Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 84.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 84.
Mapa koordinovaných útoků



, které zmilitarizované Japonsko spustilo po 7. prosinci roku 1941. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Ve stejné době horečně probíhajících válečných příprav japonských armádních i námořních sil, pokračovaly zastírací manévry i v diplomacii Japonska. Bylo 17. listopadu 1941, když státní tajemník Hull představil prezidentu Rooseveltovi japonského zvláštního zplnomocněnce Kurusua. Nový japonský diplomat, dle všech, kteří s ním přišli do styku, působil prý jako naprostý protiklad velvyslance Nómury (zde viz foto



, vlevo je zvláštní zmocněnec Kurusu a vpravo pak velvyslanec v USA Nómura v roce 1941, foto je volně přístupné na několika webech) a jeho chování "nevzbuzovalo ani důvěru, ani respekt". Bylo řečeno v předchozím, že Nómurův japonský plán "A" (viz předchozí článek nahoře), neuspěl, po Kurusově příjezdu byl předložen plán "B", a to 20. listopadu. Celý plán "B", jeho text, byl Američany dešifrován již několik dní předtím. Americká diplomacie tak věděla, že plán "B" Tokio považuje za absolutně poslední možnost domluvit se...! Poslední japonský plán měl pět bodů.
O dalším pak hovoří český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, který nalezl následující fakta v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Američané a Japonci se měli vzdát jakýchkoli ozbrojených akcí v jihovýchodní Asii a jižním Pacifiku, Japonci projevili ochotu stáhnout své jednotky z Indočíny, ´až bude obnoven mír s Čínou´ , měli mít zajištěny dodávky surovin z Nizozemské Východní Indie, mělo dojít k obnově ekonomických styků mezi USA a Japonskem, americká vláda se neměla vměšovat do urovnání mezi Čínou a Japonskem. V této podobě byl návrh pro Washington nepřijatelný a byl také 22. listopadu odmítnut. O čtyři dny později, 26. listopadu, přišli Američané se svým protinávrhem.
Partnerství mezi Tokiem a Berlínem stejně jako světovládné plány Osy nebyly žádným tajemstvím. Dodnes však působí šokujícím dojmem představy o ´konečném uspořádání´. Členové císařova důvěrného kruhu a předáci ozbrojených sil stejně jako například kapitáni monopolů ´zaibacu´se opájeli neuvěřitelnými vizemi. Rozdělení světa s Hitlerem, to měl být pouze první krok a výsledek druhé světové války. Pak mělo přijít střetnutí s Německem o světovládu. Stojí za to seznámit se s představami předáků, kteří tehdy řídili osudy říše vycházejícího slunce. Po druhé světové válce mělo Japonsko získat většinu Indie a prakticky všechna území směrem odtud na východ. Jeho panství mělo zasahovat až do Střední Ameriky a Karibské oblasti. Bylo stanoveno, která území Japoncům odstoupí například Mexiko, Peru nebo Chile. Po porážce a kapitulaci Spojených států se měla suverenita washingtonské vlády omezit na území východně od Skalistých hor, formálně měly USA zůstat nezávislé. Mělo dojít ke zřízení ´Aljašského generálního gouvernementu sféry společné prosperity´ pod jehož správu měly spadat kromě Aljašky i kanadské provincie Alberta, Britská Kolumbie a americký stát Washington. Měly být zřízeny i další generální gouvernementy pro jižní Indii a ostrovy u afrických břehů, pro Hongkong a Filipíny, pro Oceánii, pro Melanésii, pro Havajské ostrovy a východní Pacifik, pro Austrálii, Nový Zéland, a dokonce i pro Antarktis. Východní Indie, Barma, Malajsko, Thajsko, Kambodža a jih Indočíny se měly stát ´nezávislými´královstvími pod záštitou Japonska. Ale to ještě nebylo vše. Po tomto uspořádání se mělo Japonsko střetnout s Německem ve třetí světové válce a vítězní dědici samurajů měli položit základy k vytvoření ´japonského světového státu´."

V dnešní době, době kdy se píší tyto řádky, ale stejné bylo již napsáno v 80. a 90. letech 20. století některými historiky, se mohou napsané plány zdát jako fantasmagorické. Jenomže fakta nalezená historiky hovoří o tom, že vše co bylo napsáno výše, bylo skutečně předmětem úvah, ale i psaných úvah, a to koncem roku 1941, v Japonsku, na jejich nejvyšší i dvorské úrovni elity.
Byl čtvrtek dne 20. listopadu 1941 a znovu se sešla další společná konference vlády a vojenských špiček, která posuzovala dokument nazvaný - "Základy politiky týkající se správy obsazených území v jižních oblastech". Právě v řečený den byla na konferenci posuzována a následně i schválena uvedená dlouhodobá vize, která byla chápána jako výhled, ale i cíl Japonska. Ihned poté se začaly projednávat bezprostřední a praktické prostředky a opatření, která měla vést veškerou japonskou státní správu k tomu, že budou zvládat řízení všech pozdějších zabraných území..
Elita národa se ve válečném námořnictvu ihned dohodla, že bude spravovat nizozemskou část Bornea a všechna území na východ od něj, kdežto armádě pak připadla správa Britského Bornea, Jávy, Sumatry a území, která ležela na západ od těchto ostrovů. Byla středa 26. listopadu, když císař Hirohito výsledky konference schválil. Japonské "dělení světa" mohlo začít.

