Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 16.

[michan]

Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 16.
Zde je mapa od začátku druhé dekády dubna, do 26. dubna 1945, kdy došlo ke krátké přestávce v bojích na přeskupení sil, doplnění stavů



a zásob, a kdy se úderné armády 1. Běloruského a 1. Ukrajinského frontu již probojovaly do předměstí Berlína, viz hranice průniků jednotlivých armád. Město bylo ze všech stran obklíčeno.
Dokončíme ještě boje po jednotlivých frontech do večera, či noci 21. dubna 1945. Poté si řekneme co se ve stejné době dělo v německém týlu, zvláště pak v samotném Berlíně, kterému po 19. dubnu začalo silně hrozit nebezpečí obklíčení, a Třetí říši rozdělení na dvě fronty.. Nejprve tedy dokončení boje 1. Ukrajinského frontu, a poté, od 20. dubna 1945, nástup útoků 2. Běloruského frontu od severu směrem k Berlínu. Nejprve tedy na jihu, dokončení bojů 1. Ukrajinského frontu, do večera dne 21. dubna, cituji

"Část sil levokřídelního úderného uskupení 1. Ukrajinského frontu maršála Koněva úspěšně rozvíjela útok jihozápadním směrem. 1. gardový jezdecký sbor útočil na Ortrand (o ostatních částech 1. Ukrajinského frontu, viz Č 15 a předchozí,, kde je i o boji celého 1. Běloruského frontu do 21. dubna - má poznámka). Boje probíhaly severozápadně od Kamenze. 7. gardový mechanizovaný sbor se v součinnosti s 254. střeleckou divizí 52. A zmocnil Budyšína. Polská 2. A, která zdolala nepřátelský odpor, pronikla na čáru Königswartha-Doberschütz-Burkau. Sovětská vojska odrazila v třídenních bojích nepřátelský protiúder a část sil postoupila 20 km na jihozápad (směrem na Drážďany) a až 45 km na západ. 1. gardový jezdecký sbor, který pronikl do prostoru na sever od Kamenze, zlepšil situaci 5. GA tím, že jí zabezpečil levý bok.
(Zde je ještě přehlednější mapa bojů v Berlínské operaci od počátečního postavení frontů



