Polsko 1944. Varšavské povstání. Č 4.

[michan]

Polsko 1944. Varšavské povstání. Č 4.
Mapa centra Varšavy roku 1944 i s některými čtvrtěmi, kde v prvém týdnu srpna



vznikalo povstalecké území.
Před začátkem Varšavského povstání si ještě řekněme, jak některé události a fakta v čase zaznamenala anglofóní historiografie.
Když Rudá armáda překročila 22. července 1944 ( 10 dní před začátkem Varšavského povstání) řeku Bug a "zmocnila se města Chelmu", anglofóní historiografie si zapsala: RA se zmocnila Chelmu ležícího v oblasti, jíž SSSR uznalo za součást poválečného Polska. Neboť, jak již bylo v Č 3. u konce řečeno, Stalin souhlasil, ještě před Varšavským povstáním s tím, že po skončení ww2 bude Polsku patřit území od Curzonovovy linie směrem na západ....
Další zápis v západní historiografii pak říká: "Moskevský rozhlas dne 22. července 1944 oznámil ustavení polského Výboru národního osvobození (PKWN, viz vše o něm v Č 2.) na půdě Polska."
Západní historiografie pak k 25. červenci 1944 registruje další událost v Polsku, která již bezprostředně hovoří o Varšavském povstání. Dozvídáme se , cituji:

" V bývalém hlavním městě Varšavě bylo v důsledku proniknutí sovětských vojáků do oblasti západně od řeky Bugu Poláky, kteří zachovali věrnost exilové vládě sídlící v Londýně, přijato rozhodnutí, že se vlastními silami pokusí svrhnout německé jařmo už před příchodem Sovětů,
´Jsme v každém okamžiku připraveni zahájit boj za osvobození Varšavy, ´ telegrafoval 25. července do Londýna velitel Armije Krajowej, generálporučík Tadeusz Bór - Komorowski, a dodal: ´Buďte připraveni bombardovat na naši žádost letiště u Varšavy. Sdělím datum zahájení boje. ´ Následujícího dne telegrafoval vysoce postavený představitel AK generál Tadeusz Pelzyński, svým podřízeným, kteří v hlavním městě netrpělivě očekávali rozkaz k zahájení povstání: ´Možná bude každou chvíli nutné zahájit boj o Varšavu. ´( historickým podkladem je zde: Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert., str. 566, 567, 637, 638 a 639.) "

Ještě než začneme posledními důvody vzniku Varšavského povstání. politickými i lidskými, řekněme si něco o lidech, kteří 1. srpna 1944 povstali a jakou měli výzbroj.

Vojáci Varšavského povstání.
Základní kádr povstalců a lidí, kteří Varšavské povstání začali, tvořili příslušníci Armiji Krajowej. AK do povstání nasadila přibližně 45 tisíc mužů, když v začátku povstání jich začínalo 20 tisíc, neboť pro ostatní chyběly zbraně. V počátku povstání se ještě přidaly Národní ozbrojené síly (Narodove Sily Zbrojne), které nasadily 800 mužů a Lidová armáda komunistů (Armia Ludowa), která nasadila 500 mužů. Přidali se i Židé vysvobození z dobře opevněného Koncentračního tábora Gesiówka. Tábor rychle dobyl překvapivým útokem prapor Zośka.
Bohužel pro všechny bylo málo zbraní. Vojáci Varšavského povstání byli ve většině nezkušenými bojovníky. Jinak tomu bylo s důstojnickým sborem, mezi kterým bylo i 316 vybraných důstojníků z polské armády na západě, kteří byli letecky dopraveni do Polska, kde vhodně doplnili nejen štáby, ale i velení diverzních skupin. Mezi důstojníky bylo i několik veteránů, tzv. cichociemni (byli to výsadkáři a příslušníci tajných odbojových jednotek, kteří byli vycvičeni ve Velké Británii, a také tzv. Harceři (Harceři byla obdoba českých skautů. Polští Harceři skvěle plnili úlohy spojek a doručovatele zpráv).
V podpůrných jednotkách, které doplňovaly vším potřebným úderné oddíly byly nejen ženy, ale i děti. Děti se zvláště osvědčily v bojových jednotkách, které prováděly boj z kanálů. Do varšavských kanálů se totiž dostaly, pro jejich malý průměr, jen děti.
Wikipedie, ze které jsem některé informace také čerpal, říká, že po 15. září 1944 se u Visly objevilo postupně celkem 5 praporů 1. polské armády (Pierwsza Armia Wojska Polskiego) generála Berlinga. Což byly jediné jednotky z RA, které se dostaly do fyzického kontaktu s povstalci (jak si řekneme později, byly tzv. "Berlingovci" Němci zcela zdecimováni a s velkými ztrátami museli ustoupit).

