ZEMĚ VE VÁLCE A NÁROD VE ZBRANI,
aneb
STÁT IZRAEL NA VLASTNÍ KŮŽI.
aneb
STÁT IZRAEL NA VLASTNÍ KŮŽI.
Reportáž z cesty po Izraeli v rámci tematického zájezdu zaměřeného na vojenskou historii této malé země.
ÚVOD
Jak je známo z mého pozvání na tento specializovaný zájezd, vyrazil jsem se svojí paní Ladou na zájezd po vojenské historii státu Izrael jako odborný lektor. Byla to pro mě neuvěřitelná nabídka, výzva a velmi složité rozhodnutí, já nikdy takto v zahraničí, pokud nepočítám Slovensko, nebyl. Ale Slovensko není zahraničí, mi Češi nemáme na světě bližší zemi a bližší lidi. Tak nějak ke Slovákům patříme a oni patří nám. Vždy jsem tam měl a mám pocit, že jsem pořád doma. Když jsem se rozhodl, že poletíme, začalo shánění financí, bylo potřeba zajistit pasy a nakonec jsme 19.3.2015 s cestouvkou Olive Tour vyrazili do neznáma.
Cestovní agentura Olive Tour se specializuje na prodej poznávacích zájezdů do Izraele, na palestinská teritoria, do Jordánska a na Sinaj. Všechny zájezdy jsou výjimečné nejen svým programem, ale především nadstandardním průvodcovským servisem a výkladem, který uspokojí i opravdu náročného klienta. Navíc jsou zájezdy nabízeny za lidové ceny. Technicky jsou tyto zájezdy zajišťovány ve spolupráci s místními českými CK a s cestovními agenturami v Izraeli, Jordánsku, Egyptě a na palestinských teritoriích. Zájezd se jmenoval takto: Izrael – po stopách nedávných i dávných bojů.
Izrael má totiž již téměř 4.000 let ve svém názvu ukrytý boj – „Jisrael“ znamená „Bůh bojuje“ a vskutku málokterá země na světě prošla tolika válkami jak ve starověké, tak i v moderní historii. Zároveň nejrozšířenější židovský pozdrav Šalom - „Pokoj“ podtrhuje touhu Izraelců žít v míru a pokoji na tom svém kousku země mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. Napětí tohoto protikladu je nejlépe vidět na vlastní oči a proto pořádáme tento zájezd, určený především zájemcům o novodobou historii státu Izrael se zaměřením na vojenskou historii. Součástí zájezdu jsou i místa mimo oblast běžného turistického ruchu.
Tolik oficiální představení cestovní kanceláře a samotného zájezdu. Neberte to jako reklamu. Jen chci, aby jste věděli o co rámcově šlo.
PRVNÍ DEN
Z Prahy jsme odlétali ve 23 45 hodin a v Tel Avivu jsme přistáli před 04 00. Následovalo místní odbavení a po vyfasování zavazadel jsme pod vedením šéfa zájezdu, kterého ještě představím, ale až po jeho svolení, vyrazili poznat doposud nepoznané a shlédnout doposud neviděné. A že to byla jízda jako na toboganu, to ukáže tento cyklus reportáží.
Naše první zastávka po odjezdu z letiště bylo ve městě Jaffa. Já v té době už asi tak 18 hodin cestoval, nespal a málo jedl a byl jsem takový nějaký přibržděný. Ale i tak si myslím, že to byl velmi vydařený start celého zájezdu zaměřeného na vojenskou historii Státu Izrael.
Napřed sem vložím dvě fotografe, které jsem v Jaffě pořídil.
Na prvním snímku je socha biblické velryby, která sehrála velkou roli v legendě o Jonášovi. Je to první fotka, kterou jsem na této úžasné cestě pořídil. Moc se mi líbila, ale bylo ještě špatné světlo. Druhý obrázek je fotka zajímavého sochařského díla. Je to semeno, ze kterého vyrůstá živý strom. Dílo je zavěšeno na ocelových lanech a bude dokončeno, až strom tlakem kořenů semeno rozlomí. Zatím se tak nestalo. A asi ani nestane, strom nevypadá, že by byl v dobré kondici. Asi ho sluníčko zahubí dříve než bude moci být dílo dokonáno.
