Dále následuje text z antropologického výzkumu Emanuela Vlčka (1997):
1. Kníže Václav – pohřeb a hroby
Podle Kristiánova historického spisu a podle Kosmovy kroniky byl kníže Václav zavražděn 28. září 929. Toto datum uvádějí i J. Pekař a V. Novotný. Jiní historici, např. F. Palacký a dnes Z. Fiala, D. Třeštík a další, považují za správné datum smrti knížete Václava letopočet 935. Původně byl kníže Václav pohřben v místě vraždy ve Staré Boleslavi. Podle legend byly tři roky po jeho smrti (tj. roku 932, položíme-li datum úmrtí knížete k roku 929, nebo až roku 938, považujeme-li za správný letopočet úmrtí rok 935) vyzdviženy 4. března jeho tělesné pozůstatky a přeneseny do svatovítské rotundy, kterou kníže Václav založil jako třetí kostel na Pražském hradě. Zde byly jeho ostatky podruhé pohřbeny v hrobové jámě vyhloubené do břidlicové skály v jižní apsidě rotundy. Nad hrobem byl později zbudován oltář. (A. Podlaha 1911). Podruhé byl Václavův hrob upraven v 11. století při stavbě trojlodní baziliky sv. Víta, založené knížetem Spytihněvem II. a dostavěné Vratislavem II. Respektovaný hrob byl začleněn do nové kaple zasvěcené sv. Václavovi, která byla postavena nad jižní apsidou původní svatovítské rotundy na jižní straně východního chóru nové baziliky. Kaple se nacházela v místě dnešní svatováclavské kaple.
Hrob sv. Václava v jižní apsidě svatovítské rotundy na Pražském hradě (podle K. Hilberta).
Legenda: 1 – po r. 926, 2 – starší, 3 – po r. 1060, 4 – 13. až 14. stol., 5 – kolem r. 1360
V románské kapli odpočívaly pozůstatky knížete Václava až do roku 1333, kdy jako správce české země nastoupil kralevic Karel. Ten nechal ve svatováclavské kapli, zabudované do stavby gotické katedrály, ozdobit hrob sv. Václava drahocenými pokrývkami. K okrášlení hrobu dal nákladem 500 hřiven zhotovit dvanáct stříbrných soch apoštolů. Sám přispěl 200 hřivnami, ostatní pocházelo z darů věřících. Tato výzdoba však krášlila světcův hrob jen tři roky, protože roku 1336 použil král Jan Lucemburský synův dar jako splátku svým věřitelům. Později, roku 1341, napravil král svůj nepěkný čin ustanovením, že všechny stříbrné doly v Čechách budou odvádět kapitule sv. Víta v Praze desátky z důchodů, jež musely platit královské komoře. Kralevic Karel dal roku 1346 zhotovit novou královskou korunu a ustanovil, aby neustále spočívala na lebce sv. Václava a byla snímána pouze ke korunovaci českých králů. Podle záznamu v inventáři chrámu z roku 1354 dal lebku sv. Václava obložit ryzím zlatem:
„Quod (caput s. Wenceslai) circumdatum est auro puro per serenissimum dominum nostrum Carolum“ . V překladu: Kterážto (hlava sv. Václava) jest obložena ryzím zlatem od nejjasnějšího pána našeho Karla. Podle Beneše z Weitmile k tomu došlo až roku 1358:
„Eodem anno dominus imperator specialem habens devotionem ad sanctum Wenceslaum, protectorem et auditorem suum precipuum, caput ipsius sancti circumdedit auro pure...“. (Téhož roku císař pán, chovaje zvláštní úctu k svatému Václavu, přednímu ochránci a pomocníku svému, obložil hlavu světcovu ryzím zlatem.). A. Podlaha se však domnívá, že lebka knížete Václava byla ozdobena zlatem již roku 1346, aby mohla sloužit jako podpora královské koruny. V té době byla vyrobena schrána ve formě busty z tepaného zlatého plechu, v jejíchž ramenou se uchovávala světcova lebka a na jejíž čelence zobrazující knížete sv. Václava spočívala královská koruna. Obdobné je honosné poprsí Karla Velikého v cášském pokladu, které pochází z Karlovy doby. Pozdější stříbrné poprsí knížete Václava (vyrobené roku 1482) nechal zhotovit Vladislav II. Jagellonský. Asi Petr Parléř později vytvořil sochu celé postavy knížete Václava. Pozoruhodné je, že portrét sochy byl zhotoven zcela zřetelně na základě tvaru světcovy lebky. Vedle původního dřevěného kopyta pro zlatotepeckou práci na bustě knížete toho mistr Parléř využil i na soše českého patrona. Realizmus ztvárnění podoby knížete je pozoruhodný a dokládá vlastně první plastickou rekonstrukci podoby odvozenou z tvaru lebky a obličejové kostry (Vlček 1976, obr. VII/3, 4). Původní busta, která sloužila pro uchování lebky knížete a jako lože pro královskou korunu, se bohužel nedochovala. V letech 1346-1348 byly z hrobu sv. Václava vyzdviženy i kosti světcova postkraniálního skeletu a byly vloženy do nové domečkovité tumby. O ní se zmiňuje inventář z roku 1355 slovy:
„Tumba beati Wenceslai in capella eius cum corpore ipsius“. (Tumba blahoslaveného Václava v jeho kapli s jeho tělem.). Ze zápisů není známo, kdy byla vyzdvižena lebka. Víme však, že roku 1305 byla již chována jako relikvie odděleně. U lože umírajícího krále Václava II. musel totiž nastupující král Václav III. přísahat při světcově lebce. Dolní čelist byla podle Kristiána již dříve
„svémocně vyňata z hrobu za účasti sestry sv. Václava Přibyslavy při otevření hrobu ve svatováclavské rotundě“. Kristián uvádí, že Přibyslavu znal jako řeholnici svatojiřského kláštera. K této informaci nelze zaujmout stanovisko.
Již v prvních letech svého panování věnoval Karel IV. na ozdobu svatováclavského hrobu dvě bohatě zdobené dřevěné desky. Inventář z roku 1355 opět tuto skutečnost potvrzuje:
„Duae tabulae ligneae, una plena gemmis diversis et florenis, alia vero noviter incepta“. (Dvě dřevěné desky, jedna pokrytá různými kamejemi a zlatými plíšky, a jiná nově započatá.). Inventář z roku 1354 také praví, že byla na ozdobu hrobu sv. Václava darována zlatá koruna s kamejemi, jež náležela královně Anně Falcké. Kromě hrobu byla vyzdobována i vlastní tumba sv. Václava, což potvrzuje Beneš z Weitmile roku 1358:
„... (Karolus) fabricavit ei (s. Wenceslao) tumbam de auro puro et pretiosissmis gemmis atque lapidibus adornavit et decoravit adeo, quod talis tumba in mundi partibus non reperitur“. (... /Karel/ dal mu /sv. Václavu/ zhotovit tumbu z ryzího zlata, ozdobil ji drahocennými kamejemi a drahokamy a okrášlil ji tak, že podobná tumba se nenalezne v jiných končinách světa.).V inventáři svatovítského chrámu z roku 1387 se zachoval i popis této honosné tumby. Měla domečkovitý tvar, tj. byla kvádrovitá a nesla stříškovité víko. Čelní stěnu (caput tumbae) zdobily portréty Karla IV. a jeho manželky, které byly vypoukle vyřezány v sardonyxech a byly opatřeny zlatými korunkami s perlami a drahokamy. Nad oběma portréty byla poloplastická soška sv. Václava, který v pravici třímal kopí s praporcem ozdobeným orlicí a v levici štít se lvem vytvořeným z perel. Konzoli, na níž spočívala soška, tvořila koruna posázená rubíny, safíry a perlami. Hlava sošky nesla korunu posázenou drahokamy a perlami. Nad soškou byla Kristova ruka zakomponovaná mezi dvěma anděly. Vše bylo bohatě zdobeno drahokamy, perlami a kamejemi. Oslňující byla delší strana tumby obrácená proti vchodu z kostela do kaple. Byla zdobena osmnácti skvostnými deskami, uspořádanými ve třech řadách nad sebou. Desky obsahovaly polovypouklá zobrazení apoštolů, Panny Marie, českých patronů a scény mučednických smrtí sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Ludmily a sv. Pěti bratří. Tumba byla pokryta dvojím víkem, jedním vodorovným a druhým stříškovitým. To bylo zdobeno obrazy biskupů. Zbývající dvě strany byly bez ozdob. Pravděpodobně byla tumba asi 150 cm dlouhá a 90 cm vysoká.
