Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 117.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 117.
Mapa dalších japonských agresí



spuštěných, v Pacifiku a Dálném východě, dne 7. prosince 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.
Již v době, kdy ministr námořnictva USA, Frank Knox, prováděl na Havajských ostrovech svá šetření, se v Kongresu ozvaly prvé hlasy, které žádaly zjistit okolnosti, "které Japoncům umožnily hlavní tichomořskou základnu překvapit nepřipravenou".
Knoxe v Kongresu např. kritizoval "Republikánský" senátor Charles Tobey za to, že válečné námořnictvo USA neučinilo před napadením Pearl Harboru náležitá opatření, a to slovy, cituji: "Co udělal průzkum, který měl loďstvo chránit ?" I z těchto prvých slov bylo jasné, že jednota Kongresu, která byla v předchozích, pro USA těžkých dnech, po prožitém šoku z japonského útoku nastolena je ta tam. Opět v Kongresu nastupoval boj mezi izolacionalisty, kteří chtěli po celé roky udržet USA mimo válečný konflikt, a mezi přívrženci vstupu země do války. Boj, který ani zdaleka ještě neskončil...! Jako příklad je historiky uveden názor jednoho z izolacionalistů, kterým byl americký národní hrdina, letec Charles Lindbergh, který si v tyto dny do svého diáře zapsal: "Nyní se stalo to, čeho jsem se obával. Jsme v celosvětové válce a jsme na ni nepřipraveni jak z duchovního, tak z materiálního hlediska." Prezident Roosevelt pak musel, aby uklidnil vznikající bouři, na tiskové konferenci, požádat novináře, aby nečinili předčasné závěry a vyčkali, až podá ministr Knox zprávy ze svého šetření v Pearl Harboru (jeden z obrazů, kterým je foto zkázy



, kterou v Pearl Harboru viděl ministr námořnictva Knox, po svém příletu do Pearl Harboru, foto je volně přístupno na několika webech.). Zde pak Miloš Hubáček, v knize - Pacifik v plamenech, str. 172 až 175. A Ivan Brož, Pearl Harbor, str 144. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek), pokračují dále hovoří o této myšlence střetů a já cituji:

"Knox (zde viz foto



Franka Knoxe v roce 1943, foto je volně přístupné na několika webech.) se vrátil do Washingtonu 14. prosince (1941) a tentýž den předložil prezidentovi písemnou zprávu. Uvedl v ní, že japonský útok byl jak pro admirála Kimmela, (zde viz foto



admirála Husbanda A. Kimmela, foto je volně přístupné na několika webech), tak pro generálporučíka Shorta (zde viz foto



generálporučíka Walthera C. Shorta, foto je volně přístupné na několika webech) naprostým překvapením. Jeho počáteční úspěch, při kterém byly způsobeny prakticky všechny škody, umožnila nedostatečná připravenost obrany proti leteckému napadení a to jak ze strany námořnictva, tak armády. Knox, ale neobvinil ani Kimmela, ani Shorta ze zanedbání povinností a poukázal na to, že žádný z nich neměl přístup k rozšifrovaným japonským depeším. Též uvedl, že Kimmel a jeho štáb byli přesvědčeni, že hlavní nebezpečí hrozí od nenadálého ponorkového útoku. Pokud se týkalo Shorta, obával se sabotáží, proto soustředil letouny, aby je bylo možno snadněji střežit, což naneštěstí z nich učinilo snadný cíl. Knox též poukázal na to, že některé důležité faktory byly zcela mimo odpovědnost obou havajských velitelů: především existence silné japonské páté kolony na Havaji a nebezpečí z tohoto faktu vyplývající, dále nedostatek moderních stíhacích letadel a nedostatek protiletadlových děl."

Podle mnohých historických pramenů, včetně těch výše uvedených, prý prezident Roosevelt zřejmě neočekával, že by Knoxova zpráva z Pearl Harboru do značné míry obhajovala Kimmela se Shortem, a že zjištění plynoucí ze zprávy nepřinesou uspokojivé odpovědi na nepříjemné otázky, které klade Kongres a i americký tisk. I proto si prezident pozval na další den, tedy na 15. prosince dopoledne k sobě - Knoxe, Stimsona, Hulla a několik dalších vysokých činitelů ze svého poradního výboru.
(Zde chci dále říci, že další myšlenky zde mnou psané nevyjadřují můj názor - má poznámka)

