Erich Hans Albert Raeder se narodil 24. dubna 1876 v rodině ředitele školy ve městě Wandsbek, poblíž Hamburgu. Vystudoval důstojnickou školu a v roce 1894 nastoupil k německému císařskému námořnictvu. Tady rychle postupoval vzhůru v důstojnické hierarchii, v roce 1912 již působil jako náčelník štábu admirála Franze von Hippera. V této hodnosti sloužil také během první světové války, účastnil se bitvy na Dogger Bank (1915) a bitvy u Jutska (1916). Po skončení války působil Raeder v nově se tvořícím německém námořnictvu a v roce 1928 se stal velitelem německého námořnictva a byl povýšen do hodnosti admirála. Na tomto postu se výrazně zasloužil o výstavbu německého námořnictva.
Poté co se Hitler ujal moci v Německu, jmenoval Raedera 20. dubna 1936 vrchním velitelem německého námořního loďstva. Raeder podporoval Hitlerovi snahy o vyzbrojování Německa a jeho hospodářskou stabilitu, stejně tak sdílel jeho ideu německé rozpínavosti. Vztah Raedera a Hitlera však nebyl tak ideální. Hitler dával větší přednost Luftwaffe, nikoli Kriegsmarine, jak by si přál Raeder. Přesto byl v roce 1938 přijat tzv. Plán Z, kterým Raeder získal dostatek prostředků k vybudování loďstva, který měl být do konce roku 1945 nejsilnějším loďstvem v Evropě a měl se rovnat tomu britskému (Royal Navy).
V roce 1939 byl povýšen do hodnosti velkoadmirála a ve stejném roce navrhl Operaci Weserübung, invazi do Dánska a Norska, za účelem obsadit přístavy mimo dosah RAF. Tato operace úspěšně proběhla, ale s velkými ztrátami. V roce 1940 plánoval další operaci – Seelöwe – námořní invazi do Velké Británie. Raeder však přistupoval k plánované akci dost skepticky, jelikož prohlašoval, že německé námořnictvo nemá dostatečné prostředky na překonání kanálu La Manche. Z tohoto důvodu byla operace odvolána. Raederovo námořnictvo pak operovalo převážně v Severním moři, kde se snažil většinou neúspěšně ničit spojenecké konvoje.
30. ledna 1943 byl Raeder z funkce vrchního velitele Kriegsmarine odvolán a nahrazen Karlem Dönitzem. Na konci války byl Raeder zatčen a později odsouzen Norimberským válečným tribunálem za válečné zločiny k trestu doživotního odnětí svobody. V roce 1955 byl však ze zdravotních důvodů opět na svobodě, sepsal paměti Mein Leben (1957). Zemřel 6. listopadu 1960 v Kielu.
Zas až tak by som nemeckú marínu nepodceňoval 
