Mapa osvobozování města Riga
a jejího okolí, ve dnech 12. až 15. října 1944.
Při bojových operacích, které znamenaly obsazení Rigy a jejího okolí, se dle východní historiografie, zvláště vyznamenala sovětská 245. střelecká divize, které velel hrdina Sovětského svazu generálmajor V. A. Radionov (náčelník politického oddělení byl plukovník A. S. Čekuškin).
Sovětská 245. střelecká divize "pronikla na severní okraj města, a 212. střelecká divize (velitel plukovník V. G. Kučiněv, náčelník politického oddělení plukovník A. J. Onoprijenko), která jako první pronikla do města z východu. Dvojnásobný nositel řádu staršina A. I. Popov z 212. střelecké divize vztyčil rudou vlajku na střeše třípatrového domu na Bribibasově třídě (historickým podkladem pro informace zde bylo: AMO SSSR, f. 242, inv. 2235, sp. 37, l. 40.). Téhož dne 13. října 1944, pozdravila Moskva slavností salvou vojska 3. Pobaltského frontu, která v součinnosti s útvary 2. Pobaltského frontu osvobodila hlavní město Lotyšska. Svazky a útvary, které se vyznamenaly v těchto bojích, dostaly čestný název ´rižské´.
Osvobozením Rigy bylo v podstatě dokončeno osvobození sovětského Pobaltí. Statečně a odvážně si vedli v bojích o rodná města a vesnice a o své hlavní město vojáci 130. lotyšského střeleckého sboru (viz zde mapu útoků
lotyšského 130. střeleckého sboru při osvobozování Rigy). Mezi prvními vstoupili na území Lotyšské republiky a osvobodili desítky vesnic a měst. List ´Sovětskaja Latvija´ napsal: ´Jsme hrdi na to, že v bojích za sovětskou vlast, v bojích za osvobození Rigy se vyznamenal lotyšský sbor...´(Noviny lotyšských komunistů: ´Sovětskaja Latvija´ze 14. října 1944).
Za skvělé bojové činy v září a říjnu 1944 dostalo 3 418 vojáků a důstojníků tohoto lotyšského sboru vysoká vládní vyznamenání. Dne 3. listopadu byl sbor vyznamenán Řádem Suvorova II. stupně a 308. lotyšská střelecká divize Řádem rudého praporu.
Hitlerovci lotyšské hlavní město značně poškodili ( poškodily je však i bojové operace tam a zpátky od 1941 - má poznámka). Byla pobořena přístavní zařízení, zničeny mosty přes Západní Dvinu, elektrárna, elektrotechnický závod ´VEF´, byly vyhozeny do vzduchu a spáleny budovy poštovního úřadu, hlavní automatické telefonní ústředny, byl vyřazen z provozu městský vodovod. Fašističtí barbaři vyvezli z města veškeré zařízení průmyslových závodů, vydrancovali muzea, vědecké ústavy, starobylou knihovnu a světoznámé lázně na pobřeží Rižského zálivu.
(Dne 22. října uspořádali bolševici shromáždění - dle zápisů 100 000 lidí, - které mělo vyjádřit - nerozborné přátelství Lotyšů a zbytku SSSR).
Když byla osvobozena Riga a vojska pravého křídla 2. Pobaltského frontu pronikla k moři, byl 3. Pobaltský front rozkazem hlavního stanu rozpuštěn. 1. ÚA a 14. Letecká armáda přešly k 2. Pobaltskému frontu a 61. A k 1. Pobaltskému frontu. Vojska obou frontů byla tím značně posílena a dostala rozkaz zničit německé fašistické uskupení přitisknuté k moři na Kuronském poloostrově a v prostoru Klajpedy.
Podle plánu hlavního stanu měl 2. Pobaltský front zasadit úder z prostoru Dobele západním směrem; 1. Pobaltský front měl hlavnímu silami zaútočit z prostoru Ylakiai severním směrem, zbylými silami se zmocnit Klajpedy a očistit od nepřítele severní břeh Němenu v prostoru Tylže (zde je však mapa
Kuroňska, kde se vojska Wehrmachtu a jednotky satelitů bránily od října 1944 až do 8. května 1945, kdy se vzdaly. Je zde vidět město Dobele, vzpomínané v textu nahoře.).
