Mapa bojů v karpatsko-dukelské operaci od 8. září do 27. listopadu 1944 i se všemi hlavními
body v terénu.
Důstojník pro zvláštní úkoly při Přikrylově 2. paradesantní brigádě, vlastně jeho pobočník, poručík Mastný, vyrazil s rozkazem od velitele brigády k 1. praporu, kde jej měl předat jeho veliteli kapitánu Uchytilovi. Byla noc z 16. na 17. září 1944. Rozkaz říkal, že 1. výsadkářský prapor má, za podpory i těžkých sovětských tanků, ráno 17. září útokem "proniknout do vesnice Pulawy, dvanáct kilometrů do týlu nepřítele." Po dohodě z náčelníkem štábu štábním kapitánem Hlásným (na fotografii z okolí vesnice Besko, v září 1944, je zleva štábní kapitán
Hlásný, uprostřed je velitel 2. paradesantního praporu major Voves a z profilu je tam ještě, jako třetí nejmenovaný ruský důstojník), přes rozkaz Přikryla vzít si 10 samopalníků, jel poručík Mastný (zde jsem nalezl některé další příhody, ze vzpomínek pozdějšího majora Mastného - Publikováno v časopise Osvobození v roce 1978, vydávaném Čs. Obcí legionářskou v Londýně:
http://mujweb.cz/ipro/stripky/vzpominky/brigada.htm
Doporučuji všem přečíst článek z roku 1978, uveřejněný v Londýně až do konce...!!!) jen s řidičem. Jejich"ne zcela běžný příběh i na dobu válečnou", zachycený a sestavený historikem Richterem, zde cituji a svými slovy pak některé pasáže píši:
"Vyjeli se zhasnutými světly, pěšky by jim to možná šlo rychleji, alespoň v některých úsecích, kde se cesta klikatila a byla plná děr. V příkopech ležely rozbité vozy a páchnoucí mršiny koní, vpředu číhaly miny a nejistota. Jen díky tomu, že nařídil řidiči, aby navzdory válečným zvyklostem a příkazům rozsvítil světla, objevili minové pole, které se táhlo přes silnici. Museli vystoupit z vozu a krok za krokem postupovat polem a píchat dlouhým, tenkým ruským bodákem do hlíny, aby zjistili, kde miny končí a kudy mohou nástrahu objet. Prosmýkli se úžlabinou, kde ve tmě temné obrysy šesti nehybných tanků a cítili odporný mrtvolný pach. Nebyli si přitom jisti, jestli v úžlabině nejsou Němci. Nakonec přece jenom šťastně dorazili k prostoru rozmístění 1. praporu."
Museli ještě projet jednou opuštěnou vsí, "nad kterou visel těžký zápach spálenišť", projeli ještě nějakým lesíkem a již stáli u zámečku, který nebyl na první pohled vidět, neboť jej zakrýval park s vysokými hustými stromy. A pak plnil poručík Mastný zadaný úkol:
"Po obvyklé výměně různých hesel, která zřídka souhlasila, přišel velitel stráže. Vedl mne schodištěm, pak temným sálem, kde mezi blikotem několika svíček a červenými body cigaret sténala řada ležících raněných, a podél dlouhé řady spících vojáků, vyčerpaných dvoudenním bojem, dolů do sklepa. Tam ve světle svíček poloseděl, pololežel kapitán Uchytil. V zaprášeném battledressu, černé rozcuchané vlasy visící do čela, řadu dní neoholená tvář, své velké chlupaté ruce měl zkřížené přes prsa a podřimoval v rozbitém křesle.
Náčelník štábu poručík Kováč se skláněl nad mapou. Po několika slovech v přítmí mě poznal a zatřepal Uchytilem. Když ten se za moment probral a já mu předal stručný rozkaz, vychrlil ze sebe:´Na tom velitelství se snad všichni zbláznili! Copak, sakra, nevědí, že jsme k smrti vyčerpáni, zkrvaveni, žrádlo s bídou jednou za den, munice dochází, baterie rozstřílena a ruští tankisté s námi nechtějí postupovat?´
V duchu jsem souhlasil, ale zdůraznil jsem důležitost rozkazu a připomenul, že dostaneme ihned střelivo a podporu tanků budeme mít zaručenou.
´Jak zaručenou?´vyrazil ze sebe Kováč. Vysvětlil jsem mu, že sovětský generál, kterému jsou tankové jednotky podřízeny to nařídí. Žádá jen, aby prapor před jejich vyražením zničil protitankové kanóny chránící s kulometnými hnízdy průsmyk vedoucí k Pulawám.
