Pátá křížová výprava 1217-1221
Když Lothar Conti di Segni usedl 22. února 1198 na papežský stolec pod jménem Inocenc III., vytkl si za cíl obnovení papežské moci v tak suverénní podobě, ve kterou se ani Řehoř VII. kdy neodvážil doufat. Tedy jasné a definitivní nadřazení papežské moci světským panovníkům s císařem na prvním místě. A skutečně byl Inocenc III. nejmocnějším z papežů, což mimo jiné dával na odiv novým titulem „náměstek Kristův“, kdyby to náhodou někdo nevěděl… Potvrdit ovšem tento stav v očích široké veřejnosti se mu nepodařilo.
V celé evropské křesťanské společnosti stále platilo, že kdo osvobodí Jeruzalém, bude obecně uznávaným ochranitelem a hlavou křesťanstva. A k této myšlence se Inocenc upnul. Řešil ji již od počátku svého pontifikátu, kdy vyhlásil křížovou výpravu, jejíž organizace a vedení měla být pod dohledem papeže.
Prostřednictvím kazatelů se obracel zejména na střední a nižší šlechtu a obyvatele měst a vyzýval je k účasti na výpravě za slib odpuštění hříchů s tím, že na křižáky padlé v průběhu výprav bude nahlíženo jako na mučedníky. K financování výpravy byla vypsaná zvláštní daň, kterou ovšem většina církve tiše ignorovala. Sraz účastníků tažení byl stanoven na březen 1199, ale prakticky nikdo nedorazil. Zamýšlená papežská organizace výpravy tak vyzněla úplně do ztracena. Myšlenka na křížové tažení, ale byla obecně stále živá a vzešlo z ní tažení, které známe jako 4. křížovou výpravu http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=6490.
Další křížové tažení Inocenc III. vyhlásil v roce 1208 k potření katarské hereze v Languedocu, kde se ovšem neangažoval jinak než ideovým vedením a organizaci i náklady ponechal na vlastních účastnících motivovaných ziskem půdy heretiků. V roce 1211 pak vyhlásil kříž proti Almohádům, kteří se chystali napadnout Kastílii. Ani zde se ale papežství příliš neangažovalo. V roce 1212 jej překvapila „dětská křížová výprava“ http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=8351, respektive zejména odhodlání širokých vrstev osvobodit Jeruzalém.
Inocenc III.
To také přispělo k obnovení zájmu o tažení na východ, přeneseně o konečnou realizaci podniku, který přinese všeobecné uznání papežovi vůdčí role ve světě. Z politického hlediska byla v Evropě situace pro papežovi plány dokonalá. Anglický a francouzský král spolu válčili, stejně tak spolu bojovali Fridrich II. a Ota IV. v říši. Ze zámoří do Evropy navíc doputovala informace o opevnění biblické hory Tabor muslimy. Vcelku nedůležitá akce pro bezpečnost Jeruzalémského království, zapůsobila v Římě jako katalyzátor. A tak byla na jaře 1213 vydána bula Quia maior, v níž Inocenc III. vyhlásil další křížovou výpravu, tradičně označovanou jako pátou. Zde si ovšem chtěl pevně udržet vedoucí postavení, aby po jejím zdárném konci byl papež tím pravým a jediným vítězem a pánem křesťanského světa. Obracel se v ní na celé křesťanstvo, zejména na nižší šlechtu a prostý lid. I ti nejchudší a nejméně způsobilí k vlastnímu boji měli přispět svou měrou a byla nařízena každoměsíční procesí, kde se účastníci modlili za osvobození Svaté země. Také byl na konec rok 1215 svolán koncil, který měl řešit konkrétní přípravu výpravy. Inocenc o svém úspěchu nepochyboval a pevně věřil knize Zjevení, kde se praví, že číslice šelmy je 666. A islám jakožto hlavní šelma měl svou existenci spočítanou (Hidžra 622 + šelma 666 = 1288), tak proč nezkusit konec uspíšit.
Stejně jako dříve byla prvním krokem masivní agitace. Byl to běh na dlouhou trať, přesto se objevil první neúspěch. Ohromné kazatelské úsilí kardinála a papežského legáta Roberta z Courçonu se poněkud vymklo kontrole, když Robert rozdával kříže bez rozdílu všem a jeho snaha po posílení církevních soudních pravomocí na úkor šlechty si dokonce vyžádala zásah krále Filipa II. i samotného papeže. Nejen kvůli tomu, ale hlavně kvůli jednodušší výpravě proti katarům, byla účast rytířů z Francie opravdu minimální.
11. listopadu 1215 byl zahájen 4. lateránský koncil, který řešil a vyřešil řadu církevních záležitostí a konečně také organizaci vlastního tažení. Po jednáních s jeruzalémským patriarchou Raoulem z Mérencoutu došlo už na konkrétní kroky v přípravách výpravy. Bez velkých feudálů bylo totiž nutné zajistit finance a to ve velké míře. Papež slíbil 30 000 liber a kardinálům nařídil ve prospěch výpravy odevzdat 10% a nižším hodnostářům 20 % jejich ročního příjmu. Naplánované to bylo pěkně, ale záhy se objevily první náznaky, že výběr daní nebude fungovat. Respektive, že peníze takto získané budou použity všude možně a ne jen na financování křížové výpravy, na což upozorňovali soudobé kritici z řad církve.
