V dnešní době není již pro nikoho tajemstvím, že základní kámen v říjnu 1918 vzniklé čs. armády, byl položen na troskách zaniklé rakousko-uherské armády. Nově vzniklá čs. branná moc převzala c. a k. organizační strukturu, zákonné akty, služební předpisy, ale i výstroj a výzbroj. V dobách minulých, zejména za první republiky bylo vše rakousko-uherské většinou označováno přívlastkem zkostnatělý, prohnilý, apod., přičemž toto politikum mělo u nás dosti tuhý kořínek a až v posledních desetiletích se pomalu daří uvádět věci na pravou míru. Pravdou je, že ve srovnání s armádami ostatních mocností té doby, ta rakousko-uherská v některých odvětvích zaostávala, přesto pořád patřila do úzké skupiny armád stojících na čele vojenské vědy a pokroku. Pozitivní rakousko-uherské zkušenosti s cyklistickými jednotkami, poměrně mladým prvkem tehdejšího moderního vojenství, tak následně zdědila čs. armáda, která v tomto aspektu neponechala nic náhodě.
První jízdní kolo, byť poněkud nezvyklé podoby spatřilo světlo světa roku 1817. Převážně celodřevěná konstrukce, ne nepodobná dnešním dětským odstrkávadlům byla dítkem Karla Draise, rodáka z německého Karlsruhe, přičemž po svém otci byla celá tato linie kol zvána „draisinami“. V roce 1861 jistý Pierre Michaux významně inovoval "drezínu", když střed předního kola vybavil pevnými klikami se šlapacími pedály. Úspěch tohoto jízdního prostředku zvaného „velocipéd“ byl nepopiratelný. Vývoj přesto uháněl mílovými kroky, kdy přes vysoká kola, planetové převodovky aj. technické finesy dospěl v roce 1879 k podobě kola, tak jak jej známe dnes. Toho roku byl u patentového úřadu proveden zápis řetězového převodu přenášejícího sílu z klik na zadní kolo. Otcem této myšlenky byl Henry J. Lawson. Tento anglický inženýr pravděpodobně netušil, jakým se jeho „the Bicyclette“ stane fenoménem.
Drezína a hobby horse
K premiéře jízdního kola, jakožto vojenského prostředku došlo s největší pravděpodobností v rámci koloniálních maorských válek, vedených na Novém Zélandě v rozmezí let 1843 -1872. Anglické jednotky zde měly disponovat vylepšenou modifikací drezín nazývanou „hobby horse“. O nasazení vojenských velocipédů v prusko-francouzské válce však již pochyb není. Cyklistické spojky zde poměrně úspěšně doplňovaly jízdní kurýry. V této souvislosti je doloženo, že nejdále cyklistou doručená depeše, našla svého adresáta ve vzdálenosti 150 km. Veškeré tyto výše uvedené případy, však měly prozatím nádech jisté improvizace či objevování možností nového jízdního prostředku. O nějakém oficiálním zavedení do té či oné armády nemohlo být ani řeč. Vše se začalo měnit na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, kdy většina evropských zemí začala testovat schopnosti kol, taktiku nasazení a technické parametry. Obecně lze konstatovat, že k oficiálnímu zavedení kol u vybraných evropských armád docházelo v průběhu druhé poloviny osmdesátých let 19. století. V této souvislosti si rovněž zaslouží dodat, že u zrodu nově budovaných cyklistických jednotek stály ve valné míře příslušníci četných cyklistických klubů, jejichž schopnosti a znalosti cyklistické techniky násobě převyšovaly ty dosavadní vojenské.
