
Spouštění na vodu některé čínské válečné lodě
Číňané doufali, že první jednotku získají už v r. 1882, jenomže přejímka se oproti plánu zdržela o několik let. Jednak kvůli zpozdění nasmlouvaných splátek, ale hlavní příčinou bylo vzrůstající napětí mezi Pekingem a Paříží kvůli územnímu sporu v Indočíně, který vyvrcholil v srpnu 1884 francouzsko-čínskou válkou, načež vláda země galského kohouta využila dočasného oteplení vztahů s Německem, pročež Berlín obrněnce zabavil a Li Hung-čchang zastavil nábor posádek. Li Fong-pao se marně domáhal předání lodí, načež byl obviněn z přijímání úplatků a odvolán.
Můžeme spekulovat, jak by se vyvíjela námořní fáze této války, pokud by Číňané proti admirálu A. Courbetovi (2) nasadili ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN, ale s velkou pravděpodobností by je ani tyto úctyhodné obrněnce neuchránily od porážky. Francouzi mohli převelet na Dálný východ několik vlastních pancéřových lodí, proti nimž by toho nezkušené čínské posádky mnoho nezmohly. Ostatně s Francouzi bojovaly pouze formace dislokované v jižních provinciích a Li Hung-čchang držel „své“ loďstvo daleko od epicentra bojů. Koncem r. 1884 sice musel vypravit admirála Ťing Džu-čchanga s křižníky ČHAO-JUNG a JANG-WEJ k prolomení blokády Tchajwanské úžiny, jenomže sotva shodily kotvy v Šanghaji, využil mazaný místodržící zprávy o státním převratu v Koreji a Ťingův odřad pod záminkou hrozby války s Japonskem odvolal.

Kruppovo dělo ráže 305 mm usazované na čínský obrněnec
Číňané chtěli na Dálný východ současně přesunout všechny v Německu objednané válečné lodě, takže do Evropy vypravili skupinu důstojníků, kteří se měli seznámit nejenom s oběma obrněnci, ale i s dokončovaným chráněným křižníkem ČCH-JÜAN. Zatímco Li Fong-paův nástupce jednal v Berlíně o nákupu mauserovek, námořní znalci ze Země středu (kupř. 2 lodní inženýři z Fu-čou) dohlíželi na průběh zkušebních plaveb a Číňané své obrněnce nechali pojistit, za což zaplatili nemalou sumu 20 000 liber šterlinků (3).
Počátkem roku 1885 Peking obnovil jednání o předání lodí a po skončení války s Francií a zajištění logistické podpory ze strany Velké Británie (4), všechny jednotky 3. července 1885 vypluly z Kielu a pod vlajkou německého obchodního loďstva se vydaly na náročný přesun na Dálný východ. ŤING-JÜENU velel kapitán Votz a ČCHEN-JÜENU Möller, přičemž je zajímavé, že lodě z důvodu úspory uhlí dostaly provizorní brigové oplachtění, které bylo na konci plavby odstraněno. Kromě německých posádek (5) mávali zvědavcům i Li Fong-pao, skupina čínských důstojníků a najatí poradci, kteří se nechali zlákat ke službě v Severním loďstvu, jehož v nejbližších letech čekal slibný rozvoj. Průběh čínsko-francouzské války prokázal, že rozhodující úlohu budou hrát obrněnce a křižníky, tudíž Li ještě v roce 1885 objednal v Německu dva pancéřové křižníky a na své si přišla i Armstrongova loděnice ve Velké Británii.

Čínské obrněnce s německými vlajkami
Nesourodé uskupení krátce zakotvilo v Plymouthu, načež obeplulo západní Evropu a v pořádku dosáhlo Gibraltaru, ale ve Středomoří nahlásili veliteli ČCH-JÜANU kapitánu Arnoldovi poruchu pohonné jednotky, takže křižník zamířil k opravám na Maltu, kdežto zbývající lodě pokračovaly v plavbě východním kursem. Po zaplacení poplatku propluly Suezským kanálem a pod spalujícími slunečními paprsky brázdily Rudé moře, aby 10. srpna dosáhly Adenu. Jako všude jinde, vyvolaly i zde zájem veřejnosti a byly pokládány za důkaz úspěchu čínské politiky sebeposílení. Po doplnění uhlí a zásob přepluly Adenský záliv a přes Arabské moře dorazily 29. srpna do Kolomba na ostrově Cejlon, odkud pokračovaly k Malackému průlivu a 12. září je přivítali v Singapuru. Při další zastávce v Hongkongu se rozdělily, neboť ŤING-JÜEN se zdržel při vykládce součástek pro torpédovky objednané v Německu pro Jižní loďstvo.
ČCHEN-JÜEN zakotvil v Ta-ku 28. září, ŤING-JÜEN se objevil o šest dní později, a když posledního října připlul i ČCH-JÜAN, uskutečnila se za účasti admirála Ťinga počátkem listopadu (6) slavnostní přejímka. Německé vlajky spustili a namísto nich vystoupaly na stěžně dračí zástavy Severního loďstva, načež Němci nasedli na parník HUNTINGDON a vrátili se do vlasti. Veliteli se stali absolventi námořní akademie ve Fu-čou kapitáni Liu (ŤING-JÜEN) a Lin (ČCHEN-JÜEN) a do Ta-ku při této příležitosti přijel i Li Hung-čchang. Místodržící byl spokojen; porážka od Francouzů odstavila jeho politické rivaly z jižních provincií a rozhodující slovo na dvoře císařovny vdovy Cch´-si připadlo jemu.

Li Hung-čchang
Počátkem následujícího roku uspořádali první společné manévry Severního a Jižního loďstva (tvořily je tři samostatné formace) krutě zdecimovaného nedávnými porážkami (7), přičemž je třeba zdůraznit, že v čele Severního loďstva sice formálně stál admirál Ťing, ale rozhodující slovo měl od r. 1886 britský námořní kapitán W. Lang (v Číně měl hodnost admirála) a značnému vlivu na námořní vzdělání postrádajícího Ťinga se těšil i velitel jeho vlajkové lodě. V květnu se uskutečnila slavnostní přehlídka, při kteréžto příležitosti si obrněnce prohlédla vzácná návštěva - princ Čchun. Ten se nalodil na vlajkovou loď, na jejíž palubě navštívil Lü-šun (Port Artur) a Wej-haj-wej, kde se vylodil a vrátil do hlavního města, ale v důstojnickém salónku a námořnických kójích ještě dlouho vzpomínali na dobu, kterou jeden z vládnoucích Čhingů strávil mezi obyčejnými smrtelníky.
Jakmile se posádky seznámily s novými akvizicemi čínského válečného loďstva, vyslal je Li Hung-čchang na první zahraniční plavbu, aby demonstroval sílu své floty Japonsku a Rusku. Výběr těchto destinací nebyl náhodný. Tokio už v r. 1874 podniklo invazi na Tchaj-wan, kde se pod ochranou pancéřové korvety RJÚDŽÓ vylodilo 3500 mužů. Jenomže Číňané se postavili na odpor a na ostrov přepravili 20 000 vojáků, načež japonští stratégové zatroubili k ústupu (8), ale neúspěšný pokus o převrat v Koreji z r. 1885 dokazoval, že vládcové Nipponu stále hledají příležitost k expanzi na úkor Říše středu. Rovněž Petrohrad se snažil zvýšit svůj vliv na Dálném východě a ve střední Asii, a právě tehdy řešili čínští a ruští diplomaté spor o území v povodí řeky Ussuri.

