Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 120.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 120.
Foto,



válečného prezidenta USA F. D. Roosevelta, foto je volně přístupné na několika webech.
Doba, kterou admirál Kimmel zvolil k útoku za své očistění se jevila jako velice výhodná.V řečené době, poloviny roku 1944, vedl Ameriku prezident z Demokratické strany a bylo jen několik měsíců před prezidentskými volbami. Byla to tedy chvíle, kdy se Republikánská strana mohla ujmout "věci Kimmela a generála Shorta", protože to republikánům dávalo příležitost propojit do volební kampaně i útok na Roosevelta ve věci tragédie v Pearl Harboru a všech vzniklých i domnělých odhalení.
O čem všem to dále bylo, říkají historické prameny, které jsou v Použité podklady, stejně, nebo podobně a já nyní, z Miloše Hubáčka, jeho knihy - Pacifik v plamenech, str. 184 až 187, stejná problematika je pak řešena i u Ivan Brož, Pearl Harbor, str. 144. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek), i u Daniel Marston, Kapitola 2, Dr. Ken Kotani, Pearl Harbor, Japonské plánovací a velitelské struktury, str. 45 až 47., , cituji:

"Výsledkem bylo, že 13. června (1944) obě komory Kongresu schválily rezoluci přikazující ministrům války a vojenského námořnictva, aby pokračovali ve vyšetřování skutečností souvisejících s katastrofou ze 7. prosince 1941. Prezident Roosevelt, který měl právo veta, se opět ukázal velmi prozíravým politikem. Svoje právo nevyužil, jen vydal prohlášení, ve kterém pravil, že je přesvědčen, že Kongres nemá v úmyslu, aby požadované vyšetřování, bylo vedeno způsobem, který by ohrozil válečné úsilí země.
A na základě tohoto přesvědčení, že s rezolucí souhlasí. Nyní bylo záležitostí ministra vojenského námořnictva Jamese V. Forrestala (admirál Knox před pěti týdny zemřel na infarkt - poznámka M. H.), aby udrželi požadavek na soudní řízení s Kimmelem a Shortem v mezích, které by neohrozily pozici vlády a prezidenta před nadcházejícími volbami.
Mezitím skončilo 15. června vyšetřování vedené admirálem Hartem. Svědectví byla shromážděna a zaznamenána. S tím co Hart zjistil, veřejnost neměla být seznamována po dobu trvání války. Že tato zjištění byla zajímavá, lze jen odhadovat z dopisu, který Hart po skončení šetření poslal do Londýna admirálu Starkovi (Stark byl v březnu 1942 uvolněn z funkce náčelníka operačního oddělení vojenského námořnictva a poslán do Anglie jako velitel amerických námořních sil v Evropě - poznámka od M. H.) a ve kterém napsal, že to, co se během vyšetřování dozvěděl vrhá určité podezření na roli, kterou v pearlharborském debaklu sehrálo ministerstvo vojenského námořnictva."

Ale pojďme zase dál a řekněme si, ze stejných historických pramenů, nejprve složení vyšetřovacích komisí. Pro důležitost faktů znovu cituji:

"Na základě rezoluce Kongresu 8. července 1944 jmenoval ministr války Armádní vyšetřovací komisi ( v pořadí tedy již 3. komise) pro Pearl Harbor (The Pearl Harbor Board) tvořenou třemi důstojníky v aktivní službě: předseda komise: generálporučík George Grunert ( zde viz něco více o generálu Grunertovi:
https://en.wikipedia.org/wiki/George_Grunert

a zde je foto



na kterém je generálporučík George Grunert, nositelem autorství fota je Wikipedie)
, člen komise generálmajor Waltter H. Frank jako zástupce letectva a člen komise generálmajor Henry D. Russell, bývalý velitel divize Národní gardy. První dva důstojníci byli známi tím, že jsou přesvědčeni o velkém podílu viny generálporučíka Shorta na pearlharborské tragédii, naopak generál Russell podle svého vyjádření přijal jmenování komise jen proto, aby zajistil, že během jednání nebudou práva generála Shorta zkrácena.
Tentýž den ministr Forrestal jmenoval Námořní vyšetřovací komisi (The Navy Court of Inquiry), do jejíhož čela postavil penzionovaného admirála Orina G. Murfina, bývalého velitele Asijského loďstva, a za členy vybral další dva penzionované admirály Adolpha Andrewse a Edwarda C. Kalbfuse."