Výzbroj povstalců Varšavského povstání.
Již u vojáků povstání je řečeno, že do boje mohlo v začátku zasáhnout jen 20 000 ze 45 000 vojáků a důstojníků, neboť pro oněch 25 tisíc nebyl dostatek zbraní. Těžké zbraně neměli povstalci ze začátku vůbec žádné do okamžiku, než si je v průběhu povstání dobyli. V již vzpomínané Wikipedii je řečeno, že povstalci získali celkem 5 ks obrněné techniky, kterou si na Němcích dobyli. Jednalo se o:

1) Dva PzKpfw. V "Panther" Ausf. G, což byly 2 provozuschopné tanky ukořistěné harcerským praporem Zośka. Panthery sloužily v improvizované tankové četě "Wacek"
( zde viz Panther



z improvizované tankové čety " Wacek"). Měly svá jména, když třeba jeden z tanků "Marta" sehrál klíčovou roli při povstaleckém útoku na Gesiowku (Gęsiówka byla původně velká vojenská věznice vybudovaná nacisty během druhé světové války, kdy sloužila jako koncentrační tábor pro Židy). Právě v Gesiowce byli vybráni židovští dobrovolníci, jako mechanici, kteří udržovali oba tanky v provozu. Již ale 11. srpna vypotřebovaly tanky všechnu munici a jejich posádky je při ústupu musely zničit.

2) Vojáci Varšavského povstání získali také Jagdpanzer 38 (t) "Hetzer", který si pojmenovali jako "Chwat" (Odvážlivec). Částečně funkční byl "Chwat" zabudován do barikády u Napoleonova náměstí. Poté se k němu sehnaly součásti a byl opraven a ponechán na poště jako záloha. Když skončila 2. světová válka byl "Chwat" nejprve umístěn do muzea, ale později byl na příkaz komunistické vlády sešrotován.

3) Povstalci získali také 2 kusy OT SdKfz 251/1 Ausf.D. Jeden pojmenovali "Szary Wilk" (Šedý vlka) a druhý "Starówka" (Staré město), ale v bojových akcích byl používán jen"Szary Wilk" ( zde viz OT " Szary Wilk - / Šedý vlk/,



jak se proháněl po jednom z Varšavských náměstí).

4) Obrněný vůz - OA pojmenovaný "Kubus" (Kubík)
( zde viz "doma dělaný" opancéřovaný



OA - pojmenovaný " Kubus" /Kubík/), který si povstalci vyrobili sami, a který byl v září vyřazen z boje.

