Mapa všech bojů v karpatsko-dukelské operaci za období
od 8. září do 27. listopadu 1944.
Když byl dopoledne dne 13. září znovu nad Němci dobyt vrchol "Krvavé kóty 534", rozhodl se generál Svoboda ( zde je životopis generála Svobody podrobněji:
http://www.ludviksvoboda.cz/cz/zivotopis-podrobneji
), že své vojáky s užším štábem a ochrankou navštíví přímo v terénu - v přední linii.
Bylo to těsně předtím, než došlo k zranění nového velitele 1. brigády majora Záhory, kterého si nový velitel 1. československého armádního sboru přímo vyžádal od 2. paradesantní brigády. O majoru Záhorovi bylo napsáno, že se jednalo o neobyčejně schopného velitele, který k československým jednotkám v SSSR přijel z Anglie. "V bojích u Kyjeva velel rotě, později praporu. Získal si mimořádnou oblibu a autoritu pro svou chlapskou přímost, rozhodnost, neohroženost, dobrý vztah k lidem, hluboké vojenské znalosti a organizační schopnosti."
To vše o Záhorovi věděl generál Ludvík Svoboda, který jej takto hodnotil. Když byl pak pověřen velením 1. československého armádního sboru, zákonitě si jej vyžádal za svého nástupce u své bývalé 1. brigády. Dokonce pro Záhoru poslal speciální letadlo k 2. paradesantní brigádě.
Major Otmar Záhora ( * 29. 9. 1909, + 23. 6. 1949 - Za 2. světové války prošel výcvikem parašutistů v Anglii, nebyl nasazen do žádné výsadkové operace. Příslušník 2. ČSPDB. Do svého zranění velitelem 1. brigády. Po válce velel akcím proti Banderovcům) se velení 1. brigády ujal právě ráno toho dne, 13. září 1944, a hned odešel obejít postavení jednotlivých praporů brigády.
"Byl právě na cestě na pozorovatelnu 2. praporu, kde ho radostně očekávali jako svého velitele z bojů na pravobřežní Ukrajině."
Vzpomínku generála Šmoldase, která se týkala nešťastné situace zranění majora doplnil dalšími podrobnostmi pozdější generál, Oldřich Kvapil, když pan Karel Richter vše sestavil a napsal, cituji:
"Než se dostal přes les k výšině, situace se změnila a výšinu dočasně ovládl nepřítel, který byl již na jejím severním svahu. Major Záhora tuto změnu hned nepostřehl, neboť byla právě trochu klidnější chvilka.
Dělostřelci nepřítele neměli ještě své pozorovatele vpředu a pálili jen na některé prostory a naši dělostřelci připravovali hromadné palby k podpoře protizteče. Jednotky obou stran pálily proti sobě vcelku úsporně z ručních zbraní. Major Záhora se při cestě k našemu štábu dostal mezi frontu. Kráčel rychle po svahu, když na něho zahájil palbu nepřítel. Chvíli mu trvalo, než pochopil situaci. To se již také zvedlo nějaké družstvo Němců a přískoky se snažilo majora Záhoru dostihnout a zajmout. Palbu zahájily i naše jednotky a minomety... Již předtím jsme nařídili naší jednotce v daném prostoru, aby Záhorovi pomohla. Tak proti němu dělaly ze dvou stran přískoky dvě jednotky, nepřátelská a naše. Pálily samozřejmě proti sobě a nový velitel brigády byl obklopen palbou, která zčásti platila i jeho osobě. To již plně pochopil situaci a začal utíkat k naší jednotce, která se k němu přískoky přibližovala.
Mezi nepřítelem a našimi jednotkami v těch místech stálo o samotě na svahu selské stavení. Major Záhora k němu doběhl a ukryl se za rohem zděné budovy před palbou ručních zbraní nepřítele... Všichni jsme se domnívali, že má vyhráno, neboť jednotka nepřítele zastavila postup a někteří její příslušníci se začali přískoky vracet. Najednou jsme však viděli u nepřítele nějaký zvláštní výstřel a několik sekund poté výbuch na rohu budovy, za níž stál major Záhora. Nepřátelská jednotka se pak celá vracela zpět a naše jednotka dosáhla stavení. Majora Záhory jsme se již na naší pozorovatelně nedočkali. Naše jednotka se vrátila a její velitel hlásil, že major Záhora byl výbuchem nějakého granátu těžce raněn a po prvním ošetření přímo od jednotky odsunut...."
