Tiefseetaucher a Panzertaucher
aneb první německé přetlakové skafandry pro hloubkový ponor
Lidé se odnepaměti snažili prozkoumat dno moře, nebo z něj vyzvedávat zboží z potopených lodí. Jedním z prvních moderních obleků, které měly tomuto cíli napomoci, byl patent číslo DE193397 C vedený pod názvem: "Aus einem Panzer bestehende Taucherrüstung, deren Glieder durch wasserdicht abschliessende Kugelgelenke miteinander verbunden sind". Pod tímto krkolomným názvem se ukrýval jeden z prvních přetlakových skafandrů, určený pro ponor do velkých hloubek. Přelomovým je především řešení pohybu končetin, který probíhal pomocí kulových kloubů. Patent byl podán 13. února 1906 a oficiálně schválen 19. prosince 1907. Jeho autorem byl německý inženýr Friedrich Gall, z Langenburgu ve Württu. Možná překvapí, že tento patent se měl stát předobrazem moderních skafandrů, které se používají i v současnosti. Gall se brzy přestěhoval do přístavního města Kiel, brány do Baltského moře, kde měli dlouhou tradici se stavbou lodí a mořských zařízení. Zde byl zaměstnán ve společnosti "Neufeldt & Kuhnke" (N & K), kde byly mnohé jeho vynálezy a patenty uvedeny do praxe. Tato společnost byla založena již roku 1899, inženýrem Hansem Neufeldtem a finančně zastřešena podnikatelem Carlem Kuhnkem (1870-1938). Zpočátku se soustředili na vývoj elektrických zařízení, ale v roce 1905 se spojili s místním výrobcem potápěčského vybavení "Ludwig von Bremen", jak název napovídá, očividně se jednalo o velmi malou dílničku, manufakturu postavenou kolem Ludwiga z Brém. Společně založili společnost "Hanseatische Apparatebau Gesellschaft", z niž se později stala společnost HAGENUK. Vzhledem k významu, jakým byl vstup Friedricha Galla do společnosti, byl jeho skafandr nejprve nazván "Dem Gallschen Tauchapparat", později "Der Tiefseetaucher", ale proslavil se pod názvem "Panzertauchgerät". Celý projekt byl finančně podporován knížetem von Hohenlohe-Langenburg a společností Kgl. Württ. Zentralstelle für Gewerbe und Handel, díky jejichž podpoře, mohl být postaven první prototyp. Zde byly především zužitkovány praktické zkušenosti, společnosti Ludwig von Bremen. Společnost N & K, se následně rozhodla celý projekt dál rozvíjet.
V roce 1911 se v projektu angažoval admirál von Marwede, který byl důstojníkem císařského námořnictva, celý projekt blíže prozkoumal a po dvou letech studia sepsal na toto téma brožuru. Ta vyšla v roce 1914 a vzbudila ohlas u čtenářů, neb se zdálo, že tento vynález by mohl být využit jak pro civilní, tak i vojenské účely. Klíčovým se ale ukázala možnost, usnadnění hlubokomořského sběru perel. Nejbohatší naleziště se totiž nacházely v takových hloubkách, které byly špatně dostupné, i za použití doposud nemodernějšího vybavení, jakým byly potápěčské obleky s měděnými přilbami. Gallův skafandr se tak ukázal být velice vhodným, právě díky pevné konstrukci, která se ve velkých hloubkách nedeformovala. Patent na upravený skafandr, pod označením D.R.P. 292.015, byl podán 28. května 1913 a publikován 22. května 1916. Nyní byl podán i v USA, pod označením "Water and Pressure Tight Ball Joint", na jméno Gall a Georg Stolle, pod číslem US1349060. První verze těchto skafandrů ještě musely být vybaveny hadicí, která spojovala oblek s plavidlem. Později měla být nahrazena jakýmsi výsuvným zařízením "ocasem", díky kterému by bylo možno korigovat vztlak, patrně ale zůstalo jen u návrhu. Pozdější skafandry již měly balastní nádrže, které mohly být naplněny vzduchem, díky čemuž byl získán potřebný vztlak.
