Mapa karpatsko-dukelské operace. Operace začínala 8. září 1944 ráno dělostřeleckou přípravou,
jako pomoc SNP. Útočící 1. československý armádní sbor ( na mapě je azbukou 1. ak - armadnij korps /č - čechoslovackij/), musel, jako druhý sled, obcházet nedobyté Krosno.
Již jen skutečnost, že byla karpatsko-dukelská operace naplánována za dva dny a připravena měla být za dní pět říkala, že jde o něco mimořádného. Tím mimořádným, řečeným i maršálem Koněvem, mělo být - překvapení nepřítele a rychlost celé útočné operace!
Což se vlastně podařilo jen několik hodin po dělostřelecké a letecké přípravě. A pak se, velice rychle, v řádů několika hodin, či dne, všechno vytrácelo. Již po první desítce hodin po zahájení útoku začaly postupně mizet vyhlídky na splnění naplánovaných úkolů. V čase se celá karpatsko-dukelská operace začala přeměňovat nejprve v chaos a poté v krvavou lázeň plnou houževnatosti a velkého - "chci, chceme a my prostě do ČSR musíme!" Je to domů! V bojovou operaci plnou velkého hrdinství a i mimořádných vojenských výkonů, bolesti a smrti, ale i odhodlání a poté radosti, že byli doma, v republice..! Pojďme a poslechněme si zážitky lidí, kteří od samého počátku vstupovali do boje:
"Nebylo třeba dalších slov. Dalo se to vyčíst z odhodlaných tváří vojáků. Jednotky se rozcházely na svá stanoviště...", píše o bezprostředních pocitech československých vojáků a důstojníků připravených v druhém sledu, pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech.
Čechoslováci, dle rozkazu, začali nastupovat k přesunu do míst útoku, něco málo po desáté hodině již prvého dne 8. září 1944.
Jeden z přímých účastníků nástupu jednotek 1. československého armádního sboru Josef Židlický vzpomínal:
"Zatím jsme byli v druhém sledu. Nasedli jsme do aut a postupovali. Dojeli jsme ke Krosnu, které bylo v plamenech. Němci se dosud bránili ve městě i na letišti. Sovětské bojové letouny bombardují a ostřelují Krosno. Hřmí děla. Je to divný pocit být poprvé na frontě. Projíždíme kolem padlých sovětských a německých vojáků. zdržují nás stržené mosty a miny...."
Ale i další bezprostřední dojmy přímých účastníků, které zachytil pan Karel Richter, jsou silně emotivní okamžiky, které ukazují, jak vypadala situace v místě nástupu jednotek 1. československého armádního sboru. Dovolím si některé další přiblížit.
Z lesů, kde byly jednotky před útokem maskovány, se vyhrnuly náhle kolony pěchoty a automobilů a prakticky za několik málo minut obsadily plně všechny i polní cesty směřující ke Krosnu.
"V kolonách panovala skvělá nálada. Hlaholil hovor, smích, obhroublé vojácké žerty, ozýval se zpěv".
Dál pak vzpomíná další z těch, kteří tam byli, a kteří byli v té první koloně čechoslováků, v jeho předvoji, Oldřich Kvapil:
"V jedenáct hodin patnáct minut.... vydal velitel praporu rozkaz k zahájení pochodu ve směru Krosno, Dukla, Svidník, Prešov. Za pět dnů jsme měli být v Prešově. Ještě před zahájením pochodu bylo vydáno střelivo, každý bojovník měl dva granáty. Teď už nás opravdu čekala cesta domů.
Náš prapor pochodoval jako předvoj v čele útvarů 1. brigády.
Osmi stům jedenačtyřiceti vojákům bylo uloženo převzít v prostoru jižně od města Dukly boj od sovětských jednotek a rychle postupovat ke státní hranici. Tam někde, již na našem území, jsme se měli setkat se slovenskými jednotkami a společně s nimi postupovat dále ve směru na Prešov. Smělý, nadějný úkol.
Vojáci byli veselí, jednotky pochodovaly do boje s písněmi."