Veškeré duchovenstvo, které potáhne s výpravou, bude mít zajištěno pobírání prebend ze svých úřadů. Stejně tak měli všichni duchovní dohlížet nad dodržováním křižácké přísahy a za nesplnění hrozili exkomunikací nebo interdiktem. Každý „křižák“, který nevyrazil osobně, musel za sebe poslat vyzbrojeného náhradníka vybaveného na dobu tří let nebo jen složit finanční částku, za kterou by se dal bojovník na tuto dobu najmout. Z ekonomického hlediska to byla dobrá volba, morálně to ovšem dost pokulhávalo. Takový najatý křižák byl opravdu jen žoldnéř patrně bez většího vnitřního zápalu pro věc a pravý křižák vlastně jen zaplatil finanční obnos za odpuštění svých hříchů a další výhody. Křižáci nemuseli během své nepřítomnosti (nebo trvání výpravy) platit daně, cla, hradit dluhy a až do svého návratu či zprávy o jejich smrti byli pod ochranou papeže.
Na čtyři roky byl vyhlášen všeobecný mír v křesťanském světě. Pod hrozbou klatby byl zakázán obchod s muslimy (zejména zákaz prodeje válečného materiálu a dřeva) a byl omezen i další obchod, aby byly zajištěny dostatečné přepravní kapacity. Konečně bylo stanoveno datum srazu účastníků výpravy na červen 1217. Místem byly jihoitalské přístavy Brindisi a Messina, kde papež hodlal osobně požehnat jejím účastníkům. Zintenzivnila se kazatelská činnost. Každá diecéze měla nově mít jakousi kancelář, kam byly zasílány papežské listy, odkud měli kazatelé čerpat inspiraci. Jakýmsi „ministrem křižácké propagandy“ se stal u kurie nově zřízený úřad penitenciárie, který měl na starost také odpouštění hříchů.
Ovšem papeže nepotěšila, a to velmi, další zpráva. Mezi jinými se k účasti na výpravě přihlásil pod dojmem augustiniánských kázání také římský král Fridrich II. Prakticky ze stejného důvodu jako jí Inocenc III. vyhlašoval. Jako osvoboditel svatých míst chtěl získat obecné uznání a postavení prvního muže křesťanstva. Papež Inocenc jeho slib ignoroval a rozhodně si nepřál jeho účast. Zemřel však v červenci 1216 a jeho plány připadly nástupci Honoriovi III. Ten Fridricha dokonce nejprve vyškrtl ze seznamu křižáků. Nový papež pokračoval v přípravách výpravy, ale osobnostně nedosahoval kvalit svého předchůdce.
Honorius III.
Podařilo se mu ale konečně přesvědčit k účasti na křížové výpravě uherského krále Ondřeje II. Ten nejenže slíbil splnit křižácký závazek svého otce Bély III. z roku 1196, ale účast na výpravě zatím také vždy odložil (1201, 1209 a 1213). Jeho rozhodnutí k tažení ovšem mohlo být ovlivněno i možností stát se latinským císařem a účast na kruciátě by rozhodně mohla jeho šance zvýšit. Jak se vůbec Ondřej dostal k uvažování o trůnu v Konstantinopoli? Jeho druhá manželka Jolanda z Courtenay byla neteří zesnulého latinského císaře Jindřicha. Na ní a jejího manžela pak cílila pozornost části šlechty v Latinském císařství. Císařem se ale nakonec stal v létě 1216 manžel Jolandiny stejnojmenné matky Petr z Courtenay (Ondřejův tchán), což bylo vzhledem k dědické posloupnosti od začátku pravděpodobnější. Ondřej se přesto vydal na východ, patrně s výrazně menším nadšením. Království nechal ve správě ostřihomského arcibiskupa Jana z Merana, Chorvatsko a Dalmácii spravoval templářský komtur Pontius. Další z významných řádových představitelů, velmistr německých rytířů Heřman ze Salzu se k výpravě připojil. K financování výpravy prodal a zastavil část královských statků, ale nákladnou přepravu do Svaté země vyřešil opravdu šalamounsky. Zadar, který okupovaly Benátky od roku 1202, byl formálně stále součástí Uherské koruny. Ondřej II. se tedy dohodl s dóžetem Petrem Zianim, že přístavní město připadne i po právní stránce Benátkám a ty zajistí přepravu jeho vojska do Levanty, doslova zadara (nebo Zadara?).
Ondřej II. a Leopold VI. – jako prostředník mezi papežem a císařem
K Ondřejovi se připojil bratr jeho zesnulé ženy Getrudy Ota I. z Andechsu, vévoda z Merana a hrabě Burgundský a také Ondřejův bratranec rakouský a štýrský vévoda Leopold VI. Dalším „alpským“ účastníkem byl Albert IV. hrabě tyrolský a brixenský biskup Bertold z Niefenu. Jak Leopold, tak Albert hledali v účasti na výpravě útěk od problémů s podporou exkomunikovaného císaře Oty IV., když v říši měl navrch Fridrich II. Velký ohlas měla také křížová kázání Olivera z Kolína v Dolním Porýní, kde se k účasti na výpravě zavázal hrabě Vilém I. Holandský. Byl to zkušený křižák, který se účastnil již 3. křížové výpravy i tažení v Prusku nebo proti Muslimům na Pyrenejském poloostrově.