"V sobotu 22. listopadu 1941 zaslal ministr zahraničí Tógó finální instrukci Nómurovi a Kurusuovi do Washingtonu. Původně měla být jednání uzavřena 25. listopadu. Nyní ministr poskytl vyjednávačům další 4 dny, ale 29. listopad označil za nejzazší mez. kterou ´absolutně nelze znovu měnit. Poté již věci poběží automaticky...´.
Američané Tógóovu depeši dešifrovali do čtyřiadvaceti hodin po odeslání z Tokia ji měl na stole prezident Roosevelt. Čas, kdy konflikt mohl být zažehnán vyjednáváním vypršel. Nyní šlo o to, připravit se na bezprostřední srážku. Prezident Roosevelt a členové jeho kabinetu se shodovali na tom, že ´Japonci musí vypálit první´, ale současně se obávali jejich nenadálého zákeřného útoku bez vyhlášení války.
Na úterý 25. listopadu svolal Roosevelt do Bílého domu zasedání svého ´užšího´ kabinetu. Jenání se účastnili státní sekretář Cordell Hull, sekretář války Henry L. Stimson, sekretář válečného námořnictva Frank Knox, náčelník štábu armády generál George C. Marshall (zde viz foto



, na kterém je náčelník štábu armády USA George C. Marshall, foto je volně přístupno na několika webech.) a náčelník námořních operací admirál Harold R. Stark. Před šesti muži ležela na stole kopie memoranda plukovníka Rufuse Brattona z oddělení C-2 armádní rozvědky. Plukovník v něm na základě zhodnocení všech dostupných údajů došel k závěru, že válka s Japonskem propukne v sobotu 29. listopadu 1941 nebo kolem tohoto data. Přesto zasedání schválilo pokyn Hullovi, aby odmítl japonské požadavky.
Ještě téhož dne odpoledne dostal sekretář války důležitou informaci ze zpravodajského zdroje v Šanghaji. Podle ní se v ústí Jang-c´ naloďovalo na 30 - 50 lodí asi 25 000 japonských vojáků.
Jejich cílem měly být údajně Filipíny, Indočína, Thajsko nebo Barma. Ve skutečnosti šlo o 11. japonskou divizi, určenou k útoku na jih, což ovšem Američané nemohli přesně vědět.
Ostatně celé naloďování v Šanghaji bylo do značné míry zastíracím manévrem Japonců - chtěli totiž odlákat případnou pozornost od dalších příprav a současně si ověřit reakci příštích soupeřů."

Přibližovala se doba, o které se v japonské historické literatuře hovoří jako době, kdy se "věci měly vyvíjet automaticky"! Ráno dne 26. listopadu 1941 byl císař Hirohito informován, že jeho ministr zahraničí Tógó očekává z Washingtonu pro Japonsko nepříznivou zprávu. I když nebyla ještě americká nóta předána, Nómura a Kurusu již dopředu hlásili, že se bude jednat o odmítnutí všech japonských (nesmyslných a neakceptovatelných) přání. Z Deníku vyplývá, že si Hirohito k sobě povolal právě autora historické písemnosti (Deník), kterým byl strážce tajné pečeti Kidó a sděli mu následující: "Ačkoli to činím s hlubokým politováním a úzkostí, jsem nucen připustit, že jsme dosáhli bodu, odkud není návratu. Nevím, zda bychom neměli zjistit mínění starších státníků, než padne konečné rozhodnutí..." No a autor onoho historického zápisu a také písemnosti - Deník - s císařovou myšlenkou souhlasil, kdežto předseda nové a budoucí válečné vlády Japonska - Tódžó - byl důrazně proti! A řekl: "Věc se zdrží a starší státníci (zde jsou míněni bývalí premiéři Japonska) stejně neponesou odpovědnost za rozhodnutí, na němž se nepodíleli - to byl hlavní premiérův argument." Tódžův argument byl však nakonec překonán a císař pozval "starší státníky" na oběd na 29. listopad 1941...!

"26. listopadu 1941 v 17,00 přijal státní sekretář Hull oba japonské diplomaty a předložil jim svůj tzv. základní návrh na řešení vztahu obou zemí. Podle něj se Japonsko a Spojené státy měly zavázat k dodržování vzájemné neutrality na Dálném východě, japonské ozbrojené síly měly být staženy z Číny a Indočíny. Nyní už bylo zcela zjevné, že jednání uvázla na písku a neposkytují žádnou naději na zabránění konfliktu. To si uvědomoval i státní tajemník Hull, který již následujícího dne, 27. listopadu, řekl sekretáři války Stimsonovi: ´Myji si ruce, nyní je situace ve vašich a Knoxových rukou, tedy v rukou armády a námořnictva´.
V téže době, kdy ve Washingtonu jednal Hull s Nómurou a Kurusuem, začala akce japonského loďstva. Námořní svaz soustředěný u Kuril dostal rozkaz k vyplutí již 26. listopadu 1941 ráno. Za soumraku jedna po druhé opouštěly letadlové lodi záliv Hitokappu a zamířily do opuštěných vod severního Pacifiku. Pluly v pásmu, které bylo mimo dosah amerického leteckého průzkumu ze severu (z Aleut) i z jihu (z Guamu a Wake).

Bylo ráno dne 27. listopadu 1941, když se státní sekretář Hull ohlásil u prezidenta Roosevelta a seznámil jej s reakcí japonských diplomatů na předanou americkou nótu. Pak následoval od Hulla telefon Stimsonovi kde mu oznamoval již vzpomínané věty, že věci jsou od této chvíle v kompetenci vojáků a námořníků - byly vyčerpány všechny možnosti. Celé dopoledne pak probíhaly tzv. "Konference po telefonu", kdy velení námořnictva a armády projednávalo s Bílým domem a její administrativou nezbytná opatření.

