Mapa útočných a obranných manévrů za bojů v severozápadním a jihozápadním Maďarsku v
období od 26. prosince 1944 do 13. února 1945. Včetně bojů, které vedly k dobytí Budapešti. Jsou vidět redislokace útočících a bránících se stran německo-maďarských jednotek, stejně jako sovětských. Boje pokračovaly ještě do sovětské konečné ofenzívy na vídeňském směru v březnu a dubnu 1945.
"Operace Konrad III." a pád Pešti.
Východní historiografie na str. 353, pak dále konstatuje, že ani první (Operace Konrad I., spuštěná 1. a 2. ledna 1945), ani druhá (Operace Konrad II. spuštěná mezi 7. až 11. lednem 1945.) německá ofenzíva na odlehčení obklíčené Budapešti nepřinesly požadovaný efekt. Přesto německé velení připravovalo další ofenzívu, jejímž cílem bylo vyprostit obklíčené budapešťské uskupení, jehož situace se zvláště okolo prvé dekády ledna 1945 stále více zhoršovala.
Západní historiografie pak říká, že když se německé tanky valily na jih (jako příprava na Operaci Konrad III., tedy okolo a po 12. lednu), začala se smyčka v Budapešti stále více utahovat. Ulice, zvláště v Pešti, byly, po všem leteckém a dělostřeleckém bombardování a ostřelování neprůchodné. Vojáci obou armád, maďarské i německé, začali trpět nedostatkem munice a ztráty na lidech neustále rostly. "Dne 12. ledna 1945 prolomili Sověti hlavní obrannou linii vedoucí předměstím Pešti. Sovětské jednotky se nahrnuly do trhlin a vypukl boj zblízka. Za použití všeho možného od pistolí a ručních granátů po bajonety a plamenomety bojovali sovětští, němečtí a maďarští vojáci o každý dům a každou místnost."
Přišel den 17. ledna 1945 a německý velitel Budapešti generál Pfeffer-Wildenbruch si se štábem musel přiznat, že Pešť, jednu z částí Budapešti již nelze udržet. Nařídil proto její vyklizení a během noci překročily zbytky pešťské posádky Dunaj, a přešly do "pochybného bezpečí Budína".
Do 7,00 dne 18. ledna 1945 byla evakuace Pešti ukončena a zbylé mosty přes Dunaj vyletěly do vzduchu.
Dne 18. ledna 1945 v 5,00 hodin ráno, tedy jen dvě hodiny před zničením mostů , signalizovala krátká dělostřelecká palba začátek nové německé ofenzívy. Německo-maďarské ofenzívy, kterou spouštěl německý 4. ts. SS, který zaútočil na sovětskou linii mezi Szekesfehervarem a Blatenským jezerem ( tedy jižně). Také severněji, v oblasti Bicske, zahájil útok 1. jezdecký sbor, který sem byl převelen nedlouho předtím.
Poslechněme, jak třetí útok - Operace Konrad III. - líčí východní historiografie. Zazní zde ono - nepříteli se podařilo nepozorovaně připravit útok a zmást sovětské velení 4. GA a další diplomatické i méně diplomatické - zmatek v řadách důstojníků a vojáků (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku a v Budapešti, je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - též s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 341, 342 a 343., /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 353 a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.)."
"Cílem posledního třetího nepřátelského úderu (Operace Konrad III. - má poznámka) bylo prolomit obranu sovětských vojsk mezi jezerem Velencei-tó (Velencské jezero - má poznámka) a Blatenským jezerem, proniknout k Dunaji na sever od Dunaföldváru, a tím rozetnout vojska 3. Ukrajinského frontu na dvě části. Hned nato chtěl nepřítel, který se kryl z jihu, rozvinout útok hlavními silami mezi jezerem Valencei-tó a Dunajem na Budapešť, vyprostit obklíčené uskupení a společně s ním úderem do týlu zničit 46. A a 4. GA 3. Ukrajinského frontu ( pro informace zde je historickým podkladem: AMO SSSR f. 243, inv 266 912, sp. 1, l. 177)" Pomocný úder směřoval na Bicske. "Později se měly hlavní síly stočit na Východ a částí sil Skupiny armád "F", útočící od jižního břehu Drávy podél Dunaje na sever, porazit 57. A 3. Ukrajinského frontu, zahnat zbytky vojsk tohoto frontu za Dunaj a vytvořit předmostí na jeho východním břehu ( pro informace zde je historickým podkladem: AMO SSSR f. 243, inv. 266 912, sp. 1, l. 53.)."
