PALBA.CZ

VÁCLAV I. Svatý (* 895-907? - + 929/935)
Český kníže v letech cca 924/925 – 929/935

---

Patron českých zemí a symbol české státnosti se narodil jako syn přemyslovského knížete Vratislava I. a údajně jeho manželky Drahomíry, která pocházela s kmene Polabských Slovanů (Havolanů). Jeho prarodiči byl první doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. (+888/890) a svatá Ludmila (+ 921), která se stala první českou a slovanskou světicí. Kdy se kníže Václav narodil, bohužel přesně nevíme. Jinak hovoří dobové písemné prameny v podobě různých legend a jinak hovoří antropologické výzkumy, kterým je věnovaná druhá část tohoto článku. Podle písemných pramenů by se měl Václav narodit někdy v letech 903 až 907 s tím, že druhé datum je používané častěji. Nicméně antropologický výzkum klade jeho narození již k roku 895. Nepodložené pověsti hovoří o tom, že se Václav narodil na hradišti Stochově u Lán, poblíž dubu sv. Václava, který tam doposud stojí.

Ačkoliv je Václav českým patronem, tak toho o jeho životě víme stejně málo, jako o datu narození. Většina zdrojů vychází z dobových pramenů, přičemž legendy jsou velice tendenční a jejich primárním úkolem nebylo zachytit věrohodně historickou postavu českého knížete, ale popsat jeho cestu ke křesťanství, mučednickou smrt a následné zázraky. Okrajově pak máme o knížeti zprávy z kronik sousedních zemí, jako například od saského kronikáře Widukinda, jehož dílo vzniklo koncem desátého století. Z nepísemných pramenů pak vycházíme z archeologie a především pak z již výše zmiňovaného antropologického výzkumu Emanuela Vlčka a jeho týmu, který na základě rozsáhlého výzkumu prvních Přemyslovců publikoval zatím historiky málo přijímaný pohled. Při posuzování Václavova života tak hraje velkou roli kritické zhodnocení a správný způsob interpretace nedostatečných a často i nespolehlivých písemných pramenů.

O Václavovu výchovu se starala jeho babička Ludmila a mladému knížeti bylo zajištěno kvalitní vzdělání na hradišti Budeč. Pod kvalitním vzděláním musíme chápat, že se jednalo především o studium latinsky psaného žaltáře (žalmy) a pozdější legendy zmiňují i studium slovanských knih. Na svou dobu tak byl Václav velice dobře vzdělán. První staroslověnská legenda popisuje Václavovy postřižiny, ke kterým dochází v sedmém roce chlapeckého života a usuzuje se, že k tomu došlo někdy kolem roku 915. Vratislav si k tomuto obřadu zajistil i službu biskupa.

V polovině února roku 921 umírá Vratislav I. a regentské vlády se ujímá Václavova „matka“ Drahomíra. Václav je pak spolu s mladším bratrem Boleslavem svěřen do výchovy babičky Ludmily. Nejčastějším důvodem Drahomířiny regentské vlády je uváděn mladý věk knížete Václava, který měl v té době být jen nedospělý mladíček. Budeme se tedy zatím držet tohoto zaběhnutého scénáře, který počítá s Václavovým narozením kolem roku 907. V roce 921, kdy umírá jeho otec, by tak Václavovi mohlo být kolem 14 let a tak ještě nebyl plně způsobilý na to, aby vládl celému knížectví. Sněm české nobility následně určil, aby Drahomíra spravovala knížectví a její tchýně Ludmila se měla starat o knížecí syny. Jenomže toto rozdělní moci spolu přineslo i rozdělení vztahů obou mocných žen. Svou roli v tom měl zřejmě i jejich osobní náhled na zahraniční politiku, kde Drahomíra z pragmatických důvodů protěžovala spojenectví se vzrůstající moci saského vévodství. Naproti tomu Ludmila byla i nadále věrná Bavorsku. Kromě toho tu svou roli zcela určitě sehrálo osobní antipatie obou žen, dravá a agresivní povaha mladší z nich, a v neposlední řadě i snaha o prosazení vlastního vlivu na následníky knížecího stolce. Spor obou vdov nakonec vyvrcholil Ludmilinou vraždou na Tetíně v noci z 15. na 16. září 921. Najatými vrahy byly družiníci z Drahomířina okruhu, se kterými se ale kněžna sama po svém způsobu, tedy krvavě, vypořádala. Pozdější legendy popisují Drahomíru jako zastánkyni pohanství, proti které vystupovala Ludmila, jako zastánkyně křesťanství, která se starala i o správnou výchovu mladého Václava. Politický odklon od doposud spojeneckého Bavorska s sebou přinesl bavorský vpád z roku 922, který ale asi nebyl nějak moc úspěšný, protože se Drahomíra i nadále udržela u moci. Tady asi musíme dát za pravdu autorovi „První slovanské legendy o sv. Václavovi“, který píše, že „Drahomíra zemi upevnila“. Kněžna se tak zřejmě ukázala jako schopná a energická panovnice, která se dokázala vypořádat se složitou situaci ohledně řezenského míru, který v bývalé východofranské říši nastolil nové pořádky.

Převzetí moci
Kdy přesně se ujal Václav vlády, se opět neví, ale nejčastěji se předpokládá, že k tomu došlo nejspíše v roce 924, nebo nejpozději v roce následujícím, kdy nechal z Tetína do Prahy převést ostatky své zavražděné babičky. Tímto činem Václav i demonstrativně ukázal, že nepodporuje politický směr nastolený Drahomírou. Václav chápal převzetí Ludmiliných ostatků jako translaci, což potvrzuje účast kněží i slavnostní průvod, který za zpěvů žalmů dovezl ostatky kněžny do Pražského hradu. Translace z popudu panovníka znamenala v době, kdy Václav žil, de facto místní prohlášení za svatého a o to Václav v případě své babičky zřejmě usiloval. Nepochybně si uvědomoval význam české světice, která navíc pocházela z jeho vlastního rodu a mohla tak pozvednout význam Přemyslovců jak v rámci českého knížectví tak i církevní organice, která v té době přesahovala hranice země. Václav se translaci své babičky snažil využít i k vysvěcení baziliky sv. Jiří na Pražském hradě, ale zde narazil na neochotu řezenského biskupa Tuta. Ten v této fázi odmítl uznat údajné zázraky spojované s translací a dal doporučení, aby tělo zemřelé kněžny bylo uložené do hrobu „do doby, až by se ukázala sláva Kristova“. Rozhodnutí řezenského biskupa vše oddálit se dalo vcelku pochopit, protože stejně jako Václav, i on očekával, jaké důsledky translace může mít. Jenomže zatímco Václav očekával posílení své moci, tak Bavorsko, které zde bylo zastoupeno řezenským biskupe, se obávalo ztráty svého vlivu. Nicméně Václav nakonec dosáhl svého, když využil svůj vliv a pohřeb byl nakonec spojen se zasvěcením první české baziliky.

V době, kdy Václav započal svou samostatnou vládou, dále vzrůstala moc Saska pod vládou krále Jindřicha I. Ptáčníka, který se dokázal prosadit nejen proti sousednímu Bavorsku. Ve dvacátých letech desátého století si totiž podřídil i Lotrinsko a Švábsko a vytvořil tak dostatečně velkou říši, která svou vojenskou mocí mohla konkurovat do té doby nedostižným staromaďarským kmenům, které s každoroční pravidelností podnikali zdrcující nájezdy do střední, jižní i západní Evropy. V roce 929 podnikl Jindřich Ptáčník vojenskou výpravu proti slovanským Havolanům, dobyl jejich hlavní sídlo Branibor a dále pokračoval proti proudu Labe, aby zničil i Dalemince s jejich centrem Janou (či Ganou). Poté mu již stejně jako kdysi Karlovi Mladšímu v roce 806, nestálo nic v cestě a vtrhl do Čech. Pražský kníže se stáhl za hradby Prahy a nakonec pod dojmem velké vojenské moci saského vláce, se rozhodl přijmout poplatnost vůči Sasku. Dějepisář Kosmas tuto poplatnost spojuje se znovuobnovením závazku, který Čechové přijali vůči karolínské říši již za doby vlády Karla Velikého (+ 814). Otázkou je, nakolik byla tato poplatnost oprávněná, ale vzhledem k opakovaným symbolickým gestům, kterými se Jindřich snažil legitimovat své postavení, se dá skutečně předpokládat, že Kosmas vycházel z nějakých pravdivých historických podkladů. A Václav zřejmě musel tuto historii poplatnosti Čechů znát a nakonec se jí rozhodl přijmout. Zvolil tak jistější cestu, která mu nadále zaručovala upevňovat moc v Čechách pod záštitou saského vládce. Na druhou stranu tribut odváděl nemalé finanční prostředky v prospěch Saska a tak pokud Václav dále nechtěl nechat svou zemi vyčerpávat, musel zvětšovat svou vojenskou moc a zvyšovat její profesionalitu, což ale znamenalo další finanční náklady. Podle Kosmase byla výše ročního tributu 120 volů a 500 hřiven stříbra, nicméně písemně jí máme potvrzenou až k roku 991. A jejich hrazení bylo možné dosáhnout jedině další expanzí. Expanze pak musela být stejně jako za doby Svatopluka moravského vedená vůči slovanským sousedům. Nicméně v případě Václavovy vlády nemáme žádných zpráv o expanzivní politice. Toto známe až z doby vlády jeho mladšího bratra Boleslava I.



To, že Václav více méně nedobrovolně uzavřel přátelství s Jindřichem Ptáčníkem, mu ale nebylo tak zcela na obtíž ani v upevňování jeho vlivu ve vlastní zemi, jak bylo řečeno výše, ani v dalších výsadách, kterými je saský panovník zahrnoval. Díky tomuto spojenectví se tak například do Čech dostali svaté ostatky sv. Víta (konkrétně jeho rameno). Dar měl zřejmě stvrdit dohody, které byly uzavřené v roce 929, během Jindřichova tažení ku Praze. Někdy v letech 929 – 930 biskup Michal na Pražském hradě zasvětil honosnou rotundu stavěnou českým knížetem právě sv. Vítovi, namísto řezenského patrona Jimrama, který byl exportem Bavorska. To i ukazovalo, jaký církevní úkol měl Václav před sebou. Doposud se v této otázce Čechy silně orientovali na Bavorsko a jeho řezenské biskupství, když pomineme krátkou dobu vazeb na moravské arcibiskupství. Nicméně po roce 895, kdy se Čechy odtrhli od Velké Moravy, byl směr na řezenské biskupství jasně daný. Po faktickém odmítnutí bavorské hegemonie v první polovině dvacátých let, byla změna stvrzená Václavovým poddáním se Jindřichovi v roce 929 před Prahou. Václav v tomto směru viděl jedinečnou příležitost odtrhnout se od řezenského biskupství, orientovat se na vzdálenější Sasko a časem zřídit vlastní biskupství, nebo dokonce arcibiskupství. I když se pražské biskupství podařilo zřídit až za vlády Boleslavů I. a II., tak asi není pochyb o tom, že již Václav v tomto směru podnikal náležité kroky.