Velitel 1. československého armádního sboru generál Ludvík Svoboda se svým užším štábem a ochrankou se ke kótě 534 dostal právě v době, kdy již těžce zraněného majora Záhoru odváželi zdravotnici na obvaziště. Jak se vyjádřil, bylo mu líto, že tak velice brzy ztratil velice schopného velitele 1. brigády. Jen doufal, že lékaři dají Záhoru co nejdříve dohromady. Prozatím musel 1. brigádě, bývalé Svobodově brigádě zase dál velet náčelník štábu, štábní kapitán Novák.
V řečené době probíhal již zase na kótě 534 prudký bojový střet. "Je možné, že generál nedostal ještě hlášení o změně, která nastala v situaci, než urazil vzdálenost ze své pozorovatelny k úpatí kóty.
O kus dál se setkal s velitelem samopalného praporu tankové brigády Sochorem"
V dané situaci ani Sochor, ani Svoboda nevěděli, co se to vlastně děje na vrcholku. A tak Svoboda vlastně Sochorovi blahopřál k předchozímu sražení Němců z kóty 534...
"Bylo to těžké, vyhráno ještě nemáme." Odpověděl Sochor na generálovo blahopřání. Generál se ztotožnil s názorem, že ještě vyhráno není a znovu zdůraznil, že Němci dobře vědí jak důležitá kóta pro ně je, a že se budou stále snažit jí dobýt a udržet. I proto se Svoboda rozhodl, že půjde až na vrcholek kóty a prohlédne odtud terén, aby se rozhlédl na místě a určil co má zařídit pro obránce, aby kótu 534 udrželi....!
A vzápětí na výšině propukla prudká palba. Dělostřelecké a minometné granáty a miny, rachot kulometů, samopalů a pušek byl tam všude. Odehrával se nový německý protiútok.
"Už je to tady. Naši jsou sraženi" Prohlásili nadporučík Sochor ( viz také zde o Sochorovi:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Sochor
) a kapitán Dočkal, který stál vedle Svobody.
Generál Svoboda pak vyzval Sochora, cituji:
"Toníku, rychle se seber a honem ke Khollovi, je tady kousek vpravo za námi. Ať ti dá četu automatčíků a ještě nějaké volné lidi, přesuň se po okraji lesa směrem na kótu a zmocni se jí. Podchyť ty kteří ustoupili!"
A
nadporučík Sochor zase vše rychle pochopil. Sám viděl, že na kótě znovu zuřil boj. Nedvedského lidem tam docházeli náboje a Němci je začali obkličovat. Nedvedskému se ještě podařilo dva Němce zastřelit a pak již v kapse nasahal jen poslední náboj pro sebe. Nechtěl se nechat zajmout, neboť viděl co se zajatci Němci dělali, jak je mučili a zohavovali. "Nabil zbraň, přitiskl si hlaveň na srdce a ve chvíli, kdy ho Němci obstoupili stiskl spoušť."
Vedle pak svobodník Roušar strhl své družstvo do protizteče, ale stačil udělat jen dva, nebo tři kroky a celá série střel jej srazila k zemi.
Poručík Bilej s hrstkou samopalníků ze své roty ještě stále statečně odráželi německý útok. Ali i jim každou chvíli mělo dojít střelivo, jestli se nestane nějaký zázrak.
"Vtom za jejich zády zaznělo mohutné hurá."
Poručík Kvapil stál spolu s velitelem minometné roty podporučíkem Webrem, v době německého útoku, v okopu, který jim sloužil jako pozorovatelna. Tu se před nimi na náspu roztrhla mina. Oba byli zraněni střepinami.
"První moment jsem zranění ani nevnímal. Weberovi se začala zalévat tvář krví a já mu pomáhal vylézt z okopu. Teprve tehdy jsem pocítil prudkou bolest v prsou a na blůze stejnokroje se mi objevila krvavá skvrna, která se rozšiřovala. Objevil jsem otvor, kterým mi střepina vnikla do prsou. Začalo se mi špatně dýchat, snažil jsem se vylézt z hlubokého okopu, ale bezvýsledně. Z rány v prsou mi při každém vydychnutí unikala růžová pěna. Čekal jsem tedy na pomoc. Ta přišla. Nad okopem se objevila dobře známá tvář a ruka, která nabízela záchranu. Náš starý pán, generál Svoboda, velitel sboru. Stál s velitelem našeho praporu, štábním kapitánem Knopem, několik metrů za pozorovatelnou a bez ohledu na silnou palbu nepřítele pozoroval průběh boje o výšinu. Viděl výbuch miny a přišel mi na pomoc....