Útoky obou pobaltských frontů měly být provedeny současně s útokem 3. Běloruského frontu na gumbinnenském směru. Německým vojskům tím měl být znemožněn přesun do Kuronska. Začátek útoku byl stanoven na 16. října.
Nepřítel měl v té době na poloostrově Sörve (jižní část ostrova Saaremaa) dvě pěší divize a šest samostatných praporů podporovaných z moře palbou lodního dělostřelectva. Na kuronském poloostrově mezi Tukumsem a Liepají bylo přitisknuto k moři asi 33 divizí Skupiny armád Sever (Nord). Předmostí v prostoru Klajpedy bránily jednotky dvou pěších a dvou tankových divizí a před levým křídlem 1. Pobaltského frontu na tylžském směru se bránily jednotky dvou tankových divizí, jedna motorizovaná brigáda a čtyři pěší divize 3. TA. Jižně, před 3. Běloruským frontem, operovalo v prvním pásmu obrany 9 pěších divizí 4. A Skupiny armád Střed (Mitte). Hitlerovci chtěli upoutat na Kuronském poloostrově co největší síly sovětských vojsk. Současně však si chtěli udržet poloostrov Sörve, aby jejich loďstvo mohlo volně manévrovat v Irbenském průlivu / zde je pak mapa
Moonsundského souostroví, které v době od 27. září do 24. listopadu 1944 dobýval Leningradský front spolu s Baltským loďstvem. Na mapě je pod rižským zálivem na jihu v textu vzpomínaný Irbenský průliv, napsán azbukou Irbenskij proliv. / (historické informace byly použity z Použité podklady, např. - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 319, 320.).
Podle plánu měl 2. Pobaltský front vést hlavní úder na svém levém křídle 3. ÚA, 42. A a částí sil 22. A z prostoru Dobele západním směrem, pomocný úder silami 1. ÚA podél moře směrem na Tukums a dosáhnout čáry Tukums-Auce (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 239, inv. 2224, sp. 851, l. 84.). Hlavní síly 1. Pobaltského frontu měly za úkol zničit odříznutou Skupinu armád Sever (Nord). 6. GA útočila z prostoru Vainode na Skrundu a Saldus a 51. A z prostoru Skuodasu na Liepäju. K posílení vojsk na tomto směru byly přisunuty 61. A a 5. GTA (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 235, inv. 2074, sp. 857, l. 25, 31.). Vojska frontu, operující na klajpedském a tylžském směru, udržovala svá postavení na mořském pobřeží a podél Němenu a bránila nepřátelským vojskům, aby se spojila s obklíčeným uskupením. 3. Běloruský front zasazoval hlavní úder z prostoru Vilkaviškisu směrem na Insterburg a měl dosáhnout čáry Gumbinnen-Goldap. Tento úder poutal síly východopruského nepřátelského uskupení a napomáhal útoku pobaltských frontů v Kuronsku.
Ráno 16. října 1944 přešly pobaltské fronty do útoku. Nejúspěšněji si vedla vojska pravého křídla 2. Pobaltského frontu. 1. ÚA pod velením generálporučíka N. D. Zachvatajeva prolomila hned prvního dne útoku hlavní pásmo obrany a odrazila asi 16 nepřátelských protiztečí. V příštích dnech postupovala za nepřetržitých bojů velmi neschůdným terénem průměrně o 10-25 km denně. Dne 18. října překročila vojska armády řeku Lielupe a zmocnila se města Kemeri. 19. října pronikla k nepřátelské čáře obrany na přístupech k Tukumsu, kde byla zastavena. Na levém křídle frontu se nepřítel zuřivě bránil. Měl zde soustředěny velké síly, využíval zalesněného a bažinatého terénu a zadržel útok sovětských vojsk na předem připravené čáře Tukums-Gardene.
Také na liepäjském směru se nepřítel zoufale bránil, a proto hlavní úderné uskupení 1. Pobaltského frontu postoupilo v prvních dnech o pouhých 2-6 km. Nepřítel zde prováděl zuřivé protizteče silami až jedné pěší divize s 50-60 tanky.