Trochu historie jako takové.
Jaffa je starobylé přístavní město, které je označováno za jedno z nejstarších na světě. Nachází se jižně od Tel Aviv a logicky při Středozemním moři. Dnes je městskou čtvrtí města či spíše dvoustí Tel Aviv-Jaffa.
Někteří lidé tvrdí, že byla Jaffa pojmenována po Jefetovi, jednom ze tří Noemových synů, který město postavil 40 let po biblické potopě. To by bylo krásné, ale jelikož nejsem věřící, nemohu tvrdit že to tak bylo. Pravda je, že Izraeli se podařilo potvrdit mnoho a mnoho fakt obsažených v bibli a časem možná bude potvrzeno i toto. Hebrejská etymologie naznačuje, že město bylo pojmenováno Jaffa pro jeho krásu, hebrejské slovo ajaf značí v naší řeči krásu. Helenistická tradice odkazuje název města ke jménu Iopeia, což je Kassiopeia, matka Andromedy. To by se mi líbilo více, ale i římská tradice zde má své závěry a ty tvrdí perem Plinia staršího že je název města odvozen od jména dcery boha větru spojen se jménem dcery boha větru Aoly a ta se jmenovala Jopa. Jako pragmatik musím říci, že je to asi vše zdání a přání. Město zde bylo už za dob starověkého Egypta a zcela jistě se jmenovalo jinak z jiných důvodů, jak uvidíme dále.
Jaffa se totiž ve starověku pyšnila jménem Tel Jaffo a se svými 40 m nad mořem. Poskytovala důležitý rozhled nad pobřežím a byla též důležitým strategickým místem ve vojenské historii. Při úpatí kopce se nacházely prameny čerstvé vody, což jen její strategický význam umocnilo.
Tyto dvě fotografie dokumentují pravdivost egyptských záznamů. je to část vykopávek egyptského opevnění města a na druhém snímku e navíc i novodobý monument, který je zde vztyčen pro upoutání pozornosti.
Jaffský přírodní přístav byl tedy využíván již od doby bronzové. Je zmíněn ve starověkých egyptských dopisech z roku 1470 před naším letopočtem, ve kterých je glorifikováno dobytí přístavu i města faraonem Thutmose III., který ukryl své ozbrojené bojovníky do velkých košů a ty následně dal jako dar kanaánskému vůdci města. Město je zmíněno v amarnských dopisech pod egyptským názvem Ja-Fo. Město bylo pod egyptskou nadvládou přibližně do roku 800 před naším letopočtem, tedy více než 600 let.
Jaffa je zmíněna v bibli, Kniha Jozue jako město v území kmene Dan a z toho důvodu se pobřežní nížina nazývá Guš Dan. Mnoho potomků kmene Dana žilo podél pobřeží, stavěli lodě a rybařili. Král David a jeho syn Šalomoun dobyli Jaffu a používali ji jako přístav, do kterého dopravovali cedry z Tyru pro stavbu Prvního Chrámu. Město zůstalo v židovských rukách i po rozdělení Izraelského království. V roce 701 před naším letopočtem, v časech krále Chizkijáše, pak asyrský král Sinacherib dobyl Judské království právě směrem od města Jaffa.
Jaffa potom byla seleukovským přístavem do doby, než byla osvobozena při povstání Makabejských. Při římském potlačení židovského povstání byla Jaffa zabrána a podpálena Cestiem Gallem. Římský židovský historik Josefus Flavius popsal, že bylo zmasakrováno 800 obyvatel. Piráti, kteří používali opravený přístav jako svou základnu, rozhněvali císaře Vespasiana, který město vyhladil a postavil na jeho místě citadelu s římskou posádkou.
V Novém zákoně je zmíněno, že apoštol Petr vzkřísil v Jaffě Tabitu. Později pak zde měl Petr vidění, ve kterém mu Bůh řekl, aby nerozlišoval mezi Židy a ne-Židy či mezi košer a ne-košer. Toto vidění se pokládá za jeden z hlavních myšlenkových odklonů křesťanství od judaismu. Událost znázorňuje malba v římsko-katolickém kostele Sv.Petra v Jaffě.