´Nic jiného nám nezbývá,´ ušklíbl se po krátkém rozhovoru nad mapou Uchytil. ´Od tebe,´obrátil se ke mně s napřaženou chlupatou rukou, ´chci slib, že půjdeš s Přikrylem k ruskému generálovi a vymáčkneš z něho bumážku s rozkazem, že mě tanky mají podporovat v útoku!´
Stisk rukou a už jsem se opět chvatně vracel, abych včas předal žádost. Návštěva u sovětského generála dopadla dobře. Když Přikryl skončil své hlášení a žádost o tankovou podporu, předstoupil jsem před generála a požádal ho o písemný rozkaz veliteli tankové jednotky. Podivil se proč, když přece bude ihned před námi vydávat rozkaz rádiem. Vysvětlil jsem mu, že jsem slíbil osobně doručit rozkaz veliteli praporu, což bude pro vyčerpanou jednotku velikou morální posilou, budou-li naprosto ujištěni o tankové podpoře. Při rozhovoru jsem dostal zezadu od Přikryla dva nepříjemné kopance do kotníku, ale bumažku jsem taky dostal.
Když jsem konečně vyšel z kanceláře, cítil jsem hroznou únavu a chtěl jsem se někde dvě nebo tři hodiny v klidu vyspat..."
A poté sám plukovník Přikryl, velitel brigády, vydal rozkaz 1. paradesantnímu praporu k útoku na vesnici Pulawa. "V doprovodu svého pobočníka poručíka Mastného se odebral na velitelské stanoviště 1. praporu, aby veliteli a jeho štábu vysvětlil úkol!" Své vysvětlování pak doprovodil větami, které věděl od Koněva, "že jakmile brigáda dobude Pulawy, bude stažena z fronty a odletí na Slovensko.
Zpráva se rozletěla po jednotkách jako vítr. V celé brigádě zavládlo nadšení."
Velitel československé 2. paradesantní brigády plukovník Přikryl měl pozorovatelnu vzdálenou 10 kilometrů vzdušnou čarou od osady Pulawa. Z pozorovatelny jasně patrné, že osada leží mezi kopci, z nichž některé vršky byly ve výšce výše než 600 metrů nad mořem. V prostoru Dukelského průsmyku bylo vzdušnou čarou k československé hranici jen asi 12 kilometrů. Z celého popisu krajiny byl patrný záměr velitelů Rudé armády, který chtěli ovládnout osadu Pulawa, což mělo usnadnit postup nejen RA, ale i československého armádního sboru podél silnice, která procházela městem Dukla na Tylawu a Dukelský průsmyk.
Průzkumná hlídka, kterou vyslal velitel československého 1. paradesantního praporu kapitán Uchytil, zjistila, že Němci, vzhledem k postupu Sovětů na sousedním úseku, vyklidily své pozice a stahují se dozadu...! Když průzkum postupoval na Pielniu, byl před kótou 372 zastaven palbou těžkých kulometů. Přesto velitel praporu ještě stejného vydal rozkaz k útoku.
Jednotky ještě před večerem prošly minovými poli u osad Plebania a Dudynce a rychlým postupem se zmocnily vesnic Pielnia a Nadolany. Na stejné čáře se pak zakopaly, aby si odpočaly a doplnily munici.
Noc ze 16. na 17. září proběhla poměrně klidně pro oba prapory brigády.
Dne 17. září v 6,00 hodin ráno oba prapory brigády přešly k plnění přidělení úkolů. z J. Pivoluskovi knihy - Parabrigáda, Bratislava 1970 - pak pan Karel Richter sestavil co se dělo:
"Velitel 1. praporu, kapitán Uchytil, pověřil nadporučíka Pivolusku, aby převedl prapor do prostoru obce Wola Sekowa. Němci se zřejmě zachytili ba kraji lesa ve směru Roztoky-Pulawy. Paradesantní jednotky s nimi ztratily dotyk. Neznaly jejich sílu ani rozmístění. Z návrší severozápadně od Nadolany byl velmi dobrý výhled na příčné široké údolí, které bylo třeba překonat. Pivoluska si uvědomil, že procházet tímto údolím v dostřelu nepřátelských kulometů a děl by byla hotová sebevražda. Uvažoval, jak se tudy nepozorovaně protáhnout.
Radil se s místním občanem Polákem, který se nabídl, že vojákům ukáže cestu. Zaujal ho potok, který teče z Nadolany do Woly Sekowe. Vyptal se Poláka, jak je hluboký a jak jsou vysoké břehy, porostlé vrbinami.
Rozhodl se s celým praporem projít řečištěm potoka, aby byli vojáci co nejvíce chráněni před nepřátelským pozorováním i palbou.
