Obsazení Západního Vitorazska, RČS 1920
Hned na úvod článku se přiznám, že o existenci tohoto malého, téměř na samém jihu republiky se nacházejícího území, jsem před pár měsíci neměl sebemenšího ponětí. A právě toto zjištění mne inspirovalo k sepsání tohoto článku. Snad i těmito pár řádky pomohu k vyššímu povědomí o tomto historickém kousku země české. Bezpochyby si to zaslouží.Stručná historie Vitorazska
Pokusíme-li se o lokalizaci území Vitorazska, nalezeme jej na jih od Jindřichova Hradce, v horním povodí Lužnice. Neúprosný běh času, však zanechal na původní tváři kraje nejednu stopu a tak jeho současná podoba je od té historické na hony vzdálená. Na rozdíl od vcelku jasného původu názvu oblasti, pocházejícího od knížete Vitorada, je otázka jeho prvotních obyvatel stále zdrojem určitých polemik 1). Faktem však zůstává, že území Vitorazska bylo již od 6. století osídleno slovanskou diasporou 2).
1) V polovině 9. století založil kníže Vitorad na horním toku Lužice hrad Vitoraz, přičemž právě na tomto místě, došlo v minulosti k bitvě, při které přemyslovský kníže Vojen porazil Vitka Orsiniho. A jak praví kronikář rodu Rožmberků opat Norbert Herrman, právě místo bitvy bylo nazváno Vito-raz – porážka Vitova.
2) V současnosti existují dva názorové proudy reprezentované úvahami o samostatném kmeni Vitorazů, respektive části slovanského kmene Doudlebů.
Později za éry Velké Moravy, spadalo Vitorazsko pod mocnou ruku velkomoravských knížat. Nicméně nic netrvá věčně a tak po jejím zániku na počátku 10. století, se stalo jednou z figurek na šachovnici formujícího se českého státu. Vyvražděním Slavníkovců, v jejichž držbě se Vitorazsko nacházelo od 80. let 10. století, však přešlo do vlastnictví triumfujících Přemyslovců, zásluhou čehož došlo k jeho pevnému přimknutí k nově konstituovanému státu.
Doposud vcelku klidný status Virorazska se začal měnit na konci 11. století, kdy na lesy bohaté a lidskou populaci chudé území zažilo první příliv rakouských kolonizátorů. Ostatně, v pohraničních hvozdech české země jev v této době ne zrovna nezvyklý. Sílící počet nových osadníků však musel nutně vyvolat rozpory mezi českou a rakouskou šlechtou, což se také v roce 1176 promítlo do válečného konfliktu.
Ve snaze urovnat tyto spory, rozdělil císař Fridrich Barbarossa v roce 1179 Virorazsko na dvě části, přičemž území na západ od Lužnice a Skřemilice zůstalo v Čechách a oblast Líčova v Rakousku. Roku 1185 uděluje kníže Bedřich s lehkým srdcem Vitorazsko v léno Hadmaru II. z Kuenringu, avšak i přes jeho odlehlost a malou výtěžnost, zůstává území stále pod českou svrchovaností. V této době rovněž dochází ke změně centra, kdy Starou Vitoraz nahradila nedaleko ležící Vitoraz Nová, zrovna tak příliv německy mluvících osadníků ani v nejmenším neustával. Přestože to tak na první pohled nemusí vypadat, rod Kuenringů stál pevně za přemyslovskou dynastií, což se mu však později vymstilo.
Na sklonku 13. století mění území Vitorazska opět majitele, neboť léta Páně 1296 se na scéně objevují Habsburkové. Kuenringové za svoji lojalitu k Přemyslovcům platí ztrátou léna, které jim Habsburkové odjímají silou a přičleňují jej tak k Dolnímu Rakousku. V průběhu 14. a 15. století se oblast Vitorazska dostává pod českou korunu ještě ve dvou případech, a to za vlády Jana Lucemburského a Jiřího z Poděbrad, nicméně vždy na krátkou chvíli. Poněkud jiný charakter pak nabyl vztah Vitorazska a Čech po bitvě u Moháče, následkem čehož vzniklo soustátí Habsburské monarchie. Tento stav následně trval bezmála 400 let, přičemž zakončen byl dobře známými říjnovými událostmi roku 1918.