"Knoxovi a Stimsonovi přikázal, aby každý z nich svolal tiskovou konferenci, novináře seznámil pouze s těmi částmi zprávy, které v ní označil a aby nic dalšího zatím nezveřejňovali. Měli přiznat, že ani námořnictvo, ani pozemní síly na Havaji nebyly na útok připraveny, ale když se vzpamatovaly, byla obrana základny hrdinná. Z takto pojaté informace ovšem plynulo, že hlavní odpovědnost za to, k čemu došlo spočívá na Kimmelovi a Shortovi. Nejvýznamnějším rozdílem mezi originálem Knoxovy zprávy a její interpretací pro veřejnost bylo vypuštění informace o tom, že Kimmel a Short nic nevěděli o rozšifrovaných japonských depeších naznačujících, že k válečným akcím může dojít každou chvíli, že na Oahu nebyla k dispozici dostatečná stíhací ochrana a protiletadlové dělostřelectvo a nebylo ani dostatečné vybavení radarovými aparaturami (celého PVO a jeho propojení). Je pravdou, že zveřejnění faktu, že velitelé na Havaji neměli přístup k rozšifrovaným depeším by znamenalo ohrožení jednoho z nejdůležitějších tajemství té doby; tedy z hlediska vyšších zájmů bylo zcela na místě, aby se o této věci nehovořilo. Ale veřejnost potom musela nabýt přesvědčení, že za vše mohli pouze Kimmel se Shortem. I na to bylo možno z hlediska vyšších zájmů přistoupit, situace si tento postup nemilosrdně vyžadovala, ale - a tady je klíčový moment pro hodnocení všech následujících šetření pearlharborské katastrofy - do které doby nebo jak dlouho bylo třeba tyto závažné skutečnosti před veřejností tajit? To platí především pro vyšetřování prováděné po skončení války."

Je jasné, že prvé informace, které ministr vojenského námořnictva Frank Knox z Pearl Harboru přivezl, byly jen těmi základními informacemi. Takhle závažná událost, jakou byla takřka likvidace Tichomořské flotily, určitě vyžadovala důkladnější vyšetření. Proto již 15. prosince 1941 prezident Roosevelt sdělil Franku Knoxovi, ministru vojenského námořnictva, že okamžitě jmenuje vyšetřovací komisi, která bude složená ze 4 vysokých důstojníků - dva budou z vojenského námořnictva a dva z pozemních vojsk - bude je doplňovat ještě také jeden význačný civilista:

"Rozhodnutím z 18. prosince 1941 Roosevelt stanovil úkoly komise: 'Zjistit a oznámit fakta týkající se útoku japonských ozbrojených sil na území Havaje 7. prosince 1941. Účelem požadovaného vyšetřování a zprávy bude poskytnutí podkladů pro spolehlivé rozhodnutí, zda nedbalost při plnění povinností, nebo omyl v úsudku ze strany příslušníků pozemních vojsk a námořnictva přispěly k úspěchu, kterého nepřítel při této příležitosti dosáhl; a jestliže ano, o jakou nedbalost nebo omyl šlo a kdo byl za ně odpovědný.'
Za členy (1. tzv. Robertsova komise) komise byli jmenováni:
soudce Nejvyššího soudu Spojených států Owen J. Roberts (předseda komise) /zde viz



foto, na kterém je Owen J. Roberts, foto je volně přístupno na několika webech/
,admirál mimo službu William H. Standley ,
kontradmirál mimo službu Joseph M. Reeves,
generálmajor mimo službu Frank R. McCoy
a brigádní generál letectva v činné službě Joseph T. McNarney.
Oba admirály vybral ministr Knox a oba generály ministr Stimson (s McCoyem se přátelil více než 30 roků a McNarney byl po dlouhou dobu spolehlivým spolupracovníkem generála Marshalla). Na soudci Robertsovi se ministři shodli. Roosevelt proti tomuto složení komise neměl námitek. Ve stejnou dobu ministr Stimson Roosevelta informoval, že posílá na Havaj dva důstojníky, aby vystřídali velitele pozemních vojsk generálporučíka Waltera C. Shorta a velitele letectva pozemních vojsk brigádního generála F. L. Martina. Současně doporučoval, aby toto opatření bylo synchronizováno s obdobnými kroky na straně válečného námořnictva a pak bylo vydáno společné prohlášení pro veřejnost."

Ke dni "17. prosince 1941 byl také admirál Kimmel zbaven funkce velitele Tichomořského loďstva a prozatímním velitelem byl ustanoven viceadmirál William S. Pye, dosavadní velitel skupiny bitevních lodí loďstva.
Mezitím bylo ve Washingtonu rozhodnuto, že novým velitelem loďstva bude jmenován kontradmirál Chester W. Nimitz (zde viz foto



admirála Chestera W. Nimitze, foto je volně přístupné na několika webech), do té doby náčelník navigačního oddělení ministerstva vojenského námořnictva.
Nimitz současně povýšený do hodnosti admirála, dorazil na Havaj 31. prosince 1941. I Nimitz byl šokován tím, co uviděl (zde viz také jedno foto,



které ilustruje pohled z letadla na poničená zařízení v Pearl Harbor po 7. prosinci 1941, foto je volně přístupno na několika webech.), když jej motorový člun převážel od hydroplánu k přístavišti, důstojník, který jej očekával, vysvětlil zaraženému admirálovi, že člun křižující ve vodách zátoky loví mrtvá těla námořníků, která i po třech týdnech vyplouvají na hladinu. Při prvním setkání s Kimmelem mu Nimitz řekl: 'Cítím s vámi. Totéž se mohlo stát komukoliv.' "