Pro někoho může býti překvapením, že pruská armáda, která je často vnímána jako, jakýsi nositel vojenského pokroku té doby z počátku zaujala k nové technice spíše konzervativní postoj. Již menší překvapení vzbudí konstatování téhož u armády rakousko-uherské. Určitý podíl na tomto faktu nesla zejména „jízdní lobby“, jejíž poněkud pohrdlivý postoj dospěl záhy k újmě. Tím příslovečným bodem zlomu se staly dálkové závody, konané v letech 1892-93. V říjnu 1892 se vybraní důstojníci pruského a rakousko-uherského jezdectva utkali v dálkovém závodě mezi metropolemi Vídní a Berlínem. Na trasu o celkové délce 571 km ve směru Vídeň – Berlín se vydalo 116 jezdců. Ve stejnou dobu vystartovalo z Berlína do Vídně jezdců 98. Pravidla závodu nebyla nijak složitá, „jeden kůň jeden jezdec“, velmi tedy záleželo na umění rozložit síly zvířete, ale i fyzické kondici samotného jezdce. Po třech dnech a třech nocích v sedle zaslouženě zvítězil c. a k. nadporučík hrabě Wilhelm von Starhemberg, jenž celou trasu zvládnul v čase 71:26 hodin. To, že tento výkon neměl doposud ve světě obdoby, poněkud kalí fakt, že jeden z hrdinů závodu, anglický plnokrevník Athos záhy uhynul a rovněž panu hraběti nebylo nějakou dobu do zpěvu. Hned následující rok uspořádal Spolek německých cyklistů (DBR) téměř identický závod, ovšem trasa Vídeň – Berlín měřila 582,5 km. Na trasu závodu vyrazilo celkem 117 cyklistů, z nichž cíle spatřilo pouze 28. Nicméně suverénním vítězem se stal mnichovský rodák Josef Fischer v čase 31:22:4 hodin, přičemž jeho fyzický stav byl shledán vcelku uspokojivým. Pouhé srovnání časů obou závodníků definitivně zlomilo vaz pochybovačům a bylo rozhodnuto.
Pan nadporučík a chudák Athos. Na obranu pana hraběte lze říci, že Josef Fischer patřil mezi nejlepší cyklisty své doby, mmj. se stal vítězem prvního ročníku závodu Paris - Roubaix (1896)
Centrem výcviku c. a k. armádních cyklistů se posléze stal Štýrský Hradec. Mužstvo bylo tehdy vybaveno materiálem výrobců ÖWG ze Štýru a Styria Fahrradwerke - Johann Puch a Comp. ze Štýrského Hradce. Armáda zůstala nadále těmto výrobcům věrná, přičemž na modelech ÖWG model W.M. a „skládačce“ Styria vstupovala do Velké války. Pravděpodobně neexistuje bojiště I. světové války, které by bylo prosto působení rakousko-uherských armádních cyklistů, tito vojáci sloužili v úlohách divizních spojek, kurýrů, průzkumníků, ale třeba i jako obyčejný „ordonanz“. Z větších jednotek lze zmínit Radfahrer-Jagerbataillon Nr. 1 působící z počátku na východní frontě (Gorlice), aby posléze byl předisponován na frontu italskou (Monfalcone, Cormons, Rivigno, Gradisce). Působení cyklistů v alpském prostředí muselo být pro některé muže očistcem, nicméně ani to nezabránilo postesknutí vyšších míst nad absencí většího počtu takovýchto jednotek, zejména v souvislosti s průlomem u Caporetta. Z českého pohledu je rovněž zajímavý dobrovolnický Radfahredrbataillon Nr.2, jehož mužstvo bylo rekrutováno ze Štýrského Hradce, Litoměřic a Budapešti. Jednotka se v rámci útočné skupiny účastnila bitvy na Piavě, přičemž značný počet cyklistů zde spočinul spánkem věčným (vojenský hřbitov cca 12 km jižně od San Dona di Piave). V neposlední řadě je doložena existence poněkud specifického c. a k. cyklistického kulometného oddílu.
ÖWG model W.M. a skládačka Styria
1918 - 1919
Jak je z výše uvedených řádek patrné, nově vznikající čs. armáda měla v oblasti nasazení jízdních kol na co navazovat, přičemž zúročení těžce nabytých válečných zkušeností rakousko-uherské armády se přímo vybízelo. Na druhou stranu, minimálně v prvopočátku existence ČSR lze těžko hovořit o nějakém klidném prostředí, vhodném pro budování nové armádní organizace. Separatistické tendence německy mluvících pohraničních oblastí, Sedmidenní válka o Těšínsko a zejména válka s Maďarskem důkladně prověřila životaschopnost nového státu. Ovšem, již v této hektické době nelze upřít jistý podíl na stabilizaci státu uniformovaným mužům opírajících se do pedálů svých bicyklů.
