Mapa bojových operací na Maďarském území
mezi 26. prosincem 1944 až 13. únorem 1945.
Když východní historiografie nakonec hodnotí boje 2. Ukrajinského frontu maršála Malinovského a 3. Ukrajinského frontu maršála Tolbuchina v Maďarsku, za období 1. - 2. ledna až 13. února 1945, jsou, až na menší chyby (které jsme si povětšinou řekli již v předchozích operacích Němců - Operace Konrad I., II. a III.), oba fronty hodnoceny kladně. Dozvíme se i hrdinské činy jednotlivců a menších skupin v bojových situacích (část byla již také řečena, nyní tedy další). Poslechněme si tedy přímo "Hodnocení"samotné, cituji:
"Bojová činnost vojsk 3. Ukrajinského frontu ve dnech 2. ledna-7. února 1945 zmařila nepřátelský záměr porazit sovětská vojska, vyprostit obklíčené uskupení a obnovit obranu na Dunaji.
Úspěch obranných akcí sovětských vojsk lze vysvětlit tím, že vojska vynikala vysokou manévrovací schopností, že na ohrožené úseky byly včas přisunuty zálohy (zejména tankové a dělostřelecké protitankové svazky a útvary), že byla rychle vytvořena obranná postavení na směrech možného nepřátelského útoku, že byla zorganizována součinnost leteckých armád obou frontů a že vojska 3. Ukrajinského frontu byla v době nepřátelských protiúderů značně posílena zálohami hlavního stanu. Na ohrožených úsecích dosahovala hustota protitankového dělostřelectva často až 40 děl na 1 km fronty. Pružný a dovedný manévr silami a prostředky zejména dělostřeleckými, tankovými a mechanizovanými útvary a svazky, umožnil dosažení převahy nad nepřítelem na směru hlavního úderu. Hitlerovci byli často nuceni zastavit útočné akce, když narazili na nová obranná postavení připravená a obsazená sovětskými vojsky.
Velkou pomoc při odrážení nepřátelských úderů poskytla pozemním vojskům 17. Letecká armáda, která během celé operace měla ve vzduchu převahu. To značně přispělo k úspěchu obranné operace. Přes nepříznivé počasí vyvíjely svazky armády velmi aktivní činnost. Během ledna uskutečnily 16 501 vzletů, zatímco nepřátelské letectvo jen 4 646 vzletů. Sovětští letci podstoupili pouze v lednu 327 leteckých bojů a sestřelili 281 nepřátelských letounů. V době nejúpornějších bojů zasazovala nepřátelským vojskům hromadné údery také 5. Letecká armáda 2. Ukrajinského frontu, která úspěšně spolupracovala se 17. Leteckou armádou.
Současně s houževnatými boji, které vedl 3. Ukrajinský front na vnější frontě, pokračovala likvidace obklíčeného nepřátelského uskupení v Budapešti. Nepřítele v Pešti drtila budapešťská skupina vojsk 2. Ukrajinského frontu od 27. prosince 1944 do 18. ledna 1945. V Budě (Budíně) byla vojska 46. A 3. Ukrajinského frontu nucena pro události na vnější frontě obklíčení omezit se na obranu. Proto po zničení nepřátelského uskupení v Pešti dostala budapešťská skupina v poněkud změněné sestavě (4 střelecké sbory a 1 brigáda námořní pěchoty) úkol zničit nepřítele v Budě. Tento úkol byl splněn ve dnech 22. ledna-13. února 1945.
Obklíčené nepřátelské jednotky byly likvidovány za bojů ve velmi složitých podmínkách.
Budapešť kryla přístupy a nejkratší cesty do Rakouska a jižního Německa. Měla důležitý strategický význam a proto ji nepřítel přeměnil v silný obranný prostor. Ve městě bylo vybudováno 110 uzlů obrany a přes 200 opěrných bodů. Uzly obrany zahrnovaly obyčejně jednu nebo několik čtvrtí včetně závodů, továren, železničních zastávek, nádraží a velkých budov. Mezi uzly obrany byly vybudovány opěrné body zahrnující jednu nebo dvě budovy.