Obrněnec Ťing-jüen
Proto admirál Ťing Džu-čchang vyplul na přelomu jara a léta 1886 na „misi dobré vůle“ do korejských, japonských a ruských přístavů. Jeho eskadru tvořily obrněnce ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN doplněné křižníky ČCH-JÜAN, ČCHAO-JUNG, JANG-WEJ a školní lodí WEJ-JÜEN. Čínské uskupení překonalo Žluté a Východočínské moře, obeplulo japonské ostrovy Kjúšú a Šikoku, načež zakotvilo v Jokohamě. Připlutí mocné eskadry do centra Japonska mělo patřičně zapůsobit na vládu Země vycházejícího slunce, stejně jako fakt, že se Ťing dožadoval audience u císaře Mucuhita. Hrozivě vyhlížející obrněná monstra samozřejmě přitahovala pozornost japonských námořních důstojníků a Ťing ochotně svolil, aby si čínskou chloubu prohlédli zblízka.
Z Jokohamy odpluly do korejských vod, kde se nakrátko zastavily v Pusanu, Port Hamiltonu a Gensanu, načež 2. srpna dosáhly Vladivostoku. Bylo to poprvé v historii, kdy do ruského přístavu zavítaly čínské válečné lodě, takže není divu, že se těšily mimořádné pozornosti. Pro srovnání; Vladivostok byl sice hlavní základnou Tichooceánské eskadry a Sibiřské flotily, ale přesto tu kotvil pouze pancéřový křižník VLADIMIR MONOMACH, dělové čluny SIVUČ a NĚRPA a tři paroplachetní klipry, které by Ťingova eskadra snadno zdolala. Kontradmirál Kornilov i vojenský guvernér Přímořské oblasti generál-major Baranov si prohlédli čínské lodě a museli konstatovat, že poměr sil na moři se nyní radikálně změnil v neprospěch Rusů.

Mladý admirál Ťing
Shodou okolností pobýval ve Vladivostoku i ministr námořnictva viceadmirál I. Šestakov, jenž 4. srpna uspořádal při příležitosti svátku carevny Marie Fjodorovny na palubě VLADIMIRA MONOMACHA banket pro 55 hostů, na nějž pozval i admirála Ťinga (seděl po Šestakovově pravici) a další důstojníky. Oslava na vlajkoslávou vyzdobeném křižníku se vydařila, ale ani zdvořilostní přípitky a široké úsměvy nemohly zakrýt fakt, že Ťingovy lodě měly Petrohradu demonstrovat, že čínský drak nehodlá hrát úlohu věčného otloukánka a dokáže vycenit zuby. Není divu, že o této návštěvě referoval ruský tisk a znepokojený ministr námořnictva požadoval urychlení výstavby zdejší pevnosti a převelení několika válečných lodí ze Středomoří na Dálný východ (9) a Petrohrad upustil od záměru využívat korejský přístav Gensan.
Jako týlovou základnu Severního loďstva vybrali Lü-šun, jenomže tamější suchý dok (10) byl teprve ve výstavbě, takže k větším opravám a čištění trupů musely ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN odplouvat do lépe vybavených zahraničních přístavů. V úvahu připadal Hongkong a Nagasaki, přičemž Číňané zvolili druhou alternativu a toto město dalo jméno ošklivému incidentu, jenž pošramotil už beztak napjaté vztahy mezi Pekingem a Tokiem. Ťingovo uskupení opustilo 7. srpna Vladivostok a zamířilo k Nagasaki kam dorazilo o den později.

Nagasacký přístav koncem 19. století.
Obrněnce putovaly do doků a posádky využily volna k vycházkám. Opilí příslušníci všech marín běžně tropili na břehu nepřístojnosti, ale 13. srpna 1886 Číňané při návštěvě nevěstince překročili únosnou míru a proměnili městské ulice v bojiště s místními obyvateli a policií, přičemž zahynuly desítky osob. Japonští úředníci zuřili, ale čínský konzul je uklidnil slibem, že námořníci se od nynějška budou po Nagasaki pohybovat pouze v malých skupinách a pod dohledem důstojníků, ale přesto došlo hned 15. srpna k dalšímu krveprolití, pročež Japonci, až do uzavření aféry, dokované obrněnce zabavili.
Tzv. nagasacký incident skončil náhradou škod a oboustrannou výplatou kompenzací a 10. října čínská eskadra zvedla kotvy a přístav opustila zanechávaje za sebou několik rodin, které při pouličních bitkách ztratily živitele. Konspirační teorie hlásá, že rvačky vyprovokovali japonští agenti (11), aby se zdejší námořní znalci podrobně seznámili s ŤING-JÜENEM a ČCHEN-JÜENEM, kteréžto znalosti zúročili během čínsko-japonské války, což se však nezdá pravděpodobné. Jejich základní technické parametry již byly obecně známé, a pokud by je Japonci opravdu hodlali zadržet, učinili by tak ihned po první bitce.

Vlajková loď Severního loďstva
Po návratu do vlasti zůstaly obrněnce několik let v domácích vodách. Lang odcestoval v r. 1887 do Evropy, aby převzal dokončené čínské válečné lodě (4 křižníky, 1 torpédovku), a protože Ťing onemocněl, nějaký čas de facto velel Severnímu loďstvu kapitán jeho vlajkové lodě - ambiciózní Liu Pchu-čcheng. Lang dovedl svěřené uskupení 1. prosince v pořádku do Amoy, kde je přivítal admirál Ťing s ŤING-JÜEN, ČCHEN-JÜEN a šesti křižníky Severního a Jižního loďstva.
Následující rok vypuklo na Tchaj-wanu povstání, které mj. potlačovaly dva chráněné křižníky třídy ČCHING-JÜEN, ale popisované jednotky se většinou potloukaly po základnách na Žlutém moři, přičemž obdržely tzv. viktoriánský nátěr, a koncem r. 1888 se vydaly do Šanghaje. Už dříve bylo dohodnuto, že se dvakrát ročně uskuteční společné manévry Severního a Jižního loďstva (12), kterých se tentokrát zúčastnilo 15 lodí, tudíž ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN až do jara 1889 pobývaly na jihu, kde během zimy vládly příznivější klimatické podmínky.