Němečtí vojáci a jejich výzbroj ve Varšavském povstání.
Na počátku Varšavského povstání, po 1. srpnu 1944, Němci nasadili 20 200 vojáků a důstojníků. Jejich možnosti byly velké, neboť do začínající pevnosti Varšava přicházely posily z celé Třetí říše. Jako zálohu mělo velitelství proti povstání ihned 5 000 důstojníků a vojáků. Postupně se na potlačení povstání podílelo 50 tisíc mužů. Němci disponovali ohromným množstvím těžkých zbraní doby, včetně děl velkých ráží. Zasazovali proti povstalcům bombardovací letouny neomezeně, neboť povstalci neměli žádné PVO mimo kulometů. Wikipedie říká, že "Němci ostřelovali civilní čtvrtě těžkým dělostřelectvem: například Karl-Gerät (ráže 600 mm), 35,5 cm Haubitze M1 (ráže 355 mm), Sturm Tiger (380 mm) a dalšími těžkými zbraněmi. Jeden zásah z těchto zbraní (zvláště 2 t vážící munice děla Karl-Gerät) okamžitě ničil celé mnohapatrové činžovní domy, přičemž umírali stovky civilistů ukrývajících se ve sklepech.
Ještě v průběhu bojů ve Varšavském povstání přisunuli Němci i další jednotky, mezi kterými byly, jako ty nejznámější: 29. divize zbraní SS Rona (vytvořená z ruských přeběhlíků. Divize Rona měla 10 500 vojáků a důstojníků). Další z divizí byl Sonderbataillon Dirlewanger (Dirlewanger byl složený z těžkých kriminálníků. Bitvu zahajoval s 881 muži. Byl doplněn průběžně o 2 500 mužů, ale v bojích prý jich ztratil celkem 2 733). Další jednotkou byla policejní skupina Heinze Reinefartha a Vlasovci. Na východním břehu Visly byly přechodně nasazeny i části elitních německých jednotek SS (uvádí se, že zde byly nasazeny např. SS-Division Totenkopf, Fallschirm-Panzer-Division 1 Hermann Göring a také 5. SS-Panzer Division "Viking".
Tolik tedy z polské demokratické historiografie a ze západní. Ještě než si řekneme o událostech červencových 1944, těsně před 1. srpnem a začneme pak samotné Varšavské povstání, podívejme se, jak období roku 1944 hodnotí sovětská propaganda a sovětsko-ruská historiografe. Uvidíme tam všechny události od roku 1943 do konce července roku 1944. Jak sovětští bolševici předělávaly dějiny, aby odpovídaly probíhajícímu třídnímu boji a chápaní boje po " bolševicku". I Polák je musel chápat, to přesto, že většina si myslela něco jiného. Že Polák vyrostl jinde, jinak chápal svět a vše co se okolo děje. Jinak chápal válku, kdy mu nynější spojenec vpadl do zad....
My jsme popisem východních dějin skončili, když polský komunistický historik Waldemar Tuszynski tolik opěvoval jména tří hrdinných měst ( Oprávněně opěvoval obranu Moskvy, Stalingradu a Leningradu) a hovořil o tom, že jejich obrana aktivizovala široké masy. Já oponoval, že východní historiografie sama píše, že větší masy a větší počty Poláků se do armády dostaly až když bylo dobyto větší území Polska. Ne na začátku roku 1944.
A i v počtech se vše ukázalo až ve čtvrtém kvartále roku 1944. Tedy až po Varšavském povstání ( viz Č 2 a Č 3.)...!!! ( historickým podkladem jsou zde informace z
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zemsk%C3%A1_arm%C3%A1da a také:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Var%C5%A1 ... %A1n%C3%AD
a dále pak : Davis, Norman. Boj o Varšavu. Povstání Poláků proti nacistům 1944. Praha, Prostor, 2005. 684 s. ISBN 80-7260-147-4 a Historian Museum of the Warsaw Uprising a Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN. a dalších zdrojů v Použité podklady.).

[michan]

Polsko 1944. Varšavské povstání. Č 5.

Nyní se vrátíme zpět v čase, na začátek roku 1944 a probereme si vše až do onoho 1. srpna 1944 v podání sovětských historiků. Historici SSSR tvořili veřejné mínění pro Poláky. Východní historiografie popisovala vše co se dělo od ledna 1944, kdy postupoval RA na Západ. Historici přitom tvořily pro Poláky dojem pomoci, a chtěli si přitom přivlastnit jejich území. Navíc postupně i zdůvodňovali - Proč nemohl SSSR pomoci Varšavskému povstání??? A když SSSR pomohl Varšavskému povstání, tak jen symbolicky. Pojďme a poslechněme si co v 60. letech 20. století daly sovětské týmy historiků dohromady, aby přesvědčily nejen Poláky, ale celý svět, že vše co dělá SSSR je v pořádku...!. O období před začátkem jara roku 1944 říká mimo jiné sovětská historiografie, cituji:

"Pro posílení národně osvobozeneckého boje měla veliký význam i pomoc Sovětského svazu, prokazovaná polským vlastencům.
Na jaře roku 1944 přijela do Moskvy delegace Zemské národní rady. Seznámila vedoucí činitele sovětské vlády se situací v Polsku, se stavem národně osvobozeneckého hnutí a perspektivami jeho dalšího vývoje a informovala je o tom, že Lidová armáda velmi naléhavě potřebuje zbraně a výstroj. Byly projednány otázky týkající se vzájemné spolupráce Rudé armády s Lidovou armádou a poskytnutí všestranné pomoci Lidové armádě. Od dubna 1944 začali polští vlastenci dostávat z SSSR samopaly, střelivo, výbušniny, těžké kulomety a protitankové pušky. Všechno se dodávalo prostřednictvím polského štábu partyzánského hnutí a sovětských partyzánských svazků a oddílů působících na území okupovaného Polska (Polský štáb partyzánského hnutí byl vytvořen koncem dubna 1944. V čele štábu stal zástupce velitele 1. polské armády vytvořené na území SSSR, generál Aleksander Zawadski, historickým podkladem je: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 206.)"