Útok byl onnoven dne 27. října 1944. Večer 31. října bojovala vojska pobaltských frontů na čáře západně od Kemeri-Gardene-Leckava-mimo Priekulë-na jih od Liepäji. Všechny jejich další pokusy prolomit obranu a rozčlenit nepřátelské uskupení přitisknuté k moři neměly úspěch. Sovětské vrchní velení mělo sice velký zájem na co nejrychlejší likvidaci kuronského nepřátelského uskupení, ale nemohlo vyčlenit pro tento úkol další síly, zejména ne posilové prostředky, protože sovětská vojska musela plnit daleko důležitější strategické úkoly - porazit německá fašistická vojska ve Východním Prusku a v západním Polsku."
O těchto těžkých bojích, v druhé polovině října 1944, říkají západní historické prameny, že dne 25. října dorazila sovětská vojska k břehům Baltského moře v oblasti mezi městy Liepäja (Libava) a Klajpeda. Protože byla Skupina armád Sever (Nord) obklíčena v Kuronsku, chtěl německý generální štáb Skupinu armád stáhnout přes Rigu, ale Hitler s tím nesouhlasil. "Němci proto museli vést těžké boje, když se snažili probít do Východního Pruska (např. sPzAbt.510 bojoval s 13ti Tigry v obklíčení až do kapitulace v květnu 1945). Německé jednotky v Kuronsku byly podporovány pěti brigádami útočných děl /184.., 226., 303., 909. a 912/ (historické informace pocházejí z Použité podklady, např. - Paul Adair - " Hitlerova největší porážka, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina, str. 180, a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 320, 321.).
Z těchto důvodů silného odporu Němců - "se protáhly i boje o Klajpedu, která byla obsazena teprve v lednu 1945. Kuronské nepřátelské uskupení zůstalo blokováno na poloostrově až do konce války a kapitulovalo v květnu 1945 (historickým podkladem pro informace byla zde: Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str., 321.)."
Ve stejné době bojů v Pobaltí, čistil Leningradský front spolu s Baltským loďstvem od Němců a jeho satelitních jednotek Moonsundské souostroví, viz mapu výše. " Tato poměrně malá, ale složitá operace se protáhla na dva měsíce (od 27. září do 24. listopadu 1944).
Vylodění výsadku a obsazení téměř celého souostroví trvalo sice jen 9 - 10 dní, ale boj o poloostrov Sörve se táhl půldruhého měsíce. Při plánování operace se totiž stala chyba. Velitelství nevěnovalo v plánu náležitou pozornost obsazení poloostrova Sörve, který byl klíčem k Rižskému zálivu. Neuvážilo ani příznivé podmínky, které umožňují bránit poloostrov dlouhou dobu jen malými silami. O tom svědčí zkušenost z roku 1941, kdy malá skupina sovětských odvážlivců se udržela na poloostrově více než dva měsíce. Aby mohla být prolomena hluboce členěná nepřátelská obrana, bylo třeba značně posílit sovětská vojska bojovou technikou. Její přísun nebyl včas naplánován a navíc byl ztížen zkomplikovanou námořní dopravou. Hlavní síly Baltského loďstva, křižníky a torpédovky, se nemohly operace zúčastnit, protože moře bylo hustě zaminováno a námořní základny na pobřeží Estonska byly značně poškozeny a nezpůsobilé pro operace.
V okamžiku, kdy vojska Leningradského frontu obdržela rozkaz (26. září 1944), měla obsazeno pobřeží Moonsundských ostrovů a Rižského zálivu. K osvobozování ostrovů byly vhodné podmínky, protože nepřítel tam neměl ještě připravenou silnou obranu. Jeho loďstvo si však udržovalo převahu v Baltském moři a mohlo posádky na ostrovech posílit (historické informace pocházejí z Použité podklady, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina, str. 180, a další podklady, mé poznámky a také z - Velká vlastenecká válka. sv. 4., kapitola XII. str. 321.).
Moonsundské ostrovy měly pro nepřítele velký význam; kryly bok i týl hitlerovských vojsk v Pobaltí a zajišťovaly blokádu Finského zálivu. Jejich ztráta znamenala nejen izolaci rižského uskupení z moře, ale i nebezpečí, že se sovětský výsadek vylodí v Kuronsku, tj. v týlu pobaltského uskupení, které tehdy stále ještě drželo prostor Rigy. Německé fašistické velení znepokojeně poznamenávalo, že ´na udržení Moonsundského souostroví závisí udržení města Rigy (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 13 586, l. 586.)"
