Mapa karpatsko-dukelské operace i s postavením jednotek ke 4. září 1944. U města Dukla,
, které je v azbuce, nalezneme severozápadně i tzv. "Krvavou horu" kótu 534, u které bude později i detailní popis těžkých a krvavých bojů do 15. září 1944.
V předchozím Č 18. bylo řečeno, že se i Wrocanka (na mapě je v azbuce Wrocanka, severoseverovýchodně nad městem Dukla.), vesnice, přes kterou se přesouvala 3. brigáda podplukovníka Střelky ( podplukovník Střelka byl pro neschopnost odvolán po pěti dnech karpatsko-dukelské operace), se ráno dne 9. září stále nacházela v mlze po nočním dešti. Výhoda mlhy, která ukrývala vojáky brigády před dělostřeleckými pozorovateli Němců se však měla ještě v dopoledne změnit v krvavá jatka. S přibývajícími hodinami se již kolem desáté hodiny dopolední mléčná mlha trhala a rozplývala Pan Karel Richter z vyprávění velitele dělostřelců št. kpt. Sachera a dalších přeživších z 3. pěší brigády, ono úvodní krvavé inferno, při prvém nasazení do karpatsko-dukelské operace, v okolí polské vesnice Wrocanka, sestavil a celé zachytil ve své knize - Apokalypsa v Karpatech, boje na Dukle bez cenzury a legend. Vyprávění je krvavé a sugestivní a já se je pokusím přetlumočit svými slovy i s několika citacemi.
(Zde jsou ještě českoslovenští vojáci plni optimismu a odhodlání. Těšili se jak vstoupí na
československou půdu, kterou museli mnozí v době okupace, před roky, opustit.)
Po dopolední poradě v 9,30 hodin u velitele 3. brigády podplukovníka Střelky a krátké hádce s ním, stačil ještě štábní kapitán Sacher, velitel dělostřelectva brigády vydat rozkazy svým velitelům oddílů a baterií a pak se vypravil v doprovodu sovětského styčného důstojníka Makarova dopředu ke kostelu. Na věži kostela ve Wrocance si totiž chtěl zřídit dělostřeleckou pozorovatelnu. Věděl sice o slabině ve svých úvahách, - kostel byl nejsnadnějším cílem, který mohli Němci zaměřit, - ale ve wrocanském dolíku vesnice už neexistovalo žádné tak vyvýšené a vhodné místo pro důležitý rozhled dělostřelce!.
A pak si všiml, že se již začaly z mléčné mlhy vynořovat vesnické domky a dokonce se již za střechami dlouhé vesnice hrozivě začal černat zalesněný příčný kopec. Samotná vesnice Wrocanka dopoledne kypěla čilým ruchem a žila životem jednotek 3. brigády, které se připravovaly k vyrazit na frontu.
Sacher se s Makarovem ubírali skoro prostředkem silnice. Štábní kapitán si později vybavil, že se nemohl zbavit tísnivého pocitu. Zastavil se a zapálil si vyhaslou dýmku.
A pak se to stalo - Wrocanku zasáhl oheň a uragán kovu!
"Zčistajasna na vesnici a na přilehlé okolí dopadá ohnivé ocelové krupobití odkudsi z neviditelna. Bleskový dělostřelecký úder. Jeden palebný přepad za druhým. S pronikavým hvízdotem a temným duněním se nese vzduchem zkáza."
Mnoho lidí včetně Sachera a Makarova říkalo, že na několik vteřin strnuli ochromením. Pak se nejprve rozběhli k nejbližšímu domu... Instinktivní pohled na hodinky zanechal v paměti, že bylo 11,10. Znovu pak výbuch. Čelní zeď chalupy se po zásazích zhroutila. Sacher i Makarov utíkali ke kostelu. Okolo nich všude vybuchovaly granáty a vzduchem hvízdaly střepiny a jen zázrakem je prý nic nezasáhlo. Poté zalehli za hromadu sutin a v probíhajícím smrtelném dění, přímo před jejich očima, zemřel mladičký telefonista, kterého vleže zasáhla střepina do obličeje. "Všude kolem pobíhají vojáci jako myši v pasti. Nic nechápou. Hledají úkryt a nevědí kam se vrhnout. Instinkt je seskupuje do houfu, strach ze smrti lidi sbližuje. Padají na zem, zvedají se a zase běží. Někteří zůstávají ležet na místě. Smrt si je přidržela. Zleva přibíhají dva. Granát dopadl přímo mezi ně. Když se usadil prach, černal se na místě, kde naposled byli, prázdný kráter. Přímý zásah je roztrhal na kousky.