Z tohoto ne zrovna jemného popisu událostí a míst je patrné, že změny v nejvyšším velení na Havaji byly provedeny vlastně ještě dřív, než do Washingtonu přišly vůbec nějaké výsledky vyšetřování Robertsovy komise. Všichni odvolaní důstojníci, ať již z námořnictva, nebo z pozemních sil, odlétali z Havajských ostrovů a byli provázeni přáním všeho dobrého od svých podřízených. Podřízení litovali především odchodu admirála Kimmela, který byl v loďstvu považován za důstojníka s vysokým kreditem, jak morálních, tak pracovních kvalit. Viceadmirál Homer N. Wallin, který byl tehdy, tedy v prosinci roku 1941, námořním kapitánem a funkčně zařazen jako hlavní inženýr skupiny bitevních lodí umístěných v Pearl Harboru, byl zároveň mužem, který po japonském útoku měl na starosti záchranu těžce poškozených lodí a jejich znovuuvedení do služby. Po válce napsal o všem knihu, která byla vydána v roce 1968. V knize píše o admirálu Kimmelovi tato slova, cituji: "Jeho odchodu jsme hluboce litovali, ale stav věcí vyžadoval, aby byl odvolán. Kdyby zůstal velitelem loďstva, bez pochyb by se stal jedním z největších hrdinů amerického vojenského námořnictva." Z dalšího historického popisu z výše uvedených zdrojů si pak ještě řekněme, cituji:

"Když už došlo ke Kimmelově odvolání, třeba říci, že volba admirála Nimitze za jeho nástupce se ukázala velmi šťastnou.
V prosinci 1941 to byl veřejností neznámý důstojník, kterému Roosevelt vzkázal po ministru Knoxovi: 'Řekněte Nimitzovi, ať vyždímá z Peral Harboru, co se jen dá, a zůstane tam, dokud válka nebude vyhrána!' Nimitz vkládané naděje splnil. Již zmíněný viceadmirál Wallin o něm prohlásil: 'Velkoadmirál Nimitz byl prostý člověk, který v době války nevyhledával rozruch a komplikace. Stejně tak si neliboval ve sporech, a aby došel k rozhodnutím, která bylo třeba učinit, užíval zdravého rozumu. Uměl naslouchat, ale při rozhodování spoléhal na svůj vlastní úsudek. Byl to muž, který v patřičné době získal důvěru všech tím, že jasně prokázal svoje schopnosti a dobrou vůli.'
Ještě k jedné důležité změně v nejvyšším velení amerického vojenského námořnictva v této době došlo. 30. prosince 1941 byl dosavadní velitel Atlantského loďstva admirál Ernest J. King jmenován do nově zřízené funkce vrchního velitele loďstva Spojených států. Podléhala mu všechna americká loďstva na všech mořích a odpovědný byl pouze ministrovi vojenského námořnictva a prezidentovi. V květnu 1942, když byl admirál Stark odvolán z funkce náčelníka operačního oddělení ministerstva, byl výkonem této funkce též pověřen admirál King."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 118.

Americká veřejnost uvítala ustanovení tzv. Robertsovy komise, kde nejvíce hodnotila skutečnost, že je v ní předsedou zasloužilý a velice zkušený soudce, jehož osobnost měla být skutečnou zárukou kvality vyšetřování. U všech Američanů však tomu tak nebylo, ne všichni měli stejné pocity. Miloš Hubáček, v knize - Pacifik v plamenech, str. 176, vycházeje z amerických historických dokumentů k tomu dodává, cituji:

"Když se Rooseveltův předchůdce na prezidentském stolci Herbert Hoover dozvěděl o jmenování svého přítele generála Franka McCoye členem komise, zaslal mu blahopřání, ale současně psal: ´Když bylo Japoncům doručeno 26. listopadu 1941 Hullovo ultimátum, já a řada dalších zkušených jsme věděli, že to dříve nebo později bude znamenat válku, a také jsme to řekli... Chci poukázat na toto: upozornilo ministerstvo zahraničí armádu a námořnictvo na ultimátum a jeho vážný význam? Jestliže ano sdělili to washingtonští ministři války a námořnictva předsunutým základnám? Jediný důvod, proč toto píši, je obava, že nějaký admirál nebo nějaký generál v Tichomoří se může stát obětním beránkem za činnost nebo nečinnost na vyšších místech a může být spácháno bezpráví.´"