, od 15. s bojem a hranicemi bojů do 26. dubna 1945 a také do 8. května 1945, pro širší záběr a přehled.).
Dne 21. dubna 1945 večer dosáhla vojska 1. Běloruského a 1. Ukrajinského frontu v boji o Berlín velkých úspěchů. Levokřídelní armády úderného uskupení 1. Běloruského frontu, které překonaly vnější obranný obvod, vtrhly do předměstí fašistického hlavního města a rozpoutaly boje přímo ve městě. Rychlá vojska 1. Ukrajinského frontu, která uskutečnila skvělý manévr severozápadním směrem, pronikla na přístupy k Berlínu z jihu. V důsledku koordinovaných operací obou frontů vznikla možnost odříznout nepřátelské frankfurtsko-gubenské uskupení od vlastního berlínského uskupení, obklíčit je a zničit /obklíčené uskupení frankfurtsko-gubenské viz na přehlednější mapě, jihovýchodně od Berlína - má poznámka/ (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 241.).
Velký význam pro dovršení porážky berlínského uskupení měly bojové operace 2. Běloruského frontu maršála Sovětského svazu K. K. Rokossovského proti německé 3. TA, která zaujímala obranu na sever od Berlína (útok začínal ráno dne 20. dubna 1945, viz na mapě všech tří frontů severněji, nad 1. Běloruským frontem - má poznámka).
Pět hodin před začátkem útoku se ve všech útvarech konala shromáždění, na nichž byla přečtena vojákům, poddůstojníkům, důstojníkům a generálům tato výzva vojenské rady 2. Běloruského frontu: ´Vlast očekává od vojáků Rudé armády, že definitivně zvítězí nad fašistickým Německem!... Nepřítel je u konce svých sil. Už nemůže klást odpor!... Jen směle kupředu, sovětští hrdinové! Čeká vás vítězství!... Kupředu za definitivní porážku nepřítele (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 237, inv. čís. 2 394, sp. 1 424, l. 119-120.)!´"
Na závěr shromáždění vojáci přísahali, že se ctí splní příkaz vlasti.
Bombardovací letectvo v noci z 19. na 20. dubna 1945 bombardovalo hlavní pásmo nepřátelské obrany. Vojska 2. Běloruského frontu pak, po dělostřelecké přípravě trvající na různých úsecích 45 - 60 minut, přešla ráno dne 20. dubna 1945 do útoku.
"Sovětská 65. A, jíž velel generálplukovník P. I. Batov, zahájila v 6 hodin 30 minut pod ochranou dělostřelecké palby přechod západního ramene Odry. Nepřítel se postavil na houževnatý odpor palbou. Avšak zmařit násilný přechod řeky se mu nepodařilo. Sovětští vojáci dosáhli protilehlého břehu, za rozhořčeného boje prolomili první postavení hlavního pásma nepřátelské obrany, zmocnili se několika opěrných bodů a vytvořili malé předmostí. 70. A pod velením generálplukovníka V. S. Popova nepatrně postoupila vpřed. Vojska 49. A pod velením generálplukovníka I. T. Grišina rovněž nedosáhla úspěchu, což se vysvětlovalo tím, že boj nebyl dost dobře organizován, a také tím, že velitelství a štáby špatně prostudovaly obranu i uskupení nepřítele a jeho palebný systém. Proto nepřátelské palebné prostředky nebyly za dělostřelecké přípravy trvající 60 minut umlčeny. Situace se pro vojska frontu komplikovala i tím, že pro špatné povětrnostní podmínky byla omezena činnost letectva (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 241, 242.).
Hitlerovci vedli intenzivní palbu z děl, kulometů a pušek. Nepřítel vrhl do boje 27. pd SS ´Langemark´ a několik tankových praporů, přešel několikrát do protizteče. Za jediný den 20. dubna podnikl 25 protiztečí. Na četných úsecích docházelo v nepřátelských zákopech k boji zblízka (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 237, inv. čís. 2 394, sp. 1 424, l. 122.). Fašistům se však nepodařilo vrhnout sovětská vojska za Odru.
Stateční vojáci drtili zuřivý nepřátelský odpor a dobývali jedno postavení za druhým.
Dne 21. dubna 1945 pokračovala vojska 2. Běloruského fontu v bojích o rozšíření předmostí. Hitlerovci se zoufale bili. Zesílili své uskupení dvěma pěšími divizemi ze zálohy 3. TA a dvěma rotami až plukem podnikli za podpory 3 - 15 tanků a SHD celkem 53 protiztečí. Přitom jejich 281. pd, byla již přemístěna do prostoru Berlína, avšak v noci na 21. dubna byla vržena zpět proti vojskům 2. Běloruského frontu (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 237, inv. čís. 2 394, sp. 1 424, l. 126.).
Sovětští vojáci všechny německé protizteče odrazili. Předmostí se zvětšila. Útvary 2. Běloruského frontu překročily dolní tok Odry, vytvořily předmostí na jejím levém břehu, paralyzovaly německou 3. TA, a tím významně pomohly vojskům 1. Běloruského frontu, která zahájila zteč Berlína (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 242.)."

A nyní se podívejme na to co se dělo mezi dnem 19. dubna až do rána 21. dubna 1945, v "německém táboře" - na druhé straně válčící strany, z pohledu Rusů, na nepřítelově straně a pak také samozřejmě v Berlíně, dokonce i u Hitlera. Je to období, kdy byla RA prolomena vnější obrana Berlína a poté se začalo bojovat již v samotném hlavním městě Třetí říše. Vše z mnoha pohledů západních a německých historiků mými slovy.
Období začátku Berlínské operace, tedy po 16. dubnu 1945 znamenalo, že ještě tak 3 až 4 dny se držela frankfurtská pevnost a zbývalo ještě pár dní do setkání západních a východních spojenců u Torgau, což mělo rozdělit zbytky "tisícileté Třetí říše " na dvě části. Již obsazením Wriezenu Münchebergu se bránící se německá 9. A musela vydat na ústup směrem k Berlínu. Jak vypadala obrana německé 9. A od 19. dubna zde bylo popsáno a ještě si doložíme i ze slov člověka, který vše přežil.Jeden četař od 90. pluku pancéřových granátníků, který bojoval právě u Müncheburgu, ve svém hlášení z 19. dubna večer uvedl: "... se Rusové již nesetkávali s žádným odporem. Naše velké kolony se zásobami odjížděli pryč, aniž by se někdo pokusil bojovat.
Ještě té noci, z 19. na 20. dubna se na většině přístupů k hlavnímu městu říše soustřeďovaly "různé zbytky" německých jednotek, které se měly zapojovat do obrany a bránit tak postupu RA. Na většině cest a silnic byly však tlačeny zpět. Mnohá historická literatura a hlášení uvádí příklad, kterým je 2. prapor z divize pancéřových granátníků "Kurmark", který hájil vesnici Dolgelin až do půlnoci (půlnoc z 19. na 20. dubna), kdy se mu po zničení takřka všech vozidel podařilo vyklouznout před jednotkami RA a dostal se do obranných postavení německé 169. pd u Carzigu /postavení jak sovětských a polských jednotek, tak i německých