"Výsledkem porady (Konference po telefonu) byla následující rozhodnutí:

- všechny letadlové lodě a polovina armádního letectva měla opustit Pearl Harbour (velmi důležité rozhodnutí - má poznámka)
- všem vyšším velitelům bylo rozesláno varování o bezprostřední hrozbě války.
- zvláště naléhavá sdělení obdrželi velitelé v panamském průplavovém pásmu, v San Diegu, Honolulu a Manile.
Podle slov admirála Starka byli jasně upozorněni na to, že ´v příštích dnech je očekáván agresivní krok Japonska´.
Pokud šlo o předpokládaný cíl japonské akce, za nejpravděpodobnější byl považován útok na Filipíny, v Malajsku, na Borneu, popřípadě zásah v Thajsku (zde je vidět, že za přesný cíl prvních úderů vůbec nebyl vyhodnocen a očekáván Pearl Harbor, který byl jen všeobecně upozorněn na základní opatření, ještě o tom bude několikrát řeč - má poznámka).

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 85.

Po "Konferenci po telefonu", která probíhala mezi "Bílým domem" a veliteli válečného námořnictva a veliteli armády dopoledne dne 27. listopadu 1941, se dalo velení vojsk do plnění příslušných instrukcí. Český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, nalezl následující fakta v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Velitelé na Havajských ostrovech - generálporučík Walter C. Short a admirál Husband E. Kimmel (zde viz foto



, na kterém je admirál Husband E. Kimmel, velitel Tichomořského loďstva v roce 1941, foto je volně přístupné na několika webec) - začali plnit instrukce Washingtonu. Letadlové lodi i polovina armádního letectva byly vyslány jako posily k ostrovům Wake a Midway. Prvnímu operačnímu svazu velel viceadmirál William F. Halsey. S letadlovou lodí Enterprise, třemi těžkými křižníky, devíti torpédoborci, doprovázen 12 stíhačkami Grumman Wildcat a několika bombardéry vyrazil k ostrovu Wake. Viceadmirál J. H Newton měl s letadlovou lodí Lexington, třemi křižníky, pěti torpédoborci a v doprovodu 11 stíhaček odplout k Midwayským ostrovům 5. prosince. Třetí americká letadlová loď - Saratoga - byla v té době na základně v kalifornském San Diegu.
Admirál Kimmel byl po japonském útoku povolán k zodpovědnosti. Hájil se tím, že poslal pryč největší údernou sílu, neboť vzhledem k rozkazům i obecným okolnostem soudil, že Havaj je mimo oblast bezprostředního nebezpečí."

Již i ve 40. letech 20. století bylo většině námořních odborníků známo, a to i z probíhající evropské války, jak velký význam má letectvo v boji na moři. I instrukce, které poslal námořní štáb z Bílého domu na Havaj, nesou známky toho, že záměrem Rooseveltových poradců, jejich instrukcí, bylo chránit své nejlepší síly (letadlové lodě a velkou část letectva) v Pacifiku i třeba za cenu toho, že budou v ohrožení další plavidla v prostoru. Tak se také stalo, že v Pearl Harboru zůstalo 8 starých bitevních lodí a osm křižníků. Jak se později vyjádřili mnozí Američané a i odborníci, lodi v Pearl Harboru "již byly většinou zastaralé.... nebyly schopny uniknout, ani se bránit na moři" (zde podotýkám, že to byl názor jen některých Američanů - má poznámka).
Co je však také určitě zřejmé pak je, že Washington a jeho administrativa, včetně prezidenta Roosevelta nečekala, že Japonci zaútočí na Havaj! Američané všeobecně, ale vedení státu především, očekávaly, že japonské válečné akce začnou nejspíše na Filipínách, nebo v Malajsku. Nikdo prý si tehdy vůbec nevzpomněl na rok 1932, na námořní manévry, kdy admirál Harry E. Yarnell - sice tehdy teoreticky - překvapil účastníky všech štábů - a potopil celé americké Pacifické loďstvo jen s pouhými dvěma letadlovými loděmi. V této souvislosti se připomíná, že prý bylo tehdy otázkou, jestli v oněch letech 1932 byla vůbec možnost takto zničit tolik lodí, na Havaji a v Pacifiku, zda se nejednalo v té době a s těmi technickými prostředky, spíše o chiméru, kterou nikdo nebral vážně.
Uváděn je však další příklad bližší realitě, kdy bylo, v červnu 1940, velitelství pozemních sil na Havajských ostrovech, upozorněno na možnost vzdušného napadení a nebyla žádná odezva (mimo plánování radarů na Havajské ostrovy).
Současně se pak upozorňovalo na to, že Američany též ovlivnil výsledek úspěšného britského leteckého útoku na italské loďstvo, v Tarentu, v listopadu 1940 (které prokazatelně inspirovalo japonské plánovače při plánování útoku na Pearl Harbor - bude zde také ještě několikrát i se zdroji řečeno - má poznámka). Po Tarentu pak přece něco na americké straně následovalo:

