Mapa té skutečné trasy,
trasy, japonského útočného svazu Pacifikem, k útoku 7., japonského času 8. prosince 1941, trasy od 26.11. do 23. 12. roku 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.
Ještě chvilku budeme hovořit o těchto třech základních bodech, když některá fakta, známá ze světové historiografie jsme si již řekli v předchozím článku:
1. Jak bylo možné, u vyspělého amerického systému průzkumů všeho druhu (leteckého, radiového, špionážního, diplomatického a dalších), že by nikdo nic nevěděl o japonském Operačním svazu, který byl na cestě směr Pearl Harbor?
2. Skutečně nikdo nezachytil žádné informace?
3. Nebo zprávy někdo detekoval a zachytil a lajdácky se k nim zachoval?
Nyní tedy pokračujeme dál, nejprve citací od Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 114, (kniha vyšla 1990):
"30. listopadu 1941 japonský ministr zahraničí přikázal velvyslanci v Berlíně generálu Hirošimu Ošimovi (zde viz foto
generála Ošimi, velvyslance Japonska v nacistickém Německu v roce 1942, foto je volně přístupné na několika webech.), aby neprodleně informoval nacistické předáky o tom, že Angličané a Američané připravují přesun značných vojenských sil do Východní Asie, čemuž Japonsko hodlá za každou cenu zabránit. Instrukce nařizovala, aby Ošima pod pečetí nejpřísnějšího tajemství Němcům sdělil, že mezi anglosaskými mocnostmi a Japonskem může vypuknout válka, a to dřív, než se kdo naděje. Depeše Ošimovi byla vysílána v purpurovém kódu. Američané ji zachytili a Washington byl s jejím obsahem obeznámen. Ani admirál Kimmel, ani generál Short však varováni nebyli."
A nyní se opět vraťme zpět k pronikání informací od zdola nahoru, do nejvyšších pater americké administrativy a pak až k presidentu Rooseveltovi. Bylo pondělí 1. prosince 1941, když k Havajským ostrovům připlouval ze západního pobřeží USA luxusní osobní parník s vlajkou Spojených států, který nesl název "Lurline". Na palubě parníku však nebyli turisté, ale byli tam stovky dělníků, kteří byli určeni k pracím na obranných zařízeních Havaje. Parník Lurline měl velmi fundovanou posádku v radiotelegrafické kabině, kde celou dobu sloužil Leslie E. Grogan (47 let), který byl jedním z nezkušenějších radistů rejdařství Matson Line, kterému parník Lurline patřil. Při plavbě náhle zachytil radista slabé signály, které nemohl na první poslech hned identifikovat. Slabé signály přicházely ze severozápadu, tedy z těch oblastí oceánu, ve kterých v tuto roční dobu docházelo k velmi častým bouřím, mlhám a silnému vlnobití. Většina obchodních lodí v tuto zimní dobu vůbec těmito místy neproplouvala, a nebo to musel být už velice závažný důvod, proč tudy, bouřlivým oceánem, proplouvala. Radiotelegrafistu Grogana ony podivné a slabé signály velice zaujaly a proto se snažil vyladit svůj radiopřijímač na co nejlepší příjem. Jeho zkušené ucho velice rychle zaregistrovalo, že se jedná o nějaký druh japonského kódu. Když mu služba skončila, zůstal ještě u radiopřijímače a celou věc poslechu oněch slabých signálů, identifikovaných, jako japonské kódy probíral s hlavním lodním radistou Rudym Asplundem a oba se pokoušeli zachycené vysílání zaznamenat. Do deníku lodi Lurline poté zapsal Grogan, že jde o japonské nízkofrekvenční vysílání, které přicházelo ze západu a severozápadu, "což vzhledem k pozici parníku Lurline znamenalo, že vysílají lodi nacházející se severozápadně od Honolulu".
Hlavní lodní radista Rudy Asplund pak o podivném poslechu japonských kódů informoval kapitána lodi Berndtsona a Leslie E. Grogan pak zaznamenal v radiotelegrafickém deníku čas, kdy onu noc sledování japonského vysílání ukončili: "3 hodiny 30 minut ráno greenwichského času dne 1. prosince 1941".
