Mapa
územních zisků Japonska a vývoj situace na Dálném východě, 1931-1937. Pro Palbu mapu nakreslil Roz.
Brzy po atentátu na premiéra začaly ve vnitropolitickém životě Japonska vznikat další potíže. Na konci minulého článku bylo řečeno, že po smrti Inukaie, byl již 16. května 1932, jmenován prozatímním ministerským předsedou Korekijo Takahaši, ale další ministři odmítli nominaci nového premiéra a ten nabídl rezignaci celé japonské vlády. Císař Hirohito ji nepřijal.
"Kníže Saiondži, jehož souhlas byl nezbytný pro jmenování premiéra, se uchýlil do určité pasivní rezistence. Chtěl tak dát najevo svůj odpor proti událostem 15. května. V úterý 17. května přijel, jak žádal zvyk, posel s osobním pozváním císaře do Okicu. Podle tradice měl Saiondži za těchto okolností jen dvě možnosti - buď mohl pozvání přijmout, nebo mu zbývalo spáchat sebevraždu. Stařec neodmítl, avšak prohlásil, že se ´musí seznámit se situací, což vyžaduje čas´. Knížete navštívila též delegace předáků ozbrojených sil, ale v podstatě také odjela s nepořízenou. Teprve ve čtvrtek 19. května ráno nastoupil Kinmoči Saiondži provázen knížetem Konoem a baronem Haradou do speciálního vlaku do Tokia."
Tak se stalo, že starý pán, kníže Saiondži (zde je foto posledního "Genró",
knížete Saiondžiho, foto je přístupno na několika webech.) stejně kapituloval, vše pod hrozbou dalších atentátů extrémistů v zemi. Japonsko se "zmítalo v křečích". Saiondži pak až 22. května 1932, čili týden po zavraždění Premiéra Inukae, přijel do paláce císaře, aby pak v rozhovoru, který trval jen půlhodiny, doporučil Hirohitovi do funkce nového premiéra admirála Makota Saitóa, což byl někdejší pobočník císaře Meidžiho a guvernér Koreje. Admirálovi bylo 74 let. Hirohitovi, dle historických zápisů, admirál Saitó řekl: "Je to velmi neočekávané. Nemám v této věci žádné zkušenosti, ale jistě učiním to nejlepší, co budu moci."
Saitóova vláda byla vlastně první v řadě tzv. nadstranických kabinetů (dnes se více používá -"úřednická vláda" - má poznámka), které byly pak instalovány, a to vlastně až do roku 1945, z příslušníků vysoké byrokracie (úředníků), špiček armády, a jen příležitostně i předáků politických stran...!
A jak tehdejší japonská justice - spravedlnost - naložila s atentátníky, příslušníky oněch komand smrti, kteří tak"řádily" v květnu 1932? Opět po Japonsku - poměrně velice mírně...!
Celkem asi 54 se jich podílelo přímo, nebo aktérům napomáhalo. 48 jich bylo propuštěno do konce roku 1935. Zbylých 6 bylo předáků skupin, nebo přímo stříleli - z vězení vyšli v letech 1939-1940!
A ti co byli v zákulisí? Dr. Ókawa byl propuštěn již v roce 1935 a odměněn několika funkcemi.
"Tačibana prchl do Mandžuska, kde začal psát knihu, v níž vyzval Japonce, aby ´rozdrtili Spojené státy a rozšířili japonskou císařskou cestu na celý svět´. Nakonec se vzdal policii Kuantungské armády, která s ním jednala v rukavičkách. A poručík Mikami, který nakonec postřelil Inukaie?. Propuštěn byl až v roce 1940, ale příštích dvacet let si nežil špatně, ačkoli nebyl zaměstnán, ani neměl žádný veřejný prokazatelný příjem. Na stará kolena se tak trochu vrátil k praxi mladých let. Ještě 5. června 1961 byl znovu zatčen, neboť plánoval převrat, k němuž zamýšlel využít tzv. sil sebeobrany. Krátce nato byl propuštěn a ještě v polovině 60. let se objevují zprávy o jeho nacionalistické agitaci."
Život v "podivném" státu Mandžukuo.