"Tehdy sekretář námořnictva Knox doporučoval sekretáři války Simsonovi: ´Úspěch Britů ... podněcuje k tomu, aby byla provedena zabezpečovací opatření k ochraně Pearl Harboru proti překvapivému útoku v případě války mezi Spojenými státy a Japonskem.´ Krátce nato byla základna v Pearl Harboru vybavena novými protiletadlovými děly a radarovým zařízením.
Je možné narazit na skutečnosti nanejvýš pozoruhodné. Tak například v březnu 1941 generálmajor Frederick L. Martin, který tehdy velel armádnímu letectvu na Havaji, vypracoval studii o možnostech útoku proti ostrovům. Jeho pohled je pozoruhodný především tím, že generál v podstatě dospěl k témuž závěru jako na japonské straně admirál Jamamoto. Generál Martin totiž ve studii vyslovil názor, že nepřítel by měl největší naději na úspěch tehdy, kdyby se svaz jeho letadlových lodí dokázal přiblížit k ostrovům nepozorovaně ze severu a letecký útok byl proveden za úsvitu.
Zní to téměř neuvěřitelně, ale většina amerických vojenských teoretiků útok na Pearl Harbor prostě vylučovala. V Japonsku zase konzervativní admirálové byli proti Jamamotovu plánu. Považovali ho, jak již bylo řečeno, za gesto bez většího strategického významu. Varovné signály přicházely z různých zdrojů, ale nebyly považovány za důležité. Například již 21. ledna 1941 velvyslanec Grew z Tokia upozorňoval, že v případě konfliktu se Spojenými státy ´Japonci zamýšlejí provést překvapivý útok na Pearl Harbor´, ale ve Washingtonu nebral nikdo jeho závěr vážně. Zpravodajská služba válečného námořnictva předala informaci admirálu Kimmelovi na Havaj a doplnila pokynem: ´Nezdá se, že by v dohledné době byla plánována nebo hrozila nějaká akce proti Pearl Harboru.´ "

Byl 27. listopad roku 1941 a v Tokiu i Washingtonu proběhla velice důležitá jednání.
V Tokiu se ten den konala další společná konference vlády a špiček armády. Konference probíhala ve velice podrážděné atmosféře, neboť se projednávali poslední americké návrhy na to, co má říše vycházejícího slunce udělat. A jak říkají historické zápisy, i ti ministři, kteří do té doby váhali jestli má Japonsko vstoupit do války, se vyslovili pro válku. I váhající a velice zdrženlivý, ministr zahraničních věcí Japonska Tógó, na ní prohlásil: "Nyní bylo Japonsko nejenom požádáno, aby se zřeklo všech zisků z let sebeobětování, ale je žádáno, aby se vzdalo svého postavení velmoci na Dálném východě. Tato kapitulace... by znamenala národní sebevraždu. Jedinou cestou, jak čelit této výzvě a bránit se, představuje válka."
Ve stejném dnu ve Washingtonu ve 14,00 přijal prezident Roosevelt Nómuru a Kurusa a prý se k oběma Japoncům choval mnohem přátelštěji než státní tajemník Hull den předtím. Ale ani prezident neprojevil nějakou ochotu k ústupkům.
Hned večer toho dne telefonoval Kurusu na ministerstvo zahraničí v Tokiu. Telefon Kurusa samozřejmě odposlechli Američané a vyrozuměli z něj, že Japonci jsou již pevně rozhodnuti začít válku. Prezident, který dostal odposlech hned k dispozici svolal nazítří, na pátek 28. listopadu, svůj "válečný kabinet". Historiografie o dalším zachytila, včetně složení "válečného kabinetu":

"Kromě prezidenta v něm zasedali Hull, Stimson, Knox, Marshall a Stark. Diskutována byla možnost vypuknutí války o víkendu, prezident zvažoval otázku osobního poselství Hirohitovi, někteří z přítomných naléhali na Roosevelta, aby upozornil Kongres na bezprostřední nebezpečí války. V žádné souvislosti se však neobjevila úvaha o Pearl Harboru jako možném cíli japonského útoku. V sobotu 29. listopadu Hull opět přijal oba japonské emisary a sdělil jim, že ´je ochoten pokračovat v jednáních tak dlouho, jak si bude Japonsko přát´.
V poledne téhož dne v Tokiu císař obědval se skupinou ´starších státníků´, v níž byli bývalí japonští premiérové. Čtyři z nich byli vojáci, čtyři civilisté. Někteří se vyjadřovali velmi opatrně s odůvodněním, že mají málo informací k obecnému posouzení situace. Z bývalých civilních premiérů byl pouze diplomat Hirota jednoznačně pro válku. Ve prospěch dalšího vyjednávání se zřejmě nevyjádřil nikdo. Dokonce i kníže Konoe měl říci: ´K mé velké lítosti jsem donucen dospět k závěru, že pokračování v diplomatických jednáních je beznadějné´."

Jak říkají historické deníky zainteresovaných císařských hodnostářů, jen tu a tam se ozval řídký varovný hlas, jako byl hlas admirála Jonaie: "Měli bychom si dát pozor, abychom neztratili vše s tím, že se pokusíme zabránit tomu, aby se naše situace postupně zhoršila." Na všechna váhající slova vždy okamžitě zareagoval "válečný premiér Tódžó", který vždy vše smetl slovy: "další rozhovory, za předpokladu, že potrvá přerušení hospodářských styků, by postupně Japonsko oslabovaly". Tódžóovu pozici upevnila i další skutečnost. Ještě stejného 29. listopadu dostala japonská vláda ujištění z Berlína, že v případě konfliktu, čti války, Japonska se Spojenými státy a Velkou Británií se Německo připojí (Právě v tomto smyslu položil japonský ministr zahraničí otázku německému velvyslanci Ottovi, a to již 21. listopadu 1941... - poznámka pochází z dat A. S.).