Přestože míra povědomí o schopnostech cyklistů bylo dostatečně silná, čs. armáda hned od počátku narážela na řadu problémů, spojených zejména s nedostatkem personálu a materiálního vybavení. Akutní nedostatek jízdní kol prostupoval v počátcích čs. branné moci téměř všemi armádními složkami, viz dopis Organizačního oddělení MNO, Č.j. 24525/IV.5. ze dne 1. července 1919, adresovaný Vojenskému technickému odboru MNO, kdy přednosta oddělení žádá o …principiální směrnice, po případě o organizační data, dle kterých by bylo i nejmenším jednotkám (od okreskového velitelství až k setninám pohraničním) v rámci povoleného množství vyhovět…. (rozuměj ve vybavení bicykly).
Eskalace bojů na Slovensku rovněž odhalila neutěšený stav spojovací služby, na což záhy reagoval velitel Západní armádní skupiny generál Mittelhauser svým apelem, adresovaným pražskému ústředí. Generál doporučoval, aby ze členské základny cyklistických spolků byly sestavovány oddíly a po nezbytném výcviku urychleně posílány do pole. Navzdory tomu, jednání MNO s reprezentanty spolků byla bezútěšná a tak vojákům nezbylo nic jiného, než se obrátit jako již několikrát v minulosti na české a moravské Sokolstvo. A Sokolstvo opět jako mnohokrát před tím nezaváhalo. Dne 14. července 1919 rozeslalo do jednotlivých jednot výzvu, aby se čeští Sokolové – cyklisté hlásili do 1. sokolské cyklistické setniny, toho času ubytované v Albrechtských kasárnách na Smíchově v rámci 28. pěšího pluku a ti moravští do 2. sokolské cyklistické setniny, dlící v Brně Hrdličkově ulici, podléhající III. pluku Stráže svobody. Přestože se jednalo již o několikátou výzvu povolávající mladé muže do služby sátu, bez větších obstrukcí došlo k jejímu naplnění. O hektičnosti těchto dní svědčí i ten fakt, že po necelém měsíci zrychleného polního a spojovacího výcviku odjely dne 12. července 1919 obě setniny na Slovensko.
Ukončení konfliktu a následná stabilizace mezinárodních politických vztahů přivedla Československou republiku do klidnějších vod, ve kterých se armáda mohla konečně plně soustředit na otázky spojené s tolik potřebnou změnou organizace, výzbroje apod.. Tento proces všeobecně známý jako unifikace, proběhl na základě výnosu čj. 51700/org. ze 21. 12. 1919 „o splynutí zahraničního a domácího vojska“ a rozkazu tehdejšího ministra národní obrany Václava Jaromíra Klofáče vydaného 2. ledna 1920 pod čj. 14.002 - pres. 1919. Právní rámec pro unifikaci byl následně zakotven v Branném zákoně, schváleném dne 13. 03. 1920, přesto první „unifikační“ kroky byly zahájeny rozčleněním italských a francouzských legií již v průběhu podzimu 1919.
1920 -1933
Na rozdíl od ostatních armádních složek zakončila pěchota proces unifikace již na konci září 1920 a právě v jejím rámci začaly vznikat nově formované cyklistické jednotky. Mezi jedny z prvních útvarů, u kterých byli cyklisté oficiálně systemizováni, patřily hraničářské prapory. Deset hraničářských praporů vzniklých na základech bývalých mysliveckých praporů domácího vojska tak vedle dvou pěších rot, disponovalo mmj. rotou cyklistickou.
Cyklistická hraničářská rota (1929)
1. četa (dvě družstva po dvou rojích, úderném a střeleckém)
2. četa
3. četa
Družstvo kulometů
Pomocné družstvo
Výše uvedený model vydržel u „hraničářů“, až do roku 1933, kdy v rámci armádní reorganizace dosavadní cyklistické roty byly včleněny do nově budovaných cyklistických praporů (viz níže), přičemž jejich místo v praporní struktuře zaujala běžná pěší rota.
