věží. Na koridor navazoval mohutný val s palisádou. Před valem byl hluboký a široký příkop. Val byl z vnitřní strany obezděn. Hradba přepažovala příkop před středním hradem. Vstup do koridoru vedl po původně kamenném mostě. Jeho poslední část před druhou bránou byla zvedací.


pohled do příkopu

Roku 1668 byl celek obehnán novou relativně tenká a nevysoká hradbou s nejméně deseti baštami (pět pětibokých, čtyři půlválcové, jedna čtverhranná). Brána je chráněna dvoupodlažním vícebokým bastionem. V její blízkosti byla postavena budova strážnice. V letech 1660 až 1670 byly podél hradeb středního hradu postaveny hospodářské a obytné budovy, velká sýpka, stáje, zbrojnice, vězení. Všechny stavby s velkými pultovými střechami. V blízkosti jádra byla postavena také zvonice. Přístup z předhradí do nádvoří před jádrem vedl novou reprezentativní pozdněrenesanční branou. Kolem trojhranného nádvoří před jádrem byl postaven Nový zámek umožňující pohodlné bydlení.


Forchtenau
Fraknó

Tento hrad ve válkách rodu Köszegi s vévodou Albrechtem nehrál žádnou roli. Jednoduše ani nemohl, protože je až důsledkem míru v Hainburgu, ale je natolik úžasný, že jsem jej nemohl vynechat. Původní hrad Mattersdosrf byl dobyt vypálen a rozbořen a hrabata Nagymartoni záhy začala stavět nové sídlo. Poslední potomek rodu prodal hrad roku 1447 vévodovi Albrechtovi IV., který jej převedl na císaře Fridricha III. Císařský hejtman Zikmund Weisspriach předal hrad roku 1466 Matyáši Korvínovi. Nakonec se vrátil do rakouského držení a až do roku 1572 se zde vystřídala řada zástavních držitelů. Za přímého císařského držení v roce 1605 odolal náporu Bocskajových povstalců. V roce 1622 hrad získal od Ferdinanda II. Mikuláš Esterházy. On a jeho rod podporovali císaře, což jim přinášelo značné výhody. V roce 1662 se hradní posádka jako jedna z mála ubránila útoku Thököly oddílů.




Bergfrit

V 18. století nesloužil jako sídelní hrad, ale byl udržován jako rodová pamáítka. Zde byly shromažďovány rozsáhlé sbírky zbraní, militárií, loveckých zbraní, byl zde rodinný archiv, památky a cennosti umístěné v rodové klenotnici. Od roku 1815 je hrad veřejně přístupnýa patří tak mezi nejstarší muzea světa. Roku 1994 převedla kněžna Melinda Esterházy hrad na soukromou nadaci.


Půdorys hradu

Původní hrad byl postaven na vynikajícím místě s dalekým rozhledem. O jeho původní podobě toho mnoho nevíme. Patrně se jednalo o využití základního bergfritového typu s mohutnou okrouhlou věží v čele a palácem skrytým za její hmotou. Věž má tupý břit, který může odkazovat na české prostředí, kde se břity nacházejí v relativně velkém počtu. Pozdější přestavby jádro vyjma věže zcela změnily. Již ve středověku byl hrad rozšířen o široký parkán a předhradí, před kterým byl mohutný příkop. Hlavní přestavba proběhla po roce 1630, kdy byla zahájena stavba bastionového opevnění, současně s budováním dostatečně reprezentativních prostor.


Půdorys jádra

Ty zajistila čtyřkřídlá dvoupatrová zámecká dispozice hlavního nádvoří navazující na věž. Protipólem bergftitu zde byla menší čtverhranná průjezdní věž. Bergfrit dostal dvanáctibokou nástavbu se střílnami a dosáhl výše 50 metrů. Před věž byl postaven bastion vybíhající v ostrý břit a kontrolující prostor za čelní hradbou parkánu. Z parkánu před věží vystupuje další bastion, před nímž je ještě jeden nižší. K čelní hradbě u brány se přimykala vícepatrová strážnice, na kterou navazovala dlouhá provozní budova podél severní hradby. Na jihu byl do parkánu vestavěn objekt kuchyně s objemem postačujícím pro 300 osob. Nedaleko ní se nachází 6m široká studna hluboká 142 metrů. Roku 1761 byly zvýšeny paláce jádra.

[palo satko]

oblast dnešneho madarsko-rakuskeho pohraničia bola temer ušetrena tatarskeho ničenia. Tatari podpalil len zopar nechranených klaštorov, usadlosti a sidiel. legendarna poražka Tatarov pri Viedenskom Novom Meste Fridrichom Bojovnym je bohapusty vymysel, rovnako ako poražka Tatarov pri Olomouci Jaroslavom zo Štenberka.

[t.hajek]

Konečně doplněno sedm hradů z Burgenlandu + Köszeg.

[JiK]

hezky clanek, mam zvedavy dotaz, naprosto si nedovedu predstavit, jak se takove hrady jako mel rod Köszegi dal "dobyt", de fakto za pochodu. Navic v dobe kdy neexistovalo delostrelectvo. Pokud dobyvatele meli 5-15 tisic muzu, mohli hrad obklicit, vyplenit okoli a pokusit se ho vyhladovet, ale jinak..?

Mozna to vidim jak hurvinek, ale kdyz by obranci rozestavili 200 strelcu na hradby a proste to jen sypali do kazdeho kdo prijde bliz nez na 50 kroku tak dobyvatelum brzo dojde elan i lidi, ne?

[Tunac]

Dobrý článek. Zase jsem o něco chytřejší, o tomto jsem nic nevěděl.

[t.hajek]

JiK: Opravdu to není tak jednoduché

1) to co vidíme dnes jsou obrovská opevnění zdokonalená proti Turkům v 16. a 17. století, původní jádro byla věž, palác a hradba kolem

2) málokterý hrad měl 200 obránců, ono vůbec počty hradních posádek jsou velmi málo uváděny, ale z Čech za husitských válek známe několik případů a je to 40-80 lidí, Karlštejn, a to byla extratřída, měl přes 400

3) na hradě je omezená zásoba munice, ne každý je extra střelec a dobyvatelé velmi rádi a účinně používají jakýkoli kryt od tarasů, po pavézy a štíty

4) přepad z chodu je nejúčinnější, náhlý útok na hradby, otevřít bránu a je vymalováno, případně velký útok na více míst - ta hrstka obránců taky nevydrží věčně

5) nebylo dělostřelectvo, ale obléhací stroje, praky, mangonely, balisty atp. bořily zdi ať už tak, aby se celé zřítily nebo jen jejich vršky s cimbuřím - pokud nemůže obránce bránit hradbu..