A co se zde dělo ve středověku - byla to doba divoká a tedy i dějiny tohoto města měly mnoho a mnoho událostí.
Město bylo dobyto po první křížové výpravě Godefroyem z Bouillonu v roce 1100. O město se opakovaně neúspěšně ucházel Daimbert z Pisy, první latinský jeruzalémský patriarcha. Jaffa zůstala královským majetkem dalších deset let, dokud nebyla v roce 1110 předána Hugovi z Le Puiset. Když v roce 1134 Hugo II. z Le Puiset povstal proti králi Fulkovi z Anjou, bylo jaffské panství rozděleno na mnoho menších podílů a samotná Jaffa zůstala v majetku krále. Krátce na to byla Jaffa udělena Amaurymu, mladšímu synovi krále Fulka. V roce 1153 Fulkův první syn Balduin II. dobyl předsunutou baštu fátimovské moci Askalon, a přidal ji k teritoriu svého bratra Amauryho.
Jaffa a Askalon byli předány mimo královskou moc, když jejich držitelé uzavřeli manželství či jiné blízké příbuzenství s králem či jeho nástupci, či pokud vlastnictví přešlo přímo na nějakého člena královské rodiny. V této době se často stávalo, že byla Jaffa a Askalon předávána jednomu nebo více členům Amauryho první rodiny. V roce 1221 byla města předána králem Janem z Brienne do rukou jeho synovce Gautiera IV., když se oženil s vnučkou pozdějšího krále Amauryho II., který držel Hrabství Jaffu a Askalon po svém mladším bratrovi, králi Guyovi de Lusignan. Někdy kolem roku 1250 bylo hrabství předáno jedné z větví klanu Ibelinů. S dobytím Jaffy egyptským sultánem Bajbarsem - což byl bývalý mamlůk - v roce 1268 se hrabství stalo jen formálním. Titul hrabě z Jaffy a Askalonu byl znovu později udělen kyperským králem Jakubem II. Janu Perezu Fabricovi.
Všechna ta jména jsem sem napsal, aby jste měli co studovat, pokud budete chtít vědět, kdo to všechno byl.
V novověku tedy za osmanské říše to bylo ještě živější.
7. března 1799 Napoleon Bonaparte při svém egyptském tažení dobyl Jaffu a jeho vojáci se dopustily na jeho rozkazy strašných věcí. Jaffa se totiž tvrdě bránila. Když její posádka kapitulovala, rozzuření vojáci se dopustili krvavého násilí na místním civilním obyvatelstvu. Děsivé vraždění a znásilňování popisuje ve svých memoárech přímý účastník Louis Malus. V Jaffě se Francouzům vzdaly necelé čtyři tisíce Turků, které nechal Napoleon okamžitě povraždit, jelikož neměl pro zajatce dost jídla a stráží, které by je hlídaly. Aby se ušetřilo střelivo, přikázal Napoleon bezbranné turecké zajatce pozabíjet bajonety.
Koncem 19. století byla z Jaffy vedena železniční trať do Jeruzaléma. Stávala tu železniční stanice Jafo jako výchozí bod této tratě. Byla zrušena roku 1948. Budova stanice se ale dodnes dochovala a je nyní využitá pro rekreační účely. Je to také malé muzeum, jsou zne malé trhy a je to celkově příjemné místo pro odpočinek.
A zde je důkaz. První obrázek ukazuje budovu starého jaffského železničního nádraží, krásně spravenou a se zbytky kolejiště. Je to dnes odpočinková zóna, něco jako muzeum, konají se zde malé trhy. Druhý pak ukazuje krásně renovovaný železniční vůz. Ten podivný obejda na něm jsem já.
Do založení Tel Avivu a období Britského mandátu Palestina, měla Jaffa nejvyspělejší finanční, bankovní, rybářský a zemědělský průmysl v Palestině. Bylo zde mnoho továren, specializujících se na výrobu cigaret, cementu, dlažby, střešních tašek, železných odlitků, zpracování bavlny, výroby ručně dělaných koberců, kožených produktů, dřevěných beden pro jaffské pomeranče, textil, tiskoviny a knihy. Většina knih a novin v Palestině byla vydávána právě zde, v Jaffě.
