Československo ve válce proti Maďarské republice rad

[Pátrač]

proti

VÁLKA O SLOVENSKO
BOJ PROTI MAĎARSKÉ A SLOVENSKÉ REPUBLICE RAD

ÚVOD

Před nedávnem jsem na Palbě.cz zveřejnil práci pojednávající o prvním kole vojenského obsazování Slovenska. Přes počáteční osobní závazek, že se druhou fází vojenských operací svedených za účelem rozhodnutí, komu bude Slovensko opravdu patřit, nebudu realizovat já, jsem názor změnil. Podkladů mám dost. Jde také o to, že tím dojde k propojení cyklu mých prací o československém vojenském plánování, vojenské doktríně a vyzbrojovaní nové armády, který jsem zpracoval od roku 1918 až po rok 1955, tedy po vznik Varšavské smlouvy.

Po zajímavé a místy vyhrocené diskusi k první práci, jsem také chtěl tuto práci napsat i proto, aby byla, pokud někdy nějaký palbák Slovák sepíše obdobnou práci dle vidění dějin na Slovensku, možnost tyto práce konfrontovat. To co budete číst je práce Čecha nikoliv o části slovenských dějin, ale o části československých dějin. V dané době žádné samostatné Slovensko neexistovalo. Právě vzniklé Československo uspělo proti Polsku, proti německé rezistenci, a pokud by uspělo i na slovenském území, mělo šanci na další existenci.

Považuji se z vlastence a vždy považovat budu. A dlouhé roky mého života pro mě byla vlastí společná země, která dnes už neexistuje. Nedělal jsem nikdy rozdíl mezi jednotlivými jejími částmi, protože jsem vyrostl na Moravě, vystudoval na Slovensku, sloužil u prvosledových útvarů v Čechách a moje babička Rozálie, pro mě nesmírně drahá bytost byla Slovenka, milující Slovensko. Díky ní mám k této části bývalého společného státu i dnes úctu a jsem rád, že zde Slovensko je.

Budu popisovat počáteční období budování společného státu za situace ostrého válečného konfliktu. Byl to tvrdý boj o Slovensko a jeho budoucnost a zahynulo v něm, nebo jen prostě zmizelo hodně Čechů a Moraváků a Slováků. Bylo to prostě nutno vykonat, jinak by asi ani jeden národ neměl budoucnost.


Matej Metod Bella

Motivace lidí z Historických zemí byla jasně daná - Slováci nás potřebují. Jasně to řekl Metod Matej Bella, dne 15. listopadu 1918 toliko Slovenský politik a místopředseda poslanecké sněmovny, cituji:

„Toť ta zem, která dnes chce, abyste s ní sňali pouto, okem slzavým přihlíží k Čechům a volá: Pojďte, pojďte pomoci! Jsme otroci, ale máme též houževnatost otroků. Přijďte k nám, a my přísaháme, že s vámi vytrváme v boji!

A vojáci a nejen ti slyšeli a šli.

Kapitola první: PROTIVNÍCI

Když jsem studoval Střední vojenskou školu v Žilině, měli jsme v rámci naší ideové průpravy mnoho předmětů, ale jeden se mi zdál zajímavější než ty ostatní. Byl to předmět nazvaný Dějiny mezinárodního dělnického a komunistického hnutí. Byl to předmět, který nám měl odůvodnit historickou neodvratitelnost příchodu nového společenského zřízení - socialismu, a později komunismu. A na různých revolučních pohybech ze vzdálenější i novější doby to bylo dokladováno.

Po vítězství bolševické revoluce v Rusku začalo v té obrovské zemi těžce postižené válkou, okupací velké části jeho území německou a rakousko-uherskou armádou, občanskou válkou a zahraniční intervencí Francie, Velké Británie, USA a Japonska doslova do písmene peklo. Konec velké války vedl k odchodu Němců a Rakousko-uherských sil, ale vznik nových států v Evropě, tedy ve střední Evropě situaci neuklidnil, ale ještě více vyhrotil. Velmi rychle došlo k pokusům ruských bolševiků, přes neskutečné potíže, kterým čelili, o vývoz revoluce dále do Evropy. Ve válkou zbídačených masách prostých lidí, vojáků a námořníků jejich myšlenka naprosté rovnosti a zničení vládnoucích tříd lehce dopadala na úrodnou půdu. Na území Slovenska, které bylo dle rozhodnutí vítězných dohodových velmocí nedílnou součástí nového státu - Republiky Československé tak díky vývoji došlo k unikátní situaci. Mělo čelit útoku Maďarska, které se stalo sovětskou republikou, velká část jeho občanů odmítala bojovat za nový stát, tedy Československo a nakonec i na území Slovenska vznikla na krátký čas sovětská republika. Naše země a její armáda tak musela znovu do války a v ní musely čelit dvěma protivníkům.

Nepřítel první: Maďarsko

Jeden ze států vzniklých na troskách rozpadlé Rakousko-uherské monarchie byla i První Maďarská republika či Maďarská demokratická republika. Byl to jednoznačně první státní útvar novodobého Maďarska po rozpadu Rakouska-Uherska.

V červnu 1918 došlo k potlačení velké stávky dělníků železničních dílen v Budapešti za pomoci střelby. 17. října 1918 vystoupili poslanci z Károlyiho strany v uherském parlamentu s prohlášením spolupráce s Trojdohodou a s odmítnutím spojenectví s Německým císařstvím. Vedle existující vlády se tak 25. října 1918 ustavila maďarská Národní rada, která požadovala:
- odtržení země od Rakouska,
- odstranění současného politického režimu,
- pozemkovou reformu
- autonomii pro území obývané nemaďarskými národy v Uhrách.

O pět dní později to vzalo rychlý spád. Došlo k takzvané „Astrové revoluci“ a o den později byl Mihály Károlyi zvolen předsedou nové vlády. Ten samý den došlo k mnoha případům lynčování a jednou z obětí byl i bývalý premiér István Tisza. Nová vláda byla opatrná, a vyčkávala, co se bude dít. Když ale bylo vyhlášeno Československo, Německá republika a Rakouská republika vyhlásila i Károloyiho vláda dne 16. listopadu 1918 Maďarskou republiku. Jejím prvním prezidentem se stal sám Mihály Károlyi.

Zbolševizované křídlo maďarské sociální demokracie vyhlásilo dne 20. listopadu 1918 novou Komunistickou stranu Maďarska, která velmi lehce získávala davy stoupenců hlavně mezi dělníky, nezaměstnanými a vojáky. Károlyiho prezidentství a vláda Denése Berinkeyho byly vládou neúspěšnou. Pokusily se udržet Horní Uhry, tedy Slovensko, ale po sérii jednání i ostrých vojenských střetů, které jsem co nejpečlivěji popsal v předchozí práci o vojenském obsazování Slovenska, musely většinu území, které si nárokovaly vyklidit a předat nové státní moci. Řekněme upřímně, že situace Maďarska byla doslova a do písmene katastrofální. Na rozdíl od Zemí Koruny české a k nim přičleněného Slovenska byť s provizorními hranicemi, byla považována za poraženého spojence Německého císařství. A nikdo se s ním a jeho představiteli nebavil. Jediné na co mohl hrabě Károlyi spoléhat, byly rozpory v zájmech vítězů. A byla to zpočátku dobrá hra.


Premiér Maďarské demokratické republiky Denés Berinkey

Italové chtěli Maďarsko silné, jako protiváhu Jugoslávie, se kterou měli vážné rozpory v oblasti Dalmácie a Istrie. Británie nechtěla připustit hegemonii Francie ve střední Evropě a v tom měla na své straně i USA. A tak i po porážce Maďarů v prvním kole boje o Slovensko, maďarská vláda nadále usilovala o zrušení suverenity Československé republiky na Slovensku.

Vláda ale selhávala v sociální oblasti, ale to byl spíše důsledek ukončené Velké války. Bída, stálý hlad, velké umírání na chřipku, v lidech vyvolávaly potřebu hledat řešení. Nebyly plněny sliby ohledně všeobecného volebního práva, otázky pozemkových reforem a třeba nebyly zaručeny práva závodních výborů, které byly slíbeny.

Došlo k neuvěřitelné dvoukolejnosti.

Primo: Nacionální hledisko, tedy získat zpět Horní Uhry - byla snaha přesvědčit mírovou konferenci v Paříži že problém Slovenska dokáže Maďarsko demokraticky vyřešit sama, pokud jí bude toto území vráceno - Maďary sjednocovalo a to napříč politickým i sociálním spektrem. Celá maďarská propaganda přesvědčovala Slováky, že za všechny potíže, co už Slovensko má, mohou Češi. Přitom mnoho potíží uměle vytvářeli maďarští zaměstnanci železnic, pošt, různých úřadů. Po stávkách a to někdy i velmi vážně poškozujících konsolidaci poměrů na Slovensku bylo několik tisíc maďarských železničářů a státních zaměstnanců propuštěno a vystěhováno za demarkační čáru. Místo nich přišli lidé z Čech a bohužel, Šrobárova vláda je platila lépe než místní lidi. A to byla dobrá karta ke hře.

Secundo: Sociální hledisko ale společnost zase rozdělovalo. Nedařila se demokratizace společnosti, nůžky mezi třídami se stále více rozevíraly. Vláda premiéra Denése Berinkeyho nedokázala ani náznakem řešit mimořádně složitou hospodářskou situaci a čelila velkému tlaky ze strany velkostatkářů a současně ze strany radikalizovaných lidí, pro které se v dobách minulých vžil název proletariát a rolníci.
Nová a hodně nabuzená komunistická strana začala neskutečně silně na vládu tlačit. Rozhodla se, že probíhající demokratizační změny překlopí do socialistické revoluce - zde je třeba vidět paralelu s únorovou a říjnovou revolucí v roce 1917 v Rusku - a její hesla typu „Všechnu moc sovětům“ a „Půdu rolníkům“. Vláda nakonec vlastně ani nedostala šanci něco dokázat.

A tak nakonec došlo i v Maďarsku k převratu, jehož výsledkem byl zánik První Maďarské republiky a vyhlášení Maďarské republiky rad 21. března 1919. Prvotním impulzem k tomu byla aktivita dohodových mocností. Dne 20. března 1919 náčelník dohodové mise podplukovník Vyx, odevzdal maďarské další nótu. Klidně řeknu, že byla doslova vyděračská a prudce omezovala suverenitu země. Ten nejméně přijatelný požadavek byl, že Maďarsko musí stáhnout své vojenské síly v pásu širokém 200 kilometrů podél hranic s Rumunskem a že musí umožnit zde rozmístit spojenecká vojska.


Vlajka Maďarské republiky rad a současně Slovenské republiky rad

Tím se zhroutila i celá doposud úporně držená zahraniční maďarské vlády. Toto ultimátum nebyla schopna ani odmítnout ani přijmout, musela rezignovat na udržení územní integrity Uher a najednou visela doslova a do písmene ve vzduchu. Současně ale platí bod první a Slovenska a území u hranic s Rumunskem se nechtěl zdát nikdo, ani poslední bezdomovec. To byla daň za to, že si Maďaři zvykli hrát na svých územích roli absolutních vládců.
Tím vznikla celonárodní krize a koaliční vláda odstoupila. Stalo se dne 20. března a o den později odstoupil i prezident Karolyi. Ten při abdikaci doporučil, aby novou vládu sestavili sociální demokraté. A to byl počátek bolševického převratu v Maďarsku.

Sociální demokraté totiž neměli potřebnou podporu a museli se spojit s komunisty. Obě strany se sloučily do jedné, která přijala dočasně název Socialistická strana Maďarska a k tomu vytvořili Revoluční vládní radu. A tak došlo v zemi k převzetí moci diktaturou proletariátu, jak mě to učili kdysi dávno. Mě dokonce učili, že šlo o pokojné převzetí moc v zemi, ale jak roky šly, vím, že to bylo jinak. V centru Evropy tak vznikla sovětská republika s názvem Maďarská republika rad.


Vyhlášení Maďarské republiky rad, vojáci a prostí občané slaví

Slovník vám řekne, že Maďarská republika rad byla dočasným státním útvarem existujícím od 21. března do 1. srpna 1919. Jednalo se o komunistický stát s diktaturou proletariátu, který vznikl z Maďarské demokratické republiky.

V čele Maďarské republiky rad stál Předseda Revoluční vládní rady Maďarské republiky rad Sándor Garbai, sociálně-demokratický politik. Narodil se 27. března 1879 v Kiskunhalas v Maďarsko a zemřel 7. listopadu 1947v Paříži v emigraci.


V čele Maďarské republiky rad stál Předseda Revoluční vládní rady Maďarské republiky rad Sándor Garbai

Faktickou moc, ale měl komunista Béla Kun. Narodil se 20. února 1886 v Szilágycseh, dnes Cehu Silvaniei, v Sedmihradsku v Rumunsku a zemřel v emigraci v Sovětském svazu – 29. srpna 1938. Kde, to se neví. Údajněse stal obětí stalinských čistek.

Jelikož je to k sehnání, zde je nástin složení nové vlády. Sociální demokraté i nadále zaujímali většinu křesel ve vládě. Bylo zde 33 lidových komisařů - názvosloví převzaté od ruských bolševiků - kteří zasedali v revolučních radách. Čtrnáct z nich byli bývalí komunisté, sedmnáct byli bývalí sociální demokraté a dva komisaři byli bez stranické příslušnosti. Podívejme se jmenovitě na novou vládu:

Prezidentem se stal Alexander Garbai, což už víme.

- lidovým komisařem pro zahraniční záležitosti Kun, jeho zástupcem byl Peter Augustin
- lidovým komisařem pro obranu se stal József Pogány, jeho náměstky Béla Szántó a Tibor Szamuely


Lidový komisař pro obranu Jószef Pogány

- lidovým komisařem pro vnitřní záležitosti Landler Jenő a jeho zástupcem Béla Vágó
- lidovým komisařem pro státní školství Zsigmond Kunfi, jeho náměstkem pak György Lukács
- lidovým komisařem pro obchodní záležitosti Landler Jenő, náměstky Mátyás Rákosi a Haubrich József
- lidovým komisařem pro zemědělství Jenő Hamburger a náměstky Csizmadia Sándor, Károly Vantus, György Nyisztor
lidovým komisařem pro sociálním otázky Vilmos Bőhm, náměstkem Gyula Hevesi a Antal Dvorcsák , zde by mě strašně zajímalo jestli jeho příbuzným nebyl Viktor Dvorcsak, samozvaný prezident Slovenskej ľudovej republiky
- lidovým komisařem pro veřejné stravování Mór Erdélyi, náměstkem Artúr Illés
- lidovým komisařem pro německou menšinu Henrik Kalmár.
- lidovým komisařem pro ruskou menšinu Oreszt Szabó
- lidovým komisařem pro hlavní město Budapešť byl Mór Preisz, náměstci Sándor Vince a László Dienes
- lidovým komisařem pro policejní a politické věci Dezső Bíró a Seidler
- lidovým komisařem pro národní banku Gyula Lengyel


Tablo Revoluční rady Maďarské republiky rad

Vláda začala okamžitě měnit zemi po svém - tedy po bolševicku. Jako první bylo rozhodnuto o znárodnění prakticky veškerého soukromého majetku, včetně půdy a lesů, což u silně agrární země bylo vážné rozhodnutí. Týkalo se to majetků nad 57 hektarů zemědělské půdy nebo lesů. Přestože jim Lenin radil jinak, vláda nepřerozdělila znárodněnou půdu rolníkům. Tím se prudce oslabila její podpora ze strany většinové populace. Místo toho Kun vyhlásil program kolektivizace a vytvoření jednotných zemědělských družstev- uvidíme že tuto věc okopčila i Slovenská republika rad. Jenže byl nedostatek kvalifikovaných lidí, kteří by dokázali tato nová ekonomická uskupení řídit, a tak vláda ustanovila jako ředitele těchto jednotných družstev původní majitele, tedy vesměs velkostatkáře, které před tím vlastně ožebračila. Ve snaze získat si podporu rolníků, zrušil Kun všechny daně v zemědělských oblastech. Ve skutečnosti to vládě spíše uškodilo, protože rolníci došli k závěru, že vláda, která nevybírá daně je nehodnověrná.


Oslavy Prvního máje, svátku práce v Budapešti 1. května 1919

Dále byly znárodněny továrny, doly a banky. To není potřeba rozebírat, známe z našich dějin velmi dobře. No pak už to byly takové, skoro bych řekl, extravagance.

Totální rozvrat doznala instituce, na kterou já věřím, rodina. Ženy se mohly vdávat už v 16 letech a muži v 18. Rodiče se k tomu mohli vyjádřit, jen když je omladina o to požádala. Byly zavedeny jednostranné rozvody a potraty byly povoleny jednostranného rozhodnutí ženy. Komunisté se také všelijak snažili propagovat volnou lásku. O děti mělo být pečováno ve speciálních školkách.

Školství bylo protaženo šíleným ideologickým procesem. Napřed vláda realizovala zestátnění kultury a školství. Učitelé, kteří pokud si chtěli udržet místo, museli absolvovat čtyř-týdenní kurz komunistické doktríny. Kdo to odmítl, trvale měl zákaz ve školství pracovat.

Lidem také byly zabaveny soukromě držené zbraně a dokonce i staré vlajky. Novou vlajkou se stal rudý prapor.

Největší bouři nevole, ale znamenal zákaz konzumace alkoholu.

Nová republika rad nechala natisknout množství nekrytých peněz a tím zhoršila již tak vysokou inflaci.

Aby byly zajištěny potraviny pro města, bylo rozhodnuto zabavit je na venkově pomocí pololegálních organizovaných band známých jako Leninovi chlapci, což byla obdoba ruské Čeky. Této organizaci velel Jozsef Czserny. Do těchto tlup se nabral veškerý možný lidský odpad. Řádily jak ve městech, tak i na vesnicích, kde nejčastěji v noci vyháněly lidi z domů a občas dle vlastní libovůle je vraždily jako kontrarevoluci. Mimo vraždění se prokázalo, že se vyžívali v mučení a to s nebývalou bestialitou, včetně vypichování očí či vytrhávání jazyka. Povraždění a umučení lidé byli zakopáváni v lesích nebo házeni do řek.

xxxxx
Rudý teror - vrazi se fotí se svojí obětí a vedle je fotka Jozefa Czernye a jeho vrahů, Leninových chlapců

Oficiální soudy probíhaly velice chaoticky a za sebemenší provinění náležela smrt. Leninovi chlapci jezdili po městě v opancéřovaném voze s kulometem. Oblečeni byli jako sovětští čekisté: kožené bundy, barety, ozbrojeni pistolemi, granáty a dýkami. Počty se odhadují zhruba na 600 mužů. Lidé se samozřejmě snažili všemožně bránit. První taková vzpoura proběhla už v dubnu, ale následovalo vyhlášení stanného práva a nelítostné potlačení.

Jako další standardní prvek tehdejších republik rad v celé Evropě byl zaveden takzvaný revoluční teror. Ten sloužil pro rádoby zákonnou likvidací politických odpůrců. Počet jeho obětí není znám, pouze se odhaduje, že jich bylo mezi 400 až 650.

Zahraničně byla Maďarské republika rad ve velmi nevýhodné situaci. Vznikla de facto pouze a jen proto, aby byla schopna čelit Vyxově ultimátu ze strany Spojenců. Aby udržela pozice, než přijde na pomoc sovětská Rudá armáda, byla vytvořena Maďarská Rudá armáda. Bohužel pro Maďary fakt, že bolševická Rudá armáda jí nebyla schopna přímo pomoci vzhledem k probíhající Ruské občanské válce, vyhlídky Maďarska na úspěch v boji se Spojenci byly mizivé.

Aby získal čas, pokoušel se Khun s Dohodou vyjednávat. Dokonce se v dubnu 1919 v Budapešti setkal s jihoafrickým ministerským předsedou generálem Janem Smutsem, ale jen proto, aby zjistil, že jakákoliv dohoda je nemožná. A než by se kdo nadál, koncem dubna, se Maďarsko probudilo do nového dne a jeho obyvatelstvo zjistilo, že je ve válce s Rumunským královstvím a Československem. A oba protivníci měli politickou i technickou podporu Francie.


Béla Kun diskutuje s novináři

Maďarská Rudá armáda zaznamenala určitý úspěch ve válce s Československem, když v červnu ovládla značnou část jihovýchodního Slovenska. 16. června byla v Prešově vyhlášena Slovenská republika rad s ústředními orgány Revolučním výkonným výborem a Revoluční vládní radou. Předsedou revolučního výboru mezi 20. červnem a 7. červencem byl český novinář a komunista Antonín Janoušek. Začátkem července byla Maďarská Rudá armáda Kunem ze Slovenské republiky rad stažena. To ale uvidíme dále.

Béla Khun se rozhodl hrát va bangue. Válečný konflikt s Rumunským královstvím se vyvíjel ještě méně příznivě než s Československem a Maďarská republika rad utrpěla několik porážek. V polovině července se Kun rozhodl vsadit vše na útok proti Rumunům. Spojenecký velitel na Balkáně, francouzský maršál Louis Franchet d'Esperey napsal 21. července 1919 maršálu Ferdinandu Fochovi, že předpokládá brzký kolaps maďarské armády a že Maďarská republika rad nebude trvat déle než dva nebo tři týdny. Byl přesvědčen, že pokud nesvrhne Kunův režim rumunská ofenziva, udělá to zajisté jeho neudržitelná vnitřní situace.
Sovětská Rudá armáda se zavázala, že napadne Rumunské království a spojí se s Kunem a málem se tak opravdu stalo. Zabránila tomu jen vojenská porážka, kterou utrpěla Rudá armáda na Ukrajině. Kdo ví, jak by se vyvíjela situace v celé střední Evropě, kdyby bolševický útok na Rumunské království začal a byl úspěšný.


Maďarští rudoarmějci na barikádě.

Rumuni se souhlasem Trojdohody vstoupili do Maďarska a v krátké době se přes slabý odpor demoralizované maďarské Rudé armády dostali do vnitrozemí. Béla Kun spolu s dalšími exponenty komunistického režimu včetně Tibora Szamuelyho uprchl 1. srpna do Vídně. 6. srpna vstoupila rumunská armáda do Budapešti a donutila komunisty odevzdat moc sociálně demokratické straně. Tím Maďarská republika rad skončila.
Její konec byl řízen jejím posledním premiérem. Byl to Gyula Peidl, narozený 4. dubna 1873. Byl to dlouholetý vůdce odborové organizace a socialistický politik, tedy ne komunista. Premiérem byl jen šest dní a to od 1. do 6. srpna 1919.


Poslední premiér Maďarské republiky rad, Gyula Peidl

V těch pouhých šesti dnech jeho vláda děla co mohla. Aby minimalizoval škody, které způsobilo vládnutí Bély Kuna. Jestli to bylo z přesvědčení nebo pod tlakem toho, že se k Budapešti blížila rumunská armáda, nevím. Ale díky němu byly zrušeny mnohé nepopulární vyhlášky a zrušena platnost většiny opatření nařízených Revoluční vládní radou Maďarské republiky rad. Hlavně ale:
- obnovila existenci soukromého vlastnictví,
- zrušila Revoluční tribunál
- rozpustila Rudé gardy.
Dne 6. srpna 1919 jeho vláda byla svržena pravicovým ozbrojeným převratem. Peidl byl poslán do vyhnanství v Rakousku. V roce 1921 se vrátil do Maďarska a pokračoval v politické a odborové činnosti. V letech 1922 až 1931 vedl maďarskou sociálně demokratickou stranu. Zemřel v Maďarsku 22. ledna 1943.
Posledním aktuálním dozvukem maďarské republiky rad byl Bílý teror. To je všeobecně uznávané označení pro dějinné události během a těsně po rozpadu Maďarské republiky rad.V tomto dvouletém období byly organizovány represe vojáků věrných admirálu Miklósovi Hortymu s cílem potlačit jakékoliv komunistické či jiné podezřelé aktivity.

Bílého teroru se účastnily pravicové síly v Maďarsku, zahrnující různá rádoby vojenská seskupení a jiné dobrovolnické iniciativy obyvatelstva. Vše ale zastřešovala nová národní armáda, podléhající právě už zmíněnému admirálovi Horthymu. Komunisté, činitelé Maďarské republiky rad, odboráři, rodinní příslušníci, rudí velitelé a další lidé přímo spjatí maďarskou republikou rad, byli chytáni, mučeni a popravováni.


Regent Miklós Horty

Bílý teror začal tzv. „lidovými soudy“ ve druhém týdnu srpna 1919. V Zadunajsku, přímo v Siófoku, měl Horthy hlavní stan, a odtud se teror rozšířil na celé Maďarsko. „Lidové soudy“ spočívaly v ubíjení, mučení, střílení, věšení, vydírání, rabování obchodů, okrádání obyvatelstva a krádeží obilí, povozů, koní a dobytka. Admirál Horthy se o těchto soudech vyjadřoval s velkým pochopením a prohlásil, že „v Maďarsku niet bieleho teroru a to, čo tam je, to je iba spravodlivá pomsta“. Více zde: http://www.zasvobodu.cz/news/madarske-vrazdenie/


Bílý teror v Maďarsku.

A zde se opět dostal ke slovu brutální antisemitismus. Zatýkací komanda se soustředilas velkým nasazením na plošnou perzekuci Židů pod záminkou, že jsou bolševici a pomáhali Bélovi Kunovi. Spíše to ale bylo tím, že sám Béla Kun byl židovského původu a unikl mimo jejich dosah. Odhaduje se, že za 2 roky bylo zabito kolem 30 000 lidí. Bylo zaznamenáno několik okamžitých poprav katolických kněží, kteří se snažili bránit vraždění Židů v jejich farnostech. Více než 100 000 lidí zemi opustilo.

STAV MAĎARSKÉ RUDÉ ARMÁDY POPÍŠU V DRUHÉ KAPITOLE.

Nepřítel druhý: Slovenská republika rad.
Slovenská republika rad, byla dočasným státním útvarem existujícím od 16. června do 7. července 1919 na větší části území východního a jižního Slovenska. Jednalo se o komunistický stát s diktaturou proletariátu, naprosto závislý na Maďarské republice rad.

Její vyhlášení se odehrálo na velkém shromáždění obyvatel v Prešově. Přípravy na toto vyhlášení se odehrávaly pod tlakem vývoje názorů Socialistické strany Maďarska ale i pod vlivem ruských bolševiků. Dění na Slovensku totiž poutalo pozornost vedoucích představitelů sovětského Ruska. Maďarům se dařilo a jelikož plán byl Madarskou republiku rad spojit s bolševickým Ruskem, bylo najednou možno tento přírůstek výrazně zvětšit. Lidový komisař pro zahraniční věci Ruské sovětské federativní socialistické republiky Georgij Vasiljevič Čičerin si uvědomil, že mezi Slováky a Maďary by mohla vypuknout národnostní pře, přestože je spojoval ideál komunismu. A proto, aby vyjádřil jakou váhu má zásada leninské politiky národního sebeurčení, nechal 9. června 1919 poslat Bélovy Kúnovi telegram, kde ho vybídl zvážit, zda by nebylo dobré dát Slovákům prostor pro uplatnění práva na sebeurčení.


Lidový komisař pro zahraniční věci Ruské sovětské federativní socialistické republiky Georgij Vasiljevič Čičerin

Už tehdy slovo z Petrohradu bylo svaté a zásadně to ovlivnilo úvahy maďarských komunistů o státoprávním osudu slovenského území obsazené postupující maďarskou Rudou armádou. V této době se Maďarům dařilo natolik, že to ovlivnilo i jednání na mírové konferenci v Paříži. Její předseda Clemenceau poslal dne 7. června maďarské vládě telegram, kterým ji vyzval, aby okamžitě zastavila útoky proti Československu. Dne 12. června potom konference rozhodla o průběhu státní hranice mezi oběma válčícími státy a okamžitě o výsledku informovala obě vlády - zatím jen neoficiálně cestou jejich zástupců přímo v Paříži. 15. června potom obě vlády obdržely oficiální rozhodnutí.

Ale netrpělivý Clemenceau nečekal a už 13. června poslal Maďarsku nótu, která nařizovala maďarské vládě, aby do čtyř dnů stáhla armádu na určené hranice. I další podněty činili pozici Maďarska stále labilnější - část politiků si začala uvědomovat, že politicky Maďarsko v podobě republiky rad začíná svoji věc prohrávat. A značná část delegátů Socialistické strany Maďarska vzniklé sloučením socialistické komunistické strany začala být náchylná nótu přijmout.


Vyhlášení Slovenské republiky rad

Už jsem uvedl, že Slovenská republika rad byla vyhlášena 16. června 1919 a vyhlásil ji dělník Štefan Stehlík. Ten za přítomnosti delegátů Česko slovenské sekce socialistů- komunistů a delegátů dalších rad a direktorií přečetl přítomným proklamaci k proletářům celého světa, kterou se přítomní revolucionáři přihlásili ke světové proletářské revoluci, k Sovětskému Rusku a Maďarské republice rad.

Následně byly vytvořeny její ústřední orgány:

Primo: Revoluční výkonný výbor, který měl 11 členů

Secundo: Revoluční vládní rada (šlo vlastně o vládu) v čele s českým revolucionářem Antonínem Janouškem. Členy vlády se stalo dalších 9 lidových komisařů maďarské, slovenské a české národnosti.

Pár slov k Antonínovi Janouškovi.
Narodil se 22. srpna 1877 v Nymburku. Byl to český revolucionář a dělnický novinář, představitel československého a mezinárodního revolučního dělnického hnutí. V roce 1895 se stal členem sociálně demokratické strany, 1906 dělnickým novinářem a funkcionářem dělnických spolků. Od roku 1918 žil v Budapešti, kde pracoval jako dopisovatel kladenských novin Svoboda a byl předsedou české sekce při výkonném výboru KS Maďarska, založené téhož roku. V roce 1919 vedl českou a slovenskou sekci při výkonném výboru KS Maďarska. Od roku 1919 působil na Slovensku, byl spoluzakladatelem a vedoucím činitelem Slovenské republiky rad v Prešově, členem jejího revolučního výkonného výboru a předsedou revoluční vládní rady.


Antonín Janoušek

Po pádu Maďarské republiky rad v srpnu 1919 byl vězněn v Maďarsku. V roce 1920 ho Horthyho režim odsoudil a vydal československým úřadům. Hned po příjezdu do Československa, v roce 1920 kandidoval v československých prezidentských volbách proti T. G. Masarykovi. Jelikož se prezidentem nestal, pokusil se o ilegální přechod do Sovětského svazu, byl zatčen a obviněn z vlastizrady. Po intervenci Sovětského svazu a udělení sovětského občanství se tam v roce 1922 přestěhoval a stal se zde zmocněncem Mezinárodní dělnické pomoci. Žil v ruské republice Čuvašsko, v jejím hlavním městě Čeboksary, kde mj. založil sirotčinec a kde je po něm pojmenována ulice.

Od roku 1932 byl členem Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Zemřel 30. března 1941v Moskvě. Antonín Janoušek byl po únoru 1948 pohřben v Národním památníku na Vítkově, po roce 1989 byly jeho ostatky přemístěny na Olšanské hřbitovy.
Už na svém prvním zasedání revoluční vládní rada přijala proklamaci „PRACUJÍCÍMU LIDU SLOVENSKA“ v níž vyhlásila, že se opírá o moc dělnictva a přebírá vládu, cituji:

„nad celým území Slovenska, tedy i v těch oblastech,které jsou ještě pod násilnou okupací soldatesky kapitalistické České republiky“.

Bylo to tak trochu velkohubé. Územní rozsah Slovenské republiky rad byl poměrně velký. Její součástí byla tato města: Nové Zámky, Levice, Banská Štiavnica, Zvolen, Lučenec, Rimavská Sobota, Rožňava, Prešov a Košice.

V dalších prohlášeních ale provolávala přání žít s proletariátem Čech v co nejpřátelštějších vztazích, vyzývala slovenské dělníky k vytvoření Slovenské Rudé armády. První oslavný telegram byl poslán soudruhovi Leninovy a mimo jiné se v něm provolávala sláva světové revoluci a Třetí internacionále.
Od ruských bolševiků i Maďarské republiky rad převzali snad vše. Co se vše stalo:
- byl vydán výnos o zespolečenštění výrobních prostředků,
- došlo k znárodnění továren nad 20 pracovníků, velkostatků a peněžních ústavů

To mělo zajistit likvidaci politické a ekonomické moci vykořisťovatelských tříd a vytvoření socialistických výrobních vztahů. Proto byly socializovány všechny průmyslové důlní a dopravní společnosti a znárodněné závody měli vést komisaři, které měl řídit Lidový komisariát pro znárodnění a socialistickou výrobu.
- byl vypracován plán na vytvoření nových výrobních vztahů v zemědělství, k čemuž 23. června revoluční rada vydala nařízení o zestátnění půdy a lesů těch majitelů, kteří vlastnili více než 100 jiter. Jenže zabavenou půdu nedostali po ní toužící nejchudší rolníci, ale státní statky a výrobní družstva. To byla z pohledu doby hloupost, ale v té době to nikomu v revolučním nadšení nedošlo. Stejnou blbost nakonec udělali i bolševici v Sovětském svazu a koneckonců naši českoslovenští komunisté o roku 1948.
- byla zastavena a činnost normálních soudů a nahradily je „revolučními tribunály“, a začal revoluční rudý teror. Počet jeho obětí se mi nepodařilo zjistit.
- byly zestátněny školy,
- byla zřízena slovenská „Rudá armáda“ a bezpečnostní sbor „Rudá stráž“. Zde to bylo urychleno vnějšími vlivy. Československá armáda se začala vzpamatovávat z porážek, které utrpěla a zahájila dílčí útočné operace. A 11. června byla československou armádou obsazena Bánska Štiavnica, 13. června Zvolen a 15. června Tisovec. Navíc jak už víme, byly v Paříži jasně stanoveny nové státní hranice a bylo možno očekávat odchod spojenecké Maďarské Rudé armády. Bránit Slovenskou republiku rad musela tedy vlastní armáda.

Kvůli krátké době trvání SRR se však tato komunistická opatření nemohla uskutečnit. Ale musíme uznat, že vedoucí činitelé se pustili do budování slovenské rudé armády s velkým nasazením. Už na druhém zasedání Revoluční rady 21. června její předseda Janoušek předložil návrh organizačního statutu slovenské mezinárodní rudé armády. Měla se sestávat hlavně z dělníků a válečných zajatců. Patronát nad touto armádou a nad rodinnými příslušníky měla převzít logicky sama republika.

Statut pravil, že hlavním úkolem Slovenské Rudé armády není nic menšího než bránit zájmy světového proletariátu a bojovat za jeho celosvětové osvobození. Armáda měla být součástí internacionálních revolučních ozbrojených sil v boji za vítězství světové revoluce. Jinak to bylo jako u bolševiků v Rusku. Jen vojáci a jen velitelé. Hodnosti v ní neexistovaly a vyšší velitel měl jmenovat lidový komisař obrany a funkci nejvyššího velitele měl plnit kolektivní orgán a to nikdo menší než Revoluční vládní rada.

Nižší velitelé měli výt voleni samotnými vojáky a to co bylo za mých studií jako nejrevolučnější vojenský počin, bylo zavedení v této armádě funkce politického komisaře. A už druhá den byly vyhlášeny odvody deseti ročníků. Byly to ročníky 1888 až 1897. A místně šířené Červené noviny hned přinesly zprávu, že se okamžitě objevila mnoho dobrovolníků a jejich počet stále roste. Jen v Košicích to mělo být 15 tisíc lidí. V Prešově mělo čekat na vyzbrojení dalších 13 000 dobrovolníků. To jsou čísla, která vzbuzují pochybnosti, ale jiná nemám.

24. července byl jmenován hlavním velitelem slovenské rudé armády Ferenc Munich. Jmenování přijal a vyrazil do Budapešti, aby získal první kvalitní výzbroj pro své vojáky. Nevím, jestli je to pravda, ale údajně zajisti výzbroj pro 5 000 vojáků. Jádrem armády se měli stát čeští a slovenští vojáci, kteří vstoupili do řad maďarské Rudé armády ještě před vznikem té slovenské. Základem měli právě rakousko-uherští zajatci, kteří bojovali v ruské armádě, ale nevstoupili do legií a stejní vojáci, co bojovali v sovětské Rudé armádě.

Situace - celková se pro obě středoevropské od sovětského Ruska oddělené republiky rad velmi rychle zhoršovala. A tak obě republiky ve shodě vyhlásily 27. června všeobecnou mobilizaci ročníků 1874 až 1901. Už předtím probíhal mobilizace výše uvedených ročníků. Mobilizační den byl stanoven na 30. června 1919. Nebylo vlastně nic. A tak bylo slíbeno, že kdo nastoupí v dobrém civilním obleku a třeba i se svojí vlastní zbraní, bude odměněn. Výsledek není znám s nějakou statisticky vyhodnotitelnou přesností, ale údajně koncem června měla Slovenská republika rad ve zbrani či spíše v armádě až 50 000 vojáků.
Bylo rozhodnuto zachovat vládu diktatury proletariátu na Slovensku za každou cenu. Nevím, jak se to slučovalo s prudkým nárůstem národního uvědomění Slováků, ale tato republika bez té maďarské nemohla existovat. A obě mohly přežít jen tehdy, pokud v čas dorazí sovětská Rudá armáda. Jenže sověti zamrzli a bylo jasné, že ani v polovině července, se tento základní předpoklad existence obou rudých republik v budoucnosti, nesplní. A tak došlo mezi oběma těmito státními útvary k vážnému rozporu. Maďarská republika rad se rozhodla své vojáky z území Slovenska stáhnout. Slovenská strana tedy navrhla, aby slovenské vojenské velení mohlo převzít pod své velení na území Slovenska se nacházející maďarská vojska a bylo pokračováno v boji.

Byl to kalkul s tím, že Dohodové ultimátum se vztahuje n Maďarsko a nikoliv na Slovenskou republiku rad. Spoléhalo se na to, že by většina maďarských sil na Slovensku s tímto řešením souhlasila, a když ne všechny, že by to mohly být alespoň o mezinárodní jednotky v maďarské rudé armádě.

Když se tato jednání vedla, probíhal frontová linie takto: Krátke Kesy - Pribeta - Dvory nad Žitavou - Levice - Nemčičany - Slovenské Královce - Dobrá Niva - Detva - Klenovec - Šafařikovo - Nižný Medzev - Košické Hámre - Obišovce - Sabinov - Bardejov - Giraldovce - Vranov nad Ťoplou - Humenné - Sečovce - Trebišov - Královský Chlmec.

Nadšeně bojujícím Maďarům se podařilo ledacos. Průběh bojových operací bude tématem dalších kapitol a tak zde nebudeme plevelit. Maďarský postup se sice zastavil, ale československé jednotky přes dílčí úspěchy nijak významně nepřítele neohrozily. Ale v jejich týlu se kompletoval nový armádní sbor. Jeho 8. divize se přesouvala a rozmisťovala v prostoru Myjavy, Senica, Hodonín a Veselí na Moravě. 9. divize se přesouvala do prostoru Bratislava - Trnava. Útok československých sil na Prešov, Košice a další směr nové město měl jen dílčí úspěch a natrvalo se podařilo obsadit jen Medzev, Rožňavu, Štós, Michalovce a Polomu.

Jenže dne 30. června 1919 maďarská vláda v 5 00 ráno po několika tvrdých direktech Dohody a složitých jednáních s československou vládou přijala podmínky, za kterých měla vyklidit celé území Slovenska, tak jak bylo rozhodnuto v Paříži. Maďarská rudá armáda se začala stahovat. S jejím postupným odchodem odumírala i Slovenská republika rad.

S maďarskou rudou armádou opustila slovenské území i vláda Slovenské republiky rad. Usadila se v Miškovci. Její představitelé věřili, že jde jen o dočasné vyklizení pozic a doufali v obrat. To co bylo ochotno ze slovenské rudé armády bojovat dál, splynulo s maďarskou armádou. Ale 15. července bylo sděleno, že v rámci maďarské rudé armády má být vybudována samostatná slovenskou součást. Její základ měli být Slováci, kteří unikli na maďarské území před českou okupací. To se ale nepodařilo realizovat. Dne 1. srpna 1919 pod tlakem tvrdé ofenzivy rumunské armády zanikla i Maďarská republika rad.

Existence Slovenské republiky rad byla svázaná s osudem Maďarské republiky rad. Cílem obou bylo sjednocení Uher, ovšem již ne jako království, nýbrž jako komunistické republiky, kde by národnosti byly až druhotnou otázkou. Za dob mých studií těchto otázek jsem byl učen, že ustanovení Slovenské republiky rad bylo prvním pokusem o vytvoření státu diktatury proletariátu na území Slovenska. Nakonec přestala existovat a oblasti, které kontrolovala, byly 7. července 1919 obsazeny československým vojskem.

[Pátrač]

Kapitola druhá: Politická východiska k válce s Maďarskem a počáteční situace proti sobě stojících armád.