Mladý Liu Pchu-čcheng
Po návratu na Žluté moře se společně s dalšími loděmi vydaly na inspekční plavbu po korejských přístavech, během které zavítaly např. do Čemulpcha či Port Hamiltonu a koncem roku 1889 opět odpluly na cvičení do jižních provincií. Nejprve dýmaly v Šanghaji, načež se přesunuly do Hongkongu, kde putovaly do doků a následně opustily domácí vody a brázdily hladinu Jihočínského moře. Postupně navštívily Saigon ve Francouzské Indočíně, britský Singapur a španělské Filipíny (13), načež se v květnu 1890 zastavily ve Fu-čou, kde se k loďstvu připojil Li Hung-čchangem zakoupený obrněnec PING-JÜEN.
O respektu, jakému se čínská námořní moc těšila, svědčí fakt, že Londýn v r. 1887 raději vyklidil obsazený ostrov Port Hamilton v Korejském průlivu (k čemuž přispěl i odpor Petrohradu). Aniž by to Li Hung-čchang tušil, ocitlo se Severní loďstvo na vrcholu sil (14) a od přelomu osmdesátých a devadesátých let začal pozvolný úpadek, neboť dvořané převáděli z námořního fondu obrovské částky a na stavbu nových jednotek chyběly prostředky (15).

William Lang
V průběhu této plavby utrpělo Severní loďstvo velkou ztrátu, neboť znechucený Lang (a další britští důstojníci) po sporu s velitelem vlajkové lodě (16) rezignoval a vrátil se do vlasti. Po jeho odstoupení si zahraniční pozorovatelé všimli upadající disciplíny a poklesu odborných dovedností, což se negativně projevilo během čínsko-japonské války. K tomu došlo v době, kdy už v Evropě realizovali moderní bitevní lodě opatřené pancíři z tvrzené oceli a osazené rychlopalnými děly, tudíž bylo zřejmé, že čínské obrněnce pomalu ale jistě zastarávají. Proto skupina důstojníků vedená kontradmirálem Liu Pchu-čchengem požadovala stavbu podobných jednotek, jenomže místo původních 2 miliónů taelů ročně nyní flota dostávala pouhý zlomek, což nestačilo ani na řádnou údržbu, takže Li nemohl těmto požadavkům vyhovět (17). Stavba paláců pro císařovnu vdovu měla přednost!
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let čínské válečné lodě často navštěvovaly Vladivostok; už v červenci 1889 sem na krátkou návštěvu zavítal admirál Ťing s pancéřovým křižníkem LAJ-JÜEN a školní lodí KANG-ČCHI, které záhy vystřídaly pancéřový křižník ŤIN-JÜEN a výcvikové plavidlo WEJ-JÜEN. Ťing si večer 17. července prohlédl vlajkovou loď Tichooceánské eskadry pancéřový křižník ADMIRAL NACHIMOV, kde mu potřásl pravicí viceadmirál V. Šmidt, zazněla čestná salva a lodní orchestr zahrál čínskou hymnu, načež Ťing zdvořile zalitoval, že se nemůže zdržet až do oslavy jmenin carevny Marie Fjodorovny a slíbil, že se do Vladivostoku následující léto vrátí. Závazek dodržel a v srpnu příštího roku zakotvil v zátoce Zlatý roh ŤING-JÜEN doprovázený křižníkem NAN-ŠUEJ z Jižního loďstva, jenomže ve městě vypukla epidemie cholery, tudíž Číňané raději odpluli.

Pancéřový křižník Ťin-jüen
V r. 1891 oba obrněnce poprvé od neblaze proslulého incidentu navštívily Zemi vycházejícího slunce, přičemž si je v Jokohamě prohlédli viceadmirál K. Nakamuda a tehdy neznámý námořní kapitán H. Tógó, jenž ve své často citované zprávě zpochybnil jejich bojovou hodnotu, když prohlásil, že „nevydrží první souboj s našim loďstvem“, což odůvodnil tím, že posádky suší na hlavních těžkých děl prádlo, což byla věc na válečné - potažmo vlajkové lodi - nevídaná. Pokud si Tógó ono hlášení nevymyslel, aby uklidnil kolegy považující čínské jednotky za hrozivé protivníky, máme tu svědectví o úpadku disciplíny posádek pouhý rok od Langovy rezignace.

Ťing-jüen s viktoriánským nátěrem
Onoho roku se v Lü-šunu uskutečnila první císařská přehlídka a v létě 1892 obrněnce opět krátce dýmaly v Nagasaki a při návratu ukázaly vlajku v Pusanu a Čemulpchu. Poté se posádky věnovaly výcviku v prostoru Žlutého moře. Zimu 1893-94 přečkaly v jižních provinciích při tradičních společných manévrech, přičemž se v Amoy setkaly s ruským kliprem ZABIJAKA, jenž Ťingovu admirálskou vlajku pozdravil 17 výstřely. V březnu se vydaly reprezentovat čínskou námořní moc do zahraničí. Obrněnce v doprovodu několika dalších lodí zakotvily v Singapuru, odkud ŤING-JÜEN a křižníky LAJ-JÜEN a ŤIN-JÜEN odpluly s diplomatickým posláním do Penangu a Malakky, kde dodaly lesku otevření čínských konzulátů, jenomže 13. března dostal admirál telegram, že se má urychleně vrátit na Žluté moře, neboť hrozí válka s Japonskem.
Proto se všechny lodě v dubnu 1894 přesunuly do Ta-ku a 8. května se na PING-JÜEN a dva kabotážní parníky v Čemulpchu nalodilo pět rot korejských vojáků s děly a gatlingy, které po vylodění v Kunsanu měly potlačit protivládní povstání vedené náboženskou sektou Tonghak. Po návratu se posádky obrněnců začaly připravovat na velkou přehlídku čínské námořní moci, během které před zraky Li Hung-čchanga a pozvaných hostů z Británie, Francie, Ruska a Japonska defilovalo devět jednotek ze Severního a stejný počet z Jižního loďstva, načež kanonýři 18. května uskutečnili ukázkové střelby, ve kterých za potlesku vzácných hostů zasáhli všechny terče! Na pozorovatele (např. admirál Fremantle či kapitán 1. stupně Lavrov) učinily manévry velký dojem a pohled na dýmající obrněnce opatřené efektním viktoriánským nátěrem, je utvrdil v názoru, že při eventuálním měření sil s japonskou flotou, připadne palma vítězství Říši středu.