V létě 1217 se už opravdu sešly křižácké houfy. V Brindisi to bylo ale jen několik francouzských skupin, kde nejvýznamnějším šlechticem byl Jindřich I. hrabě z Rodezu v Languedocu. Výrazně větší část křižáků Viléma Holandského z Fríska a Holandska vyplula ze své domoviny oklikou přes Gibraltar a konečně nejpočetnější vojsko Ondřeje II., Leopolda VI., Oty I. a Alberta IV. se sešlo v červenci v Záhřebu. Od konce července a v průběhu srpna postupně ze Splitu odplouvali na východ, přičemž nejméně Ondřej se cestou zastavil na Kypru. Po cestě 22. července 1217 zemřel Hadmar II. z Kuenringu, který držel Richarda Lví Srdce na Dürnsteinu. Podle svého přání vykonala pouť do Svaté země alespoň jeho pravá ruka a srdce, které byly poté pohřbeny v klášteru ve Zwettlu.
Hora Tabor (těch, kterým silně připomíná Říp je asi více)
Evropská vojska dorazila do Akkonu v září a říjnu 1217 a spojila se s oddíly jeruzalémského regenta, který ale vystupoval v pozici krále, Jana z Brienne, kyperského Huga I. a Bohemunda IV. z Antiochie a Tripolisu. Porady na konci října mezi nejurozenějšími vůdci výpravy, kterých se účastnili i velmistr johanitů Guérin z Montaigu a templářů Vilém z Chartres, ale nepřinesly jasný cíl tažení ani souhlas s jednotným velením, byť Jan z Brienne byl obecně uznáván za vůdce výpravy. Nakonec bylo rozhodnuto vytáhnout proti vlastní zámince celé výpravy, muslimskému opevnění na hoře Tabor (at Túr). Vojsko se dalo na pochod 3. listopadu, přičemž uherské jízdní jednotky plenily široké okolí. Al Muazzam doufal, že nadšení křižáků poleví, a prozatím nic nepodnikal. Frankové zatím obsadili a obnovili hrad Bethasem (Belhacem, Baisan) východně od Sidonu, dosáhli až k Jordánu a vrátili se do Akkonu. V zásadě dle předpokladu vládce Damašku. Na konci listopadu následovala druhá výprava nyní už opravdu k Taboru, který byl konečně obležen. Ovšem jeho poloha neumožnovala využití tehdejších obléhacích strojů, a tak křižáci po devíti dnech obléhání a několika neúspěšných útocích odtáhli s nepořízenou. Jeden uherský oddíl snad o 500 mužích se vydal obsadit hrad Beaufort, ale byl rozdrcen a k pobřeží se vrátili jen tři křižáci. Z vojenského hlediska nic moc. Vyprovokovat muslimy k bitvě se nepodařilo a jediný obsazený hrad je úspěch dosti hubený.
Jak velké asi bylo křižácké vojsko? Bohužel nemáme moc přesných, zejména účetních, údajů. Podle arcidiákona Tomáš ze Splitu měl Ondřej II. vojsko 10 000 jízdních s nespočtem pěších. Když vyráželi k Taboru, už to bylo jen 2 000 jízdních a 20 000 pěšáků. Známe ovšem zhruba počty vojsk 3. a 4. výpravy. Fridrich Barbarossa dal dohromady 15 000 vojáků, Richard Lví srdce kolem 8 000, Jindřich VI. měl 6 000 lidí, 4. křížová výprava dala dohromady namísto předpokládaných 33 000 účastníků jen 14 000 mužů z toho 800 rytířů. Snad nebudeme daleko od pravdy, když odhadneme sílu vojska někde mezi sedmi a devíti tisíci muži.
Praktická nečinnost křižáků snad do jisté míry i vyhovovala uherskému Ondřeji II. Alespoň se tak dá soudit z některých náznaků jeho aktivit v Levantě. Král zřejmě onemocněl a vrhl se na sbírání relikvií svatých a biblických památek. Do Uher s sebou přivezl džbánky, ve kterých Ježíš proměnil vodu ve víno, hlavu sv. Štěpána apoštola, hlavu panny Marie, pravou ruku svatých Tomáše a Bartoloměje a část Aaronovi hole. Každopádně se zde nehodlal zdržet dlouho. Na počátku roku 1218 se Ondřej rozhodl k návratu, maje svůj slib o vykonání křížové výpravy za splněný. Zcela odlišný názor na to měl jeruzalémský patriarcha Raoul z Merencourtu, který uherskému králi v případě odjezdu vyhrožoval exkomunikací. Těžko říci, co určilo trasu jeho zpáteční trasy. Zima nebyla vhodná pro plavbu zpět, nehledě na to, že nemusely být v Levantě dostatečné lodní kapacity. A pokud opravdu chtěl zpátky teď a hned, musel po souši.
Osobní erb Ondřeje II.