Základní informace o Maďarské republice rad jsem podal v první kapitole. Důležité pro tuto kapitolu je rámcově popsat, jak vypadala její armáda. Faktem je, že si vláda nové sovětské republiky uvědomila velmi rychle, že jednou z opravdu prvořadých úloh je vytvoření armády, schopné a ochotné novou republiku bránit. Tedy bránit stát diktatury proletariátu jak doma v Maďarsku, do doby než jí poskytne pomoc sovětská Rudá armáda, tak i v jiných zemích, kde se podaří ji vytvořit.

Značilo to nesmírnou kvalitativní změnu ozbrojených sil. Nová armáda musela být naprosto oddána diktatuře proletariátu a musela být schopna sehrát roli obránce revoluce. Jenže v dané době si nová moc nemohla dovolit rozpustit armádní síly, které převzal jak z Karolyiho tak i Berinkeyovy vlády.

A tak dne 24. března 1919 přijala revoluční vláda rozhodnutí vytvořit novou proletářskou armádu. Nyní něco co stojí za pozornost. Tato armáda měla být:
- založena na revoluční disciplíně
- třídní armádou proletariátu a
- neměly v ní být třídní rozdíly.


Agitační plakát zvoucí ke vstupu do maďarské rudé armády

To znám ze stranicko-politické práce. Toto totiž platilo i za dob ČSLA. Jenže jak to měli maďarští komunisté zařídit, aby to byla pravda? Jelikož nebylo zbytí, rezignovali od počátku na tyto postuláty, co si sami stanovili a „NOVÁ“ armáda vznikla přejmenováním té staré. Tím se vše výše uvedené stalo iluzorní chimérou. Nábor se děla aktivně a do armády proudilo nemálo přesvědčených komunistů, ale na kvalitu se rezignovalo a šlo pouze o kvantitu. A tak se v nové Rudé armádě stali důstojníky a dokonce i politickými komisaři bývalá důstojníci zaniklé císařsko-královské armády.

Díky tomu armáda měla zkušený velitelský sbor, ale mluvit o nějaké revoluční změně její podstaty nelze. Charakter armády za, jak uvidíme krátkou dobu její existence, nemohlo ovlivnit ani nemalé množství ani komunisté, ani sociálně demokratičtí funkcionáři, ani bývalí zajatci – vojáci sovětské Rudé armády, ani váleční zajatci, jejichž cestou se vláda o nějaké zásadnější změny snažila.

Realita doby byla tvrdá a nekompromisní. Mezinárodní postavení, stav ekonomiky a roztříštěnost země neumožňovali dlouhodobou existenci této sovětské republiky, pokud nevypukne celosvětová proletářská revoluce, anebo alespoň nedorazí sovětská Rudá armáda.

Proto se snažili maďarští komunisté v rámci zahraniční politiky přispět k tomu, aby se větová revoluce nastartovala a hlavně se zaměřili na okolní země. Pokud by totiž vznikly podobné útvary jako jejich republika rad na území sousedů, tlak na Maďarsko by výrazně zeslábl a byla by zde šance. Tím že i Maďarská republika rad odmítla Vyxovu nótu – proto také vlastně vznikla - muselo se počítat, že Dohoda nebo její spojenci, sousedé Maďarska udeří.

Dne 22. března 1919 byl vydán manifest s názvem „VŠEM“. V něm vláda oznámila, že se republika programově orientuje na revoluční válku. V této válce očekává pomoc od Sovětského Ruska a proletariátu okolních států.

Na Slovensku mezitím dne 21. března vyhlásila československá vláda mobilizaci ročníků 1982 až 1998. Mobilizace byla připravována delší dobu a obdobně jako v českých zemích bylo zvednuto 7 ročníků. Jenže v ten samý den byla vyhlášena maďarská republika rad. Naše mobilizace nebyla ničím jiným než snahou vytvořit podmínky pro reorganizaci a redislokaci armády na všech územích, ale časová soulad s vyhlášením vedl k tomu, že to bylo všeobecně vnímáno jako nepřátelský akt vůči Maďarsku. A nastal problém. Slováci mobilizaci s velkou razancí omítali. Došlo i na masové protesty: Košice, Zvolen, Martin, Prešov a jinde. Důvody této velké nechuti byly četnější:

- lidový antimilitarismus, kdy Slováci československou armádu odmítali vidět jako vlastní armádu

- odpor k vojenské službě

- strach z dalšího možného prolévání krve po hrůzách Velké války.

Jako další příčina se jeví možnost, že po vzniku sovětské republiky v Maďarsku, Slováci, či jejich levicová část neměli chuť bojovat proti soudruhům za hranicemi. Časová shoda vyhlášení i mobilizace tomuto názoru nahrává.

A bylo hůř. Na velké části východního Slovenska a v pohraničních oblastech jižního Slovenska byl nástup do československé armády odmítán masově a velká část odvedenců překročila hranice a připojila se k maďarské Rudé armádě. Na Slovensko se chtěli vrátit jako vojáci této armády. V maďarské Rudé armádě dokonce vznikaly jednotky dobrovolníků tvořené dobrovolníky jednoho města či oblasti – Příkladem budiž Gemerský nebo Spišský prapor slovenských dobrovolníků.

Jenže je zde velké ale. Nevíme, jestli ti lidé dobrovolníci byli opravdu Slováci, nebo slovenští Maďaři.

Největší ohniska těchto nepokojů byla v Handlové a Prievidzi, kde došlo 27. března i k napadení posádek československého vojska rozvášněnými davy. Přitom byli 2 českoslovenští vojáci zavražděni a 1 těžce zraněn. Následně byly československým vojskem tyto nepokoje rázně potlačeny.

Situace na Slovensku se stávala nepřehlednou a hodně napjatou. Do tohoto chaosu totiž začali vystrkovat růžky maďarští nacionalisté. Proto ministr s plnou mocí pro správu Slovenska Vavro Šrobár vyhlásil 25. března 1919 na celém území Slovenska stanné právo. Jako druhý krok nařídil internaci všech vůdčích osobností komunistického hnutí a to ve věznici v Ilavě.

Možnost přenosu komunistických ideí na celé území Československa bylo považováno za nežádoucí a krajně nebezpečné. Vážně by narušilo konsolidaci celé země, a proto se tomuto bránilo všemi dostupnými prostředky. Začala se štěpit i československá sociální demokracie, jejíž krajně levicové křídlo začalo vyslovovat obavy, aby nedošlo k, cituji:

„ ke zneužití československé armády a lidu v akcích proti Maďarské republice rad pod taktovkou buržoazie zemí Dohody.“

Po určitou dobu proti zásahu v Maďarsku byla i pravicová část sociální demokracie ale spíše to bylo dáno obavou z další války, než čímkoliv jiným.

Prameny poházejí ze 70. a 80. let minulého století, tedy z doby budování socialismu a komunismu tento postup velmi tvrdě odsuzují. Je to logické a bylo by divné, kdyby to bylo jinak. Jelikož bylo jasné, že žádný ze států sousedících s Maďarskem si nepřeje, aby se socialistická revoluce přelila na jejich území, komunisté a levicový sociální demokraté očekávali, že ideoví nepřátelé socialistických myšlenek i praktik v Československu, Rumunsku a Jugoslávii poženou své občany proti soudruhům v Maďarsku.

V Československu byla situace ještě složitější. Na našem území se pohybovaly dvě spojenecké vojenské mise. Italská a francouzská. A jak už to bývá, každá z nich měla ve střední Evropě své vlastní cíle. Hlavním problémem bylo, že Itálie díky svým sporům s Jugoslávií stranila Maďarsku a neřešila, kdo tam je u moci a jak vládne. Hlavně že poutalo pozornost a síly jugoslávské vlády. Italská přítulnost k Maďarsku byla už tak okatá, že se jejich přítomnost na našem území stávala vážným problémem.

Faktem je, že k vojenskému zákroku proti maďarské republice rad se schylovalo od počátku její existence. To je fakt, a bylo jen otázkou, jakou podobu tento zákrok nabude. Tím, že i tento nový politický útvar, odmítnul přijmou podmínky Vyxovy nóty, a k ničemu nevedla i v první kapitole zmiňovaná jednání britského generála Smutse v Budapešti, byly karty rozdány. Kdysi jsem napsal ve své práci s názvem Dlouhá cesta k Velké válce, že na ultimátu, které dostala srbská vláda, by vláda, která si váží sama sebe a svého národa neodpověděla jinak než odmítnutím. Vyxova nóta Maďary dostala do stejné situace.
Rozpad rakousko-uherské armády se logicky významně dotkl i jejích maďarských příslušníků. Po skončení Velké války, vraceli se postupně maďarští vojáci do nové vlasti. Velké proudy vyhladovělých, unavených a demoralizovaných vojáků táhly domů, kdy část z nich i dezertovala a šla domů. Aby se tento stav zvrátil, motivovalo maďarské ministerstvo války tyto vojáky k řádné a spořádané demobilizaci zvýšenými žoldy. Mělo to dobrý výsledek. Než skončil rok 1918, bylo takto řádně demobilizováno okolo jednoho milionu vojáků.

Část jich setrvala ve službě. Byla to značná část vojáků z povolání a ti, kteří domů nespěchali, nechtěli, nebo nemohli. To byl například i případ szekelských Maďarů z území Sedmihradska. Pro svobodné vojáky maďarská armáda zřizovala potom v kasárnách noclehárny. Vytváření nové maďarské armády se dělo od počátku pod kuratelou. Podle smlouvy se státy Dohody, počet vojáků neměl přesáhnout počet šesti odvedených ročníků a bojová síla byla omezena na 6 pěších a 2 jezdecké divize.

Byla vyhlášena i všeobecná branná povinnost. Ve službě zůstali všichni ve věku 18 – 22 let. Aby byli motivováni k řádné službě, dostávali vysoké denní služné. Spousta honvédských útvarů byla zrušena a několik velitelství bylo sloučeno. Zůstaly tak jen jednotky tvořící povolených šest pěších divizí:

- divize (smíšené pěší) číslo 23., 37., 38., 39., 40., 41.

- dvě jezdecké divize – divize č. 5. a 11.

A nyní něco důležitého: Slovensko bylo stále považováno Maďarskem za maďarské území. S tím se nedá nic dělat. A tak vojenská tělesa dislokovaná před a za války na Slovensku- byly zde posádkou a byly zde doplňovány, nebyly rušeny. Počítalo se s nimi pro dobu, až Slovensko bude opět připojeno k Maďarsku. Takže:

- z oblasti původního uherského sborového velitelství v Bratislavě byly staženy jednotky do Györu

- z oblasti uherského sborového velitelství v Košicích do Nyiregyházy.

Maďaři i v této těžké době jeli jak dobře namazaný stroj. V krátké době zřídili plných 32 pěších pluků. Každý pluk měl 3 pěší prapory a technickou rotu.
Každý prapor se skládal ze 3 pěších rot a roty těžkých kulometů, každá taková rota měla 8 těžkých kulometů. A každá pěší rota navíc měla ještě ve svém rámci jednu četu lehkých kulometů se šesti těmito zbraněmi. Pěší pluk sice neměl moc vojáků, ale dal dohromady 1 200 pušek, 24 těžkých kulometů a 18 lehkých kulometů.

Bylo vytvořeno 10 jezdeckých pluků. Každý jezdecký pluk se členil na dvě jezdecké eskadrony a podpůrnou kulometnou rotu se 4 těžkými kulomety.
Dělostřelectvo existovalo v podobě několika dělostřeleckých pluků - každý se dvěma bateriemi polních děl a třemi bateriemi houfnic, vždy po dvou palebných četách se dvěma zbraněmi. Tím měl dělostřelecký pluk 20 děl.

Letectvo bylo tvořeno dvěma letkami o 10 letadlech.

Maďarsko mělo, což mě trochu překvapilo, přebytek válečného materiálu všeho druhu dovezeného z válečných front - uskladněného ve fungujících skladech na maďarském území a rozjeté linky na výrobu válečného materiálu v továrnách ještě z doby války. Zde byl vidět vliv organizovaného stahování z front a dobře řízené demobilizace. Nemalým příspěvkem zbrojení maďarské armády byla i internace a odzbrojení Mackensenovy armády.

Souhrnem lze uvést že:
- smíšené pěších divizí se skládaly ze tří pěších smíšených brigád. Každá tak představovala bojovou sílu 4 000 pušek, 90 šavlí, 90 těžkých kulometů a 40 děl.
- jezdecká divize pak měly ve stavech 2 000 šavlí, 12 kulometů a 12 děl.
Kromě toho zde byly:
- brigáda z maďarských námořníků, mající cca 3 000 mužů. Její součástí bylo také osm ozbrojených lodí na Dunaji.

xxxxx
Dva z maďarských monitorů, první u nábřeží v Budapešti a druhý při plavbě na otevřené řece.

- ze sedmihradských Szekelů vytvořena plnokrevná pěší divize.
Na počátku bylo vytvořeno i několik tzv. „důstojnických pluků“, tvořených důstojníky a poddůstojníky z povolání, považujíce se za vojenskou elitu. Brzy však v polovině prosince 1918 byly rozpuštěny na veřejnosti

Ergo kladívko: Do konce února 1919 představovala maďarská armáda sílu 70.000 mužů v 72 pěších praporech, 20 dělostřeleckých bateriích a 10 jezdeckých eskadronách. Dále 20 letadel ve dvou letkách, 8 obrněných vlaků a 8 ozbrojených motorových lodí člunů. Armáda byla velmi dobře vystrojena a vyzbrojena kvalitní výzbrojí.

xxxxx
Ukázka dvou maďarských pancéřových vlaků

Jenže z pohledu levice byl tento stav neuspokojivý a maďarská vláda byla přinucena ke změně koncepce armády z armády kádrové na armádu dobrovolnickou. Stalo se 15. března 1919. Nadále tak měla být především tvořena z členů socialistické strany s minimálním služebním závazkem 6 měsíců, jenž mohl být vždy na dalších 6 měsíců po vypršení lhůty v případě zájmu prodloužen. Novým ministrem války se stal tak lidový komisař Landler. Ve službě v nové „dobrovolnické armádě“ byli ponecháni i všichni, kteří dosáhli věku 24 let a více a prošli výcvikem v době Velké války.

V době pro Maďary opravdu těžké, tedy dne 16. dubna 1919, kdy zahájila rumunská armáda postup na novou hraniční čáru. Maďarsko by tak ztratilo další pruh území o šířce 20 až 25 km. Maďarská armáda procházela další reorganizací a její síly byly rozmístěny na demarkačních čárách v hustotě:
- jeden pěší prapor na 17 kilometrů
- jedna dělostřelecká baterie na 36,7 kilometru.

Bylo to 73 praporů, 34 dělostřeleckých baterií a 10 jezdeckých eskadron. Z toho na demarkační čáře s Československem bylo k mání 28 praporů a 14 dělostřeleckých baterií.

Rumunský útok maďarská vláda nechtěla akceptovat, přešla na válečný stav, a po přeskupení 22. dubna 4. zahájila maďarská armáda protiofenzívu. Maďarským jednotkám se v bojích dařilo a rumunskou armádu vytlačovaly na východ. Jenže rumunská armáda o tři dny později novým útokem, kterému nebyla schopna maďarská strana čelit, obrátila Maďary na ústup. Při bojích maďarské jednotky ustupovaly, rozhodně se bránila jen pěší divize sedmihradských Szekelů, pod velením plukovníka Kratochvilla. Ta nakonec byla po bojích v okolí Szatmárnémeti obklíčena po spotřebování veškeré munice se vzdala. Trvalý ústup nakonec vedl k panice a nakonec neporažená armáda valila jako stádo za řeku Tisu. Maďarská armáda, zachvácená panikou a nechutí některých jednotek bojovat, se postupně rozpadala.


Rumunský generál Marcel Oltenau při přechodu řeky Tisy

Maďarsko vyhlásilo mobilizaci. Bylo vytvořeno 12 dělnických pluků. Následně v rámci další reorganizace bylo ustaveno pět sborových velitelství:
- dvě na rumunské frontě,
- jedno na jugoslávské frontě,
- jedno na hranici s Rakouskem,
- jedno na frontě s Československem
- jedno v samotné Budapešti.
Přes tyto snahy hrozilo zhroucení fronty s Rumunskem a v Maďarsku se poprvé objevily protibolševické nálady. Aby si mohla maďarská komunistická vláda upevnit svou moc a získat potřebný čas, uzavřela za územních ústupků nakonec 2. 5. příměří s Rumunskem. Byla to šance na reorganizaci či vlastně její dokončení. Byla rychle doreorganizována, znovu vyzbrojena moderní výzbrojí z plných skladů, a nově měla 8 pěších divizí a samostatné 3 pěší brigády. Celkový početní stav maďarské armády tak narostl na 126 000 vojáků.

Pro vojenské operace za účelem znovuzískání slovenského území vyčlenilo z tohoto stavu armády její velení pro maďarsko-československou frontu na pro počátek útoku hned dvě třetiny její síly. To představovalo:
- 81 000 vojáků, z toho 1 700 jezdců
- 50 000 pušek,
- 370 děl
- 10 pancéřáků
- 10 letadel

Naše armáda měla koncem února 1919 k dispozici 171 praporů pěchoty, horské pěchoty a námořníků.

Na území Čech bylo posádkou 41 praporů, na Moravě 44. praporů.

Pro Slovensko bylo poměrně nelogicky vyčleněno poměrně málo vojska, tedy 32 praporů a 19 baterií dělostřelectva.

Hlavní síla na Slovensku byl stejně jako na konci ledna legionářský sbor tvořený 6. a 7. divizi italské legie ve složení:

7. divize italské legie měla dva pluky, číslované 31. a 32.

6. divize italských legií se skládala z pluků číslo 33., 34. a 39. zvědného

Bylo to 19 460 vojáků českého a slovenského původu a 1024 vojáků – Italů. Bylo to asi o 4 500 vojáků méně než při prvním kole obsazování Slovenska, oslabení bylo dáno únorovou demobilizací 40letých a starších československých legionářů z Itálie.

Domácí vojsko mělo 14 praporů a 4 dělostřelecké baterie. Organizace domácího vojska vázla na nedostatku materiálu, zbraní a munice.

Po povolání sedmi ročníků Slováků, byly to ročníky narození 1892 až 1898, do činné služby se počítalo, že už v březnu a dubnu budou vytvořeny dostatečné vojenské síly k obsazení Podkarpatské Rusi a zbytku území na jihu Slovenska podle posledního upřesnění Dohodovými mocnostmi. Že mobilizace těchto chlapů byla poměrně problém jsem uvedl výše. Ale i tak mnoho Slováků nastoupilo a armáda na Slovensku začala sílit. Jsem hluboce přesvědčený, že hlavní část odmítačů služby v československé armádě byli příslušníci maďarské národnosti a divil bych se, kdyby to bylo jinak.

A tak dne 21. dubna 1919, tedy v době kdy už se k válce schylovalo, i když každý doufal, že k ní nedojde, mohlo organizační oddělení MNO vojenské kanceláři prezidenta republiky oznámit, že celkový stav československé armády je:
12 554 důstojníků
222 094 vojáků všech kategorií

Z toho na Slovensku bylo dislokováno:
4 928 důstojníků
87 937 vojáků všech kategorií

Bylo konstatováno, že je to stav, který by měl stačit na splnění všech úkolů. A v květnu se odhadovalo, že na počátku měsíce měla maďarská Rudá armáda kolem 80 000 vojáků tedy byla mírná převaha. Ale materiálově to bylo horší a v oblasti výzbroje Maďaři rozhodně vedli.

Že možnost konfliktu s Maďarskem není jen iluzí, dokazovaly události, které popíšu jen ve stručnosti.

V době obsazování slovenského území v ledu 1919, 34. pluk italských legií měl obsadit lučenecký úsek s hlavními body Šahy - Lučenec – Pinciné. Na úseku tohoto pluku, ale byla poprvé porušena dohoda o průběhu demarkační čáry. Generál Picione nařídil obsadit území za demarkační čarou četně několika měst na jižním břehu Iplu - tak daleko, aby železnice, která tudy vede, byla celá v rukou československé strany. Mělo to z pohledu strategického i taktického velký význam ale nebylo to v souladu s dohodami.

Je logické, že s tímto záborem území, který byl dle dohod jejich, doručila maďarská armáda 29. ledna 1919 v 13. 00 hodin legionářským jednotkám ostré ultimatum. Předcházely tomu krátké boje, spíše průzkum bojem, kdy Maďaři zjišťovali odhodlání našich vojáků a současně testovali své možnosti a bojeschopnost jednotek, rozložených v povodí Ipeľu na jižní hranici Slovenska. Závěr místních československých velitelů byl jasný – je možný rozsáhlý střet. Při pohledu na mapu bylo jasné, porušení demarkační linie mohou Maďaři využít jako záminky k zahájení již připravené ofenzívy s cílem znovu získat území Slovenska.

Ultimatum bylo striktní. Podmínka, aby se během jediného dne československé vojsko stáhlo na severní břeh Ipeľu, byla i při nejlepší vůli neproveditelná. Bylo totiž nutno ve věci intervenovat Prahu.

Jenže byl to jen trik. Maďarské polovojenské jednotky na nic nečekaly a zaútočily ještě v noci 28. ledna 1919 na malou jednotku našich legionářů v Balassagyarmatu, kteří zde byli posádkou. Čechoslováci měli sílu pouze dvou čet - jedné kulometné a jedné zákopnické čety. Jenže k překvapení útočníků se postavili na rozhodný odpor. Zkušení legionáři čelili tlupám, které považovali za bandity, a jejich boj si i po desítkách let zaslouží nejvyšší ocenění.
Do večerních hodin pár desítek vojáků drželo svá postavení a odráželi jeden útok za druhým. Pomoci se nedočkali a nakonec jim došla munice. Proto se stáhli do kasáren, kde se, nemajíce další prostředky k obraně, vzdali. Část jednotek se však pokusila uniknout přes řeku Ipeľ. Části se to podařilo, avšak čtyři z nich se přitom utopili. Mezitím další maďarské poloozbrojené bojůvky napadly i československé hlídky v Dejtáru a Dregélypalánku, které se musely stáhnout.
Na pomoc napadeným postavením, vyrazil pancéřák s jednou rotou od 34. střeleckého pluku italských legií ze Šah. Tato rota za podpory zmíněného obrněného vlaku zaútočila na Dregélypalánk v prostoru železniční stanice, kterou chtěla získat zpět. Nepřítel však měl značnou přesilu a měl i velkou palebnou sílu. V této době se už na bojišti objevila i maďarská pravidelná armáda. Rotou se vyvázal z boje, a i s pancéřákem se stáhla. To bylo bohužel pro Maďary velkým povzbuzením.

Další den, 30. ledna 1919 ve 13.00 hodin vypršel čas na splnění maďarských podmínek. A v další minutě zahájila maďarská armáda v okolí Lučence rozsáhlý útok na postavení naší armády. Obraně zde velel major Chlupáč. Ten už dopředu vyhodnotil situaci tak, že držet předmostí na jižním břehu Ipeľu, je marné a nechtěl ztratit ve zbytečném boji ani část sil. Jiní velitelé ale jeho předvídavost neměli a tak Maďaři zajali celé naše jednotky v Litke, Nógrádszakálu a Tarnoczi. Ale vždy to bylo po boji.

V samotném Lučenci promaďarské skupiny využily situace a připravovaly ozbrojené nepokoje ve městě. Jenže major Chlupáč i zde ukázal, že je zkušený bojovník a chytrý chlap. Nekompromisně nařídil vzít nejvýznačnější maďarské občany jako rukojmí a bylo vymalováno.
A tak v povodí Ipeľu u Lučence probíhal boj s přesilou maďarské armády, která měla i silnou palebnou převahu s podporou obrněného vlaku. 34. střelecký pluk italských legií za cenu:
- 44 padlých v četně jednoho důstojníka,
- 212 zajatých, z toho 17 důstojníků. Mezi zajatci bylo 19 raněných,
ubránil postavení na severním břehu řeky Ipeľ.

Zajatci byli odvlečeni do Maďarska. Naštěstí se podařilo docílit propuštění zraněných zajatých legionářů, aby mohli být ošetřeni. Po boji docházelo dále k dílčím přestřelkám mezi pozicemi obou stran. 6. února Maďaři zaútočili silou dvou čet na československé strážní zajištění stráž v Galši nedaleko Lučence. Při srážce padli na čs. straně 2 muži a 1 muž byl zraněn.

Aktivní Maďaři, ale už před těmito událostmi dosáhli toho, že naše vojsko vyklidilo celou oblast Užhorodu a stáhlo se na severní břeh řeky Uh. To jim umožnila prozatímní demarkační linie, stanovená válečnou radou vítězných dohodových mocností. Odchod vojska z Velkých Kapušan, Vajan a jižní částí Užhorodu za řeku Uh, tak došlo k rozdělení města řekou na dvě části – československou a maďarskou.

Následně bylo dojednáno jeden kilometr široké neutrální pásmo, které nemělo být obsazeno vojskem ani jedné ze stran. Až do počátku dubna zde poté byl klid - obě strany dohodu čestně dodržovaly. Jenže když převzali vládu v Maďarsku komunisté a byla vyhlášena republiky rad, začínalo docházet opět v této oblasti k přestřelkám. 12. dubna 1919 došlo k vážnému incidentu. Maďaři chtěli zajmout našeho poddůstojníka, vracejícího se po službě za svou rodinou na jižní stranu Užhorodu. Jenže jejich cíl byl pozorný a unikl jim. Maďarská jednotka ho pronásledovala a došlo k boji se stráží na mostě. Těch pár strážných nedokázalo útočníky odrazit a v trvalém boji ustupovali až na užhorodské náměstí.

V krátké době se boje zapojily části 31. střeleckého legionářského pluku a části 30. pěšího pluku domácího vojska. Boj trval několik hodin a naši vojáci ruku v ruce legionáři s domácími Maďary odrazili a následně vytlačili zpět za řeku. Na naší straně padlo 7 mužů a 14 jich bylo zraněno. Ztráty útočníků nevím, ale asi to nebylo málo. Potom zavládl nakrátko rozum a s Maďary bylo domluveno jejich stažení z Užhorodu. A oni opravdu odešli.

Tolik vložka a nyní zbytek sil, které postupně docházely na Slovensko.

V polovině února se na Slovensko vrátil 35. střelecký pluk italských legií, který se účastnil v oblasti Těšínska týdenních bojů s Polskem. Tento pluk tak převzal obranu území mezi řekami Hornád a Laborca od sesterského 32. střeleckého pluku italských legií. Štáb pluku se umístil do Košic.

Jako další dorazil 21. střelecký pluk francouzských legií, také z Těšínska. Ten se do Československa vrátil v polovině ledna a okamžitě šel na frontu proti Polsku.

Další posilou byly II. II. brigáda domácího vojska, která zaujala koncem března obranu v prostoru Sakáloš – Bátka, mezi legionářskou 7. divizí a legionářskou 6. divizí, a IV. brigáda domácího vojska která se přesunula do prostoru Pováží, okolí Nitry a pohraničí Oravy. Zde převzala obranu úseku od III. brigády domácího vojska. Díky tomu se tato brigáda mohla soustředit na Spiši a svůj štáb přesunout do Popradu.

Dne 13. února 1919 dorazila do Prahy francouzská vojenská mise v čele s francouzským generálem Mauricem Césarem Josephem Pellé, která dle předchozí dohody s naší vládou převzala organizaci naší armády, jako náš nejsilnější vojenský spojenec. A jelikož víme že už v ledu začaly přijíždět první ešelony s našimi legiemi z Francie. Jako první dorazil již zmíněný 21. střelecký pluk československého vojska ve Francii a hned účastnil i bojů na Těšínsku proti agresi Polska. Jednotlivé části našich legií z Francie, které postupně přivážely byly postupně posílány přímo na ohrožené Slovensko.
Nebudu rozebírat historii francouzských legií, jen se omezím na pár slov. V posledním roce Velké války tak vznikly čtyři střelecké pluky:
V Cognacu se zformoval 21. střelecký pluk velitel podplukovník Philippe, Armand-Charles


Podplukovník Philippe Armand-Charles, velitel 21. střeleckého pluku francouzských legií

V Jarnacu se zformoval 22. střelecký pluk. Oba tyto pluky byly nasazeny do bojů ve druhé polovině roku 1918. Nejvíce se proslavily v říjnu 1918 tvrdým a krvavým bojem s německými jednotkami v oblasti Vouziers a Terronu. Jeho velitelem byl podplukovník Albert Joseph Yves Gardan
Dále v Cognacu počátkem prosince 1918 vznikl 23. střelecký pluk. Pro další události je důležité uvést, že v tomto pluku sloužili převážně Slováci.
Nakonec opět v v tomto městě v polovině ledna 1919 vznikl poslední, 24. střelecký pluk. Jejich příslušníci byli vesměs zkušení ostřílení vojáci


Slavnostní nástup 30. června 1918 v Darney - naše legionářská pěchota s bojovou zástavou

V průběhu celé I. světové války tak bylo do čs. jednotek ve Francii zařazeno 9 300 čs. dobrovolníků. Během bojů na západní frontě jich v boji 560 padlo.
Vývoj pokračoval překotně.
Na základě velmi diskutabilně určené původní demarkační linie z 25. listopadu 1918 a s tím spojených oficiálních žádostí některých obcí v pohraničí o obsazení naším vojskem, dále pak pro zajištění bezpečí a získání důležité jižní pohraniční železnice do našich rukou, určila mezinárodní mírová konference novou demarkační linii.

Ta se posunula na jih na takto: ústí řeky Ipeľ do Dunaje – Mátra – Bukové vrchy – Gesztely – kota 610 – kota 383 – Sárospatak – Páczin – Zemplénagárd – Nagylanya – Baťovo – V.Dobroň – Putka – Helmec – kota 304 – Jarok – řeka Uh.

Znovu bylo potvrzeno definitivně přičlenění Podkarpatské Rusi do Československa, což znovu tehdy potvrdila i delegace podkarpatských Rusínů. Novou linií se ocitaly na čs. území důležité uzly jižní železnice Bánréve, Miškovec, Slovenské Nové Město a Čop. S touto novou demarkační linií byla seznámena jak československá tak maďarská strana.

Ministerstvo národní obrany následně výnosem číslo 10.807/op ze dne 7. dubna 1919 vydalo dispozice pro postup vojska jižním směrem k obsazení nové hranice. Zvláště byl kladen důraz na rychlé zajištění tohoto území a zabránění zbytečnému krveprolití, takže obsazení se mělo provádět souběžně s ústupem maďarských jednotek, který se předpokládal.

Bylo proto velmi dobře, že už v březnu Ministerstvo národní obrany vydalo základní organizační výnos, jímž se československá armáda rozčlenila na 12 pěších divizí. Z toho
- 8 divizí mělo být z českých zemí,
- 3 divize ze Slovenska
- 1 divize z Podkarpatské Rusi.
Každá z divizí měla mít dvě pěší brigády, se dvěma pluky a každý pluk měl mít tři prapory, dále potom jeden dělostřelecký pluk o pěti bateriích, jezdeckou eskadronu a dvě ženijní roty.

Do konce června měla být tato výstavba dokončena, což jak ukázal vývoj, byla nesplnitelná podmínka, ale přece jen se něco podařilo.

Jelikož bylo jasné, že to hlavní se bude odehrávat na Slovensku, bylo rozhodnuto nejdříve vytvořit šest divizí pro obranu Slovenska. Do nich byly začleněny jak legionářské pluky prapory, tak i pluky domácího vojska, které již na Slovensku existovaly

Na východním Slovensku byla vytvořena 3. divize. Velení divize převzal francouzský generál Edmond Charles Adolphe Hennocque. Byla tvořena silami V. a VI. brigády. Pluky:
- 21. pěší pluk domácího vojska,
- 36. pěší pluk domácího vojska,
- 74. pěší pluk domácího vojska a
- 23. střelecký pluk francouzských legií, v divizi označen jako 4. pluk.

Z východní oblasti u řeky Uh byl stažen počátkem dubna 1919 31. střelecký pluk italských legií do Trebišova jako divizní záloha. Následně do této oblasti velitel 3 divize 36. pěší pluk do úseku Užhorod - Užocký průsmyk, II. prapor 74. pěšího pluku do úseku Užhorod – Vajany a 21. pěší pluk do prostoru Vajany).

Jako další svazek byla postavena 4. divize. Velitelem divize se stal generál Vojtěch Letovský a od 12. 5. velení převzal generál Antonín Rada. Byla tvořena silami II. A IV. brigády. Pluky:
- 71. pěšího pluku domácího vojska tvořený většinově z mobilizovaných Slováků
- československé domobranecké prapory z Itálie, které se mezitím začaly již vracet do vlasti.

Zde je ale zajímavý šum. Označení 4. divize jsem našel v rozsáhlé práci Pavla J. Kuthana s názvem V těžkých dobách, nakladatelství Corona, 2005. Jenže pan Minařík na svém webu vojenství.cz/ vaše dotazy, dotaz číslo 818 věnovaný právě generálovi Letovskému píše, cituji:

„V březnu 1919 byl Vojtěch Letovský přijat do svazku čs. armády jako polní podmaršálek ve výslužbě, s bydlištěm v Praze-Smíchově. V souvislosti s vojenským obsazováním Slovenska a boji probíhajícími s maďarskou armádou byl 12. 5. 1919 pověřen velením nově ustanovené „lučenecké“ skupiny, která zahrnovala II. a IV. brigádu. Úkolem skupiny bylo pokračovat v útoku, který byl zahájen počátkem května 1919 překročením řeky Ipeľ, na maďarské město Salgotarján. Útok zahájený 18. 5. 1919 se ale nevydařil a místo toho naše jednotky musely ustupovat na Slovensko. Dne 30. 5. 1919 byl generál Letovský nucen vyklidit Lučenec. Následně velení skupiny, přetvářející se na 2. divizi, převzal 4. 6. 1919 plukovník Josef Šnejdárek“.

Nemám v tom v této fázi úplně jasno. Tedy divize - skupina, či divize a z ní vyčleněna skupina - uvidím co to přinese dál. Divize počátkem dubna 1919 vystřídala v pozicích kolem Košic III. brigádu domácího vojska, která zde byla dislokována s úkolem zajištění obrany území proti případné agresi Polska. Konala zde tak pohraniční službu.

Při stanovení nové demarkační linie, bylo potvrzeno definitivně přičlenění Podkarpatské Rusi do Československa. Mělo to vazbu na skutečnost, že si to přála i delegace podkarpatských Rusínů. Nová linie - rozhodně zatím nejlepší co Dohoda dokázala stanovit a nařídit oběma vládám, zajistila kontinuitu železnic na Slovesnkém území a zajistila že naše měly ponovu být i důležité železniční uzly Bánréve, Miškovec, Slovenské Nové Město a Čop.

MNO tedy výnosem 10.807/op ze 7. dubna 1919 vydalo dispozice pro postup vojska jižním směrem k obsazení nové hranice. Zvláště byl kladen důraz na rychlé zajištění tohoto území a zabránění zbytečnému krveprolití, takže obsazení se mělo provádět souběžně s ústupem maďarských jednotek, který se předpokládal.

Úkoly byly jasné:

- zajistit nově přidané území a zavést zde naprosto rezolutně československou státní moc
- zajistit ochranu zde žijících obyvatel ohledně jejich života zdraví, důstojnosti a majetku
- zlikvidovat jakékoliv projevy banditismu
- zabránit šíření bolševismu v teorii i praxi z Maďarska na Slovensko
- zabránit Maďarům v plenění osobního majetku a ničení infrastruktury při jejich odchodu z tohoto území.

Úkoly pro podřízené síly.

Primo: Západní část nového území, pojmenovanou nyní na „Slovenský úsek“, po demarkační linii dostal za úkol obsadit generál Piccione se svými podřízenými jednotkami, což byl Sbor italských legií tvořený 6. a 7. divizí a posílený II. III. a IV. brigádou domácího vojska.

Secundo: Východní část nového území po novou demarkační linii, pojmenovanou nyní na „Rusínský úsek“, dostal za úkol obsadit generál. Hennocque se svými podřízenými jednotkami, což byla 3. divize a I. smíšená brigáda domácího vojska.

Plán postupu byl navíc předběžně koordinován s Rumunskem, které podle dohovoru rumunským vojskem, které mělo zahájit postup do nitra Maďarska, což mělo odvést část sil nepřítele ze slovenského směru. Rumunsko se totiž rozhodlo obsadit jemu mezinárodní konferencí přiřknuté území i přes odpor Maďarů. A tak s využitím momentem překvapení 16. dubna 1919 vyrazila rumunská severní armáda, pod velením generála Marcela Olteanu, rozhodně na severozápad a 25. dubna již byla čáře Čop – Tisza – Polgár.

Takto byla rozehrána nová válečná partie ve střední Evropě.

Na závěr této kapitoly musím uvést důležitou věc. Při cestě domů zahynula významná osobnost tohoto období našich dějin.

Milan Rastislav Štefánik zahynul 4. května 1919 při cestě domů při leteckém neštěstí. Má pomník na hoře Bradlo, která se tyčí nad městem Brezová pod Bradlom na západním Slovensku. V letech 1914 –1918 organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku, Itálii. Byl členem Národní rady v Paříži a československým ministrem války. Je spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem považován za zakladatele nového státu na mapě Evropy - Československa.

Tuto významnou osobnost českosloevsnskžch dějin máme rozebránu na Palbě cz zde .
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=35&t=4608

Okolnosti zapříčinily, že se nepodílel na žádné vojenské aktivitě při ustavování naší země. Více se tomuto významnému muži nebudu věnovat, pro popisované události to nemá význam.

[Pátrač]

Kapitola Třetí: Obsazení Podkarpatské Rusi a nové demarkační linie - bitva o Salgotarján

Dne 29. března 1919 byl vydán operační rozkaz číslo 9680, podepsaný ministrem národní obrany Václavem Klofáčem, kterým bylo generálovi Hennocqueovi nařízeno připravit dokumentačně, personálně a materiálně obsazení Podkarpatské Rusi.

Dne 7. dubna 1919 byl opět ministrem národní obrany vydán rozkaz 10 870, který opět nařizoval obsazení podkarpatské Rusi a současně i útoku proti Maďarské republice rad, respektive obsazení území mezi starou a novou demarkační čárou. Zde si všimněte, kolik v dané době MNO chrlilo rozkazů: za pouhých 10 dní jich bylo 1190, tedy 119 denně.

Druhý rozkaz obsahoval mimo jiné, cituji:

„ postup k nově stanoveným hranicím v území bývalých Uher počne se v nejbližších dnech. Není vyloučeno že pro naši obranu bude též nutno prozatímně obsadit Budapešť….Rozkaz k postupu bude ještě vydán“

Práci na dotčeném území měly odvést dvě samostatné, ale spolupracující skupiny. Jenže před tím došlo k bolševickému převratu v Maďarsku, a maďarská armáda dostala rozkazy jaké dostala. Začala se stahovat ze slovenského území až za vytčenou demarkační linii k soustředění sil pro velkou ofenzivu proti Slovensku. Znamená to, že se stahovala ještě několik kilometrů do vlastního vnitrozemí, čímž vzniklo za demarkační linii jakési „území nikoho“. Československé politické a vojenské velení se nejprve k věci stavělo pozitivně - vypadalo to jako projev dobré vůle. Jenže na tomto území začaly řádit různé polovojenské ozbrojené tlupy, které rabovaly a dopouštěly se dalších zločinností na místním maďarském obyvatelstvu. Nebyla v tomto pásmu žádná zákonná správa, vládla zde anarchie. Postižené maďarské obce doslova prosily o pomoc vládu v Budapěšti. A když neuspěly, obrátily se na československou armádu. Tehdy generál Piccione podal do Prahy návrh k obsazení tohoto území za určenou demarkační linií československým vojskem. Ministerstvo národní obrany návrh schválilo, ale později se ukázalo toto rozhodnutí velmi nerozvážným. Jenže později byl chytrý každý.


Dělostřelci - italští legionáři v boji

No to jsem trochu předběhl, ale těch událostí je tolik, že to občas je problém seřadit. Ty dvě skupiny, které měly splnit úkol pro obsazení území po posunutí demarkační linie a současně obsazení Podkarpatské Rusi byly tyto:

Primo: Skupina „Východní „ pro Podkarpatskou Rus byla tvořena 3. divizí a I. samostatnou smíšenou brigádou. Velitel generál Hennocque. Jeho plán předpokládal postup na Čop a odtud směrem na jih od Latorice a Tisy. Tam mělo dojít ke spojení jeho sil s rumunskou armádou.


General Edmond Charlec Adolphe Hennocque

Secundo: Skupina „Západní“ byla legionářský Italský sbor plus 2., 3. a 4. brigáda. Velitel generál Piccione. Jeho plán byl složitější. V prvním momentu měl být obsazen Miškovec, důležité průmyslové a komunikační centrum. To mělo vytvořit co nejlepší podmínky pro navázání dotyku s rumunskou armádou. Následně tím měla vzniknout společná československo-rumunská fronta na východní hranici Maďarské republiky rad. Tím mělo být zabráněno tomu, aby se sovětská Rudá armáda spojila s tou Maďarskou. Cílem bylo vytlačit maďarské síly od Karpat a československá obrany měla být opřena o pohoří Börszöny, Mátra a Bükk a řeku Slanou. To zní velmi rozumně, ale obtížné terénní podmínky neumožnily postup na široké frontě. Postupovalo se v malých kolonách a samotný Miškovec měla obsadit 6. divize italských legií. 7. Divize italských legií měla zatím sedět na místě u řeky Ipeľ a čekat na rozkazy.