obránců před Berlínskou operací. Proti sovětské 69. A stojí právě německá 169. pd, zde uvedená v textu, viz pod středem náčrtu vpravo/. Zbytky již řečené divize "Kurmark", rozložené mezi Dolgelinem a Maxdorfem, dostaly rozkaz, aby obsadili sektor dálnice mezi Berkenbrückem a Kersdorferm. Tady pak měly v obraně krýt ústup dalších německých jednotek a později se stahovat na připravované ústupové pozice obrany podél jezera Dehme a Kardorfským jezerem, nedaleko řeky Sprévy.
Do všeho zasáhl rozkaz AH, že všechny útvary , které se nacházejí na levém boku německé 9. A generála Busse musí držet pozice na Odře jižně od Frankfurtu až po oblast na sever od Forstu. Dodržení Hitlerova rozkazu ve svém důsledku znamenalo, že tato německá vojska byla postupem sovětského 1. gardového tankového sboru (1. GTA) z Žukovova 1. Běloruského frontu, jeho jižního křídla, zcela odříznuta od jakékoliv možnosti vůbec zasáhnout do bojů o město Berlín... V té samé době bleskový úder, který vedl Koněvův 1. Ukrajinský front na Chotěbuz a poté na sever, vystavil německou 9. A riziku obklíčení a znemožnil jí tak jakoukoliv odezvu. Velitel německé 9. A generál Busse pak zhodnotil celou situaci do zápisu slovy: "Boje, které proběhly 19. dubna 1945 způsobily v obranné linii naší armády další zející otvor. Tyto mezery již nebylo možné zaplnit. Úsilí Skupiny armád Střed a Wisla a 9. A o souhlas k ústupu se setkalo s odmítnutím." Vojska 9. A - nejlepší bojové formace obrany před a v Berlíně - byla naprosto rozdrcena. Již vlastně v prvních čtyřech dnech "Berlínské operace", byl generál Busse nucen nasadit všechny své zálohy. V průběhu bojů před Berlínem, za 4 dny obrany, bylo z 9. A zabito 12 000 mužů. Němci za tyto 4 dny ztratily prakticky šanci na odražení Sovětů od Berlína. Zbývala jim pak jediná možnost, že by předaly zbytky svých jednotek Spojencům...
Vojenský historik Tony Le Tissiera (https://www.kosmas.cz/autor/10784/tony-le-tissier/ ) ve své knize - Bitva o říšský sněm - napsal mimo jiné k těmto dnům.... "rozhodující bitva o Berlín již skončila."
I elita Třetí říše si v té době na zdech v Berlíně četla podobná hesla psaná křídou či barvou. Začalo stěhování majetku a lidí z Berlína, které bylo nazváno berlínským slangem - stěhování "zlatých bažantů". Prominenti Třetí říše i se svým majetkem prchali na jih, do zdánlivého bezpečí Alp. Utíkal i druhý muž Třetí říše, ten druhý za Hitlerem - velitel Luftwaffe - Říšský maršál Hermann Göring. Krátce po poledni dne 20. dubna 1945, když skončila ranní dělostřelecká příprava, která signalizovala začátek útoku Rokossovského 2. Běloruského frontu, nechal Göring nakládat svůj ohromný nakradený majetek. Celkem se jednalo o konvoj 24 těžkých nákladních vozů z automobilového parku Luftwaffe, ze své "nemalé" usedlosti v Karinhallu (80 km severně od Berlína). Doprovod konvoji z Karinhallu (12 km od těžkých bojů) tvořili elitní vojáci. Po naložení těch nejcennějších sbírek, nábytku, stříbra, soch, obrazů a starožitností - většinou nakradených na dobytých územích Němci - nechal svůj tolik milovaný Karinhall (Carinhall) vyhodit do povětří / zde viz foto některé z rozbitých částí



Carinhallu z roku 1947/. I když leckdes na bojištích měly bojové jednotky SS a Wehrmachtu nedostatek PHM, Göringův konvoj s drahocennou válečnou kořistí, včetně motocyklového doprovodu až do Bavorska, nedostatkem paliva netrpěl..!

Dostali jsme se ke dni 20. dubna, což většina zajímajících se lidí o historii 2. světové války stejně jako já vnímá, jako den 56. narozenin Adolfa Hitlera, prvního, nebo druhého největšího zločince 20. století. Hitler zůstával i v době svých posledních narozenin v životě v Berlíně, aby vše oslavil se svými nejbližšími. I když se v pátek dne 20. dubna čekalo, že AH v průběhu dne odjede do Adlershostu - Orlího hnízda - nedaleko Berchtesgadenu. Nestalo se tak, přes narůstající deprese zůstal v Berlíně, kde se jeho různě nepřesná, kolísající rozhodnutí odchylovala od normálního stavu jednání...!