Ještě dříve než začalo jednání čerstvě ustavených vyšetřovacích komisí o Pearl Harboru, obrátil se admirál Kimmel na ministerstvo vojenského námořnictva, aby bylo umožněno jednomu z jeho právníků, vyhledat v tajném archívu rozšifrované japonské depeše. Tedy ty depeše o kterých ve svých výpovědích hovořil námořní kapitán Safford... (zde viz více o kapitánu Safordovi:
https://stationhypo.com/2016/03/08/capt ... ryptology/
!). Kladně, bez jakýchkoliv námitek, zareagoval admirál Ernest King, který ten den zastupoval ministra válečného námořnictva Jamese V. Forrestala. Ve stejný den se začal právník A. Levender probírat hromadami depeší, ze kterých jich vybral 43. Byly to ty depeše, o kterých si právník myslel, že s nimi měl být admirál Kimmel seznámen, již před dvěma a půl roky. Později o všem Levender napsal: "Když jsem seděl na židli a díval jsem se na vybrané depeše a potom na hromady dalších, dělalo se mě špatně, neboť jsem si uvědomil, co by tyto informace byly znamenaly pro Kimmela a příslušníky Tichomořského loďstva, kteří zahynuli."
Po velice krátkém čase však zatelefonoval na ministerstvo vojenského námořnictva zástupce generála Marshalla a velice ostře protestoval proti tomu, že bylo vůbec umožněno Levenderovi prohlížet si tajný archiv...!
Svá jednání zahájily obě dvě vyšetřovací komise 7. srpna 1944, v budovách vzdálených od sebe jen několik stovek metrů. A jako první svědek byl předvolán před Armádní komisi náčelník generálního štábu generál Marshall (zde viz foto



náčelníka štábů ozbrojených sil USA generála George-Marshalla, foto je volně přístupné na několika webech).

"Na řadu dotazů odpověděl, že si vzpomíná jen matně, a když generál Russell, jehož averze vůči Marshallovi byla veřejným tajemstvím, začal s dotazy takříkajíc ´na tělo´, Marshall prohlásil: ´Musím už jít. Mám něco, co nemůže čekat.´ Tím jeho výslech skončil. Byl slyšen i ministr Stimson a řada vysokých důstojníků. Významný byl výslech plukovníka Rufuse F. Brattona, náčelníka sekce zpravodajského oddělení ministerstva války pro Dálný Východ.
Bratton potvrdil, že večer 6. prosince 1941 osobně předal Marshallovvu tajemníkovi plukovníku Bedellu Smithovi třináct částí rozšifrované japonské nóty. Plukovník Otis K. Stadler ze spojovacího oddělení ministerstva války vypověděl, jak 5. prosince 1941 seznámil Bedella Smithe a náčelníka oddělení válečného plánování brigádního generála Leonarda Gerowa se zachyceným ´meteorologickým´ hlášením a jak oba pokládali za zbytečné varovat Havaj, přestože z vlastní iniciativy již varování pro Filipíny, Panamu a Havaj připravil. Slyšen byl i kapitán Safford, který mimo jiné opakoval, že depeše obsahující ´meteorologické´ hlášení stále nejsou v archívech k nalezení. Později byl znovu předvolán generál Marshall, který část otázek odpověděl písemně."

Velmi dramaticky se, dle historických záznamů, vyvíjelo, a to po většinu doby, i jednání "Námořní vyšetřovací komise", kde byl jedním z nejdůležitějších svědků admirál Stark (zde viz foto



admirála Harolda R. Starka, foto je majetkem archivu a je volně na několika webech). Členům komise, včetně předsedy se zdálo, jako by bývalý náčelník operačního oddělení admirál Stark trpěl na čas ztrátou paměti, když si například vůbec nepamatoval, kde, v kterých místech byl v sobotu dne 6. prosince 1941. Prý si náhle vůbec nevzpomínal, že by v ten večer obdržel "třináct částí japonské depeše"!!! Ale i další ze svědků, kontradmirál R. E. Schuirmann, což byl bývalý Starkův styčný důstojník na ministerstvu zahraničí se při vyšetřování, když mu byly položeny otázky, stále odvolával na povinnost zachovávat státní tajemství a odmítl odpovídat.

"Došlo i k další významné kuriozitě: ministerstvo vojenského námořnictva odmítlo s odvoláním na vojenské tajemství uvolnit pro potřeby komise třiačtyřicet depeší vybraných před několika dny v jeho archívu kapitánem Lavenderem. Když přes dlouhá jednání ministerstvo stále odmítalo depeše vydat, admirál Kimmel pohrozil, že svolá tiskovou konferenci a tam oznámí, že vyšetřovací komisi je odpírán přístup ke klíčovým informacím nezbytným pro posouzení celé věci. ´Válečná lest´ zabrala a již příští týden měla komise část materiálů k dispozici. Kapitán Lavender popsal, jakým způsobem členové komise, admirálové, kteří po léta vykonávali vysoké velitelské funkce, reagovali, když byly depeše čteny: ´Nikdy jsem neviděl tři důstojníky, a byli to velmi schopní důstojníci, tak zblednout, jak se stalo, když poslouchali čtení těch věcí... Admirál Murfin uhodil tužkou o stůl tak, že odlétla tři metry. Admirál Kalbfus se prostě schoulil do sebe a admirál Andrews - nikdy jsem neviděl nikoho vypadat tak zle´."

V Oklahoma City měl dne 25. srpna 1944 pronést velmi důležitou řeč republikánský kandidát na prezidenta Spojených států guvernér Thomas E. Dewey. Okamžitě se začaly objevovat různé zvěsti a pověsti, že guvernér určitě promluví, a nyní prý již velice zasvěceně, o tom jak to před několika lety, bylo s Pearl Harborem... A tehdy prý do věci zasáhl velice rychle, mluvilo se, že okamžitě, generál Marshall, který vyslal k Deweyovi svého důvěrníka plukovníka Cartera Clarka s dopisem, který si nechal podpisem schválit i od admirála Kinga.

