Mapa, na které si kliknutím zobrazíme průběh karpatsko-dukelské operace , v období od 8.
září do 27. listopadu 1944.
Boj o vesničku Bóbrka (Bóbrka, v azbuce Bubrka, je severoseverozápadně nad městem Dukla, když nejprve stejným směrem nalezneme Kobylany, o kterých o chvíli, a pak Bóbrku.) byl velice urputný. Němci po prvém útoku Čechoslováků nejprve couvli do smrkového lesa, který byl hned nad vesnicí ve stráni a odtud palbou prudce napadli útočící družstva. Do zteče se zapojila, na rozkaz poručíka Větvičky, celá rota. Prořídlá rojnice se přece jenom dostala až mezi stromy lesa. Avšak na louce leželo až příliš mnoho mrtvých a raněných. Poručík Větvička měl tehdy své stanoviště v posledním domku Bóbrky a odtud dobře viděl, že Němci na několika místech vytlačili jeho útočící vojáky ven z lesa a donutili je zalehnout a zakopávat se. K veliteli přibíhaly spojky, jedna z nich oznamovala, že byl těžce zraněn velitel 2. čety Smaňko a velení převzal četař Selucký.
To už se útok zastavil a vojáci se kryli vleže. Útočit dál to zatím nešlo. Přiběhl spojař s radiostanicí na zádech, ale situace byla stále méně přehledná, aby šlo něco hned hlásit. Trojice sovětských tanků, které rotě chvíli pomáhaly postupovat dopředu, nemohla proniknout do lesa a odjela kamsi vpravo. Zřejmě chtěly Němce objet. Což mohlo, dle poručíka Větvičky, jeho rotě pomoci a mohli zároveň pomoci popotáhnout sousední 3. prapor, který se opožďoval. Větvička odhadoval, dle palby, že Němci střílí odněkud shora a jejich asi stejné množství jako jeho útočících vojáků. Rozhodl se proto čekat, dokud 3. prapor neobejde les.
Další těžké hodiny nám od poručíka Větvičky nabízí, jako od přímého účastníka a se zapsaných dokumentů - pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend. Poručíka Větvičku konečně radista spojil s velitelem praporu, a velitel útočící roty hlásil, cituji:
"Hlásím, první postupný cíl dosažen, levý soused zůstává vzadu. Nikoho nevidím. Napravo s druhou rotou styk dobrý. Máme ztráty. Potřebujeme střelivo!"
Na druhé straně vysílačky
velitel 1. praporu št. kpt. Kholl (viz zde něco víc o št. kpt. Khollovi:
http://www.vets.estranky.cz/clanky/gale ... kholl.html
) nerozuměl a poručík Větvička opakoval: "Střelivo!"
"Už jsem poslal. Musíte se tam udržet za každou cenu!
Rozkaz!
A z druhé strany - Zkuste ještě zaútočit!"
A Větvičkovi se prý tehdy chtělo zařvat - "Cožpak to jde", ale jen prý štěkl- Rozkaz!" A poté jen upustil sluchátko do trávy a vztyčil se. Kolem něho prý jen hvízdaly kulky, kterými pálily na pomoc útočících oddílů těžké kulomety. Podobným tempem bude za chvíli konec munice..
Větvička pak štěkl směrem za sebe, jestli už je spojení s četami a odpověď výkonného praporčíka roty Halatiby byla, že ještě ne.
"Tak co dělají zatracení drátaři! Hergot pošli spojky k četám ! Šetřit střelivem!
Za barákem v trávě ležel raněný. Sténal, kašlal chuchvalce krve. Zprava se plížil Nikola Tarko, na zádech si přidržoval raněného desátníka, které mu se sesula hlava ke straně a nohy bezmocně coural po zemi. Větvička odvrátil hlavu a zahryzl se do rtu. Byl to jeden ze starých, spolehlivých vojáků roty. Přisupěla další spojka. Nováček z Volyně. Větvička si jej zapamatoval, jak se v Rovně loučil se svou sestrou. Zastavil se teď před chlapáckým, ramenatým Větvičkou na tři kroky, chtěl hodit ruku k lodičce a spustit hlášení. Zapotácel se, v rozšířených očích se mu na zlomek vteřiny mihl nesmírný údiv a vzápětí se hroutil jako hadrová figurína.