První Gallův skafandr byl postaven během roku 1914, u společnosti Neufeldt & Kuhnke, za podpory firmy Siemens-Marlin-Steel a Fundir-Aluminium. Zkušební ponor proběhl v červenci 1914, na jezeře Ploner See. Až na pár drobných nedostatků, proběhl zkušební ponor do hloubky 45 metrů, překvapivě úspěšně. Během hodiny, se Friedrich Gall a následně i jeho asistent Hahn, ponořili až do hloubky 65 metrů, což bylo nejhlubší místo na samotném dně Plonerského jezera. Dne 27. září 1916, byl vylepšený skafandr, Tiefseetaucher Type 1916, převezen ke zkouškám ponoru do větší hloubky, v "Bodensee". Zde byla testována tlaková odolnost obleku, v hloubce 93, 142, 111, 75 a 116 metrů, ale byl spouštěn pouze prázdný oblek, s adekvátní zátěží, aby se zjistilo, zda konstrukce skafandru vydrží takto vysoký tlak. Při každém tomto ponoru, zůstal skafandr na dně od jedné, do půl druhé hodiny. Celkem bylo provedeno jen několik dílčích oprav. Vnitřek skafandru byl ale suchý a celkově se jednalo o spolehlivý výtvor. Friedrich Gall se tedy rozhodl oblek osobně otestovat a za přítomnosti dvou pracovníků finančního úřadu, sestoupil za 53 minut, do hloubky 114 metrů. Zde setrval 32 minut, načež byl za necelé dvě minuty vytažen na hladinu. Zde se ukázal být oblek plně funkčním, nikde do něj nezatékalo a byla bez problémů otestována i pohyblivost paží a nohou. O dva dny později, byl skafandr předveden za přítomnosti Jeho exelence Freiherr von Gemmingen-Guttenberg. Pod vodou, v hloubce 77 metrů setrval celkem 20 minut. Další zkouška proběhla šestého října, v hloubce 82 metrů po dobu 40 minut. Zde se Gall pokusil najít potopený předmět, který zde předtím zahodil, leč kvůli nedostatku světla se mu jej nepodařilo nalézt. Později se tedy vybavili podvodní lampou, která dno ozařovala umělým světlem. Tento den proběhl i zkušební ponory do hloubky 62, 59 a 58 metrů po dobu 40 až 45 minut. V mělčích vodách byla opět testována manipulace s objekty, kdy se podařilo rozmotat uzel a vyzvednout schránku pomocí háku. Nyní se hodí odbočit a připomenout, že ve velkém zájmu byla právě možnost vyzvedávat cennosti z potopených plavidel.
představa lovce pokladů, dle časopisu Modern Mechanix (1933)
Krátce po válce, ležela mnohým lidem v hlavě ztráta lodi RMS Lusitania, britského královského námořnictva, kterou dvanáctého květnu roku 1915, potopila německá ponorka U-20. Kromě více jak tisíce životů, byl ztracen náklad v hodnotě asi 6 milionů dolarů, uložený v nedobytné pokladně, v níž byly uzavřeny cenné papíry, drahé kovy, klenoty a mnohé další cennosti. Plavidlo leženo na příhodném místě, pouze patnáct kilometrů od irského pobřeží, mezi Seven Heads a Old Kinsale Head, především pak na pevném podloží. Je tedy pochopitelné, že se plánovalo hned několik způsobů jak parník Lusitanie vyzdvihnout. V hloubce 73 metrů ale nebylo možno nasadit běžné skafandry a tak někteří vynálezci, vzali rozum do hrsti a rozhodli se sestrojit oblek, díky kterému by mohli z vraku vyprostit menší části nákladu, nebo vyzvednout celý vrak. Američtí inženýři Bliss a Leavitt přišli s konstrukcí kovového skafandru, podobného tomu, který použili v letech 1917 a 1918, k vyzvednutí nákladu parníku Pewabic, potopeného na Huronském jezeře roku 1865. Tento vrak se nacházel v hloubce šedesáti metrů, ale při předchozích testech se prokázalo, že v tomto skafandru se může potápěč potopit až do hloubky 120 m a pracovat zde až 45 minut, aniž by pociťoval nevolnost. Tento skafandr byl vyroben z bronzu, na hladině vážil 175 kg a při ponoření 40 kg. Končetiny byly zpevněny kovovými díly a k trupu připojeny pomocí kuličkových ložisek. Tento skafandr postrádal přívod