"Ihned poté, co ´starší státníci´ opustili císařský palác, svolal premiér Tódžó další společnou konferenci vlády a nejvyššího velení. Jednání se zúčastnily i tři dodnes neidentifikované osoby. Podle jejich rozhodného vystupování lze soudit, že šlo o členy císařské rodiny.
Závěr byl jasný - Japonsko by mělo využít momentu překvapení a udeřit.
Přesto zůstaly pochybnosti. Svědčí o tom intermezzo ze 30. listopadu 1941. Toho dne, v půl druhé odpoledne, byl povolán markýz Kidó do rezidence prince Takamacua, který v přítomnosti prince Mikasy sdělil strážci pečeti nepříjemnou zprávu. Vysocí důstojníci z generálního štábu válečného námořnictva se rozhodli předat císaři dokument, v němž prohlašují, že nemají důvěru ve schopnost námořnictva vyhrát válku. V půl třetí byl Kidó již zpátky v císařském paláci a informoval Hirohita. Císař vyjádřil názor, že navzdory pochybnostem námořnictva, již nelze rozhodnutí změnit. Poté následovalo několik důležitých rozhovorů. V půl čtvrté byl u audience premiér Tódžó, pak císař konferoval s ministrem válečného námořnictva admirálem Šimadou a náčelníkem generálního štábu válečného námořnictva admirálem Naganem.
Po válce bude admirál Šimada vysvětlovat: ´Námořnictvo nikdy nevěřilo ve vítězství nad Spojenými státy. Věřili jsme však, že v dané době jsme lépe připraveni bojovat, než bychom mohli být kdykoli později... Admirál Nagano a já jsme 30. listopadu císaři sdělili, že námořnictvo provedlo odpovídající přípravy...´.
Přesný obsah odpoledních jednání z posledního listopadového dne není přirozeně znám. Jedno je však jisté - odpor velitelů válečného loďstva byl překonán. Již v půl páté odpoledne si Hirohito pozval Kidóa a přikázal mu: ´Instrujte premiéra Tódžóa, aby pokračoval podle plánu. Ministr námořnictva i náčelník námořního generálního štábu mi dali oba kladnou odpověď na otázku ohledně našich válečných vyhlídek."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 86.

V pondělí 1. prosince 1941 mělo Japonsko za sebou poslední mírový víkend a začínalo jít vstříc válce, která vypukla již za 6 dní. Na 14,00 dne 1. prosince byla svolána další z řady nekončících společných konferencí vlády a vojenského nejvyššího velení. Nastalá konference měla tentokrát spíše ráz císařského ceremoniálu, než nějakého poradního shromáždění. V konferenci šlo o to, že v ní měl Hirohito potvrdit rozhodnutí, že císařský majestát potvrzuje vstup říše vycházejícího slunce do války. Premiér země a někteří ministři pronesli závažná prohlášení. "Válečný premiér Tódžó" (zde viz foto



, na kterém je "válečný premiér s mnoha pravomocemi Tódžó", foto je volně přístupno nas několika webech) například, ve velice dlouhém projevu hovořil o morálce národa a jednotlivců, o nutnosti upevnit v zemi kontrolu veřejného mínění. Tógó, ministr zahraničí, ve svém projevu zhodnotil celý průběh 8 měsíců trvajících rozhovorů se Spojenými státy, kde tím ukřivděným ukazoval Japonsko, kdežto ministr financí Kaja přednesl vyčerpávající projev o finančních vyhlídkách Niponu. Ministr zemědělství Inó hovořil odborně o možnostech výroby potravin v době válečného konfliktu. Jak vše pokračovalo, o tom pak dál český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, nalezl následující fakta v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Na závěr, jak bylo zvykem, promluvil ´jménem trůnu´ předseda Tajné rady Jošimiči Hara. Zeširoka vysvětloval císařovo rozhodnutí vstoupit do války s USA. Některá místa jeho prohlášení představují vrchol pokrytectví. Hara například řekl: ´Při jednáních se Spojenými státy naše říše doufala v zachování míru, proto dělala jeden ústupek za druhým. Ale k našemu překvapení americké stanovisko od počátku do konce záviselo na tom, co si přál Čankajšek, a projevovalo se zdůrazňování minulosti. Stanovisko Spojených států je domýšlivé, svéhlavé a nezdvořilé. To je ovšem politováníhodné. Tento postoj jednoduše nemůžeme tolerovat...!´
Na vyjádření trůnu odpověděl premiér Tódžó: ´V tomto okamžiku naše říše stojí na předělu mezi slávou a zapomenutím. Chvějeme se bázní v přítomnosti Jeho Veličenstva. My poddaní jsme si jasně vědomi velké odpovědnosti, kterou od tohoto okamžiku musíme převzít. Nyní, když Jeho Veličenstvo dospělo k rozhodnutí zahájit nepřátelství, musíme se všichni snažit splnit svou povinnost...´.
Exaltované projevy, zdá se, na císaře příliš nezapůsobily, neboť neprojevoval žádné větší pohnutí. Podle záznamu generála Sugijamy ´Jeho Veličenstvo přikývlo na souhlas s prohlášeními vyslovenými během dnešní konference a neprojevilo žádné známky neklidu. My všichni jsme naplněni posvátnou bázní.´ Vše tedy bylo rozhodnuto a schváleno. Další vývoj událostí již mohl ´probíhat automaticky´.
Ještě v noci 1. prosince změnily japonské válečné lodi své volací signály. Nazítří císař povolil náčelníku generálního štábu válečného námořnictva vydat Velký rozkaz č. 12 - jím byli velitelé jednotlivých loďstev informováni o dni útoku. Lodi plující k Pearl Harboru zachytily smluvený signál admirála Jamamota. Heslo ´vystupte na horu Niitaka 1208´ znamenalo, že akce svazku vyvrcholí 8. prosince japonského času."