Velitel obrněnce Čchen-jüen
Brzy se však ukázalo, že se nechali oslnit předváděným pozlátkem a neradostná skutečnost obrazně řečena vyplavala na povrch, zatímco čínské lodě naopak mizely pod hladinou. Realita totiž byla mnohem horší, čehož důkazem budiž technický stav obou obrněnců. Ty měly kvůli používání laciného uhlí kotle v takovém stavu, že nedokázaly plout o mnoho vyšší rychlostí než 10 uzlů a citelným hendikepem všech větších jednotek byla absence rychlopalného dělostřelectva střední ráže (18), na což krátce před čínsko-japonskou válkou ve svém memorandu upozornil velitel křižníku ČCH-JÜEN kontradmirál Fang Paj-čchien. Li Hung-čchang už počátkem r. 1894 marně žádal o přidělení prostředků (v přepočtu 100 000 liber šterlinků) na nákup 21 moderních Kruppových kanónů ráže 120 mm pro 6 nejmocnějších lodí, takže nakonec musel z vlastní pokladny vytáhnout alespoň 354 000 taelů, ale přesto oba obrněnce dostaly pouze další lehká děla (19) a ke změně sekundární artilerie nedošlo.
A přitom v jižní Číně se moderní zbraně této ráže vyráběly (!), jenomže na získání pro „konkurenční“ loďstvo buďto nikdo nepomyslel, a nebo se tento záměr nepodařilo realizovat kvůli rivalitě místodržících jednotlivých provincií, takže zůstaly v Šanghaji. Nikdo také neřešil nízkou kvalitu granátů domácí provenience (20) a žádná loď neměla moderní dálkoměry a dělostřelečtí důstojníci určovali vzdálenost cíle pomocí složitých výpočtů.

Čínští torpédisté a zahraniční instruktor
O nízké připravenosti posádek vypovídá i trapná událost, ke které došlo v červenci 1894, kdy se na palubu ČCHING-JÜENU v Čchi-fu vloudil japonský agent K. Munekata, jenž na křižníku doplul až do Šanghaje, aniž by byla odhalena jeho totožnost! Tou dobou už bylo zřejmé, že Čína a Japonsko neodvratně směřují k válce. Jablkem svátu byla Korea, kterou vládci Říše středu považovali za svého vazala, a kde se 8. června vylodili čínští vojáci, aby na pozvání krále Kodžonga potlačili povstání tonghaků. Následovala debarkace silných japonských jednotek v Čemulpchu, načež Japonci 23. června provedli v Soulu vojenský převrat a válka se stala neodvratnou. Zaskočení Číňané začali posilovat svůj kontingent v Asanu, a třebaže Fang Paj-čchien varoval před rozptýlením sil, vyčlenili ke krytí námořních transportů pouze křižník ČCH-JÜEN a několik menších lodí.

Kontradmirál Fang Paj-čchien
Hlavní síly kotvily ve Wej-haj-weji a ráno 26. července se na obzoru objevil sloupec kouře. K přístavu se blížil ČCH-JÜEN a brzy bylo podle zlomeného stěžně a ohořelých nástaveb zřejmé, že prošel ohněm námořní bitvy. Poslední pochybnosti zmizely jakmile přirazil k přístavnímu molu a šokovaní Číňané spatřili rozervaná těla padlých námořníků. Fang Ťingovi ohlásil, že na něj předchozího dne při vyplouvání z Asanu zaútočily tři japonské křižníky, které donutily vážně poškozený torpédový-dělový člun KUANG-JI najet na pobřežní skaliska a ČCH-JÜEN vyvázl jen s notnou dávkou štěstí.

Wej-haj-wej; pohled na opevněný ostrov Li-kung
Jakmile doplnili zásoby uhlí, zavelel admirál k dalšímu výpadu a 29. července znovu brázdili hladinu Žlutého moře, přičemž bojechtivý Ťing vydal rozkaz: „Jestli nepřítel vyvěsí bílou vlajku a nebo vztyčí čínskou - nemějte s ním slitování a pokračujte v palbě, dokud nepůjde ke dnu“. O rozpoložení námořníků zanechal svědectví americký poradce P. McGiffin: „Jsme znovu na moři, abychom našli nepřítele a já doufám, že ty psi potopíme (…). Posádky jsou plné entuziasmu. Je na ně úžasný pohled.“ Bohužel Japonce nenašli, tudíž se 3. srpna vrátili na základnu.
Podrobnosti o bitvě u Asanu dorazily do metropole teprve 30. července, načež vláda vyhlásila Tokiu 1. srpna 1894 nepřátelství. Třebaže vztahy mezi oběma státy byly napjaté už několik let, nemělo Severní loďstvo žádné dispozice pro případ války a teprve nyní pekingští stratégové rozhodli, že jeho primárním úkolem bude podpora vojsk dislokovaných na Korejském poloostrově. Tento plán představoval nebezpečí pro nepřátelské konvoje a při troše štěstí mohli čínští námořníci Nipponu oplatit potopení KAO-ŠENGU.

Čínští vojáci v Koreji
Japonskému Spojenému loďstvu velel viceadmirál Juko Itó, jehož prvořadým úkolem bylo zabezpečit vojenské transporty do korejských přístavů. Se zajištěním přepravních lodí si nemusel lámat hlavu, jelikož Země vycházejícího slunce vlastnila 288 parníků o celkové hrubé prostornosti 174 000 BRT (21), ale vzhledem k úspěchům pozemních sil, které už počátkem srpna vytlačily nepřítele do severních provincií, nezvolil za hlavní vyloďovací a zásobovací přístav bezpečný Pusan, nýbrž Čemulpcho ležící v operační oblasti čínské floty.
Pusan sice od Saseba dělí pouhých 140 mil zatímco konvoje směřující z hlavní báze japonského loďstva do Čumulpcha musely zdolat 400 mil, jenomže v Tokiu hodlali ukončit korejskou kampaň ještě před příchodem zimy a časově náročné pozemní přesuny po špatných silnicích by nepříteli poskytly čas k přísunu posil a přípravě obrany. Číňané v průběhu srpna soustředili u Pchjongjangu 19 000 mužů s početným dělostřelectvem, načež se Japonci rozhodli vylodit dalších 35 000 vojáků, čímž by svůj dosavadní kontingent zdvojnásobili a vytvořili si dostatečnou převahu.