K manévru silami a prostředky využíval nepřítel hojně podzemních zařízení; podzemní dráhy, kanalizační sítě a katakomb. Fašisté přizpůsobili každou ulici, každou čtvrť i mnohé domy k dlouhotrvající obraně (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4., Kapitola XIII., str. 355 a 356.)."
"Vojákům a důstojníkům obklíčených vojsk bylo oznámeno, že jim spěchá na pomoc německé uskupení o 12 tankových a pěších divizích. Převážná většina příslušníků německých jednotek zpočátku věřila, že jejich postavení je pevné. Vojáci maďarských jednotek, kteří byli donuceni bojovat, se při vhodných příležitostech vzdávali do zajetí nebo se v civilních šatech skrývali mezi obyvatelstvem (historickým podkladem pro informace zde je: AMO SSSR, f. 240, inv, 13 765, sp. 43/4, l. 46.)."
Dne 29. prosince 1944 velitelé 2. a 3. Ukrajinského frontu, maršálové Malinovskij a Tolbuchin, chtějíce předejít dalším krveprolitím a ochraňovat kulturní hodnoty hlavního města Maďarska, poslali velitelství obrany Budapešti ultimátum, ve kterém "mu nabízeli humánní podmínky kapitulace." V ultimátu bylo psáno, že: "Německým generálům, důstojníkům a vojákům bylo slíbeno, že se po válce mohou nerušeně vrátit do Německa nebo do kterékoli jiné země podle svého přání; Maďarům se zaručovalo, že se okamžitě mohou vrátit domů, raněným a nemocným byla závazně slíbena lékařská pomoc. Avšak fašistické velení chtělo stůj co stůj klást dále odpor. Parlamentář 2. Ukrajinského frontu kapitán Miklós Steinmetz (kapitán Miklós Steinmetz byl synem maďarského politického emigranta Istvána Steinmetze, žijícího v Moskvě) byl uvítán palbou a zabit. Parlamentáři 3. Ukrajinského frontu kapitánu I. A. Ostapenkovi hitlerovci oznámili, že nebudou kapitulovat, a když se vracel, zákeřně ho zavraždili střelou do zad." Zavraždění sovětských důstojníků bylo hnusným zločinem, porušením mezinárodního práva o nedotknutelnosti parlamentářů.
"Když se nepřítel nevzdá, musí být zničen.", bylo pak motto sovětských vojáků. "Začala nemilosrdná likvidace nepřátelské posádky čítající 188 000 mužů (sovětské číslo obránců je přehnané, německé prameny hovoří, že v prosinci 1944 tvořilo obranu Budapešti něco víc než 70 000 německých a maďarských důstojníků a vojáků - má poznámka). Sovětská vojska vedla pouliční boje, postupně zdolávala nepřátelské opěrné body a ničila živou sílu nepřítele. Jako vždy i v těchto bojích se odvážně bili komunisté, kteří osobním příkladem strhávali ostatní vojáky."
Některé příklady mimořádných výkonů, dle sovětské historiografie:
"Na 2. prapor 306. gardového střeleckého pluku 109. gardové střelecké divize se vyřítil nepřátelský pěší prapor s tanky. Úder byl namířen proti rotě, která neměla ještě čas upevnit se na dosažené čáře. Pod náporem nepřátelské převahy rota začala ustupovat. Vzniklo nebezpečí, že nepřítel pronikne na pravé křídlo pluku. Tu se stranický organizátor 2. střeleckého prporu gardový poručík F. F. Končickij se skupinou komunistů ukryl v jednom z domů na směru postupu hitlerovců. Fašisté se neočekávaně dostali do palby samopalů a kulometů.
Utrpěli velké ztráty, zastavili se, a pak se dali na ústup. Poručík Končickij se v čele své skupiny pustil za nepřítelem. Odvážné komunisty následovali ostatní bojovníci roty. Původní postavení bylo obnoveno.