Část trasy absolvoval spolu s antiochijským knížetem Bohemundem IV., který se na zimu také stáhl. Ondřej se jako vzácný host účastnil také Bohemundovi svatby s Melisendou z Lusignanu, která se odehrála 10. ledna 1218 v Tripolisu. Bohemund snad doufal, že mu Ondřej a jeho vojsko pomohou v bojích s Armény, kteří drželi Antiochii, ale král se do bojů nezapojil. Naopak při svém průchodu arménskou Kylykií zasnoubil svého nejmladšího syna Ondřeje s Isabellou, dcerou arménského krále Lva I. Další cesta Ondřeje II. vedla přes území rúmského sultanátu, kde snad díky aktuálnímu spojenectví s křižáky neměl větší problémy. Do latinského císařství však Ondřej nepokračoval, patrně v důsledku jeho nezvolení císařem. Naopak další zastávka byla v Nikáje, kde sjednal sňatek svého syna Bély s dcerou císaře Teodora I. Laskarise Marií. Cesta pokračovala k dalšímu nepříteli latinského císařství, Bulharům. Tady ovšem nebyla atmosféra nijak srdečná, car Ivan Asen II. odmítl umožnit křižákům průchod zemí, dokud mu Ondřej nedá za manželku jednu ze svých dcer – Marii, což se nakonec stalo.
Křižácké ležení u Akkonu také opustili Kypřané s Hugem I., který ale ještě na pevnině před odplutím zemřel. Po těchto odchodech se zbylí křižáci necítili dostatečně silní k dalším výpravám. Jan z Brienne rozpustil své oddíly a Evropané si čekání na jarní pokračování výpravy krátily obnovou Caesareje a templářského hradu Athlit (Chateau Pellerin), které bránily Akkon na jihu. V dubnu konečně dorazily posily ze severozápadu říše, Oliver z Kolína a hrabě Vilém I. Holandský s Holanďany, Frísy a Vlámy. Pokud nepočítáme špatné počasí při zimní plavně, pak je zdržel portugalský král Alfons II. Ten je přesvědčil k přezimování a pomoci proti Maurům. Holanďané se tak podíleli na dobytí Al-Qasru (Alcácer do Sal), Setúbaulu a města Rabeta Ruta (Rota).
Athlit
Po dalších poradách bylo rozhodnuto, že Jeruzalém je mimo možnosti křižáckého vojska. Za cíl útoku byl vybrán Egypt, centrum moci Ajjúbovců, konkrétně jeden z egyptských přístavů Alexandrie nebo Damietta. Volba pak logicky připadla na bližší Damiettu. Hypotéza, že Jan z Brienne již na počátku uvažoval o tom, že obsazený přístav vymění za Jeruzalém, se ale nezdá příliš pravděpodobná. Mluví proti ní mimo jiné i dohoda, že pánem všech dobytých území v Egyptě bude právě jeruzalémský král. Zničení centra moci Ajjúbovců by pak mělo usnadnit znovuzískání svatých míst. Shromáždění křižáků v Akkonu se zájmem sledoval seldžucký sultán z Rúmu Kajkávús I. Plánoval zaútočit na Aleppo a horní Mezopotámii a křižákům nabídl vzájemnou pomoc. Sladí své akce tak, aby Ajjúbovci nemohli plnou silou zasáhnout ani proti jednomu z nich. Inu nepřítel mého nepřátele je můj přítel. Rozlehlé Ajjúbovské říši vládl Saladinův bratr sultán al Ádil (al Málik al Ádil Sajf ad Dín Abú Bakr Ahmed ibn Najm ad Dín Ajjúb, Franky nazývaný Safadin), jeho syn a určený nástupce al Kámil (al Málik al Kámil Naser ad Dín Abu al Ma'ali Muhammad - Meledin) byl vládcem Egypta, další syn al Muazzam (al Mu'azzam 'Isa Šaraf ad Dín) spravoval Sýrii a Palestinu a konečně al Ašraf (al Ašraf Musa) byl v al Džazíře – horní Mezopotámii.
Damietta (Dimját) byla významným přístavem při ústí jednoho ze dvou hlavních ramen Nilu. Později se toto rameno zaneslo a město ztratilo svůj význam, což někteří badatelé nesprávně interpretovali jako pochybný křižácký úspěch, kdy obsadili zaprášenou rybářskou vesničku. Křižáci vypluli 27. května a 29. května se k ohromnému překvapení muslimských vládců vylodily na západním břehu Nilu naproti Damiettě. Vybudovali zde opevněný tábor a jejich prvním úkolem bylo podobně jako v Konstantinopoli dobytí opevnění, které uzavíralo vjezd na Nil. Řetězová věž stála zřejmě na ostrůvku, blíže západního levého břehu, když vody západně od ní nebyly splavné. Silný řetěz spojený s městem pak znemožňoval křižáckým lodím plout dále proti proudu. Město samotné bylo na východním pravém břehu. Al Ádilův syn al Kámil přitáhl se svým vojskem na podporu ohroženému městu a rozbil svůj hlavní tábor jižně od Damietty u al Adžilíje, část vojska tábořila na dohled Frankům u Fariksuru, aby zabránila obklíčení.