Od září 1933 nosili příslušníci CP standardní pěchotní výložky třešňové barvy s emblémem kola a řídítky. Do té doby to byly výložky žluté barvy s červeným lemem. Cyklisté jiných než cyklistických jednotek nosily na levém rukávu zvláštní textilní znak
Cyklistické roty ovšem nebyly pouze hraničářskou specialitou. Tak jak se upevňovala nová armádní struktura, vznikaly postupně cyklistické roty divizní, kulometné, ženijní, technické, instruktážní cyklistické aj.. Obecně se dá konstatovat, že časem kola pronikly prakticky do všech armádních složek.
Jak již bylo výše několikrát zmíněno, rakousko-uherský vliv na nově vznikající čs. armádu byl zásadní, přesto nelze toto tvrzení brát jako dogma. Jednu z výjimek pravděpodobně představovaly cyklistické eskadrony. Jak jinak si lze vysvětlit, že v dokumentu ze dne 10. července 1919, kterým „otec“ unifikace čs. branné moci pplk. Rudolf Kalhous mmj. vytyčil schéma jezdeckých pluků v čistě jízdním složení. Přesto ve druhé polovině roku 1920 vznikly tři cyklistické eskadrony, které se po francouzském vzoru staly součástí 8., 6.(2.) a 3. Jezdeckého pluku. V řadách jezdectva cyklisté působily až do počátku třicátých let. Zde lze zmínit jednu zajímavost, kdy právě jedna z cyklistických eskadron v rámci závěrečných cvičení v roce 1930 participovala na ověření bojových kvalit tehdejšího „zbrojařského šlágru“ tančíku Carden – Loyd Mk VI čs. armádou. V roce 1933, došlo podobně jako u hraničářů k včlenění eskadron do nově budovaných cyklistických praporů.
Cyklistická eskadrona (1929)
Střelecká četa
Kulometná četa
Cyklistický materiál se v tomto období skládal zejména z jízdních kol značek Tripol a Stadion. Rokycanský Tripol – továrna na velocipedy byl založen v roce 1922 majiteli chebské Es-Ky, pány Swetlikem a Kastrupem, přičemž zde byla jízdní kola za využití „eskováckých“ komponentů pouze montována. Konkurenční Stadion, respektive a. s. Rakovník vznikl z rokycanské dílny B. Pánka, kam roku 1922 majetkově vstoupila výše uvedená akciová společnost. Později začaly na dodávkách pro vojenský erár participovat akciové společnosti Československá zbrojovka, Brno a Česká zbrojovka, Strakonice.
1933 – 1937
Devátého května 1933 spatřila světlo světa finální verze dokumentu zvaného „Armáda v poli“. S přimhouřením oka lze tento dokument označit jako jakousi obdobu unifikace čs. branné moci realizovanou na počátku dvacátých let. Do dokumentu signovaného tehdejším náčelníkem Hlavního štábu čs. armády generálem Janem Syrovým se promítl posun čs. armádního myšlení, reflektujícího požadavky a výzvy tehdejšího moderního vojenství vč. otázek mezinárodních. Jedním z cílů dokumentu byla rovněž reorganizace rychlých jednotek, které tak měly získat zejména na pohyblivosti a síle.
V návaznosti na výše uvedené vydalo MNO dne 15. září 1933 Výnos čj. 1.865/Dův.-hl.št./1.odděl.1933, jenž nařizoval na základě bývalých hraničářských cyklistických rot a cyklistických eskadron postavit čtyři nové cyklistické prapory (CP). Cyklistické prapory 1. – 4. následně vytvořily nejsilnější cyklistická uskupení čs. armády. V září 1937 k dosavadním praporům přibyl pátý.
Přehlídka CP před generálem Kutlvašrem
Již od počátku byly cyklistické prapory tvořeny jako velmi pohyblivé samostatné taktické jednotky. Rychlost denního přesunu cyklistů, stanovená v rozmezí 60 – 75 km byla téměř o tři řády vyšší než rychlost denního pochodu pěchoty. Při usilovné jízdě byli cyklisté schopni urazit až 120 km denně, čímž za sebou nechávali i dragouny, kteří jim se svými 70 km nebyly schopni konkurovat. Z výše uvedeného lze rovněž vyvodit, že lidský materiál cyklistických jednotek byl velmi dobře fyzicky vybaven, zároveň od něj byla požadována určitá míra technické zručnosti. V rámci čet se o dobře fungující bicykly staral četní mechanik, u rot pak ve své dílničce úřadoval rotmistr – mechanik.