Toliko tedy zážitky z 1. brigády a nyní pojďme ke 3. brigádě 1. československého armádního sboru. 3. brigáda měla podle rozkazu generála Jana Kratochvíla, velitele sboru, "postupovat v čele sboru po ose Wola Jasaniecka-Czarnorzeky-Krosno-Wrocanka na jižní okraj lesů severně od čáry Iwla-Teodorówka do průlomu, který v šířce zhruba 10 kilometrů prorazily první sledy sovětské 183. a70. gardové divize. Brigádní dělostřelectvo po splnění palebných úkolů v rámci dělostřelecké přípravy se podle rozkazu velitele brigády soustředilo v osadě Odrzykoň a v 18 hodin se mělo připojit k pochodovým kolonám brigády a postupovat s nimi přes Krosno dál na západ k čáře předpokládaného zasazení druhých sledů. Odtud měla brigáda společně se sovětskou 20. motostřeleckou brigádou 9. září útočit ve směru Iwla-Mszana-Kružlowa, do večera 9. září překročit československé hranice a dosáhnout Šarbov. V dalším průběhu měla rozvíjet úspěch ve směru na Vyšší Raslovice a vést průzkum údolím Ondavy a Tóplé na severozápad (historické informace pocházejí od: pana Karla Richtera - Apokalypsa v Karpatech, a také i z dalších pramenů, viz Použité podklady a mé poznámky.)."
Veškerou historickou literaturou, ale především, vzpomínkami účastníků karpatsko-dukelské operace, kteří se bezprostředně, i od začátku zúčastnili bojů a přežili, se nese: "Vojákům svítilo z očí radostné očekávání: teď už budeme opravdu za pár dní doma!"
Jednu obzvlášť varovnou příhodu, z prvých chvil nasazení, nalezl pan Karel Richter v historii dění okolo dělostřelectva právě vzpomínané 3. brigády. Popsal vše z nashromážděných historických materiálů, hlášení a i vzpomínek přímých účastníků následovně, cituji:
"Velitel dělostřelectva 3. brigády, štábní kapitán Vilém Sacher
( viz i zde: http://www.historickykaleidoskop.cz/2-2 ... acher.html
), se rozhodl osobně prověřit hlášení průzkumných hlídek o stavu komunikací. Spolu s pobočníkem četařem Pickou nasedl do willysu, řidič Runza nastartoval a vůz vyrazil po rozbité cestě na Krosno. Pod kopcem začal motor pokašlávat, až se zakuckal a zhasl. Sacher se začal rozčilovat: ´Co máš s tím auťákem! V bojové situaci máš mít stroj v naprostém pořádku!´
Řidič zkroušeně ujišťoval, že se na to hned podívá a závadu odstraní. Sacher se s Pickou vydal pěšky napřed, Runza je dožene.
V příkopu ležela mrtvola sovětského vojína, nejspíš některého průzkumníka, poněvadž mrtvý z dopoledního útoku by nemohl být už v tak silném rozkladu. U božích muk jsem si zapálil dýmku. Ještě jsem se ohlédl po šoférovi. Pracoval, skloněn nad autem, a to mě uspokojilo. Zase jsem se věnoval dýmce, nějak zlobila. Prostupoval mě takový zvláštní dobrý pocit: poprvé sedím na území dobytém na nepříteli...", vzpomínal Sacher.
A dál si pak zapsal, že oba dva začínali mít dojem, že to Runzovi už nějak moc dlouho trvá, když prý Picka náhle vzrušeně uchopil svého velitele za rameno:
"Támhle jsou nějací vojáci!"
Sacher dalekohledem zjistil: "Hergot! To jsou Němci!"
Bylo prý jich asi deset a jeden měl na krku zavěšen kulomet, prý velitel hlídky. Němci se přibližovali pomalu. "Sacher s Pickou strhli z ramen samopaly, přeběhli silnici a skočili do příkopu. Rychle se domluvili, že budou střídavě ustupovat přískoky a jeden druhého bude krýt palbou. Za brambořištěm vyhlédl z šípkových keřů německý voják v přilbě a se samopalem v ruce. Němci začali střílet z pušek i z kulometu. Kulky svištěly vzduchem.
