Dahomeyské království bylo poprvé objeveno portugalskými vojáky v 15. století na území dnešního Beninu. Jeho věhlas stoupal tak rychle, jak rychle se rozjel obchod s otroky. V 17. a 18 století, tedy v dobách jeho největší slávy, dostala jeho jižní část název Pobřeží otroků. Dodnes je ve druhém nejznámějším městě pro obchod s otroky – Ouidah, umístěna na památku těchto dob Brána do nenávratna.
Dahomeyské království se nacházelo v jižní části dnešního Beninu a v průběhu let dobilo všechny sousední království v honbě za územím a otroky. V jeho blízkosti byly království Porto-Novo a Kinto, které byly schopny s pomocí Francouszké vlády odolávat útokům většího souseda.
V průběhu 19. století kdy se koloniální velmoci snažili získat co největší území na západě Afriky, dochází k obsazení Dahomeyského království Francouzi. Britové obsazují Nigérii a Němci Togo.
Začátek konce
V roce 1861 je království Porto-Novo napadeno loděmi britského královského námořnictva. Na základě tohoto incidentu král Sodji požádal oficiálně Francii o ochranu, což se stalo v roce 1863, kdy Francouzská vláda vyslala své vojáky do tohoto království. Tento akt se nelíbil Dahomeyskému králi Glélému, který ho odmítl a často podnikal útoky proti francouzským usedlostem, které se začali objevovat na jeho území. Další sporný bod se ukázalpřístav Cotonou, který Francouzi považovali za svůj, kdežto Dahomeyské království si myslelo pravý opak.
V průběhu následujících dvaceti let docházelo k četným bojůvkám mezi Dahomeyským královstvím a královstvím Porto-Novo a jeho francouzským spojencům. V roce 1882 si nový král Porto-Novo, Toffa, opětovně zajistil francouzskou ochranu nad královstvím.
Poslední ránu již tak napjatým vztahům mezi Dahomeyským královstvím a Francouzi zasadil v březnu roku 1889 útok Dahomejců proti vesnici Danko v království Kinto, které bylo také pod ochranou Francouzského vojska, na řece Ouémé, severně od Porto-Novo. V bitvě o vesnici Danko sehrála nemalou roli jednotka ženských bojovnic – nazývaných Amazonky.
Kdo byly ony Amazonky?
Jednalo se čistě o bojový útvar, tvořený pouze ženami. Jméno dostaly od Francouzů za svojí podobnost s legendárními řeckými Amazonkami. V rodném jazyce Fonů se jim říkalo Agon’Djie nebo Mino. Byly to tvrdé bojovnice, které neznaly slitování. Jejich původ se datuje do druhé poloviny 17. století, kdy tehdejší Dahomeyský král Houegbadja založil první ženskou jednotku gbeto – lovkyně slonů. Ta byla převedena na normální bojovou jednotku střelkyň v polovině 19. století současně s tím, jak zmizeli sloni z této části Afriky. Za vůbec první zakladatelku ženského pluku je považována královna Hangbe, která vládla v Dahomeyském království v letech 1708 – 1711. Byla to ona, kdo zřídil první ženský pluk a ten byl zařazen, jako plnohodnotná bojová jednotka do královské armády. V té době čítal něco kolem 3000 ženských bojovnic. Z těch nejlepších se stala osobní ochrana samotné královny.
Největšího úspěchu Amazonky dosáhly,když v roce 1727 pod velením krále Agadjapomohly při porážce sousedního království Savi, čímž přispěly k rozšíření Dahomejského království na jih a zlepšení obchodu s otroky. V průběhu dalších let se z nich staly nejobávanější bojovnice na kontinentě a jejich věhlas se šířil i v Evropě díky obchodním cestujícím.