Cyklistický prapor (1933)
Velitelství, hospodářská a technická správa, pomocná četa
1. Cyklistická rota
2. Cyklistická rota
3. Cyklistická rota
Kulometná rota
Technická rota (říjen 1935)
Rota doprovodných zbraní (říjen 1936)
Rota VKLP (leden 1938)
Náhradní rota
V průběhu třicátých let zvolna postupující motorizace čs. armády nevynechala ani cyklistické prapory. Kulometné automobily Tatra T 26/30 a T 72 byly určeny, jak už ostatně vypovídá jejich označení k přepravě kulometných rot. K dalšímu, velmi výraznému posílení bojové efektivity praporů došlo v říjnu 1936, kdy došlo k začlenění rot doprovodných zbraní. Počínaje lednem 1938 se o ochranu praporního vzdušného prostoru začaly starat roty velkých kulometů proti letadlům se svými VKPL vz. 36. Zvyšující se počty motocyklů zároveň přispívaly k postupnému zkvalitnění spojovací služby, přičemž u některých lidí mohly evokovat směr vývoje cyklistických praporů v blízké budoucnosti.
Kulometný vůz Tatra T 72
Poslední organizační změnu zažily „cykloprapory“ na podzim 1937, kdy došlo k jejich začlenění do nově budovaných rychlých divizí (RD) 4). Vznik rychlých divizí čs. armády de facto představoval první krok na cestě k plnohodnotné motorizované divizi. Jejich poněkud kontroverzní složení, jenž v sobě slučovalo jezdeckou a motorizovanou brigádu představovalo určitou z nouze ctnost, na které se především podepsala dlouhodobě zanedbávaná motorizace armády. Cyklistické prapory v divizní struktuře spadaly v době míru pod mechanizovanou brigádu, složenou kromě cyklistů mj. z hraničářského praporu a dělostřeleckého oddílu. V okamžiku vyhlášení mobilizace měly CP přejít pod velení brigády jezdecké. Do té doby se jezdecká brigáda skládala ze dvou respektive tří dragounských pluků a jezdeckého dělostřeleckého oddílu. V rámci mobilizace rovněž došlo k vyčlenění rot VKLP, které se zcela osamostatnily. K 1. RD byl přidělen 4. CP, k 2. RD 2. a 5. CP. U 3. RD byl systemizován 3. CP a v poslední řadě, 4. RD disponovala 1. CP.
Četař jednoho z cyklistických praporů na Jawě 500
Na tomto místě nelze rovněž opomenout dvě cyklistické ženijní roty 1 a 2, které vznikly v říjnu 1935. Rotní velitelství s pomocným družstvem, třemi četami a četou kulometnou podléhalo v případě prvním, Ženijnímu pluku 1. V případě druhém, Ženijnímu pluku 3. Tyto jednotky však neměly příliš dlouhého trvání. Dva roky na to, byly obě jednotky plně motorizovány, přičemž se z nich staly Motorizované ženijní roty 14 a 13. Ostatně, jak již bylo výše naznačeno, tento osud byl plánován i pro cyklistické prapory rychlých divizí, z kterých se měly stát prapory motocyklové.
Kromě rokycanského Tripolu, zůstala skladba dodavatelů armádních bicyklů v první polovině třicátých let téměř totožná. Postupem času však obě zbrojovky získávaly stále větší objem zakázek, načež vše vyvrcholilo prodejem továrny Stadion Zbrojovce Brno. Relativní roztříštěnost typů kol a snaha o sjednocení jejich takticko-technických dat, posléze donutila armádu k zavedení armádního kola vz. 36. V tomto období se tak skladba armádě dodávaných bicyklů ustálila na dvou základních modelech. "Brněnský" Stadion vz. 36 vycházel z osvědčené konstrukce zesíleného modelu 31, přičemž "Strakonický" ČZ vz. 36 vycházel z modelu ČZ-1. V této souvislosti je třeba rovněž konstatovat, že co do kvality bicyklů, právě kola Stadion vykazovala největší procento „zmetků“. Nejčastěji se jednalo o prasklé vidlice a řídítka, ale rovněž kliky, hřídele, nosiče a jejich vzpěry. Na druhou stranu, ani druzí dva výrobci na tom nebyli s kvalitou svých produktů o dost lépe.