Spojené loďstvo ostřeluje 10. srpna 1894 Wej-haj-wej
Čínské loďstvo soustředěné ve Wej-haj-weji představovalo potenciální hrozbu pro nepřátelské transporty; Spojené loďstvo kotvilo v korejském Kunsanu, což znamená, že mohlo konvoje mířící do Čumulpcha doprovázet pouze v severní oblasti Žlutého moře. Itó si byl tohoto nebezpečí vědom a rozhodl se vybojovat rozhodující bitvu, čímž by tuto hrozbu eliminoval (22). Proto se v noci z 9. na 10. srpna přikradly k Wej-haj-weji japonské torpédovky, jenomže pokus vniknout do přístavu zmařila čínské dělostřelba. Po rozednění zaútočily hlavní síly (12 křižníků a obrněnců), ale k námořní bitvě nedošlo, neboť Ťing se právě s jádrem Severního loďstva přesouval k Lü-šunu, takže na japonskou kanonádu vedenou z uctivé vzdálenosti 7000 m odpovídaly pouze pobřežní baterie. Itóovy lodě bez valných výsledků vyslaly na přístav zhruba 100 těžkých granátů, načež odpluly.
Jakmile se Ťing dozvěděl o japonském útoku, vyplul na moře a do 12. srpna pátral po nepříteli a pak zamířil do Wej-haj-weje, kde jej čekalo nepříjemné překvapení. Li Hung-čchang nařídil, že se při dalších výpadech musí držet západně od pomyslné linie spojující Wej-haj-wej a ústí řeky Ja-lu, čímž Japoncům přenechal strategickou iniciativu a Severní loďstvo několik týdnů pendlovalo mezi základnami, přičemž jeho jedinou činností byl výcvik narychlo zmobilizovaných námořníků a občasné pronásledování obchodních lodí s kontrabandem. Li nechtěl riskovat ztrátu „vlastního“ loďstva a tím i oslabení svého politického vlivu a pro zdejší poměry je příznačné, že jeho rozhodnutí v Pekingu nedokázali zvrátit.

Admirál Ťing Džu-čchang
Jeho odpůrci se raději soustředili na kritiku „nekompetentního“ admirála Ťinga, jenž pouze plnit rozkazy svého chlebodárce (23), a požadovali jeho odvolání (24). Kvůli Li Hung-čchangově krátkozrakosti mohli Japonci ve druhé polovině srpna vylodit vojáky v Čemulpchu a Gensanu (25), načež 14. září následovala další debarkace přímo v ústí řeky Tedong. Téhož dne zaútočili ze tří stran na Pchjongjang, a třebaže obránci kladli houževnatý odpor, museli se s velkými ztrátami stáhnout až k řece Ja-lu.
V Pekingu zavládlo zděšení; válka trvala pouze 1,5 měsíce a vojáci Nipponu už stáli na hranicích Říše středu. Projevila se katastrofální nepřipravenost země na vojenský konflikt. Třebaže Čína na papíře disponovala obrovskou armádou čítající přes 500 000 mužů, moderně vyzbrojených a po evropském způsobu vycvičených jednotek měl Li Hung-čchang poskrovnu, takže musel k obraně hranic vyčlenit vojáky z posádek námořních základen Lü-šun a Ta-lien. Jelikož přesun po špatných silnicích nepřipadal v úvahu, muselo jejich transport zabezpečit Severní loďstvo.

Čínští zajatci po bitvě u Pchjongjangu
Přípravy začaly už počátkem září. Tehdy se ještě plánovalo vylodit posilový garnizón v ústí Tedongu, jenomže po porážce u Pchjongjangu je Ťing-Džu-čchang přesměroval k ústí Ja-lu. Čínské loďstvo se 15. září přesunulo do Ta-lienu, kde už dýmalo pět zrekvírovaných parníků, na nichž se tísnilo 6500 vojáků. Číňané naložili uhlí, načež krátce po půlnoci opustili přístav a pod rouškou noci brázdili klidnou hladinu Žlutého moře. Hlídky byly v pohotovosti, neboť očekávali, že se Japonci pokusí výsadku zabránit. Transporty se držely u břehu poloostrova Liao-tung a od moře je kryly hlavní sily Severního loďstva plující v kýlové linii. Bojová morálka byla vysoká a posádky doufaly, že konečně odčiní porážku od Asanu a pomstí padlé kamarády. K boji se na obou obrněncích hotovilo i několik cizinců (Hannecken, Heckmann, Albrecht, Nichols a Tyler), kteří sice měli právo po zahájení války odejít do výslužby, ale stejně jako McGiffin, nechtěli své svěřence opustit v hodině nejtěžší zkoušky.
Číňané kromě ŤING-JÜENU a ČCHEN-JÜENU disponovali menším obrněncem PING-JÜEN, pěti křižníky a řadou menších jednotek. Námořníci již počátkem srpna odstranili záchranné čluny (26) i hořlavé lodní vybavení, a na paluby natáhli požární hadice v nichž udržovali provozní tlak. Rovněž odřezali části můstků a z obrněnců odstranili slaboučké kopule kryjící těžká děla, které nahradili vrstvou pytlů naplněných uhlím silnou 8-10 stop (zhruba 2,4-3m), zatímco kolem středorážních kanónů navršili barikády z pytlů s pískem silné 1,2 m. Palubní torpédovky zůstaly ve Wej-haj-weji (27) a na McGiffinův popud dostaly všechny jednotky šedivý maskovací nátěr. Číňané se nespoléhali na mechanické podavače munice, tudíž u těžkých děl připravili zásoby střeliva kryté rovněž pytli s pískem. Bohužel Ťing marně žádal o přidělení trhavých granátů, kterých každý obrněnec nesl pouze 15 kusů!

Pěkný model čínského obrněnce v šedivé válečné kamufláži
Čínské uskupení obeplulo Elliotovy ostrovy a odpoledne 16. září se přiblížilo k ústí řeky Ja-lu. Admirál vyslal transporty vylodit vojáky, zbraně a válečný materiál v Tan-tungu, přičemž k jejich krytí vyčlenil oddíl složený z obrněnce PING-JÜEN, torpédového-dělového člunu KUANG-PING, tzv. Rendelových dělových člunů ČCHEN-NAN a ČCHEN-ČCHUNG, doprovázených několika torpédovkami (28), kdežto jádro loďstva zakotvilo 12 mil od ústí řeky poblíž ostrůvků Talu-tau a Tatung-kon, kde je kryly pobřežní mělčiny. Zbytek dne i noc z neděle na pondělí 17. září proběhly bez zvláštních událostí, a jakmile se rozednilo, nervozní hlídky dalekohledy propátraly obzor, ale mořské pláně byly prázdné.
Debarkace tedy pokračovala, zatímco Ťing v 9:28 rozkázal zvednout kotvy a provést krátké dělostřelecké cvičení, načež se lodě vrátily na původní kotviště. Admirál držel formaci pohromadě a nevyslal žádné plavidlo na průzkum, spoléhaje na bdělost mužů na pozorovacích stanovištích. Vál čerstvý východní vítr, takže se lodě znatelně kolébaly a viditelnost snižovala zatažená obloha.