´Kryjte se!´zařval Větvička zoufale. ´Kryjte se!´
Kolem baráku se najednou sesypalo snad tucet min. Exploze trhaly uši. Praskaly tabulky v oknech. V nízkém předklonu běžel vojín od 3. čety.
´Pane poručíku, velitel je těžce raněnej, volá vás!´
Větvičku zastudilo u srdce. Rotmistr Ďurovič? Před dvěma dny přišel za ním: ´Pan poručík, keď budeme na Slovensku, bolo by možné, aby som sa pozrel do Bardejova? Mám tam viete, snúbenicu...
Len tak sa pozrieť, aby vedela, že som živý a zdravý.´
Ležel v protějším domku na podlaze. Větvička dlouhými skoky přeběhl plácek a vletěl rovnou do místnosti s vyvrácenými dveřmi. Vojín, který pro něj doběhl, stanul krok za ním. Ďurovič po Větvičkovi obracel křídově bílý obličej. Byl přikryt až po ramena pláštěm. Polská vesničanka v šátku a kvítkované jupce klečela u něho a přidržovala mu na čele zkrvavený ručník.
´Pán poručík...´sténavě vydechl raněný. Ćo je s tebou?´
Za Větvičkovými zády něco zašramotilo a temně udeřilo o podlahu. Žena vykřikla s dlaní před ústy. Vojín ve dveřích dostal střepinu do hlavy. Ležel obličejem k podlaze, nohy před prahem, po prknech se roztékala malinová kaluž.
Ďurovič vnímal, zavřel oči. ´Dostal to... ako ja... Pán poručík... pán poručík, ja už do Bardejova...´Nedomluvil.
Velitel k němu poklekl. Zatímco vojína obraceli na záda dva lehce ranění, kteří seděli předtím u stěny, objímal Ďuroviče a slzy mu tekly po neoholené tváři. ´Dostaneš se do Bardejova, neboj, dostaneš...´
Mrtvý už tu lež neslyšel.
Větvička se vypotácel z domku jak opilý. Nohy v hrubých, zablácených holínkách ho sotva nesly. Výbuch granátu a vlna horkého vzduchu, která mu prudce dýchla do tváře, ho však vytrhly z otupělosti."
Celý popis tehdejší situace u Větvičkovi útočící 1. roty 1. praporu z 1. brigády pořídil další, "který tam byl", Ján Bačkovský:
"Kolem druhé hodiny odpoledne (9. září 1944 - má poznámka) volal št. kpt. Khollovi velitel 1. pěší roty poručík Větvička, že rotě dochází munice, že má kolem dvaceti raněných, sám, že je také raněn a počet mrtvých zatím nezná. Na Khollův rozkaz náčelník štábu 1. praporu por. Weber určil dvě spojky a nechal donést tři bedničky střeliva, se kterými mne poslal k Větvičkovi a zároveň mě pověřil úkolem zjistit situaci přímo na místě.
I když nás postřelovaly německé minomety, dostali jsme se šťastně k 1. rotě. Před posledním domkem u lesa leželi ranění, bylo jich více než dvacet a většina byla raněna těžce. Odsunout je okamžitě nebylo, s ohledem na trvající nepřátelskou palbu, možné. Po návratu na velitelství praporu jsme shodně s Khollem a náčelníkem štábu Weberem konstatovali, že raněné přepravíme do zázemí večer, až se setmí. To se také stalo. (pro historický popis sestaveno z vyprávění přímých účastníků, kteří tam tehdy byli, a zapsaných dokumentů od: pana Karla Richtera - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, a také i z dalších pramenů, viz Použité podklady a mé poznámky.)."