Je nutno napsat, že pak redakce zpracovávající dějiny Velké vlastenecké války i v 50. a 60. letech 20. století prostě přiznala chybu těch, kteří se jí dopustili. A to i přesto, že jich bylo víc - myslím těch co chybu způsobili. Podívejme se jak, cituji:
"Nepříteli se podařilo nepozorovaně připravit útok a zmást velení sovětské 4. GA a 3. Ukrajinského frontu. 4. tankový sbor SS byl stažen z fronty severně od Bicske, odvelen do Komárna, tam byl naložen na vlak (vojákům bylo oznámeno, že odjíždějí na střední úsek sovětsko-německé fronty) a přesunut přes Ráb do prostoru Vezsprému. Tyto akce velitelství armády neprohlédlo. Domnívalo se, že nepřítel přemisťuje tankové jednotky na západ a rozhodlo ´aktivní činností průzkumníků a jednotek pronásledujících nepřítele (až sem je historickým zdrojem pro informace v uvozovce: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 635, str. 429.) nedovolit, aby se nepřítel odpoutal od sovětských vojsk. Takové hodnocení nepřátelských plánů důstojníky jen dezorientovalo (zde je pak pro zbytek slov a věty jako informace, historickým podkladem: Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII. str 354.) ."
A poté již následuje, také skutečná pravda o chaosu a zmatku u sovětských jednotek - v prvých dnech třetího německého úderu - Operace Konrad III., který stejně ve svých důsledcích za několik týdnů skončil fiaskem, cituji:
"Úder (Třetí německý úder - Operace Konrad III. - má poznámka) měl být zasazen 18. ledna 1945 na úseku 135. střeleckého sboru, v jehož sestavě byly jen střelecké divize a vojska opevněného prostoru, přičemž dva pluky divize byly rozmístěny severně od úseku, ve kterém nepřítel plánoval průlom. Nepřátelské úderné uskupení mělo 560 tanků a SHD. Je přirozené, že při takovém poměru sil a nesprávném hodnocení nepřítelových záměrů se 135. střelecký sbor dostal do těžké situace.
Hned první den útoku prolomily nepřátelské tankové jednotky sovětskou obranu a postoupily do hloubky 16-30 km. 18. tankový a 133. střelecký sbor, které sem byly poslány, nejenže nemohly nepřítele zastavit, ale byly sami odříznuty. Dne 19. ledna 1945 překročili hitlerovci Sárvizský průplav, rozvíjeli útok východním směrem a příštího dne ráno pronikli v prostoru Dunapentele k Dunaji a rozdělili vojska 3. Ukrajinského frontu na západním břehu Dunaje na dvě části (18. tankový a 133. střelecký sbor se v noci na 22. ledna 1945 úderem v jihovýchodním směru probily z obklíčení do pásma 26. A.). Vojska 3. Ukrajinského frontu se ocitla v nebezpečné situaci.
Na základě směrnice hlavního stanu z 22. ledna 1945 byla provedena řada rychlých zásahů k nápravě situace. 2. Ukrajinský front dostal rozkaz zorganizovat na komárenském směru pevnou obranu, jihozápadně od Budapešti soustředit 23. tankový sbor a nejméně a nejméně jeden střelecký sbor, které by nejpozději 25. - 26. ledna 1945 zasadily protiúder mezi jezerem Velencei-tó (Velencské jezero) a Dunajem ve směru na Sárosd. 17. a 5. Letecká armáda dostaly za úkol podporovat 4. GA. Velitel 3. Ukrajinského frontu měl doplnit 18. tankový sbor tanky a SHD a uvést do pořádku 133. střelecký sbor. Tyto jednotky měly nejpozději ve dnech 25. - 26. ledna zasadit úder mezi Sárvizským průplavem a Dunajem směrem na Sárosd vstříc vojskům 2. Ukrajinského frontu. Současně se ukládalo zorganizovat obranu na východním břehu Dunaje na úseku Adony-Dunaföldvár a na úseku Sárvizský průplav-Blatenské jezero a nepustit nepřítele na východní břeh řeky a na jih (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 496, l. 19-20.)."