vzduchu a tak byla jedna nádrž naplněna žíravým natronem, který pohlcoval vydechovaný kysličník uhličitý. Na vnější části skafandru pak byla umístěna nádoba se stlačeným kyslíkem, který bylo možno vpouštět do obleku, dle potřeby. Zásoba kyslíku zde byla na tři hodiny. Potápěč byl spouštěn nebo vytahován, pomocí slabého ocelového lana, přivázaného na vrcholu přilby. Toto lano bylo také spojovacím kabelem telefonu pro komunikaci s osádkou lodi. Podle Lewitta, se měli potápěči spustit z parníku Blakeley, zakotveným nad vrakem, odpálit dynamitové nálože umístěné ke trupu lodi. Následně zachytit háky ohnivzdornou pokladnu, která by byla následně vyzdvižena lodním jeřábem s nosností 30 tun. Zmíním, že plán Simona Lakea počítal s tím, že trup vraku naplní korkovou drtí a roztaveným parafínem. Tato horká směs by byla vháněna do trupu rychlostí 300 tun za hodinu, načež by vrak vyplaval na hladinu. Lindquist pak navrhoval použití dutých ocelových pontonů, které by vrak lodi lehce nadzvedly a následně by byly odtaženy blíže pobřeží. Dle soudobého tisku z roku 1923, měly už jen samotné práce na vyzvednutí nákladu Lusitanie, oživit vzpomínku na "nejodpornější z tolika zločinů, které budou věčně tížiti německé svědomí". Po této vsuvce zpoza "druhé strany barikády" se můžeme vrátit k mnohem perspektivnějšímu skafandru.
V roce 1924, byl v Německu zkonstruován již mnohem dokonalejší skafandr, byť stále vycházející z patentního řešení kloubů od Friedricha Galla. Tento dvoudílný skafandr byl vyroben ze slitiny hliníku a obě poloviny byly spojené pomocí závitu ve výšce pasu. Prázdný vážil 380 kg a plně vybavený, i s osádkou, vážil celkem 475 kg. Zkušební ponor do hloubky 160 m byl podniknut 18. července, v nádrži vodní elektrárny ve Walchensee v Oberbayernu, Německo. Potápěč Heidenreich zde sestoupil do hloubky 112 metrů, aby otestoval pohyblivost končetin. Nevyskytly se žádné problémy a tak následujícího dne sestoupil do hloubky 140 m, opět nebyly zjištěny žádné problémy. V této hloubce setrval 50 minut a na hladinu se vrátil za 4 minuty a 36 sekund. O dva dny později, 21. července, sestoupil do 10 minut až do hloubky 160 metrů. V této hloubce již nebylo žádné světlo, přesto zde podnikl krátkou procházku. V hloubce 120 metrů byla viditelnost půldruhého metru. Tyto testy vedly k závěru, že nová verze skafandru byla plně schválena a u dokumentů z těchto testů, se poprvé objevuje název "Panzertaucher". V roce 1925 byl tento skafandr použit při pokusu zachránit britskou ponorku M1, která se potopila při rutinní misi v kanálu La Manche. Jednalo se o nejmodernější ponorku, chloubou britského námořnictva, dlouhou 100 metrů a vážící 2000 tun. Tato ponorka byla vybavena masivním dělem schopným ostřelovat cíle na vzdálenost 20 mil. I přes protesty mnohých Britů, kteří stále viděli Němce jako hlavní nepřátele impéria, byl skafandr spuštěn do hloubky 74 metrů v odhadovaném místě nehody. Německým potápěčům se ale ztroskotané plavidlo nepodařilo najít a tak byly veškeré snahy o záchranu plavidla opuštěny a s nimi i 69 mužů posádky.
ps. na úvodním obrázku je robotická žena z filmu Mysterious Island (1929)
Zdroj:
http://cyberneticzoo.com/underwater-rob ... ll-german/
http://cyberneticzoo.com/underwater-rob ... ke-german/
http://cyberneticzoo.com/underwater-rob ... -american/
http://www.bejvavalo.cz/clanky.php?detail=27
zkušební ponor "Tiefseetaucher" na jezeře v Bodensee (1916)
vylepšený skafandr při testech z roku 1922
povšiměte si rozdílu mezi hlubokomořským skafandrem a klasickým potápěčským oblekem v Německém Museu
vylepšený "Panzertaucher neueste Bauart" při testech ve Walchensee (1924)