Frísové dobývají Řetězovou věž v Damiettě, Cornelis Claesz van Wieringen 1625
Díky své poloze v Nilu musely být k útokům na opevnění Řetězové věže použity lodě. Věž byla silně ostřelována a odolala řadě útoků včetně použití zápalných lodí. Arabští kronikáři uvádí, že posádka zničila několik obléhacích strojů umístěných na lodích. Patrně měla k dispozici těžší zbraně - velké kuše, balisty nebo katapulty. V srpnu byla postavena jakási námořní podoba obléhací věže. Dle popisu byly k sobě svázány dvě koggy, na nich byly vztyčeny 4 stěžně, které patrně posloužily jako základ stavby dřevěného opevnění s padacím mostem v nejvyšším patře. 24. srpna došlo k útoku s využitím tohoto zařízení. Přes zuřivou obranu posádky a masivní použití řeckého ohně, který koggy i věž zle poničil, se Frísům podařilo spustit můstek na horní patra opevnění, která byla záhy obsazena. Silně otřesená posádka se druhý den vzdala. Následně byl přerušen řetěz a křižácká flotila mohla operovat na Nilu, shánět zásoby a zejména blokovat jejich dovážení do města po pravém břehu nebo po řece. V tom jim chtěl al Kámil za každou cenu zabránit. O něco jižněji nechal vybudovat pontonový most, který ale Frankové také záhy zničily. Nakonec nechal uprostřed plavebního koridoru potopit velké nákladní lodě, jen aby křižáci nemohli plout dál. Ovšem těm se podařilo prohloubit a následně zaplavit jeden ze starých kanálů a tudy obepluli Al Kámilův zátaras. Část jejich vojska se pak vylodila naproti muslimskému táboru.
Tyto úspěchy měly značný demoralizující účinek na muslimy a patrně již nemocný sultán al Ádil po obdržení zprávy o pádu věže zemřel 31. srpna. Smrt vládce mohla vždy znamenat boje o nástupnictví. To se ale nyní nekonalo. Al Kámil byl dopředu vybrán svým otcem za budoucího sultána a jeho bratři to respektovali. Alespoň prozatím. Novému sultánovi hrál do karet i neúspěch Seldžuků. Kajkávús v červnu 1218 vytáhl proti Aleppu, ale al Ašraf se zde účinně bránil a již v srpnu rúmský sultán své tažení ukončil.
Na podzim 1218 patrně i pod dojmem halasně oznamovaného dobytí Řetězové věže připlouvali k Damiettě křižácké posily z Itálie, Fracie, Španělska. Ani papež si nemohl nechat ujít větší zviditelnění a na východ vyslal své legáty Roberta z Courçonu a Pelagia Galvana, biskupa z Albany. Ti měli zajistit, aby si vítězství neukradla světská moc.
Mapa východní delty Nilu
Mezitím probíhali drobné srážky mezi muslimy a franky, z nichž nejzajímavější je vzájemné ostřelování obou táborů přes Nil u al Adilíje, patrně za pomoci dalekonosných zbraní. 9. října zaútočil al Kámil na Franky, ale Jan z Brienne jeho útok odrazil. Zima pak sice přinesla omezení bojové činnosti, ale v křižáckém táboře vypukly epidemie, kdy zejména úplavice si vyžádala řadu obětí, mezi jinými i legáta Roberta a Jinřicha z Rodezu. Těžko říci, zda se jednalo o básnickou licenci či náboženskou zaslepenost akkonského arcibiskupa Jakuba z Vitry, který uváděl, že křižáci smrt rádi přijímali jako „pozvánku k nebeské krmi“ a umírali téměř bez bolesti. Smrt legáta Roberta uvolnila ruce druhému papežovu zástupci, který záhy projevil jak své dobré, tak špatné stránky. Jeho neústupnost do velké míry držela křižáky při obléhání, náboženský zápal a víra v jisté vítězství s odmítáním dohod s muslimy spolu se značně panovačným vystupováním ovšem narážely na racionálněji uvažující světské feudály.
Původem Portugalec Pelagius záhy získal na svou stranu velmistry templářů a johanitů (mimojiné to byli bratři Pierre a Guérin z Montaigu), obchodníky z Levanty, Benátčany a nově příchozí křižáky a s jejich podporou se prosadil do čela výpravy. To samozřejmě nesl nelibě zejména Jan z Brienne, ale i Vilém Holandský a Leopold. Pelagius navíc začal mluvit i do ryze vojenských otázek a v křižáckém táboře dostávala formální jednotnost velmi povážlivé trhliny.
Nehledě na to křižákům přálo štěstí. Al Kámil potřeboval na udržování vojska nutně velké prostředky, které vybíral zejména od místních obyvatel, převážně koptských křesťanů a egyptských měst stále dokola. To samozřejmě na jeho popularitě nepřidalo a tato ekonomická zátěž vedla v únoru 1219 ke spiknutí místní šlechty vedené kurdským emírem ibn al Maštúbem. Když se o plánech spiklenců dosadit na sultánský trůn svého dalšího bratra al Fá´íze dozvěděl al Kámil, zareagoval poněkud nečekaně a zbrkle. V panice ujel ze svého tábora pod Damiettou následován většinou vojska a to tak narychlo, že když křižáci 8. února téměř prázdný tábor obsadili, získali zde bohatou kořist. Konečně mohli město oblehnout i na pravém břehu. Oba své tábory u Damietty pak spojily pontonovými mosty, které se scházely u Řetězové věže. Delší východní most prý vedl přes 38 lodí. Arabský kronikář ibn al Athír uvádí, že po tomto úspěchu Franků začali kočovní Arabové z okolí přepadávat a plenit široko daleko a napáchali větší škody než Frankové.