Směrnicí, kterou vydala STAVKA dne 22. ledna 1945, jejím naplňováním, se skutečně situace sovětských vojsk zlepšila. Doslova pak: "V prostoru na východ a severovýchod od jezera Velencei-tó, kde se bránil 1. gardový mechanizovaný a 5. gardový jezdecký sbor, se rozpoutaly boje. V těchto bojích se zvláště vyznamenal 37. gardový pluk 11. gardové jezdecké divize, který způsobil nepříteli velké ztráty. Pluku velel major M. F. Nědilevič. Vojáci tohoto pluku projevili neobyčejné hrdinství. 220 vojáků a důstojníků obdrželo vládní vyznamenání (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 243, inv. 265 386, sp. 5, l. 106-110.). Úporně se bojovalo nejen na zemi, ale i ve vzduchu. Dne 22. ledna svedli sovětští letci nad bojištěm 33 leteckých soubojů, ve kterých zničili 36 nepřátelských letadel. Dvě sovětské letecké armády provedly za jediný den 1 034. vzletů."
A nyní si ze západní historiografie přečtěme stejné události od 18. ledna 1945 od 5,00 ráno toho dne.
"Toho dne (18. ledna 1945) bojovala sovětská 62. gardová střelecká divize bránící křižovatku u Bicske před útokem 1. jezdeckého sboru nadmíru statečně. Útok za útokem se tříštil o jejich obranná postavení. Německé plány opět zhatila houževnatost sovětského vojáka."
Jinak tomu však bylo jižně od Szekesfeherváru (tedy jižněji od Bicske), kde způsobil úder čtyř německých tankových divizí (1. td, 3. td, 3. td SS a také 5. td SS) velké trhliny v sestavě sovětského 135. gardového střeleckého a také 7. gardového mechanizovaného sboru. A již 18. ledna 1945 postoupily německé tanky a SHD místy 25 km a místy 30 km. V útoku sestavy tanků a SHD podporovalo 135 letadel Luftwaffe, což bylo v tomto lednovém období, v této době Ardenské bitvy na západě velmi neobvyklé. Přes všechny protitankové překážky zemní i i sovětské "ježky", Němci postoupili v čele s 3. td, která prováděla počáteční obchvatný manévr, který narušil řečenou sovětskou sestavu sborů v obraně.
A pak přišel onen popisovaný sovětský manévr, kdy velitel 2. Ukrajinského frontu natolik důvěřoval 62. gardové střelecké divizi v obraně, která bránila Bicske, že odvelel z tohoto prostoru 18. tankový sbor na jih. Stejný pokyn - na jih - obdržel 5. gardový jezdecký sbor, který tam měl zbudovat novou obrannou linii, mezi Valencským jezerem a městečkem Adony na Dunaji. Další 133. střelecký sbor (sovětská 21.,122. a 184. střelecká divize) - byl vyčleněn ze záloh , které byly situovány na východ od Dunaje. 133. střelecký sbor se měl přeskupit, postoupit západně od Dunapentele, kde měl zformovat obrannou linii.
Jenomže vše bylo moc narychlo! Všechny tyto přicházející sovětské sbory z východního břehu "neměly čas vytvořit soudržnou obranu. Čelní jednotky německé 3. td již 19. ledna dosáhly předměstí Dunapentele, zatímco tankové divize Totenkopf a Viking se střetly s přesouvajícím se sovětským 18. tankovým sborem. Proměnlivost situace na jihu umožnila německým Bojovým tankovým skupinám razit si cestu vpřed a obejít přitom řadu silných sovětských obranných postavení. Do 21. ledna bylo náhle v německých rukách předmostí více jak 20 km západního břehu Dunaje severně od Dunapentele, i když stále zuřily boje se sovětskými opěrnými body na západě... (historickým podkladem pro informace mnou sestavených textů o bojích v Maďarsku a v Budapešti, je zde: Hitlerova armáda - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command /Nakladatelství Bonus A Brno 1997 - s použitím Budapešť 45, Pat McTaggart - též s použitím příspěvků Petera B. Zwacka, str. 342 a 343., /, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4, kapitola XIII., str. 353, 354 a další historická literatura v Použité podklady a také mé poznámky.)."