Robertsova komise svá jednání začala 18. prosince 1941, tedy ještě ten samý den, kdy bylo oznámeno její ustavení. Už v 10 hodin dopoledne před komisi předstoupili náčelník generálního štábu Marshall (zde viz foto



generála George Marshalla, foto je volně přístupné na několika webech.) a náčelník oddělení válečného plánování brigádní generál Leonard T. Gerow a předložili komisy seznam všech varovných depeší, které byly odeslány generálporučíkovi Shortovi. Ale všechna tato jednání komise začala v takovém spěchu, že Marshall i Gerow již dávno odešli, když ze Saint Diega teprve dorazil pátý povolaný člen komise admirál H. Standley, který se až od ministra Knoxe ve Washingtonu teprve 18. prosince dozvěděl, že byl jmenován členem komise...! A co pátého člena komsi, jako prvé zarazilo?

"První, co jej zarazilo, byla účast generála McNarneye v komisi; jak může aktivní člen generálního štábu být nestranný při posuzování otázek týkajících se odpovědnosti svých nadřízených. Ten den byl slyšen ještě admirál Stark (foto, na kterém je



, odleva Harold Stark a vpravo ministr Frank Knox, foto volně přístupné na několika webech je z roku 1943). Po skončení jednání Standley, který až do roku 1938 zastával vysokou funkci náčelníka operačního oddělení ministerstva vojenského námořnictva, takže bylo třeba jeho hlas brát vážně, vyjádřil svoje námitky proti způsobu jednání komise. Vůbec totiž nebylo ujasněno, podle jakých procedurálních pravidel má pracovat - podle pravidel platných pro armádní, námořní nebo civilní vyšetřovací tribunály? Svědkové nevypovídali pod přísahou, komisi nebylo dáno právo předvolávat je pod hrozbou sankce za neuposlechnutí, z jednání nebyl pořizován doslovný záznam. Vzhledem ke Standleyho protestům byl požádán Kongres, aby společnou rezolucí obou komor potřebná oprávnění komisi udělil. Stalo se tak až po dvou dnech."

Ale 19. prosince normálně zase pokračovalo jednání výslechem zpravodajských důstojníků armády a námořnictva. Robertsově komisi byly poskytnuty "všechny dokumenty mající vztah k Pearl Harboru". Skutečnost byla však jiná než "všechny". Komise dostala "skutečně" jen japonskou depeši o čtrnácti částech, která došla velvyslanci Nómurovi 6. a 7. prosince, ale žádný z mnoha dalších, jiných rozšifrovaných dokumentů, které byly vysílány Japonci v konzulárním kódu...! A právě bez těchto dokumentů nebylo možné, aby komise zjistila rozsah informací, "které měl Washington před 7. prosincem k dispozici", ani si nemohla komise ověřit, "které z nich (oněch dokumentů) byly postoupeny admirálu Kimmelovi a generálu Shortovi".

"22. prosince všichni členové komise přiletěli do Honolulu a příští den vyslechli generála Shorta. Ten prohlásil, že Marshallovo varování z 27. listopadu 1941 považoval za příkaz k tomu, aby zabránil sabotážím a podvratné činnosti ze strany japonského obyvatelstva (jeho rozkaz shromáždit letadla v prostředku, křídlo na křídlo, nebo v hangárech, aby se lépe strážila... - má poznámka). Byl sice upozorněn, že nepřátelské akce mohou být zahájeny v kteroukoliv chvíli, ale současně mu bylo přikázáno, aby nechal Japonce provést první akt nepřátelství (tohle, nechat provést agresi Japonce jako prvé, nebylo nikdy prokázáno... - má poznámka). Možnost průzkumu a dalších opatření, která by za takové situace považoval za potřebná, byla omezena instrukcí nepoplašit civilní obyvatelstvo a neprozradit jejich smysl. Navíc, když o tom, co učinil, informoval Washington, nebylo mu vůbec řečeno, že pokyny špatně pochopil."

Dne 27. prosince 1941 se "Robertsova komise" přesunula přímo do Pearl Harboru, kde měla vyslechnout admirála Kimmela. I když jej soudce Roberts neustále ujišťoval, opakovaně, že admirál zde není v nějakém postavení obviněného, všem přítomným se hned od začátku zdálo, že se jedná jen o použité fráze...

"Kimmel nedostal prostor k tomu, aby uvedl na vysvětlenou a na svou obhajobu vše, co považoval za potřebné, dokonce i záznamy z jednání byly nejasné a útržkovité, stejně jako záznamy pořízené v prvních dnech jednání. Komise vyslechla ještě několik dalších důstojníků Tichomořského loďstva a vrátila se do Spojených států. 11. ledna 1942 večer dorazili její členové ze San Franciska vlakem do Washingtonu. Ještě ten den řekl admirál Standley ministru Knoxovi: ´Pane ministře, za stávající situace admirál Kimmel a generál Short musí být zbaveni velení. Nicméně, nemohu si pomoci, abych nelitoval odchodu admirála Kimmela. Nikdy jsem neviděl loďstvo ve stavu vyšší efektivnosti, než jak jsem toho byl svědkem v průběhu vyšetřování v Pearl Harboru´."