Začátkem 20. století se populace Jaffy rozrostla a na písečných dunách při pobřeží vyrostlo nové židovské předměstí, které se nazývalo Tel Aviv. Židé ale žili nadále i v Jaffě, od 19. století zde stál židovský hřbitov
.
Učitelé a žáci židovské školy v Jaffě, rok 1890
V roce 1904 se do Erec Jisra'el - Země Izraelské - přesunul rabi Abraham Isaac Kook a zaujal pozici vrchního rabína Jaffy. Byl to první aškenázský vrchní rabín v britské mandátní Palestině, zakladatel náboženské sionistické ješivy Merkaz ha-rav, židovský myslitel, halachista, kabalista a proslulý znalec Tóry.
Zde je jeho fotografie. Jeho přítomnost měla na rozvoj židovské populace významný vliv. Bylo to nesmírně významné postavení, a mimo jiné zahrnovalo také zodpovědnost za nové sekulární sionistické zemědělské osady v okolí. Jeho vliv na lidi rozličných životních stylů byl znatelný. Do života města a jeho okolí se hlavně vložit a prosadit myšlenky Tóry a Halachy.
V roce 1917 se začaly k městu blížit britské vojenské jednotky. Proto vyhnali Osmané všechny židovské obyvatele Jaffy ve strachu, že by britská armáda mohla město okupovat. Britská armáda nakonec skutečně město okupovala, ale dovolila jeho obyvatelům návrat.
Britští vojáci stojí před budovou Jaffské radnice. Jaffa byla na Turcích získána bez velkého boje a už se do tureckých rukou nikdy nevrátila.
No a nyní se už blížíme k období, které nás zajímá. Je to období Britského mandátu Palestina
Během let 1917–1920 žily v Jaffě tisíce Židů. Vlna arabských pogromů vůči Židům v letech 1920 a 1921 způsobila značný odliv židovských obyvatel do Tel Avivu. V roce 1921 žilo v Tel Avivu pouhých 3 600 Židů. V dubnu téhož roku se toto číslo ztrojnásobilo.
Za tyto šílenosti ale mohl hlavně člověk, který se jmenoval al-Husseiní, který kategoricky odmítal přítomnost židovského živlu v této části světa. Byl nekompromisně oddán myšlence vyhnání Židů z Palestin.
Zde je jeho fotografie. Na pohled je to sympatický člověk, ale z pohledu židovské populace to bylo stělesněné zlo. Byl to vzdělaný, inteligentní člověk, velmi schopný, ale bohužel i všehoschopný, jak uvidíte dále.
Do prvních masových protižidovských pogromů roku 1920 byl zapletený právě tento arabský nacionalistický vůdce. Hadži Amín bol odsouzený britským soudem na patnáct let nucených prací. Policie, ovládaná antisemitskými a proarabskými názory ho však nechala záměrně utéci do Sýrie a brzy poté byl omilostněn. Brzy se tedy vrátil se zpět do Jeruzaléma. Tam musel čelit odporu místní Vysoké rady muslimů, která ho označila za vraha a zločince. Hadži Amín byl ale Vysokým britským komisařem potvrzený za Veľkého Muftího Jeruzalema a tím byl položen začátek jeho dlouhé protižidovské kariéry kterou završil tím, že se stal k smrti odsouzeným válečným zločince, který ale spravedlnosti nakonec unikl.
Zde je jeho fotografie při besedě s vůdcem Třetí říše Adolfem Hitlerem z roku 1941.