"Žádal guvernéra, aby se v zájmu utajení skutečnosti, že Američané četli a stále ještě čtou purpurový kód, všechny zmínky o Pearl Harboru, které by mohly toto tajemství ohrozit, vynechal. Dewey, který několik dnů předtím prohlásil, že Roosevelt byl odpovědný za ´šokující stav našeho obranného programu´ v měsících předcházejících Pearl Harboru a že Amerika byla zcela nepřipravena na válku, byl tvrdý politický matador a ovlivnit jej nebylo snadné. Marshall musel vyvinout ještě další značné úsilí, než jej přiměl ke slibu, že o všem, co je mu známo o rozluštěných japonských kódech, ve svých předvolebních projevech pomlčí (v době válečné je určitě pochopitelné, že některá tajemství může vědět jen určitý okruh lidí - viz ve VB, oněch jen 31 zasvěcených do Enigmy - poznámka autora)."

Hodně se čekalo od kapitána Safforda, který před Námořní vyšetřovací komisi předstoupil dne 29. srpna 1944, když pak ve své výpovědi v podstatě uvedl vše co uvedl i před Armádní vyšetřovací komisí. Pak byl vyslýchán admirál Stark, který ve své výpovědi několikrát přiznal skutečnost, která vyplynula i ve světle pozdějších událostí, že hluboce lituje, že admirála Kimmela dostatečně neinformoval o tom, jak byla situace vážná.

"Byl slyšen i generál Marshall. Opět zvolil taktiku nepamatování si. Kimmelův hlavní zástupce Rugg jej vyslýchal velmi opatrně, bylo mu totiž jasné, že kdyby generála s nejvyšší hodností v americké armádě a po celou válku náčelníka generálního štábu začal příliš tisknout ke zdi před komisí složenou z důstojníků, mohl by věc svého klienta ohrozit. Stačilo mu, že Marshallovy vyhýbavé odpovědi snižovaly věrohodnost jeho výpovědi.
Po Marshallově výslechu komise odletěla na Havaj. Tam mimo jiné vyslechla i korvetního kapitána Kramera, bývalého náčelníka překladatelské sekce Úřadu námořní rozvědky. Kramer potvrdil, že na vlastní oči viděl 3. nebo 4. prosince 1941 , meteorologické´ hlášení, a uvedl jeho obsah. Měl je v rukou a předal fregatnímu kapitánovi Saffordovi, který je odnesl do kanceláře náčelníka spojovacího oddělení kontradmirála Noyese. Na otázku, zda podle jeho vědomostí bylo hlášení odesláno náčelníku operačního oddělení admirálu Starkovi, Kramer odpověděl: ´Jsem si jist, že bylo´."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 121.

Námořní vyšetřovací komise se z Havajských ostrovů vrátila do Spojených států dne 13. září 1944 a ihned vzápětí vyslechla v San Francisku admirála Richmonda Kellyho Turnera (zde viz foto



admirála Richmonda K. Turnera, foto je volně přístupné na několika webech.). Admirál na počátku vyslýchání tvrdil, že o "meteorologickém" hlášení nic neví, ale po nějaké době řekl, že se už rozpomíná, aby pak vypověděl: "Admirál Noyes mne zavolal telefonem. V kterou dobu, nebo v který den, si nemohu vzpomenout, myslím, že to bylo 6. prosince. Řekl něco v tom smyslu: ´Přišla meteorologická zpráva´ nebo něco takového." Na dotaz komise, jestli byl o hlášení informován i admirál Stark, admirál Turner odpověděl: "Ne ode mne. Mám za to , že jej informoval admirál Noyes." V dalším dni byl ještě vyslýchán i admirál Noyes (zde viz foto



admirála Leigha Noyese, foto je volně přístupné na několika webech.), který však popřel, že by kdy byl vůbec obdržel nějaké rozšifrované japonské "meteorologické´ hlášení a že by o něm s někým kdy vůbec hovořil...!

Byl konec roku 1944 a v USA byly volby, Američané si měli zvolit svého prezidenta. Kandidátem číslo jedna byl opět člověk z Demokratické strany a byl jím opět Franklin D. Roosevelt, který takto, svým zvolením, vstoupil do svého čtvrtého období v úřadě. Porazil svého soupeře, kterým byl již řečený protikandidát za Republikánskou stranu, Thomas E. Dewey.
Podívejme se, co říkají historické prameny, které jsou v Použité podklady, stejně, nebo podobně hovoří i z Miloš Hubáček, jeho kniha - Pacifik v plamenech, str. 184 až 191, stejná problematika je pak řešena i u Ivan Brož, Pearl Harbor, str. 144. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek), i u Daniel Marston, Kapitola 2, Dr. Ken Kotani, Pearl Harbor, Japonské plánovací a velitelské struktury, str. 45 až 47., , cituji od M. H.:

"Tragedie Pearl Harboru stále zůstávala pro obě soupeřící strany velmi citlivým předmětem sporů. 26. září demokratický kandidát na viceprezidenta senátor Harry S. Truman publikoval článek obviňující Kimmela z projevené nedbalosti. Admirál odpověděl dopisem, ve kterém označil obvinění za falešná a založená na zprávě soudce Robertse, která pominula základní fakta, a tvrdě se ohradil proti neustálému uvádění nepravd a polopravd o celé záležitosti. Text byl předán tisku a vyvolal bouři, ve které republikáni vytáhli na obranu obou vojenských velitelů. Bílý dům současně dostával spoustu dopisů žádajících, aby vláda už konečně přestala skrývat pravdu o Pearl Harboru a označila pravé viníky tragédie. Ministr Stimson si zapsal do deníku: ´Prezident nemá vůbec obavy o výsledek vyšetřování, ale dělá si starosti s armádním a rád by jeho skončení posunul až na dobu po volbách´."

Ministru Forrestalovi předložila Námořní vyšetřovací komise svou závěrečnou zprávu dne 19. října 1944. Není dnes cela zřejmé co od závěrečné zprávy očekával prezident Roosevelt, ale dle historiografie byla závěrečná zpráva, její obsah, určitě v naprostém protikladu ke zprávě Vyšetřovací komise soudce Robertse. Poslední zprava totiž uváděla, že admirál Kimmel neobdržel od Washingtonu úplně všechny informace, které v daném čase byly k dispozici, a proto mu nemůže být kladeno za jeho vinu něco, co nemohl ani předvídat! "Admirál Stark tím, že neposlal Kimmelovi důležité zprávy, které měl a které se týkaly situace Japonska, neprokázal takovou míru správného úsudku, jaká se od něj čekala."
Bylo 20. října 1944, když závěrečnou zprávu předložila také Armádní vyšetřovací komise. V její zprávě se konstatovalo, že generálporučík Short (zde viz foto



generálporučíka Walthera C. Shorta, foto je ze státního archivu USA, volně na několika webech.) vyvinul velké úsilí, aby pozemní síly na Havajských ostrovech byly připraveny k obraně, ale zároveň jej kritizovala, že v rozhodující době učinil pouze opatření proti sabotážím. Bylo velkým překvapením, že komise odsoudila postup náčelníka generálního štábu Marshalla, kterému kladla za vinu, že:
"a) dostatečně Shorta neinformoval o mezinárodní situaci a pravděpodobném vypuknutí války,
b) přehlédl Shortovo hlášení, že činí pouze opatření proti sabotážím,
c) neupozornil Shorta večer 6. prosince a odpoledne 7. prosince 1941 (washingtonského času), že hrozí nebezpečí bezprostřední roztržky s Japonskem,
d) neprověřil stav připravenosti Shortova havajského velitelství po ´válečném´ varování z 27. listopadu 1941 a neučinil v tomto směru žádné rozhodnutí, navzdory akutní hrozbě války.
Ještě tvrdší kritika byla obsažena v dodatečně přísně tajné zprávě.
V ní bylo Marshallovi a ministerstvu války vytýkáno, že odeslali na Havaj málo informací o hrozícím nebezpečí války. Tajná zpráva konstatovala: ´Depeše zaslané na Havaj jak armádou, tak námořnictvem obsahovaly pouze zlomek těchto informací. Havajské velitelství neobdrželo žádný pokyn založený na uvedených informacích s výjimkou depeše z 27. 11. 1941. Bylo by bývalo možné zaslat bezpečnou cestou informaci plně dostačující k tomu, aby byli velitelé na Havaji správně orientováni.´ Tajná zpráva pokračovala zmínkou o ´meteorologickém´ hlášení a o velmi nevhodném zacházení s čtrnáctidílnou japonskou nótou.
Doslova uváděla: ´Nemůže byt sporu o tom, že mezi 4. a 6. prosincem 1941 byla hrozba vypuknutí války v sobotu nebo v neděli, to jest 6. nebo 7. prosince zcela jasná a definitivní. Do dopoledne 7. prosince bylo Spojeným státům známo všechno, co Japonci plánují, s výjimkou konečné depeše instruující japonské velvyslanectví předložit čtrnáctou část spolu s třinácti částmi dlouhé nóty v jednu hodinu odpoledne 7. prosince, tedy v tutéž hodinu a minutu, kdy na Pearl Harbor začaly padat pumy."

Stavba Pentagonu, která byla zahájena dne 11. 9. 1941 a dokončena byla dne 15. ledna 1943 ( viz zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pentagon ), kde sídlilo již přestěhované ministerstvo války, se zachvělo, když byly vysloveny závěry Armádní i Námořní vyšetřovací komise. Hovořilo se o tom, že nová, třetí zpráva, deklasovala zprávu soudce Robertse z ledna 1942 a že vyvolala zděšení...

