Mapa
ukazuje průběh LVOVSKO-SANDOMĚŘSKÉ operace od 13. července do 29. srpna 1944.
Precizní a neobvyklý útočný manévr sovětské 3. GTA na dvou protilehlých směrech v oblasti Lvova byly skvělou ukázkou tankového boje moderní sovětské tankové školy druhé poloviny roku 1944. Ale i sovětská 4. TA si počínala skvěle. Tanky 4. TA obcházely velké německé uzly obrany a ničily malé skupiny Němců při svém postupu na Lvov od jihu.
Poslechněme si co o osvobozování města Lvova dál píší historické prameny, cituji:
" Dne 22. července na úsvitu pronikly předsunuté útvary armády ( sovětské 4. TA - má poznámka) k jižnímu předměstí Lvova a zahájily pouliční boje. Nepřítel kladl houževnatý odpor. Sovětští vojáci a důstojníci projevovali v těchto bojích hromadné hrdinství a odvahu. Zvlášť se vyznamenali příslušníci 10. gardového tankového sboru pod velením generálmajora tankových vojsk J. J. Bělova.
Navždy vešel do dějin hrdinský čin osádky tanku T 34 nesoucího jméno ´Gvardija´ z 62. gardové brigády. Velitelství uložilo osádce probít se do středu města a vztyčit na lvovské radnici rudou vlajku. Velitelem tanku byl poručík A. N Dodonov, řidičem mechanik F. P. Surkov a cestu uvolňoval palbou z kanónu věžní střelec A. A. Mordvincev. Radista A. P. Marčenko, který dobře znal město, měl ukazovat tanku cestu, potom vniknout do radnice a vztyčit na ní rudou vlajku. Dne 22. července se tank ´Gvardija´ se svou osádkou probil do středu města. Surkov zastavil stroj u samého vchodu do radnice. Marčenko zničil se skupinou samopalníků nepřátelskou stráž, vtrhl do budovy, vystoupil na věž a vztyčil na ní rudou vlajku. Když hitlerovci spatřili sovětskou vlajku, spustili na radnici a na tank bubnovou palbu. Když Marčenko vycházel z budovy, byl těžce raněn a za několik hodin zemřel. Šest dní bojoval tank ´Gvardija´ ve městě. Za tu dobu pobila osádka přes sto fašistických vojáků a důstojníků a spálila osm nepřátelských tanků. Nakonec se nepříteli podařilo sovětský tank zasáhnout. Poručík Dodonov byl zabit, věžní střelec Mordvincev a řidič Surkov byli těžce raněni. Z podnětu lvovských pracujících byl v Leninově ulici na vysokém podstavci umístěn tank, který připomíná hrdinství sovětských vojáků v boji proti fašistickým vetřelcům. Vláda vysoce ocenila hrdinské činy tankistů: za statečnost a odvahu byl mnohým příslušníkům 63. gardové tankové brigády udělen titul hrdiny Sovětského svazu, mezi nimi i veliteli této brigády plukovníku M. G. Fomičevovi a staršinovi F. P. Surkovovi (použito z historického pramene: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4, str. 192)".
Obrázek je
z pouličních bojů ve Lvově od 22. do 27. července 1944.
Na osvobozování Lvova se podílely i partyzánské oddíly věrné Moskvě, když zde v okolí Lvova se jednalo o NKVD řízenou partyzánskou skupinu - " Lidové gardy Ivana Franka" - a ukrajinský historický zdroj o této partyzánské skupině hovoří následovně, cituji:
" V bojích o Lvov pomáhali sovětským vojákům ilegální pracovníci a partyzáni " Lidové gardy Ivana Franka", kteří přepadávali jednotlivé oddíly a autokolony okupantů, strhávali mosty a ničili spojovací linky. Průzkumné skupiny ilegálních pracovníků sdělovaly sovětskému velení důležité zprávy. Tak například když jedna taková skupina zjistila v prostoru Vinniků velký shluk nepřátelských tanků a pěchoty, podala o tom zprávu sovětskému velení. Druhého dne sovětské letectvo silně bombardovalo uskupení německých fašistických vojsk. Ilegální pracovníci informovali obyvatelstvo o útoku Rudé armády a vyzývali je, aby poschovávalo před okupanty majetk a potraviny...( historickým podkladem je zde: S. Makivka, Narodna Gvardija imeni Ivana Franka. Iz spogadiv pidpiljnika, Lviv /Lvov/ 1959, str. 115 - 119.)."
