Mapa bojů v Maďarsku, ale jsou vidět i boje
na Slovensku, do 30. prosince 1944.
Již v konci roku 1944 pronikl v Karpatsko-dukelské operaci československý 1. Armádní sbor na území předválečného ČSR až do prostoru na linii řeky Ondavy a i Rudá armáda na mnoha místech pronikla na Slovensko. Do prvé a druhé dekády prosince tak bylo osvobozeno rozsáhlejší území Slovenska, což sebou přineslo možnost mobilizovat československou armádu na vlastním území o československé občany do obnovujících se ozbrojených sil nově se obnovujícího státu ČSR.
Ministerstvo národní obrany ČSR zareagovalo na velké oslabení československého 1. Armádního sboru, kdy jeho jednotky utrpěly těžké ztráty právě na Dukle a chtělo celý armádní sbor nejprve stáhnout a přesunout na Podkarpatskou Rus, kde se předpokládalo vytvoření nové československé armády. "Stažení oslabených a vyčerpaných svazků z první linie do zápolí k doplnění nebo reorganizaci bylo v rámci válčících armád, sovětskou armádou nevyjímaje, běžnou praxí. Tím spíše bylo odůvodněné u československých jednotek, které měly dosud velmi omezené možnosti doplňování a kterým se teprve nyní dostávalo obdobných možností v tomto směru jako Rudé armádě."
Bylo proto naprosto nepochopitelné, pro vládu a armádní složky ČSR, proč dělala sovětská strana takové obstrukce. Přes své poradce v čs. armádě stav armády sověti dobře znali. Dobře věděli, že v prosinci 1944 byla situace v 1. čs. armádním sboru přímo katastrofální....!!!
Věděli například, že: "Početní stav 1. a 3. pěší brigády, stejně jako tankové brigády spolu s 5. dělostřeleckým plukem, velením a sborovými útvary poklesl na 9 764 lidí, z nichž pouze 557 přicházelo v úvahu pro boj (takzvané aktivní bodáky). Stažení z fronty k reorganizaci bylo vskutku odůvodněné."
Generál
Ludvík Svoboda (viz foto s Moskalenkem) však, podněcován komunisty, se vzpíral stažení na Podkarpatskou Rus a dožadoval se mobilizačního doplnění sboru přímo na frontu...!
"Chtěl bez přerušení bojové činnosti obnovit dočasně zrušené pěší jednotky, rozvinout výstavbu dělostřelectva a tankové brigády a dokonce rozšířit dosavadní organizaci sboru přestavbou brigád na divize. Byl v tomto směru podporován sovětskými představiteli, kteří se obávali, že stažením sboru z fronty a jeho reorganizací bude oslaben jejich dosavadní vliv na vše, co se v něm děje a s ním dělo (což stvrzuje - platilo pravidlo dle smlouvy z května 1944, že ve 100 km pásmu fronty rozhodují sovětské vojenské orgány...!). Úbytek velitelů se generál Svoboda rozhodl nahradit naopak organizováním výcvikových středisek, poddůstojnických škol a důstojnických kurzů."
A generál Svoboda šel ještě dál. Znovu tak ve vší ostrosti nastolil problém povyšování do důstojnických hodností, když totiž o své vůli jmenoval a povýšil řadu důstojníků, mimo jiné z řad absolventů (důstojnických kurzů...). Ospravedlňoval toto překročení svých pravomocí tím, že "jmenovati a povyšovat důstojníky a rotmistry ministrem národní obrany v Londýně je příliš zdlouhavé a odpověď přichází zpravidla pozdě".
V Londýně Svobodova iniciativa vyvolávala velké pobouření, neboť šlo o chaos, který narušoval - "udržení principu povyšování a autority hodností." Generál Neumann-Miroslav navrhl dokonce hodnosti udělené neoprávněně Svobodou neuznat a se Svobodou zavést soudní řízení pro zneužití úřední moci... Hlavní velitel se nakonec spokojil důrazným napomenutím generála Svobody - generálu přímo napsal: "Hlavní velitelství čs. branné moci vám zakazuje bezvýhradně provádět jakákoliv povyšování a jmenování i za bojovou činnost. (Historickým podkladem pro informace je zde: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich Praha 1992. a také pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 359, 360, Velká vlastenecká válka, Svazek 4. kapitola XIII, str. 341, a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky. Většina vět je sestavena mnou, jen v určitých faktech bylo použito citací z uvedených podkladů.)."