Když jsem se s jeho pomocí dostal z okopu, řekl mi: Už i ty chlapče, kdo mi tady vlastně zůstane?"
Ale zákeřná smrt měla svou rukou sáhnout i po samotném veliteli 1. československého armádního sboru, po generálu Svobodovi, který byl tehdy přímo se svými vojáky v přední linii. Sám starý pán, jak generála Svobodu, Kvapil a mnozí tehdy nazývali, pak napsal, cituji:
"Nedlouho po tom, co jsme se kóty znovu zmocnili, vyrazil jsem mělkým spojovacím zákopem po severním svahu blíž k vrcholu. Doprovázeli mě kapitán Dočkal a dva důstojníci z kazašské dělostřelecké divize, kapitán a nadporučík. Čím více jsem se přibližoval k vršku, tím patrnější byly stopy boje. Na stráni ležely mrtvoly nepřátel, válely se tu německé přilby, pušky, bedýnky od nábojů, samopaly, jídelní misky i kulomety.... Sotva jsme vešli do střeleckého zákopu, padla do naší blízkosti první salva min z nepřátelských šestihlavňových minometů. V tom mě kdosi uchopil zezadu za límec pláště a srazil mě k zemi. Octl jsem se na dně zákopu hlavou zabořen v hlíně.
Cítím na sobě dvě těla... Střeleckým okopem šli za mnou oba sovětští důstojníci. Když dopadla první salva min, strhli mě v zákopu k zemi, a dokud trvala palba, kryli mě svými těly..."
Generál Ludvík Svoboda ten den tedy zašel i k jednotkám praporu na vrcholku kóty 534.
Tehdy se právě při své pochůzce dostal do situace, "že i jeho doprovod musel spolu s příslušníky štábu praporu odrážet nepřítele, který se po dočasném ovládnutí kóty snažil rozšiřovat svůj úspěch. Přítomnost velitele armádního sboru v první linii, kde probíhaly nejtěžší boje, povzbudila vojáky, kteří byli vyčerpaní a oslabení obrovskými ztrátami".
Jak píše sám Svoboda, a i další, kteří přežili, pokračoval pak generál v obhlídce terénu na samotném vrcholu kóty. Chtěl přeci zjistit situaci a určit nejlepší řešení, jak pomoci obráncům. Při obhlídce náhle přiběhl, celý udýchaný, sovětský důstojník, který hlásil, že má generál okamžitě jít na pozorovatelnu a vzít si telefon. Volal totiž sám velitel 1. Ukrajinského frontu,
maršál I. S. Koněv.
Když si generál Svoboda vzal polní telefon do ruky, ozval se na druhém konci telefonu rozhněvaný hlas: "Pane generále, zakazuji vám dělat automatčíka! Nařizuji vám, abyste se okamžitě odebral na své velitelské stanoviště!"
Samozřejmě, že se generál Svoboda snažil maršálu Koněvovi situaci vysvětlit. Říkal mu, že si jeho přítomnost na vrcholu kóty 534 vyžádala sama bojová situace, a pokud nebude výšina definitivně v našich rukou a pevně zabezpečena, musí se zdržovat v její blízkosti.
No a Koněv prý, již trochu smířlivěji, hned odpověděl: "Dobrá, dobrá, soudruhu Svobodo, jsi moloděc, ale... přesto ti zakazuji být automatčíkem!" Jak nám vysvětluje pan Karel Richter, byla tato odpověď v předchozích 40ti letech nejspíše agitačně propagandistickou formulkou padesátých let, která byla přizdobena tehdejšími zpracovateli Svobodových vzpomínek. Tahle formulka měla zdůraznit, že maršál Koněv pokládal již tehdy generála Svobodu za soudruha a proto prý i k němu choval přátelské a vřelé city...!!!
Skutečnost však byla jiná, jak říká ve své knize pan Karel Richter. Podle historika se totiž Koněv a Svoboda tehdy ještě tolik neznali, aby mu Koněv nejen tykal, ale navíc ho oslovil soudruhu. Mohlo však prý jít o přeřeknutí ze zvyku nevyzpytatelného Koněva. Jediné, čemu se dá z Koněvovy odpovědi bez výhrad věřit, a já se z tím z jiných pramenů ztotožňuji, je závěrečná část, která nejspíš zněla: ".... přesto vám zakazuji být automatčíkem!"