Při jednom z přískoků jsem zalehl vedle padlého sovětského vojáka. V bojovém vzrušení jsem nevnímal sladký a dusivý pach počínajícího rozkladu. Uvědomil jsem si jen rozehnaný roj much. Ale už tu byl Picka a překračoval mě. Stiskl jsem spoušť. Nic! Zlostně a chvatně jsem zalomcoval závěrem. Náboj se vzpříčil v hlavni. Na odstranění závady nebylo pomyšlení. Znovu jsem pocítil studený pot. Počáteční leknutí jsme překonali uvážlivým a rychlým ústupem a teď ten prokletý samopal! Přece tady blbě nechcípneme! Odtrhli jsme se od země a sprintem namířili k autu... Na obracení auta nebyl čas. Byli bychom pro Němce ideální terč. Runza jednou rukou točil volantem, druhou tlačil, já s Pickou, každý z jedné strany jsme se opřeli do auta. Ze svahu jelo samo, zvyšovalo rychlost a nutilo nás do běhu..."
Ale klika se jich držela dál, nejen, že je Němci netrefili: "Sacher se skloněnou hlavou sledoval kolo a vozovku. V tom si všimnul miny, která vyčnívala několik centimetrů nad povrch vozovky. Úlek mu projel mozkem! Silnice je zaminovaná! Měli z pekla štěstí, že nevyletěli do vzduchu! Z okolních výšin rachotily kulomety, třaskaly pušky, dokonce zaduněl i výstřel z protitankového kanónu, těsně u silnice vybuchl granát."
No pak vše Sacher vylepšuje vtipnou situací:
"I ty nejdramatičtější události v životě mívají svou komickou stránku. V nejkritičtějším okamžiku, kdy šlo o každý metr, se mi utrhly knoflíky od šlí. Nechal jsem auto autem a levou rukou jsem si přidržoval padající jezdecké kalhoty
Zachváceni a zaliti potem jsme doběhli k okraji Sporné. Před chalupou stálo několik sovětských vojáků s mladým lejtěnantem. Jako solné sloupy. Zachovávali bohorovný klid a netečnost k osudům tří Čechoslováků."
Tehdy prý do Sachera vjel vztek nashromážděný z prožité hrůzy: "A protože uměl obstojně rusky, vynadal jim od plic, proč nepřehradili silnici závorou, jak se to podle předpisu na předním okraji má dělat!"
Prý jen provinile mlčeli. Sovětští vojáci patřili k 241. střelecké divizi, kterou Němci srazili zpět do východiště jejich útoku...!
Všechny tyhle napsané příhody, zvláště ta Sachera z předního okraje, nám mají ukázat komplikace, které nečekaně začaly ztěžovat "přesun jednotek armádního sboru. Nepřítel se proti všem předpokladům stále ještě zuby nehty držel v Krosnu, takže vojska druhého sledu přesunující se na čáru zasazení v úseku průlomu nemohla postupovat po hlavní silnici vedoucí přes Krosno až k Dukelskému průsmyku.
Musela se městu oklikou vyhnout, překročit řeku Wislok a přisunovat se blátivými polními cestami západně od Krosna. 3. brigáda dostala rozkaz postupovat po ose Czarnorzeky, Odrzykoň, Swierzowa Polska, Wrocanka, Równe. 1. brigáda ji měla následovat po téže ose (historické informace pocházejí od: pana Karla Richtera - Apokalypsa v Karpatech, a také i z dalších pramenů, viz Použité podklady a mé poznámky.)!"
No a tak se stalo, že se rychlost přesunu československých jednotek začala postupně snižovat, "až se kolony zastavily úplně"!!
Čelní jednotky narazily na silnici na trény, týly, dnes logistiku, sovětských vojsk, které nejen, že nepostupovaly, ale zcela ucpaly směr vpřed a postupující jednotky pak postupně i cesty zpět.
"Něco nebylo v pořádku. Zezadu přicházely rozkazy k zrychlení pochodu, ale nebylo možné projít".