Všechna možná opatření na japonské straně, v konci listopadu a v prvních dnech měsíce prosince 1941, vyvolala u americké strany velké zmatky. Náhlé změny některých japonských signálů znamenaly, že americká rozvědka buď velice obtížně, nebo vůbec, nemohla analyzovat pohyby japonského´válečného loďstva´. Náhle, zcela scházel záznam jediného signálu některé z japonských letadlových lodí, ty prostě zcela zmizely. Ano, japonské letadlové lodi, v posledním týdnu, ´prostě zmizely´. Chaos navíc ještě zvyšovala skutečnost, že bývalí rádio operátoři paralelně vysílali z pevniny staré lodní signály...
Byla středa 3. prosince 1941, když se lodi, které byly určeny k útoku na Pearl Harbor soustředily na pustém místě v severním Pacifiku (´pustým místem´ bylo předem dané místo v Pacifiku, které bylo vzdálené od všech tehdy používaných námořních tras, leželo na 42 stupni severní šířky a 170 stupni východní délky), ležícím asi 3 600 kilometrů severozápadně od Pearl Harboru. Zde pak lodi, ukryté pod rouškou mlhy, postupně z několika tankerů načerpaly palivo. Cisternové lodi s malým akčním radiem se pak vydaly na cestu zpět do Japonska.

"Právě v době, kdy lodi tankovaly, císař přijal admirála Jamamota (zde viz foto



, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupno na několika webech.) ke slyšení. Velitel Spojeného loďstva ještě naposled vyjádřil obavy, že Japonsko by mohlo být poraženo v dlouhé válce. Císař admirálovi znovu zopakoval důvody pro své rozhodnutí. Krátce po audienci dal Jamamoto admirálským kódem vysílat rozkaz, kterým definitivně vyslal svaz rychlých letadlových lodí do akce.
Na diplomatické frontě se Japonci snažili získat ujištění o společném postupu od partnerů z Osy. Předběžné německé prohlášení o podpoře Tokio obdrželo již 29. listopadu, ačkoli v Berlíně Óšima zatím neinformoval Ribbentropa zevrubněji o japonských úmyslech.
Velvyslanec v Římě Zenbei Horikiri zvolil přímější postup a 3. prosince sdělil Mussolinimu, že válka se Spojenými státy může začít každým dnem. Italský ministr zahraničí hrabě Galeazzo Ciano (kdo sledoval, četl historii Itálie ve ww2 zde na Palbě tak už ví, že hrabě Ciano byl Mussoliniho zeť a tchán jej pak nechal, jako zrádce, popravit... I Ciano si psal Deník, záznamy s datem jsou mnohde psány, dnes by člověk řekl systémem SMS, částečně heslovitě, a čásatečně v celých větách, viz o chvíli - má poznámka) byl přítomen audienci. Ve svém Deníku, jde o záznam ze 3. prosince, popisuje (Ciano) situaci takto: ´Senzační krok Japonska. Velvyslanec požádal o přijetí ducem a četl mu dlouhé prohlášení o jednáních s Amerikou, která, jak ujistil, uvázla ve slepé uličce. Poté se, s odvoláním na příslušnou klausuli Paktu tří, zeptal, zda Itálie vyhlásí válku Americe okamžitě po zahájení nepřátelství a navrhl podepsání dohody o neuzavření separátního míru. Tlumočník, překládající tuto žádost, se třásl jako list. Duce dal plná ujištění, vyhradil si před odpovědí právo konferovat s Berlínem. Byl potěšen zprávou a řekl: ´Jsme nyní na pokraji války mezi kontinenty, kterou jsem předpověděl již v září 1939´."

Japonská diplomacie si v Berlíně sice vyžádala předběžné vyjádření, ale Němci pak nespěchali s tím, že by se nějak detailněji ujišťovali o podpoře. Svědčí o tom i zápis hraběte Ciana v jeho již několikrát vzpomínaném Deníku: "Reakce Berlína na japonský krok je mimořádně opatrná... myšlenka vyprovokování americké intervence těší Němce stále méně a méně." Bylo patrné, že Ribbentrop si dal 2 dny načas, ale poté již 5. prosince 1941 předložil Mussolinimu návrh, aby do Tokia byla zaslána odpověď ve smyslu, že Německo a Itálie vstoupí do války s USA okamžitě po boku Japonska.
V prvých dnech prosince 1941 skutečně vrcholily válečné přípravy říše vycházejícího slunce. A jak již bylo řečeno 4. prosince změnilo japonské válečné námořnictvo svůj kód, Američané přerušili práci na Jamamotově admirálském kódu a ihned se pustili do nové záhady, která pro ně nastala Američtí kryptografové skutečně nové kódy rozluštili, ale stalo se tak až po útoku na Pearl Harbor.

"V pátek 5. prosince ráno odpluly z Chaj-nanu expediční jednotky generála Jamašity určené pro akce v Malajsku. Většině pracovníků japonského velvyslanectví bylo z Tokia nařízeno, aby opustili do dvou dnů Washington. Američané dešifrovali Nómurovo hlášení z téhož dne, v němž velvyslanec informoval Tokio, že již byly zničeny kódy.
V sobotu 6. prosince proběhla v Tokiu další společná konference vlády a náčelníků štábů. Jejím jediným úkolem bylo převzít odpovědnost za předání poslední nóty Američanům. Jednání bylo krátké, bez velkých diskusí se účastníci dohodli na tom, že nóta má být odeslána v neděli 7. prosince ve čtyři hodiny ráno tokijského času, tedy třiadvacet a půl hodiny před plánovaným útokem (Nóta měla být předložena presidentu Rooseveltovi 8. 12. ve 3,00 japonského času, tj. 7,21. ve 13,00 washingtonského času. Na Havaji bylo v této době 7,30 ráno 7. prosince 1941.).
Ve Washingtonu se rozednívá, je sobota 6. prosince 1941. Hlavní město se probouzí do posledního mírového dne. Prakticky v téže době na opačné straně zeměkoule zjistil britský letecký průzkum ze Singapuru, že do Siamského zálivu vepluly velké japonské konvoje a směřují k šiji Kra, do prostoru, kde hraničily britské državy s Thajskem. Prezident Roosevelt dostal tuto informaci po desáté hodině dopoledne. V Bílém domě byli přesvědčeni, že Japonci nejpozději příštího dne ráno zaútočí na malajské pobřeží. V poledne, Roosevelt se právě chystal obědvat, námořní zpravodajská služba rozšifrovala pokyn Nómurovi a Kurusaovi. Obratem podala zprávu prezidentovi. Z Tokia emisarům sdělovali, že v brzké době obdrží odpověď na Hullovu nótu ze 26. listopadu, jíž americký státní sekretář zamítl japonské požadavky. Odpověď sestával ze čtrnácti bodů, diplomaté ji měli předat v okamžiku, který ´jim bude včas sdělen´."