Viceadmirál Juko Itó
Blížil se čas oběda, když v 11:28 na jihozápadním horizontu zaznamenali tucet hustých oblaků kouře vznikajícího při spalování nekvalitního uhlí (29) a o něco později rozeznali bíle natřené trupy japonských válečných lodí, načež námořníkům přeběhl po zádech mráz. Bojový poplach! Viceadmirál Itó v uplynulých dnech zajišťoval doprovod velkého konvoje (36 lodí), jenž vyplul 10. září z Hirošimy a přepravoval 12 000 příslušníků 3. divize, což si vyžádalo nasazení hlavních sil Spojeného loďstva. 14. září zanechal dělové čluny CUKUŠI, MAJA, BANDŽÓ a ČÓKAJ k podpoře výsadku v ústí Tedongu a současně vyslal k Wej-haj-weji na průzkum křižníky NANIWA a JOŠINÓ. Jakmile se druhý den dozvěděl, že nepřítel svoji základnu opustil, vydal se jej hledat k ostrůvku Haijang, načež zamířil k ústí Ja-lu.
Posádky se už chutně upravené rýže nedočkaly, neboť vzápětí zarachotily kotevní rumpály a čínské lodě se řadily do frontální bojové sestavy, jež se vlivem jejich nedisciplinovanosti později změnila ve tvar tupého klínu, jehož pomyslný hrot tvořily obrněnce ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN. Z toho vyplývá, že se Číňané rozhodli uplatnit stejnou taktiku, se kterou zvítězil v bitvě o Lissy rakouský admirál Tegetthoff, jenomže od těch dob uplynulo 28 let a Ťing nebyl Tegetthoff! Vývoj lodního stavitelství (zvýšení rychlosti a zavedení rychlopalného dělostřelectva) v podstatě znemožnil klounové útoky, čehož si byl admirál (či spíše jeho poradci) patrně vědom a spíše než na taranování vsadil na převahu v počtu těžkých kanónů (30) umístěných tak, aby mohly střílet směrem v podélné lodní ose.

Vzácný snínek bitvy u ústí Ja-lu
Ťing rozkázal podřízeným velitelům opakovat manévry vlajkové lodě a dodržovat určená místa ve formaci, ale protože bylo zřejmé, že v této sestavě nebude možné provádět koordinované evoluce, po jejím rozpadu měli bojovat v navzájem se podporujících dvojicích, přičemž vlajkový ŤING-JÜEN měl spolupracovat se sesterským ČCHEN-JÜENEM. Číňané směřovali na jihozápad k pravému boku japonské formace rozdělené na dvě kýlové linie, na jejímž čele dýmal tzv. Létající oddíl, jemuž velel kontradmirála K. Cuboi složený ze čtyř nejrychlejších křižníků, za nimiž s mírným odstupem následovaly hlavní síly kryjící pomocný křižník SAIKIJÓ-MARU a dělový člun AKAGI.
Třebaže Severní loďstvo technologicky vězelo hluboko v osmdesátých letech 19. století, dvojice dobře pancéřovaných a silně vyzbrojených obrněnců dávala Ťingovi určitou výhodu a sebevědomý admirál ani nepočkal na PING-JÜEN, a jeho deset lodí s vlající dračí zástavou, se hrozivě blížilo ke dvanácti jednotkám, nad nimiž se třepotala vlajka se stylizovaným vycházejícím sluncem. Věřil, že soustředěná palba z těžkých děl naruší nepřátelskou sestavu a v další fázi boje už budou útočit převážně na poškozené lodě. Bohužel, třebaže jeho uskupení se ploužilo rychlostí pouhých 6 uzlů, starší křižníky JANG-WEJ a ČCHAO-JUNG zaostaly, čímž došlo k narušení pravého křídla ještě před zahájením palby (31). Navíc Japonci jeho záměr překazili, když nečekaně změnili kurs o tři rumby na sever a následně zkoncentrovali proti rozptýleným čínským lodím palbu z rychlopalných děl.

Ťing-jüen těsně před čínsko-japonskou válkou
Krátce po poledni (32) vydal Ťing rozkaz k palbě, načež těžká děla z pravoboční věže ŤING-JÜENU vychrlila na nepřítele první granáty na vzdálenost 6000 yardů (zhruba 5400 m), načež se přidal ČCHEN-JÜEN a vzápětí zaburácela děla i na ostatních lodích. První salvy byly krátké, ale nechybělo mnoho, aby admirál přišel o život hned v počáteční fázi bitvy. Vrchní velitel chtěl osobním příkladem povzbudit morálku posádky, takže neodešel do pancéřované věže (odkud byl silně omezený výhled), ale zůstal na velitelském můstku, když jej poškodil vlastní (!) granát, přičemž zranil Ťinga a W. Tylera. Tyler zachoval pověstný anglický klid, ale otřeseného a popáleného admirála odnesli do jeho kajuty, kde zůstal dvě hodiny (33) a velení převzal nezraněný Liu Pchu-čcheng. K trapné události došlo proto, že dělostřelci nedodrželi předepsaný odměr a pokusili se o střelbu přímo vpřed. Neuvěřitelné!
Záhy sice těžký projektil poškodil JOŠINÓ, jenž zahájil přesnou palbu (nesl moderní dálkoměry systému Barr & Stroud) a brzy již na čínské vlajkové lodi tekla krev. Granát zabil sedmičlennou obsluhu signálního postu na marsu, čímž důstojníci pozbyli možnost předávat rozkazy velitelům ostatních lodí, což přispělo k rozpadu bojové formace. Létající oddíl obchvátil nepřátelské pravé křídlo, načež se na JANG-WEJ a ČCHAO-JUNG snesla drtivá rychlopalba vedená na distanci 20 kabelů (asi 3700 m) a těžce poškozené, hořící lodě hledaly útočiště na mělčině u ostrůvku Talu-tau, kde se později potopily.