Faktem je, že Husseiní zverboval pro hitlerovské SS a wehrmacht či vyhlazovací skupiny kolem 30 000 vojáků. Někteří Arabové byli i mezi posledními věrnými, bránícími "vůdcův" Hlavní stan v Berlíně. V norimberských procesech právní zástupce Eichmanna, Dieter Wisliceny, který byl následně také popravený jako válečný zločinec vypovídal, cituji:
" Muftí byl jedním z iniciátorů systematického vyhlazování evropského židovstva a byl Eichmannovým a Himmlerovým spolupracovníkem při vykonávaní tohoto plánu. ... Byl jedním z Eichmannových nejlepších přátel a neustále ho vyzýval na zrychlení vyhlazovacích opatření. Slyšel jsem ho, jak se jiným přicestovavším Arabům chlubil, že v Eichmannově doprovodu inkognito navštívil plynové komory v Osvětimi“.
Není náhodou, že po jeho příchodu do Německa byla přijata mnohem tvrdší opatření proti Židům, čili tzv. „Konečné řešení židovské otázky“. Muftí byl posedlý představou pro něj nepřípustné imigrace Židů z Evropy do Palestiny a nehodlal jí v žádném případě připustit. Vyhlazení těch, co do Palestiny chtěli, se mu tedy logicky jevilo jak to pravé co jeho záměru mohlo pomoci. Jak uvádí historik Josef Schechtman, cituji:
„ Nevíme, jak významnou úlohu sehrál al-Husseiní při formování tzv. „Konečného řešení“, ale máme mnoho svědectví z první ruky, jak muftí velice usiloval o znemožnění další imigrace evropských Židů“.
Jednalo se zejména o Židy z dalších evropských zemí, ovládané režimy závislými na Třetí říši. Ale zpět do Jaffy.
Ke konci roku 1922 měla Jaffa 32 tisíc obyvatel, zatímco Tel Aviv 15 tisíc. Nicméně v roce 1927 již měl Tel Aviv 38 tisíc obyvatel. Židé z Jaffy žili na předměstí Jaffy, blízko Tel Avivu. Staré město Jaffa, které bylo kontrolováno Araby, bylo většinou bez židovského obyvatelstva. Během třicátých let měla obě města přibližně 80 tisíc obyvatel. V roce 1945 vlastnili Arabové 145 km² citrusových sadů, zatímco Židé 66 km².
Velké arabské povstání v Palestině, v letech 1936–1939, způsobilo velké ekonomické a infrastrukturální ztráty Jaffy. Pouliční boje mezi Araby a britskými vojáky poničily mnoho z městských úzkých uliček. Britové zničili mnoho domů patřící arabskému obyvatelstvu. Židé a Britové také přesunuli své obchody z Jaffy, a to hlavně do blízkého Tel Avivu. V reakci na útoky arabských dělníků z přístavu vybudovali Židé moderní přístav v Tel Avivu, což pro Jaffu znamenalo pokles příjmů.
V roce 1945 měla Jaffa 101 580 obyvatel, z čehož bylo 53 930 muslimů, 30 820 Židů a 16 800 křesťanů. Žili zde především ortodoxní křesťané, z nichž přibližně šestina byla řecko-katolického vyznání.
První arabsko-izraelská válka, Válka za nezávislost.
Před První arabsko-izraelskou válkou, začlenil Plán OSN na rozdělení Palestiny, Jaffu do plánovaného židovského státu. Vzhledem k arabské většině však nakonec měla být arabskou enklávou v židovském státě. A to je fakt, mapa tohoto rozdělení to ukazuje jasně. Měl tak být pro muslimský stát uchovám přímý přístup ke Středozemnímu moři.
Arabové odmítli plán na rozdělení Palestiny z 30. listopadu 1947 a v den po přijetí rezoluce OSN bylo palestinskými Araby zabito 7 Židů ve třech incidentech:
- v 8 hodin ráno napadli tři Arabové autobus z Netanji do Jeruzaléma a zabili 5 židovských cestujících;
- o půl hodiny později byl napaden další autobus a byl zabit židovský cestující;
- den nato byl zastřelen 25letý židovský muž v Jaffě.
V Jeruzalémě svolala Arabská vyšší rada třídenní stávku, počínaje úterkem 2. prosince a následnými velkými demonstracemi po pátečních bohoslužbách.
Vzájemná povstání, či spíše útoky eskalovaly 11. prosince 1947. Toho dne jeruzalémský korespondent časopisu The Times odhadl počet obětí na 130 mrtvých, z toho 70 Židů a 50 Arabů, několik britských vojáků a jednoho britského policistu.