Když se přiblížila půlnoc, ozval se na velitelství praporu polní telefon z velitelství 1. brigády. Rozkaz odtud nařizoval 1. praporu, aby se přesunul zhruba dva kilometry vpravo a ráno zaútočil na výšinu jihozápadně od vesnice Kobylany (Kobylany v azbuce nalezneme na úvodní mapě, severoseverozápadně nad městem Dukla).
Přesun v noci a v tehdejším provozu na všech cestách, i polních, byl takřka nemožný. I na Kobylany tomu tak bylo. Cesta tam byla úplně zatarasena sovětskými auty i povozy. Jednotky 1. praporu se musely k novému cíli - novému východišti ranního útoku - prodírat hustým lesem. A tak až teprve za svítání prakticky prapor dosáhl jižního okraje lesa.
Přesto všechny i oslabené roty, za palebné podpory přidělených těžkých minometů poručíka Bedřicha, vyrazily do útoku. Podařilo se jim proniknout k okraji lesa severně od vesnice Iwla.
A ještě za soumraku připravoval škpt. Kholl další útok. Jenomže již během přípravy útoku mu poručík Bedřich oznámil, že dostal právě rozkaz, že má přesunout své těžké minomety k 3. brigádě.
Kholl prý tehdy nechtěl věřit svým uším, že by někdo chtěl takto oslabit jeho prapor v době, kdy se přímo vnucovalo "pokračovat v útoku!" V zápětí však přišla další naprosto nečekaná a neblahá událost! Němci podnikli prudký výpad a donutily jednotky 1. praporu, aby přešly do obrany. V té samé chvíli se zase ozval polní telefon od 1. brigády.
"Zastupující velitel 1. brigády št kpt. Novák chtěl mluvit s Khollem.
Urgoval útok praporu. Kholl namítal, že bez minometů nemá útok nejmenší vyhlídku na úspěch. Novák trval na splnění rozkazu. Kabel se žhavil rozčilenými hlasy na obou koncích.
Kholl křičel: ´Ne, podruhé útočit nebudu! Když zaútočím, nic mi z praporu nezbyde!´
Sluchátko chvíli drnčelo Novákovými výtkami a hrozbami, že Kholl odmítá splnění rozkazu a on štábní kapitán Novák, jako velitel brigády ho požene před polní soud. Kholl si postavil hlavu.
Ŕaději se zastřelím, než bych nechal pobít všechny své vojáky při nesmyslném útoku!´ Ze sluchátka div nešlehaly plameny. Kholl poslouchal a pak rázně zakončil rozčilený rozhovor:
´Ne odmítám! Nenechám si vybít prapor do posledního muže! Baterie těžkých minometů právě odjela k 3. brigádě a já mám jen jednu pětačtyřicítku! Dělejte co uznáte za vhodné!´Aniž čekal na odpověď nadřízeného, vrátil sluchátko telefonistovi a ráznými kroky odešel od aparátu."
Vzápětí volal Kholla náčelník štábu 1. československého armádního sboru B. Lomský, jak si zapsal pozdější generál Bačkovský: "Kholl mu zopakoval to, co řekl před chvílí št kpt. L. Novákovi, který převzal v zastoupení velení 1. brigády od generála L. Svobody, jenž byl tehdy jmenován velitelem 1. československého armádního sboru.
Kholl Lomského disciplinovaně vyslechl, ale nakonec mu do telefonu odpověděl: Ńe´, nemám s čím útočit!
Tím také jejich rozhovor skončil... Když jsme pak po boji o les jižně od Bóbrky stáhli prapor, abychom překontrolovali jeho početní stav, ze zbytku mužstva jsme mohli sestavit sotva dvě pěší roty. Po útoku na Iwlu zbyla slabá polovina praporu... (pro historický popis sestaveno z vyprávění přímých účastníků, kteří tam tehdy byli, a zapsaných dokumentů od: pana Karla Richtera - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, a také i z dalších pramenů, viz Použité podklady a mé poznámky.)."