Další noc, v pondělí, radiotelegrafisté z lodi Lurline, zachytili japonské signály znovu, stejně jako v úterý v noci, kdy byly signály dokonce ještě silnější - to se totiž Nagumův Úderný svaz letadlových lodí již přibližoval k Havaji.
Zde pak Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, na str. 115, (kniha vyšla 1990), pokračuje, cituji:
"V devět hodin ráno 3. 12. (1941) Lurline zakotvil v honolulském přístavu. Grogan a Asplund spěchali do úřadovny zpravodajské služby 14. námořní oblasti, kde o svém zjištění informovali korvetního kapitána George Warrena Pease. Pease je vyslechl s tím, že uvědomí své nadřízené. Historiku Johnu Tolandovi, když po třiceti letech pátral v archivech, se nepodařilo najít žádný záznam o tom, že by Pease informaci předal ať zpravodajskému důstojníkovi 14. námořní oblasti kapitánu Irvingu Mayfieldovi, nebo do Washingtonu. Pease sám se už k ničemu nemohl vyjádřit, neboť zahynul při leteckém neštěstí v roce 1945. V archivu rejdařství Matson Line však byl objeven podrobný záznam radisty Grogana.
10. prosince ve 3 hodiny 37 minut ráno se (parník) Lurline vrátil do San Franciska. Zakrátko přišel na palubu korvetní kapitán Preston Allen z Úřadu námořní rozvědky a dožadoval se vydání radiotelegrafického deníku. Hlavní radista Asplund mu vysvětlil, že kapitán Berndtson jej již předal jinému důstojníkovi vojenského námořnictva."
Těch, byla-li to pochybení, bylo víc, než jen zachycená informace o radiokomunikaci japonského svazu, který se blížil k Havajským ostrovům Zde řekněme lidské souznění událostí a úplně ne všechno lze vyhodnotit správně.... Další pochybnosti vzbuzuje i případ, který se udál ve spojitosti s úřadovnou zpravodajské služby 12. námořní oblasti v San Francisku, když na str. 115, 116 a 117, knihy - Pacifik v plamenech, pan Miloš Hubáček napsal z amerických historických pramenů, cituji:
"V San Francisku, v sedmém patře budovy na Market Street, byly umístěny úřadovny zpravodajské služby 12. námořní oblasti. Náčelník radiorozvědky oblasti, poručík Ellsworth A. Hosner, obdržel nedávno z washingtonské centrály pokyn pokusit se zjistit, kde se nacházejí japonské letadlové lodě, o kterých Američané již delší dobu nic nevěděli. Na tomto úkolu s ním spolupracoval dvacetiletý námořník první třídy, nadaný expert v oboru elektroniky, jehož jméno je v (historických) pramenech označováno šifrou ´Z´, ´Z´ měl za povinnost shromažďovat a vyhodnocovat údaje předávané námořní radiorozvědce čtyřmi velkými radiotelegrafickými společnostmi a obchodními loďmi proplouvajícími Pacifikem.
Ve stejnou dobu, kdy si radista na parníku Lurline lámal hlavu nad podivnými japonskými signály, obdržel ´Z´ hlášení jedné společnosti sdělující, že její stanice zachytila z prostoru západně od Havaje cizí signály vysílané na neobvyklé frekvenci. Nato se poručík Hosner telefonicky dotázal ostatních radiotelegrafických společností a rejdařství, zda obdobné signály nezaznamenaly i jejich stanice. Několik z nich potvrdilo, že ano. Na základě těchto informací provedl námořník ´Z´ výpočty, kterými lokalizoval vysílající stanice do oblasti západně od Havajských ostrovů. Poručíku Hosnerovi doslova řekl, že nelze vyloučit, že jde o uskupení dosud marně hledaných japonských letadlových lodí. Hosner okamžitě uvědomil kapitána Richarda T. McColougha, náčelníka zpravodajské služby 12. námořní oblasti.