Dahomeyský král Ghezo, který vládl od roku 1818 až 1858, během 40-ti let své vlády několikanásobně zvýšil výdaje na Dahomeyskou armádu a i on nadále pokračoval ve výcviku Amazonek, které dostaly uniformy a nové dánské pušky, které obdržel výměnou za otroky. Na konci jeho vlády čítal ženský sbor cca. 4000 bojovnic, což činilo zhruba třetinu jeho tehdejší armády. V tomto přístupu pokračovali i jeho následníci král Glélé a Behanzin (Gbêhanzin).
Mladé bojovnice se většinou rekrutovaly z řad dětí otroků, ulopených dětí v sousedních královstvích, další mohly vstoupit dobrovolně nebo každé tři roky probíhal nábor vhodných bojovnic, kdy každý, kdo měl dceru v určitém věku ji musel přivést před odvodní komisi, která rozhodla o jejím zařazení do armády. Ty prvně jmenované byly osvobozeny z otroctví a pak všechny společně prodělaly velmi tvrdý výcvik a to jak se zbraní – střelnou a chladnou, tak boje muže proti muži (ženy proti mužům) ve kterém byly Amazonky nedostižitelné. Po ukončení výcviku byly zařazeny do ženského pluku. Hodnost jim byla přidělována podle jejich sociálního postavení.
Amazonky musely být panny a měly zakázáno se vdát nebo mít děti. Některé z nich se staly ženou samotného krále, což se mohlo stát dvěma způsoby – buď byla vybrána pro svojí krásu, nebo jí to bylo nabídnuto jako nejlepší bojovnici. Tím že byly panny, získaly již na zemi posvátný status. Když některá jednotka Amazonek procházela obydlenou oblastí, šla před nimi služka se zvoncem a všichni muži se k nim museli obrátit zády. V boji nosily různé amulety, které je měly chránit jak proti zlým silám, tak proti nepříteli.
Sbor Amazonek byl rozdělen do následujících jednotek:
Střelecké – Gulohento
Jednalo se o nejdůležitější jednotky. Každá z bojovnic byla vybavena puškou a krátkou šavlí, velice obávané v boji ženy proti muži, pro který měly u sebe místní obdobu „palcátu“ na rozbíjení hlavy. Každá měla na sobě modro-bílou halenku a spodničku. Na hlavě nosily bílé čepice zdobené modrým krokodýlem.
Lučištnice – Gohento
Tyto jednotky byly méně početné. Byly do nich vybírány nejšikovnější z nich a v boji používaly otrávené šípy, a většinou neminuly svůj cíl.Za opaskem nosily dýku. V 19. století se jejich role změnila a většinou dělaly doprovod zásobovacím konvojům a sbíraly raněné. Jejich uniforma byla modrá tunika a na hlavě nosily čapku jako střelkyně.
Bojovnice vyzbrojené dlouhými mačetami - Nyekplohento
Vůbec nejobávanější bojovnice, které používaly obouruční mačetu s 45cm dlouhou čepelí s kterou byly schopné „jednou ranou rozpůlit člověka“ jak dokládají svědectví z té doby a opravdu byly postrachem bojiště.
Dělostřeleckých – Agbarya
Tyto jednotky tvořily asi pětinu ženských bojovnic. Ve výzbroji měly staré kanóny ze 17. století a pak německé kanóny Krupp. Tyto zbraně sloužily jako strategický deterent pro ostatní království a byly rozmístěny u královského palácev Abomey. Příslušnice dělostřelectva nosily červeno-modré tuniky.
Tělesná ochrana krále
Do normálních bojů zasahovaly velice sporadicky, byly připraveny bránit krále nebo vlast proti okupantům.
Úryvek z jejich bojové písně:
„Jsme stvořeny k obraně Dahomey, této bohatstvím oplývající země.
Objekt touhy. Země, kde vzkvétá taková odvaha, může dát bohatství cizincům?
Dokud budeme žít, blázniví lidé, kteří se pokusí prosadit svůj zákon.“
Jaké byly důvody založení ženských jednotek? Podle dostupných informací byly následující:
- ztráty mužské populace v bojích proti různým královstvím;
- razie sousedních království, s cílem ukořistit mužské otroky;
- úbytek mužské populace kvůli placení „výpalného“ sousednímu království Oyo.