Prezident USA Roosevelt ještě pak prováděl konzultace s Hullem, britským velvyslancem lordem Halifaxem a australským vyslancem Robertem Caseym. Již v odpoledních hodinách byla vypracována konečná verze osobního poselství, kterou chtěl prezident Roosevelt zaslat japonskému císaři Hirohitovi. Co vše se onoho 6. prosince dělo v Bílém domě, není ani dnes celkem známo. Dle všech dostupných vyjádření se s velkým napětím čekalo na další zprávy o pohybu japonských plavidel, ale v Siamském zálivu. Sekretář války si k tomu dni zapsal do svého Deníku: "Všichni jsme si mysleli, že budeme muset bojovat, když budou bojovat Britové." Před šestou odpolední Roosevelt dokončil osobní poselství japonskému císaři, které si myslel, že bude posledním pokusem zabránit válce s říší vycházejícího slunce. Dokument byl pak předán státnímu sekretáři Hullovi a ten jej v noci zaslal velvyslanci Grewovi do Tokia. V 19,40 byli o takto "dramatickém gestu" informováni novináři.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 87.

V době onoho 6. prosince 1941 zároveň americká zpravodajská služba válečného námořnictva prováděla zachycení, sledování a dešifrovaní prvních 13ti částí japonského odmítnutí Hullovi nóty. Bylo ještě 6. prosince 1941 21,30 hodin, tedy jen pouhá půl hodina po odeslání prezidentova osobního poselství Hirohitovi, když korvetní kapitán Alwin D. Kramer přivezl do Bílého domu rozšifrovaný text japonského dokumentu. Na celé záležitosti bylo pozoruhodné, že poslední, "čtrnáctý bod ještě nedošel". Japonci onen "čtrnáctý bod" zřejmě chápali jako "konečný vykřičník", kterým chtěli uzavřít vzájemná jednání - a pak již bude válka...!
Co následovalo, o tom pak dál český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, nalezl následující fakta v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Prezident právě jednal v Oválné pracovně Bílého domu se svým přítelem a důvěrníkem Harrym Hopkinsem, když mu jeho mladší námořní pobočník Robert L. Schulz doručil japonskou odpověď, dešifrovanou zpravodajci. Roosevelt prý četl nótu o 2 500 slovech asi deset minut, pak ji podal Hopkinsovi. ´Harry, to znamená válku!´ prohlásil a jeho společník souhlasil. Hopkins (zde viz foto,



, na kterém je Harry Hopkins, blízký přítel presidenta Roosevelta, foto je volně přístupné na několika webech.) vyjádřil politování, že Spojené státy nemohou udeřit jako první a předejít Japonce. Roosevelt (zde viz foto na



, kterém je prezident F. D. Roosevelt, foto je volně přístupné na několika webech.) podobnou možnost vyloučil a rozhodl se povolat k poradám náčelníka námořních operací admirála Starka. Ten však byl v divadle, prezident nechtěl, aby byl dramaticky odvolán v půli třetího jednání a tak mu pouze nechal doručit vzkaz domů. Pak propusztil pobočníka Schulze a to bylo zatím vše.
V Tokiu je neděle , 7. prosince 1941. Japonské ponorky dorazily na místo a hlídkují v havajských vodách již celý den. Admirál Čuiči Nagumo, velitel úderného svazu, sedí ve své kajutě na palubě vlajkové lodi Akagi a - poslouchá džezovou hudbu vysílanou rozhlasovými stanicemi na Havaji. Posléze začínají bezprostřední přípravy k útoku. Admirál dává vztyčit vlajku, která vlála nad Tógóovým loďstvem v bitvě u Cušimy v roce 1905. V půl šesté večer se svaz obrací přímo k jihu a zvyšuje rychlost na 26 uzlů.
Mezitím Japonci provádějí další ze svých triků. V poledne byl totiž z Tokia přijat kabelogram velvyslanci Grewovi, obsahující Rooseveltovo poselství Hirohitovi. Se souhlasem Císařského hlavního stanu bylo rozhodnuto nedoručit depeši včas, protože se nezdálo být vhodným, aby císař v daném okamžiku poselství dostal.
Grew kabelogram obdržel až pozdě večer."

