Mapa bitvy o Berlín a jeho úplné obklíčení, včetně bojů v předměstí

, do 28. dubna 1945.
Na konci Č 21., je řečeno, že ne všechny vstupy Rudoarmějců do sklepů a zbytků domů v Berlíně, byly takové, že by skončily pro Německé civilisty dobře. Západní historiografie jich podchytila hodně a mimo jiné říká, že první vlna vojáků, která musela hlavně bojovat byla ještě jakž takž snesitelná i z důvodů, že neměla mnoho času a musela hned dál dle rozkazu. Pak však, po vlně vojáků RA prošlých frontovými boji, přicházela druhá vlna, mnohde nazvaná "sebranka" - často bývalí vězňové, lidé bez jakékoliv kázně a vojenské hrdosti, kterou ty prvosledové oddíly většinou měly. Tito ignoranti s přezíravým přístupem k německé řeči byli velice často opilí a následně zuřiví, táhli městem, loupili, zabíjeli a znásilňovali ženy.
V Berlíně pak koncem dubna mezi německými obránci již zavládl velký zmatek. Na úsecích obrany, kde ještě existovalo spojení, přicházely rozkazy z několika různých center velení a vyznačovaly se tím, že byly velice často rozdílné. Co však bylo horší, většina rozkazů, které došly z Hitlerova doupěte, chtěla především vědět informace a vyznačovaly se tím, že chtěly informace nikoliv místního rázu. Byla typu, kde je Steiner, kde jsou pozice Wenckovy 12. A a za jak dlouho tito dorazí a prorazí obklíčení Berlína?...!
Když pobočník náčelníka generálního štábu OKH generál Erich Dethleffsen vstoupil 25. dubna 1945 do bunkru Hitlera, byl, jak později popsal, překvapen naprostým zmatkem. Totiž již nikdo nestřežil vchod do bunkru, nikdo neprohledával tašky a ani nezjišťoval, zda má, nebo nemá dotyčný u sebe zbraň (běžná rutina od atentátu na AH z 20. července 1944). V malých místnůstkách se povalovaly jen prázdné láhve a volní vojáci dál kopali zákop před vchodem bunkru.
Nálada vůdce prý byla tehdy kolísavá, od přecitlivělého zoufalství až po spásu, kterou maniakálně očekával od Wencka a jeho 12. A. Známá německá pilotka Hanna Reitschová, kterou měl Hitler v oblibě později napsala, že AH přecházel po krytu a mával silniční mapou, která se v jeho zpocených rukou rychle měnila v cáry, a plánoval Wenckovo tažení s kýmkoli, kdo se namanul, aby jej vyslechl!
Ale stejně jako v předchozích dnech i tehdy Wenckovy oddíly neprojevovaly žádné nějak vážnější úsilí, aby dorazily a Hitlera osvobodily.
Postupně se do debat o 12. A v bunkru začaly vkrádat pochybnosti, byl to Himmler, "der treue Heinrich" - ten věrný Jindřich - jenž aktivně usiloval o předběžná jednání o příměří se západními Spojenci. Nejvyšší vojenské velení ve Washingtonu bylo svým velvyslancem ve Stockholmu dne 25. dubna informováno o jednání, - že dostalo nabídku. Text zprávy byl poslán dálnopisem ministerstvu zahraničních věcí USA a prezidentu Trumanovi, jenž byl teprve 13 dní v úřadu. Pak byla informace předána do Pentagonu. Ve zprávě bylo řečeno, že je AH natolik nemocen, že během několika dní zemře, pokud se tak již nestalo. Himmler chtěl kapitulovat, ale pouze před západními Spojenci, nikoliv před Rudou armádou. Když se ho Bernadotte zeptal, co bude dělat, jestliže ho Spojenci odmítnou i s jeho celou nabídkou, tak suverénně odpovídal: "V takovém případě převezmu velení na východní frontě a padnu v boji...!
Prezident Truman při důvěrném telefonním rozhovoru s Churchillem rezolutně prohlásil:"To nemůžeme přijmout. Bylo by to nečestné, protože máme dohodu s Rusy, že separátní mír je nepřijatelný." Winston Churchill souhlasil a celá věc byla tzv. shozena ze stolu.
Když pak Britové a Američané informovali Stalina o Himmlerově jednání a jejich odpovědi na ně sovětský hlavní představitel poděkoval a slíbil, že RA bude "pokračovat v tlaku na Berlín v zájmu naší společné věci."
