Foto knížete Funimaro Konoeho,
který se stal podruhé premiérem Japonska dne 22. července 1940, foto je volně přístupné na několika webech.
Když nastoupil do funkce premiéra Japonska, podruhé, 22. července 1940, kníže Konoe a jeho kabinet přijal program pod názvem - "Hlavní principy základů japonské národní politiky" (viz konec Č 65) následoval další neklamný znak, že se blížil vstup země vycházejícího slunce do 2. světové války. Tím dalším neklamným znakem příprav na válku byl fakt, že "byly postupně odvoláváni členové císařské rodiny z vysokých odpovědných funkcí ve státní správě!
Císař Hirohito oznámil osobně ministrům války a válečného námořnictva, že odvolává náčelníky generálních štábů, prince Kanina a prince Fušimu, kteří budou rezignovat. Císařský trůn nechtěl, aby nesl přímou a otevřenou odpovědnost za zahájení války."
První se ozval Tódžó (zde viz foto
pozdějšího válečného premiéra Japonska Tódžóa, foto je volně přístupno na několika webech.), který jen vyslovil politování, kdežto za námořnictva admirál Jošida "tvrdošíjně trval na tom, aby princ Fušimi zůstal ve funkci náčelníka štábu válečného námořnictva ještě nejméně 9 měsíců". Jošida chtěl oněch devět měsíců proto, že si myslel, že po tu dobu nebude ještě japonské válečné námořnictvo vtaženo do války...!
V dalším dění se pak z historických i diplomatických pramenů dozvídáme od českého historika, pana Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, fakta, která píše ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 171 až 190, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 207, a já nejprve cituji z A. S.:
"Den po zasedání (Konoeho) vlády, 27. července 1940, projednávala vládní program i návrhy změn ve funkcích v ozbrojených silách, konference, jíž se za přítomnosti císaře účastnili premiér a členové užšího kabinetu, šéfové štábů a vysocí důstojníci z Císařského hlavního stanu. Podobné jednání mezi politiky a předáky ozbrojených sil se nekonalo vlastně od nankingského masakru v roce 1937, tedy více než dva roky.
Lidé z paláce předložili plán dalšího postupu v oblasti zahraniční politiky. Obsah těchto ´Hlavních principů japonské zahraniční politiky pro postup v současné světové situaci´ lze shrnout ve stručnosti asi takto: říše se bude snažit zajistit si plánované zisky mírovou cestou. Nepůjde-li to je třeba včas rozvinout veškeré přípravy pro vedení vítězné války.
Zjevně nebylo dosaženo harmonie mezi představami velení armády a velení námořnictva. Ze zápisu v Deníku markýze Kidóa ze dne 30. července 1940 (zde viz foto
markýze Koichi Kidóa, foto je volně přístupné na několika webech.) vyplývá, že armáda žádala zahájení okamžitého postupu na jih. Nepochybně šlo o pokus napravit si reputaci, poněkud pošramocenou v Číně, kde operace armády uvázly. Námořnictvo zastávalo na první pohled obezřetnější stanovisko. Požadovalo nejdříve vítězně ukončit ´čínský incident´ a teprve poté postupovat na jih. Admirálové také varovali před důsledky případné války se Spojenými státy, čínskou válku označily za ´stupidní akci, kterou nelze vyhrát´.
Premiér japonské vlády kníže Konoe se v soupeření pozemních sil a námořnictva pokoušel stále zmírňovat napětí, což se mu nezdařilo a netrpělivý představitel pozemních sil Tódžó dokonce v rozhovoru s Kidóem označil knížete Konoeho za ´loutku pro všechny´. Ministr války Tódžó tehdy dál tvrdil, že premiér ničeho nedosáhne, nezlepší-li se podstatně vztahy mezi dvorskou byrokracií, armádou a námořnictvem. K uklidnění situace nakonec přispěl dne 30. července 1940 osobní zásah Hirohita, který doporučil zkrátit frontu v Číně. Tím se tehdy měly ušetřit pozemní síly, které byly potřebné k útokům na jih! Císař zároveň, dle zápisu v Deníku markýze Kidóa, "rezolutně požadoval zlepšení vztahu mezi armádou a námořnictvem".