Důležitou pasáží ve východním pojetí dějin je popis partyzánského hnutí, které mají východní historikové těžší. Jsou zde náhle partyzáni polští demokratičtí od AK, partyzáni sovětští, od NKVD, kteří infiltrovali ze SSSR, když se přiblížila fronta a k nim získaní partyzáni polští komunističtí. Pohled z AK, ale i vznik partyzánů komunistických polských, byl již řečen v Č 3. a Č 4. A tak si poslechněme jak se s bojem " trojích partyzánů" vypořádává sovětská historiografie, která když potřebuje všechen boj "hodí" pod (všichni) partyzáni, nebo pod sovětští a polští partyzáni. Poté má i boj proti nacionalistickým partyzánům podporovaných Londýnem, neboť tam byla i jedna menší nacionalistická skupina, okamžitě fašistických partyzánů ( pro jednoduchého člověka východu jde okamžitě o fašisty, stejně jako dnes o malý kus východněji od Brna...), pochopitelně sloučená s AK..., cituji:

" Rok 1944 byl rokem největších partyzánských bojů. Ozbrojený boj vzplanul po celém Polsku. Aktivně bojovali partyzáni v Lublinském vojvodství. Lublinsko se stalo střediskem činnosti partyzánských oddílů proto, že bylo blízko sovětsko-německé fronty a prostorů bojové činnosti sovětských partyzánů a mělo výhodné zeměpisné podmínky. Vrchní velení Lidové armády vydalo 26. února 1944 rozkaz, v němž vytýčilo partyzánům tyto úkoly: ničit a neustále ohrožovat nepřátelské komunikace, vytvořit vlastní operační základnu v janowských, bilgorajských a parczewských lesích, vést rozsáhlé kombinované bojové operace, dosáhnout převahy nad posádkami nepřítele a zabránit jejich akcím v daném prostoru / to je skutečně jak při zakládání partyzánských skupin někde, kde nikdy před tím neexistovaly. Již jen třeba vytvoření i základny, ale i další znaky v úkolech - začíná se od píky, jsme skutečně u fronty.... - má poznámka./
(Historickým podkladem je zde: W. Tuszynski, Walki partyzanckie w lasach Lipskich, Janowskich i puszczy Solskiej, s. 22.)."

Další z historických pramenů pak hovoří o bojích v osvobozených polských vojvodstvích, cituji:

"Po vydání tohoto rozkazu zesílily oddíly Lidové armády boj proto fašistickým vetřelcům. V prostoru Lublina trval boj proti okupantům bez přestávky až do jeho osvobození. Polští vlastenci zasazovali nepříteli citelné ztráty i v jiných vojvodstvích. O rozsáhlosti partyzánských operací lze usuzovat jen z toho, že proti partyzánům v lipských lesích u Rzeczyce, ostrowa Lubelského, Dabrówky a jinde zasadili okupanti celé divize vybavené tanky, dělostřelectvem a letadly (historickým podkladem je zde: Komunikaty dowótztwa glównego Gwardii Ludowej i Armiji Ludowej /dokumenty/, Warszawa 1959, s. 273 - 276.). Přestože měli hitlerovci obrovskou převahu sil, nebyli s to zardousit rychle se vzmáhající národně-osvobozenecké hnutí. Jednotlivé kraje byly téměř úplně pod kontrolou partyzánů. Musel to přiznat i generální guvernér Polska Hans Frank: '... Německé úřady prakticky již nespravují ani třetinu lublinského kraje. Nepracují tam ani administrativní, ani výkonné orgány, pouze dopravní aparát. Na tomto území může německá policie působit jen v síle nejméně pluku (historickým podkladem zde je: W. Tuszyński, Walki Partyzanskie w lasach Lipskich, Janowskich i puszczy Solskiej, s. 30)."

