SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 7.

[michan]

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 7.
Vojenský plán SNP i s jednotlivými



sektory, viz zde autora.:
http://druhavalkakonec.euweb.cz/snp.htm

Český historik, pan Karel Richter, nás seznamuje doslova s "anabázi" Gustava Husáka a dvou členů, do 29. srpna ilegální SNR, po nezdařeném "povstání" v Bratislavě (viz konec Č 6.), když utíkali do Bánské Bystrice, centra SNP.
V 70tých letech minulého století prezident ČSSR, G. Husák ( prezidentoval po Ludvíku Svobodovi, od 29. května 1975 až do 10. prosince 1989, viz zde foto,



, které pochází z hodně pozdní doby - * 10. 1. 1913, + 18. 11. 1991, viz zde ještě Wikipedii:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gust%C3%A1v_Hus%C3%A1k
), spolu se dvěma členy, nejprve ilegální SNR, Lettrichem a Joskem, se v noci z 30. na 31. srpna 1944 rozhodli urychleně, nákladním automobilem firmy "Cukrospol", ujet z Bratislavy do Bánské Bystrice. Podle historických pamětí byl Husák velmi rozezlen. Ale rozezlen prý proto, že "v prohlášeních odvysílaných povstaleckým rozhlasem" v B. Bystrici, chyběla sebemenší zmínka o jeho Slovenské Národní Radě"... SNP se totiž v rozhlase "vyhlašovalo jménem Beneše, londýnské vlády a generála Viesta. Husák vše hodnotil tak, že se "čechoslovakista Vavro Šrobár dere k moci" a právě to jej rozezlilo...!
Při výjezdu z Bratislavy nastala skutečnost, že se ve tmě špatně zorientoval řidič náklaďáku, navíc auto stále více vypovídalo poslušnost. Několikrát museli"pasažéři" vystoupit a roztlačovat, aby naskočil motor. Mezi Bratislavou a Trnavou pak bloudili celou noc. Poslechněme si co bylo ještě na začátku SNP také možné, nebo že by štěstí? Husák napsal, cituji: "Konečně jsme se asi kolem páté dostali před nějakým městem na slušnější cestu. V ulicích jsme rozeznali, že je to Trnava, ale v tom nás již namířené samopaly esesáků vyzývaly, abychom zastavili. Kontrola dokladů. Kupa vojenských map, Josko si nesl bateriové rádio, já měl pistoli nejnovější vojenské značky.- víc než dost, aby vzniklo podezření. ´Jdete k partyzánům?´ ´ Ne, k rodinám.´ ´Musíme vás předvést k veliteli.´ Všemožně jsme protestovali, ale nic nepomáhalo. Velitel kdesi spal, začne prý úřadovat až v šest. Stáli jsme nešťastným autem na rohu křižovatky, kterou hlídali esesáci, a rychle jsme ničili doklady, kterých jsme měli plné kapsy a jež jsme chtěli přivézt do Bánské Bystrice. Když se esesáci dívali jinam, pouštěli jsme útržky do kanálu. Co teď?"
Bylo nutné se prostě nějak s esesáky domluvit, že v době čekání si dají v nedaleké autoopravně, jejíž vývěsní štít byl odtud vidět, zpravit auto. Po rozhovoru s Němci od nich nakonec dostali svolení, že mohou porouchané auto odtlačit na dvůr autoopravny. Auto odtlačili na dvůr, nechali jej tam stát a zadním vchodem a pak přes plot a postranními uličkami utekli k nádraží, které prý Němci"naštěstí" nehlídali. Opět náhoda, "štěstí", či co? A za hodinu jim jel rychlík Bratislava Zvolen...!
Ještě dopoledne dne 31. srpna 1944 byli všichni čtyři v Banské Bystrici. G. Husák prý okamžitě začal "zařizovat stranické sekretariáty a plnou legalizaci činnosti komunistické strany Slovenska. V hlavě mu ležela nutnost podniknout bezodkladně energická opatření k podřízení armády Slovenské národní radě. S Lettrichem, který s ním byl v této otázce zajedno, se odebral za Goliánem na velitelství SNP."
Husák s Lettrichem prý ke Goliánovi vrazili a obořili se na něj rozčileně, že porušuje postup ujednaný s SNP a že se dopustili podfuku s Veselem a Šrobárem. "S kým chcete jít!" prý začal Husák vykřikovat zlostně...! "Se Slovenskou Národní Radou, nebo s různými individui na londýnských nitkách?"
A v pamětech pak Husák napsal: "Golian opět zakolísal, vymlouval se na různé rozkazy z Londýna, jimiž ho stále zaplavují, a na různé vlivy, jež do jeho ´práce´ denně zasahují.
Londýn mu přikazuje vyžádat Viesta, přejmenovat armádu a do všeho mu mluví; je to známo celému okruhu důstojníků. Byl pozván na sjezd národních výborů. Vyložil jsem Golianovi, jak se na tento sjezd díváme: Komunistická strana Slovenska neuzná žádný orgán, který připravují Benešovi lidé. Nechcete-li dodržovat dohody se Slovenskou národní radou, půjde KSS společně s partyzánským hnutím svou cestou a on potom uvidí, kde je skutečná síla."
To byla opět již vzpomínaná"dvojkolejnost"!
V reálu se pak stalo to oč Husák usiloval - "Golian se podvolil!"
Pak prý ještě slíbil, že se Šrobárova sjezdu nezúčastní a nebude jeho akci nijak podporovat, uzná jen SNR, podřídí se jí a bude vystupovat jako velitel jí pověřený, nebude se schovávat za Viesta. Vesela odsune stranou a Krátkému zabrání zasahovat do průběhu věcí. Golian se neodvážil jít proti komunistické straně a partyzánům. Stačilo, aby se podíval z okna a viděl plno ozbrojených civilistů a rudých praporů na budovách. Přijal tedy stanovisko komunistické strany a SNR. Aspoň se tak tvářil...!
Dál pak vzpomíná Husák: "Když jsme získali podporu vojenského velení podnikli jsme druhého dne, 1. září 1944, kroky k úplné likvidaci Šrobárovy akce."
Z pamětí plyne, že se "delegace SNR setkala se Šrobárem a dohodla se s ním, že nebude usilovat o ustavení Zemského národního výboru a uzná Slovenskou národní radu, jako vrcholný orgán odboje. Na oplátku byl Šrobár ještě se dvěma členy své skupiny, Pietorom a Paulinym designován do SNR." Komunisté ani SNR si nemohli dovolit zcela rozbít vztahy s Benešem a jeho vládou představující tehdy mezinárodně uznávaný stát. Byli až příliš odkázáni na pomoc ze zahraničí, kterou jim tehdy "nemohl zprostředkovat nikdo jiný než tato uznávaná vláda. Nebylo jiné cesty než cesty kompromisu!"
A ihned od 1. září 1944 zasedla nová, rozšířená Slovenská národní rada, které se tehdy skládala z 50ti členů. Byla tam polovina demokratů a polovina komunistů, kteří si zvolili nové předsednictvo: Šmidke, Husák, Ertl za KS a Šrobár, Lettrich a Ursíny za demokraty. Bylo také ujednáno, že Slovenské národní radě "budou střídavě předsedat Vavro Šrobár a Karol Šmidke (historickým podkladem je zde: Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech a další z - Použité podklady)", což také platilo v září a říjnu 1944, do konce SNP.