Umělecké ztvárnění bitvy u Ja-lu
Číňanům nepomohla ani intervence lodí odvolaných z ústí Ja-lu. Nad Korejskou zátokou, zahalenou povýstřelovými zplodinami a dýmem stoupajícím z lodních komínů či požárů, duněly dělové výstřely a bojiště připomínalo Poeův pekelný Maelström pohlcující lodě s dračí zástavou i s jejich veliteli a posádkami. Největší ztráty zaznamenali na rozstříleném pancéřovém křižníku ŤIN-JÜEN, jenž zmizel pod hladinou i s 230 námořníky. „Teď už nám nezbývá než zemřít. Tak tedy zemřeme, ale neposkvrníme čest námořnictva a posloužíme vlasti,“ údajně pronesl velitel poškozeného křižníku ČCHENG-JÜEN kontradmirál Teng, když rozkázal taranovat JOŠINÓ, načež japonský granát zasáhl torpédomet a rozlomený křižník klesl ke dnu i s většinou posádky, kapitánem a jeho věrným psem. Naopak velitel ČCH-JÜENU bezdůvodně zpanikařil, a jeho křižník následovaný torpédovým-dělovým člunem KUANG-ČCHIA (34), prchl z boje, přičemž taranoval vážně poškozený JANG-WEJ (?), jenž zmizel pod hladinou.
Pozornost hlavních sil Spojeného loďstva se soustředila na čínské obrněnce, které již podporovaly toliko křižníky LAJ-JÜEN a ČCHING-JÜEN, a když na ně zahájil palbu i Létající oddíl, ocitly se v nezáviděníhodné situaci. Japonci kolem nich kroužili jako žraloci větřící kořist, ale velitelé obou jednotek do puntíku plnili Ťingovy instrukce; ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN vzorně spolupracovaly a třebaže prováděly složité manévry (např. opsaly dvě kružnice), kryly se navzájem, a kdykoliv se naskytla příležitost, střílely na dorážející Japonce. Křižníky třídy MACUŠIMA zkonstruoval É. Bertin speciálně jako protiváhu čínských obrněnců, k čemuž je osadil obřím kanónem ráže 320 mm, jehož 450kg projektily dokázaly na distanci 8000 m probít desku z kovaného železa silnou 334 mm. Jenomže tyto vpravdě mamutí zbraně měly nízkou kadenci (během bitvy daly celkem 13 výstřelů) a Itó se neodvážil přiblížit na kratší vzdálenost, tudíž německé pancíře odolaly a obě zdánlivě nezničitelné „obludy“, nehledě na nedostatek munice, pokračovaly v boji.

Důstojníci křižníku Macušima
Přesto jejich posádky zažívaly těžké chvíle. Na ČCHEN-JÜENU prorazil 320mm projektil bok v předolodí pouhý metr nad vodoryskou a nástavby, komíny a nechráněné části na obou lodích byly proděravělé jako řešeto. Největší nebezpečí však představovaly hučící plameny, kterých jenom na ČCHEN-JÜENU vyšlehlo osm. Nejhorší požár zuřil na baku v předolodí, ale McGiffin sestavil skupinku „odvážných junáků, nejlepších lidí z naší posádky“, kteří jej zdolali (35), přičemž sám utrpěl zranění. Čtyřikrát hořelo i na sesterské lodi (kupř. v ošetřovně na přídi) a hustý dým oslepil dělostřelce, ale námořníci vedení hlavním mechanikem Albrechtem situaci zvládli.
Obrovské štěstí měl při likvidaci dalšího požáru na levoboku ČCHEN-JÜENU McGiffin, jenž sice nařídil, aby děla v pravé barbetě nestřílela během hašení přes protilehlý bok, jenomže právě když držel požární hadici, zasáhly jej do obou paží střepiny. Omráčený Američan upadl na palubu, a když nabyl vědomí a vzepřel se na loktech, hleděl přímo do ústí dělové hlavně! McGiffin se pohotově odvalil k nejbližší proluce, a sotva v ní zmizel, ozval se pekelný lomoz a nad palubou prosvištěl těžký granát.

Zraněný P. McGiffin
Ale ani Nippon nevyvázl beze ztrát a jeho lodě mj. trefilo 10 střel ráže 305 mm. Jako první se Číňané obořili na letitou pancéřovou korvetu HIJEI, která stejně jako dělový člun AKAGI zaostala za hlavními silami. Kapitán K. Sakurai se odvážně rozhodl proplout přímo mezi čínskými obrněnci, které sice museli dočasně přerušit palbu, aby se neohrožovali navzájem, ale přesto HIJEI inkasoval mj. 2 zásahy 305mm projektily. Jeden srazil zadní stěžeň a explodoval poblíž důstojnického salónku přeměněného v improvizovanou ošetřovnu, kde zabil vrchního lékaře a množství zraněných, kdežto druhý připravil o život mnoho námořníků pohybujících se po palubě. Hořící loď s velkým otvorem v zadolodí, zasažená údajně 33 střelami, se přesto doploužila do bezpečí, ale do bitvy už nezasáhla.
Podobně dopadl i dělový člun AKAGI, kterého těžce poškodila palba čínských křižníků, ale nejblíže potopení se ocitl pomocný křižník SAIKIJÓ-MARU, neboť vysoký, nepancéřovaný trup skýtal skvělý cíl. Dělostřelci z ČCHEN-JÜENU parník zasáhli 4 granáty kalibru 305 mm, z nichž ovšem vybuchly jenom 2, ale přesto způsobily požár a vyřadily ovládání kormidla, takže jej posádka musela řídit regulováním otáček lodních šroubů. Další projektil proletěl strojovnou, ale nevybuchl a SAIKIJÓ-MARU unikl směrem na západ, kde však narazil na torpédovky FU-LUNG a ČCH-JI doprovázejících PING-JÜEN a KUANG-PING.

Další zobrazení bitvy u Ja-lu
Pomocný křižník inkasoval další zásahy, načež FU-LUNG zkrátil distanci, obsluhy torpédometů stiskly odpalovací páky a o hladinu pleskla tři torpéda. Fortuna však toho dne stála na straně námořníků Země vycházejícího slunce, tudíž dva smrtící doutníky minuly a třetí podplul pod lodním kýlem. SAIKIJÓ-MARU se od pronásledovatelů následně odpoutal a vzdálil se z bojiště. Při opravách později napočítali tucet zásahů a jedenáct mužů přišlo o život či utrpělo zranění.
Projektily vypálené z čínských obrněnců se nevyhýbaly ani jejich hlavním protivníkům. Dva dopadly na ICUKUŠIMU, aniž by posádce způsobily větší ztráty, ale vlajkový MACUŠIMA takové štěstí neměl. Po 15. hod. jej ze vzdálenosti 13 kabelů (2300 m) trefila do zadolodí salva z ČCHEN-JÜENU; jeden 305mm projektil neškodně proletěl skrz trup a spadl do moře, ale druhý explodoval na bateriové palubě, kde vyřadil několik děl ráže 120 mm a způsobil výbuch munice. Výsledkem byly velké ztráty na životech a obrovský požár, ba nechybělo mnoho, aby se vážně poškozený křižník potopil. Posádka s ohněm obětavě zápolila a součástí bojových tradic Císařského námořnictva se stal těžce zraněný námořníkovi H. Miura. Třebaže měl smrt na jazyku, údajně se optal kolem procházejícího důstojníka, zda je už ŤING-JÜEN potopen, a když si vyslechl milosrdnou lež, spokojeně pronesl: „Jsme pomstěni“.