Robertsova komise pak ještě jednou vyslechla ve Washingtonu náčelníka generálního štábu USA Marshalla, ale nebyl mu kladeny žádné nepříjemné otázky. Nebylo například vůbec zjišťováno, proč varování ze 7. prosince 1941 Short a Kimmel obdrželi tak dlouho po japonském útoku..?! Všechna další vysvětlování generála Marshalla byla přijata bez jakéhokoliv dalšího zkoumání.

"Komplikace nastaly v následujících dnech, kdy komise sestavovala závěrečnou zprávu. Při tom došlo k ostrému sporu mezi admirály Reevesem a Standleyem, kdy Reeves tvrdil, že za vše je jednoznačně odpovědný Kimmel, zatímco Standley prohlásil, že hlavní díl viny nese Washington. Admirála Reevese v jeho názoru podporovali i ostatní členové komise. Rozhořčený Standley oznámil ministru Knoxovi, že bude-li Kimmel postaven před válečný soud, on sám se ujme jeho obhajoby a zasadí se o to, aby byl zproštěn viny. Knoxovi dalo hodně práce, než Standleyho přesvědčil, aby v zájmu válečného úsilí země neohrožoval jednotu národa tím, že by se od nálezu komise distancoval. Nakonec Standley váhavě svůj podpis na závěrečnou zprávu připojil. Ta konstatovala, že ministr Hull (zde viz foto



Cordella Hulla, foto je volně přístupné na několika webech) splnil svoji povinnost, pokud jde o informování ministerstev války a námořnictva o průběhu jednání s Japonskem. Marshall a Stark splnili svoji odpovědnost tím, že varovali Shorta a Kimmela před pravděpodobným vypuknutím nepřátelství a nařídili jim učinit odpovídající opatření.
Nedostatek připravenosti na Havaji je třeba přičítat tomu, že Kimmel a Short nedokázali společně učinit nezbytné závěry z varování a příkazů, které dostali od svých nadřízených z Washingtonu. Zpráva komise končila konstatováním, že japonský útok byl pro velitele na Havaji naprostým překvapením. Oba nedocenili vážnost situace a tyto omyly zavinily úspěch japonského útoku. Závěry Robertsovy komise byly neprodleně dány k dispozici tisku."

Protože obětního beránka prostě americká veřejnost potřebovala, hovoří veškeré historické materiály z rané doby o tom, že zdrcující část americké veřejnosti se závěry Robertsovy komise souhlasila. Předpokládalo se, že v tomto stádiu všechny dosavadní diskuze o vině za tragédii v Pearl Harboru musí skončit. Skutečností však je, že stále zůstávala řada jednotlivců, kteří zprávu komise pokládali za jednostrannou a předpojatou. K těm jednotlivcům tehdy patřili nejen vysocí důstojníci, ale i politici. Vybíráno jako příklad z prvotní doby je:

"Senátor David Walsh poukazoval na to, že Robertsova komise pominula důležitá fakta, a že veřejnost bude požadovat jejich vysvětlení. Senátor Robert La Follette Jr. tvrdil, že určitou část viny je třeba hledat ve Washingtonu, totéž se domníval i senátor Dewey Short. Nespokojeny se zprávou Robertsovy komise byly i některé významné listy. Washingtonský Times-Herald napsal: 'Kongres by měl proniknout tímto mrakem a určit, komu náleží skutečná vina za nedbalost.' List U. S. News přímo zaútočil na prezidenta Roosevelta, když uvedl, že Roosevelt je odpovědný za nedostatečnou koordinaci obranných opatření a že náčelník generálního štábu pozemních vojsk a náčelník operačního oddělení ministerstva námořnictva se měli ujistit, že Kimmel a Short učinili vše nezbytné. List dále konstatoval, že lze jen doufat, že velitelé na Havaji neposlouží jako obětní beránci za nedbalost Washingtonu. Velmi tvrdými slovy zhodnotil činnost Robertsovy komise předchůdce admirála Kimmela ve velení Tichomořskému loďstvu admirál James O. Richardson. Prohlásil: 'Nedovedu si představit, že by nějaký čestný muž byl s to vzpomínat na svou účast této komisi bez velké lítosti a nejhlubšího studu... Za svého života jsem neviděl ostudnější divadlo, než byla neochota civilních činitelů vlády nést svůj díl odpovědnosti za japonský úspěch v Pearl Harboru... Jsem pevně přesvědčen o tom, že prezident, když zjistil rozsah škody způsobené útokem na Pearl Harbor, ztratil nervy a hlavu a nařídil ustavení Robertsovy komise ve víře, že nejlépe ochrání svou vlastní pozici tím, že zaměří pozornost veřejnosti na Pearl Harbor.' "

Zajímavostí je, že pochybnosti měl i nový vrchní velitel loďstva Spojených států admirál King, který dokonce později veřejně napsal: "Zdá se mi, že tato komise nepronikla ke skutečné podstatě věci, ale pouze vybrala obětního beránka, aby uspokojila veřejný požadavek svrhnout na někoho odpovědnost za pearlharborský debakl. Například admirálu Kimmelovi nebyly položeny důležité otázky, ani mu nebyla poskytnuta náležitá příležitost, aby se obhájil. Ve skutečnosti on i generál Short byli odepsáni v politickém zájmu."