Při konferenci zároveň padlo rozhodnutí, "že budou pokračovat rozhovory s Němci, které by vedly k vytvoření pevnějších svazků s Berlínem" - směr budoucí OSA!
"Oficiálním shrnutím o výsledcích jednání v posledních červencových dnech bylo prohlášení o ´základní politice´z 1. srpna. Jako hlavní cíl dokument označoval ´založení sféry společné prosperity ve Větší východní Asii´. Pozorovatelé nevěnovali velkou pozornost slůvku ´Větší´ . Teprve později se projeví jeho význam. ´Společnou prosperitu´ Japonci chtěli vnutit nejenom obyvatelstvu Číny, Indočíny nebo Nizozemské Východní Indie, ale šlo jim o to, rozšířit ji i na další oblasti. Posléze se sféra ´společné prosperity´, alespoň v jejich představách, bude rozkládat v prostoru ´od Teheránu po Honolulu, od Charbinu po Port Moresby´.
Americký velvyslanec Joseph C. Grew již před půldruhým rokem (jde o Grewův výrok z 5. 12. 1938.) charakterizoval v jedné ze svých zpráv do Washingtonu Japonce následujícím způsobem: ´Jsou tvrdou rasou, dějinami přivyklí katastrofám a nebezpečí, duch boje na život a na smrt je v nich zakořeněn mnohem hlouběji než v kterémkoli jiném národě´. Jde jistě o poněkud jednostrannou charakteristiku. Velvyslanec pak varoval před vzrůstem japonské agresivity ještě mnohokrát. Přesto se v americké politice jen pomalu prosazovala opatření nějakým způsobem zaměřená na zabrzdění japonské expanze."
Pro USA bylo určitým obratem ke kritickému chápání Japonska léto roku 1940. Tedy období po 20. červenci, když ještě nebyla instalována Konoeho vláda. V řečený den totiž podepsal americký president Roosevelt "Zákon o loďstvu dvou oceánů" (něco víc o zákoně dvou oceánů viz také zde:
https://books.google.cz/books?isbn=8024723727
. Naplněním tohoto zákona mělo pro válečné námořnictvo Spojených států znamenat, že bude moci čelit i Japoncům v Pacifiku (tedy mohlo bojovat v Atlantiku i Pacifiku). Již 5 dní poté, 25. července 1940, oznamuje prezident, že veškerý export kovového šrotu, ropy a ropných výrobků z USA bude podléhat přísné kontrole.
Jak průběžně popisuji, byl přísun paliva a některých surovin pro Japonce záležitostí "životaschopnosti fungování válečného námořnictva".
Japonci však již mnoho měsíců předtím podnikali rozsáhlé přípravy, aby od kohokoliv získali ropu a ropné výrobky a pro jejich získání byli schopni podstoupit i finanční oběti, tedy kupovat i dražší výrobky. Že tomu tak skutečně bylo, tak o tom hovoří i výše uvedené historické zdroje a archivy, které říkají, že v půli léta roku 1940 informovali zástupci firmy Standard Oil of New Jersey americký státní department, že Japonci projevili přání koupit "jakékoli množství jakéhokoli druhu paliv". Zároveň oba američtí konzulové z Kobe a Osaky podali zprávu o japonských plánech výstavby obrovských skladišť paliv na Chajnanu u jihočínského pobřeží, což bylo jasným dokladem metodických příprav úderu na jih. Historické zdroje uvedené výše pak sdělují další fakta, cituji:
"Návrhy, jak odříznout Japoncům přístup ke zdrojům paliv, byly zprvu značně komplikované. Státní department byl v podstatě proti jakýmkoli omezením. Proto se Američané zhrozili, když je velvyslanec lord Lothian informoval o tom, že Britové uvažují o preventivním zničení ropných polí v Nizozemské Východní Indii.
Nakonec sám sekretář financí Henry Morgenthau, který prý byl Lothianovou zprávou 'otřesen', doporučil, aby byl zastaven vývoz ze Spojených států, Británie se zásobovala z Venezuely a - Nizozemci zničili svá ropná pole a rafinérie sami. Ačkoli titulky v americkém tisku hovořily o uvalení embarga na vývoz železného šrotu, ropy a ropných výrobků, zdaleka zatím nešlo o bezvýjimečné opatření. Již 29. července 1940 byly zveřejněny úpravy a výjimky.