Po dostavbě nové kaple sv. Václava v gotické katedrále byla tato tumba přemístěna. Roku 1367 byla tumba s pozůstatky knížete přenesena ze staré svatováclavské kaple již potřetí a byla vložena do nové gotické kaple. Arcibiskup Jan Očko z Vlašimi vložil do oltáře nad ní při jeho svěcení olověnou krabičku s menšími ostatky sv. Václava a listinou. Text této listiny se zachoval v opise u V. M. Pešiny z Čechorodu:
Anno Domini MCCCLXVII. ultima die Novembris sanctissimi in Christo patris et domini Urbani Papae V. pontificatus anno VI., serenissimo et invictissimo principe et domino domino Carolo Rom. Imper. semper augusto et Bohemiae rege illustri regnante et imperante feliciter, venerandus in Christo pater et dominus dominus Joannes, s. Prag. ecclesiae archiepiscopus secundus, apostolicae Sedis legatus, hoc altare et capellam in honorem s. Wenceslai glor. martyris cooperante Spiritus sancti gratia consecravit, praesentibus reverendis in Christo patribus et dominis Petro Cariensi, Lamperto Spirensi et Henrico Nuenburgensi episcopis, et in praesenti capsella s. Wenceslai reliquias condidit. Titulus vero altaris s. Wenceslai M. annotatus.
V překladu:
Léta Páně 1367 posledního dne měsíce lisopadu, za svatého pontifikátu v Kristu otce a pána Urbana papeže V. léta šestého, když nejjasnější a nepřemožitelný kníže a pán Karel, římský císař, vždy vznešený a jasný král český, šťastně vládl a panoval, ctihodný v Kristu otec a pán, pan Jan, druhý arcibiskup Pražský a legát apoštolské stolice tento oltář a tuto kapli ke cti slavného mučedníka sv. Václava z milosti Ducha svatého konsekroval, za přítomnosti důstojných v Kristu otcův a pánův Petra, biskupa Churského, Lamperta Špýrského a Jindřicha Naumburského, a v této krabičce uložil ostatky sv. Václava. Oltář sám připsán ke cti sv. Václava Mučedníka.
Z dalších dějin hrobu sv. Václava uvádíme události jen heslovitě. Roku 1371 byla tumba opravována. Roku 1394 ji silně poškodil kníže Jan Zhořelecký, když chtěl vyplatit svého bratra krále Václava IV. ze zajetí vzbouřených pánů, a dal proto olámat drahocenné skvosty. Avšak pro značný odpor pražských obyvatel výzdobu vrátil. V témže roce byla tumba vícekrát otvírána a pozůstatky českého patrona prohlíženy. Stalo se tak na žádost bavorského vévody Štěpána, královnina strýce, a dále na přání kancléře uherského krále. Roku 1420 nechal král Zikmund sejmout větší část drahocenného obložení tumby a spolu s částí odcizeného svatovítského pokladu je použil k úhradě žoldu svým vojákům. Oloupená tumba byla sice převezena pod ochranu na hrad Karlštejn, ale když se obhájcům hradu v boji proti útočícím husitům nedostávalo peněz, sáhli i na zbývající výzdobu. Skvostná tumba nesmírné umělecké hodnoty vzala za své. Na oltáři ve svatovítské kapli zbyla jen holá dřevěná tumba, která byla ozdobena alespoň pokrývkami. Schrána byla vložena do oltářní dutiny a ta překryta kamennou deskou. Při požáru svatovítského chrámu roku 1541 vyhořela i svatováclavská kaple, světcovy pozůstatky se však zachovaly. Roku 1671 dal arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek obložit poškozenou původní gotickou menzu mramorem. Při této příležitosti byla otevřena i schrána stojící na oltáři a v ní byla nalezena skříňka s pozůstatky knížete Václava (obr. VII/5). Zároveň se našla i olověná krabička s dalšími ostatky, kterou do oltáře uložil roku 1367 Jan Očko z Vlašimi. Po dokončení oprav vložil arcibiskup Sobek do oltáře opět truhlici s ostatky a listinou:
Anno Domini 1671 Dominica ultima post Pentecosten, quae tunc incidit in-diem 22. Novembris, sanctissimi Domini Domini nostri Clementis Papae X. Pontificis anno II., ac invictissimo Proncipe et Domino Domino Leopoldo I., imperatore semper augusto, et Bohemiae, Hungariae etc. rege glorioso imperante et regnante feliciter. Celsissimus ac Reverendissimus S. R. I. Princeps ac D. D. Mathaeus, Dei et Apostolicae Sedis gratia archiepiscopus Pragensis, legatus natus, Regni Bohemiae Primas et S. Caes. Reg. Majestatis consiliarius intimus etc. hoc altare, quod instar mausolei propriis et magnis suis impensis exstrui curaverat, in honorem s. Wenceslai glor. martyris ac Bohemiae ducis, cooperante s. Spiritus gratia consecravit, praesentibus locumtenentibus regiis et venerabilibus dominis capitularibus Wenceslao Coelestino a Blumberg, praeposito, Thoma Joanne Pessina a Czechorod, decano et officiali, Michaele Crusio archidiacono, Christiano Pfaltz ab Ostriez scholastico, praelatis infulatis; et Davide Klär, Joanne Dlauhowesky a Longavilla, et Joanne a Talmberg, canonicis quoque infulatis, nec non Wenceslao Kozogedsky, sacristano et plebano. Reliquiae porro sacrae, quae erant antea in veteri ara, sunt denuo hic in tumba s. Wenceslai M. ad caeteras ejusdem s. Martyris reliquias repositae. Idem sanctissimus noster Clemens X. ad preces supra nominati Mathaei archiepiscopi festum sancti Wenceslai M. pro die 28. Septembris in breviarium Romanum poni jussit, atque officium ejusdem subritu semiduplici per universalem Ecclesiam recitandum ad libitum ab iis, qui ad horas canonicas adstricti sunt, permisit anno pontificat us sui primo, nempe 1670 die 29. Novembris. Laus Deo et B. Virgini et omnibus sanctis Amen.