Kdo dobře četl všechny předchozí věty, musí mu být zřejmé, že vyšetřování Robertsovy komise vyvolalo potřebu dalšího, mnohem pečlivějšího a podrobnějšího zkoumání všech okolností útoku na Pearl Harbor, které trvalo mnoho desítek let ještě po válce a vzbuzovalo mnoho hořkosti. A to jak ve vojenských, tak i politických kruzích.

Zde bych chtěl znovu podotknout, že mnou psané věty o vině, či nevině toho či onoho za Pearl Harbor, nejsou vyjádřením mého konečného názoru...!

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 119.

Dne 25. ledna 1942 se admirál Kimmel dozvěděl o tom, že generál Short požádal o penzionování a on sám pak druhý den také odeslal svoji vlastní žádost. Žádosti obou bývalých velitelů v Pearl Harboru byly posuzovány na schůzce Roosevelta a ministra války Stimsona (zde viz foto



ministra války Henryho Stimsona, foto z roku 1944 je volně přístupno na několika webech.). Na schůzce dostal Stimson od Roosevelta více než doporučení, byla to přímo instrukce, že má týden počkal, a až poté má ohlásit, že oba vysocí důstojníci podali žádost o penzionování, a že jsou "žádosti zvažovány". Následně, za další týden, pak bude oznámeno, že žádosti byly přijaty, ale s tou výhradou, "že to nebrání eventuálnímu řízení před válečným soudem".
A právě zmínka o válečném soudu měla v podstatě, u veřejnosti, zabránit vzniku domněnek, že vláda a prezident, nad oběma "zločinci" drží nějakou "ochrannou ruku" (říká jedna část oponentů a zastánců spiklenectví - má poznámka).
Faktem však, dle všech zápisů je, že ve skutečnosti si nikdo ve Washingtonu, v oné době, nepřál válečný soud s Kimmelem a ani se Shortem, ba naopak, soudu se bylo třeba vyhnout a to za každou cenu. Důvod zde byl již tak trochu řečen - byla válka a podrobné projednávání věcí a záležitostí obou důstojníků před soudem mohlo ohrozit mnohá vojenská tajemství (čtení kódů, rozkazy a další - má poznámka). A jako jeden z mnoha důvodů, proč si nikdo nepřál soud, tak tento byl velmi závažný: "takové jednání by odhalilo všechny nedostatky zprávy Robertsovy komise a mohla vyjít najevo kompromitující zjištění, kterým se Robertsova komise snažila zabránit stůj co stůj" (zde se opět jedná o spekulaci - má poznámka).
Miloš Hubáček, v knize - Pacifik v plamenech, str. 180 až 184, vycházeje z amerických historických dokumentů k tomu dále dodává, cituji:

"Zpráva o penzionování obou havajských velitelů byla zveřejněna v druhé polovině února 1942. Kimmel se poté přestěhoval z Kalifornie do Bronxvillu ve státě New York a začal pracovat v newyorské loděnici, kterou vedl jeho starý přítel admirál Frederik R. Harris. Generál Short si našel zaměstnání v Dallasu u pobočky automobilky Ford vyrábějící džípy, kde jako jeden z ředitelů dohlížel na jejich expedici k bojujícím vojskům. Jak patrno z vývoje událostí v několika příštích letech, na rozdíl od admirála Kimmela, který svůj boj za svoji rehabilitaci a zbavení obvinění za údajný lví podíl na tragédii Pearl Harboru nikdy nevzdal, generál Short se do značné míry smířil s osudem. V letech války všechnu svoji energii věnoval vykonávané práci a doufal, že při probíhajících vyšetřováních musí pravda vyjít najevo. Když se tak nestalo, věřil, že jej ospravedlní historie."