V podstatě se výnos týkal jen leteckého benzinu, mazadel, surového železa a ocelového šrotu. Tyto položky však představovaly jen 15 % někdejších japonských nákupů. Sumner Welles si pospíšil 26. července ujistit japonského velvyslance Horinoučiho, že 'opatření jsou učiněna pouze v souvislosti s domácí politikou'. Japonský diplomat poukázal na komentáře amerického tisku o embargu a požádal o zpřesnění výjimek. Když mu Welles druhého dne vyhověl, Horinouči 'byl potěšen' a od případných protestů zatím upustil.
Ostatně nebylo vhodné zhoršovat vztahy k Washingtonu v době, kdy Japonsko přistoupilo k dalšímu stupňování tlaku. Projevilo se to v obecných souvislostech mezinárodních vztahů i v dílčích, na první pohled možná podružných záležitostech.
Charakteristické například bylo umělé vyvolávání xenofobie v Japonsku. Výjimku v tomto směru samozřejmě představovali Němci a Italové. V této době už žádný Japonec, kromě policejních špiclů, nesměl pracovat pro cizince. Japonští novináři, podle slov knížete Saiondžiho, 'psali jako opilci'. V srpnu 1940 byli vyzváni zástupci asi 40 křesťanských církví v Japonsku, aby se sjednotili a vytvořili 'národní křesťanskou církev'. Po těžkém nátlaku a dlouhém jednání v roce 1941 vznikla jednotná protestantská skupina, římsko-katolická církev mohla dál existovat nezávisle.
Podstatnější byl tlak, který Tokio vyvíjelo na mezinárodním kolbišti. Zejména souvislosti evropské války vyvolaly rozsáhlou aktivitu. Již 19. června 1940, tedy ještě před kapitulací Francie, se velvyslanec Kurusu ohlásil u Ribbenropa a navrhl obnovit jednání o trojstranném paktu. Hlavním důvodem byl samozřejmě zájem na koloniálních državách poražených evropských zemí.
Němci zprvu nevěnovali návrhu patřičný zájem, Ribbentrop dokonce naznačil, že v japonské veřejnosti 'existují silné pro britské sympatie'.
Otázka přímé souvislosti je samozřejmě sporná, ale protibritské akce Konoeho vlády z konce července 1940 jakoby chtěla vyvrátit zmíněné nařčení nacistického ministra. V sobotu 27. července tokijská policie zatkla 15 Britů usedlých v japonské metropoli a obvinila je ze špionáže. Obvinění bylo nesmyslné, přesto se případ zkomplikoval. 29. července totiž jeden z uvězněných Britů, dopisovatel agentury Reuter Melville Cox, vyskočil z okna velitelství tajné policie v Tokiu a zabil se. Když atašé britského velvyslanectví přebíral Coxovy ostatky byly na nich objeveny stopy po mučení a patnáct vpichů po injekčních jehlách. Zbylých 14 Britů bylo obratem propuštěno a vyhoštěno z Japonska. Někteří z nich vypovídali o mučení, podávání drog atd. Japonská policie pak vydala prohlášení o Coxově sebevraždě, jehož věrohodnost byla, přirozeně, minimální."
Situace v Indočíně a Východní Indii 1940.
Celý svět od srpna do října 1940 sledoval s velkým napětím a obavami průběh "Letecké bitvy o Británii". Všeobecně je známo, že Velká Británie tehdy prožívala své nejhorší týdny a dny v první polovině 20. století. Stejně, jako celý svět, tak i jen s jinými pocity je samozřejmě sledovali Japonci. Každý si asi představí, že měli na výsledku letecké bitvy mimořádný zájem a z mnoha důvodů si přáli, aby to byli Němci, kdo zvítězí. Vždyť každý případný úspěch Göeringovy Luftwaffe a porážka Britů mohla znamenat, že začnou stupňovat tlak směrem na jih, především vůči Francouzské Indočíně a Nizozemské Východní Indii. Zároveň by porážka Británie určitě přinesla velké zlepšení vztahů s Hitlerovým nacistickým Německem.