1938 - 1939
Na stále se zostřující mezinárodní, ale i vnitrostátní situaci přelomu let 1937 – 1938, reagovala čs. armáda novou válečnou organizací, platnou od 15. února 1938. V nové struktuře již nebylo místo pro 5. CP jenž byl rozpuštěn. Uvolněné cyklistické jednotky tak následně umožnily vytvořit více jak 30 divizních cyklistických rot pěších divizí a hraničních oblastí. Několik rot bylo taktéž podřízeno velitelstvím vybraných praporů. U pěších divizí a hraničních oblastí cyklisté působili zejména v rámci Smíšených předzvědných oddílů – SPO.
Cyklistická divizní rota SPO (1938)
1. cyklistická četa
2. cyklistická četa
3. cyklistická četa
4. cyklistická četa
družstvo kulometů
K získání, alespoň orientačního přehledu o počtech kol ve stavech čs. armády v roce 1938, by mohl částečně posloužit dopis pplk. Veselého adresovaný MNO pod čj. 5772 Mob.-hl.št./1.odd.1938 ve věci „hlášení počtu“. Potřeba kol v tzv. provizorním mobilizačním období pro 4 CP a 24 divizních cyklistických rot byla vyčíslena na 7 760 ks, kdežto v mobilizačním období k prvnímu listopadu 1938 pro 4 CP, 34 divizních cyklistických rot a ostatní útvary pěších pluků a hraničářských praporů pak na 11 908 ks. K doplňování potřebných stavů docházelo prostřednictvím MNO, které na základě příslušného ustanovení předpisu Mob.-1 nakupovalo jízdní kola, která mohla být v souladu se smluvními ujednáními vrácena v neporušeném stavu zpět výrobcům.
Armádní kola CZ Strakonice, zde jako nosiče LK vz. 26 a TK vz. 24
Co říci na závěr? Snad jen, že cyklisté zaujmuli v čs. armádě již od počátku jejího zrodu své nezastupitelné místo. V armádní struktuře se jejich pozice časem upevňovala, když jednotlivé organizační změny postupně přispěly k vykrystalizování do podoby silně vyzbrojených a velmi pohyblivých jednotek. Tyto přednosti byly později armádou bezezbytku využity, ať už v rámci mimořádných vojenských opatření v květnu 1938, „hašením“ nepokojů v pohraničí, zářijové mobilizaci a konec konců i při ústupových bojích na Karpatské Ukrajině v březnu 1939. Definitivní tečku za touto kapitolou našich vojenských dějin učinila, až německá okupace a následná likvidace čs. armády v červenci 1939.
Zdroje:
http://www.vojenstvi.cz
http://www.cs.wikipedia.org
http://www.nezradime.cz
http://www.palba.cz
http://www.rob1958.beepworld.de
Ivo Hrubíšek, Kola, armády, války
Jaroslav Ryšavý, Kronika I. pluku Stráže svobody
Autorský kolektiv, Vojenské dějiny Československa III. díl
Radko Břach, Ladislav Jánik, Dva roky bojů a organizační práce. Čs. armáda v letech 1918- 20
Vladimír Hrubý, Hraničářský prapor 2 „Roty Nazdar“
Ota Holub, Československé tanky a tankisté
Radomír Zavadil, Vojenské automobily Tatra
Nakonec, bych rád poděkoval za vstřícnost a ochotu provozovatelům webových stránek nezradime.cz, které v současnosti naleznete zde https://www.facebook.com/pages/Nezradim ... 5955789824
! Ako mladý chalan som sa vozieval na otcovej ukrajine, ale nie dlhšie štreky. Tých 60 km denne aj s výstrojom, by som si trúfol!
. Co jsem tak zaznamenal, tak 4. CP v rámci vyhlášení stanného práva na západě republiky, šlapal v čele 1. motorizované brigády, 1. rychlé divize. Chlapci to pravděpodobně šlapali z posádky v Lounech. V Lubenci se sjeli s ostatními jednotkami a do Staré Role (dnešní část K. Varů) dorazili 13. září, možná. Dnes ti to dle mapy.cz hodí cca 90 km. Otázkou je jak se lišilo dřívějších 90 km od těch dnešních 