Boj s kouřimským knížetem
Též těm, kteří v bitvě zápasí, Bůh nezřídka na prosby tohoto světce zázraky a slavnými skutky přispívá, všem Václava se dovolávajícím pomáhá, jakož i jemu ne jednou ani dvakrát, dokud panoval, živými a jasnými znameními pomohl. Neboť hrad jeden, jménem Kouřim, maje mnoho lidu, vyvyšoval se a se svým knížetem strojil vzpouru proti tomuto svatému. Ale když z obou stran dosti krve bylo prolito, zalíbila se všechněm ta rada, aby vévodové sami dva spolu bojovali, a který zvítězí, ten aby vládl. Když knížata vyšla, aby se utkala, kouřimskému Bůh nebeský ukázal nebeské vidění, svatého totiž Václava, jak na jeho čele se skví obraz kříže svatého. Spatřiv to daleko odhodil zbraň a padl mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovými znameními na pomoc spěje. A když toto vyznával, svatý vévoda pozdvihl ho k políbení míru a jej na hradě jeho v bývalou moc pokojně utvrdil, dávaje mu správu hradu, dokud bude živ. Vpravdě kříž byl uzřel, poněvadž Krista následoval a přešťastně dospěl království, v kterémžto Kristus s Otcem i Duchem svatým kraluje na věky věků.
(zdroj: Kristián: Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho)

Boj s kouřimským knížetem, kterého Dalimil ve své kronice nazývá Radslavem, dokládá, že moc v Čechách v této době neležela zcela jednoznačně jen v rukách pražského knížete. Ostatně o několik desetiletí později známe z Čech podobný případ a to u Slavníkovců. Z jakého knížecího rodu Radslav pocházel a jaké osudy tato rodina měla před i po této popisované příhodě, vůbec netušíme. Nicméně archeologické nálezy kouřimského rodového pohřebiště, které zaniklo někde ve čtvrté či páté generaci, dokládá jejich mimořádné postavení. Zánik pak lze časově spojovat právě s dobou vlády Václava, což by svědčilo o omezení jejich dosavadní moci, která se doposud projevovala i velice honosnými pohřby.

---

Václavova saská orientace se dá dobře pochopit, pokud je zasazení v širším kontextu té doby, která byla tak bohatá na velké změny. Po pádu Velké Moravy padla za pár let na to i východofranská říše a tím se otevřela stavidla pro nebezpečné vpády divokých staromaďarských hord. Ze shluku různých vévodství a knížectví, která vznikla na troskách karolínské říše, se v prvních desetiletích desátého století do popředí začalo dostávat právě Sasko. I když se Jindřich Ptáčník nechal v roce 919 korunovat za krále, tak byl tento jeho titul více méně bezpředmětný do doby, než se mu podařilo prosadit se vůči sousedům a začít vystupovat i jejich jménem proti společnému nepříteli. Jindřich tak mimo jiné vystupoval v roli obránce západu, který budoval účinné formy obrany, vytvářel nové struktury opevněných míst a organizoval domobranu. Pokud se Sasko a další okolní země cítili ohrožení vůči Maďarským vpádům, tak je logické, že české země, které se nacházeli přímo v nárazníkové zóně, na to, byli o poznání hůře a Václav tak uvítal jakoukoliv pomoc. Nejpozději za Vratislava I. se totiž ukázala neefektivnost obrany a dalších vazeb na Bavorsko, které bylo za desetiletí bojů s Moravany a posléze s Maďary, značně oslabeni. Jelikož se západní země, vzniklé na troskách východofranské říše, potýkali s celou řadou vlastních vnitřních problémů, tak je opět docela logické, že se Vratislav I. a po něm i Drahomíra s Ludmilou, orientovali na polabská slovanská knížectví, kde kromě jiného zřejmě hledali spojence proti Maďarům. Rok 929 a vpád saského krále do Čech pak pro Václava znamenal změnu v zahraniční politice, protože Jindřich vojenskou silou rozmetal Václavovi potencionální spojence. A tak ačkoliv české vojsko zůstalo neporaženo a tudíž si zachovávalo svou vysokou bojeschopnost, tak Čechy vůči polabským Slovanům (Havolanům, Dalemincům atd.) ztratili svou roli lokálního hegemona, kterou převzalo vítězné Sasko, stejně jako v další bývalých východofranských zemích. Po Jindřichově tažení tak bylo i ve Václavově zájmu, aby se původní protisaská orientace změnila a Václav v osobě krále Jindřich Ptáčníka získal mocného spojence, který by kromě jiného dokázal zajistit obranu proti staromaďarským nomádským kmenům.

Tato politická situace pak platila do roku 935, kdy v Čechách došlo k výměně na přemyslovském knížecím stolci. Podle starších zdrojů, které přímo vycházeli z níže popisovaného Kosmase, se předpokládalo, že k výměně na knížecím stolci došlo v roce 929 a toto datum bylo dlouhá staletí od Kosmase přebíráno bezezbytku. Proto například dostavba svatovítské katedrály ve 20. století měla být dokončená v roce 1929, tedy u příležitosti tisícího výročí staroboleslavské události. Nicméně v posledních desetiletích se velice vážně o roku 929 pochybuje a většina moderních historiků a vědců spojuje události ze Staré Boleslavi s rokem 935. Sám za sebe můžu říct, že se také rovněž přikláním k tomuto roku, protože jinak by se Václav asi mohl těžko tak zapsat do dějin. Těžko by stihl během té krátké doby, kdy samostatně vládl, tolik skutků.

A k čemu vlastně zřejmě v roce 935 došlo? Boleslav pozval svého staršího knížecího bratra na konci září na své hradiště Stará Boleslav na hostinu při příležitosti svátku svatých Kosmy a Damiána. Hostina se uskutečnila na Boleslavově dvorci (správně na dvorci jeho družiníka Hněvsy), který stával na akropoli hradiště, a údajně již zde se plánovala vražda vládnoucího Přemyslovce, ne-li ještě dříve. Druhý den ráno, ještě před rozedněním, šel Václav na ranní pobožnost, ale cestou v bráně potkal svého bratra. Ten mu měl říct: „Včera jsi nám pěkně posloužil, Bůh ti to oplať.“ Boleslav odpověděl: „A dnes ti chci takhle posloužit!“ a udeřil ho mečem do hlavy. Zranění ale nebylo nijak vážné, je možné, že úder byl veden jen naplocho meče. Václav pak bratrovi meč vykroutil z ruky a zahodil jej, protože neměl v úmyslu Boleslavovi ublížit. Boleslav se ale najednou sám cítil ohrožen, protože netušil, co s ním Václav provede a tak zavolal své družiníky. Jako první na místo dorazil Tuža s mečem v ruce a ťal Václava do paže. Václav, který byl beze zbraně se dal na útěk ke kostelu, kde doufal v církevní azyl, ale dveře svatostánku byly nejspíše zavřené. Zde jej Boleslavovi družiníci Tira a Česta ubili a Hněvsa probodl mečem. Kněz Krastěj, který byl v té době zřejmě v kostele, mrtvolu knížete přikryl, aby jej pak Drahomíra, která byla na Staré Boleslavi rovněž přítomná, mohla ošetřit, přenést do chrámu a pohřbít. Pobožnost nechal Boleslav vykonat knězi Pavlovi (zřejmě hlavní pražský kněz již z doby kněžny Ludmily).

Legendy neuvádějí rok této staroboleslavské vraždy, pouze datum pondělí 28. září. Podle kalendáře se tak mohlo stát pouze v roce 929 nebo 935, kdy pondělí připadalo právě na tento den. Kvůli nedostatku pramenů nelze rok Václavova úmrtí jednoznačně určit. V minulosti se nejčastěji uváděl rok 929, nicméně od 60. let 20. století se jako pravděpodobný rok uvádí rok 935. Po vraždě následovalo velmi krvavé převzetí moci, kdy Boleslav nechal povraždit všechny Václavovi přívržence včetně urozeného muže Mstiny, ale i celé jejich rodiny včetně těch nejmenších. Boleslav se zřejmě obával krevní msty, proto tuto situaci řešil takto radikálně. Na životě byla ohrožená i Boleslavova matka kněžna Drahomíra, která si život zachránila emigrací.


Václav se na zemi brání a utíká do kostela. Kněz (asi) před ním zavírá dveře, což popisuje (pouze) Kristiánova legenda. Iluminace Gumpoldovy legendy

Roku od narození Páně 929. Dne 28. září svatý Václav, kníže český, byv lstí bratrovou na hradě Boleslavi umučen, ve věčný nebeský dvůr on šťastným osudem vešel. O tom totiž, kterak Boleslav, nehodný slouti rodným bratrem muže svatého, zákeřně pozval na hostinu svého bratra, ač se spíše chystal ho zavražditi, aby se mohl ujmouti vlády v zemi, nebo o tom, kterak před tváří lidí, ale ne před Bohem, skrýval vinu bratrovraždy, jest tuším sdostatek pověděno v Oslavě umučení téhož svatého muže. A když kníže Václav vzal odměnu za svůj život, Boleslav, druhý Kain, došel pak, žel, knížectví zle nabytého. Za té hostiny, jak jsme svrchu pověděli, bratrovraždou kleté, narodí se knížeti Boleslavovi z výborné manželky výtečné dítě, jemuž po oné události bylo dáno jméno Strachkvas. Neboť který kvas může býti strašnější než ten, při němž se páše bratrovražda? Kníže Boleslav tedy, jsa si vědom spáchaného zločinu a boje se pekelných trestů, neustále přemýšlel v bystrém duchu, jak jen by mohl Boha za tu svou vinu usmířiti, i učinil slib Hospodinu: „Jestliže tento můj syn zůstane naživu, z celého srdce svého jej Bohu zaslibuji, aby byl duchovním a sloužil Kristu po všechny dni svého života za můj hřích a za lid naší země“.
(zdroj: Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 17)

Je docela zajímavé se zamyslet na rozdíl vraždy kněžny Ludmily a Václava. Zatímco v případě Ludmily se nepochybně jednalo o předem promyšlenou, a „profesionálně“ odvedenou vraždu provedenou profesionálními žoldnéry, tak v případě Václavova úmrtí to tak jednoznačně neplatí. Naopak událost na Staré Boleslavi působí dojmem improvizace a historiky byl vysloven názor, že zavraždění knížete bylo důsledkem náhody. Příčiny lze možná spatřit již ve vlastních rodinných vazbách, protože byl vysloven názor, že Václav byl Vratislavův syn z prvního manželství, zatímco Boleslavovou matkou byla jeho druhá manželka Drahomíra. Je tedy možné, že Drahomíra po Vratislavově smrti a poté, co se zbavila Ludmily, začala na knížecí stolec protěžovat svého syna Boleslava na Václavův úkor. Nicméně velký věkový rozdíl a protěžování Boleslava by sice vysvětlovalo jejich spor na Staré Boleslavi, ale nevysvětlilo by to, proč musela Boleslavova matka po Václavově smrti emigrovat. České dějepisectví pak standardně boleslavskou vraždu vysvětlovalo jako vyvrcholení sporu bratrů o postoj vůči Sasku. Vše ale opravdu mohlo být úplně jinak. Je docela možné, že bratři neměli stejný názor na vnitřní i zahraniční politiku a měli mezi sebou nějaké spory, ale boleslavská vražda opravdu nevypadá na plánovanou akci. Bratři se zřejmě večer před vraždou pohádali a ráno chtěl Boleslav svému bratru buď něco vysvětlit, nebo v konfliktu pokračovat. Tváři v tvář se pak pohádali a Boleslav využil toho, že měl u sebe meč, zatímco Václav, který šel na ranní bohoslužbu, byl beze zbraně, a na svého bratra v afektu zaútočil. Václav ale nebyl žádné ořezávátko (měřil tuším kolem 185 cm), útok odrazil, meč bratrovi vykroutil z rukou a zahodil jej. Boleslav ale křičel o pomoc a vyslyšel jej jeho služebník Tuža, kterému se zřejmě naskytl obraz, jak Václav s mečem v ruce (či už bez něj, jak jej odhodil) stojí nad klečícím a sténajícím Boleslavem. A jelikož byl Tuža loajální svému pánovi, tak na knížete s mečem či jinou sečnou zbraní zaútočil. Následně přiběhli další Boleslavovi služebníci, kteří dílo vraždy dokonaly. Václav tak zahynul rukou Boleslavových služebníků a nikoliv rukou svého bratra. Ten pak v obavu z občanské války a krevní msty přistoupil k brutálnímu kroku, kdy nechal vyvraždit všechny Václavovi přívržence včetně jejich rodin. Český knížecí stolec tak na trůn dostal nového panovníka.