V překladu:
Léta Páně 1671 v poslední neděli po sv. Duchu, kteráž připadala tehdáž na den 22. listopadu, přesvatého pána, pána našeho Klementa papeže X. roku druhého, za času nejnepřemožitelnějšího knížete a pána, pána Leopolda I., císaře vždy vznešeného, slavného krále českého, uherského atd. štastně vládnoucího a panujícího, nejdůstojnější svaté římské říše kníže a pán pan Matouš, z Boží a Apoštolské Stolice milosti arcibiskup Pražský, rozený legát, království českého primas a Jeho Cís. Veličenstva tajný rada atd., tento oltář, jejž na způsob mausolea vlastním a velikým nákladem dal vystavěti, s pomocí milosti Ducha svatého konsekroval ke cti sv. Václava, slavného mučedníka a knížete českého, za přítomnosti královských místodržících a důstojných pánů kapitulárů: Václava Coelestina z Blumberka probošta, Tomáše Jana Pešiny z Čechorodu děkana a oficiála, Michala Krusia arcijáhna, Kristiána Pfaltze z Ostric scholastika, infulovaných prelátův: Davida Klára, Jana Dlouhoveského z Dlouhé Vsi a Jana z Talmberka, kanovníků rovněž infulovaných, jakož i Václava Kozojedského sakristána a faráře. Svaté ostatky, které byly dříve ve starém oltáři, byly opět zde v tumbě svatého Václava Muč. k ostatním relikviím téhož sv. Mučedníka uloženy. Týž svatý [otec] náš Klement X. k prosbě výše řečeného arcibiskupa Matouše kázal vložiti svátek sv. Václava Muč. do breviáře Římského na den 28. září, a dovolil, aby oficium jeho ritem podvojným mohlo býti recitováno v celé církvi od těch, kteří zavázáni jsou k modlitbě brevíře, roku pontifikátu svého prvního, totiž 1670 dne 29. listopadu. Chvála Bohu a bl. Panně Marii i všem Svatým. Amen.
Stříbrná výzdoba oltáře, pořízená arcibiskupem M. F. Sobkem, však také dlouho nezdobila světcův hrob, neboť byla roku 1806 sejmuta a odvezena do mincovny. Opět oltář vyzdobil roku 1881 světící biskup K. Průcha střízlivým nástavcem a dřevěnou sochou světce. Tato skromná výzdoba oltáře nad Václavovým hrobem velmi kontrastovala s bohatou uměleckou výzdobou svatováclavské kaple. Proto roku 1905 věnoval probošt metropolitní kapituly A. Hora značný obnos pro zřízení nového hrobu sv. Václava. Tento čin podnítil nové vyzdvihnutí ostatků knížete Václava z dosavadního oltáře a řádný archeologický výzkum hrobu i svatováclavské kaple. Velmi důkladnou zprávu o otevření hrobu, z níž uvádím další důležité údaje, podal roku 1911 A. Podlaha.
2. Archeologický výzkum hrobu knížete Václava
Přípravné práce archeologického průzkumu hrobu byly zahájeny 3. dubna 1911 pod dozorem stavitele dómu K. Hilberta a metropolitního kanovníka dr. A. Podlahy. Po sejmutí soch a oltářního nástavce a po sundání dvou mramorových desek menzy se v oltáři objevil obdélníkový prostor 198 cm dlouhý, 60 cm široký a 150 cm hluboký. Na jeho dně byl ztrouchnivělý domečkovitý relikviář. V truhličce, která se rozpadala na kusy, spočívaly pozůstatky sv. Václava. Podle zbytků dřeva se daly stanovit velikost a tvar truhličky. Byla 40 cm dlouhá, 20 cm široká a 30 cm vysoká. Stříškovité víko bylo 10 cm vysoké, přičemž trojúhelníkovitý štítek stříšky měl základnu 18 cm, výšku 9,5 cm a rameno 12 cm. Truhlička byla zhotovena z tmavohnědého, snad cedrového dřeva (obr. VII/5). Prof. Jan Hnátek začal zkoumat ostatky nalezené v tumbě 5. dubna 1911. Současně zkoumal také lebku sv. Václava. Ta byla roku 1911 chována v barokním oltáři ve svatovítském chrámu v podstavci stříbrného poprsí představujícího sv. Václava. Toto poprsí bylo vyrobeno v letech 1698-1699 na popud arcibiskupa Jana Josefa hraběte Breunera. Když byl barokní oltář odstraněn a roku 1871-1873 zbudován oltář novogotický, bylo toto stříbrné poprsí přemístěno do kaple proti hrobu Jana Nepomuckého. Lebka sv. Václava byla uložena do relikviáře domečkovitého tvaru spolu s listinou sepsanou kanovníkem K. Průchou (A. Podlaha 1911, 35-36):
Anno Domini 1866 in Vigilia Pentecostes, quae fuit XIX. Maji, de consensu Eminentissimi Antistitis et semper fidelis Capituli Metroipolitani Pragensis praesentibus infrascriptis particula ossium de cranio s Wenceslai M. et Patroni Regni, et quidem de cranii hujus auriculari parte dextra versus oculi cellam secernebatur, quae ad enixas Celsissimi archiepiscopi Olomucensis et Metropolitani capituli sui preces Olomucium pro pio Metropolitanae illius Ecclesiae usu translata est per Olomucensem canonicum L. B. de Unkrechtsberg. Pragae in Sacrista S. M. E. 19. Maji 1866. Dr. Adolf Würfel, canonicus custos. Adalb. Hron, Cancellarius Consist.
Dr. Carolus Prucha, S. M. E. canon. eccles.
V překladu:
Léta Páně 1866 v předvečer Hodu Božího Svatodušního, 19. května, se svolením Jeho Em. nejd. arcipastýře a v. v. metropolitní kapituly Pražské u přítomnosti nížepsaných částečka kosti z lebky sv. Václava Muč. a zemského patrona, a to z lebky té příušní části pravé k dutině oční byla odloučena, kterouž k naléhavé prosbě nejd. arcibiskupa Olomouckého a jeho metropolitní kapituly do Olomouce ke zbožnému užívání v jich chrámě přenesena byla Olomouckým kanovníkem svob. pánem z Unkrechtsbergu. V Praze, v sakristii metrop. chrámu, 19. května 1866. Dr. Adolf Würfel, kanovník strážce, Vojt. Hron, konsist. kancléř.
Dr. Karel Prucha, kanovník kazatel.
3. Věrohodnost pozůstatků knížete Václava
O identitě pozůstatků svědčí mnohonásobné písemné autentiky, tradice o pohřbech, o převozu a o přechovávání pozůstatků po celé tisíciletí ve svatováclavské rotundě, později ve svatováclavské kapli v románské bazilice a v pokladnici gotické katedrály. Pro posouzení topografie hrobu (obr. VII/13) je nejdůležitější terénní pozorování K. Hilberta (1934), že pod základním zdivem gotického hrobu knížete Václava zjistil „mělkou prohlubeň v jílovité břidlici – zbytek lůžka hrobu knížete“, kam bylo tělo knížete na jeho vlastní přání pohřbeno po převozu do Prahy ze Staré Boleslavi. Teprve až v době Karlově roku 1346 byly světcovy pozůstatky vyzvednuty z hrobové jámy zahloubené do břidlicového podloží svatovítské rotundy, přesněji do podloží její jižní apsidy, aby dále netrpěly tlením. Král Karel IV. dal některé z kosterních pozůstatků uložit do olověné truhlice i s hliněným obsahem původního hrobu a tu pak přenést do nově vybudovaného hrobu. Část pozůstatků byla chována odděleně jako relikvie v oltáři nového hrobu. Z výzkumu K. Hilberta jasně vysvítá, že polohu původního pražského hrobu ve svatovítské rotundě respektovala i Spytihněvova bazilika. Hrob knížete Václava byl rovněž respektován stavbou svatováclavské kaple v gotické katedrále. O stavu zachování pozůstatků knížete v době jejich převozu ze Staré Boleslavi do Prahy a při jejich exhumaci roku 1346 nejsou žádné zprávy. Světcova lebka byla roku 1305 již chována odděleně ve svatovítském pokladu jako relikvie (Kronika zbraslavská). Dolní čelist knížete měla být podle legendy vyjmuta z hrobu v době života Václavovy sestry Přibyslavy, která byla řeholnicí svatojiřského kláštera (Kristiánova legenda).