Cílem celého komplexu akcí bylo:
- zabránit spojení obou rudých armád ve směru Miškovec - Lvov - Rovno
- zabránit pronikání malých skupin zajatců nebo mezinárodních jednotek Rudé armády na území pod kontrolou Maďarské republiky rad
- zabránit šíření bolševických myšlenek na území vznikající ČSR
- zajistit splnění územních požadavků

Východní skupina vyrazila ihned. Od 24. dubna totiž vyčkávala v prostoru Palín – Užhorod. Nejprve měl být obsazen Čop, jako důležitý železniční uzel. Přes Velké Kapušany postupovala tak na Čop 5. brigáda a z Užhorodu přes Surty postupovala na Čop 6. brigáda. Postup 3. divize pak kryla v povodí řeky Uh proti potenciálnímu maďarskému útoku od Mukačeva I. smíšena brigáda domácího vojska. Jela podle rozkazu ministra Klofáče číslo1362 měla hlavně obsadit, cituji:
„ co nejrychleji Satoraljaújhely a vyhledati v Czopu spojení s Rumuny a dohodnouti se s nimi obsazení železnice a dopravy po dráze Satoraljaújhely - Czop (dnes Čop) - Ungvár (dnes Užhorod)“.

Část 1. smíšené brigády vyslaná z Užhorodu přes Surty k Čopu zjistila, že Maďaři se stáhli z povodí Uhu do Čopu, kde mají připravené pozice a vytvořenu obranu přechodů přes řeku Latoricu. Se souhlasem MNO francouzský gen. Hennocque překročil 27. 4. stávající demarkační linii k postupu na novou. Dařilo se.
Po menším krátkém boji u Vajan dobyla 5. brigáda přechod přes řeku Uh a po překročení řeky se soustředila ve Velkých Kapušanech. Mezitím přes Užhorod dorazila k obci Surta i 6. brigáda. Část samostatné I. smíšené brigády, která u Čopu provedla průzkum, byla posílena ještě o jeden prapor a 4 děla.


Vojáci 30. střeleckého (vysokomýtského ) pluku v Perečíně poblíž Uzhoridu

Maďaři se druhý den pokusili o výpad z Čopu pomocí s obrněného vlaku na Surtu - byl odražen a současně zahájili zastřelování a rušivou palbu. V noci se část 1. smíšené brigády - byl to průzkumný odřad - úspěšně dostala přes mosty na druhý břeh řeky Latorice. Řeka byla v toto roční období rozvodněná, brody nešlo použít a tak ty mosty měly cenu zlata.

Další den, ráno 29. dubna jednotky 1. smíšené brigády pronikly do Čopu, obsadily nádraží, ukořistily množství železničního materiálu a bohužel most přes Tisu obsadily poškozený. Sice omezeně použitelný, ale byl to problém. 5. brigáda současně po zajištění Čopu obsadila i oblast ve směru na Slovenské Nové Město a Sárospatak. A jak byla rozjetá, 2. května postupoval vpřed a u Vajdácsky vstoupila do kontaktu 6. divizí italských legií. Bohužel most Bodrog u Selešky se Maďarům se podařilo most podminovat a zničit. 6. brigáda ve spolupráci s Rumuny obsadila okolí Čopu. Jednotky rumunské armády zde byly rozloženy v opěrných bodech a na základě dřívější dohody mezi Československem a Rumunskem se pomalu spořádaně stahovaly.

Jeden prapor 36. pluku domácího vojska od 1. smíšené brigády domácího vojska, jejíž část se účastnila - jak už víme - obsazení Čopu, obsadil následně Mukačevo za pomoci jezdecké eskadrony. Byla získaná nemalá vojenská kořist. Zde se setkala s rumunskou jízou ale ta jí prostor bez nejmenších zádrhelů předala a odešla do Berehova. O něco později převzal kontrolu nad Mukačevem 3. pluk ze 6. brigády a v souladu s plánem obsadil i okolí řeky Latorice v oblasti k Verečskému a Voloveckému průsmyku.

Zde musím říci něco, co mi leží v hlavě už dlouho. Tedy od toho okamžiku, kdy jsem se rozhodl probrat naši armádu a její vyzbrojování, doktrínu, operační umění a samosebou válečné plánování. Vyjádřit hlubokou úctu k Rumunům. V této vojensko-politické krizi a po celou dobu mezi válkami, jen tento národ dodržel vůči naší zemi vše, k čemu se zavázal. Významně napomohl i repatriaci našich lidí po rozpadu republiky z Podkarpatské Rusi, i když už nemusel. Stát, kterému slíbil být spojencem, už neexistoval. A potom, 30 500 vojáků Rumunské královské armády padlo při osvobozování naší země v letech 1944 a 1945. Opět nemuseli, ale byli zde a umírali za naši svobodu. A nakonec jako jediní se odmítli účastnit srpnové okupace v roce 1968. Musím s tím něco udělat a vzdát jim čest nějakou kvalitní prací. Nikdo si to nezaslouží více.

Následně přesně dle dohovoru s Rumunskem naše síly obsadily Podkarpatskou Rus s cílem postoupit až na novou demarkační linii Baťov (tehdy Uzlovoje) – Sziget – Jasiňa. Na žádost rumunské armády však část železnice ze Szigetu do Jasiny zůstala k dispozici rumunské armádě, která deklarovala její potřebnost pokud by došlo ke střetu s Poláky. Bylo jí bez řečí vyhověno. Obsazování probíhalo za malého odporu Maďarů, ti totiž měli strach, aby neuvízli v obklíčení mezi naší a rumunskou armádou.

Publikace v Těžkých dobách Pavla J. Kuthana v této souvislosti popisuje historickou zajímavost. Jelikož jsem o tom nikde jinde nic nenašel, zde prosím čistá citace:

„V polovině května také došlo na československém území k internaci ukrajinského III. armádního sboru. Sovětské Rusko tehdy válčilo s Polskem a územní nároky byly na obou stranách. Ukrajinský III. armádní sbor tvořil obranu jižní části východní Haliče. Rychlým průlomem polské armády v pozicích u Přemyšlu na Stryj byl tento sbor odříznut od zbytku sovětské armády. Před zajetím nepřítelem se větší část sboru zachránila ustoupením na území v tomto konfliktu neutrálního Československa přes Užocký a Věrecký průsmyk. 4000 mužů a 80 důstojníků tohoto sboru bylo československou armádou odzbrojeno a internováno nejprve ve Slovenském Novém Mestě, později v Jablonném v Čechách. Zde byl nazýván „ukrajinskou brigádou“ a internovaní ukrajinští vojáci se zde měli celkem dobře. Jako zemědělští dělníci pomáhali později na polích, či někteří pracovali při výstavbě některých vojenských objektů. V roce 1921 byla tato skupina rozpuštěna a ti Ukrajinci, kteří o to měli zájem byli po částech repatriováni zpět do sovětského Ruska. Odzbrojením tohoto sboru v květnu 1919 získala čs. armáda 2.000 pušek, 12 kulometů, 12 děl a 200 povozů, čímž doplnila svou nedostatečnou výzbroj“.


Bohoslužba ukrajinských vojáků na náměstí v Jablonném

Jde-li o Jablonné, zajatecký tábor zde byl celou válku. Tentokrát se ale nejednalo o zajatce, ukrajinští vojáci byli pokládáni za hosty a měli volnost pohybu. Bohužel sem ale zanesli tyfus, jehož rozšíření se naštěstí podařilo brzy zastavit, takže na něj zemřelo jen pět mužů. Dalším transportem byl počet internovaných zvýšen až na 6000 osob. Pobyt Ukrajinců v Jablonném skončil v říjnu 1921, kdy byli přemístěni do vojenské pevnosti v Josefově. Teprve potom byl tábor zrušen, baráky byly rozebrány a dřevo prodáno zájemcům.

Během pobytu Ukrajinské brigády zde kvůli tyfové nákaze i v dalších letech zemřelo přes 20 vojáků. Ale již v prosinci 1914 byl založen v lesíku nad osadou Lada hřbitov, na němž byli zemřelí pohřbíváni. Vzniklo tak neobvyklé vojenské pohřebiště, na němž byly hroby označeny podle vyznání latinským nebo pravoslavným křížem a na všech byla upevněna plechová tabulka se jménem. Zemřelým Židům byla upravena mohyla z kamenů. V roce 1918 byl ruským válečným zajatcům postaven uprostřed hřbitova pomník a také Ukrajinci před svým odchodem v roce 1921 vybudovali u hřbitova mohutný žulový památník s postavou ukrajinského pěvce s kobzou a vytesanými verši národního básníka Tarase Ševčenka:

"Sláva se nevytratí, světem půjde ve zkazkách a vyprávět se bude všude, co se přihodilo, kde je pravda a kde bezpráví, a jakými dětmi své doby jsme vlastně byli."


Více se tím zabývat nebudu, ale zde je obrázek hřbitova, kam jejich zemřelí ale i zemřelí zajatci z Velké války byli pochováváni.

V určitém momentu došlo k obavám, aby se vojáci naší armády a rumunské jednotky nedostaly do konfliktu. Obě strany byly hodně nervózní a tak nakonec do jednání vstoupil sám maršál Foch a určil linii dotyku tak, že probíhala, jak už jsem uvedl po čáře Baťov (tehdy Uzlovoje) – Sziget – Jasiňa. Rumuni dostali i železnici, kterou potřebovali, a bylo to dobře. Dne 15. května 1919 totiž polská armáda zahájila útok na sovětskou Rudou armádu směrem na Sambor, Stryj a Stanislav. Aby předešli tomu, že by Poláci dostali i jiné územní chutě, rumunská armáda udeřila svojí ofenzivou směrem severně Černovice - Kolomyju. 25. května se obě armády setkaly jižně od Stanislavy. Tím byla vytvořena pevná fronta proti Sovětům a bylo jednou provždy zajištěno, že se obě rudé armády nespojí. Po letech se to jeví jako plán Dohody, jak se vymezit jak proti sovětskému Rusku, tak proti Maďarské republice rad.



Nádraží v Jasině, Podkarpatská Rus. A zde je to omyl, kolega Parmezano mi dohledal, že zdroj ze kterého jsem čerpal se plete. Nejde o nádraží v Jasině ale o nádraží v Čopu. Oba obrázky nádraží v Jasině, jak mi je poslal, vložím do samostaného příspěvku.

Nyní se podíváme na to, jak si počínal generál Picione a jeho vojáci. Když se tento generál obrátil na Prahu se žádostí o povolení k postupu za stanovenou demarkační linii, měl asi více motivací. Ale oficiální byl pouze jeden. Ministr Klofáč vydal dne 27. dubna rozkaz číslo13 070, který mimo jiné obsahoval tyto věty:

„Rudé gardy ustupují s demarkační čáry k Ipeľu. Obyvatelstvo v územích Maďary vyklizených je vydáno všanc násilným rekvisicím, loupežím a p. maďarských vojsk; objevují se nepořádky a pogromy. Jest v zájmu republiky a humanity, aby čs. vojsko obsadilo postupně, jak se Maďaři stahují, železniční uzly a železnice k zajištění majetku občanů.“

A tak se i na západním úseku daly události do pohybu. Postup na Miškovec dostala za úkol 6. divize italských legií, které velel generál Rossi. Ten se rozhodl použít k postupu 31. a 32. puk italských legií a ty začaly svoji akci 29. dubna s cílem dosáhnout linii spojenou obcemi Szarvaskö - Mályi - Alsázsolca - Gesztely - Monok - Tállya - Sárospatak.

Divize postupovala v pěti pochodových proudech. Jejich směry postupu byly:
- první proud přes Slovenské Nové Mesto na Sárospatak
- další potom údolím řek Hornádu, Bodvy a Slané na Miškovec.
Všechny proudy postupovaly poměrně rychle a hladce. Před samotným obsazením Miškovce se jednotlivé proudy postupující 6. divize italských legií střetli s maďarskými jednotkami, tvořícími obranu přístupů k městu.

Hlavní proud - dva pěší prapory a dělostřelecká baterie vstoupil do boje s ustupujícími maďarskými jednotkami u Bánréve a Putnoku. Když ten samý proud obsadil Sajónszentpéter došlo zde k jednání se zástupci města Miškovce, kteří prosili o obsazení města naší armádou z důvodu zastavení pouličních násilností a rabování.

Další postupující proud divize v síle dvou, dělostřelecké baterie a jezdecké eskadrony pod velením italského plukovníka Ciaffiho, prošel maďarskou obranou v prostoru obcí Michalany, Legina a Slovenské Nové Mesto. Nepřítel ustupovali za Sárospatak ale ten schodu vojáci plukovníka Ciaffiho obsadili hned po Slovenském Novém Meste.

Další prapor této divize se srazil u Szalonny s maďarskou rotou, ale nedal jí šanci.

Jiná postupující část divize, o síle legionářského praporu a jedné palebné dělostřelecké čety, se utkala u Szikszó s maďarským praporem, který se po krátkém boji našim legionářům vzdal. S využitím oficiální žádosti zástupců Miškovce bylo tedy 6. divizí italských legií město obsazeno. Nepřítel urychleně ustupoval. Po obsazení města postupovala divize na vytyčenou čáru. K zajištění západní části úseku 6. divize italských legií byl vyslán jeden prapor s dělostřeleckou baterií k Putnoku.

xxxxx
Hrad v Miškovci v roce 1900 a samotný Miškovec v roce 1918

Velitelský sbor 6. divize it. legií moc nevěřili, že relativně snadný postup by mohl být známkou toho, že už nebudou potíže. Velitelé rozhodli, že je třeba vybudovat obranu a silná strážní stanovišť a urychleně se tak stalo. Poté se vybraný prapor 32. pluku italských legií s jednou dělostřeleckou baterií přemístil do Putnoku. Po konsolidaci a průzkumu - asi ne úplně kvalitnímu - se tento prapor rozdělil na dvě části a 6. května a ve dvou proudech postupoval na Bélapátfalvu. Zničeho nic se jeden proud stal terčem tvrdého útoku u Szilvásváradu. Hlavní sílou nepřítele byl pancéřák. Boj byl krátký a ostrý, ale druhý proud nepřítele obešel a zaútočil na vlak z nečekaného směru. Obklíčen pancéřák se vzdal. Kořist byla skvělá: samotný obrněný vlak, 8 kulometů a 2 děla a asi 80 maďarských vojáků s 1 důstojníkem.

9. května tento agilní prapor zabral bez odporu Bélapátfalvu. Zde zajistil pozice a vyrazil dále na Szarvaskö. Narazil zde však na maďarskou jednotku z Egeru, která se rozhodla neustoupit. Po krátkém tvrdém boji, ve snaze neutrpět zbytečné ztráty prapor spořádaně ustupoval zpět do Bélapátfalvy. Maďaři se dostali do euforie a naše vojáky pronásledovali. U Monosbelu ale spořádaně ustupující prapor připravil léčku a útočníky rozprášil a část maďarských jednotek padla do zajetí, včetně velitele. Hodila se i kořist - 6 kulometů.

Druhý den prapor posílený sesterskou jednotkou vyrazil znovu s cílem obsadit Szarvaskö. To se praporům podařilo a po proniknutí až k Felnémetu byly na samé hranici vytyčené nové demarkační linie. Velitele praporu zde kontaktovali zástupce města Eger s prosbou, aby naše vojsko obsadilo i jejich město a zajistilo tam tak bezpečí obyvatelstvu. Žádost Egeru tak musela být odmítnuta. Byla vybudována obrana a čekalo se, co bude dál.

6. divize italských legií tak splnila úkol. Dosáhla novou demarkační čáru a na více místech ji překročila. Vypadalo to dobře. Ale to nikdo netušil, že se blíží rozehrání velkého dramatu. A tak se podíváme na:

Bitvu o Salgotarján

Toto místo bylo považováno za důležitý opěrný bod na nové demarkační linii. Generál Piccione jeho obsazením pověřil II. brigádu domácího vojska. Brigáda měla obsadit nejprve východní prostor za železnicí Drégelypalánk – Nógrádveröce, až po Martinová – Barlang - kota 481 – Szenterzsébet – Terpes – Bona halom – kota 368.

Rozkazem velitele II. brigády č.j.: 410/1 op. ze 30. dubna 1919 měl být tento úsek obsazen ve dvou sledech. Nejprve měla být dosažena Salgótarjánská uhelná pánev a potom měl být obsazen určený úsek demarkační linie. Maďarský odpor o síle cca dvou praporů, které měly tvořit dle zpráv posádky Rapovců, Filakova, Feledinců a Balassagyarmaat. Brigáda zahájila postup 1. května ve třech proudech z prostoru Lučenec- Ožďany.

Pro splnění úkolu se rozdělila do tří proudů:

Hlavní proud pod velením podplukovníka Müllerav síle 3 praporů a dvou dělostřeleckých baterií postupoval podél železnice přímo na Salgotarján a Karancslapujto. Akci začal 2. května

Východní proud v síle jednoho praporu postupoval z Rimavskej Soboty na Tachty přes Jesenské. Postup zahájil 1. května.

Jižní proud opět v síle jednoho praporu vyrazil z Trenče přes Litke na Karancsság a Z Bučinců přes Nográdszakál na Széczény a zahájil také 2. května. Velitelem byl podplukovník Kendík.

V noci na 3. května se podařilo praporu při postupu z Pinciné u Holiše obsadit přechod přes řeku Ipeľ a tím se otevřela cesta hlavnímu proudu, který právě postupoval přes Filakovo. Jediný odpor, který musel zdolat, byla ozbrojená maďarská městská milici u Velkých Dravců. Také ostatní proudy přešly přes Ipeľ z chodu, protože maďarské jednotky se boji až na výjimky vyhýbaly a stahovaly se k Salgotarjánu.

Brigáda tak po zdolání drobných míst odporu úspěšně pronikla 7. května na linii Lapujtö – kota 727 – Somosköujfalu. Zde ale Maďaři už kladli tvrdý odpor. Podplukovník Kendík mezitím se svým praporem dosáhl Széczény a Karancsságu, další prapor potom zajistil i Zagyvarón. Zde ale československý průzkum zjistil, že Maďaři soustřeďují své síly právě u cíle operace Salgótarjánu, a chystají se k protiútoku. Brigáda tedy provedla Prr! a začala se připravovat k případné obraně.

xxxxx
Propagační fotografie maďarských rudoarmějců v Salgótajránu před odchodem na frontu.

K obraně pánve se Maďaři rozhodli s plnou vážností. Mimo jiné byl zmobilizován hornický prapor dobrovolníků a urychleně sem byly stahovány další síly Rudé armády. Nakonec Maďaři zaútočili 9. května energicky a velkými silami. II. brigáda domácího vojska se bila statečně, ale nepřítel byl na několika místech úspěšný. Maďarským jednotkám se podařilo dobýt Karancapujtö i se sousední výšinou kóty 727.

Ohrožená II. brigáda domácího vojska musela za této situace ustoupit až na výšiny a okolí u Raďovců nedaleko Filakova. A zde se opět postavila na odpor. Na žádost o pomoc generál Piccione posla posilu v síle jednoho praporu. Brigáda si zatím udržela morálku a podařilo se jí postup Maďarů zastavit a odrážet jednotlivé výpady nepřítele.

Avšak 12. května Maďaři posílení velkým množstvím těžkých zbraní znovu zaútočili a díky velké palebné převaze, které naše jednotky nedokázaly dlouho vzdorovat a během dne musela stáhnout své síly až ke Galši, kde původně předtím překročila řeku Ipeľ. Proti značné přesile nepřítele, který stále sílil, nemohla brigáda ani tuto oblast dlouhodobě držet. Proto se stáhla v noci na 13. května po nepozorovaném odpoutání od nepřítele až do původních výchozích pozic za Ipeľem u Rimavskej Soboty.

A to už začínalo být velmi vážné. Z nechráněného boku ohroženo hlavní postavení celé 6. divize italských legií Miškovce. Při správném postupu by lehce byly přeťaty její týlové linie. Bylo nutné tedy bok 6. divize italských legií zajistit a pak teprve potom bylo možné znovu přemýšlet o dalším pokusu na dobití Salgótarjánu.

Praha se s tímto výsledkem nehodlala smířit. MNO reagovalo rychle a výnosem čj. 14.922/op ze 13. 5. nařídilo znovu získat území, z něhož II. brigáda domácího vojska ustoupila, a dobýt Salgótarján. Jenže nyní měla II. brigádě domácího vojska pomoci při této operaci 6. divize italských legií. Dále generál Piccione obdržel:
- dva prapory nově postaveného prešovského 67. pěšího pluku,
- baterii hrubých houfnic a
- 5. domobranecký prapor. K tomu dostal volnou ruku při použití volných praporů 4. divize.

Ke II. brigádě domácího vojska byla přesunuta k Rimavskej Sobotě i IV. brigáda domácího vojska a obě tak ode dne 13. května tvořili „Lučeneckou skupinu“ pod velením gen. Letovského. Ten svou funkci velitele 4. divize domácího vojska předal gen. Radovi.

Velitel armády ve „slovenském úseku“ generál Piccione na základě směrnic MNO vyčlenil 6. divize it. legií pro dobytí Salgótarjánu a okolí 32. střelecký pluk it. legií a III. brigádu domácího vojska. Velením celé skupiny v síle šesti praporů a tří dělostřeleckých baterií, pověřil velitele 32. střeleckého pluku it. legií plukovníka Angiona.

Podle operačního rozkazu číslo 2891 ze 14. května plánu nejprve mělo být získáno znovu území, z něho musela předtím II. brigáda ustoupit a měl následovat silný útok na Salgótarján, plánovaný na 22. 5. Hlavní úder měl vést z východu a měla jej provést smíšená skupina italského plukovníka Angiona a IV. brigáda z „Lučenecké skupiny“.

V dalším operačním rozkazu bylo uvedeno, cituji:

„Úkolem naší armády v nově obsazeném území jest sjednati klid a pořádek, bolševickou vládu maďarskou odstraniti, zabezpečit autoritu čs. Vlády, státní a soukromý majetek zajistiti a civilní obyvatelstvo odzbrojiti“.

Když jsem se to učil na střední i vysoké škole, bylo to interpretováno jako bohapusté obsazení uhelné pánve z ekonomických důvodů, mělo to vážně oslabit ekonomiku Maďarské republiky rad.

Předpokládalo se, že nepřítel má v Salgótarjánu sílu vojska v bojové hodnotě 2 pěších pluků a v Egeru 1 pěší pluk. Předpokládal se však i další přísun silných posil nepřítele od Budapešti a to velmi rychle. Maďaři taky nebyli mimo realitu a v očekávání československého útoku na své pozice 15. května vyklidili Feledince, které považovali za nebránitelné.

Angiono se svou skupinou zahájil postup 18. května. U Leleszu z chodu rozprášil nepřátelské strážní jednotky a obsadil Pétervására a Bócs, Posvár, Szajlu. Části jeho skupiny se dostaly i do Zabaru. Po odpočinku hned druhý den část skupiny pokračovala v tažení. U Nádújfalu došlo k přestřelce s maďarským obrněným vlakem, jenž však především díky přesné palbě dělostřeleckých baterií této skupiny ustoupil do Kisterenye a potom dále, jelikož část jednotek skupiny pod velením majora Pirníka po obsazení okolí Kisterenye, pronikla i do sem a město obsadila.

Do zajetí padlo několik maďarských vojáků včetně maďarského podplukovníka. Ten Pirníkovi s úsměvem oznámil, že maďarské jednotky toho dne napadly československý prapor v Szajle, namlátily mu a vytlačily mimo městečko. Tento stav potvrdila dorazivší spojka. Major Pirnník toho měl sám dost, ale neváhal a na pomoc poslal svoji zálohu, ženijní rotu. Po vyhodnocení situace pak Pirník naznal, že jeho postavení není udržitelné a ustoupil z Kisterenye na výšiny u Mátraszele. Stalo se v noci na 20. května, a jeden prapor, který rozkaz neobdržel, ustoupil v průběhu 20. května.

Ve stejný den – 18. května, vyrazila ke splnění úkolů i další část skupiny plukovníka Angiona. Jednalo se o oddíl majora Aujeského v síle dvou praporů a jdné dělostřelecké baterie. Ten vyrazil z Bélapátfalvy na Szarvaskö, za kterým se utkal s maďarským pancéřákem. Ten po přestřelce ustoupil a oddíl pokračoval ve stále sílícím odporu do Felnémetu. Jenže před postupující velkou přesilou maďarské Rudé armády se stáhnul do Bélapátfalvy, kde měl lepší podmínky pro obranu. Hned druhý den opakoval svůj postup směrem na Bátor. U Bátoru však došlo k boji s velkou přesilou nepřítele. Oddíl byl vážně otřesen a musel se stáhnout opět do Bélápatfalvy. Zde zatím jeho záloha v síle praporu od rána mezitím odrážela maďarské útoky od Egeru. Celý oddíl se v Bélapátfalvě bránil silnému maďarskému útoku i příští den. Poté co jej nakonec odrazil a Maďaři utrpěli značné ztráty, major Aujesky nařídil ústup do Putnoku. Mezitím totiž začaly naše jednotky opouštět Miškovec.

A aby toho nebylo málo, opět ten samý den Maďaři udeřili na náš prapor v Pétervásáry, který před tím ustoupil ze Szajly. Prapor odrazil první zteč, ale následně došlo k tvrdému boji, na obou stranách byly citelné ztráty a naši museli ustoupit v trvalém boji až do Borsodnádas. 19. května tento prapor opět pod těžkým tlakem přes posílení ženijní rotou ustoupil do Bánréve. Blížící se maďarská armáda aktivizovala místní maďarské obyvatelstvo, začínaly množit nepokoje a hrozilo nebezpečí pokusů o ničení železnice. Prapor tedy převzal střežení trati.

Zpravodajci plukovníka Angiona zjistili, že Maďaři hodlají díky příchodu dalších a dalších sil pokračovat dalším silným útokem. Nikdo navíc v jeho štábu nevěděl, jaká je situace II. a IV. brigády domácího vojska. Zmiňovaná část Angionovy skupiny se tedy stáhla až do Pogoně, kde byly lepší vyhlídky na úspěšnou obranu. Tento ústup tak s konečnou platností účast skupiny plukovníka Angiona při konečném útoku na Salgótarján vyloučil. A tím se osud celého ambiciózního plánu poněkud zamlžil.

V den zahájení operace k dobytí Salgótarjánu, 18. května, zahájila postup i IV. brigáda domácího vojska. Průzkumem si zjišťovala přítomnost maďarských jednotek a jejich pozice. Následně se rozdělila do tří proudů a provedly určené kroky

- severní proud ve složení 2 prapory a 2 dělostřelecké baterie pod velením kapitána Baláře, se přesunul 19. května do Ožďan, odtud přes Filakovo do Raďovců, aniž by narazila na vážný odpor nepřítele.

- střední proud ve složení 2 prapory a 1 dělostřelecká baterie pod velením kapitána Vlasatého, se přesunul do Détér a dále do Hajnačky, kde došlo kolem poledne ke srážce s maďarskou jednotkou, která nakonec ustoupila. Hajnačka byla obsazena.

- a nejsilnější jižní proud ve složení 3 prapory a 2 dělostřelecké baterie pod velením, velitele brigády podplukovníka Pobořila. Tento proud se přesunul ze Šimonovců do Hostic, dále do Petrovce, potom na Kisrét pustu. Zde se postupující jednotky srazily s nepřítelem, který ustoupil na výšinu Gegy, kde se připravili k obraně.

Mezi postupujícími sestavami IV. a III. brigády postupoval styčný odřad, v síle kulometné roty a jezdecké eskadrony. Ten byl tvrdě napaden Maďary a to s velkou silou. V nepřátelské palbě se jezdci nedokázali prosadit a kulometníci sami nedokázali nepřítele odrazit. Po tvrdém boji odřad ustoupil do Petrovců. Zásadní problém byl, že tím se nepřítel dostal místa styku obou brigád, protrhl sestavu a ohrozil jedním krokem boky obou brigád.

Mezitím dorazila IV. brigáda na linii Raďovce – Hajnáčky – Dubenec – Kisrét pusta. Záloha v síle dva prapory 67. pěšího pluku domácího vojska a dělostřelecká baterie vyslaná přímo generálem Piccionem zatím držela Petrovce.

Na konci událostmi nabitého dne byla situace nepřehledná, ale velitelský sbor naší armády neměl pocit, že by se dělo něco špatného. Následný den, spíše naznačoval, že se vše daří dobře. IV. brigáda pokračovala v postupu, u Piliše navázala dotyk s II. brigádou domácího vojska. Dále obsadila Večeklov a po útoku na maďarské jednotky i výšinu Gegy. A na závěr dne dotyk i dotyk s částí III. brigády, čímž byla opět vytvořena souvislá linie. Z Petrovců se záloha přesunula na rozkaz velitele brigády přes Zabar, Pogony na Istenmezeje s úkolem zaútočit na nepřítele u Pétervásáru a odlehčit tak III. Brigádě. Vše vypadalo dobře.

Postup na Salgótarján byl úspěšný i 21. května.

Severní proud dobyl po krátkém boji jižní část Šomošky a maďarské pozice na kotě 727.

Střední proud obsadil Salgó.

Jižní proud před sebou tlačil ustupující maďarské jednotky a obsadila Zagyvu a výšinu Szilváskö.

Ustupující maďarské jednotky se spojovaly k vytvoření silné obrany. Současně jim docházely posily, a tak první pokus tuto obranu prorazit u výšin na kotách 628, 483 a 620, pro odhodlanou obranu neuspěl. IV. brigáda tedy soustředila úsilí na udržení dosažené čáry, ale další posily nepříteli umožnily odpoledne zahájit silný protiútok. Pod nečekaně silným náporem IV. brigáda nedokázala provizorní obrannou linii udržet a zahájila ústup bojem a ten se zastavil až ve výchozích liniích z předchozího dne na linii Večeklov – Gegy – Pogony.


Posily maďarské rudé armády v Budapešti před odjezdem na frontu.

Střední proud posílený na 3 prapory a dělostřeleckou baterii mezitím při přesunu svedl tvrdou bitvu v prostoru kolem Pétervásáry se silnou maďarskou jednotkou. Čechoslovákům se dařilo odrážet maďarské zteče a ti utrpěli značné ztráty. Jenže tento proud měl být jinde a díky aktivitě nepřítele se ho nepodařilo z boje po celý den vyvázat. Teprve večer, po odražení všech útoků nepřítele, se mohl proud spořádaně stáhnout a zahájit přesun do Pogoně, kam dorazil příští den, 22. května v dopoledních hodinách. Na útočné operace už ale nebyl prostor. Mezitím už od večera Maďaři útočili na Medvas pustu, Večeklov a výšinu Gegy. Silným soustředěným útokem zde Maďaři prorazili obranu našich vojáků a pronikly i do týlu našich jednotek. A nakonec dosáhli Večeklova a prorazili až do Tachty. IV. brigáda se tak ocitla v hodně kritické situaci. Mezi některými ohroženými jednotkami brigády začala v této situaci propukat panika. Brigáda musela rychle ustoupit až do prostoru Hajnáčky – kota 297 – Petrovce – Domaháza. Střední proud pod velením kapitána Vlasatého tedy zůstal kde byl a soustředil se na obranu Pogoně.

Jenže některé jednotky ustupovaly zmateně dál na sever a šířily paniku hluboko v zápolí. Velitel IV. Brigády podplukovník Pobořil ještě nevzdal možnost dalšího útoku na Salgotarján a chtěl k tomu využít i síly III. brigády, ale některé jednotky utekly tak rychle, že se rozpadlo spojení. Jeho zámysl obsadit Gemerský Jablonec jako nové východiště k útoku tím nebyl reálný. Než se vše vyjasnilo, obsadili onen Gemerský Jablovec Maďaři a bylo vymalováno.

Podplukovník Pobořil ale neztratil akceschopnost, chtěl své ustupující oddíly shromáždit a udržet alespoň stávající obranu a připravil plán k jejímu vybudování. Hodlal obsadit čáru severně od Gemerské Jablonice, kótu 297, Kisrétpustu a Szekeresbük. Část jednotek chtěl shromáždit v Hosticích jako zálohu. Kapitán Balář měl držet dále Somosköujfal a krýt tak II. brigádu. Zlatý oči, které by to viděly realizováno. Některé jednotky brigády ustupovaly v panice samy i nadále. Obranné postavení celé IV. brigády se zhroutilo a podplukovník Pobořil musel vydat rozkaz k ústupu k řece Rimavě. Zde byly jednotlivé otřesené prapory shromážděny a spojeny, vytvořila se zde nová obranná linie proti očekávanému postupu Maďarů.

A najednou vše vypadalo jinak. Dvě naše uskupení - skupina plukovníka Angiona a IV. brigáda byly vyřazeny z dalšího postupu na Salgótarján a musely přejít do obrany s nejistým výsledkem tohoto kroku. Morálka mužstva prudce upadla. Přitom ani před samotným útokem nebyla na potřebné výši. Například velitel IV. brigády hlásil generálu Letovskému že, cituji:

„mužstvo 67. pěšího pluku desertuje, chová se zbaběle a nemíní se vůbec v případě útoku k odporu postaviti. Rokuje mezi sebou v hloučkách a dává otevřeně najevo, že se při nejbližší příležitosti vzdálí“

Zbyla tedy pouze II. brigáda. Původně měla v době útoku na Salgotarján provádět demonstrační činnost v prostoru Trenč – Lučenec a potom přejít ke své útočné akci. Provedla rozdělení svých sil takto:

- severní proud v síle 2 praporů a dělostřelecké baterie pod velením podplukovníka Müllera

- jižní proud v síle 2 prapory, kulometná rota, jezdecká eskadrona a dělostřelecká baterie pod velením podplukovníka Kendíka

- 2 prapory, konkrétně III. a IV. prapor 71. pěšího pluku domácího vojska s dělostřeleckou baterií tvořily zálohu celé brigády a postupovaly za ní ve druhém sledu.

I zde vše začalo dobře. Severní proud postupoval od Lučence k Salgótarjánu zčásti přes Filakovo směrem k Šomošovu a zčásti na Lapujtó přes Mučín. Jižní proud napřed vytlačila u Peťova a Bušince maďarské jednotky z jejich postavení a postupovala přes Endrefalvu na Salgótarján.

Dne 20. 5. překročily oba proudy řeku Ipeľ za malého odporu maďarských jednotek. Vážnější odpor nepřítele byl jen u Pösteny pusty. V bojích při přechodu brigády přes řeku padlo v těchto bojích 5 našich vojáků a dalších 23 jich bylo zraněno. Záloha brigády se přesunula za hlavními částmi přes Rapovce do Litke.


Maďarská obranná postavení u Salgótarjánu.

V průběhu dne obsadila brigáda území až po Pösteny pusta – Litke – Mučín. Druhý den pokračovala brigáda v postupu. Na výšiny u Lapujtó pronikly její síly až po odražení několika slabších útoků nepřítele a zde se jim podařilo navázat dotyk se skupinou kapitána Baláře ze IV. brigády. Jižní proud brigády pronikl do Karanscsság a Magyargéc.

Následně se rozhořel se boj u Szecsény, kde Maďaři zaútočili na prapor, ponechaný zde jižním proudem jako boční krytí. Brigáda svému ohroženému praporu poslala na pomoc dva prapory a dělostřeleckou baterii ze své zálohy v Litke. Tyto prapory i s dělostřelci zaujaly postavení u Szécsény, a neprodleně zaútočily na nepřítele. Maďaři neváhali a také rychle přisouvali též své zálohy. Boje vyvrcholily těžkou bitvou v dopoledních hodinách 21. května, ve které naše jednotky zvítězili, zahnali maďarské jednotky na ústup a v pouličních bojích obsadily i Szécsény. Pokus o pronásledování nepřítele byl zmařen kritickou situací sousední IV. Brigády, kterou už známe.

Na rozkaz generála Letovského, jak víme velitele Lučeneckého skupinového velitelství, pod které II. i IV. brigáda spadaly, byl další postup II. brigády zastaven na linii Szécsény – Magyargéc – Karanscsság – Karancskeszi – Lapujtö – Somosköújfalu.

Salgótarján se tak stal pro československé jednotky nedostižný a byl následován v ústupových bojích několika dalšími porážkami v tomto směru maďarského následného postupu. Zde bylo na místě se věnovat mnohočetným příčinám tohoto neúspěchu, ale ení to asi to hlavní, Průšvih se stal a rostl.

Jednu ale musím popsat hned. Po splnění svých vlastních plánů, se postup rumunské armády zastavil na liniích dané Dohodovými mocnostmi a následně se podařilo Maďarům s Rumuny uzavřít příměří, které následně obě strany striktně dodržovaly. Stalo se 2. května 1919. V době útoku na Salgótarján už proti našim silám nestála otřesená a rozpadající se armáda, která nedokázala zastavit Rumuny. Ten čas Maďaři dokonale využili a díky velkým zásobám materiálu a velkému přílivu dobrovolníků, kteří bojovat chtěli, se podařilo upevnit kázeň a najednou zde byla síla, se kterou se muselo počítat, ale nikdo s ní nepočítal – nebylo o tom dost informací.

Maďaři dali jen k 15. květnu 1919 dohromady:
115 pěších praporů
84 kulometných rot
8 jezdeckých eskadron
14 kanónových baterií
20 houfnicových baterií
2 horské dělostřelecké baterie
2 těžké dělostřelecké baterie
8 leteckých rot
dunajskou flotilu
12 dělnických pluků dobrovolníků.
15 technických rot.
zásobovací a pomocné jednotky

To bylo 51 986 pušek, 682 kulometů, 83 kanónů, 81 houfnic, 5 horských děl, 6 těžkých děl a 37 letadel a minimálně 8 pancéřáků. V době maďarského útoku proti československému území byla tato armáda ještě silnější.

[Pátrač]

Kapitola čtvrtá: Útočné operace maďarské Rudé armády.

Československé ozbrojené síly utrpěly při pokusech dobýt Salgotarján vážnou porážku. Ukázalo se, že nová armáda složená z několika složek, které velí důstojníci několika národností, špatně vybavená zbraněmi, výstrojí a materiálem nemá dobré vyhlídky v útočné operaci. Jestli navíc při velké nevyváženosti morálního stavu vojáků má šanci alespoň při obraně se mělo ukázat. Naše síly stály ve výchozím postavení, byl ztracen Miškovec a bylo jasné, že přijde úder. Že to bude seriál potupných a těžkých porážek, zatím nikdo netušil.


Takto vypadalo rozložení československých sil k 31. lednu 1919, hodně podobné tomu před výpadem na Salgotarján

Když se zhroutily obranné plány IV. brigády, její velitel podplukovník Pobořil vydal rozkaz k ústupu k řece Rimavě. To se nakonec podařilo. Zde byly jednotlivé otřesené prapory shromážděny a spojeny, vytvořila se zde nová obranná linie.

Vojákům i velitelům maďarské Rudé armády narostla křídla. A z důvodu politického dopadu na maďarské obyvatelstvo bylo potřeba zahájit otevřený boj za znovuzískání „historického maďarského“ území. Maďaři s využitím maďarského obyvatelstva na Slovensku a vyhodnocením toho, jak naše síly vedly boj u Salgótarjánu, měli jasno o tom, jaké jsou slabiny nedostatečně vystrojené a vyzbrojené československé armády.

Člověk nemusel být vojenský génius, aby mu bylo jasné, že válka na třech frontách není možná. Rumuny vyřadili politicky příměřím, Jugoslávie se držela zpátky. A tak úder na sever byl nejprůchodnější. Cíl byl jasný: rozdělit naši armádu na dvě nebo tři oddělené části a ty postupně zničit. Obsadit tím pádem nejlépe celé Slovensko a připojit je opět k Maďarsku. Cílem hlavního úderu měla být oblast okolo Miškovce, kde právě naše síly utrpěly porážku. Případný úspěch - a o něm v maďarské armádě nikdo nepochyboval - by oddělilo československou frontu od rumunské. Lze soudit, že Maďaři ve svých úvahách šli ještě dále a předpokládali, že obsazení Slovenska usnadní budoucí boj s Rumuny, které hodlali vytlačit od Tisy. Navíc věděli, že Rumunská armáda má hodně práce postupem proti sovětským aktivitám v Besarábii.


Takto vypadalo vojenské obklíčení Maďarska k 31. březnu 1919

Možná dokonce doufali, že proražením československé obrany a svižným postupem do východní Haliče se maďarská Rudá armáda může spojit se Sovětským Ruskem. Proti našim vojskům bylo v první fázi soustředěno 73 praporů pěchoty a 46 dělostřeleckých baterií a 6 pancéřáků. K nasazení se připravila i maďarská dunajská flotila.

Hlavní úder proti Československu ve směru Miškovec - Košice - Prešov měl provést III. armádní sbor, kterému velel lidový komisař Lander. Sbor se skládal:
1. divize složené z budapešťských dělnických pluků,
6. divize složené ze zemědělských pluků pocházejících z povodí Tisy.
Mimo těchto dvou divizí ke sboru ještě patřila i 3. samostatná brigáda, tvořená zbytkem velmi bojeschopných maďarských Szekelů, kteří nebyli zajati Rumuny, anebo byli Rumuny propuštěni v rámci repatriace zajatců.