Zdroje:

---

• Bláhová, Frolík, Profantová – Velké dějiny zemí Koruny české I. – Praha 1999
• David Kalhous - České země za prvních Přemyslovců v 10. – 12. století – Praha 2011
• Dušan Třeštík – Počátky Přemyslovců – Praha 1997
• http://mujweb.cz/pravoslavbrno/svvaclav.htm
• http://www.panovnici.cz/svaty-vaclav#cv
• http://www.moraviamagna.cz
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz

Dále následuje text z antropologického výzkumu Emanuela Vlčka (1997):

1. Kníže Václav – pohřeb a hroby
Podle Kristiánova historického spisu a podle Kosmovy kroniky byl kníže Václav zavražděn 28. září 929. Toto datum uvádějí i J. Pekař a V. Novotný. Jiní historici, např. F. Palacký a dnes Z. Fiala, D. Třeštík a další, považují za správné datum smrti knížete Václava letopočet 935. Původně byl kníže Václav pohřben v místě vraždy ve Staré Boleslavi. Podle legend byly tři roky po jeho smrti (tj. roku 932, položíme-li datum úmrtí knížete k roku 929, nebo až roku 938, považujeme-li za správný letopočet úmrtí rok 935) vyzdviženy 4. března jeho tělesné pozůstatky a přeneseny do svatovítské rotundy, kterou kníže Václav založil jako třetí kostel na Pražském hradě. Zde byly jeho ostatky podruhé pohřbeny v hrobové jámě vyhloubené do břidlicové skály v jižní apsidě rotundy. Nad hrobem byl později zbudován oltář. (A. Podlaha 1911). Podruhé byl Václavův hrob upraven v 11. století při stavbě trojlodní baziliky sv. Víta, založené knížetem Spytihněvem II. a dostavěné Vratislavem II. Respektovaný hrob byl začleněn do nové kaple zasvěcené sv. Václavovi, která byla postavena nad jižní apsidou původní svatovítské rotundy na jižní straně východního chóru nové baziliky. Kaple se nacházela v místě dnešní svatováclavské kaple.


Hrob sv. Václava v jižní apsidě svatovítské rotundy na Pražském hradě (podle K. Hilberta).
Legenda: 1 – po r. 926, 2 – starší, 3 – po r. 1060, 4 – 13. až 14. stol., 5 – kolem r. 1360

V románské kapli odpočívaly pozůstatky knížete Václava až do roku 1333, kdy jako správce české země nastoupil kralevic Karel. Ten nechal ve svatováclavské kapli, zabudované do stavby gotické katedrály, ozdobit hrob sv. Václava drahocenými pokrývkami. K okrášlení hrobu dal nákladem 500 hřiven zhotovit dvanáct stříbrných soch apoštolů. Sám přispěl 200 hřivnami, ostatní pocházelo z darů věřících. Tato výzdoba však krášlila světcův hrob jen tři roky, protože roku 1336 použil král Jan Lucemburský synův dar jako splátku svým věřitelům. Později, roku 1341, napravil král svůj nepěkný čin ustanovením, že všechny stříbrné doly v Čechách budou odvádět kapitule sv. Víta v Praze desátky z důchodů, jež musely platit královské komoře. Kralevic Karel dal roku 1346 zhotovit novou královskou korunu a ustanovil, aby neustále spočívala na lebce sv. Václava a byla snímána pouze ke korunovaci českých králů. Podle záznamu v inventáři chrámu z roku 1354 dal lebku sv. Václava obložit ryzím zlatem: „Quod (caput s. Wenceslai) circumdatum est auro puro per serenissimum dominum nostrum Carolum“ . V překladu: Kterážto (hlava sv. Václava) jest obložena ryzím zlatem od nejjasnějšího pána našeho Karla. Podle Beneše z Weitmile k tomu došlo až roku 1358: „Eodem anno dominus imperator specialem habens devotionem ad sanctum Wenceslaum, protectorem et auditorem suum precipuum, caput ipsius sancti circumdedit auro pure...“. (Téhož roku císař pán, chovaje zvláštní úctu k svatému Václavu, přednímu ochránci a pomocníku svému, obložil hlavu světcovu ryzím zlatem.). A. Podlaha se však domnívá, že lebka knížete Václava byla ozdobena zlatem již roku 1346, aby mohla sloužit jako podpora královské koruny. V té době byla vyrobena schrána ve formě busty z tepaného zlatého plechu, v jejíchž ramenou se uchovávala světcova lebka a na jejíž čelence zobrazující knížete sv. Václava spočívala královská koruna. Obdobné je honosné poprsí Karla Velikého v cášském pokladu, které pochází z Karlovy doby. Pozdější stříbrné poprsí knížete Václava (vyrobené roku 1482) nechal zhotovit Vladislav II. Jagellonský. Asi Petr Parléř později vytvořil sochu celé postavy knížete Václava. Pozoruhodné je, že portrét sochy byl zhotoven zcela zřetelně na základě tvaru světcovy lebky. Vedle původního dřevěného kopyta pro zlatotepeckou práci na bustě knížete toho mistr Parléř využil i na soše českého patrona. Realizmus ztvárnění podoby knížete je pozoruhodný a dokládá vlastně první plastickou rekonstrukci podoby odvozenou z tvaru lebky a obličejové kostry (Vlček 1976, obr. VII/3, 4). Původní busta, která sloužila pro uchování lebky knížete a jako lože pro královskou korunu, se bohužel nedochovala. V letech 1346-1348 byly z hrobu sv. Václava vyzdviženy i kosti světcova postkraniálního skeletu a byly vloženy do nové domečkovité tumby. O ní se zmiňuje inventář z roku 1355 slovy: „Tumba beati Wenceslai in capella eius cum corpore ipsius“. (Tumba blahoslaveného Václava v jeho kapli s jeho tělem.). Ze zápisů není známo, kdy byla vyzdvižena lebka. Víme však, že roku 1305 byla již chována jako relikvie odděleně. U lože umírajícího krále Václava II. musel totiž nastupující král Václav III. přísahat při světcově lebce. Dolní čelist byla podle Kristiána již dříve „svémocně vyňata z hrobu za účasti sestry sv. Václava Přibyslavy při otevření hrobu ve svatováclavské rotundě“. Kristián uvádí, že Přibyslavu znal jako řeholnici svatojiřského kláštera. K této informaci nelze zaujmout stanovisko.

Již v prvních letech svého panování věnoval Karel IV. na ozdobu svatováclavského hrobu dvě bohatě zdobené dřevěné desky. Inventář z roku 1355 opět tuto skutečnost potvrzuje: „Duae tabulae ligneae, una plena gemmis diversis et florenis, alia vero noviter incepta“. (Dvě dřevěné desky, jedna pokrytá různými kamejemi a zlatými plíšky, a jiná nově započatá.). Inventář z roku 1354 také praví, že byla na ozdobu hrobu sv. Václava darována zlatá koruna s kamejemi, jež náležela královně Anně Falcké. Kromě hrobu byla vyzdobována i vlastní tumba sv. Václava, což potvrzuje Beneš z Weitmile roku 1358: „... (Karolus) fabricavit ei (s. Wenceslao) tumbam de auro puro et pretiosissmis gemmis atque lapidibus adornavit et decoravit adeo, quod talis tumba in mundi partibus non reperitur“. (... /Karel/ dal mu /sv. Václavu/ zhotovit tumbu z ryzího zlata, ozdobil ji drahocennými kamejemi a drahokamy a okrášlil ji tak, že podobná tumba se nenalezne v jiných končinách světa.).V inventáři svatovítského chrámu z roku 1387 se zachoval i popis této honosné tumby. Měla domečkovitý tvar, tj. byla kvádrovitá a nesla stříškovité víko. Čelní stěnu (caput tumbae) zdobily portréty Karla IV. a jeho manželky, které byly vypoukle vyřezány v sardonyxech a byly opatřeny zlatými korunkami s perlami a drahokamy. Nad oběma portréty byla poloplastická soška sv. Václava, který v pravici třímal kopí s praporcem ozdobeným orlicí a v levici štít se lvem vytvořeným z perel. Konzoli, na níž spočívala soška, tvořila koruna posázená rubíny, safíry a perlami. Hlava sošky nesla korunu posázenou drahokamy a perlami. Nad soškou byla Kristova ruka zakomponovaná mezi dvěma anděly. Vše bylo bohatě zdobeno drahokamy, perlami a kamejemi. Oslňující byla delší strana tumby obrácená proti vchodu z kostela do kaple. Byla zdobena osmnácti skvostnými deskami, uspořádanými ve třech řadách nad sebou. Desky obsahovaly polovypouklá zobrazení apoštolů, Panny Marie, českých patronů a scény mučednických smrtí sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Ludmily a sv. Pěti bratří. Tumba byla pokryta dvojím víkem, jedním vodorovným a druhým stříškovitým. To bylo zdobeno obrazy biskupů. Zbývající dvě strany byly bez ozdob. Pravděpodobně byla tumba asi 150 cm dlouhá a 90 cm vysoká.

Po dostavbě nové kaple sv. Václava v gotické katedrále byla tato tumba přemístěna. Roku 1367 byla tumba s pozůstatky knížete přenesena ze staré svatováclavské kaple již potřetí a byla vložena do nové gotické kaple. Arcibiskup Jan Očko z Vlašimi vložil do oltáře nad ní při jeho svěcení olověnou krabičku s menšími ostatky sv. Václava a listinou. Text této listiny se zachoval v opise u V. M. Pešiny z Čechorodu:

Anno Domini MCCCLXVII. ultima die Novembris sanctissimi in Christo patris et domini Urbani Papae V. pontificatus anno VI., serenissimo et invictissimo principe et domino domino Carolo Rom. Imper. semper augusto et Bohemiae rege illustri regnante et imperante feliciter, venerandus in Christo pater et dominus dominus Joannes, s. Prag. ecclesiae archiepiscopus secundus, apostolicae Sedis legatus, hoc altare et capellam in honorem s. Wenceslai glor. martyris cooperante Spiritus sancti gratia consecravit, praesentibus reverendis in Christo patribus et dominis Petro Cariensi, Lamperto Spirensi et Henrico Nuenburgensi episcopis, et in praesenti capsella s. Wenceslai reliquias condidit. Titulus vero altaris s. Wenceslai M. annotatus.

V překladu:

Léta Páně 1367 posledního dne měsíce lisopadu, za svatého pontifikátu v Kristu otce a pána Urbana papeže V. léta šestého, když nejjasnější a nepřemožitelný kníže a pán Karel, římský císař, vždy vznešený a jasný král český, šťastně vládl a panoval, ctihodný v Kristu otec a pán, pan Jan, druhý arcibiskup Pražský a legát apoštolské stolice tento oltář a tuto kapli ke cti slavného mučedníka sv. Václava z milosti Ducha svatého konsekroval, za přítomnosti důstojných v Kristu otcův a pánův Petra, biskupa Churského, Lamperta Špýrského a Jindřicha Naumburského, a v této krabičce uložil ostatky sv. Václava. Oltář sám připsán ke cti sv. Václava Mučedníka.