4. Kosterní pozůstatky knížete Václava
Svatovítská kapitula velkoryse poskytla všechny světcovy pozůstatky k průzkumu. Byla to nejen lebka s dolní čelistí, ale i zlomky tří obratlů, zlomek klíční kosti, dolní hlavice kosti pažní, tělo kosti loketní, zlomek lopaty kosti kyčelní, dva zlomky kostí stehenních, kost patní a kost zánártní. Mimo to byly na lebce zachovány ještě drobné části mumifikovaných tkání a v mozkovně nepatrné zbytky suchého obsahu. Všechny tyto části kostry byly vyjmuty z relikviářů, aby mohly být podrobeny průzkumu, dokumentovány a rentgenologicky vyšetřeny. Posléze byla kostní tkáň všech uvedených částí kostry podrobena sérologickému vyšetření skupinových vlastností AB0 systému. Tato zjištění přispěla k purifikaci ostatků, tak aby v úctě byly chovány toliko nesporné pozůstatky světce.
4a. Demografická data
P o h l a v í j e d i n c e - Lebka světce je jen středně velká, ale nese typické znaky mužské lebky. Oblouky nadoboční jsou dobře vyvinuty nad vnitřními polovinami obou očnic. Glabela je výrazně vyvinuta, typu Broca 5-6, čelo je šikmé a týlní šupina mírně odsazena na plynulém obrysu. Týlní hrbolek je typu Broca 2. Bradavkové výběžky jsou zašpičatělé, silné, ale krátké, takže dosahují jen k obrysu spodiny. Jařmový oblouk je středně vyvinutý. Spánkové čáry jsou výrazně vytvořeny, především na čelní kosti. Mezi horní a dolní spánkovou čarou je pruh kosti nápadně valovitě vyzdvižen. Obličejová kostra má jemnou stavbu. Horní okraj očnic je tupý a bod nasion na nosním kořenu výrazně zaříznutý. Úhly dolní čelisti čelisti jsou vyhnuty zevně. Bradový hrbol je výrazný, typu Schultz 6. Zjištěné charakteristiky jasně hovoří pro pohlaví mužské.
D o ž i t ý v ě k k n í ž e t e - Na lebce sv. Václava nacházíme naprosto neobvyklý poměr mezi stupněm obliterace lebečních švů a dosud nenastupující redukcí alveolárního výběžku čelisti. Šev korunový, šípový i lambdový jsou zcela uzavřeny v celé tloušťce kosti (viz rentgenový snímek). Na vnitřní desce kosti mozkovny je průběh švů zcela neznatelný, na zevní desce jsou ještě patrné zbytky švu korunového a švu lambdového v jeho asterické části. Naopak u švu šípového, až na úsek bregmatický, a u švu lambdového, až na část asterickou, je původní průběh švu nahrazen žlábkem, který je lemován podélně probíhajícími valy ohraničujícími původně okraje obou kostí temenních a šupiny kosti týlní. V glabelární krajině se patrné zubení švu supranazálního dochovalo v délce 27 mm, ale šev sám je zcela obliterován a přechází bodem metopion do mírného hřebínku. Podobně je zarostlá i krajina pteria. Volný zůstává šev spánkový až do oblasti asteria. Tento stav obliterace hlavních lebečních švů hovoří pro vysoké stáří jedince (více než šedesát let). Velmi pozoruhodný je srůst obou kostí nosních v té míře, že je zcela smazána hranice nosního švu. Naproti tomu alveolární výběžky obou čelistí jsou dosud vysoké, neredukované. Toliko mezi prvními a druhými moláry a mezi prvními a druhými premoláry zjišťujeme známky po parodontických chobotech. Dochované zuby jsou zdravé. Ztráta většiny zubů nastala až po smrti. Stav zachování alveolárního výběžku a opotřebení chrupu hovoří o hranici 40 let. Na spodině lebky nacházíme hlavně na křídlových výběžcích kosti klínové a na povrchu pyramid obou kostí spánkových četné osifikované trny, které jsou v souladu se značným stupněm obliterace lebečních švů. Zdá se tedy, že u knížete Václava musíme uvažovat o zrychleném procesu obliterace švů mozkovny a o zvýšené pohotovosti osifikovat svalové úpony a vazy, především na spodině lebky.
Tento rozpor jsme se snažili řešit využitím dalšího nezávislého kritéria pro odhad individuálního věku jedince, a to stanovením zubního věku histologickou metodou podle Gustafsona v modifikaci Kilianově, která využívá změn tvrdých tkání zubů vázaných na věk jedince. Touto metodou byly u knížete Václava vyšetřeny dva řezáky +1 a 2+. Zjištěné markanty obou zubů: 2+: abraze 2,9 bodu; sekundární dentin 1,5; sekundární cement 2,2; resorpce hrotu kořene 0,2; transparence dentinu kořene 0,7; tj. bodový průměr 7,5. +1: abraze 3,0 bodu; sekundární dentin 1,8; sekundární cement 2,0; resorpce hrotu kořene 0,3; transparence dentinu kořene 1,0; tj. bodový průměr 8,1. Vypočtený věk z obou zubů odpovídá 42,2 ±4,8 roku, čili rozmezí 37-47 let v intervalu s 95% pravděpodobností. Pro značnou fragmentárnost postkraniálního skeletu nelze bohužel zjistit ústup spongiózy v krčku kosti stehenní a pažní. Po zvážení výsledků použitých kritérií lze dožitý věk knížete Václava stanovit na hranici kategorií adultus (dospělý) a maturus (zralý), tj. asi 40 roků, a to i při značném uzávěru hlavních lebečních švů.
4b. Lebka
Z a c h o v a l o s t - Lebka knížete se velmi dobře zachovala, je nerozbitá a sekundárně nedeformovaná. Barva kosti je světle okrová s hnědými až temně hnědými skvrnami. Hlavně na obou čelistech jsou na povrchu přilepeny tmavě hnědé zbytky mumifikovaných měkkých tkání. V oblasti vlasové byly přilepeny i světle žluté chloupky a vlásky (J. Matiegka 1934). Lebka byla jako relikvie vyjmuta z hrobu a přechovávána již dlouhou dobu odděleně. Tím byla vystavena drobným poškozením, a hlavně z ní byly odebírány ostatky, především uvolnitelné zuby, pro různé ostatkové relikviáře. Na vrub prvního způsobu poškození padá odlomení pravého okraje nosního otvoru a dolního okraje pravé nosní kosti. Ostatní drobná poškození vznikla při vícenásobném odebírání relikvijních částí. Nejvýraznější poškození jsou:
1. Odříznutí podstatné části pravého jařmového oblouku. Podle listu K. Průchy byl tento jařmový oblouk vyříznut roku 1866 jako ostatek sv. Václava pro olomouckou metropolitní kapitulu.