Al Kámil už plánoval útěk až do Jemenu, ale zasáhl jeho bratr al Muazzam. Přitáhl do Egypta a ibn al Maštúba oba bratři vyhnali do Mosulu. Odpor se tím rozpadl. Al Kámil nikam nemusel, ale Damietta jej trápila. Začal s křižáky jednat a za opuštění Egypta a mír jim nabízel navrácení veškerého bývalé Jeruzalémské království nyní ovládaného muslimy ( Askalon, Tiberias, Sidon, Džablu, Latakiji a další pevnosti) bez Zajordánska. To odhadl na 30 000 bezantů, které by také putovaly do křižácké kasy. Opravdu velkorysá nabídka, kterou ovšem legát Pelagius odmítl, jist si nevyhnutelným vítězstvím.
Al Kámil tak nechal v březnu vyhlásit svatou válku za osvobození města a zahájil ofenzivu. Jeho útoky se rozbily o opevněné tábory a pontonový most Franků. Ani pokus o zahrazení tohoto ramene Nilu se nezdařil. Zdlouhavé obléhání bez vidiny konce a bez většího úspěchu se ale také podepsalo na morálce křižáků. Postupně po malých skupinkách opouštěli ležení a vraceli se do Evropy, přičemž je nezviklaly ani sliby duchovních, kteří nabízeli odpustky i pro jejich rodiny. Největší ranou byl v květnu odjezd Leopolda VI., kterého nedokázal přesvědčit ani Pelagius. Naštěstí křižáci také stále přijížděli a tak se jejich bojeschopnost výrazně nesnižovala. V únoru sem připlul oddíl rytířů z blízkého Kypru. Po návštěvě svých příbuzných v Nikósii na Velikonoce dorazil jediný významnější účastník z francouzského prostředí, Hugo X. z Lusignanu, hrabě z Marche a Angouleme. Pro něho byla Damietta vyloženě osudovým místem, protože zde za dalších 30 let nalezl smrt. Je zmiňována také účast Simona z Joinville ze Champagne, otce pozdějšího kronikáře Jeana.
V červenci a srpnu byly podniknuty velké útoky na město, které se zatím ubránilo, ale panovala zde velmi sklíčená nálada. Al Kámil se snažil prorazit obklíčení a pokračovaly srážky s Franky. 29. srpna tábor u Fariksuru obsadili křižáci, ale záhy zjistili, že v něm nejsou zásoby a voda. Při ústupu pak utrpěli velké ztráty od muslimů. Al Kámil opět nabídl mír za stejných podmínek jako dříve a navíc přihodil svatý kříž. Jan z Brienne se přimlouval za přijetí této nabídky, stejně tak řada křižáků pro které byl Jeruzalém hlavním cílem. Ovšem pro Pelagia to bylo stále málo. Snad se domníval, že pokud za jedno město sultán nabízí takovéto zisky, co se stane, až křižáci postoupí dále. Nadto zde byly další zájmy – italští obchodníci chtěli novou kolonii, rytířské řády zase viděli bez Zajordánska velké ohrožení pro Jeruzalém. Pelagius opět odmítl. Křižáci získali také duchovní posilu v postavě Františka z Assisi, který sem připlul a burcoval morálku. V rámci jednání s al Kámilem si dokonce na legátovi vymohl svolení ke kázání na sultánově dvoře, kde al Kámila vybízel k přijetí křesťanství.
František z Assisi káže sultánovi al Kámilovi
5. listopadu 1219 konečně město padlo, a bylo spíše obsazeno než dobyto, protože velké části opevnění už neměl kdo bránit. Obyvatelé byli zčásti vyhnáni, ti zajímavější zotročeni. Již zmiňovaný Jakub z Vitry zachránil část dětí tím že je pokřtil. Mešity byly uzavřeny. Pro al Kámila to byla velká rána a svůj tábor přesunul do Al Mansúry výše po Nilu, aby zahradil cestu do Káhiry. K novému útoku potřeboval shromáždit veškerou ajjúbovskou moc, což se zatím nedařilo. Al Ašraf bojoval o ovládnutí Mosulu s jedním z místních emírů. Al Muazzam zatím v Palestině znepokojoval bok křižáků a zničil i nedávno vybudovanou Caesareu. Nechal také preventivně pobořit opevnění Jeruzaléma a hradů v okolí, aby se zde křižáci nemohli uchytit.
Letecký pohled na Caesareu
V Damiettě se zatím křižáci zařizovali podle svého, Templáři s velmistrem Pierrem z Montaigu odjeli zajišťovat své državy v Sýrii proti útokům al Muazzama i s tím, že cíle výpravy bylo po vojenské stránce dosaženo. S podobným závěrem odplul také poslední velký evropský feudál Vilém Holandský. Opět ale vystoupala na povrch řevnivost mezi Italy a Francouzi a zejména mezi nově příchozími a usedlými křižáky. Město si nárokoval na základě původní dohody Jan z Brienne, který začal razit i mince pán Damietty. Pelagius ovšem argumentoval, že město společně dobyté patří všem křižákům, jejichž představitelem je církev. Na jaře 1220 to už Jan nevydržel a na konci března se svými muži odplul do Akkonu. Pelagius sice předtím souhlasil s převzetím města jeruzalémským králem, ale podmínil to papežovým souhlasem, ke kterému nemohlo dojít. Navíc al Muazzamovy útoky notně ztenčili franské území, které se opět smrsklo na Akkon a několik pobřežních měst. Pelagius se stal jediným a nyní již nezpochybnitelným vůdcem, ovšem musel najednou řešit rozpory mezi křižáky, které přerůstaly až v menší šarvátky. Každý národ tak obdržel městkou čtvrť. Pelagius si také zajistil podporu italských obchodníků, když v jejich prospěch rozdělil získanou kořist. Legát se stal pravým vládcem města a snažil se rozhodovat i o omezení obchodu nebo o odchodu křižáků.