Na domácí scéně v Japonsku probíhaly, v počátku 30. let 20. století, dramatické chvíle, a sice nejen v politickém, ale i ekonomickém a společenském životě. Na asijském kontinentě, ve stejné době, pokračovala pacifikace Mandžuska. No a v mezinárodních vztazích šlo ve stejných rocích Japoncům o to, aby předešli případnému tlaku světových velmocí, museli čelit všem opatřením, které proti nim vyhlašovalo Společenství národů (SN).
Bylo již také řečeno, že na přelomu února a března 1932 vznikl v Mandžusku loutkový režim (vznikal stát Mandžukuo). Stát Mandžukuo, byl vlastně loutkovým režimem, kde vše ovládala japonská Kuantungská armáda, ale nemysleme si že ovládání tří bývalých mandžuských provincií probíhalo nějak lehce. Nikoliv, již od konce roku 1931 vznikaly partyzánské skupiny a oddíly a ihned od počátků o sobě dávaly různým způsobem velice krvavě vědět. Proti okupující Kuantungské armádě a různým jejím úřadům, vystupovali i někteří koumintangští generálové. Nejvíce starostí japonskému štábu Kuantungské armády způsoboval koumintangský generál Ma Čan-šan, který se později stal až legendou.Podle nejen místních písemných historických zdrojů poskytl generálu Ma, jeho někdejší velitel, již nám též známý "mladý maršál" Čang Süe-liang (zde viz foto
maršála Čang Süe-lianga, foto je volně přístupné na několika webech) částku, která odpovídala dvěma milionům dolarů, aby mohl dál operovat v týlu nepřítele, na území loutkového státu Mandžukuo.
Jak tvrdí historické zápisy - koumintangský generál Ma Čan-šan pak až někdy komickým způsobem, kdyby se nejednalo později i o krvavé historie, - si dělal z Japonců "dobrý den". Zápisy jak z filmu.... Už prý jen ten fakt, že poukázaná částka v hodnotě dvou milionů, byla uložena totiž do banky, kterou kontrolovali Japonci...! Čínský generál Ma však zašel ještě dál, když přijal křeslo ministra války ve vládě loutkového státu Mandžukuo, aby mohl inkasovat peníze z Japonci ovládané banky. To se mu sice podařilo, ale již po šesti dnech musel i s penězi uprchnout do severozápadního Mandžuska. "Nejen, že sebou vezl většinu z oněch dvou miliónů, ale vyrazil s konvojem japonských nákladních aut plně naložených zbraněmi a uniformami."
Generál Ma se prohlásil zcela nezávislým na Japoncích a po příjezdu Lyttonovy komise do Mandžuska pak vytrvale zahrnoval lorda radiovými výzvami, aby za ním přijel "poznat ryzí Mandžusko."
Jak zachytil český historik a diplomat, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., z historických i diplomatických archivů a píše na str. 65, 66, 67 své knihy, Japonská válka 1931-1945, ale i s mým občasným výkladem z jiných zdrojů - viz Použité podklady, , kde je podobné i stejné v - Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita.Jakož i v Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 85 až 109, originál knihy rok 1986. Nyní cituji z A. S.:
"Dostat se do přímého styku s (Leyttonovou) komisí, to bylo opravdu těžké. Japonci se tomu snažili zabránit stůj co stůj. Například v Charbinu japonská policie zatkla osm osob, které se o to pokusily a všichni zemřeli na následky mučení ve vězení.
Ještě jednou ´vypálil´ generál Ma Japoncům ´rybník´. 27. června 1932 japonské síly přepadly ze zálohy oddíl čínských jezdců v síle 800 mužů a prakticky celý jej zmasakrovaly. Na bojišti byl nalezen mrtvý kůň se sedlovými brašnami, které patřily generálovi Ma Čan-šanovi. Jeho likvidace byla ohlášena i císaři. Jen o několik dnů později přišel šok. Šanghajské noviny otiskly úvodník o útěku čínského generála a na adresu císaře mířil uštěpačný titulek, jenž se ptal, zda ´může být Bůh špatně informován´. Generál Ma poté dokonce podnikl propagační jízdu kolem světa a po návratu se v Pekingu připojil k (maršálu) Čang Süe-liangovi.
Aféra s Ma Čan-šangem v Tokiu posloužila jako záminka k odvolání generála Hondžóa z funkce velitel Kuantungské armády (zde viz foto
generála Hondžóa, foto je volně přístupno na několika webech).
