Arménská legie

[Rase]

Légion Arménienne

V druhé polovině 19.století se v Osmanské říši začínalo vzmáhat Arménské národní cítění a byly zde obavy, že v případě snah o autonomii, by došlo k intervenci některé z velmocí - především Ruska. Z obavy ze ztráty vlivu nad oblastí, rozhodl se sultán Abdülhamid II. podniknout demonstrativní ukázku moci. V letech 1894 až 1896 při násilnostech zemřelo přes 88 tisíc Arménů. Dalších 100 000 podlehlo následnému hladomoru a nemocem. Jedná se o odhad německého evangelického teologa a orientalisty Johannese Lepsiuse (1858–1926), který se celou událostí podrobně zaobíral. Násilí vypuklo v létě roku 1894 v oblasti Sasun, následujícího roku se nepokoje šířily od města Trapezunt na pobřeží Černého moře na jih do téměř každého většího města s arménskou populací. Bylo zničeno dva a půl tisíce vesnic, přičemž obyvatelé asi 500 z nich byli donuceni konvertovat k islámu. Došlo ke znesvěcení asi 650 kostelů a klášterů, z nichž asi polovina byla přestavěna na mešity. Hlavní problémy říše se tím vyřešit nepodařilo a stát se propadal stále hlubší krize. Bezmoc státu na mezinárodním kolbišti se většina politiků rozhodla řešit svalováním viny na menšiny, mimo jiné Armény. Začátkem listopadu 1914 se Osmanská říše zapojila do první světové války na straně centrálních mocností. Tentýž den vyhlásil turecký ministr války Enver Paša džihád, neboli svatou válku všem "nevěřícím" v rámci Osmanské říše. Tradičně křesťanští Arméni byli neoprávněně obviněni z drtivých porážek a čelní představitelé státu proti nim začali připravovat další genocidu. První úder byl namířen proti Arménům ve službách turecké armády, kteří byli odzbrojeni a v masovém měřítku postříleni. Jeden český inženýr zaměstnaný v Osmanské říši na železnici, později zmínil, že: "...během šesti hodin bylo povražděno ve městě Angora více než 1 500 mužů. Všechny svázali a odvedli za město, kde je na odlehlém místě řezníci poráželi jako jateční dobytek." V dubnu 1915 ministerstvo vnitra nařídilo zatknout všechny arménské politické a regionální vůdce podezřelé z protistátní, nebo nacionalistické činnosti. Jen v Istanbulu bylo během příštích pár týdnů zadrženo a popraveno 2 345 Arménů. Velká část z nich nebyli nacionalisté, ani nebyli nijak spojeni s politikou, nikdo z nich nebyl souzen z válečných ani jiných zločinů a naprostá většina nepřežila. Od května byli Arméni z východních provincií deportováni směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu. Většina z nich tento transport nepřežila, ať již podlehli nemocem, hladu, nebo byli cestou popraveni. Lidé co přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do tábora Dajr az-Zaur v Mezopotámii. Přeživší byli vyhnáni do pouště nebo upáleni. Ne všichni Arméni ale byli smířeni se svým osudem a dokázali v čas reagovat.