V popisované době začal generál Hasal, coby velitel osvobozeného území, v několika okresech Podkarpatské Rusi provádět formování nové československé armády v rámci příprav na závěrečné všeobecné povstání na území republiky. "Toto povstání by pravděpodobně zasadilo těžkou ránu hitlerovskému úsilí a ušetřilo by sovětské armádě jistě značnou část z oněch 140 000 vojáků padlých při osvobozování Československa. Zkomplikovalo by však Sovětům vojenské zajištění sféry jejich vlivu v Evropě. Komunistům tento plán rovněž nevyhovoval, jelikož dosažení jejich mocenských cílů bylo podmíněno osvobozeneckou misí Rudé armády (aniž tenkrát ještě věděli, že naprosto není nezištná). Organizační přestavba sboru by také zbavila komunisty pozic, které si mezitím v jednotkách sboru vydobyli.
Proto svorně a ve vzájemném souzvuku brojili sovětští vojenští představitelé s členy a vedením KSČ proti výstavbě nové československé armády a plánům na povstání v týlu německých vojsk, označujíce je za - reakční a antisovětské. Pod jejich vlivem se proti nim stavěl i generál Svoboda, patrně z obavy, že bude pro soustavné překračování své kompetence zbaven velení (Historickým podkladem pro informace je zde: Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich Praha 1992. a také pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Boje na Dukle bez cenzury a legend, str. 360, Velká vlastenecká válka, Svazek 4. kapitola XIII, str. 341, a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky. Většina vět je sestavena mnou, jen v určitých faktech bylo použito citací z uvedených podkladů.)."
Všechna snaha prezidenta Beneše a Československé vlády v Londýně o přebírání správy osvobozených území, jakkoliv byla dělána v rámci platné československo-sovětské dohody, byla však pro komunisty překážkou pro uskutečňování jejich předem připravených mocenských plánů. "Sovětskou armádu pak zbavovala možností zasahovat do vnitřních poměrů na osvobozeném území tak, aby zde byl nastolen režim, s určující rolí komunistů. Agitace vedená tímto směrem vyvolávala věrohodnou iluzi, že se prosazuje pokrok proti reakci...!"
Takto se celý proces přebírání správy osvobozeného území a výkon vládních pravomocí v oblasti civilní a vojenské stal kolbištěm urputného politického boje mezi základním vedením čs. odboje a komunisty. V jeho rámci hlavní velitel i Svobodovy organizační návrhy, zvláště pokud je projednával a prosazoval u sovětských instancí bez vědomí svých nadřízených Píky a Ingra: "Je nepřípustné jednat se spojeneckými činiteli v zásadních věcech, dokud zásadně nerozhodl hlavní velitel nebo velitel osvobozeného území."
Dnes s odstupem doby je jasné, oč spojencům, zde na východě SSSR, šlo. V závěrečné fázi války, až bude poraženo Hitlerovské Německo.. Vítězné velmoci si chtěly co nejvíce rozšířit své sféry zájmu. Rozšířit vliv na co nejvíce států. A i Československo, bývalé ČSR na stejné doplatilo. Ztratilo postupně Podkarpatskou Rus, ze které se stala Zakarpatská Ukrajina, jako součást USSR, jako součást SSSR!
Zde je mnou ukončen osud za války maďarské části území, před válkou známé Podkarpatské Rusi.
Boj o Budapešť, porážka Maďarska a jeho vystoupení z války 1944, 1945.
Mapa bojů v Maďarsku
od 26. prosince 1944 do 13. února 1945.
Debrecínskou operací jsme tedy skončili prvou velkou fázi bojů, které měly za cíl dobýt Maďarsko, poslední satelit Hitlera. Mělo se jednat o krátké střetnutí, leč boje v Maďarsku se i s Debrecínskou operací rozrostly na více než 6 měsíců a trvali i v březnu 1945.