Hrdinně si vedli dělostřelci 2. baterie 259. gardového kanónového dělostřelectva pluku 5. gardové dělostřelecké divize. Velitel děla komunista četař N. K. Bovt a jeho obsluha po sedm dní i nocí urputně bojovali. Dne 8. ledna se střelecká rota, kterou podporovali dělostřelci četaře Bovta, ocitla v těžké situaci. Fašisté, usazení v rohovém domě, odřízli palbou z kulometů a samopalů rotu od hlavních sil praporu. Pěšákům přišli na pomoc dělostřelci. Za silné nepřátelské palby vysunuli své těžké dělo do otevřeného palebného postavení a ze vzdálenosti 200 m přímou palbou zničili hnízdo nepřátelského odporu. Rota mohla postupovat (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4., Kapitola XIII., str. 356 a 357.)."
Boje v Budapešti byly skutečně těžké, jak v městské zástavbě většinou bývají .
"Sovětské útvary a svazky překonávaly zuřivý nepřátelský odpor, vytrvale postupovaly a obsazovaly jeden blok domů za druhým. Situace nepřítele se každým dnem zhoršovala. Po 26. lednu 1945 ztroskotaly všechny jeho naděje na průlom obkličovacího kruhu. Začal hlad. Od 1. února dostávali vojáci denně 75 gramů chleba (historickým podkladem pro informace zde je: AMO SSSR, f. 240, inv. 73 765, sp. 43/5, l. 160.)"
Víme již, že se německo-maďarské uskupení obránců Budapeští rozhodlo prorazit v únoru (v noci z 11. na 12. února 1945 ráno, viz předchozí článek Č 24.) z Budína směrem k hlavní frontě, poslechněme si jak tento následný masakr popisuje východní historiografie, i čísla jsou jiná, než čísla z německých zápisů:
"Velení obklíčeného uskupení rozhodlo dostat se za každou cenu z města. V noci na 12. února se asi 16 000 německých vojáků a důstojníků probilo s velkými ztrátami severozápadním směrem a proniklo do prostoru Perbálu, kde bylo do večera 14. února pobito.
Roztříštěné skupiny nepřátelských vojsk v Budě byly zničeny. Sovětská vojska zajala na 33 000 nepřátel. Dne 13. února bylo hlavní město Maďarska osvobozeno od nepřítele.
Při likvidaci obklíčeného uskupení sehrála velkou úlohu 5. Letecká armáda. Přestože bylo velmi těžké se ze vzduchu orientovat v nepřátelské obraně, zasazovalo sovětské letectvo pádné údery nepřátelským opěrným bodům. Zejména se vyznamenali letci odstřelovači, kteří ostřelovali z bitevních letounů nevelké objekty, které před útokem pečlivě prozkoumali. Skupiny letounů naváděli na jednotlivé objekty důstojníci letectva, kteří byli v bojových sestavách střeleckých vojsk. Přední okraj sovětských vojsk se označoval raketami. Letecká blokáda byla zorganizována tak úspěšně, že nepřítel nemohl letecky zásobovat svá vojska v Budapešti. To uspíšilo kapitulaci obklíčeného města (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4., Kapitola XIII., str. 357.)."
Celkem zničila vojska 2. Ukrajinského frontu od 27. prosince 1944 do 14. února 1945 na 50 000 vojáků a zajala jich přes 138 000 (historickým podkladem pro informace zde je: AMO SSSR, f. 240, inv. 32 305, sp. 2, l. 52.)".
Sovětská vláda vysoce ocenila bojové úspěchy vojsk v budapešťské operaci. Presidium Nejvyššího sovětu SSSR zřídilo výnosem z 9. června 1945 medaili "Za dobytí Budapešti", kterou byli vyznamenáni všichni vojáci a důstojníci, kteří se účastnili bojů o město. Mnohé útvary a svazky Rudé armády dostaly čestný název "budapešťské" (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4., Kapitola XIII., str. 357.).