Z dalších dějin hrobu sv. Václava uvádíme události jen heslovitě. Roku 1371 byla tumba opravována. Roku 1394 ji silně poškodil kníže Jan Zhořelecký, když chtěl vyplatit svého bratra krále Václava IV. ze zajetí vzbouřených pánů, a dal proto olámat drahocenné skvosty. Avšak pro značný odpor pražských obyvatel výzdobu vrátil. V témže roce byla tumba vícekrát otvírána a pozůstatky českého patrona prohlíženy. Stalo se tak na žádost bavorského vévody Štěpána, královnina strýce, a dále na přání kancléře uherského krále. Roku 1420 nechal král Zikmund sejmout větší část drahocenného obložení tumby a spolu s částí odcizeného svatovítského pokladu je použil k úhradě žoldu svým vojákům. Oloupená tumba byla sice převezena pod ochranu na hrad Karlštejn, ale když se obhájcům hradu v boji proti útočícím husitům nedostávalo peněz, sáhli i na zbývající výzdobu. Skvostná tumba nesmírné umělecké hodnoty vzala za své. Na oltáři ve svatovítské kapli zbyla jen holá dřevěná tumba, která byla ozdobena alespoň pokrývkami. Schrána byla vložena do oltářní dutiny a ta překryta kamennou deskou. Při požáru svatovítského chrámu roku 1541 vyhořela i svatováclavská kaple, světcovy pozůstatky se však zachovaly. Roku 1671 dal arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek obložit poškozenou původní gotickou menzu mramorem. Při této příležitosti byla otevřena i schrána stojící na oltáři a v ní byla nalezena skříňka s pozůstatky knížete Václava (obr. VII/5). Zároveň se našla i olověná krabička s dalšími ostatky, kterou do oltáře uložil roku 1367 Jan Očko z Vlašimi. Po dokončení oprav vložil arcibiskup Sobek do oltáře opět truhlici s ostatky a listinou:

Anno Domini 1671 Dominica ultima post Pentecosten, quae tunc incidit in-diem 22. Novembris, sanctissimi Domini Domini nostri Clementis Papae X. Pontificis anno II., ac invictissimo Proncipe et Domino Domino Leopoldo I., imperatore semper augusto, et Bohemiae, Hungariae etc. rege glorioso imperante et regnante feliciter. Celsissimus ac Reverendissimus S. R. I. Princeps ac D. D. Mathaeus, Dei et Apostolicae Sedis gratia archiepiscopus Pragensis, legatus natus, Regni Bohemiae Primas et S. Caes. Reg. Majestatis consiliarius intimus etc. hoc altare, quod instar mausolei propriis et magnis suis impensis exstrui curaverat, in honorem s. Wenceslai glor. martyris ac Bohemiae ducis, cooperante s. Spiritus gratia consecravit, praesentibus locumtenentibus regiis et venerabilibus dominis capitularibus Wenceslao Coelestino a Blumberg, praeposito, Thoma Joanne Pessina a Czechorod, decano et officiali, Michaele Crusio archidiacono, Christiano Pfaltz ab Ostriez scholastico, praelatis infulatis; et Davide Klär, Joanne Dlauhowesky a Longavilla, et Joanne a Talmberg, canonicis quoque infulatis, nec non Wenceslao Kozogedsky, sacristano et plebano. Reliquiae porro sacrae, quae erant antea in veteri ara, sunt denuo hic in tumba s. Wenceslai M. ad caeteras ejusdem s. Martyris reliquias repositae. Idem sanctissimus noster Clemens X. ad preces supra nominati Mathaei archiepiscopi festum sancti Wenceslai M. pro die 28. Septembris in breviarium Romanum poni jussit, atque officium ejusdem subritu semiduplici per universalem Ecclesiam recitandum ad libitum ab iis, qui ad horas canonicas adstricti sunt, permisit anno pontificat us sui primo, nempe 1670 die 29. Novembris. Laus Deo et B. Virgini et omnibus sanctis Amen.

V překladu:

Léta Páně 1671 v poslední neděli po sv. Duchu, kteráž připadala tehdáž na den 22. listopadu, přesvatého pána, pána našeho Klementa papeže X. roku druhého, za času nejnepřemožitelnějšího knížete a pána, pána Leopolda I., císaře vždy vznešeného, slavného krále českého, uherského atd. štastně vládnoucího a panujícího, nejdůstojnější svaté římské říše kníže a pán pan Matouš, z Boží a Apoštolské Stolice milosti arcibiskup Pražský, rozený legát, království českého primas a Jeho Cís. Veličenstva tajný rada atd., tento oltář, jejž na způsob mausolea vlastním a velikým nákladem dal vystavěti, s pomocí milosti Ducha svatého konsekroval ke cti sv. Václava, slavného mučedníka a knížete českého, za přítomnosti královských místodržících a důstojných pánů kapitulárů: Václava Coelestina z Blumberka probošta, Tomáše Jana Pešiny z Čechorodu děkana a oficiála, Michala Krusia arcijáhna, Kristiána Pfaltze z Ostric scholastika, infulovaných prelátův: Davida Klára, Jana Dlouhoveského z Dlouhé Vsi a Jana z Talmberka, kanovníků rovněž infulovaných, jakož i Václava Kozojedského sakristána a faráře. Svaté ostatky, které byly dříve ve starém oltáři, byly opět zde v tumbě svatého Václava Muč. k ostatním relikviím téhož sv. Mučedníka uloženy. Týž svatý [otec] náš Klement X. k prosbě výše řečeného arcibiskupa Matouše kázal vložiti svátek sv. Václava Muč. do breviáře Římského na den 28. září, a dovolil, aby oficium jeho ritem podvojným mohlo býti recitováno v celé církvi od těch, kteří zavázáni jsou k modlitbě brevíře, roku pontifikátu svého prvního, totiž 1670 dne 29. listopadu. Chvála Bohu a bl. Panně Marii i všem Svatým. Amen.

Stříbrná výzdoba oltáře, pořízená arcibiskupem M. F. Sobkem, však také dlouho nezdobila světcův hrob, neboť byla roku 1806 sejmuta a odvezena do mincovny. Opět oltář vyzdobil roku 1881 světící biskup K. Průcha střízlivým nástavcem a dřevěnou sochou světce. Tato skromná výzdoba oltáře nad Václavovým hrobem velmi kontrastovala s bohatou uměleckou výzdobou svatováclavské kaple. Proto roku 1905 věnoval probošt metropolitní kapituly A. Hora značný obnos pro zřízení nového hrobu sv. Václava. Tento čin podnítil nové vyzdvihnutí ostatků knížete Václava z dosavadního oltáře a řádný archeologický výzkum hrobu i svatováclavské kaple. Velmi důkladnou zprávu o otevření hrobu, z níž uvádím další důležité údaje, podal roku 1911 A. Podlaha.

2. Archeologický výzkum hrobu knížete Václava
Přípravné práce archeologického průzkumu hrobu byly zahájeny 3. dubna 1911 pod dozorem stavitele dómu K. Hilberta a metropolitního kanovníka dr. A. Podlahy. Po sejmutí soch a oltářního nástavce a po sundání dvou mramorových desek menzy se v oltáři objevil obdélníkový prostor 198 cm dlouhý, 60 cm široký a 150 cm hluboký. Na jeho dně byl ztrouchnivělý domečkovitý relikviář. V truhličce, která se rozpadala na kusy, spočívaly pozůstatky sv. Václava. Podle zbytků dřeva se daly stanovit velikost a tvar truhličky. Byla 40 cm dlouhá, 20 cm široká a 30 cm vysoká. Stříškovité víko bylo 10 cm vysoké, přičemž trojúhelníkovitý štítek stříšky měl základnu 18 cm, výšku 9,5 cm a rameno 12 cm. Truhlička byla zhotovena z tmavohnědého, snad cedrového dřeva (obr. VII/5). Prof. Jan Hnátek začal zkoumat ostatky nalezené v tumbě 5. dubna 1911. Současně zkoumal také lebku sv. Václava. Ta byla roku 1911 chována v barokním oltáři ve svatovítském chrámu v podstavci stříbrného poprsí představujícího sv. Václava. Toto poprsí bylo vyrobeno v letech 1698-1699 na popud arcibiskupa Jana Josefa hraběte Breunera. Když byl barokní oltář odstraněn a roku 1871-1873 zbudován oltář novogotický, bylo toto stříbrné poprsí přemístěno do kaple proti hrobu Jana Nepomuckého. Lebka sv. Václava byla uložena do relikviáře domečkovitého tvaru spolu s listinou sepsanou kanovníkem K. Průchou (A. Podlaha 1911, 35-36):

Anno Domini 1866 in Vigilia Pentecostes, quae fuit XIX. Maji, de consensu Eminentissimi Antistitis et semper fidelis Capituli Metroipolitani Pragensis praesentibus infrascriptis particula ossium de cranio s Wenceslai M. et Patroni Regni, et quidem de cranii hujus auriculari parte dextra versus oculi cellam secernebatur, quae ad enixas Celsissimi archiepiscopi Olomucensis et Metropolitani capituli sui preces Olomucium pro pio Metropolitanae illius Ecclesiae usu translata est per Olomucensem canonicum L. B. de Unkrechtsberg. Pragae in Sacrista S. M. E. 19. Maji 1866. Dr. Adolf Würfel, canonicus custos. Adalb. Hron, Cancellarius Consist.
Dr. Carolus Prucha, S. M. E. canon. eccles.

V překladu:

Léta Páně 1866 v předvečer Hodu Božího Svatodušního, 19. května, se svolením Jeho Em. nejd. arcipastýře a v. v. metropolitní kapituly Pražské u přítomnosti nížepsaných částečka kosti z lebky sv. Václava Muč. a zemského patrona, a to z lebky té příušní části pravé k dutině oční byla odloučena, kterouž k naléhavé prosbě nejd. arcibiskupa Olomouckého a jeho metropolitní kapituly do Olomouce ke zbožnému užívání v jich chrámě přenesena byla Olomouckým kanovníkem svob. pánem z Unkrechtsbergu. V Praze, v sakristii metrop. chrámu, 19. května 1866. Dr. Adolf Würfel, kanovník strážce, Vojt. Hron, konsist. kancléř.
Dr. Karel Prucha, kanovník kazatel.

3. Věrohodnost pozůstatků knížete Václava
O identitě pozůstatků svědčí mnohonásobné písemné autentiky, tradice o pohřbech, o převozu a o přechovávání pozůstatků po celé tisíciletí ve svatováclavské rotundě, později ve svatováclavské kapli v románské bazilice a v pokladnici gotické katedrály. Pro posouzení topografie hrobu (obr. VII/13) je nejdůležitější terénní pozorování K. Hilberta (1934), že pod základním zdivem gotického hrobu knížete Václava zjistil „mělkou prohlubeň v jílovité břidlici – zbytek lůžka hrobu knížete“, kam bylo tělo knížete na jeho vlastní přání pohřbeno po převozu do Prahy ze Staré Boleslavi. Teprve až v době Karlově roku 1346 byly světcovy pozůstatky vyzvednuty z hrobové jámy zahloubené do břidlicového podloží svatovítské rotundy, přesněji do podloží její jižní apsidy, aby dále netrpěly tlením. Král Karel IV. dal některé z kosterních pozůstatků uložit do olověné truhlice i s hliněným obsahem původního hrobu a tu pak přenést do nově vybudovaného hrobu. Část pozůstatků byla chována odděleně jako relikvie v oltáři nového hrobu. Z výzkumu K. Hilberta jasně vysvítá, že polohu původního pražského hrobu ve svatovítské rotundě respektovala i Spytihněvova bazilika. Hrob knížete Václava byl rovněž respektován stavbou svatováclavské kaple v gotické katedrále. O stavu zachování pozůstatků knížete v době jejich převozu ze Staré Boleslavi do Prahy a při jejich exhumaci roku 1346 nejsou žádné zprávy. Světcova lebka byla roku 1305 již chována odděleně ve svatovítském pokladu jako relikvie (Kronika zbraslavská). Dolní čelist knížete měla být podle legendy vyjmuta z hrobu v době života Václavovy sestry Přibyslavy, která byla řeholnicí svatojiřského kláštera (Kristiánova legenda).