2. Oba svalové výběžky dolní čelisti jsou odlomeny tupým násilím (relikvie).
3. Chrup v obou čelistech byl zčásti vypadlý nebo vyjmutý po smrti, anebo byl částečně násilně vylámán. (...)
A n t r o p o l o g i c k á c h a r a k t e r i s t i k a - Lebka knížete Václava je nápadně dlouhá a úzká. Je hyperdolichokranní (69,9), ortokranní (72,6), akrokranní (103,8), eurykranní (71,0) a euenkefalní (1359 ccm). Obličejová kostra je velmi vysoká, hyperleptoprozopní (100,0), rovněž i horní obličej je vysoký, leptenní (58,4), s úzkým, leptorynním nosem (40,7) a středně vysokými, mezokonchními očnicemi (84,2). Míry lebky jsou uvedeny v souhrnné tabulce. Při pohledu v čelní normě je čelo knížete Václava úzké a vysoké, s dobře vytvořenými oblouky nadobočními, které dosahují od střední části až téměř do poloviny horního okraje očnic. V průběhu metopické linie v krajině glabely je patrný široký nadnosní šev, zachovaný v šíři 10 mm a dosahující až do výše 26 mm. Je zcela obliterovaný. Na tento šev navazuje zřetelný, hlavně hmatem zjistitelný hřebínek, vytvořený v průběhu metopické linie až do výše asi poloviny šupiny kosti čelní. Na něm jsou viditelné zbytky zubení původního čelního švu. Oba čelní hrboly jsou malé, ve střední rovině oddělené popsaným hřebínkem. Směrem k vrcholu lebky přechází jejich horní ohraničení plynule do klenutí ostatní čelní šupiny. Spánkové čáry jsou na čelní kosti zdvojené a velmi dobře vyznačené. Mezi oběma oblouky je povrch ohraničen v hladký plastický pás, který zřetelně vystupuje nad povrch lebky. Očnice jsou zaobleně hranaté, středně vysoké, s osou mírně zevně skloněnou (Kurýrová III-IV). Horní okraj očnice je tlustý. Nadočnicové otvory jsou drobné, vpravo dva a vlevo pouze jeden. Nosní kořen lebky je nápadně široký, dosahuje 30 mm, takže můžeme hovořit o hypertelorizmu. Slzné jamky jsou prostorné, rovněž i příslušný kanálek. Nosní kůstky jsou srostlé, při nosočelním švu nápadně hřibovitě rozšířené až do šíře 13 mm, při zaškrcení 10 mm. Při pohledu ze strany jsou značně konkávně prohnuté. Tvar nosního otvoru je dlouze oválný, při dolním okraji s vytvořenou hranou a úzkým žlábkem. Trn nosní je ostrý, široký, značně vystupující, typu Broca 4. Levá lícní kost je středně vyvinutá, podobně i jařmový oblouk. Tuberculum marginale (Sömmeringi) je podle Panichia typu 2. Horní čelist je dosti vysoká, na přední stěně s výraznou a širokou fossa canina a vytvořenými juga alveolaria v oblasti předních zubů. Vedlejší dutiny obličeje jsou dobře odečitatelné na rentgenových snímcích v předozadní a boční projekci, orientovaných podle FH. Čelní dutiny jsou listovitého tvaru, jednoduché, 46 mm široké, 22 mm vysoké a 13 mm hluboké. Očnice mají tvar vysoce okrouhlý, nosní dutiny mušlovitý. Sinus maxillaris je oválně trojúhelníkovitý, 28 mm široký a 40 mm vysoký (obr. XII/14). V bočním pohledu přechází šikmý obrys obrys čela plynulým obloukem do vysokého vrcholu lebky, který se nachází asi 50 mm od bodu bregma. Klesající část temenního oblouku nese určité nepravidelnosti, způsobené především předčasnou obliterací jak šípového, tak lambdového švu. Obrys týlních partií je zakulacený a je v něm zdůrazněno mozečkové klenutí. Týlní hrbolek je jen mírně naznačen (Broca 1). Spánkové čáry jsou v tomto pohledu na čelní kosti zřetelně zdvojeny. Výše vystupující linie spánková obkružuje zalomeným obloukem spánkovou krajinu. Prostor mezi oběma spánkovými čarami je plasticky vyzdvižen. Dochovaná a patrná část korunového švu svisle přetíná tento plastický útvar žlábkem. Bradavkový výběžek je silný, tupě hrotnatý a jen nepatrně přesahuje obrys spodiny lební (obr. XII/12). Při pohledu shora má lebka oválný obrys. Temenní otvůrky nejsou patrné. Obrys bazilární normy je rovněž oválný. Týlní partie jsou zakulacené. Svalový relief je jen středně až slabě vyvinut. Týlní otvor je mírně asymetrický, nepravidelně kruhovitý. Podobně jsou poněkud nesouměrně vyvinuty kloubní výběžky týlní kosti. Při porovnání pravé a levé poloviny spodiny lební vyplývá, že vývin jednotlivých anatomických detailů je různý. Pravý bradavkový výběžek je při své bázi širší než levý. Rovněž pravý bodcovitý výběžek (odlomený 5 mm od báze) byl silnější než levý (odlomen těsně při bázi). Dolní čelist je středně silná, jak ve svém těle, tak v ramenech. Bradový hrbol je typicky mužský, 6. typu podle Schultze. Obě krajiny gonia jsou drsné, s mírně zevně vyhnutými úhly. Ramena čelisi odstupují dosti šikmo, čelistní úhel má 126°. Hlavice čelisti jsou rovněž středně velké, symetrické. Oba svalové výběžky jsou odlomeny, zřejmě jako ostatky.
C h r u p - Chrup knížete Václava je slabé až střední velikosti, značně neúplný. Zůstalo 11 zubů a 5 zalomených kořenů v obou čelistech. Dobrá zachovalost lebky umožňuje sestavit obě čelisti do správného mezičelistního postavení (obr. VII/18). Po grafickém doplnění horního chrupu knížete vidíme zřetelné transverzální zúžení oblouku v oblasti předních zubů, při zcela přímkově vyrovnané řadě úseku C-M2 vpravo. Vlevo jsou zuby olámány. Vyrovnáním zadních kvadrantů chrupu do přímky způsobuje zúžení předních partií, podobně jako jsme to viděli u knížete Vratislava, otce knížete Václava. U obou jedinců zúžení přední části horního oblouku dosáhlo nejméně 6 mm. O tom hovoří i absolutní hodnoty rozpětí chrupu v úrovni jednotlivých kategorií zubů u obou jedinců (Tab. VII/B, obr. XII/3). U knížete Václava má první horní řezák orální plochu korunky zcela ohlazenou. To svědčí pro hluboký skus, eventuálně pro mírnou protruzi řezáků. Pro neúplnost chrupu nelze přesně stanovit horizontální mezeru mezi horními a dolními řezáky, ani odhadnout případnou otevřenost skusu. U knížete Vratislava byla přítomna výrazná protruze horních řezáků, takže horizontální mezera měla šířku 7 mm. Kromě toho se u Vratislava vytvořila vertikální mezera 5 mm široká, tedy vznikl otevřený skus. Dolní zubní oblouk knížete Václava je v přední části rovněž mírně zúžený, ale uchovává si parabolický tvar. Na rozdíl od Vratislava jsou řady zubů P1-M2 přímkově vyrovnané. U Vratislava při značném stěsnání úseku mezi špičáky došlo ve výši prvního premoláru k úhlovitému zalomení zubního oblouku. Tento stav způsobily relativně velké zuby knížete. Pro chybění těchto zubů nelze u knížete Václava zjistit původní stav zubní komprese. O stupni abraze (obr VII/19) nás informuje schéma chrupu knížete Václava (E. Vlček-B. Bílý-M. Pokorná 1989, 105-107, obr. 8). Abraze se pohybuje v rozmezí 2.-3. stupně podle Bílého stupnice. Vlčkův index abraze 7,22 ukazuje, že abraze je o více než jedno decennium větší, než by odpovídalo dožitému věku jedince 42,2 ±4,8 roku.