Vesničané z arménských osad na úpatí hory Musa Dagh (turecky Musa Dağı) v turecké provincii Hatay na pobřeží Středozemního moře, tehdy zde žilo 8 500 Arménů, dostali v červenci 1915 příkaz k odchodu. Část vesničanů se však rozhodla neuposlechnout nařízení a dne 22.července se opevnili na vrcholu zmíněné Mojžíšovy hory. Jednalo se o zhruba 4 200 osob z vesnice Kabusia (Kaboussieh), Yoghunoluk, Bitias, Vakef, Kheter Bey (Khodr Bey) a Haji Habibli. Obránci měli k dispozici pouze 120 pušek, 350 starých křesadlových předovek a něco málo munice. Velitelem obrany byl zvolen veterán z turecké armády Movses Ter-Kalutsian. Dalšími významnými vojáky byl Yesayi Yakhubian, Yesayi Aprahamian a Nerses Kazandjian. Dodejme, že vojáků bylo mezi Armény pouze zhruba 250. Reakce Turků byla rychlá a dvě stovky dobře vyzbrojených mužů pravidelné armády s jedním dělem zaútočilo na pozice vesničanů. Byli odraženi a 120 jich padlo nebo bylo raněno. Brzy dorazily posili v počtu 2 000 vojáků, kteří se probojovali na vzdálenost 500 m od arménských pozic. Obránci se ale rozhodli k protiútoku a při překvapivém nočním úderu a boji muže proti muži, byl nepřítel zahnán na útěk. Arménům se tak podařilo zmocnit zbraní, munice a potravin. Nyní již Turci nehodlali ponechat nic náhodě a přisunuli proti hrstce na Mojžíšově hoře neuvěřitelných 15 000 bojovníků (většinou Arabů z okolních vesnic) podporovaných děly a kulomety. Následovalo několik dílčích útoků, které se Arménům podařilo odrazit. Velký útok přišel 10.srpna, kdy po dvanáct hodin marně útočilo 5 000 tureckých vojáků za podpory děl. Další útok následoval 19.srpna, útočilo 9 000 Turků, boj trval dva dny a opět byli odraženi. Ještě před úplným obklíčením hory, vyslali Arméni několik poslů se žádostí o pomoc, rovněž na vrcholu hory vztyčili dvě bílé vlajky, tak aby byly viditelné z moře. Jednu s velkým červeným křížem a druhou s nápisem "KŘESŤANÉ V NOUZI: ZACHRAŇTE NÁS". Dne 9.září byli vyčerpaní obránci naposled vyzváni aby se vzdali. Po odmítnutí následoval další marný úder, leč druhý den se přiblížil francouzský křižník Guichen, jehož osádka si všimla zmíněných praporů. Turecké pozice zasypala palba lodních děl a z dva dny dorazila 3. francouzská středomořská eskadra, jíž velel Louis Dartige du Fournet (1856-1940). Jednalo se o plavidla jménem Foudre, D’Estrées, Guichen, Amiral Charner a Desaix, na jejíž paluby nalodilo 4 000 hladových, raněných a nemocných Arménů. Arméni zde kladli odpor 20 000 turkům po celých 40 dní (!)

Uprchlíci byli evakuováni do egyptského přístavu Port Said, kde žili ve stanech a různě se zapojili do tamního života. Děti chodily do školy v Sisvan (dnes Cilicia) a nemocní byli opečováváni v místní nemocnici. Zhruba 500 až 600 mladých mužů vstoupilo roku 1916 francouzské cizinecké legie French Légion d’Orient, později přejmenované na Légion Arménienne. Tuto jednotku Arménských dobrovolníků rozšířil příjezd dobrovolníků z USA, Evropy a dalších míst. Celkem do roku 1918 sloužilo v legii 4 124 arménských dobrovolníků a vzniklo 6 praporů, každý o síle zhruba 800 mužů. Dalších 6 praporů bylo plánováno. Zmiňme, že již na počátku války, se do Francie vypravilo zhruba 1 000 až 1 500 Arménů, kteří vstoupili do cizinecké legie. Po tvrdých bojích přežilo pouze 250 z nich. Přeživší se tedy připojili k bývalým obráncům Musa Dagh a jejich počet doplnili čerství dobrovolníci. Výcvik probíhal na Kypru. Dne 19.září roku 1918 porazili arménští vojáci osmanskou armádu v bitvě u Arara v Palestině. Samozřejmě zde sloužili v rámci většího celku Dohodové armády. V roce 1919 se mohli Arméni vrátit zpátky do svých vesnic. Od prvního ledna byla Kilíkie okupována francouzskými vojsky a v následujících dvou letech území spravovali francouzští guvernéři. Kilíkie se podle smlouvy ze Sèvres z roku 1920 měla stát součástí francouzského protektorátu v Sýrii, avšak tato dohoda nikdy nevstoupila v platnost. V průběhu turecké války za nezávislost byli Francouzi nuceni vyklidit Kilíkii, která tak připadla nově zřízené Turecké republice, což bylo potvrzeno ve smlouvě z Lausanne v roce 1921. Po té, co celou oblast opět převzala turecká vláda, místní Arméni se rozhodli odejít do Libanonu. Pouze obyvatelé vesnice Vakıflı se rozhodli zůstat a v současnosti tvoří jejích 140 obyvatel jedinou arménskou komunitu v Turecku.