Postup sboru měla krýt obranou pozic kolem Salgótarjánu maďarská 5. divize. Kvalitní propagandou cíle války s naší zemí byl značně posílen morální a bojový duch a maďarským vojákům se chtělo bojovat. Zahájení velké ofenzívy naplánovalo maďarské velení na ranní hodiny dne 21. května 1919.
U Miškovce stál proti vší této síle jen jeden legionářský pluk a 4 dělostřelecké baterie z 6. divize italských legií. Zálohu v Miškovci tvořil neúplný 35. střelecký pluk italských legií, posílený dvěma samostatnými kulometnými rotami. Velitelem úseku byl generál Zincone. Posily vyslané generálem Piccionem v síle 3 pěších praporů a 1 dělostřelecké baterie dorazily pozdě.

Za svítání 20. května 1919 zasypalo maďarské dělostřelectvo krátkým, ale hustým palebným přepadem pozice našich strážních oddílů v prostoru Kisgyör – Mályi, jižně od Miškovce. Jen dopadly poslední granáty, objevily se řady tvrdé maďarské pěchoty. Slabé strážní legionářské jednotky nemohly pozice udržet a ustoupily až do hlavních obranných pozic na linii Hejöcsaba – Szirma – Zsolcza. Jenže zde byly pouze dva pěší prapory, každý s jednou dělostřeleckou baterií.
Ve směru Tápolcz a Szirma se pokusili Maďaři o obklíčení Čechoslováků, ale včas vyslaná záloha maďarské jednotky odrazila. Tak to Maďaři zkusili čelně za pomoci obrněného vlaku. Jenže legionáři vytlačili děla na otevřený terén a pancéřák se jim přesnou palbou podařilo odrazit také. Tak proběhla dopolední část bitvy o Miškovec.

Otřesení, ale rozhodně nezlomení Maďaři v odpoledních hodinách zaútočili znovu a tentokrát byl útok příliš silný. Posily legionářům nedorazily, a i když se přesile nepřítele postavili s velkou rozhodností, podařilo se Maďarům u Hejöcsaby nakonec obranu prorazit a rychle proniknout až na nádraží Miškovce.
Vojáci jednotek rumunské armády, které stály nedaleko na rumunsko-maďarské linii, měli svázané ruce příměřím a jen sledovali naši porážku v tomto prostoru. Večer musely naše jednotky bojem ustupovat až k nedalekým výšinám, kde hodlal generál Zincone vybudovat nové obranné pozice. Tento ústup kryl II. prapor 32. střelecký pluku italských legií, který právě dorazil jako posila. Katastrofální nedostatek spojovacího materiálu a určitý chaos, vedl k tomu, že se rozkazy k ústupu nedostaly všem bojujícím jednotkám. Některé tedy na vlastní pěst ustoupily až do oblasti Edelény – Borsod. Jeden legionářský prapor s dělostřeleckou baterií ustoupil do Szikszó. Na základě tohoto ústupu se 21. května stáhly ke krytí boku ustupujících jednotek dva prapory s dělostřeleckou baterií z Bélapátfalvy, byla to skupina plukovníka Angiona.

Ztráta Miškovce měla hodně špatný dopad na bojovou morálku vojska. Bylo rozhodnuto, že se prostě musí dobýt zpět. Celkově mělo být dosaženo původní linie Kisgyór – Mályi. Operace byla zahájena 23. května a měly se jí zúčastnit tři skupiny vojsk:

- severní skupinu tvořilo 6 legionářských praporů a 3 dělostřelecké baterie. Severní skupina udeřila s velkým elánem na Maďary v oblasti Sájószentpéter. V tvrdém boji s velkými ztrátami na obou stranách se skupině se podařilo prorazit k severnímu okraji Miškovce, kde se zachytila a čekala na ostatní skupiny.

- východní skupinu mělo tvořit 5 legionářských praporů a 2 dělostřelecké baterie. Východní skupina pod velením plukovníka Ciaffiho obsadila Zsolczu a přes Gesztely postoupila do Ongy. Za touto obcí došlo k boji s přesilou maďarských jednotek, podporovaných pancéřákem. Po urputném boji nakonec musela skupina ustoupit zpět do Ongy.

- jižní skupinu mělo tvořit na základě předběžného jednání Piccioneho rumunské vojsko a mělo postupovat z Belsö-Böcs přes Zsolczu na Miškovec z jihu. Rumunské vojsko muselo nakonec dodržovat nadále domluvenou neutralitu a na bojišti se neobjevilo.
Plukovník Ciaffi se díky tomu musel nakonec před přesilou nepřítele stáhnout za boje se svou východní skupinou zpět až ke Gesztely za řeku Hornád. Jeden prapor s dělostřeleckou baterií, který zajišťoval dotyk s hlavní skupinou, se stáhl do Szikszó. Nikým nekrytá severní skupina se stáhla 24. května zpět na výšiny u Sajószentpéter.

Po přísunu posil zahájili Maďaři 27. května další útok na naše pozice u Sajószentpéter. Legionáři 31. a 32. střeleckého pluku it. legií se přesile houževnatě bránili. Ale poté co je nepřítel ze západu obešel a pronikl do Sajókazy, byly ona tyto pluky donuceny ustoupit 28. května k Edelény.
Některé jednotky domácího vojska, přidělené k 6. divizi italských legií se daly i na panický útěk. Podle zprávy majora Kopala, který sledoval průběh operace a podával hlášení, se na ústupu našich jednotek podepsalo i nižší kvalita jednotek domácího vojska, které byly přiděleny k 6. divizi. Z těchto jednotek domácího vojska bylo velké množství nezvěstných vojáků – údajně 315 mužů. Podle Kopala jich většina v ústupových bojích dezertovala. Kriticky se vyjádřil i úrovni italských velitelů.

Maďarská ofenzíva čekaná i nečekaná v své podstatě rozbila probíhající organizaci československé armády a vyžádala si mnoho kompromisů a improvizací. Posily přicházející z Čech, Moravy a Slezska, byly okamžitě vrženy na ohrožená místa fronty bez ohledu na to, pro kterou vyšší jednotku byly organizačně původně určeny. Tyto posily byly soustředěny hlavně v prostoru Košic, Levic a Zvolena.

Naopak maďarská armáda postupovala při své ofenzívě podle pečlivě připraveného plánu. Porážka u Miškovce a okolí vyvolala v Praze šok. Podle následného šetření, které bylo provedeno, se vesměs velmi dobře držely elitní legionářské jednotky. Naopak většinou tehdy v bojích zklamaly jednotky domácího vojska, většinou pro nedostatečnou rozhodnost jejích velitelů. Některé jednotky domácího vojska dokonce žádaly, aby je vedli legionářští důstojníci, protože často neměly důvěru ve své důstojníky, vesměs z bývalé rakousko-uherské armády.
Nepřítel rychle do oblasti přisouval další a další posily k připravovanému rozšíření své zahájené ofenzívy. Nyní už bylo vidět, že byla započata rozsáhlá válečná činnost a že do nitra Slovenska budou postupovat tři úderné proudy.
- první ve směru Miškovec – Košice,
- druhý ve směru Salgótarján – Lučenec – Zvolen a
- třetí ve všeobecném směru Levice – Banská Bystrica, odkud bylo možno pokračovat na Nové Zámky a Bratislavu.

A nyní se podíváme, co se mezitím dělo na dalších úsecích fronty:

V noci z 24. dubna 1919 došlo k přestřelce mezi československými strážemi a maďarskými jednotkami přes Dunaj u Bratislavy. Několik maďarských rudých gardistů se pokusilo na malých loďkách přeplout z maďarské strany Dunaj. Po krátkém boji bylo několik z nich zajato.

U Komárna byla 30. dubna 1919 napadena naše stráž skupinami ozbrojeného místního obyvatelstva, které slyšelo na maďarskou levicovou propagandu, kdy Maďaři vyzývali k boji za moc pro dělníky. Slíbený cíl: dělnická republika na Slovensku. Útok začal vhozením ručního granátu do strážnice, kde byli různě vážně zraněni všichni vojáci. Bojeschopní muži střelbou dokázali dav rozehnat a potom už byl chvíli klid.

Jenže hned v noci na 1. května, údajně to byla reminiscence na svátek práce, zahájili Maďaři silnou dělostřeleckou palbu na československé pozice. Díky husté mlze a velmi dobré dělostřelecké podpoře přepravili v několika vlnách na slovenský břeh okolo dvou tisíc ozbrojenců vybavených i kulomety a lehkými děly Z většiny se nejednalo o vojáky pravidelné armády. Tyto skupiny byly složeny z dobrovolníků - dělníků, horníků a rolníků z okolí Rábu a Tátatóváros. Aby ale měli šanci na úspěch, jejich boj podporovalo a řídilo 400 zkušených maďarských vojáků.

Tyto skupiny pozabíjely naše stráže na železničním mostě a postupovaly dále do města. U nádraží však narazily na jednotku 39. střeleckého pluku italských legií pod velením majora Basla. Ten zorganizoval obranu a požádal o pomoc 34. střelecký pluk italských legií, který mu okamžitě poslal dvě plnokrevné roty od svého III. praporu v Nových Zámcích.

Major Basl se všemi jednotkami po počáteční přestřelce v 6.00 ráno zaútočil.

To na, de facto, bandity, bylo moc. Nebyli schopny útočícím legionářům vzdorovat, legionáři byly vzteklí za v noci pozabíjené kamarády a nepřítele doslova vybíjeli s brutální účinností. Velmi rychle se z útočících Maďarů stalo vyděšené stádo snažící se utéci. Většině z nich se útěk vydařil. Malá část z nich - většinou právě regulérní vojáci - v boji vytrvala a snažila se rozhodný legionářský útok bezúspěšně zadržet. Legionáři nelítostně zahnali nepřítele do úzkého prostoru u řeky a tam jej vzali útokem ze dvou stran. Nepřítel se dostal do bezvýchodné situace a po krvavém boji se vzdal.

Bylo zabito kolem 400 maďarských útočníků. Měly během krvavého boje vysoké ztráty, pouze necelá stovka živých byla zajata. Padlo kolem 400 maďarských útočníků, počet zraněných není jistý a necelá stovka jich byla zajata. Na naší straně padlo přímo v boji 15 legionářů a dalších 25 jich bylo zraněno, včetně 5 důstojníků. Ze zraněných později další 2 muži podlehli zraněním. Velkou váhu měla kořist:
- 4 kulomety,
- 150 pušek,
- hodně munice
- 1 dělo ráže 37,5 mm
- přes 800 ručních granátů a další vojenský materiál.

Toto vítězství hodně pozvedlo bojovou morálku vojska na Slovensku. Velký význam měl i další krok. Krutý, ale nezbytný. Několik zajatých útočníků identifikovaných jako obyvatelé Komárna, bylo po krátkém vojenském soudu za zradu popraveno. Republika dala na vědomí, že bude hájit své zájmy. Odpoledne na podnět maďarské bylo vyměněno zajatých 9 legionářů z 39. střeleckého pluku v za stejný počet Maďarů.

Výslechem zajatců legionáři zjistili, že útok polovojenských skupin byl proveden s vědomím komunistické vlády v Budapešti, která počítala s tím, že legionáři, unaveni válkou a sympatizující s komunistickými myšlenkami, budou snadným terčem. Proto odhodlaný a statečný odpor legionářů pro ně byl naprostým překvapením….

Při neutuchajícím náporu nepřítele na východě se ukázalo nemožným, pokusit se jednotkami západní skupiny znovu získat ztracenou demarkační linii. Tato skupina se skládala především ze tří divizí:
7. divize italských legií, která se tedy v úseku Dolní Nitra – Žitava soustředila především na účinnou obranu svých pozic
2. divize domácího vojska., která zaujala obranu jižně od Zvolenu, později jižně od Kremince a B. Bystrice.
4. divize domácího vojska, která svojí částí zaujala obranu mezi 7. divizí italských legií a 2. divizí domácího vojska uzavřela obranu v údolí Hronu u Novej Baně a Banskej Šťiavnice.

V. maďarský sbor složený dokonce ze čtyř divizí zaútočil v noci na 30. 5. v prostoru Parkan (dnešní Štúrovo) - Tornaľa. Hlavní směry maďarských úderů byly směrovány na Nové Zámky, na Levice a na Zvolen, s cílem prorazit naši obranu a rychle postupovat do nitra Slovenska. U Štúrova obranu proti maďarské přesile držely zmiňované jednotky 7. divize it. legií. Mezi Štůrovem a Hidvég držely obranu 2 prapory a 1 dělostřelecká baterie it. legií. Zbytek divize byl rozložen v úseku Bratislava – Štůrovo. V Nových Zámcích byla divizní záloha dvou praporů 34. střeleckého pluku it. legií.

Maďarská 3. divize, podporovaná pancéřákem a podpůrnou palbou dělostřelectva a říčních člunů, zaútočila na pozice u dolního toku řeky Ipeľ nedaleko Štúrova. Zde držel předsunutou obranu tehdy pouze III. prapor 39. střeleckého pluku it. legií a jedna palebná četa od 1. baterie 7. děl. pluku it. legií. Slabé síly neumožnily dlouhý odpor, a proto se stáhly za neustále boje k městu, kde se spojily s hlavní obranou v rámci své divize. Štúrovo bylo ztraceno. Aby bylo jasnější, o čem píšu, používám novododobý název města Štúrovo.

Trochu dějin tohoto města: V římských dobách stál na území dnešního Štúrova při Dunaji vojenský tábor Anavum, roku 1241 zde byla vybudována pevnost s kolovou hradbou, nazývaná Parkán. Asi to bylo v souvislosti s mogolským vpádem do Uher. Během jeho dlouhé a bouřlivé historie se název města měnil celkem 25 krát. Po ukončení turecké okupace se roku 1693 město stává svobodným jako Parkán, pak od roku 1948 je známe jako Štúrovo. Na protějším břehu Dunaje se rozkládá město Ostřihom, korunovační město uherských králů z rodu Arpádovců, jehož proslulá bazilika spolu s hradem tvoří nezapomenutelnou dominantu celého kraje. Byl jsem ve Štúrově několikrát a musím říci, že je na co koukat. Přejel jsem i do Ostřihomi a výše uvedené je prostě pravda.

xxxxx
Bazilika v Ostřihomi při pohledu ze Štúrova a socha velkého bojovníka proti tureckému nebezpečí polského krále Jana III. Sobieského ve Štúrově.

Poslední květnový nasadil zatímní velitel divize plukovník Kieffer do boje svou zálohu kterou si povolal z Nových Zámků. Cíl: Štúrovo zpět. Legionáři se do boje dali svělkým nasazením a znovu město dobyli a dokonce nepřítele vytlačili až za Hron. Zde však museli svůj slibný postup zastavit, protože silné maďarské vojenské uskupení překročilo řeku Ipeľ ve směru na Levice a legionářům u Štúrova hrozilo obklíčení. Jejich velitel major Hampl se rozhodl odejít na linii Kerť – Seldín, kde hodlal vybudovat poslední pásmo obrany, které chtěl udržet za každou cenu. Během ústupu na zmíněnou linii byla jeho skupina ještě posílena u Köbölkútu:

- I. praporem 72. pěšího pluku domácího vojska

- dvěma samostatnými rotami námořníků od skupiny bránící Bratislavu.

Ustupující legionáři ale byli pod těžkým tlakem maďarské pěchoty podporované pancéřákem. Některé jednotky jen se základní pěchotní výzbrojí byly proti pancéřáku naprosto bezbranné v naprosté beznaději před ním nekoordinovaně ustupovaly. Prostě nebylo síly, která by ten vlak alespoň přibrzdila. U Trnovce a Šaľy se je podařilo zastavit a přesunout do Hlohovce, kde se během 3. až 4. června shromáždily. Maďaři tak bez boje získali 1. června 1919 Nové Zámky. A to už začínalo vypadat velmi vážně.


Francouzský generál Kieffer

Major Hampl žádal o pomoc kde koho a tak se o jeho těžké situaci dověděl i velitel Komárna, nám už známý major Basl. Neváhal a vyslal na pomoc 5. rotu 39. střeleckého pluku it. legií zesílenou ještě navíc provizorní pracovní rotou pod velením kapitána Vyčítala. Byl vyslán do směru Hetín – Svätý Peter, aby našel poráženou parkanskou skupinu a podpořil jí v boji.

Vyčítalova jednotka se několikrát srazila s menšími maďarskými jednotkami, které smetla a 2. června už byla v Perbete. 3. června sem však dorazil maďarský pancéřák a pěchota. Naše, byť posílená rota s ním neměla jak bojovat. Musela ustoupit až do Hetína.

Jedna z částí maďarské 3. divize, postupující na Komárno, dobyla Marcelové a pronikla též až do Iže. Mezitím převzal velení Komárna francouzský major Bonneau, který dorazil z Bratislavy. Přivedl s sebou posilu skládající se z:
- I. praporu Stráže Svobody,
- 4. námořní roty
- 3. baterie hrubých houfnic7. děl. Pluku italských legií. Že to posádku Komárna výrazně posílilo, je jasné a brzy to bylo i vidět na bojišti. Když se 3. a 4. června pokoušeli opakovaně Maďaři proniknout do Komárna za pomoci obrněného vlaku, byli nekompromisně odraženi palbou zmíněné baterie hrubých houfnic a nakonec se stáhli mimo dostřel. Legionáři u Komárna svedli těžkou bitvu a předvedli se v nejlepším světle. V době, kdy se na ostatních úsecích fronty před maďarským náporem většinou ustupovalo, byl to významný úspěch.


Památník padlým československým vojákům a legionářům v Komárně

Na základě udržení Komárna měla být na rozkaz prozatímního velitele 7. divize it. legií plukovníka Kieffera, udržena obrana na linii Komárno – Nové Zámky – Šurany do doby než dorazí další posily. Po příchodu posil plánoval potom zahájit odhodlaný protiútok proti postupujícímu nepříteli.

Plány jsou vytvářeny proto, aby se měnily pod vlivem okolností. Ústup ze Štúrova a pád Nových zámků způsobil, že plánovaná linie musela vést přes Šalu, kam skupina ustoupila. Jenže vojensky precizně uvažující major Basl nařídil svému těžkému dělostřelectvu zahájit ostřelování železnice v, a okolo Štúrova. Tím Maďarům znemožnil tuto trať používat pro přesuny posil. Ty museli Maďaři přesunovat zkratkou přes Budapešť. Byly získány plné tři, nesmírně cenné dny, kdy nemohli Maďaři bez posil pokračovat v útoku a které naše síly využily k vybudování a posílení své obrany.

Maďarské jednotky tak sice získaly Levice, ale dále už na ně čekala vybudovaná obrana, připravená k jejich odražení a následnému protiútoku. Současně se okolo Nitry začala rozmisťovat další posila z Čech. Byli to slavní pětatřicátníci, 35. pluk domácího vojska z Plzně. Pro 7. divizi posila velmi cenná. Protiútok divize byl předběžně plánován na 6. června. Ani tehdy ještě Maďaři neměli v úseku dostatek posil.

V době útoku maďarského V. sboru na postavení 7. divize it. legií v prostoru Štúrova, silné maďarské jednotky napadly ráno 30. května strážní oddíly složené z jednotek II. praporu 34. střeleckého pluku it. legií v povodí řeky Ipeľ. Bylo to v předpolí obranné linie 2. divize domácího vojska. Bohužel tyto stráže vybudovaly samostatné opěrné body, které byly někdy i několik kilometrů od sebe a nemohly si navzájem pomoci. Maďaři to využili a tyto opěrné body obklíčili a vzali ztečí. Osamoceně oddíly zmužile odráželi silné útoky. U Šah a na některých dalších místech podpořily jednotky nepřítele v útocích i skupiny ozbrojených maďarských obyvatel. I zde legionáři předvedli, jak se brání nová vlast. Odrazili několik těžkých útoků, poté se probili z obklíčení, a přes pronásledování spořádaně ustoupili ke Krupině. Bohužel tyto oddíly střežily přechody přes řeku Ipeľ. Ty tak získal nepřítel a okamžitě přes ně překročil řeku a znovu velkou silou napadl znovu naše postavení.

Nový velitel úseku Hidvég – Peťov, francouzský podplukovník Marschan, zde prokázal, že je velký bojovník. Měl po ruce pouze necelých 60 chlapů - příslušníků poddůstojnické školy, ale odhodlaně v jejich čele zaútočil na postupující 16. maďarský pluk. Do útoku šli ti dle všeho úplní cvoci z Neninců a do Maďarů se navezli v okolí Bieleho vrchu. Jejich razantní útok rozvrátil rytmus maďarského postupu, ale co bylo hlavní, tato ukázka statečnosti a sebeobětování strhla okolní, pod náporem Maďarů kolísající síly a ty také přešly do protiútoku. Podařilo se tak zde nepřítele porazit a vytlačit zpět až za Ipeľ.

Další boj byl sveden u Záhorce, kde se střetl v těžkém dvouhodinovém boji II. prapor 4. pěšího pluku domácího vojska se značnou přesilou nepřítele. Po tvrdém boji prapor ustoupil ze Záhorců a ustoupil do vršků u obce Sklabiňa. Zde se bojem v obraně držel proti nepříteli další dlouhé hodiny. Boj přerušil až na rozkaz nadřízeného velitele a přemístil se do Krupiny. Zde měl ve spolupráci s II. praporem 34. střeleckého pluku it. legií zajistit obranu silnice Krupina – Zvolen – B. Šťiavnica. Zbytek sil podplukovníka Marschana se musel pro nemožnost bezpečného zajištění stáhnout na linii Nekyje – Trebohost – Batorová. Zde se opět projevil zoufalý nedostatek spojovacího materiálu.

Když 31. května nepřítel udeřil novou přesilou na tuto rychle vybudovanou obranu, byly síly obránců už příliš vyčerpány a podplukovník Marschan své jednotky pod náporem, který nešlo odrazit, kolem poledne odvedl až na výšiny nedaleko Čebovců. A k večeru se stáhl ještě více do hloubky na linii Bzovík – Litava – Lešť, kde, jak usoudil, mohl vytvořit účinnou obranu k zadržení očekávaného dalšího náporu nepřítele. Bohužel při ústupech našich jednotek vznikly mezi nimi široké mezery a pro nedostatek jednotek nebylo čím tyto mezery v obraně ucpat. Těžké boje probíhajíc u Krupiny a Lučence, získání posil vyloučily.

Hlavní útočný klín svého postupu Maďaři zaměřili na Lučenec, s vidinou lehčího postupu na Zvolen. Velitel obrany u Lučence, podplukovník Hanák podchytil některé ustupující jednotky a budování obrany u Lučence k 30. květnu. Bylo to ale marné úsilí, nepřítel prorazil úsek podplukovníka Kendíka u Rapovců , přešel přes Ipeľ a postupoval rychlým tempem k Haliči. Náhle hrozící obklíčení Lučence, ho donutilo svá pracně vybudovaná postavení opustit.

Nebyly zálohy, hrozilo rozsáhlé obklíčení a velitel 2. divize domácího vojska generál Letovský, který neviděl řešení této zoufalé situace, vydal pozdě večer 30. května rozkaz jednotkám své divize. Nařídil v něm, pokud nebude zbytí vyvést vojska z boje a povolil ústup nejdále na linii Bánska Šťiavnica – Dobrá Niva – Kopaný Závoz – Javor – Detva – Dobroč – Kučela. Zde zamýšlel své síly uspořádat a přejít k rozhodnému protiútoku. Jednotky IV. brigády této divize měly za každou cenu udržet dotyk se sousední 6. divizí it. legií. Tři prapory ze 4. divize domácího vojska byly vyslány do Zvolena jako případná záloha celkové obrany úseku.


Francouzský generál Mittelhauser

Francouzský generál Mittelhauser, nový velitel západního slovenského úseku se přesunul brzy ráno 31. května se svým štábem do Zvolena, kde se setkal s velitelem 2. divize domácího vojska generálem. Zásadně nesouhlasil s jeho postupem, jeho ústup pokládal za daných podmínek za zbytečný a nařídil mu naopak provést protiútok a opět získat postavení na řece Ipeľ. Mám obavu, že neměl dost informací, protože na bojišti byl teprve druhý den, z toho se polovinu času jen přesunoval.

Posílil Letovského dvěma prapory od 4. divize. Generál Letovský tedy ústup své divize zastavil a nařídil na 2. června dle rozkazu generála Mittelhausera protiútok. Plukovník Hanák se svými jednotkami a zbytek IV. brigády měl získat zpět Lučenec a kapitán Lukavský a podplukovníci Marschan a Kendík měli se svými jednotkami získat zpět Šahy. Jenže v tomto případě toho velitelé v poli věděli více než jejich čerstvě jmenovaný šéf.

V době vydání rozkazu nepřítel prorazil obranu v úseku mezi jednotkami plukovníka Hanáka a podplukovníka Kendíka u Abelové a Bradla. Letovský měl připravovat útok na mnohonásobně silnějšího nepřítele, ale nevěděl co dříve s dalšími a dalšími průrazy fronty. Vytvořil tedy plán uzavření celé obrany, avšak nepřítel jej znovu předešel a zaútočil velkou silou na Divín, který byl hájen jen jedním praporem. Ten byl přesilou během boje vytlačen až do Mýtnej.

Situace si vynutila stažení jednotky plukovníka Hanáka z prostoru u Divína ke Kriváni. Večer 3. června tato skupina zaujala obranu na linii výšina Fangov – výšina Mnich – výšina Syron. Postup na Šahy dle plánu generála Letovského tak zahájil kvůli bojům u Divína a Mýtnej jen jediný posílený prapor od 34. střeleckého pluku it. legií kapitána Lukavského. Prapor bojoval srdnatě a během bojů obsadil Sebechleby a Domaniky. V Sebechlebech dostal posilu jednoho praporu z Bánskej Šťiavnice. Zde jeho postup zastavil Letovský, který se rozhodl vyčkat, jak se utvoří situace jednotky plukovníka Hanáka. Kdyby špatně, Lukavský by mu musel pomoci. Ten zatím zaujal obranu a odrážel vytrvalé útoky Maďarů, které předtím porážel. Nakonec mu posilový prapor odebrali a Lukavský zůstal sám v bojové síle necelých 200 bodáků a 4 kulometů. S těmito silami linii Domaniky – Sebechleby udržet a 6. června ustoupil zpět do Krupiny.

Mezitím Letovský nařídil podplukovníkovi Kendíkovi, aby hlavními silami své jednotky obklíčil nepřítele u Budínské skály obsazením výšiny Bradlo. To se podařilo a Kendík se svými dvěma prapory 5. června pronikl úspěšně na Bradlo, obklíčil zde stojící maďarské jednotky, a ty propadly panice. Toho bylo využito k dalšímu útoku. Maďaři utrpěli porážku, nemálo jich padlo do zajetí a byl ukořistěn i kus jejich trénu. Následně se Kendík se svými prapory stáhl na výšinu Rektorov.

Mezitím Francouzi udělali další velitelskou rošádu. Letovský byl zbaven velení a 4. června 1919 převzal velení jeho bývalé divize legionář plukovník Šnejdárek. Pěknou práci o něm máme na Palbě.cz zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=74&t=3517
Šnejdárek byl ostřílený voják, ale opět platí, že toto bojiště znal jen z vlaku. Přesto se chopil svého velení iniciativně. Po vyhodnocení Kendíkova úspěchu u Bradla nařídil plukovníkovi Hanákovi, aby 6. června obsadil Budínsku skalu. K tomu nedošlo. Maďaři mezitím náhle zvýšili tlak na Krupinu, odkud vytlačili prapor kapitána Lukavského až k Dobré Nivě. Sem z důvodu odkrytí svého boku byl tak nucen ustoupit se svou skupinou i podplukovník Marschan. Ten se zde Lukavského prapor začlenil do své skupiny.

Posílen zaútočil podplukovník Marschan na maďarské pozice na výšině Hlina, odkud se dala ovládat silnice z Krupiny do Zvolena. Byl odražen těžkou kulometnou palbou a musel s citelnými ztrátami ustoupit zpět k Dobré Nivě. Sem ustoupil podplukovník Kendík. Jednotky rozložené v obraně u Dobré Nivy zde navázaly dotyk s jednotkou plukovníka Hanáka tím byla vytvořena souvislá obrana na linii Dobrá Niva – Vlčia jama – Piešť – výšina Syron - výšina Fangov.
Šnejdárek, prokázal pružnost - jeho velmi ceněná vlastnost - zrušil svůj rozkaz pro útok, protže nepřítel postupoval a stále obchvacoval části jeho divize, Viděl, že pod tímto tlakem bude jen ve vleku událostí a musí se alespoň na čas od Maďarského útočného čela odpoutat. Proto ve dnech 6. až 7. června stáhl svou 2. divizi do úseku Svätý Kríž nad Hronom – Zvolen – Zvolenská Slatina. Zesílený prapor, který stále držel Bánsku Šťiavnicu a velel mu major Hanák, byl během ústupu napaden nepřítelem u Säteho Antola. Na pomoc mu byl vyslán III. prapor 54. pěšího pluku, nedorazil včas a i Bánskej Šťiavnice se zmocnil nepřítel. Major Bláha se svou jednotkou a obrněným vlakem, který mu též podléhal, ustoupil do prostoru Hornej Bereznice a Svätého Kríža nad Hronom
Po tvrdém odporu osádky byl přesilou dobyt 7. června Zvolen. Nepomohlo ani nasazení zálohy jednoho praporu při pokusu dobýt Zvolen zpět. Šnejdárek stáhl tedy II. brigádu své divize na linii Kremnica – Bánska Bystrica, což mu umožňovalo výhodnou obranu proti útoku i značné přesily nepřítele. A skutečně hned druhý den, 8. června se pokusili Maďaři dobýt Badín, ale dostali tvrdou lekci na téma, jak je důležitý v boji průzkum a jak je hloupé si myslet, že vše co si přejí, se také musí splnit. Utrpěli takové ztráty, že jejich postup ztratil hybnost a 2. divize mohla upevnit svou obranu a přisunout posily.

Ústup II. brigády od Zvolena od 2. divize odříznul IV. brigádu. Ta při postupu ještě podle původního plánu generála Letovského z 2. června na Feledince, svedla urputnou bitvu u Poltáru. S nepřítelem se bila celý den, a nakonec po vyčerpání možností, 5. června ustoupila na linii Rimavské Zalužany – Kraskovo – Budikovany. Oslabená o tři prapory, převelené k obraně Zvolena, a proto zaujala výhodnější obranné postavení na výšině u Tisovce, kde měla klást neústupný odpor.

Maďaři vyzvali jednotky IV. brigády ke kapitulaci, což velitel brigády plukovník Votruba nekompromisně odmítl řešit. 9. června udeřila maďarská 39. brigáda v síle 5 zesílených praporů a 2 dělostřeleckých baterií na Tisovec. Po krvavém a tvrdém boji se podařilo Maďarům dobýt sousední výšinu Trstie. Ze zálohy brigády byl vyslán prapor ke znovudobytí, ale nebylo to možné. Prapor se stáhl na Červenú Skalu. V tvrdém boji se musela mezitím část IV. brigády stáhnout i do Tisovce. Nepřítel se ale nenechal ztrátami odradit a během dne se větší části československých obranných postavení na okolních výšinách a jeho postupem do boků obrany hrozilo obklíčení brigády. Podplukovník Votruba nařídil ústup celé IV. brigády do Brezna, kam se také brigáda v noci stáhla.

Na základě rozkazu čj. 3412/op z 2. 6. 1919 se snažil velitel západní skupiny vytvořit si svou armádní zálohu z nových posil pro přechod z obrany do protiútoku. Bylo rozhodnuto svést velké střetnutí za účelem upevnění obrany s vyhlídkou přenesení boje na jih k demarkační linii. Velitel armádního úseku, generál Mittelhauser, ji plánoval svést u Levic. Plán umožňoval také snadno provést boční útok částmi 2. divize domácího vojska na Bánsku Šťiavnicu. Francouz věděl, že ztráta Levic otevře nepříteli cestu k důležitému železničnímu uzlu Vrútky a do týlu obrany Bratislavy.

Jakmile vypracoval plán operace, vydal generál Mittelhauser podřízeným jednotkám příslušné rozkazy:
(čj. 3412/op z 2. 6. 1919,
čj. 3566/op z 5. 6. 1919 a
čj. 3607/op z 6. 6. 1919.

Podle rozkazů se měla u Nitry vytvořit úderná skupina v síle brigády kterou měl tvořit 35. střelecký pluk it.legií, II. prapor 54. pěšího pluku domácího vojska, I. prapor 92. střeleckého pluku II. prapor 8. pěšího pluku domácího vojska a 3 dělostřelecké baterie. Úderné skupině měl velet francouzský plukovník Kieffer.

Skupina měla postupovat přes Vráble, Zlaté Moravce, Levice, Maďarovce, Sazdice směrem na Šahy. Den „D“ 7. června. Další den měla dosáhnout Hronu a 9. června zaútočit na maďarská postavení u Levic. Další úkoly k souběžnému postupu dostaly i části 7. divize italských legií v Komárně. A i zde to bylo ambiciozní. Část jednotek 7. divize spolu s posilami z Bratislavy měla vytvořit skupinu, jejíž velení bylo svěřeno francouzskému majorovi Bonneauovi. Měla dobýt Nové Zámky, potom postupovat přes Kerť směrem na Štúrovo a tím na sebe navázat co nejvíce sil nepřítele.

Údernou skupinu měla při útoku na Levice podpořit ještě část 2. divize domácího vojska ve směru Bánska Šťiavnica - Pukanec - Levice. Mezi touto částí 2. divize domácího vojska a údernou skupinou byl styčný oddíl vytvořený silami 4. divize domácího vojska pod velením podplukovníka Hofbauera, který měl za úkol postoupit z Novej Bane na výšinu Varta. Po zahájení boje u Levic, měla zahájit útok na svém úseku i celá 2. divize domácího vojska a proniknout ke Zvolenu.

Když se vše připravovalo, dvě samostatné roty námořníků zabránily pronikání maďarského průzkumu na Nitru obsazením silnice u Velkého Lapáše a Gýmeše. 5. června jedna z těchto samostatných námořnických rot dobyla i Vráble, odkud vytlačila maďarskou jednotku až do Telinců. Námořníci se zde rozložili k obraně a odrazili za pomoci jednoho obrněného automobilu odvetný maďarský protiútok, podporovaný maďarským pancéřákem. Maďaři tedy rychle sbírali posily a chystali se Vráble dobýt dalším silným útokem. Vysunutá námořní rota by se soustředěnému náporu nepřítele neubránila, proto se stáhla západně na výšinu za městem. Když to Maďaři zjistili, obsadili následně Vráble prakticky bez boje. Následně byla každá námořní rota posílena jednou pěší četou a jednou četou kulometnou. Když potom 6. června jeden maďarský prapor z Vráblů zaútočil na naše námořníky, jejich odhodlaný odpor nedokázal překonat.

Když vše vypuklo, z počátku se dařilo. Podplukovník Müller se třemi prapory a dvěma dělostřeleckými bateriemi z brigády plukovníka Kieffra porazil během postupu snadno maďarskou jednotku ve Zlatých Moravcoch. Při dalším postupu, po obsazení Tekovských Nemcov a Kozárovců, narazil na houževnatý odpor nepřítele na výšině 276 za Kozárovcami. První útok Čechoslováků na výšinu odražen za pomoci obrněného vlaku. Druhý útok na výšinu byl už úspěšný a byla dobita. Müller se poté jedním praporem pokusil o obchvat nepřítele u Starého Tekova, ale byl ustupujícími Maďary odražen.

Maďaři tehdy na bojišti zajali několik zraněných československých vojáků, z nichž některé potom rudí gardisté mučili. Nebylo to poprvé ani naposledy. Vedlo to k tomu, že v dalších bojích některé naši vojáci raději padli v boji, nebo spáchali sebevraždu, než by padli do zajetí.

Úderná skupina plukovníka Kieffra tak postupovala za ustupujícím nepřítelem a pronikla brzy do prostoru před Levice. Jižní jednotky brigády dobyly Kalnicu. Postupovaly pak dále, ale byly rychlým protiútokem Maďarů zatlačeny zpět do Kalnice. Zde si naši vojáci všimli, že místní, převážně maďarské obyvatelstvo se k naší armádě chovalo vysloveně nepřátelsky. Byla odmítána pomoc raněným vojákům, vyskytly se pokusy naše vojáky odzbrojit či dokonce zajmout.
Do oblasti bojů proudily stále nové a nové maďarské posily a postupovaly na Kalnicu. Jednotky kapitána Lukavského, které Kalnicu bránily, ustoupily do Čifárov, kde dostaly příští den posilu dvou námořních rot. Lukavský potom nařídil o své vůli nový útok na Kalnicu a uspěl. Následně její obranu zajistil vysláním jedné roty a několika děl do D. Váradu. Další postup na Levice plukovník Kieffer zastavil.

Zastavení postupu mělo svůj důvod. Maďarské vládě bylo tehdy posláno ultimatum k zastavení bojů a stažení se za vytyčené československé hranice, určené mezinárodní konferencí. Do 10. června, do 22.00 hodin se čekalo s velkým napětím na maďarskou odpověď. Maďarská vláda odpověděla však vyhýbavě a maďarská armáda pokračovala ve svých operacích bez jakéhokoliv zaváhání.

8. černa byla při svém postupu napadena jedna rota styčného oddílu podplukovníka Hofbauera v Žarnovici místní polovojenskou maďarskou rudou gardou. Během boje ji naši vojáci rozprášili, ale dva z nich padli. Ztráty měli i gardisté. Dne 10. června s dvoudenním zpožděním obsadila skupina majora Bláhy Bánsku Šťiavnicu.

Bylo tedy rozhodnuto pokračovat v plánovaném útoku na Levice a skutečně se 11. června daly jednotky podplukovníka Müllera do pohybu na Levice od Tlmačů. K útoku se připojil i zbytek brigády plukovníka Kieffra pod velením kapitána Lukavského i styčný oddíl podplukovníka Hofbauera. Ve skupině podplukovníka Müllera byly i 2. a 3. námořní rota z I. námořního praporu, pod velením kapitána Sládka. Tyto roty, které se během boje držely velmi dobře, utrpěly citelné ztráty. Byl zraněn i velitel 3. námořní roty – legionář nadporučík Bělina.

Jestli je pravda co jsem nastudoval, byl po boji zajat rozzuřenými maďarskými bolševiky, kteří mu poté vypíchli oči a umírajícího jej položili na koleje před rozjetý maďarský pancéřový vlak. Dále byl zraněn a následně zajat i poručík Pitaš z této jednotky. Výrazné ztráty byly i mezi mužstvem. Jestli je to pravda, nevím. Kolega Zemakt ve své práci o našich nejchlapovatějších chlapech, námořnících v boji o Slovensko nic nepíše. Také to může být jen legenda.
Útok skupiny podplukovníka Müllera úspěšně za těžké dělové palby pronikl ke Hronským Kľačanom, kde narazil na protiútok nepřítele. Došlo k tvrdému boji, během něhož se podařilo Maďarům obejít rychle levé křídlo skupiny a úspěšně zaútočit na Müllerovo pravé křídlo pancéřákem. Müllerova skupina běhen dne spotřebovala dělostřeleckou munici a proti pancéřáku se nedokázala prosadit. Za této kritické situace se skupina stáhla bojem zpět do Tlmačov a Psiar.
U Prandorfu a Pukance se mezitím rozhořel tuhý boj styčného oddílu pplk. Hofbauera s maďarskou přesilou. Boj trval takřka celý den a skončil nakonec naším úspěchem. Skupině se sice podařilo Maďary zahnat na ústup, avšak pro velké časové zdržení tímto bojem již nemohla účinně zasáhnout do boje o Levice. Bohužel na základě zprávy o ústupu skupiny podplukovníka Müllera nakonec Hofbauer se svým styčným oddílem raději ustoupil před nebezpečím obklíčení z dobytého Prandorfu a stáhl se na výšinu Varta, kde se připravil k obraně.

Mezitím útočila Lukavského skupina přes Kalnicu na Levice. Podařilo se jí probít se až před levické vlakové nádraží. Bohužel neměla skoro žádné zálohy. Nepřítel, když uvědomil svou převahu, přešel k rozhodnému protiútoku s podporou pancéřáku a zatlačil kpt. Lukavského s jeho jednotkami až do Dekeneše (dnes Velký Ďur), přičemž opět získal zpět Kálnicu. U Bajky podstoupil tvrdý boj i I. prapor dom. 92. pěšího pluku z této skupiny, který se pokoušel proniknout k zajištění skupiny na Tekovské Šarluhy. Odvážným útokem se podařilo tomuto praporu skutečně probít až do Tekovských Šarluh, avšak nepřítel si přisunul rychle další posilu. Tento dobře bojující prapor se musel následně před přesilou, která se před ním hromadila, stáhnout k Hornému Pialu.

xxxxx
Levice v roce 1916 a levický hrad na fotografii z počátku století

První útok na Levice se tedy nezdařil, nepřítel byl příliš silný. Jako zajímavost lze uvést, útočníci bojovali proti síle cca 5 pluků. V rámci maďarské 3. divize nejhouževnatěji bojoval maďarský Palmayův myslivecký prapor č. 4, jehož mužstvo bylo tvořeno z drtivé většiny Maďary z okolí Levic. Maďaři ale tyto boje pochopilo tak, že jde o hlavní bojiště a přenesli svůj hlavní nápor ze směru na Košice právě sem, k Levicím. Do 16. června sem Maďaři přesunuli k posílení i svou 4. a 8. divizi. Tím se sice zlepšila situace našeho vojska na východě u Košic, avšak zde u Levic mělo být hůře.