Hlavní důvod generálova odchodu spočíval samozřejmě v něčem jiném. Hondžóovy názory na povahu koloniální politiky v Mandžusku se zřejmě dost lišily od stanovisek císařových nejbližších poradců i Hirohita samého. Hondžó byl voják, chtěl v Mandžusku zřídit ´vzorový stát´ , který by pro ostatní asijské národy byl důkazem japonské výkonnosti, dokladem o ´správnosti´ japonské politiky. Generál chápal celou záležitost jako dlouhodobou investici, kdežto císařovi ´velcí bratři´viděli Mandžusko jako zdroj surovin, a především odrazový můstek, východiště pro další fázi kontinentální expanze. Hondžó plánoval rozsáhlou kolonizaci Mandžuska japonskými rolníky - mimochodem v tomto ohledu Japonci v Mandžusku vlastně nikdy neuspějí. Přípravou ke kolonizaci bylo vysídlení 25 000 rodin čínských rolníků, kteří pak byli vesměs fyzicky zlikvidováni. Například určité počty rolníků byly ´přiděleny´jednotkám pěchoty, aby si na nich nováčci cvičili bodákový útok. Existují záznamy očitých svědectví, která popisují tento výcvik do nejhrůznějších detailů."
Pro japonské okupanty a jejich průmysl znamenala agrese a vytvoření státu Mandžukuo, že byly okamžitě rozšířeny hospodářské prostory a doplněny, pro válečný průmysl, některé chybějící suroviny. Již velmi brzy po okupaci se rozšířily manévrovací prostory a vliv Společnosti Jihomandžuské dráhy. Společnost JM začala okamžitě stavět nové trati a nejen naplňovat, ale ještě rozšiřovat své původní strategické plány v oblasti. Nikoliv tedy "vzorový stát", ale začala provádět rozsáhlé finanční machinace, které italský agent v městě Mukdenu Amleto Vespa nazval - v té době 30. let 20. století - "největším organizovaným vydíráním v dějinách" (Italský agent Amleto Vespa působil v Číně poměrně dlouhou dobu. Byl žoldnéřem, policejním úředníkem, a především zpravodajským expertem. Pracoval pro mandžuského militaristu Čang Cüo-lianga, do služeb japonské zpravodajské služby vstoupil prý až v únoru 1932. Po čtyřech letech prchl do střední Číny a posléze v roce 1936 napsal knihu, která je zajímavým svědectvím o japonských praktikách v Mandžuskau /Vespa Amleto, Secret Agent of Japan, Boston 1938/ - poznámku zapsal A. S.).
A co vše Japoncům, náhle, mimo surovin, také padlo do rukou, a co začali provádět a rozšiřovat? A z čeho jim plynuli ohromné finanční prostředky?
"Japonci v Mandžusku zcela ovládli výrobu a distribuci opia i dalších drog. Ohromné prostředky získali z prodeje monopolních práv na provoz heren a veřejných domů. Na japonských mateřských ostrovech byla uplatňována snad nejpřísnější kontrola obchodu opiem na světě. Těch kdo propadli droze bylo ale opravdu minimum (v roce 1926 v USA jeden člověk ze 3 000 obyvatel propadl drogám. V Japonsku to byl jeden člověk ze 17 000. V Mandžusku v roce 1931 to byl jeden člověk ze 120 a v roce 1938, díky japonským praktikám, již jeden ze 40.). V Mandžusku vznikla situace právě opačná. Japonští překupníci zahájili velkorysou operaci. Byli zvýhodňováni rolníci, kteří pěstovali mák, kuřáci opia byli přísně evidováni, svou dávku dostávali pravidelně, ´jako kdyby si předplatili časopis´.
Síť kuřáren byla velmi hustá, každý, kdo byl schopen zaplatit pár měďáků, se mohl oddávat opiovým snům. Dalším zdrojem ohromných zisků byly veřejné domy, kam Japonci importovali přes 70 000 prostitutek. Oficiální a polooficiální systém praktického vydírání byl značně složitý. Obyvatelé Mandžuska platili svým japonským ochránců za kde co: za povolení k sňatku, schválení smlouvy stejně jako třeba povolení sekat led na řece nebo postavit dům."