Plno vojáků se svíjí na zemi. Bolest jim rve prostřílené údy a útroby. Ti všichni tady, mrtví, umírající i ranění, se teprve včera dali na pochod na frontu. S nadějí, radostí a obavami. Šli do boje, aby osvobodili svou zem, a ještě než vkročili na její půdu, tady zbytečně umírají a trpí."
Trpěla i zvířata, koně, které i 1. čs. armádní sbor ve své 3. brigádě běžně používal. Do Wrocanky se odněkud zezadu šíleným tempem přiřítila dvojice zdivočelých koní, které mají nepřirozeně vztyčené hlavy. "V očích hrůzu, bolest a němý nářek v děsivě rozchlípených tlamách." Jeden kůň měl střepinou rozervaný bok, z rány se mu hrnula krev proudem. Koně za sebou táhly přední kola s ojí. Cáry vozové plachty vlály okolo a na kozlíku ležel mrtvý vozka a se zkrvavenou hlavou tloukl o nakloněnou plošinu vozu. Bylo jasně patrné, že je mrtev. Ale koně pádí stále vpřed do husté palby," přímo do bran ohnivého pekla. "Všechny ty výjevy se Vilémovi Sacherovi natrvalo vrývají do paměti jako obraz konce světa. Vzduchem létají cihly, trámy a zdivo ze zasažených chalup. Výbuchy granátů a min přehlušují lidské výkřiky, nářek, sténání."
Vojáci mají děs v očích, široce rozevřená ústa však nejsou schopna artikulovat celé věty, jen nějaké to slovo hrůzy...!
"Vesnici zachvacují požáry. V krátkých přestávkách mezi palbou je slyšet praskání plamenů. Černý dým stoupá k obloze a mísí se se světlejším kouřem z výbuchů dělostřeleckých granátů a min. Ovzduší je jedovaté. Kouř, prach a čpavý sirný dým vnikají do plic. Oči slzí. Vidím rozmazaně. Zvířený prach mi zalepuje uši a nos..."
Všechny příšerné scény náhlého přepadu se hluboce vypálily do mozku. Další příšerné scény ale pokračovaly, když se za nepoškozeným domem například vozka zoufale pokoušel uklidnit vyděšené, vzpínající se koně zapřažené do vozu. Přišel ohlušující výbuch a hrozná exploze. Přímý dělostřelecký zásah rozmetal dům. "Zmizel vozka, koně i vůz!
V ohlušujícím burácení výbuchů pohlcujících výkřiky i volání o pomoc, ve výtryscích ohně a dýmu a v dešti střepin se zvedá voják, bez čepice, divoce rozcuchané vlasy, s propukajícím šílenstvím ve tváři, trhavými pohyby si na hrudi rozhaluje plášť, blůzu, košili, zaklání hlavu dozadu a s očima vytřeštěnýma k nebi rozpřahuje ruce, jako by chtěl volat: Jak jsi mohl tohle dopustit, Bože!" (z vyprávění Sachera sestavil pan Karel Richter, některé pasáže jsem z různých zdrojů sestavil).
A další popis dění ve vesnici líčil další kdo vše tehdy přežil, Karel Borský:
"Kuchyně, vozidla, munice i koně zůstali na okraji Wrocanky. Zůstal tam i můj jezdecký kůň s podkoním.
Když rota vyrazila z vesnice, měli jsme již ztráty na mrtvých. Vojáci padli za minometné palby, dříve než si stačili na nepřítele vystřelit.
Ihned jsme roty rozvinuli do rojnice a rychle postupovali vpřed. Divil jsem se, a nebyl jsem sám, proč nás nepodporuje naše brigádní dělostřelectvo. Kde jsou? Cožpak se nezjistilo, že kopce před námi jsou obsazeny nepřítelem?
Ztráty nepůsobily na vojáky dobře. Poznal jsem to na jejich tvářích. Jen jsme vyrazili z vesnice, nepřítel znovu zahájil minometnou palbu. Zalehnout do těchto vějířů střepin byla jistá smrt. Vydal jsem rozkaz: Klusem dopředu! Minometnou palbu odneslo několik jednotlivců, a to pouze do nohou. Neušli jsme více než 200 metrů a dostali jsme se do palby pušek a kulometů. Palbu jsme opětovali. Strhl se první opravdový boj."
Do všeho následovala dělostřelecká a minometná palba, při které palebná smršť přicházející z oblohy "bořila, tříštila, trhala, zapalovala, zabíjela." Mezi předchozí mrtvé nyní padali další vojáci, ranění v kalužích krve, nebo další mrtví! "Stále se ozývaly výkřiky raněných, ržání a dupot zdivočelých koní, kteří zpřetrhali postranky a hnali se vesnicí. Nekonečný obraz hrůzy, zkázy a smrti...!"