Sam J. Pivoluska pak ve své knize - Parabrigáda píše: "V čele pochodového proudu je moje rota a průzkumná hlídka. Naštěstí je v potoce málo vody. Břehy jsou vysoké. To umožňuje celému praporu přiblížit se nepozorovaně k německému obrannému postavení. Nepřítel nemá o nás ani tušení. Pravděpodobně nepředpokládá, že se ve dne odvážíme dopustit takového bláznovství. Ale v boji je třeba dělat akce, které nepřítel nepředpokládá a považuje je za nepravděpodobné nebo nemožné. Rozumně riskovat ještě neznamená podceňovat nepřítele.
Potokem kráčíme jako stíny. Před dědinou průvodce začíná být neklidný. Nepřítel je pravděpodobně nablízku. Znovu mi opakuje všechno o obraně Němců.
Dávám smluvené znamení průzkumu, který postupuje v čele pochodového proudu, aby zvýšil pozornost. Upozorňuji jednotky praporu, aby se připravily na střetnutí s nepřítelem. Může to být co nevidět.
Ujdeme asi sto padesát metrů a vnikáme do osady. Vpředu se ozvou výstřely. Za malou chvíli mi přivádějí tři Němce, zajatce.
Průzkumná hlídka četaře Poláka vybrala v pravé poledne obsluhu německého kulometného hnízda. Právě čistili zbraně. O našem postupu nikdo z nich neměl tušení. Četař Polák jednal velmi rozvážně a rychle. Celá průzkumná hlídka se bleskurychle vrhla na vyjevené Němce. Než se vzpamatovali, už byli přinuceni odcházet se zdviženýma rukama do zajetí. Část hlídky začala pálit na další odpory nepřítele, aby umožnila odvést zajatce do bezpečí."
Z výpovědi zajatých německých kulometčíků vyplynulo mimo jiné, že nepřítel bránil průsmyk, kterým vedla cesta z Roztok a Pulawy, celým pěším praporem ze své 68.pěší divize. Německý prapor v obraně pak ještě dostal navíc velké množství dělostřeleckých baterií a také baterií minometů, jako posilových prostředků. Výsadkáři z rot 1. praporu se o tom měli brzy přesvědčit na vlastní kůži.
Do útoku proti německým zákopům vyrazila Pivoluskova 2. rota po obou stranách potoka. Němci se však již vzpamatovali a kladli tuhý odpor a tak se výsadkářům nepodařilo vniknout do zákopů. Navíc je zasáhla německá palba z okrajů již vzpomínaného lesa. Do večera se jen ztěžka probili do severní části vesnice Wola Sekova, vesnice, kterou uprostřed protínala loučka.
Podobně se nedařilo i 3. rotě poručíka Jakaba. I je zasáhla těžká a dobře mířená dělostřelecká a minometná palba, ale i německé kulomety. Byla to palba vedená tentokrát z kopců východně od osady a přehradila postup 3. roty v brambořišti. Donutila výsadkáře, aby se rychle zakopali v brázdách. Marně se roty pokoušeli prorazit v prachu a kouři výbuchů a ocelových střepin.
Přibližoval se večer a roty již nebyly schopny postoupit ani o píď. Čekalo se na tmu, jako na smilování.
Nadporučík Pivoluska pak zaznamenal, že jej několikrát jen náhodou netrefil ostřelovač, když se přemisťoval na pozorovatelnu a stanoviště velitele 1. praporu kapitána Uchytila, který sem svolal na poradu velitele rot.
První povzbuzující zpráva od kapitána byla, že navázal styk se sousední sovětskou 129. střeleckou divizí, a že mu velitel divize přislíbil dělostřeleckou podporu. A dostal i další příslib od sovětského velitele tankového praporu, rozmístěného jižně od Nadolan, že mu na pomoc výsadkářů pošle tanky jako podporu. Zteč se plánovala na další den, tedy na 18. září. Ještě než měly jednotky vyrazit do útoku, měly určitě, za svítání, dostat teplou stravu.
A tak se s dobrými zprávami vracel ke své rotě mezi 3. až 4. hodinou i nadporučík Juraj Pivoluska a dál pak napsal: "Těšíme se na teplé jídlo a hlavně na pomoc sovětských tankistů a dělostřelců. Zpráva se rychle v rotě šíří, nálada se zlepšuje. Útočit na zakopaného Němce s tanky po dělostřelecké přípravě - to už je něco jiného!
Nestačím vydat ani krátké pokyny a spojka hlásí, že je cítit prosná kaše a že za chvíli se začne vydávat snídaně. Tentokrát to opravdu dobře začíná, dostaneme všechno co nám slíbili."