Hledání pravd a nepravd pak pokračovalo:
Admirál Kimmel byl velký bojovník a již na podzim roku 1943 se rozhodl, že se obraně své osobnosti bude věnovat, takříkajíc, na celý úvazek. Nejprve ukončil své zaměstnání v loděnicích a přestěhoval se do Washingtonu. U admirála Knoxe, ministra námořnictva podal žádost a bylo mu vyhověno, aby mohl v archívech ministerstva prostudovat všechny dokumenty a materiály, které se vztahovaly k Pearl Harboru. Protože admirál Kimmel věděl, že boj za svou očistu bude mít velice těžký, hledal pomoc nějakého renomovaného právníka. Našel jej v penzionovaném kapitánu vojenského námořnictva Robertu A. Lavenderovi, který admirálu službu neodmítl, a stal se jeho právním poradcem. Kapitán Robert A. Lavender, byl specialista na patentové právo a nejprve se k úkolu necítil být dostatečně kvalifikován a dohodli se, že nebude hlavním právním poradcem. Admirál Kimmel pak ve shodě s Levanderem požádal o zastupování vynikajícího bostonského právníka Charlese B. Rugga. Když se Ch. B. Rugg seznámil s tím co vše obsahovaly dostupné materiály souhlasil, že bude Kimmela zastupovat, neboť došel k přesvědčení, že jak Kimmel, tak i Short jsou obviňováni nespravedlivě.

"Brzy nato se zdálo, že přišla příležitost, na kterou Kimmel čeká. 12. února 1944 ministr Knox nařídil penzionovanému admirálovi Thomasu C. Hartovi (zde viz foto



na kterém je bývalý admirál Thomas C. Hart, foto je na několika webech. Zde viz ještě o něm článek, kde je vzpomínáno i na jeho vedení komise, nutno dát do překladače:
https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_C._Hart

- někdy také - tzv. 2. vyšetřovací Hartova komise), bývalému veliteli Asijského loďstva, aby vyhledal svědky a pod přísahou zaznamenal jejich výpovědi týkající se japonského útoku na Pearl Harbor. Pověřovací dokument uváděl: ´Vzhledem k tomu, že určití příslušníci námořnictva s vědomostmi vztahujícími se ke zmiňovaným událostem mají nebo brzy mohou mít nebezpečná poslání daleko od Spojených států..., jeví se jako nezbytné v zájmu toho, aby bylo zabráněno, že svědectví budou zmařena jejich smrtí nebo nevyhnutelnou nepřítomností, aby jejich výpovědi týkající se zmiňovaného útoku byly zaznamenány a uchovány.´ A protože admirál Kimmel byl na věci hluboce zainteresován, dostal Hart pokyn, aby ho informoval o době a místech provádění vyšetřovacích úkonů s tím, že má právo se jich účastnit, mít svého právního zástupce, může sám klást svědkům otázky, navrhovat provedení dalších úkonů souvisejících s vyšetřováním a sám svědčit ve svůj prospěch, kdykoliv to bude pokládat za potřebné. Zdálo se, že Hartovo vyšetřování konečně admirálu Kimmelovi umožní, aby řekl vše, co chce říci."

Uplynulo dalších několik dní a Kimmel dostal další dobrou zprávu, Objevil se u něho, nyní již na námořního kapitána povýšený Laurance Safford (něco více po překladu viz zde:
https://stationhypo.com/2016/03/08/capt ... ryptology/
) , náčelník radio rozvědky vojenského námořnictva. Tehdy se totiž Safford domníval, že admirál Kimmel má být postaven před válečný soud a on by měl být před soud povolán jako důležitý svědek. Proto se námořní kapitán Safford již nějakou dobu snažil sehnat a připravit materiály, aby před soudem mohl vypovídat co nejpřesněji, především však chtěl vypovídat o všem co se týkalo rozšifrovaných japonských depeší, které tehdy prošly jeho oddělením. Při bližším zkoumání faktů zjistil, "že žádná z rozšifrovaných depeší, nebyla v kritické době veliteli Tichomořského loďstva předána". A Safford, který si do té doby (do doby zkoumání - má poznámka) myslel, že Kimmel byl o všem důležitém informován, se tak vlastně skutečně dopustil hrubé nedbalosti. Vždyť přece nepřipravil své loďstvo na okamžitý útok! Tam nyní, při zkoumání, změnil Safford názor a chtěl admirála seznámit s depešemi...

"Výsledkem bylo, že Kimmelův právník Rugg námořního kapitána Safforda požádal, aby učinil před admirálem Hartem podrobnou výpověď, ve které by objasnil podstatu a význam rozšifrovaných depeší. Protože šlo o neveřejné vyšetřování, nehrozilo nebezpečí, že by Saffordova výpověď mohla prozradit, že Spojené státy četly a dosud čtou tajné japonské depeše."

Když admirál Kimmel vše co věděl v dané chvíli zvážil, zjistil, že jeho počáteční optimismus, že se očistí, není zatím na místě. Vyšetřování penzionovaného admirála T. C. Harta totiž nemělo být veřejným projednáváním dané věci, takže by nebyl před veřejností ospravedlněn. Mělo se jednat o pouhé shromáždění důležitých výpovědí, nic víc admirálu Hartovi pokyn od Knoxe neukládal. Navíc, kdyby Kimmel přijal nějakou aktivní účast v tomto neveřejném vyšetřování, "mohlo by mu později být upíráno projednávaní veřejné. A tak nakonec oznámil, že se Hartova šetření nezúčastní". Navíc prý měl za to, že výpověď kapitána Safforda v jeho prospěch bude tak závažná, že vlastně nebude mít důvod, aby ještě něčím navíc přispěl u soudu.