A pojďme zase zpět k samotnému SNP.
Od počátku povstání bylo území, které měli pod kontrolou povstalci ohraničeno na východě "linií Levoča-Spišská Nová Ves-Dobšiná, na západě linií Žilina-Bánovce nad Bebravou a na severu a na jihu dosahovalo bývalých hranic "Slovenského štátu".
Jak říkají některé historické prameny "povstalecké území zahrnovalo 18 okresů (třetinu z celkového počtu) a zabíralo plochu o přibližné rozloze 20 000 km čtverečních, na které žilo asi 1,7 miliónu obyvatel." Z asi 37 000 vojáků "Zápolné armády" zůstalo Bratislavě a Tisovy věrno něco okolo 9 000 vojáků a důstojníků... "Přibližně 18 000 vojáků vytvořilo jádro 1. československé armády na Slovensku. K nim se připojilo 29 000 záložníků a později i 2 860 mužů 2. paradesantní brigády československého sboru v Sovětském svazu, přepravených na Slovensko letecky. Povstalecké jednotky byly na začátku povstání organizovány do 16 pěších praporů, 9 (nebo 10) samostatných pěších rot a 7 dělostřeleckých baterií. Na počátku října 1944 už povstalci měli 18 pěších praporů, 20 dělostřeleckých baterií, tři obrněné vlaky, 10 až 12 tanků a kolem 20 letadel (nepočítaje v ně letadla 1. československého stíhacího pluku).
"Plukovník Golian od 31. srpna 1944 1. československou armádu zorganizoval do dvou vojenských obranných oblastí (VOO):

Velitelem 1. VOO (SV - stanoviště velitele - Bánská Bystrica) byl jmenován plukovník Kuna. Zahrnovala záložní jednotky 1., 2. a 3. pěšího pluku a dělostřelecké skupiny 1. a 11. dělostřeleckého pluku.
Jejím hlavním úkolem bylo bránit údolí Nitry a Turiec a zabránit německým jednotkám proniknout do oblasti Hron - Banská Bystrica - Zvolen. Síla partyzánů představovala asi 8 až 10 praporů bez těžkých zbraní.