Zdroj:
http://asbarez.com/139756/a-brief-histo ... armenians/
http://ovenk.com/heroes-musa-dagh/
http://www.yerakouyn.com/?p=362
https://en.wikipedia.org/wiki/Musa_Dagh
https://en.wikipedia.org/wiki/The_Forty ... _Musa_Dagh
https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Nemesis
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Arara


Hlavy osmi arménských profesorů zmasakrovaných Turky


arménští legionáři na Kypru




lebky povražděných Arménů v roce 1919


francouzský křižník Guichen


Louis Dartige du Fournet (1915)

[Zemakt]

Po odmítnutí následoval další marný úder, leč druhý den se přiblížil francouzský křižník Guichen, jehož osádka si všimla zmíněných praporů. Turecké pozice zasypala palba lodních děl a z dva dny dorazila 3. francouzská středomořská eskadra, jíž velel Louis Dartige du Fournet (1856-1940). Jednalo se o plavidla jménem Foudre, D’Estrées, Guichen, Amiral Charner a Desaix, na jejíž paluby nalodilo 4 000 hladových, raněných a nemocných Arménů. Arméni zde kladli odpor 20 000 turkům po celých 40 dní (!)

Inu, hned ze samého počátku jsem si myslel, že to s nimi špatně dopadne. Mýlka. Skoro jako v pohádce, ovšem ze širšího pohledu opravdu jen skoro, bohužel. Dost zapomenutý příběh, pro mne naprosté novum, díky Rase .

[Rase]

Zoufalost obránců krásně demonstruje fakt, že před obklíčením hory vyslali posly s žádostmi o pomoc. Jeden byl vyslán do Aleppa a další se rozhodli plavat mořem směrem do plavebních cest s cílem kontaktovat se s nějakou Dohodovou lodí - jednalo se prakticky o sebevražednou misi. Pokud jde o samotnou arménskou legii, tak i zde francouzi počítali s tím, že se stane základem nové armády Arménie, podobně jak tomu bylo u dalších legií, mimo jiné i československé. Arménští dobrovolníci bojovali též v armádě ruské, ale nikde jsem nenarazil na přesné počty (ani jsem po tom nepídil). Velitelem arménských dobrovolníků bojujícím u ruské kavkazské armády, byl slavný válečník - generál Andranik Ozanian (1865–1927). Zajímavý je i vývoj na východě Anatolie, kde pozděj vzniká samostatná Arménie.