V době kdy 3. GTA pronikla ze severu do západního Lvova a 4. TA z jihu, pronikala k městu od východu i sovětská vševojsková 60. A. Německému uskupení ve městě Lvov a okolí hrozil další a úplný "kotel". Německé velení zareagovalo okamžitě a od 24. července 1944 začalo stahovat své jednotky ze Lvova směrem na Sambor. Jenomže moc na vybranou nebylo a tak stahování probíhalo jen takřka po jedné silnici a pár postranních cestách. Co následovalo je " nabíledni". Zasáhlo sovětské letectvo a bombardovalo ustupující kolony Němců na jediné silnici a na oněch pár postraních cestách... A tak se jediná silnice a cesty ze Lvova do Samboru staly - a to doslova a do písmene - " hřbitovem ustupujících Němců a jejich techniky a vybavení". Cituji pak dále z historických pramenů:
" Ráno 27. července 1944 osvobodila vojska 1. Ukrajinského frontu Lvov. Téhož dne svazky 3. GTA a 1. GTA vytlačily nepřítele z pevnosti a města Přemyšlu.
Obyvatelé osvobozeného Lvova měli nesmírnou radost. " Pravda Ukrajiny" líčila setkání obyvatelstva s armádou takto: ´ Ze všech stran proudí do ulic města vojáci. Lidé, kteří se za pouličních bojů schovávali ve sklepech, vybíhají na chodníky. Jako nekonečná živá zeď se valí strašlivá armáda na tancích, samohybných dělech, tahačích, obrněných transportérech...
Obyvatelé Lvova vybíhají ven a tisknou svým osvoboditelům ruce... Vojáci chytají kytice, které jim létají nad hlavami. (Historickým zdrojem je: Pravda Ukrajiny z 28. července 1944.)
Jiný, více věrohodný než ten předešlý historický zdroj, poskytuje přehled o 1. Ukrajinském frontu, o postavení křídel jeho armád a o bojové situaci do dne 27. července 1944, včetně toho dne do večera, cituji:
" Dne 27. července večer byla situace vojsk středního úderného uskupení frontu následující:
3. GTA se soustřeďovala v prostoru Přemyšlu, 4 TA pronásledovala nepřítele ustupujícího k Samboru, 60. A a 38. A pokračovaly v útoku v prostoru Lvova a dosáhly čáry jižně od Lvova - Sokolovka - Leščin
Vojska pravého křídla 1. Ukrajinského frontu využila úspěšného postupu vojsk 1. Běloruského frontu k Visle a pokračovala ve dnech 24. - 27. července v útoku. Dne 27. července večer pronikly 3. GA a jezdecko-mechanizovaná skupina generála Sokolova na čáru Wilkolaz - Nisko a postupovaly dále k Visle. Hlavní síly 13. A a 1. GTA a jezdecko-mechanizované skupiny generála Baranova sváděly boje na čáře Nisko - Sokolów - Przeworsk - Dubiecko."