Poražený - neporažený, takové pocity musel mít po tomto nezdaru generál Mittelhauser. Okamžitě posílil údernou skupinu dalšími 3 prapory a 2 dělostřeleckými bateriemi a 14. června nařídil provést nový útok na Levice přes Vráble a Kálnicu. 7. legionářská divize byla přeskupena, byla vytvořena nová provizorní brigáda pod velením podplukovníka Barrése, která se zakopala u Kálnice. Podplukovník Kieffer tak mohl své jednotky shromáždit v severní části úseku oblasti, u Kozárovců. Přímá hrozba Novým Zámků nebyla aktuální a prapory, které je hájily, začaly po přemístění budovat obranu po Benešov a chystat se pro úder.
Velení nad tímto úsekem převzal major Hampl, který zde rozmístil dva prapory 34. střeleckého pluku it. legií, III. prapor 33. střeleckého pluku it. legií a jednu dělostřeleckou baterii. Podpořit v útoku tuto údernou skupina měla i zmíněná část 2. divize domácího vojska z Bánské Šťiavnice, pod velením mjr. Bláhy, útokem přes Pukanec. Navíc měla získat Krupinu a Nemce v týlu maďarského postavení u Levic a snažit se vázat na sebe co nejvíce sil nepřítele k odlákání pozornosti od hlavního směru útoku.

Jako další měl postupovat z Kertě se svou skupinou major Bonneau na Parkan s úkolem vázat co největší počet sil nepřítele a přerušit trať z Parkanu do Levic v oblasti Čaty k zamezení přísunu dalších posil nepřítele po železnici. Celou tuto druhou útočnou operaci k dobytí Levic měla podpořit zahájením útočných operací i armádní východní slovenská skupina. Útočící československé jednotky měly být podpořeny i ze vzduchu jednou leteckou eskadrillou, posílenou o 5 francouzských letadel, pod velením francouzského letce kapitána Lochmana. Získat Levice jako jeden z hlavních opěrných bodů v oblasti bylo důležité. Jenže strategickou cenu Levic si uvědomovali obě do sebe zaklesnuté strany.

Lukavského skupina převzala obranu úseku podplukovníka Müllera a tím uvolnila všechny jeho síly k útočné operaci. Maďaři však v očekávání dalšího útoku československá vojska předstihly. Provedli tentýž den rychlý silný výpad několika jednotkami na Kálnicu současně od Levic a Horného Várdu. Provizorní brigáda podplukovníka Barrése tento spíše průzkumný výpad nepřítele odrazila. Maďaři tedy po zjištění situace během dne rovněž přisunuli další posily - dva dělnické pluky. Dále se ale pokoušeli o malé průzkumné akce v prostoru Barrésovi brigády. Jenže potom bum bác, náhlým útokem nepřítel obsadil Bešu, kde na nádraží ukořistil muniční vlak s tolik potřebnou municí pro naše jednotky. Rota ze III. praporu 34. stř. pluku přešla do okamžitého protiútoku s cílem Bešu získat zpět ale byla odražena. Druhý pokus opakoval už celý III. prapor 34. stř. pluku. Uspěl a získal i ztracený muniční vlak. I. podplukovník Müller musel se svou skupinou odrážet silné útoky nepřítele, které v očekávání dalšího československého útoku na Levice podnikaly jeho síly.


Maďarské jednotky v Levicích

Nakonec se vše dalo do pohybu a 16. června 19196 v ranních hodinách byl nový útok na Levice zahájen. Barrés pronikl přes Kálnicu k říčce Kompa dvěma prapory ze své provizorní brigády, jenže ty se zde srazili s nepřítelem, jenž měl podporu obrněného vlaku. Prapory musely ustoupit zpět do Kálnice. Zde úspěšně odrazily následující maďarské útoky a ubránily i přechody přes řeku Hron. Mezitím přesila nepřítele, složená z dvou maďarských dělnických dobyla Horný Pial útokem z Tekových Šarluh (dnes Tekovské Lužany) a vytlačila až do Čifár III. prapor 34. stř. pluku, který tu v obraně těmto dvěma plukům vytrvale vzdoroval. Našim jednotkám v Kalnici hrozilo obklíčení, takže se stáhly na výšiny u Čifár, přičemž se ještě musely z připravovaného obklíčení probít jednotky v Dekeneši. Během následujícího dne vytvořila provizorní brigáda podplukovníka Barrése obranu na linii Čifáry – Melek – Ďarmoty nad Žiarom.

Dne 17. června předchozím úspěchem hodně povzbuzení Maďaři zaútočili odpoledne na Čifáry. Naše jednotky v Čifárech obtížemi vzdorovaly, a když bylo už hodně zle, na pomoc přišel z Vráblů III. prapor 33. stř. pluku, který přešel do protiútoku a nepřítele tvrdě odrazil.

Mezitím brigáda plukovníka Kieffra, která též zahájila útok na Levice podle plánu 16. června, za neustálých bojů s maďarskými jednotkami pronikla do Hornej Kosiny a Tekova. Zde však byl její postup přesilou nepřítele zastaven. Mezi mnoha dalšími vojáky, padl v tomto boji oblíbený kapitán Durda ze 3. námořní setniny. Do Tekovskej Novej Vsi prorazil i styčný Hofbauerův oddíl. Druhý den pokračovala brigáda plukovníka Kieffra v útoku a probila se do Podlužan a Horných Kľačan. Zde však Maďaři přešli do silného protiútoku a jak jinak, s podporou pancéřáku. Pod tímto silným tlakem musela brigáda plukovníka Kieffra ustoupit do úseku Čajkov – Rybník. Navíc neměla žádné zprávy o aktuální situaci ostatních dvou hlavních útočných skupin. V noci se proto raději plk. Kieffer se svou brigádou stáhl přes řeku Hron na západní břeh, kde vytvořil účinnou obranu na linii Mochovce - Nemčinany, pro obranu vhodnější. Styčný oddíl o síle 6 pěších rot, který se během Kieffrova ústupu shromáždil ve Svätom Benediku, se pokusil u Kozárovců zastavit maďarský útok na Zlaté Moravce. Oddíl byl v průběhu boje posílen jedním praporem a dělostřeleckou baterií. S touto posilou se podařilo Hofbauerovi vytvořit pevnou obranu na výšinách východně od Zlatých Moravců.

Kulometná rota 23. střeleckého pluku spolu se samostatnou ženijní rotou a jedním obrněným vlakem vytvořila obranu údolí kolem Hronu u Novej Bane.
Major Bláha, se svými 3 prapory a 3 dělostřeleckými bateriemi, vyrazil do akce již 15.čevna večer. U Vysoké a Dekýše se srazil v noci s nepřítelem, který měl několik kulometů. Statečným útokem se podařilo II. praporu 25. pěšího pluku domácího vojska dobýt kotu 745. Nepřítele se poté podařilo úspěšně vytlačit zpět k Levicím. V průběhu 16. června se celá Bláhova skupina Bláhy probíjela postavením maďarských jednotek k Bátovcom, kde se rozhořel boj se silnou obranou nepřítele a do večera se skupina probila až do Huršy.

Jenže i to bylo málo. Nepřítel následného dne přešel do silného protiútoku a během tvrdého boje, který bychom dnes hodnotili jako střetný, se naši vojáci drželi skvěle. Dokonce se podařil obchvat do týlu nepřítele. S účinnou podporou vlastního dělostřelectva se podařilo následně Bláhovi následným rozhodným útokem Maďary zcela rozprášit.

Maďaři unikali zpět do Levic a dva prapory maďarského pěšího pluku č. 16 utekly v panice až do Šah. Čechoslováci ukořistili na bojišti množství potřebné munice a rychle postupovali dále na Levice. Večer stál major Bláha asi 5 km před Levicemi. Bohužel 18. června provedl nepřítel na skupinu několik silných útoků. Bláha bez spojení s ostatními útočnými skupinami, ustoupil nakonec na linii Dolny Prandorf – Horny Almáš a následně v rámci ústupových bojů 7. divize it. legií k Bánské Šťiavnici. U Štampochu převzal obranu důležité komunikační křižovatky III. prapor 102. pěšího pluku domácího vojska, který právě dorazil pod velením majora Šidlíka.

Po stažení skupiny k Banskej Šťiavnici převzal II. prapor 34. střeleckého pluku obranu Novej Baně. Proti zbývajícím třem praporům majora Bláhy u Banskej Šťiavnice stály 3 maďarské pluky a 6 dělostřeleckých baterií. Druhý pokus o dobytí Levic tedy také ztroskotal, především pro nemožnost koordinace postupu jednotlivých částí bez spojení, dále vlivem silné přesily nepřítele a nedostatkem munice u některých jednotek.

U Levic se krutě bojovalo. A co by jste řekli, že o tom píší dnes oficiální stránky tohoto pěkného města? Píšu pěkného, anžto město znám osobně, bydlí tam moje teta s rodinou. Zde je přímý odkaz: http://www.levice.sk/historia.phtml?id3=42128 A nenajdete tam ani slovo. Jako by se to nikdy nestalo.

[Pátrač]

Kapitola pátá: Boj o Nové Zámky a další boje na východě

Bojové skupiny majorů Bonneaua složené z I. praporu I. pluku Stráže Svobody, 2. roty I. praporu 39. střeleckého pluku, 4. námořní roty a poloviny 5. baterie z 7. dělostřeleckého pluku it. legií - a Hampla složené ze dvou praporů 34. střeleckého pluku, se na sebe podle plánu snažily vázat co největší síly nepřítele útokem na Nové zámky.

Odpoledne 6. června zahájila Bonneauova skupina divadelní představení na téma útok na dvůr u Starej Ďaly (dnešní Hurbanovo) a pozice nepřítele u Ižy. Velmi rychle se ale boj změnil v tvrdé střetnutí, kdy byl dobyt dvůr u Hurbanova, ale jednotky u Ižy byl nekompromisně odražena. Maďaři zde totiž nasadily i říční bojové lodě. Bonneau však vytrval v postupu tam, kde to bylo možné a 7. června dobyl po těžkém a tuhém boji samotnou Starů Ďalu (Hurbanovo). Nepřítel byl touto svou porážkou natolik otřesen, že se stáhl i z Nových Zámků. Ty byly ještě tentýž večer obsazeny bez boje.

Mezitím se major Hampl se svou skupinou se probil do Tardoškedu a 7. června do Šuran. Velitel celé operace Bonneau v předtuše silného maďarského protiútoku následně stáhl v noci větší část skupiny Hamplovy skupiny přímo do Nových Zámků. Odhadl situaci dobře, 8. června Maďaři na Nové Zámky s pomocí pancéřáku zaútočili. Na straně Maďarů útočil proti našim vojákům i ozbrojený oddíl cca 200 dobrovolníků, složený dle vzpomínek účastníků především z místních cikánů. V rámci celého útočného uskupení nepřítele zde byl i mezinárodní pluk, složený vesměs z ruských bolševiků. Díky nájezdu pancéřáku se nepřítel probojoval až na nádraží, za situace, kdy naši vojáci houževnatě bránili město dům od domu. Do boje nakonec zasáhl rozhodným protiútokem 34. střelecký pluk, a to rozhodlo o tom, kdo na sklonku dne. Mezinárodní pluk byl v boji rozprášen. Maďaři byly odraženi i při útoku na Šurany.

V boji o nádraží se vyznamenali naši námořníci, kteří svedli boj s pancéřákem i pěchotou. Utrpěli ztráty, ale zajali nemálo nepřátel, mezi nimi i Čechy a Slováky. Snažil jsme se dohledat, jaký byl osud těchto zajatců, které bylo možno považovat za vlastizrádce, ale nic relevantního jsem nenašel.

Jinak některé zdroje používají pro označení vojáků maďarské rudé armády a všech dalších co v ní bojovali označení bolševik. Je to nesmyslná ahistorická pojmová zkratka, která nepopisuje správně daný stav. Psát v této souvislosti o českých, maďarských či slovenských bolševicích je debilovina – v té době, se označení bolševik používalo výhradně ve vnitrostranické řeči sovětských komunistů. V Čechách v té době ani neexistovala komunistická strana - KSČ vznikla 14. až 16. května 1921 v důsledku ideologického konfliktu uvnitř Československé sociální demokracie i odštěpení se její větší části - tedy nemohli zde být ani bolševici. Proto já tento termín nepoužívám a ani nebudu. Rád bych věděl, kde a hlavně co, všichni ti historikové co takto blamují sami sebe, studovali.

Ale zpět do bojových událostí. Major Bonneau po tomto úspěchu pokračoval v postupu. Při útoku na maďarské jednotky, které před jeho útočným čelem v choasu a možná už i panice ustupovaly, se dvě roty 34. střeleckého pluku it. legií. Provedly obchvat a vlomily se do boku nepřítele. Nepřítel se bojem stáhl do Dvorov nad Žitavou. Na bojišti zůstali padlí, ranění a nemalá kořist, mimo jiné 6 kulometů, které skvěle doplnily palebné možnosti skupiny. Samotné Dvory nad Žitavou byly dobyty 9. června a Maďaři ustoupili až do Novej Viesky. Cesta na Šúrovo byla otevřena. Pro vysoké denní teploty byl další postup, odložen až do pozdního odpoledne. Během večera 9. června skupina postupující ve třech proudech pronikla do Perbety a následně 10. června na Kerť. Nepřítel byl porážen a to mělo pozitivní vliv na bojovou morálku vojáků celé skupiny. To ještě vylepšil příchod posily I. praporem 99. pěšího pluku domácího vojska, který v pravý čas dorazil ze Znojma.

Posádka z Komárna měla za úkol jistit bok Bonenauovi skupiny a proto vyslala dvě roty 2. pěšího pluku domácího vojska obsadit Svätý Peter. Ty se odtud probily 11. června po srážkách s menšími jednotkami nepřítele do B. Kesy (dnes jsou to Modrany). Skupina následně obsadila 11. června Novů Viesku, ale vysoké denní teploty opět vedly k zastavení postupu a odpočinku a ochlazení, musel být opět zastaven, aby si vojáci mohli odpočinout. Postupovat se dalo účinně opět až večer.

Mezitím průzkum zjistil, že nepřítel se chystá k houževnatému odporu při obraně Köbölkútu (dnes Gbelce). Aby se skupina v tomto boji lépe zajistila, musela získat Seldín, dnes je to obec Svodín, která vznikla v roce 1924 z Maďarského a německého Seldína jako Seldín, později Svodín). Pro tento účel z 34. a 39. střeleckého pluku it. legií vybrali dobrovolníky - ardity.

Vložka: Ardité byli dobrovolníci speciálně vycvičení v italské škole pro speciální úderné jednotky. V italštině slovo „ardito“ znamená něco jako statečný, nebojácný či smělý. V talské armádě to byla elita elita, tvrdí, těžce vyzbrojení zabijáci. Jejich morálka byla neotřesitelné, kázeň hodně uvolněná. V našich podmínkách to byli podobně vycvičení úderníci.

Je tedy logické, že několika denními ústupy a porážkami hodně oslabení Maďaři, těmto rabijátům, myšleno v dobrém slova smyslu, nedokázali být rovnocennými soupeři.

Na další den, 12. června naplánoval major Bonneau útok na Gbelce. Ještě však večer 11. června 6. získal od průzkumu informace o soustřeďování jednotek nepřítele u Györnu, které chtějí po překročení Dunaje zřejmě obchvátit celou skupinu u Velkého Mederu. Bonneau se tedy vše přehodnotila a svoji skupinu rozdělil.
Do Velkého Mederu umístil k ochraně týlu skupiny III. prapor 39. střeleckého pluku I. a II. prapor 33. střeleckého pluku a I. baterii od 11. dělostřeleckého pluku domácího vojska. Velení nad těmito jednotkami se ujal osobně major Bonneau a velení nad jednotkami postupujícími na Gbelce převzal major Dřímal.

Bohužel toto rozdělení se ukázalo jako nešťastné. Při postupu Dřímalovi skupiny na Gbelce došlo 12. června v lese před Novou Vieskou – dnes už tam les není - ke srážce s přesilou nepřítele. Jeho místní protiútoky u některých jednotek vyvolaly paniku z obavy před obklíčením a ty samovolně ustoupily až na okraj Perbete (dnes Pribeta). Když Dřímal dostal zprávy o dalším silném postupu nepřítele směrem na Pribetu, stáhl do této obce všechny své síly, připravil obranu a obsadil i nedaleké výšiny kolem kóty 270 Chrbát.

Když se o Dřímalově situaci dozvěděl Bonneau, vyrazil mu se III. praporem 39. střeleckého pluku a I. baterií 11. děl. pluku domácího vojska na pomoc. Dorazil do Pribety během 13. června převzal velení a po vyhodnocení situace zahájil postup a během menších bojů se zmocnil úseku u Kertě a kóty 238. Cesta na Gbelce se uvolnila, ale Bonneau musel odeslat III. prapor 39. střelekého pluku a I. baterii 11. děl. pluku domácího vojska odeslat jako posilu brigádě plukovníka Kieffra do Vráblů. Ten se tam připravoval na další pokus o dobytí Levic. Takto oslabený Bonneau tedy přešel do obrany na dosažené linii.

Dvě roty odrazily maďarský průzkum bojem, který provedla zesílená průzkumná rotu, posílená kulomety ve směru Perbete - Čúz. Na 16. června dostala za úkol Bonneauova skupina podpořit Kieffrovu brigádu tím, že na sebe bude vázat část sil nepřítele a poškodí trať Štůrovo – Levice, aby bylo zabráněno možnému přísunu posil nepříteli. V noci ještě jedna rota skupiny obsadila i Velké Ludince, čímž kryla severní bok útočící skupiny.

Od časného rána 17. června se jednotky skupiny vyčleněné pro útok k podpoře postupu Kieffrovy brigády shromažďovaly pod velením majora Dřímala na kotě 328. Nepřítel se pokusil zaútočit na Kerť z Novej Viesky, ale byl rozhodně odražen. Jen v jedné části se podařilo silnému maďarskému útoku prorazit, před B. Kes. Obranu zde držely dvě roty 12. pěšího pluku domácího vojska, které byly přesilou nepřítele zatlačeny na Madarovce. Ustoupit před nepřítelem musela bojem i rota z Velkých Ludincov. Bonneau tak byl nebezpečně ohrožen z obou stran, proto se vzdal dalšího postupu na Seldín, kterým hodlal podpořit Kieffrovu brigádu, a stáhl se během odpoledne na linii výšiny Orömhegy – Gbelce. Do Marcelové ustoupily od Madarovců odražené dvě roty 12. pěšího pluku domácího vojska. A aby toho nebylo v tento událostmi nabitý den málo, dorazila Maďarům do úseku další posila – maďarská 8. divize.

Nepřítel tedy využil příležitost a 8. června znovu zaútočil na nové postavení majora Bonneaua a získáním Svätého Petra tuto skupinu nebezpečně obchvátil. Major Bonneaua nakonec ustoupil na linii Bajč – Dvory nad Žitavou, kde vytvořil Bonneau zálohu o síle 6 rot, jejichž velení svěřil Dřímalovi.

Hodlal těmito rotami Maďarům zasadit úder do boku. Maďaři Dřímala předstihly, přišel těžký útok na Dvory nad Žitavou. Naše jednotky jednotky odtud během boje musely ustoupit k Novým Zámkům. Další maďarský útok na Bajč, byl odražen. Během večera se major Bonneau stáhl svoji skupinu k Novým Zámkům, s úmyslem vytvořit obranu města a zastavit několikanásobnou přesilu nepřítele. Měl k dispozici pouze 1.500 vojáků, 24 kulometů a 2 houfnice. Do večera ještě dorazila posila, skládající se ze 7. domobraneckého praporu a I. baterie 7. děl. Pluku it. legií. V ústupových bojích skupiny se vyznamenal I. prapor I. pluku Stráže Svobody.

V době urputného boje Bonnaeuaovi skupiny s nepřítelem v úseku Pribeta – Kerť, provedla posádka Komárna několik útoků na postupující maďarské jednotky s cílem co nejvíce narušit vytváření obkličující linie. Obrana celého Komárna byla tvořena jen 2 pěšími prapory a 2 dělostřeleckými bateriemi. A tyto malé síly dokázaly pomocí dobře naplánovaných a stejně dobře provedených výpadů ve dnech 8. až 11. června vytlačit linii obklíčení dál od města. Nejvíce se v těchto výpadech osvědčil I. prapor 39. střeleckého pluku. Byla tak získána Iža a prostor až po Žitavu.

Na Slovensko dorazily v průběhu operací k dobytí Levic další výrazné posily rychle se organizujícího vojska, když je válka, vše jde rychle.
Armádní západní úsek byl tak posílen o dalších 11 praporů, 5 dělostřeleckých baterií, 2 obrněné vlaky a 10 letadel.
Armádní východní úsek byl posílen o 2 prapory, 3 dělostřelecké baterie, 1 obrněný vlak a 2 letadla.

Na pomoc dorazilo i dalších 5 sokolských praporů, složených z příslušníků Sokola dobrovolníků. Hlásících se při další mobilizaci Sokolstva. Je dnes skoro nepochopitelné, že 4. června vyzval totiž Sokol své členy, zproštěné vojenské služby k dobrovolné službě jako zajišťovací síly v zápolí a tím uvolnili vojáky pro frontu. Za necelé dva dny odjížděl na Slovensko první prapor se 608 dobrovolníky.

Jeho nasazení: od 7. června stál na stráži v Bratislavě, i v polních strážních stanovištích na břehu Dunaje.

Ve dnech 14. až 20. června byly v rámci sokolských jednot provedeny hlavní hromadné odvody mužů, a nakonec se dostavilo 86 tisíc. O Slovácích dobrovolnících jsem psal v prvním kole vojenského obsazování Slovenska. Všechny dobrovolnické formace nakonec po skončení konfliktu byly na podzim 1919 rozpuštěny.

Jenže nic na tom, generál Mittelhauser nařídil na Slovensku provést znovu další útok na Levice, což bylo dáno jeho rozkazem čj. 4187/op z 20. 6. 1919. Rozhodl se ale pro změnu. Hlavní směr útoku měl vést od jihu ze směru od Dolného Ohaje na Kálnici do málo krytého boku maďarské bojové sestavy, které se táhla až k Čifárům. Útoku se měla účastnit mimo jiné téměř celá 2. divize domácího vojska. Legionářské jednotky u Nových Zámků měly držet obranu v úseku Nové Zámky – Šurany. Cíl je jasný, zabránit postupu Maďarů na západ. Síly Maďarů byly pořád velké: celý maďarský 5. armádní sbor, skládající se ze 4 divizí se 40 prapory a 20 dělostřeleckými bateriemi. Na naší straně to 30 praporů a 14 dělostřeleckých baterií. Třetí útok na Levice mělo na naší straně podpořit i letectvo.

Samotný útok měl být zahájen 25. června a zdá se, že mohl uspět. To už ale nikdo nikdy nezjistí. měl se zpětným dnešním pohledem velké šance na úspěch. 24. června totiž bylo příměří a připravená operace tak byla zrušena.

Ze Zlatých Moravců, dne 22. června velitel brigády podplukovník Barrése vyslal průzkumný oddíl tvořený 34. domobraneckým praporem a baterií dělostřelectva. Velitelem byl kapitán Körner. U dvora Olichov narazil na tuhý odpor nepřítele. Postup dál nebyl možný. Oddíl také zjistil, že most u Kozárovic, který měl původně sám vyřadit z provozu, už poškozený je. Tím byl zadaný úkol oddílu splněn a Körner zavelel zpět do Zlatých Moravců. Kapitán Lukavský využil postupu výše popsaného a rozhodl se obsadit jednou svojí rotou Nemčiňany.

Průzkum zjistil, že proti našim jednotkám v úseku Lok – dvůr Olichov – Sv. Benedik stojí maďarská 4. divize a 8. divize u Nových Zámků a Komárna. Jejich sestavu zhustila mezi ně v klíněná 2. divize v úseku Rendva – Lok.

Další průzkumný oddíl, byl vyslán z Čifár, skládající a byl tvořen 39. domobraneckým praporem, dělostřeleckou baterií a jezdeckou četou. Velení měl plukovník Castello. Bez boje obsadil Mochovce. Dne 23. června oddíl pronikl na kóty 232 a 235, nacházející se východně od Čifár. Zde narazil na odpor hlavních sil nepřítel v oblasti, což bylo jeho úkolem zjistit. Po krátkém boji se výzvědný oddíl se získanými zprávami rychle stáhl zpět do Čifár.

Plukovník Kieffer informace obou průzkumů bojem vyhodnotil. Následně nařídil postup od Zlatých Moravců směrem na Kozárovce - Svätý Benedik. 24. června ráno zahájily dva prapory a dělostřelecká baterie ze Zlatých Moravců pod velením majora Webra postup na stanovenou linii. Když prapory dorazily k Olichovu, dostihla je zpráva o uzavřeném příměří a zákazu dalšího postupu. Na tomto úseku fronty bylo možná - to měl teprve ukázat čas dobojováno.

Poslední boje u Nových Zámků

Ma ďarská 8. divize dne 19. června zaútočila z prostoru Dvory nad Žitavou na Nové zámky. Cílem bylo dosáhnou prolomení naší obrany, a vytvořit podmínky pro postup na Nitru. Výsledek útoku byl ten, že naše polní hlídky ustoupily do města. Po přeskupení se gros maďarských sil - 4 prapory a 6 dělostřeleckých baterií 8. divize pokusil probít do Slovenského Mederu (dnes Palárikovo), odkud chtěli zaútočit potom hlavním úderem znovu na Nové Zámky. Jejich postup byl však našimi vojáky zadržen již po přechodu řeky Nitry u Bánovskej Kesi (dnes Bánov). Obec Maďaři obsadili

Major Bonneau, velitel obrany Nových Zámků, se rozhodl zarazit maďarskou aktivitu vlastním rychlým protiútokem. Při něm jej měly podporovat i I. a III. prapor 34. střeleckého pluku ze Šuran, a právě dorazivší 7. domobranecký prapor. Velitelem útoku byl určen zkušený velitel major Jiří Jelínek, který do čs. vojska vstoupil již na podzim 1915 v Srbsku a brzy se během Velké války proslavil osobní statečností a velitelskými schopnostmi.

Jelínek s hlavní útočnou skupinou 19. června zaútočil na pozice nepřítele a podařilo se mu zatlačit jej během dne do Bánova. Následný den útok pokračoval, nyní konečně i za podpory letectva, které do úseku dorazilo. Po tvrdém boji s houževnatě se bránícími Maďary, byl jejich odpor zlomen. Maďarské jednotky poté ustoupily zpět přes řeku Nitru až do Běšeňova. Vytvořenou obrannou linii Bánov – Šurany převzaly dva prapory 33. střeleckého pluku vyslané z Bratislavy, pod velením majora Fabiana. Se 7. domobraneckým praporem se stáhl major Jelínek zpět do Nových Zámků. V očekávání dalšího maďarského úderu nařídil Bonneau vybudovat pevnou obranu města.

Na oficiálních stránkách obce Bánova, ex. Banovskej Kesi je mimo jiné i tento text:

„ Na jej konci sa rozpadlo Rakúsko-Uhorsko a vznikla Československá republika. Začlenenie Slovenska do nového štátu nebolo jednoduché. Významný pre ďaľší osud obce bol 19. jún 1919, keď maďarské vojsko prekročilo rieku Nitru z východnej strany. Československí vojaci museli opustiť našu obec pred presilou nepriateľa a zaujať nové obranné postavenie na západ od dediny a za železnicou. Delostrelecký boj trval 2 dni. Hoci maďarskí vojaci ostreľovali našich z kostolnej veže, 1 200 čsl. vojakov zatlačilo 4 000 maďarských vojakov a oslobodilo obec. Bánovská Kesa si konečne vvdýchla. Obyvateľstvo sa rýchlo spamätalo z útrap vojny a pomaďarčovania. V obci nastal čulý spoločenský ruch“.

Abych byl upřímný, je to zatím jediná obec z těch menších, která o těchto bojích na svých stránkách píše, a že jsem těch stránek prošel. Nikde ani řádka a nikde fotka, nikde byť jen kus šutru, kde by se napsalo nějakým kamenopisem, že se zde o Slovensko za cenu velkého úsilí a nemalých ztrát na životech bojovalo. A zde se o československých vojácích píše jako o našich. Některá větší města – například Košice tomu věnují věnují na svých stránkách dost prostoru ale v textu jsou historické chyby... Ale budiž

Zde se opět do bojů zapojili naši námořníci. V publikaci „Piráti svobody“ je citováno z deníku jednoho znich Františka Tápala:

„ Od sedmi hodin ráno střílel pancéřový vlak na nádraží, šrapnely a granáty lítaly až do města, kde obyvatelé byli poschováváni ve sklepích. Naše baterie jen slabě odpovídala. Z nevelké dálky je slyšet bubnová palba a štěkot kulometů a pušek. V noci Maďaři dvakráte útočili na naše pozice, ale bezvýsledně………V noci došla další naše posila. Nádraží úplně opuštěno a hodně rozstříleno. V bývalé restauraci je nyní jen hlavní velitelství. Před Novými Zámky je poměrný klid, na jak dlouho? Kdož to ví. Ranění jsou umístěni v reálném gymnáziu a čekají na odjezd…“

Jenže Madaři tento výsledek odmítli akceptovat. 8. divize si většinu sil uchovala a byla rozhodnuta opět zaútočit od Dvorov nad Žitavou se stejným cílem. Dobýt odolávající město Nové Zámky. Zkušený major Bonneau správně odhadl, že to bude rychle, a bylo. 20. června začal silný útok, ale obrana však byla dobře připravena v plné pohotovosti a navíc ji kolem dvou hodin odpoledne posílil obrněný vlak.

Maďarský útok byl nakonec úspěšně odražen. Následně Bonneau se svou skupinou zahájil protiútok s novou posilou, 2. domobraneckým praporem. Hlavní údernou silou byl pancéřák. Vše začalo dobře. Ale obrněný vlak, který zahajoval protiútok, vjel na most a skoro jej přejel. V ten moment zasáhly dva dělostřelecké granáty vypálené maďarskými dělostřelci jeden z pilířů, most byl poškozen a vlak uvízl. Jiné prameny ale hovoří, že to nebylo dělostřelectvo, ale odpálená nálož, a jiné že to byla nálož, kterou inicioval granát. Výsledek byl ale stejný. Vlak byl v pasti a pěchota ztratila pohyblivou palebnou podporu.

xxxxx
Zničený most a uvízlý a poškozený pancéřák u Nových zámků.

Vlak se ocitl imobilní na nepřátelské straně a stal se terčem soustředěné palby. Pěchota zaváhala. Vše hrozila kolapsem celého útoku. Major Jelínek, který zrovna dorazil na nádraží se spojovacím oddílem, požádal Bonneau, zda by mohl s domobranci přebrodit řeku Nitru a uvolnit obrněný vlak na mostě. Souhlas dostal a Jelínek převzal osobní velení nad 2. rotou 2. domobraneckého praporu. V čele té roty se mu podařilo strhnout i ostatní jednotky k další zteči. Připojili se i námořníci. Pokračoval v protiútoku na silně otřesené, ustupující maďarské jednotky. Bohužel po překročení řeky, když své muže organizoval k dalšímu postupu, byl zasažen dávkou z kulometu. Byl odnesen z bojiště na nádraží, kde na následky svého těžkého zranění z boje zemřel.


Československý legionář - major Jiří Jelínek

Naši vojáci ale už byli příliš rozjetí, než aby se dali zastavit. Přes teploty kolem 40°C pokračovali v útoku proti velké přesile. Posádka pancéřáku zatím vystřílela munici a ti co tento boj přežili, vlak na rozkaz opustili a ustoupili za řeku na vlastní břeh. Boj byl krvavý, často muže proti muži, skončil až večer. Maďaři, kteří byli poraženi menším počtem vojáků, než jich sami měli, byli nakonec zatlačeni až na linii Bajč – Dvory nad Žitavou. Naše jednotky dokonce vytvořili předmostí na východním břehu Nitry.

Námořníka František Tápal ve svém deníku píše, cituji:

„…20. červen. Ten, kdo prožil tento den u Nových Zámků, jistě na něj nezapomene do smrti. Odpoledne, asi o jedné hodině, přijel náš pancéřový vlak z Tóthmederu , aby prolomil maďarskou frontu. Na nádraží se připojila 1. rota 7. domobraneckého praporu a s nasazenými bodáky postupovala za pomalu jedoucím pancéřovým vlakem po trati. Sotva vlak ujel asi 150 metrů, druhý most přes řeku Nitru vyletěl do vzduchu, neboť byl podminován a zasažen bolševickým dělovým nábojem. Poslední vagón zůstal nahoře, ostatní spadly do řeky. Nastal nepopsatelný zmatek, a situace pro nás byla velmi hrozivá, neboť proti nám stála veliká bolševická převaha vojska s mnoha kulomety, podporovaná jejich pancéřovým vlakem, jejich dělostřelectvo přímo zasypávalo trať a okolí šrapnely a granáty. Naše 4. rota byla v záloze, když přišel rozkaz: Námořníci nastoupit a poklusem kupředu!………...Byli jsme nuceni všichni naskákat do řeky Nitry a po pás ve vodě přejít na druhý břeh. Tam padl legionářský major Jiří Jelínek, který nám byl v čele ……….Za úplné již tmy nás několik došlo do nádražní čekárny, která byla plna raněných a mrtvých a tři ošetřující lékaři měli plné ruce práce, elektrické světlo nesvítilo – svítilo se svíčkami. V deset hodin večer vrátil jsem se sám do kasáren, ale tam nikdo nebyl, až asi za hodinu přišlo celkem 24 mužů z celé roty. Bez oběda a bez večeře, promáčení, polomrtví ulehli jsme na slámu prostřenou na zemi. Tak nám 20. červen zůstane všem v živé paměti. Do našich kasáren během noci se vrátila ještě část námořníků, takže je nás nyní 42 a když jsme odjížděli z Bratislavy, bylo nás celkem 155…“

viz publikace „Piráti svobody“, J. Marek, jejíž text mi poslal kdysi dávno blahé paměti námořní šílenec Destroyman.

Uvíznutý obrněný vlak na poškozeném mostě se podařilo následně uvolnit samostatné železniční rotě 7. divize it. legií. po těžké robotě následujíc den.

Výsledek boje byl překvapivě dobrý. A tak se major Bonneau rozhodl pokračovat v útoku, než se otřesený nepřítel vzpamatuje a posílí. 22. června v 15:00 tedy 7. domobranecký prapor ze skupiny majora Rejholce za podpory zbojeschopněného pancéřáku zaútočil na jižní křídlo obrany nepřítele u Bajče. Současně jiné jednotky podnikly klamný útok u Dvorů nad Žitavou.

Zde stojící maďarský prapor s 8 děly se bránil se vší rozhodností. Byl dobře zakopán, obrana měla dvě linie včetně několika kulometných hnízd. Po přebrodění slepých ramen řeky Žitavy jedna rota domobranců vnikla pod vedením poručíka Kováříka do obce. V boji, který nastal, byl Kovářík těžce zraněn. Druhá rota praporu postupovala s podporou obrněného vlaku v rojnici od Nových Zámků. Během boje utrpěla citelné ztráty, ale podařilo se jí dobýt most v Bajči, nádraží a vyprostit dezorganizovanou ale stále bojující Kováříkovu rotu. Ta se k ní připojila a společně z Bajče Maďary vytloukly. Při dalším postupu k Fakaši (dnes Vlkanovo). Zde došlo k navázání kontaktus obranou Komárna.

Další den, 23. června byl proveden útok na Dvory nad Žitavou z výchozího postavení od Nových Zámků a Bánovskej Kesi. Dva prapory 33. střeleckého pluku it. legií, pod velením majora Fabiana, postupovaly přes Bešeňov, ve snaze touto klamnou akcí na sebe přilákat připravené zálohy nepřítele a tím ulehčit postup na hlavním směru úderu. Ten vedl z Bajče major Rejholec. Východně od Bajče došlo k dalšímu boji 7. domobraneckého praporu s maďarskou pěchotou. Domobranci v boji z blízka obstáli, nepřítele rozprášili a pokračovali dál na Farkaš. Bohužel u Dvorů nad Žitavou naše síly nedokázali přes velké nasazení přes obranu prorazit. U Bánovskej Kesi zase zaútočil přesila nepřítele, který naše vojáky vytlačil až k řece Nitře. Zde nechali naše síly pod tlakem krýcích sil a stočili se proti Rejholocovi a ani jeho skupina nedokázal razantní útok odrazit a musela se stáhnou, při boji o každý metr, zpět do Bajče. Další postup maďarských sil pomohl zastavit až náš pancéřák, který dorazil na bojiště pravý čas.

A jak už víme, následně dne 24. června došlo k uzavření příměří a boje skončily. Následný den 24. 6. vešlo v platnost uzavřené příměří.

V těžkých a krvavých bojích u Nových Zámků Čechoslováci bojovali tehdy statečně o příslovečnou každou píď země. V bojích o tento úsek padlo v řadách všech účastných jednotek 30 vojáků a dalších nejméně 300 jich bylo zraněno. Během bojů šli často svým jednotkám osobním příkladem velitelé skupina i jednotek. To umožnilo i v situaci převahy nepřítele 1:3 udržet bojovou morálku.

V den příměří bylo již dobojováno i u Komárna, 19. června zde převzal velení podplukovník Costier. Obranu Komárna tvořily tehdy 2 pěší prapory a 2 dělostřelecké baterie. Dohled nad pořádkem ve městě svěřil Costier těm oddílům domácího vojska, jejichž příslušníci odtud většinou pocházeli. V době průběhu bojů o Nové Zámky vyslal podplukovník Costier dvě roty, posílené několika děly, do Bagoty, a ty ji dobyly 23. června. Tato obec byla držena až do uzavření příměří.

Byla to tedy bitva jako řemen. Na obou stranách umírali a byli mrzačeni vojáci. Na naší straně to byly hlavně vojáci z českých zemí, padlo zde i několik vojáků -Slováků. Cíl československé armády a jejích vojáků byl jeden- zajistit pevnou hranici Slovenska v rámci celého Československa a uvolnit Slováky z traumatizujícího postavení daného těžkou maďarizací. Byl zde vybudován hřbitov, a v jeho středu vztyčeno sousoší - památník padlým.


Takto ten pomník vypadal.


A takto se s ním vypořádali naši bývalí spoluobčané poté, co získali samostatný stát.

Je to naprosto neomluvitelný vandalismus. Vyvolalo to dokonce mezistátní roztržku za angažovanosti nejvyšších představitelů z obou stran. Bagrem zničený hřbitov i památník československých legionářů ve slovenských Nových Zámcích budou údajně obnoveny do původní podoby. Za účasti nově zvoleného vedení města se na tom dohodla česko-slovenská mezivládní komise. Mělo by se tak stát do konce roku 2016.

Noví zastupitelé Nových Zámků a také noví členové mezivládní komise za Slovensko přestali - na rozdíl od svých předchůdců - protesty Prahy bagatelizovat. Jejich předchůdce, bývalý primátor Nových Zámků Gejza Pischinger, legionáře označoval za "nájemné vrahy", ačkoliv padli v roce 1919 při obraně Slovenska před bolševickým vpádem jednotek Maďarské republiky rad. Je zajímavé, že když město na dobu Druhé světové války, na základě Vídeňské arbitráže, bylo připojeno opět k Maďarsku, ti pomník nechali stát - přitom to byl pomník těm vojákům, kteří ty jejich krutě porazili. Třeba někdy zjistím proč. Třeba někdy zjistím, proč Maďarům nevadil a těm, ve jménu kterých budoucnosti ti chlapi padli, ano.

Dobrá zpráva je, že je to asi ojedinělost, podařilo se mi cestou webu vojenství kvalitně od pana Minaříka získat info, že na východním Slovensku je o tyto hroby postaráno dobře. Důkazem je tento odkaz:

http://csol.cz/domains/csol.cz/index.ph ... -slovensku Moc si toho vážím.

A je čas se podívat jinam.

Podle prvotního plánu velitele západního slovenského úseku, generála Mittelhausera, měl podplukovník Šnejdárek, následně po dobití Levic 7. divize it. legií - dle plánu 9. června, zaútočit pravým křídlem své 2. divize na pozice nepřítele přes Bánsku Šťiavnicu. Šnejdárek tedy připravil plán se třemi postupnými cíly.

Primo: dobýt Bánsku Šťiavnicu posilami které do oblasti přišli v rámci demonstračního útoku II. brigády domácího vojska z Bánskej Bystrice na Zvolen.

Secundo: následně hodlal dobýt Hornů Breznicu.