Čl. 27 smlouvy ze Saint-Germain en Laye
Přestože na konci druhé dekády 20. století hráli ve skladbě obyvatelstva Virorazska první housle rakouští Němci, již od středověku zde kontinuálně dlící česká minorita nešla zcela opominout. Samozřejmě, ani zdejším Čechům se nevyhnula vlna národního obrození z poloviny 19. století, přičemž za hlavní centrum tehdejšího národního uvědomění lze považovat město Cmunt (nebo také Cmund, něm. Gmünd). Ostatně, většina českého živlu byla situována právě v západní, respektive severní části Vitorazska. Samotný Cmunt na přelomu 19. a 20. století pak představoval přirozené centrum oblasti s několika státními úřady vč. okresního soudu a hejtmanství. S rozpadem monarchie samozřejmě míra národoveckých snah místních Čechů dostala nový impuls, jehož výsledkem byl mj. vznik Československého národního výboru pro Dolní Rakousy ve Vídni.
V listopadu 1919, po abdikaci císaře Karla I. dochází ve Vídni k vyhlášení republiky Německé Rakousko. Přestože „Deutschösterreich“, patřilo jakožto pohrobek Rakouska-Uherska mezi poražené státy Velké války, evidentním problémem jeho politické reprezentace bylo správné rozpoznání nové reality doby. S územními požadavky se tak nikým neuznaná republika zrovna neupejpala, a kromě starorakouských území do nich zahrnula i nemalé oblasti historického území Českého království. Zde je nutno dodat, že ve většině případech s téměř stoprocentní převahou německy mluvícího obyvatelstva.
Sny o novém státě rakouských Němců však záhy vzaly za své, neboť slova jsou slova a činy jsou činy. Mladá Republika Československá rozhodně nestála o roli přihlížejícího a se zbraní v ruce problematické oblasti obsadila, čímž tak Rakušany postavila před hotovou věc. Poslední ránu Německému Rakousku zasadil podpis Saint-Germainských smluv z 10. září 1919. Tyto dvě smlouvy mezi Dohodovými mocnostmi na straně jedné a RČS a nyní již oficiálně zvané Rakouské republice na straně druhé, řešily kromě jiného, formální ukončení válečného stavu vč. rozpadu bývalého Rakouska-Uherska. Ovšem i takové detaily, jako bylo ustanovení a průběh státní hranice 3).
3) Působení rakouské delegace na jednáních v Saint-Germainském zámku mělo pro ni poněkud hořkou pachuť. S trochou nadsázky jej lze přirovnat k mnichovským událostem 1938, tedy jednání typu „o nás bez nás“. Rakouští vyjednavači na samotná zasedání nebyli totiž vůbec vpuštěni a svoje připomínky mohli uplatňovat pouze písemnou formou.
O tom, kdo byl na jednáních v Saint- Germain en Laye na koni, snad nejlépe vypoví rozsah čs. požadavků na Virorazsko a jeho přilehlých oblastí. RČS prostřednictvím ministra zahraničí E. Beneše požadovala kompletní Schwarzenberský kanál, celou železnici České Budějovice – Summerau, kde státní hranice RČS s Dolními Rakousy se v těchto místech měla opírat o jižní svahy Novohradských hor. Celkem se jednalo o 485 km2 území s téměř 40 000 obyvateli.
V této souvislosti snad nikoho nepřekvapí, že s těmito čs. nároky mohla rakouská strana sotva souhlasit, ba naopak. 4). Rakušané jen těžko ustupovali ze svých pozic, přičemž k definitivní shodě vedla cesta mnoha bilaterálních, ale i separátních jednání. V konečné podobě mělo republice postoupené západní, spíše však severozápadní území Vitorzaska zhruba čtvrtinovou velikost původních požadavků. Konktrétně šlo o 118,35 km2. Daná oblast byla osídlena celkem 11 076 obyvateli, z nichž 61 % se hlásilo k české národnosti, 22 % k německé a 18 % k jiné, pravděpodobně židovské národnosti 5).
4) Územní nároky RČS mohou na někoho působit jako nepatřičné či přímo drzé, však právě do období těchto vyjednávání rovněž spadal požadavek na „jadranský koridor“. Nicméně, spíše než neomalenost, lze za tímto vidět rutinérství a pragmatičnost E. Beneše, kdy právě jeden z častých vyjednávacích postupů spočíval v nadnesení žádaného a postupném snižování požadavků na zamýšlenou mez. Což ostatně potvrzuje pozdější Benešova spokojenost nad výsledky jednání.