V rámci nastalé gerilové městské války si začali Židé a Arabové navzájem hodně škodit a zabíjet se. Zde je důkaz:
Dne 6. ledna 1948 teroristé ze Sternova gangu provedli útok na jaffskou radnici a téměř ji zničili.
Následovalo období, kdy obě strany hledaly recept na to, jak ty druhé co nejvíce poškodit. Arabové zahájili velmi oblíbené ostřelování Tel Avivu z věže a střechy mešity Hassan Bek. Bylo velmi nepříjemné, ale zásadní škody nemohlo způsobit.
Zde je fotografie pořízená 25. února 1948, datum, které zásadně změnilo historii naší země. Je na ní skupina Židů, která se snaží krýt a nebo úteci před touto snajprovací aktivitou arabských střelců.
Následovala bojová operace nazvaná Operace Chamec, provedená na přelomu dubna a května 1948, tedy ještě pře počátkem první izraelsko-arabské války, krátce před koncem britského mandátu nad Palestinou. Operaci provedly jednotkami Hagany.
Cílem bylo ovládnout Araby osídlené území v pobřežní nížině v okolí města, které zde tak pečlivě studujeme. Šlo o součást Plánu Dalet, kdy židovské síly obsazovaly ještě před koncem mandátu klíčové oblasti přidělené rozhodnutím OSN budoucímu židovskému státu. Ve stejné době Židé ovládli města Tiberias, Safed a Haifa.
Operaci Chamec provedla rodící se Brigáda Giv'ati, dále Brigáda Kirjati a Brigáda Alexandroni. Ale je potřeba si uvědomit, že slova brigáda jsou jen eufemismus. Šlo o malé síly, špatně vyzbrojené a cílem nebylo nic jiného něžni zajistit podmínky pro nástup židovské administrativy v oblastech které měly být součástí židovského státu. V operaci měla Hagana ovládnout důležité dopravní tahy, zničit místní dobrovolnické arabské síly a zároveň posilovat židovskou sídelní síť v tomto regionu.
Město Jaffa nemělo být podle Plánu Dalet přímo obsazeno židovskými silami, ale předpokládala se jeho izolace z vnitrozemí. Měl tak být přerušen koridor arabských sídel táhnoucích se jižně od Tel Avivu k Jaffě podél významné železniční tratě Jaffa-Jeruzalém a úseku silnice do Jeruzaléma. Šlo o vesnice Salama, Jazur, Kafar Ana, al-Jahudija, Bajt Dajan nebo al-Safirija. Ty dosahovaly až téměř k Jaffě a z židovského Tel Avivu ponechávaly směrem na jih, do měst Cholon či Rechovot jen cca 1 kilometr úzký koridor. Operace Chamec splnila svůj cíl a zázemí Tel Avivu bylo z velké části dobyto a arabská populace vysídlena. Spory o to, jestli šlo o etnickou čistku, nebo Arabové odešli ze strachu sami, jsou dodnes velmi živé. Já má nějaké poznatky o jenáních mezi přestaviteli obou stran, i zde z Jaffy kde židovští členové místní správy žádali Araby, aby vydrželi, že až se vše přežene, že spolu najdou společnou cestu. Nebyl ale zájem.
Vlastní Jaffu ovládala ovšem nadále Arabská osvobozenecká armáda a jakékoliv pokusy o jeho obsazení rozhodně odrážela. Samotná Hagana neplánovala přímý útok na toto lidnaté arabské město. 25. dubna 1948 nicméně židovské jednotky organizace Irgun zahájily z vlastní iniciativy útok na čtvrť Jaffy Manšija, ale kvůli prudkému arabskému protiútoku se musely stáhnout.
Došlo pak k dohodě s Haganou o společném velení. Při postupu Židů do Jaffy ale zasáhly britské jednotky, pohrozily úderem proti Tel Avivu a zaujaly pozice na linii oddělující obě města. Až do poloviny května tak vlastní Jaffa odolávala. Její obyvatelstvo ovšem už mezitím masově opouštělo město, které se stalo arabskou enklávou v centru židovského státu. Na tuto vojenskou akci navázala brzy Operace Barak, která podobným způsobem vedla k ovládnutí arabských vesnic dále k jihu v pobřežní nížině.