Velitelem 2. VOO (SV - Liptovský Sv. Mikuláš byl plukovník Bodický. Byla složena ze záložních jednotek 4., 5. a 6. pěšího pluku a dělostřeleckých jednotek 2. a 12. dělostřeleckého pluku. Bránila oblast Oravy a horního Liptova a horní Spiš.
(historickým podkladem pro napsané informace zde bylo: Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal - Slovenská armáda 1939-1945 a další z - Použité podklady). "

Někde od těchto míst, bych použil informace, které sepsal, ze svého bohatého archivního materiálu k SNP (měl přístup k ruským archivům, neboť připravoval vše pro knihy generála Svobodu, jeho - Z Buzuluku do Prahy) pan Karel Richter, ve své knize Apokalypsa v Karpatech. Zavede nás do štábu útočící RA, a československého armádního sboru v SSSR, ale i na místa přímo související s povstáním, jako Tri Duby a další místa a osvětlí nám další souvislosti povstání. Osvětlí i různé pozdní zpravodajské informace, které zapříčinily chybná rozhodnutí v čase, nebo i nevratné chyby v SNP. Odjezdy velitelů velkých svazku a chyb, které z takového rozhodnutí vznikly. V čase řečené nepravdy, zvláště o Východoslovenské armádě, které se dozvídala RA a které při složitosti a dlouhodobosti plánování velkých vojenských celků, jako byl třeba tehdejší front, znamenaly Bitvu o Dukelský průsmyk - karpatsko-dukelskou operaci a další.
Dozvíme se nejprve něco bližšího z "domácnosti" 1. čsl. armádního sboru, někdy v konci července 1944. Zaregistrujeme i přípravy parabrigády a leteckého stíhacího pluku, jejichž příslušnici také později šli do SNP, když pan Richter přímo napsal, cituji:

"Koncem července se jednotky 1. čs. armádního sboru, který byl přidělen k 4. Ukrajinskému frontu daly do pohybu. Některé pěším pochodem, některé na korbách nákladních aut, tankisté zčásti na svých ocelových strojích, jichž bylo zatím jako šafránu (neboť se čekalo na dodávku nových tanků). Postupovalo se po silnicích a cestách rozrytých hlubokými i mělkými výmoly a trychtýři po výbuších, s pobořenými a improvizovaně opravenými mosty, v oblacích prachu i v dešti, padesátikilometrovými nočními přesuny. Na svých místech zůstávala jen parabrigáda a letecký (stíhací) pluk, které dokončovaly výcvik a přípravu k bojovému zasazení. Všechny ostatní jednotky se den za dnem pomalu, po etapách, posunovaly blíž a blíž k frontě do prostoru Samboru, kde měly vyčkat dalších rozkazů. Nezávisle na Píkově žádosti o zasazení sboru do útoku směrem na Užhorod se obrátil, jak víme, se stejnou žádostí po novém přidělení sboru k 1. Ukrajinskému frontu na Koněva i velitel sboru generál Jan Kratochvíl. O žádosti nebylo zatím rozhodnuto."

[michan]

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 8.