Vznik svobodné Arménie

V prosinci 1917 uzavřeli Bolševici s Osmanskou říší mír, všechny kavkazské národy ale odmítly uznat bolševickou nadvládu a ti tak ztratili kontrolu nad oblastí. V únoru 1918 vzniká nezávislá Zakavkazská demokratická federativní republika (Arménie, Gruzie a Ázerbájdžán). Jelikož hrozil vpád Osmanských vojsk do země, proběhla konference v Trabzonu, po níž se federativní republika musela vzdát západní Arménie a měst Batumi, Kars a Ardahan. Smlouva obsahovala demilitarizaci všech ruských a arménských jednotek jak v západní, tak i ve východní Arménii. Vybíjení Arménů tak mohlo znovu pokračovat. Turci velice brzy, v květnu, začali požadovat města Gjumri, Ečmiadzin a Tbilisi. Gruzínští delegáti byli zděšeni vývojem situace a tak 26. května 1918 vyhlásili samostatnost, načež se federativní republika rozpadla. Turci obsadili město Ečmiadzin, a měli tak volný přístup k centru arménského odporu, městu Jerevan. Arménské vojsko však bylo schopno odvrátit totální porážku a zvítězilo v bitvách u Sardarabadu a Karakilisu v květnu 1918. Část východní Arménie tak zůstala nezávislá.
Situace na ostatních frontách ale byla pro Osmanskou říši katastrofální a pod dojmem hrozícího kolapsu byla Mladoturecká vláda sesazena. Tři pašové a část jejich stoupenců prchla do zahraničí. V prosinci 1918 se Turci ještě pokusili zabránit ztrátě provincií obydlených Armény ve východním Turecku - Fakhr al-Din Pirioghl vyhlásil v západní Arménii Jihozápadní kavkazská republika. Hlavním městem se stal Kars a republika se měla stát loutkovým státem Turecka. Republika existovala zároveň s britskou intervenční správou západní Arménie a byla rozpuštěna v květnu 1919 po nátlaku Britů. Turci se rovněž snažili udržet přístupu ke Kaspickému moři a tedy i možného propojení s turkickými národy na Západ od tohoto vnitrozemského moře, můžeme spatřit v arménsko-ázerbájdžánské válce. Ta probíhala od roku 1918 do roku 1920. Za Arménskou republiku se postavila Velká Británie a za Ázerbajdžánskou demokratickou republikou Turecko. Vzhledem k odlehlosti se ale obě mocnosti zapojily do konfliktu pouze v okolí Baku. Boje probíhaly o Náhorní Karabach a Nachičevan. V srpnu 1920 byla uzavřena mírová smlouva v Sèvres, která byla jedna ze smluv končící první světovou válku mezi státy dohody a Osmanskou říší. Turecko bylo nuceno uznat arménskou nezávislost a odstoupit jim velkou část svého území na východě. Turecká vláda ale mírovou smlouvu neratifikovala. Mustafa Kemal začal bojovat proti rozdělení tureckého území a požádal o pomoc Moskvu. Získal tak jak zlato, tak i zbraně (mimo jiné houfnice). Další válka mezi Arménií a Tureckem nastala od června 1920 a příčinou byly spory o východoturecké vilajety. V září turecká armáda zaútočila na arménskou provincii Kars. V říjnu 1920 padlo město Alexandropol a Arméni byli nuceni zažádat o mír. Druhého prosince byl uzavřen alexandropolský mír. Arménie ztratila veškeré území západní a velkou část východní Arménie. Turkům se sice nepodařilo udržet koridor ke Kaspickému moři, dokázali ale udržet východní hranici země. Již 29. listopadu se však v Arménii ustavila sovětská vláda, jež podmínky míru neuznala. Nové hranice mezi Arménií a Tureckem pak stanovila dohoda mezi Ruskem a Tureckem z 16. března 1921 a smlouva sovětských zakavkazských republik s Tureckem z 13. října 1921.
V této době bojovaly arménské jednotky v rámci francouzské armády, ale nepodařilo se mi zjistit, zda legionáři bojovali pouze v Sýrii a Kilikii, kolem měst Adana a Mersin, nebo se nějak zapojili do bojů na východě. Nejpravděpodobnější je ale první scénář. Pokud vás zajímá popis bojů mezi Francií a Tureckem v oblasti, od prosince 1918 do října 1921, tak více informací naleznete zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Franco-Turkish_War

velitel arménských dobrovolníků Andranik Ozanian (1865–1927), bojujících u ruské kavkazské armády

[Rase]

Hodně se mi líbí paralela dění na Kavkaze (nejen Arménie) s tím, za jakých podmínek vznikala naše československá republika. Po válce se i tam dostali do vleklých válek se sousedy a počáteční nadšení bylo velice rychle schlazeno. Hodně se mi líbí i to, jak se prakticky všechny nové státy odvolávaly na USA, přesněji program amerického prezidenta Woodrowa Wilsona vyřčený na zasedání Kongresu 8. ledna 1918. Týkal se mezinárodního uspořádání světa po první světové válce z hlediska postoje Spojených států. V československu, Polsku, Arménii a jinde, tedy mávali americkými vlajkami aby ukázali že jsou na té správné straně. Kolikrát se ty americké vlajky používaly velice vypočítavě - třeba v bojích mezi Ukrajinci a Poláky o Lvov, je poláci vytáhli na obrněný automobil aby zmátli protivníka, který si pak myslel že na jejich straně jsou americké expediční jednotky. Stejnou lest použil Šnejdárek se senegalci na Slovensku v boji s maďary. U těch arménců při přehlídce v dubnu 1920 je to trochu zvláštní. Tam jsou očividně američtí vojáci, ale nejsem si jistý, od kud snímek může pocházet. Klidně to může být z USA, když se tam dostala nějaká skupina dobrovolnických vojáků arménského původu - možná kvůli žádosti o podporu od američanů. Ani bych se ale nedivil, pokud by Arménci při bojích s turky vytáhli americkou vlajku - nebylo by to nic zvláštního (kolem roku 1920).