Východní zdroje pak připomínají, že nejvíce se dařilo partyzánům poblíž fronty při ničení železnic a vyhazování vlaků do povětří, cituji:

"Zvlášť aktivně si počínali partyzáni na železnicích. Vyhazovali do vzduchu vlaky, tratě a mosty. V jednom hlášení oznamoval hitlerovský vedoucí železniční správy Frankovi: 'Počet vyhozených vlakových souprav a přepadů stanic a železničních objektů (v lublinském kraji, poznámka je od ruské redakce) od února do května tohoto roku neustále stoupá. V současné době podnikají partyzáni denně průměrně 10 - 11 přepadů. Na některých úsecích se dá jezdit jen s doprovodem a jen ve dne, jako například na trati Luków - Lublin. Na trati Zawada - Rawa Ruskaja je zase možno jezdit jen v určitých dnech a v určitých hodinách, jinak je zde doprava přerušena. Také v bilgorajských lesích jsme proti partyzánům bezmocní (historickým podkladem zde je: W. Tuszyński, Walki Partyzanskie w lasach Lipskich, Janowskich i puszczy Solskiej, s. 31,32)'."

Všechny východní prameny pak přiznávají, že polští komunističtí partyzáni svou činnost zlepšili i zproduktivnili až s příchodem sovětských partyzánských svazků a oddílů pod vedením NKVD. Totiž jednalo se o oddíly a svazky, které již na některých místech osvobozeného Ruska prokázaly, že bojovat umí, a že již mají zkušenosti z předchozí činnosti. A tak se dovídáme, cituji:

"V únoru - dubnu 1944, s přibližující se frontou, která sahala od Brestu až po Lvov přišla do jihovýchodních oblastí Polska 1. Ukrajinská partyzánská divize P. P. Veršigory, partyzánské svazky a oddíly I. N. Banova, V. P. Čepigy, I. P. Jakovleva, V. A. Karasjova, G. V. Kovaljova, M. E. Nadělina, V. P. Pelicha, N. A. Prokopjuka, S. A. Sankova a B. G. Šangina.
Polské obyvatelstvo všemožně pomáhalo sovětským partyzánům. Je příznačné, že všechny velké bitvy sváděli polští a sovětští partyzáni v těsné součinnosti a někdy i pod jedním velením. Tak například v květnu bojovaly oddíly Lidové armády pod velením Mieczyslawa Moczara společně se sovětskou partyzánskou skupinou kapitána Čepigy proti německé tankové SS divizi 'Wiking' v prostoru Reblewa ( historickým podkladem jsou zde: Komunikaty dowótztwa glównego Gwardii Ludowej i Armiji Ludowej /dokumenty/, Warszawa 1959, s. 274.) V červnu hrdinně bojovali polští a sovětští partyzáni pod společným velením proti hitlerovcům v janowských lesích a po dva týdny poutali tři nepřátelské divize (historickým podkladem zde je: Komunikaty dowótztwa glównego Gwardii Ludowej i Armiji Ludowej /dokumenty/, Warszawa 1959, s. 275). V bojích proti německým fašistickým okupantům se utužovalo sovětsko-polské přátelství (historickým podkladem zde je: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 207)."

A nyní jsme se dostali k boji komunistických partyzánů a sovětských partyzánů proti partyzánům, kteří se hlásili k Armiji Krajowej a k Podzemnímu státu Polska. Poslechněme si, jak východní historiografie, řízená bolševiky Sovětského svazu zakrývala likvidaci těchto demokratických partyzánů. Každá lež byla východním historikům dobrá, stejně jako jim byla dobrá každá pomluva. Pomalu a jistě se východní historiografie snažila "zapsat do hlav své pojetí a své vidění nekomunistického světa. Východní historiografie nikdy naplno neřekla, že partyzány AK likvidovala, tak, jak o tom hovořím v Č 3. (Podle demokratických západních historických pramenů byl obyčejný partyzán AK vyzván, aby se přidal ke komunistickému odboji. Buď se partyzán přidal, nebo byl poslán do Gulagu. Důstojník AK, partyzán, pokud se nepřidal, byl na místě zlikvidován, nebo byl poslán do vyhnanství, kde byl zlikvidován. Informace jsou z těchto historických podkladů: Davis, Norman. Boj o Varšavu. Povstání Poláků proti nacistům 1944. Praha, Prostor, 2005. 684 s. ISBN 80-7260-147-4 a Historian Museum of the Warsaw Uprising a Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN. a dalších zdrojů v Použité podklady.), cituji východní historiografii:

"V Polsku existovala kromě Lidové armády i druhá velká ozbrojená organizace - Zemská armáda (Armija Krajowa - AK), která podléhala emigrantské vládě v Londýně. V jejím čele stáli 'zavilí reakcionáři', kteří se snažili v Polsku obnovit buržoazně statkářské zřízení. 'Měli bychom mazat koleje máslem, aby se německé vlaky rychleji dostávaly na východní frontu,' prohlašovalo velení Zemské armády (zde je historickým podkladem velký a známý komunista W. Gomulka /v jednu dobu byl i prvním tajemníkem PDS/, Projevy a stati, Praha 1964, str. 116). Na všechny výzvy polské dělnické strany a Lidové gardy k akční jednotě a k zahájení společného účinného ozbrojeného boje proti fašistům odpovídalo velení AK jen tím, že aktivizovalo svou činnost proti PDS a demokratickým silám v Polsku. Snažilo se vzbudit zdání boje proti okupantům a zachovat si síly, aby vyvolalo ozbrojené střetnutí a chopilo se moci, až Němci opustí polské území (historickým podkladem zde je: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 207)."

[michan]

Polsko 1944. Varšavské povstání. Č 6.

Východní historiografie hovoří velice opatrně o masách příznivců a partyzánů na bojujícím okupovaném území. Masy si nechtěla rozházet a je patrné i z jejich napsaných řádků, že hlavní masa partyzánů a nižších důstojníků byla z AK a i historikové východu se museli, i když jen částečně přiznat..., cituji:

"Avšak hlavní masu vojáků a většinu nižších poddůstojníků Zemské armády (AK) 'tvořily poctivě, vlastenecky cítící a myslící Poláci. Toužili po boji proti okupantům, po účinném boji podobném tomu, který vedla na výzvu a pod vedením polské dělnické strany Lidová garda a potom Lidová armáda,' řekl Wladislav Gomulka (historickým podkladem zde je: W. Gomulka, Projevy a stati, Praha 1964, str. 116). Většina řadových příslušníků AK proti vůli jejich londýnských vůdců bojovala proti německým fašistickým okupantům (zjevná lež psaná kolektivem bolševických historiků podepsaných pod Velkou vlasteneckou válkou - má poznámka). Vítězství Rudé armády, vzestup národněosvobozeneckého boje, vytvoření Zemské národní rady (PKWN řízená komunisty Polska a bolševiky ze SSSR - má poznámka), růst autority a vlivu PDS, vzrůstající aktivita lidových mas - to všechno vážně znepokojovalo polské reakční kruhy. Emigrantská vláda činila opatření, aby ještě více zabrzdila rozvoj národně osvobozeneckého hnutí, oslabila a ochromila boj pracujících proti okupantům, podlomila autoritu PKWN a PDS a izolovala je od lidu. Již dlouho před osvobozením Polska vypracovali reakcionáři plány sledující jediný cíl - nepřipustit vítězství demokratických sil v zemi (kde byla demokracie, vždyť se jednalo o diktát Stalina - má poznámka). Dne 9. ledna 1944 oznámilo velení reakčního podzemí, že byla vytvořena Rada národní jednoty (Rada Jedności Narodowej). V únoru 1945 byl vytvořen tzv. 'Společný protikomunistický výbor'. Rada Národní jednoty a protikomunistický výbor zahájily činnost proti PKWN a PDS a ostatním demokratickým stranám, které působily v Polsku (historickým podkladem je zde: Z dziejów wojny wyzwoleńeczej narodu polskiego 1939-1945, s. 387). Zjevně reakční živly v čele s vrchním velitelem ozbrojených sil emigrantské vlády Kazimierzem Sosnkowským a vedením AK, které bylo v Polsku, navrhli přerušit boj proti Němcům a připravovat všechny síly k ozbrojenému boji proti blížícím se sovětským vojskům. (Přípravu proti někomu, kdo ti již jednou vpadl do zad, udělat prostě musíš. Zde si však historikové pomáhají přerušením boje proti Hitlerovi, který byl stejné zlo, jako Stalin. Opět historikům pomáhá lež - zamění slovo příprava proti někomu, za přerušení boje - má poznámka). Velitel Zemské armády generál Bór-Komorowski v jednom svém projevu koncem roku 1943 otevřeně prohlásil, že Sovětský svaz nelze považovat za vojenského spojence a že bude lépe, 'bude-li ruská armáda, co nejdále od nás'. Z toho vyplývá logický závěr, že nemůžeme povstat proti Němcům, pokud bojují na ruské frontě a tak udržují Rusy v určité vzdálenosti od nás. Kromě toho musíme být připraveni k ozbrojenému boji proti ruským vojskům, která vstupují na polské území (historickým podkladem zde je: Archív Ústavu dějin strany při ÚV PSDS, 203/I - I.).
Avšak polští reakcionáři dobře věděli, že kdyby prohlásili, že zastavují boj proti hitlerovským okupantům, definitivně by se zdiskreditovali v očích veřejného mínění jak v Polsku, tak i v zahraničí a vrstvy polského obyvatelstva, které ještě věřilo emigrantské vládě, by se od nich odvrátily. Ze strachu před úplným politickým krachem se polská reakce neodvážila otevřeně národní zrady. Avšak ještě zuřivěji začala bojovat proti PDS a demokratickým silám v zemi. Skrývajíce se za licoměrná demagogická prohlášení o 'ochraně obyvatelstva před podvratnými živly' zabíjeli reakcionáři z AK a z fašistické organizace Národní ozbrojené síly (Narodowe Sily Zbrojne - v březnu 1944 byla včleněna do AK) nejlepší syny a dcery polského národa. Vlastenci byli zvěrsky týráni nejen ve Varšavě, ale i v kraśnickém, siedleckém, janowském, pulawském, kieleckém i v jiných okresech a vojvodstvích (Podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 208).
Polský reakční ilegální tisk vyzýval k aktivnějšímu boji proti demokratickým silám. List 'Naród', orgán buržoazní Strany práce (Stronnictwo Pracy), psal: 'Nepřítelem číslo 1 již přestalo být Německo... Boj proti komunismu je největším a snad jedině důležitým úkolem v tomto okamžiku.' 'Szaniec' (Hradba), list strany Delegatury, psal: 'Je načase přikročit k likvidaci řídících středisek komuny PDS... Lidová garda a různí rudí partyzáni musí zmizet z povrchu polské země (historickým podkladem je zde: T. Bór-Komorowski, The Secret Army, London 1951, p. 201). takové výzvy bylo možno číst ve všech publikacích stran Delegatury."

Typické zkreslování dějin a faktů prováděli východoevropští historiografové, když prezentovali vypracování plánu "Bouře" (Burza). Vše, co od plánu "Bouře" vyvodili, je jedna lež a podivná komunistická konstrukce vedle druhé. Plán, který polská emigrantská vláda dala příkazem rozpracovat domácímu odboji, domácímu Podzemnímu státu a AK, aby vytlačily ustupující německé jednotky s pomocí Rudé armády z polského území, si východní historici použili pro svou propagandu. A k dalším konstrukcím a pozměňování faktů, cituji:

"Již koncem roku 1943 vypracovalo velení Zemské armády spolu s emigrantskou vládou akční plán pro případ, že by sovětská armáda vstoupila do Polska. Byl schválen takzvaný plán 'Burza' (Bouře). Podle tohoto plánu měly útvary AK vystoupit proti zadním vojům německých fašistických vojsk ustupujících z východu, využít vítězství Rudé armády a pokusit se obsadit města a velké vesnice ještě před příchodem sovětských vojsk (plán skutečně, dle historických podkladů z emigrantské vlády Polska v Londýně, vypracovala vláda, která je formou rozkazu předala AK. Podzemní stát a AK měly plán 'Bouře' jen dopracovat, dle místních podmínek, a určit dobu povstání. Historickým zdrojem je zde: Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University).
Tak by podle autorů plánu 'Burza' vzniklo před celým světem zdání, že AK bojuje proti okupantům, a co je hlavní, velitel sovětských jednotek osvobozujících Polsko by byl nucen navázat oficiální styk s vedením AK a uznat je za orgán moci. Politický smysl plánu 'Burza' otevřeně vyložil Bór-Komorowski v jednom svém hlášení do Londýna: 'Nečinnost Zemské armády ve chvíli, kdy Sověti vstoupí do Polska, by znamenala, že země zůstane pasivní. V daném případě by zasáhla do boje proti Němcům PDS (komunisté), a značná část méně informovaných občanů by se k ní mohla připojit. Pak by Polsko fakticky začalo spolupracovat se Sověty bez jakékoli zábrany. Sověty by neuvítala AK, podřízená vládě a vrchnímu velení, ale jejich stoupenci, kteří by je přijali s otevřenou náručí (historickým podkladem je zde: T. Bór-Komorowski, The Secret Army, London 1951, p. 201)."