Jednotky Hagany pak obsadily město 14. května. Z celkových 70 až 80 tisíc Arabů se rozhodlo zůstat mezi 3 600 až 4 100. K uctění památky padlých židovských vojáků, kteří zahynuli v bitvě o Jaffu, byla založena Conquest Garden.
Bojovníci Hagany v obsazené Jaffě.
Zde bych mohl tento kus věnovaný Jaffě, tak nějak ukončit. Ale nemohu. Přece jen to bylo první město v Izraeli, které jsem spolu s mojí paní viděl na vlastní kůži. Viděl jsem do té doby neznámy svět, ochutnal první jídlo a vypil kafe, což asi nebyl chytrý nápad. Já totiž kafe skoro nepiju. Skutečně nezbývá než napsat: „Bože to byla ale blbost“. To kafe bylo neskutečně silné, stálo mě 5 dolarů a hercna mi po něm jela tři hodiny jak motorová pila. Moje paní ho měla také a jelikož je zvyklá si kafe dochutit mlékem, byla v pohodě. Ale nelituji ničeho. Cizí zemi člověk musí poznat i takto.
Na konci této kapitoly potom dám ještě pár obrázků z tohoto města. Jako první je to důkaz toho, že se zde jako v celém Izraeli tak nějak míjí a musí spolu koexistovat tři největší monoteistická náboženství.
Zde je to jedna z mešit, s hezkým minaretem. Dovnitř nebylo možno vejít, byla uzavřená, byli jsme tam hodně brzo.
Zde jde o kostel Svatého Petra. Moc se mi líbil tak jsem sem vložil jak celkový pohled, tak i pohled na jeho vstupní areál. Byl uzavřen, takže ani netuším, jaká je jeho výzdoba. Kostel postavili františkáni v 17. století na základech někdejší jaffské pevnosti.
V Novém zákoně je zmíněno, že apoštol Petr vzkřísil v Jaffě Tabitu. Později pak zde měl Petr vidění, ve kterém mu Bůh řekl, aby nerozlišoval mezi Židy a ne-Židy či mezi košer a ne-košer. Toto vidění se pokládá za jeden z hlavních myšlenkových odklonů křesťanství od judaismu. Tuto událost znázorňuje malba právě v tomto v římsko-katolickém kostele. Třeba ji uvidím někdy jindy.
Následuje taková jiná pamětihodnost.
Jaffská věž byla postavena k 25. výročí vlády osmanského sultána Abd al-Hamida II. Byla postavena za přispění obyvatel města, Arabů a Židů, pod vedením Josefa Bej Mojala.
Základní kámen byl položen v září 1900. Během roku byla postavena první dvě patra a stavba třetího pomalu začínala. V roce 1903 pak byla hodinová věž dokončena. Vzhledem je dosti podobná věži Chan al-Umdan v Akku, která byla postavena za stejným účelem. Celkem bylo na území celé Osmanské říše k tomuto výročí zbudováno na více než sto hodinových věží.
Zde je na místě říci, že je to jedna ze sedmi hodinových věží postavených na území dnešního Izraele v osmanském období. Zbylých šest bylo postaveno v Safedu, Akku, Nazaretu, Haifě, Nábulusu a v Jeruzalémě poslední zmíněná je jediná z hodinových věží, která se do dnešní doby nezachovala.
Jaffská hodinová věž stojí uprostřed dnes rušné Jefetské křižovatky při vjezdu do Jaffy, starověkého přístavního města, které je v dnešní době součástí Tel Avivu. Součástí věže, která je postavena z vápence, jsou dvoje hodiny a pamětní plaketa připomínající Izraelce, kteří padli během války o nezávislost v bojích o město. Černobílý obrázek je potom historickou fotografií stejné věže z roku 1929.
Jako poslední obrázek jsem sem vložil pohled na Tel Aviv z Jaffy přes moře.
Následně jsme sedli do autobusu a jelo se dál.