Pan Karel Richter, skvělý český historik, ve své knize - Apokalypsa v Karpatech - zachytil, ze svého rozsáhlého archivu a možností nahlédnout do dalších archivů, různé, ne zcela běžné příhody osvětlující politiku a chování doby a místo události. Jednu takovou další, z doby právě SNP, zde ocituji. Jedná se o zvláštní příhodu malé čs. jednotky a jejího důstojníka Vladimíra Levory, která se přesouvala na Ukrajině. Je na ní vidět, že setkání s banderovci, ukrajinskými nacionalisty, mohlo za dodržení určitých pravidel dopadnout i dobře. Šli totiž především po důstojnících a vojácích Rudé armády..., cituji:
"Tu a tam kolony za přesunu nebo při odpočinku narazily na oddíly banderovců, ukrajinských nacionalistů, které vedly záškodnický boj proti Rudé armádě. Někdy docházelo k ozbrojeným střetům, ale spíš omylem, neboť banderovci za své nepřátele pokládali jen Sověty.
Vladimír Levora na takové setkání vzpomíná:
´Jel jsem s Volyňáky na pomezí, kde se to prý banderovci jen hemžilo, ale všechno probíhalo v pohodě, dokud jsme si na radu jednoho Volyňáka nezkrátili cestu lesem. Jsou tam prý banderovci, ale je to kratší.
Když však před námi zarachotily vpředu samopaly a bouchl granát, bylo třeba jednat. Seskákat z vozů, rozvinout se z obou stran pro kruhovou obranu a zásadně nestřílet první. Sám jsem šel vpředu a vozy jely krokem s námi. Za zatáčkou bylo převrácené osobní auto a kolem hlouček postav se samopaly, puškami a ve všelijakých uniformách, včetně civilu.
Když nás banderovci spatřili, ustoupili do lesa za stromy, ale nijak se neschovávali. Zvedl jsem ruku, že se nás to netýká, a pokračoval jsem dál. Docela se usmívali a nechali nás v klidu projít kolem dvou mrtvol. Šoféra a ruského majora. Všechno viselo na vlásku, ale náš klid a nevšímavost a jejich jistota, že si nemůžeme nic dovolit, nebo že nechceme mít nic společného s jejich místní válkou, mě utvrdily v přesvědčení, že jsem rozhodl správně. Nasedli jsme a jeli jsme dál a teprve až pak jsme si vydýchli."

Tato "třaskavá" příhoda plná napětí hovoří sama za sebe.
A nyní zpět k SNP a událostem, které také osvětlují, místo, čas a konání některých důležitých vojenských osobností, a souvisí s SNP. Generál Píka (Generál Heliodor Píka



* 3. 7. 1897, komunistickou justicí byl odsouzen k trestu smrti oběšením, poprava byla vykonána + 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. , a zde viz také ve Wikipedii:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Heliodor_P%C3%ADka
), jako "vojenský zprostředkoval mezi londýnskou vládou" a Sověty upozornil již 27. srpna 1944 sovětský generální štáb, "že podle jeho informací hrozí vpád tří německých divizí SS na Slovensko".
Nebyla to vhodná doba, neboť v tu dobu (po 15. srpna 1944), vyčerpaná vojska 4. Ukrajinského frontu přešla do obrany a plánovaný útok se zatím nekonal. Vojska frontu byla nucena doplnit vše pro útok, což znamenalo dovážet potřebné několik stovek kilometrů. Podobná situace byla i u 1. Ukrajinského frontu maršála Koněva. Se sovětskou pomocí se při připravujícím se vpádu německých vojsk na Slovensko nedalo hned tak počítat.
"Bylo 30. srpna 1944.
Z velitelství 4. Ukrajinského frontu telefonovali na generální štáb, že Martynovův partyzánský oddíl rádiem požádal o přijetí letadla s třemi slovenskými představiteli, kteří chtějí navázat kontakt s velením sovětských vojsk.
´Snad ne povstání?´uklouzlo generálu Antonovovi. Nařídil žádosti vyhovět.
Další telefon. Československá vojenská mise hlásí, že povstání na Slovensku začalo. V rukou povstalců jsou čtyři města, mezi nimi Ružomberok a letiště Sv. Peter a Tri Duby u Zvolena.
Povstalecké síly se zřejmě ocitly v těžkém postavení. Potřebovaly rychlou a účinnou pomoc. Sovětský generální štáb však postrádal údaje o tom, jaká konkrétní opatření na Slovensku podniklo německé velení, jak silná nepřátelská vojska vstoupila do země a kde probíhá bojová činnost.
V noci na 31. srpna 1944 generál Píka navštívil vládního zmocněnce maršála Žukova a na podkladě zpráv a příkazů, které dostal z Londýna, mu podal podrobný výklad vojenské situace. Zároveň mu tlumočil žádost ministerstva národní obrany o vojenskou pomoc povstání a kooperaci sovětských vojsk se slovenskými divizemi, které se pokusí probojovat směrem k frontě. Požadavky ještě dodatečně předložil v písemné podobě. (historické informace byly čerpány z: Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech.). "