A pak se před okrajem Wrocanky na obzoru vynořily rojnice německých pěšáků. Byly slyšet motory tanků. "Od přední linie běží dozadu vojáci v trávově zelených pláštích. Jednotlivci, menší i větší hloučky. Ušpiněné obličeje ztrhané hrůzou. Vyděšeně se ohlížejí. Stejnokroje zmazané hlínou. Jsou mezi nimi i ranění s ovázanýma rukama, hlavami, zakrvácenými blůzami. Někteří už zahodili pušky, dokonce i pláště, aby se jim lépe běželo.
Němci! křičí. Němci! Utíkejte!
Důstojníci vybíhají vojákům vstříc, rozpažují ruce. ´Kam běžíte? Vraťte se na svá místa, hrome! Zpátky!"
Davová psychóza z té hrůzy se jen tak nedá zvládnout.
Štábní kapitán Sacher, velitel dělostřelectva 3. brigády ví své a později napsal, že zastavil jeden z dezertujících hloučků.
"Zbláznili jste se? řval na ně. "Utíkáte jako hejno slepic!"
Co viděl popsal:
"Vojáci dýchají přerývaně jako v horečce. V očích mají úzkost štvanců. Špinavé, zpocené strniskaté tváře. Někdo z nich vykřikl:
´Myslíte, že se nám chce tady blbě chcípnout? Proto jsme do armády nešli!´"
Ostatní nebyli hrůzou schopni něco vůbec říci. Mlčeli, někteří se tvářili zkroušeně a nerozhodně přešlapovali.
Zrzavý mladík s pihovatým obličejem prý však vzdorovitě trhl hlavou a s nenávistně přimhouřenýma očima na Sachera hulákal: "Jó, máme strach, ale zbabělce z nás nedělejte! To bylo keců, Němci jsou v koncích, zejtra jsme doma! A teď najednou je máme za krkem a nechceme přijít vo kejhák! A vůbec - nejste náš velitel, tak se do toho neserte!"
A pak prý zrzek mávl rukou na ostatní "Kluci jdem! Rozlučte se s pánem!"
Sacher se přiznal, že vytáhl pistoli, namířil na zrzka. "Stůj, pacholku, nebo tě zastřelím! Jestli se hneš, máš kulku v zádech!"
Ale dle zápisu Sachera šel zrzek dál. Jen se ohlédl přes rameno a hodil po Sacherovi výsměšný pohled.
"Táhněte k čertu!" houkl Sacher a znechuceně se odvrátil.
Uviděl prý jak jeho náčelník štábu kapitán Juránek kolem sebe shromáždil zhruba četu vojáků, ke kterým se přidalo i pár ženistů.
"Tisknou se k zemi. Hlavy si chrání před prškami kamení a hrud po explozích dělových granátů. Ve vzduchu piští celé roje střel. Je slyšet řev motorů a rachot tankových pásů."
To už kapitán Juránek uviděl výšinu dobrých 150 metrů před sebou a rychle zavelel:
"Ten kopec musíme obsadit. Ale rychle. Než nás předejdou."
Naučeným způsobem z výcviku, roztaženi do rojnic se přískoky vojáci dostali k výšině. Ale miny a dělostřelecké granáty je hledaly a svištěly jim stále nad hlavami.
"Zázrak, že zatím nikdo z nich nebyl zasažen. Až teď. Těsně před rojnicí se s ohlušujícím křachnutím roztrhla mina. Tělo jednoho z vojáků plachtí vzduchem s roztaženýma rukama dopadá na zem. Ostatní leží přibytí do mokré trávy a bláta hrůzou, ale kapitán Juránek zůstal stát, jen trochu předkloněn. Vykročil. Vojáci se jako hypnotizovaní zvedají. Strach o život jim svírá hrdla a svazuje nohy, ale jdou s ním.
Přeběhli přes protitankový příkop a už se drápou na kopec. Německé kulomety pokrývají svah soustředěnou palbou. Střely žnou vysokou trávu, vyhazují hlínu. Vojáci se plazí po břiše jako ještěrky, kapitán první." Obsadili prázdný německý zákop na vrcholu kopce a chystají se odrážet útoky nepřítele.
Ale štábní kapitán již dál také jen nepřihlížel, když viděl, že kapitán Juránek na kopci připravil obranu proti německému útoku za podpory tanků.
Další podchycení obrany Sacher líčil tak, že začal organizovat přímou střelbu svých baterii na podporu nejen Juránkovy obrany, ale celé 3. brigády..., cituji:
"Dělostřelci podle jeho pokynů vytlačují děla přímo do obranné linie pěšáků a pálí ránu za ránou do postupujících řetězců německých pěchoty. Účinně pomáhají i dva kanóny protiletadlového oddílu s ženskou obsluhou, která udivuje chladnokrevnou statečností." (z popisu štkpt. Sachera sestavil historik pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech - Boje na Dukle bez cenzury a mýtů.)."