[michan]

Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 17.

Hitlerovi nejbližší spolupracovníci a pak především jeho poradci na vůdce naléhali, a to nejen na jeho narozeniny, ale již i předtím, aby Berlín opustil, dokud je to ještě vůbec možné. Jenomže AH si vybral a všechna tvrzení ostatních prostě odmítal, včetně naléhání velitelů obrany hlavního města říše. Všem nejprve říkal, že situace není tak vážná, aby musel odejít. Pak zase svou rétoriku změnil na tvrzení, že v době současné krize prostě nemůže odejít.
Stejně jako většinou před tím pozdě šel spát a tak i 20. dubna 1945 vstával v 11,00, což však bylo déle než mnohdy jindy. Již od 12,00 přijímal gratulace od úzkého okruhu představitelů říše, včetně stisků ruky a slov o nekonečné oddanosti, která tehdy dle svědků zaznívala z úst berlínských stranických vedoucích, nižších členů jeho personálu a od jeho sekretářek.
Odpoledne, jak ukazují nejen fota, ale i zachovalé filmové záběry, opustil AH se svou suitou, a to skutečně naposledy živý, betonový bunkr a vydal se na čerstvý vzduch nad zemí, kterou "jeho" válka přivedla ke zničení. Na zahradě říšského kancléřství pak Hitler vykonal nejprve přehlídku útvarů 10. td SS Frundsberg a poté skupiny Hitlejungend. Tehdy prý rozzářený Artur Axmann, vedoucí oné mládežnické organizace, představil Hitlerovy tuto malou



jednotku s tím, že je zde několik jejích příslušníků, kteří "nedávno vynikli na frontě." Tito kluci-taky vojáci, byli pak vůdcem vyznamenáni a "poctěni" podáním ruky "spasiteli" Německa. I na filmovém šotu z tohoto vyznamenávání je vidět, jak se Hitlerovi třese ruka za jeho zády. V řeči byl plný optimismu a toporně říkal něco o tom, že půjde o "dosud největší sovětskou porážku."
Axmann později vypověděl, že bylo patrné jak byl fyzicky absolutně vyčerpán. "Každý byl Führerovým zjevem šokován. Byl celý ohnutý. Ruce se mu třásly. Ale bylo překvapující, kolik vůle, síly a odhodlání z toho muže vyzařovalo." Všichni co viděli vzpomínaný šot však mají úplně jiný názor:

"Zlomený, zdrcený člověk, kterému se třásly v 56. letech ruce a vypadal, že se za chvíli musí zhroutit...!!!"