"Hned ale bylo jasné, že nová zjištění musí být utajena do doby, než nálož v nich skrytá ztratí alespoň část své nebezpečnosti. Obdobně tomu bylo i v ministerstvu vojenského námořnictva. Ministr Forrestal předběžně sdělil tisku, že zatím je zpráva považována za důvěrnou, a okamžitě požádal admirála Kinga, aby zhodnotil, která její část by mohla ohrozit válečné úsilí, a proto musí být utajena. Nikdo ze zasvěcených nepochyboval, že bude prohlášena za přísně tajnou prakticky celá."

Dne 7. listopadu šli Američané k volebním urnám, aby by tam zvolili svého 36. prezidenta a stal se jím opět Franklin Delano Roosevelt, který porazil protikandidáta, kterým byl Dewey. . Roosevelt byl tak zvolen počtvrté prezidentem Spojených států.

"Rozhodnutí o tom, co a v jakém rozsahu z výsledku šetření Armádní a Námořní vyšetřovací komise zveřejnit, předcházela spousta zákulisních dohadů. Ministr války Stimson byl ochoten informovat veřejnost celkem objektivně, včetně přiznání toho, že část viny za nepřipravenost pearlharborské základny na nepřátelský útok nese Washington. Ministr námořnictva Forrestal váhal a prezident Roosevelt měl v úmyslu říct co nejméně. 1. prosince 1944 vydala obě ministerstva prohlášení k výsledkům vyšetřování, která předtím prezident schválil. Stimson si k obsahu prohlášení v diáři postěžoval: ´... je to jen tolik, kolik jsme Forrestal a já mohli dosáhnout při prezidentově pokynu, že bychom neměli zajít příliš daleko.´
Reakce tisku, veřejnosti a republikánské části Kongresu byla velmi kritická. Noviny napadaly vládu, že pokračuje v zastírání pravdy o Pearl Harboru, totéž tvrdili republikáni v Kongresu. Na druhé straně demokrati prohlašovali, že v době války nelze víc říci. Nakonec bylo zcela jasné, že dokud válka neskončí, odhalení všech faktů o Pearl Harboru a veřejné vyšetřování nebude možné,"

Pearl Harbor v 21. století.
Vyšetřování pokračovalo i po, pro USA vítězně zakončené druhé světové válce, a stejným způsobem pokračovaly i dohady o tom, kdo mohl za tak malou připravenost USA, spíše nepřipravenost, která zavinila takový debakl. Neustále vznikaly další a další spekulace, že vedení vládního kabinetu a i prezident Spojených států včas a správně neinformovali své velitele na Havaji a dokonce i takové dohady, že vládní kabinet chtěl "Japonce nechat vystřelit první!"
Franklin Delano Roosevelt , který se narodil 30. ledna 1882 pak, jak víme, zemřel 12. dubna 1945 a dohady pokračovaly. Jedna strana říkala že vedení státu udělalo co mohlo a ti mírnější pak říkali, že velitelé na Havaji si nesprávně vyložili informace ze shora. Probíhali dál soudy, když se bránil nejvíce admirál Kimmel a méně pak generál Short, který snad ta letadla shromážděná na ploše, aby je nemohli záškodníci rozbít, a pak také to, že informace 6. a 7. prosince 1941, které generál věděl nepředal Kimmelovi, považoval za svou chybu.
Bylo mnoho rozporů, jako třeba ty, že Japonci určitě nezaútočí na USA, jako první, ale na Velkou Británii, což si myslelo velení Spojených států většinově. Různé teorie a i konspirace kdo co zavinil dokonce pokračovaly i v 21. století, o čemž svědčí práce historika Thomase Fleminga, který v roce 2009 publikoval stať nazvanou - Pearl Harbor Hype, a "která již svým titulem vyvolala nejen v Americe značnou odezvu."
V českém překladu jí komentuje ve své knize - Pearl Harbor, český historik Ivan Brož na str. 185. až 189.. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek).
Fakt, že historik Thomas Fleming není jen tak někdo, hned vzápětí dokazuje náš historik Ivan Brož slovy: nepatří k nějakým "rychlokvaškám", který si chce za každou cenu získat popularitu na senzacechtivých odhaleních. Pokračuje pak, že se skutečně jedná o zkušeného vojenského historika, který má za sebou svoje hluboká studia nejen archivů, ale mnoha dokumentů a i dalších výzkumných materiálů. Má též za sebou i mnohé rozhovory s válečnými veterány do kterých pak dokonce přináší obohacení dané vlastními a osobními zkušenostmi, cituji pak z Ivana Brože., ze str. 185.:

"Sám totiž zažil válku v Pacifiku jako osmnáctiletý námořník na palubě lehkého křižníku CL 67 Topeka.
Co Thomas Fleming sděluje? Jak bylo řečeno jedná se o článek s titulem Pearl Harbor Hype (hype lze v tomto případě přeložit jako ´švindl´ nebo ´ fígl´ - poznámka v závorce dle I. B.), který byl zveřejněn 21. února 2009 v magazínu History News Network.
Fleming uvádí, že ministr námořnictva Frank Knox navštívil prezidenta Roosevelta odpoledne 7. prosince 1941, poté kdy již v Bílém domě obdrželi informaci o devastujících ztrátách v Pearl Harboru. Knox prý později svému poradci pro námořní operace řekl, že Ŕoosevelt byl bílý jako papír, očekával totiž pouze zásah, ale nikoli takovou zkázu.´"

Tohle jsme přece již četli v článcích předtím, byli to citace také od našeho historika - Miloše Hubáčka, jeho knihy - Pacifik v plamenech, str. 164 až 191, kde jsou i různá další podobná obvinění, že Roosevelt musel něco vědět.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 122.