T r a u m a t o l o g i e - Osteofyt - V pravé spánkové krajině, těsně pod spánkovou čarou, 30 mm od jejího začátku, je plochý výrůstek (osteofyt) velikosti 12×14 mm, 1 mm tlustý a vyzdvižený nad ostatní povrch čelní kosti. Jeho povrch je hladký. Pro jeho tvar a umístění ho můžeme považovat za zkostnatělý podokosticový krevní výron, který vznikl po tupém násilí na uvedenou krajinu.
Vyhojená jizva - Nad pravým hrbolem čelním, 45 mm nad nadočnicovým zářezem, je oválná prohlubeň, příčně uložená vzhledem ke své delší ose, velká 12×7 mm a hluboká 1 mm. Přední okraj je kolmější a zadní je šikmo zkosen. Okraje prohlubně jsou zaobleny a její spodina má mírně zdrsnělý povrch. Jde o dobře vyhojené poškození zevní kompaktní desky (obr. XII/20).
S é r o l o g i c k é s k u p i n o v á p ř í s l u š n o s t l e b k y k A B 0 s y s t é m u - Ze vzorku kostní tkáně spodiny lebky knížete Václava byla stanovena skupinová vlastnost B. Toto zjištění bylo rozhodující pro vytřídění dochovaných zlomků ostatní kostry, které jsou dodnes přechovávány v několika relikviářích svatovítského pokladu.
S h r n u t í m o r f o l o g i e l e b k y - Můžeme konstatovat, že lebka knížete Václava je nápadně dlouhá a úzká. Rovněž obličejová kostra knížete je úzká a dlouhá a obsahuje úzký dlouhý nos, ale jen středně vysoké očnice. Nosní kořen je nápadně široký, takže při velkém odstupu obou očnic můžeme hovořit o hypertelorizmu. Horní část nosních kůstek vytváří hřibovité rozšíření s následným výrazným zúžením 3 mm pod švem nosočelním. Tvrdé patro je vysoké a nápadně zúžené, podobně i horní zubní oblouk. Na lebce nastoupila předčasná úplná obliterace hlavních lebečních švů, odpovídající věku 60 a více let. Přitom stav mineralizace kostí lebky a stav alveolárních partií svědčí pro jedince o dvacet let mladšího. Všechny tyto znaky hrají důležitou úlohu i v genetickém posuzování ostatních členů rodu.
P o d o b a - O rekonstrukci tváře knížete Václava jsme se pokusili na základě jeho dobře zachovalé lebky. Současná praxe se nám osvědčila nejen při rekonstrukcích podoby v soudních případech, ale i při stanovování podoby tváří některých historických osobností. V podstatě jsme mohli použít dvou metod.
Grafická metoda rekonstrukce podoby - upravená podle M. M. Gerasimova (obr. VII/20)
Na dioptrografické kresbě lebky knížete v bočním pohledu se podle znaků na jednotlivých částech obličeje a podle rozvoje svalových úponů rekonstruují svalové skupiny obličeje a krku, dále poloha chrupavky nosní, závěs oční koule a dalších měkkých tkání. Tento anatomický preparát je pak překryt vrstvou podkoží v hodnotách průměrných, jež byly stanoveny v pitevně, nebo moderněji ultrazvukovým měřením tlouštěk měkkých částí. Získáme tak základní hrubou podobu jedince v bočním pohledu. Tento strohý obraz se doplní o některé známé znaky. U knížete Václava byl obličej přizpůsoben věku asi 30 let, tj. podobě v době nástupu přímé vlády po roce 924, poté ještě v době jeho smrti, kolem jeho čtyřicátého roku života. K dispozici máme velmi realistický Václavův sochařský portrét zřejmě od Petra Parléře, snad vzniklý za spolupráce jeho synovce Jindřicha. Portrét byl zhotoven na přání císaře a krále Karla IV. Monumentální socha knížete je dnes umístěna na konzoli v kapli sv. Václava ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Sochařská podoba na první pohled vykazuje výrazné shody s celkovým tvarem světcovy lebky. To nás vedlo k tomu, abychom provedli superprojekci lebky knížete do tohoto sochařského portrétu (E. Vlček 1976, 1982). Souhlas lebky a portrétu je v základních proporcích obdivuhodný (obr. VII/3 a 4). Domníváme se proto, že sochař vytvořil svůj portrét podle lebky, kterou nesporně znal, protože pro ni vyráběl hermu, na níž měla spočívat česká královská koruna. Máme před sebou první plastickou rekonstrukci tváře podle lebky, která byla vytvořena před více než 600 lety, roku 1378. To potvrzuje i výsledek superprojekce. Ta odkryla určitou nesrovnalost v utváření nosu sochy. Vysvětluje to však okolnost, že nos byl během doby odražen a doplnil ho až v minulém století roku 1866 sochař Eduard Veselý, bohužel však bez ohledu na utváření lebky, na rozdíl od jeho kolegy před 600 lety. Nos byl doplněn v klasickém tvaru, ale nos knížete Václava byl mírně zahnutý a na kořeni prohnutý. Na tuto chybnou opravu nosu poukázal již roku 1911 A. Podlaha ve svém soupisu chrámových památek v poznámce č. 35.
4c. Postkraniální skelet knížete Václava
V původním gotickém a později i v renesančním domečkovitém relikviáři byly zlomky kostry sv. Václava z úcty k němu obkládány ostatky dalších svatých. Po rozpadu dřeva relikviářů se některé z těchto ostatků přimísily ke kostem knížete Václava. Při posledním průzkumu světcova hrobu roku 1911 byly pozůstatky objeveny jak ve zbytcích domečkovitého relikviáře v menze oltáře, tak v olověné truhlici v hrobě pod oltářem. Několik zlomků bylo uloženo v samostatných relikviářích a ve stříbrném poprsí svatého Václava, v jehož koruně byla objevena dolní čelist a v prosklené schránce na čele tři zuby. Roku 1929 byly tyto pozůstatky definitivně uloženy do dvou prosklených skříněk a zde ozdobeny. Zuby a čelist byly připojeny k lebce a některé drobné zlomky vloženy do samostatných relikviářů. Zachovalost jednotlivých kostí je dosti fragmentární, a proto nelze mezi nimi provést anatomické navázání. Toliko u prvního krčního obratle není skloubení s lebkou knížete vyloučeno.