Vilém I. Holandský, idealizovaná podoba ze 16. století
Vysokou morálku a neochvějnou víru ve vítězství čerpal Pelagius a řada dalších z prorockého díla, které vzniklo v nestoriánských kruzích někdy na začátku roku 1220. Je tam jednak celkem dobrý popis křižáckých akcí před Damiettou, hubený vůdce křesťanů pak nemohl být nikdo jiný než Pelagius sám. Vrcholem má být příchod dvou králů a neodvratné vítězství křesťanů. Jedním z králů byl v očích křižáků Fridrich II. Ten s konečnou platností porazil Welfy a prosadil svou vládu v říši. Již od roku 1216 se táhla vyjednávání o jeho císařské korunovaci. Ovšem papež se cítil velmi ohrožen Fridrichovými državami na jihu a jeho vlivem v severoitalských městech. Proto také Fridrich v roce 1216 slíbil papežskému legátovi Petru Sassovi, že jakmile se stane císařem, předá Sicilské království jako papežské léno svému synovi, který byl sicilským králem od roku 1212 a regentkou se stane jeho matka Konstancie. „Slibem nezarmoutíš“ a Fridrich jej patrně nikdy nechtěl splnit, ovšem o císařské důstojenství velmi stál. Po smrti Inocence, byla tato podmínka upozaděna, Fridrich zůstal panovníkem na Sicílii. Navíc Fridrichův syn Jindřich byl od dubna 1220 zvoleným římským králem. Honorius III. už ale nyní potřeboval i císaře. Veřejné mínění se ptalo, proč je nejmocnějšímu světskému panovníkovi, který přijal kříž, odmítána účast na výpravě. Zejména pokud je zárukou silného vojenského kontingentu a tedy skoro jistého vítězství v Egyptě?
Fridrich II. byl korunovám císařem v listopadu 1220 a ihned obnovil svůj křižácký slib. Na východ se ale rozhodně nechystal nijak překotně. Vyčlenil 2 000 stříbrných kolínských hřiven na vydržování vojska 500 rytířů a do jeho čela dosadil Ludvíka I. Bavorského. V květnu 1221 pak tento oddíl vyplul k Damiettě. Do Egypta spolu s nimi vyrazili i bádenský markrabě Herman V. a pasovský biskup Ulrich II.
Druhý král zmiňovaný v proroctví byl poněkud záhadou, ale zaručené a neuvěřitelné zvěsti kolovaly s obrovskou silou a sám Pelagius psal papeži, že vítězství je jisté, protože deset denních pochodů před Bagdádem stojí jakýsi král David s vojskem.. Pelagius plánoval útok směřující na Káhiru, ovšem k tomu potřeboval více sil a naléhal na Jana z Brienne, aby jej podpořil. Ten nepovažoval výpravu za dobrý nápad, přesto na začátku července 1221 pod dojmem papežova naléhání dorazil do Damietty.
Al Kámil opakoval svoji nabídku, ale mír opět ztroskotal na neústupném požadavku na Zajordánsko, které al Kámil nemohl postrádat. Nadto Frankové požadovali 300 000 dinárů na obnovení Jeruzalémských hradeb a pobořených opevnění. Sultán mimo vyjednávání neustále psal svým bratrům, aby mu přišli na pomoc. K čemuž konečně nastala příhodná doba a oba slíbili, že dorazí v srpnu do Egypta.
Pelagius Galvani – fiktivní novověká podoba
Pelagius pak rozhodl pro tažení do nitra Egypta vstříc konečnému vítězství. Nebylo to šťastné načasování. Dolní Nil každoročně od července do října postihovaly životodárné záplavy. Při nich je ovšem vedení vojenských operací dost obtížné, ne-li nemožné. Křižáci to buď nevěděli a během tří let, které tam strávili, z toho nevyvodili závěry nebo tuto skutečnost ignorovali. Vzhledem k tomu, že 6. července legát nechal nařídit třídenní půst a sám bos nesl banderium s postavou Ježíše Krista, které umístil na břeh těsně nad hladinu. Kajícné procesí a svatý praporec měli zajistit, aby řeka dále nestoupala.. Následující den vojsko zvolna vyrazilo na jih.
17. července se u Fariksuru setkali s muslimskými oddíly, které snadno odrazili. 19. července na křižáky zaútočila muslimská jízda tradičním způsobem, tedy střelbou zdálky, ale Frankové se nenechali vyprovokovat a muslimové se stáhli. Další den se útok opakoval s větší razancí, ale s minimálními ztrátami u Franků. Muslimské oddíly měly Franky hlavně zdržovat a ztížit jim zásobování, když poničili a vypálili řadu vesnic v okolí. Svůj úmysl ale neprovedli dokonale, Frankové nalezli v okolí množství jídla. 24. července pak stanuli před al Mansúrou, kde tábořilo al Kámilovo vojsko. Al Kámil zde čekal jednak na příchod svého bratra al Ašrafa, který konečně zvítězil v Mosulu, jednak na vyšší hladinu Nilu, která znesnadní křižákům pohyb.