Dva dny poté, 28. dubna 1945 nastala dle zápisů v bunkru AH zvlášť zoufalá atmosféra, když už byly sovětské jednotky na dostřel od říšského kancléřství. Hitler a jeho okruh blízkých stále očekával Wenckovo útoky, které odblokují Berlín a stále se doufalo, že přijde i útok od Steinera od severu. Bylo večer 20,00, když Bormann vyslal několik rádiových depeší velkoadmirálu Döntzovi, které svědčily o tom, že ve vůdcově bunkru došlo k další panice a psychickému rozkladu...!!!
"Namísto toho, aby odpovědní lidé vyslali vojska k naší záchraně, zůstávají v nečinnosti. Zdá se, že zrada vystřídala věrnost! My zde zůstáváme. Kancléřství je v troskách... Schörner, Wenck a ostatní musí osvědčit loajalitu vůči Vůdci tím, že mu přijdou co nejdříve na pomoc!"
Dnes a i později, kdy se kdokoliv seznámil se stavem obklíčení Berlína, bylo jasné, že Hitlerovi a spol. ve městě nebylo pomoci...!
Sověti byli již v centru, které svírali ze všech stran a blok po bloku systematicky likvidovali jakýkoliv odpor německých obránců. Obránci nebyli již schopni koordinované obrany. Většinu obránců postupně tvořili zoufalí příslušníci Volkssturmu a Hitlejugend, spolu s pár "fronťáky... Chyběly zásoby a nový velitel berlínské posádky žádal představitele Luftwaffe, aby byl do města shozeny alespoň nějaké zásoby a munice. Několik letadel Me 109 a Ju 52 shodilo určitý počet balíků s léky pro skomírající, město, ale munice tam bylo velmi málo. "Poté co jeden z Ju 52 narazil do domu při přistání na Ose Východ - Západ, která se používala jako vzletová a přistávací dráha, bylo toto místo pro lety uzavřeno. Němci byli při ústupu do centra města omezováni nedostatkem trhavin, stejně jako Speerovým odmítnutím vydat plány mostů. To jim bránilo ve zničení mostů a dalších klíčových objektů a nutilo je používat improvizované nálože, sestavené z leteckých pum. Berlín, jeho centrum, byl plný mrtvých a zraněných a situace se každou hodinou zhoršovala. Nemocnice a centra pro uprchlíky byly zcela přeplněné. Těla zůstávala roztroušena po ulicích a zbytcích domů a sklepů. Uvnitř dvou Flakturmů, železobetonových věží pro protiletadlové kanóny v centru oblasti města se tísnily tisíce lidí, zatímco ruské granáty dopadaly na jejich betonové stěny a okna zakrytá ocelovými žaluziemi. Protiletadlové baterie na střeše byly již na Flakturmu zcela nepoužitelné."
Generál Krebs ve svém hlášení ujišťoval, že se obrana města Berlína určitě udrží a Luftwaffe prý k tomu připravuje letecký most a přijdou i posily... Do toho však přišlo hlášení velitele obrany Berlína, generála Weidlinga přijaté ve 22,00, kde se říkalo, že berlínská posádka má munici jen na dva dny. Zjištěná situace obyvatelstva se popisovala v hlášení Weidlinga, jako katastrofická - potraviny a voda jsou pro většinu lidí nedostupné, mrtvých ani raněných už si nikdo nevšímá...!!! Naléhavě bylo doporučeno realizovat průlom na západ. K tomu záměru je nutno zorganizovat tři sledy:
a) Útočný sled se měl skládat z 9. parašutistické a 18. motorizované divize posílené všemi dostupnými tanky a SHD.
b) Druhou vlnu by tvořila "Bojová skupina Mohnke a prapor námořníků včetně příslušníků štábu z Vůdcova betonového bunkru.
c) Třetí sled by byl sestaven ze zbývajících sil tankové divize Müncheberg, Bojové skupiny Bärenfänger, dále 11. divize SS Nordland a týlových jednotek 9. parašutistické divize.
Historické německé i západní zdroje říkají , že tohle uskupení mohlo mít jen těžko naděje na úspěch, neboť zcela chyběly informace o zámyslech Wenckovy 12. A. Zůstalo však stejně jen u slova sepsání, neboť Adolf Hitler jakýkoliv pokus o "ústup" kategoricky zamítl...!
Následně došlo k tomu, že se zcela přerušilo spojení Hitlerova železobetonového bunkru s armádou: Jediným informačním kanálem o tom, co se děje venku, zůstávala radiostanice námořnictva. Později téhož dne (28. dubna) vysílali obležení žádost, aby se jim dostalo nějakých zpráv z okolního světa. Námořní vysílač začal tehdy přenášet zpravodajství "Reuterovy agentury z vysílání BBC", které monitorovala odposlouchávací stanice ministerstva propagandy.