Stejný den 31. srpna 1944 v 6. hodin ráno bylo 4. Ukrajinským frontem nahlášeno generálnímu štábu RA, že u nich přistála 3 letadla s vojáky a důstojníky slovenské armády. O několik chvil později hlásil i maršál Koněv z 1. Ukrajinského frontu, že v prostoru frontu přistála slovenská letadla, která odstartovala z vojenského letiště v Prešově. Důvod přeletu zatím nikdo neznal. Až za několik hodin vyšlo najevo, že na sovětské území se skupinou letců přeletěl zástupce velitele východoslovenského sboru plukovník Talský, aby navázal kontakt se sovětským velením a dohodl součinnost s jednotkami sboru.
V 15,00 odpoledne stejného dne generál Píka společně s Fierlingerem navštívili náměstka komisaře zahraničí SSSR Vyšinského. Ujistili Vyšinského, že právě vzniklé SNP je celonárodní akce, kterou schválil prezident republiky dr. Beneš a vláda v Londýně, a znovu jej žádali o pomoc letectvem a zbraněmi, které by byly dodány na Slovensko, a mimo to o vysazení sovětských paradesantních jednotek. Vše zdůraznili a vysvětlili u toho, že by pomoc potřebovali co nejrychleji.
"Zejména střední Slovensko, vysvětloval Vyšinskému Píka, ´lze bránit i několik týdnů, ale je třeba, aby hlavní velení Rudé armády dalo dispozice slovenským divizím v prostoru Bardějova, zda mají zůstat na místě, nebo se pokusit o spojení s Rudou armádou. Nejlépe by bylo koordinovat jejich akce s novou sovětskou ofenzívou ve směru Karpat.´"
Vyšinskij jim řekl, že jim může slíbit, že jejich žádost okamžitě přednese své vládě. Ujistil je, že chápe situaci, a že vše co zde slyšel předá příslušným vojenským orgánům, které jediné mohou rozhodnout, "co se dá podniknout. Hodně záleží na tom, jaké všeobecné směrnice má Rudá armáda a jak jsou také umístěny její zásobovací základny."
Poté Vyšinskij požádal generála Píku, aby průběžně a nadále informoval sovětský generální štáb.
"Zřetelná rozpačitost s jakou se Vyšinskij vyjadřoval, prozrazovala, že Sověti si budou chtít nejprve vyjasnit politický a vojenský charakter povstání, aby uvážili, do jaké míry odpovídá jejich zájmům se v něm angažovat. Československé požadavky v každém případě vážně zkomplikovaly plánování nadcházejících operací sovětských vojsk."
A pak konečně přece jenom ze Slovenska dorazily přesnější a určitější zprávy. Od slovenských důstojníků se dozvěděli, že začala okupace Slovenska německými jednotkami. Němci začali na Slovensko pronikat čtyřmi divizemi, jednou z prostoru Košic na sever, dvěma z prostoru Krakova na jih a další se přesunovala z prostoru Brna na severovýchod. O bojích a rozhořčeném odporu, který nebyl bez chyb za chvíli.
Došlo i na mylné informace, ještě 31. srpna oznamovala československá vojenská mise, že slovenské divize (1. a 2. pěší) obsadily horské přechody přes hlavní karpatský hřeben a jsou prý připraveny útočit vstříc Rudé armádě.
"Informace byla mylná!"
Zajímavostí je, že přes špatnou informaci stejně "vrchní velitel J. V. Stalin nařídil generálnímu štábu:

Připravte směrnici pro soudruha Koněva. Jeho front dosáhl velkých úspěchů u Sandoměře a upevnil své postavení. Má velké zkušenosti z útoku. Petrov musí prozatím počkat a řádně se vším seznámit."
Pak dokonce Stalin osobně telefonoval s maršálem Koněvem a požádal jej, aby mu co nejdříve sdělil, jak by jeho 1. Ukrajinský front mohl Slovákům pomoci.
Již 1. září 1944 se na štábu 1. Ukrajinského frontu setkal maršál Koněv se zástupcem velitele východoslovenské divize plukovníkem Talským. Talský nejprve potvrdil, že přeletěl frontu, aby se sovětským velením projednal činnost slovenských divizí, připravených ´podle něho´ zaútočit vstříc Rudé armádě a zajistit karpatské průsmyky pro její rychlý postup na Slovensku. Na podkladě získaných informací maršál zaslal téhož dne hlavnímu stanu návrh na uskutečnění souběžné operace levým křídlem 1. Ukrajinského frontu a pravým křídlem 4. Ukrajinského frontu s cílem pomoci Slovenskému národnímu povstání. Operaci navrhl zahájit za sedm dní. Dříve nebylo možné soustředit potřebné síly."