Ale nejen u Ivana Brože a jeho upozornění na Thomase Fleminga, že v roce 2009 byly do veřejnosti kladeny otázky o Pearl Harboru, a autor se na ně po svém snažil odpovědět. Ve dvacátém prvém století o krvavém a záludném přepadení hovoří i mnoho jiných.
Další, v ČR i zde uvedených historických děl, tohle dílo pak v roce 2013 (v anglickém originálu vyšla v roce 2005) - pocházející od editora a autora, Daniela Marstona ( zde viz foto



anglického historika Daniela Marstona, foto je volně přístupné na několika webech.) a jmenuje se celým názvem "Průvodce válkou v Pacifiku, s podtitulem - "Od Pearl Harbor po Hirošimu". Kniha pozoruhodně skvěle popisuje v jednotlivých úsecích, Kapitolách, vše co se událo v Pacifiku a v Asii od Pearl Harboru (a něco z historie i předtím, některé pasáže zde už byly řečeny - má poznámka) po konec války v Pacifiku, když na str. 232 končí - Kapitola 13 - Konec války v Tichomoří. Nutno říci, že všech 13 Kapitol je samostatných a dodali je editorovi knihy Marstonovi, američtí, ale i angličtí historici a i jiných národností, generálové, profesoři a doktoři z historických studií všeho dostupného v USA, ale i Japonska. V již zde také zmíněné - Kapitola 2 - Pearl Harbor - článek -Věděl Roosevelt o útoku na Pearl Harbor - autor kapitoly i článku je: Dr. Ken Kotani., když Dr.Kotani je také představován slovy:
"Asistent na katedře vojenské historie Národního ústavu pro obranná studia v Tokiu (National Institute for Defence Studies) Titul bakalář získal na univerzitě v Ritsumeikanu v Japonsku, magisterský titul na King´s College v Londýně a doktorát obhájil na Kjótské univerzitě. Specializuje se na dějiny zpravodajských služeb. Je spoluautorem publikace Encyklopedia of World War II (2004) a napsal také řadu článků do různých časopisů."

Tak Dr. Kotani nás, ve svém článku, seznamuje s tím co vše o Pearl Harboru napsalo za dlouhá desetiletí (za více než 6 desetiletí) spousta autorů, a odděluje ty serióznější od různých revizionistů a konspirátorů, se znalostí člověka, historika, který zná detaily v knihách, publikacích i historických dokumentech obsažené. Jedná se zároveň o detaily, na kterých mnozí svá obvinění, konspirace a fakta zakládali, když velké množství jsme si všeho toho řekli u třech komisí do roku 1945 od Miloše Hubáčka a jeho - Pacifik v plamenech. Kde to bylo nejen o šifrách a třinácti či čtrnácti částí japonského dokumentu pro japonské velvyslanectví ve Washingtonu, "meteorologických" hlášeních Japonců, ale i o radiových hlášeních a o pronikání zachycených hlášení, rozkazů a jejich cesty, necesty, zadržování rozkazů od nadřízených k podřízeným atd....
Nyní tedy ze str. 45., od Dr. Kena Kotaniho a jeho článku nahoře podtrženého, - Věděl Roosevelt o útoku na Pearl Harbor? - cituji:

"Pro plné pochopení souvislostí a důsledků je užitečné na revizionistické názory na Pearl Harbor. Zjednodušeně řečeno, revizionisté tvrdí, že prezident Roosevelt o japonském útoku na Havajské ostrovy věděl dopředu, ale schválně utajil varování ze strany Tichomořského loďstva a použil ho jako návnadu. Důvodem pro takové počínání mělo být, že potřeboval záminku pro vyhlášení války silám Osy.
Známé konspirační teorie obsahují publikace President Roosevelt and the Coming of the War 1941 (1948) Charlese Bearda, Pearl Harbor (1947) George Morgersterna, Back Door to Waar (1952) Charlesew Tansilla, The Final Secret of Pearl Harbor (1954) Roberta Theobalda, Infamy (1982) Johna Tolanda, Betrayal at Pearl Harbor (1991) Jamese Rusbridgera a Day of Deceit (2000) Roberta Stinetta.
Většina těchto konspiračních teorií se soustřeďuje na to, jak Roosevelt dostával tajné informace. Podle tvrzení revizionistů bylo prvním zdrojem zpravodajské využití komunikací, tedy odposlechy japonského radioprovozu. Druhým bylo RDF (Radio Direction Finding, zaměřování radiových vysílačů) použité ke sledování japonského operačního svazu. Je známo, že americké dešifrovací týmy (armádní SIS a OP-20-G námořnictva) dokázaly číst japonské diplomatické šifry (známé jako ´červená´ a ´purpurová´) již před vypuknutím války v Tichomoří. Prolomené červené a purpurově kódované zprávy byly v nedávných letech zpřístupněny v Národních archivech ve Washingtonu, D. C. , a v Londýně, ale neobsahují žádný náznak japonského útoku na Havaj /zdrojem informací je zde RG-457, National Archives, Washington, D. C., US (NARA, Národní archiv Washington); HW 12, PRO; Department of Defence. The ´Magic´Background of Pearl Harbor. Sv. I-IV. Washington, D. C. : US Government Printing Office, 1977./. Pokud jde o šifry námořnictva (serie JN), názory odborníků se různí.
Stinnet tvrdí, že americké dešifrovací týmy rozbily JN - 25b (jeden z kódů IJN založený na pětimístných číselných skupinách a zavedený v prosinci 1941 před útokem na Pearl Harbor - viz u nás např. u kolegy RAYETHON a jeho pětimístné skupiny/) Ve své knize cituje zprávu v námořním kódu, kterou Američané rozluštili a jež naznačuje, že se operační svaz shromáždil v zálivu Hitokkapu (historickým zdrojem je zde: Robert Stinnett. Day of Deciet. New York: Free Press, 2000. S. 50-51.).
V dokumentu je však jako datum dešifrování uvedeno ´6. květen 1946´. Na druhou stranu napsal Ronald Wort, Jr., že ´podle převládajícího názoru se jednalo /pouze o skromných 10 % - což až na zcela ojedinělé případy znamenalo, že byla přečtena jen nepatrná část´ (zde je historickým zdrojem Worth, Ronald Jr. Secret Allies in Pacific. North California: Mc Farland and Company, 2001. S. 181. Tuto teorii uvádí také Stephen Budiansky. Too Late for Pearl Harbor. In: US Naval Institute Proceedengs. Prosinec 1998, sv. 125/12/1, 162). Kapitán Laurence Safford, ředitel OP-20-G, také napsal: ´Od 1. prosince 1941 pro nás byl numerický systém nečitelný.´( zdrojem je:Laurence Safford / kapitán, válečné námořnictvo Spojených států/. A Brief History of Communication Intelligence in the United States, SRH-149, odtajněno po částech , 3 E. O. 12065 ředitelem NSA/Chief, CSS, 6. března 1982.). Nebyl předložen žádný jasný důkaz, že by Američané dokázali číst JN-25b před útokem na Pearl Harbor."

O problému Američany používaného (RDF) radiového zaměřování vysílačů Japonců zde byla již také řeč, když bylo řečeno několik různých verzí, tedy, že v nouzi Japonci rádio použili, ale také v souvislosti s tím, že naopak rádiový klid přísně dodržovali. Bylo již také řečeno od Miloše Hubáčka, že Americká RDF skutečně zachytila vysílání jedné japonské ponorky (která byla v takové nouzi -, ztratila se ve špatném počasí a mlze svazu), ale jak bylo zároveň řečeno o kus dál - Američané pak zprávy nechali ve své byrokracii vynulovat do ztracena a k adresátovi, tedy na Havaj, se zprávy o poloze operačního svazu v kritické dny nedostaly a Dr. Kotani o tomto problému - rádio a RDF - pak říká, cituji:

"Pokud by během cesty vysílal (někdo z japonského operačního svazu), americké RDF by polohu loďstva zachytilo. Expert USN na elektroniku Robert Ogg byl americkým námořnictvem vyslýchán v roce 1983. Popsal, jak v prosinci roku 1941 sledoval signál z japonských lodí, a svěřil se, se svým přesvědčením, že Japonci porušili rádiový klid kvůli bouřlivému počasí (informace je z historického podkladu - Prange. At Dawn We Slept. S. 743.)."
Zde je pak malý rozpor v tom, že např. právě Dr. Kotani píše, že neexistuje žádný záznam o takovém počasí během japonské plavby k Havajským ostrovům (což znamená, že ani záznam, že by nebylo špatné a mlhavé počasí, což dokládalo -, že vše dělali tajně, báli se trestu za použití rádia - oněch několik japonských námořníků....), svědectví některého z bývalých příslušníků IJN ani jakýkoliv (oficiélní) záznam zprávy zaslané operačním svazem velitelství" A právě zde se dozvídáme proč neexistuje oficiélní záznam: "Bez takových důkazů je těžko představitelné, že by operační svaz porušil rozkaz. Věděli, že jsou pod dohledem americké RDF a že rozkaz byl vydán pro jejich vlastní bezpečnost, stejně jako úspěch operace Při vzájemné komunikaci používali praporky a signální lampy (a právě u Hubáčka je polemika, že nastala taková povětrnostní situace - mlha a ztráta konvoje - , že bylo použito rádio, když japonský kapitán ponorky nechal použít rádio menšího dosahu, které si myslel, mysleli, že americká RDF nezachytí, ale při určitém radiové situaci, jsou i stanice menšího dosahu zachyceny i na větší vzdálenost než je oficiálně udávána, což byl tento případ)."