4. Kosterní pozůstatky knížete Václava
Svatovítská kapitula velkoryse poskytla všechny světcovy pozůstatky k průzkumu. Byla to nejen lebka s dolní čelistí, ale i zlomky tří obratlů, zlomek klíční kosti, dolní hlavice kosti pažní, tělo kosti loketní, zlomek lopaty kosti kyčelní, dva zlomky kostí stehenních, kost patní a kost zánártní. Mimo to byly na lebce zachovány ještě drobné části mumifikovaných tkání a v mozkovně nepatrné zbytky suchého obsahu. Všechny tyto části kostry byly vyjmuty z relikviářů, aby mohly být podrobeny průzkumu, dokumentovány a rentgenologicky vyšetřeny. Posléze byla kostní tkáň všech uvedených částí kostry podrobena sérologickému vyšetření skupinových vlastností AB0 systému. Tato zjištění přispěla k purifikaci ostatků, tak aby v úctě byly chovány toliko nesporné pozůstatky světce.

4a. Demografická data
P o h l a v í j e d i n c e - Lebka světce je jen středně velká, ale nese typické znaky mužské lebky. Oblouky nadoboční jsou dobře vyvinuty nad vnitřními polovinami obou očnic. Glabela je výrazně vyvinuta, typu Broca 5-6, čelo je šikmé a týlní šupina mírně odsazena na plynulém obrysu. Týlní hrbolek je typu Broca 2. Bradavkové výběžky jsou zašpičatělé, silné, ale krátké, takže dosahují jen k obrysu spodiny. Jařmový oblouk je středně vyvinutý. Spánkové čáry jsou výrazně vytvořeny, především na čelní kosti. Mezi horní a dolní spánkovou čarou je pruh kosti nápadně valovitě vyzdvižen. Obličejová kostra má jemnou stavbu. Horní okraj očnic je tupý a bod nasion na nosním kořenu výrazně zaříznutý. Úhly dolní čelisti čelisti jsou vyhnuty zevně. Bradový hrbol je výrazný, typu Schultz 6. Zjištěné charakteristiky jasně hovoří pro pohlaví mužské.

D o ž i t ý v ě k k n í ž e t e - Na lebce sv. Václava nacházíme naprosto neobvyklý poměr mezi stupněm obliterace lebečních švů a dosud nenastupující redukcí alveolárního výběžku čelisti. Šev korunový, šípový i lambdový jsou zcela uzavřeny v celé tloušťce kosti (viz rentgenový snímek). Na vnitřní desce kosti mozkovny je průběh švů zcela neznatelný, na zevní desce jsou ještě patrné zbytky švu korunového a švu lambdového v jeho asterické části. Naopak u švu šípového, až na úsek bregmatický, a u švu lambdového, až na část asterickou, je původní průběh švu nahrazen žlábkem, který je lemován podélně probíhajícími valy ohraničujícími původně okraje obou kostí temenních a šupiny kosti týlní. V glabelární krajině se patrné zubení švu supranazálního dochovalo v délce 27 mm, ale šev sám je zcela obliterován a přechází bodem metopion do mírného hřebínku. Podobně je zarostlá i krajina pteria. Volný zůstává šev spánkový až do oblasti asteria. Tento stav obliterace hlavních lebečních švů hovoří pro vysoké stáří jedince (více než šedesát let). Velmi pozoruhodný je srůst obou kostí nosních v té míře, že je zcela smazána hranice nosního švu. Naproti tomu alveolární výběžky obou čelistí jsou dosud vysoké, neredukované. Toliko mezi prvními a druhými moláry a mezi prvními a druhými premoláry zjišťujeme známky po parodontických chobotech. Dochované zuby jsou zdravé. Ztráta většiny zubů nastala až po smrti. Stav zachování alveolárního výběžku a opotřebení chrupu hovoří o hranici 40 let. Na spodině lebky nacházíme hlavně na křídlových výběžcích kosti klínové a na povrchu pyramid obou kostí spánkových četné osifikované trny, které jsou v souladu se značným stupněm obliterace lebečních švů. Zdá se tedy, že u knížete Václava musíme uvažovat o zrychleném procesu obliterace švů mozkovny a o zvýšené pohotovosti osifikovat svalové úpony a vazy, především na spodině lebky.

Tento rozpor jsme se snažili řešit využitím dalšího nezávislého kritéria pro odhad individuálního věku jedince, a to stanovením zubního věku histologickou metodou podle Gustafsona v modifikaci Kilianově, která využívá změn tvrdých tkání zubů vázaných na věk jedince. Touto metodou byly u knížete Václava vyšetřeny dva řezáky +1 a 2+. Zjištěné markanty obou zubů: 2+: abraze 2,9 bodu; sekundární dentin 1,5; sekundární cement 2,2; resorpce hrotu kořene 0,2; transparence dentinu kořene 0,7; tj. bodový průměr 7,5. +1: abraze 3,0 bodu; sekundární dentin 1,8; sekundární cement 2,0; resorpce hrotu kořene 0,3; transparence dentinu kořene 1,0; tj. bodový průměr 8,1. Vypočtený věk z obou zubů odpovídá 42,2 ±4,8 roku, čili rozmezí 37-47 let v intervalu s 95% pravděpodobností. Pro značnou fragmentárnost postkraniálního skeletu nelze bohužel zjistit ústup spongiózy v krčku kosti stehenní a pažní. Po zvážení výsledků použitých kritérií lze dožitý věk knížete Václava stanovit na hranici kategorií adultus (dospělý) a maturus (zralý), tj. asi 40 roků, a to i při značném uzávěru hlavních lebečních švů.

4b. Lebka
Z a c h o v a l o s t - Lebka knížete se velmi dobře zachovala, je nerozbitá a sekundárně nedeformovaná. Barva kosti je světle okrová s hnědými až temně hnědými skvrnami. Hlavně na obou čelistech jsou na povrchu přilepeny tmavě hnědé zbytky mumifikovaných měkkých tkání. V oblasti vlasové byly přilepeny i světle žluté chloupky a vlásky (J. Matiegka 1934). Lebka byla jako relikvie vyjmuta z hrobu a přechovávána již dlouhou dobu odděleně. Tím byla vystavena drobným poškozením, a hlavně z ní byly odebírány ostatky, především uvolnitelné zuby, pro různé ostatkové relikviáře. Na vrub prvního způsobu poškození padá odlomení pravého okraje nosního otvoru a dolního okraje pravé nosní kosti. Ostatní drobná poškození vznikla při vícenásobném odebírání relikvijních částí. Nejvýraznější poškození jsou:

1. Odříznutí podstatné části pravého jařmového oblouku. Podle listu K. Průchy byl tento jařmový oblouk vyříznut roku 1866 jako ostatek sv. Václava pro olomouckou metropolitní kapitulu.

2. Oba svalové výběžky dolní čelisti jsou odlomeny tupým násilím (relikvie).

3. Chrup v obou čelistech byl zčásti vypadlý nebo vyjmutý po smrti, anebo byl částečně násilně vylámán. (...)

A n t r o p o l o g i c k á c h a r a k t e r i s t i k a - Lebka knížete Václava je nápadně dlouhá a úzká. Je hyperdolichokranní (69,9), ortokranní (72,6), akrokranní (103,8), eurykranní (71,0) a euenkefalní (1359 ccm). Obličejová kostra je velmi vysoká, hyperleptoprozopní (100,0), rovněž i horní obličej je vysoký, leptenní (58,4), s úzkým, leptorynním nosem (40,7) a středně vysokými, mezokonchními očnicemi (84,2). Míry lebky jsou uvedeny v souhrnné tabulce. Při pohledu v čelní normě je čelo knížete Václava úzké a vysoké, s dobře vytvořenými oblouky nadobočními, které dosahují od střední části až téměř do poloviny horního okraje očnic. V průběhu metopické linie v krajině glabely je patrný široký nadnosní šev, zachovaný v šíři 10 mm a dosahující až do výše 26 mm. Je zcela obliterovaný. Na tento šev navazuje zřetelný, hlavně hmatem zjistitelný hřebínek, vytvořený v průběhu metopické linie až do výše asi poloviny šupiny kosti čelní. Na něm jsou viditelné zbytky zubení původního čelního švu. Oba čelní hrboly jsou malé, ve střední rovině oddělené popsaným hřebínkem. Směrem k vrcholu lebky přechází jejich horní ohraničení plynule do klenutí ostatní čelní šupiny. Spánkové čáry jsou na čelní kosti zdvojené a velmi dobře vyznačené. Mezi oběma oblouky je povrch ohraničen v hladký plastický pás, který zřetelně vystupuje nad povrch lebky. Očnice jsou zaobleně hranaté, středně vysoké, s osou mírně zevně skloněnou (Kurýrová III-IV). Horní okraj očnice je tlustý. Nadočnicové otvory jsou drobné, vpravo dva a vlevo pouze jeden. Nosní kořen lebky je nápadně široký, dosahuje 30 mm, takže můžeme hovořit o hypertelorizmu. Slzné jamky jsou prostorné, rovněž i příslušný kanálek. Nosní kůstky jsou srostlé, při nosočelním švu nápadně hřibovitě rozšířené až do šíře 13 mm, při zaškrcení 10 mm. Při pohledu ze strany jsou značně konkávně prohnuté. Tvar nosního otvoru je dlouze oválný, při dolním okraji s vytvořenou hranou a úzkým žlábkem. Trn nosní je ostrý, široký, značně vystupující, typu Broca 4. Levá lícní kost je středně vyvinutá, podobně i jařmový oblouk. Tuberculum marginale (Sömmeringi) je podle Panichia typu 2. Horní čelist je dosti vysoká, na přední stěně s výraznou a širokou fossa canina a vytvořenými juga alveolaria v oblasti předních zubů. Vedlejší dutiny obličeje jsou dobře odečitatelné na rentgenových snímcích v předozadní a boční projekci, orientovaných podle FH. Čelní dutiny jsou listovitého tvaru, jednoduché, 46 mm široké, 22 mm vysoké a 13 mm hluboké. Očnice mají tvar vysoce okrouhlý, nosní dutiny mušlovitý. Sinus maxillaris je oválně trojúhelníkovitý, 28 mm široký a 40 mm vysoký (obr. XII/14). V bočním pohledu přechází šikmý obrys obrys čela plynulým obloukem do vysokého vrcholu lebky, který se nachází asi 50 mm od bodu bregma. Klesající část temenního oblouku nese určité nepravidelnosti, způsobené především předčasnou obliterací jak šípového, tak lambdového švu. Obrys týlních partií je zakulacený a je v něm zdůrazněno mozečkové klenutí. Týlní hrbolek je jen mírně naznačen (Broca 1). Spánkové čáry jsou v tomto pohledu na čelní kosti zřetelně zdvojeny. Výše vystupující linie spánková obkružuje zalomeným obloukem spánkovou krajinu. Prostor mezi oběma spánkovými čarami je plasticky vyzdvižen. Dochovaná a patrná část korunového švu svisle přetíná tento plastický útvar žlábkem. Bradavkový výběžek je silný, tupě hrotnatý a jen nepatrně přesahuje obrys spodiny lební (obr. XII/12). Při pohledu shora má lebka oválný obrys. Temenní otvůrky nejsou patrné. Obrys bazilární normy je rovněž oválný. Týlní partie jsou zakulacené. Svalový relief je jen středně až slabě vyvinut. Týlní otvor je mírně asymetrický, nepravidelně kruhovitý. Podobně jsou poněkud nesouměrně vyvinuty kloubní výběžky týlní kosti. Při porovnání pravé a levé poloviny spodiny lební vyplývá, že vývin jednotlivých anatomických detailů je různý. Pravý bradavkový výběžek je při své bázi širší než levý. Rovněž pravý bodcovitý výběžek (odlomený 5 mm od báze) byl silnější než levý (odlomen těsně při bázi). Dolní čelist je středně silná, jak ve svém těle, tak v ramenech. Bradový hrbol je typicky mužský, 6. typu podle Schultze. Obě krajiny gonia jsou drsné, s mírně zevně vyhnutými úhly. Ramena čelisi odstupují dosti šikmo, čelistní úhel má 126°. Hlavice čelisti jsou rovněž středně velké, symetrické. Oba svalové výběžky jsou odlomeny, zřejmě jako ostatky.