Úspěšné útoky úderných oddílů RA na russkoravském a lvovském směru znamenaly, že byly vytvořeny všechny předpoklady, aby mohly přejít do útoku i jednotky na levém křídle 1. Ukrajinského frontu. Situace se zlepšila i proto, že Němci v průběhu bojů o Lvov přesunuly své jednotky ze stanislavského směru na směr lvovský, čímž oslabily svou obranu na úseku proti sovětské 1. GA a 18. A. Situace byla pro útok vylepšena i z důvodů, že sovětské tankové armády pronikly na blízké přístupy ke Lvovu, čímž bezprostředně ohrožovaly křídlo a týl německého obranného uskupení, které operovalo východně od Stanislavi. Když vznikla pro Němce naprosto nevýhodná situace, dalo německé velení rozkaz, aby se od 20. července začaly jednotky Wehrmachtu stahovat od Stanislavi na západ. Němci již neměli čas se stahovat nějak plánovitě. Spíše se jednalo o útěk.. Z historického pramene se pak dál dozvíme, že, cituji:
" Dne 21. července ráno přešly hlavní síly 1. GA pod velením generálplukovníka A. A. Grečka na celé frontě do útoku. Vojska armády rozbila nepřátelské zadní voje a na sklonku dne pronikla k řece Zlatá Lipa. Za součinnosti 18. A pod velením generálporučíka J. P. Žuravljova, která přešla do útoku 23. července ve všeobecném směru na Otyni, dobyla 1. GA 27. července 1944 ráno Stanislav.
Obyvatelé města radostně vítali své osvoboditele. Hitlerovci jim za tři roky okupace způsobili mnoho hoře a strádání. Postříleli a umučili přes 15 000 lidí, tisíce dívek a chlapců odvlekli na nucené práce. Okupanti vypálili pedagogický institut, vyhodili do vzduchu desítky závodu, škol, nemocnic a obytných domů, odvezli do Německa zařízení městské elektrárny a nechali město bez světla a vody. Mnohé vesnice ve Stanislavské oblasti byly barbarsky zničeny a desetitisíce lidí připraveny o přístřeší a majetek.
Při útoku vojsk 1. Ukrajinského frontu v západoukrajinských oblastech aktivně pomáhalo místní obyvatelstvo: stavělo mosty, opravovalo cesty a pomáhalo raněným vojákům. Za bojů o Lvov vykonali ušlechtilý vlastenecký čin obyvatelé Svirže ve Lvovské oblast. Dne 22. července bylo do městečka přivezeno 70 zraněných sovětských vojáků a důstojníků. Zdravotnické a jiné jednotky zde nebyly. Obyvatelé umístili raněné v někdejším hraběcím sídle a začali o ně pečovat. Záhy přešel nepřítel do protiútoku. Rolníci, kteří se báli o raněné, ukryli je ve svých chalupách. Avšak v hraběcím sídle zůstalo 25 těžce raněných, které nebylo možno přenést. Hitlerovští vyvrhelové po dobytí Svirže zakázali obyvatelstvu poskytovat těmto vojákům pomoc, a tak jim chystali mučivou smrt. Rolníci však nedbali hrozeb fašistů a dále nemocné ošetřovali. Čtyři dny nato vstoupila sovětská vojska znovu do Svirže, a život raněných vojáků byl zachráněn ( historickým podkladem je zde: AMO SSSR, f. 236, inv. 2675, sp. 65, l. 32 - 33.)."
Na počest osvobození Lvova a Stanislavi 1. Ukrajinským frontem, vypálila Moskva dne 27. července 1944 dvě slavnostní salvy. Celkem 79ti svazkům a útvarům 1. Ukrajinského frontu, které se nejvíce vyznamenaly v boji, byl udělen čestný název " lvovský" a 26ti svazkům a útvarům název " stanislavský".
Jak říká dále " Bible sovětů" - Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4, str. 194. - Konalo se, v souvislosti s osvobozením západoukrajinského území od německých fašistických vetřelců, ve městech a vesnicích mnoho schůzí a shromáždění... Ve Lvově prý bylo až 50 000 lidí..., když do Lvova prý tehdy jak maršál Koněv tak i tehdejší 1. tajemník UV KSU N. S. Chruščov... Celkem prý bylo ve Lvovské oblasti 560 shromáždění a schůzí....
( historickým podkladem je zde: Stranický archiv lvovského oblastního výboru KSU, f. 3, inv. 3 - 5 - 1, sp. 5, l. 265 - 270. ).
No a není opomenuto, že moc převzali - na " osvobozeném" území -" sovětské pořádky a místní, straničtí a sovětští pracovníci" - viz stejné historické podklady...