Tertio: Zvolen a za pomoci IV. brigády domácího vojska současně i Detvu.

Pokud by to klaplo, mělo následovat podle dalšího dobytí mezinárodně vytčené demarkační linie Šahy – Lučenec – R. Sobota. To by byl bod čtyři

Nyní budu často psát a vy číst o skupině majora Bláhy, která měla k dispozici 3 zesílené prapory a 3 dělostřelecké baterie, a podle plánu svého nadřízeného se přesunula 9. června z Kremnice ke Sv. Kríži nad Hronom. Krytí jí poskytl skvěle bojující prapor kapitána Johannese, který obsadil Kremničku.

10. června se skupina rozhýbala k vlastnímu úkolu. Postup vážně zpomalovalo velké vedro. Teprve odpoledne zahájil Bláha a jeho vojáci vlastní útok na město. Boj trval hodinu a město bylo v rukou našich vojáků, přestože bylo tvrdě bráněno zesíleným praporem a místní promaďarskou ozbrojenou polovojenskou milicí. Jenže obránci neměli připravenou obranu, což je ukázka podcenění nepřítele, v tomto případě nás. Po boji nepřítel rychle z města ustoupil do Svätého Antona.


Boje 2. divize podplukovníka Josefa Šnejdárka

Major Bláha okamžitě vybudoval v očekávání návratu maďarských jednotek obranu města a další obranné pozice na výšinách kolem města. Současně s Bláhou postupoval vpřed i kombinovaný oddíl kapitána Johannese, který nedokázal před Hornou Breznicí porazit nepřítele, podporovaného dělostřelectvem a obrněným vlakem. Když to nešlo, Johannes prapor přesunul k obraně západních výšin u Jálny.

I 11. 6. se podle plánu velitele divize mělo pokračovat v útoku na Hornej Breznici. Již 10. června tedy posílil tamní prapor II. praporem dom. 25. pěšího pluku, dělostřeleckou baterií a obrněným vlakem. Vznikla tak nová skupina, jejíž velení svěřil velitel divize mjr. Šidlíkovi. Tento posilový prapor však se po cestě zase obrátil, na rychlý rozkaz velitele divize zpět do Kremnice, protože přišly varovné zprávy od průzkumu, že 11. června by měl nepřítel udeřit ze Zvolena na Kremnici. Je fakt, že 10. června Maďaři odrazili průzkumný II. brigády domácího vojska na Zvolen a přisouvali další síly. Nebezpečí útoku na Kremnici se tedy zdálo být reálné.


Podplukovník Josef Šnejdárek

Maďaři však nezaútočili, tudíž podplukovník Šnejdárek hodlal pokračovat ve svém původním plánu. Dobýt Hornú Breznicu měl kombinovaný prapor kapitána Johannese ze západu a III. praporem 54. pěšího pluku domácího pluku - velitel major Bláha od jihozápadu. III/54 prapor se celou noc náročném zalesněném terénu i z těžkou výzbrojí, a v ranních hodinách 12. června dorazil na západní výšiny u Hornej Breznice, odkud měl s překvapením zaútočit na nepřítele ve městě. Po přípravě dopadla do maďarských pozic hustá kulometná palba., která vyřadila i dělostřelectvo. Překvapení Maďarů bylo dokonalé. Když se jim podařilo přejít do protiútoku, přišel úder kombinovaného praporu pod velením kapitána Johannese. V 9 hodin tento prapor obsadil celé město. Nepřítel se odpoledne pokusil vzít město zpět, za podpory jak už na tomto bojišti bylo normální, obrněného vlaku ale byl odražen. Nepřítel utrpěl velké ztráty lidí i materiálu, například 6 děl. Na naší straně byli pouze 4 zranění, což celý tento úspěch znásobovalo.

Jedna rota III. /54. pěšího pluku se 12. června při postupu po silnici na Hornů Breznicu brzy ráno narazila na maďarský prapor, postupující na Bánsku Štiavnicu. V boji byla logicky přečíslena a zatlačena k Teplej, stále se však statečně bránila a kladla odhodlaný odpor. Vyslaná pomoc v síle roty neváhala a vstoupila do boje. Tím se počty trochu srovnali. Nakonec nepřítel mimo jiné pod dojmem obsazení Hornej Breznice útok na obě roty zastavil a ustoupil ke Krupině. Po získání Hornej Breznice dorazil z Kremnice se II. praporem 25. pěšího pluku domácího vojska major Šidlík a převzal velení nad celou takto improvizovaně vzniklou skupinou. Samotnou obranu Kremnice měl zajistit oddíl slovenských dobrovolníků, pod velením poručíka Dudy.


Podplukovník Šnejdárek a jeho štáb pod Bánskou Štiavnicou.

II. brigáda domácího vojska pod velením podplukovníka Hanák měla provést dle plánu provokaci v podobě útoku na Zvolen, a tím na sebe navázat co největší síly nepřítele a tím ulehčit plnění úkolu majorovi Bláhovi a jeho vojákům podporovaným kombinovaným praporem kapitána Johannese. Plukovník Hanák velení klamného útoku svěřil dvěma podřízeným:

Primo - podplukovníkovi Kendíkovi, a vyčlenil mu 4 prapory a jednu dělostřeleckou baterii, měl útočit v údolí Hronu a na západních výšinách. Po zahájení postupu skupina pronikla v boji se strážními jednotkami nepřítele na linii Hájniky – Sliač. Následně čelila protiútoku, během něhož nepřítel obešel její pravé křídlo. Tím byl Kendík přinucen k ústupu do Badína. Začal tuhý boj, ale naši se ubránili. Když jim přišla posila vyslaná plukovníkem Hanákem, podařilo se jim nepřítele od Badína odrazit.

Secundo - majorovi Cyprovi, jemuž dal k dispozici 3 prapory. Měl postupovat z Hornej Mičinej přes Čerín směrem na Zolnou. Této skupině se podařilo proniknout zdolání slabého odporu nepřátelských strážních jednotek do Zolné. Pro ústup druhé skupiny však stáhl major Cypra zpět na jižní výšiny u Hornej Mičinej.

Klamný útok plně splnil plánované cíle. Vázal síly nepřítele, které nemohly k Hornej Breznici. Maďaři se sice pokusili 11. června o další útok na Badín, avšak houževnatá obrana je odrazila. Během bojů průzkum zjistil, že nepřítel v tomto úseku má dva pěší pluky a jeden samostatný prapor.

Poměrně významně byla posílena i II. brigáda domácího vojska. Dorazily k ní z těšínského prostoru 3 prapory a 2 dělostřelecké baterie. Plukovník Šnejdárek začal mít oprávněný pocit, že jeho 2. divize se dostává do dobré kondice a jeho celkově ofenzivní myšlení ho vedlo k rozhodnutí o útoku na Zvolen, a to hned další den dne 13 června. II. brigáda měla zaútočit od severu a pomoc jí měla poskytnout klamným útokem skupina majora Šidlíka, který se měl na sebe snažit vázat nepřítele.

Podplukovník Hanák rozdělil své síly takto:

- hlavní útočná skupina pod velením podplukovníka Marschana v síle 5 praporů a 1 dělostřelecké baterie. Měla postupovat přes východní výšiny u Hronu

- první podpůrná skupina pod velením podplukovníka Kendíka v síle 3 prapory a 1 dělostřelecká, měla postupovat přes Budču a udržovat tak dotyk se sousední skupinou majora Šidlíka.

- druhá podpůrná skupina pod velením majora Cypry o síle 2 praporů a 1 a1/2 dělostřelecké baterie, měla útočit údolím Hronu přes Hájniky a Rybáry.

Velitelské stanoviště si Hanák rozvinul na jednu z výšin u Badína.

Boj byl zahájen 13. června ve čtyři hodiny ráno. Jeden a půl prapor Kendíkovy skupiny, překvapily jeden prapor internacionálního pluku v Sielnici. Po krátkém boji byl nepřátelský prapor obrácen na ústup do Kováčovej. Obě podpůrné skupiny se během rána probily na linii Sielnica – Hájniky. Ale hlavní skupina narazila u Hornej Mičinej na neočekávaně silný odpor. Rozpoutal se tvrdý boj, během něhož bylo zjištěno, že Maďaři přisunuli, aniž by si toho někdo všiml, velké posily. Hlavní skupina byla vtažena do boje, její postup zastavena tím byl ohrožen celý plán. Velitel brigády tedy přenesl úkol hlavní úlohu na skupinu majora Cypry a k tomu účelu ji svojí zálohou v síle jednoho praporu. Cypra úspěšně odrazil nepřítele u Hájniků a to mu otevřelo cestu na Zvolen. Využil toho a jeho razantní postup slavil úspěch. Kolem poledního jeho čelní jednotky už vstupovali do Zvolena. Po tvrdém pouličním boji ustoupil silně otřesený nepřítel do Zvolenskej Slatiny a ke Krupině. Jenže naši rozjetí vojáci při navazování dotyku se sousedními skupinami pronikly do Dobrej Nivy a Zvolenskej Slatiny. V těchto obcích došlo pouze k lehkým srážkám, anžto nepřítel stále ještě otřesený ustupoval.


Památník na Badíně. Poškozen za Slovenského štátu a zničen za socialismu.

Zastavený, ale neporažený Marschan nakonec vybojoval vítězství na svém směru a kolem jedné hodiny odpoledne porazil přesilu nepřítele u Hornej Mičinej a mohl pokračovat v dalším postupu. Brzy pronikl na výšiny u Čerína a Zamporu. Tím se mu podařilo zajistit Zvolen z této strany.

14. června pro získání dostatečného předpolí dobyli ve směru od Čerína Marschan a Cypra se svými skupinami Hrochoť, Sebedín a Zolnů. Nebyl to velký boj, síly nepřítele zde byly slabé, spíše charakteru polního strážního zajištění. Ihned bylo přikročeno k vybudování obranných pozic výšinách pod Zvolenem a na východě od potoka Zolná. Poté byly obě skupiny staženy velitelem brigády podplukovníkem Hanákem do zálohy k reorganizaci a odpočinku. Obranu Zvolena převzal podplukovník Kendík a jeho jednotky. Současně Hanák vyslal několik průzkumných odřadů v síle pěší roty posílené kulometnou četou, aby zjistil, kam až nepřítel ustoupil. Bylo zjištěno, že jednotky nepřítele ustoupily po boji u Zvolena do Krupiny a Detvy. Hanák se poradil se štábem a rozhodl se zaútočit na pozice nepřítele u Lučence, Krupiny, Hontiankych Nemcov a Šah. Druhotně tím chtěl odlehčit jednotkám v boji u Levic.

Jenže jak se zdá, Maďaři rozhodně neměli pocit, že by měli vše zabalit. 20. června čelilo naše stanoviště na výšině Zalobudce razantnímu útoku, naše strážní jednotka odtud byla vytlačena až ke Zvolenu. Naštěstí jeden prapor skupiny podplukovníka Kendíka neváhal, provedl odhodlaný protiútok a nezastavil se, dokud Maďaři nebyli zpátky ve své východišti k útoku, Detvě. Prapor následně obsadil Očové a tím zajistil tento přístupový ke Zvolenu před možným opakováním maďarského útoku.


Pohlednice zvolenského hradu z roku 1911

Také část skupiny majora Šidlíka se srazila v noci 12. června během postupu k Budči s nepřítelem, podporovaný pancéřákem. Během boje s touto přesilou, ustoupila část skupiny zpět do Hornej Breznice. II. prapor 25. pěšího pluku domácího vojska, jádro Šidlíkovi skupiny, pronikl úspěšně o půlnoci do Budče, město zajistil, a zahájil budování obrany. Za svítání 13. června se stal terčem nájezdu nepřátelského obrněného vlaku. Vážně otřesen se stáhl zpět do Hornej Breznice. Zbytek skupiny v síle dvou rot byl při postupu na jih od Hronu u Ostrolúk přepaden mohutnou palbou, propadl panice a rozptýlil se v blízkém lese. I on po usilovném pochodu ustoupil do Hornej Breznice. Šidlíkova skupina se tak sice neztratila, ale do bojů o Zvolen nezasáhla podle plánu velitele divize.

Naštěstí byl zvolen dobyt II. brigádou. Šnejdárek následně rozdělil Šidlíkovu na dvě části. Jeden prapor a dvě dělostřelecké baterie pod velením kapitána Zacpala zůstal v Hornej Breznici s úkolem město bránit proti jakémukoliv útoku. Zbytek, dva a půl praporu odeslal do Banskej Štiavnice vystřídat majora Bláhu a jeho muže. Ti se měli účastnit dalšího útoku na Levice, který jak víme, nakonec skrze příměří, neproběhl.

Je fakt, že podplukovník Šnejdárek, tak jako v akci proti Polsku, prokázal, že je velitel na úrovni. Dokázal rychle zavést pořádek ve vyčerpaných jednotkách. Hlavně donutil vojáky se dát do pořádku, aby vypadali jako vojáci a nikoliv jako tlupa banditů. Když se potom takový chlapík na sebe podíval, tak se musel pochválit. Dále věděl, že předchozí porážky je morálně rozklížili a upadla kázeň. Správným dávkováním metody cukru a biče
upevnil uvolněnou kázeň. Svým tvrdým, ale spravedlivým chováním, způsobem velení a schopnostmi, si velmi rychle získal respekt a důvěru důstojníků a vojáků své divize. Dokázal účinně a rychle využívat docházející posily, které nepoužíval na rozdíl od některých jiných velitelů k látání děr v bojových sestavách, ale nasazoval je do akcí tak, aby odlehčil dlouhodobě nasazeným vojákům a tím se snížila celková úroveň únavy vojáků jeho divize. Divize prostě okřála. Aktivní průzkum mu dával kvalitní informace a jen velká technická převaha Maďarů - hlavně ty prokleté pancéřáky, bránily tomu, aby divize dosáhla zásadních úspěchů. Navíc nebránil svým velitelů v samostatné aktivitě. Stačilo, aby jejich akce přispívali k celkovému záměru jeho a štábu divize.

Velitel IV. brigády domácího vojska, plukovník Votruba, se o své vůli rozhodl znovu dobýt Tisovec. Vypracoval plán, odůvodil jej a Šnejdárek bez dlouhého uvažování souhlasil. Tak jak to nakonec Votruba sfoukl?

Jako první provedl vyslání dvou průzkumných skupin v síle čety s posilou 2 kulometů na průzkum bojem přímo na Tisovec ze dvou stran. Posla to nejlepší co měl a čety dokázaly rozhýbat celou maďarskou obranu a tím přesně věděl, co na něj v cíli útoku čeká. Stalo se 16. června 1919.

15. června jedna z těchto čet pronikla až do Tisovce, kde, k překvapení všech využila toho, že je nepřítel v šoku a odvážně na tohoto silnějšího nepřítele zaútočila. Maďaři nakonec její útok zachytili a postupně proti těmto chlapům nasadili celý prapor, který už byl na ochodu na frontu proti Rumunům. Prapor se rozvinul a zahájil útok. Četa ale se svými dvěma kulomety zaujala obranu a maďarský příval zadržovala. Prostě se odmítla nechat porazit. Její fantastický boj trval dlouhých pět hodin. Nakonec na sebe upoutala tolik pozornosti, že když dorazily hlavní síly IV. brigády v síle 3 prapory a 8 děl, Maďaři byli zaskočeni. Dokonce nestihli stáhnout už naložený ešelon z nádraží. Ve městě se následně rozhořel tvrdý boj o každou ulici a o každý dům. Nepřátel byl z města vytlačen. Přitom proti nim stála jedna kompletní 39. brigáda a samostatné dělnické prapory ze Salgotarjanu a dva prapory od 19. pluku. Následně byla vybudována obrana proti možnému protiútoku. Rozjeté brigádě přijel na pomoc československý pancéřák a tak dobyla ještě Pílu a jeden prapor Klenovce.

Ale to ještě není vše. Zbytek domácí IV. brigády označený jako „skupina z Drábska“, o síle praporu a 4 děl, obsadil bez boje Kokavu. Následně tato skupina vyslala průzkumné hlídky k Tisovci, aby zde zjistily situaci a případně mohla napadnout ustupujícího nepřítele. Jedna z rot skupiny potom 16. června s využitím výhodného postavení a momentu překvapení, napadla maďarské postavení v Likieru. Zajala v boji 40 maďarských vojáků. Maďaři ustupovali až do Priboje. 17. června IV. brigáda obsadila Rimavsků Baňu, a jednu rotu vyslala do soutěsky u zmíněné Priboje, kam se stáhl k obraně nepřítel.

Dne 18. června přišel soustředěný útok nepřítele, vedený po obou březích řeky Rimavy, který zatlačil naše jednotky do Rimavského Brezova. Hned druhý den ale naši zaútočili z Rimavského Brezova a Kokavy na Maďary a s velkým uspokojením se jim je podařilo vytlačit od Rimavice. Byly znovu obsazeny i pozice u Rimavskych Zalužan a Lukovištiach. Brigáda pak dále postupovala na Rimavsků Sobotu.

My už víme, že u Levic byl odražen i druhý československý útok. Generál Mittelhauser se rozhodl soustředit pro další - už třetí - útok všechny dostupné posily. Rozhodl stáhnout k Levicím i jádro IV. brigády, která tak měla zastavit na svém úseku postup a přejít zatím se zbytkem svých sil do obrany dosažených pozic ve svém úseku. Brigáda se tedy stáhla ve dnech 19. až 20. června zpět do Tisovce, kde vybudovala obranu a zajistila se i na okolních výšinách, včetně výšiny Trstie. Z Kokavy se vrátila tamní jednotka zpět k Drábsku, kde obsadila obranu na silnici z Kokavy a Detvy směrem na Brezno, čímž kryla i týl obrany v Tisovci. Následně ještě 22. června byl jeden prapor brigády vložen mezi obranu Tisovce a oddílu u Drábska. Tím byla obrana uzavřena a bylo tím zamezeno případnému pronikání maďarských jednotek obranou do týlu. Dle plánu velitele armádního úseku se mělo jádro celé brigády stáhnout do Bánskej Šťiavnice na podporu nového připravovaného mohutného útoku na Levice.

Maďaři samosebou zjistili, že síly stojící proti nim výrazně zeslábly a 22. června po tvrdém boji 6 dobyli výšinu Trstie. Ustoupivší obránci se srovnali, nabrali munici a a razantním útokem si svá postavení dobyli zpátky.

Obrana brigády u Tisovce byla posílena tehdy navíc II. praporem 18. pěšího pluku domácího vojska, vyslaný ze zálohy armádní východní slovenské skupiny. V den sjednání příměří s Maďarskem ještě tento prapor stihl obsadit u Muráně silnici z Tisovce do Horného Povážia.

Vše co jsem doposud popsal, ukazuje, že 2. divize pod vedení podplukovníka Šnejdárka dosáhla velmi dobrých výsledků. Co k tomu pomohlo, jsem uvedl také a bylo jasné, že výrazný nárůst bojeschopnosti divize Šnejdárek využije. Když byl získán Zvolen a zjištěno předpolí, byl ze Zvolena vyslán průzkumný oddíl o síle čety ke Krupině. Dne 15. června průzkum rychlým přepadem obsadil Krupinu, kde zajal 15 maďarských vojáků ze strážního oddílu. Druhý den však na ni dopadl úder celého maďarského praporu a četa musela ustoupit do lesa u Babiny. Major Šidlík vyslal na pomoc z Bánské Šťiavnice posilu v síle roty. Rota se ale stala u Krupiny terčem útoku velkých sil nepřítele a musela ustoupit k Dobré Nivě. Maďaři tak pronikli až na Babinu, čímž ohrožovali postavení 2. divize u Zvolena. Následně bylo nutné ubránit přístupy ke Zvolenu a zároveň tím zajistit bezpečný postup sousední 7. divize italských legií.

Obsadit opět Krupinu dostaly za úkol 3 prapory a 1 baterie pod velením majora Cypry z brigádní zálohy. Dále měly obsadit i Hontianske Nemce, kde by získaly dotyk se 7. divizí it. legií útočící na Levice. 16. června podařilo skupině majora Cypry proniknout po nevelkých bojích do Krupiny. Jeho postup podporoval II. prapor 34. střeleckého pluku it. legií, který se v soutěsce u Svätého Antolu srazil s přesilou nepřítele. Došlo k rozhořenému boji a legionáři odmítali ustoupit. Z Krupiny, která nyní byla pevně v našich rukách, vyrazil Cyprou vyčleněný prapor na pomoc. Prapor se pokusil o obchvat. Nepřátel si to uvědomil a vyhnul se ohrožení svého týlu u Svätého Antona tím, že se stáhl do Levic. Díky tomu II. prapor/ 34. střeleckého pluku po krátkém odpočinku a doplnění munice pokračoval v postupu a dorazil k Hontianskym Nemcům, které současně rychlým postupem hodlala obsadit skupina majora Cypry. Legionáři se následně vrátil do Banske Šťiavnice.

Bohužel v průběhu krátkého boje o Hontianske Nemce, byl dělovým granátem vypáleným neznámo od které strany, zasažen maďarský muniční sklad u kostela. Následovala série ničivých detonací, vznikl rozsáhlý požár a tomu padla za oběť většina města. To, co z města zbylo, obsadil Cypra se svými lidmi a okamžitě zahájili pomoc obyvatelům. V rámci plnění rozkazu, kterým měla 2. divize pomoci s dalším útokem na Levice. Šnejdárek tedy začal stahovat své hlavní síly k Banskej Šťiavnici.

A Cypra se tedy musel stáhnout zpět do Zvolena, odkud byl jeho skupina přesunuta v noci 21. června do okolí Žarnovic nedaleko Novej Bane. U Hontianskych Nemcov zůstala jedna rota skupiny majora Cypry. Ta hlídala bedlivě silnici na Zvolen. A situace se opakovala. Dne 20. června tato rota musel ustoupit před velkou přesilou na výšinu u Babiné. Jako posilu dostala půl roty, která obsadila výšiny u Dobré Nivy, a tím podpořila obranu ohrožené roty u Babiné. Potom aktivita nepřítele ustala a to až do 24. června, kdy přišlo příměří.

Tím že byl odražen druhý útok na Levice, získal nepřítel možnost postupu údolím Hronu přes Novů Baňu. V údolí se nacházela v obraně jen samostatná ženijní rota, podporovaná naštěstí obrněným vlakem. I tak to ale bylo nepřijatelné a tak byla v údolí Hronu vytvořena co nejrychleji obranná skupina, jejíž velení bylo svěřeno podplukovníku Hrbenskému. Složení skupiny nakonec vypadalo dobře:
- obrněný vlak,
- III. praporu 54. pěšího pluku domácího vojska z Hornej Breznice,
- kulometné roty 23. střeleckého pluku
- II. praporu 94. pěšího pluku dom. vojska, který dorazil z Banske Šťiavnice.
S touto skupinou hodlal Hrbenský zajistit Novů Baňu.


Poslední fotografie už generála Josefa Šnejdárka před Mnichovem a jeho emigrací z rozpadlé republiky.

Hrbenský sladil jednotky, vydal úkoly a ráno 20. června zahájil postup k získání Novej Baně. Výšiny před městem obsadila kulometná rota, která odvážným útokem dokonale překvapila maďarskou dělostřeleckou baterii na nádraží města. Ta se otřesena palebnou smrští dala na úprk, na místě zanechala většinu své munice.

Od severu mezitím zaútočily ostatní části skupiny a probily se města. Maďarská obrana města, o síle pěšího pluku s již zmíněnou dělostřeleckou baterií, ustoupila směrem na Svätý Benedikt. Město bylo dobyto, do zajetí padlo 60 maďarských vojáků, po nepřátelském dělostřelectvu bylo ukořistěno i velké množství tolik potřebné dělostřelecké munice, což už jsem zmínil a několik povozů, které posílily trén.

Skupina nepřítele pronásledovala, pokračovala v postupu, ve snaze udržet dotyk, aby tím zamezila regeneraci sil protivníka. Maďaři díky tomu neustále ustupovali, jen na některých místech se postavili na krátký odpor. Do večera ještě skupina podplukovníka Hrbenského získala Tekovsků Breznicu a Svätý Benedik, který obsadil rychlým postupem náš obrněný vlak. V noci dorazila od Krupiny, jako posila většina skupiny majora Cypry, 2 prapory a 1dělostřelecké baterie. Cypra převzal obranu Tekovskej Breznice, a tím umožnil Hrbenskému, aby stáhl, dle rozkazu velitele divize plukovníka Šnejdárka, 22. června do Banskej Šťiavnice.

20. června vystřídal v obraně major Šidlík se svou skupinou u Bánskej Šťiavnice skupinu majora Bláhy. Zároveň obsadil výšiny u Dekýše. Šnejdárek mu uložil, aby se svou skupinou pronikl rychlým útokem k Dolnému Prandorfu, (dnes Devičany) a Dolnému Almáša (dnes Jabloňovice), přičemž se měl snažit na sebe poutat co nejvíce sil nepřítele a tím usnadnit vybraným jednotkám třetí útok na Levice.

Hned 21. června tedy skupina mjr. Šidlíka, o síle 3 praporů a 3 dělostřeleckých baterií, zahájila postup z Bánskej Šťiavnice směrem na Levice. K tvrdému celodennímu boji došlo u Dekýše, kde měli Maďaři precizně připravenou obranu s množstvím kulometných hnízd. Čs. útočící jednotky byly zde odraženy. Následně přešli Maďaři do silného protiútoku celým svým plukem, jenž tu proti Čechoslovákům stál. Čechoslovákům se tento protiútok podařilo úspěšně odrazit a udržet své postavení až do večera. Druhý den se podařilo jedné kulometné četě obejít maďarskou obranu a silnou dobře mířenou palbou napadnout bok nepřítele. Ten byl překvapen touto palbou z nečekaného směru. Zbytek skupiny v tomto okamžiku vyrazil do útoku. V řadách nepřítele rychle zavládla panika a maďarské části se daly na útěk. Po dosažení obranných pozic nepřítele, kdy byly umlčeny i poslední ohniska odporu, bylo zajato několik nepřátelských vojáků a ukořistěno i 14 kulometů.

Na podporu postupu mjr. Šidlíka, obsadil mjr. Cypra svým I. praporem dom. 12. pěšího pluku oblast z Novej Baně směrem na Pukanec.

Následný den, 22. června., za menších bojů s předsunutými ustupujícími hlídkami nepřítele, pronikla skupina mjr. Šidlíka do Dolného Prandorfu. Při postupu na okolní výšiny k lepšímu zajištění města se střetla se silným odporem nepřítele a musela přejít do obrany. Ze skupiny pplk. Hrbenského z Bánskej Štiavnice přišel 23. června na pomoc se dva prapory i major Bláha, jenž převzal velení celé skupiny mjr. Šidlíka.

Ještě ráno 24. června, kdy během dne přišla zpráva o uzavření příměří, obsadil II. prapor dom. 94. pěšího pluku severní výšiny u Rybníka a Čajkova, čímž byla zcelena obrana mezi jednotkami u Svätého Benedika a u Dolného Prandorfu.

Tím boje na tomto úseku skončily.

[Pátrač]

Kapitola šestá: Konec bojových akcí na východě

Přestože oficiálně byla fronta proti maďarské rudé armádě rozdělena na dva úseky, západní a východní, tak jak jsem věci doposud popisoval, mám to rozděleno do pomyslných úseků tří,
- Bratislava - Komárno – Štůrovo
- Šahy – Filakovo – Číž
- Torlnala – Košice – Slovenské Nové Mesto – Čierna na Tisou

Také z důvodu nutného odpočinku od čtení o průběhu událostí událostí na jednom místě, občas přeskakuji na jiný úsek, i když to potom čtenáře nutí k jisté míře opakování. Takže pokud by to někoho mátlo, prosím o prominutí. Snad to ale je srozumitelné. V předchozích několika kapitolách jsme sledovali boje našich jednotek na západním slovenském úseku.

Nyní se podíváme více na východ a přeneseme se i v čase. Jestli na západním úseků se bojovalo s velkým nasazením a přes dílčí ústupy se našim vojákům pod italským a později francouzským velením podařilo nakonec udržet přijatelný výsledek bojů, na východním úseku to bylo horší. Nepodařený výpad na Salgotarján sem přivedl velkou masu maďarských vojska, která navíc najednou měla morální převahu – pouze odrážela agresi a přenášela boj na území agresora, což je legitimní právo každého napadeného.

Generál Hennocque, nemohl jinak, než před útočící přesilu ustoupit a na linii, která by se dala bránit i se silami, které měl a vybral Bátka – Tornaľa – Szuhafö – Szendrö – Abod – Rakaca – hora Magas – Forró – Monok – Legyesbénye. Byla to spíše z nouze ctnost, jednotky se zde shromažďovaly už na základě rozkazu jeho italského předchůdce generála Rossiho.

Ustupující a neustále napadané jednotky byly ve dvou hlavních skupinách.
První skupině velel podplukovník Ringelsberg a měla sílu 4 praporů a 1 dělostřelecké baterie
Druhé skupině velel podplukovník Gillain a měla sílu 5 a půl praporu a 1 dělostřelecké baterie.

V noci na 31. května se podařilo naši vojákům od Maďarů odpoutat a zaujmout větší část uvedené obranné linie. Hennocque nařídil svým jednotkám neustupovat bez boje ani v situacích, kdy ustupují sousední jednotky. Obranu vyztužil posilami takto:
8. pěší pluk domácího vojska do úseku Szendrö
18. pěší pluk domácího vojska do údolí Hornádu.

Dne 31. května rozvinul své velitelské stanoviště v Košicích, kde chtěl vytvořit armádní zálohu pro případ velkého náporu nepřítele. V dohodě s Prahou ji vytvořil 1. června ze VI. brigády domácího vojska ze sestavy 3. divize. Brigádě velel podplukovník Lašek, měla 6 pěších praporů a dvě baterie polních děl. Rozmístila se v prostoru Ždaně a Čaně. Tohoto dne se ujal velení 6. divize generál Chabord.

Původně plánovaná poslední obranná linie, bohužel padla velmi rychle. Už 1. června nepřítel u Forró, útokem velikých sil za podpory pancéřáku prorazil postavení jednotek skupiny podplukovníka Ringelsberga a postoupil k Hidasnémeti. Rychle ustupující Ringelsberg byl posílen II. praporem 98. pěšího pluku domácího vojska, který právě dorazil do prostoru bojů. Prapor provedl protiútok, získal tak pozornost nepřítele a díky tomu mohly jednotky skupiny spořádaně ustoupit a shromáždit se. Jeden prapor Ringelsbergovy skupiny převzal obraně prostoru kolem Göncz. Zde se naši vojáci přes silný nápor dokázali ubránit na hoře Magas, odkud se údolí Hornádu dalo dobře palebně ovládat. Těžký útok dopadl i na skupinu podplukovníka Gillaina, v prostoru Monok – Legyesbénye. Ani Gillain své pozice neudržel a musel ustoupit do prostoru Abaújszántó – Tállya.

Rozjeté maďarské jednotky v tomto úseku napadly i rumunskou armádu, která zde držela dotyk s naší obranou a Rumuni na etapy ustoupila až za řeku Tisu. Generál Hennocque, nařídil na 2. června provedení rozhodného protiútoku s využitím postavení na hoře Magas. Cíl - získání zpět Forró.

Aby útok měl úspěch, ze své zálohy posla dva prapory: II. prapor 98. pěšího pluku a II. prapor 23. střeleckého pluku. Útoku se měly účastnit všechny posily, síly obou skupin i skvěle bojující jednotka na hoře Magas. Velení měl podplukovník Lášek, takto velitel VI. brigády. Poněkud nesmyslně se očekával podpora i od rumunské armády.

Protiútok byl zahájen 2. června v 9. hodin dopoledne a zahájily ho posilové prapory - II. prapor 98. pěšího pluku a II. prapor 23. střeleckého pluku. Postoupily na linii Hornádszölled – Gönczruszka, přičemž před sebou vytlačovaly malé jednotky nepřítele. Na uvedené linieï ale narazily na postupujícího nepřítele. A musely podstoupit střetný boj. Očekávaná podpora skupiny podplukovníka Gilliana ale nebyla. Skupina se přesouvala k boji celou noc a vojáci byli tak vyčerpaní, že nebyli schopni smysluplné útočné akce. Nakonec se zmotala k zaujetí obrany před vytrvale postupujícím nepřítelem. Úplně stejně to dopadlo se skupinou 4 praporů jeho kolegy Ringelsberga prapory. Nedokázaly prostě do boje zasáhnout. Během nerovného boje byl II. prapor 23. střeleckého pluku rychle obklíčen, a byl nucen se probít zpět do Hidasnémeti. Do podobné situace se dostal i II. prapor 98. pěšího pluku, který bez zmíněné podpory musel ustoupit do Gönczu. Aby to bylo vše, ani major Roton, velitel jednotky na hoře Magas, nedokázal rovněž v boji oba podpořit, byl zastaven zničující kulometnou palbou nepřítele.

Nakonec na Rotona nepřítel udeřil k večeru takovou silou, že ho zatlačil do Krasznokvajdy, a při nočním rychlém ústupu se od něj odtrhly dva prapory, které zabloudily a shromáždily se až ve Velkej Idě, kde nakonec zůstaly pod velením kapitána Mouleta jako záloha divize. Rumuni díky příměří nepodnikli nic – nemohli.

Útok ztroskotal na tom, že byl naplánován nereálně v čase i prostoru. Podplukovník Lášek přešel u Hindasnémeti do houževnaté obrany. Byl rád, že boj s několikanásobnou přesilou nedopadl hůře. To ale netušil co se bude dít další dny.

3. června zaútočil nepřítel na jednotku majora Rotona a donutil ji ustoupit k výšině Reste.

4. června dopadl těžký úder na obranu plukovníka Láška u Hindasnémeti. Části maďarských jednotek se podařilo přitom proniknout do týlu naší obrany, která již byla po událostech posledních dnů psychicky otřesena. Nakonec se ale vojáci vzchopili a odhodlaným protiútokem rozrazili obklíčení. Přišlo i několik děl. Lášek se potom stáhl do obrany na linii Karaszt – Migléc – Abaújvár ale jen proto, aby u posledního místa byla obrana opět proražena. Situaci zachránil 12. myslivecký prapor domácího vojska, který zde též působil.

Mezitím Maďaři prorazili tvrdých bojů i v úseku majora Rotona, kde dobyli Buzitu a Reštu. Dva dříve zmiňované prapory z Velkej Idy – nyní divizní záloha, dobyly protiútokem Buzitu zpět. Od Sárospataku se sem přesunula skupina podplukovníka Gillaina Láškovu skupinu posílila. Současně vznikal plán k dobytí linie Garadna – Vizsoly a hora Magas – Forró – Pere – Abaújszántó. Tato akce měla být zahájena 5. června, ale z důvodu potřeby přísunu posil byla přeložena na další den.


Podplukovník Josef Lášek

Jenže už 5. června Láškova skupina znovu napadena velkou silou nepřítele, ktero odrážela jen tak tak. Současně Maďaři z pozic v Reště a Períně zaútočili na východní křídlo Rotonovi a prorazili až k Velkej Idě, jejíž obranu tvořily dva prapory divizní zálohy, které sem opět přišli po boji o Buzitu. Prapory nevydržely úder a pod velením kapitána Mouleta ustoupily do Buzinky, kde vybudovaly obranu přes silnici do Košic. Ohrožení týlu Láškovi skupiny to ale ještě zhoršilo a ten se pod krytím zadního sledu stáhnul do prostoru Haniska – Čaňa.

Velitel 6. divize generál Chabord bez toho, aby se seznámil s okolnostmi – bojiště znal jen z vlaku - ústup neschválil a zbavil Láška velení. Všemu měl ponovu na jih od Košic velet podplukovník Gillain, který se se svou skupinou ustupoval úplně stejně. Momentálně se dával dohromady po porážce, a to v prostoru Nová Myšla – Ždaňa – Žebeš. Jako první úkol dostal za úkol dobýt zpět Velků Idu. Akci měl řídit sám a mělo jít o úder ze dvou směrů, silou po jenom praporu.

Jednotky, kterým dříve velel podplukovník Lášek a zbytek Gillainovi skupiny byl sloučeny pod velení majora Battesta. Láškovy měly útočit z Hanisky a Gillainovy přes Ždaňu na Abaújvár. Tyto jednotky však byly posledními ústupy velmi otřeseny a jejich bojová morálka byla hodně nalomena. V případě odražení našeho protiútoku nepřítelem byl vypracován plán pro ústup do okolí Košic. S předstihem už 5. června byl pod Košice stažen z obrany na hranicích s Polskem osvědčený 30. střelecký pluk domácího vojska pod velením podplukovníka Berana. Pro nadcházející operaci se přesunul i štáb divize do Margecan.

Brzy ráno 6. června byla operace zahájena. Do 8 hodiny ranní dobyly jednotlivé skupiny linii Velká Ida – Bočár – Belža – Nádošť. Překvapení nepřítele ale rychle ztratilo efekt, ten se zvedl a zahájil silný protiútok, při kterém poměrně lehce uvedl vše do původního stavu. Gillain neměl další zálohy, které by vrhl do boje a musel proto použít nouzový plán k ústupu. Jednotky se tedy stáhly k obraně kolem Košic, přičemž Košice byly vyklizeny bez boje. Do příchodu maďarské armády se ujal velení nad městem maďarský generál ve výslužbě Hegedüs, maďarská armáda obsadila svým 46. pěší plukem město ve večerních hodinách.


Béla Khun řeční dne 10. června 1919 v Košiích

Nová linie naší armády se táhla od 7. června takto: Obišovce – Ličartovce, Jakľovce – V. Folkmár – K. Hámre, Jasov – Debraď – Paňovce. Jedna rota po boji Obišovce, tehdy důležitého železničního uzlu musela vyklidit, ale 8. června dva prapory skupiny odhodlaným útokem Obišovce dobyly zpět, aby první z nich Maďaři po příchodu posil rychle vyhnaly do Pekľan, a ještě dále do Bertotovců, a druhý ustoupil do Malé Lodiny, kde navázal dotyk s 30. pěším plukem, který tu držel jako záloha obranu. Gillain se tedy nesvědčil – nebyla to ale jeho neschopnost, doplatil na velké ambice nadřízených - a přišla další velitelská rošáda.


Maďarští vojáci v Košicích

A tak 8. června převzal velení nad všemi jednotkami v úseku Hornádu podplukovník Vilém Slezáček. Vytvořil z nich formálně X. brigádu pod pravomocí 6. divizi. Svého úkolu se chopil iniciativně. Aby zjednodušil linii velení a odpovědnosti, rozdělil obrany ve své působnosti na tři úseky.
- úsek u Bertotovce, 1 praporem, velitel podplukovník Srnka
- úsek u Sedlice, 4 prapory a 3 dělostřelecké baterie, velitel kapitán Kloud.
- úsek u Košickej Belej držel 30. pěším plukem s dělostřeleckou baterií, velitel podplukovník Beran.
Plukovník Slezáček, se svým novým štábem a brigádní zálohou - 1 prapor se rozmístil v Margecanech.

8. června prošel těžkým bojem 30. pěší pluk u Košických Hamrů. Hlavní boj začal po 18 hodině za použití kulometů a dělostřelecké palby. Bohužel se projevil u vysokomýtských veteránů zoufalý nedostatek munice a lékařského materiálu. To byl problém celé fronty. Pluk opakovaně žádal velitelství X. brigády o přísun potřebné munice a dalších komodit. Nakonec okolo 21 hodiny se houževnatě bránícím se třicátníkům – neuhnuli ze svých pozic ani o metr - podařilo útočící Maďary odrazit. Zde padla příslovečná maďarská kosa na ještě příslovečnější vysokomýtský kámen.

Velitel 6. divize, generál Chabord pod jehož velení všechny jednotky v košickém úseku spadaly, nařídil 8. června 2. divizi, která se ocitla v těžké situaci, ústup na linii Spišské Vlachy – Spišské Podhradie – Levoča – Stará Lubovňa. Jenže 2. divize se nedala jen tak a svoji situaci zlepšila. Rozkazy k ústupu byly zrušeny. Bohužel podle původního rozkazu ustupující Gillain se svojí skupinou byl už u Velkého Šariša. Po anulaci rozkazu se pokusil vrátit do opuštěných pozic u Prešova, ale proti postupujícím silným maďarským jednotkám to nedokázal. Prešov tak byl Maďařy obsazen velmi lehce. 9. června se podařilo maďarským silám za vytrvalého útočného pohybu obklíčit Gillaina s jeho skupinou u Velkého Šariša. Ten se musel probít a ustoupit až na linii Ostrovany – Michaľany – Tolčemeš, aby se vyhnul možné likvidaci své skupiny. Nakonec se Gillain rozhodl ustoupit až na Spišské Podhradie, ovlivněn poplašnými zprávami o obsazení Bardejova silným uskupením nepřítele.