Dále se pak Dr. Kotani ptá - Co expert na elektroniku v US Navy Robert Ogg svým tvrzením, že "vysílali" sledoval? a ihned si na str. 47 svého článku odpovídá: "Mohly to být zprávy posílané operačnímu svazu z Tokia. Velitelství pravidelně vysílalo operačnímu svazu během jeho plavby k Pearl Harboru informace o mezinárodních vztazích a informace vojenského zpravodajství, označené "A joho" (informace). Příkaz k útoku Niitakajama nobore byl rovněž A joho. Mezi 1. a 7. prosince 1941 odeslalo velitelství japonského operačního svazu třináct A joho. Některé z nich zachytilo americké RDF v San Francisku, kde Ogg pracoval (historickým zdrojem je zde: Sakonjo Naotoshi. Tsushin Joho Kara Mita Sinjyuwab Kogeki / Zpravodajská válka v oblasti spojení a útok na Pearl Harbor/. In : Hata Ikuhiko ed. Kensho Sinjyuwan no Nazo to Shinjitsu - Prověřování tajemství a pravda o Pearl Harboru. Tokio: PHP Kenkyu-jo 2001. S. 104-108.).

Dr Kotáni se jako historik svěřuje i s takovým starostmi, které měly i všechny tři komise v době od roku 1941 do roku 1945, protože v dané době bylo úplně vše tajné, a prozrazení mohlo poškodit válečné úsilí a hlavně prozradit válečná tajemství nepříteli..., když také říká: "Je těžké tvrdit, že američtí kryptologové schopni číst JN-25b nebo že americké RDF sledovalo operační svaz před útokem na Pearl Harbor, když neexistují žádné důkazy ani v amerických ani v japonských zpravodajských záznamech. S určitostí víme pouze to, že se v operačním svazu dařilo udržovat během cesty k Havaji radiové ticho (asi tím myslí že po většinou, nikoli absolutně - poznámka autora) velmi dobře."
Dr. Kotáni svůj článek o Pearl Harboru končí slovy, cituji:

"Je ovšem možné, že Američané úspěšně předpověděli japonský útok na Pearl Harbor na základě nějakých útržků informací, jak tvrdí Wohlestetter (historickým podkladem je zde: Wohlestetter, Roberta Pearl Harbor: Warning and Decision. Sanford: Sanford University Press, 1962.). Američtí kryptologové zachytili zprávy japonského námořnictva, ve kterých se probíraly problémy nových torpéd pro mělké vody, vyvíjených IJN, stejně jako přidělování tankérů 1. letecké flotila. Další zprávy dosvědčují, že generální štáb námořnictva se velmi zajímal o námořní obchodní trasy a počasí v severním Pacifiku (historickým podkladem je zde: Sakonjo. Tsushin Joho Kara Mita Sinjyuwab Kogeki. S. 202.). Kdyby Američané tyto zprávy správně vyhodnotili, mohli zjistit, že japonské loďstvo bude pravděpodobně v prosinci 1941 v severním Pacifiku. Nějaký důstojník s dostatečnou představivostí z toho mohl vyvodit, že cílem japonského útoku je Havaj. Takový závěr je sice čistou historickou dedukcí, nicméně nemůžeme vyloučit možnost, že Roosevelt o jistém riziku útoku na Pearl Harbor věděl."

Začínali jsme článek o odezvách Pearl Harboru v 21. století uznávaným historikem Thomasem Flemingem, o kterém napsal Ivan Brož, že nepatřil k nějakým "rychlokvaškám". Pojďme a skončeme i jeho posledním odstavcem v jeho popisu z roku 2009. Kde T. Fleming odpovídá na své dvě položené otázky a Ivan Brož, v konci str. 189., své knihy - Pearl Harbor doslova píše, cituji:

"Thomas Fleming v závěru článku položil dvě otázky: Proč se Franklin D. Roosevelt nechal zatlačit do takového nesmírného rizika spojeného s morálně pochybným způsobem klamu?
A proč nebyl schopen říci Američanům pravdu o jednom z nejdůležitějších politických rozhodnutí v dějinách této země?
Fleming k tomu píše (v roce 2009): "Nastal čas, aby Američané nalezli odpověď na tyto otázky. Jde o klíčově významný první krok chápat Pearl Harbor a vůbec druhou světovou válku spíše jako dějiny než jako chvástavou směs vzpomínek a mýtů. To nám umožní chápat i jiné války, vyspělým pohledem."

S vysvětlením a chápáním dějin o Pearl Harbor, dle Fleminga a Dr. Kotaniho, se mohu ztotožnit, když byly slyšeny i obě strany.

Příště pak budu již pokračovat já:

16) Japonsko směr útoku ostrov Wake, Honkong, Malajsie, Singapur, Barma, Filipíny. Zde já nejprve začnu - Malajsko, - pak do něho vstoupí pan kolega Jarl, nejprve Zkázou svazu Z a tuším Wake a dál řekne své již on, já dokončím Malajsko a Singapur a dám Filipíny a poté si řekneme zase další.



Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifuku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=100