Když celý ceremoniál skončil, vrátil se AH do železobetonového podzemního bunkru, kam si předtím nechal svolat poradu se svými nejvyššími vojenskými činiteli. Nový náčelník generálního štábu, kterým byl generál Krebs po Guderianově odvolání, podal všem přítomným celkovou zprávu o velice složité vojenské situaci, kterou však stejně většina přítomných znala: Busse a jeho 9. A čelila bezprostřední hrozbě obklíčení a to samé čekalo vlastně i Berlín za několik dní či hodin. Hrozilo, že již za krátkou dobu nebude žádná možnost ústupu, že nebude možno po žádné komunikaci očekávat posily, či zásoby. I kdyby se povedlo zachránit ještě vládu, nebude ani možná, a to za několik dní, řídit stát jako celek, neboť Třetí říše bude spojeneckým postupem rozdělena na dvě politicko-zeměpisné části (což se pak také stalo).
Přes tuto skutečnost Hitler odmítl naléhání generálů, aby byla celá vláda evakuována.
Letecký pobočník plukovník Nicolaus von Below později dosvědčil, že Hitler tehdy řekl, že... "Bitva o Berlín představuje jedinou šanci, jak zabránit totální porážce."
Protože Hitler ještě nevěděl, jestli v Berlíně zůstane, nechal vypracovat rozkaz pro případ, že bude Německo rozděleno na dvě části. Dle tohoto plánu měl admirál Dönitz převzít plnou vojenskou moc nad severní polovinou země a Hitler měl řídit válku v její jižní části (po Hitlerově smrti byl vůdcem Třetí říše jmenován Dönitz), z "Alpské pevnosti". Pokud by se Hitler rozhodl v Berlíně zůstat, měl převzít, dle tohoto plánu, velení na jihu polní maršál Kesselring. V situaci stávající, kdy nevěděl zda zůstane v Berlíně či nikoliv, předal v duchu rozkazu napsaného - velení na severu Dönitzovi a pak dodal, že by mohl podobně na jihu zmocnit velení i Kesselringa. Ale bylo nemožné zjistit, jaké vlastně byly jeho úmysly doopravdy. Hitler se ve skutečnosti dostal - snad poprvé v životě - do takových rozpaků, že si nevěděl rady, co má dělat.
Mezitím přišel souhlas s tím, že se má velká většina celého německého politického a vojenského vedení přesunout na jih, nebo na sever k Dönitzovi. Jednalo se o 2 000 povolení k opuštění Berlína. Na útěk těchto "zlatých bažantů" později s opovržením vzpomínal náčelník štábu berlínské obrany, plukovník Hans Refior: "Na důvodech, které státní a straničtí funkcionáři uváděli k žádostem o povolení opustit město, bylo něco téměř komického. Dokonce Goebbels vydal rozkaz, že žádný muž schopný držet zbraň nesmí z Berlína odejít, nedělali jsme těmto ´domácím bojovníkům´, kteří chtěli propustky, žádné potíže.
Proč bychom měli zdržovat tyto opovrženíhodné charaktery? Všichni z nich byli přesvědčeni, že si tímto útěkem zachrání své vzácné životy. Většina obyvatel zůstala. Ti si odchod nemohli dovolit, když už pro nic jiného, tak i proto, že chyběly dopravní prostředky."
No a ti, kteří zkoušeli odejet, či odejít bez povolenky, bývali často exemplárně popraveni, pověšeni na sloupech pouličního osvětlení Berlína s hrůzně varovným nápisem na krku - "dezertér".
Když z Berlína utekla elita Třetí říše, zůstalo z různých důvodů spousta civilistů a vojáků, kteří byli součástí obrany města. Všichni se dle svých možností připravovali, nebo čekali na úder RA. Účastníci později vypověděli, že se v Berlíně žilo od 20. dubna "šílenou normálností", ale město prý pomalu "ztrácelo puls".
Náhle byly všechny továrny zavřeny, nebo zcela opuštěny. Metro i povrchová městská doprava přestaly fungovat a neexistovalo poštovní propojení a nikdo neodklízel ani odpadky. V mnoha čtvrtích byla zastavena dodávka elektřiny. Policie byla zapojena do obrany a tak v ulicích nikdo nehlídkoval. Štěstím bylo, že Speer u Hitlera dosáhl, aby nebyla zničena zcela infrastruktura města, i když mohla později sloužit dobyvatelům.
Nejen kvůli Hitlerovým narozeninám, ale i kvůli nim, a dalším okolnostem, jako bylo možné zničení veškerých zásob při bojových operacích, dostali Berlíňané zvláštní příděl potravin:
1/2 kilogramu slaniny nebo párků, 1/4 kilogramu rýže nebo ovesných vloček, krabici čočky, hrachu nebo fazolí, jednu konzervu zeleniny, 1 kilogram cukru, 30 dekagramů pravé kávy, malý balíček kávové náhražky a trochu sádla.
Zvláštní příděly potravin, jinak příděly na 8 dní, rychle dostaly od Berlíňanů, stále více rozčilených, přezdívku - "Himmelfahrtsratione" čili - "dávky k svátku Nanebevzetí". Byly to vlastně příděly, se kterými v žaludcích, se prý díky laskavosti Rudé armády dostanou všichni Berlíňané do nebe.
Faktem však také je, že Rudá armáda za svůj postup a proražení pásma obrany platila vysokou daň. "Podle oficiálních údajů Rudé armády bylo v této fázi Berlínské operace zabito 33 000 mužů. Mimo toho sověti přišli o 743 tanků a SHD, což byla vlastně jedna tanková armáda a celkem 25% obrněných sil se kterými začínali Berlínskou operaci dne 16. dubna 1945."
Bylo v předchozím řečeno, že v plánu Berlínské operace provedla STAVKA korekce a do bitvy o město nasadila bezprostředně i 1. Ukrajinský front. Dnem 21. dubna tak jednotka 1. Běloruského frontu maršála Žukova a vojska 1. Ukrajinského frontu maršála Koněva, již bojovaly v předměstích Berlína (historickým podkladem pro informace zde jsou: Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování str. 106 až 110, originál vydán 2001, překlad 2005, dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie - Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a další z Použité podklady na konci článků.).
A nyní zpět k východní historiografii, kterou jsme opustily koncem dne 21. dubna 1945, po prolomení třetího pásma obrany, cituji:

"Ve dnech, kdy sovětská vojska prolomila nepřátelskou obranu za Odrou a Nisou, hitlerovci horečně dále opevňovali Berlín a zesilovali jeho posádku. Hitler a jeho nejbližší okolí se pokoušeli za každou cenu zastavit útok RA. Ve městě se neustále formovaly oddíly Volkssturmu. Dne 22. dubna 1945 byli z civilních a vojenských věznic propuštěni na svobodu zločinci, kteří byli rovněž povoláni k obraně. Kromě 200 praporů Volkssturmu bylo v Berlíně na 80 000 vojáků, kteří sem ustoupili, a 32 000 příslušníků policejních jednotek. Celkový stav posádky Berlína přesahoval v té době 300 000 mužů (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 233, inv. čís. 2 317, sp. 90, l. 68.).
Německé fašistické velení ve snaze zachránit Berlín zamýšlelo otevřít frontu na západě a síly, které by se tím uvolnily, vrhnout proti RA. Předpokládalo se, že k odražení útoku sovětských vojsk bude použito Skupiny armád Steinera, 9. A a nově postavené 12. A generála Wencka. Steinerova skupina měla zasadit úder z prostoru Eberswalde na jih, 12. A měla útočit na východ ve směru na Jüteborg, spojit se tam s 9. A, která se probíjela na západ, aby pak společně s ní přešla do útoku a osvobodila Berlín. Zároveň měla 4. TA zasadit vojskům 1. Ukrajinského frontu protiúder. V noci na 23. dubna navštívil Keitel štáb 12. A, aby ji připravil na splnění nového úkolu.
Fašisté tedy nehodlali zastavit boj. Hitler prohlásil, že on zůstane v hlavním městě, aby se bránilo do posledního člověka. Goebbels vyzýval vojáky a berlínské obyvatele, aby kladli vytrvalý odpor a ujišťoval je, že to povede k vítězství. Nic však už nemohlo fašisty od nevyhnutelné porážky zachránit. Mohutná lavina sovětských vojsk se nezadržitelně valila ke středu města - k Říšskému sněmu a říšskému kancléřství, kde se stále ještě kuly plány na pokračování ve válce (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 242, 243.).
Situace berlínské posádky se den ode dne horšila. Když nepřítel ztratil městská předměstí, ztratil také většinu skladů, zejména potravinových. Proto byly 22. dubna stanoveny pro zásobování obyvatelstva velmi omezené příděly. Na jednoho člověka připadalo na 1 týden 800 gr chleba, 800 gr brambor, 150 gr masa a 75 gr tuku. Někdy se stávalo, že ženy, které stály ve frontách, násilně vnikaly do obchodů a braly si potraviny. Dne 21. dubna se nadobro zastavila práce ve všech podnicích, protože se vyčerpaly zásoby uhlí a přerušila se dodávka elektrické energie a plynu. Zastavily se tramvaje, trolejbusy a Metro. Vodovod a kanalizace nefungovaly. Ve městě vypukla panika. Jak potvrdil zajatec Wolf Herichsdorf, bývalý vládní rada ministerstva propagandy, ´z vedoucích činitelů utíkal kdo mohl... Žádný pořádek neexistoval (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 233, inv. čís. 2 352, sp. 296, l. 238.). Hlavní město opustili i nejbližší Hitlerovi přisluhovači - Göring a Himmler (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 243.)."

[michan]

Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 18.

Když se prvé jednotky RA objevily na předměstí Berlína / foto - sovětská pěchota v počátku



druhé dekády dubna 1945, v útoku na předměstí Berlína/, přestali věřit v úspěšnou obranu města i ti nejzavilejší nacisté a pohlaváři NDSAP. Historici většinou uvádějí, že tehdy mělo už dojít k Bezpodmínečné kapitulaci, neboť situace byla vojensky beznadějná a mohlo se zabránit krvavému a nesmyslnému běsnění, které navršovalo už bez tak hrozné oběti nejen vojenské, ale i civilní, cituji:

"Boj v ulicích nemohl Němcům přinést ani čest, ani slávu, ani vítězství. Berlínští obyvatelé teď pochopili, jak je fašističtí vládci krutě oklamali, když tvrdili, že každý Berlíňan hájí ´svůj vlastní dům´. Hitlerovi, Goebbelsovi a dalším vedoucím činitelům fašistického Německa, kteří se opírali o stranický a státní aparát, zejména o důstojníky a generály ozbrojených sil, se však přesto podařilo přimět berlínskou posádku k tomu, aby pokračovala v organizovaném odporu proti RA (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 243.).
Útočící vojska narážela na stále nové a nové nepřátelské jednotky. Jenom v pásmu 1. Běloruského frontu zasadili hitlerovci v noci na 22. dubna 1945 a během dne znovu do boje 6 různých pluků a na 40 samostatných praporů (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 233, inv. čís. 2 352, sp. 739, l. 227.). Potíže sovětských vojáků se násobily ještě tím, že mnozí z nich neměli zkušenosti z vedení boje ve velkém městě. Jedna ze zvláštností takového boje záležela v tom, že bylo omezeno pozorování nepřátelské činnosti. Ztěžovaly je požáry a kouř, který se valil ulicemi. Obrana Berlína neměla souvislou frontu. Skládala se z jednotlivých uzlů odporu a velkého množství opěrných bodů. Za takových podmínek měl rozhodující význam boj malých skupin, které měly větší manévrovací schopnost, mohly snadněji pronikat mezi ohnisky nepřátelské obrany a zasazovat jim údery z týlu i z boků.
Vzrostla úloha dělostřelectva, které vedlo přímou palbu na pozorované cíle. Pěší jednotky postrádaly při zteči opěrných bodů a uzlů odporu pomoc jednotlivých děl. Na rozbití tlustých kamenných zdí domů a sklepů, v nichž se ukrýval nepřítel, bylo třeba děl velké ráže /zde viz



foto - Sovětští dělostřelci se svou ML - 20, ráže 152 mm v ulicích Berlína v dubnu 1945/. Tanky ztrácely v berlínských ulicích jednu ze svých hlavních předností - schopnost manévrovat, takže se stávaly lehkou kořistí protitankového dělostřelectva. Proto nemohly ve městě vést boj samostatně bez pěchoty. Velký význam v boji ve městě měly ženijní jednotky. Na co nestačila dělostřelecká palba (tlusté zdi, železobetonové objekty, barikády), to vyhazovali do vzduchu ženisté. I letectvo mělo omezené možnosti. Ve městě je těžko poznat, kde jsou vlastní a kde nepřátelské jednotky, a proto čím více se vojska blížila ke středu Berlína, tím méně mohlo letectvo zasahovat.
Bylo nutno vzít v úvahu také to, že sovětští vojáci vstoupili do obrovského neznámého města, kdežto nepřítel znal výtečně každou ulici, každý dům. V Berlíně bylo kromě toho mnoho vodních překážek (řek, průplavů) s příkrými kamennými břehy. Proto sovětská vojska postupovala pomalu. Přesto se však krok za krokem blížila ke středu města, přičemž zároveň obcházela Berlín ze severozápadu. Vojska 47. A v součinnosti s 9. tankovým sborem z 2. GTA (všichni z 1. Běloruského frontu) dosáhla svými předsunutými jednotkami řeky Havoly a 22. dubna 1945 ji v prostoru Henningsdorfu překročila. Vznikly podmínky pro útok na jih (ve směru na Postupim) vstříc vojskům 1. Ukrajinského frontu s cílem úplně obklíčit město.
Sovětská 3. ÚA rozpoutala boje o městský obranný obvod, 5. ÚA a část sil 8. GA prolomily vnitřní obranný obvod. Úspěšně operovala i vojska, která zajišťovala boky úderného uskupení - 61. A, polská 1. A a 7. gardový jezdecký sbor, který tu byl zasazen do boje - postoupilo o 20 - 30 km na západ a bezpečně tak zajistilo ze severu vojska, která útočila směrem do města.
Levokřídelní úderné uskupení narazilo na zvlášť rozhořčený nepřátelský odpor, neboť jeho úspěch by byl znamenal nebezpečí, že celá německá 9. A bude odříznuta od Berlína. Sovětská 69. A se zmocnila s velkými obtížemi velkého hitlerovského uzlu odporu Fürstenwalde.
Tempo útoku vojsk 1. Ukrajinského frontu, která operovala na berlínském směru, bylo i nadále velmi vysoké. 3. GTA posílená dělostřelectvem a dvěma střeleckými divizemi 28. A prolomila v noci na 22. dubna vnější obranný obvod. Tankové sbory se ve dne probily do jižních předměstí Berlína a k večeru dosáhly průplavu Teltow-Kanal. Vzniklo nebezpečí, že Berlín bude obklíčen a odříznut od hlavních sil 9. A. Mezi vojsky 8. GA, která sem dospěla z východu, a pravokřídelním sborem 3. GTA zůstal úzký koridor, celkem asi 10-12 km. Když pronikla 4. GTA do prostoru Saarmundu (10 km na jihovýchod od Postupimi), přeťala ústupové cesty berlínského uskupení na jihozápad. Vojska 47. A, která útočila na Postupim ze severu, byla 30-35 km od pravokřídelních útvarů 4. GTA.
3. GA se zmocnila 22. dubna 1945 po houževnatých bojích velkého nepřátelského uzlu odporu - Chotěbuze. Vojska armády pevně uzavřela frankfurtsko-gubenské nepřátelské uskupení z jihu. 13. A a 5. GA, které drtily jednotlivé skupiny hitlerovců, postupovaly prudce k Labi. Dne 22. dubna večer dosáhla 13. A čáry Jüterborg-Zahna-Essen, kdežto 5. GA čáry Kirchhain-Elsterwerde. Na styku mezi nimi útočil 4. gardový tankový sbor. Jejich úspěšné operace posunovaly frontu stále dál na západ. Tím ztrácelo hitlerovské velení možnost poskytnout jakoukoliv pomoc frankfurtsko-gubenskému uskupení, které bylo téměř obklíčeno.
STAVKA uložila velitelům 1. Běloruského a 1. Ukrajinského frontu, aby nejpozději 24. dubna úplně obklíčili frankfurtsko-gubenské nepřátelské uskupení a znemožnili mu probít se z obkličovacího kruhu. Za tím účelem zasadil velitel vojsk 1. Běloruského frontu do bitvy svůj druhý sled - 3. A, které velel generálplukovník A. G. Gorbatov. Tato armáda dostala za úkol útočit na styku mezi 8. GA a 69. A z prostoru severně od Fürstenwalde ve směru na Michendorf (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 243, 244.).
Vojska, která se připravovala dobýt Berlín, zdokonalovala metody boje ve městě. Hlavní úloha byla svěřena útočným skupinám a oddílům. Útočnou skupinou byla četa, častěji však rota, posílená dělostřelectvem, tanky a ženisty, kdežto útočný oddíl představoval střelecký prapor s odpovídajícími posilovými prostředky. Útočné skupiny a oddíly získávaly díky tomuto posílení možnost dobývat jednotlivé opěrné body a uzly odporu (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 245, 246.)."
Jak bylo v Rudé armádě stálým zvykem, před větším útokem, rozproudila se velká agitace, a tak tomu bylo i před masovými útoky na Berlín. Podívejme se co o tom píše kolektiv sestavující historický podklad - Velkou vlasteneckou válku, cituji:

"Před rozhodující bitvou v Berlíně se ve vojscích rozproudila velká agitační a propagační práce. Dne 23. dubna se vojenská rada 1. Běloruského frontu obrátila s výzvou na vojáky, poddůstojníky, generály. Ve výzvě se říkalo: ´... Sovětští bohatýři, máte před sebou Berlín. Musíte jej dobýt, a to co nejrychleji, aby se nepřítel nemohl vzpamatovat... Na zteč Berlína! Vzhůru k úplnému a konečnému vítězství, soudruzi v boji (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 317, inv. čís. 2 320, sp. 53, l. 140.)!´ V závěru výzvy vyslovovala vojenská rada pevné přesvědčení, že skvělí vojáci 1. Běloruského frontu se ctí splní uložený úkol. Političtí pracovníci, stranické a komsomolské organizace využívali každé přestávky v boji a seznamovali vojáky s tímto dokumentem. Hlavní pozornost věnovali práci v útočných skupinách. Také rudoarmejské noviny vyzývaly vojska ke zteči fašistického hlavního města: ´Kupředu, za úplné vítězství nad nepřítelem!´, ´Vztyčíme nad Berlínem svůj vítězný prapor (historickým podkladem pro Velkou vlasteneckou válku zde byla informace z novin: "Za čest Rodiny" z 24. dubna 1945 /což byly noviny pro 1. Ukrajinský front; a noviny ´Krasnaja zvezda´z 24.-25. dubna 1945 /což byly noviny pro 1. Běloruský front/).
STAVKA zároveň vydala směrnici ´O změně vztahů k Němcům´ (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 496, l. 106.). Podle této směrnice se měla vůči řadovým členům NSDAP, kteří byli vůči RA loajální, zachovávat humánnost a zadržení měli být jen vedoucí činitelé; v německých okresech se měl vytvářet německý administrativní aparát a funkci starostů měli ve městech vykonávat Němci. Zároveň však STAVKA varovala, aby zlepšení vztahů k Němcům nevedlo ke snížení bdělosti.
Dne 23. dubna 1945 pozdě večer se celá sovětská země dověděla o významných bojových úspěších, jichž dosáhla vojska 1. Běloruského a 1. Ukrajinského frontu, která prolomila nepřátelskou obranu na Odře a Nise a vtrhla do Berlína. Na počest statečných vojsk vypálila Moskva dělostřelecké salvy. Zpráva o tom proletěla vojsky jako blesk. První se o ní dověděli radisté, kteří jí telefonní sítí předali všem vojákům. Agitátoři zorganizovali besedy v jednotkách.
Frontoví vojáci byli plni bojového elánu. Všichni hořeli touhou dobít nepřítele a šli do útoku s novou silou (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 246.)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=320