C h r u p - Chrup knížete Václava je slabé až střední velikosti, značně neúplný. Zůstalo 11 zubů a 5 zalomených kořenů v obou čelistech. Dobrá zachovalost lebky umožňuje sestavit obě čelisti do správného mezičelistního postavení (obr. VII/18). Po grafickém doplnění horního chrupu knížete vidíme zřetelné transverzální zúžení oblouku v oblasti předních zubů, při zcela přímkově vyrovnané řadě úseku C-M2 vpravo. Vlevo jsou zuby olámány. Vyrovnáním zadních kvadrantů chrupu do přímky způsobuje zúžení předních partií, podobně jako jsme to viděli u knížete Vratislava, otce knížete Václava. U obou jedinců zúžení přední části horního oblouku dosáhlo nejméně 6 mm. O tom hovoří i absolutní hodnoty rozpětí chrupu v úrovni jednotlivých kategorií zubů u obou jedinců (Tab. VII/B, obr. XII/3). U knížete Václava má první horní řezák orální plochu korunky zcela ohlazenou. To svědčí pro hluboký skus, eventuálně pro mírnou protruzi řezáků. Pro neúplnost chrupu nelze přesně stanovit horizontální mezeru mezi horními a dolními řezáky, ani odhadnout případnou otevřenost skusu. U knížete Vratislava byla přítomna výrazná protruze horních řezáků, takže horizontální mezera měla šířku 7 mm. Kromě toho se u Vratislava vytvořila vertikální mezera 5 mm široká, tedy vznikl otevřený skus. Dolní zubní oblouk knížete Václava je v přední části rovněž mírně zúžený, ale uchovává si parabolický tvar. Na rozdíl od Vratislava jsou řady zubů P1-M2 přímkově vyrovnané. U Vratislava při značném stěsnání úseku mezi špičáky došlo ve výši prvního premoláru k úhlovitému zalomení zubního oblouku. Tento stav způsobily relativně velké zuby knížete. Pro chybění těchto zubů nelze u knížete Václava zjistit původní stav zubní komprese. O stupni abraze (obr VII/19) nás informuje schéma chrupu knížete Václava (E. Vlček-B. Bílý-M. Pokorná 1989, 105-107, obr. 8). Abraze se pohybuje v rozmezí 2.-3. stupně podle Bílého stupnice. Vlčkův index abraze 7,22 ukazuje, že abraze je o více než jedno decennium větší, než by odpovídalo dožitému věku jedince 42,2 ±4,8 roku.

T r a u m a t o l o g i e - Osteofyt - V pravé spánkové krajině, těsně pod spánkovou čarou, 30 mm od jejího začátku, je plochý výrůstek (osteofyt) velikosti 12×14 mm, 1 mm tlustý a vyzdvižený nad ostatní povrch čelní kosti. Jeho povrch je hladký. Pro jeho tvar a umístění ho můžeme považovat za zkostnatělý podokosticový krevní výron, který vznikl po tupém násilí na uvedenou krajinu.

Vyhojená jizva - Nad pravým hrbolem čelním, 45 mm nad nadočnicovým zářezem, je oválná prohlubeň, příčně uložená vzhledem ke své delší ose, velká 12×7 mm a hluboká 1 mm. Přední okraj je kolmější a zadní je šikmo zkosen. Okraje prohlubně jsou zaobleny a její spodina má mírně zdrsnělý povrch. Jde o dobře vyhojené poškození zevní kompaktní desky (obr. XII/20).

S é r o l o g i c k é s k u p i n o v á p ř í s l u š n o s t l e b k y k A B 0 s y s t é m u - Ze vzorku kostní tkáně spodiny lebky knížete Václava byla stanovena skupinová vlastnost B. Toto zjištění bylo rozhodující pro vytřídění dochovaných zlomků ostatní kostry, které jsou dodnes přechovávány v několika relikviářích svatovítského pokladu.

S h r n u t í m o r f o l o g i e l e b k y - Můžeme konstatovat, že lebka knížete Václava je nápadně dlouhá a úzká. Rovněž obličejová kostra knížete je úzká a dlouhá a obsahuje úzký dlouhý nos, ale jen středně vysoké očnice. Nosní kořen je nápadně široký, takže při velkém odstupu obou očnic můžeme hovořit o hypertelorizmu. Horní část nosních kůstek vytváří hřibovité rozšíření s následným výrazným zúžením 3 mm pod švem nosočelním. Tvrdé patro je vysoké a nápadně zúžené, podobně i horní zubní oblouk. Na lebce nastoupila předčasná úplná obliterace hlavních lebečních švů, odpovídající věku 60 a více let. Přitom stav mineralizace kostí lebky a stav alveolárních partií svědčí pro jedince o dvacet let mladšího. Všechny tyto znaky hrají důležitou úlohu i v genetickém posuzování ostatních členů rodu.

P o d o b a - O rekonstrukci tváře knížete Václava jsme se pokusili na základě jeho dobře zachovalé lebky. Současná praxe se nám osvědčila nejen při rekonstrukcích podoby v soudních případech, ale i při stanovování podoby tváří některých historických osobností. V podstatě jsme mohli použít dvou metod.

Grafická metoda rekonstrukce podoby - upravená podle M. M. Gerasimova (obr. VII/20)
Na dioptrografické kresbě lebky knížete v bočním pohledu se podle znaků na jednotlivých částech obličeje a podle rozvoje svalových úponů rekonstruují svalové skupiny obličeje a krku, dále poloha chrupavky nosní, závěs oční koule a dalších měkkých tkání. Tento anatomický preparát je pak překryt vrstvou podkoží v hodnotách průměrných, jež byly stanoveny v pitevně, nebo moderněji ultrazvukovým měřením tlouštěk měkkých částí. Získáme tak základní hrubou podobu jedince v bočním pohledu. Tento strohý obraz se doplní o některé známé znaky. U knížete Václava byl obličej přizpůsoben věku asi 30 let, tj. podobě v době nástupu přímé vlády po roce 924, poté ještě v době jeho smrti, kolem jeho čtyřicátého roku života. K dispozici máme velmi realistický Václavův sochařský portrét zřejmě od Petra Parléře, snad vzniklý za spolupráce jeho synovce Jindřicha. Portrét byl zhotoven na přání císaře a krále Karla IV. Monumentální socha knížete je dnes umístěna na konzoli v kapli sv. Václava ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Sochařská podoba na první pohled vykazuje výrazné shody s celkovým tvarem světcovy lebky. To nás vedlo k tomu, abychom provedli superprojekci lebky knížete do tohoto sochařského portrétu (E. Vlček 1976, 1982). Souhlas lebky a portrétu je v základních proporcích obdivuhodný (obr. VII/3 a 4). Domníváme se proto, že sochař vytvořil svůj portrét podle lebky, kterou nesporně znal, protože pro ni vyráběl hermu, na níž měla spočívat česká královská koruna. Máme před sebou první plastickou rekonstrukci tváře podle lebky, která byla vytvořena před více než 600 lety, roku 1378. To potvrzuje i výsledek superprojekce. Ta odkryla určitou nesrovnalost v utváření nosu sochy. Vysvětluje to však okolnost, že nos byl během doby odražen a doplnil ho až v minulém století roku 1866 sochař Eduard Veselý, bohužel však bez ohledu na utváření lebky, na rozdíl od jeho kolegy před 600 lety. Nos byl doplněn v klasickém tvaru, ale nos knížete Václava byl mírně zahnutý a na kořeni prohnutý. Na tuto chybnou opravu nosu poukázal již roku 1911 A. Podlaha ve svém soupisu chrámových památek v poznámce č. 35.

4c. Postkraniální skelet knížete Václava
V původním gotickém a později i v renesančním domečkovitém relikviáři byly zlomky kostry sv. Václava z úcty k němu obkládány ostatky dalších svatých. Po rozpadu dřeva relikviářů se některé z těchto ostatků přimísily ke kostem knížete Václava. Při posledním průzkumu světcova hrobu roku 1911 byly pozůstatky objeveny jak ve zbytcích domečkovitého relikviáře v menze oltáře, tak v olověné truhlici v hrobě pod oltářem. Několik zlomků bylo uloženo v samostatných relikviářích a ve stříbrném poprsí svatého Václava, v jehož koruně byla objevena dolní čelist a v prosklené schránce na čele tři zuby. Roku 1929 byly tyto pozůstatky definitivně uloženy do dvou prosklených skříněk a zde ozdobeny. Zuby a čelist byly připojeny k lebce a některé drobné zlomky vloženy do samostatných relikviářů. Zachovalost jednotlivých kostí je dosti fragmentární, a proto nelze mezi nimi provést anatomické navázání. Toliko u prvního krčního obratle není skloubení s lebkou knížete vyloučeno.

Z morfologického hlediska patří tři dochované zlomky holenních kostí různým jedincům, podobně i dolní epifýzy dvou kostí stehenních. Proti publikovanému materiálu (Podlaha 1911 a Matiegka 1911) jsme nenašli zlomek diafýzy pravé kosti holenní s gotickým nápisem, pocházející z relikviáře č. inv. 63. Rovněž nemáme dolní polovinu kosti holenní pocházející z olověné schrány pod oltářem. Jsou však k dispozici jejich vyobrazení. K vytřídění (a tím k purifikaci) ostatků jsme u všech dochovaných zlomků využili určení sérologických skupinových vlastností AB0 systému. Ty byly stanoveny v Ústavu soudního lékařství 1. Lékařské fakulty UK v Praze u prof. MUDr. J. Tesaře, DrSc. Většina zkoumaných zlomků postkraniálního skeletu náleží do skupiny B, tedy souhlasně s lebkou světce. Pouze u zlomku levé kosti stehenní, který je i po stránce morfologické odlišný od pravostranného, nebyl ani sérologický výsledek jednoznačný. Střídavě vycházela skupina 0 a několikrát došlo k slabému vysycení séra anti A. Tímto výsledkem byl odlišný anatomický nález potvrzen.

U druhé morfologické odlišnosti zjištěné u pravé a levé holenní kosti, které z hlediska anatomického náleží různým jedincům, stanovení skupinové vlastnosti neumožnilo jejich odlišení. U obou byla totiž zjištěna shodná skupinová vlastnost B. Proto při purifikaci ostatků musely být oba zlomky ponechány mezi pozůstatky knížete. Bohužel se nezachovala ani jediná kost v celé délce a velikosti. S přibližnou přesností bylo možno rekonstruovat jen délku levé kosti holenní a z ní stanovit odhad výšky postavy na 160-165 cm. Celkově jsou ostatní kosti slabé až gracilní, počínaje zlomkem prvního krčního obratle, zlomkem klíčku, zachované dolní epifýzy levé kosti pažní (chované na hlavním oltáři v katedrále sv. Víta) a tělem kosti loketní. Totéž lze říci i o zlomcích dlouhých kostí dolních končetin, kondylech pravé kosti stehenní, zlomcích kostí holenních a kostech zánártních. Měřitelné osteometrické údaje jsou uvedeny v souhrnné tabulce. V ostatkovém oltáři v klášteře El Escorial u Madridu má být jako relikvie chována některá celá dlouhá kost knížete. Snad se v budoucnu podaří tento ostatek prozkoumat.