První Dahomeyská válka
Na začátku roku 1890, přesně 21. února, vypukla první Dahomeyská válka v údolí řeky Ouémé, která trvala až do 4. října 1890. Válka začala nasazením 359 francouzských vojáků do města Cotonou. Jednalo se o 299 příslušníků pluků senegalských a gabonských střelců, kteří začali okamžitě opevňovat město. Osudného 21. února 1890 se jim podařilo zadržet Dahomeyského velitele, což vyprovokovalo Dahomeyského krále k útokům na město.
K největšímu došlo 4. března 1890, kdy několik tisíc Dahomeyských vojáků, mezi nimi byly i Amazonky, napadlo město v brzkých ranních hodinách. I když jeho obránci měly k dispozici podporu i lodních děl, došlo k prolomení opevnění a následnému čtyřhodinovému zápolení o město, které skončilo ústupem Dahomeyců. Ztráty na Francouzské straně nebyly až tak velké, ale na straně Dahomeyců bylo zabito několik stovek vojáků z čehož více jak 120 jich bylo zabito v opevněné části města.
Po přeskupení sil, Behanzin zahájil další útok ve směru Porto-Novo. Francouzi vyslali jednotku o síle přibližně 400 vojáků, podporovaných třemi kanóny. Před nimi vyrazilo Dahomejcům v ústrety nějakých 500 vojáků z Porto-Novo. Tito, za cenu velkých ztrát dostatečně zdrželi postupující Dahomeyce a poskytli Francouzům čas připravit opevněné pozice, ve kterých vydrželi bojovat dvě hodiny a pak se stáhli. Dahomeyci ustoupili aniž by dosáhli města.
Po celoročním válčení dosáhly Francouzské jednotky společně s jednotkami z království Porto-Novo a Kinto několik důležitých vítězství a donutily Dahomeyského krále Behanzina k uznání protektorátu v Kintu a Porto-Novo. Dále se musel král zříci nároků na město Cotonou, které taktéž spadlo pod francouzskou ochranu a za které měl na oplátku dostávat od Francie ročně 20 tisíc franků.
Druhá Dahomeyská válka
Po ukončení bojů a podepsání mírové dohody bylo oběma stranám jasné, že takovýto stav nevydrží dlouho. Čekalo se jen na vhodnou záminku. Ta přišla ve chvíli kdy Dahomeyské jednotky napadly Kintské království. Král Kpédo se okamžitě obrátil na zástupce francouzského guvernéra v Porto-Novo, Victora Ballota, a místního krále Toffa. Ballot ihned vyrazil na dělovém člunu La Topaze na sever a po cestě byl napaden Dahomeyskými vojáky. A protože se král Behanzin odmítl omluvit za tento incident vyhlásila mu Francie ústy pana Ballota válku.
napadení dělového člunu Topaze
Tato válka víceméně pomalu navázala na tu první, ale na rozdíl od ní trvala celé dva roky. Na jejím konci bude král Behanzin svržen a po roce usilovného pátrání zatčen a království se stane součástí francouzské kolonie. Bude to znamenat i konec pro Dahomeyské Amazonky.
král Behanzin
V půlce června se Francii podařilo vytvořit blokádu Pobřeží otroků a zamezit tak dodávkám zbraní, v rámci které, se jim podařilo zadržet britskou loď John Holley s nákladem pušek Winchester. Bohužel blokáda nebyla neprodyšná a tak německý obchodník Richter z města Grand Popo dokázal předat Dahomeycům 600 beden munice. Behanzin využíval i německých vojáků jako instruktorů při výcviku jednotek a na pomoc s nově zaváděnými puškami Mauser a kanóny Krupp.