Ale v době (prakticky vzniku útoku přes Dukelský průsmyk), kdy probíhala příprava útočné operace dostal sovětský generální štáb od československé vojenské mise zprávu, která svědčila o závažné změně situace. "Povstalci podle ní vedli těžké boje s útočícími německými vojsky a nepříteli se již podařilo dobýt Prešov, kde byl umístěn štáb slovenských vojsk, která se měla zúčastnit SNP.
Spojení se slovenskou 2. pěší divizí bylo přerušeno a 1. pěší divize dostala rozkaz probít se z Karpat na střední Slovensko, do centra povstání.
Plukovník Talský však neřekl, že před svým odletem nezajistil plnění úkolů podle plánu povstání. Ve sboru zavládla nerozhodnost a zmatek, jejichž důsledkem byl úspěch předem připravené německé Operace Kartoffelrnte - bleskového odzbrojení obou divizí. Znamenalo to, že průsmyky nebudou pro sovětská vojska otevřeny, přičemž povstalecké síly nebudou moci ze středního Slovenska účinně napadnout týl fašistické obrany v Karpatech!

Dále budu pokračovat někde o německém postupu na Slovensko. Pan Richter, ze svých archivů již vyanalyzoval i nesprávnost odletu plukovníka Talského od Východoslovenské armády a chování i dalších vysokých důstojníků a generálů, přímo do SNP zapojených. A také vše co se dělo okolo obou divizí Východoslovenské armády - "Polní armády".
Historik píše, cituji: " Odlet plukovníka Talského byl nečekaný. Právě tak jako okolnosti, které si ho vynutily. 29. srpna 1944 večer byl na velitelství východoslovenské armády v Prešově zachycen Golianův zakódovaný pokyn k povstání. Talský věděl, co má dělat, ale zásadní rozhodnutí příslušelo jeho nadřízenému, veliteli armády generálu Malárovi. Ten však váhal. Místo aby vydal příkaz k okamžitému zahájení vojenských akcí (obsazení průsmyků - má poznámka) podle plánu povstání, stále vyčkával. Nazítří ráno odletěl, údajně na příkaz ministra národní obrany generála Čatloše, do Bratislavy.
Patrně si chtěl ujasnit situaci, aby mohl konečně rozhodnout, jak se má zachovat. Zvolil si ( generál Malár - má poznámka), jak již víme, cestu zrady (historickým podkladem pro napsané informace bylo: Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Použité podklady a mé poznámky.)."

[michan]

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 9.

Dne 30. srpna 1944 v dopoledních hodinách, svolal v nepřítomnosti generála Malára, jeho
zástupce



, plukovník generálního štábu Viliam Talský, poradu všech velitelů, kteří byli zasvěceni do plánů povstání.
Mezi přítomnými byl i náčelník štábu Východoslovenské armády podplukovník Urban, dále velitel 1. pěší divize plukovník Markus, náčelník štábu divize major Polk, velitel letectva armády major Trnka a velitel spojovacího praporu kapitán Škrovina. Na poradu se nedostavil velitel jednoho z pěších pluků 2. pěší divize plukovník Husár, který měl v okamžiku, kdy povstání začalo převzít velení celé této divize.
Nejprve plukovník Talský (
https://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Talsk%C3%BD
a zde:
http://www.vhu.sk/index.php?ID=2320
) všem přítomným účastníkům porady vyložil pokyny, které k SNP dostal tři dny předtím od, tehdy ještě, podplukovníka Goliana v Banské Bystrici.
Byla dohodnuta následující opatření:

"1/ 31. srpna 1944 časně ráno odletí mjr. Polk spolu s přednostou zpravodajského oddělení 1. pěší divize npor. Kelemenem na sovětské území a požádá maršála Koněva o pomoc RA útokem 2. září 1944 ráno.

2/ Toho dne (2. září ráno - má poznámka) Východoslovenská armáda zaútočí na Němce z týlu.

3/ V noci z 1. na 2. září budou odzbrojeny všechny německé jednotky v prostoru obou divizí.

4/ V případě, že Rusové neposkytnou požadovanou pomoc, nastoupí jednotky Východoslovenské armády pochod na střední Slovensko."