Když se o tom dozvěděl velitel generál Chabord, okamžitě tento ústup zakázal a nařídil držet za každou cenu původní zadané pozice. Do Orlova přesunul 11. června 12. myslivecký prapor a dělostřeleckou baterii pro zajištění Gillainova týlu. Během dne se tyto síly opevnily kolem Orlova. Po těžkých bojích o Slovenské Nové Mesto do tohoto prostoru přes Bardejov i III. prapor 28. pěšího pluku. Tento prapor také později obsadil silnici u Obroučné. Než pplk. Gillain obdržel rozkaz k zastavení svého ústupu, byl už v Lipianoch. Původní opuštěné postavení u Sabinova nebylo možno získat, už zde hospodařil nepřítel. Gillain tedy zaujal obranu linie Kyjov – Lúčka – Lipiany – Dubovica.

Rozkazem z 13. června ho ve velení skupiny vystřídal podplukovník Poirée. Gillain byl odeslán do Spišské Nové Vsi k organizaci tvorby armádní zálohy z čerstvých posil, docházejících na Slovensko. Zadní část původní Gillainovy skupiny, které velel major Vejvoda, nedostala nové rozkazy a provedla spolu s praporem podplukovníka Srnky 11. června rozkaz původní k ústupu do Spišského Podhradia. Když se Vejvoda dozvěděl, že Gillainův rozkaz byl velitelem divize, zrušen, vrátil se se svou jednotkou do svého úseku obrany u Široké. Další den se přesunul se svou jednotkou k Bertotovci, a byl převelen do kompetence X. brigády.

Podplukovník Srnka se po obdržení nového rozkazu přesunul ze Spišského Podhradie zpět k Viceži a další den do obrany u Jakubovan. Zde svedla několik soubojů s nepřítelem, který pronikl do jejího postavení a dokázala ho odrazit.


Českoslovenští legionáři - kulometníci na Slovensku

K 6. divizi 14. června dorazila další posila z týlu. Jednalo se o dva prapory 81. pěšího pluku domácího vojska a současně přišel i nepřátel a podařilo se mu narušit v úseku Hrabkov – Klembarok, soustředěným náporem na nějakou dobu československou obranu. V útoku nepřítel pokračoval i další den. Generál Chabord, do kritického úseku u Hrabkova zasadil ty dva čerstvé prapory 81. pěšího pluku a obrana vydržela. Mezitím jednotka kapitána Mouleta v síle 3 prapory a dělostřelecká baterie zaujala obranu na výšinách Kloptany – Kaišovská hora a u vesnice Opáka. Za sousedy měla majora Rotona a z druhé strany 30. pěší pluk., který jižně u Hornádu sváděl ve dnech 9. až 13. června hodně tvrdé boje. Byl to tvrdý boj. 10. června se maďarské jednotky vklínili do jeho postavení u Košickej Belej, ale ostřílený pluk je nakonec potřel.

Přitom 10. června Dohodové mocnosti daly Maďarsku rozhodné ultimátum o ukončení bojové činnosti proti Československu. Anžto se čekalo na to, co s tím Maďaři udělají, z naší strany skončila ofenzivní činnost. Ještě předtím velení 30. pěšího pluku vypracovalo plán, který byl ohlášen na velitelství brigády a spočíval v postupu I. a III. praporu 30. pluku na Košice, kde měl zaujmout obranu na linii Vyšný Klátov – Kavečany.

Díky našemu kolegovi Zdeňkovi, v jehož rodném muzeu každý rok přednáším, jsem hrdým majitelem fotokopie knihy, která pojednává o bojích 30. vysokomýtského střeleckého pluku v této kampani. Proto se můžeme podrobněji na tento kus války o Slovensko podívat podrobněji. Tím že mi ji přiblížil našel jsem tu fotokopii na internetu. Mizernou, ale použitelnou.

II/30 prapor se měl přesunout přes Košické Hamre a kótu Pokrivy k vesnici Kysak, kterou měl dobýt se sousedním železničním uzlem Obišovce. Vzhledem k tomu, že měl překonat členitý terén, II. /30 prapor vyrazil na přesun už 10. června v ranních hodinách. Před polednem měly vyrazit do akce za ním i I./30 a III./30 prapory. Oznamoval zahájení politických jednání s Maďarskou stranou o ukončení bojů jejich postup mělo zastavit, a držet dosažené pozice. Ofenzivní akce se povolovaly pouze v případě nepřátelské aktivity a ohrožení pozic. Maďaři svou bojovou aktivitu nezastavili, jen utlumili. Podplukovník Beran zrušil útok. A nastal problém. Pro naprosto nemožnou situaci ve spojení nebylo možné žádným způsobem kontaktovat II. /30 prapor, který už pochodoval do výchozích postavení. Spojka nedorazila včas. A tak tento prapor v dobré víře zaútočil sám., bez jakékoliv podpory.

Ráno 11. června byl II. /30 prapor připraven ve stanovených pozicích na kraji lesa. O tom že má stát na místě neměl ani páru. Přitom proti němu stály dva plně vyzbrojené maďarské pluky. Přesila Maďarů tak byla taková, že na jednoho našeho chlapa připadalo 11 nepřátel. A vysokomýťáci ukázali, že jsou velcí bojovníci.

S naprostým překvapením prapor zaútočil na Kysak. Ve vysokém tempu obsadil celý Kysak, obsadil nádraží Obišovce a rychle postoupil až ke dvěma mostům přes řeku Hornád. Maďarští vojáci byli v počátku útoku dokonale překvapeni a nezmohli se takřka na odpor. Při útěku byli koseni palbou dobře umístěných kulometů. Po tomto rychlém útoku, kdy se II. praporu podařilo splnit všechny úkoly, se maďarské vojsko vzpamatovalo – rychle totiž maďarští průzkumníci zjistili, jak málo našich vojáků jim dalo tu krutou ranní lekci.

A tak Maďaři provedli reorganizaci a přešli do útoku. Osamocený prapor byl brzy obklíčen ze tří stran. Ale myslíc si, že stačí vydržet dvě či tři hodiny, odmítal vyklidit pozice. Výpadem malé odhodlané skupiny vojáků byl ukořistěn kulomet s municí a okamžitě obrácen proti původním majitelům. Levé křídlo praporu se stočilo a drželo pevně obranu. Střed praporu vytrvale odrážel útoky od Obišovců. Nejhůře však na tom bylo pravé křídlo. Od Trebejova útočily zde po obou březích Hornádu na Čechoslováky maďarské jednotky ve třech sledech za sebou. Čechoslovákům začaly brzy docházet náboje, v silném útoku nepřítele museli zničit své těžké kulomety a zahájit ústup. V zádech praporu se navíc osvobodili – možná i za pomoci místního obyvatelstva - zajatci, částečně se ozbrojili a vpadli našim vojáků do zad. Rozpoutal se krvavý boj. Tlak nepřítele na pravé křídlo sílil, situace byla neudržitelná, celý prapor tedy byl nucen před obrovskou přesilou ustoupit do lesů, zanechávajíce na bojišti předtím ukořistěný válečný materiál i zajatých 240 maďarských vojáků, kteří se okamžitě po osvobození svými soudruhy ozbrojili a počali s ostatními stíhat ustupující Čechoslováky.

Maďarské ztráty v tomto boji byly odhadovány na více než 250 mužů. Československé ztráty byly 3 důstojníci a 10 mužů padlých, 27 nezvěstných. Jako jeden z posledních v boji padl velitel jedné z rot, poručík Rostislav Štěpánek. Byl během krvavého boje těžce raněn a poté co během spořádaného ústupu celého praporu dal rozkaz k ústupu i své rotě, se zabarikádoval v domě obecního notáře v Kysaku. Odtud se bránil v obklíčení maďarským vojákům, i po ústupu celého praporu. Na nepřítele vystřílel všechny své náboje. Vlastně ne, posledním nábojem se zastřelil. Tomu chlapci bylo 22 let.

Tento útok sám o sobě nepřinesl žádné územní zisky, Koneckonců ani nemohl, nemělo k němu vůbec dojít. Ale měl neuvěřitelný ohlas v celé bojující československé armádě. Dne 13. června 1919 potom II. prapor 30. střeleckého pluku obdržel pochvalné uznání od velitele armády, a 17. června 1919 byl celý prapor, včetně velitele kapitána Jiřího Hona, vyznamenán za chrabrost v boji Československým válečným křížem. Já to zde popsal stručně, ale to byli vojáci, na které vlast byla oprávněně hrdá.

xxxxx
Československý pancéřový vlak u Kysaku ve dvou verzích. Tyto krásné fotografie jsem vložil trochu větší.

Byly mi poslány cestou našeho kolegy Palbáka Zdeňka, jednoho z kurátorů muzea ve Vysokém Mýtě. Já tam každý rok přednáším a je to pěkné muzeum, pěkné město a moc prima lidé. Zdá se, že se mi jich podaří získat i více a pokud ano, udělám z nich samotný vstup. Oni ve Vysokém Mýtě jsou na své vojáky jak od 98. pěšího pluku tak na 30. střeleckého (dříve zeměbraneckého) pluku pyšní. A plným právem. Oba tyto pluku získaly na bojištích Velké války a 30. střelecký i na Slovensku tu nejlepší pověst. A ani 98. pěší se na Slovensku neztratil.

Maďarsko na první ultimatum reagovalo politickým vytáčením a vytrvalým drobným ohlodáváním našich bojových postavení. Dne 12. června silný maďarský útok vytlačil železniční rotu 30. střeleckého pluku z postavení v Malé Lodině do Košických Hamrov. Následný den Maďaři na tuto rotu zaútočili s přesilou znovu, avšak tentokrát byli se ztrátami odraženi tvrdou obranou, protože rota mezitím obdržela kulomety a dvou děl.

Náporu nepřítele musela čelit mezitím u Tornaľy skupina, kterou od plukovníka Angiona, převzal 31. května major Prignot. Sála v místě dotyku mezi IV. brigádou v Behyncích i se skupinou majora Pujo u Szuhafö. Na tuto skupinu, nyní tedy pod velením Prignota, dne 1. 6. Maďaři udeřili u řeky Slané za podpory pancéřáku a střed její obrany zatlačili až k Čoltovu. O dva dny později skupina obsadila svá původní postavení a stáhl do tohoto úseku celou XVII. brigádu, která po příchodu dne 7. června z chodu zaútočila. V průběhu boje nepřítel vytlačil západní křídlo Prignotovy skupiny do Otrokoči a zmocnil se i výšiny Beji. Tím se dostala obrana úseku skupiny jižně od Tornaľy do krajně kritické situace. Major Prignot neměl žádné zálohy, s nimiž by se pokusil dobýt ztracenou pozici zpátky. Spořádaně vyvedl své vojáky z boje a ustoupil v noci 8. června na linii výšina Villó – Čoltovo – Hosúsovo. Velitel armády ale naznal, že tím vzniká příliš členitá frontová linie a vydal pokyn ustoupit na jinou čáru a to Telgárt (dnešní Švermovo)– Dobšiná – Velká Poloma. Jenže vzhledem k politické situaci velitel armády tuto dispozici zrušil a nařídil skupině vrátit se do původních pozic. Bohužel jako už několikrát, tyto změny vedly k dalším bojům a původní postavení se přes velké úsilí a nemálo obětí nepodařilo obsadit. Jednotlivé prapory skupiny účastnící se tohoto boje, musely opět ustoupit. Většina ustoupila na Brzotín, dva prapory potom k Telgártu a Dobšiné, jeden prapor a dvě dělostřelecké baterie ustoupily na Štitník.

Na Brzotín zaútočil nepřítel 10. června Částečně se mu obchvatem přes Silickou vrchovinu u Jólész podařilo dostat skupiny majora Prignota v Brzotíně do týlu. Celá skupina pak na rozkaz svého velitele ustoupila k Rožňavě. Ale 11. června udeřil nepřítel i na Rožňavu, přičemž se mu podařilo opět několika jednotkami, které se přesunuly nepozorovaně ve vysokém obilí, obchvátit naši obranu. A znovu ústup. Tentokrát na výšiny u Velkej Polomy.


Českoslovenští legionáři - dělostřelci někde na Slovensku

Hra byla stále stejná a 13. června zaútočil nepřítel i zde a to i za pomoci pancéřáku. Vojáci se snažili, ale jejich síly byly hodně omezené. Jen těžko se dařilo jednotkám skupiny držet obranu. Nakonec musely začít ustupovat. Nečekaně dorazila posila v podobě II. praporu 23. střeleckého pluku. Po tvrdém boji byli Maďaři odraženi a severní část Velkej Polomy úspěšně ubráněna. Nepřítel se vyčerpal a potřeboval posily.

Těžkými boji procházela i skupina, jíž dříve velel italský generál Zincone, nyní to byl major Pujo. Držela linii obrany na Szöllösardó, držíce u jedné roty dotyk se sousední skupinou majora Rotona, která držela v té době ještě obranu hory Magas- psal jsem o tom výše. Skupinu posílil i 8. pěší pluk domácího vojska, který 2. června dobyl Rudabányu - dnes na území Maďarska, přičemž maďarský pěší pluk č. 19, který zde stál obranou, dokonale rozprášil. 8. pěší pluk zde však zůstal osamocený a než by řešil potíže se vzteklými civilisty, ustoupil zpět nza demarkační čáru.

Část skupiny Pujodržela i Szendrö - dnes také v Maďarsku. Zde nepřítel zaútočil 3. června a byl úspěšně odražen. Sousední skupina majora Rotona však z obrany na hoře Magas byla nakonec zatlačena k Jánovu a Buzitě. Proto 4. června major Pujo zaujal výhodnější postavení stažením této části své skupiny ze Szendrö na výšiny Perkupi, Hidvégardó, Turnavy.

Nepřítel znovu zaútočil 7. června Rotona, a podařilo se mu jí obchvátit u Jósvafö. Major Pujo se tedy stáhl k Jablonovu a Turni nad Bodvou. Když musela ustoupit sousední skupina majora Prignota do Rožňavy, ustoupil major do Krásnohorského Podhradia a obsadil zde okolní výšiny kolem silnice ze Smolníku do Rožňavy, které hodlal držet. 10. června ustoupil Roton se svou skupinou do Štosu před Pujovu skupinu. Obranný úsek se tedy zúžil a bylo možné 5 praporů a 1 dělostřeleckou baterii této skupiny stáhnout do Hniľce, do divizní zálohy. Ke skupině majora Rotona se přidal tehdy 32. střelecký pluk, který držel výšiny u Úhorné. Major Pujo byl jmenován náčelníkem štábu nově zřízené divize s velitelstvím v Popradě.

Když byla od Sárospataku odvelena velitelem armády skupina podplukovníka Gillaina, byla obrana údolí kolem Bodrogu svěřena generálem Hennocque „Karpatské skupině“, která tak měla zajisti obranu Slovenského Nového Mesta. Skupina se skládala ze 4 pluků domácího vojska: 21., 28., 3. a 36. pěší pluk domácího vojska a 3 samostatných praporů od pluků, operujících v rámci jiných skupin, spolu se 2 dělostřeleckými bateriemi. Velitel: generál Destremeau. Rozmístění pluků:
- 21. pěší pluk západní úsek u Čopu,
- 28. pěší pluk východní úsek u Čopu,
- 3. pěší pluk u Latorice severně od Mukačeva,
- 36. pěší pluk v povodí řeky Uh,
K obraně Slovenského Nového Mesta, do doby než se podaří pluky přesunout, se postavily právě ty tři prapory.

Když se skupina podplukovníka Gillaina zahájila přesun ke Košicím, v prostoru se objevil 3. pěší pluk, který právě dorazil od Mukačeva. Z ničeho nic přešla do útoku maďarská III. brigáda na Sárospatak a u jednoho z praporů podplukovníka Gillaina to vedlo k panice. V nejasné situaci ustoupil do Slovenského Nového Mesta.

Velitelem obrany Slovenského Nového Mesta tehdy plukovník okol. Měl k dispozici 2 pěší prapory, 2 samostatné ženijní roty, samostatnou železniční rotu, a jako dárek právě přišlý prapor s jednou samostatnou ženijní rotou, který do města ustoupil od Sárospataku. Celkem to představovalo bojovou sílu kolem 1250vojáků a 18 těžkých kulometů. Sokol doufal, že zbylé části Karpatské skupiny dorazí co nejdříve. Most přes Bodrog, který byl zničen maďarskými gardami v koncem dubna, nebyl ještě opraven a byla zde jen provizorní pěší lávka, bylo nutné přesunující se Karpatskou skupinu přes řeku převážet. Přes řeku přepravené jednotky Karpatské skupiny potom okamžitě postupovaly ke Slovenskému Novému Mestu.

Dne 5. 6. se o město rozpoutal urputný boj o město, kdy naše početně slabší obrana vzdorovala maďarskému útoku. Během boje dorazilo k městu prvních 5 praporů a 1 dělostřelecká baterie z Karpatské skupiny. Byly okamžitě vrženy do boje a jen díky nim se totiž dařilo přesilu nepřítele odrážet. Bojovalo se celý den.

Večer Maďaři obranu přemohli a obsadili následně výšiny kolem města. Před hrozícím obchvatem, nařídil plukovník Sokol ústup na linii Malá Bara – Borša, kterou s předstihem obsadily I. prapor 28. pěšího pluku a II. prapor 74. pěšího pluku. Ústup ze Slovenského Nového Mesta trval celou noc a prapory se soustřeďovaly u Cejkova. III. prapor 28. pěšího pluku, ale jako mnoho jiných našich jednotek v této válce, nedostal potřebné rozkazy, ve městě uvízl a byl skoro obklíčen. Na základě rozhodnutí svého velitele po vyčerpání možností obrany ustoupil na sever, a 9. června dorazil do Bardejova. Ostatní prapory 6. června prodloužily obranu u Malej Bary severním směrem.

Dne 6. června Maďaři znovu udeřili a podařilo se jim postavení u Malej Bary obejít. Po tvrdých bojích naše jednotky ustoupily k hoře Nagy (dnes Velký Milíč), kde vybudovaly novou obranu. 2 prapory od Borše musely před nepřítelem ustoupit na jižní břeh řeky Bodrog, kde obsadily linii Somotor – Velký Kýveš. Tím zatarasily cestu na Užhorod a Čop a vydržely zde celý den. Druhý den večer bylo zaveleno ke všeobecnému ústupu pod silným tlakem nepřítele do Michalovců. Ty údajně obsadil nepřítel a část jednotek o své vůli ustoupila až do Užhorodu. 21. pěší pluk ustoupil na jih od řeky Uh a obsadil úsek od Vajan kolem řeky Latorice k Čopu.


Vojáci 39. domobraneckého praporu z Itálie na Podkarpatské Rusi

Vysvětlivka:
Trochu v tom dělají zmatek již v textu zmiňované "Domobranecké prapory", které se postupně zapojily jak do dobývání Deutschböhmen, tak Slovenska a obsazení Podkarpatské Rusi. Takže o koho šlo?

Jak uvádějí slovenské prameny, cituji:

"Domobranecké prapory" boli zvláštnou časťou čs. jednotiek v Taliansku. Vznikli až po 28. 10. 1918 a tvorili ich občania ČSR - bývali vojaci rakúsko-uhorskej armády, ktorý padli do zajatia, ale neboli príslušníkmi Čs. légii. Najviac ich bolo z poslednej talinskej ofenzívy z 24. 10. 1918. (Před kterou utekli z fronty Maďaři a část Rakušanů.) Ale boli tam aj skôr zajatý. Po 28. 10. 1918 boli povinní nastúpiť službu v armáde ČSR (což šlo dosti těžko kontrolovat). Celkovo šlo o 60 000 mužov, veliteľstvo bolo v Galarata."

Šedesát tisíc rakouskouherských zajatců české a slovenské národnosti, nevstoupilo do legií před 28. říjnem 1918, protože zůstali věrni přísaze Rakousku-Uhersku a císaři Karlovi I. (Zkuste tuto skutečnost říci v Rakousku a Německu a "utlučou vás", u nás budete jen za blbce - mám vyzkoušeno. Vznik domobraneckých praporů mohl nastat až dnem 1. listopadu téhož roku, kdy císař Karel vyvázal své věrné z přísahy a dovolil jim vstoupit do tvořících se armád nově vznikajících států. Takže ty řeči o "přeběhlících a zrádcích", které známe ze starší rakouské a německé propagandy o "všech Češích", jsou jen obyčejné kydy.

Maďaři 8. června bez boje obsadili Michalovce, zpomalili tempo postupu, ale i tak 9. června získali Humenné a Vranov a 10. června následně Bardejov. Najednou možnost, že maďarská rudá armáda prorazí do Haliče a spojí svoji frontu se sovětským Ruskem, nabyla reálně podobu vážné hrozby. Zároveň tím byla odříznuta Karpatská skupina. A to byl také velký průšvih.

Velitel Karpatské skupiny, nesouhlasil s ústupem jednotek od Michalovců. Nařídil soustředit síly do prostoru Sobranců. Ve dnech 10. až 11. června bylo soustředění dokončeno a 12. června za svítání dva prapory zaútočily. Maďarskou obranu Michalovců tvořil jeden pěší prapor. Nepřítel byl překvapen, Michalovce byly dobyty a nepřítel utekl. Nepřítel se nehodlal smířit se ztrátou města a 13. června přišel protiútok, a město opět měli Maďaři a náš prapor musel ustoupit. Zálohy nebyly a tak se tento stav zatím nemohlo podařit změnit. Destremeau stáhl tedy svou Karpatskou skupinu do obrany na linii Úbrež – Zálužice – Stretovo – Vajany – Ptrukša – Čop, a bránil přístup na Užhorod. Karpatská skupina tak zůstala odříznuta od celé armádní východní skupiny až do konce války. Její osud byl nejistý - nebylo jak řešit zásobování. S velitelstvím armádní východní skupiny udržovala spojení do 14. června světelným vysíláním potom i letecky. V této izolaci byla reorganizována v divizi ve složení 3 pluky, 3 dělostřelecké baterie, zesílená jezdecká eskadrona a 2 samostatné ženijní roty a tzv. “Teritoriální brigádu“ ve složení 3 prapory, 2 samostatné ženijní roty, 2 pracovní roty. Divize držela linii obrany a Teritoriální brigáda zajišťovala týl. Vše zhoršil ještě nápor polské armády, která využila situace a pronikla mezitím navzdory předchozím dohodám do oblasti Spiši na linii Tatranská Lomnica – Slovenská Ves – Lipník.

Generál Hennocque, velitel armádní východní skupiny, po zadržení postupu nepřítele na linii Dobšiná – Velká Poloma – Štos – K. Hámre – Klembarok – Lipiany, považoval za nutné připojit se k operacím k zadržení maďarského náporu. Na 14. června naplánoval zahájení operace, ke znovudobytí Prešova, Košic, kterou chtěl dobýt zpět Prešov, Košic a postoupit na linii Tornaľa – Perkupa – hora Magas – Garadna – Vizsoly – Slovenske Nové Město a Sečovce – Trebišov. Hlavní útok měla vést 6. divize povodím Hornádu za podpory skupiny francouzského Poirée, Roton a Provizorní divize. Na 16. června byl naplánován útok celé fronty pro podporu plánovaného a neuskutečněného třetího útoku na Levice.

Plukovník Poirée se svou skupinou zahájil postup 15. června průnikem do Lucina a Pečkovskej Novej Vsi, obsadil je, odrazil protiútok a druhý den obsadil Sabinov.


Maďarští dělostřelci u Sabinova v červnu 1919.

Jenže 16. června zahájil nepřítel nové útoky ofenzivy, posílen jednotkami z tiské fronty, kde s Rumunskem uzavřelo Maďarsko předtím dočasné příměří. To uvolnilo velké síly proti naší armádě. Velitel X. brigády, zahájil postup silami 2 praporů s 2 dělostřeleckými bateriemi u Bertotovce. Zde se skoro okamžitě dostaly do střetného boje s nepřítelem a musely přejít rychle do obrany. Poirée pokračoval v postupu a 17. června dobyl Michaľany. A když se přeskupoval k dalšímu postupu, přiřítil se pancéřák a Poirée se musel se svými jednotkami stáhnout zpět. Tento postup umožnil proniknutí jednoho našeho praporu s kulometnou rotou, posílený jednou kulometnou rotou, 19. června do Bardejova, který začal připravovat k obraně. Na základě houževnaté silné obrany nepřítele, a nastalé kritické situaci v úseku Klembeku(dnes Klenov), kde nepřítel zahájil silný protiútok, dostal Poirée rozkaz zastavit postup a přejít do obrany dobyté linii a poslat posily ke Klembeku.

Nepřítel na skupinu Poirée znovu zaútočil 21. června. Ta bez kontaktu s jinými silami, musela pod nebezpečím obchvatu ustoupit zpět na linii Pečkovská Nová Ves – Lucina, Prešov zůstal nedostupný a Poirée přešel na této linii do obrany a odrážel silné útoky nepřítele, kterému však brzy došel dech a zastavil též další postup.

Jelikož se nepodařilo dobýt Prešov, byl ohrožen i plán k dobytí Košic, mimo jiné i proto, že maďarská strana rychle přisunula další silné posily z rumunské fronty, zabezpečené již uvedeným uzavřeným příměřím s Rumunskem.

V Prešově byla tehdy 16. června 1919 levicovými skupinami, za silné podpory Maďarů, vyhlášena regionálně Slovenská republika rad. Více první kapitola.

V ten den rovněž zahájil nepřítel opět silný útok na pozice 30. střeleckého pluku podplukovníka Berana v prostoru jižně od Hornádu. Silným útokem nepřítel pronikl do postavení pluku na kotě 705, nacházející se severně u Košické Belé. Následně Beran rozhodným protiútokem svých záloh nepřítele odrazil, ale kótu už nešlo obsadit. Druhý den 17. června Maďaři útok v tomto úseku opakovali, zatlačili houževnatě se bránící vysokomýťáky k Vyšnému Folkmáru a Margecanům, kde se pluk zachytil a zaujal novou obranu. Zároveň Beran navrhoval velitelství 6. divize plán útoku jeho posíleného pluku na Košice z prostoru Kassabela – Opatka – Aranyida, čímž počítal se zhroucením celého maďarského severního křídla. Následkem dalších událostí však se nepodařilo vytvořit pro tuto akci vhodné podmínky.


Vysokomýtští vojáci od 30. střeleckého pluku v boji u Margecan

19. června přišel silný útok nepřítele i na sousední úsek X. brigády domácího vojska v linii Široká – Vitež – Klembarok, a jednotky brigády musely ustoupit k lesům Branisko a do Rychnavy. Další postup nepřítele severním směrem od řeky Hornád zastavil rozhodný protiútok III. praporu 21. střeleckého pluku it. legií ze zálohy velitele divize. 30. střelecký pluk nemohl dlouhodobě v dané situaci pouhými dvěma prapory udržet třináctikilometrový úseku u Hornádu. Jeho I. prapor zatím držel kótu 822 „Žielezný vrch“, kterou bránil v tvrdém boji přes šest hodin za cenu ztráty 26 mužů, kdy opakovaně přešla z ruk do ruk. Vyčerpaný prapor ustoupil směrem na Kojšov. K večeru již byla situace kritická v rámci celé fronty v úseku 6. divize a jednotky pod tlakem nepřítele vesměs ustupovaly. Jednotky, které vydržely a odmítly vydat obranu, byly maďarským útokem takřka zničeny. Nakonec divize jako celek ustoupila na linii Košické Hámre – Velký Folkmar – Gelnica.

Ráno 20. června se Maďaři po silné dělostřelecké přípravě pokusili pokračovat v útoku, ale byli na většině fronty odraženi houževnatou obranou. Podařilo se jim přesto dobýt ještě Margecany, důležitý železniční uzel. Bohužel před tímto maďarským útokem bylo mužstvo našich jednotek z předchozích těžkých bojů v obtížném terénu vyčerpáno a demoralizováno, což ještě všeobecně vnímaný nedostatek těžké výzbroje a veškeré výstroje. Silný a dobře vyzbrojený nepřítel, dosáhl sice dílčích úspěchů, ale na mnoha úsecích fronty byl odražen.

Následně 21. června se ještě podařilo Maďarům v tomto úseku získat vrch Turzoh u Krompachu. Tím byl 30. pluk podplukovníka Berana odříznut od skupiny majora Rotona. Beran se neúspěšně pokusil zaútočit a obnovit ztracený dotyk. Následný den, 22. června, provedl překvapivý útok na vrch Turzoh Beran znovu. Tehdy překvapené maďarské jednotky zachvátila panika a unikly rychle k Mníšku nad Hronom, kde je zaskočil a rozprášila Rotonova skupina. Beran získal solidní kořist a Maďarům v tomto úseku došel dech a přešli do obrany.

xxxxx
Zde je vzácnost - pohled z Košic - před jejich obsazením Maďary, který poslal voják vysokomýtského 30. střeleckého pluku nějaké slečně do Záběhlic u Prahy

Bohužel jinde se nepříteli dařilo a znovu donutili naše jednotky k ústupu. Na naší straně byly vydávány rozkazy zakazující kategoricky jakýkoliv ústup z pozic. V této těžké situaci měly minimální účinek. Vše zhoršovalo to, že celá 6. divize potýkala se záškodnickou aktivitou části nepřátelsky smýšlejícího obyvatelstva, hlavně zrevolucionizovaného dělnictva. Některé dělnické organizace, maďarské i slovenské často podporovaly postupující maďarské jednotky, či se s jejich pomocí vyzbrojovaly a vytvářely různé gardy. Maďaři šířili mezi obyvatelstvem na Slovensku letáky s komunistickou agitací. Velitelé našich jednotek nakonec přistoupili k taktice zatýkání místních dělnických vůdců.

Ještě 23. června 30. střelecký pluk domácího vojska tvrdě bojoval. Tento den zaútočil II. prapor pluku a I. prapor 88. pěšího pluku domácího vojska, v daném čase přidělen pod velení podplukovníka Berana na maďarské pozice na kotě 1030. Maďaři byli rozbiti a ustoupili do Zakarfalvy.

Ve Spišské Nové Vsi vytvořil mezitím velitel armádního úseku, generál Hennocque, novou zálohu divize, která se měla účastnit další připravované ofenzívy sladěnou časově s třetím útokem na Levice u sousedního západního armádního úseku. Byl tehdy vytvořen plán k dobytí Košic, jenž měl podpořit i zvláštní oddíl, o síle asi 200 mužů, jehož velení bylo svěřeno majorovi Smetánkovi. Akce byla naplánována na 25. června, avšak vzhledem k uzavřenému příměří byla zrušena.

V době postupu skupiny majora Prignota pronikla za drobných srážek Rotonova skupina do Vyšného Medzeva. Dne 17. června pronikl 32. střelecký pluk it. legií, tvořící předvoj celé skupiny, do blízkého Jasova. Další den obsadil severní výšiny u Moldavy, kde zaujal obranu na rozkaz velitele skupiny, aby tím kryl zbytek skupiny v Jasově, na nějž útočil nepřítel směrem od Novočan. Roton očekával, že během dne jistě přijde silný maďarský útok. Jelikož byl rozhodnut ubránit pozice u Jasova a neměl zde žádných dalších záloh, stáhl do Jasova od Moldavy i 32. střelecký pluk. Dne 19. června Maďaři na Jasov udeřili. Okolní síly byly pod velkým tlakem a couvly a tak byl Roton , skoro obklíčen. V dalších dvou dnech se svou skupinou stáhl Roton přes Nižný Medzev a Štos do Smolnické Huti. Během tohoto ústupu došlo zároveň k tvrdým bojům s přesilou jednotek nepřítele u těchto obcí. Nakonec skupina úspěšně ustoupila a zaujala celkem výhodnou obranu u Švedláru. Během těchto bojů padlo v řadách 32. střeleckého pluku 21 mužů a 98. pěší pluk ztratil 6 padlých. U Mníšku nad Hnilcom potom skupina navázala opět dotyk se skupinou podplukovníka Berana.

Československého protiútoku u armádní východní skupiny se účastnila i tzv. Provizorní divize. Ta zahájila postup také 16. června. Hlavní útočný proud pod velením majora Prignota měl tehdy provést útok na Rožňavu. jenže už ráno byly dva jeho prapory napadeny v obraně a donuceny k ústupu. II. prapor 23. střeleckého pluku it. legií pod velením majora Klouda zaútočil na nepřítele. Jeho útok strhl do protiútoku i oba ustupující prapory. Linie byly obnoveny a další den Maďaři ustoupili i od Betliaru.


Rožňava po Velké válce

Samostatné námořnické rotě a 5. domobraneckému praporu se podařilo překvapivým útokem zaskočit u Nabaduly štáb maďarské XIII. brigády. Části této brigády byly našimi vojáky rozprášeny, přitom většina nepřátel v nelítostném boji padla. Další náš prapor se pokusil o obchvat nepřítele postupem přes Volovec a Čučmu k Rožňavě. Maďarský průzkum to zjistil a nepřítel se stáhl právě k Rožňavě. Při následném útoku na Rožňavu pomohl i půlprapor II. praporu 35. střeleckého pluku, pod velením kapitána Vysloužila, který obchvacoval nepřítele zprava. Při následném boji Provizorní divize o Rožňavu zachvátila jednotky nepřítele panika a ustoupily do Plešivce. Rožňava byla naše. V krátkém boji padlo 5 našich vojáků a dalších 42 jich bylo zraněno. Po zajištění Rožňavy druhý den pokračovalo pronásledování nepřítele a byla dosažena linie Jólész – Lipovník. Jednotky skupiny následně pronikly ještě do Siliče, Jablonova nad Tisou a před Plešivec.

K Plešivci dorazil bez problémů i styčný oddíl, mezi dvěma částmi postupující divize pod velením majora Aujeského. Pokusil se vniknout do Plešivce a zajistit jej, avšak nepřítel přešel k silnému protiútoku, a major Aujeský musil ustoupit na severní výšiny u města.

K Plešivci postupovala i vedlejší skupina majora Battestiho přes Jelšavu, kterou obsadila a kde 17. června odrazila protiútok nepřátelského praporu. Pomohla ohroženému styčnému oddílu odrazit protiútok nepřítele. 19. června části Provizorní divize podnikly nový útok na město a podařilo se ho dobýt a zajistit. Při pokusu zajistit i okolí města byl zjištěn silný a dokonce rostoucí odpor nepřítele. Naše síly se nakonec musely opět z Plešivce stáhnout. Tuhé boje zde probíhaly až do 23. června, kdy se podařilo stabilizovat obranu na linii Ardovo – Horka – Licince – Držkovce, kde se soustředily k zahájení připravované silné ofenzívy. Zastavením těchto jednotek v bojích u Plešivce byl oslaben připravovaný útok na Košice.

Útoku na Košice se měla účastnit i Podkarpatská skupina, která měla do úseku proniknout do 18. června. Byl vypracován plán, podle něhož měla tato skupina postupem přes Šečovce, Dargov, Slanec proniknout do prostoru Vyšného Olčváru a Vyšnej Myšľi, čímž by se dostala do týlu pozic nepřítele u Košic. Jednotky skupiny, účastnící se tohoto obchvatu, měly sílu 10 slabých praporů a 3 dělostřeleckých baterií. Byly v rámci plánu k dosažení Košic rozděleny do tří hlavních částí.

- hlavní útočná skupina, o síle 5 praporů, měla získat Ozorovce a Trebišov, dále Križovany, Stanče a Baranč

- vedlejší skupina, o síle 2 praporů, měla nejprve vázat síly nepřítele, a poté až hlavní útočná skupina získá Trebišov, zahájit postup přes Malčice, Baranč a Velaty na Legiňu, čímž vázat na sebe dále síly nepřítele a usnadňovat tak postup hlavní útočné skupině. Jedním praporem měla vedlejší skupina zároveň udržovat i dotyk se sousedním rumunským vojskem.

- záloha, která o síle 3 praporů byla 17. června již v Michalovcích poté co nepřítel opustil město bez boje, měla pomalu postupovat za hlavní útočnou skupinou.

Tvrdé dlouhé boje sváděla skupina 18. až 19. června o přechody přes Topľu. Těžištěm hlavních bojů o přechod byl most na kotě 107, kde na straně obrany nepřítele působil i obrněný vlak. Dále se bojovalo i o most přes Tarnavu u Trhoviště. Hlavní útočné skupině, jejíž 3 prapory v těchto bojích bojovaly, se nakonec podařilo odpor nepřítele zdolat a přechody dobýt. Zbylé 2 prapory hlavní útočné skupiny zatím postupovaly bez větších problémů.

Pro nedostatek munice a neúspěch při postupu 6. divize it. legií, zastavila ve dnech 20. až 22. června skupina další postup na rozkaz velitele armádní východní skupiny zastavila a přešla do obrany v úseku Topľa – Ondava, kde odrážela další maďarské pokusy o dobytí přechodů přes řeku zpět. Potřebnou munici, zejména pro dělostřelectvo, se nakonec podařilo až 21. června získat od rumunského vojska.


Bojová situace východní skupiny dne 24. června 1919

Pro podporu dalšího postupu byl 23. června dobyt úsek Hriadky – Vojčice. Tento den se podařilo nepřátelskému pancéřáku proniknout z Trebišova až do Kahanovce, kde hodlal prorazit naši obranu, byl však zastaven. U Meglisova naši ženisté přerušili železnici a tím vlak odřízly od vlastních. Další den, 24. června, mělo dojít k útoku na Trebišov. Akce byla přeložena na 25. června. Maďaři se pokusili, za pomoci dalšího svého obrněného vlaku, dostat zpět svůj odříznutý obrněný vlak u Meglisova. Došlo zde k přestřelce ráno 24. června ale boj byl ukončen - příměří, toho dne vstupovalo v platnost. Odříznutý obrněný vlak byl prohlášen za československou kořist a předán naší straně. Maďarské jednotky s pancéřákem ustoupily.

Ozbrojený boj skončil i v tomto úseku.

[Pátrač]

Kapitola sedmá: Konec války – politické pozadí a vojenské rozřešení

Vrchní velitel naší armády na Slovensku, šéf francouzské vojenské mise v naší zemi, generál Maurice César Joseph Pellé převzal jak naši armádu a tak i okamžitý stav vojenské situace na Slovensku v krajně neutěšeném stavu. Ne že by lidé nechtěli bránit vlast. V českých zemích s tím zásadní problém nebyl. Na Slovensku díky právě probíhající válce, vlivu propagandy Sovětského Ruska i Maďarské republiky rad byla situace horší ale ne vysloveně zlá. Slováci se v té skrumáži prostě nemohli hned najít a nebyli si jistí tím, co se děje a jaké to pro ně bude mít důsledky.


Vrchní velitel naší armády na Slovensku, šéf francouzské vojenské mise v naší zemi, a budoucí náče¨lník generálního štábu československé branné moci generál Maurice César Joseph Pellé

Ferdinand Peroutka, byl český spisovatel, dramatik a publicista. Je považován za nejvýznamnějšího představitele české demokratické žurnalistiky. Je autorem díla BUDOVÁNÍ STÁTU, pojednávajícího o vzniku a prvních letech naší země. Taková osobnost, která v naší žurnalistice pro schopnost nazývat věci pravými jmény dnes chybí. Opakovaně jasně napsal, že při rozhovorech se slovenskými lidmi jich více než polovina ještě v roce 1920 byla klidně ochotna setrvat v Maďarsku – „pokud se tam budeme mít lépe“.

Peroutka byl jeden z mála lidí, který ve svém časopise- revui Přítomnost opakovaně uvedl, že Republika československá nezvládá ani omylem národnostní politiku vůči německé menšině v historických zemích a že stejně tak nedokáže reagovat na emancipační snahy Slováků. Ty byly jasně deklarované, ale nebyly naplněné. Zde viděl už v roce 1928 příčinu postupného narůstání odtažitosti Slováků od společného státu. Nebyla to nenávist. Ta měla přijít později. Bylo to zklamání a z něho plynoucí nedůvěra, k tomu, že v rámci Československa se Slováci dočkají opravdového naplnění sousloví -rovnoprávný suverénní národ.

Generál Pellé v době největších úspěchů maďarské armády pochopil, že pokud nemá být válka dlouhá a ještě více ničivá než je, musí se rozhodnou politicky a to rychle. Proto poslal jasný požadavek na diplomatické řešení pod nátlakem mírové konference Dohody, která probíhala v Paříži. Dokument s těmito požadavky
spolupodepsal naše vláda.


Zámek Velký Trianon - místo konání morové konference

Předseda mírové konference v Paříži George Clemenceau na základě těchto žádostí zaslal tedy 7. června maďarské vládě výzvu, kterou vyzýval k okamžitému zastavení bojů na Slovensku a stažení maďarské armády nejdéle do 10. 6. na linii Vácov – Miškovec. V této výzvě maďarské vládě Clemenceau též poukazoval na to, že jen na základě jeho intervence zastavilo předtím rumunské vojsko další postup na Budapešť a na jihu se zastavily srbská a francouzská armáda. Také zval zástupce Maďarska na mírovou konferenci k diplomatickému vyřešení situace. V případě, že by Maďarsko neuposlechlo této výzvy, pohrozil rozhodným zásahem zmíněných spojeneckých armád po boku Československa.

To nebylo pro maďarskou vládu zrovna ideální. Jak víme, právě vyhrávala a tak nechtěla ofenzivu zastavit. Doufala, že čím více území obsadí, tím lepší karty bude mít v ruce, až opravdu na jednání dojde. Proto tato jednání s mírovou konferencí pokud možno co nejdéle zdržovala. A kladla opakovaně různé požadavky, například svolání zvláštní komise do Vídně, která by měla celou situaci řešit. A tak je jasné, že v útočných operacích pokračovala a přisouvala rychle další a další posily ve snaze dobýt Slovensko co nejdříve a zajistit si tak co nejlepší podmínky k jednacímu stolu.