5) Kromě části Vitorazska, přišlo Rakousko respektive Dolní Rakousko následkem smlouvy ze Saint-Germain en Laye také o Valticko s Dyjským trojúhelníkem.
S ohledem na výše uvedené by však bylo mylné domnívat se, že za čs. snahou o připojení severozápadního území Vitorazska k republice byla jen starost vlády nad zabezpečením klidného života místního českého živlu. Neméně důležitý a snad i primární důvod těchto snah lze spatřit ve strategické poloze území, respektive jeho dopravní a hospodářské důležitosti. Vždyť, pomineme-li samotné Cmuntské nádraží, tak nedaleko ležící železniční rozdvojení tratě císaře Františka Josefa, spojující Vídeň s Českými Budějovicemi a Prahou, mluvilo samo za sebe.
Cmuntské nádraží oné doby nebylo pouze veledůležitým železničním uzlem. Nedaleko nacházející se železniční opravárenské dílny patřily svojí velikostí k největším v tehdejší střední Evropě. Jako takové zaměstnávaly značné množství dělníků, často žijících ve článku zmíněných osadách.
Stvrzením smlouvy na začátku záři 1919, tak RČS připadlo původně 12 dolnorakouských obcí vč. západní části Cmuntu. Konkrétně to byly: Nakolice, Vyšné vč. části dnešního Höhenbergu, Trpnouze s osadou Obora, Nová Ves na Lužnici s osadou Žofínská Huť, Halámky, Krabonoš, Dvory nad Lužnicí, Kunšpach, Rapšach s osadami Spáleniště, Londýn a Vochůzka, Tušť s osadou Nový York a Paříž, České Cejle, Dolní Velenice a na závěr menší, západní část Cmuntu vč. nádraží, osady Josefovsko a dělnické kolonie Mexiko.
S ohledem na výše uvedené stojí rovněž za zmínku, že nově vytyčená státní hranice v popisované oblasti ne náhodou protínala katastr obce Höhenberg, když na východě situovanou Krabonoš přisuzovala RČS. De facto tak kopírovala starou zemskou hranici mezi Českým královstvím a Dolními Rakousy. Následkem začlenění území Západního Vitorazska do RČS byl sousední politický okres Kaplice obohacen o jeho menší jihozápadní část. Kdežto pod Třeboňský politický okres spadala jeho většina.
Vojenské obsazení Západního Vitorazska
Přestože podpisy na Saint-Germainských smlouvách oschly již 10. září 1919, se samotným aktem faktického přenosu výkonu státní moci na nově získaná území se muselo vyčkat ještě více jak deset měsíců. Platnost smluv byla totiž podmíněna přijmutím souvisejících národních norem jak jedné, tak druhé republiky. K nabytí účinnosti tedy dochází až k 16. červenci 1920, kdy jsou ratifikační listiny protokolárně uloženy, načež o pár dní později 23. července, Stálý výbor Národního shromáždění RČS zveřejňuje ve Sbírce zákonů opatření č. 450/2000 Sb. „o inkorporaci Vitorazska a Valčicka“.
Josefovsko. Jako za hlavní motory oblasti tehdy platily Dolní Velenice, Česká Cejle a právě průmyslové předměstí Josefovsko. Právě zde byla soustředěna většina českého obyvatelstva. Poněkud kuriózně, ovšem velmi dobře vypovídajíce o tehdejší době, se jmenovalo několik osad pojmenovaných podle západních velkoměst, jakožto symbol díků. V roce 1922 na základech Dolních Velenic, České Cejle a "Pepíkova" vznikly současné České Velenice.
S odstupem doby se může zdát, že signováním smluv jednotlivými stranami a následným nabytím jejich účinnosti se pro republiku otevřel prostor pro nenásilné, takřka mírové obsazení Západního Vitorazska. Omyl. V létech 1918 -1920 jižní hranice s Rakušany připomínala vše možné, jen ne místo klidu a bezpečí. Kromě každodenního pašování všeho možného, doprovázeného leckdy střelbou a mrtvými, zde navíc existovala nemalá obava čs. generálního štábu z vojenského napadení republiky. Zvláště za bojů na Slovensku, bylo v této souvislosti učiněno mnoho opatření, čas od času přiživovaných proudem znepokojujících informací z poza hranice. Týkajících se zejména přesunů rakouských jednotek a výzbroje.