Velitel 1. pěší divize plukovník Markus pak všem přítomným oznámil, že byla již dohodnuta spolupráce a součinnost se štábem partyzánské brigády Čapajev. Dodal, že při útoku slovenských divizí "budou partyzáni zajišťovat jejich týl blokováním komunikací a polních cest ve směru sever-jih." Jak vyplynulo z porady - "Velitelé v čele s Talským si byli zajisté vědomi, že jednají o své vůli, neboť generál Malár, který zatím počítal pouze s uvolněním průchodu Rudé armády do Maďarské nížiny v případě jejího útoku, si vyhradil osobně veškeré vojenské vyjednávání. Nicméně téhož dne odpoledne na poradě představitelů nekomunistického odboje na východním Slovensku, která se konala v budově prešovského biskupství, podplukovník Urban (což jak víme byl náčelník štábu Východoslovenské armády, tedy přímý spolupracovník Malára, viz výše - má poznámka) ujistil přítomné, že v noci z 1. na 2. září bude v Prešově proveden státní převrat a jednotky obou divizí se budou postupně z prostoru Giraltovců a Vyšné Radvaně stahovat k Prešovu."
Zatím se však na velitelství Východoslovenské armády v Prešově čekalo, nepochopitelně, s realizací všech vojenských opatření " na návrat generála Malára, který - jak se předpokládalo - přiveze z Bratislavy nové zprávy a pokyny."
Prováděla se jen symbolická opatření, jako, že "na vojenském letišti u Nižné Šebestové byla vztyčena československá vlajka" Co však účastníci, kteří přežili potvrzovali a svědčí o tom i historické zápisy - v řadách personálu převládla povstalecká nálada".
Ještě dva dny před 30. srpnem "pilot četař Žlnka při služebním letu na německé velitelství do Užhorodu přeletěl i s německým styčným důstojníkem přes frontu na sovětské území."
Když pak německý důstojník, který 30. srpna 1944 přiletěl vyšetřit tuto mimořádnou událost, byl zadržen na letišti. Jako důvod se také uvedlo, že pro jeho bezpečnost a ochranu před partyzány... Ale již téhož dne - "Nad letištěm začala odpoledne křižovat oblohu německá letadla. Kolem letiště zároveň projížděly německé hlídky. Na prešovské nádraží přijel německý transport, z něhož se začaly vykládat jednotky s OT. Šířila se obava, že Němci se chystají v noci obsadit město i letiště."
Odpoledne toho dne se také sešel plukovník Talský s plk. Husárem, "aby jej informoval o dopolední poradě a vydal mu jako určenému veliteli slovenské 2. pěší divize pokyny", byl však náhle odvolán na letiště, kde propukala rostoucí nervozita.
Další jednání s plk. Husárem tak musel Talský odložit na pozdější dobu..
Když pak Talský přijel na letiště čekal jej tam velitel letectva major Trnka a oba se dlouze radili, jaká opatření by bylo třeba preventivně podniknout. "Zvažovali možnost přeletu všech slovenských letadel na letiště Tri Duby. Nakonec se přiklonil k Trnkovu záměru odletět s celou jednotkou na sovětské území, odkud budou moci podporovat povstalecké jednotky.
Talský, dle své pozdější výpovědi, prý - "Uznal, že je to nejlepší způsob, jak Němcům znemožnit, aby se náhlým přepadem letiště nezmocnili letadel."
A poté se v Talského myšlení objevila ona kontroverzní úvaha: "Za dané situace ovšem nahlédl, že bude nezbytné, aby místo majora Polka jako nejkompetentnější vyjednávač s Trnkovou jednotkou odletěl on sám a ujal se jednání s maršálem Koněvem o okamžité pomoci Rudé armády!"
Takřka ještě "za tepla" oznámil Talský své rozhodnutí mjr. Polkovi. V řečené době již měl mjr. Polk, prostřednictvím vysílačky partyzánského oddílu Martynova, zajištěn přelet fronty a přijetí na určeném místě u sovětských orgánů.
Na večer v 19,00 pak ještě svolal mjr. Trnka poradu velitelského sboru na letišti. "Chtěl velitele i ostatní důstojníky seznámit s plánovanou akcí.
A právě - "V 19,00, ještě než se velitelé shromáždili, zazněl z rozhlasových přijímačů demobilizující projev generála Malára. Jeho slova vyvolala těžké rozpaky. Přechod k povstání byl vážně ochromen. Až do posledních hodin následujícího dne panovala nejistota, názorové rozepře a bezradnost."
Jak později plukovník Talský vzpomínal - "v nastalé situaci spatřoval východisko v co nejrychlejším zásahu Rudé armády, nasedl kolem 2. hodiny do letadla majora Trnky, které spolu s dalšími dvěma stroji odstartovalo směr Lvov. Ostatní se chystali následovat. Po přistání na lvovském letišti Talský sovětským orgánům oznámil brzký přílet dalších 35 letounů."