Protože všichni věděli, že McColough je dávným přítele prezidenta Roosevelta, se kterým se může kdykoliv spojit, Hosner nepochyboval, že o tak závažném zjištění byl uvědomen nejen washingtonský Úřad námořní rozvědky, ale i prezident."
Člověk se pak však jen diví co vše je možné i při takto existující skvělé konstelaci, když přece nic nebránilo tomu, aby několik stejných nebo podobných informací dávalo dohromady možnost se ještě nějak připravit. A to v tom případě, že už se pohroma bezprostředně přiblížila, Poslechněme si vše tedy dál, cituji:
"3. prosince (1941) došly další informace o zachycených radiových signálech. To už poručík Hosner a námořník ´Z´ byli pevně přesvědčeni, že vysílají japonské lodi nacházející se severozápadně od Havajských ostrovů. 6. prosince Hosner a ´Z´ na základě posledních získaných zpráv již byli s to podat McColoughovi hlášení o tom, že japonské lodi jsou asi čtyři sta mil severozápadně od Oahu (ostrova, na kterém je přístav Pearl Harbor - má poznámka). Neměli žádné pochybnosti a dospěli k jedinému možnému závěru: příštího rána bude Pearl Harbor s největší pravděpodobností napaden. Jejich přesvědčení sdílel i McColough. Všichni tři muži ale současně věřili, že včas informovaná základna připraví útočníkovi náležité přivítání."
Je s podivem, že by japonské lodi z Úderného svazu admirála Naguma, které pluly směrem k Havaji používaly radiokomunikaci, kterou měly přece naprosto zakázanou.
Co se za tím skrývalo?
Hledalo se vysvětlení a historické dokumenty pak ukazují, že k nějakému porušení základního bodu, plánu útoku, který zněl: "1. Útok musí být pro nepřítele naprostým překvapením." , dojít muselo, a také došlo.
Na str. 116 a 117, knihy - Pacifik v plamenech, pan Miloš Hubáček napsal z amerických historických pramenů, cituji:
"Ve všech případech bylo vysílání zachyceno kolem 2. prosince, tedy v období, kdy se Úderný svaz dostal do oblasti mimořádně nepříznivého a bouřlivého počasí, které dokonce po dva dny znemožňovalo plánované tankování. Je velmi pravděpodobné, i když se to po válce v rozhovorech s příslušníky posádek Úderného svazu nepodařilo prokázat (není divu, že ten, kdo příkaz porušil, vše zapřel, když už bylo známo, že tím nepříteli prozradil nejpřísněji tajenou pozici loďstva- poznámka je od M. H. str. 117), že se velitelé některých menších lodí nacházejících se vzhledem k nedostatku paliva v kritické situaci uchýlili ke komunikaci užívané pro spojení mezi plavidly jednoho uskupení. Tehdy se věřilo, že je zachytitelná do vzdálenosti nejvýše padesát mil, až pozdější zkušenosti ukázaly, že za mimořádných povětrnostních podmínek je ji možno zaznamenat i na vzdálenosti mnoha set mil. Tyto podmínky zřejmě kolem 2. prosince nastaly. Existuje i další, byť nepřímý důkaz toho, že u lodí Úderného svazu došlo k použití radiostanic. V japonských archivech je záznam, že I-23 jedna ze tří ponorek, které svaz doprovázely, ohlásila 30. listopadu poruchu na strojích, která podstatně snížila její rychlost. Ponorka zůstala pozadu a ztratila možnost udržovat s hlavními silami svazu spojení světelnými nebo vlajkovými signály. Závadu se podařilo odstranit a další archívní záznam uvádí, že 6. prosince (tokijského času) se k Údernému svazu opět připojila. Nabízí se tedy otázka, jak by mohla I-23, která nebyla vybavena radarem, za mlhy a na rozbouřeném moři svaz po šesti dnech najít, kdyby nepoužila vysílačky nebo nebyla vysílačkou informována, kde se svaz nachází."