Hlavním důvodem, vedoucím RČS k vyžádání vojenské asistence čs. armády k obsazení nově získaného území, však byly národnostní spory. Ne, že by území obývané dvěma národnostmi bylo v minulosti od vzájemných konfliktů zcela prosto. Proklamované odtržení Západního Vitorazska ovšem tyto rozmíšky mezi Rakušany a Čechy svým způsobem katalyzovalo, přičemž národnostní incidenty se tak staly téměř dennodenní realitou. Z tohoto úhlu pohledu se tak užití vojenské síly k zabezpečení co nejhladšího průběhu obsazení jeví, minimálně z českého pohledu, jako smysluplné a opodstatněné.
Fotografii "stodruháků" z tohoto období jsem bohužel nedohledal, a tak pouze jedna ilustrační stylovka
Za den samotného obsazení Západního Vitorazska a de facto tak začlenění do RČS, byla vybrána sobota 31. července 1920. Vzhledem k choulostivým okolnostem, neponechávalo čs. vojenské velení operace nic náhodě a jako nosnou jednotku celé akce vybralo v boji ostřílený a snad nejspolehlivější pluk „českobudějovické“ 5. divize, 102. ppl. z Berouna. Konkrétně se jednalo o jeho III. prapor, doplněný o 36 mužů Domobraneckého praporu č. 16 a kompletní kulometnou setninu Domobraneckého praporu č. 49. Počet mužů III/102 ppl. účastnících se vlastního záboru je mi bohužel zatím neznámý a tak velmi hrubým odhadem s přihlédnutím k tehdy obvyklým stavům čs. jednotek, můžeme celkové číslo nasazeného vojska hledat mezi čtyřmi až pěti sty muži 6).
6) V souvislosti s III/102 ppl. lze v některých pramenech narazit na označení III/48 ppl.. Pravdou je, že v popisované době unifikace čs. pěších jednotek nabírala na obrátkách, ovšem formální účinnosti měla nabýt až dnem 1. října 1920. Z tohoto důvodu uvádím původní označení pluku, mimo jiné i z toho důvodu, aby evokovalo jeho slavnou minulost a jeho účast na mnoha bojích Velké války či Slovensku v roce 1919. K oběma domobraneckým formacím mohu pouze dodat, že v jižních Čechách byly téměř jako doma, neboť zde doposud vykonávaly pohraniční službu.
Posledního červencového dne po ránu, přisupěl na peron Třeboňského nádraží vlak, do kterého nastoupilo kromě výše zmíněné skupiny čs. vojska nemalé množství četníků a státních úředníků. Po nezbytné zastávce se vlak dal opět do pohybu a za postupně nabírající rychlosti zamířil na jižní hranici republiky, aby před obědem dorazil do Suchdola nad Lužnicí. Následovala Nová Ves a Dolní Velenice, to vše za doprovodu řádného skandování, srdcervoucích národoveckých projevů, muziky vč. nezbytného chleba se solí. Inu, československá strana si tento den opravdu užívala.
Po příjezdu na Cmuntské nádraží, obsadilo vojsko společně s četníky „městskou“ hraniční čáru, tehdy ještě vedoucí dnešní Nerudovou ulicí a posléze celé území záboru. O případných incidentech či náladě místního německého obyvatelstva tehdejší zdroje cudně mlčí, zřejmě však nebudu daleko od pravdy, když bez většinového skřípění zuby se to určitě neobešlo. Avšak ani bezprostředně navazující dny po obsazení Západního Vitorazska nepřinesly závažnějších konfliktů, což ostatně potvrdila postupně klesající čs. vojenská přítomnost.
Taktéž fotografii účastnících se domobraneckých praporů jsem nenalezl a tak si musíme vystačit s 3. rotou Domobraneckého praporu č. 1
Dne 6. srpna 1920 zřídilo čs. velitelství v nádražní budově Cmuntského nádraží přechodné posádkové velitelství. K vystřídání III/102 ppl. došlo 19. srpna, kdy za něj z Českých Budějovic dorazila náhrada v podobě 263 mužů „užhorodského“ III/66 ppl.. Tou dobou již muži od domobraneckých praporů dleli dva dny ve svých posádkách. A právě tito rusínští vojáci z III/66 ppl. s velkou pravděpodobností hasili rozhořívající se nepokoj, který v rakouské části Cmuntu vypuknul 23. září.