Čínský obrněnec v bitvě u Ja-lu
Pravda, MACUŠIMU Japonci zachránili, ale loď se musela odploužit do bezpečí a posádka napočítala 35 mrtvých a 78 raněných (36). Itó přenesl svoji admirálskou vlajku na sesterský HAŠIDATE a boj pokračoval. Bohužel na čínských obrněncích už v prvních dvou hodinách bitvy spotřebovali veškeré granáty pro sekundární artilerii a nyní docházelo i střelivo pro 305mm kanóny, takže na nepřátelské dělobití odpovídali toliko sporadicky (37). Ale munice docházela i na japonských lodích, a třebaže se k hlavním silám připojil AKAGI, Itó usoudil, že oslabené Spojené loďstvo nedokáže čínské „obludy“ vážněji poškodit.
Kolem 17. hod. zlomil japonský projektil stěžeň na ŤING-JÜENU a admirálova zástava spadla na palubu. Tehdy se iniciativy chopil námořní kapitán Jeh, jenž na křižníku ČCHING-JÜEN vztyčil vlajku velitele loďstva a nechal signalizovat rozkaz „seřaďte se za mnou“. Velitelé uposlechli a bojeschopné lodě konečně vytvořily kýlovou linii, což Itóa přimělo v 17:30 boj ukončit. Blížil se západ slunce a japonský admirál se obával nočních útoků topédovek, aniž by tušil, že na ŤING-JÜENU chybí munice a na ČCHEN-JÜENU zůstaly poslední 3 protipancéřové granáty ráže 305 mm!

Ťingova admirálská vlajka
Po pěti hodinách konečně zmlkla děla a unavení čínští námořníci si mohli odpočinout a ošetřit zraněné kamarády. Ťing nařídil povolat k hlavním silám prázdné transportní lodě, ale jejich posádky signál nezachytily a zůstaly skryté hluboko v ústí Ja-lu. Jakmile vítr rozehnal mračna dýmu, naskytl se otřeseným námořníkům neradostný pohled na ohořelé a omlácené trupy mnohdy připomínající plovoucí vraky. Nastupující soumrak sice milosrdně zakryl utrpěné škody, ale veškerý optimismus z posádek během bitevní vřavy vyprchal a na jednotkách ŤING-JÜEN, ČCHEN-JÜEN, PING-JÜEN, ČCHING-JÜEN, LAJ-JÜEN a KUANG-PING, odplouvajících v doprovodu torpédovek FU-LUNG a ČCH-JI k Lü-šunu, zavládla ponurá nálada.
V bitvě u Ja-lu prodělaly oba obrněnce úspěšný křest ohněm, a kdyby disponovaly lepšími granáty a moderními kanóny střední ráže, možná mohli v Pekingu slavit vítězství a otočit kolo dějin, neboť japonská vojska odříznutá od spojení s mateřskými ostrovy, by musela zastavit svůj postup, ale nato se historie neptá. Na ŤING-JÜEN dopadlo 158 granátů, kdežto ČCHEN-JÜEN inkasoval dokonce 222 zásahů, ale díky kvalitní pasivní ochraně neutrpěly vážnější škody, a strojovny, kotelny a muniční sklady vyvázly bez úhony. Pancířem citadely nepronikl žádný projektil (38) a osvědčila se i improvizovaná ochrana dělostřeleckých postů.

Křižník Čch-jüen
Přesto byly lidské ztráty citelné; na vlajkové lodi zaznamenali 17 padlých a 38 zraněných, zatímco na ČCHEN-JÜEN přišli o 13 mužů a dalších 28 muselo vyhledat lékařskou pomoc. Posádky tedy za zájmy Říše středu prolily nemálo krve a střepiny se nevyhýbaly ani zahraničním instruktorů, neboť Nichols zaplatil za loajalitu svému zaměstnavateli životem a zraněni byli i McGiffin (39) a Tyler. Během bitvy obrněnce vypálily 197 těžkých a 167 středních granátů, z čehož je zřejmé, že ani během války nenesly plnou zásobu střeliva (40).
Čínské lodě v noci překonaly Korejský záliv a 18. září v 9 hod. zakotvily v Lü-šunu, zatímco transporty se 22. září ukryly v Ta-ku. Na vnitřní rejdě už 4 hod. stál lehce poškozený křižník ČCH-JÜEN, jehož útěk rozzuřil posádky ostatních lodí, takže nyní padala ostrá slova a zaznělo i obvinění ze zbabělosti. Ťing nadřízeným sebevědomě ohlásil, že v bitvě zvítězil, neboť splnil zadání ochránit transportní plavidla a nepřítel boj přerušil jako první, jenomže, co je to za vítězství, když nepotopili ani jednu loď a sami přišli o 5 křižníků a přes 700 mužů? V Pekingu vinu za porážku přisoudili Ťingovi a zahraničním poradcům, kteří následně většinou odešli do výslužby, načež morálka posádek upadla a bojového ducha nepozvedla ani poprava Fang Paj-čchiena sťatého bez soudu za zbabělost 25. září pod Zlatou horou.

Kontradmirál Liu Pchu-čcheng
Výsledek bitvy nahlodal sebevědomí čínských námořníků, jejichž bojový zápal zchladila prolitá krev. Ano, admirál plánoval svést s Japonci další bitvu pod ochrannou pobřežních baterií, jenomže Li Hung-čchang byl opačného názoru a do čela Severního loďstva dočasně jmenoval kontradmirála Liu Pchu-čchenga. Ponížený Ťing tedy musel na aktivní vedení vojenských operací zapomenout a veškerou energii věnovat uvedení poškozených lodí do bojeschopného stavu. Třebaže Lü-šun primárně sloužil jako týlová základna zdejší floty, nebylo jeho technické zázemí (např. pouze jeden větší suchý dok) dostatečné pro současné opravy tolika lodí, což tempo prací snižovalo. Přesto se většinu oprav podařilo dokončit do 18. října, kdy Liu s jádrem loďstva odplul do Wej-haj-weje.