Dne 12. června 1919 bylo na mírové konferenci rozhodnuto ve věci československo - maďarské hranice. Ty naprosto jasně potvrzovaly a garantovaly nároky Československa. Maďarské vládě bylo 15. června nové a poměrně ostré ultimatum k vyklizení slovenského území za předtím stanovenou linii. Zároveň mírová konference Maďarsku navrhovala, že bude určena delimitační komise, která bude později případně moci poupravit určité malé odchylky ve vytčení hranic v odůvodněných případech. Mírová konference ultimatem nařizovala Maďarsku nejdéle do 18. června a do 13 hodin ukončit bojovou činnost, stáhnout své vojsko ze Slovenska za vytyčené hranice a varovat se dalších nepřátelských akcí. Jakmile tak Maďarská strana udělá, bylo garantováno stažení silného rumunského vojska na maďarsko-rumunskou hranici určenou 26. února 1919.


Vedoucí osobnost mírových jednání ve Velkém Trianonu George Clemenceau

Pro případ nesplnění ultimata a setrvání maďarských vojsk na Slovensku, bylo jasně řečeno, že maďarská strana bude čelit ofenzivě zásadního rozsahu ze strany Rumunska, Jugoslávie spolu s Francií a ze severu- logicky – naší armádou.

Nakonec tedy maďarská vláda přislíbila ve své odpovědi 19. června přijetí podmínek ultimata, i když zase s výhradami. Podmínky příměří měl za naši stranu sjednat generál Pellé. Tomu zaslala maďarská vláda soukromou notu, v níž požadovala od něho záruku za dodržení ujednaných podmínek naší stranou a jako podmínku požadovala stažení rumunského vojska z území na Tise. Vyklizení maďarského území rumunským vojskem na hranice z 26. února 1919 potvrdila opakovaně 23. června maďarské vládě znovu mezinárodní mírová konference.

Naše armáda byla v pohotovosti, i přes zastavení akcí nepřítelem, anžto panovala vážná nedůvěra v přijetí podmínek maďarskou stranou a v následné stažení Maďarů za hranice, schválené mezinárodní konferencí spojeneckých mocností.

Během posledních bojů před sjednáním příměří se podařilo po zastavení maďarského postupu vytvořit podmínky k pozdějšímu úspěšnému vytlačení maďarské armády z našeho území silnými ofenzivními operacemi. Díky uzavřenému příměří již k dalším připraveným útokům naší armády nedošlo. Stálo by to asi ještě hodně životů, ale je fakt, v červenci 1919 mělo vrchní velení naší armády mimo svých jednotek na frontě ještě k dispozici v záloze již i téměř celý další armádní sbor o 24 praporech a 33 dělostřeleckých bateriích, tvořený 8. a 9. divizí domácího vojska, který byl připraven k nasazení do bojů pod velením velmi zkušeného a ostříleného generála Aloise Podhajského. Jedna divize se už nacházela ve vyčkávacích prostorech.

V průběhu posledních bojů se také dařilo na několika místech proti útočící přesile nepřítele provést velmi úspěšné protiútoky s následným postupem, a dále se podařilo držet i celkovou bojovou morálku jednotek v této těžké situaci na přijatelné úrovni.


Maďarské úspěchy a prohry na mapě. Růžová barva ukazuje, že se jim proti nám dařilo. Ale v době rozhodné už ztráceli dech a porážka na našem území byla jen otázkou času.

Maďarské straně došel během její ofenzívy z velké části dech a další zálohy, které by mohla vrhnout do boje, již prakticky neměla. Zároveň neměla další silnější vojenské jednotky ani na jiných svých hranicích s okolními státy. Prakticky všechny své zálohy stáhli Maďaři proti Československu. S rostoucí houževnatostí naší obrany a vzrůstajících ztrát při dobývání Slovenska rychle a znatelně klesala bojová morálka maďarských vojáků.

A potom - nebyly řádně uspořádány poměry uvnitř maďarské rudé armády, a když i rodiny příslušníků nejen dělnických pluků zůstaly bez zabezpečení, docházelo k rychle vzrůstajícímu počtu dezercí. Některé maďarské jednotky, poslané ke konci konfliktu jako posila z týlu na frontu, tam ani nedošly a během přesunu většina jejich příslušníků zběhla. Navíc maďarské vojáky zcela demotivovalo k boji i to, když se dozvěděli, že na případnou změnu československo - maďarských hranic v rámci Slovenska mezinárodní mírovou konferencí nebudou mít výsledky dalších bojů žádný dopad a jejich případná oběť tak bude zbytečná. To asi bylo to hlavní, co maďarské armádě v bojích o slovenské území zlomilo morální vaz. I proto nemalá část maďarských vojáků již ve druhé polovině června 1919 považovala pokračování v dalších bojích jen za další zbytečné krveprolití. Po právě skončené I. světové válce tím jen byla podpořena touha velké části maďarské veřejnosti po ukončení této podivné války.

Během celého konfliktu byly nuceny naše jednotky takřka vždy bojovat proti silné přesile nepřítele, který měl i mnohem větší palebnou podporu. Zásadní se ukázala přítomnost velkého množství pancéřových vlaků na bojišti. Postupem času se však kritická situace lepšila. Nakonec naše armáda zasadila do bojů postupně celkem 102 praporů. Problém s nedostatkem palebné podpory v porovnání s nepřítelem však přetrvával stále. Děl bylo zasazeno do bojů kolem 170 kusů. Oproti tomu nepřítel zasadil do bojů celkem během konfliktu asi 110 praporů, velmi dobře vystrojených a vyzbrojených, s dobrým materiálním zabezpečením, podporou 250 děl a asi 600 kulometů. Velkou výhodu měl ve velkém počtu pancéřových vlaků.

Maďarská vláda po dlouhých poradách nakonec přistoupila na příměří, které mělo nastat ke dni 24. června v 17 hodin. V Bratislavě bylo oběma stranami domluveno neutrální pásmo na každou stranu hranice o šířce 2 km, celkem tedy o šířce 4 km, kam podle smlouvy o příměří nesmělo vojsko žádné ze stran po uzavření příměří vstoupit. Obecný pořádek v obcích, které byly v tomto pásmu, měl být na každé straně hranic zaručen pouze četnictvem daného státu. Dohlížet na toto měly smíšené čtyřčlenné dozorčí komise, které měly sídlit ve Vácově, Lučenci, Miškovci a Čopu. V každé této smíšené komisi byli vždy dva představitelé za státy Dohody, jeden za Československo a jeden za Maďarsko.

Dne 28. června podepsalo mírovou smlouvu ve Francii ve Velké válce poražené císařské Německo, čímž znovu oficiálně potvrdilo přijetí podmínek mezinárodní konference. Pod tímto dojmem nakonec zcela na své územní požadavky na Československu rezignovalo i Maďarsko. Následně 1. července zahájila maďarská armáda ústup. Do 5. července vyklidila území Slovenska po oficiálně stanovené hranice, až za neutrální pásmo.

S odchodem maďarské armády již definitivně zanikla po dvou týdnech i samovolně promaďarskými bolševiky vyhlášená Slovenská republika rad.

Do 7. července naše armáda obsadila jižní slovenské území až po dohodnuté neutrální pásmo. Celé obsazování území až po neutrální pásmo bylo provedeno celkově bez problémů a v klidu. Morálně zlomní maďarští vojáci stejně vůli k nějakým bojovým výstřelkům neměli. Přesto ale došlo k několika případům ničení infrastruktury.


Zde je jeden z příkladů - dnešní podoba zbytků po zničeném mostu o obce Kováčovce přes řeku Ipeľ

Naopak na naší straně došlo pod vlivem mírové euforie po dlouhých a těžkých bojích, kdy vojska občas velmi strádala k excesům. Bylo evidováno a řešeno nemálo případů rabování, samovolných rekvizic a to i za účasti stálého stavu, tedy důstojníků. Obětí se stávali Židé, Maďaři a bohužel - i když je to jedno, nemělo se stát nic z toho - i slovenské obyvatelstvo. Oba důstojnické sbory – náš i francouzský reagovaly okamžitě ráznými opatřeními a tvrdými tresty. Nedosáhlo to tak masovějšího charakteru, ale už se stalo a dobrá pověst našich vojáků byla poškozena. A tento nedobrý dojem se přenášel nakonec i do vztahů s československým četnickým sborem a úřednickými osobami.

Na druhou stranu je potřeba vidět i opačný stav, že na mnoha místech a to i s většinovým maďarským obyvatelstvem, bylo československé vojsko dokonce i vítáno jako záruka bezpečí majetku před rabováním. Je to tedy spíše o kázni jednotlivých jednotek a pevnosti velení v nich, než všeobecný platný jev. Vítalo je tak i to samé maďarské obyvatelstvo, které před několika týdny vítalo bouřlivě maďarskou rudou armádu jako osvoboditele. Jenže s ní přišly i jevy doprovázejíc diktaturu proletariátu - rabování, zatýkání, perzekucích osob i majetku a další. Ustupující maďarská armáda na některých místech, třeba v Lučenci, drancovala v ulicích a ničila státní majetek, kde se dalo a stihla to, ničila infrastrukturu, mosty a koleje.

1. srpna se v Maďarsku zhroutila po 133 dnech existence, vláda Maďarské republiky rad a sní vláda Bély Kuna. Ten prchá ze země do zahraničí, a následná nová vláda měla zájem na co nejrychlejším vyřešení situace s Československem z důvodů potřeby uklidnění vlastních poměrů a stabilizaci své země. I když na to Maďaři vsadili vše, co se dalo a vrhli proti Rumunům co šlo, nebylo možno je zastavit. 3. srpna 1919 obsadila rumunská armáda samotnou Budapešť. Zde se zastavili. Hrozba naší zemi zmizela na dlouhých 19 let. Ma Irsko ale ještě klidu nedošlo. Oblast západního Maďarska v té době obsadil se svou divizí plukovník Anton Lehár, který byl stoupencem návratu Habsburků do čela Maďarska. V Maďarsku propukl tak opět politický chaos, stoupenci monarchie a politické extrémní pravice si vyrovnávali účty s bolševiky a ostatními odpůrci. Docházelo znovu k politickým soudům a popravám. Vojenským pučem byl později jako říšský správce do čela Maďarska tehdy jmenován arcivévoda Josef Habsburský, který však brzy na nátlak států Dohody z tohoto postu odstoupil.

Dodatečně bylo Československu mírovou konferencí přiznáno ještě i bratislavské předmostí Petržalk. T9m se zdržovat nemusíme - kolega Zemakt to zpracoval brilantně.

xxxxx
Rumunské dělostřelectvo a rumunská pěší patrola v ulicích Budepěšti

Je zajímavé, že 8. až 11. srpna obsadila část 2. divize Salgótarján a jeho okolí, na přání a žádosti obyvatelstva tohoto města. Místní obyvatelstvo v našem vojsku totiž spatřovalo záruku ochrany před maďarskými ozbrojenými vojenskými houfy, které předtím ve městě drancovaly při ústupu na jih. Naše přítomnost ve městě znamenalo mimo jiné i to, že je musíme zásobovat. Maďarská vláda to kategoricky odmítla. Po stabilizaci situace se naše vojsko ledně stáhlo v polovině prosince 1919 z oblasti Salgótarjánu zpět, v dodržení mezinárodně stanovené hranice.

Po následném srpnovém pádu bolševické vlády se v Maďarsku, jak jsem již uvedl, 4. srpna nastolila nová vláda, která se zaměřila především na vnitřní stabilizaci situace rozvráceného Maďarska. Díky velmi snížené hrozbě bylo postupně ze Slovenska stahováno naše vojsko. Ještě srpnu 1919 byla přesunuta do Prahy 7. divize, kde konečně legionáři z Itálie mohli volno k návštěvě rodin, které neviděli často několik let, a byli demobilizováni do civilního života. Zároveň byla za stejných podmínek přesunuta do Brna 6. divize.
Z Podkarpatské Rusi byla v září 1919 stažena do Hradce Králové 1. divize domácího vojska. Do Českých Budějovic byla v říjnu 1919 stažena 5. divize domácího vojska. Demobilizace jednotek pokračovala celkem rychle a spořádaně. Na Slovensku ještě nějakou dobu, než se zde zorganizovaly pravidelné pluky armády v posádkách, zůstala 2. divize a 3. divize domácího vojska. Až na jaře 1920 byly obě zmíněné divize staženy ze Slovenska do Čech - 2. divize do Plzně a 3. divize do Litoměřic. 4. divize byla přesunuta ze Žiliny, kde do té doby byla, do Košic. V říjnu 1919 byl rozpuštěn i záložní armádní sbor generála Podhajského, který byl tehdy vytvořen pro připravovaný rozhodující boj. 9. divize tohoto sboru zůstala v Trnavě, 8. divize byla stažena do Opavy.

Jednotky celé naší armády procházely reorganizací na novou armádu Republiky Československé, probíhala souběžně s tím i demobilizace všech, kteří v armádě nezůstávali v činné službě, včetně příslušníků dobrovolnických formací, které byly vesměs koncem roku 1919 rozpuštěny. Stalo se na základě rozkazu MNO z listopadu 1919 šlo o čtyři pluky Stráže Svobody, složené z příslušníků Sokola a Dělnických tělovýchovných jednot. Nevojáci z jejich řad se vrátili do civilního občanského života, vojáci ke svým mateřským řadovým jednotkám.

Ze stavu jednotek vojska byly nejprve v průběhu září a října 1919 demobilizovány ročníky 1887 - 1891. Dalších sedm - mladších ročníků bylo zatím ponechány v činné službě. Ty byly demobilizovány v roce 1920.

V průběhu druhé poloviny roku 1919 začaly již do nové vlasti přijíždět i transporty legionářů z Ruska, kteří se v zahraničí proslavili především svými boji na transsibiřské magistrále. Do 20. 11. 1920 se celý legionářský čs. armádní sbor z Ruska, o síle cca 60 tisíc mužů, lodními transporty z Ruska kolem světa či kolem Asie, vrátil do republiky, čímž byla záruka bezpečnosti mladého státu dovršena.

Bilance ztrát:

Od začátků prvních bojových střetů na Slovensku, 2. listopadu 1918 až do posledních výstřelů této války 14. 8. 1919, byly nakonec stanoveny tyto ztráty českoslovesnké armády

861 vojáků padlo či zemřelo na následky těžkého zranění a válečných útrap z toho 39 důstojníků.
2 830 mužů, z toho 103 důstojníků, bylo v těchto bojích zraněno.
343 mužů bylo v boji zajato nepřítelem z toho 11 důstojníků.
1 960 mužů, z toho 18 důstojníků, bylo pohřešováno a byli u jednotek vedeni později jako padlí.
1 412 vojáků, z toho 46 důstojníků vlivem těžkých bojových podmínek, nedostatečného stravování a oděvu vážně onemocnělo.

Celkové ztráty československé armády během bojů tak dosahovaly až 12%.

Maďarská strana přiznala:

450 padlých, včetně důstojníků, některé prameny uvádějí maďarské ztráty však vyšší a to 1 000 až 1 500 padlých a zemřelých maďarských vojáků.
3 691 maďarských vojáků bylo raněno
6 977 maďarských vojáků onemocnělo
471 vojáků naše vojenské úřady evidovali jako zajatce - dle podkladů o pozdější repatriaci.

V, předchozími boji, vysíleném Maďarsku došlo, díky nestabilitě republiky po předchozích politických bojích, k neuvěřitelnému obratu - v únoru 1920 zrušilo maďarské Národní shromáždění republiku a vyhlásilo v Maďarsku království. Do čela nově vzniklé monarchie byl 1. března 1920 jmenován jako říšský správce bývalý kontraadmirál rakousko-uherského loďstva Miklós Horthy de Nagybánya.

Dne 4. červa 1920, bylo ve francouzském Versailles, v zámku zvaném Velký Trianon definitivně rozhodnuto o podobě hranic jednotlivých států, které vznikly rozpadem Rakousko-Uherska. Mírová smlouva, která zde byla podepsána mezi spojenci Dohody a Maďarskem, potvrzovala rozpad Rakousko-Uherska, vznik Maďarska, odstoupení části bývalého Uherska Československu, Rumunsku, Jugoslávii a Rakousku. Byly uznány hranice mezi Československem a Maďarskem a Maďarsko se muselo zavázat k placení válečných reparací a udržování vojska v limitech, které mu povolily mocnosti Dohody. Konečně bylo dobojováno.


Vítězství - vojáci domácího vojska se zástavou s nápisem od Šumavy k Tatrám na nádvoří bratislavského hradu.

Přišel tak Československo vytoužený očekávaný mír. Ten však trval bohužel jen pouze necelých dvacet následných let. Naše země se během nich stala světovou velmocí ve výrobě pěchotních zbraní, vybudovala skvělou armádu a dosáhla všeobecného mezinárodního uznání. Po necelých dvaceti letech se však stala obětí politické hry těch samých velmocí - mimo Německa - které stály u jejího vzniku.

Ale to by byl jiný příběh.

ZÁVĚR- tentokrát si jej odpustím.

Zdrojové portfolium: výběr

Knihy a publikace:
KALVODA, Josef. Genese Československa. Praha, 1998. ISBN 80-85846-09-8.
KOVÁČ, Dušan. Dějiny Slovenska. Praha, 1998.
RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století: Česko-slovenské vztahy 1914-1945. Bratislava, 1997.
HRONSKÝ, Marián. Slovenská a maďarská politika pri vzniku Československa. In Moderní dějiny. Sborník k dějinám 19. a 20. století. 3. Historický ústav. Praha, 1995
BÍLEK, Jiří a kol. Vojenské dějiny Československa. III. díl. Od roku 1918 do 1939. Praha, 1987.
Basl Antonín, K desátému výročí bojů na Slovensku: Bitva u Komárna, Praha: Legie, 1929.
Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha: Karolinum, 2006
Pokorná A., Hofman P., Stehlík E. - Československá armáda 1918-1938, Impuls, Praha 1991
Junek Jiří - Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918 1919. OM VM, V. Mýto 2002
Peroutka Ferdinand - Budování státu 1918-1919, Praha 1991
Marek Jindřich - Piráti svobody. Svět křídel, Cheb 2002
Pavel J. Kuthan, V těžkých dobách boje na Slovensku 1918 – 1919, Corona 2014
Dušan Tomášek, Nevyhlášená válka Boje o Slovensko 1918 -1919, Epocha, 2012
Irmanová, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2008
Klimek, Antonín – Nováčková, Helena – Polišenská, Milada – Šťovíček, Milan, Vznik Československa 1918. Dokumenty československé zahraniční politiky. Praha 1994.

Internet - moc děkuji Zemaktovi a Parmezanovi

http://www.vojenskerozhledy.cz/images/a ... vyvoje.pdf
http://www.vojenskerozhledy.cz/images/a ... divise.pdf
http://www.vojenskerozhledy.cz/images/a ... arskem.pdf
http://www.vojenskerozhledy.cz/images/a ... isovec.pdf
http://www.vojenskerozhledy.cz/images/a ... radska.pdf
http://www.vojenskerozhledy.cz/images/a ... isator.pdf
http://www.wittmannholding.sk/images/hi ... jdarek.pdf
http://worldatwar.eu/index.php?esid=197 ... ation=arti cle&articleid=377&categoryid=4&showcomms=1
http://worldatwar.eu/index.php?esid=197 ... howcomms=1
http://www.novezamkyfotoalbum.sk/porazky-vitazstva/

[Pátrač]

„V polovině května také došlo na československém území k internaci ukrajinského III. armádního sboru. Sovětské Rusko tehdy válčilo s Polskem a územní nároky byly na obou stranách. Ukrajinský III. armádní sbor tvořil obranu jižní části východní Haliče. Rychlým průlomem polské armády v pozicích u Přemyšlu na Stryj byl tento sbor odříznut od zbytku sovětské armády. Před zajetím nepřítelem se větší část sboru zachránila ustoupením na území v tomto konfliktu neutrálního Československa přes Užocký a Věrecký průsmyk. 4000 mužů a 80 důstojníků tohoto sboru bylo československou armádou odzbrojeno a internováno nejprve ve Slovenském Novém Mestě, později v Jablonném v Čechách. Zde byl nazýván „ukrajinskou brigádou“ a internovaní ukrajinští vojáci se zde měli celkem dobře. Jako zemědělští dělníci pomáhali později na polích, či někteří pracovali při výstavbě některých vojenských objektů. V roce 1921 byla tato skupina rozpuštěna a ti Ukrajinci, kteří o to měli zájem byli po částech repatriováni zpět do sovětského Ruska. Odzbrojením tohoto sboru v květnu 1919 získala čs. armáda 2.000 pušek, 12 kulometů, 12 děl a 200 povozů, čímž doplnila svou nedostatečnou výzbroj“.

Myslím, že jde o omyl.
Dotyčný sbor byl příslušný k Západoukrajinské Lidové Republice (Hruševský), likvidované polskou armádou k 17.6.1919 .
Se Sovět. Ruskem tato formace neměla nic společného.

Mirek 58: kdybys chvilku vydržel, práce by byla vložena celá tak, jak byla vytvořena bez přerušení.

A je mi líto, ale já jsem pouze odcitoval text z knihy a uvedl z jaké a uvedl i to, že o tom nic jiného nevím. Pokud je tam chyba, je to možné, ale jsem bez viny.

[jarl]

Ten příspěvek od Mirka58 jsem ocitoval v Pátračově odpovědi a přesunul do koše, aby nenarušoval celistvost Pátračovy práce.

[Martas2411]

Parádní práce Přečetl jsem to celé,ale budu to muset přelouskat vícekrát,už jsem se v tom ztrácel.To by si mohl vydat jako knižní sešit a to si nedělám legraci.Upřímně Tě obdivuji.Nad tím si musel strávit hodně času,ale je to paráda.Já jsem si aspoň trochu osvěžil dějepis.Vím že byla Maďarská republika rad,ale vůbec si nejsem jistý o té Slovenské republice rad.Jestli jsme se o tom učili anebo mi to vypadlo za ty roky z hlavy.Trochu mě zaráží ten zlikvidovaný pomník.Nedivil bych se,kdyby to bylo třeba na Ukrajině,kde hroby čs.vojáků zarůstají křovím a nikdo se o ně nestará.Ale u sousedů?

Zde musím říci něco, co mi leží v hlavě už dlouho. Tedy od toho okamžiku, kdy jsem se rozhodl probrat naši armádu a její vyzbrojování, doktrínu, operační umění a samosebou válečné plánování. Vyjádřit hlubokou úctu k Rumunům. V této vojensko-politické krizi a po celou dobu mezi válkami, jen tento národ dodržel vůči naší zemi vše, k čemu se zavázal. Významně napomohl i repatriaci našich lidí po rozpadu republiky z Podkarpatské Rusi, i když už nemusel. Stát, kterému slíbil být spojencem, už neexistoval. A potom, 30 500 vojáků Rumunské královské armády padlo při osvobozování naší země v letech 1944 a 1945. Opět nemuseli, ale byli zde a umírali za naši svobodu. A nakonec jako jediní se odmítli účastnit srpnové okupace v roce 1968. Musím s tím něco udělat a vzdát jim čest nějakou kvalitní prací. Nikdo si to nezaslouží více.

Tak to si dobře napsal.Tento národ zůstává pro nás nedoceněný.I když většina si myslí třeba něco jiného.Já Rumuny chválím za to ,že drželi Madary v šachu a taky za jejich ochotu přijmout ustupující Československé vojáky z Podkarpatské Rusi v oněh pohnutých březnových dnech roku 1939 bez jakýchkoliv perzekucí a posměchu.Samozřejmě i za osvobozování republiky v letech 1944-45.
Proto taky jezdím už 7 let ve voze Dacia Sandero a jsem s ním velmi spokojen

K osobě generála Šnejdárka bych doporučil knihu- Pochoduj nebo zemři.Velice čtivé dílo vzpomínek tehdy plukovníka Šnejdárka,kde mimo Těšínska popisuje i Slovensko.

Dále bych se chtěl zeptat na onoho majora Bláhu.Jelikož jsem z Bohumína,zajímalo by mě jestli to je ten samý Bláha,co tady velel jednotkám při osvobozování Bohumína a Karviné od Poláků v lednu 1919,kde padlo taky několik čs.vojáků?Pravděpodobně si myslím že to bude on.Soudím tak podle hodnosti majora.Ale taky to mohl být někdo jiný.

[jarl]

Já jsem si aspoň trochu osvěžil dějepis.Vím že byla Maďarská republika rad,ale vůbec si nejsem jistý o té Slovenské republice rad.Jestli jsme se o tom učili anebo mi to vypadlo za ty roky z hlavy.

O Slovenské republice rad jsme se v dějepise něco málo učili. Vzpomínám si, že v učebnici byla reprodukce náborového plakátu vyzívajícího Slováky ke vstupu do její armády.

[parmezano]

Na Slovensku mezitím dne 21. března vyhlásila československá vláda mobilizaci ročníků 1982 až 1998.
Překlep
fotka " nádraží v Jasině " ozvu se na mail

[Stuka]

Slovenská republika rád ako Pátrač píše

Jednalo se o komunistický stát s diktaturou proletariátu, naprosto závislý na Maďarské republice rad.

to je stará komunistická interpretácia. Lepšie je povedať, že celá táto záležitosť okolo SRR bola síce boľševicky zafarbená akcia ale inak išlo o opätovnú maďarskú snahu ovládnuť časť slovenského územia a z historického hľadiska nemá pre Slovensko skoro žiaden význam. Štátoprávne postavenie SRR je veľmi diskutabilné, išlo skôr o súčasť Maďarskej rep.rád a navrátenie aspoň trocha slávy Uhorska aj keď pod nejakým boľševickým práporom. Životnosť SRR bola našťastie minimálna a tí Slováci, ktorí si všimli, že tu vôbec niečo také bolo, jej bez ľútosti povedali pa,pa.

[Pátrač]

Stuka - to je pravda- přesně tak to je stou interpretací a já ji dal schválně, anžto jsem se to takto učil v dějinách MKDH, tedy mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. A Slováci otřesení Velkou válkou, zabíjením - myslím tím vzpouru vojáků a následné nepokoje přímo v Prešově v listopadu 1918 kdy to vedlo k desítkám popravených vojáků se mohlo v této velmi pohybné aktivitě vzhlédnout.

Když jsem byl v Prešově v roce 1989 na jaře, tak jsem dokonce narazil na památník tomuto experimentu. Jestli tam ještě stojí nevím, ale Prešovákům to tím pádem bylo připomínáno desítky let. Takže Slováci co si toho všimli tomu sice dali v roce 1919 pá, ale po roce 1948 jim to bylo rychle připomenuto s tím, že vlastně stáli včele pokroku. Což je drsné.

Kolegové ze Slovenska - je tam ještě ten kus betonu s nějakýma sochama nebo ne?

[Martinko]

Kolega Pátrač,
mimoriadna práca, ktorá zaberie veľa času čo len prečítať, nieto sa nad tým zamyslieť a pripomienky potom usporiadať. Priznám sa, že doteraz som len niečo málo prečítal, ale „prelistoval“ som to do konca a na jednom mieste som sa musel pristaviť, pretože tam ste obvinili Slovákov z niečoho, čo nevykonali.

Pod fotografiu zničeného podstavca pamätníka č-s legionárov v na cintoríne v Nových Zámkoch ste napísali:
„A takto se s ním vypořádali naši bývalí spoluobčané poté, co získali samostatný stát.“

Že nejde o omyl, ale o úmyselné očiernenie národa, ste zdupľovali nasledovným:
„Třeba někdy zjistím, proč Maďarům nevadil a těm, ve jménu kterých budoucnosti ti chlapi padli, ano.”

Na Slovensku sa hovorí, že lôž má krátke nohy.

Stačí si „zagúgliť” cintorín v Nových Zámkoch a tam najdete nožstvo informácii, z ktorých citujem:

V článku “Kuriózna oslava na hrobe čs.legionárov v nových Zámkoch” z 18-1-2012 sa píše
„Nad hromadným hrobom na novozámockom cintoríne bol postavený pomník so súsoším, ktoré je dielom akademického sochára Fraňa Štefunku. Súsošie na betónovom podstavci, do ktorého bola vložená aj prsť zeme z bojiska pri Zborove, zobrazuje kľačiaceho vojaka, za ktorým je alegorická postava ženy. Pomník bol odhalený 28. októbra 1936. O hrob a pomník sa mala starať miestna posádka. ....
Po Viedenskej arbitráži (2. novembra 1938), ktorá znamenala pre Slovensko podobnú katastrofu ako Mníchov pre české a moravské kraje, pripadli Nové Zámky Maďarsku. V tom období sa na južnom Slovensku odstraňovali pomníky a sochy pripomínajúce Československú republiku, medzi nimi aj legionárske pomníky. Takýto osud stihol legionárske pomníky v Lučenci, Komárne, Vrábľoch a aj v Nových Zámkoch. Na mestskom cintoríne sa zachoval len betónový podstavec pod spomínaným súsoším a zanedbané hroby.
V rokoch 1945 – 1948 sa legionárske pamiatky v Nových Zámkoch nepodarilo obnoviť a ani nasledujúci režim o dôstojnú spomienku na legionárov nemal záujem. Ak nepočítame ilegálne odhalenú tabuľu na pamiatku našich padlých inštalovanú na Dome Matice slovenskej, tak v Nových Zámkoch máme už len neudržiavaný masový hrob – na rozdiel od Štúrova a Bajča, kde sú hroby a pomníky renovované a udržiavané – a betónový podstavec po Maďarmi odstránenom súsoší.“

V článku „Legionárske hroby v Nových Zámkoch z 11-6-2013 sa píše:
„Niekedy v polovici apríla tohto roku dostali pracovníci komunálnych služieb mesta Nové Zámky príkaz, aby odstránili masívny betónový podstavec a obrubníky v centre cintorína Sv. Jozefa. Pravdepodobne málo kto z nich tušil, že narúšajú miesto, kde leží vyše 200 pochovaných vojakov z 1. svetovej vojny a z obdobia oslobodzovania mesta od zvyškov uhorskej moci v roku 1919. O aké hroby sa jedná, však vedelo niekoľko uvedomelých občanov, ktorí túto nanajvýš znepokojivú informáciu začali šíriť nielen po samotnom meste, ale dostala sa až na ministerstvo obrany ČR. A tu sa táto kauza skutočne začína.....
Osobne ma prekvapuje najmä jeden drobný detail. Je tomu sedem rokov čo som ako občiansky aktivista spustil s mojimi kolegami iniciatívu za obnovenie pamätníka československým legionárom v našom meste, ktorý bol zničený pri maďarskej okupácii v roku 1939. Veľmi dobre sa všetci pamätáme s akým odporom sa k tomu stavali primátor Gejza Pischinger a prednosta Ágh. Napriek tomu, že mestské zastupiteľstvo krehko ovládané tzv. slovenskou koalíciou schválilo 50 000 Sk na pamätnú tabuľu legionárom, primátor uznesenie nepodpísal. Všeobecne boli vedením mesta vyvíjané rôzne aktivity aby v Nových Zámkoch žiadny pamätník či tabuľa legionárom nejestvovali. Tabuľa sa v roku 2009 nakoniec odhalila, ale nie za mestské peniaze a nie na mestskej budove, tak ako to schválilo zastupiteľstvo, ale na budove Domu Matice slovenskej.“

Teda, ako z uvedeného vyplýva, ten „neomluvitelný vandalismus“ nespoôsobili „naši bývalí spoluobčané poté, co získali samostatný stát“ ale Maďari, a zničenie podstavca má na svedomí menšina národa, ku ktorému prejavujete isté sympatie.

To, čo Vy tvrdíte kolega Pátrač je hanobenie národa a dúfam, že sa slovenským Palbákom verejne a bezokladne ospravedlníte.

[Rase]

Zbývá mi dočíst ještě poslední kapitolu, ale chci reagovat dřív, než se mi to vypaří z hlavy.
Poměrně často narážím na názor, že maďarská armáda byla jen bandou trhanů, nedisciplinovaná a z většiny složená jen z mobilizovaných domorodců nebo banditů. Vzhledem k tomu, že politikové dokázali v čas stáhnout jednotky z fronty (1918) a nahromadit dost vojenského materiálu, zbraní, a techniky (pancéřové vlaky, obrněné automobily - zabojovaly si zde i Romfelly), udělali větší kus práce než Naši politici, kteří museli improvizovat. To že se naše armáda stylizovala do role "pořádné armády" (ať použiji Šnejdárkova slova) tak to ještě neznamená že jí byla. Přeci jen i naše vojsko zde bylo z velké části dobrovolnické, složené ze Sokolů, legií a všeho možného. Kvalitativně tak na tom nebyli Maďaři hůř (našim vojákům chybělo všechno). Generální štáb byl na Maďarské straně lepší (zmíním pozdějšího náčelníka generálního štábu Auréla Stromfelda) - stačí se podívat na plán kterým chtěli naši armádu rozdělit a následně zničit. Naše generalita byla neschopná (ministři atd.) a situaci zachraňovala skvělá iniciativa nižších důstojníků, nadšení, sebeobětování a štěstí. Hodně nás zachraňovala i mise francouzských důstojníků. Navíc maďarské kvalitní jednotky byly vázány v bojích s Rumuny, když byly po podepsání příměří vrženy proti Naší armádě, byly zastaveny jen s velkým vypětím sil. To bylo v době, kdy byli bez spojenců, vyhlídek, pořádného zásobování a celkově začínali být vysílení.
Rozhodně bych Maďary nepodceňoval, byť šlupka byla bolševická, reálně armádě veleli ostřílení důstojníci se zkušenostmi z fronty. Oproti tomu, byli naši zkušení generálové odsouváni do pozadí a opomíjeni. Navíc nahrazeni Francozi, kteří se v oblasti museli rychle zorientovat. Jádro maďarské rudé armády mělo velitele, se kterými přišli z fronty, čemuž odpovídá i jejich bojová morálka - pokud sme narazili na řadové vojáky, byl problém (a to nemluvím o zmíněných Sekélech atd.).
Vedení války v podání Prahy (Klofáč, Masaryk a nejvyšší velení), bylo totální diletantství a ohromný risk se životy. Takové hraní si na vojáky, kterému bohužel propadl i Masaryk (na Těšínsku) - tehdy si udržel chladnou hlavu jen Beneš. Jediné co je omlouvá, že jejich risk vyšel...

Zaujala mě část o Ukrajinských vojácích. Já si říkal kam zmizeli v době, kdy poláci přešli do protiútoku (tehdy ukrajinci dost měnili strany - Poláky nesnášeli a Bolševici pro ně taky nebyli spojenci). Nejednalo se o část Rudé armády, ale o zbytek snah o svobodnou Ukrajinu. Proto asi i to nadstandartní chování (mohlo být horší).

Ještě dodám, že díky článku jsem si uvědomil, že tehdejší Slovensko nejde brát jako jednolitý celek, ale spíš o soubor oblastí a regionů, kdy každý měl jiný zájem a politiku. Jedni byli pro Československo, jiní pro Maďarsko, další socialisté inklinující k internacionálnímu bolševismu, do toho autonomní snahy Němců atd. Hlavní slovo měl kolikrát starost, nebo místní pohlaváři a záleželo na jejich politické vůli - nějaká centrální vláda neměla žádnou moc. Musel to být pořádný chaos.

[Aaron Goldstein]

Stačí si „zagúgliť” cintorín v Nových Zámkoch a tam najdete nožstvo informácii

Tak jsem tedy zagůglil a našel například toto: http://snn.sk/legionari-opaet-bojuju-te ... olsevikom/

Z čehož si dovolím krátkou citaci:
Postup mesta sa stal predmetom medzinárodnej pozornosti, ak nie škandálom. SNN sa preto obrátili na odborníka – historika Jána Mitáča, ktorý sa problematikou dlhodobo zaoberá. Publikujeme jeho stanovisko: „Vážený pán prednosta Mestského úradu v Nových Zámkoch Ing. Peter Ágh. Musím vyjadriť vážne pochybnosti nad Vašimi slovami, ktoré ste uviedli pre webaktuality.sk, citujem: ‚ Prednosta úradu Peter Ágh Insideru povedal, že zlikvidovanie hrobov je nedorozumenie. ‚O týchto hroboch sme nemali informácie. Neboli nikdy vedené ako vojenské hroby. Náhrobok už nebol v dobrom stave, a tak sme sa ho rozhodli odstrániť.‘

Neverím, že ste nevedeli, že sú to hroby obetí prvej svetovej vojny – vojakov, a tiež legionárov, ktorí bojovali s maďarskými boľševikmi v roku 1919 v okolíhroby neznámeho vojaka NZ histŕoia Nových Zámkov. Pán František Daniel, s ktorým mimochodom úzko spolupracujete, spracoval túto problematiku na základe archívneho výskumu a svoje informácie aj uverejnil. O pamätník sa zaujímala i spoločnosť M. R. Štefánika, ktorá dostala aj dotáciu od ministerstva na inštalovanie pamätnej tabule na hrobovom mieste. Rokovala aj s mestom, ktoré strčilo radšej hlavu do piesku, a vy ako zástupca mesta ste o tom museli vedieť. Ide o obrovskú neúctu zo strany predstaviteľov mesta voči všetkým obetiam, ktoré ležali v hrobe na cintoríne v Nových Zámkoch.“

[Stuka]

A Slováci otřesení Velkou válkou, zabíjením - myslím tím vzpouru vojáků a následné nepokoje přímo v Prešově v listopadu 1918 kdy to vedlo k desítkám popravených vojáků se mohlo v této velmi pohybné aktivitě vzhlédnout.

Myslíš, že sa niekto z normálnych Slovákov mohol vzhliadnuť v SRR nech už prežil od roku 1918 všeličo? Možno spočiatku prešovskí robotníci a roľníci trocha pookriali na srdiečku, ale keď si uvedomili, že by aj internacionálu museli spievať maďarsky rýchlo vytriezveli. Dobre si pamätali, čo bolo pred rokom 1918.

Takže Slováci co si toho všimli tomu sice dali v roce 1919 pá, ale po roce 1948 jim to bylo rychle připomenuto s tím, že vlastně stáli včele pokroku. Což je drsné.

Drsné? Taká bola doba do roku 1989. Bavíme sa ale o dnešnej interpretácii SRR, bez komunistických obalových letákov.

[Pátrač]

To, čo Vy tvrdíte kolega Pátrač je hanobenie národa a dúfam, že sa slovenským Palbákom verejne a bezokladne ospravedlníte.

Omlouvat se nebudu, anžto nemám za co.

http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/leg ... 590604f2e/

Hanobení národa by to bylo, kdybych zde tvrdil něco o plošném ničení a nebyla to pravda. Doložil jsem, že to byl tento případ a mohl za něj řádně zvolený představitel obce - či města. Mě osobně by to nestálo za pozornost, ale někde u Lučence padl bratr mého pradědečka. Praděda na něj občas vzpomínal a možná mi jeho příslušnost k nějaké skupině nájemných vrahů zatajil. Mě vlastně jen zajímalo kdybych se tam někdy dostal, jestli by bylo kam položit kytku. A zatím by tedy nebylo.

Omlouvat se mi nemusíte, necítím se uražen ani jinak poškozen. A děkuji - z prací jsem si dal hodně práce.

[Pátrač]

A Slováci otřesení Velkou válkou, zabíjením - myslím tím vzpouru vojáků a následné nepokoje přímo v Prešově v listopadu 1918 kdy to vedlo k desítkám popravených vojáků se mohlo v této velmi pohybné aktivitě vzhlédnout.

Myslíš, že sa niekto z normálnych Slovákov mohol vzhliadnuť v SRR nech už prežil od roku 1918 všeličo? Možno spočiatku prešovskí robotníci a roľníci trocha pookriali na srdiečku, ale keď si uvedomili, že by aj internacionálu museli spievať maďarsky rýchlo vytriezveli. Dobre si pamätali, čo bolo pred rokom 1918.

Takže Slováci co si toho všimli tomu sice dali v roce 1919 pá, ale po roce 1948 jim to bylo rychle připomenuto s tím, že vlastně stáli včele pokroku. Což je drsné.

Drsné? Taká bola doba do roku 1989. Bavíme sa ale o dnešnej interpretácii SRR, bez komunistických obalových letákov.

Stuko, já fakt nevím. Prostě je neodiskutovatelný fakt, že vyhlášena byla. A když se podíváš o se kolem ní dělo, to prostě nešlo bez nějaké podpory poměrně významného dílu populace. Vezmi si jen územní rozsah, aktivity při tvorbě ozbrojených sil, počty dobrovolníků, to není jen pár blouznivců, za tím se skrývá hodně lidí. Takže jsou dvě možnosti:

Primo: celé je to žblecht, nikdy to nebylo, jelikož normální Slováci by se ničeho takového neúčastnili. To by ale musel posoudit někdo jiný, j tomu relevantní prameny nemám.

Secundo: není to žblecht a mnoho normálních Slováků zrevolucionizovaných událostmi a bídou v tom vidělo šanci na lepší život. Na tom přece není nic ostudného ani jinak závadného.