Onoho dne se na mostě přes Lužnici shromáždil velký počet lidí, odhadem snad 3 000, kteří zde na protest vůči na místě nacházející se mezinárodní komisi postavili z pivních sudů a fošen barikádu. Shodou okolností tudy zrovna projížděl čs. nákladní vůz, jehož řidič jakožto všichni jeho cechu měl pramálo pochopení pro jakákoliv nepodstatná zdržení. Šoférovi v jeho snaze o proražení zátarasu se pod kola připletl malý chlapec, načež byl smrtelně zraněn. Následnému lynči řidiče nezabránili ani přivolaní rakouští četníci a tak vše záhy vyřešila až přivolená vojenská asistence „šestašedesátníků“ 7)
7) Zmíněná asistence zřejmě jen málo změnila převládající dojem o mužstvu 66. ppl… Neboť ve zprávě z října 1920 se praví, …u tohoto rusínského pluku není žádného inteligentního mužstva, které by bylo dalšího vzdělání... .
Pohraniční služba na mostě přes Lužnici v Cmuntu. Jen o nějaký ten měsíc později vojáky vystřídala nově zformovaná Finanční stráž
Přestože na podobné konflikty nebylo tehdejší pohraniční zrovna skoupé, tato konkrétní událost měla pro Rakouskou republiku poměrně vážné následky. Ostatně, vzhledem k přítomnosti mezinárodní komise se nadalo čekat nic jiného. Od 1. října se tedy hranice v dnešní Nerudově ulici opět měnila a to ve prospěch RČS. Celá Horní Cejle tak připadla RČS. Zároveň stojí za zmínku, že mezinárodní komise původně nabídla republice celý Cmunt. Ke cti tehdejších čs. vyjednavačů pak slouží ta skutečnost, že onu velkorysou nabídku v zájmu zachování klidu oblasti odmítli.
Stále neustávající problém s nedostatečnou místní ubytovací kapacitou, vedl čs. velení k rychlejší rotaci jednotek. Dne 17. října došlo k nahrazení III/66 ppl. „píseckým“ II/11 ppl., ovšem již za nedlouho zde z celého praporu zůstala situována pouze jedna rota. V listopadu 1920 na místě nacházíme pouze 3. rotu nového 4. hraničářského praporu, ale to už se začíná psát zcela jiná kapitola příběhu Západního Vitorazska a tak si dovolím skončit.
Snad úplně na závěr mohu jen dodat, že 17. prosince 1920 bylo po vzrušené parlamentní debatě Národním shromážděním RČS schváleno opatření o inkorporaci Vitorazska a Valčicka. Definitivní ustanovení státních hranic pak bylo uzavřeno hraničním statutem československo-rakouským, ze dne 12. prosince 1928.
Zdroje:
http://www.palba.cz
http://www.cs.wikipedia.org
http://www.uvaly.webnode.cz
http://www.toulkystomem.cz
http://www.valka.cz
http://www.horni-stropnice.cz
http://www.psp.cz
http://www.zdeneksmida.cz
http://www.fotohistorie.cz
http://www.kohoutikriz.org
http://www.caloudovi.estranky.cz
http://www.egicz.cz
http://www.sezimovo-usti.cz
Komplikovaná proměna, Jan Solpera
Československá Druhá armáda I, Jan Solpera
Českoslovenkská Druhá armáda II, Jan Solpera
Mladá fronta, Pavel Mörtl
. Jinak k Rusínům, nebyla to žádná záhada. V Budějovicích měli náhradni prapor, utužovali se v Čechách a Češi na Podkarpatí. Standart onoho období. Zvlášť u Slováků a Rusínů.
. Osobně si myslím, že to zajímá spoustu lidí, ale protože se o tom ví prakticky kuloví, tak od toho se pak odvíjí případná diskuze. Ostatně co říci k prvotní informaci, nic, snad jen uznale pokývat hlavou.
Jak jsem už říkal, hodně rád si o těchto zmíněných událostech přečtu a myslím že nebudu sám. Přeci jen o těchto zapomenutých etapách naší historie se v podstatě nepíše, nemluví, tak se hodí každé zpopularizování. Podhajský je pán, taky mě hodně baví.
. Teď se to dost srovnalo, alespoň u nás. Holt železná opona zanechala pořádnou ránu.