edit:
tak jsem našel, že je to snímek z 14. dubna 1920, kdy do Washingtonu přijelo 500 arménských veteránů


arménská přehlídka 14. dubna 1920 (povšiměte si amerických vlajek)


arménská delegace na mírové konferenci v Paříži 1919

[Rase]

Boje ve městě Van

Od listopadu 1914 byly přepadávány arménské vesnice po celé Arménské vysočině. Do dubna 1915 bylo zničeno 51 vesnic, jejich obyvatelstvo zmasakrováno, nebo vyhnáno. Starosta vesnice Marmed s 811 obyvateli, který odevzdal zbraně a vyvěsil osmanskou vlajku, aby tak dokázal loajalitu multikulturní Osmanské říši, byl s spolu se stovkami svých občanů zavražděn v místním kostele. Desetitisíce vesničanů utekly do prastarého arménského města Van, kde hledaly pomoc. Třicátého března 1915 dorazil do města Cevdet Bey, právě jmenovaný správce provincie, se svou čerkeskou jízdou. Za zvěrstva, jichž se dopouštěl na křesťanském obyvatelstvu, si vysloužil přezdívku "Pan kovář" - s oblibou totiž svým obětem přibíjel jezdecké boty k nohám. Ačkoliv se místní arménští předáci snažili spolupracovat, záhy se ukázalo, že útoky na vesnice pokračují a další na řadě je město Van. Dne 18. dubna 1915 si arménská delegace na setkání se Cevdetem Beyem vyslechla, že se mají shromáždit všichni muži mezi 18 a 45 lety. Turecká vláda se rozhodla zlikvidovat Armény ve Vanu. Vůdci Arménů se však rozhodli se pro ozbrojený odpor. Arméni se opevnili v městské části Ajgestan (Zahrady) a vytvořili linii obrany se 79 opěrnými body. V čele povstání stanul zkušený bojovník Aram Munukian (1879-1919). Nepoměr sil ovšem vylučoval dlouhý odpor povstalců. Turecký velitel měl k dispozici 12 000 mužů z toho asi 5 000 kurdských bojovníků (kteří křesťany vraždili se stejnou chutí jako Turci), několik kulometů a 12 děl. Zatímco pár stovek povstalců mělo jen 506 pušek a 549 revolverů.
Turci byli zpočátku překvapeni, nepočítali s odporem svých obětí a v prvních dnech se nepouštěli do přímých bojů. Zvolili taktiku postupného vyhladovění, jemuž mělo napomoci i to, že do přeplněné arménské čtvrti posílali další uprchlíky z vypálených vesnic. Na konci dubna pak zahájili za podpory děl přímý útok, který trval ve dne v noci. Přes obrovskou převahu nepřítele se zoufale bojující Arméni ubránili. Nedostatek munice řešili improvizovanou manufakturou na výrobu kulek a provizorní laboratoří vyrábějící střelný prach. Padlé a raněné bojovníky nahrazovali další, kteří se chápali jejich opotřebovaných zbraní a odpor tak neustával. Dne 9. května se situace ve městě prudce zhoršila, Turci totiž dobyli nedaleký klášter Varag a nahnali do města dalších 5 000 arménských uprchlíků. Kořist však bojovníkům Alláha nakonec unikla. Ke spálenému městu se totiž rychle probíjela ruská armáda generála Judeniče. 18. května Rusové dorazili k městu a osmanské oddíly uprchly. Tisíce arménských křesťanů tak vyvázly jisté smrti. Rusové ve městě samém a jeho okolí nalezli 55 000 povražděných arménských civilistů. Už na začátku srpna se však Rusové museli stáhnout a spolu s nimi šlo na 100 000 Arménů. Přestože byly kolony uprchlíků chráněny bojovníky, byly po cestě napadány Kurdy, kteří zavraždili další tisíce civilistů. Samotné arménské město bylo Turky prakticky zničeno a po válce znovu vystavěno. Všichni Arméni odtud uprchli do Ruska, nebo byli povražděni. Dnes má město kurdské obyvatelstvo.

Zdroj:
Řoutil, Košťálová, Novák: Katastrofa křesťanů (2017)


arménští velitelé Harutyun, Aram Manukian, Ishkhan a Sogho


arménští vojáci při obraně města Van