Z morfologického hlediska patří tři dochované zlomky holenních kostí různým jedincům, podobně i dolní epifýzy dvou kostí stehenních. Proti publikovanému materiálu (Podlaha 1911 a Matiegka 1911) jsme nenašli zlomek diafýzy pravé kosti holenní s gotickým nápisem, pocházející z relikviáře č. inv. 63. Rovněž nemáme dolní polovinu kosti holenní pocházející z olověné schrány pod oltářem. Jsou však k dispozici jejich vyobrazení. K vytřídění (a tím k purifikaci) ostatků jsme u všech dochovaných zlomků využili určení sérologických skupinových vlastností AB0 systému. Ty byly stanoveny v Ústavu soudního lékařství 1. Lékařské fakulty UK v Praze u prof. MUDr. J. Tesaře, DrSc. Většina zkoumaných zlomků postkraniálního skeletu náleží do skupiny B, tedy souhlasně s lebkou světce. Pouze u zlomku levé kosti stehenní, který je i po stránce morfologické odlišný od pravostranného, nebyl ani sérologický výsledek jednoznačný. Střídavě vycházela skupina 0 a několikrát došlo k slabému vysycení séra anti A. Tímto výsledkem byl odlišný anatomický nález potvrzen.
U druhé morfologické odlišnosti zjištěné u pravé a levé holenní kosti, které z hlediska anatomického náleží různým jedincům, stanovení skupinové vlastnosti neumožnilo jejich odlišení. U obou byla totiž zjištěna shodná skupinová vlastnost B. Proto při purifikaci ostatků musely být oba zlomky ponechány mezi pozůstatky knížete. Bohužel se nezachovala ani jediná kost v celé délce a velikosti. S přibližnou přesností bylo možno rekonstruovat jen délku levé kosti holenní a z ní stanovit odhad výšky postavy na 160-165 cm. Celkově jsou ostatní kosti slabé až gracilní, počínaje zlomkem prvního krčního obratle, zlomkem klíčku, zachované dolní epifýzy levé kosti pažní (chované na hlavním oltáři v katedrále sv. Víta) a tělem kosti loketní. Totéž lze říci i o zlomcích dlouhých kostí dolních končetin, kondylech pravé kosti stehenní, zlomcích kostí holenních a kostech zánártních. Měřitelné osteometrické údaje jsou uvedeny v souhrnné tabulce. V ostatkovém oltáři v klášteře El Escorial u Madridu má být jako relikvie chována některá celá dlouhá kost knížete. Snad se v budoucnu podaří tento ostatek prozkoumat.
5. Dožitý věk knížete Václava
Při antropologicko-lékařském průzkumu nejen pozůstatků knížete Václava, ale i dalších členů prvních tří generací nejstarších Přemyslovců jsme zjistili některé mimořádné nálezy. Především to byly mohutná endokranióza u kněžny Ludmily a předčasné srůsty lebečních švů u jejího syna Vratislava I. a vnuka Václava (E. Vlček 1982, 1984, 1985, 1987). Se stanovováním pohlaví na pozůstatcích zkoumaných jedinců nebyly potíže. Avšak při určení dožitého věku vznikly jisté nejasnosti, které bude třeba vysvětlit. U knížete K1 (Bořivoje I.) byl věk dožití stanoven asi na 40 let, u jeho manželky kněžny Ludmily na 60-70 let, u staršího syna Spytihněva I. na 40-45 let, u mladšího syna Vratislava I. na 45-50 let a u knížete Václava na 40 let. Někteří historikové o d m í t a j í stanovení vyššího stáří u knížat Vratislava a Václava. U knížete Vratislava trvají na 33 letech délky života, u knížete Václava D. Třeštík (1983) vykombinoval věk dožití knížete na 27 ±1 až 2 roky a J. Sláma (1982) udává možné rozpětí mezi 18-33 lety. Avšak důkladné rozbory zachovaných pozůstatků obou panovníků, provedené soudně-lékařskými a stomatologickými metodami, určují dožitý věk knížete Vratislava do kategorie pokročilého čtyřicátníka (45-50 let) a věk jeho syna Václava na počínajícího čtyřicátníka (±40 let). To znamená, že kníže Vratislav I. se narodil kolem roku 875. Latinskými legendami uváděný údaj 33 let se asi týká délky jeho vlády jako údělného a pak pražského knížete a ne dožitého věku. Minejní redakce v první slovanské svatováclavské legendě naopak hovoří o stáří Vratislavově v tom smyslu, že očekával smrt. Po smrti otce byl syn Václav dosazen na stolec a Boleslav, který „byl ještě mladý a vzrůstem malý, mu [Václavovi] byl podřízen“. V době narození syna Václava byl kníže Vratislav stár kolem 15-20 let, ve svých 40 letech se stal pražským knížetem. V době vlády bratra Spytihněva byl údělným knížetem. Po šestileté vládě na pražském stolci roku 921 zemřel. Kníže Václav, počínající čtyřicátník, se musel narodit asi roku 890, pokud respektujeme letopočet jeho vraždy rok 929, nebo se narodil asi roku 895, když jeho smrt klademe do roku 935. V době otcovy smrti byl potom Václav stár 25-30 let a jako čtyřicátník byl zavražděn. Bohužel pozůstatky Václavova bratra, knížete Boleslava I., nebyly dosud objeveny. Z historických dat však víme, že Boleslav I. zemřel roku 967 nebo až roku 972. Byl jistě mladší z obou bratrů, o kolik let, to nevíme. Umřel jako počínající šedesátník. K těmto otázkám připomeňme nejstarší vyobrazení obou bratrů v iluminacích Wolfenbüttelského opisu Gumpoldovy legendy, které jsou datovány do samého konce života sv. Vojtěcha, do konce 10. století. Na čtyřech vyobrazeních je Václav vždy představován jako dospělý muž s knírem, plnovousem a velkou čelní pleší, zatímco bratr Boleslav I. jako bezvousý jinoch. I když jistě nejde o realistická zobrazení, vidíme zřejmý úmysl (opřený o tradici) vyjádřit značný věkový rozdíl mezi bratry. Současně představují tyto portréty nejstarší vyobrazení obou knížat z konce 10. století (E. Vlček 1982; J. Pulec 1979). Že legendistovi i umělci skutečně šlo o vyjádření věkového rozdílu mezi bratry, dokazuje např. známý obrazový seriál o zavraždění sv. Václava v Liber depictus, obrázkové knize legend z poloviny 14. století. Zde bylo úkolem seriálu popsat děj vraždy a nikoliv charakterizovat aktéry. Kníže Václav i Boleslav, ale i další účastníci děje jsou zde představováni jako neodlišitelné osoby, bez zdůraznění nějakých osobních charakteristik (D. Třeštík 1990). Iluminace Gumpoldovy legendy jsou zcela výjimečné a svou realitou individuálního zobrazení předstihují dobu svého vzniku.
Ještě máme k dispozici jeden doklad o značném věkovém rozdílu mezi Václavem a Boleslavem. Je jím Kristiánovo líčení usmrcení knížete Václava v jeho legendě. Boleslav napadá neozbrojeného bratra úderem meče do hlavy, ten mu meč bere holou rukou a srazí ho k svým nohám se slovy:
„Hle vidíš ty, jenž ses vlastním rozhodnutím zahubil, jako maličké zvířátko bych tě mohl svou rukou rozmáčknouti, ale daleko budiž ruka služebníka Božího, aby se poskvrnila krví bratrovou“. Vrátil mu meč a spěchal do kostela. Před kostelem byl však napaden Boleslavovou družinou a ubit. Toto slovní vyjádření ukazuje, že Václav se dosud díval na bratra jako na nezodpovědné dítě, vždyť mu vrátil i meč.
Pro objasnění celé problematiky uvádím hodnoty jednotlivých znaků, jejichž suma dovoluje spolehlivě stanovit dobu dožití zkoumaných jedinců.