5. Dožitý věk knížete Václava
Při antropologicko-lékařském průzkumu nejen pozůstatků knížete Václava, ale i dalších členů prvních tří generací nejstarších Přemyslovců jsme zjistili některé mimořádné nálezy. Především to byly mohutná endokranióza u kněžny Ludmily a předčasné srůsty lebečních švů u jejího syna Vratislava I. a vnuka Václava (E. Vlček 1982, 1984, 1985, 1987). Se stanovováním pohlaví na pozůstatcích zkoumaných jedinců nebyly potíže. Avšak při určení dožitého věku vznikly jisté nejasnosti, které bude třeba vysvětlit. U knížete K1 (Bořivoje I.) byl věk dožití stanoven asi na 40 let, u jeho manželky kněžny Ludmily na 60-70 let, u staršího syna Spytihněva I. na 40-45 let, u mladšího syna Vratislava I. na 45-50 let a u knížete Václava na 40 let. Někteří historikové o d m í t a j í stanovení vyššího stáří u knížat Vratislava a Václava. U knížete Vratislava trvají na 33 letech délky života, u knížete Václava D. Třeštík (1983) vykombinoval věk dožití knížete na 27 ±1 až 2 roky a J. Sláma (1982) udává možné rozpětí mezi 18-33 lety. Avšak důkladné rozbory zachovaných pozůstatků obou panovníků, provedené soudně-lékařskými a stomatologickými metodami, určují dožitý věk knížete Vratislava do kategorie pokročilého čtyřicátníka (45-50 let) a věk jeho syna Václava na počínajícího čtyřicátníka (±40 let). To znamená, že kníže Vratislav I. se narodil kolem roku 875. Latinskými legendami uváděný údaj 33 let se asi týká délky jeho vlády jako údělného a pak pražského knížete a ne dožitého věku. Minejní redakce v první slovanské svatováclavské legendě naopak hovoří o stáří Vratislavově v tom smyslu, že očekával smrt. Po smrti otce byl syn Václav dosazen na stolec a Boleslav, který „byl ještě mladý a vzrůstem malý, mu [Václavovi] byl podřízen“. V době narození syna Václava byl kníže Vratislav stár kolem 15-20 let, ve svých 40 letech se stal pražským knížetem. V době vlády bratra Spytihněva byl údělným knížetem. Po šestileté vládě na pražském stolci roku 921 zemřel. Kníže Václav, počínající čtyřicátník, se musel narodit asi roku 890, pokud respektujeme letopočet jeho vraždy rok 929, nebo se narodil asi roku 895, když jeho smrt klademe do roku 935. V době otcovy smrti byl potom Václav stár 25-30 let a jako čtyřicátník byl zavražděn. Bohužel pozůstatky Václavova bratra, knížete Boleslava I., nebyly dosud objeveny. Z historických dat však víme, že Boleslav I. zemřel roku 967 nebo až roku 972. Byl jistě mladší z obou bratrů, o kolik let, to nevíme. Umřel jako počínající šedesátník. K těmto otázkám připomeňme nejstarší vyobrazení obou bratrů v iluminacích Wolfenbüttelského opisu Gumpoldovy legendy, které jsou datovány do samého konce života sv. Vojtěcha, do konce 10. století. Na čtyřech vyobrazeních je Václav vždy představován jako dospělý muž s knírem, plnovousem a velkou čelní pleší, zatímco bratr Boleslav I. jako bezvousý jinoch. I když jistě nejde o realistická zobrazení, vidíme zřejmý úmysl (opřený o tradici) vyjádřit značný věkový rozdíl mezi bratry. Současně představují tyto portréty nejstarší vyobrazení obou knížat z konce 10. století (E. Vlček 1982; J. Pulec 1979). Že legendistovi i umělci skutečně šlo o vyjádření věkového rozdílu mezi bratry, dokazuje např. známý obrazový seriál o zavraždění sv. Václava v Liber depictus, obrázkové knize legend z poloviny 14. století. Zde bylo úkolem seriálu popsat děj vraždy a nikoliv charakterizovat aktéry. Kníže Václav i Boleslav, ale i další účastníci děje jsou zde představováni jako neodlišitelné osoby, bez zdůraznění nějakých osobních charakteristik (D. Třeštík 1990). Iluminace Gumpoldovy legendy jsou zcela výjimečné a svou realitou individuálního zobrazení předstihují dobu svého vzniku.

Ještě máme k dispozici jeden doklad o značném věkovém rozdílu mezi Václavem a Boleslavem. Je jím Kristiánovo líčení usmrcení knížete Václava v jeho legendě. Boleslav napadá neozbrojeného bratra úderem meče do hlavy, ten mu meč bere holou rukou a srazí ho k svým nohám se slovy: „Hle vidíš ty, jenž ses vlastním rozhodnutím zahubil, jako maličké zvířátko bych tě mohl svou rukou rozmáčknouti, ale daleko budiž ruka služebníka Božího, aby se poskvrnila krví bratrovou“. Vrátil mu meč a spěchal do kostela. Před kostelem byl však napaden Boleslavovou družinou a ubit. Toto slovní vyjádření ukazuje, že Václav se dosud díval na bratra jako na nezodpovědné dítě, vždyť mu vrátil i meč.

Pro objasnění celé problematiky uvádím hodnoty jednotlivých znaků, jejichž suma dovoluje spolehlivě stanovit dobu dožití zkoumaných jedinců.

1. U knížete Vratislava a knížete Václava jsme zjistili určité nesrovnalosti v stupni rozvoje srůstu lebečních švů ve vztahu ke skutečnému věku jedince. U obou je srůst lebečních švů tak pokročilý, že jsou na lebce již neznatelné, a dokonce nejsou zjistitelné ani na rentgenových snímcích. Tento stav srůstu by odpovídal více než 60-65 letům dožitého věku. Avšak posouzení rozvoje ostatních znaků ukázalo, že věk knížete Vratislava se pohybuje v rozmezí 45 až 50 let, a u knížete Václava na hranici 40 let (E. Vlček 1982, 1984, 1987).

2. K objasnění těchto rozporů se s úspěchem využila nově rozpracovaná metodika odhadu zubního věku, která se opírá o histologické vyšetření komplexu změn v tvrdých tkáních zubních, k nimž fyziologicky dochází při stárnutí jedince. Na výbrusech předních zubů se zjišťoval stupeň otření kousací hrany korunky, pokles hranice úponu dásně, tvorba sekundární zuboviny v dřeňové dutině, tvorba sekundárního cementu na kořeni zubu, resorpce hrotu kořene a stupeň průsvitnosti kořenové zuboviny. Určitý stupeň rozvoje jednotlivých znaků vždy odpovídá určitému věku jedince, který lze standardním způsobem kvantitativně určit. U kněžny Ludmily byl zubní věk touto metodou stanoven na 68,5 ±5,6 roku, u jejího staršího syna Spytihněva I. na 41,7 ±4,6 roku, u mladšího syna Vratislava I. na 45,7 ±5,9 roku, u Ludmilina vnuka knížete Václava na 42,2 ±4,8 roku a konečně u knížete K1 (Bořivoje) na 40,8 ±4,3 roku. Odhadnutý věk se tedy u zkoumaných příslušníků nejstarších Přemyslovců pohyboval s intervalem 95% pravděpodobnosti u knížete K1 (Bořivoje) mezi 37-45 lety, u kněžny Ludmily mezi 63-74 roky, u knížete Vratislava mezi 40-52 roky a u knížete Václava mezi 37-47 roky (E. Vlček 1977, 1982, 1983, 1984, 1985, 1987, 1989; Kilian-Šídlo-Vlček 1984; D. Třeštík 1983; J. Sláma 1990).

3. Další z nezávislých metod, kterou jsme rozpracovali pro odhad dožitého věku, se opírá o stanovení stupně osifikace (zkostnatění) chrupavky štítné. Na základě poznání, že chrupavka štítná osifikuje víceméně rovnoměrně s přibývajícím věkem, jsem vypracoval odečítací schéma, s nímž se porovnává stupeň zkostnatění chrupavky podle zobrazení na rentgenovém snímku. Stupeň osifikace, odhadnutý podle schématu, je nutno zatížit chybou odhadu, která stoupá s věkem. V praxi to znamená chybu 3,9 roku ve věku 15-20 let, chybu 6,9 roku ve věku do 50 let a chybu 8,7 roku ve věku do 70 let. Přesnost určení je možná na 5 let. U knížete Vratislava I., u něhož se zachovala chrupavka štítná, jsme mohli stanovit dožitý věk na 45 ±6,5 roku, u kněžny Ludmily na 65 ±8,2 roku (E. Vlček 1974, 1982, 1985). Tímto způsobem se podařilo vysvětlit nález pokročilé osifikace lebečních švů u knížat Vratislava a Václava. U obou jde o předčasné zarůstání hlavních lebečních švů a zmíním se o tom ještě později. Pro úplnost uvádíme ještě zjištěný stupeň srůstu švů u dalších zkoumaných Přemyslovců. U knížete K1 (Bořivoje) odpovídá srůst 35-40 letům, u kněžny Ludmily více než 60 letům, u knížete Na baště (Spytihněva I.) odhadujeme věk na 40-45 roků a u kněžny Na baště, manželky knížete Spytihněva, na 35-45 let (E. Vlček 1982, 1985).

4. Z dalších, již méně přesných kritérií, která mohou být použita pro odhad věku těchto jedinců, to byl stupeň atrofie dásňových výběžků čelistních. Tento znak je značně závislý na zdravotním stavu chrupu. Stupeň atrofie vyjadřujeme v milimetrech na schématech chrupu a jeho abrazí. Stupeň atrofie čelistního výběžku u knížete K1 (Bořivoje) odpovídá věku 30-40 let, u knížete Spytihněva 50-60 letům, u jeho manželky, kněžny neznámého jména, 40-50 letům, u knížete Vratislava 35-40 letům, u knížete Václava 35-40 letům. Z těchto nálezů je patrné, že parodont u zkoumaných jedinců byl zdravý, toliko u knížecího páru z kostela Panny Marie byl mírně zhoršen.

5. Kazivost zubů u prvních Přemyslovců byla téměř nulová.

6. Abraze chrupu (jeho otření) bylo posuzováno podle sedmistupňového schématu B. Bílého (E. Vlček 1986; Vlček-Bílý-Pokorná 1989). Otření vyhodnocujeme vlastní úpravou výpočtu indexu abraze pro moláry, který však slouží jen jako ukazatel pro porovnání s ostatními členy rodiny, tedy v žádném případě neslouží k stanovení dožitého věku. Pro knížete K1 (Bořivoje) byl vypočten Vlčkův index abraze na 4,93, u knížete Spytihněva na 5,00, u Vratislava 6,10, u knížete Václava dokonce na 7,22. Největší abrazi chrupu jsme zjistili u knížete Václava, pak Vratislava, Spytihněva a nejmenší u knížete Bořivoje.

7. Pro odhad dožitého věku se použilo i kritérium zvětšování dřeňových dutin v kosti pažní a v kosti stehenní. S přibývajícím věkem se dřeňové dutiny kostí zvětšují směrem do krčku a do hlavic kostí. Schémata zvětšování dutin podle jejich tvaru na sagitálně rozřezaných kostech vypracovali J. Nemeskéri, L. Harsányi a G. Assádi. V poslední době J. Szilvássy a H. Kritscher vypracovali ještě podrobnější schéma. Avšak u cenného materiálu nebo u význačných historických osobností, kde nelze tyto řezy provádět, jsme stav dutin zjišťovali rentgenologicky. Především na snímcích Rank Xeroxem, dále na tomografických řezových snímcích zobrazených rovněž Rank Xeroxovou metodikou a naposledy z řezů získaných počítačovou CT radiotomografií. Odhad věku u zkoumaných jedinců se pohybuje u kněžny Ludmily v rozmezí 60-70 let, u knížete Spytihněva I. a u Vratislava v rozmezí 40-50 let a u manželky knížete Spytihněva 40-45 let. U knížete Václava se bohužel nezachovaly potřebné části pažních ani stehenních kostí.

8. Z dalších metod, spíše kvalitativních, byl využit stupeň rozvoje opotřebení kloubních ploch obratlů, který vyjadřujeme počtem křížků od + do ++++. U kněžny Ludmily dosahuje spondylóza stupně čtyř křížků, u Spytihněva tří křížků, u knížete Vratislava dvou křížků a u knížete Václava toliko jednoho křížku.

9. Podobně lze hodnotit i projevy artrózy, tj. opotřebení kloubních ploch na velkých kloubech, jak ramenním, loketním, kyčelním, tak kolenním. Stupeň vyhlazení kloubních plošek na stydkých kostech nebylo možno zjišťovat, protože se nedochovaly.