Vždyť i Velká vlastenecká válka, Svazek 4, kapitola XIII. na str. 344 a poté i 345, konstatuje, později, když popisuje cíle Budapešťské operace, že 2. Ukrajinský front měl čelním úderem ve směru na Budapešť, se malými silami města zmocnit. Nejprve však všeobecné údaje a rozložení sil, cituji
"Porážkou velkého uskupení nepřátelských vojsk ve východním a severovýchodním Maďarsku skončilo první období (mnou řečená prvá velká fáze - má poznámka) jeho osvobozování. Hlavním úkolem druhého období bylo osvobození Budapešti a vystoupení Maďarska z války. Tento úkol plnila v době od 29. října 1944 do 13. února 1945 vojska 2. a 3. Ukrajinského frontu (Vojska 3. Ukrajinského frontu zahájila operace na území Maďarska až 24. listopadu 1944.), v jejichž sestavě bojovaly také rumunské a bulharské svazky.
Před zahájením tzv. 'Budapešťské operace' byla situace pro sovětská vojska nadále příznivá.
Hlavní síly 2. Ukrajinského frontu byly po ukončení Debrecínské operace soustředěny ve středu a na pravém křídle bojové sestavy frontu. Před vojsky frontu operovala německá 'Skupina armád Jih' (Süd - na Skupinu armád Jih byla přejmenována 23. září 1944 - má poznámka), která měla po doplnění 35 divizí (včetně 9 tankových a mechanizovaných divizí) a tří brigád (historickým podkladem pro informace je zde: pro Velkou vlasteneckou válku, Svazek 4, kapitola XIII. str. 344 zpracováno z: Sbornik matěriálov po sostavu fašitskoj germanii, vyš. četvěrtyj, str. 174 - 179. a také Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - s použitím příspěvků Petera B. Zwacka/.).
Největší nepřátelské síly, převážně německé, operovaly na nyíregyházsko-miškoveckém směru, to jest proti vojskům rozmístěným na pravém křídle a ve středu bojové sestavy frontu."
Němci na tomto směru soustředili 21 divizí a 3 brigády, z čehož bylo 11 svazků rozmístěno v prvém sledu. Ostatní jednotky, hlavně maďarské divize, zaujímaly obranu před levým křídlem 2. Ukrajinského frontu. V oblasti Budapešti neměl nepřítel žádné velké síly. Jak se později ukázalo, koncem října a začátkem listopadu 1944, museli Němci i Maďaři přesunout své divize z levého křídla a ze středu své fronty na západní břeh řeky Tisy a na budapešťský směr.
"Hlavní síly 3. Ukrajinského frontu se po ukončení bělehradské operace přesunuly do prostoru Temešvár-Petrovgrad-Pančevo. Na levý břeh Dunaje, na úsek mezi Bají a Somborem, se přesunul jen sovětský 75. střelecký sbor z 57. A. V prvních týdnech tento 3. Ukrajinský front v budapešťské operaci nebojoval (výše je již řečeno, že 3. Ukrajinský front začal bojovat na území Maďarska až od 24. listopadu 1944)."
Celý obraný systém, který byl po léta budován na území Maďarska, se skládal z několika obranných linií, které se táhly od severu až k jihu. Zvláště pečlivě se podařilo připravit obranné linie v prostoru Budapešti. "K obraně města Budapešť vybudoval nepřítel 3 obranná pásma ve tvaru podkovy, která se opírala severně a jižně od města o řeku Dunaj. První z těchto tří pásem se táhlo ve vzdálenosti 25 - 30 km od Dunaje (historickým podkladem zde je: AMO SSSR, f. 240, inv. 52 495, sp. 91, l. 213-216).
Hlavní stan vrchního velení (STAVKA) zhodnotil situaci, zejména vratké politické postavení maďarské vládnoucí kliky a slabou nepřátelskou obranu před levým křídlem 2. Ukrajinského frontu, a 28. října dal směrnici veliteli 2. Ukrajinského frontu. Ukládal v ní sovětské 46. A a 2. gardovému mechanizovanému sboru, aby přešly 29. října 1944 do útoku mezi Tisou a Dunajem, vyvrátily nepřátelskou obranu na západním břehu Tisy a 7. GA vysunuly na západ za řeku. Poté měla 46. A posílená 2. a 4. gardovým mechanizovaným sborem zasadit úder nepříteli bránícímu Budapešť (historickým podkladem pro informace je zde: pro Velkou vlasteneckou válku, Svazek 4, kapitola XIII. str. 344 zpracováno z: Sbornik matěriálov po sostavu fašitskoj germanii, vyš. četvěrtyj, str. 174 - 179. a také Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - s použitím příspěvků Petera B. Zwacka/.).