Jedna z takto získaných zpráv vyvolala pocit, že v bunkru snad vybuchla bomba. Totiž to byla informace o jednání Himmlera s velvyslancem ve Švédsku a jeho nabídka, že německá vojska by složila na západě zbraně do rukou generála Eisenhowera. Všichni si uvědomili, že nejprve to byl Göring - a nyní i Himmler? Pilotka Reitschová, která ještě byla v bunkru později napsala, že zprávu a její dopad všichni označili za smrtící úder celému osazenstvu. Muži i ženy křičeli vztekem, strachem a zoufalstvím, všechno to bylo smícháno do jedné emocionální křeče". AH se tehdy jevil tak, že již více nesnese, neboť Himmlerovi naprosto věřil. Napsal dál, že: "Hitler řval jako pominutý. Tvář mu silně zrudla a její výraz se vskutku změnil k nepoznání... Po tomto delším výlevu zuřivosti upadl Hitler do apatie a na jistou dobu zavládlo v bunkru ticho."
AH pak řekl přítomným, že to je nejhorší akt zrady, o jakém kdy slyšel. Pak nařídil pilotce Reitschové a generálu Ritteru von Greimovi, kterého těsně předtím jmenoval namísto Göringa velitelem Luftwaffé, aby odletěli z Berlína, koordinovali všeobecné bombardování sovětských armád kolem Berlína a dohledli zároveň, aby byl Himmler zatčen. Řval - "Vůdcem po mně se nesmí nikdy stát zrádce! Musíte jít ven a zajistit, aby se jím nestal. Ještě než Reitschová odešla, Eva Braunová jí prý tehdy řekla: "Ubohý, ubohý Adolf. Každým opuštěn, všemi zrazen. Je lépe , když zemře deset tisíc jiných, než aby Německo ztratilo jeho...."
My dnes můžeme jen říci AH zrazoval lidi a zrazoval i celé národy...!
Když tehdy uplynulo několik minut od těchto dramat, dozvědělo se osazenstvo bunkru že RA právě obsadila Postadamer Platz (Postupimské náměstí), což bylo vlastně jen jeden blok od bunkru...! Byly slyšet blízké výbuchy a odhadovalo se, že Sověti provedou závěrečnou zteč centra a Říšského kancléřství 30. dubna, což bylo příští den. Hitler již prováděl svá poslední rozhodnutí před svou sebevraždou: Tato událost se zároveň stala signálem k jeho soukromému "Götterdämmerungu (v germánské mytologii - Pád bohů...!)". Asi kolem jedné hodiny ranní dne 29. dubna 1945 se Hitler oženil s Evou Braunovou. Městský radní, který čistě náhodou bojoval v sousedství bunkru v jednotce Volkssturmu byl povolán do bunkru, aby provedl obřad. Pak proběhla prý "groteskní svatební hostin, ale i se Šampaňským a AH se prý ještě vrátil k úřední agendě, to však již jen na chvíli.. Hitlerovi se prý ještě na chvíli vrátila dobra nálada a začal rozdávat funkce v již neexistujícím státě. I svatební hostina končila depresí a beznadějí. Našly se prý i tací, kteří plakali...! Hitler pak zavolal jednu ze sekretářek a nadiktoval jí poslední vůli - "Dlouhý, nesourodý a přehuštěný text, jak prý to Hitler měl v poslední době ve zvyku. Plno sebe chválení, a řeči o grandiózní rekonstrukci dějin, kde ze všech neúspěchů vinil Židy a pustil se do vysvětlování důvodů proč zůstával v městě:
"Rozhodl jsem se tudíž zůstat v Berlíně a zde zvolit dobrovolnou smrt v okamžiku, kdy budu přesvědčen, že pozici Vůdce a říšského kancléře už nelze zachovat Umřu potěšen vědomím, že naši rolníci a dělníci dosáhli nezměřitelných činů a že naše mládež nesoucí mé jméno vložila do historie svůj ojedinělý příspěvek."
To napsal, mimo jiné, první, druhý, nebo třetí největší zločinec 20. století do své závěti, a ani se nestačil, pro krátký čas do své smrti, za svá slova zastydět (historickým podkladem pro informace zde jsou: Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování str. 146 až str. 150, originál vydán 2001, překlad 2005, dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie - Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a další z Použité podklady na konci článků.)...!