"Hart začal vyšetřovat 22. února 1944 a během následujících čtyř měsíců zaznamenal výpovědi asi čtyřiceti námořních důstojníků ve Washingtonu, San Francisku a v Tichomoří. Vyslýchaní byli většinou admirálové. Pro Kimmela velmi nepříznivou výpověď učinil viceadmirál Richmond Kelly Turner (zde viz foto



admirála, Richmonda Kelly Turnera, foto je volně přístupné na několika webech.), který se mezitím stal velitelem výsadkových sil Tichomořského loďstva. Turner prohlásil, že on sám, admirál Stark a s nimi řada vysokých činitelů vojenského námořnictva pokládali japonský útok na Pearl Harbor za velmi pravděpodobný a Kimmel byl před touto eventualitou dostatečně varován, že jen 'válečné' varování z 27. listopadu (1941) mělo stačit, aby se měl na pozoru.
Na druhé straně jeden z nejvýznamnějších amerických admirálů, velitel svazu letadlových lodí William F. Halsey (zde viz foto



admirála Williama F. Halseyho, foto je volně přístupné na několika webech.), v době Pearl Harboru Kimmelův podřízený, se svého bývalého velitele jednoznačně zastal.
Prohlásil: 'Nedomnívám se, že jsme byli dostatečně informováni o činnosti Japonců, a mám za to, že jsme tápali ve tmě. Mám osobní dojem, zcela osobní, že ve Washingtonu věděli daleko víc, než jsme věděli my, a že jsme měli být informováni.'
17. dubna se Hart vrátil z Tichomoří. 20. dubna vyslechl kapitána Safforda, který mezitím zjistil, že všechny záznamy o 'meteorologickém' hlášení tokijského rozhlasu, naznačujícím, že válka může začít každým okamžikem, z archivu ministerstva vojenského námořnictva zmizely! Safford vypověděl, jak na základě 'meteorologického' hlášení vyhotovil varování pro Kimmela, které ale jeho nadřízení nikdy neodeslali."

V době, kdy vyšetřoval Hart, nezahálel ani admirál Kimmel, který si získal dalšího právníka. Byl jím Edward Hanify, což byl zaměstnanec Ruggovy advokátní kanceláře, který v roce 1944 sloužil jako námořní poručík, a jemuž osobní oddělení ministerstva vojenského námořnictva udělilo souhlas, aby Hanify pomáhal hájit Kimmelovy zájmy. Jenomže se objevil problém, který bylo třeba urychleně řešit. Tím problémem bylo, že se řízení před válečným soudem, kterého se Kimmel i Short od počátku domáhali, bylo možno provést jen do určité doby. A tou určitou dobou byl konec července 1944. "Nebude-li zákonem stanovená doba zvláštním rozhodnutím obou komor Kongresu prodloužena, nelze už nikdy projednávat záležitost obou důstojníků před válečným soudem. Když se Kimmelův hlavní poradce Rugg admirála dotázal, zda skutečně chce, aby byl Kongresu podán návrh na prodloužení - i za cenu, že Kimmel a Short znovu projdou kalvárií, kterou jim připraví jejich odpůrci - Kimmel odpověděl: 'Chci, aby se americký národ dozvěděl pravdu o celé věci a vás pověřuji tím, aby jste pro to učinil vše, co je třeba. Jsem připraven čelit všem následkům, nepříjemnostem, neporozumění, času, všemu. Jděte do toho.' "

Onen návrh na prodloužení doby projednání věci před válečným soudem podal tehdy v Senátu senátor Dewey Short. Admirál Kimmel Shortovi v řečené době napsal: "V kritických letech následujících po Pearl Harboru jsem rozuměl tomu, proč musím mlčet a snášet tíži hanby, která na mne byla navršena zprávou Robertsovy komise a tím, jak zpráva byla předložena veřejnosti. Nyní, když naše ozbrojené síly vítězí na všech frontách, dlužím své rodině, svým přátelům a veřejnosti jasné vyjádření toho, že žádám projednání celé záležitosti před válečným soudem v nejbližší možné době... Chci oficiálním a veřejným způsobem odpovědět na všechna obvinění... Je pro mne nesnesitelné zůstávat po další neurčitou dobu pod příkrovem hanby. Veřejnost má právo vědět, co se stalo a já mám právo Američana na soudní projednání věci."

Všem doporučuji, aby se svými soudy a reakcemi počkali do té doby, než celý popis i z dalších historických pramenů dokončím - má poznámka.


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=100