Velitelem pozemních sil byl jmenován plukovník Alfréd Dodds, velitel 4. pluku námořní pěchoty. Tento boji ve Francouzsko-Pruské válce a Francouzsko-Čínské válce zocelený velitel se ihned po vylodění v Porto-Novo pustil do plánování nadcházející operace.
plukovník Dodds
26. června Behanzinovi bojovníci na jezeře Denham, na 30 člunech napadli a zničili vesnici Gomé a přitom zajali 10 mužů a 5 žen. Plukovník Dodds si jasně uvědomil, že musí jednat rychle a razantně, aby mu Dahomeyci nepřerostli přes hlavu. A tak 4. července 1892 nad ránem vysílá předvoj hlavních sil ve složení tři dělové čluny - Corail, Emeraude a Topaze směrem na Décamé, kde ostřelovaly městečko Azaourissé.
Válka vypukla toho samého dne vyloděním francouzských vojsk v ústí řeky Ouémé a trvala až do 15. ledna 1894. Probíhala převážně v údolí řeky Ouémé a Zou. Francouské vojsko pod velením plukovníka Alfréda Doddsezahájilo za neustálých bojů postup vpřed na Abomey po pravém břehu řeky Ouémé. Jelikož začalo období dešťů, tak bylo možné použít dělové čluny až k soutoku Ouémy a Zou. plukovník Dodds si najal 200 pirog z Porto-Novo a k tomu několik tisíc vojáků.
Celkový počet francouzských vojáků dosáhl po 23. srpnu 2164 vojáků, tvořený legionáři, africkými střelci, ženisty a dělostřelci. Vojáci byli vybaveni novými puškami Lebel s bajonetem, což se ukázalo jako nejúčinější zbraň v boji proti Dahomeycům. Království Porto-Novo vyslalo svých 2600 vojáků. Postup to byl pomalý, neboť cesty v té době neexistovaly a tak bylo nutné vytvářet si nové, pod neustálou hrozbou možného útoku ze zálohy.
Složení Francouzského sboru:
velitel - plukovník Dodds
zástupce velitele - podplukovník Grégoire
pobočník velitele - kapitán Marmet
štáb – pod velením náčelníka štábu majora Gonarda,
štábní důstojníci – kapitáni Trinité-Schillemans, Roget a Lombard, poručíci Vuillemot a Ferradini
farář – opat Vathelet
zásobař – kapitán Vallercy
administrativa – poručík Valabrégue, rotmistr Nogues
plukovní obvaziště – doktoři Rouch a Carriére
záloha velitele – rota námořní pěchoty – velitel kapitán Roulland, poručíci Genest a Badaire
jízda (kavalérie)
- jízdní rota Spahijců – velitel kapitán de Fitz-James
- jízdní rota dobodvolníků – velitel kapitán Crémieu-Foa
ženijní rota – velitel kapitán Roques a poručík Mouneyres
1. skupina (prapor) – velitel major Riou, jeho pobočník poručík Toulouze;
1. rota cizinecké legie – velitel kapitán Battreau, poručíci Kieffer a Vivier;
3. rota senegalských střelců – velitel Rilba, poručíci Gélas a Fautrat;
1. rota Haousských střelců – velitel kapitán Sauvage, poručíci Ayrolles a Mérienne-Lucas;
1. dělostřelecká četa – velitel kapitán Delestre, poručík Maron
obvaziště – doktor Barthélémy
2. skupina (prapor) – velitel major Faurax, jeho pobočník poručík Demartinécourt;
3. rota cizinecké legie – velitel kapitán Drude, poručíci Farge de Filley, Courtois a Cornetto;
2. rota cizinecké legie – velitel kapitán Jouvelet, poručíci Varennes, Jacquot a Morin;
5. rota senegalských střelců – velitel Gallenon, poručíci Lahache a Combes;
2. dělostřelecká četa – kapitán Montané, poručík Michel
obvaziště – doktoři Vallois a Piedpremier;
3. skupina (prapor) – velitel major Lasserre, jeho pobočník kapitán Manet;
4. rota cizinecké legie – velitel kapitán Poivre, poručíci Farail, Morandy a Amelot;
9. rota senegalských střelců – velitel Robard, poručíci Doué a Marceau;
3. dělostřelecká četa – poručíci Jacquin a Merlin Montané, poručík Michel
obvaziště – doktor Thomas;
plukovník Dodds ponechal v Porto-Novo dvě roty senegalských střelců a v Cotonou byly ponechány rota senegalských střelců a rota haousských střelců;
Po překonání dlouhých 80km proti proudu řeky, se vojsko plukovníka Doddse utábořilo u vesnice Dogba.18. září byli Dahomeyci soustředěni u vesnice, která byla na druhém břehu řeky. V průběhu noci ji překonali a 19. září brzo ráno napadlo cca. 4000 Dahomeyců francouzské ležení. Hlavní síly byly varovány předsunutými hlídkami námořní pěchoty. Vojáci 1. pluku cizinecké legie byli ti, kteří zachytili první nápor nepřítele a pak odolali ještě třem dalším útokům.
