Rumunsko v roce 1944.
Mapa východní fronty, kde je jako konečná čára den 19. srpna 1944, čili jen jeden den před
JASKO-KIŠINĚVSKOU operací, která začínala 20. srpna a končila 29. srpna 1944.
V Rumunsku bylo na jaře, ale zvláště pak v létě roku 1944 neskonale hůř, než tomu bylo, když jako satelit Německa začalo bojovat, od 22. června 1941, proti SSSR. Rumunsko bylo silně vydrancováno, neboť nejenže něco stál boj armády na východní frontě, ale v létě roku 1944 se začal projevovat i úbytek pracovních sil. Rumunsko bylo také poznamenáno
bombardováním. Zvláště pak v Ploješti, kde spojenecká letadla útočila na ropná pole a rafinérie. Rozbombardována byla i další průmyslová střediska a železniční uzly. V mnoha průmyslových podnicích se začal projevovat nedostatek surovin a ty byly nuceny zastavit výrobu. Poslechněme si jak konkrétně hodnotí stav Rumunska 1944 východní historiografie:
" Výroba bavlněných tkanin a stávkového zboží se snížila například 4-5krát. Ceny potravin a předměty spotřeby stouply 14krát, zatímco výdělky dělníků a zaměstnanců vzrostly jen 2,75krát. Z této již tak nízké reálné mzdy museli pracující téměř jednu třetinu odvádět fašistickému státu ve formě válečné půjčky a různých daní. Osevní plochy pšenice se zmenšily na polovinu a kukuřice a ječmene na třetinu ( historickým podkladem je zde: N. I. Lebeděv, Rumynija v gody vtoroj mirovoj vojny / Vněšněpolitičeskaja i vnutripolitičeskaja istorija Rumyniji v 1938-1945gg/, Moskva 1961, str. 205.). V létě roku 1944 hodlali Němci z předpokládaných 174 000 vagónů sklizené pšenice zabrat jen pro potřeby svých vojsk 30 000 vagónů ( historickým podkladem je zde: Ústřední archiv Ústavu dějin strany při ÚV RDS, f. 103, inv. čís. 1, arch. jedn. 8460, l. 17.)."
Tak jak se přibližovala východní fronta k hranicím Rumunského království, fašistického státu řízeného generálem Ionem Antoneskem, narůstala chuť nefašistických stran a trpících lidí, něco se stavem státu dělat. Východní historiografie popisuje stav rumunské společnosti a její nespokojenost slovníkem levicových stran z let šedesátých slovy, cituji:
" Útrapy způsobené dobyvačnou válkou rozhořčovaly široké lidové masy, nespokojené s vládnoucí klikou Iona Antoneska a jejími německými fašistickými pány. Svou nespokojenost projevovali pracující různými způsoby: organizovali sabotáže a diverze v podnicích, odmítali dodávat zemědělské výrobky, vyhýbali se vojenské povinnosti, stávkovali a demonstrovali, vytvářeli ozbrojené oddíly pro boj proti vládnoucímu režimu ( historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 225). I rumunská armáda byla nespokojena s válkou. Část vojáků dezertovala, jiní se úmyslně mrzačili. Stále častěji přebíhali na stranu Rudé armády. Nezřídka se stávalo, že přeběhlíci se aktivně zapojili do boje proti fašismu. Rumunský generální štáb byl nucen 16. července 1944 vydat zvláštní směrnici, v níž nařizoval, aby dopadení zběhové byli před nastoupenou jednotkou zastřeleni a jejich rodiny přísně potrestány ( historickým podkladem je zde: Archív ministerstva obrany RLR, sp. 781, l. 113-114.). Dne 28. července provedlo rumunské velení průzkum v některých vybraných svazcích na frontě. Ukázalo se, že nejen vojáci, ale ani důstojníci ´nechtějí bojovat proti SSSR. Většina velitelů pluků tvrdila, že s jejich jednotkami se nedá počítat´ ( historickým podkladem jsou zde informace z: Vklad Rumyniji v razgrom fašistskoj Germaniji / 23 avgusta 1944 - 9 maja 1945/, Moskva 1959, str. 50.).