Z těchto Komorowského slov a z dalších vývodů východních historiků se dozvídáme, že, cituji:

"Plán 'Burza' byl tedy plán vojenský a politický, demonstrativně namířený proti Rudé armádě vstupující do Polska a nikoli proti Němcům (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 208)."

Západní historiografie připomíná, že právě při osvobozování původně polského města Vilnius a města Lvov spolupracovala Armija Krajowa s Rudou armádou. Po skončení bojů, které se Armiji Krajowej nepodařily, neboť její vojáci byli špatně vyzbrojeni, došlo již k několikrát řečenému. Polští důstojníci AK byli po osvobození, jak Vilniusu, tak Lvova, odzbrojeni a pak zastřeleni. Vojáci AK byli odzbrojeni a dostali na výběr. Buď se přidali k Lidové armádě, nebo byli posláni do Gulagu (historickým zdrojem pro informace zde je: Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.).
A my si poslechněme jak celou pasáž o Vilniusu a Lvově pojali bolševičtí historiografové východu, cituji:

"Kromě toho tento plán (Burza - Bouře - má poznámka) počítal s násilným připojením západních oblastí Ukrajiny a Běloruska a prostoru Vilniusu. Hlavní pozornost byla věnována bojům na těchto územích, což mělo podle tvůrců plánu zdůraznit 'právo' polské emigrantské vlády na tato území. Dne 12. června 1942 bylo ve Varšavě na konspirativní poradě velitelů vilniuského a grodenského okruhu Zemské armády přijato usnesení, aby byly v prostoru Vilniusu soustředěny síly AK, a jakmile se přiblíží fronta k městu, aby přešly do útoku a obsadily je (historickým podkladem je zde: A.Skarzyński, Les objectifs politiques de l'action Burza et l'insurrection de Varsovie, 'Recherches internationales á la limiére du marxisme', září - prosinec 1958, str. 271)."

Další ze zdrojů je opět z Kominterny a mluví dál o Vilniusu a Lvovu v souvislosti s AK a pro potřeby Stalina takto, cituji:

"Cíl předpokládané operace byl jasně formulován v instrukcích vrchního velitele Sosnkovského, které byly zaslány Bóru-Komorowskému: 'Vznikne-li šťastnou shodou okolností v posledních minutách ústupu Němců a před příchodem Rudé armády možnost obsadit našimi silami, třebas jen dočasně a nakrátko, Vilnius, Lvov, nebo jiné velké středisko, či území, je to třeba učinit a vystoupit přímo v roli zákonného vládce (kterým do roku 1939 skutečně polský stát byl - má poznámka). Podkladem vět před závorkou je historický zdroj: A.Skarzyński, Les objectifs politiques de l'action Burza et l'insurrection de Varsovie, 'Recherches internationales á la limiére du marxisme', září - prosinec 1958, str. 271 - 272)."

A východní historiografie o Vilniusu slovy, cituji: "Oddíly Zemské armády se 6. až 7. července pokusily obsadit Vilnius, ale neúspěšně. Dne 13. července po 7 dnech tvrdých bojů osvobodila Vilnius sovětská vojska (podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 209)."

A v dalších řádcích hned východní historici znovu obviňují Bora-Komorowského podle jeho hlášení do Londýna, cituji:

"V přísné tajnosti vypracoval i druhý plán proti Rudé armádě až osvobodí polská území (podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 209)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997

Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=380