plán bitvy u Dogby
V rámci první vlny se jenom několika Dahomeycům podařilo proniknout do tábora, ostatní byli odraženi. Někteří Dahomeyci vylezli na stromy a odtud stříleli na francouze, což v jejich řadách způsobilo největší ztráty.
Okolo páté ranní senegalští střelci z posledních sil drželi pozice a legionáři zažili šok, když se ozval major Faraux a hnal je do protiútoku se slovy „Legie, VPŘED!“. Zocelení legionáři se vrhlina bodáky vpřed a doplnili místa, kde byla obrana nejslabší. Major Faurax, který běžel na čele svých legionářů, se najednou ohnul, zasažen střelou do boku. Kapitán Drude, velitel roty, ho odnesl na ošetřovnu.
Boje jsou tvrdé a ve chvíli kdy to vypadalo, že dojde k obklíčení Dahomeyců, tito začali ustupovat do svého tábora a poskytli tak množství cílů pro kanony, které dokonaly masakr. Po pěti hodinách tvrdých bojů, při kterých došlo i k boji muže proti muži, se legionářům podařilo stabilizovat situaci a donutit Dahomeyce k ústupu. Na planině před francouzským táborem zůstalo přes 130 mrtvých, z toho 20 Amazonek. Další mrtvé přinesli ti, co se vzdali.
Z celého francouzského sboru zemřelo celkem 45 mužů, z toho 5 francouzů a 60 bylo zraněno, z toho 10 legionářů. Mezi pěti Francouzi jsou dva důstojníci, z nichž jeden je velitel praporu major Faurax a druhý je podporučík Badaire, dva legionáři a jeden senegalský střelec a dalších 15 je zraněno. Francoužští ženisté postavili na místě pevnost, která dostala jméno „Major Faurax“ a most přes řeku Ouémé. Po překonání řeky je vojsko doplněno kavalérií.
major Faurax
Kolona se dala do pohybu směrem na sever, podél řeky. Francouzi byli v této oblasti schopni urazit 4km za den. Řeku překonávali na pirogách a nákladních člunech pod krytím dělových člunů. 2. října jsou Francouzi na levém břehu a postupují směrem na Poguessu. Po celou dobu přesunu jsou napadáni Dahomeyci, snažícími se jim zabránit v postupu na město.