Na základě vlastních zkušeností si vybrali Frankové pro tábor prakticky ideální místo v zátočině Nilu za jedním ze suchých zavlažovacích kanálů, který zvyšoval obranyschopnost. O zásoby se patrně příliš nestarali. Na základě předchozích zkušeností se zdálo, že okolí je bohaté a schopné vojsko uživit. Navíc na Nilu operovaly křižácké lodě. Jenže.. V srpnu dorazil al Ašraf, zvedla se hladina Nilu a muslimové navíc prokopali hráze. Nil zaplavil prázdné kanály i široké okolí. Najednou se výběr místa k táboru nejevil tak ideální. Křesťané byli prakticky v pasti. Navíc na Nilu překvapivě získávaly na vrch muslimské lodě a podařilo se jim zajmout několik válečných i zásobovacích lodí Franků. Kromě toho blokovaly případnou evakuaci po vodě. Na souši zbyl k ústupu jen nepříliš široký násep, který ale obsadila al Kámilova vojska. Všude kolem byla voda a bahno. Frankové se snad pokusili o průlom, ale záhy marné snahy zanechali. Dorazil sem i al Muazzam.
A v tuto chvíli už chtěli jednat křesťané. Najednou byla víra v nevyhnutelné a velkolepé vítězství u Pelagia otřesena a ten v bezvýchodném postavení přišel s nabídkou, o které by před několik dny vůbec neuvažoval. Za svobodný odchod vojska, vyklidí Frankové Damiettu. Navíc bude uzavřen mír na dobu osmi let. V Al Kámilově táboře se sice ozývaly hlasy jeho bratrů po zničení franského vojska a následném obležení Damietty, ale sultán volil mírové řešení a 27. srpna byla uzavřena dohoda. Sultán si vymínil rukojmí jako záruku za splnění podmínek. Byly mezi nimi legát Pelagius, Jan z Brienne, císařův zástupce Ludvík Bavorský (v arabských pramenech Ludwíš Kundríš ) a dalších 17 význačnějších šlechticů. Také do franského tábora byli vysláni rukojmí, patnáctiletý al Kámilův syn Al Sálih s družinou. Křesťanští duchovní pak byli vybráni jako poslové, kteří měli za úkol v Damiettě sdělit výsledek jednání a zajistit jeho naplnění. 7. září 1221 se Frankové stáhli a rukojmí se navrátili ke svým. Zbytek evropských křižáků se vydal přes Akkon na neslavnou pouť domů. 8. září 1221 slavnostně vstoupil al Kámil do Damietty.
Ne že by pátá výprava pod patronací papeže svým výsledkem nějak extra vybočovala z ostatních tažení. Něco velmi málo se podařilo v Palestině dosáhnout. Zůstala ovšem trpká pachuť promarněného vítězství, které bylo na dosah, vysloveně na příslovečném stříbrném podnose sám sultán nabízel téměř vše, co si účastníci výpravy přáli. Neústupnost legáta Pelagia ale vykonala své. I když papežská kurie obviňovala Fridricha II. ze sabotáže křižácké myšlenky, za hlavního viníka nezdaru byly obecně považovány duchovní zásahy do světských záležitostí. Tady úplně nevím, co by si ale papež vlastně přál. Nejprve na výpravě Fridricha vůbec nechtěl, pak je to Fridrichova vina, že nevyrazil. Pokud by tam ale Fridrich II. přijel, určitě by na sebe strhl vedení výpravy. Nedovedu si představit, že by se proti jeho moci dokázal Pelagius prosadit. V tu chvíli by ovšem nejspíše přijal nabídku al Kámila a byl by oslavován jako osvoboditel Jeruzaléma. Honorius III. by se akorát tak mohl vztekat. Pokud by se císař přeci jen nechal strhnout k dalšímu úroku do Egypta, nejspíše by křižáci dopadli stejně, jen by jich bylo zajato více. A tedy výprava by měla stejný výsledek. Maximálně by papežství opět mohlo halasně troubit, že za to může vojensky neschopný Fridrich II.
Dalším viníkem byl například podle Jakuba z Vitry uherský král Ondřej, který tak rychle opustil Svatou zemi. Do situace kolem páté výpravy také výrazně vstupuje muslimský protivník. Sultán al Kámil nebyl nejlepší válečník a rozhodně neměl „světovládné“ choutky. Velmi překvapivý je až mírotvorný přístup sultána, který opakovaně nabízel smír a to za dost vysokou cenu. Příjmy z Damietty a úrodného okolí, pro něj ale byli důležitější, než území v Sýrii a Palestině. Do značné míry to mohlo být způsobeno i tím, že se necítil dost silný, ale i v případě, kdy měl Franky vysloveně v hrsti, přistoupil na jejich nabídku a získal Damiettu bez boje, beze ztrát území v Sýrii a v neposlední řadě bez padlých vojáků, kterých by mohlo být při následném obléhání značné množství. Možná to bylo i jeho povahou, každopádně se jednalo o jakýsi předstupeň nekrvavé 6. křížové výpravy Fridricha II., která měla následovat za několik let.
POUŽITÁ LITERATURA
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Duggan, A.: Křížové výpravy. Praha 1973.
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984.
http://www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