Přestože většina amerických radiových stanic vysílala zprávu o prezidentově poselství japonskému císaři již v 15,00, japonská veřejnost nic o poselství císaři nevěděla. Né, že by nechtěli Japonci zprávy, a zde důležitou zprávu vědět, to né - Japonci prostě nesměli vlastnit radiový přijímač schopný přijímat na krátkých vlnách...!
A tak se vlastně o poselství amerického prezidenta dozvědělo jen pár lidí v císařském paláci a par lidí na klíčových japonských úřadech. Až teprve v 18,00 dostali kopie Rooseveltova osobního poselství jen osoby, "u nichž byl důvod znát jeho obsah".
Bylo 6,15 večer když v paláci císařovny-matky začalo slavnostní shromáždění, kterého se vedle císaře a strážce tajné pečeti Kidóa účastnili také členové císařova aristokratického kruhu "velkých bratří". Přítomní na zasedání si vyslechli Hirohitovu modlitbu a požehnání a po dvou hodinách byl rozchod.
V tuto dobu byla ve Washingtonu neděle 7. prosince, pět hodin ráno a zpravodajská služba začínala dešifrovat poslední, čtrnáctý bod japonského odmítnutí Hullových návrhů z konce listopadu 1941. Korvetní kapitán Kramer tehdy osobně dohlížel na dešifrování svých lidí a viděl jasně, že právě onen čtrnáctý bod byl tím nejdůležitějším bodem, který ukazoval, že Japonsko přerušovalo veškerá jednání, což znamenalo válku!

"Na japonském velvyslanectví panuje zatím naprostý klid. Minulý večer se konala party na rozloučenou, osazenstvo ulehlo ke spánku pozdě v noci, aniž bylo známo, kdy má být odpověď doručena Američanům. Ráno převzal úředník, který měl službu, pokyn, že předání má proběhnout ve 13,00. Netrpělivě začal svolávat své kolegy. Bylo třeba nótu připravit a přepsat. Trvalo dlouho, než se objevil úředník, jenž měl přístup k nejdůležitějším dokumentům a mohl zajistit přepis. Nebyl právě nejzdatnějším písařem a tak pomalu, téměř písmenko po písmenu, vyťukával anglický text, který měl v jednu odpoledne předat Nómura Hullovi.
Lidé z Kramerova štábu byli rychlejší - již kolem desáté dopoledne dodali exempláře do Bílého domu, státního departmentu a na departmenty války a námořnictva. Kramer si také jako první povšiml zlověstného termínu. Až bude ve Washingtonu jedna hodina odpoledne, na Havaji bude svítat a v Manile budou dvě hodiny po půlnoci. Okamžitě zavolal šéfovi štábu námořních operací admirálu Starkovi a o půl jedenácté spěchal do Bílého domu informovat prezidenta."

Ve Washingtonu bylo skutečně 13,00 když Nómura zavolal státnímu sekretáři Hullovi a požádal jej o přijetí, Američané však v té době již věděli, že mají očekávat to nejhorší. Poradci prezidenta Roosevelta i v této době podceňovali Japonce a jejich možnosti, když s prezidentem nepředpokládali nějaký útok na Pearl Harbor. I když měl Roosevelt přímé telefonické spojení s nejdůležitějšími místy v Pacifiku, nepovažoval za nutné znovu upozorňovat na hrozící nebezpečí, a už vůbec ne upozorňovat Pearl Harbor nějak zvlášť. Vždyť předběžně dostali varování všichni příslušní velitelé již před deseti dny. Našli se však poradci, kteří chtěli aby byli opakovaně velitelé varováni. Nikdo však nové varování nepovažoval za nějak životně důležité a jak již bylo několikrát zde napsáno, obecně se předpokládalo, že Japonci napadnou nejprve Malajsko (Britů) a určitě nebudou mít sílu k "útoku na několika směrech"!

"Nakonec přece jen na Havaj zpráva došla. V poledne totiž kabeloval náčelník štábu armády generál Marshall veliteli pozemních sil na ostrovech generálporučíku Shortovi informaci, že japonští emisaři přeruší jednání v jednu hodinu odpoledne. Generál Short dostal Marshallův kabelogram velmi pozdě, až po devíti hodinách, dávno po útoku. Doručil ho obyčejný listonoš z telegrafního úřadu, který přijel na kole...
Na japonské straně mezitím došlo ke komplikacím. Generální štáb válečného námořnictva dostal naléhavou zprávu od generálního konzula na Havaji - v Pearl Harboru nekotví žádná letadlová loď. Japonci předpokládali, že Američané mají v Pacifiku celkem šest letadlových lodí. Nevěděli, že tři byly již dříve převeleny do Atlantiku, tři zbývající opustily z bezpečnostních důvodů Pearl Harbor teprve nedávno. Zpráva představovala pro admirála Jamamota závažný problém, neboť vyřazení letadlových lodí bylo důležitou součástí jeho plánu. Zprvu uvažoval, zda nemá admirálu Nagumovi přikázat, aby jeho letadla po ´ztracených lodích pátrala. Pak dal pouze vysílat zprávu: ´Žádné letadlové lodi. Opakuji, žádné letadlové lodi v Pearl Harboru´a - ponechal rozhodnutí na veliteli svazu. Tomu přirozeně nezbylo nic jiného, než zaútočit na starší bitevní lodi a další plavidla, která byla v Pearl Harboru ´k dispozici´.
V Tokiu se velvyslanec Grew snažil najít východisko ze svízelné situace. Ve 22,30 místního času konečně dostal kabelogram s Rooseveltovým poselstvím a snažil se ho doručit. O půlnoci odjel na ministerstvo zahraničí, po patnácti minutách ho Tógó skutečně přijal, ale nepřipustil, že by císař v tuto hodinu mohl přijmout cizího velvyslance. Grew dal ministru zahraničí kopii dokumentu a odjel. Deset minut nato volal markýzi Kidóovi, který slíbil, že ho doprovodí k Hirohitovi."

A příště již: nejprve několik pondělí pan kolega Jarl, a poté pak:

14) Dny před Pearl Harbor. Spojení, radary, špionáž a luštění kódů (1941 až 1945).
Zde nám své vysvětlení podá pan kolega RAYTHEON.

A po něm pak již Pearl Harbor.




Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.



Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60