Vnitropolitická situace v Rumunsku se natolik přiostřila, že velení německých fašistických vojsk v Rumunsku mělo vážné obavy o osud Antoneskova vojenského fašistického režimu.
Ve válečném deníku ´Skupiny armád Jižní Ukrajina´ ( ´Südukraine´) se 1. srpna 1944 objevilo toto hodnocení situace v zemi a armádě: ´Bojový duch Rumunů stále více upadá... Rumunský lid je válkou unaven a využije každé příležitosti, aby jí zanechal... Vzhledem k neúspěchům v posledním půldruhém roce dostává se / je míněn Antonescu - pozn. rus. vyd./ do stále větší izolace ( historickým podkladem je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 13 633, l. 3-4.).
Vládnoucí třídy ze strachu před hněvem lidu hledaly východisko z války ( historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 226).
Na zesílení protiválečných a protifašistických nálad rumunského lidu a armády mělo obrovský vliv prohlášení sovětské vlády z 2. dubna 1944. Dalo nový podnět k rozmachu národně osvobozeneckého hnutí v Rumunsku. Ilegální orgán rumunských vlastenců ´ Svobodné Rumunsko ( Romínia libera) v komentáři k tomuto dokumentu napsal: ´ Nadešla rozhodná chvíle... Déle čekat nelze. Rumunský lid musí vzít svůj osud do svých vlastních rukou a bojovat za vystoupení z války ( historickým podkladem je zde: ´Romínia libera´ z 9. května 1944).
Komunistická strana Rumunska (KSR) byla jedinou stranou v zemi, která od samého počátku války správně hodnotila situaci, předpověděla nevyhnutelnou porážku hitlerovského Německa, zaujala internacionalistický postoj a rozvinula boj za sjednocení lidu proti fašismu a válce a organizovala protifašistické hnutí. Rozhodující část členů strany, řízená z vězení Gheorghem Ghegorghiu-Dejem, začala již od srpna 1943, na rozdíl od kapitulantů z ÚV KSR, s přípravou ozbrojeného povstání. Hlavním předpokladem povstání bylo odstranit z vedení strany kapitulanty a zrádce, vytvořit akční jednotu dělnické třídy, sjednotit nefašistické strany a skupiny pod praporem boje proti Antoneskovu režimu a proti válce, získat pro povstání vlastence v armádě a vytvořit bojové vlastenecké oddíly a zásobit je zbraněmi a střelivem. ( historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 226).
Dne 4. dubna 1944 byly z vedení strany vyloučeni zrádci a kapitulanti v čele se Štefanem Forisem ( historickým podkladem je zde: Ústřední archiv Ústavu dějin strany při ÚV RDS, f. 1, arch. jedn. 22, skupina III.) a tím byly vytvořeny nezbytné podmínky pro upevnění strany a pro sjednocení protifašistických sil v zemi. Z ilegálních stranických aktivistů bylo vytvořeno prozatímní vedení, které mělo úzké spojení se stranickými funkcionáři uvězněnými v žalářích a koncentračních táborech. Členové vedení začali usilovně realizovat opatření vytyčená v srpnu 1943.
Mimořádný význam pro sjednocování vlasteneckých sil mělo vytvoření Jednotné dělnické fronty (Frontul Unic Muncitoresc). Titel Petrescu a jiní vůdcové sociálně demokratické strany dlouho odmítali návrhy komunistů na akční jednotu. Avšak na jaře roku 1944, když sovětská vojska pronikla do severovýchodního Rumunska, byli pod vlivem situace nuceni přijmout návrhy ÚV Komunistické strany Rumunska. V manifestu, uveřejněném 1. května, vyzvala Jednotná dělnická fronta všechny pracující k boji za svržení Antoneskovy diktatury a k vytvoření vlády složené z představitelů protifašistických stran a organizací, za vyhnání hitlerovských vojsk ze země a poskytnutí pomoci Rudé armádě, k boji za vybudování svobodného demokratického a nezávislého Rumunska (uveřejněno v 'Romínia libera z 26. května 1944).