Světec
Na tom, aby se Václav stal svatým, začal pracovat již jeho bratrovrah Boleslav, který o tři roky později nechal jeho ostatky převézt ze Staré Boleslavi na Pražský hrad. Kult knížete mučedníka byl zprvu pěstován především v církevním prostředí, které tento příběh o několik desetiletí později zaznamenalo v písemných legendách. Již v průběhu desátého věku se tak začal projevovat dvojí Václavův význam, jako světce s křesťanskými cnostmi a zároveň jako vládce pocházejícího z vládnoucí přemyslovské dynastie. Přenesení Václavova těla do Prahy (translace) se v tehdejší době rovnalo dnešní papežské kanonizaci a také v té době vznikla první, i když nedochovaná václavská legenda, za kterou historici považují tzv. První staroslověnskou legendu. K přenesení Václavova těla pak mělo dojít 4. března 932, pravděpodobněji pak 938. Dušan Třeštík je ale například toho názoru, že Václavův kult by se měl dát do souvislosti až se snahou o založení pražského biskupství v polovině šedesátých let desátého století. Biskupství bylo zřízeno v roce 973 nad hrobem sv. Václava v rotundě sv. Víta a sv. Ludmily, v bazilice sv. Jiří. Před rokem 976 byla v prostředí Řezna sepsána legenda „Když vzrůstala víra křesťanská“ (Crescente fide christiana) a o něco později i Legenda tak řečeného Kristiána. To dokazuje, že svatováclavský kult se v Čechách velice šířil již koncem desátého století a díky staroslověnským legendám se dostal i na Rus, kde je doložen v tzv. První staroslověnské legendě. Svatý Václav je rovněž zmiňován v raných svatoludmilských legendách (Fuit in Provincia Bohemorum). Kolem roku 980 byla o Václavovi v Říši z příkazu císaře Oty II. sepsaná Gumpoldova legenda a rovněž celá řada zmínek o Praze atd. ukazují, jaké úcty se Václavův kult těšil v císařství. Svatý Václav je jediným českým světcem, jehož svátek je součástí celosvětového kalendáře římskokatolické církve.

Svátost českého knížete má dokládat celá řada zázraků, které mu jsou připisovány. Jedním z těch nejčastěji popisovaných je jeho souboj s kouřimským knížetem Radslavem, který měl údajně na Václavově čele spatřit znamení kříže a jak kolem něho stojí dvojice andělů. To jej přesvědčilo o tom, že Václav je vyvolený a proto se neodvážil proti němu zasáhnout v souboji, ke kterému jej pražský kníže vyzval. Dalším často popisovaným zázrakem je ten z prostředí královského dvora Jindřicha Ptáčníka, kde se král rozhněval, protože se Václav nedostavil včas na sněm. Král tak všem přítomným přikázal, aby až Václav vstoupí, nikdo nevstal a neprojevil mu tak úctu. Když se Václav nakonec skutečně dostavil, tak král vstal od stolu jako první, protože viděl nad jeho hlavou zlatý kříž a po jeho bocích dvojicí andělů. Po sněmu českému knížeti nabídl dar z královské pokladnice podle jeho vlastního výběru. Václav si vybral relikviář sv. Víta s ostatky jeho ruky, nad kterým pak v Praze nechal na Pražském hradě vystavět rotundu sv. Víta. Celá řada zázraků je pak především spojená s obdobím po Václavově smrti, s převozem jeho těla přes rozvodněnou řeku, zhojené rány atd. Další řada zázraků se měla udát po jeho uložení v rotundě sv. Víta atd.

Připojil bych malou zajímavost. Karel IV přikládal svatému Václavu velkou váhu a posiloval kult svatého Václava. Proto také byla při stavbě katedrály sv Víta korunní komora koncipována v těsném sousedství kaple sv. Václava a samotný vstup je přímo ve svatováclavské kapli. Stavitel katedrály Petr Parléř aby ještě více zvýraznil význam tohoto místa, tak samotný portál vstupu do kaple svatého Václava nahoře uzavřel nikoliv typickým gotickým lomeným obloukem, ale obloukem čistým.



Novogotická dostavba katedrály byla ve své konečné fázi plánována tak, aby byla dokončena k tisíciletému výročí smrti svatého Václava, což se zdařilo a v září 1929 byla katedrála slavnostně otevřena. Dekretem ze dne 23. dubna 1997 (tisícileté výročí smrti svatého Vojtěcha) byla katedrála zasvěcena kromě svatého Víta i svatému Václavovi a Vojtěchovi. Došlo k tomu protože stejně zasvěcena byla i románská bazilika, kterou nechal postavit kníže Spytihněv II. a kterou takto zasvětil v roce 1074 biskup Gebhart.

Já bych vraždu Václava viděl takto:
Po obrovským pařáku ve Staré Boleslavi se potkali bratři ráno v kocovině, nebo ještě pod silným vlivem alkecu. Slovo dalo slovo a Boleslav vytáhl meč a sápal se na Václava, který možná toho tolik nevypil. Tak mu snadno vykroutil meč a povalil ho. V tom momentě tam došli osobní strážci Boleslava, viděli Boleslava na zemi a nad ním Václava s mečem a jednali, jako strážci museli bránit pána. Ubránili Boleslava za cenu smrti Václava.
To je můj nehistorický pohled na smrt Svatého Václava.

Tunac píše:Já bych vraždu Václava viděl takto:
Po obrovským pařáku ve Staré Boleslavi se potkali bratři ráno v kocovině, nebo ještě pod silným vlivem alkecu. Slovo dalo slovo a Boleslav vytáhl meč a sápal se na Václava, který možná toho tolik nevypil. Tak mu snadno vykroutil meč a povalil ho. V tom momentě tam došli osobní strážci Boleslava, viděli Boleslava na zemi a nad ním Václava s mečem a jednali, jako strážci museli bránit pána. Ubránili Boleslava za cenu smrti Václava.
To je můj nehistorický pohled na smrt Svatého Václava.

Budeš se divit, ale i tato hypotéza byla již vyslovena, nadto se i ona jeví jako pravděpodobná... stejně jako hypotéza, že se škorpili jen v žertu, tedy "stínové šermování", a v tu chvíli se přiblížili strážci, kteří nepochopili situaci a zakročili rychle a účinně. Možná i nešťastnou náhodou - jedna rána, která ani nebyla míněna jako se snahou o smrt, jen "plochou meče", může změnit dějiny...

Co se "stínového šermování" týče, tak o to zcela jistě nešlo, protože jinak by Boleslav nevolal o pomoc. To alkoholové opojení asi taky nebylo úplně na místě, alespoň v případě Václava, který je dobovými prameny líčen spíše jako zdrženlivá osoba. Alkoholu v takové míře, jak to bylo u tehdejší elity běžné, s největší pravděpodobností neholdoval. Nicméně to, že se jednalo o neplánovanou akci, je myslím více než jasné. Pokud by to bylo předem promyšlené, tak by průběh vypadal určitě jinak. Jsem tedy toho názoru, že hádky mezi bratry byly asi častější, ale v tomto případě to přesáhlo mez. Boleslav zřejmě mohl být pod vlivem alkoholu a ráno, když potkal Václava, došlo mez nimi k hádce, v které Boleslav v afektu vytáhl na bratra meč. Václav, který ale nebyl žádné ořezávátko (měřil asi 185 cm, což bylo na tehdejší dobu dost), mu meč z ruky vykroutil. Otázkou je, v jakém momentě spatřili Boleslavovi věrní tuto situaci, když volal o pomoc. Buď viděli, že Václav přemohl bratra a spěchal ke kostelu, a nebo (spíše pravděpodobnější scénář), jej viděli, jak s mečem, kterého se zmocnil, stojí nad přemoženým bratrem. Domnívali se, že Václav na Boleslava zaútočil, protože jim byla dobře známa jejich vzájemná nevraživost. V jejich případě (družiníků) si pak troufám říct, že měli pořádnou kocovinu a tak jednali, jak jednali. Když Václav viděl přesilu, tak se dal na útěk ke kostelu, který byl ale zavřen. Tady ale dochází k určitému rozporu. Pokud by to byla neplánovaná akce, tak proč by kostel byl zavřen? Na to bohužel nemám žádnou jasnější odpověď.

No já osobně to taky považuju za pitomost, jen že to prostě zaznělo už v minulých letech
Po zvážení nepřesností časových údajů, se přikláním k hypotéze J. Cinerta, tedy nikoli nechtěná konfrontace, ale nevyhnutelný následek zmatků v následnictví. A nikoli bratři. Ani polobratři (po otci).
Na druhou stranu, jsem velkým fandou obou protagonistů, a jsem známý tím, že tvrdím že jsme měli hned třikrát štěstí.
Totiž: 1) že jsme měli Václava a jeho politiku.
2) že jsme měli Boleslava a jeho politiku.
3) a to je asi nejdůležitěší, že jsme je měli právě v tomto pořadí!
Souhrou těchto tří šťastných jsme pevně od jejich dob ukotveni jak v tomto prostoru, tak i v tzv. "západu".
Plus povšimněme si jedné věci (trochu si musím rejpnout do kronikářů - mnichů a tudíž předpojatých): Obv. se při shazování Boleslava argumentuje "causou" Ludmila x Drahomíra, a tedy jakýmsi bojem křesťanství a pohanství. Ale ve skutečnosti byly obě křesťanky - akorát že jedna podporovala spíše Bavorskou, a druhá Saskou větev... čili podobný problém jako ve Velké Moravě, a ostatně mnohokrát v dějinách a ve všech náboženstvích - jiná frakce je horším nepřítelem než jinověrec...
I to mohlo napomoci k neshodám mezi Boleslavem a Václavem, zvláště pokud byl Václav opravdu až fanatický věřící.

Svatý Václav možná vůbec nežil. Neznámé okolnosti nejslavnější české vraždy

Historikové se stoprocentně neshodli ani na tom, zda svatý Václav skutečně existoval. Například podle Záviše Kalandry se žádná vražda nemohla odehrát, protože Václav a Boleslav byli jednou a toutéž osobou. Obě jména znamenají totéž. Boleslav je v podstatě polskou variantou jména Václav, význam jména je „více slávy“. Miroslav Houška je amatérský badatel a o smrti svatého Václava publikoval knihu, která se na smrt světce dívá úplně jinak. Dal dohromady indicie nasvědčující, že Boleslav byl zbožný člověk, který by bratrovraždu nikdy nespáchal. Poukazuje na to, že Boleslavova dcera Mlada byla přijata papežem a stala se abatyší kláštera svatého Jiří. U dcery pohana a bratrovraha by něco takového bylo jen těžko představitelné. Svatý Václav podle všeho pocházel ze sedmi sourozenců. Miroslav Houška považuje za podezřelé, že minimálně dvě ze čtyř Václavových sester byly z historie zcela vymazány, stejně jako jeho třetí bratr. Proč mohl někdo chtít sourozence zcela zamlčet? Nemohli mít na Václavově vraždě naopak podíl oni, a proto byli zapomenuti? Navždy zůstane záhadou i to, jestli už víc než tisíc let neoslavujeme špatnou lebku. Antropologický výzkum profesora Vlčka určil, že lebka odpovídá čtyřicetiletému muži. Svatý Václav se ale rozhodně nedožil třicítky. Podle Kristiánovy legendy navíc Václavova sestra odebrala pohřbenému čelist a rozdávala její kusy jako relikvie. Lebka, kterou máme za lebku svatého Václava, má přitom čelisti kompletní. Pravdu o stěžejních událostech by mohl naznačit nedávný nález hromadného hrobu několika desítek bojovníků. Naznačuje, že smrt svatého Václava mohla být součástí rozsáhlejšího spiknutí, jehož viníkem vůbec nemusí být Boleslav.

Reportáž je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/nezn ... &source=hp