Generál Smirnov, tehdejší velitel Lvova pak zařídil, aby byl plukovník Talský příští den "dopraven k jednání s maršálem Koněvem.
Talský již tam viděl, že události nijak nepopožene, určitě nebude zásah RA tak rychlý, jak by jej právě Východoslovenská armáda potřeboval.
No a zatím v Prešově - "odlet Talského vyvolal ochromení a zmatek."
Náčelník Východoslovenské armády, podplukovník Urban hlásil plukovníku Golianovi, že Talský je pryč, "že odletěl a tím dezertoval z armády. Golian podle Husákova svědectví zuřil, proklínal Talského a hrozil, že ho dá zastřelit, jen co se dostane do rukou povstalců!" Golian také, mimo jiné, hned odeslal radiogram veliteli slovenské 1. pěší divize plk. Markusovi, ve kterém psal: "Už tretí deň bojujeme s Nemcami a vy doposial´ zotrvavate v nečinnosti. Tým je náš povodný plán zmarený. Divizia pod velením plukovníka pechoty Markusa a plukovníka pechoty Husára se zmocní Prešova a čo najrychlejšie sa prebijú na stredné Slovensko, a to: 1. divizia do udolia Váhu. 2. divizia do udolia Hronu. Za provedenie sú zodpovední menovaní velitelia divizí." Odeslaný rozkaz byl podepsaný jménem generála Viesta, prý proto, "aby měl větší váhu...! V pozdější době byl rozkaz, s podpisem Viesta, rozšiřován jako leták shazovaný z letadla nad územím obou pěších divizí.
Jenomže již bylo - "Pozdě!"
Do všeho však přišly i takové události, které nikdo neočekával, jako selhání velitelů, kterým se nejprve věřilo. V době, kdy se pplk. Urban radil s plukovníkem Markusem, co počít, do místnosti vstoupil plukovník Husár a sdělil jim stroze, zřejmě pod dojmem Malárovy výzvy:
"Ja sa odmietam pripojiť k povstaniu. Celá vec je velmi nebezpečná a my sme príliš slabí!"
Jak vyplynulo z dalších historických svědectví a zápisů, nenechal se velitel 1. pěší divize plukovník Markus Husárovým selháním a zběhnutím deprimovat. "Rozjel se autem do Vyšného Svidníku na velitelství slovenské 2. pěší divize, aby zabránil rozpadu velení. Tragédii se však nedalo zabránit."
Ke všemu následovala další, ještě dále zatemňující událost, ke které došlo: "31. srpna 1944 byl velitelství Východoslovenské armády v Prešově doručen radiogram jejího velitele generála Malára z Bratislavy. Oznamoval, že přiletí téhož dne a že opatření německé armády prováděná na středním Slovensku se netýkají východoslovenských divizí!. Malár tímto sdělením - stejně jako svým projevem - dezorientoval velitelský sbor armády."
No a tak už všichni důstojníci čekali na jeho přílet. Němci však v době těchto radiogramů a čekání "spěšně přesunovali tankové jednotky z Maďarska a Polska a kolem 13,00 hodin vtrhli směrem od Košic do Prešova, bez odporu obsadili velitelství armády, všechny důležité objekty a komunikace a obklíčili ubikace a prostory rozmístění jednotek!"
No a generál Malár, který si již svým rozhlasovým projevem vybral? -"Generál Malár, který si před odletem z Bratislavy dal od prezidenta rozmluvit původní úmysl zastavit se v Bánské Bystrici, přiletěl do Prešova, kde ho Němci - bez ohledu na jeho zásluhy o narušení průběhu povstání - na letišti zatkli a odvezli do Německa, tam ho uvěznili a nakonec zřejmě i popravili!"
No a o osudu obou divizí zde již bylo z jednoho historického pramene stručně hovořeno. Použiji zde ještě další historický zdroj, kterým je pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, a který napsal, cituji:

"Obklíčené slovenské divize začali Němci odzbrojovat. Velitel 1. pěší divize plk. Markus vydal rozkaz, aby se vojáci bránili, nebo aby se probojovali k povstaleckým silám. Podplukovník Vogl a někteří další důstojníci se pokoušeli organizovat ozbrojený odpor. Protičeskoslovensky smýšlející velitel 2. pěší divize plukovník Tatarko nařídil odevzdat Němcům zbraně. Zhruba polovina vojáků byla odzbrojena a odvedena do německého zajetí. Část vojáků se probila na povstalecké území nebo utvořila samostatné partyzánské oddíly (skupina pplk. Vogla, mjr. Bileje aj.), popřípadě se připojila k partyzánským oddílům Čapajev, k oddílu Šukajeva, Stěpanova a dalších."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997

Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60