Když komunisté dosáhli toho, že byla vytvořena Jednotná dělnická fronta, využili všech možností, aby sjednotili pod vedením dělnické třídy všechny národní síly, které měly z těch či oněch důvodů zájem na tom, aby byla svržena Antoneskova klika a Rumunsko vystoupilo z války. V květnu se jim podařilo dosáhnout dohody mezi protihitlerovskou vlasteneckou frontou (Členy protihitlerovské vlastenecké fronty byli kromě komunistů tyto demokratické protifašistické organizace: Rolnická fronta /Frontul Plugarilor/ - masová politická organizace rumunského pracujícího rolnictva, Svaz vlastenců /Uniunea Patritilor/ - masová demokratická organizace inteligence, Madosz - demokratická organizace maďarských pracujících v Rumunsku, Rolnická socialistická strana a některé místní organizace Sociálně demokratické strany.) a skupinou Gheorghea Tatareská, představující onu část rumunské buržoazie, která byla poškozena německými monopoly. Na jaře navázali komunisté spojení s vlasteneckými důstojníky, kteří hledali cestu k záchraně Rumunska před národní katastrofou a v Komunistické straně Rumunska viděli důslednou a rozhodující sílu, schopnou zachránit národ (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 226 a 227)."
Zde u Rumunska se stalo něco podobného, jako se stalo v Itálii, že král byl součástí protinacistické ( protifašistické, jak říká východní historografie - má poznámka) koalice v zemi a vládl pak ještě nějakou dobu po 2. světové válce. Tedy když KSR vytvářela protinacistickou koalici přibrala i krále Michala I, který pak 1. srpna vyhlásil vystoupení Rumunska z války. Poslechněme si jak těžko se srovnávala východní historiografie s monarchistickým pojetím rumunských dějin v červenci, srpnu až do konce války, cituji:
"Komunisté začali zároveň vyjednávat s králem (Michal I.) a dvorními kruhy o společném vystoupení proti Antoneskově klice. K tomuto na první pohled nezvyklému kroku došlo proto, že král a jeho věrní se chtěli dohodnout s komunisty proto, aby za jejich pomoci vyměnili Antoneskovu vládu, vyhnuli se tak odpovědnosti za to, že země byla zavlečena do války proti SSSR, a nasadili si masku zachránců národa. Komunisté tehdy uznali, že bude užitečné a nutné získat krále a dvorní kruhy pro svržení fašistické vlády (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 227).
Velké úspěchy, kterých dosáhla KSR při sjednocování národních sil na jaře 1944, umožnily zabývat se ozbrojeným povstáním již zcela prakticky. V noci na 14. června byla z podnětu komunistické strany svolána do ilegálních místností ÚV KSR porada zástupců komunistů, vlasteneckých důstojníků a dvorních kruhů (historickým podkladem je zde: Lectii in ajutorul celor care studiaza istoria P. M. R., Bucuresti 1960, pag. 458.).
Představitelé dvorních kruhů na poradě navrhli, aby Antonescu byl vystřídán jiným protihitlerovským politikem - Ionem Gigurtem - a na nejdůležitější ministerská křesla aby byly dosazeny osoby z králova okolí. K provedení takových změn by však musel dát souhlas Hitler. Nová vláda, pokračujíc ve válce na straně Německa, měla pak za zády Gigurta podniknout kroky k uzavření míru. To byl plán palácového převratu, zcela odtržený od skutečné situace a vypočítaný na zachování moci protilidových sil (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 227).
Představitel Komunistické strany Rumunska poukázal na to, že tento plán je absolutně neudržitelný. Jako protinávrh předložili komunisté plán ozbrojeného povstání, jehož cílem by bylo svrhnout vojenskou fašistickou diktaturu, vystoupit z války a obrátit zbraně proti Německu. Porada schválila plán komunistů, který odpovídal situaci a byl podložen přesvědčivými argumenty. Byl ustaven vojenský výbor, který měl plán důkladně propracovat a připravit vojenské jednotky k povstání. Vedoucí postavení v tomto výboru měl plukovník Dumithru Damaceanu, náčelník štábu bukurešťské vojenské posádky. Na žádost dvorních kruhů byl do výboru přijat i reakční generál Gheorghe Mihail, opozičně naladěný vůči Antoneskovi (Komunistická strana Rumunska, která řídila práci vojenského výboru, fakticky nepřipustila Mihaila k činnosti, protože byl proti tomu, aby se zbraně obrátily proti Německu. (Historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 227)."