4. října je francouzská kolona přibližně na půl cesty mezi Dgébé a Poguessa. Vojsko se zde muselo rozmístit, protože bylo třeba vytvořit cestu v hustém lese. Bitva začala tvrdým útokem Amazonek na předsunuté senegalské střelce. Legie vyrazila vpřed na pomoc a měli co dělat aby zvládli boj na bodáky s Amazonkami, které se kvůli palebné převaze Francouzů snažili dostat co nejblíž, což se jim díky hustému porostu dařilo. Dahomeyské síly čítali asi 5 tisíc bojovníků, které k překvapení všech měli s sebou i 10 kanónů nabíjených zezadu.
z dobového deníku
Francouzské vojsko bylo v tu dobu složeno z 900 pěšáků námořní pěchoty a cizinecké legie, 300-400 dělostřelců a ženistů, 600 senegalských střelců a 200 spahijských jezdů. Po třech hodinách bojů byly šiky Dahomeyců úplně rozvráceny a většina ustoupila směrem na sever. Král Behanzin uprchl z bojiště jako první v doprovodu svých osobních strážkyň. Na bojišti zůstaly stovky mrtvých Dahomeyců, zbraní, munice a na nábojnicích do děl bylo označení firmy Krupp. Ztráty na francouzské straně jsou 9 mrtvých francouzů, z toho kapitán Bellamy a poručík Amelot z námořní pěchoty, a 32 zraněných, mezi nimi je major Lasserre a poručíci Ferradini a Bosano, všichni těžce zraněni.
Po několika hodinovém odpočinku se kolona vydala na pochod směrem na západ k řece, kde za vesnicí Poguessa, postavili ženisti most. Po překonání řeky změnili Dahomeyci taktiku a přešli na partyzánskou válku s cílem zpomalit postup kolony. Dařilo se jim to asi dobře, protože Francouzi urazili jenom 50km za měsíc, než se dostali na dohled hlavního města. Do toho se přidal i problém s doplňováním, neboť se hlavní síly dostaly daleko od řeky a bylo těžké doplňovat vodu a munici. K tomu se nacházely v hustém pralese plném komárů.
6. října došlo k rozhodující bitvě u Adégonu, kde Behanzin nasadil zbytky svých sil, které byly za cenu obrovských ztrát zmasakrovány. Mezi mrtvými byly i slavné Amazonky, které po této bitvě už nenabyly své slávy ani početní stavy. Na druhou stranu Francouzi ztratili „jenom“ šest vojáků a 32 zraněných.
V ten samý den se spahijským jezdům podařilo zajmout tři německé vojáky Schultze, Pücha a Weckela a jednoho belgického Anglese (nebo Anglise). Všichni byli předvedeni před plukovníka Doddse, podrobeni výslechu a odsouzeni k trestu smrti zastřelením, protože Německo ani Belgie nebyla ve válečném stavu s Francií.
mapa oblasti
Po devíti dnech pomalého postupu, 15. října, se kolona dostala k vesnici Akpa, necelých 30 km od hlavního města. Bylo třeba doplnit zásoby a počkat na posily. Dahomeyci se rozmístili ve vesnici a na přístupové komunikaci k hlavnímu městu a zabránili francouzům v postupu. Útoky jak vojáků, tak zbytků Amazonek byly na denním pořádku, ale všechny se dařilo odrazit. 20. října (někde je udáváno 24.) dorazily pod velením majora Audéouda tolik očekávané posily v celkovém počtu 500 vojáků, většinou z 2. pluku cizinecké legie. Plukovník Dodds zreorganizoval svoje vojsko na čtyři bojové skupiny, v každé z nich byla rota legionářů.
24. října se u ležení objevili královi parlamentáři s nabídkou míru a zastavení bojů. Byli vyslechnuti, ale plukovník Dodds odmítl tuto nabídku a 25. října po několika útocích na bodáky se francouzům podařilo vypudit Dahomeyce z vesnice a 26. října mohli opět pokračovat v postupu.
26. a 27. října se francouzi museli probojovávat skrz systém zákopů na "hlavní cestě" a nadále způsobovali Behanzinovi těžké ztráty, které musel doplňovat z řad otroků.