1. U knížete Vratislava a knížete Václava jsme zjistili určité nesrovnalosti v stupni rozvoje srůstu lebečních švů ve vztahu ke skutečnému věku jedince. U obou je srůst lebečních švů tak pokročilý, že jsou na lebce již neznatelné, a dokonce nejsou zjistitelné ani na rentgenových snímcích. Tento stav srůstu by odpovídal více než 60-65 letům dožitého věku. Avšak posouzení rozvoje ostatních znaků ukázalo, že věk knížete Vratislava se pohybuje v rozmezí 45 až 50 let, a u knížete Václava na hranici 40 let (E. Vlček 1982, 1984, 1987).
2. K objasnění těchto rozporů se s úspěchem využila nově rozpracovaná metodika odhadu zubního věku, která se opírá o histologické vyšetření komplexu změn v tvrdých tkáních zubních, k nimž fyziologicky dochází při stárnutí jedince. Na výbrusech předních zubů se zjišťoval stupeň otření kousací hrany korunky, pokles hranice úponu dásně, tvorba sekundární zuboviny v dřeňové dutině, tvorba sekundárního cementu na kořeni zubu, resorpce hrotu kořene a stupeň průsvitnosti kořenové zuboviny. Určitý stupeň rozvoje jednotlivých znaků vždy odpovídá určitému věku jedince, který lze standardním způsobem kvantitativně určit. U kněžny Ludmily byl zubní věk touto metodou stanoven na 68,5 ±5,6 roku, u jejího staršího syna Spytihněva I. na 41,7 ±4,6 roku, u mladšího syna Vratislava I. na 45,7 ±5,9 roku, u Ludmilina vnuka knížete Václava na 42,2 ±4,8 roku a konečně u knížete K1 (Bořivoje) na 40,8 ±4,3 roku. Odhadnutý věk se tedy u zkoumaných příslušníků nejstarších Přemyslovců pohyboval s intervalem 95% pravděpodobnosti u knížete K1 (Bořivoje) mezi 37-45 lety, u kněžny Ludmily mezi 63-74 roky, u knížete Vratislava mezi 40-52 roky a u knížete Václava mezi 37-47 roky (E. Vlček 1977, 1982, 1983, 1984, 1985, 1987, 1989; Kilian-Šídlo-Vlček 1984; D. Třeštík 1983; J. Sláma 1990).
3. Další z nezávislých metod, kterou jsme rozpracovali pro odhad dožitého věku, se opírá o stanovení stupně osifikace (zkostnatění) chrupavky štítné. Na základě poznání, že chrupavka štítná osifikuje víceméně rovnoměrně s přibývajícím věkem, jsem vypracoval odečítací schéma, s nímž se porovnává stupeň zkostnatění chrupavky podle zobrazení na rentgenovém snímku. Stupeň osifikace, odhadnutý podle schématu, je nutno zatížit chybou odhadu, která stoupá s věkem. V praxi to znamená chybu 3,9 roku ve věku 15-20 let, chybu 6,9 roku ve věku do 50 let a chybu 8,7 roku ve věku do 70 let. Přesnost určení je možná na 5 let. U knížete Vratislava I., u něhož se zachovala chrupavka štítná, jsme mohli stanovit dožitý věk na 45 ±6,5 roku, u kněžny Ludmily na 65 ±8,2 roku (E. Vlček 1974, 1982, 1985). Tímto způsobem se podařilo vysvětlit nález pokročilé osifikace lebečních švů u knížat Vratislava a Václava. U obou jde o předčasné zarůstání hlavních lebečních švů a zmíním se o tom ještě později. Pro úplnost uvádíme ještě zjištěný stupeň srůstu švů u dalších zkoumaných Přemyslovců. U knížete K1 (Bořivoje) odpovídá srůst 35-40 letům, u kněžny Ludmily více než 60 letům, u knížete Na baště (Spytihněva I.) odhadujeme věk na 40-45 roků a u kněžny Na baště, manželky knížete Spytihněva, na 35-45 let (E. Vlček 1982, 1985).
4. Z dalších, již méně přesných kritérií, která mohou být použita pro odhad věku těchto jedinců, to byl stupeň atrofie dásňových výběžků čelistních. Tento znak je značně závislý na zdravotním stavu chrupu. Stupeň atrofie vyjadřujeme v milimetrech na schématech chrupu a jeho abrazí. Stupeň atrofie čelistního výběžku u knížete K1 (Bořivoje) odpovídá věku 30-40 let, u knížete Spytihněva 50-60 letům, u jeho manželky, kněžny neznámého jména, 40-50 letům, u knížete Vratislava 35-40 letům, u knížete Václava 35-40 letům. Z těchto nálezů je patrné, že parodont u zkoumaných jedinců byl zdravý, toliko u knížecího páru z kostela Panny Marie byl mírně zhoršen.
5. Kazivost zubů u prvních Přemyslovců byla téměř nulová.
6. Abraze chrupu (jeho otření) bylo posuzováno podle sedmistupňového schématu B. Bílého (E. Vlček 1986; Vlček-Bílý-Pokorná 1989). Otření vyhodnocujeme vlastní úpravou výpočtu indexu abraze pro moláry, který však slouží jen jako ukazatel pro porovnání s ostatními členy rodiny, tedy v žádném případě neslouží k stanovení dožitého věku. Pro knížete K1 (Bořivoje) byl vypočten Vlčkův index abraze na 4,93, u knížete Spytihněva na 5,00, u Vratislava 6,10, u knížete Václava dokonce na 7,22. Největší abrazi chrupu jsme zjistili u knížete Václava, pak Vratislava, Spytihněva a nejmenší u knížete Bořivoje.
7. Pro odhad dožitého věku se použilo i kritérium zvětšování dřeňových dutin v kosti pažní a v kosti stehenní. S přibývajícím věkem se dřeňové dutiny kostí zvětšují směrem do krčku a do hlavic kostí. Schémata zvětšování dutin podle jejich tvaru na sagitálně rozřezaných kostech vypracovali J. Nemeskéri, L. Harsányi a G. Assádi. V poslední době J. Szilvássy a H. Kritscher vypracovali ještě podrobnější schéma. Avšak u cenného materiálu nebo u význačných historických osobností, kde nelze tyto řezy provádět, jsme stav dutin zjišťovali rentgenologicky. Především na snímcích Rank Xeroxem, dále na tomografických řezových snímcích zobrazených rovněž Rank Xeroxovou metodikou a naposledy z řezů získaných počítačovou CT radiotomografií. Odhad věku u zkoumaných jedinců se pohybuje u kněžny Ludmily v rozmezí 60-70 let, u knížete Spytihněva I. a u Vratislava v rozmezí 40-50 let a u manželky knížete Spytihněva 40-45 let. U knížete Václava se bohužel nezachovaly potřebné části pažních ani stehenních kostí.
8. Z dalších metod, spíše kvalitativních, byl využit stupeň rozvoje opotřebení kloubních ploch obratlů, který vyjadřujeme počtem křížků od + do ++++. U kněžny Ludmily dosahuje spondylóza stupně čtyř křížků, u Spytihněva tří křížků, u knížete Vratislava dvou křížků a u knížete Václava toliko jednoho křížku.
9. Podobně lze hodnotit i projevy artrózy, tj. opotřebení kloubních ploch na velkých kloubech, jak ramenním, loketním, kyčelním, tak kolenním. Stupeň vyhlazení kloubních plošek na stydkých kostech nebylo možno zjišťovat, protože se nedochovaly.