2. listopadu se kolona dostala do vesnice Cana, ve které jsou pohřbeni všichni Dahomeyští králové, kde opět zaujala postavení a snažila se načerpat síly. Behanzinovi v tu dobu zbývalo již necelých 1500 vojáků, kteří byli ještě schopni držet zbraň, a rozhodl se 3. listopadu zaútočit na vesnici. Na malou chvíli se mu podařilo obsadit královský palác, ale byl vytlačen ztečí na bodáky. 4. listopadu nasadil všechny zbylé vojáky a Amazonky, doplnil je otroky, kterým nabídl svobodu a opět vyrazil do útoku, který skončil likvidací pomalu všech kdo se tohoto útoku zúčastnili.
9. listopadu je plukovník Dodds povýšen do hodnosti brigádního generála za svoje zásluhy v bojích v Dahomeyském království. Počínaje tímto dnem se král snaží den za dnem vyjednávat mír za cenu velkých ústupků, jako ukončení otroctví nebo zákazu obětování lidí, či příslibu zaplacení 15 milónů franků (přitom měl necelých 35tisíc), ale Francouzi si jdou tvrdě za svým – dobýt Abomey, svrhnout krále a zřídit na území Dahomey svojí kolonii. Takto to probíhá až do 15. listopadu kdy se francouzské vojsko dostalo na dohled Abomey. V tento den rozkázal král Behanzin zapálit královský palác Simbadge a prchl v doprovodu svých věrných Amazonek a osmi žen na sever.
16. listopadu vstupuje generál Dodds bez boje se svým vojskem na okraj hlavního města Abomey, kde si zřizuje hlavní štáb.
17. listopadu se přesouvá pod ochranou roty Cizinecké legie k pahorku, kde dříve stál královský palác a na nejvyšším místě vztyčuje francouzskou vlajku.
18. listopadu generál Dodds vydává prohlášení k Dahomeycům o útěku krále Behanzina a nastolení Francouzské vlády. Generálovi je jasné, že Dahomeyské království nebude plně francouzské, dokud nebude král zatčen. A tak hned vysílá průzkumné jednotky ke zjištění úkrytu krále. Po deseti dnech bezvýsledného pátrání se jednotky vrací a Francouzi zahajují stahování současného sboru a vysílají do Dahomeye nové síly. Generál zůstává na místě a pečlivě sbírá informace o možném místě pobytu krále Behanzina, který se skrývá ve vesnici Atchérigbé, kde po dobu svého pobytu vytvořil špionážní síť, díky které byl včas varován o pohybu Francouzů a mohl se rychle ukrýt. Tato hra na kočku a myš trvala pomalu celý rok.
V srpnu roku 1893 má generál Dodds pod svým velením 3000 mužů a vydává se zatknout Behanzina. Na konci listopadu se většina královo věrných ministrů vzdává francouzům. Místo pobytu krále Francouzům prozradili otroci, kteří museli pracovat na královských polích. Královi se však podařilo uprchnout do vesnice Akajakpa, kde přežíval do 15. ledna 1894, kdy se sám vzdal Francouzům a byl odvezen do pevnosti Goho u města Cotonou, kde měl štáb generál Dodds.
v pevnosti Goho
Po jeho zatčení a odsouzení byl převezen na lodi Segondse svými 4 ženami, 3 dcerami, synem Ouanilem, bratrancem, tlumočníkem a jeho ženou do vyhnanství na Martinique. Dalších osm nejdůležitějších ministrů bylo odesláno do Gabonu. Na jeho místo Francouzi dosadili jim nakloněného králova bratra Goutchilliho, který dostal královské jméno Agoli-Agbo.
s rodinou na Martiniku
Behanzin umírá 10. prosince 1906 v Alžírsku. Jeho socha je dodnes v hlavním městě Beninu a je obyvateli země považován za hrdinu kvůli jeho boji proti kolonizaci.
Brigádní generál Dodds přežil krále o 16 let a zemřel 17. července 1922 v Paříži. Do té doby byl povýšen do hodnosti divizního generála, zúčastnil se bojů v Indočíně a pak velel Francouzskému sboru námořní pěchoty.
, díky.
